MUSIL, L.; "Ráda bych Vám pomohla,ale..." Dilemata práce s klienty v organizacích. Marek Zeman, Brno 2003
část prvnf, KULTURA POSKYTOVANÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRACE
Ivan Ulehla ve svém Uměnipomáhat rozvíjí myšlenku, žepomáhající pracovník itnení nezaujatý, objektivní pozorovatel". Jeho práce s klientem je „velmi osobní" a projejí úspěch je důležité „zapojení" jeho „lidslcých h'alit do spolupráce s klienty". Veden touto představou poukazuje Ulehla nu skutečnost, že pohled jednotlivých Elenu určitého pracovního rýmu nn Idienty bude odlišný a' každý z nich bude klienta vnímat jinak. Doslova říká: „Pokoušet se o jednotný pohled je zavádějící', proti přirozenosti člověka a v neprospěch klientů. " (Ulehla, 1999: 27-30.)
Jsem přesvědčen, že Ulehla ve svých úvahách zaSeí příliš daleka a že jeho formulace jsou do určité míry zavádějící. Ne proto, že bych odmítal ideu zapojeni lidských kvalit do vztahu s klienty b zpochybňoval bytostnou různorodost osobností pracovníků. Je tomu tok pralo, že se na přistup spolupracovníků k jejich klientům divám z jiného úhlu. Na rozdíl od Ulehly je pro mě důležitá myšlenka, která jeho úvaze protiřečí: „Pohled členů práceschopného týmu je vždy do určitě míry jednotný, snaha vyhnout sa určité blízkosti hledisek by byla proti lidské přirozenosti a pro prospěch klienta je rozhodující, jak se členové týmu společně na klienty dívají a co tím sledují". Z tohoto hlediska ovlivňuje kvalitu nabízených služeb například to, že členové jednoho týmu se mohou snažit do vztahu s klienty „zapojit své lidské kvality", zatímco členové jiného týmu se pokoušejí zaujmout pozici „objektivního pozorovatele", který se osobně neangažuje,
To, co řllcá "Ulehla, má smysl, chceme-íi opustit tzv. diagnostický přístup, v jehož rámci je klient „objektivisticlcy zkoumán", a kultivujeme proto přistup alternativní. Ten je podle Ulehly (1999: 28) založen na snaze porozumět průběhu vzájemného dění mezi klientem a pracovníkem jako dvěma partnery. Já si ovšem kladu jiný cíl. Snažím se pochopit, co sociální pracovníky spojuje do celku („organizace"), který s Idienty pracuje pro něj charakteristickým způsobem — třeba právě „diagnosticky" nebo naopak „partnersky". Z tohoto hlediska je účelné zabývat se „kulturou", tedy tím, co způsobuje, že pohledy členů tohoto celku jsou si blízké. Abych pojem „kultura" osvětlil a Čtenáře blíže seznámil s tématem této knižky, budu se rozdílem mezi Ulelilovým a mým pohledem zabývat ve druhé kapitole podrobněji.
Přiklad amerických „dávkařů", který popsal Blau (viz Úvod), ukazuje, že kultura určité organizace (pohled pracovníků na klienty a zněj plynoucí způsob práce s nimi), vzniká v procesu řešení dilemat. Pokud víme, z jakých dilemat vyplývají zvyklosti pracovníků určité organizace, lépe rozumíme smyslu jejich počínáni, lépe chápeme, Čeho chtějí svou prací dosáhnout a čemu se naopak chtějí vyhnout Pojmy „dilema" a jeho „řešení" jsou tedy důležitými nástroji porozuměni kultuře určité organizace. Budu se jimi zabývat ve třetí kapitole.
Ještě před tím, než se pustím do výkladu pojmů „kultura" a „dilema", v první kapitole uvedu, jak chápu lermíny „sociálni práce" a „služby sociální práce". Jejich kultuře je věnována celá tato knižka.
kapitola 1
SLUŽBY SOCIÁLNÍ PRÁCE
Pojem „služby sociální práce" vyjadřuje spojeni dvou skutečnosti. Za prvé faktu, že intervence sociálni práce se v praxi zřídka odehrávají bez přispění jiných pomáhajících profesí. Za druhé skutečnosti, že sociálni práce má - navzdory svému propojeni s jinými pomáhajícími obory - svoji specifickou doménu a osobité cíle. Tyto dvě okolnosti popíšu a polcusím se ukázat, že souvislost mezi propojením pomáhajících profesi a specifičnosti sociálni práce j e pro tento obora organizaci jeho činností podstatná.
Sociální práce jalco součást komplexu osobních sociálních služeb
Chceme-li porozumčt tomu, jak sociální pracovníci napomáhají změně situace klientn'j nestačí sledovat jejich bezprostřední působeni na člověka v obtížné situaci a na okolnosti jeho života. Je třeba věnovat pozornost i činnostem, které sociální praco vnik nevykonává. Je tomu tak ze dvou důvodů. Jednak proto, že sociální pracovník cíle své intervence často uslcutečnuje pomoci služeb, které neposkytuje, ale zprostředkovává. Dále proto, že se sociální pracovník někdy podílí na realizaci záměrů jiných specialistů -soudců, lékařů apod.
Sociální pracovníci se zabývají životními situacemi lidí a jimi poskytované služby bývají zpravidla tím lepší, čím více se jim daří vidět situací klienta v jejím celku. Mohou lépe než ostatní rozumět struktuře tohoto ceIIcu, těžko však mohou být specialisty na každou jeho dílčí část Mohou například rozpoznat, jak se klientova neuróza navzájem podmiňuje s jeho neschopností vyřešit konflikty s bývalou manželkou. Nemohou však současně být psychiatry n advokáty. Mohou s učiteli vyjednávat o tom, za jakých podmínek uplatní u žáka s postižením specifické výukové postupy, a mohou dotyčného žáka dlouhodobě provázet, nemohou ho však sami učit a ještě mu dělat osobního asistenta.
Je tedy účelné rozlišovat mezi samotnou sociální prací a komplexem služeb, kterého jsou činnosti sociálních pracovníků součásti. Sociální pracovníci tento komplex buď sami uváděj! v život, nebo do něj dílčím způsobem přispívají- Budu jej označovat výrazem „služby sociální práce" a budu vycházet z předpokladu, že pochopeni organizace služeb,
1 Termínem „klient" zde označuji osobu (případně skupinu osob), na niž je bezprostředně zaměřena intervence. Termín „Idient" zde nepoužívám pro označení subjektu, který si intervenci vůči dané osobě - klientovi - „objednal". Polcud ú například soud „objedná" šetřen! v domácnosti osamělé matky, za klienta budu považovat maticu, ne soud. (Viz Pincus, Minalmn, 1976: 437-4<J0.)
část první, KULTURA POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE
které poskytuji sociálni pracovnicí, je podmíněno porozuměním vztahů mezi všemi účastníky tohoto komplexu.
Pokud chci například pochopit, jaký je význam činnosti sociálni pracovnice, která působ! v nemocnici, pro pacienty Q jejich blízké, nestačí zjistit, co, jak a proč je zvyklá při práci se svými ldienty dělat. Potřebuji také vědět, co za svůj úkol považují lékaři a zdravotní sestry a čím jsou nebo nejsou odhodláni ke zvládnutí situace pacientem přispívat oni.
Na některých nemocničních odděleních může být například bažné, že lékař nepropustí pacienta v důchodovém věku, pokud sociální pracovnice nezajisti, aby měl v domácím prostředí přiměřenou péči. Na vedlejším odděleni se třeba ani nezeptají, jestli dědečkovi není na chodbě, kde ceká na-sanitku, zima. O tam, že se staříkova snacha během jeho pobytu v nemocnici odhodlala vzepřít manželovi a odešla z domku, kde spolu po ovdovění dědečka všichni žili, nemají na takovém odděleni ani tuženi. Sociálni pracovnice, která v rámci jedné nemocnice zajišťuje pacienty obou zmíněných odděleni, má v obou případech odlišný úkol. Odlišné jsou totiž nástrahy, které musí pacienti obou odděleni překonat, aby zvládli situací po odchodu z nemocnice. A odlišné jsou také pracovní podmínky, za nicliž bb jim sociální pracovnice pokusí pomoci tEnto úkol zvládnout.
V duchu uvedeného zde budu terminem „služby sociální práce" označovat konkrétní, v praxi existující komplexy činností, které při práci na konkrétním místě a s konkrétními ldienty přispívají k realizaci záměrů sociálních pracovníků. Tyto činnosti jsou obvykle vykonávány pracovníky různých pomáhajících oborů, zaměstnanců organizací nebo dobrovolníků. Na činnosti komplexů služeb sociální práce se mohou podílet psychologové, lékaři a psychiatři, právníci, pedagogové a vychovatelé, poradci různého zaměření, ošetřovatelé, pečovatelé nebo osobní asistenti, za určitých okolnosti také faráři, soudci, vyšetřovatelé nebo policisté.
Pracovníky uvedených oborů zde vnímám jako účastníky komplexů „služeb sociální práce". Nemám ovšem v úmyslu je a jejich obory sociální práci podřazovat nebo jim upírat právo na smysluplnou funkci mimo služby sociální práce. Pouze si dovoluji nahlížet jejich činnost z hlediska toho, jak v praxi přispívají k naplňováni funkci a záměrů sociální práce. Stejně by bylo možné hovořit o „službách medicíny" nebo „službách psychologie" a ptát se, jak sociální prúce a další obory přispívají k naplněni jejich účelu. Vymezeni „služeb sociální práce" je tedy věcí úhlu pohledu. Protože zde zkoumám organizaci činnosti sociálních pracovníků, kteří se bez spolupráce s dalšími obory neobejdou, dívám se na komplex pomáhajících služeb z hlediska cílů sociální práce.
Pomáhající služby sociálních pracovníků, psychologů, lékařů a psychiatrů, právníků, pedagogů, vychovatelů, poradců, ošetřovatelů, pečovatelů a osobních asistentů můžeme zahrnout do obecnější kategorie „osobních sociálních služeb". Jsdu to služby, které pracovníci uvedených oborů poskytuji jako pomoc při zvládání různých obtíží klientům bezprostředně, tváři v tvář. Jak jsem již uvedl, v praxi nebývají různé druhy těchto služeb poskytovány nezávisle na sobě. Jejich vzájemné doplňováni bývá organizována tak, že pracovnici jednoho z uvedených oborů koordinují z hlediska výkonu své profese činnost ostatních. Pracovnici některých oborů, například lékaři a psychiatři v nemocnicích, právníci v justici nebo psychologové v rodinných poradnách, se v úloze koordinátorů
různých osobních sociálních služeb ocitají běžně. Pro praco vniky jiných oborů bývá tato úloha méně obvyklá. Tak je tomu v české společnosti i u sociálních pracovníků.
Domnívám se, že je účelné zvažovat, zda by v určitých případech nebylo v zájmu klientů, aby koordinaci výkonu osobních sociálních služeb vykonávali sociální pracovnici. Termín „služby sociální práce" vyjadřuje také toto stanovisko. Kromě toho, že označuje sítě osobních sociálních služeb, které jsou regulovány z hlediska funkci a cílů sociální práce, umožňuje také Idást otázku: „Jaké cíle by sledovaly ty komplexy osobních sociálních služeb, které dnes regulují pracovníci jiných oborů, kdyby na jejich činnost měli větší vliv sociální pracovníci?" Nejde o to „kdo s koho". Jde o podíl na vlivu tam, kde by zdůrazněni hledisek sociální práce mohlo přispět k naplnění potřeb klientů, zájmů obce a veřejného blaha.
Uvedená otázka je výzvou stávající praxi osobních sociálních služeb v České republice. Především je však výzvou samotným sociálním pracovníkům. Aby si ji mohli vůbec ldást, musl si sami ujasnit, v čem' spočívá jejich úloha, a přesvědčit celou společnost o tom, že je to úloha důležitá a že ji dokážou kvalitně zastávat.
Specializace na celek životní situace a potřeba spolupráce
Vyvstává tedy otázka: „Co je sociální práce a čím se liší od ostatních pomáhajících □borů?" V souladu s tradicemi sociální práce (viz Bartlett, 1970; Navrátil, Musil, 2000: 138-145) je podle mého názoru možné tento obor vymezit následovně.
Společným znakem sociální práce a ostatních pomáhajících oborů je poslcytování pomoci lidem v obtížných životních situacích. Na rozdíl od dalších pomáhajících oborů se sociální práce zabývá především interakcemi mezi člověkem a jeho sociálním prostředím. Její pomoc je zaměřena na dosahování rovnováhy mezi očekáváním sociálního prostředí, v němž lidé uspokojuji svoje potřeby, a jejich schopností toto očekávání zvládat.
Cílem sociálního pracovníka napříldad může být pomoci člověku s fyzickým postižením, který chce žít osaměle ve svém bytě, aby překonal omezeni své soběstačnosti a svou nesamostatnosti přitom nenarušoval běžný život okolní společnosti (příbuzných, lidí v domě aj.) a neobtěžoval ji důsledky svého tělesného omezeni. Stručně řečeno, žijeme ve společnosti, kde je uznávána zásada, že „každý má dost svých starostí" a okolí od člověka s postižením očekává, že tuto zásadu bude respektovat talcé. Pro člověka s postižením lo může mít řadu duchovních (pocit izolace a vykořeněni), psychických (stress) i ryze praktielcých důsledků (jak se vlastními silami dostat z postele do koupelny, jak sám přejet přes práh dole u dveří, lede vzít na adaptaci bytu ...). Sociální pracovník mu pomáhá tyto důsledky pojmenovat a za přispění dalších pomáhajících pracovníků je překonávat.
Od sociálních pracovníků, kteří jsou věmi poslání svého oboru, se očekává, že budou klientovi pomáhat překonávat nejrůznější překážky, jež mu brání zvládat očekáváni sociálního prostředí. Podpora rovnováhy mezi klientem a jeho1 sociálním prostředím je podmíněna zaměřením na komplex různorodých okolností, které ve svém souhrnu představují speciHckou „životní situaci" klienta. Mezi tylo okolnosti patří jak charakteristiky jedinců nebo skupin, tak charakterisliley prostředí, ve kterém tito jedinci a skupiny Žiji.
část první, KULTURA POSICYTOVAnI SLUŽEB SOCIÁLNÍ PRÁCE
Jedincům může ve zvládání životních situací bránit jejich špatný zdravotní nebo psychický sínv, neobvyklá životni orientace a styl života, nedůvěra v instituci rodiny, raná nebo pozdní fáze životnilm cyklu, nízká kvalifikace, špatni finanční situace a mnohé další okolnosti. Překážkou zvládáni životni situace celou sociálni skupinou mohou být tíeba její neštandardní zvyky, těžko dosažitelné zájmy a cíle, nedůvěra členů skupiny k některým institucím společnosti, chabá vnitřní organizace skupiny, omezená schopnost jejích členů vyjednávat a dalši.
Na straně sociálního prostředí mohou být překážkou zvládání životní situace třeba napjaté rodinné nebo sousedské vztahy, netoleronce obyvatel Dbce k odlišnostem všeliD druhu, Spatné ekonomické poměry ve společnosti a špatná situace na lokálním trhu práce, zastaralé zákony, malá aktivito místních nevládních organizaci, nepříznivá demografická struktura obce, krajně úsporný nebo naopak příliš „dajný" systém sociální pomoci a mnohé dalši.
Tam, kde je sociální práce dobře ustaveným a relativně vyhraněným oborem, zajímají uvedené okolnosti všedního života jediucú a skupin sociální pracovníky proto, že jim umožňuji porozumět nesnázím, které vyplývají z interakce mezi osobou klienta a jeho sociálním prostředním. Pro sociální práci je latiž typické, že lidem pomáhá zvládat obtížné životní situace lim, že působ! na vztahy mezi vlastnostmi klientů a vlastnostmi sociálního prostředí, ve kterém klienti uspokojují své potřeby. (Podrobněji viz Bartlett, 1970; Navrátil, Musil, 2000: 138-145.) Sociální práce se tím liší od většiny pomáhajících oboru3.
S urSitou opatrností3 lze Fici, že se většina pomáhajících profesí přednostně (ne vždy výhradně) zabývá některou z dílčích překážek zvládání životní situace člověkem. Například medicína se většinou zabývá zdravotním slaveni pacienta a snaží se napravovat selhání jeho tělesných funkci. Psychiatrie je v dnešním pojetí specializována převážně na kompenzaci poruch nervové soustavy. Psychologie se zabývá hlavně těmi překážkami zvládáni běžných životních situaci, které vyvěrají z nesouladu mezi vývojem nebo aktivitou různých složek osobnosti klienta. V systému státního sociálního zabezpečení působí řada úřadů, které jsou převážně (ne vždy však zcela) specializovány na kompenzaci finančních nesnázi lidi. Pečovatellcy- zajišťuji pro lidi s postižením nebo pro seniory převážně fyzickou péči, méně
3 Vlivy sociálního prostředí bývají předmětem pozornosti některých představitelů dalších pomáhajících oborů. To se týká například medicíny, psychiatrie nebo psychologie. Tyto tendence většinou zásadně neovlivňuji běžnou pomáhající praxi těchto oborů. Přesto lze říci, že jejich pozornost se někdy zaměřuje na problémy, které se nacházejí na pomezi mezi nimi, sociální prací a sociální politikou. Nejdále v lomto směru jde sociálni psychologie, pro niž je interakce mezi osobnosti a sociálním milcro-prostředlm tradičně předmětem ústředního zájmu, 3 Dále uvedené charakteristiky znměřénl pomáltnjjclcli oborů nejsou vyčerpávajíc! a nelze je považovat za kategorické definice oblastí činností, které se vzájemně vylučuji. Chápu je jnkD pokus o vymezeni typických oblasti zájmu uvedených oborů, které se v názorech a činnosti Jejich protagonistů projevuji vlec nebo měně zřetelně. Konkrétní pomáhající pracovnici, školy nebo pomáhající organizace se mohou teoreticky nebo ve své praxi do určité míry orientovat na oblasti zájmu, které jsou typické pra dva nebo více pomáhajících oborů. Jinak řečeno, hranice mezi pomáhajícími obory nejsou kategorické a mezi typickými oblastmi jejich zájmu existuji rozsáhlé styčné oblasti. Názorným příkladem tohoto prolínání pomáhajících oborů je sociálu! psychologie, klcrá se svým zájmem o skupinový život dotýká sociologie n klerá je svým zájmem d interakci mezi osobnosti a jejím sociálním mikro-prostřcdiilm bltzkä sociálni práci.
