1) Sociální teorie je polemikou s mýtem tvůrce, distribuovaným jak představami  "zdravého rozumu", tak humanistickým myšlením. V tomto mýtu je autor: a) jedinečným tvůrcem jedinečného díla, jež je přitom b)  jeho spontánním sebevýrazem 

2) Sociologická kritika se zaměřuje na ideologické aspekty: podle Hausera (1951) kult génia odráží/prostředkuje "růst tržní hodnoty umělce", ten je ikonou moderního individualismu (komodifikace Self), takže existuje silný ekonomický zájem na zbožnění individuálního výkonu: privilegovaný status umělce se odrazí v ocenění  konkrétních děl - komodit na trhu. Přitom je v raném kapitalismu umělec odcizen své -instrumentálně-racionální společnosti (Wolf 1981). Představu umělcovy autonomie ještě posiluje kontext rozvinuté dělby práce - jež sféru umění zdánlivě nepoznamenala. Relativně solitérní forma produkce je proto traktována jako "svobodná forma života" - protiklad odcizené práce (Adler 1975). Podle Tannera (2005) jde ale o rozpor ve vnímání dvojaké situace producenta vyyvázaného ze systému patronáže, ale ještě ne plně integrovaného do tržního systému. Umělec se v 19.stol. defacto stává "sociálním bezdomovcem"  (Wick und Wick, 1979), dosažení maxima  svobody  je také sociální marginalizaci.

3) Smrt autora Kritika individualistické představy autonomního autora našla svoje vyvrcholení ve filosofii a literárně vědním myšlení.  Důsledně strukturalistické myšlení (zdůrazňující sociální determinaci oproti svobodě jednání individuí) přineslo také radikální pokus o "svržení aktéra". Nové teorie teorie subjektu se rodily už u G. Bataille (Svrchovanost, 1953) či M. Foucaulta (Slova a věci, 1966).  Situování autora do centra sítě sítě významů vyhlásil R. Barthes (1968) za výtvor moderní společnosti (za konstrukt buržoazní ideologie). S touto představou se identifikovalo i neo-marxistické myšlení, jež rozpracovával L. Althusser.  Wolff (1993) tvrdí, že praktický přínos takového pojetí je více než sporný: chápat autora jako médium skrze něž promlouvá "duch doby" znamená obloukem se vracet ke (goethovskému) konceptu "génia". Také P. Bourdieu (1993) takový "teoretický výstřelek" nepokládá za přiměřený ani praktický: usilovat jemísto toho třeba o vyvážení či vzájemnou provázanost konceptu struktur a jednání (structure - agency dilemma).

Také akcentování pólu recepce jako měkká forma kritiky autorského subjektu je problematické.  Wuggenig (2004) kritizuje dopady pojetí, jež přesouvá aktivitu a odpovědnost na konzumenta; podle něj je to pojetí jež vyhovuje kulturnímu průmyslu neboť svazuje ruce kritickému zabývání se produkcí.

4) Temporalita umělce Konsekvencí "sociální konstrukce producenta" je jeho nehotovost a proměnlivost. Umělec existuje jako "praktika stávání se umělcem" ve dvojím.smyslu: 1) v poukazu na psycho-sociální nestabilitu kreativity, v připomenutí sociální podmíněnosti rozvoje (typu) producenta.

5) Proměny statusu a role producenta (estetické kultury)

6) Krize umělce v moderní

7) Re-sakralizace

Literatura:

Vasari

Kris E., Kurz, O.:

Foucault

Witkower and Witkover: Born under Saturn