16 17
Současnost nesoučasností:
nepřehledné vlnobití feminismů
Gerlinda Šmausová
V následujícím příspěvku se budeme věnovat vybraným rozporným a nejednotně
hodnoceným úkazům jak ve vývoji a stavu genderových teorií, tak
v genderové struktuře společnosti. Situace ve vědecké reflexi je charakterizována
tím, že se části teorie dopracovaly přes radikální dekonstrukci
genderu až k jeho eradikaci v některých poststrukturalistických příspěvcích,
zatímco empirický výzkum dosud převážně vychází z jakoby esencialistických
genderových identit svých výzkumných objektů. V praxi na jedné
straně dochází k institucionalizovanému „undoing gender“, na druhé
straně lze pozorovat hegemoniální návrat k esencialistickému posuzování
genderu. Na tyto rozporné stavy nelze reagovat jinak než permanentním
udržováním teoretické distance, což samo o sobě vede k současnosti
„nesoučasných“ společensko-politických feministických snah. Snaha
uplatnit metaforiku na sebe následujících feministických „vln“ se specifickými
cíli a obsahy vyústila v poznání, že v Čechách existují všechny vlny
současně a že všechny svým způsobem bijí do mimořádně rezistentních
hrází patriarchátu.
I. Vývoj teorie
1.1 Ve vývoji teoretického nazírání na existenci mužů a žen lze post hoc
rozeznat několik mezníků. První vědecké teorie byly vypracovány v biologii,
ke které se musíme neustále vracet, protože její argumenty se objevují
ve stále nové podobě. Biologie se při vysvětlování pohlavního dimorfismu
u člověka soustředila na to, co obě pohlaví odlišuje
. Již této první
	 Vybrané výsledky tohoto bádání viz Renzetti a Curran (2003). Tito autoři docházejí ke smířlivému
zjištění, že příroda a společnost ve vytváření genderu „interagují“. Tento výraz ovšem problém
teorii diference je vlastní, že přehlíží společné přírodní vlastnosti živočišného
druhu homo sapiens sapiens obého pohlaví, čímž dochází k tomu, že
se muži a ženy nakonec více podobají samečkům a samičkám primátů než
lidem. Tuto androcentrickou fantazii bychom snad mohli omluvit tím, že
se věda o životě zajímá skutečně o život, a ten je závislý na rozmnožování.
Přírodní jevy se ale nedají bezprostředně ztotožňovat se společenskými
.
Hlavní otázkou totiž není, jak se liší muži od žen, ale jakým způsobem se
člověk liší od ostatních živočišných druhů. Filozofičtí antropologové (1966)
a Plessner (1975) zdůrazňují, že člověk je velmi špatně vybaven vrozenými
instinkty, které by určovaly jeho reakce na vnitřní a vnější podněty. Člověk
tento přirozený nedostatek nahrazuje tvorbou institucí, např. manželství,
které je prostředkem usměrňování sexuálních tužeb
. Manželství nabývá
v čase a prostoru, tedy historicky a v různých zemích, rozmanité zvykové,
obyčejové a právní formy, které se velmi vzdálily od cyklických přírodních
reprodukčních procesů. Většina dosavadních společností přísně určovala
a dosud určuje, kdo z mužů a žen a jakým způsobem smí a má tzv. přirozenou
reprodukci zajišťovat. Ve vztahu k dlouholeté reprodukční schopnosti
živočišného druhu člověk je fertilita občanů drasticky normativně
omezena (srov. Šmausová 2004 b,c), takže se u celoživotního přiřazování
k genderu jedná o odvážnou extrapolaci. Při přenosu poznatků z biologie
do sociologie si proto vždy musíme položit otázku společenské relevance
zkoumaných znaků, např. biologické „fitness“. O schopnosti přežití
v postindustriální společnosti přece rozhoduje kulturní zdatnost, která se
často zdá být pravým protikladem biologické, tj. fyzické vybavenosti. Historicky
proměnlivá kulturní zdatnost, jako možné kritérium výběru partnera
v reprodukčním procesu lidí, ovšem ani nemá čas, aby se v genech
uložila. Kulturní (a ekonomická) úspěšnost mužů jsou společenské atrivztahu
obou oblastí spíše zakrývá, než odhaluje. Z epistemologického hlediska jedině „společnost“
může definovat, co ona příroda vlastně znamená – srov. Butler 1990.
	 Jak říká Barbara Katz Rothman: „The sociobiologists are the people who reason from instincts to
institutions, from ants to aunts, connecting the structure of DNA with the structure of social life“
(1995, s. 6).
	 Podle Foucaulta (1977) a dalších je i heterosexualita společenským nasměrováním sexuálního
pudu, který by sám o sobě, bez učení a výchovného působení zůstal neřízený, otevřený, plastický,
normativně vyjádřeno: „polymorfně-perverzní“. Normativní řízení a kontrola sexuality jsou
důležitou součástí mocenských praktik, včetně nadvlády mužů. (Srov. Schacht/Atchison 1993, s.
39.)
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final16-17 16-17 5.4.2007 20:48:45
18 19
buty, které možná ovlivňují výběrovou činnost kulturně zdatných, myslících
žen, a ne jejich genů lhostejných ke kulturním jevům. Výběr partnerů
je jen dalším poukazem na to, že se lidské jevy musí vysvětlovat výhradně
zvláštní schopností člověka
, vytvářet a předávat smysl. Rozporné poukazy
na zdánlivý diktát přírody („zakódovaný v genech“)
prozrazují, že zdůrazňování
biologické diference mezi muži a ženami splňuje funkci přenášet
tyto esencialisticky pojaté rozdíly do genderového uspořádání společnosti.
V „seriózní“ vědě klasifikační nevyjasněnost měřených znaků brzy vedla
k poznání, že jejich značná část – dnes víme, že téměř všechny – je společensky
naučenými znaky. Toto naučené či konstruované pohlaví nazýváme
genderem. V konstruktivistickém přístupu ve shodě s antropologií zdůrazňujeme,
že veškeré životní formy člověka jsou výsledkem jeho konstruktivní
činnosti, kterou sdílí s ostatními členy společností
.
Při dosaženém stavu vědění by se mohlo zdát zbytečné čtenářkám a čtenářům
připomínat, že hlavním objevem feministické vědy byl objev rodu
– tj. skutečnosti, že se pohlaví za prvé neredukuje na rozdílnou anatomii
orgánů sloužících k rozmnožování a za druhé a radikálněji, že rodové rozdíly
nejsou těmito orgány ani určeny (Butler 1990). Toto analytické popření
souvislosti mezi „přírodou“ a genderem ale je v zásadním rozporu s tím,
že se lidé téměř výhradně vnímají jako bytostní muži a bytostné ženy. Teze
o konstruované povaze genderu je pro každodenní zkušenost stejně kontraintuitivní
jako poznatek, že je to země a ne slunce, které vychází a zapadá.
Na rozdíl od této dnes celkem irelevantní abstraktní astronomické
pravdy se dekonstrukce pohlaví může jevit jako agresivní útok na mno-
	 Singulár „člověk“ patří k jazykové hře antropologie, která zkoumá tzv. ahistorické vlastnosti tvora
homo sapiens sapiens. Sociologie se zabývá „členy společností“.
	 Známá srovnání: harém jako u lvů, věrnost jako u labutí, střídání partnerů jako u primátů, proto
nemají jinou než anekdotickou povahu. V přírodě bychom našli příklady jak pro „alfa“ samečky,
tak pro „alfa“ samičky, čímž by se dala legitimizovat jakákoliv mocenská struktura, a tudíž
ve skutečnosti žádná.
