Tuto práci recenzovali:
PhDr. Miroslav Scheinost
PhDr. Gabriela Munková, CSc.
Odpovědný řešitel grantu č. 403/03/1472 (GA ČR): Doc. PhDr. Jiří Buriánek, CSc.
Autorský tým:
Mgr. Simona Pikálková
Doc. PhDr. Jiří Buriánek, CSc.
Mgr. Marcela Linková
Mgr. Alice Červinková
Bc. Kateřina Šaldová
Barbora Tupá
JUDr. Jiřina Voňková, CSc.
Mgr. Markéta Huňková
Tento text vznikl v rámci projektu Grantové agentury ČR č. 403/03/1472
„Mezinárodní výzkum násilí na ženách“.
© Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2004
ISBN 80–7330–054-0
Mezinárodní výzkum
násilí na ženách –
Česká republika/2003:
příspěvek k sociologickému
zkoumání násilí v rodině
Simona Pikálková (ed.)
04 02
Obsah
Abstrakt 7
Abstract 8
Abstraktum 9
Úvod 11
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině 13
1.1 Definice násilí v rodině 13
1.2 Měření násilí v rodině 15
1.3 Teoretické modely zkoumání násilí v rodině 17
1.3.1 Některé sociologické teorie vysvětlující násilí v rodině 17
1.4 Domácí násilí: genderová perspektiva (Marcela Linková) 23
1.5 Násilí v rodině ve světle zahraničních výzkumů 34
1.5.1 Domácí násilí na ženách 34
1.5.2 Násilí žen proti mužům 34
1.5.3 Sexuální násilí 34
1.5.4 Psychické násilí 35
1.5.5 Děti jako svědkové domácího násilí 35
1.6 Rizikové faktory domácího násilí 36
1.6.1 Sociálnědemografické faktory 36
1.6.2 Situační a environmentální faktory 37
1.7 Historie výzkumů domácího násilí v České republice 39
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách
(„International Violence Against Women Survey“) 42
2.1 Východiska, cíle, metodologie a objekt výzkumu 42
2.1.1 Objekt výzkumu: základní charakteristiky výběrového souboru respondentek 44
2.1.2 K metodologii školení tazatelek (Marcela Linková ) 47
2.2 Incidence a podoby násilí 49
2.3 Profil násilného incidentu v partnerském vztahu a mimo něj 56
2.3.1 Obecný profil incidentu 56
2.3.2 Fyzická zranění, subjektivní pocit ohrožení 62
2.3.3 Subjektivní vnímání incidentu 63
2.3.4 Spolupráce s policií 67
2.4 Koreláty viktimizace 76
2.4.1 Charakteristiky respondentek 76
2.4.2 Násilné zkušenosti respondentky z dětství 91
2.4.3 Charakteristiky partnera 97
2.4.4 Shrnutí 103
2.5 Psychické a jiné formy násilí na ženách (Jiří Buriánek) 105
2.6 Analýza kvalitativních doplňujících otázek
(Alice Červinková, Marcela Linková, Kateřina Šaldová, Barbora Tupá) 113
2.6.1 Úvod 113
2.6.2 V kruhu násilí: zůstat nebo odejít 113
2.6.3 Odešla bych. To vím teď 118
2.6.4 Dělejte vše tak, jak poroučí vaše srdce a hlavně rozum 120
2.6.5 O násilí musíme více hovořit 122
2.6.6 Závěry 124
Závěr 129
Literatura 131
Příloha: Limity českého práva při řešení následků domácího násilí 135
(Markéta Huňková, Jiřina Voňková)
Shrnutí 147
Summary 149
Zusammenfassung 151
Poznámka: U kapitol, kde není výslovně uveden/a autor/ka, je autorkou Simona Pikálková.
Mezinárodní výzkum násilí
na ženách – Česká republika/2003:
příspěvek k sociologickému
zkoumání násilí v rodině
Simona Pikálková (ed.)
Abstrakt
Práce se v hlavní části zabývá výsledky rozsáhlého Mezinárodního výzkumu násilí na ženách (International
Violence Against Women Survey, IVAWS) v České republice, dotýká se však i širších souvislostí
problematiky násilí v rodině a násilí v partnerských vztazích. První část se věnuje některým obecným
sociologickým aspektům násilí v rodině: definicím, metodologickým přístupům a zdrojům dat, dosavadním
zkušenostem ze zahraničních výzkumů, především však přináší přehled sociologických teorií, které
se pokoušejí o vysvětlení vzniku a rozvoje násilí v rodině, a to s věnováním prostoru zejména feministickým
teoriím a genderové perspektivě tvořící širší kontext k dané problematice. Do první části se
řadí i kapitola zabývající se historií výzkumů násilí v rodině v České republice. Druhá část publikace je
věnována výsledkům Mezinárodního výzkumu násilí na ženách, jehož se Česká republika zúčastnila jako
jedna z cca 20 zemí světa, a který u nás proběhl v květnu až červnu 2003. Jednotlivé kapitoly se týkají
incidence a frekvence aktů fyzického a sexuálního násilí na ženách v partnerských vztazích a mimo
ně, typického profilu násilného incidentu v podobě „partnerské“ a „ne-partnerské“, subjektivního vnímání
a hodnocení násilných útoků očima obětí. Poměrně rozsáhlá část je věnována spolupráci s policií
a spokojenosti s její prací. Samostatnou kapitolu pak tvoří psychické násilí ze strany partnerů a související
aspekty. V závěrečné části jsou analyzovány faktory zvyšující, resp. snižující riziko viktimizace žen,
a to jak charakteristiky samotných žen, tak jejich partnerů. Součástí zhodnocení výsledků výzkumu je
i kvalitativní rozbor několika volných otázek pro oběti násilí zařazených na závěr dotazníku.
Klíčová slova
násilí, rodina, násilí v rodině, násilí na ženách, násilí v partnerských vztazích, domácí násilí
7
International Violence Against
Women Survey –
Czech Republic/2003:
Sociological Research
on Domestic Violence
Simona Pikálková (ed.)
Abstract
This study examines the results of the International Violence Against Women Survey (IVAWS) in the
Czech Republic and addresses the wider issues of domestic violence in partner relationships. The first
part of the study deals with aspects of domestic violence from a sociological perspective: definitions,
methodology, data sources, and international survey experience to date. It provides a summary of the
sociological theories that attempt to explain the rise and development of domestic violence and devotes
space in particular to feminist theories and the gender perspective, placing the issue within a broader
context. This part also includes a chapter on the history of research into domestic violence in the Czech
Republic. The second part of the study examines the results of the IVAWS, a study that involved the
participation of twenty countries from around the world and was conducted in the Czech Republic from
May to June 2003. In this part, individual chapters focus on the incidence and frequency of acts of physical
and sexual assault on women, both in and outside a partner relationship, the typical profiles of
violent incidents occurring in and outside a partner relationship, and the subjective perception and
assessment of violent assault in the eyes of victims’ children. A part of the study also examines police
cooperation and satisfaction with their involvement. A separate chapter focuses on the issue of psychological
abuse and its related aspects. The concluding part of the study contains an analysis of the factors
that contribute to or, conversely, lessen the risk of victimisation of women, with an analysis of
their characteristics and those of their partners. The assessment of the survey results also contains
a qualitative analysis of several open questions addressed to victims of violence, which were included
at the end of the questionnaire.
Keywords
violence, family, violence in the family, violence against women, violence in partner relationships, domestic
violence
8
Internationale Untersuchung
zur Gewalt gegen Frauen
– Tschechien/2003: Beitrag zur
soziologischen Untersuchung
der Gewalt in der Familie
Simona Pikálková (ed.)
Abstraktum
Die Arbeit befasst sich in ihrem Hauptteil mit den Ergebnissen der umfangreichen Internationalen
Untersuchung zur Gewalt gegen Frauen (International Violence Against Women Survey, IVAWS) in der
Tschechischen Republik, berührt in ihren größeren Zusammenhängen jedoch auch die Problembereiche
Gewalt in der Familie und Partnerschaftsgewalt. Der erste Teil widmet sich bestimmten allgemeinen
soziologischen Aspekten der Gewalt in der Familie: Definitionen, methodologischen Ansätzen und
Datenquellen und den bisherigen Erfahrungen mit ausländischen Untersuchungen; insbesondere bietet
dieser Teil der Arbeit jedoch eine Übersicht der soziologischen Theorien, die sich um eine Erklärung für
die Entstehung und Entwicklung von Gewalt in der Familie bemühen, wobei diese Übersicht den feministischen
Theorien und der Gender-Perspektive, welche den breiteren Kontext der Problematik darstellen,
größeren Raum gibt. Zum ersten Teil gehört auch das Kapitel über die Geschichte der Untersuchungen
über Gewalt in der Familie in der Tschechischen Republik. Der zweite Teil der Publikation ist den
Ergebnissen der Internationalen Untersuchung zur Gewalt gegen Frauen gewidmet, an der die Tschechische
Republik als eines von ca. 20 Ländern teilnahm und die bei uns vom Mai bis Juni 2003 durchgeführt
wurde. Die einzelnen Kapitel betreffen die Inzidenz und Frequenz von Akten physischer unsd sexueller
Gewalt gegen Frauen inner- und außerhalb partnerschaftlicher Beziehungen, das typische Profil
eines „partnerschaftlichen“ und „nicht-partnerschaftlichen“ Gewaltinzidents, sowie die subjektive Wahrnehmung
und Wertung gewalttätiger Übergriffe durch das Opfer. Ein relativ umfangreicher Teil der
Arbeit ist der Zusammenarbeit mit der Polizei und der Zufriedenheit mit der polizeilichen Arbeit gewidmet.
In einem eigenen Kapitel wird des weiteren die psychische Gewalt durch Partner und die damit zusammenhängenden
Aspekte behandelt. Im abschließenden Abschnitt werden die Faktoren analysiert,
die das Viktimisierungsrisiko von Frauen erhöhen bzw. verringern, wobei sich die Analyse sowohl auf
die Frauen selbst, als auch auf deren Partner bezieht. Bestandteil der Ergebnisauswertung ist ebenfalls
eine qualitative Analyse einiger am Ende des Fragebogens angehängter frei gestellter Fragen an Opfer
von Gewalt.
9
Schlüsselwörter
Gewalt, Familie, Gewalt in der Familie, Gewalt gegen Frauen, Partnerschaftsgewalt, häusliche Gewalt
10
Úvod
Problematika násilí v rodině stála v české sociologii i v české společnosti až donedávna na samém pokraji
zájmu. I když v posledních letech je společenská debata okolo tohoto tématu intenzivnější a množí
se i pokusy uchopit zmíněnou oblast z výzkumných pozic – zejména sociologických – dá se říci, že tato
sféra je stále ve fázi teprve rodícího se významu. Již dnes se však zdá jisté, a to zdaleka ne jen na
základě poměrně vysokého zájmu veřejnosti a médií, že toto téma ze soudobé společnosti – a doufejme,
že i ze současné české sociologie – jen tak nezmizí.
Zatímco zejména v americké sociologii je násilí v rodině věnována již několik desetiletí poměrně
velká pozornost,1 u nás se vědci – nemluvě o laické veřejnosti – danému problému až donedávna spíše
vyhýbali. Není těžké odhadnout příčiny tohoto „nezájmu“ či nechuti: jde totiž přirozeně o velmi specifickou
oblast života společnosti (tento jev má celospolečenský charakter a jeho zkoumání nelze odvíjet
pouze od rodinné základny), a to specifickou rozhodně ve smyslu vysoké míry intimity zkoumaných jevů,
„citlivosti“ tématu, ale také ve smyslu existence silných postojových determinací velké části široké
i odborné veřejnosti vedoucích až k mytologizaci celé oblasti (v souvislosti se zkoumáním násilí uvnitř
rodiny se lze velmi často setkat s přesvědčeními typu „něco takového není možné“, „to se týká jen marginální
části společnosti“, „jde o individuální záležitost několika psychopatických jedinců“, „to se mi nemůže
stát“, „oběť si za to může sama“ apod.). K tomu určitě přispívá i nejasná terminologie a různě pojatá
vymezení zkoumaného problému, což vede k zamlžování sociologických aspektů této sféry
a k různým „osobním ideologiím“, které jsou případně do celé oblasti vnášeny.
Výsledky rozsáhlého reprezentativního Mezinárodního výzkumu násilí na ženách („International
Violence Against Women Survey“, IVAWS) představují velmi podstatný příspěvek k sociologické debatě
o násilí v rodině. Ačkoli tento výzkum není prvním pokusem zmíněnou sféru reflektovat (viz kap. 2), sebraná
data tvoří obsažný a v našich podmínkách dosud nejrozsáhlejší soubor údajů pokrývající širokou
škálu dílčích oblastí vztahujících se ke studované problematice. Výzkum tak poskytuje nezbytné a důležité
východisko při zkoumání sociologických aspektů násilí v rodině: s jeho pomocí lze zkoumat nejen
„přísně“ kvantitativní aspekty tohoto fenoménu (míry, podíly, frekvence atd. vztahující se k viktimizaci),
ale také, a to s nemenším důrazem, aspekty kvalitativní (sociální a kulturní kontext jevů, postoje,
hodnocení, vzájemné vztahy mezi skutečnostmi), které předchozí kvantitativní sféru prostupují a doprovázejí,
a které právě leží, podle našeho názoru, v centru pozornosti současného bádání.
Následující text je strukturován do dvou hlavních částí. První tvoří teoretická východiska zkoumání násilí
v rodině jako sociologického problému včetně hlavních teoretických přístupů pokoušejících se o jeho
uchopení. Hlavní část je pak věnována samotnému mezinárodnímu výzkumu – jeho cílům, metodologii
a zejména výsledkům. K této části se váže i kapitola věnující se kvalitativním aspektům problematiky
11
1 Srv. např. díla R. J. Gellese a M. A. Strause, která vycházejí již od 70. let 20. stol., a mnoho dalších.
obětí domácího násilí (analýza kvalitativních doplňujících otázek). Jako významné doplnění a zarámování
studované oblasti jsme pak do přílohy zařadili expertní právní studii týkající se legislativních
aspektů problematiky domácího násilí v ČR.
Úvodní poznámka k metodice projektu a ke koncepci zprávy
Čtenáři se dostává do rukou publikace, která shrnuje výsledky projektu IVAWS, a plní tak funkci závěrečné
zprávy. Její pojetí se však od podobných textů přece jen liší. Na jedné straně sice začíná obsáhlejším
teoretickým úvodem do problému, na druhé straně neprovádí klasickou operacionalizaci východisek
nebo hypotéz až do podoby použité metodiky. Nemá smysl zastírat, že naše účast v mezinárodním
komparativním projektu byla sjednána v době, kdy již byl výzkumný instrument připraven. Měl a má
sloužit především komparaci mezi různými zeměmi. Náš tým do něj zasahoval jenom minimálně,
ostatně možnost odzkoušet si vlastní přístupy jsme měli v našich prvních empirických vstupech do tématu
v r. 1999. Metodologie projektu navíc vychází z tradice ICVS (Mezinárodní výzkumy obětí), který
sice uplatňuje klasifikaci trestných činů podle práva, ale samozřejmě nezkoumá míru naplnění konkrétní
skutkové podstaty. Takový přístup už vůbec nepřicházel v úvahu v našem projektu: šlo o to zjistit
výskyt problémových jevů, avšak zkoumání závažnosti, úmyslu, míry zavinění, opakování, atd. bylo vedeno
jen v rovině subjektivních a zcela orientačních informací. Cílem bylo odhalení a první zmapování
latentních forem trestné činnosti nebo „jen“ negativních jevů, a pokud docházíme k číslům relativně
vysokým, svědčí to spíše o validitě zvoleného postupu: nelze předpokládat, že by respondentky v našem
výzkumu podléhaly nějaké mediální kampani a ochotně se podílely na vytváření jakýchsi virtuálních
konstrukcí. Snažíme se obětem domácího násilí porozumět a chápeme, že je pro ně jistě bolestné svěřovat
se komukoli – často třeba poprvé v životě – s takovou zkušeností, a to ve společnosti, která před uvedenými
problémy zatím spíše zavírala oči.
S ohledem na novost tématu zařazujeme první přehledovou kapitolu, která rekapituluje reprezentativní
přístupy i základní poznatky soudobé kriminologie. Klademe si zde za cíl vymezit základní kontext
pro následující empirické analýzy. Neváháme ani některá východiska problematizovat a ukázat, že
je možno volit alternativní teoretické i metodologické přístupy. Proto vytváříme v naší publikaci prostor
i pro „autorské kapitoly“ a necítíme potřebu stanoviska uhlazovat do podoby či polohy vyhovující všem
členům či členkám týmu. Chceme ukázat aktuální stav našeho vědění o problému a současně naznačit
další možné směry bádání.
Jsouce omezeni rozsahem nepředkládáme všechny dosud provedené analýzy. Řadu hlubších analýz
nebo složitějších modelů budeme prezentovat ve specializovaných studiích. Předvedení základních
výsledků má především sloužit možným uživatelům, ale též inspirovat další zájemce o práci s tímto
unikátním datovým souborem, který pro takové sekundární analýzy vytváří takřka neomezené možnosti.
Budeme upřímně rádi, když se takoví zájemci najdou: téma domácího násilí již přitáhlo řadu obětavých
aktivistů, čeká ovšem i na seriózní analytiky. Lovce senzací doufejme uspokojily před časem
zveřejněné signální informace z výzkumu, máme pochopitelně pocit, že palcové novinové titulky ještě
nemusejí udělat pro většinu postižených vlastně nic podstatného.
Je mou milou povinností poděkovat na tomto místě nejen GA ČR, která projekt financovala, a Sociologickému
ústavu, který jako spolunositel grantu umožnil vydání této zprávy, ale zejména členkám týmu,
které se na výzkumu v různých fázích podílely. Mimořádné ocenění zaslouží Simona Pikálková, jejíž
autorský podíl dobře dokumentuje tato zpráva a jejíž pracovní nasazení tváří v tvář novým a ne zcela
plánovaným okolnostem výrazně pomohlo všem ostatním.
V Praze dne 8.10.2004 Jiří Buriánek
Odpovědný řešitel
12
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
1. Sociologická východiska a kontext
zkoumání násilí v rodině
Od počátku 60. let 20. stol. se násilí v rodině, resp. násilí v rámci intimních vztahů, považovalo za řídký,
okrajový jev páchaný ze strany psychicky narušených jedinců. Pozornosti veřejnosti se dostávalo jen
„senzačním případům“ a vládl názor, že ačkoli násilí v rodině představuje signifikantní problém, není
ve společnosti rozšířeno (viz Gelles 2003).
1.1 Definice násilí v rodině
Otázka, co to vlastně je „násilí v rodině“, je diskutována již minimálně tři desetiletí. Často je přijímána
široká definice, podle níž je násilí „jakýkoli akt, který poškozuje oběť“ ( v angl. „harmful“), což zahrnuje
fyzické útoky, vyhrožování fyzickým násilím, psychické či emocionální násilí, sexuální násilí nebo vyhrožování
sexuálním násilím, zanedbávání péče (v případě dětí) či chování zaměřené na kontrolu druhého
(Gelles 2003: 838).
V současné sociologii neexistuje jednoznačný konsensus, jak široká by definice násilí v rodině měla
být, ani co tam všechno zahrnout: tyto skutečnosti jsou ovlivněny zejména hlediskem, ze kterého je
daná oblast zkoumána nebo posuzována. Existuje vědecké či výzkumné hledisko, které často hledá jasnou
nominální definici, která by byla reliabilní a která by mohla být validně operacionalizována – to se
pak kloní ke spíše úzkému pojetí násilí jakožto chování konceptuálně odlišného od ostatních forem
chování způsobujících škodu či bolest jinému člověku. Humanistická perspektiva pak zdůrazňuje širší
přístup k definování násilí v rodině a pojímá je jako celou škálu chování či aktů, které způsobují bolest,
resp. škodu jinému člověku ve smyslu bránění rozvoje jeho osobnosti a potenciálu.
Existuje také politická či právní dimenze, která zkoumá celou oblast z hlediska právnické terminologie.
Feministická definice pak operuje zejména s pojmem „násilí na ženách“ a zdůrazňuje kulturní
příčiny vzniku násilných vzorců chování ze strany mužů. Konceptualizuje násilí jako koersivní kontrolu
mužů nad ženami v patriarchální společnosti – ta může být jak fyzická, tak sexuální nebo psychická
(podrobněji viz Gelles 2003).
Nejasnosti vyvstávají rovněž v definici na první pohled zdánlivě jasného pojmu rodina – např. Český
statistický úřad používá ve Sčítání lidu domů a bytů definici rodinné domácnosti jakožto „souboru
osob společně bydlících v jednom bytě na základě příbuzenských vztahů v rámci jedné hospodařící domácnosti“
(viz Sčítání lidu, domů a bytů 2001).2 Toto užší pojetí rodiny však vylučuje ze zkoumání násilí
u mladých lidí, kteří spolu teprve chodí, u párů, které jsou rozvedené, a násilí mezi homosexuály. Proto
se termín násilí v rodině nahrazuje někdy „násilím v intimních vztazích“.
13
2 Rodinné domácnosti se pak dělí na úplné rodiny (manželství nebo soužití druha a družky, tzv. faktické manželství, bez
dětí nebo s dětmi) a neúplné rodiny (jeden z rodičů s alespoň jedním dítětem).
„The National Academy of Sciences“ definovala v rámci „Assessing Family Violence Interventions“ násilí
v rodině („family violence“) následujícím způsobem:
„Násilí v rodině zahrnuje násilí vůči dětem a násilí mezi dospělými, které vzniká mezi členy rodiny
nebo dospělými osobami žijícími v intimním partnerském svazku. ….V případě dospělých takové násilí
zahrnuje akty fyzického či psychického ublížení nebo ty, jež vyhrožují způsobením fyzického ublížení.
Násilí mezi partnery může zahrnovat sexuální násilí či útoky, fyzické ublížení, vyhrožování ublížením či
zabitím, zabraňování vykonávání běžných činností svobodného člověka a odepírání finančních prostředků“
(National Research Council 1998: 19).
14
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
1.2 Měření násilí v rodině
V odhadech prevalence a incidence násilí v rodině panují stejně jako u otázky definic značné rozdíly,
neboť existují různé metody, jak rozsah násilí měřit. Obecně jsou k dispozici tři hlavní zdroje dat týkající
se násilí v rodině: klinické studie, oficiální statistiky a sociologické výzkumy.
Klinické studie (psychiatři, psychologové, ale i sociální pracovníci zabývající se týranými ženami
apod.) poskytují hloubkové informace o konkrétních případech násilí v rodině a detailní data o nejtěžších
případech, která by jinak nebylo možné získat. Jsou však založena na malém, nereprezentativním
vzorku populace a nemohou tak být použita k odhadům a ke zkoumání rozsahu násilí ve společnosti
jako takové.
Oficiální statistiky tvoří především oficiální zdravotní statistiky3 a statistiky policie.4 Dostatek dat týkajících
se zneužívání a týrání dětí (zejména kvůli tzv. mandatory reporting laws)5 lze nalézt v USA, co se
však týče násilí na ženách, ani zde neexistují oficiální statistiky, vyjma několika států, kde se sleduje
domácí násilí na ženách (tzv. „spouse abuse“), viz (U.S. Department of Justice 1999).
Oficiální statistiky jsou však obecně velmi zkresleny tím, že zahrnují pouze případy, které byly
ohlášeny na policii, kterých je v případě násilí v rodině výrazná menšina (Gelles, Straus 1988). Další nedostatky
tvoří variace v definicích, různé odchylky v praxi vypovídání oběti a rozdílný způsob vedení
záznamů – tyto faktory ztěžují vzájemnou srovnatelnost dat.
Sociologické výzkumy představují třetí významný zdroj dat – překážkou je zde však zejména citlivost a tabuizace
tématu a s tím spojená neochota vypovídat. Nedostatky tak tvoří především malý konečný soubor
obětí násilí (neochota vypovídat), různá interpretace otázek a v neposlední řadě i tzv. „response errors“
– jak standardní, tak náhodné.
15
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
3 „The National Center for Health Statistics“ v USA shromažďuje data o úmrtnosti, která lze rovněž použít při sledování
vražd v rámci rodiny; obsahuje posudek lékaře a pitevní zprávu. Zde je riziko zkreslení údajů z důvodů častého posouzení či
zařazení případu vraždy jako náhodného či neúmyslného činu.
4 V České republice jsou v oficiálních statistikách kriminality (MV ČR) případy násilí v rodině zahrnovány pod různé kategorie
trestných činů trestního zákona (např. § 221-222 ublížení na zdraví, § 238 porušování domovní svobody, § 241 znásilnění,
§ 225 rvačka, § 202 výtržnictví, § 215 týrání svěřené osoby aj., podrobněji viz např. zpráva Bílého kruhu bezpečí (1999)).
V těchto statistikách se neobjeví činy, které byly identifikovány jako přestupky – těch je však velká většina. Teprve přijetím
novely trestního zákona (zákon č. 91/2004 Sb., ze dne 29.1.2004, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších změn a doplňků) vložením § 215a Týrání osoby žijící ve společném obydlí (nebo osob blízkých) byla zavedena
trestnost násilných jednání mezi blízkými, dospělými a svéprávnými osobami, tedy došlo k trestnímu postihu kriminálního
jevu, který nazýváme domácím násilím. K zahájení stíhání tohoto trestného činu není nutný – na rozdíl od jiných trestných
činů, ke kterým v situacích domácího násilí dochází – souhlas osoby blízké dotčené domácím násilím. Do budoucna tak podle
zmíněného § 215a bude možné případy domácího násilí oddělit od ostatních trestných činů, což dosud možné nebylo,
a samostatně je klasifikovat (právní aspekty domácího násilí – podrobněji viz Přílohu 1).
Pro odhady vývojových trendů je tak v současné době možné vycházet pouze z neoficiálních statistik neziskových organizací
zabývajících se podporou obětí násilí v rodině (zejména Bílý kruh bezpečí, ROSA).
5 Např. „The Office of Child Abuse and Neglect“ shromažďuje data o zneužívání dětí jakožto součást „The National Child
Abuse and Neglect Data System“.
Sociologické výzkumy zaměřené na násilí v rodině lze rozdělit na následující:
• užití nereprezentativního vzorku populace k tzv. případovým studiím,
• užití dostupné skupiny subjektů (např. skupina studentů k určení rozsahu „dating violence“, kdy se
nejedná o reprezentativní vzorek populace),
• celonárodní reprezentativní šetření včetně longitudinálních studií a celonárodní viktimizační vý-
zkumy.
Z výše zmíněných důvodů panuje v datech o násilí v rodině značná inkonsistence;6 na druhé straně
je nutné si uvědomit, že dané prameny představují takřka jediné a tím velmi cenné a nenahraditelné
zdroje informací sloužící k účelům různého zpracování této rozsáhlé problematiky.
16
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
6 Rozdíly existují dokonce ve statistikách vražd, kde by se dala očekávat nejvíce spolehlivá a validní data: v USA lze nalézt
rozdíly mezi statistikami FBI a NCHS – National Center for Health Statistics.
1.3 Teoretické modely zkoumání násilí v rodině
Jako první začalo být ve sféře násilí v rodině identifikováno a následně zkoumáno a analyzováno zneužívání
a týrání dětí, a to z lékařské pozice na začátku 60. let (Gelles 2003). První koncepty popisovaly násilí
v rámci rodiny a týrání blízkých osob z pozice psychopatologie: jako zřídka se vyskytující fenomén, typicky
páchaný ze strany psychopatických jedinců. Toto vnímání stále ještě přetrvává, jednak z důvodu, že to
byl vůbec první koncept snažící se o uchopení nového problému, jednak i z určitých emocinálních důvodů;
tragický obraz bezbranného dítěte či ženy jakožto subjektu násilí a týrání způsobuje silné emoce i mezi
odborníky, kteří se tématem zabývají: „je těžké na první pohled nalézt racionální vysvětlení proč týrat
blízkou osobu, kterou bychom měli milovat, navíc bezbrannou a bezmocnou“ (Gelles 2003: 854).
Fenomén násilí v rodině je zkoumán ze tří hlavních obecných teoretických úrovní:
Psychiatrický model
Tento model zakládá jako klíčové determinanty vzniku a rozvoje násilí v rodině osobnostní charakteristiky
útočníka; některé přístupy však zdůrazňují v prvé řadě osobnostní charakteristiky oběti (viz např.
Snell, Rosenwald, Robey 1964; Shainess 1979). Psychiatrický model operuje s pojmy jako rozvrat osobnosti,
rozvrat charakteru, různé psychické poruchy, závislost na alkoholu či drogách a další intraindividuální
procesy, které jsou pokládány za hlavní původce vzniku násilí.
Sociálně psychologický model
Sociálně psychologický model je založen na východisku, že příčiny násilí v rodině je možno nejlépe
zkoumat prostřednictvím pečlivé analýzy externích environmentálních faktorů, které mají vliv na rodinu
jako celek, na její organizační strukturu a na každodenní interakce mezi členy rodiny jakožto prekurzory
aktů násilí. Na základě tohoto přístupu jsou zkoumány zejména oblasti jako struktura rodiny, modely
učení v rodině, stresové faktory v rodině, intergenerační přenos vzorců násilného chování a vzorce
rodinné interakce.
Sociokulturní model
Tento přístup představuje určitou makroúroveň ve zkoumání dané oblasti: násilí je zkoumáno z pozice
sociálně-kulturních jevů a pojmů, jako je nerovnost, patriarchální řád, kulturní normy či postoje společnosti
k násilí a formám uspořádání rodinných vztahů.
1.3.1 Některé sociologické teorie vysvětlující násilí v rodině
V souvislosti s tím, co již bylo řečeno, pokládáme za přínosné podat přehled nejdůležitějších sociologických
teorií, které se, zdůrazňujíce různé úhly pohledu, pokoušejí vysvětlit vznik a rozvoj násilí v rodině.
Teorie sociálního učení
Rodina je primární sociální skupinou, kde dochází k osvojování rolí, včetně rolí manžela, manželky, rodiče
a dítěte, a kde se také děti učí, jak se vyrovnat s různými druhy stresových situací, krizí či frustrací.
V mnoha případech je také rodina prvním místem, kde jedinec pozná zkušenost s agresivitou a násilím.
Lidé se tak „učí“ nejen užívat násilí, chovat se násilně, ale i tomu, jak násilí ospravedlnit a racionalizovat
směrem k ostatním i sami před sebou (Gelles 2003: 854).
17
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
Podle teorie sociálního učení jsou tak jedinci, kteří v mládí zažili či zažívali násilí (mají násilné zkušenosti
z dětství), více náchylní k užití násilí v pozdějším věku ve své vlastní rodině než ti, kdo takovou
zkušenost nemají nebo je jen minimální. Jako klíčový zde figuruje předpoklad, že děti, které byly v dětství
bity, týrány či zneužívány, nebo které byly svědky násilí mezi svými rodiči, budou s vyšší pravděpodobností
taktéž užívat násilí v dospělosti (podrobněji viz Gelles 2003).
Situační teorie / teorie napětí (Stress coping či Strain theory)
Tato teorie se pokouší vysvětlit, proč je násilí užíváno v některých případech či situacích a v jiných ne:
podle ní se agresivita a násilí objevuje na základě dvou hlavních faktorů. Prvním je strukturální stres
a nedostatek „vyrovnávacích“ mechanismů v rodině (např. často prokazovaný vztah mezi nízkým příjmem
a výskytem násilí v rodině poukazuje na to, že významným faktorem vzniku násilí je nedostatek
ekonomických zdrojů). Druhým faktorem jsou pak kulturní normy dané společnosti týkající se užívání
síly a násilí. Vědci jsou přesvědčeni, že v současných vyspělých demokratických společnostech, zejména
v americké, je násilí obecně a násilí ze strany rodičů k dětem zvláště (nejčastěji ve formě tělesných
trestů) normativní (Straus, Gelles, Steinmetz 1980; Straus 1994). Jedinci se tak učí užívat násilí jak expresivně,
tak instrumentálně jako prostředek vyrovnání se s určitou stresovou situací.
Klasiky tzv. „Strain theory“ v kriminologii jsou již Merton, Cohen či Ohlin, viz (Agnew 1991), srv. též (Cohen
1965), (Merton 1938). Podle ní disjunkce mezi aspiracemi (resp. očekáváními) dosáhnout určitých cílů
(spojených s prestiží a celkovým socio-ekonomickým statusem) a aktuálními „výsledky“ či reálnou
situací, která těmto aspiracím neodpovídá, způsobuje bázi pro sklon k delikvenci. Jedinci jsou silně motivováni
snížit zmíněný rozpor a frustraci (dlouhotrvající a silné emoce, jako jsou hněv, nespokojenost,
zklamání, smutek), kterou způsobuje, přičemž jednou z možností, jak toho dosáhnout, je právě delikventní
chování. Psychologická literatura a literatura týkající se stresu a stresových faktorů však uvádí,
že zmíněný „strain“ zahrnuje více než jen snahu o dosažení aspirovaných či „očekávaných“ cílů: zahrnuje
rovněž situace, kdy jedinec utrpí ztrátu tzv. „pozitivně hodnocených stimulů“, jako je např. smrt
blízké osoby, vážná nemoc, rozchod s partnerem, rozvod rodičů, vyloučení ze školy apod., nebo naopak
– a to je zde důležité – dostane se do kontaktu s negativními či „škodlivými stimuly“. Těmito negativními
podněty mohou být např. nevhodné zacházení ze strany rodičů, zanedbání péče, různé formy viktimizace,
ale i fyzické tresty, špatné vztahy s rodiči či s vrstevníky, špatný prospěch ve škole, urážky, posměch
(řadí se sem rovněž ekologické faktory, jako je nadměrný hluk, horko, přelidněný prostor aj.).
Jelikož tyto stimuly jsou jedním ze zdrojů „strainu“, v současné době se zkoumá především jejich vliv na
kriminalitu mladistvých. Poslední studie přitom naznačují existenci kauzálního vlivu těchto negativních
stimulů na vznik delikventního chování (spíše než v obráceném směru, (Agnew 1996: 155)).
Teorie zdrojů (Resource theory)
Teorie zdrojů předpokládá, že všechny sociální systémy včetně rodiny spočívají na existenci určitého
stupně „držení“ moci nebo naopak hrozby moci. Čím více zdrojů – sociálních, personálních, ekonomických
– osoba vlastní či má k dispozici, tím větší mocí disponuje. Naopak málo zmíněných zdrojů
vede k vyšší pravděpodobnosti užití síly či násilí v otevřeném jednání. Podle toho tak např. manžel,
který chce být v rodině dominantní osobou, ale má nízké vzdělání, málo prestižní zaměstnání, nízký
příjem či „selhává“ v sociálních kontaktech, může užít násilí právě s cílem získat si či udržet dominantní
pozici. Stejně tak např. děti mohou užít násilí jako vyjádření frustrace z nedostatku „běžných“
a jiným přístupných zdrojů (např. pozornost a zájem rodičů), nebo ženy disponující nedostatečnými
sociálními zdroji a sociálními kontakty mohou „zvolit“ násilí proti netečnému manželovi s úmyslem
ochránit samy sebe (podrobněji viz Gelles 2003).
18
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Teorie sociální směny (Exchange theory)
Tato teorie je postavena na předpokladu, že fenomén násilí na ženách a dětech v rámci rodiny se řídí
podle principu nákladů a zisku. Násilí je užito, když „odměna“ převyšuje „náklady“ (Gelles 1983). Soukromý
a uzavřený charakter rodinných vztahů v soudobé společnosti a nedostatek sociálních mechanismů,
které by mohly intervenovat – i přes postupný vývoj v této oblasti směrem k vyšší ochraně
práv zneužívaných osob – a celkově nízká pravděpodobnost, že „viník bude odhalen a potrestán“,
podstatně redukuje náklady či výdaje spojené s užitím násilí. Jen pomalu se měnící kulturní normy,
které pak násilí v podstatě „schvalují“ ve formě expresivní i instrumentální, pak na druhé straně zvyšují
potencionální zisk z násilného chování: tímto ziskem je v prvé řadě získání či udržení sociální
kontroly a moci.
Sociobiologická teorie
Násilí na dětech zkoumané ze sociobiologické perspektivy vychází z předpokladu, že toto násilí je výsledkem
potenciálu reprodukčního úspěchu dětí a rodičovských investic. Centrálním předpokladem teorie
je ten, že přírodní výběr je procesem diferencované reprodukce a reprodukčního úspěchu (Daly,
Wilson 1980). Muži – na rozdíl od žen – investují do svých potomků pouze za podmínek určitého stupně
jistoty otcovství (do jaké míry si je otec jist tím, že jde o jeho vlastního potomka); rodiče zaměřují své
úsilí na vlastní děti a neplýtvají cenným reprodukčním potenciálem na děti „cizí“. Děti, které nejsou genetickými
potomky rodičů (tzn. nevlastní, adoptované děti) nebo ty s nízkým reprodukčním potenciálem
(děti mentálně retardované či fyzicky postižené) tak mají nejvyšší pravděpodobnost stát se obětí
násilí (týrání, zneužívání či zabití, viz (Burgess, Garbarino 1983; Daly, Wilson 1980; Hrdy 1979)). Ve velkých
rodinách může dojít k „rozředění“ rodičovské pozornosti: slabší vazby k některým z potomků tak
zvyšují riziko zanedbávání či týrání těchto dětí (Burgess 1979).
Smuts (1992) aplikoval evoluční (sociobiologickou) perspektivu na analýzu násilí mužů na ženách.
Smuts (1992), Daly a Wilson (1988), Burgess a Draper (1989) se domnívají, že mužská agrese vůči
ženám reflektuje „reprodukční závod“ mužů. Muži jsou geneticky vybaveni užívat agresivitu a násilí
vůči ženám, aby je zastrašili s cílem přimět je k budoucímu párování a sexuálnímu styku
a rovněž s cílem zmenšení pravděpodobnosti vytvoření párů s jiným mužem. Muži se tak chovají
agresivně a násilně s úmyslem kontrolovat ženskou sexualitu z důvodu zajištění mužských reprodukčních
výhod. Rozsah mužské agresivity vůči ženám je v různých společnostech a v různých situacích
rozdílný v závislosti na mnoha faktorech: stupni soudržnosti žen, míře podpory jejich příbuzenské
rodiny, síle a významu „mužských institucí a aliancí“, stupni rovnoprávnosti mezi pohlavími
a toho, do jaké míry muži ovládají ekonomické zdroje ve společnosti. Násilí mužů vůči ženám, jak
fyzické tak sexuální, má vysoký rozsah tam, kde soudržnost žen a vazby mezi ženami jsou slabé, kde
se ženám nedostává podpory příbuzných, kde je značný vliv mužských aliancí, vysoký stupeň nerovnoprávnosti
pohlaví (podřízenosti žen mužům) a kde muži kontrolují a řídí společenské a ekonomické
zdroje.
Feministické teorie
Feministické autorky (Dobash, Dobash 1979; Pagelow 1984; Yllo 1988) zaměřují svou pozornost především
na násilí na ženách a vidí je jako specifický a unikátní fenomén, který bývá často zkreslován a zamlžován
podle nich příliš úzkým důrazem na oblast domácího násilí. Centrální tezi feministických přístupů tvoří
ta, že ekonomické a sociální procesy fungují takovým způsobem, že přímo i nepřímo podporují patriarchální
uspořádání společnosti (patriarchální řád, tzn. společnost ovládanou muži), který se projevuje ve
všech společenských institucích, tedy i v rodině. Tento patriarchální řád vede k subordinaci žen a způso-
19
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
buje udržování historicky zakotvených společenských vzorců systematického násilí na ženách7 (podrobněji
viz např. (Walklate 2001)). Feministická perspektiva je podrobněji rozebrána v kapitole 1.4. Zde zmiňme
pouze ve stručnosti některé souvislosti mezi problematikou kriminologie, gender a maskulinitou, tak,
jak jsou nejčastěji diskutovány v rámci feministických teorií.
Kriminologie, viktimologie a maskulinita
Zkoumání maskulinity, zejména v souvislosti s delikventním chováním, nabylo na intenzitě od počátku
80. let; do popředí se přitom dostávají zejména otázky jako „Co to je maskulinita a jak se vymezuje vůči
femininitě?“ „Existuje jedna jediná maskulinita nebo její projevy závisí na lokálních faktorech?“
Jako východisko při zkoumání maskulinních vzorců chování je nutné uvést zejména teorii sexuálních
rolí: vychází z konceptu sociálních rolí, v oblasti gender pak vede k identifikaci ženské a mužské
role, tzn. souboru vhodných behaviorálních vzorců chování pro ženy a muže. Při definování rozdílů mezi
muži a ženami bere jako základ biologické souvislosti: biologie tvoří základ, na němž se následně –
skrze socializaci – profilují specifické behaviorální vzorce chování u mužů a žen. V kriminologii jsou
stoupenci této teorie hlavně Sutherland a Parsons.8
V opozici k teorii sexuálních rolí (TSR) se staví R. W. Connell (1987), který má zejména následující
výhradu: podle něj TSR často operuje s tím, co by mělo být (očekávání druhých) než s reálným chováním
a s reálnými empirickými zjištěními, tzn. zabývá se spíše tím, co je normativní, než reálnými vztahy
mezi pohlavími, kde však figuruje na předním místě rozdělení moci. TSR bere obě pohlaví jako rovno-
20
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
7 Srv. s A. Giddensem: podle G. se sexuální násilí mužů v moderní společnosti stalo cestou k jejich sexuální dominanci
a ovládání, které byly dříve již v samotném uspořádání světa, v institucích, omezeních apod. (Giddens 1992). Podle G. však
toto násilí v současné společnosti pramení spíše z nejistoty a nevyrovnanosti mužů, než ze snahy o udržení mužské patriarchální
dominance (Giddens 1992: 122). Násilí na ženách obecně je podle G. destruktivní reakcí na rozsáhlé změny v rodinném
životě ve 20. století (zejména rovnoprávnost pohlaví a s tím spojené vymizení ideálu romantické lásky a jeho přeměna
na „vztah“, tzv. „confluent love“) a vyjádřením nejistoty a ztráty pocitu bezpečí v intimním životě spíše než projevem mužské
patriarchální dominance (podrobněji viz Giddens 1992).
8 Podle Sutherlanda (1947) a jeho teorie diferencované asociace není kriminální chování projevem atavismu či psychické
deviace, ale je naučeným chováním jako každé jiné, a to spolu s akceptací určitých hodnot, motivů, postojů, které toto chování
podporují: jedinec se učí určitému chování a spolu s tím přijímá i určité hodnoty. V rámci tohoto přístupu Sutherland argumentuje,
že chlapci mají vyšší pravděpodobnost stát se delikventy než dívky, a to ze dvou důvodů: jednak jsou méně
striktně kontrolovaní skrze socializaci než dívky, a jednak jsou chlapci vychováváni k tomu, aby byli „tvrdí, agresivní, aktivní,
odvážní“ – tzn. k vlastnostem, které mají dle S. blízko ke vzniku delikventního chování. Chlapci jsou tak častěji vystaveni
situacím, kdy se kriminální chování jeví jako možnost či východisko. Bázi pro vysvětlení odlišných procesů socializace –
a tím pak pro vznik kriminálního chování – je však podle S. nutno hledat v biologické rovině (ženy rodí, a ne muži, podrobněji
viz Sutherland 1947).
Obdobně již Parsons (1937) ve své teorii funkcionalismu tvrdí, že „v rodině se děti učí, že ženy se starají, drží rodinu pohromadě
atd. a muži „dělají“ úspěch, dosahují cílů a živí rodinu“ – tento model tvoří základ stability rodiny i celé společnosti.
Jeho teze opět vycházejí z biologických základů, totiž že ženy rodí děti a mají tak lepší předpoklady pro pečující a výchovnou
roli, než muži. Podle P. mají dívky celkově snazší situaci při hledání vhodných modelů chování než chlapci: ti nemají
k dispozici žádný jasný, čitelný a jednoznačný „mužský model chování“, pouze vědí, že se nemají chovat podle ženského
vzoru, ale že mají být naopak „silní, tvrdí“: hledají tak maskulinitu prostřednictvím akceptace těchto vlastností (síla, tvrdost),
která pak častěji vede ke kriminálnímu chování, které těmto vlastnostem odpovídá.
Parsonsovu teorii o obtížném procesu socializace chlapců ve srovnání s dívkami (chybí jasný a jednoduchý mužský model)
přebírá A. Cohen (1955) a rozpracovává ji ve svých studiích o delikvenci v 50. a 60. letech v USA. Cohen tvrdí, že pečující
ženská role je jasně vnímána jako „dobrá“, ale není jasné, jak se chovat, když chce být chlapec také „dobrý“, ale ne „zženštilý“:
tato úzkost ústí podle C. ve vznik pouličního gangu („street gang“). Gang znamená nejen porušování pravidel (kriminální
chování), ale zejména umožňuje hrát mužskou roli a cítit se být mužem. Cohen se však zabýval zejména sociální podmíněností
delikventního chování, tvrdil, že delikvence je především záležitostí nižších tříd („working class“) a nedával tak důraz na vyjádření
maskulity v motivech delikvence, ale spíše na konflikt sociálních vrstev (kriminalita jako kolektivní odpověď nižších
vrstev na pohrdání a odsuzování „white collars“ a na frustraci, která z toho vzniká). Zde je důležité, že stejně jako Parsons
a Sutherland vycházel ze základu teorie sexuálních rolí, tzn. bral za základ pozdější diferencované socializace a diferencí ve
sklonu k delikvenci biologické odlišnosti mužů a žen.
cenná a tím odpoutává pozornost od sociální reality v termínech mocenských vztahů a tím i od toho,
komu tato teorie nejlépe slouží: podle C. té skupině, která je sociálně silná. V této souvislosti užívá Connel
termín „Categorical theory“ (CT), jako pokus o sloučení různých feministických přístupů k otázce
a perspektivám genderu – vztahuje se k množství teoretických perspektiv, které mají za cíl porozumět
genderovým vztahům studiem dvou protikladných kategorií – mužů a žen. Klíčovými koncepty v CT
jsou patriarchální společnost, dominance, útlak, využívání; v rámci těchto konceptů jsou muži těmi,
kdo mají moc, a ženy těmi, kdo ji nemají (Walklate 2001: 62).
Connell definuje tři základní sociální struktury, které dávají základ genderovým vztahům: rozdělení
práce, mocenské vztahy a sexualita – přičemž tyto oblasti netvoří konstantní entity, ale mění se v čase
i prostoru; dohromady pak definují podmínky, za kterých jsou utvářeny genderové vztahy. Tyto
struktury určují podmínky, za nichž jsou konstruovány a rekonstruovány modely maskulinity a femininity.
Podle Connella tak gender funguje ne jako biologicky předurčené sexuální atributy, ale charakteristiky
dané a dále kontinuálně utvářené prostřednictvím sociálních procesů (Connell 1987).
Connell a hegemonní maskulinita
Zajímavý je koncept tzv. hegemonní maskulinity, který figuruje jako klíčový v díle R.W. Connella (1987).
Tzv. hegemonní moc mají ti muži, kteří dávají výraz (definují), co to je normativní heterosexualita, a to
prostřednictvím tří zmíněných oblastí genderových vztahů:
1) muž jako živitel („breadwinner“) v oblasti rozdělení práce, 2) homosexualita (ale ne lesbická láska!)
jako zločin v oblasti mocenských vztahů a 3) objektivizace heterosexuálních žen v médiích v oblasti
sexuality. Normativní heterosexualita je taková forma maskulinity, která je oceňována ve všech aspektech
sociálního života a tím definuje motivaci a formy boje mužů k tomu, dosáhnout jí a být oceňován;
současně také strukturuje charakteristiky a životy těch, kdo v tomto boji neuspěli nebo kdo odmítli bojovat;
definuje také možné odchylky a variace maskulinity.
Podle C. tato normativní maskulinita (reprezentována bílými heterosexuálními muži) dominantně
určuje mužské sebevnímání, stupeň „do jaké míry jsem mužem“ (více nebo méně) a současně dává
ostatním formám maskulinity nálepku jako „podřadná, feminní“; tato maskulinita hierarchizuje genderové
vnímání ve společnosti. V souladu s tímto pojetím je tak maskulinita něčím, na čem je třeba pracovat,
co se dá pěstovat a co „ukazujeme ostatním“ v sociálních vztazích: jedná se o tzv. „doing gender“
(Connell 1987).
