TÉMATA: - Úvod do tematiky - postavení a význam odborného sociálního poradenství v ČR, - Principy poradenské činnosti se specifickým zaměřením na osoby se zdravotním postižením, - Nejčastěji užívané metody, časová a osobní hranice mezi poradcem a klientem, - Chyby a nesprávné postupy v poradenství pro osoby se zdravotním postižením – praktické příklady, zkušenosti účastníků, - Vzdělávání sociálních pracovníků, - Problémové situace nebo postupy při uplatňování standardů kvality SS a jejich řešení. - Závěrečný test. Témata se ve výkladu prolínají J Specifika poradenské praxe pro osoby se zdravotním postižením NOVOSAD L.: Tělesné postižení jako fenomén i životní realita. Portál 2011. NOVOSAD L.: Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Portál 2009. NOVOSAD L.: Základy speciálního poradenství. Portál, Praha 2000, reed. 2006. Podíl, spoluautorství: MATOUŠEK O. a kol.: Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013. MICHALÍK J. a kol.: Zdravotní postižení a pomáhající profese. Portál 2011. — Lektor: PhDr. Mgr. Libor Novosád, Ph.D. — —předseda SR APZP ČR —poradenský spec. pedagog a soc. pracovník —OA na Katedře křesťanské soc. práce CMTF UP —ext. na Katedře soc. politiky a soc. práce FSS MU —ext. na CARITAS VOŠ sociální v Olomouci —člen Vědecké rady FSS OU —člen rady AVŠP —člen výboru SSP ČR —člen redakční rady čas. Sociální práce/Sociálna práca —člen OSV při VVZPO Standardy kvality sociálních služeb 1)Význam a postavení OSP pro OZP —SocPor je zakotveno v ZoSS č. 108/2006 Sb. a člení se na základní a odborné sociální poradenství, evaluace kvality = SQSS —ZoSS stanovuje i požadavky na vzdělání SPr. – změny dle zákona o SPr. — Poradenství pro OZP definujeme jako komplex poradenských služeb určených specifickým skupinám jedinců, kteří jsou znevýhodněni zdravotně či sociálně a jejichž primární nemoc, postižení, dysfunkce má dlouhodobý nebo trvalý charakter, a jimž hrozí vznik handicapu, jsou ve svízelné či rizikové situaci, mají narušené sociální fungování a mohou se nacházet ve stavu životní nepohody a sociálního vyloučení. —Občanská společnost i moderní pojetí sociálních služeb dává občanům možnost, resp. právo volby takové služby, která svoji povahou, formou, obsahem atd. odpovídá představám a potřebám OZP v obtížné či rizikové životní situaci. —Aby toto právo mohl uplatnit musí být na řešení své situace připravený, zainteresovaný i dostatečně informovaný a orientovaný v systému sociální péče a sociálních služeb. Musí tedy mít potřebné kompetence! —K tomu mu může pomoci odborné sociální poradenství! 2)Význam a postavení OSP pro OZP —Nesprávně vedená nebo neaktuální poradenská pomoc může klienta poškodit na celý život a odradí jej od dalšího hledání pomoci! —Co je smyslem poradenské práce? — - změna situace, — - zlepšení sociálního a osobního fungování, — - podpora obousměrně pozitivních vztahů osoba vs. — rodina, komunita, společnost — - nalezení, využití a rozvoj veřejných i osobních zdrojů — - podpora při zvládání obtížných situací, seberozvoj — - zvýšení nezávislosti, vedení ke svépomoci —Priority OSP = řešení rizika sociální exkluze a funkční negramotnosti, diskriminace a problémů s bydlením, zaměstnaností, bezdlužností, zneužitím, podpora „obětí“ transformace pobytových služeb apod.