16
„Ráda bych Vám pomohla, ale .
často a většinou neformálně poskytují emocionální nebo duchovní podporu. Faráři se někdy starají o různorodé nesnáze svých souvěrců, zpravidla jim však poskytuji zejména služby duchovního (a nepřímo také duševního) rázu. A tak dále.
Ve všech uvedených případech je obvyklé, že se pomáhajfcl specialista zaměřuje na kompenzaci nebo nápravu některé z dílčích bariér zvládání života jedincem nebo skupinou. Překážky, jež nejsou primárním předmětem jeho odbornosti, bere sice v úvahu, zpravidla je však považuje za vnější faktor pollžl, které jsou předmětem jeho specializace, nečiti se být povolán se jimi zabývat a někdy je dokonce považuje za nepodstatné. Lze očekávat, že o pomoc při jejich zvládáni požádá jiného specialistu.
Od tohoto zaměřeni na dílčí dimenze situace klienta se liší přístup sociálních pracovníků. Předmětem jejich intervence by měla být situace klienta jako celek. Sociální pracovník by měl rozpoznat všechny (zdravotní, psychiatrické, psychologické, ekonomické, kvalifikační, duchovní, hodnotové a kulturní, hygienické, vztahové a případně další) bariéry zvládáni situace klientem a promýšlet souvislosti mezi nimi. Právě toto zaměřeni na vzájemnou podmíněnost různorodých okolností klientova života vyvolává potřebu spolupráce s pracovníky jiných pomáhajících oborů. Těm jejich specializace umožňuje proniknout do hloubky a složitosti dílčích dimenzí životních situaci a současně jim brání věnovat pozornost jejich celku. Sociálni pracovník by se měl zabývat tímto celkem. Pří překonáváni dílčích částí celého komplexu překážek zvládáni životni situace se však on ani jeho klient neobejde bez spolupráce s jinými specialisty. (Musi), 1999.) Odsud plyne, že významnou součásti organizace intervenci sociální práce je zajištěni návaznosti cilů, vazeb a činnosti různých pomáhajících profesí. Rubem této skutečnosti je, že špatná koordinace činností různých pomáhajících oborů mívá pro realizaci cílů sociální práce a pro její klienty neblahé a často fatální důsledky.
Z uvedeného nutně nevyplývá, že všichni sociální pracovníci jsou nebo mají být naprostí „universalisté", tedy lidé, kteří do hloubky nerozuměj! žádné z dllčich okolností života a místo toho se zabývají výhradně vztahy mezi nimi. Sociální práce se realizuje ve dvou základních podobách''. Někteří sociální pracovníci se věnuji celé situaci svého klienta v tam smyslu, jak to bylo popsáno výše. Pak se zpravidla specializuji na komplexnější pomoc určité cílové skupině5 (např. seniorům, lidem s postižením, konzumentům omamných substanci, dětem se syndromem CAN apod.). Jiní se specializují na určitou dimenzi situace svých klientů (nnpřlldad na jejich rodinné vztahy, na jejich ekonomickou situaci nebo na sociálně právní ochranu jejich zájmů ...), snaží se
4 Toto rozlišeni způsobů realizace základního cíle sociální práce vychází z poznatků sborníku textů
0 specializaci v sociálních službách, který vydali Booth, Martin, Mellote (1980).
1 Termín „cílová skupino" zde v souladu se zvyklostmi sociální práce používám v povšechném, zc sociologického hlediska poněkud matoucím významu. Sociologie jasně odlišuje * „sociální kategorie" n „sociálni skupiny". Terminem „sociální kategorie" označuje soubory lidi, kteří sice maji nějaký společný znak (např. věk), nejsou však spojení stálejšími vnzbnmi a jako soubor jedinců nejsou vnitřně organizováni. Termínem „sociální skupina" označuje sociologie soubory lidi, které vyknzujl znaky vnitřní organizace a jsou mezi sebou propojeny stálejšími vazbnmi. Termín „cílová skupina" tento důležitý rozdíl nepostihuje a označuje jak „sociální kategorie", tak „sociálni skupiny'Ypro něž je společné, že na ně (nebo na jejich jednotlivé členy) zaměřuji svou pozornost služby sociální práce.
kapitola 1, SLUŽBY SOCIÁLNÍ PRÁCE
17
část první, KULTURA POSKYTOVANÍ SLUŽEB SOCIÄLNÍ PRÁCE
však Tešení predmetu své specializace vnímat jako podmíněné celkovou strukturou situace klienta (viz Musil, 2001). Mezi oběma uvedenými způsoby realizace hlavního cíle sociální práce neexistuje ostrý předěl a v praxi dochází lc jejich „prolínáni".
Tak či onak, sociálním pracovníkům je společné, že předmětem jejich pozorností je celková situace klienta, že se snaží pflmo nebo nepřímo přispět k tornu, aby klient zvládl širší škálu bariér, a že značnou část služeb, které klient potřebuje, zprostředkovávají a sami je přímo neposkytuji.
kapitola 2
ORGANIZACE A JE JI KULTURA
Východiskem této kapitoly je známé rčení: „ICdyž dva dělají totéž, není to totéž." Toto lidové moudro napovídá, že zjistit, jak sociální pracovníci v rámci komplexů služeb sociální práce přistupují ke klientům, neznamená toliko popsat, ,,co dělají". Je třeba také pochopit, „co tím sledují". Když dvě pracovnice naléhají nn klienta, aby něco udělal, může to znamenat, že jedna sb snaží povzbudit apatického člověka v akutní krizi, zatímco druhů se pokouši donutit „svéhlavého" klienta k něčemu, co je v rozporu s jeho názorem na život.
Slovo „kultura" nás upozorňuje, že odpověď na otázlcu: „Co tím sledujl7", čnsto nalezneme ve společných představách pracovníků jedné organizace o tom, jak a proč je dobré v tom či onom případě postupovat. Protože ústředním tématem této knižlcy jsou právě tyto „společné představy" o práci s klienty, význam termínu „kultura" vyložím podrobněji.
„Kulturu" budu chápat dvojím způsobem. Nejprve jako jednu zrady okolnosti, které ovlivňují přístup pomáhajících pracovníků ke klientům. Potom jako vztahy, které spojují pracovníky do akceschopného kolektivu. Podrobněji se budu věnovat druhému pohledu, lcterý chápe kulturu jako soustavu vazeb mezi lidmi a jako předpoklad jejich spolupráce V organizaci. Popisu dva typy těchto vazeb — „ideologii" organizace a „pravidla jednání", která reguluji vztahy mezi lidmi v ní. Utvářeni ideologie i pravidel jednáni souvisí s otázkou „hegemonie" a „moci" v organizaci. Těmto terminům se budu ve druhé části kapitoly věnovat, abych ukázal, do jaké míry může ideologii organizace a pravidla jednání jejich členů určovat dominantní elita a do jaké míry je její vliv omezen vlastním úsudkem ostatních pracovníků.
Přestože všechny uvedené pojmy („organizace", „kultura", „ideologie", „pravidla jednáni", „moc", „hegemonie") lze použít při popisu různých typů organizaci, v této kapitole n v celé lcnlžce se omezím na jejich význam při zkoumání organizací služeb sociální práce.
Co ovlivňuje pohled pomáhajících pracovníků na klienty?
Ulehla se zabývá otázkou, co způsobuje, že některé typy chováni klienta jsou pro pomáhajícího pracovníka přijatelné a jiné ne. Zejména ho zajímá, proč se hranice „přijatelných" a „nepřijatelných" způsobů klienta u různých pracovníků liší nebo mění. Tvrdí, že rozdíly a posuny hranic mezi „přijatelným" a „nepřijatelným" vyvolává pět okolnosti. Momentální „rozpoložení" pracovníka, sympatie mezi nim n klientem, fáze spolupráce s klientem, místo kontaktu a profesionalita pracovníka a změny jeho přístupu.
1b
„Ráda bych Váni pomohla, ale ..."
kapitola 2, ORGANIZACE A JEJÍ KULTURA
19
část třeli, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY
Pokud se pracovník zaměří na politickou obhajobu zájmů některé početnější kategorie klientů, může ovlivnit politické rozhodování o systému sociální pomoci. Přitom se však může -dostat do konfliktu s požadavkem neutrality. Nesplní totiž očekáváni, že se jako pracovník agentury bude věnovat všem jedincům, kteří jej osobně vyhledali a chtějí pomoci při zvládání svých psychosociálních problémů. Namísto toho „se může stát zástupcem klientů, kteří jej přimo nevyhledali, přesto však pomoc sez\>lůdánlm nepříznivých sociálních podmínek, které sdílejíse širší kategorii lidí, potřebuji". (Bell, Bell, 1982: 133.)
Jinak řečeno: Soustředí-li pracovník svojí pracovni energii a čas na politickou obhajobu zájmů určíte kategorie znevýhodněných, může být, zvláště je-li státem placeným úředníkem, kritizován za ta, že zanedbává jiné kategorie občnnů nebo konkrétní klienty. Pokud by kromě toho prosazoval zájmy „své" kategorie deprivovaných jako účastník přímě politické akce, mohl by být napadán pro nekritické zaujetí dilčími zájmy a případně i za nedostatečnou soudnost a neschopnost vnímat řešené problémy s odborným nadhledem.
Těmto rizikům se pracovník agentury vyhne, pokud se soustředí na výše zmíněné technické provedení jedinci vyhledaných služeb. Ta ovšem znamená rezignovat na změnu těch zavedených pravidel, která mohou znevýhodňovat jeho klienty.
Stojí to za námahu?
Veřejné financování tzv. „nultých ročníků" pro (zpravidla) romské děti, pokusy integrovat žáky s mentálním postižením do škol, návrhy na legalizaci prodeje mäkkých drog nebo třeba snahy o prosazení povinnosti provozovat prostituci jako samostatnou výdělečnou činnost můžeme považovat za pokusy o reformu pravidel, která v české společností regulují přístup menšinových nebo na okraj vytlačených skupín k různým typům příležitostí. Přípravné třídy a integrace by mohla usnadnit pFIstup Romů a žáků s mentálním postižením ke vzdělání a potažmo ke kvalifikované práci nebo k všestrannější účasti na žívolě společnosti. Legalizace prodeje měkkých drog by tisícům lidí poslcytía příležitost bez rizika a bez nutností komunikovat s podsvětím nakupovat běžně konzumovanou substanci. Provozování prostituce jako živnosti by pravděpodobně zlepšilo přístup prostitutek ke zdravotní péči, k ochraně před násilím a k uplatňování základních občanských práv. Ve všech uvedených případech by se také změnily šance společnosti ovlivňovat chování, které mnoho lidí vnímá jako problematické. Realizace všech uvedených námětů by ovšem také přinesla nová rizika.
Někteří znáš by doli přednost vzniku nových příležitostí pro ty, komu jsou dosud upřeny. Jiní se spíše obávají rizik, které by uváděné změny mohly přinést. Bez ohledu na tyto rozdíly se asi shodneme, že realizace podobných reforem se může jen těžko obejít bez zapojení sociálních pracovníků do politických vyjednávání v obci nebo dD zákonodárné činnosti. Taková jednání (třeba s vedením úřadu práce o financování osobních asistentů tzv. „integrovaných žáků" ve školách) mají obvykle nejistý konec. Bývají také spojena s psychickým nepohodlím, dílčími neúspěchy a někdy se zklamáním. 1 hodně zapálený sociální pracovník si v takové situaci řekne: „Stojí mi to zato? Nemám dost starostí se svými případy?" Podobně jako jiní jemu podobní řeší dilema mezi případovou prací a politickou akcí. Je otázka, zda v Českých organizacích služeb sociální práce existuji ustálené postupy, jak se konfrontaci s tímto dilematem vyhýbat jinak než rezignaci na vlastní politickou odpovědnost.
J 80 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..."
kapitnln 14
ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ
Pro sociální pracovníky bylo vždy charakteristické, že lidem pomáhali překonaví životní nesnáze posilováním jejich schopnosti zvládat očekávání sociálního prostřed Dělali to a dělají v principu třemi způsoby. Bud' se .snaží klientům pomoci, aby í přizpůsobili očekávání okolí, nebo se snaží změnit sociální prostředí, aby se vněm ldien mohli lépB orientovat o prosazovat, nebo kladou důraz na obojí současně,- Stoupeni těchto tří přístupů mívají natolik rozdílné představy, že se zdá být nemožné spojit jejic pohledy do jednoho, uceleného pojetí společenské úlohy služeb sociální práce. Pokud .< někomu takové spojení daří koncipovat teoreticky, realizace jeho návrhů zpravidla nará.' na praktické překážky v životě organizaci. Pro sociální pracovníky ,proto nikdy neby.' snadné pomáhat při zvládání očekáváni prostředí po svém a vyhnout se přitom kriti< nebo vlastním pochybnostem.
V předcházející kapitole jsem se snažil zdůvodnit svoje přesvědčeni, že „případ" nutí není totéž co „osobnost" a že „prostředí" není nutně totéž co „sociální řád" (viz schén filslo 7). Za součást „případu" je možné považovat jak osobnost klienta, tak sociál prostředí, ve kterém klient žije. Za součást „sociálního prostředí" klienta je moži považovat nejen instituce typu „morálka", „mocenská elita", „globální trh", „demokracii či „byrokracie", jejichž vliv předurčuje osudy statisíců, ale také osobni vztahy ldien s blízkými a sousedy či prostředí jeho domácnosti. Pokud práci s případem redukujén na práci s osobnosti a práci s prostředím omezujeme na reformu sociálního řádu, ztrácin schopnost odlišit dvě dilemata. Dilema mezi případovou n reformní prací, o němž by řéčve třinácté kapitole, a dilema mezi působením na Idienta n na jeho prostředí, u které] se zastavím nyní.
Pojednání b dilematu mezi prací s klientem a prací se sociálním prostředím uve> výkladem, pojmů „životní situace", „sociální fungování", „klient" a „prostřed Roztřídím a popíšu různorodá pojetí pomoci se zvládáním očekáváni sociálního prostře' Nakonec ukážu, v jakých podobách zaregistroval dilema mezi působením na klienta a prostředí výzkum kultury služeb sociálni práce.
„Životní situace", „klient" á „prostředí"
Bartlettová se před padesáti lety pokusila rozpoznat „společný základ" různý specializaci v sociální práci. Konstatovala, že sociální práce se v Americe původ vyvíjela odděleně v několika nezávislých'„sektorech" - V rámci pomoci dětem a rodina lidem s mentálním postižením, vězňům a dále .ve zdravotnictví, ve školství a v kónte;
kapitola 14, ZJVlĚNAICLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 1
cast ireti, ů i ha i íiijiuiVA uilcm/yím. a. jľjiwí mionni tvrtuu v i lvu t-njt^u v inijxx
služeb, které nabízely obce. Podle Bartlettové se pracovnici všech uvedených kategorií pri prúci s klientem zaměřují na „problémy, Icteré plynou z klíčových životních situací". Jsou to například situace, které provázejí zlomové události životního cyklu (sňatek, narozeni dětí, rozvod, smrt), traumatizujíci udalosti jakými jsou onemocnění, neúspěch, návrat z výkonu trestu apod. Toto zaměření je všem uvedeným kategoriím pracovníků společné bez ohledu na rozdíly v jejich specializaci. (Bnrtlett, 1970: 22-26.)
Problémy, které tyto události lidem přinášejí, chápou sociální pracovníci bez rozdílu své specializace jako „životni úkoly" nebo „životni problémy", Icteré je třeba nějak „zvládnout". To znamená „vypořádat se se situacemi", které lidé prožívají jako „tlaky svého sociálního prostředí". Sociální pracovnici se tedy podle Bartlettové zabývají rovnováhou mezi „schopnosti lidí zvládat" na jedné straně a „požadavliy prostředí" na druhé straně. V této souvislostí jsou pro sociální práci zásadní následující otázky: „Nejsou požadavky prostředí neúměrné? Není schopnost lidi zvládat tyto požadavky nedostatečná? Pokud zde neexistuje rovnováha, jak já možné přispět kjejímu dosažení? " (Bartlett, 1970: 93-101.)