	 Podle konstruktivismu se vědění vztahuje na způsob, jakým organizujeme náš zkušenostní svět
(srov. Piaget, 1937, s. 311). Svět sice existuje nezávisle na kognizujících subjektech, ale jsou to
tyto subjekty, které do souvislého, před lidskou zkušeností nediferencovaného světa vnášejí
prostřednictvím jazyka a jiných symbolů struktury a vybavují jeho jevy smyslem. Konstruktivismus
postuluje místo pravdivosti poznání jeho „viabilitu“, tedy ověření si adekvátnosti teorie
v praktickém jednání. (Srov. von Glasersfeld, 1997) Ve feministické vědě se ale zatím více než
tento „sociální“konstruktivismus uplatňuje tzv. etnometodologický konstruktivismus, který se
zabývá otázkou, jak se gender konstruuje v každodenní praxi (např. Kessler/McKenna, 1978).
K „druhům“ konstruktivismu srov. Knorr-Cetina (1989) a novou diskusi o problematice u Wartenpfuhl
(2000).
hé nositele genderových identit, kteří svůj gender považují za identický
s pohlavím. Členové společností, a mezi nimi i velký počet vědkyň a vědců,
během socializace do svých genderových identit a do inkorporace s nimi
spojených statutů
zpravidla investovali tolik energie, že se jen těžko smiřují
s poznáním, že svou identitu pouze hrají. Přesvědčení o pravosti svého
mužství a ženství si přece denně potvrzují i v ubikvitním společenském
a hlavně úředním „pojednávání“ občanů jako mužů a žen.
Společenský a politický prostor je podle vzoru pohlavního dimorfismu
skutečně rozdělen na mužské a ženské sféry, spojený s udělováním nestejných
práv a povinností. Tato společenská organizace genderu, která splňuje
distribuční (alokační) a pořádkové funkce, se v sociologii as usual
dosud odvozuje z přítomnosti přírodního znaku „pohlaví“ ve společnosti.
Označuje ho jako znak askriptivní, připsaný, v protikladu ke znakům
získaným výkonem, „achievement“. Otázka po subjektu, který připisuje
připsaným (přírodním, askriptivním) znakům společenský význam, což
nemůže být sama příroda, odhalí, že se jedná o vědecky neudržitelnou
diferenciaci. Vyčlenění a označení určitých znaků jako askriptivních (vedle
genderu obzvláště věk) je náročnou konstruktivní činností, která aktem
pojmenování znak nejen „vybere“, ale i vybaví významem ve vztahu k statusu
a roli, tj. ve vztahu k právům a povinnostem jeho nositelů. Přiřazení
genderu k askriptivním znakům podporuje a nezřídka i legitimizuje zdání,
že se jedná o neměnnou či společenské intervenci nepřístupnou vlastnost.
Odkaz na přírodu, která jakoby diktovala nerovné rozdělení moci
a zdrojů, se tedy udržuje i ve zdánlivě poučeném a neutrálním sociologickém
diskursu, a pro ženy nepříznivěji, i v samém jádru demokratických
státních zřízení, která prohlásila všechny občany za rovné. Privilegování
mužů nevzniklo ani „od přírody“ ani „tradicí“, ale je produktem tzv. hege-
	 Navrhovala bych, aby se místo pojmu genderová identita používal pojem genderový habitus.
„Habitus“ podle Bourdieua (1982) vytváří průsečík mezi koordinátou sociálního prostoru
(vytvořenou souhrou sociálního, ekonomického a kulturního kapitálu), na kterou může určitý
člen společnosti podle svého původu (tedy i genderu) aspirovat, a jeho osobními vlastnostmi
a aspiracemi. V socializačním procesu, který je „nasměrován“ na reprodukci strukturních koordinát,
jednotlivec internalizuje schopnosti a vlastnosti, identifikuje se s povinnostmi a odměnami,
a tento soubor inkorporuje do svého duševního a tělesného projevu. Z toho lze odvodit: genderový
habitus je individuální dispozice jednat v souladu s předurčeným místem v genderované
struktuře.
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final18-19 18-19 5.4.2007 20:48:45
20 21
moniálního mužství
. Návrat zoon politicon do přírody se androcentrickému
diskursu zdá být přijatelnější, než přiznat ženám politickou a sociální
rovnocennost (srov. MacCormack 1992; Katz Rothman 1995; Scott 2003).
Vědecké popření biologického esencialismu nezabránilo tomu, aby se o něj
neopírala všechna významná genderovaná zřízení uvedená ve schématu
Sandry Harding – od symbolických institucí, přes pracovní trh až k individuálním
identitám mužů a žen
, kteří se s genderovým řádem ztotožnili
(1993). Logicky přesvědčivá dekonstruktivistická vlna naráží na skálopevné
konstrukce genderu!
1.2 V teorii genderu si musíme uvědomit, že esencialismu nahrává jakékoliv
vztahování se k „mužům“ a „ženám“. To se brzy projevilo v socializační
teorii, která se snažila překonat biologický přístup: „Nerodíme se jako ženy,
stáváme se jimi výchovou“. Socializační teorie, které na začátku měly kritickou
funkci, se rychle proměnily v afirmativní potvrzení genderové skutečnosti.
Feministické teorie začaly bezděky podporovat patriarchát, k jehož
prospěchu byly genderové rozdíly „vynalezeny“10
. Během času se ustálila
stejně bytostná sociologická představa genderu, jakou byla předchozí
biologická definice pohlaví: výchova k muži či ženě implikuje celoživotní
neměnné chování jako muž či žena. Genderové role sice nejsou vrozené, ale
během života se stávají jakousi druhou přirozeností. Většina genderových
výzkumů dodnes zastává toto stanovisko, když zkoumá rozdílné postavení,
postoje, reakce atd. mužů a žen v dnešních společnostech. O bytostné
	 Srovnej Connell 1995; Maihofer 1994. Hegemoniální androcentrická genderová struktura se
ve smyslu autopoietické systémové teorie (Luhmann 1988) reprodukuje tím, že muži (pohlaví),
v jejichž prospěch tento androcentrismus funguje, se stali muži (gender) prostřednictvím těch
genderových struktur, které posléze dále reprodukují.
	 Moje tvrdošíjné připomínání genderového univerza podle Sandry Harding (1993) vychází ze zkušenosti,
že se v diskursu dosud gender převážně váže na tělesné pohlaví. Schéma S. Harding je
jednoduchou heuristickou pomůckou, jak „odpojit“ gender od pohlaví a pochopit ho jako konstruovanou
vlastnost, která se připisuje abstraktní rovině jazyka, kultury, hodnot, významů,
společenských institucí, dělbě práce a až nakonec a odvozeně členům společností. Genderovanost
institucí se nevztahuje jen na to, že jsou v nich muži a ženy pojednáváni rozdílnými způsoby,
ale již na jejich sebedefinice jako buďto mužský, nebo ženský kontext. Například věda nebo
vězení jsou mužského genderu, nemocnice je organizována jak podle mužského, tak ženského
normativního genderu. Aktéři pak hrají role vyžadované podle kontextu. Není ale překvapivé, že
mezi sférami a jejich upřednostňovanými aktéry existuje zdánlivě přirozená kongruence vlastností:
muži mají privilegovaný přístup do tvz. mužských kontextů, ostatní méně atraktivní kontexty
jsou přenechávány ženám.
10	 Kritický postoj k tomu zastávají Gildemeister a Wetterer (1992).
chápání genderu se jedná také tam, kde se války, znásilnění, pornografie
připisují bez rozdílu a bez analýzy všem mužům (srov. Dworkin 1983; MacKinnon
1987; Cain 1990), zatímco ženy jsou bez rozdílu chápány jako mírumilovnější,
morálnější a konformnější složka obyvatelstva11
. Takto esencialisticky
pojaté sociální charaktery jsou předpokladem pro formulování
„zvláštních“ nároků žen ve společenských institucích, zvláště nároků na
právo. Společenskopolitický diskurs se přitom točí kolem otázky, zda se
má diference mezi muži a ženami považovat za stav, hodný zachování. Ženy
by totiž jako nositelky výtečných vlastností pomohly zhumanizovat instituce
veřejného života12
. Diskursu v tradici moderny, která zavedla abstraktně
stejný právní subjekt, čímž odkázala všechny rozdíly, jako je věk, gender,
náboženství, etnikum atd., do soukromí, se jeví vhodnější prosazovat
genderovou rovnost. Právní rovnost genderu implikuje, že se na gender
nebere jiný než pragmatický ohled13
. Je ale třeba uznat, že se genderový
diskurs nerovností neobejde bez společensky či kulturně esencializovaného
genderu, protože konstruovaný gender nabyl reálných forem v procesu
objektivizace. Přinejmenším státní orgány považují gender za reálný,
a tudíž registrují a pojednávají občany jako muže a ženy, čímž se i oni definují
jako reální mužové a ženy – atd. Vlny vědeckého i politického diskursu
se tříští o fakt, že gender současně existuje i neexistuje!