- tedy nejen sociální dávky a soc. služby a kompenzační pomůcky Východiska a trendy I. —Poradenství pro OZP by mělo: — … objektivizovat náhled veřejnosti a politické reprezentace na „zdravotní postižení¨a potřeby těch, kteří s ním žijí, — … reflektovat životní situaci (mj. rizika a znevýhodnění) OZP a napomáhat jim naplňovat potřeby, které z ní vyplývají ◦… zlepšovat povědomí o možnostech, diverzitě, životní situaci, problémech a prožívání osob s postižením —Mainstreaming = život v hlavním proudu, inkluzívní bytí, společnost, životní prostředí a opatření – „design for all“ —Empowering = zmocňování (moc k sebeřízení, klient je partner a expert na vlastní život a rozhodování o něm) a jasné vymezení hranic mezi péčí–pomocí–radou a podporou —Člověk / osoba na prvním místě (person in first), reflektovat formativní vliv verbalizace (formulace slovního vyjádření obráží postoj): Ne „postižený“, ale „člověk“! —Antidisabilismus a depatoligazace postižení: odmítnutí předjímání neužitečnosti, nedostatečnosti, abnormality OZP — — Východiska a trendy II. —Implementace principů holistického přístupu, sebeurčujícího života, normalizace a inkluze (mainstreamingu*), přístupnosti, „práce pro všechny“ —Akcent na kvalitu života = dobré životní podmínky, neomezení žádoucích aktivit a pocit štěstí + např. cílem rehabilitace OZP nejen soběstačnost a práceschopnost, ale stabilizace stavu a zpomalení jeho zhoršování —Zohlednění - OZP vs. nároky prostředí, souvislost s koncepty sociálního fungování a ekologickým v SPr. —Mluvíte-li o nepostižených lidech, mluvte o lidech bez postižení, spíše než o normálních, tělesně schopných nebo zdravých lidech (zdraví není opozitum k postižení!). —Handicap není synonymem postižení. Je to znevýhodnění vytvářené společností, prostředím či jednotlivci. Např. pro člověka na vozíku není v bariérové budově handicapem jeho fyzické postižení, ale schody. Handicap vzniká až jako možný sekundární důsledek postižení, jenž je podmíněn bariérami všeho druhu, postoji společnosti a nedostatečnými systémovými mechanismy, které by redukovaly případnou závislost na pomoci společnosti a následky postižení či funkční poruchy dostatečně kompenzovaly. — — — Práce s předsudky a stereotypy: jaký je mezi nimi rozdíl? —Předcházení a řešení předsudků (stereotypů) je jedním ze základních úkolů poradenství pro OZP! —různá pojetí: předsudek = stereotyp, v prostředí ČR častější: —předsudek = negativní, záporný stereotyp, může vést k diskriminaci, nerovnému zacházení —Myšlení ve stereotypech je běžnou lidskou reakcí. Každý člověk myslí ve stereotypech! Lidé vyvozují nové informace ze starých zkušeností: např. pokud jsem měl špatnou zkušenost s určitou osobou či skupinou osob. —Hodnocení někoho na základě našich představ o určité skupině, k níž podle nás jedinec patří, bez posouzení toho, co o něm skutečně víme. Šablonovité postoje, které nevychází z naší přímé zkušenosti. —Jsou běžnou součástí vnímání lidí, umožňují nám rychlou orientaci ve světě, vytvářejí pocit bezpečí. !!! Zevšeobecňování, tedy i myšlení ve stereotypech, nám pomáhá řešit nové i komplikované situace. Mají emocionální náboj a jsou racionálně nezdůvodnitelné. — Předsudky a diskriminace Rozhovor = základní nástroj pomoci a podpory v OSP a SPr. —Potřeby OZP, nejen jako uživatelů soc. služeb, jsou velmi odlišné, různorodé a z jejich aktuální situace přirozeně vyplývají i specifika práce s nimi, čímž definují rámec i obsah kontraktu. —Vyjednávání o kontraktu = poradenské zakázce se odehrává prostřednictvím, resp. v rámci rozhovoru. Jeho hodnota závisí na dovednostech a zkušenostech pracovníka, na prostředí i na introspektivní schopnosti klienta vnímat sebe sama, správně své projevy interpretovat a na