Vztahy mezi maskulinitou a kriminalitou zajímavě analyzuje Messerschmidt (1993): „Výzkumy
ukázaly, že muži utvářejí svou maskulinitu v souladu s jejich pozicí ve společnosti, resp. v sociálních
strukturách, a tím v souladu s jejich přístupem k moci a ke zdrojům“ (Messerschmidt 1993: 119). M. analyzuje
různé sociální kontexty, ve kterých rozdílný přístup k moci a ke zdrojům ústí v rozdílně utvářené
modely maskulinity. V kontextu kriminality jsou klíčové tři oblasti: ulice, zaměstnání či pracoviště
(„workplace“) a domov – v každé z nich ukazuje M. detailní výčet různých způsobů vyjádření maskulinity:
chováním pasáka na ulici počínaje přes tvrdé „business“ vystupování příslušníka vyšší třídy v zaměstnání
až po vyjádření vlastní dominance v různých formách domácího násilí – tyto vzorce představují
prostředky vyjádření „mužnosti“ jak před ostatními, tak před sebou samými (podrobněji viz
(Messerschmidt 1993)).
Výše uvedené přístupy tvoří jen zlomek z rozsáhlého souboru analýz a bádání v oblasti souvislostí
kriminálního chování a genderu – jak již bylo zmíněno, podrobněji je tato oblast rozebrána v kapitole 1.4.
Ekologická perspektiva
Ekologický přístup se snaží integrovat tři úrovně teoretických analýz násilí v rodině (individuální, sociálně
psychologickou a sociokulturní) do jednoho teoretického modelu. J. Garbarino (1977) a J. Belsky
21
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
(1980, 1993) navrhli tzv. „ekologický model“, který má komplexně vysvětlit složitou povahu fenoménu
týrání a zneužívání dětí. Model se opírá o tři úrovně analýzy: vztah mezi organismem a prostředím, interakce
systémů, ve kterých se lidský jedinec pohybuje a vyvíjí, a kvalita environmentálního prostředí.
Zastánci ekologického modelu tvrdí, že násilí se objevuje tam, kde se k sobě navzájem „nehodí“ („mismatch“)
dítě, jeho rodič či rodina a okolí, ve kterém žije, tj. sousedé či komunita. Riziko týrání či násilí je
vyšší tehdy, je-li „fungování“ vztahů rodičů a dítěte ztíženo vývojovými problémy: děti s obtížemi při
učení a jakkoli handicapované děti jsou pod vyšším rizikem zneužívání než ostatní, stejně tak rodiče
vyrovnávající se se závažnými stresovými situacemi nebo s osobními problémy budou s vyšší pravděpodobností
týrat své děti. Tyto podmínky jsou navíc zhoršeny, pokud charakter sociálních interakcí mezi
členy rodiny (mezi manželi a mezi rodiči a dětmi) ještě zvyšuje dané napětí či problémy; konečně,
tam, kde je jen malé množství vnějších institucí schopných a ochotných zasáhnout a podpořit problematické
rodiny, riziko násilí opět vzrůstá.
Garbarino (1977) identifikuje dvě nutné podmínky vedoucí ke zneužívání dětí: jednak musí existovat
kulturní ospravedlnění či kulturní přijetí užívání síly vzhledem k dětem, jednak musí být daná rodina
izolována od vlivného širšího sociálního okolí a podpůrných systémů komunity.
Ekologický model poskytuje zejména heuristicky zajímavý přístup k oblasti násilí v rodině a k jejímu
zkoumání. Od výzkumu Garbarina v 70. letech neexistují empiricky podložená data, která by pokračovala
v tomto směru bádání.
22
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
1.4 Domácí násilí: genderová perspektiva
Marcela Linková
V naší společnosti existují dva velmi rozšířené mýty týkající se rodinného života, a to ten, že největší
nebezpečí, které hrozí životu a majetku rodiny, přichází zvnějšku, a pak ten, že rodina a domov jsou
ostrovy klidu, lásky a bezpečí uprostřed nebezpečného a zlého světa. Problematika domácího násilí oba
tyto mýty vyvrací a ukazuje, že soukromé vztahy mezi muži a ženami (a dětmi, případně domácími zvířaty)
v sobě zahrnují mocenské aspekty a kontrolní mechanismy, které odráží nerovné mocenské postavení
žen v naší společnosti a které mohou být i smrtelné.
Tato kapitola zkoumá teoretické přístupy k domácímu násilí. Nejdříve se zaměříme na definici domácího
násilí, poté na analýzu různých teoretických přístupů k této problematice a nakonec se budeme
věnovat genderovým aspektům domácího násilí, které se nám jeví jako nejúčinnější při vysvětlení mechanismů
a principů, na jejichž základě domácí násilí funguje. Genderová analýza se omezí pouze na
moderní západní společnosti v důsledku podobnosti vývoje genderového systému a dominance liberálních
hodnot v těchto zemích. To nám umožní analýzu genderového systému v souvislosti s domácím
násilím, což by se dramaticky zkomplikovalo v případě, kdybychom zahrnuli jiné kulturní oblasti.
Domácí násilí bylo v různých fázích historie západní společnosti součástí manželského vztahu mezi
ženou a mužem, kterou upravovaly i zákoníky (např. uvedením, jak silným prutem muž ženu může
trestat, či zásadou beztrestnosti pro muže, který zbije svoji ženu9
). Tato ustanovení odráží nerovné postavení
žen v historii západní společnosti a genderové normy vztahující se k mužské dominanci a ženské
podřízenosti. Vzhledem k tomu, že domácí násilí se odehrává ve sféře soukromé, bylo dlouho považováno
za cosi, co se odehrává pouze mezi daným mužem a ženou, že je to jejich soukromý problém, do
kterého by se společnost a stát neměly vměšovat, a že se společnosti vlastně vůbec netýká.10
Přestože se
s těmito názory stále ještě můžeme v české společnosti setkat, informační kampaně organizované neziskovými
organizacemi (16 akčních dní proti násilí na ženách či sociální reklamní kampaně Bílého kruhu
bezpečí a Koordinačního kruhu prevence násilí na ženách) vedly ke změně postojů české společnosti.
Reprezentativní výzkum agentury STEM pro Bílý kruh bezpečí a společnost Philip Morris provedený
v roce 2001 neprokázal, že by si společnost myslela, že „problém domácího násilí je problém zveličovaný
feministkami“.11
Celých 72 % respondentů s tímto tvrzením nesouhlasilo.
Na druhou stranu se ovšem 29 % respondentů domnívalo, že společnost by tento problém měla tolerovat,
protože si to vyřeší rodina sama. Naopak čtyři pětiny respondentů se domnívaly, že jde o problém,
který si žádá zásah okolí. Na osobní úrovni by ovšem každý druhý s pomocí váhal.12
Problém domácího násilí se v západní společnosti začíná poprvé silně definovat jako veřejný problém
v souvislosti s 2. vlnou feministického hnutí v 60. a 70. letech 20. století, které stavělo na zásadě
„soukromé je politické“. Feministické aktivistky začaly poukazovat na strukturální a mocenské faktory
domácího násilí a na souvislosti s nerovným genderovým uspořádáním společnosti. Od té doby se domácí
násilí v západních vyspělých společnostech postupně stalo politickým problémem, který se řeší na
23
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
9 Americké zákony, které vycházely z britského zvykového práva, tak např. dovolovaly trestat manželku „bez toho, aby bol
vystavený nepríjemnému stíhaniu za napadnutie a bitie, čo by mohlo poškodiť povesť a uvaliť hanbu na všetkých zúčastněných“
(Jones 1998: 6 in Aspekt).
10 Tento mýtus se velice často objevuje ve společnosti i dnes, kdy vlastně poskytuje lidem alibi, že na obranu týrané ženy
nekonají, a tudíž se útoku nepřímo účastní.
11 Otázka ve výzkumu veřejného mínění zněla: „Domníváte se, že násilí mezi partnery je problém zveličovaný feministkami
a ženskými organizacemi?“
12 Desatero o domácím násilí: Shrnutí základních výsledků reprezentativního výzkumu pro občanské sdružení Bílý kruh
bezpečí a Philip Morris ČR a.s., který v květnu 2001 provedl STEM.
vládní úrovni, neboť se změnilo vnímání násilí na ženách včetně domácího násilí v tom smyslu, že popírá
ženská lidská práva, a navíc s sebou nese obrovské ztráty pro společnost.13
Většina západních společností,
včetně České republiky, se přihlásily k Deklaraci OSN o odstranění násilí na ženách (1993)
a k Pekingské deklaraci (1995), jež též tematizují otázku domácího násilí. Genderově podmíněné násilí je
v nich definováno jako jakýkoli čin, „který způsobí, nebo by mohl způsobit, tělesnou, sexuální anebo duševní
újmu nebo utrpení žen, včetně hrozby takovým činem, zastrašování nebo úmyslného omezování
svobody, a to jak ve veřejném tak i v soukromém životě“. Z této definice je zřejmé, že násilí na ženách je
strukturální záležitostí vycházející z nerovného genderového systému a může se odehrávat jak ve sféře
veřejné tak soukromé a jeho cílem je udržení výsadního postavení a kontroly nad jednotlivými ženami.
Metódy, jako ovládnuť inú osobu, sú založené na systematickom, opakovanom sposobovaní psychickéj
traumy. Sú to presne vypracované techniky, ktoré sú zamerané na odňatie moci dotyčnej osobe a na jej
izoláciu. Metódy zamerané na psychickú kontrolu a ovládanie sú zamerané na to, aby sa obeti vštepil pocit
hrozy a bezmocnosti a aby bol zničený jej zmysel pre vlastné ja, ako aj pre vzťah sebe k ostatným (Judith
Lewis Herman 1998: 28 in Aspekt).
Domácí násilí zahrnuje širokou škálu chování včetně:
• fyzického týrání (tělesné útoky, použití zbraní, životu nebezpečná jízda autem, ničení majetku, týrání
domácích zvířat v přítomnosti členů rodiny, útok na děti, znemožnění vstupu do obydlí, odmítání
spánku)
• sexuálního zneužívání (vynucený sex či sexuální ponižování, ubližování při sexuálním aktu, útok
na genitálie, vynucený sex bez ochrany proti početí či pohlavním chorobám, nucení oběti k sexuálním
aktům proti její vůli – např. kopírování scén z pornofilmů atd.)
• slovních útoků (neustálé ponižování a znevažování v soukromí či na veřejnosti, které se většinou
soustředí na inteligenci, sexualitu, tělesný vzhled či rodičovské nebo manželské schopnosti ženy)
• emocionálního týrání (obviňování oběti ze všech problémů ve vztahu, neustálé srovnávání oběti
s jinými s cílem podkopat její sebevědomí, občasná rozmrzelost, nezájem (např. týdny ticha) a další)
• sociálního týrání (systematická izolace od rodiny a přátel za použití technik jako např. neustálé
urážky členů rodiny a přátel, stěhování do míst, kde oběť nikoho nezná, zákazy či fyzické bránění
opuštění domu a scházet se s lidmi, tj. faktické uvěznění)
• ekonomické kontroly (naprostá kontrola financí, neposkytnutí přístupu k bankovním účtům, poskytování
pouze malého „kapesného“, užití celého výdělku ženy na náklady na domácnost).
Různé typy násilného chování v soukromé sféře lze zobrazit i pomocí následujícího kola násilí, které
velice ilustrativně pomáhá propojit různé vzorce násilného chování a ukazuje, jak jednotlivé, zdánlivě
nespojené formy chování fungují v rámci násilného vztahu s cílem získat kontrolu.
24
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
13 V současné době existuje velice málo odhadů nákladů pro společnost spojených s domácím násilím. Je ovšem zřejmé, že
náklady spojené se zdravotní péčí, ztráty na trhu práce, dále sociální dávky, policejní výjezdy, náklady spojené s poskytnutím
právní pomoci a v neposlední řadě náklady na psychoterapeutickou pomoc a další budou vysoké. Např. v Austrálii
v rámci New South Wales Government Domestic Violence Strategic Plan byla publikována zpráva, kterou vypracovaly Distaff
Associates a která se týkala nákladů domácího násilí. Odhad činil 1,5 miliardy dolarů ročně. Tuto částku tvoří přímé náklady
pro ženy včetně lékařských výloh a ušlého výdělku (128,92 milionu dolarů) a vyhledání pomoci včetně právní pomoci, ubytování,
zdravotní péče, zabezpečení výdělku a náklady na péči o děti (celkem 651,67 milionu dolarů), dohromady 780,59 milionu
dolarů, přímé náklady pro vládu včetně zdravotnictví a sociální péče (35,67 milionu dolarů), ubytování (82,70 milionu dolarů),
zabezpečení příjmu a výdělku (249,79 milionu dolarů) a právní pomoc a vymáhání práva (28,08 milionu dolarů), celkem
396,24 milionu dolarů, a nepřímé náklady ostatních stran (např. zaměstnavatelé, ušlá práce a produktivita, náklady třetích
stran) – celkem 48 milionů dolarů (Working Together…2001: 14-15).
Výzkum domácího násilí se věnuje různým aspektům od sociologických studií výskytu různých forem
násilí, přes psychologické a sociologické výzkumy týraných žen (výzkumů pachatelů domácího násilí
je poskrovnu), postoje k týraným ženám, až po teoretické studie sociálních faktorů vzniku partnerského
násilí, které vycházejí z různých teoretických přístupů. K vysvětlení toho, jak okolí vnímá týrané
ženy, byly rozvinuty různé teorie jako např. teorie defenzivního připisování (defensive attribution theory),
teorie kognitivní rovnováhy (cognitive balance theory) a teorie spravedlivého světa a další (Locke a Richman
1999: 1). Teorie defenzivního připisování říká, že čím více se člověk identifikuje s obětí, tím méně bude
připisovat odpovědnost za násilný incident oběti. Naopak lidé oběti odpovědnost připisují, pokud jejich
identifikace s ní je nízká a pokud si myslí, že se nacházejí v úplně jiné situaci než oběť a že se jim něco
podobného stát nemůže (Shaver 1970 in Locke a Richman 1999: 1).
Heiderova teorie kognitivní rovnováhy z roku 1958 tvrdí, že pokud nám není někdo sympatický, potom
budeme pravděpodobně interpretovat jeho akt jako násilí. Na základě této teorie poté Kristiansen a Guilietti
(1990) a Pierce a Harris (1993) navrhli hypotézu, že aby si lidé, kteří mají pozitivní postoje k ženám, byli
schopni udržet kognitivní rovnováhu, budou mít tendenci vinit násilníka spíše než týranou ženu.
Teorie spravedlivého světa tvrdí, že žijeme ve spravedlivém světě a každý dostává to, co si zaslouží
(Lerner 1980). Zahraniční výzkumy (Schuller, Smith, and Olson (1994)) tuto teorii potvrzují. V jejich studii
se ukázalo, že lidé, kteří mají tendenci si myslet, že žijeme ve spravedlivém světě, kde každý dostane,
co si zaslouží, mají tendenci spíše vinit oběť než násilníka a naopak.
Zahraniční studie se zaměřují na zkoumání vlivu pohlaví (Harris a Cook 1994, Pierce a Harris 1993,
Schuller et al. 1994, Stith 1990, Willis, Hallinan a Melby 1996), či etnického pozadí a rasy (Willis, Hallinan
a Melby 1996, Lockhart 1987, Baughman 1971, Tedeschi a Felson 1994 a Weitz a Gordon 1993 a další)
a genderových ideologií na postoje mužů a žen vůči domácímu násilí. Ve srovnávací studii čtyř zemí14
(USA, Kuvajt, Japonsko a Indie) se dopad genderových systémů a hodnot projevil velice silně. Míra tole-
25
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
MOC
A
KONTROLA
VÝHRUŽKY
A DONUCO-
VÁNÍ
ZASTRAŠO-
VÁNÍ
VERBÁLNÍ
ÚTOKY
EKONOMICKÁ
KONTROLA
ZNEUŽÍVÁNÍ
AUTORITY
IZOLACE
SNIŽOVÁNÍ
DOBÍRÁNÍ
OBVIŇOVÁNÍ
ZNEUŽÍVÁNÍ
MILOVANÝCH
OSOB
14 Nayak, M. B., Byrne, Ch. A, Mutsumi M. K. a Abraham, A. G. (2003). Attitudes toward violence against women: a crossnation
study in: Sex Roles: A Journal of Research, October 2003, staženo dne 5.4.2004 na URL https://www.findarticles.com/
cf_dls/m2294/7-8_49/109355377/print.jhml.
rance k násilí na ženách a ke znásilnění a výskyt mýtů o znásilnění pozitivně korelovaly s dominancí
tradičních genderových hodnot a mírou nesvobody žen v dané zemi. Největší tolerance domácího násilí
a největší tendence vinit oběť znásilnění za tento čin byly v Kuvajtu, silně tradiční zemi, kde ženy nemají
volební právo a kde se znovu ustavují příkazy týkající se ženského oděvu (burka). Tendence obviňovat
oběť panovala jak mezi ženami, tak muži, i když mezi muži byla tato tendence vyšší. Výsledky
tohoto výzkumu ukazují, že gender spolu s dalšími proměnnými hraje obrovskou roli ve vnímání násilí
na ženách včetně domácího násilí, přičemž ve všech zmiňovaných výzkumech prokazovali muži větší
toleranci k násilí páchanému na ženách ze strany mužů a větší tendenci vinit oběť. Tyto výsledky reflektují
nerovné nastavení moci a pocit dominance ze strany mužů ve společnosti.15
Domácí násilí v genderovém systému
Kapitola 1.3 ilustrativně ukazuje, že různé teoretické přístupy vyzdvihují jen určité aspekty domácího
násilí a popírají důležitost jiných. Z tohoto důvodu se tedy rozvíjí interaktivní systemický přístup, který
vnímá domácí násilí jako komplex mocenské strukturální nerovnosti mezi muži a ženami na straně
jedné a na straně druhé jako individuální reakce na tyto strukturální nerovnosti. V rámci tohoto přístupu
je tedy i intervence vnímána z různých pohledů: domácí násilí je zcela zřejmě vnímáno jako trestný
čin a jako takový je také souzeno, ovšem na druhou stranu zahrnuje i terapeutickou část, která pracuje
s jednotlivcem – jak násilníkem, tak celou rodinou na dosažení změny v individuálním životě.
Výhodou teorií založených na konceptu interaktivních systémů je, že vnímá domácí násilí jako volbu
určitého typu chování v rámci určitého kontextu. Tento přístup budu používat i v následujícím textu,
kdy se zaměřím na zkoumání genderových podmíněností v naší společnosti a na kritickou analýzu genderového
systému z hlediska moci v souvislosti s domácím násilím.
Moderní západní společnosti, včetně té české, jsou založeny na binárním genderovém systému,
který byl v některých historických obdobích konzervativnější a v jiných liberálnější a který připisuje
a očekává jiné formy chování od mužů a od žen. V této souvislosti je klíčové si uvědomit, že pojmenování
rozdílu mezi muži a ženami, tj. odlišnost v pohlavním ústrojí a další fyziologické odlišnosti, samo
o sobě nenese žádný význam, podobně jako není a priori jiná hodnota připisována modrým a černým
očím či blond a hnědým vlasům. Tyto aspekty či vlastnosti se stávají relevantní pouze v okamžiku, kdy
je jim připsána hodnota a stanou se strukturujícím a stratifikačním nástrojem. Z rasistického hlediska
či z hlediska eugeniky se tedy klíčovými mohou stát barva a kvalita vlasů, tvar nosu či lebky. Z hlediska
patriarchální dominance se klíčovým aspektem stalo pohlaví a jeho fyziologické projevy a jemu připisované
genderové hodnoty. Vzhledem k tomu, že arbitrárním fyziologickým projevům je připsána sociální
a kulturní hodnota, která se projevuje v politickém a ekonomickém systému dělby práce, se tyto biologické
projevy stanou implicitním, skrytým a neochvějným základem strukturace společnosti.
26
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
15 V zemích různých kulturních tradic je přitom zapotřebí zkoumat ještě další proměnné jako např. kastu a třídu (např.
v indické společnosti) či rasu (např. v USA v případě černošských žen či v případě romských žen v ČR). Různé studie ukazují
(a pro českou společnost se dá očekávat), že v mužské populaci míra tolerance násilí páchaného na ženách a znásilnění poroste
v případě nižší statusové příčky oběti násilí či znásilnění. Faktor pohlaví i etnického původu se ve výzkumu Locke a Richmana
projevil velice silně. U žen se projevila tendence mít větší pochopení pro oběti než násilníky a účastníci a účastnice
výzkumu černošského původu měli větší pochopení pro oběti stejného etnického původu (Locke a Richman 1999: 8-11).
V minulosti se vliv rasy v USA projevoval v soudní praxi, kdy v podstatě jakýkoli sexuální vztah mezi černochem a běloškou
byl považován za znásilnění, neboť se předpokládalo, že žádná slušná bílá žena by nenavázala sexuální vztah s černochem.
Na druhou stranu nebylo v rámci dané genderové logiky možné soudně postihovat znásilnění černošek ze strany bílých mužů,
neboť genderová role černošek byla společností konstruována v opozici vůči pohlavní čistotě a zdrženlivostí bílých žen:
černošky byly definovány jako smyslné, sexuální bytosti, a tudíž z logiky věci tehdejší doby nemohly být znásilněny (Woloch
1994).
Jednou ze zajímavých teorií, jež naturalizaci genderového dělení společnosti vysvětluje, je teorie
„optických čoček“ Sandry Bem (1993). Teorie vychází z toho, že každá společnost si vytváří pevné představy
o tom, jak by se měly chovat jednotlivé skupiny obyvatel. Ty jsou potom součástí diskurzů a institucí,
do nichž jsou členové společnosti socializováni. Prostřednictvím těchto „čoček“ jednotlivci vnímají
svět a hodnotí jej. Z genderového hlediska Sandra Bem identifikuje tři základní „čočky“: genderovou polarizaci
(tj. představu, že ženy a muži jsou odlišní a že společnost je uspořádána podle těchto odlišností),
androcentrismus (tj. představu, že muži jsou nadřazeni ženám a že vše, co se pojí s mužskostí, tvoří
normu, vůči níž jsou ženy posuzovány) a biologický esencialismus (tj. představu, že rozdíly mezi ženami
a muži jsou biologicky dané, což zdůvodňuje jak nadřazenost mužů, tak i uspořádání společnosti na
základě genderového principu). V rámci tohoto binárního genderového systému se vytvářejí dva gendery
– femininita a maskulinita.16
Efektivita genderových stereotypů maskulinity a femininity je velice vysoká
a jejich projevy jsou všudypřítomné právě na základě výše uvedené „naturalizace“ rozdílů mezi
muži a ženami. Jak říká Pierre Bourdieu:
Není to vůbec tak, že by se symbolické uspořádání dělby práce podle pohlaví a s ním pak i celý sociální
i přirozený řád řídily nutnostmi biologické reprodukce, ale naopak arbitrární konstrukce biologického,
a zvláště pak mužského a ženského těla, jeho funkcí a způsobů užívání – a jmenovitě po stránce biologické
reprodukce – slouží za zdánlivě přirozený základ jak rozdělení pohlavní aktivity, tak dělení práce, a odtud
pak celého kosmu, v duchu androcentrismu. Neobyčejná síla mužského pojetí sociálního světa pramení
z toho, že se v něm kumulují a koncentrují dvě operace: že totiž legitimuje vztah nadvlády tím, že z něho činí
součást logické přirozenosti, jež sama je přitom naturalizovanou sociální konstrukcí (Bourdieu 2000: 24).
Na základě těchto rozdílů, které se staly stratifikačně relevantní, se pak utvářejí symbolické a hodnotové
systémy a na jejich základě přijatelné normy chování. Gender funguje na dvou rovinách, na rovině
ideologické a na rovině osobní identity (Leach 1994),17
přičemž obě jsou provázané. Na ideologické
úrovni představuje gender kulturní ideál, který definuje vhodné role, hodnoty a očekávání týkající se
obou pohlaví. Na rovině osobní identity funguje gender jako prostředek pochopení sebe sama a jako takový
strukturuje osobní postoje a chování v rámci celkového sociálního kontextu a zkušeností jedince.
Genderové systémy nejsou pevně dané ani neměnné, jak ukazují různé antropologické studie (např.
Oakley 2000). Gender ale je nutné „dělat“ v každodenních interakcích s okolím a zároveň je nutné udržovat
ideologickou genderovou hegemonii na strukturální úrovni. Ideologická rovina poskytuje rámec,
v němž se jedinci v dané společnosti pohybují a vůči němuž se vymezují.
V rámci našeho genderového systému je ženám připisována nižší hodnota než mužům. V závislosti
na kulturním, historickém a sociálním kontextu byla žena vnímána jako „horší muž“, který se ale
v podstatě skládá ze stejných částí a má stejné schopnosti18
či za něco, co má blízko ke zvířatům (žena
byla vnímána jako pudově orientované zvíře bez schopnosti intelektuální činnosti) či jako něco jiného,
27
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
16 Pro účely této práce odhlédneme od faktu, že binární genderový systém není jediný a že existují kultury, kde se rozlišovalo
či rozlišuje větší množství genderových identit. V ČR se v souvislosti s binárním genderovým systémem hovoří o tzv.
„třetím pohlaví“ či „třetím genderu“ v případě transgenderů (med. transsexuálů), pro než může být velice obtížné se zařadit
do jednoho či druhého genderu definovaného v rámci naší kultury.
17 Existují i jiné genderové systémy, např. Lorber a Kimmel používají rozlišení mezi institucionální a individuální rovinou či
Sandra Harding pracuje s dělením na symbolickou, strukturální a individuální rovinu.
18 Tento přístup, také nazývaný one sex model (model jednoho pohlaví), byl dominantním přístupem do 18. století. Až do
osvícenství bylo biologické pohlaví považováno za epifenomén, zatímco gender byl prvořadou daností. Být mužem či ženou
znamenalo určité společenské zařazení a úlohu, ovšem nešlo o vztah dvou biologicky protikladných jedinců (Badinter 1998:
84 in Aspekt). Tento přístup byl naprosto odlišný od těch, co následovaly, zejména v tom, že ženám neupíral stejné morální
schopnosti.
co je ze své biologické podstaty odlišné a zároveň nižší, horší. Tento biologický pohled se stal dominantní
v 19. století v souvislosti s novými biologickými objevy, např. objevem vaječníků. Genderový systém
tedy přešel od „rozlišení podle stupně“ k „přirozenému rozlišení“ a radikálnímu dimorfismu (Badinter
1998: 84 in Aspekt). Přes tuto mnohost pohledů na odlišnosti či podobnosti mezi muži a ženami zůstává
fakt mužské nadvlády nepochybný:
…je-li totiž pravda, že se vztahy mezi pohlavími změnily méně, než by se z povrchního pohledu dalo soudit,
a že na základě poznání objektivních a poznávacích struktur určité obzvlášť dobře se uchovavší androcentrické
společnosti… lze pochopit některé nezamaskovanější aspekty obdobných vztahů v dnešních ekonomicky
nej-pokročilejších společnostech, pak je třeba se ptát, jaké dějinné mechanismy způsobily, že se struktury dělené
podle pohlaví a principy tohoto dělení vymkly z chodu dějin a staly se relativně věčnými (Bourdieu 2000: 7).
Maskulinita je vždy definována v protikladu k femininitě, a tak přestože je muž referenčním rám-
cem,19
mužská genderová identita je vždy definována v opaku k ženské, a tudíž tato neustálá práce na
vytváření mužské identity není možná bez existence „femininity“20
a ženy.
Badinter (Badinter 1998: 84 in Aspekt) v této souvislostí uvádí, že identita ženy je ze společenského
hlediska do značné míry dána její schopností rodit děti, to ji činí ženou. Identita hodné či dobré ženy
může být ztracena, pokud se žena dobře nestará o své děti nebo přikládá příliš velký důraz např. své kariéře
či koníčkům (pak se z ní stává buď špatná matka nebo mužatka/chlapyně). Aspekt potenciality
mateřství je v naší společnosti úhelným kamenem ženské identity21
a má zásadní dopad na postavení
žen na trhu práce i v jiných sférách života. Nicméně je důležité mít na paměti, že každodenní „dělání“
ženské genderové identity je stejně problematické jako u mužů a v případě obou pohlaví se dále problematizuje
s postupným uvolňováním modelů femininního a maskulinního chování a sankcí, které mohou
být uplatněny za porušení genderově přijatelných norem chování.
V souvislosti s mužskou genderovou ideologií se ustavil termín „hegemonická maskulinita“ (Carrigan,
Connell a Lee 1985), která neodkazuje na nějakou mužskou roli, ale na určitý typ maskulinity, jíž
jsou ženy a určité skupiny mužů (mladí, zženštilí muži, homosexuální muži atd.) podřízeni. Hegemonická
maskulinita odkazuje na sociální převahu jednoho typu maskulinity, který v rámci kultury říká, co to
znamená být mužem. Hegemonická maskulinita je určitou strategií pro udržení ekonomické, politické
a sexuální podřízenosti žen a ideologický proces artikulace této strategie (Leach 1994).
Utváření maskulinní genderové identity se opírá o neustálý proces dokazování mužnosti
a mužskosti. Socializace chlapců se velice často opírá o tvrzení typu: „buď muž“ či „dokaž, že jsi
chlap“, „chlapi nebrečí“ apod. Zdá se, že raná chlapecká socializace je mnohem více disciplinační
než raná dívčí socializace, kdy se dívkám umožňuje poměrně svobodné chování z hlediska tradiční-
28
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
19 To se v mnoha západních jazycích odráží v tom, že slovo označující muže je též používáno jako obecná apelace člověk,
čímž se ženy a jejich agence zneviditelňují a zastírají.
20 Termín maskulinita a femininita se začaly používat v rámci gender studií v protikladu k mužskosti a ženskosti. Zatímco
mužskost a ženskost měly charakterizovat vlastnosti mužů a žen dané jejich biologickými predispozicemi a rozdíly, femininita
a maskulinita měly odkazovat na sociální aspekty utváření mužské a ženské identity. Přestože toto rozdělení může být
užitečné, v současné době mnohé teoretičky a teoretici genderu poukazují na to, že toto dělení není takto striktně možné,
neboť o ženách a mužích není možné cokoli tvrdit pouze z biologického hlediska, protože jsou vždy a napořád již součástí
sociálního světa, a tudíž takto striktní oddělení biologického a sociálního není možné. Další teoretičky a teoretici atakují samotný
binárně konstruovaný pohlavní systém a poukazují na fakt, že přestože různé biologické rozdíly pochopitelně mezi
pohlavími existují, samotný pohlavní systém s jeho důrazem na ženské mateřství jako jediný referenční bod ženské identity
je stejným konstruktem jako genderový systém norem chování a dělby práce (viz Bourdieu výše).
21 Hašková, H. (2003). Partnerství v rodině. In: Rovné příležitosti mužů a žen při slaďování práce a rodiny. Sociologický ústav
AV ČR. Přestože mezi lety 1991 a 1999 došlo k 13% poklesu u míry souhlasu s tvrzením „Nic proti zaměstnání, ale většina žen
stejně touží po domově a dětech“, jde o velice silnou akceptaci tohoto názoru.
ho femininního genderu, a společenský tlak začne narůstat až později na počátku puberty (Renzetti
a Curran 2003).
V rámci tohoto socializačního rámce se chlapci obecně učí definovat v opozici k dívkám a ženské
vlastnosti se učí vnímat jako cosi, co může ohrozit úspěšnou konstrukci jejich maskulinní genderové
identity. Z lingvistického hlediska neexistuje ekvivalent pro zesměšnění dívek, které by odpovídalo zesměšnění
chlapců typu „jsi baba“, „jsi zženštilý“, „chováš se jak holka“. Od raného věku tedy chlapci musí
dokazovat jiným mužům či chlapcům svoji správnou mužskou identitu a mužské okolí se stává arbitrem
dosažení této správné identity, přičemž ženy – matky, učitelky v mateřských a základních školách a další
ženské postavy v okolí chlapce – a celková atmosféra ve společnosti se na tomto procesu mohou význačně
podílet. Důležité je ovšem to, že toto neustálé dokazování mužnosti probíhá v prostředí, které zároveň
chlapce učí, že mužské sociální bytí je důležitější a hodnotnější než ženské,22
že muž má výsadní postavení,
že ženy ho mají poslouchat, že mají být zticha, když on hovoří atd. Tvrdá disciplinace je tedy kompenzována
příslibem výsadního postavení v případě, že chlapec vyroste v „opravdového muže“. V tomto bodě
tedy dochází k velice úzkému snoubení genderové ideologie s genderovou identitou.
Součástí výše zmíněné homogenní maskulinity je násilí a jeho používání pro dosažení vytyčených cílů.
Dokazování správného mužství v raném věku často zahrnuje schopnost se prát, nenechat se přeprat
a dokázat, kdo je silnější. Přesto, že v současné době dochází k posunům ve výchově dětí a fyzické tresty
např. již nejsou rodiči do té míry přijímány, starší generace ve výše popsané atmosféře rozhodně vyrůstaly.
Tato socializace k násilí je ospravedlňována mužskou „přirozeností“ – „kluci jsou kluci“ – která je zase
naopak vysvětlována mužskou chromosomální kombinací XY a výskytem hormonu testosteron v mužském
těle.23
Chlapci se často učí, že zastrašování a násilí jsou velice účinným prostředkem k dosažení
cíle a kontroly nad druhými. Ve společnostech, které důležité komunikační schopnosti, schopnost hovořit
o problémech, dávat najevo emoce atd. připisují ženám a popírají v mužích, se násilí může stávat
prostředkem, jak dosáhnout určitého cíle.
Genderové připisování rolí je sice ve společnosti na strukturální úrovni stále velice silné, ovšem od
60. let dochází v západní společnosti k individuálnímu rozvolňování genderových identit a v České republice
tento proces započal po roce 1989 v souvislosti s nově získanou svobodou a možnostmi osobního
rozvoje. Státní formální emancipace žen v období komunismu byla nahrazena ženským aktivismem
v různých sférách lidského snažení a společenského života a emancipací v ekonomickém a soukromém
životě.
29
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
22 To se projevuje od dětského věku např. v učebnicích, komunikací učitelského sboru se studenty a studentkami, dále
např. v rozdělení prostoru v médiích, financování spíše mužských než spíše žensky orientovaných aktivit v obcích atd.
23 V této souvislosti bych chtěla upozornit, že chromosomální kombinace XX a XY nejsou tak striktně rozděleny na ženskou
XX a mužskou XY, jak říká medicína, ale že dochází k různým změnám v těchto kombinacích bez toho, že by vždy nutně
ústily do medicínsky validní odchylky (zde bychom ovšem musely zkoumat procesy definování odlišností, anomálií atd.
v lékařském diskurzu právě z genderového hlediska, na což v této práci není místo). Další důležitý aspekt, který se pojí s konstrukcí
mužské agresivity v souvislosti s testosteronem, je ten, že různé studie (viz Giddens 2000 či Renzetti a Curran 2003)
ukazují, že 1) hormon testosteron se nachází i v ženském těle, 2) ke zvýšení hladiny testosteronu jak u mužů tak u žen dochází
v souvislosti se soutěživostí, podrážděností a hněvem. Fakt, že hladina testosteronu koreluje se soutěživostí, se tradičně
interpretovalo tak, že vysoká hladina testosteronu vede ke zvýšené soutěživosti (tudíž muži jsou více soutěživí a agresivní
než ženy). Výzkumy ovšem ukazují pravý opak: situace, kdy jsou projevy soutěživosti přijatelné či dokonce žádoucí, vedou
ke zvýšení testosteronu v krvi – a to opět u mužů i u žen. Tyto výzkumy vedly vědce a vědkyně k redefinici hypotézy o výskytu
hormonu testosteron v tom smyslu, že v situacích, které se pojí s růstem prestiže nebo úspěchu, dochází k růstu hladiny
testosteronu u mužů i u žen (Renzetti a Curran 2003: 82). Tato redefinice role testosteronu je z genderového hlediska klíčová,
neboť v kulturách, kde se od žen soutěživost neočekává, či jsou za ní dokonce sankcionovány, je tedy pravděpodobné,
že budou mít hladinu testosteronu nižší. Nemůžeme vědět, co by se stalo ve společnosti, kde by se od žen soutěživé chování
dlouhodobě očekávalo. Tyto výzkumy opět dokazují, že konstrukce genderových identit na základě biologických vlastností či
projevů je málo opodstatněná.
V současné době ještě nejsou k dispozici sociologické longitudinální výzkumy, které by se zabývaly
proměnou genderových rolí a postojů v české společnosti v historických souvislostech, nicméně z dílčích
výzkumů a pozorování lze usuzovat, že se v ČR od roku 1989 projevují dvě protichůdné tendence.
Jednou je nepochybná emancipace a liberalizace ženské populace, na druhou stranu ovšem v první polovině
90. let došlo k další maskulinizaci klíčových mocenských center (ekonomická a politická sféra),
v nichž se ženy stále velice obtížně prosazují na vysokých postech. V rámci této společenské transformace
lze sledovat i proměny genderového systému. Vidíme redefinici maskulinity, kdy tradiční očekávání
a role, které muži mají plnit, sice nezmizely, ale prochází zásadní proměnou. To klade na některé
muže zvýšené nároky a je zdrojem silného stresu. Tento stres a nejistota jsou výsledkem toho, že sice
hegemonická maskulinita na ideologické úrovni stále ještě funguje a je obecně přijímána, na osobní
úrovni je ovšem tradiční představě muže stále obtížnější dostát a pro některé skupiny žen se stává ne-
přijatelnou.
Jak ukazuje Badinter (Badinter 1998: 85-88), krize maskulinity probíhaly i v minulosti, a to vždy
v souvislosti s nárůstem ženské emancipace a zvyšující se rovností pohlaví, kdy jde o „úsilie o prehodnetenie
úloh muža a ženy, ženy v manželstve, rodiny a pohlavného života“ (Badinter 1998: 85). V těchto
dobách dochází k redefinici mužské role směrem k větší jemnosti, která je často vnímána jako homosexuální,
zjemnělá a zženštilá. V těchto dobách, kdy se projevuje snaha redefinovat role muže a ženy, se
projevuje strach ze ztráty moci mužů a z „pomužštění“ žen.24
Tradiční mužská role, jak ji dnes vnímáme, je produktem průmyslové revoluce. Od konce druhé
světové války je ovšem tato role stále více problematizována a kritizována. Novodobá verze „živitele rodiny“
je v současné době na ústupu, neboť ve většině západních společností jsou ženy ekonomicky aktivní
a ekonomická situace rodin neumožňuje model muž-živitel a žena-hospodyně. Kromě obtížné
ekonomické situace je z pohledu žen hlavním důvodem ženské ekonomické aktivity v ČR ekonomická
nezávislost na partnerovi, osobní seberealizace a navázání osobních přátelských kontaktů na pracoviš-
ti.25
Navíc je tento model z feministických pozic napadán za to, že zneschopňuje ženy a činí je závislé
na partnerovi, což je v případě výskytu domácího násilí klíčové.26
V současné době dochází k zásadní redefinici ženské i mužské role v české společnosti, přičemž se
objevují konfliktní přístupy, kdy některé jsou založené na liberálních hodnotách individuální svobody
a možnosti volby a jiné se vracejí k tradičním představám o rolích, jež by muži a ženy měli plnit. Navíc
sociální stát často poskytuje služby, které v dřívější době zajišťoval muži v roli živitele rodiny. Změna
ekonomických podmínek společnosti a vývoj služeb společnosti klade stále větší důraz na dovednosti,
které jsou tradičně vnímány jako ženské – úslužnost, ochota pomoci, potlačení vlastní vůle ve prospěch
zákazníka, empatie atd. – nejsou to ovšem ale pouze ženy, které tato zaměstnání vykonávají. V české
společnosti po roce 1989 navíc dochází k ekonomické restrukturalizaci, kdy tradiční mužské resorty
a zaměstnání jsou utlumovány a roste nezaměstnanost.27
Jak ukazují zahraniční výzkumy (Wolfgang & Ferracuti 1967, Burt 1980, Levinson 1989, Yllo 1984),
násilí na ženách či partnerské násilí se vyskytuje spíše ve společnostech, kde existuje silné genderové
30
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
24 V současné době se tento trend např. projevuje sklonem k androgynnosti mezi mladou generací, která je komunikována
i masovými médii, např. módními trendy.
25 Křížková, A. (2003). Postavení žen na trhu práce a jejich pracovní preference. In: Rovné příležitosti mužů a žen při slaďování
práce rodiny. Sociologický ústav AV ČR.
26 V České republice se v této souvislosti objevují diskuse týkající se nastavení systému sociálního zabezpečení, který závislost
žen na svých partnerech také podporuje.
27 V kontextu České republiky a dalších postkomunistických států by též bylo velice užitečné zkoumat dopad systému sociálního
zabezpečení zavedeného komunistickým režimem na mužskou roli ve společnosti. Stávající vývoj by tedy také mohl být
vnímán jako „remaskulinizace“ určitých aspektů sociální zkušenosti (např. v případě redistribuce společenského vlastnictví).
rozdělení rolí a moci, přičemž žena a stereotypní ženské vlastnosti nepožívají respektu, a kdy začne docházet
k transformaci tradičního společenského systému. Domácí násilí se stává prostředkem udržení
pocitu individuální kontroly nad vlastním životem. Lze se oprávněně domnívat, že v současné době se
v ČR tyto tendence projevují v souvislosti s ekonomickou a sociálně-kulturní transformací velice silně,
na druhou stranu ovšem neexistují studie domácího násilí před rokem 1989, které by umožnily srovnání.
Nové tlaky, které přinesla společenská transformace, nejsou vyvažovány celospolečenskou debatou
o nutnosti proměny tradičních ženských a mužských rolí a odpovědnosti, ba naopak, proměna těchto
rolí je vnímána jako ohrožení stávajícího pořádku.
Domácí násilí v naší společnosti existuje a formuje se v sociálním prostoru prodchnutém násilím,
kdy tradiční genderový systém konstruuje veřejný prostor jako prostředí nebezpečné pro ženy, kde ženy
neustále potřebují ochranu muže, jinak se mohou stát kořistí jiných mužů. Ženy, ať již tedy oprávněně
či v důsledku reprezentace veřejného prostoru jako nebezpečného ženám, si konstruují realitu,
kdy domácí sféra by měla fungovat jako místo bezpečí. Dále, v souvislosti s proměnou partnerských
vztahů a rostoucím důrazem na vzájemnost náklonnosti a projevování emocí se sféra soukromá upevňuje
jako místo, které má skýtat jak mužům, tak ženám oddech a odpočinek od rychlého a náročného
světa zaměstnání.
Pro popis domácího násilí se jeví jako nejužitečnější výše popsaný interaktivní individuální a systémový
přístup, který zkoumá tento jev jako kombinaci určitých sociálně-kulturních proměnných a individuální
situace. V tomto průsečíku se projevuje tradiční mužský strach z ženského, strach ze ztráty výsadní
pozice a zároveň snaha o její udržení, sociální výchova mužů k používání násilí a akceptace násilí
v mužských vztazích atd. Domácí násilí je pak možné vnímat jako individuální volbu směřující k upevnění
vlastní maskulinní identity, která je založena na podřízenosti žen. Z genderového hlediska je partnerské
násilí možné vnímat jako důsledek snahy dostát nárokům na tradiční mužskou roli (definovanou
homogenickou maskulinitou) v kontextu redefinice genderových rolí ve společnosti.
Pro pochopení dynamiky násilných partnerských vztahů je důležité analyzovat i tradiční genderově
připisované femininní chování. Dle tradiční askripce genderových vlastností jsou ženy odpovědné za
emocionální sféru a sféru rodiny. Předpokládá se, že budou tiché, podřídí se mužům, nebudou odporovat
a nebudou agresivní. Sociologické studie dětí ukazují, že dívky jsou od dětství disciplinovány v tom,
aby svůj čas strukturovaly podle potřeb jiných, zatímco muži se spíše učí, že jiní (často ženy) si strukturují
čas podle potřeb mužů (Scheu in Aspekt 1/2001: 45-46).
Odlišné strukturování mužského a ženského času, odlišné připisování vlastností na základě pohlaví
atd. mají velký dopad na zkušenost domácího násilí. Jak potvrzuje terapeutická praxe, násilní muži
bývají na počátku vztahu velice milí a svým partnerkám dávají najevo bezmeznou oddanost a lásku.
Signály, které vůči ženě vysílají, si partnerky na základě hodnot naší společnosti vysvětlují spíše jako
pozornost a lásku než jako projevy kontroly (jde např. o časté telefonáty, otázky, jak žena tráví čas, důraz
na společné trávení volného času, žárlivost na jiné muže atd.). Nutno ovšem dodat, že aspekt kontroly
může být i součástí definice lásky v západní společnosti, a může tedy být integrální součástí vztahu
založeného na tradičním genderovém systému. To postupem doby může vést k tomu, že žena omezí
kontakty s okolím.
Vzhledem k tomu, že ženy přijímají odpovědnost za vztah a emocionální pohodu ve vztahu více
než muži, dochází k tomu, že ženy vnímají první projevy nesouladu jako vlastní nedostatečnost, kterou
se snaží řešit změnou vlastního chování. To pokračuje v násilném vztahu i po prvním projevu násilného
chování, který ženy mají opět tendenci internalizovat. Ráda bych zdůraznila, že k tomuto zvnitřnění nedochází
z důvodu ženské patologie či nedostatku sebevědomí (i když tento fakt se může projevovat).
Naopak, vypovídá pouze o úspěšné internalizaci určitého modelu ženské genderové role a snaze jí dostát.
Z tohoto důvodu potom v násilném vztahu mají týrané ženy tendenci snažit se plnit jakékoli roz-
31
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
mary či požadavky trýznitele, a to ze dvou důvodů: 1) minimalizovat možnosti násilného chování, 2)
z víry, že změnou chování a plněním požadavků partnera se situace změní. Z analýzy kvalitativního dotazníkového
šetření, které proběhlo v rámci výzkumu IVAWS (viz kapitolu Analýza kvalitativních doplňujících
otázek) vyplynulo i to, že některé ženy přijmou násilí jako součást vztahu a odmítají je řešit,
což opět může být známkou snahy vyrovnat se s danou situací na psychické úrovni.
Pro popis fenoménu domácího násilí se vyvinul termín spirála domácího násilí. Tento termín vysvětluje
cykličnost domácího násilí a zároveň jeho gradující tendenci. V tomto smyslu tedy dochází jak
k eskalaci požadavků ze strany násilného partnera, tak ke vzrůstající snaze partnerky těmto požadavkům
dostát a současně vzrůstá i intenzita násilného chování.
V první fázi cyklu dochází k vytváření napětí ve vztahu (tension building phase, build-up phase).
Partner partnerku neustále kritizuje, peskuje ji za drobnosti (spojené s tradiční genderovou rolí, např.
úklid, výchova a dohled nad dětmi, vaření atd.). U partnera se může projevovat podrážděnost, rozčilení,
žárlivost a explosivnost. Partnerka se naopak snaží napětí mírnit, je úslužná, snaží se plnit veškeré rozmary
s cílem předejít výbuchu násilí a obviňuje sebe samou. V druhé fázi (escalation phase, explosion
phase) dochází k eskalaci násilí a týraná žena se cítí bezmocná, má strach, cítí zlobu a bolest. V třetí fázi
se projevuje několik faktorů: faktor lítosti (remorse phase), faktor zvýšeného zájmu (pursuit phase)
a faktor „líbánek“ (honeymoon phase), kdy dochází k „usmíření“.
Z hlediska zkoumání domácího násilí se fáze usmíření jeví jako klíčová. Násilník se v této fázi
omlouvá, dává týrané partnerce dárky, snaží se jí předcházet a slibuje, že se to nikdy nebude opakovat.
V této fázi násilný partner týrané ženě např. říká, že to dělá kvůli tomu, že ji miluje, a to ji vede k odpuštění,
pochopení, soucitu a hlavně k tomu, že zůstane: „Odpuštenie je viditeľný signál jeho úplnej
kontroly“ (Jones 1998: 11 in Aspekt).
V této souvislosti je také důležité si uvědomit, že násilí se ve vztahu neprojeví okamžitě a na plnou
sílu. Ba naopak: násilný partner se může zdát v průběhu namlouvání jako velice citlivý, jemný, pozorný,
láskyplný. Občasné projevy žárlivosti jsou pravděpodobně v tomto bodu vztahu partnerkou vnímány jako
projevy lásky, a ne kontroly. I v průběhu násilného vztahu je ovšem násilného partnera velice obtížné
rozpoznat, protože ve veřejné sféře většinou působí neproblémově či je dokonce oblíben v kolektivu.
Tento fakt je velice důležitý, neboť vyvrací teorie domácího násilí založené na předpokladu neschopnosti
trýznitele kontrolovat hněv a agresi či na předpokladu psychické patologie. Naopak, násilné chování
v intimních vztazích potvrzuje, že jde o volbu a racionálně promyšlené chování, neboť násilný
partner je schopný rozpoznat, kdy se může násilně chovat a kdy nikoliv (např. na pracovišti, vůči výše
postaveným osobám). Na druhou stranu může být týraná partnerka vnímaná jako nedůvěryhodná či
„divná“ právě proto, že její psychika je ovlivněna probíhajícím násilným vztahem. To se může projevit
i např. při policejních zásazích či v situaci, kdy týraná žena jde ohlásit incident na policii, neboť se může
zdát nekoherentní, hysterická, pomalá atd., a z toho důvodu často policie její výpověď bagatelizuje či
přímo odmítá oznámení zaznamenat.