Své myšlenky Bartlettové systematicky rozpracovala pomocí pojmů „člověk v situaci", „životni situace" a „sociální fungování" (Navrátil, Musil, 2000: 139-142). V souladu s jejími názory můžeme „životní situaci" chápat jako výsledek interakce mezi „člověkem" a jeho „prostředím". V tomto rámci člověka charakterizuje jeho schopnost zvládat očekáváni prostředí. Sociální pracovník se v této souvislosti ptá, jak nejrůznější vlastnosti jeho klientů tuto schopnost ovlivňuji. .
„Prostředí" má podle Bartlettové dvě charakterisťilty. Je to, za prvé, vše, co společnost od člověka „očekává". Za druhé je to „podpora", kterou společnost člověku poskytuje, aby mohl její očekáváni zvládat. Sociální pracovník se v této souvislosti ptá, zda jsou očekáváni prostředí úměrná, schopnostem lidi a zda podpora, kterou prostředí poskytuje, odpovídá náročnosti očekávání nebo schopnostem člověkn.
Termín „sociální fungováni" soustřeďuje pozornost na otázku, zda a proč charakterizují životní situaci konkrétního člověka dva typy nerovnováh. Za prvé nerovnováha mezi očekáváním prostředí a schopností je zvládat63. Za druhé nerovnováha mezi náročnosti požadavků prostředí a podporou, kterou toto prostředí člověku při jejich zvládání poskytuje. Sociální pracovník má dva úkoly. MSI by rozpoznat, proč a do jaké míry je sociální fungováni člověka ohroženo některou ze zmíněných nerovnováh a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociálni fungování. Pomoc sociálního pracovníka přitom spočívá v poskytnutí impulsu k takové změně
C3 Tento typ nerovnováhy může mít dvě základní podoby. V prvním případě je nerovnováha způsobena tím, že osoba (nebo skupina osob) není schopna zvládnout legitimní očekáváni prostředí (například submisivnl a neprůbojný otec zlräcl v důsledku dlouhodobých neshod s manželkou schopnost respektovat sexuální tabu vůči své dceři). Ve druhém připadaje nerovnováha důsledkem skutečností, ze prostřed! uplatňuje vůči jedinci nebo skupině osob nelegitimní očekáváni (například syn nlkoholika není spolužálry přijat do party proto, že s nimi odmítá chodit na pivo). Které očekáváni je považováno za iegitimní a které ne přitom závisí na hodnotové a morální orientaci sociálního pracovníka, jeho klienta nebo případně dalších zainteresovaných osob.
] 82 „Ráda bych Vám pomohla; ale ..."
f i. klienta nebo prostředí, která posílí rovnováhu mezi tím, co prostředí od klienta očekává, v  n tím, co je klient schopen zvládnout.
s Význam myšlenek Bartlettové pro pojetí intervence v sociální práci je možné ŕ ilustrovat na příkladu malého Roma ve škole. Je běžné očekávat, že romské dítě nebude zvládat požadavky učitele n bude mít škaredé známky. Pokud vyjdu z pojmu „sociální fungováni", mam několik možností, jak mu pomoci. Mohu ho podněcovat k tomu, aby si "■. uvědomil, co se po něm chce, a přizpůsobit se požadavkům Školy. Pokud by to nestačilo, mohu mu poskytnout nestandardní podporu n zajistit mu doučováni, aby „přestal zaostávat". Třetí možnost je, že se pokusím přesvědčit učitelku, aby přechodně snížila nároky na školní výkon, byla alespoň zpočátku tolerantnější k nepravidelnostem v chování dezorientovaného žáčka a umožnila mu v takto upraveném prostředí „naskočit do pomaleji se rozjíždějícího vláčím".
Podmínkou uplatněni všech tří uvedených možnosti ovšeíti je, že jako sociálni pracovník věřím, že můj klient může nárokům školy vůbec dostát. Já tomu třeba uvěřím, ne tak ovšem všichni učitelé a rodiče malého Roma. Jako sociální pracovník bych ledy nejprve musel prosadit zásadnější změnu prostřed! a přesvědčit ředitele, učitelský sbor a rodiče, že malí Romové mohou s určitou podporou nároky školy zvládat a že není třeba je rovnou posílat do „zvláštní školy".
Ani to by ovšem nemuselo stačit. Mému klientovi by navzdory výše uvedeným intervencím mohlo s přibývajíc! pubertou začít vadit, že po něm ve škole chtějí něco, co on vlastně nepotřebuje a o co se nikoho neprosil. Abych tomu předešel, musel bych se pokusit prostředí školy změnit zásadnějším způsobem a zeptat se učitelů, zda by si kromě zarputilého uplatňování svých nároků na detaily školní znalosti neměli položit otázku, ca vlastně romské děti potřebuji, aby pořád neměly pocit, ze jim nikdo nerozumí. Ve škole by mi na tuhle otázlcu asi odpověděli, že „osnovy jsou osnovy" a s reformou by byli) třeba jít někam na ministerstvo. Slo by o změnu pojetí funkce Školy o zásadní inovaci kultury „základky", da niž můj pubertálně laxní a životních perspektiv prostý Rom dochází stále méně pravidelně. Taková inovace by se neobešla bez rozhodnutí ústavních orgánů, dobrozdání úřadů a změn obsahu vzdělávání učitelů. Politikové by se jistě začali ptát, co tomu řeknou jejich Voliči ... a tak dále.
Jak je vidět na uvedeném příkladu, čtyři základní typy intervence do životni situace, totiž přizpůsobeni se klienta prostředí, přizpůsobení očekávání prostředí možnostem klienta, přizpůsobení podpory nárokům prostředí a přizpůsobení podpory potřebám klienta, mohou mít značně různorodou podobu. Za klienta mohu považovat jedince, jeho rodinu, určitým znakem (třeba špatným prospěchem) vymezenou sociální kategorii nebo sociální (třeba menšinovou) skupinu s její specifickou kulturou a pozicí ve společnosti. Očekávání prostředí mohu ponechat obsahově nezměněny a pouze zvyšovat nebo omezovat toleranci k odchylkám, mohu je však také měnit obsahově a posouvat jejich funkci a smysl. Podpora se může zaměřit na zdokonalování schopností a možností jedince nebo celé skupiny, může však také spočívat ve změně zaběhaných stereotypů a pravidel, která regulují, očekávání prostředí.
Možnosti kombinovat různorodě pojaté změny klienta nebo prostředí- jsou tedy značné. Pokusím se popsat ty z nich, které našly během dvacátého století uplatněn! v životě organizací služeb sociální práce.
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ !B3
Část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY
Jak dosáhnout rovnováhy mezi klienty a prostředím?
Různá pojetí významu změny klienta a změny prostředí pra zlepšeni sociálního fungování je možné rozdělit do tří kategorii padle toho, Ice kterému z „paradigmat" M sociální práce maji nejblíže. Navrátil (1998; viz též Navrátil, Musil, 200D: 143-145) rozlišuje v sociální práci tři tzv. „malá paradigmata" - „terapeutické", „reformní" n "poradenslté". Tn se mimo jiné Uši právě svým důrazem na změnu IdÍEnta neho změnu prostředí.
„Terapeutické paradigma" zdůrazňuje zmenu klientu. Za příčinu nesnází v sociálním fungováni považuje deficity jeho osobnosti. Zvládání očekávání prostředí lze podle tohoto názoru podporovat posilováním duševního zdrav! klientů, jejich vnitľní rovnováhy, rozvojem a uskutečněním jejich osobnosti. Za klíčový nástroj dosahování těchto cílů je považován vztah pracovníka a klienta i vzájemné obohacující komunikace mezi nimi.
Změnu prostředí považuje za rozhodující prostředek posíleni sociálního fungováni tzv. „reformní paradigma". Jeho stoupenci vidí příčinu nerovnováhy mezi klientem a prostředím v útlaku znevýhodněných, v nerovnosti a v moci elity, která svým zájmům přizpůsobuje společenské instituce, včetně sociálních služeb. Klient je z tohoto hlediska vnímán jako Člen znevýhodněné skupiny. Za rozhodující charakteristiky jeho situace jsou povazovány neuspokojivé životní podmínky a elitou zmanipulované ideologické představy klienta a celé jeho 'sociální vrstvy. Za předpoklad lepšího sociálního fungováni klientů se považuje přizpůsobení instituci, které ovládá elita, zájmům znevýhodněných. Na této změně sociálního prostředí, které je ztotožněno s řádem celé společnosti, by se měli klienti za pomoci sociálních pracovníků aktivně podlieta díky tomu lépe chápat zdroje útlaku, jemuž jsou ve společnosti vystaveni.
Třetí, tzv. „poradenské" paradigma se zaměřuje jak na změnu klienta, tak na změnu prostředí. Jeho zastánci vidi příčinu špatného sociálního fungování jak v individuální neschopnosti klientů využit existující možnosti, tak v omezené schopnosti prostředí, ta je zejména organizací sociálních služeb, vstřícně reagovat na potřeby klientů a na jejich potíže, a poskytnout tak klienLům přiměřenou podporu. Za klienty jsou považováni jedinci a slcupiny, jejichž život závisí na podmínkách v obci. V jejím rámci je proto třeba-měnit prostředí zprostředkováním informaci,■ přiměřených zdrojů a služeb, a umožnit tak zdokonaleni osobních předpokladů sociálního fungování' na straně klienta. Důležitá je především zpětná vazba mezi skupinami klientů a orgutiizacerni, které v obci poskytují sociálni služby, Organizace by se měly pružně měnit a přizpůsobovat se potřebám klientů.
H Termín „paradigma" zavedl Kuhn (19B1) pro označen! vnitřně souradých soustav hodnot, hledisek, pojmů, představ n paslupů, které vyjadřuji určité tradice nebo způsoby vědeckého myšlen! n výkladu světa. Různá paradigmata představuji zásadně odlišný způsob výkladu a odlišný obraz světa. Jsou tedy nesouměřitelná. V sociální práci aplikoval pnjem „paradigma" Payne(1991), v české sociálni práci Navrátil (1998). Paradigmata sociální práce se dosti lišf obsahem. Není však jista, zda jsou „nesouměřitelná" z lilediska způsobů poznáváni a výstavby argumentů a částečně také z hlediska metod intervence. Payne (1991) a Navrátil (199B) proto hovoř! o Izv. „malýchparadigmatech ".
184 „Rádu bych Vám pomohla, ale ..."
Navzdory značným rozdílům spojuji uvedená paradigmata některé podobnosti. . . Terapeutické a poradenské paradigma spojuje zájem o individuální přizpůsobení se klienta i' prostředí'. U poradenského a reformního paradigmatu nalézáme důraz na změny sociálního prostřed! obce nebo širších, nadlokámich zájmových komunit Tato orientace na změny prostředí většího dosahu vnáší do radikálního j poradenského paradigmatu potřebu vyjednávat s politiky v zastupitelských sborech, na úřadech nebo v orgánech nevládních organizací.
Abychom si o smyslu těchto obecných úvah udělali jasnější představu, budeme se nyní zabývat těmi přístupy k využití změny klienta nebo změny prostředí, které v minulosti byly nebo stále jsou praktikovány v organizacích služeb sociální práce. Literatura umožňuje rozlišit jedenáct takových přístupů. Ty můžeme v souladu s vymezením tři paradigmat sociální práce předběžně rozdělit do tří kategorií. Za prvé jsou to přístupy, které se snaží vytvářet podmínky pro změnu klienta - jedince. Do druhé kategorie patří přístupy, které usilují o změnu služeb nebo poměru v obci. Třetí kategorii tvoři přístupy, které se zabývají změnou působení programů sociální politiky a způsobu uspokojován! potřeb cilových populaci sociálních služeb na fungování celé společnosti.
Vytváření podmínek pro změnu kli en la - jedince
V literatuře jsem našel ětyři pojetí intervence, která shodně usiluji o změnu klienta -jedince. Do této kategorie je možné zařadit přístupy tzv. „dobročinných návštěvníků" a "případových poradců", „sociálně-behaviorólní přístup" a „podvratnou, radikální případovou práci". Tato pojetí intervence se liší tím, co je na jedincí zajímá. „Dobročinní návštěvníci" a „případoví poradci" považuji klienta za člověka, kterému stav osobnosti („nedostatečná morální vyspělost" nebo „nedostatek náhledu na sebe sama") znemožňuje dostát očekávání prostředí. „Sociálně-behaviorálni přistup" a „podvratná, radikální případová práce" chápou klienta jako osobu, která se potýká s málo vstřícným (v radikální verzi omezujícím) systémem služeb.
„Dobročinní návštěvnici"
Označeni „dobročinní návštěvníci" je volným překladem výrazu „fricndly visitars". Byli to laičtí pracovníci americké Charity Organization Society (Společnosti charitativních organizací), kteří ve druhé polovině 19. století považovali problémy s morálkou za důsledek působení městského prostředí na dělnictvo. Za své klienty považovali demoralizované, a proto chudé obyvatele dělnických předměstí. Fodte „dobrovolných návštěvníků" byla příčinou závislosti městské chudiny nestřídraost, lenost, lhostejnost a jiné vady charakteru. Ty mohly naplno propuknout proto, že ve velkých městech zeslábl morální vliv sousedství a přestai působit přiklad přičinlivých a lépe situovaných sousedů. Tento deficit prostřed! chtěli „dobročinní návštěvnici", příslušníci střední třídy, nahradit příkladem své osobni morálky. Osobními kontakty s chudými rodinami („návštěvami") se pokoušeli podnítit
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 185
část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH KiJBřiNl kauu v y mi eiuvuu v inu. i
morálni regeneraci obyvatel dělnických předměstí a zachránit tak město „před zlem pmtperismu a třídního antagonismu" (Lubove, 1968:5,12-18).
„Případové poradenství"
„Případoví poradci" jsou profesionální terapeuti, kteří se začali v amerických organizacích prosazovat ad dvacátých let minulého století. Soustředili se na psychické nesnáze jedinců. „Prostředí", se kterým se jedinec potýká, zredukovali na „okolní sociálni realitu", v jejíž reakcích se jedinec nevyzná proto, že nerozumí sám sobě. Očekávání okolí proto chápe jako překážím uskutečnění své osobnosti. „Případoví pracovníci" vycházejí z předpokladu, že jedinec pochopi a zvládne reakce-svého okolí, pokud porozumí psychickým pohnutkám svého chování a získá na ně „ náhled ".
Za příčinou potíží v sociálním fungování jedince považují hlubší deficit jeho osobnosti. Jedinec si uvědomuje jen jeho příznaky a považuje je za „problém". Je proto třeba, oby lépe porozuměl sám sobě, odhalil „skutečné", hlubší psychické příčiny svého chováni (své „skutečné já"). Jeti tak může pochopit, proti jej okolí nepřijímá, a přizpůsobit své postoje potřebám okolní sociální reality. Za nástroj této změny se v případovém poradenství považuje vztah s poradcem, jeho kontrolovaná empatte a akceptace klienta. (North, 1972: 63-69.)
Od svých pofiétíců nalézá „případové poradenství" uplatnění v rámci strategii „finančních svazů obcí" (Lubove, 19S8: 203), o kterých bude řeě níže, v souvislosti se snahami měnit systémy služeb v obci.
„Sado-behavioráliií přistup k případové práci"
„Sociálně-behaviorální přistup" se rozšířil v amerických veřejných agenturách před první světovou válkou (Abel, 1994). Zastánci tohoto pojetí intervence považují za hlavni rys „prostředí" málo vstřícný, nepřehledný a neproniknutelný systém služeb, v nSmž se dezorientovaný klient nedokáže prosadit. Sociální pracovník proto klienta provází systémem, snaží se posílit jeho sebedůvěru a soběstačnost, zprostředkovává mu materiálni pomoc a podporuje ho při jednání s úřady66. Pokud to prospívá orientaci klientů v systému, pracovník své zkušenosti poskytuje tvůrcům programů sociální politiky. (Abel, 1994; Briar, 1976: 407-411; Briar, Briar, 1982; Hanlan, 1970: 43-45.)
63 Z podobného přístupu jako „dobročinní hosté" dnes v České republicE vychází programy typu LATA a PělP. (Program PětF, převzatý z anglosaského prostředí, je přímým dědicem tradice „dobročinných liDStí",) V rámci těchto programů tvoři dobrovolnici a jedinci ohrožení rizikovým jednáním dvojice kamarádů. Předpokládá se, že „problémoví" jedinci potřebuji najit nerizilcové vzory zvládáni svých životních obtíži a že lépe sacializovnní dobrovolnici je mohou svým kamarádům zprostředkovat.
56 „Socio-behaviarální přistup" je svým zaměřením na orientaci v systému služeb b přistup k materiální pomoci podobný českému socídlnĚ-právnlmu poradenství, které se dnes uplatňuje například vprobačni službě, v práci sociálních kurátorů, občanském poradenství nebo v práci s rodinau a dětmi. „Sociálně-behnviroáhii" přistup je ovšem poněkud komplexnější tím, že klade větší důraz na povzbuzeni sebedůvěry a soběstačnosti klienta tt snaží se využívat zkušenosti z případové práce při tvorbě sociálních zákonů a programů.