1.3 Esencialistické chápání genderu si vynutilo další dekonstrukce14
.
Metodologické dekonstrukce se týkají prostých chyb empirického, pozitivististického
výzkumu, který se pod rouškou genderové neutrality ve skutečnosti
zajímá jen o typicky „mužské“ jevy. Jako příklad jmenujme kriminologii,
která výzkum „obecných“ příčin kriminality omezila na mužskou
populaci, jako by menší kriminální zatížení žen (14–20 %) bylo pro teo-
11	 Což je pravidlem např. v kriminologii, srovnej Smaus 1995.
12	 Ani tato chvála ženských vlastností, jak jsou shrnuty v pojmu etika péče a starostlivosti, si neklade
otázku cui bono?Takzvané ženské vlastnosti jsou bezesporu ve službách privátního patriarchátu,
takže by nemělo jít o to, rozšířit tuto službu vstupem žen i na veřejnou sféru, ale o rovnoměrné
přerozdělení péče na muže a ženy.
13	 Bytostný rozdíl operuje s mateřstvím, argument „stejnosti“ s tím, že na případná těhotenství
je třeba brát jen ohled, srovnatelný s jinými somatickými zátěžemi zaměstnanců (srov. Platt
1995).
14	 Srovnej Šmausová 2002, 2004a, kde se podobně jako v této stati zabývám hlavně dekonstruktivními
procesy, které se zdají být doslova očividné, např. že každý člen společností hraje podle kontextu
obě genderové role, a kterým se přesto nedostáva ani feministické pozornosti.
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final20-21 20-21 5.4.2007 20:48:45
22 23
rii irelevantní15
. Takové vyplňování bílých míst na mapách androcentrických
výzkumů v rámci tvz. feministického empiricismu je často provázeno
i náročnější kritikou chybně, tj. esencialisticky formulovaného předmětu
výzkumu jako „mužů“ a „žen“. Ve většině výzkumů se pohlaví dokonce
považuje „jen“ za nezávislou proměnnou, která „samozřejmě“ ovlivňuje
reakce respondentů. V Brně jsme proto začaly razit heslo, že kategorie gender
je závislou proměnnou našich výzkumů. Výzkum nezačíná otázkou,
jaké následky má gender, ale otázkou, jak je gender možný, jak je uspořádaný,
s jakými jinými procesy gender kovariuje, s jakou historickou a současnou
agency je gender spojen. Popis genderové struktury v pojmech kulturních
reprezentací (stereotypy, role, identity) je sice možný, důslednější
ale je podchycení základů, o které se tyto reprezentace skutečně opírají,
když se odvolávají na přírodu. Tradice není nezištná ve vztahu k genderovanému
výsledku a neudržuje se sama od sebe, a proto bude srozumitelnější,
když genderovou strukturu popíšeme v pojmech vertikální struktury
jako velice neproporční rozdělení společenských statků a moci.
Dobře míněný výzkum genderové diference na druhou stranu ovšem
diference většinou podporuje, protože zanedbává výzkum „stejností“.
Výzkum ženských a mužských zvláštností, v sociálních vědách velmi často
redukovaný na výzkum stereotypů16
, si neuvědomuje anebo prostě zanedbává
skutečnost, že proklamování celistvých a zásadně odlišných identit
mužů a žen je významnou součástí legitimizačních praktik, zvláště jednání
státních a jiných organizací. Popření mýtu zásadní odlišnosti by si
vyžádalo výzkum, který by se zaměřil nejen na rozdíly, ale také na shody
vlastností, schopností a jednání žen a mužů. Jakkoliv přínosné výzkumy
15	 Empiricistická pozornost vůči genderu brzy odhalila, že se ženy jeví jako méně kriminální ne
proto, že by byly konformnější, ale proto, že trestní právo je genderovaný nástroj sociální kontroly
vůči jednáním, ke kterým zpravidla mají přístup jen muži. Trestní právo se o ženy příliš neza-
jímá.
16	 Gender se dodnes zachycuje v typologiích druhu: muž je nezávislý, individualista, aktivní, silný,
racionální, bojovný; žena je závislá, slabá, nakloněná k podřízenosti, citlivá, má schopnosti
intuice a vciťování se do druhých. I podle posledních výzkumů mínění studujících vysokých škol
jsou muži kompetentní, neemocionální, logičtí, dominantní, nezávislí, agresivní, orientovaní na
výkon; ženy srdečné, šarmantní, smyslové, emocionální, starostlivé, měkké, pasivní, intuitivní,
závislé, podřízené. V době pokročilé diferenciace vědních oborů je zarážející heterogenita těchto
přívlastků – jedná se dílem o psychické, morální, „charakterologické“, common-sensuální pojmy,
stejně jako slova, která se bez bližšího určení vztahují jak na stavy, tak na výkony. Ani jeden
přívlastek nepatří bezprostředně do „jazykové sociologické hry“ (Šmausová 2002).
„mužů“ a „žen“ pro určité praktické úmysly jsou, v teorii čekají na to, aby
byly přesvědčivě překonány.
Epistemologické dekonstrukce se dotýkají samých předpokladů našeho
vědění, tak jak byly vyjádřeny v pojmu „jazykový zvrat“17
: všechny pojmy,
všechna data i v přírodních vědách jsou předem interpretovaná data (Wittgenstein
1963; srov. Knorr-Cetina 1985: 277). Že se tento poznatek týká
i tělesného pohlaví, prokázala ve své „radikální“ dekonstrukci genderu
Judith Butler (Butler 1990: 22, 26). I ona zdánlivě přírodní fakta tělesného
pohlaví, která jakoby podmiňují nestejný společenský úděl mužů a žen,
nejsou neutrálními vědeckými popisy, ale androcentrickými konstrukcemi.
„Pohlaví“ se popisuje/interpretuje prostřednictvím jazyka, který je
sám vysoce genderovaný. To se projevuje např. v tom, že se již hormonům,
tedy neživým organickým sloučeninám, připisují tzv. mužské nebo ženské
vlastnosti. Zdánlivě neutrální popis pohlaví také sugeruje, že jen muži splňují
normu fyzického a duševního zdraví18
, což vedlo k postupné medikalizaci
života žen od narození, po pubertu, sexuální život, těhotenství, klimakterium
atd. (Lamott 1985). Bezprostředně tendenční jsou i proměnlivé
koncepce mateřství19
. „Pohlaví“ je tedy produktem genderu (tj. genderova-
17	 Označení „jazykový zvrat“ (linguistic turn, srov. Rorty, 1967) se sice týká především sporů
o vědeckou pravdu. (Popisy reality se odehrávají výhradně v jazyce, což vyvrací tzv. korespondenční
teorie pravdy, tj. postulát jedinečné souvislosti mezi faktem a jeho popisem – srov. Habermasovu
kritiku Popperových „bazálních vět“,1982, s. 32). Jazykový zvrat ale také úzce souvisí
s konstruktivismem v jeho koncentraci na jazyk. Jeden z jeho směrů zdůrazňuje, že jazyk není
neutrálním médiem popisu skutečnosti – zde skutečná židle, zde její etiketa „židle“ – nýbrž médiem,
které skutečnost „formuje“. Porozumění prostřednictvím jazyka je ale možné jen proto, že se
členové společností zúčastňují určitých, pravidly řízených „jazykových her“ (srov. Wittgenstein,
1955). Nebýt praktické dohody, že funkci, smysl určitého předmětu budeme označovat jako židli,
– a ne jako stůl – nemohli bychom ani tuto jednoduchou identifikaci provést. Do společenských
věd byl jazykový zvrat zaveden autorkami a autory, kteří jsou si vědomi toho, že neexistuje jiná
než diskursivní skutečnost. Proto může Butler tvrdit, že již „pohlaví“, nejen „gender“, je výsledkem
diskursu.