Tato očekávání, že ženy se budou nějak chovat a že muž bude mít určitou výsadní mocenskou pozici
pouze z toho titulu, že je muž, vyvolává v dnešní společnosti tenzi. Individuální mužské násilí na
ženách a dětech (případně domácích zvířatech) může být tedy vnímáno jako výraz nejistoty násilných
mužů ve své genderové roli ve vztahu k tradiční představě homogenické maskulinity a jako snaha
o udržení této výsadní pozice, kterou si muži osvojí v procesu socializace a jíž je velice obtížné dostát.
Jako nejdůležitější aspekt problematiky násilí v partnerských vztazích se mi jeví anachroničnost
zacházení s tímto problémem, totiž to, že při řešení problematiky domácího násilí je stále do značné
míry opomíjen jeho genderový aspekt. To má za následek, že řešení tohoto problému je neustále nutné
dokazovat např. ekonomickými dopady na společnost (tato analýza např. v ČR neexistuje), přitom při
jeho řešení není většinou zdůrazněn fakt, že jde o genderově podmíněné násilí a týrání, a že tedy musí
32
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
být řešen z hlediska hodnot, na kterých budujeme naši společnost. Navíc se výzkumné úsilí většinou
zaměřuje na týrané ženy a hledání jejich společných znaků, přičemž se mi jako mnohem relevantnější
jeví zkoumání pachatelů domácího násilí, důvodů, proč k násilným situacím dochází a proč násilné
chování volí jako strategii dosažení určitých cílů, a to v širším socio-ekonomickém kontextu. Dalším nepopiratelně
důležitým aspektem je zkoumání vědomí nepřijatelnosti tohoto chování mezi muži a vůbec
postojů celé společnosti k problematice a následné kampaně potenciálně zaměřené na změnu těchto
postojů a na změnu postojů k otázce rovnosti mužů a žen ve společnosti obecně.
Pro účinné řešení této problematiky je tedy skutečně zásadní uvědomění nerovnosti vztahů mezi
muži a ženami, které tento typ chování strukturuje a podmiňuje, uvědomění nastavení genderových rolí
ve společnosti, které se podepisují na tom, že muži vůbec tento typ chování volí jako mocenskou strategii
a na tom, jak se ženy s tímto problémem potýkají, jak na něj reagují a jak na tento problém reaguje
společnost.
33
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
1.5 Násilí v rodině ve světle zahraničních výzkumů
Následující kapitola se věnuje zjištěním zahraničních, především amerických sociologických výzkumů
z oblasti násilí v rodině a pokouší se tak ve stručnosti shrnout dosavadní směry bádání v této oblasti
z pozice sociologických výzkumů. Představuje některá důležitá zjištění pramenící z těchto šetření, která
mohou sloužit jako zajímavé a potřebné zarámování výsledků z výzkumu IVAWS.
1.5.1 Domácí násilí na ženách
Podle „National Crime Victimization Survey“ (U. S. Department of Justice 1994) bylo v roce 1992 51 %
obětí násilí v intimních vztazích napadeno přítelem nebo přítelkyní, 34 % manželem(kou) a 15 % bývalým
manželem(kou). Většina násilí se projevila ve formě fyzických napadení. Ženy byly desetkrát častěji
obětí než muži. Roční míra viktimizace (podíl napadených během posledního roku) v intimních vztazích
činila 5 % u žen a 0,5 % u mužů. Nejvyšší míra viktimizace byla prokázána u osob ve věku 20 až 24
let (15,5 %), nejnižší u starších 50 let.
„National Violence Against Women Survey“ (listopad 1995 až květen 1996, formou telefonních rozhovorů,
viz (Tjaden, Thoennes 1998)) zkoumal 8 000 žen a 8 000 mužů a na základě jeho výsledků zažilo
52 % žen ve svém životě fyzické násilí buď jako dítě nebo v dospělosti, 56 % žen pak mělo zkušenost s fyzickým,
sexuálním nebo psychickým násilím. Podíl těch, kdo zažili během života násilí od partnera, byl
22,1 % v případě fyzického násilí a 25,4 % v případě všech forem násilných útoků.
Nejvyšší míru incidence vykazovaly lehčí formy násilí jako strkání, sevření, facka (mezi 16 a 18 %), zatímco
těžší formy (použití nože, bití) se vyskytovaly méně často (8,5 % u bití, 7 % v případě použití nože).
Podíl žen, které zažily násilí během posledního roku, byl 1,9 % v případě fyzického násilí a 3 % u jakéhokoli
násilí, v případě násilí od partnera to bylo 1,3 % (fyzické násilí) a 1,8 % (jakékoli násilí).
1.5.2 Násilí žen proti mužům
Data z některých starších studií násilí v rodině doložila poměrně vysoký podíl násilí směrovaných na
manžele ze strany jejich manželek – téměř stejně tak vysoký jako v případě násilí na ženách ze strany
jejich partnerů (Straus, Gelles, Steinmetz 1980; Straus, Gelles, 1986). Výzkumníci však připomínají, že
většina násilí pocházejícího ze strany žen má charakter sebeobrany; ženy také – což je logické vzhledem
k fyzickým předpokladům – nezpůsobují tak těžká zranění jako muži. Naopak podle dvou národních výzkumů
v USA ženy podle vlastních výpovědí zažívají násilí od svých partnerů či bývalých partnerů desetkrát
častěji než muži (Bachman 1994). Tyto diskrepance mezi výzkumy mohou být způsobeny tím, co
všechno se mezi „násilí“ započítává (zda jen takové násilí, které je považováno za trestný čin („crime“),
nebo i ostatní formy).
Studie obecně potvrdily, že domácí násilí na ženách je častěji doprovázeno sexuálním i psychickým
násilím (Saunders 1988) a ženy jakožto oběti násilí také častěji trpí psychickými poruchami v důsledku
násilí. Konečně, odlišný je rovněž charakter násilí ze strany žen a mužů: podle Wilsonové a Dalyho
(1992) muži výrazně častěji než ženy pronásledují a vraždí své bývalé partnerky, které je opustily, a častěji
také vraždí své partnerky po dlouhé době jejich předchozího psychického týrání.
1.5.3 Sexuální násilí
Podle starší sociologické studie provedené v USA 10 % ze 323 žen uvedlo, že bylo během svého života
alespoň jednou donuceno k sexuálnímu styku svým manželem (Finkelhor, Yllo 1985), v jiném výzkumu
34
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
(Russel 1984) to bylo 14 % ze 644 žen. Podle „Second National Family Violence Survey“ (Gelles 1992) 1,2 %
vdaných žen uvedlo vynucený sexuální styk nebo pokus o vynucený sexuální styk se svým manželem
během posledního roku.
1.5.4 Psychické násilí
Bohužel dosud existuje jen málo výzkumů, které se pokusily stanovit rozsah a formy psychického násilí
mezi partnery. Hlavním důvodem tohoto nedostatku je problematické vytvoření nominální a operacionalizovatelné
definice tohoto jevu – tedy co to je psychické násilí? Straus a Sweet (1992) použili škálu
„psychické agrese“ z tzv. „Conflict Tactics Scales“ a zjistili, že 74 % mužů a 75 % žen přiznalo, že v průběhu
předchozího roku užili alespoň jednu z forem psychické agrese vůči svému partnerovi (Straus,
Sweet 1992).
1.5.5 Děti jako svědkové domácího násilí
Osoby, které byly v dětství svědky domácího násilí, byly nedávno ze strany sociálních vědců identifikovány
jako specifická skupina vyžadující samostatné výzkumné zkoumání a klinickou pozornost (Rosenberg,
Rossman 1990). Sociologové a psychologové uvádějí, že zkušenost s pozorováním násilí mezi rodiči
v dětství má pozdější negativní důsledky ve vzorcích chování, nezávisle na tom, zda bylo dítě samo
týráno či nikoli (Jaffe, Wolfe, Wilson 1990; Osovsky 1995; Rosenberg, Rossman 1990). Značný vliv zkušeností
s pozorováním násilí mezi rodiči v dětství a dospívání na pozdější vyšší pravděpodobnost setkat
se s násilím (ať již jako oběť či jako agresor) potvrzují četné zahraniční studie (Thornberry, Lizotte,
Krohn et al. 2003; Tremblay, Vitaro, Nagin et al. 2003; Loeber, Farrington, Stouthame-Loeber et al. 2003;
Huizinga, Weiher, Espiritu et al. 2003 aj.).
35
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
1.6 Rizikové faktory domácího násilí
O tom, zda existují rizikové faktory při vzniku a rozvoji násilí v rodině, nepanuje mezi vědci shoda. Někteří
argumentují tím, že násilí prostupuje všemi sociálními vrstvami, jiní s tím sice souhlasí, ale říkají,
že nikoli rovnoměrně. Někteří dávají při vzniku násilí důraz na klíčovou úlohu psychologických faktorů,
jiní sociálních a třetí skupina zdůrazňuje především faktory kulturní, například patriarchální uspořádání
společnosti. Navíc, charakter datových zdrojů nemá vliv jen na incidenci a rozsah násilí, jak bylo zmíněno
v předchozích kapitolách, ale také na to, jaké skutečnosti jsou označeny jako rizikové, či naopak
ochranné faktory při vzniku a rozvoji násilí. Pokud jsou analýzy založeny na klinických datech nebo na
oficiálních statistikách, definice rizikových faktorů je ztížena výběrovými chybami, chybami při labelování
či nereprezentativností vzorku (Gelles 1975; Hampton, Newberger 1985). Sociologická výběrová šetření
jsou naproti tomu „problematická“ tím, že určité sociální a demografické charakteristiky se často
pojí jak s ochotou účastnit se výzkumů, tak s autostylizací při odpovědích na otázky.
Mimoto i do této oblasti proniká potřeba rozlišovat akty fyzického, psychického a sexuálního násilí.
Mnoho vědců se domnívá, že fyzické násilí se koncepčně liší a vzniká na základě odlišných souvislostí
a příčin než násilí psychické. Některé rizikové faktory se tak mohou vztahovat k fyzickému násilí, zatímco
k jiným formám mohou být irelevantní (a obráceně).
Při pokusech o jakýsi výčet rizikových faktorů existuje ještě jeden problém: tyto pokusy bezděky
vedou k tendenci vysvětlovat fenomén násilí jakožto důsledek jednoho nebo několika málo faktorů; takové
pojetí je však zavádějící. Je třeba mít na mysli, že žádný do takové míry komplexní fenomén, jaký
zkoumaná problematika bezesporu představuje, nemůže být kauzálně založen na modelu jednoho příčinného
faktoru.
V následujícím textu se tak budeme zabývat rizikovými faktory spíše s heuristickými cíli – a s plným
vědomím, že k násilí v rodině jakožto sociologickému fenoménu se vztahuje množství či celý komplex
faktorů, které jsou navíc ve vzájemné interakci.
V následujícím textu uvádíme mezi vědci nejčastěji diskutované rizikové faktory vztahující se ke vzniku
násilí v rodině (výčet je založen na zahraničních sociologických výzkumech a oficiálních statistikách,
klinické studie neposkytují dostatečnou reprezentativitu případů).
1.6.1 Sociálnědemografické faktory
Věk: Stejně jako v případě násilných trestných činů násilí obecně (nikoli pouze v rámci rodiny), je nejvíce
násilných aktů pácháno osobami ve věku 18 až 30 let.
Pohlaví: Podobně jako u kriminálního chování obecně i v rámci rodiny páchají muži více násilných činů
než ženy. Diference v míře kriminality mužů a žen v rámci rodiny jsou však nižší než u celkové kriminality,
zejména z důvodu násilí páchaného ženami na dětech (u žen je incidence vyšší, pokud je dítě
mladší tří let, u mužů naopak převládá násilí u starších dětí (Gelles 2003: 850)). Podle většiny výzkumů
se násilí mezi partnery z 95 % děje ze strany mužů (Gelles 2003: 850).
Příjem: Dosavadní výzkumy ukázaly, že míry násilí v rámci rodiny jsou vyjma sexuálního násilí vyšší
v těch rodinách, kde je celkový příjem nižší než „životní minimum“ (resp. hranice chudoby, tzv. „poverty
line“), oproti rodinám, kde je tento příjem vyšší.
36
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Poznámka:
V USA je často zkoumán také vliv barvy pleti na incidenci a frekvenci násilí v rodině. Ačkoli se českého prostředí tato
otázka tolik netýká, pro zajímavost uvádíme některé výsledky z průzkumů. Data z „National Crime Victimization
Survey“ (NCVS, USA, 1994) prokázala o něco vyšší míru násilí mezi partnery u Afroameričanů oproti bílým (5,8 %
oproti 5,4 %), u Hispánců to bylo 5,5 %. Co se týče násilí na dětech, „The Second Study of the National Incidence and
Prevalence of Child Abuse and Neglect“ (National Center on Child Abuse and Neglect, 1988) neukázal žádné signifikantní
rozdíly podle barvy pleti. Dva národní výzkumy násilí v rodině („National Family Violence Surveys“) poukázaly
na užší vztah mezi rasou, resp. barvou pleti, a násilným chováním mezi partnery (vyšší míry násilí u Afroameričanů),
než v případě násilí na dětech (podrobněji viz (Gelles 2003)).
1.6.2 Situační a environmentální faktory
Stres
Jakožto stresové faktory stojící v pozadí vzniku násilí byly mnohými vědci identifikovány nezaměstnanost
jednoho nebo obou z partnerů, finanční problémy, život bez partnera, skutečnost, že se žena stala
matkou ve velmi mladém věku (před 20. rokem), a sexuální problémy (Gelles, Straus 1988; Parke, Collmer
1975; Straus, Gelles, Steinmetz 1980).
Sociální izolace versus sociální podpora
Z výzkumů není zcela jasné, zda sociální izolace předchází vznik násilí nebo naopak; daná závislost navíc
může být spíše náhodná než statistická. Nicméně, vědci často poukazují na to, že jedinci, kteří jsou
sociálně izolováni od sousedů a příbuzných, mají vyšší pravděpodobnost násilného chování v rámci rodiny
než ostatní. Sociální podpora se tak jeví jako významný ochranný faktor při vzniku a rozvoji násilí:
přátelé a širší rodina mohou pomoci či poradit zejména obětem násilí. Existuje názor, že čím více je rodina
integrována do sociálních struktur, tím menší je pravděpodobnost rozvoje násilných vzorců chování
(Strauss et al. 1980).28
37
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
28 V této souvislosti je zajímavé zmínit sociologickou teorii interakce a teorii sociálních sítí. Teorie interakce tvrdí, že základní
příčinou delikventního chování je slabá sociální kontrola způsobená rozmělněním vazeb, které poutají individuum ke
konvenční společnosti. Zejména pro dospívající je tato sociální kontrola důležitá; je formována pevnými vazbami na rodiče
a rodinu, dále úspěchem a výsledky ve škole a aspiracemi a vírou v konvenční modely úspěchu. Podle ní dospívající, kteří
jsou pevně připoutáni a „monitorováni“ rodinou, mají malou pravděpodobnost stát se dlouhodobými delikventy: afektivní
a kontrolní mechanismy rodinných procesů zde určují hranice svobody chování adolescentů. Naopak, dospívající, kteří mají
slabé vazby s vlastní rodinou, jsou vyloučeni ze školního kolektivu či mají ve škole problémy a kteří nesdílejí konvenční modely
úspěchu, čelí menšímu počtu sociálních bariér a mají tak vyšší pravděpodobnost delikvence (podrobněji viz Thornberry
et al. 2003).
Teorie sociálních sítí pak doplňuje teorii interakce kvůli lepšímu porozumění struktuře a dynamice zmíněných vztahů
mezi dospívajícími a rodiči. Zkoumá strukturu a obsah vazeb mezi aktéry spíše než aktéry samé: jak je daná síť vztahů strukturována
a jaké jsou – zdali vůbec – specifické individuální vazby v této síti vysvětlující determinanty deviantního chování.
Teorie předpokládá, že všechny sociální struktury do jisté míry omezují chování svých participantů – míra tohoto omezení
pak závisí na struktuře dané sociální sítě.
Strukturální charakteristiky sociálních sítí zahrnují homogenitu (podobnost participantů z hlediska osobnostních charakteristik,
postojů a chování), hustotu (stupeň četnosti kontaktů mezi členy), intimitu (stupeň intimity vztahů mezi členy), komplexitu
(vztahuje se k počtu různých rolí, které členové mají v kontextu vzájemných vztahů) a stabilitu (proměnlivost vs. neměnnost
charakteru vazeb v čase). Zatímco vrstevnické skupiny jsou charakteristické všemi těmito pěti atributy, rodina
„disponuje“ pouze třemi z nich: homogenita, intimita a komplexita. Delikventní chování má vyšší pravděpodobnost vzniku
tam, kde je jedinec součástí takové sociální sítě či sítí, které zmíněné chování dovolují či podporují: to je zejména případ, kdy
je daná síť vztahů komplexní, má vysokou hustotu, vysoký stupeň intimity, je stabilní a jsou v ní členové, kteří vyjadřují podobné
postoje pomocí podobných behaviorálních vzorců (podrobněji viz Thornberry et al. 2003).
Mezigenerační přenos vzorců násilí
Názor, že děti, které byly v dětství zneužívány či týrány, budou v dospělém věku uplatňovat stejné vzorce
chování, tj. stanou se opět násilníky, je široce rozšířen zejména v literatuře zabývající se zneužíváním
dětí (Gelles 1980). Sociologové Kaufman a Ziegler (1987) testovali tuto hypotézu a došli k odhadu
míry intergeneračního přenosu cca 30 % (s tolerancí plus minus 5 %). Egeland a kol. zkoumali kontinuitu,
resp. diskontinuitu násilí v longitudinální studii týkající se zneužívání dětí matkami (Egeland et al.
1987). Potvrdili korelaci násilného chování v dospělosti s vlastní zkušeností zneužívání v dětství a dále
zjistili, že ty matky, které byly v dětství zneužívány, méně často užívaly v dospělosti násilí vzhledem ke
svým vlastním dětem, pokud měly emocionální podporu rodičů, partnera nebo přátel. Navíc, tato skupina
(matky, které neopakovaly násilné vzorce chování) byla z hlediska sociálně-ekonomického postavení
častěji popisována jako střední třída či „upwardly mobile“, což naznačuje, že měly k dispozici nebo byly
schopny získat určité zdroje, které matky zneužívající své děti neměly.
Z dosavadních studií zkoumajících násilí mezi partnery vyplývá, že i když násilná zkušenost
z vlastní orientační rodiny pozitivně koreluje s pozdějším násilným chováním ke své partnerce či partnerovi,
nelze tuto zkušenost vnímat jako rozhodující determinující faktor. Vzniku násilí předchází podle
R. Gellese celý komplex sociálních a psychologických procesů (Gelles 2003: 851).
Genderová nerovnost
Jedním z rizikových faktorů při vzniku a rozvoji násilí na ženách je genderová nerovnost. Individuální,
agregovaná i srovnávací data mezi kulturami ukazují, že čím větší je stupeň genderové nerovnosti
v partnerském vztahu, ve skupině či ve společnosti, tím vyšší jsou míry násilí na ženách (Walklate 2001;
Browne, Wiliams 1993; Levinson 1989; Straus et al. 1980). Genderová perspektiva v souvislosti s násilím
v partnerském vztahu je podrobněji rozebrána v kapitole 1.4.
Výskyt jiných forem násilí
„Násilí implikuje násilí“ – resp. výskyt násilí v jednom typu vztahu umocňuje pravděpodobnost výskytu
násilí v jiných sociálních vztazích (Gelles 2003: 852). Podle toho děti, které jsou doma svědky násilí mezi
svými rodiči, mají vyšší pravděpodobnost zkušeností s násilím např. ve škole (v roli agresora či naopak
oběti) než děti, které svědky domácího násilí nejsou. Stejně tak jsou svědkové násilí mezi rodiči častěji
agresivní ke svým sourozencům a později ke svým rodičům (Straus et al. 1980).
38
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
1.7 Historie výzkumů domácího násilí v České republice
Jak bylo zmiňováno v úvodu, oblast násilí v rodině byla v české sociologii až donedávna opomíjena – následující
výzkumy tak u nás patří vůbec k prvním pokusům tuto problematiku uchopit a reflektovat ze
sociologických pozic.
V květnu 1999 provedla agentura UNIVERSITAS v rámci grantu MV ČR průzkum „Bezpečnostní rizika
1999“, který se v hlavní části týkal bezpečnostní situace v České republice, problematiky trestných
činů, kriminality a násilí. Část tohoto průzkumu a dále přiložená samostatná anketa přitom byly speciálně
věnovány problematice domácího násilí.
Výzkum byl orientován především na následující body:
• podoby a četnost fyzických napadení či fyzického nátlaku v rámci manželského (popř. partnerského)
vztahu, a to jak ze strany dotázaného, tak ze strany jeho (jejího) partnera(ky),
• podoby a četnost trestání dětí v rodinách včetně zkoumání „přenosu“ modelu výchovy z generace
na generaci (model výchovy jakožto „dědictví“ orientační rodiny respondenta),
• postoje společnosti k problematice násilí uvnitř rodiny: společenské vědomí v souvislosti s intenzitou
a podobami domácího násilí, včetně fyzických trestů dětí: jak různé podoby fyzických útoků
společnost vnímá a jak mezi nimi diferencuje?
• nejčastější příčiny vedoucí k fyzickému napadení manžela(ky) či partnera(ky),
• nejčastější důvody trestání dětí,
• postižení základních tendencí v problematice psychického týrání či psychického nátlaku uvnitř ro-
diny.
Průzkum byl realizován metodou standardizovaných rozhovorů v květnu 1999 na celém území České
republiky. Dotázáno bylo celkem 1 361 respondentů starších 14 let (od 15 let včetně), přičemž použité
kvóty (věk, pohlaví, vzdělání, ekonomická aktivita) zajistily reprezentativitu výběrového souboru.
Samostatná anketa týkající se specifického tématu domácího násilí byla přiložena ke standardizovanému
dotazníku a probíhala tak paralelně s průzkumem. Respondenti sami vyplňovali cca 25 otázek na
odděleném listu, výsledky anketního šetření byly zpracovávány samostatně. Z celkového počtu původně
oslovených respondentů (1 361) se ankety zúčastnilo 900, tzn. celková návratnost činila 66 %.
Ačkoli anketní soubor respondentů nezajišťuje plnou reprezentativitu výsledků, představuje bázi
pro velmi solidní odhady některých trendů.
39
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
K některým výsledkům výzkumu „Bezpečnostní rizika 1999“
Na základě výsledků šetření tak lze odhadnout, že s alespoň některou ze zmiňovaných forem fyzických
útoků má v České republice zkušenost přibližně třetina obyvatel, přičemž ženy se stávaly obětí
násilných útoků častěji než muži.29 Vedle toho celkem 13 % žen a necelých 5 % mužů přímo odpovědělo,
že byli v průběhu svého života fyzicky napadeni svým (současným či bývalým) partnerem či
partnerkou.
Do výzkumu byly zahrnuty rovněž položky týkající se psychických forem vydírání: cca 18 % žen
uvedlo zkušenost se „záměrným a systematickým odepíráním finančních prostředků na domácnost“,
vydírání ve formě „hrozeb rozvodem či rozchodem“ se týkalo 20 % dotázaných žen. Se „soustavným
srážením sebedůvěry nebo slovním ponižováním“ se ze strany otce setkalo 43 % mužů a 34 % žen, ze
strany manžela či partnera (resp. manželky či partnerky) 22 % mužů a 25 % žen.
Na tento výzkum navázal v roce 2001 další, přičemž i tentokrát byla problematika násilí v rodině
zahrnuta do širšího projektu. V květnu 2001 byl proveden průzkum „Bezpečnost občanů 2001“ (opět
v rámci grantu MV ČR agenturou UNIVERSITAS), který tematicky navazoval na předchozí výzkum v roce
1999. Část tohoto šetření přitom byla, podobně jako v roce 1999, speciálně věnována otázkám z oblasti
domácího násilí.
V květnu 2001 bylo v rámci zmíněného průzkumu dotázáno metodou standardizovaných rozhovorů
na celém území České republiky 1 418 respondentů starších 14 let.
Oblast zkoumání domácího násilí se ve výzkumu v roce 2001 koncentrovala zejména okolo následujících
okruhů:
• obavy z agresivního chování partnera/ky,
• postoje k institucionálním formám řešení případů násilí v rodině (zákroky policie),
• zkušenosti s různými formami agresivního chování ze strany partnera – návaznost na rok 1999,
• bezprostřední reakce napadených.
Závěrečné zprávy z obou výzkumů byly předány na MV ČR spolu s výstupy z grantu a jsou k dispozici
rovněž u autorky.
V této souvislosti je třeba zmínit rovněž reprezentativní výzkum pro občanské sdružení Bílý kruh bezpečí
a Philip Morris ČR a.s., který v roce 2001 provedla agentura STEM.
Výzkum proběhl v březnu 2001, dotázáno bylo 1 724 respondentů starších 15 let metodou standardizovaných
rozhovorů „face to face“ (kvótní výběr podle pohlaví, věku, vzdělání, regionu a velikostního pásma
bydliště).
40
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
29 I když přesnou míru viktimizace manželským partnerem či druhem nelze nikdy přesně zjistit, tyto odhady jsou srovnatelné,
i když zpravidla vyšší, i s výsledky průzkumů v některých dalších státech. Např. ve výzkumu „Statistics Canada’s 1999
General Social Survey on Victimization“, který proběhl v roce 1999 v Kanadě, 28,5 % žen a 21,9 % mužů uvedlo, že mají zkušenost
s fyzickým násilím ze strany manžela či partnera (Johnson, Bunge, 2000). Ve Velké Británii v roce 1999 („The British
Crime Survey) to bylo 26 % žen a 17,3 % mužů (Mirrlees-Black, 1999) a v USA v tom samém roce („The 1996 National Violence
Against Women Survey“) 21 % žen a 7,3 % mužů (Tjaden, Thoennes, 2000).
K některým výsledkům výzkumu „Bezpečnost občanů 2001“
Zajímavá zjištění přinesla část týkající se obav dotazovaných z (potencionální) agresivity vlastního partnera/ky.
Z těch, co odpověděli, se k nějakým formám obav přiznává 9 % mužů a celých 17 % žen (v těchto
podílech jsou zahrnuti i ti, kteří odpověděli variantou „nevím“ (3 % u mužů a 5 % u žen). Na první pohled
jsou patrné větší obavy z (možných) útoků partnera na straně žen – tato skutečnost koresponduje
se skutečností, že v naprosté většině případů je obětí domácího násilí žena (popř. žena a děti).30
S tím souvisí také postoj k zásahům policie v případech násilí v rodině: jednoznačně kladně se
k zásahům policie v případech napadení mezi partnery staví 23 % mužů, ale již 30 % žen. Vyšší podíl
žen přiklánějících se k zákrokům policie opět poukazuje na obecně větší pravděpodobnost stát se
obětí agresivity či násilí ze strany vlastního partnera – jedná se přitom o subjektivně vnímanou možnost
jak reálnou, tak potencionální.
Obsahové zaměření výzkumu:
1) Povědomí o domácím násilí
• znalost pojmu „domácí násilí“,
• představy o pojmu „domácí násilí“,
• informovanost o způsobech reakce na domácí násilí (DN) a o možnostech pomoci,
• představy o výskytu DN a o jeho obětech.
2) Postoje k domácímu násilí
• postoje k DN jako společenskému jevu,
• násilí vůči blízkému člověku versus násilí vůči blízké osobě,
• DN jako trestný čin,
• příčiny DN,
• četnost výskytu DN v ČR,
• DN jako privátní a společenský problém,
• schopnost rodiny vyrovnávat se s DN,
• role státu a okolí (příbuzní, sousedé, lékař, policie atd.),
• osobní ochota a schopnost pomoci.
3) Zkušenost s domácím násilím mezi partnery,
• přímá (osobní) a zprostředkovaná (z doslechu) zkušenost s DN,
• ochota vypovídat o zkušenostech s DN,
• charakter přímé a zprostředkované zkušenosti s DN,
• podoby násilí mezi partnery,
• přítomnost dětí jako svědků DN,
• účinnost zdrojů pomoci poskytnutých obětem DN (policie, lékaři, psychologové, příbuzní a známí
atd.).
Podrobnější informace o tomto výzkumu – viz webové stránky Ministerstva vnitra (www.mvcr.cz/
nasili/desatero.html).
41
1. Sociologická východiska a kontext zkoumání násilí v rodině
30 Cca v 95 % případů; ženy mají cca 10krát vyšší pravděpodobnost stát se obětí domácího násilí ze strany partnera než muži
(viz Gelles 1998).
2. Mezinárodní výzkum násilí
na ženách („International Violence
Against Women Survey“)
2.1 Východiska, cíle, metodologie a objekt výzkumu
Hlavním cílem Mezinárodního výzkumu násilí na ženách (International Violence Against Women Survey,
dále IVAWS) bylo získání kvalitních a spolehlivých informací v problematice násilí na ženách ve více
než 20 zemích světa. Koncepce projektu je společným dílem UNICRI (United Nations Interregional
Crime and Justice Research Institute), HEUNI (European Institute for Crime Prevention and Control)
a Statistics Canada. UNICRI a HEUNI jsou členy sítě United Nations Crime Prevention and Criminal Justice
Programme. Projekt je koordinován prostřednictvím realizačního týmu (International Project Team), jehož
členy jsou zástupci výše zmíněných tří organizací.
Seznam zemí, které se účastní Mezinárodního výzkumu násilí na ženách:
Vyspělé země: Kanada, Finsko, Dánsko, Itálie, Švýcarsko, Nizozemí
Střední a Východní Evropa: Estonsko, Polsko, Maďarsko, Ukrajina
Střední Amerika: Trinidad
Latinská Amerika: Argentina, Kostarika, Paraguay, Uruguay
Asie: Indonésie, Pákistán, Kazachstán, Filipíny, Bangladéš, Čína
Afrika: Jihoafrická republika
Účast České republiky na tomto mezinárodním výzkumu je zajištěna prostřednictvím přiděleného
grantu GA ČR na rok 2003 až 2004, institucionálně jsou řešiteli grantu Filozofická fakulta UK a Sociologický
ústav AV ČR.
Vzhledem k absenci mezinárodně srovnatelných dat je tento výzkum prvním mezinárodním projektem
ve sledované oblasti.
Hlavní cíle výzkumu byly následující:
• stanovit úroveň viktimizace žen v různých zemích a vytvořit základ pro pravidelné viktimizační
výzkumy v oblasti násilí v rodině,
• podpořit výzkum v oblasti násilí na ženách v různých státech světa, zejména v rozvojových ze-
mích,
• zvýšit povědomí o domácím násilí jakožto existujícím sociálním problému,
• poskytnout bázi pro případná legislativní opatření na národní úrovni, zejména v oblasti ochrany
obětí, a poskytnout doporučení pro prevenci domácího násilí.
42
Je důležité zmínit, že šetření nezahrnovalo pouze standardní zjišťování incidence a frekvence aktů
násilí, ale směřovalo rovněž k postižení postojových orientací a názorového klimatu v otázkách patřících
do širšího sociálního a kulturního kontextu.
Metodické přístupy
Metodologie projektu se částečně opírá o Mezinárodní výzkum viktimizace (International Crime Victim
Survey, ICVS), který je úspěšně realizován ve více než 65 zemích světa. I když součástí výzkumů ICVS
původně byla i oblast domácího násilí, vzhledem k vysoké míře citlivosti tématu výsledky neodpovídaly
skutečnosti (frekvence násilných aktů je ve skutečnosti podstatně vyšší, než jak vyplynulo z výsledků
průzkumu), čímž se zvýraznila potřeba specifických metodologických nástrojů při zkoumání oblasti domácího
násilí. Na základě těchto skutečností byla připravena koncepce samostatného projektu specielně
zaměřeného na problematiku násilí na ženách.
Vzhledem k mezinárodnímu zaštítění projektu je metodologie výzkumu společná pro všechny
účastnící se země. Metodika volně vychází z mezinárodního průzkumu ICVS (International Crime Victim
Survey).
Data byla pořízena na reprezentativním souboru dospělé populace žen starších 18 let, velikost výběrového
vzorku činí 1 980 respondentek. Sběr dat proběhl v květnu až říjnu 2002. Při konstrukci výběrového
souboru byl uplatněn dvoustupňový náhodný výběr:
1) náhodný výběr domácností
2) výběr respondentky pomocí „birthday rule“ (žena žijící v dané domácnosti, která má nejdříve naro-
zeniny)
Vzhledem k citlivosti daného tématu byly tazatelkami pouze ženy. Terénnímu šetření předcházelo
školení tazatelek specielně zaměřené na specifika problematiky násilí na ženách (viz kapitolu 2.1.2).
Obsahové zaměření výzkumu bylo následující:
• Zjištění incidence násilí na ženách, typy násilných aktů včetně sexuálního násilí a jejich frekvence.
Měřili jsme viktimizaci žen během posledního roku, 5 let a během celého života a rozlišovali jsme
mezi:
– násilím ze strany partnera (současný, bývalý manžel / partner / přítel)
– násilím ze strany jiného muže než partnera (kamarád, známý, příbuzný, cizí muž apod.).
• Výskyt a frekvence psychických forem násilí na ženách (ponižování, vyhrožování, omezování kontaktů
s vnějším světem)
• Ostatní charakteristiky pojící se k násilí: fyzická zranění, nutnost lékařského ošetření, alkohol, drogy
• Postoje a vnímání obětí násilí vztahující se k násilným incidentům („Jak vážná tato situace tehdy pro
Vás byla?“ „Považovala jste incident za trestný čin, porušení práva nebo něco, co se prostě stává?“)
• Ohlášení na policii a práce policie (nahlásila x nenahlásila), důvody vedoucí k neohlášení na policii,
spokojenost, resp. nespokojenost s prací policie
• Viktimizace a zkušenosti s násilím v dětství (do 16 let věku) ve výchozí rodině – jak u respondentky,
tak u jejího partnera
Je samozřejmostí, že byly sledovány rovněž základní demografické a statusové charakteristiky respondentek
jakožto možné koreláty viktimizace (věk, úroveň dosaženého vzdělání, socioekonomické postavení,
příjem apod.).
43
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Věk
abs. %
18–24 331 16,7
25–29 265 13,4
30–34 227 11,5
35–39 214 10,8
40–44 215 10,9
45–49 197 9,9
50–54 182 9,2
55–59 116 5,9
60–64 107 5,4
65+ 125 6,3
Neodpověděla 1 0,1
Celkem 1980 100,0
Vzdělání
abs. %
Základní/nižší než základní 154 7,8
Střední bez maturity 570 28,8
/vyučena
Střední s maturitou 878 44,3
Vysoká škola nebo VOŠ 378 19,1
Celkem 1980 100,0
Rodinný stav
abs. %
Svobodná 513 25,9
Vdaná poprvé 911 46,0
Vdaná opakovaně 154 7,8
Rozvedená 260 13,1
Vdova 142 7,2
Celkem 1980 100,0
Národnost
abs. %
Česká 1893 95,6
Slovenská 44 2,2
Německá 1 0,1
Polská 11 0,6
Ruská 6 0,3
Romská 13 0,7
Jiná 12 0,6
Celkem 1980 100,0
Socioekonomické postavení
abs. %
Zaměstnaná 1042 52,6
Nezaměstnaná 100 5,1
Podnikatelka 124 6,3
V domácnosti 58 2,9
Studující 202 10,2
V důchodu 279 14,1
Na mateřské dovolené 162 8,2
Jiné 13 0,7
Celkem 1980 100,0
Příjmová situace:
čistý měsíční příjem domácnosti
abs. %
Méně než 6 500 Kč 66 3,3
6 501–10 000 Kč 192 9,7
10 001–14 000 Kč 300 15,2
14 001–20 000 Kč 461 23,3
20 001–35 000 Kč 571 28,8
35 001–50 000 Kč 176 8,9
Více než 50 000 Kč 43 2,2
Neví 57 2,9
Neodpověděla 114 5,8
Celkem 1980 100,0
44
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
2.1.1 Objekt výzkumu: základní charakteristiky výběrového souboru respondentek
Základní sociodemografické charakteristiky
Velikost místa bydliště
abs. %
Do 5 000 obyv. 424 21,4
5 000 až 20 000 obyv. 218 11,0
20 000 až 100 000 obyv. 680 34,3
Více než 100 000 obyv. 658 33,2
Celkem 1980 100,0
Život s partnerem
Žijete v současné době se svým manželem
ve společné domácnosti?
– pouze vdané ženy
abs. %
Ano 1024 96,2
Ne 41 3,8
Celkem 1065 100,0
Máte v současné době stálého partnera / přítele,
se kterým žijete ve společné domácnosti,
ale nejste manželé?
– pouze svobodné, rozvedené, vdovy
a vdané ženy nežijící s manželem
ve společné domácnosti
abs. %
Ano 234 24,5
Ne 722 75,5
Celkem 956 100,0
Máte v současné době stálého partnera / přítele,
se kterým nežijete ve společné domácnosti?
– pouze svobodné, rozvedené nebo vdovy
abs. %
Ano 242 33,5
Ne 460 63,7
Neodpověděla 20 2,8
Celkem 722 100,0
Vezmete-li v úvahu všechny své předchozí
partnerské vztahy, tzn. vyjma současného,
můžete říci, zda jste někdy dříve ve svém životě:
abs. %
Byla vdaná? 556 28,1
Žila s partnerem/přítelem 375 18,9
ve společné domácnosti?
Měla stálého partnera/přítele, 806 40,7
aniž byste s ním sdílela
spol. domácnost?
Žádný předchozí 706 35,7
partnerský vztah
N=1980
Zaměstnání a vlastní příjmy
Máte v současné době placené zaměstnání?
abs. %
Ano, doma 118 6,0
Ano, mimo domov 981 49,5
Ano, jak doma, 109 5,5
tak mimo domov
Ne 772 39,0
Celkem 1980 100,0
Máte v současné době nějaké jiné vlastní příjmy
(soc. dávky, přídavky na děti, renty…)?
– jen ty, které nemají placené zaměstnání
abs. %
Ano 575 74,5
Ne 197 25,5
Celkem 772 100,0
45
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Rozhodujete Vy sama o všech, nebo alespoň o části
peněz, které Vy sama vyděláváte,
resp. získáváte z jiných zdrojů?
– vyjma těch, které nemají placené zaměstnání
ani jiné vlastní příjmy
abs. %
1 Ano 1633 91,6
2 Ne 105 5,9
Neodpověděla 45 2,5
Celkem 1783 100,0
Ostatní charakteristiky
Můžete, prosím, uvést, jaký je Váš vztah
k Bohu a k náboženství?
abs. %
Jsem věřící/věřím v Boha 531 26,8
Nevěřím v Boha, ale věřím, 727 36,7
že existuje nějaký duch,
životní síla nebo osud
Opravdu nevím, co si myslet 297 15,0
Jsem ateistka: nemyslím si, 425 21,5
že existuje nějaký Bůh,
duch nebo životní síla
Celkem 1980 100,0
Bez ohledu na to, zda a k jakému náboženství
se hlásíte, jak často chodíte do kostela?
(vyjma svateb, pohřbů apod.)
abs. %
Častěji než jednou týdně 62 3,1
Jednou týdně 159 8,0
Asi jednou za měsíc 159 8,0
Jen o svátcích 516 26,1
Jednou za rok 350 17,7
(Prakticky) nikdy 734 37,1
Celkem 1980 100,0
Jak často vypijete tak velké množství alkoholu,
že se opijete?
abs. %
Nikdy nebo jen výjimečně 876 44,2
Několikrát do roka 509 25,7
Několikrát do měsíce 125 6,3
Jednou až dvakrát do týdne 33 1,7
Každý den nebo 7 0,4
téměř každý den
Alkohol nepiji vůbec 395 19,9
nebo jen výjimečně
Jiná odpověď 35 1,8
Celkem 1980 100,0
46
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
2.1.2 K metodologii školení tazatelek
Marcela Linková
V rámci projektu IVAWS (International Violence Against Woman Survey) proběhla školení tazatelek
v Praze, Brně a Zlíně. Vzhledem k tomu, že se projekt zaměřil na zkoumání násilí na ženách, a respondentky
byly tudíž ženy, dotazování prováděly opět pouze ženy, neboť z hlediska metodologie výzkumu
bylo klíčové zajistit důvěryhodné prostředí pro průběh dotazování.
Vzhledem k tomu, že se výzkum dotýká velmi citlivého tématu zkušenosti s násilím, považovaly
jsme školení tazatelek za velmi důležité. Rozhovor byl náročný nejen pro respondentky, ale i pro tazatelky.
Aby sběr dat proběhl úspěšně, bylo důležité, aby se tazatelky nejen nebály klást velice osobní
otázky, ale aby zvládly i případné emoční reakce ze strany těch respondentek, které se setkaly s jakoukoliv
formou intimního násilí v rodině. Jak se uvádí v manuálu, které mezinárodní koordinační tým připravil
v rámci projektu, výzkum je často první příležitostí, kdy se ženy se svým zážitkem, ať současným
nebo minulým, někomu svěří.
Cílem školení bylo:
• seznámit tazatelky s problematikou domácího násilí;
• osvětlit mýty a stereotypy týkající se domácí násilí a interaktivní formou pracovat na jejich odstranění
v případě, že se mezi tazatelkami projeví;
• připravit tazatelky na potenciální problematické momenty (např. emocionální reakci ze strany respondentky
v průběhu rozhovoru či návrat partnera do domácnosti v průběhu rozhovoru) a seznámit
je s bezpečnostními riziky a strategiemi na zajištění bezpečnosti tazatelek i respondentek;
• poskytnout tazatelkám informace o službách pro týrané ženy v daném regionu (kontakty na azylové
domy, linky důvěry, terapeutické služby atd.);
• poskytnout tazatelkám informace o tom, jak zacházet s emocionálním stresem, který může v průběhu
dotazování vznikat, a o telefonní lince, na kterou se mohly obrátit v případě, že by samy potřebovaly
terapeutickou pomoc.
Školení mělo sloužit také k tomu, aby se tazatelky seznámily s problematikou domácího násilí. Tato
oblast je stále opředena mnoha mýty, které mohou znesnadnit průběh rozhovoru. Pochopení toho, že
se jedná o komplikovaný sociální problém, mohlo pomoci zvýšit zaujetí na vedení rozhovorů. Další důležitou
součástí školení byla právě práce s možnými komplikacemi, které se mohou v průběhu rozhovoru
objevit. Jednalo se jednak o celkové zvládnutí kontextu rozhovoru (např. v místnosti se objeví partner
respondentky, která zažívá násilí ve vztahu, atp.), tak o silné emocionální reakce, které by měly tazatelky
umět profesionálně zvládnout.
Manuál navrhuje zavedení „krizového“ telefonu pro tazatelky, na který by se mohly v případě pocitu
nezvládnutí či selhání při rozhovoru obrátit, a dále navrhuje debriefingová setkání tazatelek v průběhu
sběru rozhovorů, kde by tazatelky měly možnost hovořit o problémech, se kterými se setkaly při sběru
rozhovorů. Tato setkání měla pomoci minimalizovat stres a být dalším faktorem, který zvýší
úspěšnost sběru dat. Zavedení krizového telefonu a debriefingové setkání asi v půli sběru dat jsme
považovaly za důležitou součást vedení výzkumu. Koordinátor projektu se nakonec rozhodl, že se debriefingová
setkání nebudou konat, a bylo zvoleno pouze řešení pomocí telefonické krizové linky, neboť
pro debriefingová setkání nebylo dle vedoucího projektu opodstatnění.
47
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Struktura školení:
teoretická část
• co je domácí násilí a proč se výzkum dělá,
• dopady násilí na oběť,
• mýty o domácím násilí,
• kde a jak mýty vznikají,
• jakým způsobem mohou tyto mýty ovlivnit týrané ženy,
etické zřetele ve výzkumu
• bezpečnost respondentek a tazatelek,
• možné emocionální trauma,
• otázky důvěry a diskrétnosti.
Školení ukázala, že citlivost mezi ženami na problematiku násilí je poměrně silná, a to buď z vlastní
zkušenosti partnerského násilí nebo zprostředkovaně na základě zkušeností žen z jejich okolí. Z faktu,
že krizovou linku pro tazatelky ani jedna nevyužila z důvodu psychického stresu, se však můžeme
dohadovat, že tento stres buď nevznikal, případně že jej tazatelky řešily jiným způsobem, např. hovory
se svými kamarádkami atd. V průběhu školení docházelo k situacím, kdy školené tazatelky následně
kontaktovaly školitelky a svěřovaly se s vlastními násilnými zkušenostmi či zkušenostmi ze svého okolí.
V této fázi docházelo k ujištění tazatelek, že jde o velice zásadní problém a zdůraznění důležitosti jeho
řešení. Navíc bylo nutné v jednom případě poskytnout tazatelce okamžitou oporu v souvislosti s tím,
že si vybavila vlastní násilnou zkušenost. Z rozhovoru bylo patrné, že odborné vedení semináře a následná
podpora v ní vyvolala pocit respektu k sobě samé a k problematice domácího násilí, a tím tedy
k upevnění pocitu důležitosti konání samotného výzkumu.
Celkově lze říci, že bylo vyškoleno méně tazatelek, než jsme předpokládaly, ovšem ta školení, která
proběhla, splnila účel. Navíc se školitelkám potvrdilo, že výzkum bude pravděpodobně prováděn velice
kvalitně právě vzhledem k vysoké informovanosti účastnic školení a jejich zainteresovanosti na proble-
matice.
48
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
2.2 Incidence a podoby násilí
Následující tři tabulky ukazují podíly žen, které se podle vlastních výpovědí staly alespoň jednou obětí daného
druhu násilí, a to jednak během celého svého života (tab. 1), během posledních 12 měsíců (tab. 2)
a během posledních 5 let (tab. 3). Násilné útoky pocházely jednak ze strany vlastních partnerů (současný
manžel/partner, bývalý manžel/partner, současný přítel, bývalý přítel) – dohromady se jedná o kategorii
„v partnerském vztahu“ – jednak ze strany cizích mužů (příbuzný, kamarád/kolega/známý, cizí
muž) – tomu odpovídá kategorie „mimo partnerský vztah“. Sledované položky popisující jednotlivé druhy
incidentů vycházejí z jednotné mezinárodní metodologie (viz kap. 2.1) a jsou tak pro všechny země
společné.
Tabulka 1. Podíl žen, které zažily daný druh násilí alespoň jednou během svého života
V part. vztahu Mimo Celkem
part. vztah
abs. % abs. % abs. %
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 466 23,5 264 13,3 670 33,8
Házení věcí nebo úder předmětem 305 15,4 72 3,6 375 18,9
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 450 22,7 206 10,4 639 32,3
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 500 25,3 150 7,6 628 31,7
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 83 4,2 23 1,2 105 5,3
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 59 3,0 36 1,8 96 4,8
Jiné fyzické násilí 67 3,4 52 2,6 118 6,0
Vynucený sexuální styk 140 7,1 69 3,5 206 10,4
Pokus o vynucený sexuální styk 123 6,2 163 8,2 279 14,1
Osahávání 94 4,7 457 23,1 545 27,5
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 14 0,7 15 0,8 32 1,6
Jiné sexuální násilí 7 0,4 23 1,2 31 1,6
Celkem zažilo násilí 746 37,7 737 37,2 1 167 58,9
Celkem žen 1 980 1 980 1 980
49
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 2. Podíl žen, které zažily daný druh násilí alespoň jednou během posledních
12 měsíců
V part. vztahu Mimo Celkem
part. vztah
abs. % abs. % abs. %
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 108 5,5 42 2,1 148 7,5
Házení věcí nebo úder předmětem 55 2,8 15 0,8 70 3,5
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 94 4,7 40 2,0 134 6,8
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 90 4,5 25 1,3 115 5,8
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 11 0,6 6 0,3 17 0,9
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 5 0,3 8 0,4 13 0,7
Jiné fyzické násilí 8 0,4 14 0,7 22 1,1
Vynucený sexuální styk 21 1,1 1 0,1 22 1,1
Pokus o vynucený sexuální styk 16 0,8 17 0,9 32 1,6
Osahávání 12 0,6 66 3,3 78 3,9
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 3 0,2 2 0,1 5 0,3
Jiné sexuální násilí – – 5 0,3 5 0,3
Celkem zažilo násilí 178 9,0 136 6,9 299 15,1
Celkem žen 1 980 1 980 1 980
Tabulka 3. Podíl žen, které zažily daný druh násilí alespoň jednou během posledních 5 let
V part. vztahu Mimo Celkem
part. vztah
abs. % abs. % abs. %
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 245 12,4 112 5,7 344 17,4
Házení věcí nebo úder předmětem 146 7,4 35 1,8 179 9,0
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 225 11,4 111 5,6 326 16,5
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 250 12,6 63 3,2 309 15,6
Škrcení, pokus o udušení, utopení,
popálení, opaření 35 1,8 13 0,7 48 2,4
Nůž nebo pistole 26 1,3 17 0,9 43 2,2
Jiné fyzické násilí 29 1,5 26 1,3 54 2,7
Vynucený sexuální styk 75 3,8 14 0,7 89 4,5
Pokus o vynucený sexuální styk 62 3,1 56 2,8 114 5,8
Osahávání 43 2,2 205 10,4 247 12,5
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 4 0,2 4 0,2 8 0,4
Jiné sexuální násilí 5 0,3 10 0,5 15 0,8
Celkem zažilo násilí 414 20,9 357 18,0 670 33,8
Celkem žen 1 980 1 980 1 980
50
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Data poukazují na celkově vysoké míry viktimizace žen ze strany mužů, a to jak vlastních partnerů,
tak ostatních mužů. Zhruba 38 % žen v České republice zažilo během svého života alespoň některou
z uvedených forem násilí za strany svého partnera (současného nebo bývalého manžela/přítele) a takřka
shodný podíl žen (37 %) má zkušenosti s násilím ze strany jiného muže, než partnera (18 % zmínilo
kamaráda, známého, 8 % jiného příbuzného, zpravidla otce, a 21 % žen cizího muže). Celkově zažilo
alespoň jednu z forem agrese během svého života 59 % respondentek, což představuje většinu zkoumané
populace žen.