ochotě vypovídat. Významný je též situační kontext rozhovoru. —Orientace rozhovoru – mj. na (!faktor vzájemného prolínání se!): ØKlienta, osobu, Øproblém, ØLimity a možnosti, Ø„příběh“, smysl, o čem to vypovídá Øřešení, cíl. ◦ ! Správná (tj. situaci a potřebám odpovídající) formulace problému, potřeb a cíle předurčuje úspěch řešení ! Společná východiska pro vedení rozhovoru I. —Rozlišujeme rozhovor skupinový nebo individuální, — podle způsobu vedení rozhovoru, rozeznáváme mj.: —nedirektivní techniky rozhovoru – kupř. Rogers vychází z toho, že pohled člověka na jeho vlastní problémy je nejvhodnějším základem pro jejich pochopení a rozbor. Pracovník akceptuje klienta takového, jaký je, neudílí obecné rady, nehodnotí, nemoralizuje, nekritizuje; —direktivní techniky rozhovoru – rozhovor má formálnější rysy, pracovník má „vůdčí“, aktivnější pozici, je možné klást připravené otázky, přiměřeně radit, hodnotit popř. uklidňovat klienta. Společná východiska pro vedení rozhovoru II. —Z hlediska míry formalizace rozhovoru rozlišujeme: ◦rozhovor volný – spontánní, spíše neformální a pracovníkem neusměrňovaná výpověď klienta; ◦rozhovor řízený – plně nebo částečně standardizovaný (tj. mající stanovenou formu), jenž vyžaduje předběžnou přípravu, vhodnou volbu otázek v určitém sledu, res-pektujícím cíl rozhovoru a osobnost klienta. Otázky se používají otázky uzavřené (s volbou odpovědi ano–ne– nevím) nebo otevřené (odpověď formuluje dotazovaný klient). —Během rozhovoru pracujeme jak s otázkami přímými, smě-řujícími přímo k problému, k předmětu rozhovoru, tak s otázkami nepřímými, jež vedou ke zjišťovanému „oklikou“, resp. prostřednictvím volného, šířeji pojatého rozhovoru. Společná východiska pro vedení rozhovoru III. —Fáze rozhovoru: Øúvodní – slouží k navození partnerské atmosféry a kontaktu, rozhovor by měl začínat obecnými otázkami. Klient by měl vědět, k čemu rozhovor slouží, jak se jeho odpovědi mohou promítnout do dalšího směřování pomoci, Øhlavní – zaměřená na konkrétní problém a jeho širší okolnosti, Øzávěrečná – mělo by dojít k racionální analýze sdělení a společnému shrnutí sděleného i domluvě o dalším postupu. qNáplň jednotlivých částí i realizace celého rozhovoru se liší podle cíle a zaměření rozhovoru. V praxi se však tyto části či typy rozhovoru doplňují a prolínají. Ø Rozhovor-očekávání-cíl-potřeby —Co kdo od rozhovoru očekává: —- Klient = zlepšení situace, řešení problému, změnu, podporu —- Pracovník = spolupráci s klientem(+!) vs. seberealizaci(-!) —Jaký je cíl rozhovoru: —- Navození komunikace a cesty k řešení vs. „vypovídání se“ —Cíl v kontextu klientovy situace či jeho potřeb, tzn. klient: -Ví a je schopen formulovat, co chce, potřebuje (náhled, změnu, řešení), ale neví, jak toho může dosáhnout, nebo se nevyzná v možnostech pomoci a jí předcházejících procedurách („sociální administrace“), -Cítí frustraci/nepohodu, ale není schopen formulovat, co chce či potřebuje (nutná podpora i jako prevence agresivity) 1. definování potřeb, -2. volba cíle, -3. domluva o strategii, -4.řešení, -5. dosažení cíle. Rozhovor-otevření-otázky —Otevření spolupráce - nejběžnější zahajovací otázka je: „Co pro Vás mohu udělat?