18	 Srovnej Broverman/Broverman/Clarkson/Rosenkrantz/Vogel 1974:1–7.
19	 Srovnej významnou práci o rodině J. Donzelota (1977). Zajímavý je příspěvek Londy Schiebinger,
která ukázala, že se pojem „mammals“ (třída savců ve skutečnosti sdílí šest znaků) v Linnaeuvě
klasifikaci druhů prosadil na základě snahy o disciplinování matek středních vrstev, které
po šlechtickém vzoru předávaly novorozence nájemným kojným. Od těch se zpravidla ani neočekávala
dostatečná péče, což způsobovalo vysokou kojeneckou úmrtnost. Boj proti úmrtnosti byl
spojen s prosazením „pravého“ místa nositelek mléčných žláz, v privátní sféře, tj. v domácnosti
(1992). Německé feministky tento proces označují jako domestikaci (ochočení) žen.
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final22-23 22-23 5.4.2007 20:48:45
24 25
ného náhledu), což přesně vzato prokáže „pohlaví“ jako redundantní označení
– existuje jen gender20
.
Přesto stále převládá přesvědčení o  skutečné existenci mužů a  žen.
Dekonstruktivistický, zejména etnometodologický přístup se proto vždy
zabývá i otázkou, jak se tato iluze vytváří a udržuje: jedna z odpovědí zní,
že lidé svoje genderové přiřazení neustále hrají – „doing gender“ (West/
Zimmerman 1991). Bez ohledu na to, zda je jim představa o hraní či dělání
rolí vůbec přístupná, chovají se zpravidla tak, aby byli jako muži či
ženy identifikováni. Sankce, které společnosti za nesprávné hraní udělují,
sahají od mimovolného vyhýbání se interakcím s takovými „trans“-herci
až k jejich vědomým exkluzím ze skupin. (Připomeňme si, že jsme si dosud
nevysvětlili, v čem hraní genderových rolí vlastně spočívá.)
Od úvahy o genderu jako roli není daleko k poznání, že genderové party
může hrát jakýkoliv dobrý herec, bez ohledu na vlastní tělesné pohlaví.
Shoda hry a anatomie těl je „jen“ normativně a situačně zajišťovaná
koincidence. Gender je vlastností, jejíž význam je nezávislý na anatomických
pohlavních rozdílech, o které se v rétorice androcentrického diskursu
notoricky opírá. Gender je společenským vztahem, který určuje uspořádání
společností a jejich institucí prostřednictvím duálních kategorií,
tak, jako by tato dualita byla vynucena přirozenou dvoupohlavností. Ignorování
tohoto neskladného modu jakoby, as if, als ob samo o sobě podporuje
přesvědčení o přirozenosti duálního genderového uspořádání celého
námi obývaného univerza. V teorii genderu ale již nikdy nebudeme moci
přehlédnout poznatek, že gender nemá tělo či hmotný korpus. Gender je
pojmem, reprezentací, ideologií, označením (Hey 1994: 19) konkrétní sociální
a současně i kulturní nerovnosti mezi muži a ženami. Gender, zcela
nezávisle na přírodě, znamená, že veškeré ceněné vlastnosti a schopnosti
jsou označovány jako mužské, zatímco méně ceněné (a ne: méněcenné) nutné
komplementární vlastnosti jsou označovány jako ženské.
Při vystopovávání genderových vztahů jsme se velmi vzdálili od těl.
Zjišťujeme, že tzv. mužské vlastnosti jsou připisovány vysokým stupňům
hierarchických hegemoniálních struktur, zatímco vlastnosti připisované
ženskému genderu nacházíme u skupin s nízkou prestiží – u dělníků,
20	 Z této autopoietické definice kruhem, že gender definuje gender, lze vystoupit jen zavedením třetího
pohlaví, totiž oněch již zmíněných hegemoniálních mužů (Luhmann 1988).
u vojínů, u zajatců a vězňů, v nejrozsáhlejším měřítku ve třetím světě ve
srovnání s prvním. Touto přenositelností na všechny subalterní skupiny
gender odhaluje svoji nejdůležitější vlastnost – je mocenským vztahem.
Genderový diskurs se ale ke své škodě příliš často nezabývá touto strukturotvornou
schopností genderu a stále se ještě převážně bezkontextuálně
točí kolem svých „produktů“, zejména okolo genderových identit.
1.4 Dekonstrukce jednotnosti genderové kategorie ze strany feministek
jiné barvy kůže21
(i když ne jiného společenského statusu) přinesla další
pohyb ve výzkumu genderu. Poukázaly na to, že jednotná genderová kategorie
mužů či žen neexistuje – gender nabývá různých významů v závislosti
na dalších, jakoby askriptivních znacích, např. barva kůže nebo
etnikum. Dekonstrukce tohoto směru jsou označovány jako poststrukturalistické
nebo postmoderní. Ze sociologického hlediska ovšem bylo (nebo
mělo být) od samého začátku nepochybné, že gender tvoří jen součást celkové
statusové konfigurace členů společnosti. Člověk jako zoon politicon
existuje výhradně jako člen vícerých společenství, jako homo sociologicus,
což znamená, že zaujímá status či pozice současně v různých substrukturách
společností: je Čechem, občanem, zaměstnancem, manželským partnerem,
rodičem, členem náboženské obce, sportovního klubu, feministou
atd. Tyto pozice určují obsah práv a povinností, které mají individua do
nich obsazená, jinými slovy, status určuje, jaké role se mají v různých kontextech
hrát (Dahrendorf 1959). Námi tak zdůrazňované role, včetně genderových,
jsou jen epifenoménem statusů – takže by bylo užitečnější zkoumat
status. Se statusově/rolovou konfigurací souvisí další poznatek, že
in-dividuum je paradoxně definováno svou dělitelností. Samo se neustále
dělí v tom smyslu, že aktivuje vždy jen tu roli, která je v daném sociálním
poli či kontextu předepsaná, zatímco ostatní role jsou v jakémsi „standby“
stavu. V tomto směru postmoderního rozkladu celistvých identit proto
nešlo o dekonstrukci genderu „zevnitř“ – gender sám zůstal v reziduálním
stavu –, ale spíše o odmítnutí hegemonie „bílého“ feministického
21	 Pigmentace kůže je oním viditelným znakem, který jakoby umožňuje třídění lidstva podle ras.
Feministický diskurs, jehož hlavní metodou i argumentací je dekonstrukce, by si měl uvědomit,
že „rasa“ je zrovna tak připsaný atribut jako gender. „Rasa“ a gender jsou stejně konotovány:
„bílá rasa“ – muži, „barevné rasy“ – ženy. (Srov. Šmausová 1999.)
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final24-25 24-25 5.4.2007 20:48:45
26 27
hnutí (Weckwert 2005: 15). K „rozhýbání“ běžného genderového dualismu
výrazně přispívají i tzv. queerstudies, které se věnují jevům, které se mu
vymykají: transsexualita, transvestie, homosexualita ad. (Hark 1996). Teorie
ale musí prokázat, že se nejedná o pouhé exotické výjimky z pravidla,
ale že ani v „normálním životě“ se nikdo nemůže chovat, oblékat, toužit
atd. výhradně podle mužského či ženského vzoru.