Míry viktimizace během posledních 12 měsíců a během posledních pěti let odrážejí lépe než míry
vztahující se k období celého života „skutečné“ či aktuální riziko viktimizace – zejména v případě ročních
měr. Tyto údaje vypovídají o výši pravděpodobnosti, že se žena stane obětí agrese (ze strany konkrétní
kategorie útočníků) během jednoho, resp. pěti let. Roční, resp. pětileté míry jsou logicky výrazně
nižší než předešle zmiňované tzv. life-long míry, které jsou do značné míry ovlivněny věkem/generací
respondentek. Celková pravděpodobnost, že se žena setká s agresí ze strany muže během jednoho roku,
je zhruba 15 %, přičemž šance, že agresorem bude vlastní partner, je mírně vyšší (9 %) než v případě cizího
muže (7 %). Vezmeme-li jako referenční delší, ale stále velmi relevantní období pěti let, je celková
pravděpodobnost napadení již 34 %, u mužů – partnerů je přitom šance 21 %, u cizích mužů 18 %.
Zmíněná zjištění korespondují s našimi staršími výzkumy z let 1999 a 2001, kdy podíl žen, které zažily
násilí ze strany partnera během celého života, činil při obdobné struktuře forem násilných incidentů
35 % (viz kap. 1.7).
Je vidět, že i když se zaměříme na kratší časové období, než jsou poněkud specifické life-long míry,
pravděpodobnost viktimizace je stále relativně vysoká, a to – jak je vidět při podrobnějším pohledu –
vyšší ze strany vlastních partnerů než ze strany ostatních mužů: dá se říci, že žena se s větší pravděpodobností
stane obětí útoku ze strany vlastního partnera než od cizího muže – tato teze si však zaslouží
podrobnější analýzu podle typů napadení.
Mezi nejčastěji uváděné typy násilí, se kterými měly ženy zkušenost, obecně patří vyhrožování fyzickým
ublížením, strkání / pevné sevření / kroucení rukou / tahání za vlasy, facka / kopání / kousání / úder pěstí
a osahávání – zkušenost s těmito formami útoků během celého života uvedlo v případě prvních tří zmíněných
32 % až 34 % žen, u osahávání 28 % žen. Těžké formy násilí jako škrcení / popálení a použití nože nebo
pistole, včetně vyhrožování použití nože, pistole, uvedlo okolo 5 % žen, avšak např. vynucený sexuální
styk zmínilo již přes 7 % žen ze strany partnera a 4 % ze strany jiného muže než partnera.
Struktura ročních a pětiletých měr viktimizace podle typů napadení je obdobná jako u celkových life-long
měr; pravděpodobnost, že se žena během následujícího roku setká s vyhrožováním fyzickým
ublížením, je zhruba osmiprocentní, u strkání / sevření je to 7 %, v případě facky / úderu pěstí 6 %
a u osahávání 4 %. V případě pětiletého referenčního období jsou zmíněné šance stát se obětí útoku či
násilí ze strany muže, resp. mužů, ještě výrazně vyšší: pohybují se mezi 15 % a 17 % u prvních tří typů,
v případě osahávání je to 13 %.
Podíváme-li se na strukturu incidentů v partnerském vztahu a mimo partnerský vztah, lze říci, že míry
viktimizace ze strany partnera (tzn. manžela, partnera či přítele) jsou ve všech případech vyšší vyjma
osahávání, pokusu o vynucený sexuální styk a jiného sexuálního násilí. Pravděpodobnost viktimizace
ze strany partnera je výrazně větší jak v případech „lehčích“ forem násilí (vyhrožování, strkání), tak
u vážnějších forem napadení (facka, úder pěstí, škrcení) a je větší rovněž u vynuceného sexuálního styku.
Např. podíl žen, které během posledních pěti let zažily facku / úder pěstí ze strany vlastního partnera,
činí 13 %, oproti pouhým 3 % žen, které mají tuto zkušenost od jiného muže, než je partner; u strká-
51
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
ní / sevření je šance napadení vlastním partnerem zhruba dvojnásobná oproti cizímu muži. Jedinou položkou,
kde míra agrese mimo partnerský vztah výrazně přesahuje pravděpodobnost viktimizace ze
strany vlastního manžela / partnera, je zmíněné sexuální osahávání: v případě pětiletých měr viktimizace
zhruba pětkrát (10 % mimo partnerský vztah, 2 % v partnerském vztahu).
Z dat tak vyplývá, že násilí na ženách je celkově výrazně více koncentrováno do intimního partnerského
vztahu než do situací v rámci vztahů s ostatními muži. S výjimkou sexuálního násilí jsou všechny
sledované druhy lehčích i těžších fyzických útoků častější uvnitř partnerského vztahu než tehdy, jeli
útočníkem někdo cizí, popř. kamarád či známý. Hlavní podíl násilí ze strany jiných mužů než
partnerů pochází od cizích mužů, kamarádů a známých, a jedná se v rozhodující míře o sexuální násilí,
zejména osahávání a pokus o vynucený sexuální styk.
Podrobnější pohled na strukturu napadení podle toho, kdo byl agresorem, přinášejí tabulky 4-5
(během celého života) a 6-7 (během posledních 12 měsíců).
Tabulka 4. Podíl žen, které zažily daný druh násilí alespoň jednou během svého života
od partnera
Současný Bývalý Současný Bývalý
manžel/partner manžel/partner přítel přítel
abs. % % abs. % % abs. % % abs. % %
z těch, z těch, z těch, z těch,
co od- co od- co od- co odpově-
pově- pově- pověděly1)
děly1) děly1) děly1)
Vyhrožování, že Vám 124 6,3 18,5 259 13,1 38,7 6 0,3 0,9 104 5,3 15,5
fyzicky ublíží
Házení věcí 91 4,6 24,3 159 8,0 42,4 4 0,2 1,1 59 3,0 15,7
nebo úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 125 6,3 19,6 228 11,5 35,7 6 0,3 0,9 109 5,5 17,1
kroucení rukou,
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, 148 7,5 23,6 254 12,8 40,4 11 0,6 1,8 110 5,6 17,5
úder pěstí
Škrcení, pokus o udušení, 15 0,8 14,3 52 2,6 49,5 – – – 17 0,9 16,2
utopení, popálení, opaření
Nůž nebo pistole 13 0,7 13,5 33 1,7 34,4 – – – 14 0,7 14,6
Jiné fyzické násilí 22 1,1 18,6 25 1,3 21,2 1 0,1 0,8 20 1,0 16,9
Vynucený sexuální styk 35 1,8 17,0 70 3,5 34,0 – – – 38 1,9 18,4
Pokus o vynucený sexuální styk 18 0,9 6,5 69 3,5 24,7 1 0,1 0,4 40 2,0 14,3
Osahávání 15 0,8 2,8 43 2,2 7,9 - - - 38 1,9 7,0
Vynucená sex. aktivita 3 0,2 9,4 8 0,4 25,0 - - - 3 0,2 9,4
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 1 0,1 3,2 2 0,1 6,5 - - - 4 0,2 12,9
Celkem zažilo násilí 238 12,0 368 18,6 16 0,8 207 10,5
Celkem žen 1 980 1 980 1 980 1 980
1) Vztahuje se k počtu žen, které alespoň jednou během svého života zažily daný druh násilí.
52
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 5. Podíl žen, které zažily daný druh násilí alespoň jednou během svého života
od jiného muže než partnera
Jiný příbuzný Kamarád, Cizí muž
kolega, známý
abs. % % abs. % % abs. % %
z těch, z těch, z těch,
co od- co od- co odpově-
pově- pověděly1)
děly1) děly1)
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 71 3,6 10,6 86 4,3 12,8 117 5,9 17,5
Házení věcí nebo úder předmětem 37 1,9 9,9 19 1,0 5,1 16 0,8 4,3
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou,
tahání za vlasy 49 2,5 7,7 59 3,0 9,2 104 5,3 16,3
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 83 4,2 13,2 38 1,9 6,1 31 1,6 4,9
Škrcení, pokus o udušení, utopení, popálení, opaření 8 0,4 7,6 5 0,3 4,8 10 0,5 9,5
Nůž nebo pistole 8 0,4 8,3 5 0,3 5,2 16 0,8 13,6
Jiné fyzické násilí 11 0,6 9,3 16 0,8 13,6 26 1,3 22,0
Vynucený sexuální styk 5 0,3 2,4 34 1,7 16,5 30 1,5 14,6
Pokus o vynucený sexuální styk 7 0,4 2,5 87 4,4 31,2 79 4,0 28,3
Osahávání 30 1,5 5,5 220 11,1 40,4 248 12,5 45,5
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou - - - 6 0-3 18,8 9 0,5 28,1
Jiné sexuální násilí - - - 12 0,6 38,7 12 0,6 38,7
Celkem zažilo násilí 157 7,9 351 17,7 411 20,8
Celkem žen 1 980 1 980 1 980
1) Vztahuje se k počtu žen, které alespoň jednou během svého života zažily daný druh násilí.
Co se týče násilí uvnitř partnerského vztahu během celého života, ženy nejčastěji uváděly, že agresorem
byl bývalý manžel (19 % žen), ve 12 % to však byl manžel současný a cca desetina respondentek
zmínila bývalého přítele. Při podrobnější analýze pak např. vyplynulo, že facku / úder pěstí zažilo 40 %
žen z celkového souboru „napadených“ ze strany bývalého manžela/partnera, 24 % od současného partnera
a 18 % od bývalého přítele. Relativně nejvyšší koncentrace agrese do kategorie „bývalý manžel“ naznačuje,
že většina žen se poté, co zažijí či zažívají násilí ze strany partnera, rozvede: dá se tak říci, že
„rozvod je v těchto situacích řešením“, a že rozvod snižuje riziko viktimizace vlastním partnerem (viz
též kap. 2.4.1).
V případě násilí ze strany jiného muže než partnera byl agresorem nejčastěji cizí muž (21 % žen)
a kamarád / kolega / známý (18 % žen). Zhruba 8 % respondentek zmínilo zkušenost s napadením ze
strany příbuzného.
Tabulky 6 a 7 ukazují podíly napadených žen během posledních 12 měsíců v podrobnějším třídění podle
skupin agresorů. Zde již ze všech kategorií útočníků (vlastních partnerů i cizích mužů) výrazně vystupuje
pravděpodobnost napadení současným manželem / partnerem, která celkově činí necelých 7 %,
následuje šance stát se obětí útoku od cizího muže (necelá 4 %).
53
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 6. Podíl žen, které zažily daný druh násilí alespoň jednou během posledních
12 měsíců od partnera
Současný Bývalý Současný Bývalý
manžel/partner manžel/partner přítel přítel
abs. % % abs. % % abs. % % abs. % %
z těch, z těch, z těch, z těch,
co od- co od- co od- co odpově-
pově- pově- pověděly1)
děly1) děly1) děly1)
Vyhrožování, že Vám
fyzicky ublíží 79 4,0 11,8 10 0,5 1,5 5 0,3 0,7 15 0,8 2,2
Házení věcí nebo
úder předmětem 45 2,3 12,0 4 0,2 1,1 2 0,1 0,5 4 0,2 1,1
Strkání, pevné sevření,
kroucení rukou,
tahání za vlasy 64 3,2 10,0 6 0,3 0,9 5 0,3 0,8 19 1,0 3,0
Facka, kopání, kousání,
úder pěstí 63 3,2 10,0 8 0,4 1,3 7 0,4 1,1 12 0,6 1,9
Škrcení, pokus o udušení,
utopení, popálení, opaření 9 0,6 8,6 2 0,1 1,9 – – – – – –
Nůž nebo pistole 4 0,2 4,2 – – – – – – 1 0,1 1,0
Jiné fyzické násilí 7 0,4 5,9 – – – – – – 1 0,1 0,8
Vynucený sexuální styk 17 0,9 8,3 3 0,2 1,5 – – – 1 0,1 0,5
Pokus o vynucený sexuální styk 8 0,4 2,9 3 0,2 1,1 – – – 5 0,3 1,8
Osahávání 8 0,4 1,5 2 0,1 0,4 – – – 2 0,1 0,4
Vynucená sex. aktivita
s jinou osobou 3 0,2 9,4 – – – – – – – – –
Jiné sexuální násilí – – – – – – – – – – – –
Celkem zažilo násilí 128 6,5 17 0,9 9 0,5 27 1,4
Celkem žen 1 980 1 980 1 980 1 980
1) Vztahuje se k počtu žen, které alespoň jednou během svého života zažily daný druh násilí.
54
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 7. Podíl žen, které zažily daný druh násilí alespoň jednou během posledních
12 měsíců od jiného muže než partnera
Jiný příbuzný Kamarád, Cizí muž
kolega, známý
abs. % % abs. % % abs. % %
z těch, z těch, z těch,
co od- co od- co odpově-
pově- pověděly1)
děly1) děly1)
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 16 0,8 2,4 3 0,2 0,4 23 1,2 3,4
Házení věcí nebo úder předmětem 9 0,5 2,4 3 0,2 0,8 3 0,2 0,8
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou,
tahání za vlasy 11 0,6 1,7 4 0,2 0,6 26 1,3 4,1
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 18 0,9 2,9 3 0,2 0,5 4 0,2 0,6
Škrcení, pokus o udušení, utopení, popálení, opaření 2 0,1 1,9 2 0,1 1,9 2 0,1 1,9
Nůž nebo pistole 3 0,2 3,1 1 0,1 1,0 4 0,2 4,2
Jiné fyzické násilí 3 0,2 2,5 1 0,1 0,8 10 0,5 8,5
Vynucený sexuální styk – – – – – – 1 0,1 0,5
Pokus o vynucený sexuální styk 1 0,1 0,5 5 0,3 1,8 11 0,6 3,9
Osahávání 3 0,2 0,6 31 1,6 5,7 35 1,8 6,4
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou – – – 1 0,1 3,1 1 0,1 3,1
Jiné sexuální násilí – – – 3 0,2 9,7 3 0,2 9,7
Celkem zažilo násilí 29 1,5 45 2,3 71 3,6
Celkem žen 1 980 1 980 1 980
1) Vztahuje se k počtu žen, které alespoň jednou během svého života zažily daný druh násilí.
55
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
2.3 Profil násilného incidentu v partnerském vztahu a mimo něj
Předchozí kapitola byla věnována různým formám fyzického a sexuálního násilí na ženách a jejich incidencí
v populaci: zajímaly nás celkové podíly žen, které měly v horizontu konkrétních časových období
zkušenosti s danými druhy napadení.
Následující oddíl je naproti tomu zaměřen na podrobnější rozbor jakéhosi typického násilného incidentu
a analýzu jeho profilu: k tomu poslouží výpovědi žen, které z různých úhlů pohledu popisovaly
konkrétní incident (pokud byl jeden), resp. poslední incident (pokud jich bylo více), který se jim stal.
Následující dvě tabulky ukazují podrobnou strukturu násilného incidentu z hlediska forem fyzické
agrese mimo partnerský vztah (tab. 8) a v rámci intimního partnerského vztahu (tab. 9).
2.3.1 Obecný profil incidentu
Tabulka 8. Pokud se zamyslíte nad tímto (posledním) incidentem*, k čemu přesně během něj
došlo?
– odpovídaly pouze ženy, které uvedly jakoukoli zkušenost s násilím ze strany jiného muže než part-
nera
Incident mimo partnerský vztah abs. % % z těch, Neví Neodpoco
zažily věděla
násilí (=721)
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 261 13,2 36,2 6 6
Házení věcí nebo úder předmětem 71 3,6 9,8 2 4
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou,
tahání za vlasy 228 11,5 31,6 5 3
Facka 143 7,2 19,8 5 5
Kopání, kousání 28 1,4 3,9 3 5
Úder pěstí 58 2,9 8,0 3 4
Škrcení 25 1,3 3,5 3 3
Pokus o udušení, utopení 9 0,5 1,2 2 4
Popálení, opaření 3 0,2 0,4 1 4
Nůž nebo pistole 32 1,6 4,4 1 2
Jiné fyzické násilí 51 2,6 7,1 12 7
Vynucený sexuální styk 66 3,3 9,2 1 6
Pokus o vynucený sexuální styk 157 7,9 21,8 5 5
Osahávání 376 19,0 52,1 2 5
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 21 1,1 2,9 3 4
Jiné sexuální násilí 21 1,1 2,9 10 4
Celkem zažilo násilí 721 36,4
Celkem žen 1 980
56
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
* Ženy odpovídaly na detaily týkající se incidentu, o kterém se zmínily v souvislosti s partnerem, popř. v souvislosti s jiným
mužem než partnerem. Pokud bylo zkušeností s násilím více, ptali jsme se pouze na poslední incident.
Tabulka 9. Pokud se zamyslíte nad tímto (posledním) incidentem*, k čemu přesně během
něj došlo?
– odpovídaly pouze ženy, které uvedly jakoukoli zkušenost s násilím ze strany partnera
Incident v partnerském vztahu abs. % % z těch, Neví Neodpoco
zažily věděla
násilí (=717)
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 411 20,8 57,3 11 3
Házení věcí nebo úder předmětem 249 12,6 34,7 10 4
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 402 20,3 56,1 10 –
tahání za vlasy
Facka 439 22,2 61,2 7 2
Kopání, kousání 113 5,7 15,8 6 2
Úder pěstí 178 9,0 24,8 6 2
Škrcení 61 3,1 8,5 5 2
Pokus o udušení, utopení 32 1,6 4,5 2 2
Popálení, opaření 17 0,9 2,4 2 1
Nůž nebo pistole 38 1,9 5,3 5 1
Jiné fyzické násilí 60 3,0 8,4 26 1
Vynucený sexuální styk 91 4,6 12,7 4 2
Pokus o vynucený sexuální styk 90 4,5 12,6 7 1
Osahávání 95 4,8 13,2 5 1
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 9 0,5 1,3 4 –
Jiné sexuální násilí 15 0,9 2,1 8 –
Celkem zažilo násilí 717 36,2
Celkem žen 1 980
* Ženy odpovídaly na detaily týkající se incidentu, o kterém se zmínily v souvislosti s partnerem, popř. v souvislosti s jiným
mužem než partnerem. Pokud bylo zkušeností s násilím více, ptali jsme se pouze na poslední incident.
Z porovnání profilu násilného incidentu v rámci partnerského vztahu a mimo něj jednoznačně vyplývá,
že agrese směrovaná od manžela / partnera je výrazně tvrdší a nabývá závažnějších forem ve
srovnání s násilím ze strany jiných mužů než partnerů. Více než 60 % žen, které zmínily zkušenost
s násilím od partnera, uvedlo jako součást incidentu facku, 56 % strkání / sevření…, 35 % házení věcí či
úder předmětem a téměř čtvrtina úder pěstí. V rámci incidentu ze strany manžela či partnera se však
relativně často vyskytovaly i těžší formy napadení, jako je škrcení (9 % žen) či použití nebo výhrůžka
použití nože nebo pistole (více než 5 % žen). Násilí uvnitř partnerského vztahu současně zahrnuje relativně
méně sexuální agrese, než je tomu v případě agrese „zvenčí“, ale stále je ve zmíněném profilu jasně
patrná: osahávání, pokus o vynucený sex a vynucený sexuální styk uvedlo jako součást incidentu
vždy zhruba 13 % žen.
Profil násilného incidentu ze strany jiného muže než partnera – tedy od cizích mužů, známých, kamarádů
či příbuzných – zahrnuje menší intenzitu závažných forem fyzické agrese a naopak více agrese
sexuální, než je tomu v případě násilí v rámci partnerského vztahu. Výjimku tvoří položka „vynucený
sex“, kde je situace opačná: zažilo jej 9 % žen od jiného muže než partnera, ale 13 % ze strany partnera.
57
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Více než polovina respondentek, které se staly obětí agrese od jiného muže než partnera, uvedla jako
součást incidentu osahávání, 36 % vyhrožování fyzickým ublížením, 32 % strkání / sevření… a více než
pětina pokus o vynucený sexuální styk. Facku zmínilo 20 % žen; těžší formy napadení (např. úder pěstí,
škrcení) pak zažilo 8 %, resp. 4 % žen, tedy výrazně méně než v případě napadení partnerem.
Lze shrnout, že analýza obecného profilu typického násilného incidentu potvrzuje zjištěné rozdíly
mezi charakterem agrese ze strany intimního partnera a ze strany ostatních mužů, které byly předmětem
zkoumání v předchozí části zaměřené na incidenci různých typů násilí. Vyjma osahávání a pokusu
o vynucený sex byly všechny formy agrese častější v rámci incidentu uvnitř partnerského vztahu než
mimo něj, a to nejvýrazněji v případě facky, házení věcí / úderu předmětem, strkání / sevření… a vyhrožování
fyzickým ublížením. Agrese ze strany partnera významně častěji obsahovala rovněž těžší formy
napadení, jako je např. úder předmětem a kopání.
Mezi nejčastější původce násilných incidentů (tab. 10, 11) mimo partnerský vztah patřili podle výpovědí
žen cizí muži (uvedlo je 42 % žen), 14 % žen zmínilo známého a 12 % kolegu ze zaměstnání. 8 %
žen dále uvedlo jako původce incidentu kamaráda, dalších 8 % příbuzného vyjma otce a syna a více než
7 % respondentek mělo zkušenost s násilím ze strany otce.
Téměř 88 % žen, které zažily agresi mimo partnerský vztah, uvedlo, že útočník byl jeden, 7 % pak
zmínilo dva útočníky.
V rámci partnerského vztahu byl původcem incidentu nejčastěji bývalý manžel či partner (ve 47 %
případů), zhruba třetina žen však označila jako agresora současného partnera. Bývalý přítel byl původcem
incidentu v 17 % případů.
Na tomto místě je zajímavé uvést, že 22 % žen, které zažily násilí ze strany partnera a v současné
době s ním již nežijí, uvedlo, že zmíněný partner k nim byl fyzicky agresivní i poté, co se rozešli.
Co se týče toho, kde se násilný incident odehrál, struktura zastoupení jednotlivých položek je vyrovnanější
v případě incidentu mimo partnerský vztah: okolo pětiny všech případů se odehrálo doma
(v bytě či domě respondentky nebo jejího partnera), 15 % pak v baru, restauraci či klubu, 13 % na pracovišti
a dalších 13 % venku v přírodě. Za zmínku dále stojí, že necelá desetina případů proběhla přímo na ulici.
V případě agrese ze strany partnera naopak nepřekvapí, že velká většina incidentů proběhla doma:
více než 86 % případů se událo v domě či bytě respondentky nebo jejího partnera.
58
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 10–11. Původci incidentu:
Tabulka 10. Incident mimo partnerský vztah Tabulka 11. Incident v partnerském vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721)* násilí (=717)
Cizí muž 303 42,0 Současný manžel/partner 238 33,2
Známý 102 14,1 Bývalý manžel/partner 338 47,1
Kolega ze zaměstnání 86 11,9 Současný přítel 11 1,5
Klient, pacient 3 0,4 Bývalý přítel 125 17,4
Spolužák 34 4,7 Neodpověděla 5 0,7
Učitel 2 0,3
Lékař 3 0,4 Celkem zažilo násilí 717 100,0
Kamarád 58 8,0 Celkem žen 1 980
Soused 13 1,8
Otec 53 7,4
Syn 8 1,1
Jiný příbuzný 58 8,0
Někdo jiný, koho zná 46 6,4
Neví 2 0,3
Neodpověděla 9 1,2
Celkem zažilo násilí 721 100,0
Celkem žen 1 980
* ženy mohly uvést více útočníků, součet tak nečiní 100 %
59
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 12. Místo incidentu
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721) násilí (=717)
U ní doma nebo v okolí domu/bytu 128 17,8 531 74,1
U něj doma nebo v okolí domu/bytu 39 5,4 86 12,0
Doma nebo v okolí domu nějaké další osoby 61 8,5 23 3,2
Na ulici 68 9,4 7 1,0
Na parkovišti 7 1,0 – –
V autě 28 3,9 7 1,0
V zaměstnání, na pracovišti 95 13,2 2 0,3
V baru, restauraci, klubu 107 14,8 19 2,6
Venku v přírodě – v lese, parku… 90 12,5 14 2,0
V nějaké veřejné budově vyjma školy 9 1,2 3 0,4
Ve škole, na koleji 25 3,5 2 0,3
V prostředku veřejné dopravy 52 7,2 1 0,1
Jinde 1 0,1 10 1,4
Neví – – 4 0,6
Neodpověděla 11 1,5 8 1,1
Celkem zažilo násilí 721 100,0 717 100,0
Celkem žen 1 980 1 980
Obrázek o charakteru agrese ze strany partnera versus ostatních mužů zajímavě dokresluje otázka,
zda útočník (útočníci) byli v době incidentu pod vlivem alkoholu či drog. Velká část žen – 38 % těch, které
zažily násilí mimo partnerský vztah a dokonce více než 50 % respondentek majících zkušenost
s agresí ze strany partnera – odpověděla, že útočník byl v době incidentu pod vlivem alkoholu. Tato zjištění
potvrzují často přijímanou tezi, že alkohol v mnoha případech funguje jako (ne však nutný!) spouštěč
agresivního chování (viz (Gelles, Straus 1988)).
V případě násilí „zvenčí“ nepřekvapí velká část žen (32 %), které si tímto faktem nejsou jisty (u násilí
uvnitř partnerského vztahu je to pouze cca desetina žen).
60
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 13. Měl v sobě útočník/útočníci drogy nebo alkohol?
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721) násilí (=717)
Alkohol 271 37,6 359 50,1
Drogy 7 1,0 5 0,7
Alkohol i drogy 8 1,1 12 1,7
Ani jedno 201 27,9 257 35,8
Neví 230 31,9 77 10,7
Neodpověděla 4 0,6 7 1,0
Celkem zažilo násilí 721 100,0 717 100,0
Celkem žen 1 980 1 980
Často diskutovaným problémem v souvislosti s násilím mezi partnery je přítomnost dětí jako svědků
násilí. Mnoha zahraničními studiemi, sociologickými i psychologickými (viz např. kap. 1.5.5 – „Děti
jako svědkové domácího násilí“) je potvrzeno, je přítomnost dětí u násilí mezi jejich rodiči tvoří specifickou
formu týrání; neméně závažný je i fakt, že tato zkušenost významně zvyšuje pozdější pravděpodobnost
zkušenosti s násilím (jak ve formě agresora, tak oběti) prostřednictvím procesu akceptace vzorců
chování v původní rodině (viz též kap. 1.3 a 1.6).
Na základě výsledků z našeho výzkumu potvrdilo přítomnost dětí jako svědků násilí více než 42 %
žen, které mají zkušenost s agresí ze strany partnera.
Tabulka 14. Stalo se někdy, že Vaše děti byly svědky násilí ze strany Vašeho partnera?
abs. % z těch, co zažily
násilí (=717)
Ano/Myslím, že ano 303 42,3
Ne/Myslím, že ne 176 24,5
Nemám děti/V té době se mnou žádné děti nežily 202 28,2
Neví 12 1,7
Neodpověděla 24 3,3
Celkem žen, které zažily násilí 717 100,0
Celkem žen 1 980
61
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
2.3.2 Fyzická zranění, subjektivní pocit ohrožení
Předchozím zjištěním, kdy se ukázalo, že agrese v rámci intimního partnerského vztahu má závažnější
a tvrdší charakter než v případě agrese „zvenčí“, odpovídají i závěry plynoucí z rozboru fyzických zranění
žen následkem incidentu (tab. 15) a subjektivního pocitu ohrožení (tab. 16).
Podle vlastních výpovědí utrpěla fyzická zranění necelá třetina respondentek, které mají zkušenost
s agresí „zvenčí“, v případě násilí ze strany partnera však kladně odpověděla více než polovina (53 %)
žen. Nejvíce frekventované byly lehčí formy zranění, tzn. modřiny, které uvedlo 85 %, resp. 91 % dotázaných
žen, zhruba 31 %, resp. 27 %, však zmínilo (i) řezné rány. Závažnější charakter násilí uvnitř partnerského
vztahu se promítá do poměrně vysokého podílu žen, které ze strany partnera utrpěly zlomeniny
(7 %) a poranění hlavy (7 %). Poměrně častou položku u obou typů incidentů tvoří i „jiná zranění“
(okolo 8 %). V případě násilí ze strany jiného muže než partnera uváděly ženy relativně často poranění
v genitální oblasti (8 %).
S otázkou zranění souvisí další poměrně závažné zjištění, že velká část žen – 27 % těch, které zažily
agresi „zvenčí“, a téměř shodný podíl žen, kterým se to stalo ze strany vlastního partnera (28 %) – uvedla,
že si myslí, že jejich zranění vyžadovala lékařské ošetření (bez ohledu na to, zdali se jim ho skutečně
dostalo) a dalších 11 %, resp. 13 % si není jisto.
Tabulka 15. Fyzická zranění
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partnerském vztahu
abs. % z těch, % z těch, abs. % z těch, % z těch,
co zažily co utrpěly co zažily co utrpěly
násilí zranění násilí zranění
(=721) (=213) (=717) (=382)
Modřiny 181 25,1 85,0 348 48,5 91,1
Řezné rány, škrábnutí, popáleniny 65 9,0 30,5 102 14,2 26,7
Zlomeniny 8 1,1 3,8 28 3,9 7,3
Poranění hlavy nebo mozku 7 1,0 3,3 25 3,5 6,5
Zlomený nos 5 0,7 2,3 15 2,1 3,9
Vnitřní zranění 1 0,1 0,5 5 0,7 1,3
Potrat 0 0,0 0,0 5 0,7 1,3
Poranění v genitální oblasti 18 2,5 8,5 15 2,1 3,9
Jiné 18 2,5 8,5 29 4,0 7,6
Neví 9 1,2 4,2 9 1,3 2,4
Neodpověděla 9 1,2 4,2 9 1,3 2,4
Celkem žen, které utrpěly zranění 213 29,5 382 53,3
Celkem zažilo násilí 721 717
62
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 16. Měla jste během incidentu pocit, že Váš život je v ohrožení?
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721) násilí (=717)
Ano 229 31,8 291 40,6
Ne 408 56,6 329 45,9
Neví 76 10,5 88 12,3
Neodpověděla 8 1,1 9 1,3
Celkem zažilo násilí 721 100,0 717 100,0
Celkem žen 1 980 1 980
Subjektivní pocit ohrožení (tab. 16) může samozřejmě o reálném stavu ohrožení života vypovídat
jen málo – zkreslení vlivem silného emocionálního stresu je patrně vysoké. Nicméně, tento druh výpovědi
podává důležitou a zajímavou charakteristiku dané situace zejména z toho důvodu, že sbližuje sociologickou
rovinu zkoumaného problému s neméně důležitou – i když zrovna není hlavním předmětem
bádání – rovinou psychologickou (podrobněji se subjektivnímu vnímání incidentu budeme věnovat
v následující kapitole).
Výsledky výzkumu ukazují, že 32 % žen, které zažily násilí od jiného muže než partnera, a dokonce
41 % těch, kterým se incident stal ze strany vlastního partnera, uvedlo, že cítily, že během incidentu byl
jejich život v ohrožení (další desetina, resp. 12 %, si není jista). To vypovídá o velmi silném emocionálním
zatížení, resp. subjektivně vnímané závažnosti násilných útoků ze strany mužů, přičemž ještě výrazněji
se tento jev projevuje v případě agrese uvnitř partnerského vztahu.
S tím koresponduje také další zjištění, totiž, že celá čtvrtina (26 %) „obětí“, tzn. v tomto případě žen,
které zažily násilí ze strany partnera, se následkem této situace (těchto situací) uchýlila k alkoholu či lékům.
(„V těchto případech je poměrně časté, že se ženy uchylují k alkoholu či drogám, aby se s takto obtížnou
zkušeností vypořádaly. Stalo se Vám to také?“). V případě násilí „zvenčí“ činil daný podíl 14 %.
2.3.3 Subjektivní vnímání incidentu
Zajímavá zjištění přinesl podrobnější rozbor postojů obětí násilí týkající se toho, jak ženy, jež zažily násilí,
vnímaly násilné incidenty, které se jim staly. Tabulky 17-18 ukazují subjektivní vnímání vážnosti
incidentu, tabulky 19-20 pak míru jeho legislativní závažnosti.
16 % žen z těch, které zažily násilí mimo partnerský vztah, ale až 26 % z těch, které uvedly zkušenost
s násilím ze strany partnera, odpovědělo, že daný incident byl pro ně tehdy velmi vážný. „Poměrně vážný“
pak byl pro dalších 33 % respondentek, které zažily agresi od jiného muže než partnera, a pro 43 % těch,
které mají zkušenost s agresí od vlastního partnera. Data tak ukazují, že násilí v rámci intimního partnerského
vztahu je ženami vnímáno jako závažnější než v případě násilí ze strany ostatních mužů.
63
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 17. Jak vážná tato situace tehdy pro Vás byla?
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721) násilí (=717)
Velmi vážná 115 15,9 184 25,7
Poměrně vážná 234 32,5 308 43,0
Ne příliš vážná 312 43,3 180 25,1
Neví 45 6,2 31 4,3
Neodpověděla 15 2,1 14 2,0
Celkem žen, které zažily násilí 721 100,0 717 100,0
Celkem žen 1 980 1 980
Tabulka 18 ukazuje podrobněji vnímání vážnosti jednotlivých typů násilí, které se během incidentu
přihodily. Nepřekvapí, že spolu se závažností agrese stoupá i míra subjektivního hodnocení vážnosti
situace (podíly žen, které situaci považovaly za velmi či poměrně vážnou, rostou spolu se závažností napadení).
Zároveň se i zde promítají zmiňované rozdíly v hodnocení incidentu: pokud agresorem byl
vlastní partner, je vnímán jako vážnější.
Z tabulky však především vyplývá, že subjektivní hodnocení incidentu, zejména nastane-li vně
partnerského vztahu, je u žen obecně dosti mírné. I tvrdší formy agrese, jako je úder pěstí, úder předmětem
či pokus o vynucený sexuální styk, vnímá jako „ne příliš vážné“ zhruba pětina žen, které zažily
incident mimo partnerský vztah, u strkání / sevření… je to 27 % žen a v případě facky až 36 % žen. Osahávání
jako součást incidentu hodnotí jako „ne příliš vážné“ dokonce více než polovina respondentek.
Tyto vysoké podíly poukazují na značnou míru tolerance k násilí ze strany mužů: lze říci, že velká část
žen pokládá agresi ze strany cizích mužů, kamarádů, známých apod. jako „normální“ a subjektivně ne
příliš závažnou součást psychosociálních vztahů.
Je-li agresorem vlastní partner, vnímání násilí je, jak bylo zmíněno, celkově více negativní. Přesto však
necelá pětina žen, které zažily facku ze strany partnera, daný incident považovala za „ne příliš vážný“,
v případě strkání / sevření…a házení / úder předmětem je to 16 % žen.
64
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 18. Jak vážná tato situace tehdy pro Vás byla?
– vybrané typy násilí, které respondentky zažily během incidentu; řádková %
Incident mimo partnerský vztah Incident v partnerském vztahu
Velmi Po- Ne Neví Neodp. N Velmi Po- Ne Neví Neodp. N
vážná měrně příliš vážná měrně příliš
vážná vážná vážná vážná
Vyhrožování, že Vám 28,7 42,5 20,7 7,3 0,8 261 32,8 48,9 12,2 4,6 1,5 411
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 22,5 42,1 21,1 11,3 3,0 71 30,9 46,2 16,1 4,8 2 249
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 26,8 36,4 27,2 7,9 1,7 228 30,8 47,8 16,2 4,5 0,7 402
kroucení rukou,
tahání za vlasy
Facka 27,3 26,6 35,7 9,8 0,6 143 31,9 43,7 18,7 4,3 1,4 439
Úder pěstí 36,2 34,5 17,2 12,1 – 58 46,1 48,9 2,2 2,2 0,6 178
Vynucený sexuální styk 37,9 36,4 4,5 21,2 – 66 42,9 45,1 6,6 5,5 – 91
Pokus o vynucený 18,5 47,8 20,4 12,1 1,2 157 31,1 50,0 12,2 6,7 – 90
sexuální styk
Osahávání 10,4 29,5 50,5 8,5 1,1 376 30,5 46,3 14,7 7,4 1,1 95
Vedle subjektivně vnímané vážnosti situace jsme zkoumali rovněž skutečnost, jak ženy hodnotí incident
ve smyslu porušení práva: je daný incident trestným činem, porušením práva nebo „něčím, co se
občas stává“?
Postoje žen k otázce, zda daný incident považovaly za trestný čin, porušení práva nebo něco, co se
prostě stává, jsou v případě trestného činu obdobné u násilí v partnerském vztahu i mimo něj. Ve druhé
a zejména ve třetí položce („něco, co se stávᓨ) je však vnímání žen stejně jako v předchozím případě
týkajícím se vážnosti situace tolerantnější u těch, které byly obětí násilí ze strany cizího muže: 34 % žen,
které zažily násilí ze strany partnera, ale již 42 % těch se zkušenostmi s násilím vně partnerského vztahu
považovalo daný násilný incident za „něco, co se prostě stává“.
Podrobnější pohled zahrnující typy násilí, které se během incidentu přihodily, na hodnocení incidentu
z hlediska jeho legislativní závažnosti ukazuje tabulka 20. Rozdíly mezi incidentem v rámci a mimo
partnerský vztah jsou zde méně výrazné než v předchozím případě subjektivního hodnocení vážnosti
situace, ale i zde se promítají tolerantnější postoje k násilnému incidentu, dojde-li k němu ze
strany jiného muže, než je-li agresorem partner. Nejvýraznější diference v hodnocení jsou patrné v případě
osahávání: za něco, co se stává, je považuje 45 % žen ze strany cizího muže, ale jen 22 % respondentek
ze strany partnera; obdobné, i když mírnější rozdíly jsou patrné i v případě dalších dvou forem
sexuálního násilí, tzn. pokusu o vynucený sex a vynuceného sexuálního styku. Za zmínku dále stojí
zjištění, že např. facku považuje za „něco, co se prostě stává“ 30 % žen ze strany partnera a až 35 % žen
ze strany jiného muže, než je partner, u úderu pěstí je to 18 % od partnera a 24 % od cizího muže. Dokonce
vynucený sex nepovažuje za porušení práva ani trestný čin téměř pětina (!) žen, kterým se to stalo
mimo partnerský vztah, a 11 % těch, které jej zažily v rámci partnerského vztahu.
65
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Zejména v případě hodnocení incidentu v rámci partnerského vztahu je dále patrná vysoká nejistota
žen v hodnocení toho, zda šlo o trestný čin či nikoli, projevující se ve zvýšených podílech odpovědí
„nevím“ v porovnání s předchozím subjektivním vnímáním vážnosti situace. To naznačuje jakousi „nepřipravenost“,
nezvyk či neochotu žen uvažovat o násilí – a zejména o násilí ze strany vlastního partnera
– v termínech porušení práva, resp. právní závažnosti.
Tabulka 19. Považovala jste tento incident za trestný čin, porušení práva, ale ne trestný čin,
nebo spíše za něco, co se prostě stává?
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721) násilí (=717)
Trestný čin 149 20,7 146 20,4
Porušení práva, ale ne trestný čin 196 27,2 228 31,8
Něco, co se prostě stává 301 41,7 246 34,3
Neví 55 7,6 78 10,9
Neodpověděla 20 2,8 19 2,6
Celkem žen, které zažily násilí 721 100,0 717 100,0
Celkem žen 1 980 1 980
66
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 20. Považovala jste tento incident za trestný čin, porušení práva, ale ne trestný čin,
nebo spíše za něco, co se prostě stává?
– vybrané typy násilí, které respondentky zažily během incidentu; řádková %
Incident mimo partnerský vztah Incident v partnerském vztahu
Trest. Poru- Něco, Neví Neodp. N Trest. Poru- Něco, Neví Neodp. N
čin šení co se čin šení co se
práva, stává práva, stává
ale ne ale ne
tr. čin tr. čin
Vyhrožování, že Vám 32,6 29,5 26,1 9,2 2,6 261 27,5 35,8 24,6 10,7 1,4 411
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 22,5 29,6 28,2 16,9 2,8 71 28,5 29,3 28,1 11,2 2,9 249
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 28,5 31,1 27,2 10,5 2,7 228 27,4 31,8 28,9 10,2 1,7 402
kroucení rukou,
tahání za vlasy
Facka 27,3 26,6 35,0 9,8 1,3 143 24,6 33,5 29,8 10,5 1,6 439
Úder pěstí 37,9 25,9 24,1 12,1 0,0 58 42,7 27,0 18,0 11,8 0,5 178
Vynucený sex. styk 45,5 15,2 19,7 16,7 2,9 66 42,9 25,3 11,0 16,5 4,3 91
Pokus o vynucený 33,1 24,8 26,8 12,1 3,2 157 30,0 36,7 16,7 14,4 2,2 90
sexuální styk
Osahávání 18,6 27,1 44,7 7,7 1,9 376 28,4 30,5 22,1 17,9 1,1 95
Předchozí zjištění poukazují na relativně vysokou toleranci napadených žen v subjektivním hodnocení
agresivních projevů chování a násilí ze strany mužů, a to jak vlastních partnerů, tak – a to ještě
výrazněji – ostatních mužů. Existuje velká část žen, které násilný incident, jenž se jim přihodil vně partnerského
vztahu, nepovažovaly za příliš vážný, ani když jeho součástí byly relativně tvrdé formy napadení
(úder pěstí, strkání, úder předmětem, pokus o vynucený sex). V případě agrese uvnitř partnerského
vztahu bylo sice vnímání incidentu – zejména u těžších forem násilí – hodnoceno více negativně, přesto
však např. facku od partnera vnímá jako ne příliš vážnou cca pětina žen.
Hodnocení právní závažnosti incidentu je pak zejména v případě agrese uvnitř partnerského vztahu
nutné charakterizovat v prvé řadě určitým nezvykem žen uvažovat o násilí ze strany vlastního partnera
v právním kontextu, což naznačuje vysoké procento respondentek, které nebyly schopny odpovědět.
Tolerance je i zde vyšší v případě agrese vně partnerského vztahu; zajímavé přitom je, že rozdíly se
nejvíce projevují u sexuálních forem násilí: za trestný čin či porušení práva je považuje výrazně vyšší
podíl žen v rámci partnerského vztahu než ze strany cizích mužů.
2.3.4 Spolupráce s policií
Důležitou dimenzi zkoumané problematiky tvoří spolupráce a spokojenost s prací policie: v zahraničních
viktimizačních výzkumech hraje analýza práce policie podstatnou roli a tato sféra rovněž představuje
víceméně samostatnou součást kriminologie vůbec. V našem výzkumu byla práci policie a její reflexi
očima žen – obětí násilných incidentů – věnována relativně rozsáhlá část.
67
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Při analýze této oblasti je klíčovým faktorem prostupujícím všechna další zjištění skutečnost, že
daný incident ohlásila na polici pouze velmi malá část žen: jen desetina v případě, že se násilí odehrálo
vně partnerského vztahu, a ještě menší podíl (8 %) tehdy, jestliže agresorem byl vlastní partner.
Tabulka 21. Ohlásila jste Vy nebo někdo jiný tento incident na policii?
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721) násilí (=717)
Ano 72 10,0 59 8,2
Ne 639 88,6 653 91,1
Neodpověděla 10 1,4 5 0,7
Celkem žen, které zažily násilí 721 100,0 717 100,0
Celkem žen 1 980 1 980
Mezi důvody, proč žena incident na policii neohlásila (tab. 22), dominovala položka „vypořádala
jsem se s tím sama / svěřila jsem se jen kamarádce, popř. rodině“, v případě násilí, kde útočníkem nebyl
vlastní partner, rovněž „nestálo to za to / nebylo to dost vážné / nikdy před tím se to nestalo“ (42 % žen).
Okolo 25 % až 30 % respondentek však uvedlo i důvod „nechtěla jsem, aby to někdo věděl“, „stud, pocit
trapnosti / myslela jsem si, že je to moje chyba“ a „myslela jsem si, že by policie stejně nic neudělala“. Je
zajímavé, že důvod „myslela jsem si, že by policie stejně nic nezmohla“ se v odpovědích vyskytoval výrazně
méně často než předchozí („…policie by nic neudělala“) – jako by mezi ženami převládalo přesvědčení,
že policie není ani tak neschopná jako spíše neochotná či nepřipravená „něco udělat“.
V případě násilí ze strany partnera pak vystupuje do popředí i „strach z útočníka / strach ze msty“
(26 % žen) a podstatně častěji než v souvislosti s násilím vně partnerského vztahu se objevuje i související
položka „nechtěla jsem, aby byl útočník zadržen“ (15 %). Okolo 5 % až 6 % žen si dokonce myslí, že by
jim policie nevěřila.
68
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 22. Proč jste incident neohlásila?
– odpovídaly pouze ženy, které incident neohlásily policii
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % abs. %
Vypořádala jsem se s tím sama/Svěřila jsem se
kamarádce, popř. rodině 338 52,9 375 57,4
Nestálo to za to/Nebylo to dost vážné/
Nikdy před tím se to nestalo 268 41,9 171 26,2
Myslela jsem si, že by policie stejně nic neudělala 151 23,6 157 24,0
Myslela jsem si, že by policie stejně nic nezmohla 102 16,0 98 15,0
Strach z útočníka/Strach ze msty 118 18,5 172 26,3
Stud, pocit trapnosti/Myslela jsem si,
že je to moje chyba 178 27,9 161 24,7
Nechtěla jsem, aby to někdo věděl 184 28,8 218 33,5
Nechtěla jsem, aby byl útočník zadržen 42 6,6 95 14,5
Nevěřili by mi 39 6,1 35 5,4
Je to riziko mého povolání/Součást mé práce 11 1,7 2 0,3
Ohlásila jsem incident jiné organizaci 7 1,1 15 2,3
Jiný důvod 29 4,5 21 3,2
Neví 2 0,3 5 0,8
Neodpověděla 3 0,5 8 1,2
Celkem žen, které incident neohlásily 639 88,6 653 91,1
Celkem žen, které zažily násilí 721 717
V odpovědích na otázku „Co policie udělala, aby Vám pomohla?“ se ženy víceméně shodují na tom,
že „zapsala hlášení“, což uvedlo 58 % těch, které byly napadeny jiným mužem než partnerem, a více než
86 % těch, které byly napadeny partnerem. Ostatní položky (tab. 23) se vyskytovaly již podstatně méně
často, obecně se však dá říci, že doporučení odborné pomoci (právní, psychologické) a stejně tak poskytnutí
ochrany / zadržení útočníka byly častější v případech násilí v rámci partnerského vztahu: téměř
čtvrtina respondentek, které napadl jejich partner, uvedla, že jim byly policií poskytnuty informace
o službách odborníků (psycholog, krizová centra) a o právních záležitostech, o něco menší podíl pak
uvedl, že policie jim „poskytla ochranu / zadržela útočníka“. V souvislosti s incidentem mimo partnerský
vztah byla „podpůrná pomoc“ policie výrazně méně častá, a to zejména v případě doporučení služeb
odborníků.