“ — 4 základní témata podle Andersena —Jak Vás napadlo přijít sem za mnou? (Ptát se na to dává možnost dozvědět se, co klient čeká, co je tou nadějí, která jej přivedla). —Jak bychom měli našeho společného setkání využít? (Jde o hledání společného tématu.) —Je to, na čem teď spolupracujeme, o čem mluvíme, opravdu to, co potřebujete? (Pracovník se potřebuje ujišťovat, že kroky, které s klientem podniká, míří tam, kam klient chce, jen klient je expertem na svůj život). —Jestliže není, jak jinak bychom měli postupovat? (Je to klient, který má právo spolupodílet se na zvolených metodách a postupech). Mapování, plánování a řízení „cíle“ —Mapování, analýze situace či problému ØPřání a potřeby ve vztahu k realizaci řešení ØOsobní kritéria ØPracovníkovy i klientovy možnosti a omezení ØPotřebné a nutné zdroje ØMožnosti a omezení okolí, prostředí —Stanovování cíle/cílů ØDlouhodobé cíle = překážky, které je nutné překonat ØKrátkodobé cíle = srozumitelná opatření ke stabilizaci či zlepšení situace v konkrétních termínech ØDlouhodobý plán = reflektuje dlouhodobý cíl a možnosti i zdroje ØKrátkodobý plán = co, kdo, v součinnosti s kým, kde, kdy, resp. odkdy – dokdy, jak, proč, popř. s jakým výsledkem. — Motivační nástroj – rozfázování, vyhodnocování dílčích kroků/cílů Ø Rozhovor-ukončení-princip —Ukončení rozhovoru či spolupráce staví na ověření úspěchu a zhodnocení společné práce. —Klient by při ukončení měl vědět, jakými postupy se podařilo zbavit se problému, co má dělat v případě, kdy předchozí postupy selžou. Měl by vědět, že je schopen problémy řešit vlastními silami. —Pracovník by si měl pamatovat, že není cílem péče o to, aby klient neměl problémy, cílem je, aby klient uměl s problémy zacházet sám a volil vlastní cesty. —Princip —= od péče, pomoci k podpoře, facilitaci až k svépomoci, autonomii, sebeurčení, —= tj. od závislosti, nesamostatnosti k nezávislosti, samostatnosti. Cesty k dobré praxi I. —Vyjasňujte role pomáhajícího a klienta a vzájemná očekávání, —udržujte hranice vztahu (časoprostorové, osobní), —předcházejte nedorozuměním a ověřujte si, že si rozumíte, —nedivte se, OZP dělají běžné věci neběžným způsobem, —nestresujte netrpělivostí, suverénním usuzováním, unáhleným hledáním závěrů, —snažte se zjistit, co pro OZP z postižení vyplývá pro jeho bytí; hodnoťte člověka, ne tělo a jeho „projevy“ (ne to, co vidíte), —nedomýšlejte, nepředpokládejte, vyjasňujte si navzájem. —Komunikujte s OZP, ne s doprovodem! —Horlivá pomoc ponižuje, ptejte se (zda a jak), pomáhejte respektujícím způsobem —Nevyvolávejte obavy z nezdaru, usilujte o úspěch, i nezdar má pozitiva —Nezveličujte úspěchy , vede to ke klamnému očekávání, že OZP překonají všechny dopady postižení; respektujte, ale nepřeceňujte Cesty k dobré praxi II. —Respektujte autonomii v rozhodování, poskytujte orientaci a informace, nerozhodujte sami – ani na klientovu žádost —omezíme telefonáty či hovory s kolegy apod. – klient musí mít pocit, že se mu plně věnujeme, —pokud možno nezačínáme otázkou „proč“ (klient sám hledá odpověď, může v otázce cítit kritický tón nebo bývá otázkou zaskočen), —záznam ANO – NE, nutné se domluvit —neklademe otázky sugestivně nebo „útočně“ („…takže vy tvrdíte, že….“ ; „...snad si nemyslíte, že...“), —otázky a sdělení formulujeme jednoznačně tak, abychom omezili riziko nedorozumění, —otázky ladíme neutrálně, aby klient intuitivně nevolil takové odpovědi, o kterých se domnívá, že jsou žádané (někdy tazatel formulací otázky, svým tónem a situačním „podtextem“ vědomě i nevědomě vyjadřuje to, co chce slyšet nebo co očekává) —snažme se přizpůsobit zkušenostem, vzdělání a sociokulturní úrovni klienta a tím snížíme nebezpečí, že klient námi používaným termínům a slovním spojením neporozumí, Cesty k dobré praxi III. —Pozor na netrpělivost a rychlé kladení otázek – chceme se v krátkém čase dovědět příliš mnoho, —neklademe vylučovací otázky (buď - anebo), měli bychom naslouchat i upřesňujícím sdělením klienta, na všechno nelze odpovědět jednoznačně, —vyvarujeme se častých a necitlivých korekcí sdělovaného – stálé opravování a usměrňování dotazovaného poznámkami typu: „to sem nepatří...