Podle mého mínění dekonstruktivistické úsilí vedoucí k závěru, že individuum,
redukované na gender, vůbec nikdy neexistovalo, stejně tak jako
neexistuje jednolitá, všeurčující genderová identita. Všichni členové společností
si již vždy vytvářeli identity, složené z různých podílů vlastností
a schopností, jednak takových, které jsou nutné k přežití ve vnější přírodě
(tzv. mužské: ratio, výkon), jednak takových, které umožňují spolužití
ve vnitřní přírodě, tj. ve společnosti (tzv. ženské: emoce, empatie). Všichni
členové společností hrají takové role, které jsou předepsány společenským
kontextem: např. ženy (sex) ve vědě hrají mužskou (gender) roli. Pokud
by feministická obec byla ochotna tento názor sdílet, staly by se rozpory
o esencialisticky pojaté diference zbytečnými – zdánlivé dichotomie by se
totiž rozplynuly v graduálních rozdílech. Zdá se ale, že teoretické důsledky
dekonstrukce „váží“ méně než osobní zkušenosti badatelek, které se denně
vyrovnávají s neblahými důsledky genderované struktury, ve které jsou
pojednávány a často se i samy charakterizují jako substanciální ženy.
Nicméně žitý svět není s teorií totožný, a proto by teorie přinejmenším
měla řešit velmi složitou a dosud opomíjenou otázku, v čem vlastně gender
spočívá, v jakých kontextech je master/pivotal – a kde jen podružnou
stand-by rolí.22
V  jakých situacích aktivujeme výhradně své ženství a-včem-toto-hraní-spočívá
a v jakých situacích hrajeme jiné role, např. profesorskou,
a při-tom-a-jak-dáváme-najevo-že-jsme-ženy?23
Ve vlastní práci na
tomto tématu jsem až k smutným závěrům domyslela, co znamená ženský
gender jako status v genderované struktuře společnosti: Ženy jsou ceteris
paribus24
znevýhodněny při rozdělování zdrojů a moci, muži jsou cete-
22	 I Hirschauer poukazuje na procesy „undoing gender“, což znamená, že se gender neaktivuje
v každé situaci nebo interakci (1994).
23	 Jedná se o etnometodologické pomlčky, které mají zdůraznit „dělání/vyrábění/konstruování“
míněných pojmů.
24	 Ceteris paribus – za jinak stejných okolností/vlastností, např. stejné vzdělání, vrstva, etnikum,
pigmentace kůže atd. Logicky: při rozdělení znaků A, B, a; A, B, b, o diferenci rozhoduje znak na
ris paribus bohatší a okupují většinu mocenských pozic25
. Tento rozdíl se
reprodukuje moderní diferenciací na tzv. mužsky definovaný pracovní trh
(jako distributor bohatství) a veřejnou sféru (jako distributor panství) na
jedné straně a tzv. žensky definovanou privátní sféru, ve které neexistuje
bezprostřední přístup k veřejným zdrojům a moci. Existence patriarchátu
(Pateman 1988), nebo přesněji vzato mužské nadvlády, implikuje mocenskou
převahu všech mužů ceteris paribus nad relevantními ženami nejen
ve veřejné, ale i privátní sféře. Moc se podle Webera definuje jako schopnost
ovlivnit jednání druhého i proti jeho vůli, nezávisle na tom, o jaký
zdroj se moc opírá. Mužská moc se zpravidla opírá o vlastnictví různých
kapitálů získaných v „mužských“ sférách, jako ultima ratio má ale k dispozici
i ubikvitární fyzické násilí.
Objevuje se v tomto popisu otázka identity? Gender jako ženská role znamená
– během plnění ať mužsky nebo žensky definované práce a jiných
výkonů ve veřejných i privátních kontextech – hrát/demonstrovat ceteris
paribus podřízenost vůči mužům. Ženy si patrně stěží neustále připomínají,
že zaujímají vůči mužům podřadný/podřazený status, pokud je ale pravda,
že habitus zaručuje adekvátní jednání v různých sociálních polích, pak
lze očekávat, že se ženy podle toho chovají. Hraní podřazenosti, zakomponované
do ach tak milých stereotypních vlastností žen, sahá od snahy
o estetickou úpravu těla, milých úsměvů, úslužnosti, bezkonfliktnosti
jednání, převzetí domácích prací, akceptance nižších odměn za práci až
ke vzdání se nároků na vedoucí místa. Hraní podřízenosti je také to, co
mají ženy společného s ostatními, shora jmenovanými žensky genderovanými
subjekty26
. Odvolávám se na zkušenost čtenářek, které pravděpodobně,
stejně jako já, o podřízenosti současně vědí i nechtějí vědět. V každém
případě by bylo přínosné, kdyby se výzkum intenzivněji zabýval dynamickým
procesem „prezentování genderových identit“ v různých kontextech
místo koncentrace na statický, k esencialismu tíhnoucí pojem genderová
identita. Při výzkumu „doing gender“ bychom se jistě rády vrátily k „body,
třetím místě. Za A dosaďme vzdělání, za B vrstva („třída“), a, b nechť označují gender, který pak
„zdůvodňuje“ hierarchickou diferenci předchozích stejných A a B.
25	 K hrubému přehledu celkové nerovnosti mezi muži a ženami srovnej Tuček (2000:10).
26	 Poststrukturalistický diskurs ne náhodou tematizoval právě tmavou barvu kůže a chudobu, protože
tyto znaky – zhruba řečeno – jen podtrhují význam, který ženský gender (ceteris paribus)
stejně již má.
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final26-27 26-27 5.4.2007 20:48:45
28 29
které matters“, i když právě hrajeme roli profesora, ale již od Goffmana
(1994) víme, že gender poznáme spíše podle kostýmu a kusu, ve kterém
vystupuje než podle jakéhosi tělesného jádra. I tělo je jen rekvizitou nebo
reprezentací genderu a ne jeho podstatou (Angerer 1994). Ovšem tam, kde
podstata neexistuje, přebírají její funkci konstrukce, které jsou tak působivé,
že je většina lidí za podstatné považuje. Připusťme, že neradostné sebereflexe
svého postavení již mnohou feministku odvedly z příboje mocenských
konfliktů do klidnějších zátok estetických diskursů!
Tato stručná rekonstrukce známého vývoje teorií genderu měla připomenout,
že líčený pokrok vědy jen málokdy probíhá jako lineární vývoj disciplíny.
Nejen vně, ale i uvnitř výzkumu genderové problematiky koexistují
slučitelné i neslučitelné teorie. Většinu výzkumů lze dosud přiřadit k feministickému
empirismu27
, a těm, které ho uplatňují, se možná zdají teorie
zbytečně složité na to, aby vyjádřily fakt, že znevýhodňované osoby mají
v kolonce pohlaví uvedeno „žena“. Stand-point feminismus svádí k metafy-
zicegenderuo soběa zbytňovánírozdílnosti.Genderovývýzkumsicenutně
zůstává v zajetí tzv. Wollstonecraft-dilematu: Na jedné straně musí vycházet
z tradiční ženské zkušenosti, na druhé straně by ji ale neměl „mimeticky“
reprodukovat, ale kritizovat podmínky, za kterých vznikla a ustaluje
se. Postmoderní výzkum jinakosti uvnitř genderu vede nejen k diferenciaci
rozdílné situovanosti „žen“, ale také k popření toho, co mají ženy jako
seriální kolektiv (Young 1994) společného. Některé dekonstrukce genderu
dokonce „ničí“ sám předmět výzkumu, protože se jim gender zdá být
překonanou kategorií. K tomuto svádějícímu závěru by nedošlo, kdyby se
abstraktní úvahy pravidelně spojovaly s konkrétními analýzami společenských
souvislostí, institucí a politických ekonomií, jak doporučuje Fraser
(1994). Rekonstrukce měla také zdůraznit, jak vzdálené jsou všechny teorie
od skutečnosti, ve které nikdy neexistovaly genderované vztahy a genderovaná
individua v postulovaných binárních podobách. Jako teorie označujeme
výpovědi, které stejnou měrou, jak zevšeobecňují, odhlížejí od jednotlivostí.