Současně však podstatně větší podíl žen (cca pětina), které byly obětí agrese od partnera, uvedl, že
„policie neudělala nic“ ve srovnání s těmi, které napadl cizí muž („jen“ zhruba 10 %).
69
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 23. Co policie udělala, aby Vám pomohla?
– odpovídaly pouze ženy, které incident ohlásily policii
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % abs. %
Zapsala hlášení 42 58,3 51 86,4
Doporučila/poskytla mi informace o službách
odborníků (psycholog, krizová centra…) 3 4,2 14 23,7
Poskytla mi ochranu/Zadržela útočníka 11 15,3 13 22,0
Poskytla mi informace o právních záležitostech 2 2,8 14 23,7
Policie nic neudělala 7 9,7 12 20,3
Udělala něco jiného 6 8,3 5 8,5
Neví 1 1,4 – –
Celkem žen, které incident ohlásily 72 10,0 59 8,2
Celkem žen, které zažily násilí 721 717
Pouze zhruba ve 40 % případů z těch, kdy ženy ohlásily incident policii, bylo proti útočníkovi vzneseno
obvinění a z nich opět jen necelá polovina (48 %) vedla k soudnímu rozsudku. Struktura odpovědí
u násilí vně a uvnitř partnerského vztahu není významně rozdílná.
Vztáhneme-li procento obvinění a „soudních rozsudků“ na celou skupinu žen, které zažily násilí (tzn.
721 od cizího muže a 717 ze strany partnera), lze říci, že pouze ve 3 % (partner), resp. 4 % (cizí muž) případů
bylo vzneseno obvinění, a pouze v cca 2 % případů (obě skupiny) vedlo obvinění k soudnímu rozsudku.
Tabulka 24. Bylo proti útočníkovi/útočníkům na základě tohoto incidentu vzneseno obvinění?
– odpovídaly pouze ženy, které incident ohlásily policii
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % abs. %
Ano 29 40,3 23 39,0
Ne 34 47,2 33 55,9
Neví 8 11,1 – –
Neodpověděla 1 1,4 3 5,1
Celkem žen, které incident ohlásily 72 10,0 59 8,2
Celkem žen, které zažily násilí 721 717
70
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 25. Vedlo obvinění k soudnímu rozsudku? – z počtu obvinění
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % abs. %
Ano 14 48,3 11 47,8
Ne 9 31,8 12 52,2
Soud ještě nerozhodl 4 13,8 – –
Neví 2 6,9 – –
Celkem obvinění 29 40,3 23 39,0
Celkem žen, které incident ohlásily 72 59
Spokojenost s prací policie jako takovou ukazuje tabulka 26. Ukázalo se, že nespokojenost s policií
narůstá, jedná-li se o napadení vlastním partnerem: velmi nespokojeno bylo s prací policie 14 % žen,
které se staly obětí agrese od cizího muže, ale již téměř 34 % respondentek, které napadl vlastní partner.
Za zmínku stojí i skutečnost, že podstatný podíl žen, a to zejména v případě násilí vně partnerského
vztahu, nebyl schopen odpovědět (vysoké procento odpovědí „neví“ a „neodpověděla“).
Tabulka 26. Do jaké míry jste spokojená s tím, jak se policie s případem vypořádala?
– odpovídaly pouze ženy, které incident ohlásily policii
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % abs. %
Velmi spokojená 3 4,2 – –
Spokojená 24 33,3 18 30,5
Nespokojená 23 31,9 15 25,4
Velmi nespokojená 10 13,9 20 33,9
Neví 5 6,9 2 3,4
Neodpověděla 7 9,7 4 6,8
Celkem žen, které incident ohlásily 72 10,0 59 8,2
Celkem žen, které zažily násilí 721 717
Mezi názory na to, co policie měla udělat, aby ženám pomohla (tab. 27), dominovaly v případě incidentu
v partnerském vztahu činnosti spojené obecně s vyšší důvěrou a podporou („měli brát moji výpověď
vážněji / více mi naslouchat / poskytnout mi více podpory“), které zmínilo více než 40 % žen. Jako
71
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
druhý nejčastější nedostatek se pak ukázala být rychlost („měli reagovat rychleji“). Téměř třetina respondentek
však zmiňovala i potřebu poskytnutí informací o právních záležitostech, doporučení služeb
odborníků a také nějakou formu varování agresivního partnera („měli dát útočníkovi výstrahu“).
V případě násilí ze strany cizího muže se jako největší problém ukázala opět rychlost práce policie
(„měli reagovat rychleji“), kterou uvedlo 33 % respondentek, a dále položka „měli brát moji výpověď vážněji
/ více mi naslouchat / poskytnout mi více podpory“, již zmínilo 26 % žen.
Tabulka 27. Máte pocit, že policie měla udělat ještě něco jiného, aby Vám pomohla?
– odpovídaly pouze ženy, které incident ohlásily policii
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % abs. %
Měli mě informovat, co se děje 16 22,2 15 25,4
Měli mi poskytnout informace
o právních záležitostech 13 18,1 20 33,9
Měli reagovat rychleji 24 33,3 22 37,3
Měli obvinit/uvěznit útočníka 15 20,8 13 22,0
Měli dát útočníkovi výstrahu 14 19,4 19 32,2
Měli brát moji výpověď vážněji/více mi naslouchat
/poskytnout mi více podpory/více mi pomoci 19 26,4 24 40,7
Měli zajistit/zadržet útočníka/dát příkaz k zadržení 16 22,2 15 25,4
Měli mi doporučit/odkázat na služby odborníků 4 5,6 19 32,2
Měli mi poskytnout ochranu/pomoci mi opustit dům 6 8,3 13 22,0
Měli mě odvézt do nemocnice/poskytnout
lékařskou pomoc 6 8,3 6 10,2
Jiné 5 6,9 2 3,4
Ne, nic 18 25,0 9 15,3
Neví 5 6,9 3 5,1
Celkem žen, které incident ohlásily 72 10,0 59 8,2
Celkem žen, které zažily násilí 721 717
Lze shrnout, že na základě reflexe očima žen – obětí má práce policie v souvislosti s násilím ze strany
mužů poměrně velké rezervy. Podle zjištěných údajů převládá u žen spíše nedůvěra v práci policie,
charakteristická zejména nízkým podílem žen, které vůbec násilný čin ohlásí. Vedle hlavních důvodů
neohlášení na policii spojených zejména s rizikem sekundární viktimizace žen v průběhu vyšetřování,
zejména nastane-li násilí uvnitř rodiny (stud, nechtění, aby o tom někdo věděl, zlehčování incidentu),
figuruje jako jeden z často uváděných také nedůvěra v ochotu policie takové případy řešit („myslela
jsem, že by policie stejně nic neudělala“), a to v obou druzích násilných útoků (jak vně, tak uvnitř partnerského
vztahu).
72
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Pouze menšina žen, které zažily násilí, zmínila, že policie udělala i něco jiného, než jen zapsala hlášení
– doporučila služby odborníků, poskytla právní poradenství… Nedostatky v této oblasti jsou ještě
více zřejmé, je-li útočníkem cizí muž. S tím koresponduje celkový spíše negativní postoj k práci policie,
který lze charakterizovat jako „spíše nespokojený“ – více nespokojeny jsou přitom ženy, které byly obětí
útoku ze strany vlastního partnera. Je zajímavé, že poměrně velká část žen nedokázala svůj postoj
k práci policie definovat – zda byly spokojeny či nikoli – a to častěji ty, které zažily násilí od cizího muže.
Ženy, a to více ty respondentky, které napadl vlastní partner, nejčastěji zdůrazňovaly potřebu celkové
větší podpory ze strany policie (brát jejich výpověď vážněji, více naslouchat, více pomoci), jako druhý
největší problém vidí to, že policie pracuje příliš pomalu.
Z předchozích zjištění je zřejmá velká neochota žen ohlásit násilný incident policii – ukázalo se
však, že obdobná situace platí i v případě různých organizací zaměřených na pomoc obětem násilí (tab.
28). 85 % žen, které zažily násilí v partnerském vztahu, a více než 90 % těch, u kterých byl agresorem
cizí muž, nekontaktovalo žádnou takovou organizaci (poradenské služby, manželská poradna, linka důvěry
apod.). Ze zmíněného výčtu institucí stojí za zmínku jen manželská poradna, na kterou se obrátilo
7 % respondentek, které byly obětí násilí ze strany partnera, ostatní zařízení nekontaktovalo více než 3
% žen. Tato zjištění poukazují nejen na vysokou míru neochoty žen sdělovat a svěřovat se se zkušenostmi
tohoto druhu, ale potažmo také na to, že nejen spolupráce s policií, ale i s ostatními organizacemi
státního a neziskového sektoru je v oblasti násilí na ženách stále ještě v počátcích.
Tabulka 28. Kontaktovala jste v souvislosti s incidentem nějakou organizaci zaměřenou
na pomoc obětem násilí?
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721) násilí (=717)
Azylový dům 3 0,4 5 0,7
Linka důvěry/Krizové centrum 11 1,5 19 2,6
Jiná poradenská služba 2 0,1 15 2,1
Ženské centrum 1 0,1 5 0,7
Manželská poradna 2 0,3 51 7,1
Jiná organizace 16 2,2 15 2,1
Nekontaktovala žádnou organizaci 654 90,7 606 84,5
Neví 8 1,1 1 0,1
Neodpověděla 15 2,1 6 0,8
Celkem zažilo násilí 721 36,4 717 36,2
Celkem žen 1 980 1 980
73
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Jistý protipól k předchozím zjištěním tvoří struktura odpovědí podle toho, s kým z blízkých osob
ženy o násilném incidentu hovořily (tab. 29). Více než polovina žen, které zažily agresi od vlastního
partnera, a téměř polovina těch, které byly obětí násilí ze strany cizího muže, hovořila o tom, co se stalo,
s kamarádkou, okolo 35 % až 38 % pak s někým z nejbližší rodiny. Zhruba desetina žen se svěřila některému
příbuznému a 11 %, resp. 16 % kolegyni / kolegovi / spolužačce / spolužákovi. O něco vyšší procento
respondentek, které o násilném incidentu hovořily s lékařem nebo psychologem / psychiatrem
v případě incidentu ze strany partnera, odráží již dříve zmiňovaný obecně závažnější charakter napadení
v rámci intimního partnerského vztahu (viz kap. 2.3.1. až 2.3.3).
Lze říci, že zkušenost s násilím je pro ženy takovým druhem zážitku, se kterým se podstatně častěji
než profesionálům (policii, manželské poradně, psychologovi, lékaři atd.) svěří někomu z blízkého
okruhu přátel či rodiny. Přesto však velká část žen – a to by nemělo být opomenuto – nehovořila o daném
incidentu vůbec s nikým: 23 %, resp. 24 % dotázaných.
Tabulka 29. Hovořila jste o tom, co se stalo, ještě s někým jiným?
Incident mimo Incident
partnerský vztah v partner. vztahu
abs. % z těch, abs. % z těch,
co zažily co zažily
násilí (=721) násilí (=717)
S někým z nejbližší rodiny 254 35,2 276 38,5
S jiným příbuzným 74 10,3 75 10,5
S kamarádem(kou)/ sousedem(kou) 346 48,0 364 50,8
S kolegou / kolegyní/nadřízeným(ou)
/spolužákem/spolužačkou 112 15,5 78 10,9
S knězem nebo jiným pracovníkem církve 18 2,5 18 2,5
S lékařem nebo zdravotní sestrou 24 3,3 43 6,0
S psychologem nebo psychiatrem 30 4,2 61 8,5
S někým jiným 17 2,4 14 2,0
S nikým 165 22,9 169 23,6
Neví 16 2,2 17 2,4
Neodpověděla 7 1,0 3 0,4
Celkem žen, které zažily násilí 721 36,4 717 36,2
Celkem žen 1 980 1 980
Zajímavou tečku za předcházejícím textem věnujícím se v prvé řadě ženám – obětem násilí – tvoří
odpovědi respondentek na otázku, zda jejich partner někdy využil profesionálních terapeutických služeb
kvůli svému agresivnímu chování (tab. 30). V západních zemích a zejména v USA mají tyto služby
formu speciálních terapeutických skupin (tzv. „peer groups“) a v posledních letech jsou důležitou sou-
74
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
částí vládních i nevládních programů věnujících se problematice domácího násilí – a zpravidla dosahují
velmi pozitivních výsledků (viz např. Laney, Siskin 2003). U nás je (zatím) „pouze“ možné standardní
cestou kontaktovat psychologa, manželskou poradnu, psychiatra apod.: podle výpovědí žen však takto
učinilo pouze necelých 8 % partnerů respondentek.
Tabulka 30. Využil někdy Váš partner profesionálních terapeutických služeb (psycholog…)
kvůli svému agresivnímu chování ?
abs. % z těch,
co zažily násilí
(=717)
Ano 56 7,8
Ne 589 82,1
Neví 67 9,3
Neodpověděla 5 0,7
Celkem žen, které zažily násilí 717 100,0
Celkem žen 1 980
75
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
2.4 Koreláty viktimizace
Předchozí kapitoly podávající základní faktografický přehled o výsledcích výzkumu se závěrem pokusíme
doplnit o stručnou analýzu rizik viktimizace žen z hlediska některých charakteristik obětí a dále
v souvislosti s charakteristikami jejich partnerů.
2.4.1 Charakteristiky respondentek
Různé faktory ovlivňující rizika či spolupůsobící při zvýšených rizicích viktimizace byly již v obecné rovině
diskutovány v kapitole 1.6. Podívejme se však, jaké závěry se dají učinit na základě výsledků našeho
výzkumu.
Tabulky 31 až 43 ukazují podíly žen, které zažily jednotlivé druhy násilí v partnerském vztahu a mimo
partnerský vztah během posledních pěti let (tzn. pětileté míry viktimizace), podle základních sociodemografických
faktorů a dalších charakteristik respondentek. Je nutné v této souvislosti zdůraznit, že
příslušné vztahy mezi proměnnými, resp. mezi mírami viktimizace a faktory, jako jsou věk, vzdělání
atd., nelze považovat za čistě kauzální: charakterizují souvislost spíše než závislost, tzn. zvýšený, resp.
snížený výskyt pravděpodobnosti stát se obětí násilí (ze strany partnera nebo ze strany cizího muže,
a to v horizontu 5 let) v určitých přesně definovaných skupinách žen.
Věk
Výsledky výzkumu poukázaly na skutečnost, že věk žen hraje významnou úlohu zejména v případě
násilí ze strany jiného muže než partnera: výrazně zvýšené riziko viktimizace lze v těchto případech
nalézt v nejmladších věkových skupinách 18 až 24 a 25 až 29 let. Ve výsledcích se odráží obecná podoba
násilných útoků mimo partnerský vztah, který je v porovnání s násilím ze strany partnera v daleko
větší míře sexuální: zvýšené podíly viktimizovaných žen se tak objevují zejména v případě osahávání
a pokusu o vynucený sex, kde je riziko viktimizace oproti průměru cca dvojnásobné. Rovněž u většiny
typů fyzických útoků, zejména strkání, sevření, tahání za vlasy…a dále vyhrožování fyzickým ublížením
je pravděpodobnost zažít násilí ze strany cizího muže výrazně vyšší u žen do 30 let. Pravděpodobnost
viktimizace je naopak nejnižší v nejstarších věkových skupinách od 55 let výše, což koresponduje
se zjištěními v oblasti výzkumu obětí trestných činů vůbec (pravděpodobnost viktimizace s věkem klesá,
viz též kap. 1.6.1)
Naproti tomu ve zkušenosti žen s násilím v partnerském vztahu hraje věk podstatně menší úlohu:
podíly žen, které zažily násilí od partnera, jsou zde rozloženy rovnoměrněji mezi generace žen, což opět
potvrzuje, že násilí v partnerském vztahu se odvíjí od specifických schémat. Nejvíce „exponovaná“ skupina
je zde, na rozdíl od agrese mimo partnerský vztah, širší, a patří do ní také o něco starší ženy: nejvyšší
podíly žen, které zažily násilí od partnera, jsou ve věku 25 až 44 let. Zkušenost s násilím v posledních
5 letech je naopak nejméně častá mezi nejstaršími generacemi žen (od 55 let výše) – stejně jako
v případě násilí mimo partnerský vztah – a také mezi nejmladšími respondentkami ve věku 18–24 let.
76
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 31. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech podle
věku
Násilí v part. vztahu Celkem Věk (sloupcová %)
18–24 25–29 30–34 35–39 40–44 45–49 50–54 55–59 60–64 65 +
Vyhrožování, že Vám 12 9 14 16 15 20 14 12 8 2 4
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 7 5 9 9 8 13 9 5 6 1 2
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 11 10 18 15 13 14 10 9 8 3 2
kroucení rukou, tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, 13 10 17 22 15 20 10 8 5 2 1
úder pěstí
Škrcení, pokus o udušení, 2 1 3 4 2 1 1 1 3 0 2
utopení, popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 1 1 3 0 2 2 2 0 1
Jiné fyzické násilí 1 1 2 4 2 0 2 2 0 1 1
Vynucený sexuální styk 4 3 5 6 6 5 4 2 2 0 0
Pokus o vynucený sexuální styk 3 2 7 4 6 5 1 2 1 1 0
Osahávání 2 2 5 3 3 2 1 1 0 0 1
Vynucená sex. aktivita 0 0 0 0 0 0 1 0 0 0 0
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0
Počet respondentek 1980 331 265 227 214 215 197 182 116 107 125
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
77
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 32. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech
podle věku
Násilí mimo part. vztah Celkem Věk (sloupcová %)
18–24 25–29 30–34 35–39 40–44 45–49 50–54 55–59 60–64 65 +
Vyhrožování, že Vám 6 11 10 5 3 4 2 4 3 1 5
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 2 5 2 1 2 1 0 1 2 0 2
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 6 13 11 5 2 3 2 5 2 0 2
kroucení rukou, tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, 3 10 4 1 2 1 1 2 2 0 2
úder pěstí
Škrcení, pokus o udušení, 1 1 1 1 0 0 0 1 1 0 0
utopení, popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 2 2 0 1 0 0 0 1 0 1
Jiné fyzické násilí 1 2 2 2 1 1 0 1 1 0 2
Vynucený sexuální styk 1 2 1 1 1 0 0 0 0 0 0
Pokus o vynucený sexuální styk 3 6 7 3 2 0 1 2 1 0 0
Osahávání 10 21 21 9 7 7 7 5 2 2 0
Vynucená sex. aktivita 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 0
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 1 1 1 0 0 0 1 0 0 0 0
Počet respondentek 1980 331 265 227 214 215 197 182 116 107 125
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
Rodinný stav
Charakteristiky rodinného stavu do značné míry odrážejí věk respondentek – podle toho tak nejčastější
obětí násilí mimo partnerský vztah byly svobodné ženy. Významně zvýšené míry viktimizace u této
skupiny žen se projevily téměř u všech druhů násilných útoků.
Naproti tomu násilí ze strany intimního partnera zasahuje, jak jsme viděli výše, daleko širší věkovou
skupinu žen; stranou zůstávají, podobně jako u viktimizace obecně, pouze nejstarší věkové ročníky
žen. Analýza rizik viktimizace podle rodinného stavu žen ukázala, že významně nejčastěji měly v uplynulých
5 letech zkušenost s násilím v intimním partnerském vztahu rozvedené ženy, což se projevilo
u takřka všech forem násilných útoků. Tato skutečnost nejspíše odráží násilí bývalých partnerů respondentek,
které se s nimi rozvedly: dá se tak usuzovat na to, že většina žen, které zažijí násilí od svého
partnera, se s ním v horizontu několika let rozvede; rozvod tak představuje „řešení“ a snížení rizik stát
se obětí násilí (viz též kap. 2.2). Tato teze by si dozajista zasloužila detailnější pozornost a jasnější potvrzení
zejména prostřednictvím podrobnějšího studia obětí.
U svobodných a vdaných žen se pravděpodobnost zažít násilí ze strany partnera výrazněji neodlišuje
od průměru. Naproti mnohým očekáváním tak nelze říci, že sňatek a život ve společné domácnosti
78
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
jednoznačně zvyšuje pravděpodobnost stát se obětí násilí: tou se mohou v partnerském vztahu v takřka
stejné míře stát svobodné ženy i vdané ženy.
Nejnižší jsou podíly viktimizovaných žen v souladu s věkovými charakteristikami u vdov.
Tabulka 33. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech podle
rodinného stavu
Násilí v part. vztahu Celkem Rodinný stav (sloupcová %)
Svobodná Vdaná Vdaná Rozvedená Vdova
poprvé opakovaně
Vyhrožování, že Vám 12 11 11 12 27 3
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 7 5 7 8 16 2
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 11 12 9 10 24 4
kroucení rukou, tahání
za vlasy
Facka, kopání, kousání, 13 12 10 14 28 1
úder pěstí
Škrcení, pokus o udušení, 2 1 1 1 5 0
utopení, popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 0 1 1 5 1
Jiné fyzické násilí 1 1 1 2 3 1
Vynucený sexuální styk 4 4 3 5 8 1
Pokus o vynucený 3 4 1 5 10 0
sexuální styk
Osahávání 2 3 1 2 5 0
Vynucená sex. aktivita 0 0 0 0 0 0
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 0 0 0 1 0 0
Počet respondentek 1980 513 911 154 260 142
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
79
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 34. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech
podle rodinného stavu
Násilí mimo part. vztah Celkem Rodinný stav (sloupcová %)
Svobodná Vdaná Vdaná Rozvedená Vdova
poprvé opakovaně
Vyhrožování, že Vám 6 11 3 5 4 5
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 2 4 1 1 1 4
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 6 12 4 4 3 3
kroucení rukou, tahání
za vlasy
Facka, kopání, kousání, 3 7 1 3 2 4
úder pěstí
Škrcení, pokus o udušení, 1 1 0 1 1 1
utopení, popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 2 0 0 1 1
Jiné fyzické násilí 1 2 1 1 2 1
Vynucený sexuální styk 1 2 0 1 0 0
Pokus o vynucený 3 6 2 2 2 0
sexuální styk
Osahávání 10 22 7 6 7 1
Vynucená sex. aktivita 0 1 0 0 0 0
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 1 1 0 0 0 0
Počet respondentek 1980 513 911 154 260 142
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
80
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Vzdělání, socioekonomické postavení, příjem
Asi nejčastěji diskutovanými faktory v souvislosti s problematikou domácího násilí jsou sociální charakteristiky
obětí a agresorů, a z nich zejména vzdělání, sociální postavení a příjem. Názory na míru vlivu
těchto faktorů a charakter jejich působení při vzniku násilí v rodině jsou přitom často a nesmazatelně
ovlivněny přetrvávajícími mýty (viz též kap. 1.6), které jsou však mnohokrát v rozporu s poznatky
sociologických výzkumů.
Co se týče vzdělání, naše zjištění potvrdila zkušenost některých zahraničních výzkumů, že vzdělání
oběti nehraje v případě násilí ze strany partnera významnou úlohu (viz např. (Gelles, Straus 1988),
u nás např. materiály Nadace ROSA (1997)). Podíly žen, které uvedly zkušenost s násilím v posledních
5 letech, se ve všech vzdělanostních skupinách pohybovaly okolo průměru (tab. 35-36).
Zcela jinak je to již v případě socioekonomického postavení (tab. 37-38): významně zvýšené riziko,
v některých případech až trojnásobně vzhledem k průměru, zažít násilí ze strany partnera v následujících
5 letech mají nezaměstnané ženy. Nejnižší podíly obětí násilí v partnerském vztahu lze nalézt,
opět v souvislosti s věkem, u respondentek, které jsou v důchodu.
S předchozím zjištěním koreluje analýza rizik viktimizace podle čistého celkového příjmu domácnosti:
zkušenost s násilím je signifikantně nejvíce koncentrována u respondentek, které uvedly celkový
čistý měsíční příjem domácnosti od 6,5 do 14 tis. Kč, tzn. ve druhém a třetím nejnižším příjmovém
pásmu. Statisticky významně nižší míry viktimizace lze naopak nalézt ve druhém nejvyšším příjmovém
pásmu 20 až 35 tis. Kč na domácnost.
V případě násilí mimo partnerský vztah hrají sociální charakteristiky odlišnou, a také podstatně méně
jednoznačnou úlohu. Co se týče vzdělání, o něco vyšší pravděpodobnost stát se obětí násilí ze strany jiného
muže než partnera mají ženy se základním vzděláním; to platí zejména u facky, kopání, úderu
pěstí a házení věcí, úderu předmětem. Tato skutečnost však odráží věkové charakteristiky: velký podíl
žen se základním vzděláním lze nalézt v nejmladší věkové kategorii 18 – 24 let, která je zároveň jednou
ze dvou věkových skupin nejvíce ohrožených viktimizací. Ve středních a starších věkových skupinách
se vliv vzdělání na pravděpodobnost stát se obětí agrese neprokázal.
Socioekonomické postavení se v rizicích viktimizace mimo partnerský vztah neprojevilo jako významný
faktor, vyjma výrazně zvýšené pravděpodobnosti zkušenosti s násilím u studujících respondentek
– opět se zde odráží zvýšená koncentrace rizik do mladšího věku žen.
Ani celkový čistý příjem domácnosti nepředstavuje na rozdíl od násilí v partnerském vztahu významný
faktor. Určité zvýšené riziko stát se obětí násilí se objevuje ve druhé nejnižší příjmové kategorii
(avšak pouze v případě vyhrožování a házení věcí, úderu předmětem), sporadicky však i ve středních
kategoriích příjmu. Na jasnou souvislost mezi touto charakteristikou a pravděpodobností zažít násilí ze
strany jiného muže než partnera se tak nedá usuzovat.
81
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 35. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech
podle vzdělání
Násilí v part. vztahu Celkem Vzdělání (sloupcová %)
Základní / Střední Střední VŠ / VOŠ
nižší než bez s maturitou
základní maturity
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 12 10 15 12 10
Házení věcí nebo úder předmětem 7 5 9 7 6
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 11 7 13 11 11
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 13 9 15 13 10
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 2 1 3 1 1
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 2 1 1 1
Jiné fyzické násilí 1 0 2 1 2
Vynucený sexuální styk 4 3 5 3 3
Pokus o vynucený sexuální styk 3 1 4 3 3
Osahávání 2 1 3 1 3
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 0 0 0 1
Jiné sexuální násilí 0 0 0 0 0
Počet respondentek 1980 154 570 878 378
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
82
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 36. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech
podle vzdělání
Násilí mimo part. vztah Celkem Vzdělání (sloupcová %)
Základní / Střední Střední VŠ / VOŠ
nižší než bez s maturitou
základní maturity
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 6 9 5 6 5
Házení věcí nebo úder předmětem 2 5 1 2 1
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 6 6 5 6 6
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 3 8 3 4 1
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 1 2 1 1 0
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 1 1 0
Jiné fyzické násilí 1 1 1 2 2
Vynucený sexuální styk 1 1 1 1 0
Pokus o vynucený sexuální styk 3 1 3 3 3
Osahávání 10 8 8 11 12
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 0 0 0 0
Jiné sexuální násilí 1 0 1 1 1
Počet respondentek 1980 154 570 878 378
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
83
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 37. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech
podle socioekonomického postavení
Násilí v part. vztahu Celkem Socioekonomické postavení (sloupcová %)
Zaměst- Neza- Podni- V domá- Studu- V dů- Na ma- Jiné
naná měst- katelka cnosti jící chodu teřské
naná dovolené
Vyhrožování, že Vám 12 14 29 15 10 7 4 14 8
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 7 9 21 6 10 2 2 6 8
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 11 12 29 13 12 10 3 10 8
kroucení rukou,
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, 13 13 32 15 19 9 2 18 15
úder pěstí
Škrcení, pokus 2 2 4 0 2 0 1 0 0
o udušení, utopení,
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 5 2 0 1 1 1 0
Jiné fyzické násilí 1 2 1 2 3 0 1 1 0
Vynucený sexuální styk 4 5 12 2 2 2 1 4 0
Pokus o vynucený 3 4 13 1 2 2 0 2 0
sexuální styk
Osahávání 2 2 7 2 2 2 1 0 0
Vynucená sex. aktivita 0 0 0 0 0 0 0 0 0
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 0 0 1 0 0 0 0 0 0
Počet respondentek 1980 1042 100 124 58 202 279 162 13
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
84
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 38. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech
podle socioekonomického postavení
Násilí mimo part. vztah Celkem Socioekonomické postavení (sloupcová %)
Zaměst- Neza- Podni- V domá- Studu- V dů- Na ma- Jiné
naná měst- katelka cnosti jící chodu teřské
naná dovolené
Vyhrožování, že Vám 6 5 9 7 3 11 3 7 8
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 2 1 2 2 2 5 2 2 0
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 6 5 9 6 7 12 2 7 0
kroucení rukou,
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, 3 2 2 2 0 12 2 5 0
úder pěstí
Škrcení, pokus 1 0 0 2 0 2 0 1 0
o udušení, utopení,
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 2 2 0 1 1 0 0
Jiné fyzické násilí 1 1 2 2 0 2 1 1 0
Vynucený sexuální styk 1 1 2 1 0 1 0 1 0
Pokus o vynucený 3 2 3 2 5 5 0 6 0
sexuální styk
Osahávání 10 10 16 8 10 22 0 12 0
Vynucená sex. aktivita 0 0 0 1 0 0 0 0 0
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 1 1 0 0 0 1 0 0 0
Počet respondentek 1980 1042 100 124 58 202 279 162 13
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
85
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 39. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech
podle celkového čistého příjmu domácnosti
Násilí v part. vztahu Celkem Čistý příjem domácnosti (sloupcová %)
< 6.501- 10.001- 14.001- 20.001- 35.001- > Neví Neodp.
6.500 10.000 14.000 20.000 35.000 50.000 50.000
Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč
Vyhrožování, že Vám 12 11 20 17 14 9 7 12 7 11
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 7 8 12 10 7 5 6 12 9 6
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 11 9 17 15 14 9 9 7 7 5
kroucení rukou,
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, 13 11 19 19 15 8 9 9 12 8
úder pěstí
Škrcení, pokus o udušení, 2 0 4 4 2 1 0 0 0 1
utopení, popálení,
opaření
Nůž nebo pistole 1 3 3 2 1 1 0 0 2 0
Jiné fyzické násilí 1 2 2 2 1 1 1 2 2 1
Vynucený sexuální styk 4 2 6 7 5 2 2 7 2 1
Pokus o vynucený 3 3 7 6 3 2 2 2 0 3
sexuální styk
Osahávání 2 3 5 2 2 1 3 2 4 1
Vynucená sex. aktivita 0 2 0 0 0 0 1 2 0 0
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 0 0 0 0 1 0 1 0 0 0
Počet respondentek 1980 66 192 300 461 571 176 43 57 114
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
86
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 40. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech
podle celkového čistého příjmu domácnosti
Násilí mimo part. vztah Celkem Čistý příjem domácnosti (sloupcová %)
< 6.501- 10.001- 14.001- 20.001- 35.001- > Neví Neodp.
6.500 10.000 14.000 20.000 35.000 50.000 50.000
Kč Kč Kč Kč Kč Kč Kč
Vyhrožování, že Vám 6 5 9 5 5 5 4 12 9 4
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 2 0 5 1 1 1 1 5 7 1
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 6 8 5 3 8 6 6 5 2 4
kroucení rukou,
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, 3 5 5 3 4 2 2 5 5 3
úder pěstí
Škrcení, pokus o udušení, 1 0 2 1 0 1 0 0 0 1
utopení, popálení,
opaření
Nůž nebo pistole 1 0 2 0 1 1 1 2 0 1
Jiné fyzické násilí 1 0 2 1 2 1 2 0 0 0
Vynucený sexuální styk 1 0 1 0 0 2 1 0 0 2
Pokus o vynucený 3 0 2 4 3 3 2 0 5 3
sexuální styk
Osahávání 10 11 10 7 11 11 14 2 11 10
Vynucená sex. aktivita 0 2 0 0 0 0 0 0 0 1
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 1 0 0 1 1 1 0 0 0 0
Počet respondentek 1980 66 192 300 461 571 176 43 57 114
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
87
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Národnost
Zajímavá zjištění přináší analýza rizik viktimizace v partnerském vztahu podle národnosti respondentky.
Zvýšené, v některých případech až dvojnásobně, podíly žen, které uvedly zkušenost s násilím, jsou
zřejmé u respondentek jiné národnosti než české (tab. 41); nejčastěji šlo o národnost slovenskou, dále
romskou, polskou a ruskou. Tato skutečnost nejspíše souvisí s výše uvedeným rozborem rizik viktimizace
podle sociálních charakteristik: zvýšená koncentrace násilné zkušenosti u žen odlišné než české
národnosti pravděpodobně koreluje se slabšími sociální poměry (nezaměstnanost, nižší příjem) domácností
těchto žen.
V případě násilí mimo partnerský vztah se souvislost s národnostní charakteristikou neprojevila.
Tabulka 41. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech
podle národnosti
Násilí v part. vztahu Celkem Národnost (sloupcová %)
Česká Jiná
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 12 12 20
Házení věcí nebo úder předmětem 7 7 9
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 11 11 16
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 13 12 23
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 2 2 2
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 6
Jiné fyzické násilí 1 1 2
Vynucený sexuální styk 4 4 8
Pokus o vynucený sexuální styk 3 3 5
Osahávání 2 2 3
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 0 0
Jiné sexuální násilí 0 0 1
Počet respondentek 1980 1893 87
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
88
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Velikostní kategorie obce
Spolu se stoupajícím počtem obyvatel daného sídla lze nalézt stoupající pravděpodobnost stát se obětí
násilí mimo partnerský vztah, a to především v případě sexuálního násilí. Podíl žen, které uvedly zkušenost
s osaháváním, je cca dvakrát vyšší ve velkých městech se 100 tis. a více obyvateli oproti nejmenším
obcím a městům do 20 tis. obyvatel.
Tabulka 42. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech
podle velikostní kategorie místa bydliště
Násilí mimo part. vztah Celkem Velikost místa bydliště (sloupcová %)
do 5 000 5 001- 20 001- 100 001
obyv. 20 000 100 000 a více obyv.
obyv. obyv.
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 6 3 4 7 7
Házení věcí nebo úder předmětem 2 1 3 2 2
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 6 4 6 6 6
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 3 3 4 4 2
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 1 0 0 1 1
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 0 1 1
Jiné fyzické násilí 1 0 0 2 2
Vynucený sexuální styk 1 0 0 1 1
Pokus o vynucený sexuální styk 3 1 2 3 4
Osahávání 10 7 6 9 15
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 0 0 0 0
Jiné sexuální násilí 1 0 0 1 1
Počet respondentek 1980 424 218 680 658
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
Alkohol
V souvislosti s agresí v partnerském vztahu se objevila silná pozitivní korelace s konzumací alkoholu
(respondentky odpovídaly na otázku „Jak často vypijete tak velké množství alkoholu, že se opijete?“).
Zkušenost s násilím ze strany intimního partnera byla tím častější, čím více rostla frekvence konzumace
alkoholu. Ženy, které uvedly, že se opijí několikrát do měsíce a častěji, byly v některých případech až
třikrát častěji obětí fyzického násilí od partnera než ty, které (téměř) nepijí alkohol. Je třeba si samozřejmě
uvědomit, že alkohol velmi často může sloužit (a také slouží, viz též kap. 2.3.2) jako pomocný prostředek
k vyrovnání se s emocionálně velmi stresující násilnou zkušeností v intimním partnerském
vztahu, zmíněná zjištění tedy nepřekvapí.
V případě násilí mimo partnerský vztah se obdobná souvislost neprojevila.
89
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 43. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech podle
frekvence konzumace alkoholu
(„Jak často vypijete tak velké množství alkoholu, že se opijete?“)
Násilí v part. vztahu Celkem Alkohol – opilost
(Téměř) Nikdy/ Několikrát Několikrát 1x
nepije výjimečně do roka do měsíce do týdne
alkohol a častěji
Vyhrožování, že Vám 12 8 11 16 18 28
fyzicky ublíží
Házení věcí nebo 7 6 6 10 10 13
úder předmětem
Strkání, pevné sevření, 11 6 9 17 22 20
kroucení rukou,
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, 13 7 11 17 20 25
úder pěstí
Škrcení, pokus o udušení, 2 1 2 2 2 3
utopení, popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 1 2 2 0
Jiné fyzické násilí 1 1 1 2 1 5
Vynucený sexuální styk 4 2 3 6 6 8
Pokus o vynucený 3 1 2 6 4 8
sexuální styk
Osahávání 2 2 1 4 4 0
Vynucená sex. aktivita 0 0 0 0 1 0
s jinou osobou
Jiné sexuální násilí 0 0 0 1 0 0
Počet respondentek 1980 395 876 509 125 40
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
Při analýze rizik viktimizace ze strany intimního partnera a mimo intimní partnerský vztah se neprojevila
souvislost s tím, zda respondentka sama rozhoduje o penězích, které vydělá; ani s faktem, zda
je věřící či nikoli.
Pravděpodobnost viktimizace jak ze strany partnera, tak mimo partnerský vztah je významně nižší
u žen, které navštěvují bohoslužby více než jedenkrát týdně, tato skutečnost však silně koreluje s vyšším
věkem těchto respondentek.
90
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
2.4.2 Násilné zkušenosti respondentky z dětství
Specifickým a často diskutovaným faktorem v souvislosti s incidencí násilného chování mezi partnery
je rodinná historie obou partnerů, resp. vzorce chování a zkušenosti z původní rodiny. Data poskytují
poměrně ucelený obraz o incidenci a frekvenci násilných prvků chování ze strany otce a matky jak
u respondentky, tak u jejího partnera v dětství a dospívání; součástí výzkumu bylo i zjišťování projevů
agresivního chování otce respondentky, resp. otce partnera, k matce, resp. matce partnera. Tato část
analýzy tvoří velmi podstatný příspěvek k bádání nad faktory viktimizace a poskytuje cenný zdroj dalších
analýz. Již poměrně jednoduchý rozbor měr viktimizace respondentky podle násilných zkušeností
z dětství prokázal silný vliv rodinné zátěže na pravděpodobnost stát se obětí násilí v dospělosti, a to jak
v intimním partnerském vztahu, tak mimo něj.
Sledujeme-li násilí v partnerském vztahu, jako nejsilnější se projevil faktor zkušeností s násilím otce
vůči matce v dětství respondentky (tab. 44-45). Ženy, které uvedly, že jejich otec byl někdy fyzicky
agresivní nebo použil fyzického násilí vůči matce,31 měly až dvakrát vyšší pravděpodobnost zažít násilí
ze strany partnera než ty, které odpověděly záporně. Vyšší incidence je přitom patrná zejména u strkání,
sevření, tahání za vlasy, facky, úderu pěstí, vyhrožování fyzickým ublížením a také u sexuálního násilí.
Zhruba stejně zvýšené riziko stát se obětí násilí ze strany partnera však mají i ty ženy, které vyrůstaly
v neúplné rodině („otec nebo matka s rodinou nežili“).
Jen o něco méně významný faktor tvoří zkušenosti s násilím otce vůči respondentce a matky vůči
respondentce32 (tab. 46-47). Incidence násilných forem chování opět významně stoupá u těch žen, které
zmíněnou zkušenost či zkušenosti mají; v případě těch, které v dětství zažily násilí ze strany otce, je signifikantní
rovněž zvýšená pravděpodobnost sexuálních forem násilí v partnerském vztahu v dospělém
věku.
Zmíněné souvislosti lze reflektovat i sledujeme-li násilí mimo partnerský vztah. Jako nejsilnější ze
tří sledovaných faktorů týkajících se násilných zkušeností z dětství se v tomto případě projevilo násilí
otce vůči respondentce, které významně, cca dvakrát, zvyšuje riziko viktimizace zejména u fyzických
útoků v dospělém věku. Vliv neúplné rodiny na pravděpodobnost viktimizace mimo partnerský vztah
se však na rozdíl od násilí ze strany partnera neprojevil.
Jako signifikantní faktory korelující se zvýšenou pravděpodobností stát se obětí násilí ze strany jiného
muže než partnera figurují rovněž zkušenosti s násilím otce vůči matce a matky vůči respondentce
v dětství. Za pozornost stojí, že vyšší riziko viktimizace je zde patrné rovněž u sexuálních forem násilí,
zejména osahávání.
91
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
31 „Když si vzpomenete na své dětství, stalo se někdy, že Váš otec, resp. nevlastní otec nebo přítel Vaší matky, byl fyzicky
agresivní nebo použil fyzického násilí vůči Vaší matce?“
32 Respondentky odpovídaly na otázky:
„Byl Váš otec, nevlastní otec či přítel Vaší matky někdy fyzicky agresivní nebo použil fyzického násilí vůči Vám do věku
Vašich 16 let?“
„Stalo se někdy, že Vaše matka, resp. Vaše nevlastní matka či přítelkyně Vašeho otce, byla někdy fyzicky agresivní nebo
použila fyzického násilí vůči Vám do věku Vašich 16 let?“
Tabulka 44. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech
podle toho, zda otec užil násilí vůči matce
Násilí v part. vztahu Celkem Násilí otce respondentky vůči matce
(Myslím, (Myslím, Otec nebo
že) ano že) ne matka
s rodinou
nežili
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 12 20 11 17
Házení věcí nebo úder předmětem 7 10 6 12
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, tahání za vlasy 11 19 9 18
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 13 21 10 21
Škrcení, pokus o udušení, utopení, popálení, opaření 2 3 1 3
Nůž nebo pistole 1 2 1 3
Jiné fyzické násilí 1 3 1 3
Vynucený sexuální styk 4 6 3 5
Pokus o vynucený sexuální styk 3 6 2 7
Osahávání 2 4 2 2
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 0 0 0
Jiné sexuální násilí 0 0 0 1
Počet respondentek 1980 308 1470 115
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
92
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 45. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech
podle toho, zda otec užil násilí vůči matce
Násilí mimo part. vztah Celkem Násilí otce respondentky vůči matce
(Myslím, (Myslím, Otec nebo
že) ano že) ne matka
s rodinou
nežili
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 6 10 4 4
Házení věcí nebo úder předmětem 2 4 1 1
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, tahání za vlasy 6 6 6 3
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 3 6 3 1
Škrcení, pokus o udušení, utopení, popálení, opaření 1 1 1 0
Nůž nebo pistole 1 1 1 0
Jiné fyzické násilí 1 3 1 1
Vynucený sexuální styk 1 1 1 0
Pokus o vynucený sexuální styk 3 5 2 4
Osahávání 10 14 10 7
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 0 0 0
Jiné sexuální násilí 1 1 0 1
Počet respondentek 1980 308 1470 115
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
93
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 46. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech,
podle toho, zda otec či matka užili násilí vůči respondentce do věku jejích 16 let
Násilí v part. vztahu Celkem Násilí otce Násilí matky
vůči respondentce vůči respondentce
Ano Ne Ano Ne
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 12 17 11 17 12
Házení věcí nebo úder předmětem 7 9 7 12 7
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 11 16 11 15 11
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 13 18 11 18 12
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 2 2 2 4 1
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 1 4 1
Jiné fyzické násilí 1 2 1 2 1
Vynucený sexuální styk 4 6 3 6 3
Pokus o vynucený sexuální styk 3 6 3 4 3
Osahávání 2 5 2 4 2
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 0 0 0 0
Jiné sexuální násilí 0 1 0 0 0
Počet respondentek 1980 303 1577 198 1670
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
94
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 47. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech,
podle toho, zda otec či matka užili násilí vůči respondentce do věku jejích 16 let
Násilí mimo part. vztah Celkem Násilí otce Násilí matky
vůči respondentce vůči respondentce
Ano Ne Ano Ne
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 6 13 4 12 5
Házení věcí nebo úder předmětem 2 5 1 5 1
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 6 10 5 8 5
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 3 10 2 9 3
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 1 2 0 1 1
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 1 1 1 1
Jiné fyzické násilí 1 2 1 4 1
Vynucený sexuální styk 1 1 1 1 1
Pokus o vynucený sexuální styk 3 4 3 3 3
Osahávání 10 12 10 18 9
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 1 0 0 0
Jiné sexuální násilí 1 1 0 1 0
Počet respondentek 1980 303 1577 198 1670
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
Konečně, v souvislosti s pravděpodobností stát se obětí násilí v dospělém věku data poukázala rovněž
na existenci významné korelace s faktem, zda žena byla v dětství a dospívání (do 16 let věku) obětí
sexuálního násilí.33 Zmíněná souvislost se projevila v obou sledovaných typech vztahů, tzn. v rámci intimního
partnerského vztahu i mimo něj, i když s trochu rozdílnou intenzitou u jednotlivých forem
agrese (viz tab. 48-49).
Výše uvedené skutečnosti poukazují na silný vliv rodinné zátěže žen na riziko viktimizace v dospělém
věku. I když na základě předchozí analýzy nelze tento vliv přesně kvantifikovat (k tomuto účelu dobře
slouží multiregresní analýza jednotlivých rizik viktimizace, která bude předmětem dalšího zpracování),
data jednoznačně prokázala, že zkušenosti z dětství a dospívání týkající se jak „pozorování“ násilných
forem chování ze strany otce k matce, tak vlastních zážitků s agresí ze strany rodičů, významně souvisejí
s budoucími riziky stát se obětí násilí – a to jak v intimním partnerském vztahu, tak, což je zajímavé,
i mimo něj. Co se týče násilí ze strany partnera, vliv vlastních negativních zážitků na pozdější zvýše-
95
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
33 „Nutil Vás někdy někdo, či se pokoušel nutit, k nějaké formě / formám sexuálních aktivit do věku Vašich 16 let? Máme
tím na mysli jakoukoli formu sexuálního nátlaku či násilí od sexuálního obtěžování, osahávání až po vynucený sexuální
styk.“
nou incidenci násilí zde může odrážet „odpozorované“ vzorce chování z výchozí rodiny, často i psychické
bariéry – menší nároky na partnera, snížené sebevědomí žen apod. Zmíněný přenos vzorců chování
bude ještě podrobněji zmíněn v následující kapitole věnující se charakteristikám partnera.
Data však poukázala rovněž na zvýšené riziko viktimizace mimo partnerský vztah v souvislosti s násilnými
zkušenostmi z dětství, zejména ze strany otce. Je tak vidět, že „násilí je spojeno opět s násilím“,
tzn. vliv rodinné zátěže se projevuje v dospělosti i „mimo rodinu“ v podobě zvýšených rizik stát se součástí
určitých specifických interakcí charakteristických násilnými projevy chování.
Tabulka 48. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech,
podle toho, zda zažily sexuální násilí (do věku 16 let)
Násilí v part. vztahu Celkem Sexuální násilí vůči respondentce
Ano Ne
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 12 17 12
Házení věcí nebo úder předmětem 7 11 7
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 11 16 11
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 13 19 12
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 2 3 2
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 3 1
Jiné fyzické násilí 1 2 1
Vynucený sexuální styk 4 5 4
Pokus o vynucený sexuální styk 3 8 3
Osahávání 2 2 2
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 1 0
Jiné sexuální násilí 0 3 0
Počet respondentek 1980 160 1738
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
96
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 49. Podíly žen, které zažily násilí mimo partnerský vztah v posledních 5 letech,
podle toho, zda zažily sexuální násilí (do věku 16 let)
Násilí mimo part. vztah Celkem Sexuální násilí vůči respondentce
Ano Ne
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží 6 11 5
Házení věcí nebo úder předmětem 2 2 2
Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, 6 10 5
tahání za vlasy
Facka, kopání, kousání, úder pěstí 3 7 3
Škrcení, pokus o udušení, utopení, 1 3 1
popálení, opaření
Nůž nebo pistole 1 0 1
Jiné fyzické násilí 1 4 1
Vynucený sexuální styk 1 1 1
Pokus o vynucený sexuální styk 3 4 3
Osahávání 10 21 9
Vynucená sex. aktivita s jinou osobou 0 0 0
Jiné sexuální násilí 1 0 1
Počet respondentek 1980 160 1738
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
2.4.3 Charakteristiky partnera
Druhou část analýzy korelátů viktimizace tvoří charakteristiky partnera: zajímat nás budou jednak základní
socio-demografické a statusové faktory, jednak další relevantní charakteristiky osobnostní (alkohol,
drogy, skutečnost, zda je věřící, návštěvy kostela) a stejně jako v případě respondentek také násilné
zkušenosti z dětství a dospívání, tzn. násilí otce partnera vůči matce a otce partnera vůči synovi do 16
let věku.
Jednotlivé charakteristiky partnera v souvislosti s tím, zda respondentka zažila alespoň jednu ze sledovaných
forem fyzického či sexuálního násilí (typy násilí, viz kap. 2.2) v intimním partnerském vztahu
v posledních 5 letech, souhrnně ukazuje tabulka 50.