“ „k věci....“, „o tom až jindy“ nebo „chtěl jste říci, že…“. Takové zásahy vyvádějí klienta z míry a nepřispívají k autentičnosti rozhovoru, —nesnažíme se vynášet rychlé či předčasně shrnující úsudky či závěry, —nezpůsobujme klientovu psychickou nepohodu netrpělivostí nebo suverénním, šablonovitým jednáním či opakovaným vy-ptáváním na nám již známá fakta, jež jsou klientovi nepříjemná, —nepožadujeme od klienta okamžité rozhodnutí či volbu nabízeného řešení = pokud si klient nemůže vše promyslet, není seznámen se všemi klady, přínosy, zápory či riziky jednotlivých možných řešení, tak jeho rozhodování často nekoresponduje s jeho skutečným přáním nebo potřebami. —„Dobrá“ praxe není cíl, ale nástroj naší práce. I cesta je důležitá.! Kroky a zásady v jednání s klientem I. —Objasnit si klientovy potřeby a očekávání, vysvětlit mu dané kompetence – tedy to, v čem, jakým způsobem a za jakých podmínek mu pracovník může pomoci, případně ho odkázat na spolupracující pracoviště; —umět klienta vyslechnout i akceptovat jeho pocity a optiku náhledu na problémovou situaci, ozřejmit si příčinné souvislosti a rizika, k nimž neřešený problém povede; —rozebrat s klientem kořeny, podstatu a zřejmé i skryté souvislosti problému, poznat kontext a genezi jeho životního příběhu („jít cestou příběhu“); —pomoci klientovi k reflexi jeho problému, nastavit mu zrcadlo, tzn. podpořit ho v tom, aby se na problém podíval „zvenku“, z pozice nestranného pozorovatele, což může přispět k racionalitě jeho postoje ke vzniku a vývoji problému i možnostem řešení; — — — Kroky a zásady v jednání s klientem II. —nabídnout varianty řešení, objasnit klientovi předpoklady, výhody i rizika jednotlivých možných řešení s tím, že konečný výběr je po vyjasnění všech otázek či neporozumění na něm (spolu-“rozhodování“ u klientů s omezenou způsobilostí k právním úkonům neznamená, že by se klient neměl podílet na domlouvání ve věcech, které se ho týkají); —domluvit se na dalším postupu, tzn. dohodnout se, co pro něho pracovník udělá, v čem ho podpoří, i co může klient podniknout sám a jak se bude postupovat dále, včetně řešení případných komplikací. —Škodí: —dirigování, dominance —bleskové úsudky, —nachytání, —zveličování (zásluh, problému), —bagatelizace, —racionalizace, —abstrakce, paušalizace, —(sebe)identifikace, —chození kolem „horké kaše“, —„doporučování“ (na vašem místě bych….“) atd. Děkuji za pozornost J — Aj. k realizaci OSP pro OZP: — - přizpůsobení se možnostem a potřebám klientů (mj. vnímat specifika postižení a věku) — - uspořádání, vybavení a přístupnost pracoviště — - časový rámec služby — - „neradit“ přátelům, příbuzným, — - vyhnout se manipulaci, „přenosu“, — - nebát se říci „nevím“ — —C. R. Rogers zdůrazňuje především následující kvality pomáhajícího: §schopnost vidět každého člověka jako individualitu a akceptovat jeho „pravdu“, jeho hodnotu i optiku jeho pohledu na „věc“, problém, situaci §důvěra ve schopnosti člověka měnit se ve smyslu dovednějšího zvládání života a seberozvoje §dovednost vytvořit podmínky k nalezení a kultivaci těchto schopností u klienta §postoj a terapeutické schopnosti vycházející z tréninku svého vlastního prožívání —