Přehlížet jednotlivosti u genderu ale paradoxně znamená, přehlížet
společné sociální vlastnosti mužů a žen schované pod zvoncem Gaussovy
křivky a soustřeďovat se na roztřepané kraje jejich levých i pravých úchy-
27	 Kategorie v kurzivě podle Harding 1990.
lek (Favreau 1997). Právem vyvstává otázka, zda genderové teorie neodhlédly
od skutečného rozdělenív takové míře, že se její generalizace místo
popisu samy staly normativními konstrukcemi mužů a žen. Ale obdobně
k tomu, jak se Parsonsova strukturně-funkcionální teorie zdá normativní
proto, že zachycuje normativní uspořádání společnosti, které je virulentnější
než její faktický stav28
, mají i teorie genderu normativní nádech
už proto, že duální pojem gender je i ve skutečnosti mocným normativním
konceptem. Tento nikdy neuskutečněný stavební plán genderu nás svádí
k tomu, přehlížet nejen stejnosti, ale hlavně chaos ve skutečném genderovém
uspořádání. Genderové teorie nejsou více než pojmovým schématem,
prostřednictvím kterého lze empiricko-účetnicky popisovat „má dáti
– dal“ genderové skutečnosti.
II. Skutečnost genderového uspořádání
Jde o vědomou nedůslednost, když se v teoretickém příspěvku objeví oddělená
pojednání o teorii a o praxi, jako by popis praxe nebyl rovněž součástí
„teorie“. Jak jinak ale dát nejevo dojem, že se genderové teorie vyvíjejí
jen samy od sebe, bez vztahu k empirické zkušenosti. Zvláštním úsilím by
se ale dalo prokázat, že imanentní formulace zdánlivě bezkontextuálních
teorií je podmíněna vývojem genderových vztahů ve společnosti. Skutečnost
genderového uspořádání se nutně jeví ještě nepřehlednější než stav
teorie, shodné diagnózy současnosti neexistují. Nahlédnuto prizmatem
genderu si např. nelze nepovšimnout procesů deinstitucionalizace genderu
(Heintz a Nadai 1998: 78). Mnohé instituce, zvláště školství, ale i části
pracovního trhu či armády, již nemají na genderové selekci zvláštní zájem.
To má samozřejmě více důvodů, z nichž jen málokteré jsou výdobytkem
ženského hnutí – dochází totiž k celkové tzv. feminizaci, tj. zhoršení všech
pracovních statutů. Ženy v západním světě také dílem těží z toho, že „žensky“
definované pracovní úkony, včetně rození a výchovy dětí, jsou v rámci
globalizace přesouvány do rozvojových zemí (Wetterer 2003: 315), což skutečně
budí dojem dovršování procesu univerzální inkluze žen „na zápa-
28	 Srovnej např. normativní „sílu“ jeho schématu „úplné rodiny“, která v dnešní společnosti tvoří
spíše výjimku než pravidlo (Parsons/Bales 1956).
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final28-29 28-29 5.4.2007 20:48:45
30 31
dě“. Účast většiny žen na mužsky konstruovaném pracovním trhu, jakkoliv
prekérní postavení je jim tam přisouzeno, znamená, že přinejmenším
zaměstnané ženy hrají obě genderové role a že všechny ženy pro ně také
byly „duálně“ socializovány. Méně nápadné již je to, že i většina mužů hraje
četné tzv. ženské role, a to nejen v domácnosti, ale ve všech subalterních
pozicích. Jako příklad odkazujeme na otce-samovychovatele, na muže
v pečujících oborech nebo na muže ve vězení atd. V praxi se gender neváže
přednostně na tělesné pohlaví a tělo se nikdy nekrylo s rolemi, které hraje!
(srov. Smaus 1999). Konečně si všímáme genderově nekoherentních identit,
jako jsou „policistka s obuškem, vojačka, která se stará o traumatizovanou
uprchlici, pilotka proudového letounu na mateřské dovolené, kadeřnice
s touhou po společenském vzestupu a po dítěti, profesorka s družkou
a vlastním dítětem, klasická žena v domácnosti“29
, které nejen že představují
různé ženské identity, ale rozpouštění genderových identit vůbec.
Badinter jevy tohoto druhu kdysi označila jako kulturní androgynii
(1988), Weckwert hovoří o přibývající heterogenizaci uvnitř genderových
skupin (2005), Beck již po dvacet let pozoruje individualizační proces, který
přímo nutí členy společnosti, aby si své identity více méně vědomě sestavovali
sami (1986). Většina z nás si už dávno před Beckem podle svých potřeb
„sesmolila“ své vlastní kutilské či kolážované identity, „pouhá“ ženská role
nás k vstupu na akademickou půdu ani nekvalifikovala, ani neoprávnila.
K faktickému rozkladu genderu v neposlední řadě přispěla i veřejná diskuse
o sexualitě, která se vyžívá v mnoha formách heterosexuality a homosexuality,
o jiných možnostech erotiky ani nemluvě (srov. Hark 1996). Zdá se,
že již došlo k úplnému rozpojení sexuality a prokreace (Šmausová 2004b).
Starost o to, zda se v tomto trendu gender vůbec nevytratí, je podle mě
irelevantní, protože gender se zatím proslavil hlavně jako hegemoniální
logické diskriminační kritérium, které skutečně sociálně diskriminuje.
Hegemoniální muži se jeho reprodukci věnují s neutuchajícím úsilím,
a proto je třeba, aby si i nejmladší generace reflektujících žen uvědomila,
že patriarchální přízeň, které se právě těší, trvá jen do nástupu další generace
mladých žen.
29	 Tyto příklady uvedla E. von Thaden ve stati „Natürlich gleich frei“, in: Die Zeit, No. 5, 27. Januar 2000,
s. 48. „Policistka s obuškem“: ženské tělo, mužská role, mužské násilí; „vojačka starající se o uprchlici“:
ženské tělo, mužské násilí a mužská ochrana, kombinované s ženským pečováním atd.
Procesy deinstitucionalizace nebo undoing genderu jsou zřejmě rozšířenější
a dynamičtější, než jsme ochotni v diskursu připustit. Neušla ale
pozornosti hegemoniálních mužů, kteří neváhali obnovit vědecky neudržitelnou
sociobiologii. Tato kvaziteorie (Connell 1987) by nezasluhovala
zmínky, kdyby její popularita nenaznačovala, že jde opět do tuhého boje
o omezené zdroje, tentokrát mezi muži a ženami, jak lze pozorovat i v našem
akademickém prostředí. Za ideologickým zdůrazňováním jakoby přirozené
blízkosti žen k přírodě se skrývá nárok mužů na privilegovaný přístup
ke kultuře, tj. i k vědě. Trend k nucenému návratu žen „do přírody“ lze,
jak se domnívám, pozorovat i souvislosti s demografickým vývojem společnosti,
který je hegemoniálními muži interpretován jako egoistické selhání
žen. Jejich zdánlivě nezištná starost o stav „těla národa“ směřuje k novému
podmanění/opanování ženských těl jak ve veřejné, tak v soukromé sféře.