Případová studie dopisů sociálni pracovnice (Julie Lnthorp) a její klientky (paní C.) Z roku 1915 dokládá, Že zatímco pani C. „se dožadovala reforem, které by zlepšily status chudých žen jako skupiny", „Latharp se soustředila na individuálni problémy pani C.". Mimo jiné našla způsob, jak ekonomicky podpořit její záměr opatřit si pozemek n pěstovat na něm potraviny pro své dětí. Důraz na práci s případem paní Lathorp nebránil v tom, aby zkušenosti z případu paní C. využila v rámci „ úspěšné legislativní kampaně". (Abel, 1994: 10-14.)
Přístup podobný pojetí Julie Lathorp se v sedmdesátých letech 20. století stal východiskem pokusu řešit „krizi" případové intervence, kterou vyvolala radikální kritika terapeutického pojetí sociální práce (Briar, 1975). Toto pojetí změny klienta nalézá uplatnění v rámci modelu „integrace služeb" (Pauley, 1971: 143-145), o kterém se zmíním niže, v souvislosti se snahami o změny systému služeb v obci,
„Podvratná, radikálni případová práce"
„Podvratná, radikální případové práce" se zaíala objevovat v sedmdesátých letech 20, století v Americe. Má podobnou logiku jako „sociálnS-behaviorálnl" přístup, jejím protagonistům však tolik nejde o provázení klienta. Usilují spíše o změnu praxe „byrokratické" (rozuměj „konformní", „elitě sloužící") organizace, ve která působí aktéra podle nich přispívá k potížím klienta. Tím je jedinec, jehož osobní zdroje nestačí na zvládáni potíži, protože prostředí (včetně organizace, kde pracuje sociální pracovník) jej znevýhodňuje a kontroluje, namísto aby mu vyšlo vstříc.
Radikální sociální pracovníci se nechtějí dostat do otevřeného konfliktu se svým zaměstnavatelem. Působí na osoby, očekáváni, pravidla a opatření, která klienta omezují. Pokoušejí se měnit strategii své organizace zevnitř a pomáhají tak klientům využívat jejich osobní zdroje při změně okolnosti vlastního života (Rein, 1976:472; Laan, 1998: 40).
Podle Adamse (1982:57-5B) se „podvratná případová práce" stává součástí „antiopresivní práce se znevýhodněnými", která bude předmětem pozornosti v následující podkapitole.
Změna systému služeb v obci
Přístupů, které se zaměřuj! na zlepšeni systému služeb v obci, jsem našel pět Všechny se opírají o principy komunitní práce a za klienty nepovažují jedince, nýbrž „cílové populace" - kategorie nebo skupiny obyvatel obce. Historickými předchůdci tohoto pojetí intervence byli angliětl a ameriĚtí „obyvatelé středisek terénní práce" („settlement workers") z přelomu 19. a 20. století (Davies, 1982; Popple, 1996: 9-11) a „finanční svazy obci", které vznikaly v Americe od raku 1920 (Lubove, 1968: 183-202). Dala! komunítně laděné přístupy - „integrace služeb", „komunitní péče" a „antiopresivní práce se znevýhodněnými" — přinesla nová vlna zájmu o nad-individuálně pojatou intervenci, která začala v šedesátých letech minulého století a trvá dodnes.
„Settlement movement"
Cílem „hnuti obyvatel středisek terénní práce", které je z literatury známo pod označením „settlement movement", bylo zlepšovat životní podmínky a možnosti zbídačených obyvatel
186
„Ráda bych Vám pomalila, ale ..."
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ
187
část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY
dělnických čtvrtí průmyslových mäst a ochraňovat tak demokracii, Icterá sa zdila být ohrožena konflikty s dělníky. Výchozí ideou hnutí byla ochraňovat určitou celospolečenskou.' hodnotu (v tomto případě  demokracii) zpřístupněnírn příležitostí členům některé' znevýhodněné skupiny (v tomto případě zbídačeným dělnflojrn z průmyslových předměstí)57.,' Podle „obyvatel středisek terénní práce" byly příčinou konfliktů 5 dělníky podmínky, života dělnických předměstí. Rozpad sousedství, nečistota, nedostatek možností vzděláni, a rozvoje dětí nebo zkorumpovaní místní politici a úředníci oniezovali šance obyvatel a vyvolávali nespokojenost. Tyto podmínky bylo podle terénních pracovníků třeba osobně poznat a měnit je. Sociální pracovníci proto zakládali svá střediska přímo v dělnických čtvrtích-a žili v nich. Na základě osobni zkušenosti pak organizovali osvětové akce: a kampaně za zlepšeni hygienické situace dělnických předměstí. Pouštěli se do reforem, které byly zaměřeny na regulaci práce dětí a žen, rozvoj veřejné dopravy, bydlení, budování sportovišť a škol a poskytování zdravotní péče. Ačkoliv to původně nezamýšleli, postupně se zapojovali do místního politického života. (Davies, 1982, Popple, 1996: 9-i 1.)
„Antiopresivní práce se znevýhodněnými"
Podobnou logiku jako „hnuti obyvatel středisek terénní práce" sledují zejména od šedesátých let 20. století stoupenci „antiopresivní práce se znevýhodněnými". Literatura popisuje její příklady z Anglie, USA, Brazílie a Kanady. (Adams, 1982: 61-62; Bok, 1988: 397-399; Morrissey, .1990: 193-204; Dominelli, 1991: 198-199; Mullaiy, 1993: 156-160,183; Musil, Navrátil, 1999.)
Za hrozbu nepovažují protagonisté antiopresivní práce* nespokojenost průmyslového dělnictvn, ale soustředěni moci v rukou elity, která své vlivné postavení v politickém systému západní společnosti zneužívá pro své dílčí, zejménu ekonomické zájmy. Za své ' klienty považují „znevýhodněné" — lidi, kteří jsou na základě avé skupinové odlišnosti (pohlaví, rasy, víry, sexuální orientace aj.) a za pomoci předsudků obviňování z narušování řádu a v důsledku toho zbavováni vlivu na své životní podmínky. Pomoc znevýhodněným je podle antiopresivniho přístupu o to obtížnější, že ideologické působeni elity vyvolává u znevýhodněných sklon obviňovat za své potíže sebe samé. Tento sklon často podporují sociální pracovníci, kteří sdílí předsudky vůči menšinám a působí v elitou ovládaných veřejných službách.
Jako odpůrci rasové, rodové68, etnické, náboženské, sexuální59 nebo jiné stigmatizace • a diskriminace považují zastánci antiopresivniho přístupu za ohroženu hodnotu rovnost. Ve snaze ji podporovat oponuji předsudkům a mocenským. praktikám elity. Chtějí
87 Na podobné myšlence ochrany demakracie, rovnosti a občanských práv rozšiřováním, .příležitost! obyvatel problémových romských komunit je v současné době založen český projekt „romské terénní práce" (viz Musil, 2002).
68 Termínem „rodová stigmatizace a diskriminace" označuji kolektívni znevýhodňováni odlišných lidi založeno na jejich příslušnosti k mužskému nebo ženskému rodu . Termín „rod" používám jako český ekvivalent anglického „gender", který označuje rozdíly kulturní orientace a sociálního postavení, jež provázejí biologické rozdíly mezi příslušníky mužského a ženského pohlaví. 5 Terminem „sexuální stigmatizace a diskriminace" označuji kolektivní znevýhodňování odlišných lidí založené ira jejich ínldinací k heterosexuální, bisexuálni neba homosexuální orientaci.
188 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..."
; Jrnomáhat znevýhodněným, aby získávali vliv na podmínky svého života. Organizují ľ svépomocné aktivity, jež mají znevýhodněným umožnit spolurozhodovat o sabs samých -.p o podmínkách života v obci, porozumět institucionálním příčinám-svých potíží E uspokojovat vlastní potřeby.
Autoři antiopresivnlch teorií považují tuto činnost za odbornou součást činnosti politického hnutí radikální sociální politiky (Mullaiy, 1993: 185; Adams, 1982: 64), o které pojednává následující podkapitola.
„finančnísvaty obci"
„Finanční svazy obcí" sleduji jiné principy než „linuti obyvatel středisek terénní práce" a stoupenci „antiopresivní■ práce se znevýhodněnými". Za problém považují konkurenci o přižeň sponzorů, která vede k rivalitě agentur služeb sociální práce. Ty sledují své dílčí zájmy a v obci vytvářejí rozdrobený, špatně koordinovaný systém služeb. Důsledkem je neúčelné využíváni zdrojů, neodůvodněné poskytování stejných služeb více organizacemi a prostředí, které nepřispívá k uspokojení potřeb obyvatel obce.
„Finanční svazy". jsou koordinačními orgány obci, které začaly vznikat v USA ve dvacátých letech minulého století. Na základě pověřeni obecních autorit a sponzorů rozhoduji o využití všech darů a dotací, které se v obci podaří nashromáždit Jejich úkolem je zajistit efektivní koordinací specializovaných agentur sociální pomoci a rovnováhu mezi potřebami obyvatel obce a zdroji, které jsou k dispozici. „Finanční svazy" také zajišťuji kontrolu standardu odbornosti v obci poskytovaných služeb. (Lubove, 1968:1E3-202.)
„Integrace služeb "
Logika „finančních svazů obcí" je blízká principům historicky mladších přístupů k zajišťování komunálních služeb, které bývají označovány terminy „integrace služeb" a "komunitnl péče". Ty kladou důraz na efektivnost, (derou chápou jako lepší uspokojování potřeb určité cílové populace (multíproblémovýcli rodin, seniorů, lidí s postižením) při stejném nebo klesajícím objemu využitých zdrojů.
Snahy o „integraci služeb" se objevuji od sedmdesátých let 20. století. Vycházejí z kritiky roztříštěnosti služeb dílčích organizací, které jsou v rámci obce pověřeny uplatňováním odíraných, zákonů. Úzká specializace a špatná koordinace těchto organizaci působí potíže při uspokojováni multiproblémovýcb klientů n vede k plýtváni zdroji poskytovatelů. Poskytnutí zdrojů a služeb jednoho programu, které neni v důsledku specializace agentur provázeno poskytnutím zdrojů a služeb jiného programu, nevede k dořešení komplexní situace klienta. Protože nevedlo ke zvládnutí situace klientem, výdaje na ně byly neúčelné. Příkladem budiž zajištění rekvalifikace n pracovního místa osamělé matce, které není provázeno poskytnutím péče o jejl děti během pracovní doby.
Integrace má v obci zajistit přizpůsobeni služeb potřebám Idientů a efelctivnějšl užití zdrojů. Může mít různé, podoby, administrativní integrace" spočívá v ustaveni jedné' organizace, leterá poskytuje komplexní služby, nebo v zavedení pravidelné spolupráce nižných agentur. „Správní integrace" je založena na ustavení komisí, které sledují součinnost různých služeb. Důležitou formou správní integrace je sjednocení rozpočtů, které čerpají zdroje z odlišných programů. K „případové integraci" dochází na úrovni práce
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PliOSTREDÍ 1B9
■i, unui-iljoLVjí-kn UUjtiiTinln-ri Jlíjii^iL luiaum iUUJU » 1 mi A i\/i^u v lNU\_ľ
s klientem. Spočívá v ustaveni role universólního pracovníka, který vykonává širší šlcdtii*5' funlccí. Známou formou tohoto typu integrace je tzv. „případový managemenť'. (Paulej/íp 1971; Booth, Martin, Melotte, 19B0; Randall, 1981: 129,170,184; Waldfogel, 19970
„Integrace služeb" se v praxi prosazovala s podporou vládních reforem (Waldfbgěl!;'-1997: 464-467; Pauley, 1971: 140-141; RandaU, 1981: 129, 170, 184),'které popisuje další podkapitola. -i
„Kamunitnlpéče"
Příklady „komunitni péce" jsou popsány například v Anglii a v Japonsku [Baldwin, '■ 2000: 21-25; Craig, Glendinning, 1993; Fukasawa, 2000). Objevuji se od osmdesátých let minulého století. •:
Výchozím principem je snaha ušetřit zdroje nalvrazením nákladné ústavní péče komunáhiími službami, které jsou financovány z omezených místních rozpočtů. IC úspoře má' docházet díky tomu, že pobyt seniorů a lidí s postižením v domácím prostředí umožňuje \ zapojení méně náldadných neformálních, dobrovolných a nestátních služeb do domácí péče.
Úsporné poskytování kvalitnějších služeb má zajišťovat „případový manažer". Ten individuálně posuzuje potřeby uživatelů, plánuje pro ně. služby a zajišťuje podporu těm',' kdo o ně neformálně a dobrovolně pečuji. Úkolem případového manažera má být také . plánováni a zajišťováni nových služeb, pokud jejich zavedeni vyžadují neuspokojené potřeby některé cílové populace. Předpokládá se, že případový manažer bude schopen' potřebné služby zajistit s využitím místních, hlavně neformálních a dobrovolných zdrojů,-bez nároků na další výdaje veřejných rozpočtů.
Podobně jako „integrace služeb" se „komunitni péče" v praxi prosazovala s podporou vládních reforem (Baldwin, 2000: 23-25; Fukasawa, 2000), □ nichž hovoří dala! podkapitola.
Změna politiky sociálních služeb jako nástroj změny společnosti
Do třetí kategorie jsem zařadil přístupy, které se zabývají celospolečenskou změnou prostředí. První z nich označím termínem „architekti vládních reforem", druhý terminem „radikální sociální politika". Podobně jako zastánci změny služeb y rámci obce také protagonisté těchto přístupů zahrnují klienty do cílových kategorií uživatelů služeb. Tyto kategorie vymezuji podle toho, jak způsob uspokojování jejich potřeb sociálními službami ovlivňuje celou společnost. V tom se oba přístupy shoduji. Liší se tím, jak chápou celospolečenské účinky uspokojování potřeb cílových populací a jak koncipuji změny politiky sociálních služeb, které vyplývají z jejich hodnocení.
„Architekti vládních reforem"
Na rozdíl od stoupenců „radikální sociální politiky" „architekti vládních reforem" akceptují stávající sociální řád a očekávání společnosti vůči uživatelům sociálních služeb. Cílové populace i sociální služby chápou jako „subsystémy" společnosti a sledují účinky způsobu uspokojování potřeb těchto populaci na další, zejména ekonomické a politické
■m.
ř^P|iibsystémy" společnosti. Zpravidla v rámci vládní zakázky monitorují činnost ' feganizací služeb sociální práce. Pokud zjistí, že potřeby nělrteré kategorie uživatelů pisjsou systémem služeb adekvátně uspokojovány a že způsob jejich uspokojování neni ■piřikční z hlediska dalších institucí společnosti, navrhuji celonárodní změny cílů politiky Sociálních služeb, způsobu redistribuce zdrojů a typů služeb pro danou cílovou populaci. Uryto změny plánují tak, aby jejich realizace umožňovala omezit negativní dopady posílit přínosy fungování sociálních služeb pro politické, ekonomické, případně i další Érisrimce společnosti. (Honlan, 1970: 47-49; Híll, 1990: 21-39, 42-48, 60-61; Murray, §1998: 25-57; Baldwin, 2000: 23-25.)
\fi -.' Nejzřetelnější příklady tohoto přístupu k rozsáhlé změně sociálního prostředí klientů liíacházime v Británii. Hilí (2000: 166-168) například popisuje, jak tam na přelomu IÍ8Q: a 90. let dvacátého století řešili potíže se zajištěním péče pro dospělé osoby — seniory ■gá lidi s postižením.
Počátkem osmdesátých let v Británii prudce vzrostl počet „nezávislých" (soukromých §n' občanských) zařízeni ústavní péče. Jejich rozmach umožnila vláda tím, že začala • příjemcům dávek sociální pomoci (zejména starým lidem) výhodně poskytovat prostředky na úlrradu nezávislých ústavních služeb. Úřad sociálního zabezpečení za tímto účelem zmírnil pravidla ověřování výše přijmu těch žadatelů o dávky sociální pomoci, ' kteří žili v soukromých ústavních zařízeních. ! Vláda považovala podporu soukromé a občanské péče za dobrou věc, neodhadla však důsledky její realizace. Dotace plateb za nezávislou ústavní péči odčerpávaly nečekaně velkou Část státního rozpočtu. Počet nezávislých ústavních zařízení podle očekávání vzrostl. Stalo se to ale v době, kdy se místní úřady s obtížemi snažily rozšiřovat škálu obecních elužeb domácí í ústavní péče. Obcím se nedostávalo finančních prostředku a ukázalo se, že úsporný systém „komunitni péče" tento problém nevyřešil. Růst poptávlcy po službách nezávislých ústavních zařízení snahu obcí hatil. Pohlcoval zdroje a snižoval poptávku po obecních službách domácí péče. Počet Udí umístěných v nezávislé ústavní péči roští, pfesto, že záměrem veřejných činitelů bylo udržet lidí v jejich domácím prostředí a poskytovat ústavní péči jen těm, kteří to opravdu potřebuji. Navíc vznikla kategorie lidí, kteří sice potřebovali ústavní péči, ale nemohli si ji koupit, protože nezískali k tomuto účelu přidělované, příjmově testované dávky. Sektor sociálního zabezpečeni se však touto otázkou nezabýval a soustředil se pouze na ověřování výše příjmu žadatelů.
