Nohavica dělení: No-ha-vi-ca^1 rod: m. živ. jednotné číslo množné číslo 1. pád Nohavica^2 2. pád Nohavici^3^,^4 3. pád Nohavicovi^5 4. pád Nohavicu 5. pád Nohavico 6. pád Nohavicovi^5 7. pád Nohavicou příbuzná slova: Nohavicův^6 Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky: ^1Dělení slov ^2Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á] ^3Psaní i – y po písmenu c ^4Skloňování mužských jmen vzoru „předseda“ – 2. p. j. č. ^5Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č. ^6Přídavná jména individuálně přivlastňovací Dělení slov (Skrýt) 1. Základní pravidla dělení slov 2. Konkrétní způsoby dělení 1. Předpony 2. Dvě samohlásky vedle sebe 3. Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici 4. Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř 5. Skupina s/š + souhláska 6. Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř 7. Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska 8. Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony 9. Zakončení na -ční 10. Zdvojené souhlásky 11. Dělení podle slabik ve výslovnosti Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti. Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme- a kosmeti-. Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra-|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping-|-pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník. Základní pravidla dělení slov a. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme. b. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.). c. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter). d. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4). e. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla-dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická – například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat. f. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika). Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do-) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat. Konkrétní způsoby dělení Předpony a. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, uspo-ko-jit, ochrán-ce. b. Pokud jde o slovo s jednou slabičnou vícepísmennou předponou, respektujeme vždy morfematický šev (rovněž u latinských a řeckých předpon). Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad-še-ný, du-pli-kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout. c. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, po-zvra-cet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat. d. Pokud má slovo dvě předpony a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět. e. Pokud má slovo neslabičnou předponu, po které následuje samohláska (ať už jde o předponu, nebo ne), pak po této samohlásce nedělíme, např. zohyz-dit, zúžit, zadap-to-vat. f. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém. Dvě samohlásky vedle sebe a. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat. b. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu či koncovku), nedělíme, např. slovo neon. Příklady dělení: pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, mao-i-s-mus, fó-liov-ník. c. Nacházejí-li se vedle sebe v písmu dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách, např. au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat. Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici a. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l – lépe např. svis-lý než svi-slý. Další příklady: po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný). b. Pokud písmenu l předchází jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, emb-lém, bet-lém, cih-la, truh-la. Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř a. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok. b. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob. c. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá-tit, te-le-gra-fo-vat. d. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8. Skupina s/š + souhláska a. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláska nebo souhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š, např. ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář, pr-s-kat. b. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8. Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř a. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra. b. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr. Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska a. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, vá-noč-ka, va-jíč-ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka, vi-š-ňov-ka. b. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj-ný, troj-zvuk. Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony a. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev (a to i příponový), např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, hr-din-skost, lid-skost, arab-šti-na, ma-ďar-šti-na, rom-šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko. b. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, ji-s-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mo-s-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký. Zakončení na -ční a. Pokud zakončení -ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní. b. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční. Zdvojené souhlásky a. Pokud v případě zdvojené souhlásky nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami nebo před oběma souhláskami, např. base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae. b. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men-ný, roz-zlo-bit. c. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly. Dělení podle slabik ve výslovnosti Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque. Další příklady: Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ty-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], ale pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský], soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý]. Pozn.: Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án-ri-et], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme. Skrýt zobrazený výklad ___________________________________________________________________________________________________ Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á] (Skrýt) 1. Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na -a (typ Ondra, Hůla, Maxa, Gargantua, Baroja, Váša, Nohavica, Borgia, Lorca, Mantegna, Ma) 2. Skloňování jmen zakončených ve výslovnosti na [a] a v písmu na jiné samohláskové písmeno (typ Mauroy, Leroy, Buquoy, Bonnefoy) 3. Jména zakončená ve výslovnosti na [a] a v písmu na souhláskové písmeno (typ Benoit, Dumas, Delacroix, Marat, François, Bolstad, Noah, Jeremiah) 4. Jména zakončená ve výslovnosti na [á] (typ Isá, Kivimaa) Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na -a (typ Ondra, Hůla, Maxa, Gargantua, Baroja, Váša, Nohavica, Borgia, Lorca, Mantegna, Ma) Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na -a skloňujeme podle vzoru „předseda“ (Ondra, Jarda, Svoboda, Hůla, Maxa, Gargantua, japonské jméno Akutagawa – 2. p. Ondry, Jardy, Svobody, Hůly, Maxy, Gargantuy, Akutagawy – 5. p. Ondro, Jardo, Svobodo, Hůlo, Maxo, Gargantuo, Akutagawo). Pokud koncové hlásce -a předchází měkké souhláskové písmeno či i/y, je ve 2. p. koncovka -i – podvzor „paňáca“ (Váša, Váňa, Baťa, Nohavica, Goya [goja], Borgia [bordža], Mantegna [manteňa], Maria, García, Mircea [mirča] – 2. p. Váši, Váni, Bati, Nohavici, Goyi [goji], Borgii [bordži], Mantegni [manteňi], Marii, Garcíi, Mircei [mirči] – 5. p. Vášo, Váňo, Baťo, Nohavico, Goyo, Borgio [bordžo], Mantegno [manteňo], Mario, Garcío, Mirceo [mirčo]). Liší-li se psaná a vyslovovaná podoba, jako např. ve jménech Baroja [barocha], La Mancha [la manča], Klimsza [klimša], Zorilla [zorila/zorilja] (v psané podobě je měkké písmeno, které se vyslovuje tvrdě, či tvrdé písmeno, které se vyslovuje měkce), volíme koncovku podle podoby grafické. Je-li například před koncovkou v grafické podobě měkké písmeno a v podobě vyslovované tvrdá souhláska, píšeme v koncovce 2. p. -i (Baroja [barocha] – 2. p. Baroji [barochi]). Je-li naopak před koncovkou v grafické podobě tvrdé nebo obojetné písmeno, které vyslovujeme měkce, píšeme v koncovce 2. p. -y (Klimsza [klimša], španělská jména La Mancha [la manča], Zorilla [zorila/zorilja] – 2. p. Klimszy [klimši], La Manchy [la manči], Zorilly [zorili/zorilji]). Pokud koncovce předchází v písmu c, které se čte jako [k] (Lorca [lorka], Sica [sika]), v nepřímých pádech obvykle zaměňujeme v grafické podobě c za k (2. p. Lorky, Siky). Objevují se však i podoby, které zachovávají c, pokud pisatel chce, aby čtenář z příslušného tvaru mohl odvodit podobu v 1. p. (2. p. Lorcy, Sicy – 5. p. Lorco, Sico). Vzhledem k tendenci v současné češtině, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup – viz Psaní i – y po písmenu c. U orientálních jmen kromě víceslabičných japonských (viz výše) se připojují koncovky podle vzoru „pán“ a 5. p. zůstává stejný jako 1. p. (čínské jméno Ma – 2. p. Maa – 5. p. Ma, srov. jméno Mao v kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó]). Mají-li tato jména více částí, skloňujeme až poslední část jména nebo první a zároveň poslední (Jing Ša – 2. p. Jing Šaa – 5. p. Jing Ša) – podrobněji viz Osobní jména víceslovná. Skloňování jmen zakončených ve výslovnosti na [a] a v písmu na jiné samohláskové písmeno (typ Mauroy, Leroy, Buquoy, Bonnefoy) Skloňování jmen zakončených ve výslovnosti na [a], ale v písmu na jiné samohláskové písmeno je rozkolísané. Týká se to především jmen zakončených na samohláskovou skupinu -oy [oa] (Mauroy, Leroy, Buquoy, Bonnefoy). Podle MČ2 se v nepřímých pádech ke jménu připojují koncovky vzoru „pán“ a koncové [a] se ve výslovnosti