Rétorika renesance rodinné politiky, včetně slaďování rodinných a pracovních
rolí, v sobě skrývá úskalí zachování tradice pod rouškou poučené
benevolence. Západní společnosti zatím trvají na výhodnosti diferenciace
na veřejnou a privátní sféru, jejímž integrálním předpokladem je genderová
struktura. Koherence genderovaných vlastností institucí a „mužů“
zakrývá, že by se systém rozpadl, kdyby se v něm neuskutečňovaly také
tzv. ženské, integrativní funkce. Ženy nadále nesou tíhu integrace obou
sfér, aniž by byly za tuto funkci odměňovány. (Weckwert 2005: 18), stejně
tak jako svojí činností propojují pracovní a konzumní trh (Fraser 1994: 195
an., Dimen 2003: 209 an.). Státní instituce nejeví nejmenší náznak k tomu,
že by bylo záhodno upustit od celkem jednoduché diferenciace obyvatelstva
na muže a ženy, která se jim zatím tak dobře osvědčuje jako mechanismus
i legitimizace distribuce zdrojů. Na pracovním trhu se dosud nezlomila
hegemonie mužů ani v horizontální, ani ve vertikální diferenciaci
(Weckwert 2005: 14). To se projevuje v soukromé sféře tím, že i mladá partnerství
často reprodukují „tradiční“ model dělby práce v přesvědčení, že to
nemá nic společného s dřívějším útlakem žen, ale jen s „nátlakem“ poměrů
a starostí o blaho společných dětí. Wetterer (2003) proto mluví o povýtce
rétorické emancipaci, která je v rozporu s žitou skutečností. Povzbudivé
ale je, že poradenské instituce a instituce sociální práce jsou připraveny
na napravování neblahých důsledků toho přeludu. Last but not least, nejSbornik-Vztahy_jazyky_tela_final30-31
30-31 5.4.2007 20:48:45
32 33
mocnějšími ze všech mechanismů setrvačnosti esencialistické víry v genderový
dualismus jsou common sense, lenses of gender, gender scheme ad.
(Scott 2003; Bem 1993; Hey 1994).
III. Teze a antiteze: současnost nesoučasných genderových konstrukcí
Jakkoliv nepřehledné jsou teze a antiteze o stavu teorie a praxe, úvaha
vyžaduje syntézu. Ta ale nemůže spočívat v dialektickém překonání protikladů,
ale jen v potvrzení jejich výčtu. Všechny vyjmenované a další nejmenované
součásti vytvářejí mozaiku genderové skutečnosti a tím i agendu
genderového diskursu. Různorodost agendy má za důsledek i diverzifikaci
společensko-politických snah o zlepšení situace žen, které se v Čechách
nedají jednoznačně přiřadit k  určitým „vlnám“ feministického hnutí.
I v tomto ohledu žijeme v současnosti
nesoučasností, v situaci, která opravňuje jak „ženské“, tj. esencialistické,
tak feministické, tj. dekonstruktivistické snahy. Konflikt o zdroje se
odehrává na všech rovinách genderovaného univerza, zvláště citelně pak
v „materialistické“ rovině konkurence o pracovní místa. Úsilí o překonání
genderové nerovnosti, která je tak mocně legitimizována odkazem na přírodu,
ale musí být nutně provázena teoretickou reflexí ve všech disciplínách,
které se výzkumu genderu věnují. Každá specializace má své vlastní
kategorie zkoumání genderu, které jsou současně i jejím cílem: v sociologii
je jimi rovnost, ve filozofii spravedlnost, v psychoanalýze svoboda (touhy),
v literatuře sesterství – podobnost s hesly francouzské revoluce není
čistě náhodná!
Domnívám se, že rétorika neúspěchu našich feministických snah je
zavádějící, protože si tím samy jednostranně připisujeme zodpovědnost
za to, že vláda mužů s každým úspěchem žen ustanovuje nové strategické
linie k obraně svých vymožeností. Musíme zůstat ve stopách všech starých
a nových forem mužského hegemoniálního odporu proti genderové rovnoprávnosti.
Je nutné překonat stav, kdy by roztříštěnost uvnitř teorie a praxe
a rozpor mezi teorií a praxí mohl vést ke ztrátě spiritus agens hnutí –
společné praxe všech žen, zaujímat ceteris paribus podřízený status. Je to
konec konců tato síla, která stojí při zrodu všech feministických vln.
Literatura
Angerer, M. L. (1994): „Zwischen Ekstase und Melancholie: Der Körper in der neueren
feministischen Diskussion“. In: L’Homme. Zeitschrift für Feministische
Wissenschaft, Vol. 5, No. 1, pp. 28–44.
Badinter, E. (1988): Ich bin Du. Die neue Beziehung zwischen Mann und Frau oder
Die androgyne Revolution. München: Piper.
Beck, U. (1986): Risikogesellschaft. Auf dem Weg in eine andere Moderne. Frankfurt/M:
Suhrkamp.
Bem, S. L. (1993): The Lenses of Gender: Transforming the Debate on Sexual
Inequality. New Haven: Yale University Press.
Bourdieu, P. (1982) : La distinction. Critique sociale du jugement. Paris: Les Éditions
de Minuit.
Broverman, I. K., Broverman, D. M., Clarkson, F. E., Rosenkrantz, P. S., Vogel, S.
R. (1970): „Sex-Role Stereotypes and Clinical Judgements of Mental Health“. In:
Journal of Consulting and Clinical Psychology, Vol. (No.) 34, pp. 1–7.
Butler, J. (1990): Gender Trouble. Feminism and the Subversion of Identity. New
York ad.: Routledge.
Cain, M. (1990): „Towards Transgression: New Directions in Feminist Criminology“.
In: International Journal of the Sociology of Law, Vol. (No.)18, pp. 1–18.
Connell, R. W. (1997): Gender & Power. Cambridge: Polity Press.
časopis, roč. 35, č. 4, s. 433–446.
Dahrendorf, R. (1959): Homo sociologicus: ein Versuch zur Geschichte, Bedeutung
und Kritik der Kategorie der sozialen Rolle. Köln: Westdeutscher Verlag.
Dimen, M. (2003): Sexuality, Intimacy, Power. Hillsdale, NJ., London: The analytic
press.
Donzelot, J. (1977) : La police des Familles. Postface de Gilles Deleuze. Paris : Les
éditions de minuit. (The Policing of Families. London 1980).
Dworkin, A. (1983): Pornography. Men possessing women. London: Women’s
Press.
Favreau, O. E. (1997): „Sex and Gender Comparisons: Does Null Hypothesis Testing
Create a False Dichotomy?“ In: Feminism & Psychology, Vol. 7, No. 1, pp.
63–81.
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final32-33 32-33 5.4.2007 20:48:45
34 35
Foucault, M. (1977): Der Wille zum Wissen. Sexualität und Wahrheit. 1. Frankfurt/M:
Suhrkamp.
Fraser, N. (1994): „Was ist kritisch an der Kritischen Theorie? Habermas und die
Geschlechterfrage“. In: Widerspenstige Praktiken, Macht, Diskurs, Geschlecht.
Pp. 173–221. Frankfurt/M: Suhrkamp.
Gehlen, A. (1966): Der Mensch: Seine Natur und seine Stellung in der Welt. Frankfurt
am Main: Athäneum Verlag.
Gildemeister, R., Wetterer, A. (1992): „Wie Geschlechter gemacht werden“. In: G. A.
Knapp, A. Wetterer (eds.). TraditionenBrüche. Pp. 201–254. Freiburg: Kore.
Glasersfeld, E. (1997): Radikaler Konstruktivismus Ideen, Ergebnisse, Probleme.
Frankfurt/Main: Suhrkamp.
Goffman, E. (1994): Interaktion und Geschlecht. Frankfurt/M: Campus.
Habermas, J. (1982): Zur Logik der Sozialwissenschaften. Frankfurt/M: Suhrkamp
Verlag.
Harding, S. (1990): Feministische Wissenschaftstheorie: Zum Verhältnis von Wissenschaft
und sozialem Geschlecht. Hamburg: Argument.
Harding, S. (1993): The Science Question in Feminism. Ithaca, NY. ad.: Cornell
University Press. (5th print).
Hark, S. (1996): Deviante Subjekte. Opladen: Leske a Budrich.
Heintz, B., Nadai, E. (1998): „Geschlecht und Kontext“. In: Zeitschrift für Soziologie,
Vol. 27, No. 2, pp. 75–93.
Hey, B. (1994): „Die Entwicklung des gender-Konzepts vor dem Hintergrund poststrukturalistischen
Denkens“. In: L’Homme. Zeitschrift für Feministische Wissenschaft,
Vol. (No.) 5, pp. 7–27.
Hirschauer, S. (1994): „Die soziale Fortpflanzung der Zweigeschlechtlichkeit“. In:
Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialphilosophie, Vol. 46, No. 4, pp. 668–
692.