Základem řešení, které Híll popisuje, bylo výše charakterizované zvažováni vlivu „subsystému" sociálních služeb na další „subsystémy" a instituce společnosti. Revizní ■ komise vlády popsala ve své zprávě z roku 1986 vývoj nezávislých ústavních služeb jako „zvrácený důsledek politiky sociálního zabezpečeni, který obrací snahy o dosaženi správně rovnováhy mezi ústavní a komunitni péčí naruby". V reakci na výsledky monitoringu předložila vláda v roce 1989 tzv. Bílou listinu, nazvanou „Zájem a péči lidem "1B. Ta obsahovala plán reformy, která měl vzniklou situaci řešit z hlediska dopadu změn do celé řady oblastí života společnosti. Usilovala o zabezpečeni kontroly vývoje
190
„Rada bych Vám pomohla, ale .
ln Originální název Bité listiny z roku 1990 ztli „Caríngfrr People". Anglická „cnring" snucasm znamená „pečovat" i „projevovat zájem a starostlivost". Čeština neumožňuje vyjádřit jedním sloven souvislost mezi „soustředěním pozornosti na člověka" n „pečovatelskou službou Slovní Meku kterou v této souvislosti použila britská vláda, je tedy obtížné elegantně přcvést.do českého jazyka.
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 19
. —-------. ~ ..i- *■ »u\v-U V ilXTk.1
výdajů při další podpore nezávislého sektoru, o celkovou racionalizaci, tržní orientaci a lepší plánování sociální péče, o zajištěni spolupráce zdravotní a sociální péče, o účast, uživatelů na rozhodováni a o vstřícnost systému vůči přáním spotřebitelů. V roce 1990 vstoupil v platnost zákon, klerý určil místním úřadům povinnost posoudit potřebu péče u všech žadatelů o veřejně financované služby, rozhodnout, zda je ústavní péče nutná, či zda by místo ni neměla být poskytnuta domácí péče, rozhodnout, kdo tuto péči poskytne, a.najmout odpovídající služby od nezávislých nebo obecních poskytovatelů.
„Radikální sociálnipolitika"
Zastánci „radikální sociální politilcy" odmítají existující společenský řád. Cílovou, populaci stávajících služeb chápou jako oběť mocenského útlaku a všímají si především toho, že vládnoucí elita využívá systém sociální pomoci jako nástroj uchovávání svých privilegovaných možností, na úkor šancí a práv cílové populace. Sociální politika státu je z tohoto hlediska nástrojem kontroly chudých. Vyžaduje od nich poslušnost vůči požadavkům tržni a výkonové společnosti n výměnou nabízí nedůstojné sociální zabezpečení. Lidé, kteří v důsledku svého znevýhodnění nemohou podat očekávaný tržni výkon jsou tímto způsobem nuceni, aby se smífili s omezeními, která pro ně plynou z toho, že — ne vlastní vinou - nedokážou uspokojit očekávání tržní a výkonové společnosti.
Aby napravili tento, podle nich nespravedlivý způsob distribuce příležitostí, navrhuji zastánci „radikálni sociálni politiky" změnu mocenských poměrů. Tu má podle nich vyvolat celonárodní politické hnutí za práva znevýhodněných. Jeho cílem je zpochybnit výkonová očekávání, která znevýhodňují uživatele veřejných služeb, rozložit stávajíc! systém sociálního zabezpečení a nahradit jej novým systémem. Ten by měl uznat přinos všech, tedy i těch, kdo nemohou v důsledku znevýhodněni podávat ve společnosti očekávaný výkon, q maji proto omezen přistup na trh. Nový systém by jim měl přiznat nárok na důstojné sociální zabezpečení. Sociální pracovnici by se měli stát účastníky politického imutí za práva znevýhodněných. IC naplnění jeho cílů by měli mimo jiné přispívat svou antiopresivní praxí a zmocňováním klientů v obcích k účasti na radikální reformě. (Rein, 1976: 460-461, 464, 475-477; Adams, 19B2: 63-64; Wagner, 1989; Monissey, 1990; 191-193; Mullaly, 1993: 184-20D; Laan, 1998a: 38-40.)
Ukázkou pokusu o rozsáhlou, existující řád odmítajíc! změnu prostředí chudých klientů je pokus d radikální reformu amerického systému sociální pomoci, který byl v letech 1967 až i 973 cílem Národního hnutí za sociálni práva (NWRO). Podle Monissey (1990: 192-193) přijala tato organizace příjemců dávek sociální pomoci, koinunilnich pracovníků a radikálních náboženských vůdců plán nahrazení „mtoleravatelného" (Rein, 1976: 476) systému sociální pomoci. Autory tohoto plánu byly učitelé sociální práce Richard Cloward a Frances Piven, kteří jej pod názvem „Strategie ukončeni chudoby"začali siřit v roce 1966.
Piven a Cloward zjistili, že vedle každého příjemce dávek sociální pomoci existuje další oprávněná osoba, která zatím nepobírá dávky. Navrhli, aby hnuti za sociální práva podněcovalo hromadný vstup těchto osob do Systému sociálni pomoci. Mělo tak dojit k prudkému vzestupu počtu příjemců dávek, který měl způsobit administrativní a finanční selháni místních n státních agentur sociálni pomoci. To mělo na místní úrovni vyvolat
politické napětí a rozpad schémat financování veřejné pomoci. NWRO chtělo využit tento okamžik zmatku, navrhnout a na federální úrovni prosazovat reformu systému sociální pomoci. Jejím cílem by mělo být odstranění chudoby zavedením zákonem garantovaného ročního příjmu, který by byl financován federální vládou. (Morrissey, 1990: 191-192.) ■ Stoupenci „Strategie ukončení chudoby" šest let úspěšně pomáhali oprávněným osobám podávat žádosti o přiznání dávek a v případě potřeby organizovali nátlakové akce („obléháni úřadů") s cílem dosáhnout jejich kladné vyřízení. NWRO přesto svého konečného cíle nikdy nedosáhla a v roce 1973 ukončila svou činnost. (Morrissey, 1990:192-193.)
Šest malých paradigmat?
Shmu-li vše uvedené, mohu konstatovat, že jsem v literatuře nalezl jedenáct V minulosti nebo dnes praktikovaných pojetí změny klienta nebo změny jeho sociálního prostředí. Těchto jedenáct pojetí je možné členit podle dvou hledisek. Z hlediska velikosti „cílového systému" intervence je možně rozlišit pojetí zaměřená na změnu jedince, změnu systému služeb v obci, nebo na změnu působeni systému sociálních služeb na celou společnost. Z hlediska postoje ke stávajícímu řádu a k tomu, co prostředí očekává od klientů, je možné všech jedenáct přístupů rozdělit na tzv. „konformní" pojetí, která akceptují daný sociální řád a chtějí jej zdokonalovat, a pojetí „radikální", která řád Společnosti odmítají a chtějí jej nahrazovat. Zdá se, že na základě tohoto dvojího rozčlenění lze v sociální práci hovořit o šesti typech přístupů („malých paradignat") ke změně ídienta a změně prostředí. Závažnější je podle mě zjištění, že přístupy zaměřené no jedince, systém služeb v obci a na působení systému sociálních služeb-ve společnosti maji jeden společný rys — všechny tři jsou vnitřně rozděleny na „konformní" a „radikální" pojetí. „Není to příznak skutečnosti, že v rámci sociální práce existuji dvě těžko slučitelná paradigmata — radikální a konformní?
Dilemata s touto otázkou spojená jsou složitá a odpověď není jednoznačná.
Dilema šedesátých let
Šedesátá léta 20. století byla pro sociální práci uzlovým bodem. Organizace zaměřené na změnu jedince, na změnu komunitníha prostřed! nebo na nápravu systému, redistribuce sociálního zabezpečení do té doby v různých zemích buď existovaly vedle sebe, nebo převládaly jedna nad druhou. Zastánci odlišných pojetí sociální práce mezi sebou diskutovali, rozdíly mezi nimi se ale nestávaly zdrojem zásadních konfliktů. Šedesátá léta přinesla střet. Sociální pracovníci, kteří pracovali s případem, byli napadeni tvrzením, že z problémů, které vyvolalo sociální prostředí, dělají problémy jedinců a ty navíc přesvědčují, že si za své potíže mohou sami a že se mají přizpůsobit prostředí, které jejich problémy vyvolalo. Dilema, zda má sociální práce přizpůsobovat klienta prostředí, jehož očekáváni jako jedinec nezvládá, či zda je úkolem sociální práce měnit sociální systém, který problémy jedince vyvolal, zahořelo s plnou silou. Od něho se pak odvíjela dilemata další.
Ukázalo se, že „antiopresivní práce" a organizováni svépomoci znevýhodněných nemusí nutně vést k emancipaci zbídačených a k přizpůsobování systému služeb jejich
T
192
„Ráda bych Vám pomohla, ale .
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ
193
potřebám. Mezi radikály vzniklo podezření, že svépomoc dekiasováných je možné poui[{ jako nástroj stabilizace zavedeného pořádku a způsob kontroly deviantů.
Kritika „integrace služeb" a „komunitni péče" zase vedla k pochybnostem, zda snaha zapojit klienty do rozhodování o struktuře nabízených služeb není toliko deklarací politiků a expertů, kteří ve skutečnosti chtějí jen a jen uspořit náklady. Pro řadové pracovniky-v obcích v této souvislosti vznikla otázka, zda maji řešení případů přizpůsobovat potřebám klientů, nebo zdrojům, které jsou pro uspokojeni jejich potřeb k dispozici.
Řešení těchto dilemat v mnohém předznamenalo vývoj sociální práce v poslední třetině dvacátého století. Postupně jo proto rozeberu.
Přizpůsobení jedince versus změna sociálního systému
Dilema mezi přizpůsobováním klienta prostřed! a snahou o změnu prostředí, ve kterém se klientovi nedostává příležitostí, je jedním z ústředních témat výzkumu organizací služeb sociální práce od šedesátých let 20. století. Dříve se o něm jako o dilematu příliš nemluvilo.
V Americe, kde se o daném tématu píše nejvíce, považovali „obyvatelé středisek terénní práce" i „případoví pracovnici" až do dvacátých let 20. století za úkol sociální práce „vyhledávat a účinně ovlivňoval ty organizované sily zla, ty dílčí příčiny iiesoběstačnosti a ty netoleravatelně životni podmlnlcy, leteré se vymykají kontrole jedinci!, ohrožuji je a velmi často ničí". Organizace, které zastávaly toto stanovisko, se lišily pouze v tom, zda chtěly měnit prostředí jedince nebo životní podmínky větších skupin lidi (Wilensky, Lebeaux, 1967: 326). Zastánci případové práce, která byla později označena jako „sociálně-behavioráfni", dávali přednost změnám prostředí jedince (Lubove, 1965: 22-54; Abel, 1994). „Obyvatel středisek terénní práce" chtěli působit na životní podmínlcy obyvatel celých dělnických čtvrtí (Davies, 1982).
Hlasy těch, kdo problémy jedinců považovali za výsledek působení neosobních, sociálních a ekonomických sil, později zeslábly. Volání po reformách sociálních služeb apo celkové změně životních podmínek chudých bylo od dvacátých let až do roku 1960 ojedinělé. Sociální pracovníci chtěli svému oboru dát profesionální status apo roce 192D mezi nimi převládlo přesvědčeni, že cesta k tomuto cíli vede sloze využití psychiatrie a psychologie, technickou zdatnost a individuální vztah pracovníka s klientem.
Problémy jedinců začaly být považovány za výsledek nevědomých a jedincem nezvládaných impulsů jeho osobnosti. Jejich řešení mělo podle „Idinických sociálních pracovníků" spočívat v prácí jedince s jedincem, v individuálním zvládání vlastní osobnosti a v osobním hledání cesty jedince k uspokojováni požadavků, leteré na něj kladlo prostředí. Zaváděni programů státem garantovaného hmotného zajištěni, které bylo v Americe od třicátých tet vymezena zákonem, oddělilo poskytování lttnotné pomoci od nemateriálních, individualizovanějších služeb. Terapeuticky zaměření pomáhající pracovníci se už nemuseli zabývat „dávkořinou" a mohli se věnovat tzv. „klinické praxi". (Lubove, 1965: 85-156; Wilensky, Lebeaux, 1967: 325-330; Reisch, Wencour, 1986: 76-79.) Pro klinické pracovníky již sociální realita „nespočívala ve vnějším prostředí, ale v emociůlním a iiiíeielcíuálnún vnímáni tohoto prostředí jedincem." (Lubove, 1965: 88-89.)
194 „Ráda bych Vám pomohla, ale ..."
;wi§ŕ;^ Občasné výzvy, aby „je sociální reforma [...] znovu stala součásti profesionálního imtřjityšlenl'' a aby sociální práce znovu přijala odpovědnost za „zdokonaleni instituci ;rmsaciáhiipomoci", ve své době nevzbudily širší pozornosť (Wilensky, Lebeaux, 1967: ■': ťř"327). „Klinický přístup" jednoznačně převládal a dilema trápilo jen několik pamětníků, í íKri Šedesátá léla přinesla do prosperující Ameriky znovuobjeveni chudoby, hnutí •š-občanských práv, výčitícy svědomí bílé střední třídy a vládou vyhlášený „boj ' \í"s:chudobDu". Ten vycházel z představy, že paradox chudoby vnejbohalší společnosti íi jvěta zavinil nespravedlivý „systém". (Murray, 1998: 35-53.) Ujala se představa, že ■ )j příčinou chudoby je chybně nastavené sociální prostředí. Klinická sociální práce, která své Idienty učila, jak dostát jeho požadavkům, se ocitla mezi viníky „strukturální chudoby". Její kritici postavili sociální pracovníky před dilema: bud* zůstaneme ■profesionální součástí bludného louhu a budeme nadále chudé „klinicky" učit zvládat • standardy tržního chování, které je předem odsuzují k dalšímu živoření, nebo tyto ^požadavky aktivně odmítneme a budeme ve společnosti prosazovat nová pravidla dělby : mocí, příležitosti a sociálního zabezpečení.
Myšlenka, že příčinou přetrvávání chudoby v bohaté společnosti je „systém" a že jím napáchané lďivdy může odstranit reforma sociálního zabezpečení, dala bilým Američanům naději, že účast! na reformě ulev! svému špatnému svědomí. S praktielcým ■ provedením této myšlenky však měli nesnáze. Reforma měla nastolit rovný přístup všech občanů k příležitostem, a vyžadovala proto přehodnoceni dosavadních představ a přístupu k chudým. Dilema, které v této souvislostí vyvstalo pojmenoval Wilensky jako střet mezi zavedeným, „reziditálnlm" a nově se prosazujícím, „institucionálním" pojetím sociální pomoci (Wilensky, Lebeaux, 1967: 138-140).
Američtí sociální pracovníci byli zvyklí no „reziduálni" přístup. Z jejich hlediska by měla sociálni pomoc vstupovat do hry až po selhání „normálních " způsobů zabezpečeni - rodiny n trhu. Pokud tyto „přirozené " způsoby zabezpečení nefungují (např. rodina se rozpadla, ekonomická deprese dala zaniknout pracovním příležitostem atp.), veřejná agentura by měJa přechodně poskytnout omezenou, nouzovou výpomoc. Účelem této krizové pomoci, která má být poskytována jen pokud znovu nezačne fungovat „normální" zabezpečení, je obnovit „normálni" fungování jedince a rodiny na trhu. Úkolem takto pojaté intervence je pomoci jedinci, aby se přizpůsobil obvyklým, žádoucím způsobům chování na trhu.
V rámci reziduólního pojetí neměla reforma, která by přiznala právo na důstojnější zabezpečeni těm, kdo na trhu neobstály, smysl. Reziduálni přistup měl proto být nahrazen „institucionálním" pojetím. V jeho rámci není neschopnost klienta samostatně uspokojil vlastni potfeby považována za projev jeho osobního selhání nebo přechodného nedostatku jinak dobře fungujících institucí. Namísto toho se nesoběstačnost chápe jako produkt nedokonale fungujícího „systému". Veřejná pomoc jedinci v jeho nesnázích je z tohoto hlediska „normální" a ne pouze přechodnou funkcí agentur sociální pomoci. Jejich úkolem je hledat a odstraňovat ty chyby ve fungováni moderních institucí (zejména systému sociálního zabezpečeni), které nesnáze jedinců a jejich skupin vyvolaly. Úkolem sociálního pracovníka přestává být podpora jedince při jeho adaptaci na trhu. Sociální pracovník by měl působit především na „systém", které je chápán jako původce potíží klienta.
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ
-------. tiijii m-n^vj y 1YIICY
Vládni program „boje s chudobou" vyšel v šedesátých letech z "ulstitucianálrl!ho,' pojetí. Za původce zla byl označen „systém". Radikální sociální pracovnici proto vnímal;, „reziduálni" sociální pomoc jako nástroj uchovávání chudoby chudých. To ovšem, neznamená, že v organizacích služeb sociální práce rázem institucionámí. pojetí převládalo. Sociální pracovníci je nepřijati ani zdaleka jednoznačně, a leultura' jejich organizaci mu proto vzdorovala..