Metodická poznámka:
Tabulka 50 ukazuje incidenci násilného chování v závislosti na charakteristikách manžela / partnera. Do analýzy
vstupují pouze ženy, které mají v současnosti partnera. Tuto skupinu žen jsme doplnili těmi, které v současnosti
nemají partnera, ale v uplynulých 5 letech měly partnera, který se na nich dopustil násilí (tzn. zažily alespoň jednu
ze sledovaných forem fyzického či sexuálního násilí, typy násilí viz kap.2.2). V případě žen, které v posledních 5 letech
nezažily žádnou z forem agresivního chování ze strany partnera, sledujeme charakteristiky současného partnera.
U žen, které mají zkušenost s partnerovým násilným chováním, vstupuje do analýzy ten partner, který byl
původcem tohoto násilí (současný nebo bývalý partner).
97
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 50. Podíly žen, které zažily násilí v partnerském vztahu v posledních 5 letech,
podle charakteristik partnera
řádková % Zažila násilí Nezažila Celkem % Počet
od partnera násilí od responv
posl. 5 letech partnera dentek
v posl.
5 letech
18–24 9 91 100 105
25–29 33 67 100 224
30–34 33 67 100 215
35–39 28 72 100 183
Věk partnera 40–44 31 69 100 186
45–49 26 74 100 163
50–54 21 79 100 198
55–59 21 79 100 97
60–64 11 89 100 70
65 + 9 91 100 102
Vliv na použití Ano 16 84 100 1009
partnerových peněz1 Ne 52 48 100 354
Základní/nižší 43 57 100 51
než základní
Vzdělání partnera Střední bez maturity 32 68 100 576
Střední s maturitou 21 79 100 587
VŠ/VOŠ 19 81 100 360
Česká 24 76 100 1492
Národnost partnera Slovenská 41 59 100 46
Jiná 41 59 100 49
Věří v Boha 18 82 100 252
Partner – vztah k Bohu Věří v životní sílu/osud 15 85 100 417
Neví, co si myslet 34 66 100 151
Ateista 30 70 100 682
Častěji než 1x týdně 10 90 100 21
1x týdně 11 89 100 75
Partner – 1x za měsíc 7 93 100 58
návštěvy kostela O svátcích 19 81 100 319
1x za rok 24 76 100 212
Nikdy 30 70 100 814
98
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
řádková % Zažila násilí Nezažila Celkem % Počet
od partnera násilí od responv
posl. 5 letech partnera dentek
v posl.
5 letech
(Téměř) nepil alkohol 11 89 100 129
Nikdy/výjimečně 10 90 100 448
Partner – alkohol2 Několikrát do roka 23 77 100 601
Několikrát do měsíce 46 54 100 239
1–2x do týdne 65 35 100 110
(Téměř) každý den 73 27 100 30
Partner – drogy3 Ano 58 42 100 55
Ne 22 78 100 1461
Agresivita partnera Ano 67 33 100 264
na veřejnosti4 Ne 15 85 100 1193
Problémy partnera s policií 5 Ano 74 26 100 106
Ne 58 42 100 137
(Myslím, že) ano 55 45 100 179
Násilí otce partnera (Myslím, že), ne 15 85 100 1002
vůči matce6 Otec n. matka 41 59 100 116
s rodinou nežili
Násilí otce partnera (Myslím, že) ano 48 52 100 227
vůči synovi7 (Myslím, že), ne 15 85 100 982
Otec s rodinou nežil 40 60 100 95
Celkem 24 76 100 1682
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %)
1) „Můžete Vy sama mluvit do toho, jak a na co budou peníze, které Váš manžel / partner vydělává, popř. jinak získává,
použity?“
2) „Jak často Váš manžel / partner vypije tak velké množství alkoholu, že se opije?“
3) „Bere Váš manžel / přítel drogy?“
4) „Byl Váš manžel / partner někdy fyzicky agresivní vyjma okruhu své rodiny, na veřejných místech, jako jsou např.
restaurace, bary, popř. na pracovišti?“
5) „Měl kvůli svému agresivnímu chování někdy problémy s policií?“
6) „Můžete, prosím, říci, podle toho, co je Vám známo, zda otec, resp. nevlastní otec Vašeho manžela / partnera, byl
někdy fyzicky agresivní nebo použil fyzického násilí vůči matce Vašeho manžela / partnera, popř. vůči některé
z partnerek, se kterou žil?“
7) „Podle toho, co víte, použil otec Vašeho manžela / partnera někdy fyzického násilí vůči Vašemu manželovi / partnerovi?
Máme na mysli jakýkoli druh fyzického násilí včetně „tvrdších“ tělesných trestů, jako je např. výprask řemenem.
Nepočítáme běžné tresty, jako je pohlavek, naplácání rukou apod.“
99
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 51. Podíly žen, které zažily násilí ze strany současného manžela /partnera / přítele
v posledních 5 letech, a nezaměstnanost partnera
řádková % Zažila násilí Nezažila Celkem % Počet
od partnera násilí od responv
posl. 5 letech partnera dentek
v posl.
5 letech
Byl Váš manžel/partner Ano 20 80 100 277
po dobu, co spolu žijete/ Ne 12 88 100 1128
chodíte, někdy nezaměstnaný?
Celkem 13 87 100 1496
Pozn.: Zvýrazněné buňky: signifikantní rozdíly mezi celkem a sloupcovými kategoriemi (alfa=95 %). Jedná se pouze
o současného partnera; u bývalého partnera nebyla otázka položena
Sledujeme-li věkové charakteristiky partnera, lze říci, že incidence agresivního chování je nejvýraznější
ve věku 25–34 let a dále 40–44 let, tzn. jedná se o obdobné věkové rozpětí, jako v případě respondentek.
Nejnižší podíly žen, které zažily násilné chování od partnera, nalezneme u nejmladší (18 –
24 let) a nejstarší (nad 60 let) věkové kategorie partnerů, tedy opět obdobně jako v případě sledování věkových
charakteristik obětí agrese.
Vzdělání partnera se ukázalo být, na rozdíl od vzdělání respondentky, v souvislosti s násilným chováním
jako signifikantní faktor. Výsledky poukázaly na snižující se pravděpodobnost zažít agresi v partnerském
vztahu spolu se zvyšujícím se vzděláním partnera. Zatímco ženy, jejichž partner je, resp. byl,
vysokoškolák, zažily násilí z jeho strany v 19 % případů, u vyučených bez maturity už to bylo ve 32 %
a v případě partnerů s pouze základním vzděláním ve 43 % případů. Dá se tak říci, že i když se násilí
v intimních partnerských vztazích vyskytuje ve všech sociálně-statusových kategoriích, nižší vzdělání
partnera významně zvyšuje incidenci jeho agresivních projevů chování vůči partnerce.
Často diskutovaným faktorem v souvislosti se vznikem a rozvojem násilného chování v partnerském
vztahu, resp. v rodině, je nezaměstnanost, zákonitě spojovaná s nižšími příjmy a chudobou.
V předchozí kapitole jsme prokázali vliv nezaměstnanosti respondentky na zvýšenou pravděpodobnost
stát se obětí násilí ze strany partnera. Nezaměstnanost partnera se ukázala být rovněž významným faktorem:
ženy, které uvedly, že jejich současný partner byl někdy nezaměstnaný po dobu, co spolu žijí / chodí,
zažily či zažívaly téměř dvakrát častěji agresi z jeho strany než ty, které odpověděly negativně (viz tab.
51).34
Jako silnější se však v této souvislosti projevil faktor „možnosti použití partnerových peněz“ (respondentek
jsme se ptali: „Můžete Vy sama mluvit do toho, jak a na co budou peníze, které Váš manžel /
partner vydělává, popř. jinak získává, použity?“). Ženy, které odpověděly záporně, více než třikrát častěji
zažily či zažívaly násilí ze strany partnera (52 % žen), než ty, které volily variantu „ano“ (16 % žen, viz
100
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
34 Otázka týkající se nezaměstnanosti byla sledována pouze u současného manžela / partnera.
tab. 50). Data tak potvrzují často uváděnou skutečnost, že agresivní chování partnera silně koreluje
i s jeho dominancí v oblasti ekonomického hospodaření domácnosti – omezeným až téměř nulovým
přístupem ženy k rodinným financím (např. Straus, Gelles, Steinmetz (1980); Tjaden, Thoennes (2000),
u nás např. zprávy BKB (1999) a Nadace ROSA (1997)).
Stejně jako v případě charakteristik obětí násilí se jako významný faktor podmiňující riziko viktimizace
projevila národnost, v tomto případě národnost partnera. Ženy, jejichž partner byl jiné národnosti
než české (podle výpovědí respondentek), nejčastěji slovenské, byly téměř dvakrát častěji obětí násilného
útoku (či útoků) z jeho strany, než ty, které měly partnera „české národnosti“. Znovu potvrzený význam
národnostních charakteristik (poprvé to bylo v případě respondentek) tak poukazuje na existenci
určitých specifik některých národnostních skupin žijících v ČR, nejspíše úzce souvisejících s dalšími sociálními
a ekonomickými charakteristikami (příjem, socio-ekonomické postavení aj.).
Pro podrobnou a jistě zajímavou analýzu viktimizace v rámci intimních partnerských vztahů z hlediska
národnosti, resp. jednotlivých národnostních menšin (Romové, Slováci, Rusové, Ukrajinci aj.) by
však byl třeba zcela specificky zaměřený výzkum. V rámci našeho šetření takováto analýza bohužel
možná není: data reprezentují populaci České republiky jako celek a zmíněné specifické skupiny jsou
zde zahrnuty spíše okrajově.
V rámci výzkumu byly sledovány rovněž některé osobnostní charakteristiky partnera (jeho vztah
k Bohu, účast na bohoslužbách, konzumace alkoholu) a také souvislost s jeho agresivním chováním mimo
domácí okruh. Co se týče partnerovy náboženské orientace, data poukázala na až dvakrát vyšší incidenci
agresivních projevů chování vůči partnerce u těch mužů, kteří jsou ateisté, nebo „nevědí, co si
myslet“, oproti partnerům, kteří věří v Boha nebo těm, jež věří v „životní sílu nebo osud“. Stejně tak ženy,
jejichž partner „nikdy“ nechodí do kostela, byly v uplynulých 5 letech třikrát až čtyřikrát častěji obětí
násilí z jeho strany, než respondentky, jejichž partner navštěvuje pravidelně bohoslužby (viz tab. 50).
Jednoznačná souvislost s pravděpodobností stát se obětí násilí ze strany partnera se projevila při
analýze odpovědí na otázku, zda a jak často partner pije alkohol, resp. opije se („Jak často Váš partner
vypije tak velké množství alkoholu, že se opije?“). Tento faktor se ukázal jako vůbec nejsilnější ze všech
sledovaných charakteristik partnera, zvyšující pravděpodobnost viktimizace více než šestkrát. Ženy,
které uvedly, že jejich partner se opije jedenkrát až dvakrát do týdne nebo častěji, mají zkušenost s násilím
z jeho strany v 65 % až 73 % případů, zatímco respondentky, jejichž partner (téměř) nepil či nepije
alkohol nebo se neopije nikdy nebo jen výjimečně, pouze v cca 10 % případů (viz tab. 50). Incidence násilí
přitom téměř rovnoměrně stoupá spolu s frekvencí partnerovy konzumace alkoholu.
Výrazně – zhruba třikrát – vyšší výskyt agresivních forem chování ze strany partnera je rovněž tam,
kde (podle výpovědí respondentek) partner bere drogy.
Respondentky odpovídaly rovněž na otázku, zda jejich manžel / partner byl někdy fyzicky agresivní
vyjma okruhu své rodiny, tzn. na veřejných místech, jako jsou restaurace, bary, popř. na pracovišti,
a pokud ano, zda měl kvůli svému agresivnímu chování někdy problémy s policií. Tyto skutečnosti se
projevily jako významné koreláty agresivního chování uvnitř intimního partnerského vztahu: druhé
nejvýznamnější po alkoholu a zvyšující pravděpodobnost viktimizace více než čtyřikrát. Ukázalo se, že
respondentky, jejichž partner byl někdy fyzicky agresivní na veřejnosti (již zmíněné restaurace, bary či
na pracovišti), významně častěji zažily či zažívaly násilí z jeho strany také v rámci domova: v 67 % případů
oproti 15 % žen, jejichž partner na veřejnosti nikdy agresivní nebyl (viz tab. 50). Obdobná situace
platí, sledujeme-li souvislost s problémy s policií (zde je však nutné připomenout, že je sledována již jen
101
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
skupina „agresivních“ partnerů, tzn. pouze ti, kteří někdy byli, podle výpovědí žen, agresivní na veřej-
nosti).
Naše zjištění tak naznačují, že ačkoli je násilí v intimních partnerských vztazích specifickým fenoménem
a zdaleka se nemusí vždy odvíjet pouze od celkově „agresivního“ osobnostního profilu muže –
partnera (viz úvodní kapitoly 1.3, 1.4 a 1.6), korelace s agresivními projevy chování obecně je vysoká.
Jasnější odpověď na stanovení míry vlivu agresivní osobnostní orientace na výskyt násilí vůči partnerce
poskytne až podrobnější srovnávací analýza rizik viktimizace z hlediska jednotlivých „očištěných“ faktorů
(multiregresní analýza).
Pomyslnou tečku za rozborem charakteristik partnera a míry jejich případného vlivu na výskyt násilných
forem chování vůči partnerce tvoří násilné zkušenosti partnera z dětství a dospívání (do 16 let
věku).35 Tyto charakteristiky se stejně jako v případě násilných zkušeností respondentky ukázaly být jako
velmi významné: zvyšují riziko viktimizace až třiapůlkrát a patří tak ke skupině nejsilnějších korelátů
ze všech sledovaných charakteristik (do této skupiny lze zařadit zejména alkohol, dále agresivitu
partnera na veřejnosti a možnost použití partnerových peněz, nepočítáme-li věk partnera).
Výrazně zvýšená incidence násilí vůči partnerce se objevila jak u mužů, jejichž otec byl podle výpovědí
respondentek někdy agresivní vůči jejich matce, tak u těch, jejichž otec použil někdy fyzického násilí
(vyjma běžných trestů35) vůči nim samým (do 16 let věku). V prvém případě je však vliv zmíněných
zkušeností ještě o něco výraznější. Muži, kteří byli podle odpovědí respondentek v dětství svědky násilného
chování svého otce vůči matce, byli v dospělosti více než třiapůlkrát častěji agresivní vůči své
manželce / partnerce, než ti, kteří svědky násilí nebyli (koresponduje s podíly 55 % žen oproti 15 % žen,
viz tab. 50). Jen o málo slabší je korelace s agresivním chováním otce vůči synovi, tzn. vůči partnerovi
samému: násilí od partnera zažilo 48 % žen, jejichž partner má danou zkušenost, oproti 15 % žen, jejichž
partner fyzické násilí ze strany otce nikdy nezažil.
Výrazně zvýšená incidence násilí – ve srovnání s těmi, kteří násilné zkušenosti z dětství nemají – je
patrná rovněž u partnerů, jejichž otec nežil s rodinou, tzn. u těch, kteří pocházejí z neúplných rodin.
Obětí agresivního chování ze strany partnera bylo 40 % žen, jejichž partner vyrůstal v neúplné rodině
(„otec s rodinou nežil“), oproti 15 % respondentek, které uvedly, že jejich manžel / parter nebyl svědkem
násilí (jak vůči matce tak vůči synovi).
Výše uvedené skutečnosti poukazují na značný vliv rodinné historie a zkušeností z dětství na výskyt
a rozvoj agresivních forem chování vůči partnerce. Muži, kteří v dětství zažívali násilí ze strany otce, či
ještě o něco častěji ti, kteří byly svědky násilných projevů chování otce vůči matce, v dospělosti s vyšší
pravděpodobností užívali obdobných, tzn. agresivních vzorců chování než ti, kteří takové zkušenosti
neměli; lze tedy mluvit o patrném mezigeneračním přenosu vzorců chování. Jak se však ukázalo, velmi
„rizikovou“ skupinu z hlediska incidence násilných forem chování vůči partnerce tvoří i muži, kteří vyrůstali
bez otce, v neúplné rodině.
Tato zjištění nejsou nová, potvrzují je i mnohé starší zahraniční výzkumy (srv. např. Thornberry,
Lizotte, Krohn et al. 2003; Tremblay, Vitaro, Nagin et al. 2003; Loeber, Farrington, Stouthame-Loeber et
al. 2003; Huizinga, Weiher, Espiritu et al. 2003 aj.).
102
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
35 Respondentky odpovídaly na otázky:
„Můžete, prosím, říci, podle toho, co je Vám známo, zda otec, resp. nevlastní otec Vašeho manžela / partnera, byl někdy
fyzicky agresivní nebo použil fyzického násilí vůči matce Vašeho manžela / partnera, popř. vůči některé z partnerek, se kterou
žil?“
„Podle toho, co víte, použil otec Vašeho manžela / partnera někdy fyzického násilí vůči Vašemu manželovi / partnerovi?
Máme na mysli jakýkoli druh fyzického násilí včetně „tvrdších“ tělesných trestů, jako je např. výprask řemenem. Nepočítáme
běžné tresty, jako je pohlavek, naplácání rukou apod.“
Přesnou míru vlivu rodinné zátěže samozřejmě nelze, jak již bylo zmíněno, v tomto kontextu určit
– přesto však již poměrně jednoduchá analýza jednoznačně potvrdila, že charakter orientační rodiny
a jeho vliv na pozdější chování v dospělosti patří ke třem až čtyřem nejsilnějším faktorům (v rámci námi
sledovaných charakteristik) souvisejícím s pravděpodobností viktimizace žen uvnitř intimního partnerského
vztahu a poukázala tak na pevné vazby přenosu vzorců chování mezi generacemi.
2.4.4 Shrnutí
Na základě zjištění z předchozích tří kapitol lze stručně charakterizovat jednak povahu násilí ze strany
intimního partnera v porovnání s násilím mimo partnerský vztah v souvislosti s charakteristikami respondentek,
a jednak charakter násilí ze strany intimního partnera v souvislosti s charakteristikami
partnera.
Násilí v partnerském vztahu a mimo něj v souvislosti s charakteristikami respondentek:
Násilí v partnerském vztahu
• Je rovnoměrněji rozloženo mezi generace žen a zasahuje širší věkovou skupinu žen – vyjma nejmladší
a nejstarší generace;
• Obětí násilí v uplynulých 5 letech byly nejčastěji rozvedené ženy;
• Pravděpodobnost viktimizace nezávisí na vzdělání;
• Zkušenost s agresivními formami chování je výrazně více koncentrována mezi nezaměstnané ženy;
• Zkušenost s násilím měly častěji ženy, které uvedly nízký celkový příjem domácnosti;
• Pravděpodobnost viktimizace je vyšší u osob jiné než české národnosti (slovenská, romská, polská,
ruská);
• Pravděpodobnost zažít násilí pozitivně koreluje s frekvencí nadměrné konzumace alkoholu („Jak
často vypijete takové množství alkoholu, že se opijete?“).
Násilí mimo partnerský vztah
• Zasahuje ve velké většině především mladší ženy ve věku 18 až 29 let;
• Obětí násilí v uplynulých 5 letech byly nejčastěji svobodné ženy (souvisí s věkem);
• Zkušenost s násilím je nejvíce koncentrována mezi studující (souvisí s věkem);
• Pravděpodobnost sexuální viktimizace je relativně nejčastější ve velkých městech nad 100 tis. oby-
vatel;
• Pravděpodobnost stát se obětí agrese v partnerském vztahu i mimo něj je významně vyšší u žen,
které mají násilné zkušenosti z výchozí rodiny (otec vůči matce, otec vůči respondentce, matka vůči
respondentce).
Násilí v partnerském vztahu v souvislosti s charakteristikami partnera:
• Násilí vůči partnerce zasahuje širokou věkovou skupinu mužů, velmi nízká je incidence pouze nejmladších
a nejstarších věkových kategorií;
• Incidence násilných forem chování stoupá spolu s klesajícím vzděláním partnera;
• Je patrná existence národnostních specifik: frekvence agrese je vyšší u mužů, kteří jsou jiné národnosti
než české;
• Projevila se silná souvislost s náboženskou orientací partnera a jeho religiozitou: výskyt násilí je
vyšší u ateistů a u těch, kteří nemají jasný postoj k víře; je vyšší rovněž u mužů, kteří nikdy nenavštěvují
bohoslužby;
103
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
• Výskyt agresivních forem chování partnera úměrně stoupá spolu s frekvencí konzumace alkoholu;
tento faktor figuruje jako nejsilnější mezi sledovanými charakteristikami;
• Projevila se výrazná souvislost s agresivními projevy chování na veřejnosti: v restauraci, baru, na
pracovišti apod.;
• Data potvrdila silný vliv rodinné zátěže partnera: výskyt násilí v orientační rodině a neúplná rodina
partnera podstatně zvyšuje incidenci agresivních forem chování vůči partnerce v dospělosti.
104
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
2.5 Psychické a jiné formy násilí na ženách
Jiří Buriánek
Náš výzkum sleduje především zjevné formy násilí fyzického a sexuálního. Vliv dalších, nepřímých nebo
psychologických forem můžeme ukázat na otázce G18, která sledovala chování současného manžela
či partnera. Výsledky třídíme se znakem „Výskyt nějaké formy násilí v současném partnerském vztahu“
(viz legendu u tabulky 52). Pro stanovení frekvence uvažovaných forem můžeme využít vážených aritmetických
průměrů (po očištění dat od odpovědí typu „nevím“ nebo „neodpověděla“). V tabulce 52 uvedeme
nejen porovnání dat podle výskytu nějaké formy násilí za celou dobu manželství, ale rovněž údaje
o incidentu za posledních 12 měsíců a údaj o násilném incidentu za celou dobu vztahu s přítelem
(tento soubor je už však poměrně malý, proto údaje mají jen ilustrační hodnotu).
Tabulka 52. Formy psychického násilí v aktuálním partnerském vztahu
Násilí od Jiní Akti- Rodi- Sledo- Uráž- Niče- Nevě- Kon- Děti Blízcí Zabití Sebe- Vyhro- N
manžela muži vity na vání ky ní ra trola vražda žování
Ne 3,49 3,64 3,84 3,94 3,78 3,95 3,81 3,59 3,99 3,99 3,99 3,99 3,99 1241
Ano 2,86 2,93 3,25 3,56 2,63 3,45 3,18 2,99 3,77 3,80 3,64 3,80 3,72 227
Celkem 3,39 3,52 3,75 3,88 3,60 3,87 3,71 3,50 3,96 3,96 3,94 3,96 3,95 1468
Manžel za 2,63 2,71 3,03 3,34 2,31 3,21 2,90 2,73 3,69 3,67 3,43 3,68 3,54 120
12 měsíců
Přítel 2,75 2,94 3,20 3,50 3,20 3,40 3,14 2,93 4,00 3,80 3,73 3,79 3,87 16
LEGENDA:
G18. Teď bych se Vás ráda zeptala na několik věcí, které se mezi partnery občas stávají. Můžete, prosím, říci, zda se
někdy stalo, že se Váš manžel/partner/přítel:
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
1. Rozčílil/oval, když jste se bavila
s jiným mužem 1 2 3 4 8 9
2. Podezíral Vás a žárlil na Vaše „mimodomácí“
aktivity, jako je zaměstnání, studium či koníčky 1 2 3 4 8 9
3. Pokoušel se omezovat Vaše kontakty s rodinou
či přáteli 1 2 3 4 8 9
4. Sledoval Vás či pronásledoval takovým 1 2 3 4 8 9
způsobem, že Vám to bylo nepříjemné,
považovala jste to za ponižující, popř. jste
měla strach
5. Urážel Vás, nadával Vám, slovně Vás ponižoval 1 2 3 4 8 9
6. Ničil Váš nebo váš společný majetek 1 2 3 4 8 9
7. Neustále Vás podezíral z nevěry 1 2 3 4 8 9
8. Trval na tom, že musí vždy vědět, 1 2 3 4 8 9
s kým a kde přesně jste
9. Ublížil nebo hrozil, že ublíží Vašim dětem? 1 2 3 4 8 9
Pokud nemá = 9
10. Ublížil nebo hrozil, že ublíží nějaké jiné 1 2 3 4 8 9
blízké osobě
105
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
11. Vyhrožoval, že Vás zabije 1 2 3 4 8 9
12. Vyhrožoval, že zabije sebe 1 2 3 4 8 9
13. Vyhrožoval, že ublíží Vám nebo Vašim dětem, 1 2 3 4 8 9
když ho opustíte?
V tabulce 52 jsme rovněž označili proměnné, kde jsou rozdíly největší: všechny vycházejí jako signifikantní,
ale hodnoty koeficientu eta jsou nejvyšší právě u urážek (0,59), ničení věcí (0,42) a vyhrožováním
zabitím (0,38). Tyto položky přímo dotvářejí obraz domácího násilí, jak byl operacionálně definován
v hlavní části našeho šetření IVAWS. Ve druhé části tabulky 1 si můžeme všimnout, že pokud žena
uvedla výskyt nějaké formy násilného útoku v manželství během posledního roku, zvýšila se četnost
psychických útoků. Nejčastější je urážení a ponižování, stoupá též snaha omezit kontakty s jinými muži,
kontrolovat chování a „žárlit“ na další aktivity partnerky.
Podobný vzorec psychického násilí nacházíme také ve vztahu k příteli. Nezapadá do něho jen položka
„urážky“, neboť v tomto typu vztahu si to partner přece jen nemůže tak často dovolit. I tak je ale
výrazná kontrola chování dobrým prediktorem výskytu nějaké formy násilí ve vztahu.
Diskriminační schopnost zkoumaných položek jsme testovali prostřednictvím diskriminační analýzy
pro proměnnou „výskyt násilí ve vztazích s manželem za dobu vztahu“. Baterie G 18 nabízí správnou
predikci zařazení do skupiny viktimizovaných ve zhruba 85 % případů. Znamená to, že tato sada
otázek by mohla plnit funkci screeningové metodiky.
Provedená diskriminační analýza potvrdila, že všechny položky baterie G18 patří ke stanovené diskriminační
funkci. Tento závěr potvrzuje také faktorová analýza. Protože se zde znovu objevuje obecný
faktor výskytu psychického násilí, uvedeme výsledky nerotovaného řešení metody hlavních kompo-
nent.
Druhá z komponent v tabulce 53 představuje polarizovanou tendenci buď ke zvýšené kontrole chování
(vztah k jiným mužům, kontrola, omezování aktivity, podezírání z nevěry), anebo k hrozbám ublížením
partnerce, dětem, blízkým, případně sobě. Z hlediska podílu vyčerpané variance jde však pouze
o specifikaci obecného trendu tyto formy používat častěji, anebo vůbec ne. Přesto lze z výsledků vyvodit
hypotézu, že psychické násilí směřuje ke dvěma mírně odlišným formám, kdy v jedné převažuje majetnicko-žárlivecký
syndrom, ve druhé hrozby a agresivita. Společným jmenovatelem obou zůstává ponižování
oběti a ničení majetku. S ohledem na provázanost postojů nelze považovat „žárlivecký“ syndrom
za méně nebezpečný, jde spíše o první čitelný varovný signál zejména v rodícím se partnerském vztahu,
který ovšem bývá velmi často přehlížen nebo podceňován.
106
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 53. Faktorová analýza forem psychického násilí
1 2
G18 1 0,70 -0,51
G18 2 0,75 -0,42
G18 3 0,78 -0,22
G18 4 0,77 -0,06
G18 5 0,74 -0,05
G18 6 0,71 0,17
G18 7 0,78 -0,39
G18 8 0,64 -0,41
G18 9 0,62 0,46
G18 10 0,61 0,54
G18 11 0,78 0,37
G18 12 0,62 0,42
G18 13 0,68 0,30
% variance 50,30 13,40
Graf 1. Formy psychického násilí a jejich frekvence
(index frekvence: 1 = stále, 4 = nikdy)
107
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Vyhrožování
Sebevražda
Zabití
Blízcí
Děti
Kontrola
Nevěra
Ničení
Urážky
Sledování
Rodina
Aktivity
Jiní muži
Přítel
Manžel za 12 měsíců
Celkem
Manžel
Bez násilí
0 1 2 3 4 5
Index 1–4
Tabulka 54. Vybrané formy násilného chování ve vztahu k fyzickému násilí
vůči partnerce
Podezíral z nevěry Celkem
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 1 2 10 82 2 2 100
ano 11 6 33 45 4 1 100
CELKEM 2 3 14 76 3 1 100
Ublížil dětem
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 0 0 0 80 0 19 100
ano 2 2 10 77 1 8 100
CELKEM 0 0 2 80 0 17 100
Ublížil jiným
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 0 0 0 97 1 2 100
ano 2 1 11 81 4 1 100
CELKEM 0 0 2 95 1 2 100
Vyhrožoval zabitím
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 0 0 0 98 0 2 100
ano 3 6 14 74 2 2 100
CELKEM 1 1 2 94 0 2 100
Vyhrožoval rodině, pokud ho opustí
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 0 0 0 95 0 4 100
ano 3 3 10 76 3 5 100
CELKEM 0 1 2 92 1 4 100
Žárlení na ostatní aktivity
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 2 3 24 66 5 1 100
ano 12 19 30 36 3 0 100
CELKEM 3 6 25 61 4 1 100
Omezoval kontakty
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 1 2 9 86 1 2 100
ano 8 12 23 54 1 1 100
CELKEM 2 4 11 81 1 2 100
Urážel, verbálně ponižoval
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 0 1 18 77 2 2 100
ano 17 23 37 21 0 1 100
CELKEM 3 4 21 68 1 2 100
Ničil majetek
Stále Často Občas Nikdy Nevím Neodp.
Násilí od souč. manžela ne 0 0 3 94 1 2 100
ano 4 8 28 59 1 1 100
CELKEM 1 2 7 88 1 2 100
108
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Aby naše informace nevytvářela dojem, že partnerské vztahy jsou zcela v zajetí popisovaných syndromů,
zařazujeme zmiňovanou tabulku 54 s vybranými ukazateli psychického násilí. V ní je možné se
přesvědčit, že v partnerském vztahu běžně k urážkám nebo ponižování nedochází (70 %), jen pětina dotázaných
uvedla variantu občas. Jakmile však násilí ve vztahu vypukne, stává se permanentní ponižování
oběti jeho organickou součástí (40 % stále nebo často). Zajímavá je distribuce podezírání z nevěry –
ve skupině žen uvádějících zkušenost s násilím je každá devátá zřejmě trvale podezírána z nevěry. Náš
výzkum samozřejmě nezjišťuje oprávněnost takového podezření, zřetelně jde však o projevy typického
„kalamitního“ vztahu (či spíše partnerovy osobnosti).
Do tabulky 54 jsme zařadili jenom nejsilnější závislosti (koeficient kontingence Cnorm alespoň 0,3),
avšak i ty ostatní byly statisticky významné.
Lze mít tedy za prokázané, že přímé násilné útoky jsou spojovány s častějším verbálním napadáním
či ponižováním oběti. Jde tu o komplex forem psychického násilí, které souvisí s podezíráním z nevěry
a žárlivostí obecně, které má ale další vazbu třeba i na ničení společného majetku. Podíváme-li se
na věc z opačného úhlu, ukazuje se, že některé formy opakujícího se nevhodného chování (chorobná
žárlivost, ničení majetku, vyhrožování zabitím a psychické ponižování) mohou být spolehlivým indikátorem
incidence fyzického nebo sexuálního násilí. Zde ale znovu připomínáme okolnost, že také při
konstrukci celkového ukazatele incidence násilí se berou v potaz přece jen „pouhé“ hrozby (i když konkrétní
a subjektivně hodnocené jako závažné).
Sociální determinanty
Také v tomto bloku otázek jsme kontrolovali vliv základních sociodemografických proměnných. Jejich
vliv není příliš silný, lze ho prokázat jen u některých proměnných. Nejcitlivěji reaguje položka č. 5, tedy
urážky a slovní ponižování – vyjádřeno hodnotami indexu 1 – 4 (=nikdy):
Partner Urážky /5/ Jiní muži /1/ Aktivity /2/
nezaměstnaný 3,4 3,2 n
základní vzdělání 3,2 3,1 3,2
agresivita na veřejnosti 2,7 2,8 2,8
CELEK 3,6 3,4 3,5
Prognosticky významná je agresivita jinde na veřejnosti, která koreluje se všemi položkami otázky
G18 (koeficienty eta od 0,286 do 0,477). Významný je také vliv nízké vzdělanostní úrovně. Naopak vliv
věku partnera je poměrně slabý, projevuje se slabě pouze u nadávání a ponižování, kde o něco častěji
„nadávají“ partneři po 50. roce věku (3,46), a zejména po 70. roce věku (3,39). Pravděpodobně se část fyzické
agrese v tomto věku přesouvá do polohy verbální.
Psychické formy násilí u bývalého partnera
Ženy dotazované v našem výzkumu často referovaly o násilné zkušenosti s bývalým partnerem (manželem,
přítelem). Dotazník byl konstruován tak, že stejná baterie otázek na „psychické“ násilí byla kladena
i ve vztahu k bývalému partnerovi. Na otázku F19 samozřejmě odpovídalo méně žen (celkem 524),
přitom bylo možné očekávat, že frekvence násilného chování bude četnější. Výsledky v tabulce 55 to po-
tvrzují.
109
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Tabulka 55. Psychické a jiné formy násilí od bývalého partnera
F19. Teď bych se Vás ráda zeptala na několik věcí, které se mezi partnery občas stávají. Můžete, prosím,
říci, zda se někdy stalo, že se Váš bývalý manžel/partner/přítel:
Stále Často Občas Nikdy Neví NR
1. Rozčílil/oval, když jste se bavila 11 27 41 17 3 2
s jiným mužem
2. Podezíral Vás a žárlil na Vaše „mimodomácí“ 12 20 39 25 4 2
aktivity, jako je zaměstnání, studium
či koníčky
3. Pokoušel se omezovat Vaše kontakty 9 15 31 41 2 2
s rodinou či přáteli
4. Sledoval Vás či pronásledoval takovým 6 13 25 47 7 2
způsobem, že Vám to bylo nepříjemné,
považovala jste to za ponižující, popř.
jste měla strach
5. Urážel Vás, nadával Vám, slovně 19 25 34 20 1 2
Vás ponižoval
6. Ničil Váš nebo váš společný majetek 2 8 34 53 2 3
7. Neustále Vás podezíral z nevěry 10 17 35 32 4 2
8. Trval na tom, že musí vždy vědět, 16 24 28 27 2 4
s kým a kde přesně jste
9. Ublížil nebo hrozil, že ublíží Vašim dětem? 1 1 12 48 2 36
Pokud nemá děti – NR
10. Ublížil nebo hrozil, že ublíží nějaké jiné 1 2 11 78 5 3
Vám blízké osobě
11. Vyhrožoval, že Vás zabije 2 6 20 66 3 3
12. Vyhrožoval, že zabije sebe 1 3 14 77 2 4
13. Vyhrožoval, že ublíží Vám nebo Vašim dětem, 1 5 13 66 4 11
když ho opustíte?
Pro srovnání vybereme položku urážky: pokud měla respondentka nějakou zkušenost s násilným
chováním současného manžela, uváděla výskyt této formy chování stále nebo často ve 40 %. U bývalého
partnera uvádělo tuto formu (stále + často) 44 % respondentek. Typické jsou také formy žárlení na kontakty
s jinými muži a snaha o silnou kontrolu pohybu a chování ze strany bývalého partnera.
I když je tento podsoubor žen podstatně menší než celek, zůstává heterogenní co do rodinného stavu.
Některé ženy měly zřejmě takovou zkušenost s přítelem, jiné s bývalým manželem, přičemž některé
z nich jsou dnes znovu vdané. Proto je vhodné sledovat tyto formy chování přetříděné podle rodinného
stavu respondentky, a to opět pomocí indexu frekvence (kde 1 = stále, 4 = nikdy) v tabulce 56.
110
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Tabulka 56. Jiné formy násilného chování bývalého partnera podle rodinného stavu
Stav Jiní muži Aktivity Rodina Sledování Urážky Ničení Nevěra
Svobodná 2,64 2,78 3,30 3,42 2,96 3,66 2,96
Vdaná poprvé 2,62 2,87 3,22 3,29 3,01 3,65 3,05
Vdaná opakovaně 2,57 2,81 3,05 3,17 2,23 3,29 2,88
Rozvedená 2,69 2,71 2,84 3,11 2,25 3,26 2,88
Vdova 2,97 3,33 3,46 3,68 3,08 3,67 3,37
CELKEM 2,66 2,81 3,08 3,25 2,57 3,44 2,96
Kontrola Děti Blízcí Zabití Sebe- Vyhrovražda
žování
Svobodná 2,83 3,87 3,89 3,86 3,76 3,86
Vdaná poprvé 2,71 3,80 3,89 3,72 3,87 3,77
Vdaná opakovaně 2,60 3,78 3,78 3,50 3,78 3,67
Rozvedená 2,59 3,65 3,77 3,43 3,75 3,56
Vdova 3,14 3,78 3,85 3,60 3,76 3,68
CELKEM 2,70 3,72 3,82 3,59 3,78 3,68
Výrazně lepší je situace u vdov: buďto jde o podvědomou korekci odpovědí („o mrtvých jen dobře...“),
anebo o svědectví o tom, že v minulosti nebylo násilí tak časté (pravděpodobně však bylo přímější,
zatímco „problémem“ nebyla sociální kontrola oběti...). U svobodných a poprvé vdaných jde o situaci,
kdy agresivní přítel byl zřejmě odkázán do patřičných mezí, takže šance na opakování určité formy chování
byla menší (nebo „slabě podprůměrná“). Jako nejohroženější opakovaným násilím se jeví rozvedené:
lze samozřejmě předpokládat, že rozvod byl reakcí na trvající zátěžovou situaci. Relativně hůře je na
tom skupina rozvedených a zatím neprovdaných žen, které uvádějí častěji omezování kontaktů s rodinou
a výhrůžky zabitím.
Analýza souvislostí potvrzuje, že jde o komplex násilných forem chování. Zřetelný je vztah k agresivitě
bývalého partnera projevené na veřejnosti (graf 2), koeficienty eta od 0,1 do 0,37. Výrazný je také
vztah k nadměrné konzumaci alkoholu (eta od 0,2 do 0,46, nejsilnější vazba na ničení majetku). Právě
ničení majetku a také vyhrožování ublížením dětem je vázáno na nejnižší vzdělanostní stupeň partnera
(eta 0,24), vliv této determinanty ukazuje graf 3. Některé další faktory však nemají průkazný vliv, slabý
je vliv náboženského přesvědčení (samozřejmě víra lehce tlumí výskyt uvedených forem), podobně jsou
na tom drogy (přece jen nebyly donedávna příliš rozšířeným fenoménem). Zajímavý je vliv proměnné
„spolurozhodování o penězích“, který způsobuje odchýlení průměru zhruba o 0,4 bodu. Znamená to, že
absence demokratického rozhodování o základních otázkách domácnosti predikuje rovněž výskyt nesouladu
a násilných forem chování.
111
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Graf 2. Jiné formy násilí od bývalého partnera ve vztahu k jeho agresivitě na veřejnosti
Graf 3. Jiné formy násilí od bývalého partnera podle jeho vzdělání
112
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Vyhrožování
Sebevražda
Zabití
Blízcí
Děti
Kontrola
Nevěra
Ničení
Urážky
Sledování
Rodina
Aktivity
Jiní muži
0 1 2 3 4 5
Index 1–4
Vyhrožování
Sebevražda
Zabití
Blízcí
Děti
Kontrola
Nevěra
Ničení
Urážky
Sledování
Rodina
Aktivity
Jiní muži
0 1 2 3 4 5
Index 1–4
2.6 Analýza kvalitativních doplňujících otázek
Alice Červinková, Marcela Linková, Kateřina Šaldová, Barbora Tupá
2.6.1 Úvod
Následující text je analýzou doplňujících, otevřených otázek dotazníku. Zařazení těchto doplňujících otázek
bylo vedeno snahou alespoň částečně nahlédnout za data sebraná v dotazníku. Respondentky byly
dotazovány na pocity, které u nich převládaly v době násilného chování partnera: zda chtěly od partnera
okamžitě odejít, nebo spíš doufaly, že vše zase přejde. Dále na to, zda by se vzhledem ke svým současným
zkušenostem zachovaly dnes jinak než v době, kdy zažívaly násilný vztah/násilný incident. Respondentky
byly vyzvány i k tomu, aby poradily ženám, které se potýkají s problémem násilí v partnerském vztahu,
jak se mají zachovat. Nakonec zůstal prostor pro doplňující poznámky, zkušenosti a postřehy.
Ačkoliv byl výzkumný vzorek reprezentativní podle kvantitativního modelu sociologického zkoumání
a zahrnoval na dva tisíce žen, otázky, ze kterých vychází tato analýza, byly v rámci výzkumu doplňkové.
Nesoustředila se na ně taková pozornost jako na dotazníkovou část výzkumu, která zjišťovala
násilí na ženách, druhy násilných incidentů, jejich četnost atd. Odpovědi na otázky, ze kterých vychází
tato část analýzy, neposkytují tedy tolik materiálu, aby tato analýza mohla vypovídat o všech ženách,
které zažily násilí ve vztahu a které výzkum identifikoval.
Jednotlivé otázky byly analyzovány odděleně. Protože se ale určitá témata ve významné míře objevovala
ve všech částech analýzy, jsou shrnuta v závěru, který vychází z jednotlivých analýz.
2.6.2 V kruhu násilí: zůstat nebo odejít
Cyklus násilí: úvod do problematiky
Nejvíce výpovědí respondentek se soustředilo kolem zadané otázky, tedy jaké jednání a pocity převládaly
u žen v době násilného chování partnera. Otázka zněla: „Když vezmete všechno dohromady, jaké
pocity ve Vás převládaly v době násilného chování/násilných incidentů ze strany Vašeho partnera?
Chtěla jste se okamžitě rozvést, respektive odejít od partnera, nebo jste spíše doufala, že všechno přejde?
Respondentky většinou reagovaly na otázku tak, že se vyjadřovaly buď k variantě „chtěla jsem odejít“,
nebo „doufala jsem, že to přejde“, některé naopak popisovaly pouze své pocity. Respondentky ale
využily otázku i k dalším výpovědím, především se soustředily na to, z jakého důvodu neodešly, i když
ze vztahu chtěly odejít, ale i pro další souvislosti, které se objeví v analýze.
Z klinických studií a výzkumů, zaměřených na násilí, moc a manipulaci, kterým jsou ženy vystaveny
v partnerských vztazích, vyplynulo, že tyto vztahy spoluurčuje jistá pravidelnost. Tento cyklus násilí, kterým
partneři ve vztahu procházejí, začíná vytvářením napětí ve vztahu ze strany partnera, které se snaží
partnerka mírnit tím, že plní nároky a požadavky, které na ní muž klade. Teprve ve druhé fázi dochází k samotnému
násilnému incidentu. Do odpovědí respondentek se samozřejmě promítla i ta skutečnost, zda
zažívají násilí v aktuálním partnerském vztahu, či zda takový vztah už opustily. Pokud mají zážitek násilného
incidentu v aktuálním partnerském vztahu, je další rozhodující proměnnou to, v jaké fázi cyklu násilí
výzkum respondentky „zastihl“. U tohoto cyklu byla zároveň popsána i dynamika v čase, jinými slovy období
mezi násilnými ataky se zkracuje a násilí nabývá na intenzitě. Takže další rovinu určuje i to, kolikrát si
tímto cyklem prošly. Cyklus násilí je samozřejmě pouze model, se svými klady a zápory. Pomáhá pochopit,
jak se násilí děje, nemůže ale vysvětlit příčiny. Jinými slovy dává odpověď na otázku jak, ne na otázku proč.
Tím, že se jedná o model, tedy určitou výpověď o realitě vytvořenou na základě zevšeobecnění, ztrácí se
113
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
z něj individuální rysy každého jednotlivého vztahu spoluutvářeného násilím, kontrolou a manipulací. Přesto
ho považuji za velmi užitečný nástroj a moje analýza odpovědí vychází z tohoto předporozumění.
S tímto záměrem jsem k analýze nepřistupovala od počátku, když jsem ale procházela jednotlivé výpovědi,
vnímala jsem čím dál tím víc potřebu použít model cyklu násilí jako analytický nástroj.
Vstup do cyklu násilí
Násilí v partnerském vztahu je velmi specifický sociální fenomén, protože násilný incident je proti ženě
veden tím nejbližším člověkem – životním partnerem. Málokdy je pak důvodem pro opuštění vztahu už
první násilný atak. To vyplynulo i z výpovědí respondentek. Většina oslovených žen se přikláněla v době
násilných incidentů či násilného chování partnera k tomu, že vše přejde. Alespoň zpočátku. Časové
rozpětí, ve kterém ženy přestaly doufat, že partner nebude pokračovat v útocích proti nim, se ukázalo
jako velmi široké – od několika měsíců po několik let: „Nejdřív jsem dlouhé roky doufala, že všechno přejde,
později jsem dlouho přemýšlela o rozvodu.“ Často výpovědi vyznívaly v tom smyslu, že „to přejde“, „se to
srovná“ atd. Vypadá to, jakoby možnost zastavení násilí šla nejen mimo ně, ale i mimo jejich partnery,
jakoby to byla proměnná nezávislá na jejich společném partnerském vztahu. Pouze výjimečně se objevily
odkazy na aktivní snahu žen napomoci změně a zabránit dalšímu násilí, např. návštěva manželské
poradny, snaha přimět manžela k protialkoholní léčbě atd. „Doufala jsem, že ho změním, nebo že vše pochopí
a změní se. Nakonec jsme se rozešli a jsem ráda, že to takhle dopadlo.“ Nebo: „Věřila jsem, že to je situace, která
se nebude opakovat. Pak jsem věřila, že ho přemluvím, aby se šel léčit, že se vše časem spraví.“ Ty ženy, které
naopak chtěly po násilném útoku partnera odejít, se nakonec stejně přiklonily k tomu, že ve vztahu zůstanou,
protože doufaly, že se útoky nebudou opakovat. „...bylo mi z toho smutno a když se mi potom omlouval,
myslela jsem si, že ho to tak mrzí, že už to pak neudělá.“ Jen velmi malý počet žen opustil vztah po jednom
násilném incidentu. „Jeho jednání mě roztrpčilo a přesvědčilo mě, že pro něj nejsem bytost, které si váží
stejně jako sebe sama. Když se takto zachoval jednou, bude se to jistě opakovat. Opustit ho mi přišlo jako rozumné
řešení, nenechám nikoho takto se mnou jednat.“. Vyskytovaly se i ambivalentní výpovědi: „Chtěla jsem se okamžitě
rozvést, ale současně jsem věřila, že se to nějak srovná“. Ukázalo se, že i když byla jejich první reakce
na násilný útok taková, že doufaly, že se nebude opakovat, nebo že chtěly okamžitě vztah opustit, stejně
ve vztahu pokračovaly. Z toho lze usoudit, že se jedná jen o vstup do cyklu násilí z jiné perspektivy
a že jejich první reakce se prakticky neodrazila na tom, jakým způsobem se vztah následovně vyvíjel.
Setrvání ve vztahu: rodina, finanční závislost a strach
Pokud bychom dále sledovaly cyklus násilí, tak jak byl teoreticky vymodelován, odpuštění a usmíření, které
souvisí právě s vírou, že se nebude útok opakovat, že se vše srovná, je třetí fází cyklu. Tato víra v návrat
k nenásilnému vztahu, nebo smíření se s tím, že násilí je součástí partnerského soužití, má mnoho dimenzí.
Ale když alespoň pro tuto chvíli tyto dimenze seskupíme do dvou hlavních, můžeme říct, že se jedná buď
o víru ve zlepšení na základě slibů, omluv a dočasného návratu do situace před první fází cyklu, ze vztahu
tedy mizí odpuštěním napětí, ve kterém žena žila před atakem. Druhou velkou skupinu tvoří ženy, které
přijmou variantu, že na útoku nesou vinu, jsou za něj spoluzodpovědné, nebo vnímají takové důvody pro
partnerovu agresi vůči nim, které připisují objektivní důvody (ztráta zaměstnání, špatná bytová situace, alkohol
atd.). Protože ale ve zkoumaném vzorku většina žen nebyla v aktuálním násilném vztahu, ale takový
vztah už opustila, neobjevovala se jejich „vina“ jako spouštěč násilí tak často, jako je tomu ve výzkumech
vycházejících z výpovědí žen, které ve vztahu s násilným partnerem žijí. Tento fenomén lze podle mého názoru
vysvětlit zpětným přerámováním, odstupem od vztahu. Většina žen totiž poté, co ze vztahu odešly,
reflektují, že ve vztahu zůstávaly příliš dlouho. Sledujeme-li dynamiku interakcí a násilí ve vztazích, je zřej-
114
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
mé, že i důvody pro setrvání ve vztahu se budou měnit. Tam, kde zpočátku mohla fungovat víra v to, že se
takový útok nebude opakovat, se ženy po prožitku toho, že tyto sliby vyznívají naprázdno, dostaly ve vztahu
tak daleko, že ačkoliv by ho chtěly opustit, mají jiné důvody pro to, aby setrvaly ve vztahu.