vypouští (2., 4. p. Leroya [leroa], 3., 6. p. Leroyovi [leroovi], 7. p. Leroyem [leroem]). Tento způsob se však v praxi nevyskytuje. Lze zvolit také skloňování podle vzoru „muž“ (2. p. Leroye [leroje/leroaje], Bonnefoye [bonfoje/bonfoaje] – 5. p. Leroyi [leroji/leroaji], Bonnefoyi [bonfoji/bonfoaji]). Ve spojení se skloňovaným rodným jménem nebo jiným podstatným jménem se tato jména zpravidla neskloňují (2. p. pana Leroy). Jména zakončená ve výslovnosti na [a] a v písmu na souhláskové písmeno (typ Benoit, Dumas, Delacroix, Marat, François, Bolstad, Noah, Jeremiah) Specifickým typem jsou jména zakončená ve výslovnosti na [a], ale v grafické podobě na souhlásku. Nejčastěji jsou to souhlásky -d, -t, -s, -x, -h (fr. jména Benoit [benoa], Dumas [dyma], Dubois [dyboa], Delacroix [delakroa], Marat [mara], François [fransoa], norské jméno Bolstad [búlsta], angl. jména Noah [noa], Jeremiah [džeremaja]). U těchto jmen se pádové koncovky nepřímých pádů přidávají za celé jméno a podle zakončení na měkké či tvrdé písmeno se tato jména skloňují podle vzoru „muž“ nebo „pán“, ve francouzských jménech zakončených v 1. p. na -ois, -oix se v nepřímých pádech x a s před koncovkou čte jako [z]: 2. p. Benoita [benoata], Dumase [dymase], Duboise [dyboaze], Delacroixe [delakroaze], Marata [marata], Françoise [fransoaze], Bolstada [búlstada], Noaha [noaha], Jeremiaha [džeremajaha] – 5. p. Benoite [benoate], Dumasi [dymasi], Duboisi [dyboazi], Delacroixi [delakroazi], Marate [marate], Françoisi [fransoazi], Bolstade [búlstade], Noahu [noahu], Jeremiahu [džeremajahu]. Jména zakončená ve výslovnosti na [á] (typ Isá, Kivimaa) Jména zakončená ve výslovnosti na [á] se zpravidla skloňují podle vzoru „pán“ a 5. p. zůstává stejný jako 1. p. (Isá – 2. p. Isáa – 5. p. Isá). Jména zakončená v písmu na -aa se skloňují podle vzoru „předseda“ (Kivimaa – 2. p. Kivimaay – 5. p. Kivimaao), podle mluvnic je i zde možné užít pádové tvary podle vzoru „pán“ a v tom případě lze v nepřímých pádech přizpůsobit grafickou podobu výslovnosti (v praxi se však tento způsob příliš neužívá) či ponechat podobu původní: 2. p. Kivimáa [kivimáa] i Kivimaaa [kivimáa]). Skrýt zobrazený výklad ___________________________________________________________________________________________________ Psaní i – y po písmenu c (Skrýt) Písmeno c je v češtině chápáno jako „měkké“. Jinými slovy platí, že po c se v domácích slovech píše měkké i (např. cit, církev). Problematické případy jsou trojího typu: 1. U cizích slov pravidlo o tom, že se po c píše měkké i, neplatí. Na jedné straně máme slova jako citron, cirkus, krucifix, nacista, na straně druhé máme slova, v nichž se po c píše tvrdé y, např. cyklon, cynik, cyklista, cypřiš. Pro psaní i a y v těchto slovech neexistuje žádné pravidlo, musíme si pamatovat jednotlivé výrazy. 2. Při skloňování dochází často ke konfliktu výše uvedeného měkkostního principu s principem morfologickým. Jinými slovy, střetává se pravidlo stanovující, že bychom po c měli psát měkké i, s tím, že koncovka určitého pádu je -y. Kodifikace je v tomto ohledu nepravidelná. Ve většině případů považuje za správné původní pádovou koncovku -y uvést do souladu s měkkostním principem a psát -i, např. bychom tak měli psát Frantovy skici, album Jarka Nohavici, hospoda U Venci, kniha Danici Hujerové, cesta do Subotici. Výjimkou jsou však podstatná jména mužského rodu neživotného skloňovaná podle vzoru hrad (např. tác, kibuc, punc, hec, kec a další), u nichž zůstává koncovka -y zachována – píšeme tak tácy, kibucy, puncy, kecy, hecy atd. Specifickým případem je podstatné jméno hospic, které můžeme skloňovat jak tvrdě (podle vzoru „hrad“), tak měkce (podle vzoru „stroj“) – v 3. a 6. p. j. č. máme varianty hospicu a hospici, v 5. p. j. č. varianty hospice a hospici, v 1., 4. a 5. p. mn. č. varianty hospicy a hospice a v 7. p. mn. č. varianty (s) hospicy a (s) hospici. Nejednotnost v psaní i a y po c v koncovkách není v podstatě vysvětlitelná, je proto pochopitelné, že „měkkost“ písmena c byla několikrát zpochybňována (naposledy R. Adamem v článku „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné? v časopise Naše řeč, 86, 2003, s. 169–180), a objevují se názory, že by c mělo být přehodnoceno na písmeno obojetné. 3. Při skloňování cizích vlastních jmen (např. Petrarca, Mallorca, Casablanca), v nichž se c vyslovuje jako [k], píšeme -y (tj. Petrarcy, Mallorcy, Casablancy atd.). V těchto jménech je rovněž možné psát v nepřímých pádech v souladu s výslovností místo c písmeno k (tj. Petrarky, Mallorky, Casablanky). Pokud se v cizích jménech c vyslovuje jako [c], píšeme -i (tj. Kusturici, Bjelici atd.) – viz též kap. Skloňování mužských jmen vzoru „předseda“ – 2. p. j. č., Skloňování ženských jmen zakončených na -ca, -ča, -ša, -ža, -ja, -ňa, Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á] a Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á].