Výzkum ukázal, že z tisícovky dotázaných členů americké asociace sociálních pracovníků (NASW) dalo v roce 1968 40% dotázaných přednost „institucionálnímu" výkladu a souhlasilo s názorem, že chudoba je důsledkem „odporu mocných zájmových skupin proti řešení tohoto problému". Celých 25% ovšem přitakalo „reziduálnirmi" výkladu, podle kterého „chudí nejsou dost motivovaní k tomu, aby využili existující-možnosti". (Reeser, Epstein, 1987: 613-6150 Převažující důraz na „systémový" výklad chudoby by se měl projevit příklonem většiny k „institucionálně" pojaté pomoci. Tento předpoklad se ale nenaplnil: Polovina dotázaných dávala přednost „reziduálnlmu" pojetí práce s klientem („pomáhat jedincům ze všech sociálních tříd přizpůsobit se prostředí''} a polovina schvalovala „institucionální" řešeni („ uskutečnit sociální změnu ve prospěch chudých") (Reeser, Epstein, 1987: 614, 6IB). Většina zastánců institucionálních opatření navic preferovala nekonfliktní techniky změny „systému" (např. spolupráci na vypracování studii, komunikaci s veřejnými činiteli) a pouze menší část z nich byla nakloněna myšlence, že by sociální pracovníci měli podporovat skupinové protesty a podílet se na organizování demonstrací (Reeser, Epstetn, 1987: 613,618).
Uvedená data napovídají, že zastánci institucionálních řešeni se v organizacích setkávali se stoupenci zaběhaných, reziduáíních výkladů a postupů. Novic se ještě museli dohadovat mezi sebou, zda při prosazování institucionálně pojatých změn postupovat radikálna, nebo ne. Inštitucionálna zaměřeni pomáhající pracovnici, proto museli v šedesátých a sedmdesátých letech ve svých organizacích řešit nejedno dilema.
Američtí sociální pracovníci neměli lehké rozhodováni ani později. Reziduálni klima mnoha veřejných agentur še totiž dostalo do konfliktu s oficiálním postojem jejich profesního sdružení. NASW prohlásila v roce 1972 „politickou odpovědnost" za „součást profesionální funkce sociálního pracovníka" a vyzvala své členy k účasti na politických aktivitách k tomuto účelu založených profesních síti a koalic (Alexander, 1982: 21-22). Většina sociálních pracovníků se přesto držela reziduálni, individualistické praxe. V osmdesátých letech sice mezi nimi přibylo stoupenců institucionálního výkladu chudoby, zřetelně však ubylo zastánců změny „systému" a v praxi převládl sklon podporovat snahu jedinců přizpůsobit se očekáváni prostředí. Pokud v roce 1968 volila sociální změnu ve prospěch chudých asi polovina dotázaných členů NASW, v roce 1984 to bylo o 15% méně. K reziduálni pomoci se v roce 1984 přikláněly dvě třetiny dotázaných. (Reeser, Epstein, 1987: 615, 618.) Komunitní přístup ztrácel v sociální práci pozici a „privátní praxe v sociální práci, hlavně v oblasti klinické sociální práce, výrazně vzrostla" (Reisch, Wenocur, 1986: 85).
V roce 1986 ukázal výzkum 176 pracovníků 12 městských agentur, že sociální pracovnici vnímali naprostou většinu potíží svých klientu (70%) jako důsledek nerovnováhy jejich osobnosti v oblasti chování, poznání nebo emoci. Za důsledek problémů v sociálním prostředí označili pracovnici nesnáze klientů pouze u desetiny
196
„Ráda bych Vám pomohla, nle .
riešených situací. Výzkumníci porovnali tento pohled s tím, jak stejné situace |interpretovalo šest „mimořádné uznávaných a zkušených" členů panelu expertů. Ti poznačili nesnáze klientů za důsledek nesnázi jejich osobnosti pouze v necelé polovině |:pflpadú, charakteristiky prostředí však za příčinu potíží klientů označili ve více než 20% ijpřlpadů. Na základě toho autority výzkumu konstatovali, že problémy prostředí bývají ve ^výkladu situací klientů „zastíněny" zájmem sociálních pracovníků o problémy osobnosti, i (Rosen, Livne, 1992: 88-90.)
Snahy-o propojení a komplexní využití poznatků o osobnosti s poznatky o prostředí : klientů nenalezli mnoho následovníků. Jak jsem již uvedl, Bartlertová spojila „osobnost" 1 o. „prostředí" ve svém konceptu „jedince v situaci" (Bartlett, 1970). Gilbert a Spetch : navrhovali vzdělávání pro odborníky „úplnéprofese", kteři by byli kvalifikováni jak pro „poskytovánípřímých služeb" a případovou práci, tak v oblasti „institucionálnízměny" a "politiky sociální pomoci" (Gilbert, Spetch, 1976). NASW apelovala na odpovědnost svých členů za změny těch faktorů prostředí, které mohou být příčinou životních nesnázi klientů (Mahaffey, Hanlcs, 1983). Vše mama. Praxe americlcých organizaci se do značné mfry přidržela „reziduálni" doktríny a nadále učí klienty, jak se přizpůsobit standardům a prostředí americké společnosti.
Dilema „neúplných profesí"
Střet „reziduálního" a „institucionálního" přístupu přesto zanechat v praxi sociální práce zřetelnou stopu. Nastolil totiž dilema „dvou neúplných profesí".
Sclvwartz v této souvislosti v roce 1969 napsal: „Dilema psychična se sociálnem se vklínilo tak hluboká, ax se některým učitelům sociální práce zazdalo, že společnost by byla nejlépe obsloužena, kdyby vznikl, dvoukolejný' systém vzdělávání v sociální práci. Toto uspořádání by v rámci oboru vytvořilo dvě široké specializace:, techniky', Ideři by se věnovali úlcolům praxe, terapie a psychologické teorii; a , plánovače', laeřl by byli zběhlí v teoriích a strategiích sociální polifíley a sociální akce." Tyto „jen zpola oprávněné profese" by podle Schwartze byly „živoucím symbolem schizofrenie vyvolané nepochopením vazeb mezi osobním trápením jedinců a veřejnými problémy. Vyt\*ořit oddělené, úřady' pro osobní a veřejné problémy by znamenalo ínstitucionalizovat právě to zlo, která má být odstraněno., Klinikové' by se obrnili předjakýmkoliv dalším tlakem na to, aby vahou své zkušenosti s trápením lidi působili na proces tvorby veřejné politify; a , sociální plánovači' by se uvolnili z pout reality a praxe a ponecháni sami sobě by střihli vzor své expertizy ne podle úskalí a trápení lidí, nýbrž padle svých chytrých a spehdativnich nápadů [...] Plánovač bez zkušenosti s klientem by byl při tvorbě programů stejně povrchni jako klinik, kterému by při práci s lidmi nevadila, že se nepokusil ovlivnit tvorbu příslušných programů." (Schwartz, 1969: 34-36.) Když Gilbert a Spetch tato slova citovali v.roce 1976, jejich mysl byla neplněna skepsí. Báli se „hluboce zakořeněné představy lidí v oboru, že k rozvinuti závazků oblasti tvorby sociální politiky'by mohlo dojít na úkar závazleů v oblasti poslcytováni služeb" (Gilbert, Spetch, 1976:332-333).
Výše citovaná data z výzkumů jim dala částečně zapravdu. Ale pauze částečně. Pokud totiž provedeme bilanci nových forem praxe, které se objevily po roce 1970, zjistíme, že
197
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ
casL ireti, a iiv/t i ciun-.ivj-i.i-'ti-.ijirw t n ^ 1*-^..w.*-----._ --.----------—--^
se vesměs opírají o principy komunitnl práce. Ty se od sedmdesátých let začaly uplatňovat nejen v rámci „antiopresivni praxe", ale staly se také oporou vládních a komunálních reforem, které jsou založeny na logice „integrace služeb" a „komunitnip péči". Tyto inovace se odklánějí jak od psychologizujíc! práce sjedincem, tak od spekulativních projektů radikálního osvobození zbídačených mas. Antiopresivni i vládami podporované, radikální i konformní komunální reformy v sobě nesou jak zájem o potřeby konkrétních jedinců a jejich skupin, tak snahu o programovou reformu místních služeb. Lze je tedy chápat jako projekty „úplné profese", práce odborníků, kteři - někdy ve snaze prosadit nestandardní hodnoty a zájmy, jindy se snahou ochránit zaběhané pořádky - znají cestu k problémům jedinců o současně dokážou koncipovat programovou změnu,
Poloid někdo pochopil předcházejíc! odstavec jako jásavou ódu na splynuti klinické praxe se systémovou změnou v komuniml práci, ať rychle vystřízliví. Spojení principů případové práce s tvorbou komunálních programů totiž plod! nová a obtížná dilemata. Ta sc teď pokusím popsat.
Svépomoc znevýhodněných — náprava sociální dezorganizace, nebo nástroj radikální reformy
Rein (1976: 473-479) upozorňuje, že organizováni svépomoci znevýhodněných v obci může sice vést ke zpochybněni zavedených pravidel distribuce příležitostí, může všnk také sloužit kontrole odchylek odza vedených pravidel jednání a napomáhat tak diskriminaci71.
Rein vychází z předpokladů radikální sociální práce. Podle ni je podmínkou odstraněni nerovnosti změna niocBnských poměrů a změna společenských očekáváni, o něž se opírají privilegia elity (Rein, 1976: 479-4B1). Uplatnit tuto představu v komunitnl práci se znevýhodněnými není podle něj jednoduché, protože „teorie sociálni změny je možné použit buď jako nástroj přijeti, nebo jako prostředek odmítnuti zavedených standardů chováni" (Retn, 1976: 468). Odsud plyne, že práce se svépomocnou komunitou znevýhodněných sama o sobě nemusí vést lt radikálním změnám (Rein, 1976: 461). Komunitnl pracovníci, kteří chtějí usilovat o nahrazení znevýhodňujících podmínek a služeb, se proto potýkají s tím, že výsledkem jejich práce někdy bývá přijetí stávajících poměrů klienty.
Antiopresivni komunitní práce se znevýhodněnými se podle Reina prosazuje ve společnosti, kde po desetiletí převládal důraz na „komunitnl socioterapii" (Rein, 1976: 475). Ta se sice opírá o spolupráci s společenstvím znevýhodněných, je však nástrojem konformity a ukáznovánt, stejně jako klinická práce s případem. Sociální akce a komunitnl organizace je od dob „hnutí obyvatel středisek terénni práce", přes známé
71 Disluiminnce je v rámci radikálního pohledu na sociální práci považována za neodmyslitelnou charakteristiku jakéhokoliv zavedeného stavu věci. Zastánci radikálního pohledu neuvažují o možnosti, že by zavedené pořádky nutně nemusely obsahovat disltrimlnujícl pravidla nebo žc by soustavná diskriminace mohla být výsledkem radikálni změny.
ki projekty 30. až 50. let72 až po současnost , spojována se snahou využit organizovanou |; svépomoc jako nástroj změny osobnosti a omezení iairninality a delikvence. Radikální !>■■ komunitnl pracovnici proto musí čelit očekáváni, Že zapojením znevýhodněných do
svépomocné sociální akce podpoří přizpůsobivost „dezorganizované " komunity, ve které ; žijí „narušené" osobnosti a menšiny. Ty by s podporou komunitní socioterapie měly
vyhovět zavedeným očekáváním. Tomuto „dosaženi poddajnosti pomoci sociálni akce" ■ podle Reina slouží od šedesátých let také snahy vytvořit a do čela znevýhodněných
komunit prosadit „domorodou", černošskou střední třídu, která by své vlastni chudé
kontrolovala účinněji než zvenčí přicházející, „koloniální" pomoc bílých. (Rein, 1976: . 473^175.)
Rein tvrdí, že terapeuticky pojatá komunitnl akce působí jako nástroj „poddajností" proto, že je „sociální akci bez politického hnuti, jež je silou změny". Pokud není součástí širšiho politického hnuti, nemůže se stát výzvou zavedeným standardům chovám a pokusem o nahrazení existujících institucí. Teprve celospolečenská změna je podmínkou nastolení rovnosti příležitosti. Komunitnl svépomoc ji může napomoci, pokud podpoří radikální reformu moci a sociální politiky, „Antiopresivni" a „socioternpeutický" přistup se liší tím, jak odpovídají na otázku, zda komunitní pracovnici mají využívat práci se znevýhodněnými jako nástroj zapojeni klientů do procesu změny mocenských poměrů a radikální politické akce národního dosahu. „Antiopresivni" komunitnl práce přispívá k realizaci cílů „radikální sociální politiky", „socioterapie" nikoliv. (Rein, 1976:474—479.)
Výzkum ukazuje, že v praxi spiše převládají konformní účinky komunitní práce a že radikálních cílů nebývá dosaženo (Rein, 197G: 477; Hasenfeld, 1983: 82; Bole, 1988: 406; Morrissey, 1990: 203). Ani radikální postupy komunitní praxe, například stávky při placení nájemného (Hasenfeld, 19B3: 80-81), obléháni úřadů neochotných projednat žádosti o podporu (Morrissey, 1990: 192, 200) nebo demonstrace za úpravu výše a typu dávek (Hasenfeld, 1983: 81; Morrissey, 1990: 200-201), zpravidla nevedou k politické radikalizaci klientů. Jejich výsledkem někdy bývá přijeti (kooptace) zástupců ldientů do existujících komisí a rad, následná změna jejich vyjednávači pozice a ulpění jejich pozornosti na místní problematice (Hasenfeld, 983: 78-79; Rein, 1976: 475). Dílčí úspěchy nátlakových akci měly ěasto za následek pokles členské základny radikálních hnuti. Žadatelé, jejichž nároky byly diky svépomocné akci uznány, hnutí prostě opouštěli. (Morrissey, 1990: 192.) I hejradikálnější komunita! pracovníci proto ěasto zjistili, ža socioterapeutický účinek jejich práce převládá nad příspěvkem ke změně mocenských •poměrů a pravidel distribuce příležitosti ve společnosti.
V literatuře jsou popsána dvě řešeni tohoto dilematu.
Zprostředkovatelé dohod mezi obecními autoritami a chudými
První způsob úniku před dilematem mezi „sociábě-ternpeuliclcými" účinky a "antiopresivně" míněnými cíli komunitní práce zaznamenal výzkum tzv. „Agentur
72 Rein uvádí následujíc! projekty: „Chicngo Area Project" z roku 1930 vedený Cliffnrdem Shawem a Henry McKayem, projekt university New York, který ve 40. letech vedl ve Východním Hariemu Rudolph Wittenberg a „Gang Project", který organizoval Úřad práce s mládeží v New Yorku v 50. letech (Rein, 1976; 473-475).
198
„Ráda bych Vám pomohla, ale ..."
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ
199
t-iiai u=u, j i tuiijjuiUHA DILJí MATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY
komunitni akce". Tyto agentury vznikly v USA v šedesátých letech 20. století jako místní stfediska „boje s chudobou". Hasenfeld zkoumala Agentury komunita! akce koncem Šedesátých let (Hasenfeld, 1983: 402-403), Bok v roce 1987 .(Bok, 1988). Obraz, který předkládají, je navzdory časovému odstupu obou výzkumů dosti podobný. Oba autoři konstatuji, že operační cíle Agentur komunitni práce se dosti značně liší od jejich • původně zamýšlených funkcí. Podle Zákona o ekonomických příležitostech z roku 1964 bylo jejich účelem zpřístupnit chudým klientům těžko dostupné příležitosti (zejména pracovní výcvik, vzdělání, pracovní postup, bydleni, zdravotní služby, poradenství aj,) a zvýšit pružnost komunálních služeb při jejich poskytování. Za tímto účelem měly' Agentury kamuuitní akce obhajovat zájmy klientů a zmocňovat jejich skupiny a zástupce k účasti na rozhodování o podmínkách vlastního života.
Podle Hasenfeld (1983: B6-87) i Boka (19BB: 402-403) se Agentury nezaměřily ani tak na kolektivní obhajobu zájmu chudých sociální akci, ale spiše jim začaly služby a dávky poskytovat nebo zprostředkovávat. Místo, aby v zájmu uspokojení potřeb klientů, iniciovaly vznik nových služeb, Agentury jim podle standardních podmínek přidělovaly zdroje z federálních a státních programů. Sociální akce se stala spíše okrajovou záležitostí a Agentury se soustředily na individuální pomoc chudým. Představitelé chudých byli často kooptovaní existujícím systémem komisi a rad a Agentury komunitni akce působily jako standardní úřady sociální pomoci. Lišily se od nich těsnější vazbou a otevřenějšími vztahy s chudou část! obyvatel obce (Hnsenfled, 1983: 86; Bok, 1988: 406). To obecním a státním činitelům umožňovalo, aby se na Agentury komtuúmí akce obraceli, když bylo třeba zprostředkovat řešení problémů snělcterou ze skupin chudých (Bok, 19SB: 406). Za těchto okolnost! dotazovaní představitelé Agentur komunitni akce „nepovažovali konfrontační sociální alcciza nutnou, protože veřejní činitelé nebyli antagonističtí" (Bok, I98B: 404).
Hasenfeld ani Bok nehovoří o příčinách rozdílů mezi delclarovanou „ontiopresivn!" a faktickou „sociálně-terapcutickou" funkcí Agentur komunitni akce. Lze se však domnívat, že jejich pracovníci ze svých organizaci udělali „zprostředkovatelny státní individualizované pomoci" pod tlakem očekávání obecních autorit a sponzorů. Ti od nich, jak výše říká Rein, pravděpodobně požadovali změnu a přizpůsobeni se chudých klientů a ne tlak na radikální změnu: dostupnosti příležitosti chudým. Agentury sociální akce tomuto tlaku příliš nevzdorovaly. Přesto však začaty v systému komunálních služeb, do něhož záhy „zapadly", plnit specifickou úlohu. Na rozdíl od běžných úřadů sociální pomoci totiž udržovaly kontakty s chudými klienty. Díky tomu se mohly stát „nárazníkem" mezi obcí a chudými, pokud v jejich vztazích nastaly problémy. Dokázaly vyhovět tradičnímu očekáváním, že budou napravovat sociální dezarganizaci, a současně pomáhaly chudým, aby se stali účastníky jednáni o problémech obce. Staly se „úřady individuální pomoci a zprostředkovateli dohod mezi obecními autoritami a chudými".