Když se tedy respondentky vyjadřovaly i k tomu, z jakého důvodu setrvávaly/setrvávají ve vztahu,
nemůžeme je vnímat jako objektivní výpovědi o jejich minulé realitě, ale spíše jsme přizváni do příběhu
o minulém/současném násilném vztahu. Násilí ve vztahu je totiž komplexní problém, ve kterém hraje
roli mnoho proměnných (genderová socializace, uspořádání rodinných vztahů v naší společnosti,
omlouvání mužské agrese jako přirozené atd.). Objevily se i takové výpovědi, kdy můžeme říct, že ženy
z výše popsaného násilného cyklu vystoupily, aniž by vztah opustily, tzn. nevěří, že se partner změní
a že se situace zlepší, nebo vnímají násilí jako normální součást vztahu (k tomu viz níže).
Dalším důvodem pro setrvání ve vztahu je strach, často je to strach o vlastní život a o život dětí.
„Okamžitě bych odešla, ale nemám kam jít se čtyřmi dětmi. Nerada chodím domů, třese se mi celé tělo. Vyhrožuje,
že si mě najde a zabije mě i s dětmi (pokud by vztah opustila – pozn. aut.).“ „Zůstala jsem kvůli dětem. Vyhrožoval,
že když odejdeme, že nás zabije. Rozvedla jsem se, až když děti opustily domov.“
Podívala jsem se tedy odděleně na ty ženy, které uváděly, že zažívají aktuální vztah s násilným
partnerem, a na ženy, pro které je násilný vztah součástí minulosti (i zde se ale samozřejmě objevují silné
přesahy do současného života, k této otázce se vrátím později). Z žen, které zažívaly aktuálně vztah
s partnerem, který se na nich dopouští násilí, jsme získaly jasné výpovědi od těch, které vztah jako násilný
už rozpoznaly. Rozpoznání toho, že je partner násilník a že se žena ocitla v kruhu násilného vztahu,
vyžaduje určitý čas a úzce souvisí i s informovaností o domácím násilí jako fenoménu. Pokud nemají
ženy informaci o tom, že násilí v partnerském vztahu není jen jejich individuální problém, ale že ho
zažívají další ženy, je pro ně obtížnější vztah zreflektovat. V tomto smyslu i mnoho respondentek pozitivně
hodnotilo větší informovanost o domácím násilí ze strany médií. U žen, které zažily násilí jednou
a už nepokračuje, se můžeme jen dohadovat, zda násilí bude pokračovat a vztah se dostane do výše popsaného
cyklu, nebo zda se jednalo o ojedinělý případ, který se už opakovat nebude.
I když jsem se podívala odděleně na ty ženy, které zažívají aktuálně násilí ve vztahu, a na ženy, které
z takového vztahu odešly, jako hlavní důvod pro setrvání ve vztahu shodně uváděly snahu o zachování
rodiny. Dalšími uváděnými důvody byla finanční a bytová situace, která ženám nedovolila/ nedovoluje
odejít ze vztahu. „Měla jsem odejít už před lety, i když jenom s taškou.“ Výpovědi o zachování rodiny
i o finanční a bytové situaci vypovídaly vlastně jednak o strachu ze ztráty zázemí a jinými slovy o emocionální
a finanční závislosti na partnerech, respektive na úplné rodině jako instituci: „Nechtěla jsem brát
dětem tátu“. Myslím, že strach ze ztráty zázemí (neměla jsem /nemám kam odejít) nevypovídá jen o obtížné finanční
situaci, respektive finanční závislosti žen na jejich partnerech, ke které v rámci násilného vztahu často dochází,
ale také o tom, jak obtížné je opustit místo, které společně se svými partnery vybudovaly a které pro ně znamená
domov a zázemí v nejširším slova smyslu.
Diskurs velké lásky: rozdvojená osobnost – zvíře a princ
Období, kdy je vztah ovlivňován násilným chováním, kontrolou a manipulací, mohou být, především
zpočátku, poměrně krátká. Také chování a jednání, které ženy rozpoznají jako manipulaci nebo kontrolu,
mohou zpočátku vnímat velmi pozitivně. „Ze začátku mi dělala manželova žárlivost dobře, dnes mám
strach každý den, co zase přijde, ale jinak je dobrý táta a manžel“.
Towns a Adams36
(2000) popisují ve své výzkumné studii týraných žen diskurs velké lásky (perfect
love discourse), který může poutat ženy k mužům, kteří je ve vztahu týrají. Autor a autorka vycházejí
115
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
36 Towns, A., Adams, P. 2000. „If I really loved him enough, he would be ok“: Women’s accounts of male partner violence.
In: Violence against Women. June 2000. Thousand Oaks.
z paralely mezi pohádkovými příběhy a každodenním životem. Podle nich může diskurs velké lásky, tak
jak je ustaven v západní kultuře, ovlivňovat vnímání partnerského vztahu. Z rozhovorů s respondentkami
ve výzkumu vyplynulo, že popisují své partnery v intencích princ – zvíře, tak jako se tato dvojitá
osobnost (double personality) objevuje v některých pohádkách. Přičemž v těchto příbězích jsou dobro
a něha esenciální vlastností této osoby, zatímco temná stránka je prezentována pouze jako dočasné postižení
(temporary affliction). Typickým příkladem je postava zvířete z pohádky Kráska a zvíře. Jinými
slovy, partner je vnímán jako dobrý s tím, že má své špatné stránky, které ale netvoří integrální součást
jeho osobnosti. V odpovědích respondentek v našem výzkumu se tato dvojakost vnímání partnera také
projevila, až na jednu výjimku u aktuálně prožívaných vztahů. „Bohužel je manžel impulsivní, výbušný
s vyhraněnými názory. Jinak ale miluje děti a vzorně se stará o rodinu. Nikdy jsem neměla pocit úplného ohrožení.
Vzhledem ke svým zkušenostem bych neměla děti“. „Vůbec jsme si nerozuměli, byli jsme vlastně každý jinde a to
ho dráždilo a chtěl mě donutit, přitáhnout k sobě (duševně). Bylo to vlastně z bezmocnosti. Jinak byl docela hodný,
pomáhal doma, o děti se sice nestaral, ale vcelku nebyly problémy“.
Emoce
Některé respondentky se vyjadřovaly i o konkrétních emocích, které u nich převládaly v době násilného
chování partnera. Většinou se jednalo o pocity smíšené (některé respondentky je tak samy označily).
Převládal strach, bezmoc, stud a vztek. Další pocity, které respondentky vyjmenovaly, jsou: zoufalství,
beznaděj, trápení, směšnost partnera, ponížení, nepřátelství, lítost nad partnerem, zlost (na sebe i na
partnera), odpor (k sobě i k němu), nenávist, pocit trapnosti, zklamání.
Ve většině případů se jednalo jen o výčet pocitů, takže je obtížné s tímto seznamem pracovat jako
s analytickým materiálem. Když se přece alespoň v krátkosti zastavím u těch nejčastěji jmenovaných,
vystupuje zde vedle pocitu strachu a bezmoci velmi silně pocit studu. Tento pocit podle mého názoru
velmi silně reprezentuje pozici odpovědnosti ženy za vztah i za rodinu, možná i její předpokládanou
moc nad vztahem v její konstitutivní podobě. Této tezi nahrává i další velmi často jmenovaný pocit:
bezmoc. Nemusí se jednat jen o bezmoc ve smyslu neschopnosti bránit se fyzickým atakům, ale může
jít právě o pocit bezmoci uprostřed vztahu, o pocit ztráty kontroly nad vlastní rolí ve vztahu.
Výše popsané emoce se nevztahují pouze k pocitům, které ženy zažívaly v době násilných fyzických incidentů,
ale odrážejí jejich pocity i v situaci psychického násilí. Respondentky samy otázku psychického násilí
do svých výpovědí přinášely a srovnávaly ho i se zažitým fyzickým násilím: „Psychické násilí je mnohdy horší
než pár facek“., „Daleko horší než fyzické násilí je násilí psychické. Je velice skryté, plíživé a dokáže rozložit celou
osobnost člověka“. Z odpovědí vyplynulo, že se psychické násilí ve vztazích vyskytovalo buď ve formě silné
žárlivosti, výhrůžek (spojených s pokusem o odchod nebo s odchodem) a s ponižováním v nejširším slova
smyslu.
Respektovat sama sebe, ne násilí partnera
Otázka dětí v rodině se ukázala jako průsečík ženina rozhodnutí, zda setrvat či odejít ze vztahu. Respondentky
uváděly, že zůstávaly/zůstávají ve vztahu kvůli dětem, na druhou stranu byly děti právě jedním
z hlavních důvodů, proč se nakonec rozhodly ze vztahu odejít. „Respondentka měla strach, ale chtěla
odejít, rozvést se. A také to udělala. Děti byly přítomné, podle respondentky by neměly být, aby nekopírovaly chování:
její syn ji také fyzicky napadl a psychicky týral jako partner.“ Tento zlom v jejich vlastní argumentaci
zřejmě nastává ve chvíli, kdy cyklus násilí nabývá na dynamice a četnost ataků narůstá a doba mezi nimi
se zkracuje. Toto byl totiž další hlavní důvod, který ženy uváděly, proč se rozhodly ze vztahu odejít.
Bylo to tedy ve chvíli, kdy pochopily, že nejen, že se situace nezlepší, ale že se naopak neustále zhoršu-
116
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
je. „Jestli mě ještě jednou uhodí, odejdu od něho. Rozmýšlím se mít další dítě. Když dítě uvidí doma chování přítele
ke mně, bude se tak taky jednou chovat – kolotoč pokračuje.“
Podle výpovědí lze usoudit, že prakticky všechny ženy, které již nežijí se svým partnerem, od něj odešly
samy, na základě vlastního rozhodnutí. Většina z nich také reflektovala to, že měly opustit vztah daleko dříve,
než to udělaly: „Respektovat sama sebe, ne násilí partnera.“ Pro většinu respondentek byl tedy partnerský
vztah nasycený násilím a kontrolou už minulostí. Přesto pro ně rozchodem s partnerem často neskončil
a důsledky tohoto vztahu přesahovaly do současného života žen. Někdy jako nezpracované trauma, což lze
vyvodit z poznámek tazatelek o rozhovorech, ale i z vyjádření respondentek v poslední části dotazníku, který
byl určen pro doplňující výpovědi. Tento prostor využívaly respondentky právě k reflexi dotazníku a obtížnosti
zodpovězení otázek. Některé respondentky si vytvořily na základě prožitého vztahu jednak zobecňující
úsudky o mužích a o vztazích: „Muži jsou despotičtí. V novém vztahu může člověk též narazit.“, ale také strategie,
jimiž se ve svém současném životě řídí: „Manželství s hrubiánem mě poznamenalo natolik, že již nechci do společné
domácnosti žádného muže.“ „Po těchto zkušenostech bych se nikdy nevdala. A ani už nechci mužům důvěřovat.“
Násilí jako normální součást života
Výlučnou skupinu tvoří ženy, které nevnímají násilí ve vztahu jako důvod k jeho opuštění. Násilí je přerámováno
tak, aby bylo snesitelné: „výbuch vzteku“, „rozčílený dialog“. Ženy, které neproblematizovaly násilí, ho
představovaly v kontextu „polehčujících okolností“ pro partnerovo násilí (ztráta zaměstnání, alkohol, obtížná
bytová situace“). Důležitou roli zde hraje i normalizace násilí: „takhle to chodí“: „Zpočátku jsem si ale myslela,
že je to normální, že je to tak ve všech vztazích. Myslela jsem, že to nějak přejde. Přítele jsem měla moc ráda a chtěla
jsem vše zlepšit, ale když mi způsobil otřes mozku, odešla jsem. Bylo to těžké.“, „Myslela jsem, že to k životu patří.“
Některé ženy svou násilnou zkušenost spojovaly se „ženským osudem“ či „ženským údělem“, tedy
s tím, co to znamená a přináší být ženou. „Nechci se rozvést, protože vím, že ho to brzo přejde a jinak se o mě
dobře stará. Ženská musí něco vydržet, tak už je to na světě zařízeno.“, „Myslím, že je to běžné, muž se odreaguje,
žena si popláče a vše je zase v pořádku“.
Závěry
Pro analýzu odpovědi jsem použila model cyklu násilí, který začíná napětím, které partner ve vztahu
vytváří, v druhé fázi pokračuje násilným incidentem a ve třetí fázi dochází k usmíření a uvolnění atmosféry.
Ukázalo se, že ať byla první reakce žen na násilný útok partnera vyjádřena vírou ve zlepšení situace,
respektive její neopakování, nebo záměrem odejít, většina žen se stejně do cyklu násilí dostala.
Pro většinu respondentek výzkumu byl násilný vztah minulou zkušeností. Vesměs reflektovaly, že
ve vztahu zůstávaly příliš dlouho a že měly odejít dřív. Mezi hlavní důvody pro setrvání ve vztahu, které
ženy uváděly, patří snaha o zachování rodiny a finanční závislost na partnerovi, která souvisí i s tím, že
nemají kam od partnera odejít. Snaha o zachování rodiny může vycházet jednak z vysoké hodnoty, která
je rodině jako instituci v naší společnosti přisuzována. S tím souvisí i snaha zachovat rodinu dětem
(„nebrat dětem tátu“). Další významný činitel, který může ovlivnit rozhodnutí pro setrvání v násilném
vztahu, je diskurs velké lásky, silný vztah k té lepší stránce partnera („jinak je skvělý manžel i otec“).
Některé ženy ve vztahu setrvávaly, protože násilí ve vztahu nevnímaly jako problematické a není pro ně
důvodem k odchodu od partnera. Vnímaly ho v intencích „tak to v životě chodí“ a spojovaly ho s „ženským
údělem“. Bylo by zajímavé podívat se blíže na to, zda a případně jak probíhá v těchto případech
cyklus násilí. Stejná otázka se nabízí v těch případech, kdy ženy setrvávají ve vztahu ze strachu o svůj
život a o život svých dětí, nebo proto, že nemají sílu odejít. Tyto případy totiž spojuje ztráta víry (nebo
její absence) v to, že se násilné útoky nebudou opakovat.
117
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
2.6.3 Odešla bych. To vím teď
Ve druhé otázce tematizovaly respondentky násilnou zkušenost skrze reflexi svého jednání jako adekvátního
či naopak nevyhovujícího. Otázka zněla: „Vzhledem k Vašim současným zkušenostem, existuje
něco, co byste dnes s odstupem času určitě udělala jinak než tehdy? (Odešla dříve od agresivního partnera,
svěřila se policii, poradila se s odborníky, s rodinou, neměla (další) děti apod.?)“. Vyjádření žen k tomu, zdali
jsou spokojené s tím, jak se zachovaly či nezachovaly, bylo často spojené s vlastní obhajobou toho, proč to
bylo tak či onak. Přes poměrně velkou pestrost nabízených odpovědí je mezi nimi možné vysledovat několik
zásadních kategorií, z nichž se jedna stala hlavním interpretačním modelem analýzy všech odpovědí.
Předně, ukázalo se, že existuje silná souvislost mezi formou otázky, respektive pořadím nabízených
odpovědí a četností skutečných odpovědí. Je tak nutné si uvědomit, že součástí výzkumu byly
i předpoklady možných odpovědí (které se třeba mohly od žen očekávat) v podobě nabídnutých variant
za otázkou, které se následně v konečné podobě odpovědí mohou projevit.
Odejít dříve, hudba budoucnosti
Naprosto jasně se ukazuje, že nejčastější reakcí na otázku „co udělat jinak“, je touha po odchodu, respektive
„dřívějším odchodu“. Tuto tendenci podporuje i skutečnost, že ženy měly poměrně často sklony k tomu,
nic neměnit, z důvodu, že reakce na násilí byla z jejich hlediska správná, protože právě k včasnému
odchodu došlo. Podstatnou informací je i to, že o dřívějším odchodu mluví jak ty ženy, které s partnerem
již nežijí – tedy ty, které odchod jako strategii řešení zvolily (a přesto by raději odešly ještě dřív), tak i ženy,
v jejichž vztahu násilí stále trvá. V takových případech hrají roli určité bariéry odchodu, které ženy zmiňují
(jedná se např. o děti, hmotné zajištění, vlastní sebekázeň apod.). Zajímavé je všimnout si toho, co to
vlastně „včasný odchod“ znamená. Zmiňovány jsou odchody hned po „prvním incidentu“ (…Odešla bych
hned při prvním projevu agresivity…), odchody bez „další šance pro partnera“ (…Odešla bych dříve a už nevěřila
jeho slibům…), tedy odchody, v nichž ženy odmítají znovu uvěřit možné nápravě násilníka, dále odchody
i za cenu vzdání se majetku (…Odejít za každou cenu, i bez majetku…) či odchody bez ohledu či právě s ohledem
na děti (…Odejít dříve a nečekat až dítě (děti) vyroste…). Kontext dětí vystupuje jako další důležitá kategorie.
Ve snaze o zachování interpretace dle četností se k ní vrátím níže.
Odborníci jako druhá záchrana
Pořadí možností nabízených v otázce se může odrážet i v další nejčetnější kategorii, a sice snaze „poradit
se či svěřit se“ se svou situací někomu, nejčastěji odborníkům, u nichž ženy předpokládají specializaci
na problematiku násilí, partnerských vztahů či závislosti na alkoholu. Bylo zajímavé srovnat tyto
výpovědi s odpověďmi vztahujícími se ke kategoriím svěřit se rodině a ohlásit situaci policii, které se
však v reflexích žen vyskytovaly méně často. Ve vztahu k blízkému okolí či rodině může tento trend
kromě jiného poukazovat i na jistý pocit stigmatizace, který ženy mohou zakoušet. Z odpovědí je cítit
určitá odpovědnost (ať už za samotný vztah či dobré jméno rodiny) snoubící se s pocity viny, představující
často pouta, díky nimž ženy ve vztahu stále setrvávají. Této interpretaci odpovídá i skutečnost, že
podtextem odpovědí, v nichž ženy zmiňovaly potřebu vyhledat odbornou pomoc (uváděn je psycholog,
manželská poradna či psychiatr), byl záměr vyhledat tuto pomoc pro sebe, zatímco partnerovi by ji „nenaordinovaly“.
Problém mají ony, a proto ho ony musí řešit.
Kromě odpovědí věnujících se blízkému okolí bylo v této kategorii zajímavé také téma vztahu k policii.
Většinou byla kladně hodnocena možnost násilné činy ohlásit, a to především u těch žen, které se
na policii ve skutečnosti neobrátily, zatímco ženy, které tak skutečně učinily, měly s touto institucí
118
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
špatnou zkušenost. Tento rozdíl se projevil i na jazykové úrovni, kdy ženy, které by se bývaly na policii
obrátily, ale neučinily tak, používaly poměrně zajímavý termín „svěřila bych se policii“ (je ale otázka,
nakolik byly inspirovány samotnou otázkou, v níž byl tento termín použit).
Moment změny v jednání
Jak jsem již poukázala výše, i přes rozlišení odpovědí se respondentky samy často vztahovaly k jedné jediné
možnosti řešení násilné situace, kterou byl včasný odchod (nejčetnější kategorie). I když jsem tedy shrnula
následující odpovědi pod termín „změna v jednání“, jsou pochopitelně v úzkém spojení s kategorií „dřívější
odchod“. Celou skupinu otázek je možné rozdělit do čtyř základních částí: (1) Nic bych neměnila, (2) Nemohla
bych dělat nic jiného, jde dnes něco změnit?, (3) Nevím, co bych udělala jinak a (4) Změnila bych všechno.
Pokud si všimneme nejčastějších odpovědí, tedy odpovědí „nic bych neměnila“, objeví se jeden zásadní
moment. Podařilo se totiž separovat poměrně velkou skupinu odpovědí („nic bych neměnila, udělala
jsem vše dobře“), pod nimiž se skrývala především spokojenost nad tím, že dotyčná včas odešla (…Udělala
bych vše stejně, odešla jsem včas…;…Ne, neudělala bych nic jinak, rozešla jsem se…). Lze tak jen znovu
konstatovat, že obecně nejspokojenějším či nejčastějším řešením násilných situací je odchod od partnera
či alespoň pokus o to. Zajímavá v této skupině odpovědí byla ještě druhá nejčastější výpověď – reakce „nevím“,
pojící se s takovými výrazy jako „těžko říct“ či „nevím, podle situace“ (…Těžko říct, nevím jestli bych to udělala
jinak…;… Nevím, podle situace…,…. To by záleželo na možnostech bydlení, sháněla bych něco…). Nejasnost ve
vlastním chování či orientace v celé situaci se objevovala ve výpovědích i v následující kategorii. Pro problematiku
domácího násilí se ukazuje jako významná, a proto se jí budu níže také věnovat.
Bariéry a překážky: děti jako motor i brzda
Výpovědi, kdy ženy neví, co by změnily, protože situace může být „všelijaká“ (bytové problémy, finanční zázemí,
děti…), nás vtahují do příběhů, kde důležitou úlohu hrají bariéry či překážky, bránící vlastním rozhodnutím.
Objevuje se tak představa kruhu, v němž se násilné činy a životy zasažených lidí odehrávají. Na
jedné straně touha odejít, kterou ale není možné z nejrůznějších důvodů zrealizovat. Ambivalentní roli
v tomto kontextu hrají děti, které představují brzdu i pohon. Ve výpovědích v tomto kontextu existuje zásadní
rozpor v tom, co děti pro vztah (a samotné chování žen) znamenají. Ostrá sdělení typu „nemít děti vůbec“
kontrastovaly s výpověďmi „počkat, až děti vyrostou“. Častěji převažovaly výpovědi typu „….Neměla bych
děti, odešla dříve a byly i stavy, kdy jsem ho chtěla zabít…; či …Zachovala jsem se dobře, že jsem odešla, především
kvůli dětem… Odešla bych dříve a ušetřila děti takových výstupů…; ... Odešla bych dávno, když byla dcera malá, aby
neviděla scény s manželem…“. Skrze děti se tak projevuje i jistá ambivalence k vlastní pozici ve vztahu, kdy
žena bojuje se svou odpovědností za udržení rodiny na jedné straně a se zachováním vlastní důstojnosti,
práv a leckdy i života na straně druhé. Nabízí se ale otázka, co vlastně znamená zachování rodiny a kterými
cestami se může uskutečnit či jak vlastně kontrastující odpovědi žen vnímat? Z pozice výzkumníka, který
pracuje s kvalitativními daty, není tato situace nijak výjimečná. V kvalitativních analýzách se totiž často
znovu a znovu ukazuje, že právě rozpory jsou to, co nás k realitě maximálně přibližuje. Proto je tento rozpor
pro analýzu otevřených otázek výzkumu hodnotný a nabízí kromě již zmíněných i následující interpretace.
Ambivalence pocitů respondentek v souvislosti s dětmi představuje reflexi násilného vztahu, nejasnost odpovědnosti
za celou situaci a traumatizující postavení samotných respondentek. Tato ambivalence a nejasnost
(která může být spojena s neznalostí vlastních možností/práv) je pro poznání problematiky domácího
násilí důležitá. Spojíme-li navíc toto téma s posledními dvěma kategoriemi, ukazuje se, že ambivalence
převažuje i v nahlížení vlastních emocí a citů v době násilného chování partnera.
119
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Týrané ženy jako aktérky situace
Dosud jsem se zabývala kategoriemi, které více méně respektovaly pořadí odpovědí nabízených v otázce,
navíc byly skutečně nejčetnější. Výpovědi, které lze zahrnout pod název „aktivní odpor“ a „sebezpytování
vlastních kroků“, se nabízené škále vymykají, i když s nimi pochopitelně úzce souvisí. První zmíněná
oblast – aktivní odpor – byla charakterizována výpověďmi typu: „… Nechala bych ho zmlátit, ať vidí...;
… Nenechat se ovládat….; … Již na sebe nikdy nenechám vztáhnout ruku…,“ tedy určitou aktivní obranou
vlastní osoby, související s uvědomováním si hierarchičnosti celé situace. Z analýzy vychází, že by ženy
ocenily, kdyby mohly být aktivními účastnicemi, zároveň se ale objevovaly výpovědi, kde ženy samy sebe
obviňovaly.
„Sebezpytování“ je zřejmě výraznou doménou odpovědí na druhou otázku celého dotazníku, neboť
se v něm zrcadlí silná reflexe vlastního chování v dané situaci. Specifickou doménou této oblasti byl pocit
nevhodného chování ze strany respondentky („...Méně partnera dráždit….; … Neprovokovala bych…,
…Dívala bych se na problém s chladnou hlavou, bez emocí…“), jenž ve spojení s odpověďmi „neměla bych
s ním další dítě“ a „obrátila bych se na odborníky“ nabízí tento závěr: týrané ženy často (a to nejen v době
násilného činu) hledají vinu u sebe či se snaží vyložit si situaci tak, aby přinejmenším také stály u vzniku
a příčin násilných situací jako aktivní účastnice.
Závěry
Před závěrečnou rekapitulací nejzásadnějších odpovědí na druhou otázku je důležité zmínit alespoň
krátce časté výpovědi těch žen, u nichž násilná situace stále trvá. V těchto případech se jako nejčastější
faktor ukazuje především alkohol u partnera a nespokojenost žen s radou odborníků. I proto tyto ženy
zřejmě radí ostatním týraným ženám odejít, i když samy toho schopné nejsou. Opět se tedy jako zásadní
řešení situace nabízí téma odchodu, byť nerealizovaného.
Shrnu–li stručně možné závěry z odpovědí na otázku, zda by s odstupem času udělaly ženy, které
prošly/procházejí násilnou zkušeností ve vztahu, něco jinak, jednoznačně se jako nejčastější návrh ukazuje
odchod od partnera, provázený snahou o konzultaci s odborníky, méně již ohlášení činu na policii
a ještě méně obrácení se na vlastní rodinu či blízké okolí. Děti znamenají pro včasný odchod bariéru
i motor, vlastní pocity jsou pak spíše ambivalentní a rozporuplné, ne vždy považuje žena své chování za
adekvátní situaci. Obecně se zdá být trendem skutečnost, že ženy vědí, jak situaci řešit, ale až s odstupem
času. Důležité je proto sledovat bariéry, které znesnadňují či přímo brání uskutečnění toho, co týrané
ženy považují za dobré aktuální řešení násilných situací. Snaha žen být aktivními účastnicemi
v daných situacích poukazuje na nerovné a mocensky ukotvené postavení týraných žen. Lepší obraz
možných souvislostí ale poskytne propojení odpovědí na všechny čtyři otevřené otázky.
2.6.4 Dělejte vše tak, jak poroučí vaše srdce a hlavně rozum
Ve třetí otázce dotazníku byly respondentky dotazovány, co by ony samy poradily ženám, které se, stejně
jako ony, potýkají s problémem násilí v partnerském vztahu, resp. jsou oběťmi domácího násilí. Z odpovědí
je cítit velká míra určité solidarity s ostatními ženami, sdílení stejné zkušenosti. Odpovědi jsou formulovány
často adresně „Buďte silné a odejděte od něj!“ Z odpovědí žen, které dokázaly násilí ukončit, je patrná
chuť pomoci ostatním ženám, které domácí násilí zažívají, a snaha dodat jim sebevědomí a sílu k odchodu:
„Najít v sobě sílu a odvahu“, „Potlačit pocity studu, zahanbení, necítit vinu a bojovat za sebe a děti“.
Velká většina odpovědí, v nichž respondentky radí ženám, které se ocitly v podobné životní situaci,
směřuje k aktivnímu řešení situace. Aktivním řešením označuji aktivní odpor žen proti násilnému chování
120
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
partnera, mobilizaci sil k akci – ať už jsou rady konkrétní, jako vyhledat odbornou pomoc, nahlásit incident
policii: „Dojde-li k incidentu, okamžitě řešit přes manželské poradny“, „...okamžitě podat žalobu a ihned pracovat na
rozvodovém řízení...“ či pouze nabádají k odporu: „Ať se nestydí a řeknou to“, „Aby se nenechaly žádným způsobem
ponižovat“. V kontextu konceptu ženy-pasivní oběti domácího násilí je tato informace poměrně významná.
Výpovědi žen, které žily s agresivním partnerem, obsahovaly dále poměrně jasné sdělení: pakliže
s tím něco neuděláte sama, situace se nezmění a násilí nepřestane „Hlavně nevěřte, že se situace zlepší. Raději
to řešte co nejdříve, aby nebylo pozdě.“, „Aby nežily v přesvědčení, že to bylo naposledy“. Toto konstatování
je v odpovědích respondentek zastoupeno poměrně často. Přesto ženy mnohdy čekají a doufají, že už se
násilí znovu opakovat nebude. V této víře je utvrzují především právě jejich vlastní partneři, kteří je po
napadení přesvědčují dárky, omluvami a sliby, že se to stalo naposledy. Realita však bývá taková, že násilné
chování partnera často nejen pokračuje, ale zároveň také graduje a spolu se vzrůstajícím strachem
ženy se cesta ven z takového vztahu stává obtížnější. Poměrně často jsou navíc ženy na partnerovi ekonomicky
závislé, což prohlubuje jejich celkovou závislost. S tím úzce souvisí i otázka bydlení, která rozhodnutí
ženy odejít od partnera často ovlivňuje. Obojí zmiňovaly respondentky poměrně často. Skutečnost,
že velmi často nemají kam jít a jejich finanční situace jim neumožňuje si najít vlastní bydlení, je
důležitým argumentem, který ovlivňuje jejich ochotu ze vztahu odejít: „Máte-li možnost odejít bydlet jinam,
na nic nečekejte a zmizte“, „Okamžitě bych odešla, ale sama nemám kde bydlet a bojím se, manžel vyhrožuje,
že si mě najde a zabije mě i děti“.
Mezi odpověďmi zcela jasně dominuje rada odejít od agresivního partnera a vztah s ním ukončit.
Častým podnětem k odchodu jsou děti a snaha ženy je před násilným chováním chránit: „Nezůstávejte
s násilníkem ani kvůli dětem. Hlavně kvůli dětem ne!“. Vědomí toho, že partner ubližuje nebo může ublížit
i dětem, bývá často silnější důvod, který ženy zmobilizuje k odchodu z násilného vztahu, než skutečnost,
že partner fyzicky napadá ženu samotnou.
Druhou nejčastější radou ženám, které zažívají domácí násilí, je vyhledat pomoc a o problému
s někým mluvit. Převažuje rada obrátit se na specializovanou odbornou pomoc, ať už je tím myšleno
krizové centrum pro oběti domácího násilí, linka důvěry či manželská poradna. Bylo by zajímavé poměřit
četnost těchto odpovědí, které ženám radí mluvit o svých problémech s odborníky, s množstvím azylových
domů a pracovišť specializovaných na pomoc obětem domácího násilí. Vedle rady „žádat o pomoc
odborníky“ zmiňovaly ženy, které měly či mají zkušenost s domácím násilím, jako důležité mít možnost
o své situaci promluvit s někým blízkým. Poměrně často se tedy objevila rada svěřit se někomu, nezůstávat
s tímto problémem sama a tak i získat podporu pro své rozhodnutí „Nezůstávat s trápením sama,
mnohdy stačí svěřit se kamarádce a najít řešení“.
Poměrně nízký počet odpovědí, které radily po napadení kontaktovat policii, může být interpretován
jako výraz možné nedůvěry obětí domácího násilí vůči státním orgánům a současně jako projev
strachu z takového, poměrně radikálního, kroku „Hledat všemožně pomoc – na policii ji však za současných
zákonů nenajdou“. Druhou skutečností, kterou respondentky kritizovaly, je nedostatek a nedůsledná
aplikace zákonů. „Pokud nebudou zákony na ochranu týraných žen či dětí a nebude se to řešit okamžitě, nebude
spravedlnost v řešení případu od případu“.
Vedle odpovědí, které nabádaly k aktivnímu řešení situace, byla také poměrně často zastoupena
varianta odpovědi „nevím“. V kontextu toho, že jde o ženy, které mají zkušenost vztahu s násilným
partnerem, by se dalo očekávat, že tímto způsobem budou odpovídat převážně ty ženy, pro které bylo
domácí násilí v té chvíli aktuálním problémem a které si samy ještě pomoci nedovedly, např.: „Neumím
radit ženám, já sama se s tím neumím vypořádat“. Stejně tak se v neschopnosti či nevůli poradit ostatním
ženám odráží poměrně rozšířený názor, že násilí v partnerském vztahu je osobní věc každého a jeho řešení
je čistě individuální záležitost „To si každá žena musí sama rozmyslet, jak dalece je ochotna snášet a tolerovat
to, co se děje. Je to individuální“.
121
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Když shrnu závěry, které se v analýze třetí otázky objevily, naprosto jasně převažují odpovědi, které
vyzývají týrané ženy k aktivitě, k zastavení násilí, k odporu. Konkrétně pak se jako nejčastější rada
ukázala odpověď „odchod od partnera“, kterou v četnosti následovala skupina odpovědí „vyhledat odbornou
pomoc“.
2.6.5 O násilí musíme více hovořit
Otázka 4 (Je ještě něco, co byste chtěla v rámci tohoto tématu dodat? Velmi vítáme jakékoli Vaše další
zkušenosti, postřehy či návrhy.) byla koncipována jako poslední možnost něco dodat, vyjádřit se k tématu.
Z tohoto důvodu jsou odpovědi na otázku poměrně roztříštěné, i když několik základních, ne příliš
početných kategorií lze rozlišit. Nutno také dodat, že velká většina dotazníků vyplněných ženami,
které zažily týrání v partnerském vztahu, zůstala v této otázce nevyplněná.
Respondentky tuto otázku využívaly ke sdělení různých poselství a názorů, které se nutně netýkaly
přímo jejich osobní násilné zkušenosti či násilí obecně. Sem lze zařadit výpovědi týkající se obecně rovnosti
mužů a žen, např. „Neexistuje rovnoprávnost mužů a žen“ či „Chtěla bych se narodit mužem, který to má
v životě lehčí. O rovnoprávnosti si můžeme nechat jen zdát.“ Další obecné výpovědi se týkaly problematiky
domácího násilí a reflexe jeho vnímání ve společnosti, např.: „Je smutné, že si spousta lidí myslí, že ‚domácí‘
násilí prakticky neexistuje a že si za to ženy mohou samy.“ či „Když se to stane jednou, může se to opakovat
kdykoli.“
Jindy se zde respondentky vyjadřovaly ke svým osobním zkušenostem a reflexi násilí a následků
násilí ve vlastním životě. Tyto výpovědi se týkaly otázek žárlivosti, alkoholu, nutnosti poznat partnera,
případně jeho rodinu před svatbou a nechuti se znovu vdávat či se pouštět do nových vztahů (např.
„Nejlepší je udržovat s mužem pouze ambulantní styk, nebo si ho občas pozvat do svého bytu, ale nikdy nepřihlašovat
k trvalému pobytu. To jsem se teda pěkně spálila.“). Z této reflexe někdy vzešla rada pro jiné ženy.
V rámci této různorodosti typu odpovědí na otázku 4 je ovšem možné nalézt hlavní kategorie, do
kterých se soustředí více odpovědí. Hlavní a nejpočetnější skupina odpovědí se soustředí na pozornost
věnovanou tomuto problému – na „mluvení o problému“, a to v různých obměnách. Nejvíce se vyskytuje
případ „mělo by se o tom více hovořit, protože ženy se o tom bojí“ případně „stydí hovořit“, další odpovědi by
spadaly do kolonky „více pozornosti v médiích“ případně že existuje „málo informací“ a že by se měly více
podporovat organizace poskytující ženám pomoc.
Z tohoto důrazu na více informací a větší propagaci organizací je patrné, že většina týraných žen
pociťovala nutnost situaci změnit nebo zlepšit, ať se to již týkalo nedostatku informací nebo v jiných
případech nedostatku ve službách poskytovaných státem. Další velká skupina odpovědí se tedy soustředila
na nutnost změny. Dle týraných žen je nejvíce nutné změnit práci policie, legislativu a přístup
státu k týraným ženám ve smyslu, že by stát měl zabezpečovat více možností bydlení, azylové domy
pro týrané ženy s dětmi a utajené adresy z důvodu následného pronásledování ze strany násilného
partnera. Problematika bydlení byla zmiňována i samostatně, bez explicitní zmínky, že by se něco mělo
změnit. Ženy hovořily o problému bydlení v souvislosti s nemožností odejít z násilného vztahu. Dalším
významným problémem se ukázala být otázka financí a finanční nezávislosti žen. V dotaznících se několikrát
objevilo, že ženy jsou na manželovi finančně závislé, což opět znemožňuje jejich odchod.
Druhou nejpočetnější kategorii bychom mohly nazvat „aktivní odpor“. V těchto výpovědích ženy
vyzývají – na základě své zkušenosti – jiné ženy k tomu, aby si „to“ nenechaly líbit, aby se bránily, aby se
měly rády, netrpěly, budovaly si vlastní sebevědomí a aby byly schopné se bránit i fyzicky. Vzhledem
k tomu, že jde o druhou nejpočetnější kategorii, je zřejmé, že otázka sebevědomí, obrany a aktivního
hledání řešení je pro týrané ženy velice důležitá. Tento důraz na aktivní odpor stojí v příkrém rozporu
se vžitým pojmenováním „oběť“, jak jsou týrané ženy nazývány.
122
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Třetí největší kategorii jsem shrnula do kolonky „vnější pomoc“, kdy respondentky radí, aby se ženy
v případě násilné situace svěřily, vyhledaly pomoc odborníka, své rodiny a kamarádů a nesnažily se
tuto situaci řešit samy. Vzhledem k výpovědím k ostatním otázkám kvalitativního dotazníku je možné
tuto výzvu chápat jako reflexi vlastní zkušenosti, kdy týrané ženy velice často zůstaly se svým problémem
samy, nikomu se nesvěřily – ať již to bylo z důvodu strachu či studu. Obě dvě tyto emoce byly zdůrazňovány
v otázce 4 v souvislosti s tím, proč je důležité o tomto problému hovořit.
Respondentky se dále soustředily na „nutnost odchodu“ z násilného vztahu, nejčastějším uváděným
důvodem byly děti. Respondentky vyjadřovaly obavy z mezigeneračního přenosu násilného chování
(jedna jej již zažívala osobně) či možnosti způsobit dětem psychické trauma. Důležitost této kategorie
vyvstává zejména v souvislosti s otázkou 2, kde ženy hodnotily, co by dnes s odstupem času udělaly jinak.
Dřívější odchod je nejčastěji zmiňovanou změnou, kterou by ženy učinily.
Poslední větší skupina odpovědí se týká reflexe samotného dotazníku. Tyto komentáře byly jak pozitivní,
tak negativní, několikrát byla zmíněna absence otázek týkajících se psychického násilí, kdy bylo
zmiňováno, že je často horší než samotné fyzické násilí. Tento typ odpovědí se vyskytoval i v jiných částech
kvalitativního dotazníku.
V této souvislosti se vyskytovaly odpovědi typu:
• „Otázky dost na tělo“
• „Je to dost náročný dotazník a to hlavně na vzpomínky“
• „Málo možností k odpovědím na frekvenci určitých dějů – není žádná možnost mezi NIKDY a OBČAS, např.
jednou – párkrát.“
• „Myslím, že tyto dotazníky nenapomůžou ženám proti násilníkům“
• „Chtěla bych jen dodat, že se mi váš dotazník na násilí na ženách zamlouval a lehce se mi odpovídalo i na
choulostivé otázky.“
• „Během dotazování se zapomnělo na psychické týrání.“
• „Je to velice osobní dotazník. Chybí otázky na psychické a duševní následky. Jen je tu fyzické násilí a sex.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že týrané ženy využívaly otázku 4 zejména ke kritice stávající situace,
reflexi obtíží, se kterými se samy musely či stále ještě musí potýkat (např. v současné době nemají z násilného
vztahu kam odejít), a návrhům opatření, které by z jejich osobního hlediska mohly napomoci. Je
zde patrný pocit nespravedlnosti a nezájmu ze strany státu, který považují za špatný. To ostatně reflektuje
to, že stát, přes nepochybný pokrok a snahu v této oblasti konat, stále ještě nemá koncepci boje
proti domácímu násilí, státní orgány a úřady jsou v otázkách domácího násilí velice liknavé, či právě
i kvůli vlastnímu nedostatku proškolení a informací nevědí, jak postupovat či jak se k týraným ženám
chovat. Problematické v otázce informovanosti je i to, že stát v rámci svých vlastních kampaní proti domácímu
násilí nepropaguje široký vějíř organizací ve všech regionech tak, aby se důležité informace dostaly
k cílové skupině týraných žen. V této souvislosti je důležité podotknout, že i priority týkající se násilí
na ženách a boje s ním, které si stát vytyčuje v každoročním dokumentu Priority a postupy vlády při
prosazování rovnosti mužů a žen, nejsou plněny či jsou dokonce porušovány (např. priorita budovat síť
azylových domů, kdy v roce 2004 došlo ke zkrácení dotací a následnému zavírání některých azylových
domů). To se odráží i ve skupině odpovědí, které jsem soustředila v kategorii „aktivní odpor“, neboť ženy
několikrát vyjadřují nutnost pomoci si samy, protože to za ně nikdo jiný neudělá.
123
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
2.6.6 Závěry
Kvalitativní doplňující sonda byla realizována s cílem rozkrýt specifické aspekty zkušenosti domácího
násilí, které nebylo možné odhalit v čistě kvantitativním výzkumu. Tyto otázky ovšem byly pouze doplňující
a nebyly získány od všech žen ve výzkumném vzorku se zkušeností s domácím násilím a naopak
v některých případech byly vyplněny i v případě, že žena žádnou násilnou zkušenost neměla. Tato analýza
se soustředila pouze na dotazníky vyplněné ženami, které násilnou zkušenost v partnerském vztahu
mají.
Otázky pokryly čtyři základní oblasti, a to:
• jak se ženy cítily v době násilného chování a co chtěly v tu dobu udělat (odejít či zůstat, protože
doufaly, že to přejde),
• zda by s odstupem času udělaly něco jinak,
• co by doporučily ženám v podobné situaci,
• zda chtějí cokoli doplnit.
Základní informací, která z doplňujících otázek vyplynula, je obrovská nejistota, neorientace spojená
s neinformovaností. To se netýká pouze týraných žen, ale celé společnosti. V tuto chvíli není jasně
definovaná úloha státu v boji proti domácímu násilí. Přestože se vláda k tomuto úkolu zavázala ve svém
dokumentu Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen, nebyla na politické úrovni jasně
a veřejně deklarovaná nepřijatelnost domácího násilí ani násilného chování obecně. Dalším problémem
je fakt, že neexistuje závazná metodika pro policii ČR, jak se chovat v případě nahlášení domácího násilí,
jak se chovat k ženám, které přijdou případ nahlásit, ani jak se zachovat při výjezdu k ohlášenému
případu domácího násilí. Tento problém se obecně týká všech zainteresovaných aktérů (lékaři a lékařky,
sociální pracovnice a pracovníci, učitelé a učitelky ve školách atd.). Navíc v současné době v ČR neexistuje
ani institut vykázání násilníka ze společné domácnosti či zákaz přiblížení,37
a tak se jedinou
možností pro týrané ženy v případě, že se na policii obrátí, stává ohlásit případ a dát souhlas se stíháním
rodinného příslušníka. Tato situace není problematická pouze z toho důvodu, že stát zde nepřebírá
roli vykonavatele práva ex lege, ale i z toho důvodu, že ženám poskytuje pouze jeden model řešení, tj.
trestní stíhání. To se jeví jako velice problematické, neboť pro týrané ženy v některých případech z různých
důvodů (emocionální vztah k násilníkovi, nejistota jak postupovat, příkrost řešení situace atd.) není
přijatelné zahájit trestní stíhání, ale spíše by volily jiný způsob řešení problému (např. vykázání trýznitele).
Z výše uvedeného vyplývá, že neexistuje jasně formulovaný sociální scénář, jak situaci
domácího násilí řešit. Tento scénář neexistuje ani na osobní úrovni, neboť z dotazníků jasně vyplývá
nedostatek informovanosti mezi ženami, jak v situacích domácího násilí postupovat, na koho se obrátit
a jak se k celé situaci postavit.
Zde je nutné si uvědomit i další související problémy, které se vztahují k nastavení genderových rolí
a dalších hodnot ve společnosti. Za prvé, z existujících výzkumů vyplývá poměrně velká míra tolerance
vůči násilným projevům (Pikálková 2001) a obecný společenský pocit, že domácí násilí je soukromým
problémem partnerů, do kterého nemá vnější svět zasahovat. Z toho plyne nejistota týraných žen ve
vztahu k nedostatku informací a pocitu, že „toto břemeno“ musí nést samy.
Dalším spojeným problémem je socializace žen k přijetí absolutní odpovědnosti za vztah a za jeho
udržení. Ženy jsou socializovány k očekávání velké lásky, která překoná všechny problémy. S tou-
124
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
37 Tyto dva instituty se možná dostanou na projednávání ve vládě v roce 2004, přičemž paragrafované znění by mělo vzniknout
do podzimu 2004.
to romantickou představou partnerské lásky je spojený i křesťanský předpoklad, který se dodnes projevuje
v manželském slibu, že manželé spolu budou v dobrém i zlém a že si budou oporou. Tyto signály,
které společnost ženám vysílá, mohou vést k velice ambivalentnímu postoji v případě domácího
násilí, neboť z logiky věci by vyplývalo, že pokud žena bude partnera dostatečně milovat, k násilí by
nedocházelo. Tyto faktory mohou vést k tomu, že týrané ženy situaci násilí zvnitřní v tom smyslu, že
pokud se bude chovat jinak a lépe, bude partnerovi prokazovat lásku, situace se vyřeší. To vede ke
stále většímu úsilí a snaze týraných žen své chování „zlepšit“. V této souvislosti se tedy tento typ odpovědnosti
za partnerský vztah stává součástí násilného cyklu, neboť s tím, jak eskalují projevy násilí,
se zvyšuje úsilí žen násilnému chování předcházet plněním stále zvyšujících se nároků ze strany
násilných partnerů.
V této souvislosti jsme se musely potýkat i s problémem, jaký termín pro ženy, které mají násilnou
zkušenost v partnerství, používat. Odmítly jsme termín oběť domácího násilí, neboť se domníváme, že výraz
oběť staví ženy do pasivní role bez toho, že by bral v potaz aktivní participaci žen na řešení situace
a vyvíjení množství strategií, jak domácí násilí řešit, jak mu předcházet a jak se s ním vyrovnávat. Z dotazníků
navíc vyplývá, že ženy se jako oběti necítí a naopak se jako velice důležitý aspekt projevil aktivní
odpor, který pro týrané ženy může nabývat různých forem. Výše uvedený terminologický problém jsme
řešily používáním výrazu „ženy, které mají zkušenosti násilí v rodině“ a jeho opisy či výrazem „týrané ženy“.
Vzhledem k tomu, že neexistuje jasný sociální scénář a paradigma pro řešení domácího násilí, neexistuje
pro nás ani přijatelné označení pro ženy s násilnou zkušeností. Všechny existující termíny s sebou
nesou problém, že pozornost vždy upírají na ženu, která je v násilném vztahu, místo toho, aby
poukazovaly na násilného partnera, který je původcem cyklu násilí.
Na obecné úrovni z analýz vyplynula velká provázanost jednotlivých otázek a důležitost některých
aspektů zkušenosti domácího násilí. To se projevilo v tom, že základní kódy v každé otázce je možné
nalézt i v ostatních otázkách.
Ve všech otázkách je tak patrný důraz na odchod, přičemž je zřejmé, že ve většině případů by ženy
byly rády odešly dříve. Pouze v otázce 1, která se ptala po bezprostřední reakci na násilný incident, převažovala
víra, že vše zase přejde, respektive, že se násilí nestane integrální součástí vztahu. Ale i zde se
ve velké míře objevilo rozhodnutí odejít, které ale ženy nakonec neuskutečnily a ve vztahu setrvaly/setrvávají.
Zde se opět jako velice užitečný ukazuje koncept cyklu násilí, který pomáhá vysvětlit, proč
a jak se ženy po určité, často velice dlouhé době, odhodlají odejít, respektive rozhodnou ve vztahu setrvat.