Katz Rothman, B. (1995): „On Maps and Imaginations: Sociology Confronts the
Genome“. In: Social Problems, Vol. (No.) 42, pp. 1–10.
Kessler, S., McKenna, W. (1978): Gender. An Ethnomethodological Approach. Chicago:
University of Chicago Press.
Knorr-Cetina, K. (1985): „Soziale und wissenschaftliche Methode oder: Wie halten
wir es mit der Unterscheidung zwischen Natur- und Sozialwissenschaften?“
In: W. Bonß, H. Hartmann (eds.). Entzauberte Wissenschaft. Soziale Welt.
Sonderband 3, pp. 275–299.
Knorr-Cetina, K. (1989): „Spielarten des Konstruktivismus“. In: Soziale Welt, Vol.
40, No. 1/2, pp. 86–96.
Lamott, F. (1985): „Der Risikofaktor Frau. Kriminalprävention und Mütterlichkeit“.
In: Monatsschrift für Kriminologie und Strafrechtsreform, Vol. (No.) 6,
pp. 325–329.
Luhmann, N. (1988): „Frauen, Männer und George Spencer Brown“. In: Zeitschrift
für Soziologie, Vol. 17, No. 1, pp. 47–71.
MacCormack, C. P. (1992): „Nature, Culture and Gender: a Critique“. In: C. P. MacCormac,
M. Strathern (eds.). Nature, Culture and Gender. Pp. 1–24. Cambridge:
Cambridge University Press.
MacKinnon, C. A. (1987): Feminism Unmodified: Discourses on Life and Law. Cambridge:
Harvard University Press.
Parsons, T., Bales, R. (1956): Family. Socialization and Interaction
Pateman, C. (1988): The Sexual Contract. Cambridge: Polite.
Plessner, H. (1975): Die Stufen des Organischen und der Mensch. Einleitung in die
philosophische Anthropologie. Berlin: de Gruyter.
Politics in Eighteen-Century Natural History. Hamburg: Hamburger Institut für
Sozialforschung.
Proces. London: Routledge & Kegan Paul.
Renzetti, C. M., Curran, D. J. (2003): Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum.
Rorty, R. (1967): The Linguistic Turn. Essays in Philosophical Method. Chicago:
University of Chicago Press.
Scott, J. W. (2003): „Geschichte der Feministinnen“. In: L’Homme. Zeitschrift für
Feministische Wissenschaft, Vol. 14, No. 2, pp. 317–336.
Schacht, S. P., Atchison, P. A. (1993): „Heterosexual Instrumentalism: Past and
Future Directions“. In: Feminism & Psychology, Vol. 3, No.1, pp. 37–54.
Schiebinger, L. (1992): Why Mammals are Called Mammals. Gender
Smaus, G. (1995): „Feministische Erkenntnistheorie und Kriminologie von Frauen“.
In: M. Althoff, S. Kappel (eds.) Geschlechterverhältnis und Kriminologie.
Kriminologisches Journal, Vol. (No.) 5, Beiheft.pp. 9–27.
Smaus, G. (1999): „Geschlechteridentität als kontextabhängige Variable – dargestellt
am Beispiel der „eingeschlechtlichen“ Institution des Gefängnisses“.
In: G. Löschper, G. Smaus (eds.). Das Patriarchat und die Kriminologie. Kriminologisches
Journal, Vol. (No.) 7, Beiheft. pp. 29–48.
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final34-35 34-35 5.4.2007 20:48:46
36 37
Šmausová, G. (1999): „Rasa“ jako rasistická konstrukce“. In: Sociologický
Šmausová, G. (2002): „Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví“.
In: Sociální studia, č. (roč.) 7, s. 15–27.
Šmausová, G. (2004a): „Sociologická teorie genderu“. In: J. Darulová, K. Košťialová
(eds.). Sféry ženy. Sociológia, Etnológia, História. S. 13–23. Banská Bystrica:
Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela a Sociologický ústav Akadémie
vied Českej republiky v Prahe.
Šmausová, G. (2004b): „Normativní heterosexualita bez nátlaku k prokreaci?“ In:
Gender – Rovné příležitosti – Výzkum, roč. (č.) 2/3, s. 1–4.
Šmausová, G. (2004c): „Věková struktura společnosti“. In: D. Sýkorová, O. Chytil
(eds.). Autonomie ve stáří. Strategie jejího zachování. S. 13–28. Ostrava: ZSF
Ostravské univerzity.
Tuček, M. (2000): „Sociální struktura a stratifikace mužů a žen na konci devadesátých
let“. In: Gender, rovné příležitosti, výzkum, roč. (č.) 4, s. 10.
Weckwert, A. (2005): „Widersprüche – Kontroversen um Geschlechterverhältnisse,
Frauenbewegung und Feminismus in der BRD“. In: L’Homme, Europäische
Zeitschrift für Femninistische Geschichtswissenschaft, Vol. 16, No. 1, pp. 13–
35.
Wetterer, A. (2003): „Rhetorische Modernisierung. Das Verschwinden der Ungleichheit
aus dem zeitgenössischen Differenzwissen“. In: G. A. Knapp, A. Wetterer
(eds.). Achsen der Differenz. Gesellschaftstheorie und feministische Kritik
II. Pp. 286–319. Münster: Westphälisches Damp:Tractatus logico-philosophicus.
Frankfurt/M: Suhrkamp.
Young, I. M. (1994): „Geschlecht als serielle Kollektivität: Frauen als soziales Kollektiv“.
In: Institut für Sozialforschung (ed.). Geschlechterverhältnisse und
Politik. Pp. 221–262. Frankfurt/M: Nomos Verlagsgesellschaft.
Subjekt – Moc – Rod:
Kritické inšpirácie Judith Butler
Zuzana Kiczková
Za jednu zo základných ambícií feministických teoretičiek treba pokladať
ich očakávania, že postštrukturalistické, resp. postmoderné analýzy im
pomôžu odkryť mechanizmy fungovania moci a povedať viac o násilí, panstve
a utrpení, a to v dobe, keď sú formy násilia, na rozdiel od predchádzajúcich
modelov, rafinovanejšie a „prefíkanejšie“, usilujúce sa skryť za „závoj
nevinnosti“ a historickej nevyhnutnosti (pozri Benhabib 1993). Viaceré
teoretičky sa vyjadrujú, že Foucaultove práce ich motivovali viac vnímať
vzájomnú súvislosť medzi poznaním a mocou a súčasne analyzovať prepojenosť
filozofie s mocou. Potrebujeme teóriu, ktorá môže vysvetliť moc
v rozmedzí od individuálnych vzorcov správania po spoločenské štruktúry,
tvrdí programovo jedna z nich (pozri Flaxová 1994). Sformoval sa veľký
počet rôznych stanovísk, preto je dôležité všímať si, ako tá ktorá feministická
filozofka chápe projekt postmoderného myslenia a čo od neho očakáva.
Judith Butler sa nazdáva, že postmoderna sa môže „postaviť proti nebezpečiu
politického autoritarizmu“ (Butler 1993: 34), môže odkrývať inscenovanie
určitej ľsti moci, kedy časť ašpiruje na to, aby zastupovala celok alebo
sa celok násilne redukuje na časť. Pýta sa pritom na zaužívané vymedzenie
obsahu pojmov, „dekonštruuje“ ich používanie s cieľom ponechať im v budúcnosti
rozmanitejšie významy. A to sa týka všetkých pojmov.
Ak sa majú kategórie vyjadrujúce vzťahy medzi rodmi a v rámci rodu
stať užitočnými kategóriami spoločenskej analýzy, musia feministky dbať
o to, aby významy bežne pripisované týmto vzťahom chápali v dostatočne
širokom sociálnom kontexte, ale hlavne kriticky a sebakriticky. V prípade
kategórie rodu to J. Butler robí nasledovne:
Sbornik-Vztahy_jazyky_tela_final36-37 36-37 5.4.2007 20:48:46