Ineúspěšná sociální akce nčí chudé, jak manit okolnosti svého života
Druhé řešení dilematu mezi „socioterapeutickým" a „antiopresivnim'-' působením svépomoci znevýhodněných vzniklo jako reakce na neúspěchy při dosahování celospolečenských cílů radilcálních aktivistů. Těm jejich nezdary pomáhala zvládat myšlenka,
200
„Ráda bych Vám pomohla, ale ..."
f. že i účast na neúspěšném pokusu o naplněni dalekosáhlejších cílů zmocňuje klienty fc tomu,
t aby dokázali individuálně měnit okolnosti svého života (Morrissey, 1990: 203).
í;:'   Tuto myšlením teoreticky zdůvodnili v sedmdesátých letech 20. století Specch a Rein.
Radikální přístupy kritizovali za přílišný důraz na „ determinismus prostředí", tedy za tot že i- „hledají všechny problémy a všechna zla v , systému', ve , struktuře' nebo v , mocenské í elitě'". Tento jednostranný pohled podle nich živí představu, že „není nic, co by bylo 'třeba změnit v našich klientech nebo v nás samých", „nic, co bychom se museli učit" (Spetch, 1976: 496, 498). „Pokud vezmeme v úvahu pouze změnu sociálních podmínek, opomíjíme ') proces intervence, dilqi kterému měnící se svět svolává individuální změnu [...] Pohid
■ člověk organizuje přeměnu jváňo světa, mění sám sebe " (Rein, 1976: 466,467).
Mnozí radikálové tuto myšlenku sice přijali, pochybností se však přesto nezbavili (viz
■ • Mullaly, 1993: 156-163). Pokud totiž někdo přijme představu, že všechno zlo je
zakořeněno „v systému", těžko se smiřuje s faktem, že moc i elitou ovládané nástroje socializace (hlavně škola a média) zůstávají stále ve stejných rukou. Jaka každá jiná, . i logika „determinismu prostředí" je neúprosná. Kdo ji přijal, těžko se zbavuje dojmu, že „změna sebe sama" není dostatečným výsledkem účasti na reformě a že spokojení se s takovou individuální změnou svadí k podceňování vlivu mocenské elity, oslabuje důraz na nezbytnost prolomit mocenské překážky rovnosti a pootevírá pomyslná dvířka „obviňováni obětí" dislcriminace z toho, že si za svůj osud mohou sami. Zmítáni těmito pochybnostmi se bojovníci za práva znevýhodněných museli nějak vyrovnat se zjištěním, že jejich klientům často stačí úřední uznání žádosti o dávku tt že syGtém sociální pomoci, který prosazuje poslušnost vůči trhu, se jim nedaří zásadně změnit. Smysl své práce proto hledali v úvahách, ve kterých jsou sociálnS-terapeutické účinky sociální akce na klienty pojednány jazykem antiopresivního přístupu. Jako přiklad takových úvah uvádím citáty žen, které bilancuji desetiletou historii své organizace bojovnic za sociální práva žen73:
Tato organizace „nilcdy neuskutečnila své hlavní cíle". Nepodařilo sejí dosálrnout, aby společnost uznala, že „matka pobírající dávky sociálni pomoci,, je žena, která vykonává důležitou sociální roli, za Herou sVzaslouii přiměřenou kompenzaci". Nicméně, ženy, které se podílely na akcích organizace „byly zmocněny, aby dokázaly v rámci systému sociálni pomoci jednat jala obhájci s\ých práv a měnit podmínky vlastního života ", „Jejich vědomí se, pokudjde a otázky sociálních práv a zvláště práv žen, probudilo." „Získaly sebevědomí a sebedůvěru." Také na jejich děti, „Iderě je často provázely do střediska, udělal vý'kon rolí, jež jejich matlty zastávaly, značný dojem, a vzbudil v nich respekt". Členky organizace „se zapojily do politických akci způsobem, Icteiý dalece překračoval pouhou účast nebo neúčast ve volbách ". (Morrissey, 1990:203-204.)
73 Jedná se o „The Downtown Welfare Advocate Ceater" (Střediska obhajoby sociálních práv vDowntownu), Ženskou radikální organizaci, která působila Vletech 1974 až 1985 na newyorském Manhattanu (Morrissey, 1990).
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ 201
iix-i., uiiuiiuoi^ivn viucivmin. n Xc.ilWl itcatsiNl KAJJU V YMi l'KACUVNIKY
Rozhodování z hlediska potřeb klienta a z hlediska dostupných zdrojů ■.
Přístupy, které jsou výše označeny jako „integrace služeb" a „komunita! péče", maji dva! společné rysy. Za prvé, postoj jejích stoupenců k moderní společností a k očekáváním, která-tatD společnost uplatňuje vůči klientům sociální práce, je spíše akceptující než odmítající. Oba přístupy jsou spíše konformní než radikální. Projevuje se to zejména tím, jak chápou'-„participaci", neboli účast klientů na rozhodování o poskytovaných službách. Na rozdíl ad stoupenců „antiopresivnílio" přístupu, příliš nezdůrazňují, že by klienti mohli své. požadavlcy uplatňovat mocenslcými prostředky, o nátlakových akcích ani nemluvě. „ Účast klientů na rozhodováni" spojují buď sjejich koupěschopnosti a rozšiřováním nabídky na trhu se službami (Lart, Meana, 1993: 108-109, 123-126; Craig, Glendinning, 1993: 172),. nebo s očekáváním, že sociální pracovník („ manažer peče ") bude přihlížet ke klientovu vymezení neuspokojených potřeb (Termant, Bayley 1984: 134; Baldwin, 2000: 33, 65-66). Stručně řečeno, v rámci snah o „integraci služeb" nebo „komunita! péči" nejde o politickou participaci klientů, ale spíše o účast na trhu nebo o podii na rozhodováni expertů, kteří mají ze zákona a z titulu své odbornosti stejně „poslední slovo". Politická participace se sice: připouští jako jedna z možností (Lart, Means, 1993: 108-109), existují však pochybnosti; zda byla už při formulaci příslušných zákonů míněna vážně (Craig, Glendinning, 1993: 180; Baldwin, 2000: 64-77; Hili, 2000: 167).
Druhým společným rysem „integrace služeb" a „komunitní péče" je nesoulad mezi dvěma klíčovými cfli těchto přístupů. Služby podle nich mají ve zvýšené míře „vycházet vstříc potřebám klientů " a zapojovat je do rozhodování a současně mají být „e/ektivnějši při využívání zdrojů" čili „nebýt tak drahé" (Baldwin, 2000: 25-30, 65; viz též Waldfogel, 1997: 467, 4B0)H.
Pra pracovnílcy místních systémů „integrace služeb" a „komunitní péče" to v praxi často znamená obtížné rozhodování. Pokud se snaží rozpoznat všechny neuspokojené potřeby klientů a pokud berou vážně jejich představy o tom, co je třeba zajistit, snadno dospějí k závěru, že situaci klientů není možné pomocí peněz a služeb, kterých se v obci nedostává, uspokojivě řešit. I proti své vůli pale mohou stát před nepříjemnou volbou. Bud" trpně přihlížet, jak se kvalita života klienta, jemuž nedokázali poskytnout potřebnou péči, zhoršuje. Nebo se pokusit potřebné služby nějak zajistit a riskovat, že „se nevejdou do rozpočtu". Jinak řečeno, musí se rozhodovat, zda se při vymezování plánu péče řidit patpGbami klientů {„rozhodováni z hlediska potřeb") nebo rozsahem a kvalitou zdrojů,
7,( Souběžný důraz na vstřícnost: vůči potřebám klientů i na úspory nákladů je charakteristický pro anglosaská reformy komunálních služeb. Tuto dvojí orientaci nesdlli například japonská analogie systému „komunitní péče", zavedená „Zákonem o pojištěni pečovatelské služby", platným od dubna 2000. Tímto zákonem zavedený systém domácí péče má a s anglosaskými modely společný důraz na povinnost obce zajistit management a plánování péče a také důraz na nákup služeb obci od různých dodavatelů. Liší se tlm, že deldaruje zaměřeni na úspory nákladů, o participaci Idientů vůbec nehovoří a oprávněné klienty otevřeně odrazuje od využíváni častí toho, na co maji narok. Klienti jsou totiž povinni uhradit desetinu nákladů na služby, cdž platí i v případě, že chtějí využit jen služby, na něž moji nárok podle plánu péče, stanoveného v souladu s podmínkami zákona. (Fulcnsawa, 2000.)
202
„Iíida bych Vám pomohla, ale ,
1'které jsou k dispozici {„rozhodování z hlediska zdrojů"), (Craig, Glendinning, 1993: 172-
Baldwin, 200: 40-41, 47, 56-58). ľ    Toto dilema vzniklo jako ne zcela zamýšlený důsledek snahy politiků využit principy 1'komumtnl práce jako nástroje úsporné politiky sociálních služeb. IComunitně laděné ]p'i reformy politiky sociálních služeb vycházejí od sedmdesátých let z představy, že domácí gpéče a komplexně pojaté služby v obci, spolupráce mezi mlstnimi organizacemi ! a zapojování neformálních, dobrovolných pečovatelů do systému komunálních služeb 'jsou „levnou alternativou" státem poskytované péče (Munday, 1984). Její realizace vyvolala značné nároky na aktivizaci a koordinaci celé řady místních aktérů. Bylo tedy nutné zvýšit samostatnost obci, které měly komunitní reorganizaci poskytováni služeb na svém území zajišťovat. Zákonodárci přenesli odpovědnost za poskytováni služeb na obecni úřady a určili jim povinnost zajistit snadno dostupné, vstřícné, komplexní a pružně reagující služby.
Decentralizace odpovědnosti ovšem nebyla provázena odpovídající decentralizaci rozhodování o výdajích na sociálni služby. To zůstalo v zájmu kontroly nákladů v rukou představitelů státní moci. Obce tak získaly povinnost zajistit lepší služby a pravomoc organizovat jejich poskytování, nezískali však kontrolu nad potřebnými zdroji. Výsledkem bylo, že stát „neustavil s obcemi slaiiečné partnerství, ale přenesl na ně břímě své odpovědnosti" (Tennant, Bayley, 1984: 135). Pravomoc se pro obce a jejich sociální pracovnílcy stala pastí. I když jim zákonodárci nepřidělili potřebné zdroje, pro představitele obci nebylo jednoduché si na to stěžovat. Odpověď na jejich případné námitky byla totiž předem dána logikou reformy, která zní: „Dostali jste pravomoci potřebné k tomu, abyste potřeby občanů mohli uspokojovat sjejich účasti a levnějším způsobem. Pokud jste tak neučinili, je to důsledek vaší neschopnosti využit udělené pravomoci a potenciál komunitní organizace, zajistit lepší koordinaci dříve roztříštěných služeb a mobilizovat místní, neformální zdroje".
Výzkumy konstatují, že napětí mezi snahou reagovat na potřeby obyvatel komunity a nutností přizpůsobovat tuto reakci omezeným zdrojům jsou-pro manažery komunitní péče denním chlebem. Jejich autoři se shodují v mínění, že žádoucí a ohrožené je rozhodování podle potřeb klientů. Lišf se však V názoru na to, kdo je původcem tohoto ohrožení. Někteří se snaží doložit, že jsou to sociální pracovníci, kdo nedostatečně využívají místní zdroje a sami tak prohlubují napětí mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů (Sainsbury, 1980; Baldwin, 2DO0). Jiní "autoři považuji sociální pracovníky za oběti rozporů vládni politiky a příčinu hledají spiše v nesouladu cílů příslušných vládních reforem (Tennant o Bayley, 1984).
První uvedený, výklad prezentuje Sainsbury (1980), autor výzkumu integrace služeb z let 1975 a 1976. V Anglii a ve Walesu vstoupil v dubnu 1971 v platnost „Zákon o sociálních službách mistnich úřadů", který integroval služby sociální práce, jež byly dříve poskytovány šesti specializovanými organizacemi. Vznikly mistni „Úřady sociálnich služeb", které od té doby poskytuj! různé typy osobních sociálních služeb jak rodinám s dětmi, tak seniorům i lidem s postižením. (Tennant, Bayley, 1984: 131—132.) Dřívější specialisté na pomoc různým cílovým populacím se stali zaměstnanci integrovaných Úřadů sociálních služeb a měli poskytovat universální služby různorodé
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ
203
csst tretí, s i ka i tuiCKA DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY
klientele. Sainsbury chtěl zjistit, jak se za těchto okolností vyvíjí náplň práce:' a specializace s dciálnlch pracovníků.
Dvanáct měsíců sledoval na Úřadu sociálních služeb v Sbejřfieldu padesát tři připadá dlouhodohé práce s rodinou (Sainsbury, 1980: 62-63). Pracovníků, kteří měli tyto; pFípttdy na starosti, se mimo jiné ptal, zda se některým ldientům nedostalo přiměřených služeb a co k tomu vedlo. Nejčastěji uváděným důvodem byl nedostatek „zdrojů"'•, („nedostatekčasu", nedostatek kvalifikace, „nepřiměřenézdroje agentmy". (Sainsbury, 1980: 66.) Velkou část případů tedy pracovnici řešili svědomím nesouladu mezi' potřebami klientů a zdroji, které měli k dispozici.
Při výkladu těchto zjištění si Sainsbury všímá hlavně omezených schopnosti-' pracovníků. Zfetelně se to projevuje v tam, jak komentuje jejich stížnosti na „nedostatek: času". Říká, že „otázka , času' je složitá: někteří pracovnici považuji nedostatek času spíše za důsledek konfliktních pracovních požadavků než za následek absolutního-nedostatku personálu; někteří dávají tento problém do souvislosti s bezúčelnosti — bezcilým, časově náročným potýkáním se s případem; někteří považuji tento problém za ■ otázlai nepřiměřené úrovně personálu. Avšak [...] využití dobrovolníku nebo pomocného personálu nebylo výrazné a v rámci zkoumaných případů ho časem ubývalo; pracovnici si na to nestěžovali, a my jsme proto začali uváděný nedostatek času považovat spiše za projev pocitu profesionální nepřiměřenosti a nejistoty, než za problém o sobě [...] těžko si představit, jak by větší množství času mohlo napravit problém bezúčeínosti [...]." (Sainsbury, 1980: 65.)
Sainsbury tedy považuje za hlavní nedostadcový zdroj kvalifikaci pracovníků a jejich nedostatečnou způsohilost poskytnout komplexní Blužby integrovaného úřadu. Ať už je jeho výklad přiměřený stavu věcí v Sheffieldu nebo ne, pozoruhodné je, že Sainsburyho ■ komentář zjištěných nedostatků věrně kopíruje výše popsanou „logiku reformy": Problémem podle něj není nedostatek peněz na služby, ale neschopnost pracovníků využit prostor, který jim reforma dala, pro úspornější a potřebám klientů přiměřenější, integrovanou a tudíž složitější práci.
Jiní autoři vidí věc jinak a příčiny napětí mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů nacházejí v nepřiměřené rozpočtové politice státu. Tato odlišnost má ideologické pozadí'5. Tennaut a Bayley (1984: 135-136) konstatují, že politická levice vnímá „komuuitni péči" jako „způsob demoralizace veřejných sociálních služeb", zatímco politická pravice ji chápe jako „ lacinější péči". Současně varuji před riziky pravicového přístupu, což lze chápat jako projev jejich levicového viděnf. S tím souvisí fakt, že Tennant a Bayley nepovažují dilema rozhodování podle potřeb a podle zdrojů za důsledek selhání místních pracovníků a jeho příčiny hledají v rozporech sociální politiky pravicové vlády osmdesátých let.
f
Rozdíl pohledu uvedených autorů může být do určité míry důsledkem odlišné politické a ekonomické situace v době obou výzkumů. Výzkum Sainsburyho v Sheffieldu proběhl v polovině sedmdesátých let, v době, kdy politika „škrtů" ještě nebyla na pořadu dne. Experiment v Jižním Yarltslum, který popisuji Tennaut a Bayley, se odehrál o deset let později kdy iiž bvla v chodu vládní politika úspor.
204
,iRoda bych Vám pomohla, ale ..."
Tennant a Bayley popisuji experiment, který od roku 1980 probíhal v Jižním Yorkshiru, hornické obci se sedmi tisícovkami obyvatel. Účelem experimentu bylo vyzkoušet práci v „týmu pracovníků různých agentur" a „místních skupin", spojující „vmalé obci" poskytovatele formálních (statutárních) služeb s neformálními pečovateli (Tennant, Bayley 1984: 136). Východiskem experimentu byla pravidelná setkání sociálních pracovníků a místního zdravotnického personálu s pracovníky bytového a školského úřadu. Ta se od roku 1980 konala každé dva týdny a během jednoho roku vyvolala změnu. „Sdíleni informaci a spolupráce na jednotlivých případech se stala rutinou ". Intervence „začínala v rannější fázi vzniku problému" a předmětem intervence se stávala „vztahová síť klienta" (Tennant, Bayley 1984: 137-138). Služby byly „dostupnější" a diky tomu po nich „stoupla poptávka" (Tennant, Bayley 1984: 140). Případy, které dříve hlásili pracovnici statutárních služeb, „začal hlásit převážně neformální sektor". Díky tomu stoupl hlavně počet „hlášeni potřeby finanční a hmotně pomocí a pomocipro senioiy. " (Tennant, Bayley 1984: 139.)
Problémy vznikaly proto, že ,, místní sociální pracovník byl pro lidi v obci dostupnější, aniž by se zvýšil rozpočet, kteiý měl [...] k dispozici". Spokojenost s jeho službami sice celkově vzrostla, současně se však objevila „mnohem dramatičtější nespokojenost" těcli lidi, kteří žádali finanční nebo materiální pomoc. Mnoha z nich totiž nebylo možné v rámci původního rozpočtu vyhovět. (Tennant, Bayley 1984: 141.) Diky lepší spolupráci místního sociálního pracovníka s dalšími statutárními i dobrovolnými subjekty bylo možné pružněji vyjadřovat poptávku. Na základe toho se dařilo lépe uspokojovat potřeby dětí a seniorů (Tennant, Bayley 1984: 139-140). Rovněž lidé, kteří měli hmotné potíže, vyjadřovali díky experimentu snáze své žádosti o pomoc. Nevedlo to však ke zlepšen! a naopak to vyvolalo napětí. Rozpočtová politika totiž neposkytovala zdroje, Irterě by nové žádosti pomohly uspokojit
Celkově převládají výzkumy, které jsou založeny na představě, že zlepšování služeb se může opírat výhradně o lepší využiti místních zdrojů. Jejich autoři si Idadon otázku: „Jak tento úkol zvládaji místní pracovníci?" (Hodley, McGrnlh, 1984; Waldfogel, 1997; Baldwin, 20D0: 31-58). Popisují tři způsoby, jimiž se pracovníci místních úřadů vypořádali s napětím mezi rozhodováním z hlediska potřeb a rozhodováním podle zdrojů. První řešení spočívá v rezignaci na komunitní uvažování. Pracovníci se danému dilematu vyhýbají díky tomu, že se nezabývají celkovou bilancí potřeb a zdrojů v obci, pozornost soustřeďují na řešeni individuálních případů a v úvahu berou pouze ty potřeby klientů, o nichž ví, že je možné je běžně dostupnými službami uspokojit. Druhé řešení spočívá v rezignaci na uspokojení určité části klientů a ve výběru klientů a potřeb, které „se vejdou" do obecního rozpočtu. Třetí řešení je založeno na snaze uspořit zdroje zajištěním kvalitní, ale lacinější alternativy některé ze služeb a na využiti takto ušetřených zdrojů pro spuštění dalších inovací.
Rezignace na komunitní přístup a ipochybníníparticipace klientů
Výzkum praxe sedmnácti „manažerů péče", kteří v roce 1994 působili ve dvou anglických obcích, ukázal, že dilematu mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů se lze úspěšně vyhýbat ignorováním otázek vývoje služeb v obci. Úkolem manažerů péče,
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTŘEDÍ
205
které zkoumal Baldwin (2000: 31-58), bylo posuzovat potřeby žadatelů o služby pro seniory a dospělé s postižením a vypracovávat pro ně „plány péče ". Baldwiu zjistil, že při této práci jsou manažeři nuceni „spojovat praxi soustředěnou na uživatele se zvažováním omezených zdrojů". Ukázalo se, že na výsledky posuzováni potřeb „ji7;,<? působí" představy manažerů péče o tom, jaké zdroje jsou pro uspokojeni zjištěných, potřeb k dispozici. Manažeři do plánů péče neuváděly ty potřeby, pro něž podle nich nebyly k dispozici odpovídající služby.
Dalo by se soudit, že si manažeři péče zvykli dané dilema zvládat rozhodováním podle nedostatečných zdrojů. Baldwin se ovšem nepřiklonil k takto přímočaré interpretaci svého zjištění. Podle něj , manažerům péče nebránily na všechny zjištěné potřeby přiměřeně reagovat zdroje omezené úsporami, ale jejich vlastní nezájem o dotváření skladby dostupných služeh podle potřeb obyvatel obce. Tvrdil, že manažeři péče se „zabývají jen individuálni prací s případem", opomíjej! „management nedostatkových zdrojů" v obci, „málo se zajímají o strategické plánováni" o „nechápou strulcturální vlivy na poskytováni služeb a nezajímají se o ně". Dokonce ani - v rozporu s požadavkem nadřízených — nevyplňuji formulář hláŠEni o chybějících službách, lrterý je jim běžně k dispozici. Výsledkem je, že z hlediska individuálních případů jsou velmi znepokojeni nedostatkem rozvoje některých zdrojů. Toto znepokojení je však nevede k hledání možnosti měnit situaci v komunitě jako celku. Nezajímají se o potenciálně využitelné zdroje a namísto toho přizpůsobují plány péče svým znalostem o alrtuálně dostupných-zdrojích. (Baldwin, 2000: 47, 50.)
Protože jsou přesvědčeni, že některé potřeby žadatelů není možné uspokojit, „rutinně a vědomé" klientům nepředávají kopie dokumentů o svém posouzení potřeb a plánu péče. Zdůvodňují to jednak t(m, Že u uživatelů služeb nechtějí vzbuzovat očekáváni, o nichž ví, že nehudau uspokojena, a dále tim, že klienti „iamu nerozumí" a „nemají zájem se na posuzování vlastních potřeb podílet". (Baldwin, 2000: 40-41, 50-51.) Podle vzoru „rodičovské analogie" (viz kapitola sedmá) poukazuji na problémy stařecké demence a dalších mentálních obtíži a tomuto svému zdůvodněni upřímně věří. Neuvědomují st, že je uplatňuji stereotypně a že „infantilizace" ldientů může být v některých případech neoprávněná.
Baldwin (2000: 46-47) zdůrazňuje, že uvedené pojetí případového managementu „podrývá "politiku „komunitní péče" a že manažeři péče si to neuvědomuji.
Lze dodat, že zjejich hlediska je tento postup pochopitelný. Baldwinem zkoumaní manažeři svým jednáním nesledovali záměry politiky vlády a profesionálních zapálenou pro „komunitní péči". Spiše se potřebovali zbavit nepříjemného pocitu, že se ve snaze udržet pracovní zátěž v přijatelných mezích nepokoušejí zajistit potřeby, které by z čistě lidského, profesního nebo úředniho hlediska asi zajistit měli. Kdyby si to, co se jim pokusil nanést Baldwin uvědomovali, tohoto pocitu by se zbavovali jen stěží. Kouzla racionalizaci, leteré zdůrazňuji, že „některé služby stejně nejsou dostupné" a „klienti tomu nerozumí a ani nechtějí rozumět" a „nemá smysl v nich vzbuzovat plané naděje", je právě v toni, že odvádějí pozornost od důsledků nedostatečné realizace očekáváni politiky „komunitní péče" a umožňuji si to všechno neuvědomovat.
206
„Ráda bych Vám pomohla, ale .
tu
ifc
I' Rezignace na uspokojeni části potřeb jahn předpoklad pokračování reformy
Rovněž druhé řešení dilematu mezi rozhodováním padle potřeb a podle zdrojů spočívá i-- v rezignaci na uspokojeni některých potřeb ldientů. Důvodem jejich neuspokojení však f v tomto případě - na rozdíl od řešeni popsaného Baldwinem — není bezděčné upuštěni od ■ komunimlho přístupu, ale naopak jeho bezvýhradné přijetí. Toto, z hlediska zastánců „integrace služeb" a „komunitní péče" zdánlivě správné řešení, popisuje případová studie poskytováni domáci péče „oblastním týmem " v anglickém Normantonu z let 1979—1981 (Hadley, McGrath, 1984).
Na práci oblastního týmu měl podle studie rozhodující vliv jeho vedoucí Coaper, kletý byl nespokojen s „přílišnou roztříštěností" týmu. Ten byl původně -rozdělen do tři kategorii terénních pracovníků, znicliž pauze „okrskoví pracovnici" byli vůzkem kontaktu s obyvateli a organizacemi „alersku". Jejich úkolem bylo znát okrsek. Případy, které nezvládli sami, měli předávat oblastnímu týmu, kde je převzali „sociálni pracovnici" a „domácí pečovatelé ". Cooper měl pocit, že tým je v důsledku rozdělení do tři kategorií příliš roztříštěný a že zejména sociální pracovnici nejsou účinně spojeni s komunitou. Proto okrsky rozdělil na menší „rajony" a pokusil se všechny tři specializace „integrovat" v jejich rámci. (Hadley, McGrath, 1984: 34.)
Chtěl, aby všichni pracovníci působili ve svém „rajonu" a mohli v něm „poznat jak potřebné, tak ty, kdo jsou ochotni a schopni jim pomoci". Tento přistup měl podle Coopera přinést čtyři výhody: 1. lepši znalost zranitelných lidi, existujících síti podpory a také lepši znalost pracovníků obyvateli „rajonu", 2. dostupnější pomoc pro místní obyvatele, 3. mobilizaci širší škály místních zdrojů (účelnější využití personálu a přijetí širších rolí pracovníky, dostupnější pomoc neformálním pečovatelům, lepši kontakty s místními organizacemi a podněcováni dobrovofnické pomoci) a 4. lepší pracovn! uspokojení personálu týmu. (Hadley, McGrath, 1984: 35-36.)
Tým, který ad roku 1976 pracoval podle těchto zásad, byl v průběhu roku 1979 nucen „zvládnout šla-ty v nákladech na služby, které byly reakci místních' úřadů na škrty provedené národní vládou" (Hadley, McGrath, 1984: 165). Reakce týmu byla směsí „zloby a nevole" S věcnou diskusi o způsobu řešeni vzniklé situace. Cooper „přišels tím, že nemá cenu pokoušet se odporovat rozhodnutí vyššího managementu a radních, a navrhl, aby tým raději věnoval energii rozvoji dalších zdrojů v komunitě". Pracovnici se shodu', že pouze „pokitd se objeví evidentní nedostatky ve službách nebo stížnosti klientů, mělo by se ta hlásit obecni radě", Krácení počtu hodin domácí pomoci bylo diskutováno na několika setkáních a nakonec pracovnici jednotlivých „rajonů" začali „s}>stematic!q> bilancovat potřeby svých klientů". Výsledkem byla „redukce", která vzešla z kolektivního „přehodnoceni" potřeb velkého počtu uživatelů. (Hadley, McGrath, 1984: 166.)
Za povšimnuti slojí dvojznačnost popsaného řešení konfliktu mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů. Cooper vyzval k "hledáni nových zdrojů". Výsledkem však nebylo hledání nových možnosti, ale kolektivní „přehodnoceni" a „redukce" uspokojovaných potřeb. Výzva vedoucího zněla: „V duchu komunitního přístupu hledejme nové možnostil" Nevyslovený smysl tohoto sděleni byl však poněkud jiný: „Tam, kde to jde, proveďme nezbytnou redukci a zachovejme si tak možnost pracovat
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTREDÍ
207
čnat tfcil, KTKATĽUtCKA UiLUMATA A JEJICHRESENl RADOVÝMIPRACOVNÍKY
dále v úzkém kontaktu s obyvateli svých , rajonů'". Primární byla snaha uchovat preferovaný, nedávno zavedený model poskytování domácí péfie. Coopcrovo provolávání-zásad „kDmunitni péče" přitom posloužilo jako zdůvodněni jejich opaku — kolektivního rozhodnutí padle zdrojů a vyloučení „zbytných" klientů a jejich potřeb.
Tento můj výklad se neopitá pouze o konstatováni rozporu mezi výzvou Coopem ke „hledáni nových zdrojů" a způsobem jejího provedení. Svým oslavným komentářem, popsané události jej bezděky podpořili také autoři studie Hadley a McGrath. Podle nich: „Pod tíhou škrtu morálka na chvilku poklesla, ale komunítní iniciativa týmu nebyla zasažena [...] kombinace otevřené diskuse šhiů, účast na plánováni jejich provedení a příležitost hledat alternativy statutárního způsobu poskytováni služeb zabránila prudkému narušeni morálky, ke kterému ve stejné dobé došlo u řady dalších oblastních týmů téhož obecního úřadu" (Hadley, McGrath, 1984: 166). Ze došlo k omezení služeb pro klienty? Nevadí. Hlavně že nezesláblo odhodláni pokračovat v reformě. „Rajony", které měly být nástrojem, se v očích nadšených badatelů (a pravděpodobně i pracovníků zkoumaného týmu) staly účelem. V zápalu reformního nadšení si toho nikdo nevšiml.
Úspora reformou
Pokud jsou obě dosud popsaná řešení založena na dodatečném odůvodnění rozhodování podle zdrojů a na rezignaci na uspokojeni části potřeb klientů, třetí řešení naznačuje, že spojení rozhodování podle potřeb klientů s úsporami zdrojů je možné.
Waldfogel (1997: 474-479) popisuje jeden z amerických pokusů o „integraci služeb", tzv. „Marylandskou iniciativu pro reformu systému" zahájenou v roce 19B9. Po zkušenostech s převážně neúspěšnou reformou z počátku sedmdesátých let, byl nový plán založen na tom, že „pracovníkům první Unie a místním úřadům bylo povoleno experimentovat a stát dal najevo ochotu učit se pomoci monitoringu, to je, zdokonalovat své plány na základě zpětné vazby od místních alrtérů ". Delegování pravomoci na obce a důraz na integrací služeb v rámci práce s případem umožnilo, aby reforma „spočívala v posilováni schopnosti místní komunity plánovat a dodávat služby a hledat modely případové práce zaměřené na rodinu ".
Ani za těchto okolnosti se ovšem reforma neobešla bez potíží se zdroji. Zapojeni místních aktérů db společného plánováni a poskytováni Blužeb sice na místní úrovni umožnilo „překlenout bariéry mezi agenturami a pomáhalo řešit staré bitvy a klientelu a rozpočty". Přesto se však objevila „neochota jedné státní agentury účastnit se na financováni společného fondu ". Toliko „střídavě legislativní úspěchy " měly za následek, že stál nebyl pro svou iniciativu schopen vytvořit žádné zcela nové zdroje.
Tyto potíže se hned na počátku reformy podařilo do určité míry vyvážit výběrem ctíové populace. Účelem prvních změn bylo, aby se díky lepší koordinaci služeb v obcich zamezilo „zbytečnému umisťováni dětí do náhradní rodinné péče" a aby se děti, které .byly v ústavní nebo jiné náhradní péči mimo území státu Maryland, mohly vrátit zpět. Pokles umístění do náhradní rodinné péče a zejména návrat dětí, jejichž pobyt mimo území státu byl značne nákladný, znamenal pro rozpočet sociálních služeb státu viditelné úspory. Ty umožnily vytvořit společný pobídkový fond, který poskytl prostředky na podporu snahy místních komunit najímat nové preventivní služby.
20s
„Ráda bych Vám pomohla, ale ..."
Představu o „službách na ochranu rodiny", které umožnily úsporu zdrojů, nabízí i následující popis případu: „Matce se šesti dětmi bylo doporučeno navštívit služby na \ ochranu rodiny v Baltimore City, protože měla nebezpečné a nepřiměřené bydleni. Děti byly již dříve umístěny do pěstounské péče a úřad péče o děti zvažoval jejich opětovné umístěni. Namísto toho pomohl rodinný poradce rodině najit nový byt a využil účelově nepředurčené prostředky [nově zřízeného] fondu pro ochranu rodiny, aby zaplatil za stěhováni a nakoupil lednicím. Jakmile ' byla zvládnuta krize s bydlením, poradce spolupracoval s matkou na řešení dalších naléhavých otázek, například na zajištěni testu HIV pro ni a zprostředkováni terapeutického řešeni jej! deprese. Rodinný poradce také ■\<yužil s\'é osobni konexe k tomu, aby nejstaršimu dítěti pomohl najít po ukončeni školy práci." Rok po oficiálním uzavření případu udržoval poradce s rodinnou pravidelné kontakty a „ matka si jej vážila za to, že ji pomohl uchránit děti před návratem do náhradní rodinně péče". (Waldfogel, 1997: 476.)
Waldfogel bohužel podrobněji nepopisuje proces integrace a vzniku nových, preventivních služeb. Přesto se zdá, že ekonomicky účelná volba cílové populace a zapojení místních služeb do komplexnějšího řešení jednotlivých případů skýtá šanci na pokrytí dosud neuspokojených potřeb a na zajištění zdrojů pro další inovace systému služeb. Waldfogel nicméně upozorňuje na další problémy, které mohou snahy o integraci provázet. Sika, že „uvedené inovace místních-programů nemusí nutně ovlhmit způsob práce uvnitf dříve existujících systémů poskj'továnl služeb. Není například jasně, zda střediska podpor]) rodiny a programy ochrany rodiny měly vMarylandu nějaký vliv na práci státního úřadu péče o děti." Tato otázka je podle něj důležitá, protože „většina děti a rodin je i nadále Idienty původního systému posilňování služeb". (Waldfogel, 1997:479-480.)
kapitola 14, ZMĚNA KLIENTA, NEBO ZMĚNA PROSTREDÍ
209