Vzhledem k tomu, že jedním z význačných znaků domácího násilí je jeho eskalace a stoupající nebezpečnost,
v určitém momentě ženy pochopí, že situace se sama nezlepší, a na základě své zkušenosti
a dalších proměnných se buď rozhodnou zůstat a násilí snášet, přičemž zdůrazňují osobní rovinu tohoto
rozhodnutí, nebo se snaží situaci řešit odchodem, protože vědí, že už nemají co ztratit.
Děti v tomto rozhodnutí hrají velice důležitou roli, která se opět projevila napříč otázkami. Přestože
děti mohou figurovat i jako důvod, proč ženy v násilném vztahu setrvávají nebo dle vlastní reflexe
setrvaly poměrně dlouho (násilnický manžel se k dětem chová hezky, je to hodný táta, rodina by měla
zůstat pohromadě – zde by bylo zajímavé detailně zkoumat, v jaké fázi cyklu a po kolika incidentech se
respondentka výzkumu účastnila), většina odpovědí, kde jsou děti zmiňovány, se kloní spíše k tomu, že
děti jsou důvodem k odchodu (děti by neměly být svědkem násilného chování, ženy reflektují strach
z mezigeneračního přenosu násilí, mají strach o zdraví a život dětí). V této souvislosti se jako velice silná
a významná reflexe násilí jeví výpovědi typu „neměla bych děti“ či případně „neměla bych další dítě“. Tyto
výpovědi nevnímáme pouze jako reflexi obtížného postavení dětí a vědomí si této obtížnosti v případě
týraných žen, ale spíše jako velice výmluvné vyjádření touhy celý vztah anulovat. Poukazuje na
nemožnost násilí řešit a na vinu či vědomí nesprávnosti násilí ve vztahu. To znovu potvrzuje, že týrané
ženy nejsou v násilných vztazích pasivními trpitelkami, ale jsou si vědomé sebe samých i svých mož-
125
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
ností. Domníváme se, že výpověď „neměla bych děti“ je výrazem absolutní bezmoci a odkazuje na to,
v jak sevřené pasti se žena ocitne.
V této souvislosti se nám jako užitečný jeví koncept „institucionalizace“ v rámci instituce a jejích
projevů. Tento termín se používá pro popis zvnitřnění paradigmatu vězení ze strany vězňů v případě
dlouhodobého pobytu ve vězení a následné neschopnosti žít za branami vězení. Vzhledem k tomu, že
vztah domácího násilí funguje na podobných principech popření osobní vůle, omezení osobních svobod,
přijetí určitých modelů chování daných v rámci dané instituce a nutnosti tyto modely přijmout
v zájmu přežití, je snaha situaci řešit v rámci paradigmatu násilného vztahu a celé instituce manželství
nanejvýš pochopitelná. Nelze tedy než jen znovu zopakovat nutnost téma domácího násilí otevřít a řešit
na celospolečenské rovině a poskytovat týraným ženám služby, které jim pomohou situaci řešit.
V souvislosti s odchodem se velice silně ukázala ve všech otázkách velká důležitost bytové a finanční
situace žen v násilném vztahu. Ženy reflektují, že špatná finanční či bytová situace jim buď brání
v odchodu (nemají kam jít, nemají prostředky), a to je spojeno se ztrátou zázemí a strachem z nejistoty.
Nicméně ženy uvádějí, že měly odejít mnohem dříve, i bez bytové jistoty či bez peněz. Domníváme
se, že problém obtížné bytové situace neukazuje pouze k tomu, že ženy (případně s dětmi) nemají kam
odejít, ale i k budování společné domácnosti, společného „domova“. Obtížnost odchodu ze společného
domova by tedy měla být reflektována i v souvislosti s institucí manželství a s tím spojených očekávání
společného partnerského života.
V odpovědích na otázku 1 a posléze 4 se ukazuje, že ženy velice silně pociťují strach a stud. Strach
funguje jako inhibitor odchodu, neboť jsou s ním spojené výhružky násilníka, že ženu či případně děti
najde a zabije. Ženy reflektují, že je o problematice potřeba hovořit právě proto, aby se tento strach
a stud odbouraly. V této souvislosti je jako důležitý vnímán i samotný dotazník a výzkum. V souvislosti
se strachem a studem, které týrané ženy zažívají, je závažným aspektem snaha poradit se (nejčastěji
s odborníky) a svěřit se (nejčastěji rodině či kamarádce).
Přes všechny obtíže, překážky, strach a další nejistoty se jako jedna z důležitých strategií pro řešení
a také vlastní uvědomění si své pozice v násilné situaci jeví snaha o „aktivní odpor“ a aktivní angažovanost
na změně situace. Tento termín dobře vystihují odpovědi, v nichž ženy uvědoměle vyjadřovaly
touhu po nápravě a také pomstě za své týrání. Na rozdíl od jiných odpovědí zde byla jasná deklarace viny
týrajícího partnera, stejně jako silné uvědomění si situace jako nerovné a nespravedlivé. Bylo znát,
že si ženy kromě přání pomsty či odplaty především uvědomovaly, že násilí a týrání není v partnerském
vztahu něco samozřejmého, představuje obrovský zásah do integrity a osobnosti ženy a že rozhodně
není v pořádku. Vzhledem k tomu, že ve finále jsou to samotné ženy, které rozhodnutí odejít musí učinit
a musí se posléze potýkat s velice svízelnou ekonomickou a bytovou situací a zároveň s traumatickou
zkušeností a samotou, je tento důraz na aktivní odpor, svépomoc a spoléhání pouze na sebe důležitým
argumentem pro vnímání týraných žen ne jako obětí, ale jako silných osobností, které se snaží řešit
velice obtížnou situaci a které jsou si vědomé vlastní agence a hodnoty sebe sama (viz výše). Tato teze
může vzbudit dojem, že je v rozporu s tezí v analýze k otázce jedna. Tady se objevují výpovědi jako „to
přejde“, „se to srovná“ atd. Autorka interpretovala tyto výpovědi v tom smyslu, jakoby ženy vnímaly násilí
jako nezávislou proměnnou na jejich partnerském vztahu. To není obtížné pochopit, pokud si připomeneme,
že násilí je jednosměrný akt, nejedná se tedy o komunikaci (v nejširším slova smyslu). Aktivita
aktérek, tak jak byla interpretovaná v dalších částech analýzy, se týká spíše strategií, jak se vypořádat
se vztahem, který je nasycen násilím, ale ne s konkrétním násilným incidentem. Kategorie „aktivní odpor“
byla velkým specifikem druhé otázky, tedy toho, zda by ženy rády na svém chování v době násilí
něco změnily. Respondentky projektovaly svá přání do minulosti, neříkaly, že se tak skutečně zachovaly.
Musíme si proto uvědomit, že tyto odpovědi jsou nahlížením násilné situace již minulé prizmatem
současnosti.
126
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Z analýzy kvalitativní části výpovědí vyplývá i nespokojenost žen se stávajícím řešením domácího
násilí ze strany státu a státních orgánů. Tento aspekt se sice projevuje nejsilněji v otázce 4, nicméně reflexe
nedostačujícího zákonodárství či aktivit policie, a tudíž nutnost změny se objevují i v otázce 3. Role
policie se jeví jako velice ambivalentní. Jednak v tom smyslu, že ženy, které se obrátily na policii, mají
často špatné zkušenosti (domácí násilí je často vnímáno jako soukromá věc) a výpovědi žen nejsou
vnímány jako relevantní pro zásah policie. Vypovídá to i o represivním systému, který je nastaven na
řešení zločinnosti páchané ve veřejném prostoru. Žena, která se obrací na policii, tím vlastně „udává“
svého partnera/manžela, což je sociálně velmi obtížná situace.
127
2. Mezinárodní výzkum násilí na ženách („International Violence Against Women Survey“)
Závěr
Mezinárodní výzkum násilí na ženách podstatným způsobem přispěl k identifikaci důležitých souvislostí
v problematice násilí na ženách a představuje komplexní nástroj k řešení mnoha otázek a nejasností,
které v souvislosti s touto oblastí stále vyvstávají. Hlavní část práce se týká výsledků výzkumu
v České republice a ačkoli již tyto údaje představují bohatý datový materiál poskytující kvalitní bázi pro
podrobné analýzy, ještě přesnější podklady pro hodnocení trendů očekáváme na základě budoucího porovnání
s výsledky ostatních zúčastněných zemí.
Ve své hlavní části se výzkum týkal stanovení incidence různých forem fyzického a sexuálního násilí
na ženách ze strany mužů. Výsledky výzkumu v České republice poukázaly na obecně vysoké míry viktimizace
žen, a to jak v rámci intimního partnerského vztahu, tak mimo něj. Zhruba 38 % žen v České republice
zažilo během svého života fyzické či sexuální násilí (v rámci konkrétně definovaných forem
násilí) ze strany svého partnera (současného nebo bývalého manžela/přítele) a takřka shodný podíl žen
(37 %) má zkušenosti s násilím ze strany jiného muže než partnera. Celkově zažilo alespoň jednu z forem
agrese během svého života 59 % respondentek, což představuje většinu zkoumané populace žen.
Míry viktimizace během posledních 12 měsíců a během posledních pěti let odrážejí aktuální riziko
viktimizace – zejména v případě ročních měr. Celková pravděpodobnost, že se žena setká s agresí ze strany
muže během jednoho roku, činí podle výsledků šetření zhruba 15 %, přičemž riziko, že agresorem bude
vlastní partner, je mírně vyšší než v případě cizího muže. Výsledky výzkumu tak naznačují některé
důležité skutečnosti: i když se s násilím v životě setkala – byť třeba jednorázově – většina žen, viktimizace
za jeden rok zřejmě nepřesahuje hranici 10 %, a, jak jsme zjistili, významně souvisí s věkem.
Výzkum poukázal na často opomíjenou skutečnost, totiž že násilí na ženách je celkově výrazně více
koncentrováno do intimního partnerského vztahu než do situací v rámci vztahů s jinými muži. S výjimkou
sexuálního násilí byly všechny sledované druhy fyzických útoků častější uvnitř partnerského
vztahu, než tehdy, byl-li útočníkem někdo cizí, popř. kamarád či známý. Hlavní podíl násilí ze strany jiných
mužů než partnerů (cizích mužů, kamarádů, známých atd.) tvořilo v rozhodující míře sexuální násilí.
Právě násilí páchané v partnerském vztahu je tak četnější, je také charakteristické těžšími formami
a vede k závažnějším důsledkům v podobě fyzických zranění i psychických následků, než agrese „zvenčí“.
Ukázalo se, že násilí v intimních partnerských vztazích má svůj specifický charakter, který se do
značné míry, jak naznačují mnohé sociologické teorie, odvíjí od genderově podmíněné mocenské hierarchie
v páru; toto násilí má rovněž tendenci se opakovat a fixovat mocenskou asymetrii v partnerské
dvojici „muž – žena“.
I když je řada případů domácího (partnerského) násilí nakonec „vyřešena“ rozvodem nebo rozchodem,
zkušenosti ukazují, že k takovému rozhodnutí dospívá týraná žena nelehkým způsobem. Data naznačují,
že využití intervence zvenčí (práce policie, neziskových organizací) je u nás dosud nedostatečné.
Na základě zjištěných údajů má zejména práce policie v souvislosti s násilím ze strany mužů
poměrně velké rezervy. Mezi oběťmi napadení převládá nedůvěra v práci policie, charakteristická pře-
129
devším nízkým podílem žen, které vůbec násilný čin ohlásí. Hlavní důvody neohlášení na policii jsou
v prvé řadě spojeny s rizikem sekundární viktimizace žen v průběhu vyšetřování, zejména odehraje-li
se násilí uvnitř rodiny (stud, nechtění, aby o tom někdo věděl); jako jeden z často uváděných důvodů
však figuruje i nedůvěra v ochotu policie takové případy řešit. Ukázalo se dále, že zkušenost s násilím je
pro ženy takovým druhem zážitku, se kterým se podstatně častěji než profesionálům (nejen policii, ale
i manželské poradně, psychologovi, lékaři atd.) svěří někomu z blízkého okruhu přátel či rodiny. Varujícím
zjištěním je, že okolo čtvrtiny žen nehovořilo o násilné zkušenosti či zkušenostech vůbec s nikým.
Výzkum přinesl velmi cenné poznatky v oblasti sociálních determinant viktimizace, i když zatím se
jedná pouze o jednodušší deskriptivní analýzu (k dosažení přesnějších výsledků plánujeme v dalším
zpracování využití některé z metod vícerozměrné analýzy). I když se násilí obecně vyskytuje ve všech
sociálních vrstvách, ukázalo se, že v rámci partnerského vztahu jsou ohrožené zejména ženy z horšího
sociálního prostředí, zasahované nezaměstnaností, roli může hrát i etnická odlišnost. Obdobné skutečnosti
vyšly najevo i při sledování sociálního prostředí partnerů nejvíce ohrožených žen: nižší vzdělání,
odlišná národnostní příslušnost či nezaměstnanost partnera jsou faktory významně zvyšující riziko násilné
zkušenosti. V případě agrese „zvenčí“ hraje nejvýznamnější roli věk: nejvíce rizikovou skupinou
jsou zde mladší ženy. Společným faktorem zesilujícím riziko násilí v partnerském vztahu i mimo něj
jsou pak násilné zkušenosti z dětství v rámci výchozí rodiny – negativní rodinná zátěž se přitom ukázala
jako signifikantní faktor jak u respondentek, tak, ještě významněji, u jejich partnerů.
Jak potvrzují i mnohé zahraniční studie, fyzické násilí v partnerských vztazích se často pojí s psychickým
násilím nebo žárlivostí. Výsledky analýz prokázaly, že přímé násilné útoky jsou spojovány
s častějším verbálním napadáním či ponižováním oběti; jde přitom o celý komplex forem psychického
násilí, které souvisí zejména s podezíráním z nevěry a žárlivostí obecně, ale které má i další vazbu např.
na ničení společného majetku.
Výzkum potvrdil, že násilí na ženách, a zejména násilí v partnerských vztazích, představuje v České
republice vážný problém, současně však i výzvu k řešení. Toto šetření přitom představuje pouze jeden
úhel pohledu na celou problematiku – i když, podle našeho názoru, jeden z nejdůležitějších – totiž
úhel sociologický. Existují však samozřejmě i jiná hlediska – psychologické, právní, sociální, „osvětové“
– která se na zmíněnou oblast úzce zaměřují, a kterým právě tento výzkum může rovněž poskytnout
kvalitní a komplexní zdroj hodnocení a analýz. Lze se jen těšit na výsledky mezinárodního srovnání,
které mohou naše hodnocení situace ještě výrazně zpřesnit.
130
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Literatura
Agnew, R. 1991. „Strain and Subcultural Crime Theory“. In J. Sheley (ed.): Criminology: A Contemporary Handbook. Belmont,
Calif.: Wadsworth.
Agnew, R. 1996. „Foundation for a General Strain Theory of Crime and Delinquency“. Pp. 149-170 in Cordella, P., L. Siegel:
Readings in Contemporary Criminological Theory. Boston: Northeastern University Press.
Badinter, E. 1998. „XY – identita muža“. Aspekt 3/1998: 84-99.
Bachman, R. 1994. Violence against Women: A National Crime Victimization Survey Report. Washington: U.S. Department
of Justice, Bureau of Justice Statistics.
Baughman, E. 1971. African-American Americans: A psychological analysis. New York: Academic Press.
Belsky, J. 1980. „Child Maltreatment: An Ecological Integration“. American Psychologist 35: 320-335.
Belsky, J. 1993. „Etiology of Child Maltreatment: A Developmental-Ecological Approach“. Psychological Bulletin 114: 413-434.
Bem, S. L. 1993. The Lenses of Gender. Transforming the Debate on Sexual Inequality. New Haven, CT: Yale University Press.
Bourdieu, P. 2000. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum.
Browne, A., K.R. Williams 1993. „Gender. Intimacy, and Lethal Violence“. Gender and Society 7: 78-98.
Burgess, R.L. 1979. Family Violence: Some Implications from Evolutionary Biology. Paper Presented at Annual Meetings of
the American Society of Criminology, Philadelphia.
Burgess, R.L., J. Garbarino 1983. „Doing What Comes Naturally? An Evolutionary Perspective on Child Abuse“. Pp. 88-
101 in D. Finkelhor, R.J. Gelles, M.A. Straus, G.T. Hotaling (eds.): The Dark Side of the Families: Current Family Violence
Research. Beverly Hills: Sage.
Burgess, R.L., P. Draper 1989. „The Explanation of Family Violence: The Role of Biological, Behavioral, and Cultural Selection“.
Pp. 59-116 in L. Ohlin, M. Tonry (eds.): Family Violence: Crime and Justice: A Review of Research. Volume 11.
Chicago: University of Chicago Press.
Burt, M. R. 1980. „Cultural myths and support for rape“. Journal of Personality and Social Psychology 38: 217-230.
Carrigan, T., Bob Connell, J. L. 1985. „Towards a new sociology of masculinity“. Theory and Society 14 (5): 551-603.
Cohen, A.K. 1955. Delinquent Boys. New York: Free Press.
Cohen, A.K. 1965. „The Sociology of the Deviant Act: Anomie theory and Beyond“. American Sociological Review 30: 5-14.
Connell, R.W. 1987. Gender and Power. Oxford: Polity.
Daly, M., M. Wilson 1980. „Discriminative Parental Solicitude: A Biosocial Perspective“. Journal of Marriage and the Family
42: 277-288.
Daly, M., M. Wilson 1988. Homicide. New York: Aldine DeGruyter.
Dobash, R.E., R.P. Dobash 1979. Violence against Wives. New York: Free Press.
„Dneska tě ještě nezabiju“. Zpráva o stavu domácího násilí 1997. Praha: Nadace ROSA.
Egeland, B., D. Jacobvitz, K. Papatola 1987. „Intergenerational Continuity of Abuse“. Pp. 255-276 in R. Gelles, J.B. Lancaster
(eds.): Child Abuse and Neglect: Biosocial Dimensions. New York: Aldine de Gruyter.
Finkelhor, D., K. Yllo 1985. License to Rape: Sexual Abuse of Wives. New York: Holt, Rinehart and Winston.
Garbarino, J. 1977. „The Human Ecology of Child Maltreatment“. Journal of Marriage and the Family 39: 721-735.
131
Gelles, R.J. 1975. „The Social Construction of Child Abuse“. American Journal of Orthopsychiatry 45: 363-371.
Gelles, R.J. 1980. „Violence in the Family: A Review of Research in the Seventies“. Journal of Marriage and the Family 42: 873-885.
Gelles. R.J. 1983. „An Exchange / Social Control Theory“. Pp. 151-165 in D. Finkelhor, R.J. Gelles, M.A. Straus, G.T. Hotaling
(eds.): The Dark Side of Families: Current Family Violence Research. Beverly Hills: Sage.
Gelles, R.J. 1992. Marital Rape. (mimeographed).
Gelles, R.J. 1998. „Family Violence“. Pp: 178-206 in Tonry, M.: The Handbook of Crime and Punishment. Oxford: Oxford
University Press.
Gelles, R.J. 2003. „Violence in the Family“. In W. Heitmeyer, J. Hagan (eds.): International Handbook on Violence Research.
Dordrecht: Kluwer Academic Publishers.
Gelles, R.J., M.A. Straus 1988. Intimate Violence. New York: Simon and Schuster.
Giddens, A. 1992. The Transformation of Intimacy. Oxford: Polity.
Giddens, A. 2000. Sociologie. Praha: Argo.
Hampton, R.L., E.H. Newberger 1985. „Child Abuse Incidence and Reporting by Hospitals: Significance of Severity,
Class and Race“. American Journal of Public Health 75: 56-60.
Harris, R. J., C. A. Cook 1994. „Attributions about spouse abuse: It matters who the batterers and victims are“. Sex Roles
30: 553-565.
Heider, F. 1958. The psychology of interpersonal relationships. New York: John Wiley & Sons, Inc.
Hester, S., P. Eglin 1992. Sociology of Crime. London: Routledge.
Hrdy, S.B. 1979. „Infanticide among Animals: A Review Classification, and Examination of the Implications for Reproductive
Strategies of Females“. Ethology and Sociobiology 1: 13-40.
Huizinga, D., A.W. Weiher, R. Espiritu et al. 2003. „Delinquency and Crime: Some Highlights from the Denver Youth
Survey“. Pp. 47-91 in T.P. Thornberry, M.D. Krohn (eds.): Taking Stock of Delinquency. An Overview of Findings from
Contemporary Longitudinal Studies. New York: Kluwer Academic / Plenum Publishers.
Jaffe, P.G., D.A. Wolfe, S.K. Wilson 1990. Children of Battered Women. Newbury Park: Sage Publications.
Johnson, H., V.P. Bunge 2000. Prevalence and Consequences of Spousal Assault in Canada. Prezentováno na „American Society
of Criminology Meeting“, San Francisco.
Kaufman, J., E.F. Zigler 1987. „Do Abused Children Become Abusive Parents?“ American Journal of Orthopsychiatry 57:
186-192.
Laney, G.P., A. Siskin 2003. Selected U.S. Legislation on Domestic Violence. Violence Against Women Act: History, Federal
Funding, and Reauthorizing Legislation. Report for Congress; Order Code RL30871; Received through the CRS
Web (www.usembassy.cz).
Leach, M. 1994. „The Politics of Masculinity: An Overview of Contemporary Theory“. Social Alternatives 12 (4): 36-37.
Lerner, M. J. 1980. The belief in a just world: A fundamental delusion. New York: Plenum Press.
Levinson, D. 1989. Family Violence in Cross-Cultural Perspective. Newbury Park: Sage Publications.
Levinson, D. A. 1989. „Family violence in cross-cultural perspektive“. Frontiers of anthropology 1: 435-455.
Locke, L. M., Ch. L. Richman 1999. „Atittudes toward domestic violence: race and gender issues“. In: Sex roles: A Journal
of Research, staženo ze http://www.findarticles.com/cf_0/m2294/3-4_40/54710014/print.jhtml dne 5.4.2004.
Lockhart, L. 1987. „A reexamination of the effects of ethnicity and social class on the incidence of marital violence:
A search for reliable differences“. Journal of Marriage and the Family 49: 603-610.
Loeber, R., D.P. Farrington, M. Stouthamer-Loeber et al. 2003. „Delinquency and Crime: The Development of Male Offending:
Key Findings from Fourteen Years of the Pittsburgh Youth Study“. Pp. 93-136 in T.P. Thornberry, M.D.
Krohn (eds.): Taking Stock of Delinquency. An Overview of Findings from Contemporary Longitudinal Studies. New York:
Kluwer Academic / Plenum Publishers.
Lovik, M. M. 2001. Friend of the Court Domestic Violence Resource Book. Michigan Judicial Institute. http://www. courts.mi-
chigan.gov/mji/Resources/focdv/preface&toc_foc.PDF
Merton, R. 1938. „Social Structure and Anomie“. American Sociological Review 3: 672-682.
132
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Messerschmidt, J. 1993. Masculinities and Crime. Maryland: Rowman and Littlefield.
Mirrlees-Black, C. 1999. Domestic Violence: Findings from a New British Crime Survey Self-completion Questionnaire. Home
Office Research Study 191.
National Research Council 1998. Violence in Families: Assessing Prevention and Treatment Programs. Washington: National
Academy Press.
Nayak, M. B., Ch. A. Byrne, M. K. Mutsumi, A. G. Abraham 2003. „Attitudes toward violence against women: a crossnation
study“. In: Sex Roles: A Journal of Research, October 2003, staženo dne 5.4.2004 na URL https://www.findar-
ticles.com/cf_dls/m2294/7-8_49/109355377/print.jhml.
Oakleyová, A. 2000. Pohlaví, gender a společnost. Praha: Portál.
Osofsky, J.D. 1995. The Effects of Exposure to Violence on Young Children. American Psychologist 50: 782-788.
Pagelow, M.D. 1984. Family Violence. New York: Praeger.
Parke, R.D., C.W. Collmer 1975. Child Abuse: An Interdisciplinary Analysis. Pp 1-102 in E.M. Hetherington (ed.): Review
of Child Development Research. Vol. 5. Chicago: University of Chicago Press.
Parsons, T. 1937. The Structure of Social Action. New York: McGraw Hill.
Pierce, M. a R. J. Harris 1993. „The effect of provocation, ethnicity, and injury descriptions of men’s and women’s perceptions
of a wife-battering incident“. Journal of Applied Social Psychology 23: 767-790.
Pomoc obětem domácího násilí 1999. Praha: Bílý kruh bezpečí.
Renzetti, C. M., D. J. Curran 2003. Ženy, muži a společnost. Praha: Nakladatelství Karolinum.
Rosenberg, M.S., B.B.R. Rossman 1990. „The Child Witness to Marital Violence“. Pp. 183-210 in R.T. Ammerman, M.
Hersen (eds.): Treatment of Family Violence. A Sourcebook. New York: John Wiley & Sons.
Russel, D. E. 1984. Sexual Exploitation: Rape, Child Sexual Abuse, and Workplace Harassment. Newbury Park: Sage Publica-
tions.
Saunders, D.G. 1988. „Wife Abuse, Husband Abuse, or Mutual Combat?“ Pp. 90 – 113 in Yllo, K., M. Bograd (eds.): Feminist
Perspectives on Wife Abuse. Newbury Park: Sage Publications.
Sčítání lidu, domů a bytů 2001. Praha: Český statistický úřad.
Shainess, N. 1979. „Vulnerability to Violence. Masochism as Process“. American Journal of Psychotherapy 33: 174-189.
Scheu, U. 2000. „Nerodíme se ako dievčatá, urobia nás nimi: vývin rodovo špecifickej osobnosti“. Aspekt 1: 31-46.
Schuller, R., V. Smith, J. Olson 1994. „Jurors’ decisions in trials of battered women who kill: The role of prior beliefs
and expert testimony“. Journal of Applied Social Psychology 24: 316-337.
Smuts, B. 1992. „Male Aggression against Women: An Evolutionary Perspective“. Human Nature 3: 1-44.
Snell, J., R. Rosenwald, A. Robey 1964. „The Wifebeater’s Wife: A Study of Family Interaction“. Archives of General Psychiatry
11: 107-113.
Stith, S. M. 1990. „Police response to domestic violence: The influence of individual and familial factors“. Violence and
Victims 5: 37-49.
Straus, M.A. 1994. Beating the Devil out of Them: Corporal Punishment in American Families. New York: Lexington Books.
Straus, M.A., R.J. Gelles, S.K. Steinmetz 1980. Behind Closed Door: Violence in the American Family. New York: Double-
day/Anchor.
Straus, M.A., R.J. Gelles 1986. „Societal Change and Change in Family Violence from 1975 to 1985 as Revealed in Two
National Surveys“. Journal of Marriage and the Family 48: 465-479.
Straus, M.A., S. Sweet 1992. „Verbal Aggression in Couples: Incidence Rates and Relationships to Personal Characteristics“.
Journal of Marriage and the Family 54: 346-357.
Sutherland, E.H. 1947. Principles of Criminology. Philadelphia: Lippencott.
Tedeschi, J. T., R. B. Felson 1994. Violence, aggression, and coercive actions. Washington, DC: American Psychological As-
sociation.
Thornberry, T.P., A.J. Lizotte, M.D. Krohn et al. 2003. „Causes and Consequences of Deliquency: Findings from the
Rochester Youth Development Study“. Pp. 11-46 in T.P. Thornberry, M.D. Krohn (eds.): Taking Stock of Delinqu-
133
Literatura
ency. An Overview of Findings from Contemporary Longitudinal Studies. New York: Kluwer Academic / Plenum Pub-
lishers.
Tjaden, P., N. Thoennes 1998. Prevalence, Incidence and Consequences of Violence against Women: Findings from the National
Violence Against Women Survey. Denver: Center for Policy: Research.
Tjaden, P., N. Thoennes 2000. „Prevalence and Consequences of Male-to-female and Female-to-male Partner Violence
as Measured by the National Violence Against Women Survey“. Violence Against Women 6 (2): 142-161.
Tremblay, R.E., F. Vitaro, D. Nagin et al. 2003. „The Montreal Longitudinal and Experimental Study: Rediscovering the
Power of Descriptions“. Pp. 205-254 in T.P. Thornberry, M.D. Krohn (eds.): Taking Stock of Delinquency. An Overview
of Findings from Contemporary Longitudinal Studies). New York: Kluwer Academic / Plenum Publishers.
U.S. Department of Justice 1994. Uniform Crime Reports for the United States, 1993. Washington: U.S. Department of Justice,
Federal Bureau of Investigation.
U.S. Department of Justice 1999. Uniform Crime Reports for the United States, 1998. Washington: U.S. Department of Justice,
Federal Bureau of Investigation.
Violence in Australia. 1988. Australan Institute of Criminology, National Committee on Violence, Canberra. Staženo
dne 1. 4. 2004 na http://www.aic.gov.au/publications/ncv/mono1.pdf.
Walklate, S. 2001. Gender, Crime and Criminal Justice. Devon: Willan Publishing.
Willis, C.E., M. N. Hallinan, J. Melby 1996. „Effects of sex role stereotyping among European-American students on domestic
violence culpability attributions“. Sex Roles 34: 475-491.
Wilson, M., M. Daly 1992. „Spousal Homicide Risk and Estrangement“. Violence and Victims 8: 3-16.
Wolfgang, M., E. Ferracuti 1967. The subculture of violence. Toward an integrated theory on criminology. London: Ta-
vistock.
Woloch, N. 1994. Women and the American Experience. New York: McGraw-Hill.
Working Together Against Violence: The First Three Years of Partnerships Against Domestic Violence. 2001. Office for the Status
of Women, Department of Prime Minister and Cabinet. http://www.padv.dpmc.gov.au/oswpdf/against_vio-
lence.pdf
Yllo, K. 1984. „The status of women, marital equality, and violence against wives“. Journal of Family Issues 5: 307-320.
Yllo, K. 1988. „Political and Methodological Debates in Wife Abuse Research“. Pp. 28-50 in K. Yllo, M. Bograd (eds.):
Feminist Perspectives on Wife Abuse. Newbury Park: Sage.
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
134
Příloha: Limity českého práva
při řešení následků domácího násilí
Markéta Huňková, Jiřina Voňková
Česká společnost se k domácímu násilí staví zatím stále ještě nejednoznačně s tendencí k bagatelizaci
tohoto jevu. Zatímco jiné násilné činy, např. krádež, vražda, loupež, zde automaticky bývají chápány jako
nesprávné jednání a panuje všeobecný souhlas s udělením trestu za ně s tím, že bývá voláno dokonce
po větším postihu tohoto druhu kriminality, než je tomu v současnosti,38 v případech domácího násilí
je to jiné. I na vraždu, u které je v pozadí dlouhodobé násilí v partnerském vztahu, totiž pohlíží část
české společnosti jako na vyprovokovanou. Nikoli výjimečné jsou potom reakce typu: „kdo ví, jak to bylo…“,
„vyprovokovala ho…“ atd.
Domácí násilí představuje specifický problém, který vyžaduje specifická řešení. Základní odlišnost
domácího násilí od jiných forem násilných projevů spočívá především v tom, že domácí násilí se většinou
odehrává beze svědků, stranou veřejnosti, mezi dvěma osobami, které jsou spojeny citovou vazbou
(manžel – manželka, rodiče – dospělé děti, druh – družka, homosexuální partneři). To výrazně ovlivňuje
možnosti prevence, represe, ale i pouhé evidence domácího násilí.39
Až na nejtragičtější případy, které končí smrtí či těžkým ublížení na zdraví oběti, nenese pachatel
domácího násilí za své činy téměř žádné právní důsledky. Tento fakt není většinou zohledněn ani
v rámci řízení o práva k dětem či v rámci posuzování bytové otázky.
Přitom nelze nezmínit skutečnost, že nečinnost státu v oblasti cílené eliminace domácího násilí
a jeho negativních následků rovná se porušení základních práv a svobod obětí domácího násilí,40 a to
zejména práva na ochranu tělesné integrity.41
135
38 Více např. Vybulka, M.: Přísnějšímu potrestání vražd brání trestní zákon, Moravské Slovo ze dne 25. 10. 2000, str. 5 a násl.
39 Více např. Franková, Z. a Vitoušová, P.: Postavení obětí domácího násilí v nejširších právních a procesních souvislostech,
pro Ministerstvo vnitra ČR – Odbor prevence kriminality zpracoval Bílý kruh bezpečí, první vydání, Praha, 2000 In:
www.mvcr.cz; Voňková, J. – Huňková, M. a Čacká-Pavlíková, I.: Domácí násilí v České republice v roce 2002 z pohledu práva –
studie, Praha, proFem o.p.s. – projekt AdvoCats for Women, 2002, str. 7 In: www.profem.cz, str. 3 a násl; Voňková, J. a Huňková,
M.: Domácí násilí v českém právu z pohledu žen, první vydání, Praha, profem o.p.s., 2004; Domácí násilí, záležitost nikoli
jen soukromá. Fakta, názor, právo. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků (Koordinační kruh prevence násilí
na ženách), první vydání, Praha, 1997, str. 94
40 Základní lidská práva a svobody, mezi které patří mimo jiné i právo na ochranu tělesné integrity a právo na život jsou
v ČR zakotveny jako obecné principy v předpisech nejvyšší právní síly, a to v ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky,
v aktuálním znění a v usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních
práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, Listina základních práv a svobod, v aktuálním znění.
Základní práva a svobody jsou až na výjimky přímo vynutitelná a náleží pod ochranu soudní moci. Platí, že vyhlášené
mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament ČR a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí jejího
právního řádu, přičemž v případě, že tato mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva.
41 Čl. 7 Listiny základních práv a svobod proklamuje nedotknutelnost osoby a zákaz nelidského či ponižujícího zacházení.
Definice pojmu „domácí násilí“
Český právní řád neobsahuje žádnou definici pojmu „domácí násilí“.
V mezinárodněprávních dokumentech, vnitrostátních zahraničních právních úpravách a odborné literatuře
se při popisu zkoumaného jevu můžeme setkat s poměrně pestrou paletou užívaných více či méně
adekvátních pojmů, mezi něž patří zejména: v mezinárodněprávních dokumentech uváděné termíny
– „násilí vůči ženám“ (violence against woman), „rodově podmíněné násilí“ (gendered based violence),
„zneužívání žen, manželek“ (woman, wife abuse), „zneužívání v partnerském vztahu“ (spouse abuse), „bitá žena“
(battered woman); v krajinách s angloamerickým systémem práva zavedený pojem – „domácí násilí“
(domestic violence); v německy hovořících zemích vytvořený termín – „násilí uvnitř rodinného kruhu“ (Gewalt
in der Familie, inter family violence).42
My jsme pro účely této studie vymezily domácí násilí jako jakékoliv jednání, které má za cíl uplatnění
moci nebo kontroly nad dospělou osobou, k níž je pachatel v rodinném, partnerském či obdobném
vztahu, způsobující na straně oběti tíseň nebo újmu. Pod pojem obdobný vztah, který vnímáme
flexibilně, potom řadíme např. vztah bývalých manželů nedávno rozvedených žijících i nadále v jednom
bytě. Termínem „dospělá osoba“ rozumíme osobu zletilou.43
Na základě zkušeností z praxe považujeme za vhodné a pro účely této studie budeme od sebe oddělovat
termín „násilí v rodině“ od termínu „domácí násilí“. Rozdíl mezi obsahem těchto pojmů vnímáme
zejména v osobě možných obětí, přičemž pod termín „násilí v rodině“ přiřazujeme i oběti násilí, které
je pácháno v rámci rodinných vztahů na dětech. Domníváme se totiž, že násilí na dětech by
vzhledem ke specifičnosti jevové stránky a dále vzhledem ke značné společenské nebezpečnosti mělo
být upraveno zákonem převážně samostatně se zřetelem k potřebě zvýšené ochrany dětí.
Specielní zákon na ochranu obětí domácího násilí v ČR dosud nebyl přijat.
Trestně-právní instituty využitelné při ochraně obětí domácího násilí
Trestní právo poskytuje ochranu proti útokům proti životu, zdraví a majetku bez rozlišení, zda existoval
či existuje rodinný, partnerský či obdobný poměr mezi pachatelem a jeho obětí, či nikoliv. Naplní-li jednání
domácího násilníka znaky některého z trestných činů uváděných v trestním zákoně, mělo by být
jako trestný čin i hodnoceno. V rámci násilných vztahů jsou páchány zejména trestné činy vzbuzení důvodné
obavy podle ustanovení § 197a, ublížení na zdraví podle ustanovení § 221, týrání svěřené osoby
podle § 215, vraždy podle ustanovení § 219, omezování osobní svobody podle § 231, vydírání podle ustanovení
§ 235, porušování domovní svobody podle ustanovení § 238, neoprávněného zásahu do práva
136
42 Konkrétně lze tyto termíny nalézt v těchto dokumentech (řazeno přesně sledujíce text): Convention on the Elimination
of All Forms of Discrimination against Women (CEDAW) – Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhláška ministra
zahraničních věcí č. 62/1987 Sb.); Declaration on the Elimination of Violence against Women – Deklarace OSN o odstranění
násilí na ženách z roku 1993; Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 85 z roku 1985; Rezoluce Evropského parlamentu
o násilí z roku 1986; Závěrečné usnesení konference OSN o lidských právech ve Vídni z roku 1993; Platform for
Action – Akční program 4. Světové konference žen OSN, konané v Pekingu v roce 1995. Další pojmy používané v mezinárodněprávních
dokumentech a odborné literatuře a jejich vymezení možno najít např. v Heise, L. L. – Pintaguy, J. a Germain, A.:
Násilie páchané na ženách, Skrytá ujma na zdraví, Študijný materiál vypracovaný pre Svetovú banku, první vydání, Humenné,
Pro Familia, Aspekt, 1998, str. 53 a násl.; Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích, Studie
Bílého kruhu bezpečí, první vydání, Praha, Bílý kruh bezpečí, o.s., 2002.
43 Viz definice podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v aktuálním znění.
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a a znásilnění podle § 241 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „trestní zákon“).44
Především je však třeba zmínit do trestního zákona za poměrně značného zájmu veřejnosti nedávno
vložené ustanovení § 215a, které s účinností od 1. června 2004 zavedlo novou skutkovou podstatu
„týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“. Centrum pozornosti tohoto způsobu právní
úpravy bylo zaměřeno jejím tvůrcem na specifické podmínky, při nichž dochází k domácímu násilí45
a dále na prostředí, kde se tak děje. Týrané osobě nemusí vzniknout konkrétní škody na zdraví, ale
předpokládá se, že jednání agresora týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost či bolestivost pociťovala
jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti
psychické.46
U mnoha z trestných činů, které jsou většinově páchány v rámci domácího násilí, lze za splnění
všech předpokládaných podmínek uložit alternativní trest s relevantními omezeními a povinnostmi,
ale i dohledem probačního pracovníka (ustanovení § 26a a následující trestního zákona). V rámci tzv.
probačního programu by potom mohlo být uloženo násilníkovi absolvovat i příslušný sociální trénink.47
Tato teoretická možnost daná zákonem však zatím své realizace v praxi nedosahuje. Ze zahraničních
zkušeností48 navíc vyplynulo, že úspěchy takových programů pro pachatele jsou spíše nepatrné.
Z hlediska efektivnosti trestněprávních ustanovení vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím
násilím sehrává významnou roli ustanovení § 163 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění
pozdějších změn a doplňků (dále jen „trestní řád“), podle něhož musí dát poškozená osoba u většiny
trestných činů spadajících do úvahy v rámci domácího násilí souhlas s trestním stíháním pachatele (výjimkou
je výše popsaný trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §
215a trestního zákona). Za situace, kdy oběť sdílí s násilníkem společný byt, eventuelně mají společné
děti, majetek, či je na něm přímo ekonomicky závislá, je pro násilníka velmi jednoduché přimět ji k rozhodnutí,
aby souhlas s jeho trestním stíháním neudělila. Dlužno podotknout, že většina domácích násilníků
je pro jednání naplňující skutkovou podstatu některých trestných činů pokrývajících jednání v rámci
domácího násilí stíhána na svobodě. Přihlédnout v tomto kontextu musíme navíc k současné právní
nemožnosti vykázat násilníka z bytu, který sdílí společně s obětí, a dále i k enormní délce, po kterou trvají
soudní řízení v ČR. Odepření tohoto souhlasu již nikdy nelze vzít zpět. Velké naděje, které byly vkládá-
137
Příloha: Limity českého práva při řešení následků domácího násilí
44 Více např. Martinková, M. a Macháčková, R.: Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí, první vydání, Praha,
Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001; Kuchta, J.: Trestní právo hmotné – zvláštní část, druhé přepracované
vydání, Masarykova univerzita, Brno, 1996; Voňková, J. a Huňková, M.: Domácí násilí v českém právu z pohledu žen, první vydání,
Praha, profem o.p.s., 2004; Voňková, J. – Huňková, M. – Vavroňová, M. a Prokopová, Z.: Násilí v rodině a domácnosti
z pohledu práva (domácí násilí). Texty jsou určeny pro účastnice a účastníky školení o možnostech prevence a sociálněprávní
pomoci dospělým obětem a dětem, první vydání, Praha 2002; Fenyk, J.: Některé úvahy o postižitelnosti domácího násilí,
Právní rozhledy, 2002, číslo 12; Baxa, J. a Král, V.: Domácí násilí a právní možnosti jeho řešení, 2002 In.: http://
ipravnik.cz/revue/revue clanky/domacinasili021015.html
45 Vymezení „osoby blízké“ obsahuje ustanovení § 89 odst. 8 trestního zákona.
46 Jako týrání bývá označováno zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které
poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří (může jít o bití, pálení či jiné tělesné poškozování, ale i psychické a sexuální
násilí, vydírání nebo zneužívání, vyhrožování, nucení k ponižujícím úsluhám, k žebrotě nebo činnostem, které týranou osobu
neúměrně fyzicky nebo psychicky zatěžují apod.). In: rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. června 1983, sp. zn. 5 Tz
14/83, publikované pod č. 20/84/I.
47 K resocializačním programům pro pachatele více např. Pence, E.: Educational Groups for Men who Batter. The Duluth
Modell, 1 -st edition, New York, 1993; Akreditované terapeutické programy pro pachatele (BKB) In: Domácí násilí – přístup
k řešení problému ve vybraných evropských zemích, Studie Bílého kruhu bezpečí, první vydání, Praha, Bílý kruh bezpečí,
o.s., 2002, str. 88-99; s konkrétními dotazy ohledně tohoto druhu sociálního tréninku je možno obrátit se na Männer gegen
Männer – Gewalt, Mühlendamm 66, 22087 Hamburg, tel.: (040) 220 12 77, e-mail.: MgM88Hmb@aol.com
48 Srovnej např. Scherman, L. – Berg, R. A.: The Specific Deterrent Effects of Arrest for Domestic Assault In: American Sociological
Review, 1984, č.2, str. 49 a násl.
ny do novely tohoto ustanovení zákonem č. 265/2001 Sb. (s účinností od 1. 1. 2002) tak, že souhlasu předmětné
kategorie poškozených není třeba v případě, kdy je z okolností zřejmé, že tento souhlas nebyl
dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhružkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností, v praxi bohužel
očekávání příliš nenaplnily. Ukázalo se totiž, že prokázat okolnosti tísně na straně takového poškozeného
je stejně náročné, jako dokázat domácí násilí obecně.
Pokud oběť domácího násilí souhlas s trestním stíháním agresora neudělí, trestní stíhání není zahájeno
a nikdo již dále projevy násilí v tomto konkrétním vztahu nesleduje.49, 50
Vlivem nedostatečné informovanosti o předmětné problematice mají složky činné v trestním řízení
tendence domácí násilí bagatelizovat a shrnout pod nálepku řešení běžných domácích neshod byť formou
tzv. „italské domácnosti.“ U obětí domácího násilí tak postupem orgánů činných v trestním řízení
a dále reakcemi okolí proto velice často dochází k sekundární viktimizaci.
Člověku, který se stal obětí některého z trestných činů, svědčí v trestním řízení postavení poškozeného
(ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná
újma).51 Poškozený má tato práva: činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se
hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.
Poškozený má též nárok v rámci trestního řízení na náhradu škody vzniklé v souvislosti s trestným činem
(musí ho však uplatnit a škodu prokázat). Poškozený však nemá např. právo podat odvolání do výroku
o vině a trestu.
S účinností od 1. července 2004 byla do našeho trestního řádu zákonem č. 283/2004 Sb. nově vložena
povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozené či svědky, kterým hrozí nebezpečí
v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, o možnosti žádat informace o tom,
že obviněný byl z vazby propuštěn nebo z ní uprchl, nebo odsouzený byl propuštěn z výkonu trestu odnětí
svobody nebo z něj uprchl. Podá-li poškozený tuto žádost, potom by měl být o předmětné skutečnosti
vhodným způsobem včas vyrozuměn. Až do doby účinnosti tohoto zákona však byly v praxi naprosto
běžné případy, kdy oběť domácího násilí byla nucena ihned poté, co se agresor po neavizovaném
propuštění např. z vazební věznice zjevil ve dveřích posílen v myšlenkách na pomstu, opustit i s dětmi
společný byt.52 Zákonem č. 283/2004 Sb. byla poškozenému dále nově vložena do rukou i možnost podat
stížnost proti rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a proti rozhodnutí
o tom, že se podezřelý během zkušební doby osvědčil, tato stížnost má odkladný účinek.
Oproti zahraničí u nás dosud není běžné v rámci policie, soudu, či státního zastupitelství vytvářet
speciální oddělení, která by se zabývala toliko případy domácího násilí. V našem právním řádu do dnešního
dne nebyla zakotvena ani povinnost policistů (jako je tomu např. v Rakousku)53 při podezření na
případ domácího násilí, a to v intenzitě přestupku či trestného činu, informovat oběť o možnosti kon-
138
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
49 Výjimkou v tomto směru je pilotní projekt „interdisciplinárního přístupu k řešení případů domácího násilí“ v Ostravě –
více informací na www.domacinasili.cz
50 Na oběť domácího násilí je také rovněž velmi často vyvíjen nátlak, a to buď ze strany násilného partnera nebo i ze strany
policie, aby proti agresorovi odmítla vypovídat. Podle ustanovení § 100 odst. 2 trestního řádu, které koresponduje s čl. 37
odst. 1 Ústavy ČR, má každý právo odepřít svoji výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě
blízké. K problematičnosti dopadu tohoto ustanovení vzhledem ke zkoumané otázce efektivnosti právních ustanovení z hlediska
cíle ochrany společnosti před domácím násilím lze odkázat na výše uvedené k ustanovení § 163 trestního řádu.
51 Ustanovení § 43 a násl. trestního řádu
52 V praxi jsme se setkaly například s případem ženy, která utíkala jen v domácím oblečení a obuvi i s dětmi přes balkon do
sousedního bytu, neboť agresor stíhaný pro ublížení na zdraví způsobené sekerou a znásilnění, aniž by o tom jeho oběť kdokoli
zpravil, byl propuštěn z vazební věznice a najednou se zjevil ve dveřích se sekerou v ruce a křičel, že ji za to, co mu provedla,
rozseká.
53 Srovnej 759. Spolkový zákon: Spolkový zákon o ochraně před násilím v rodině GeSchG, č: GP XX RV 252 AB 407
S.47.BR“5300 AB 5311 S 619, ze dne 30. prosince 1996.
taktovat neziskové organizace, které si zvolily za cíl právě pomoc obětem těchto trestných činů. Ani zákon,
který by řešil otázku tolik potřebných azylových domů se skrytou adresou, v ČR dosud přijat nebyl.54
Většina případů násilného jednání v rámci domácího násilí v ČR, pakliže je ohlášeno na policii, bývá
posuzována – mnohdy zcela nesprávně – jako přestupky. Jedná-li se o násilné jednání mezi intimními
nebo rodinnými partnery přichází do úvahy kategorie přestupků proti občanskému soužití podle
ustanovení § 49 odst. 1 zákona o přestupcích, přičemž ve většině případů musí být jejich projednání
obětí domácího násilí navrženo (ustanovení § 68 odst. 1 zákona o přestupcích). Za spáchání přestupku
může být uložena sankce peněžité pokuty v maximální výši 3.000,- Kč. Šlo-li o násilný atak mezi manželi,
nese tíži sankce v naprosté většině důsledků postižená oběť.55
Občansko-právní instituty využitelné při ochraně obětí domácího násilí
Vedle nastíněných trestněprávních a správněprávních možností obrany mohou oběti domácího násilí
využívat rovněž prostředky ochrany práv obsažené v občanskoprávních předpisech, a to zejména v zákoně
č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, v aktuálním znění (dále jen „občanský soudní řád“).
V praxi však mnoho z těchto možností zůstává oběťmi domácího násilí nevyužíváno. Domníváme se, že
hlavní důvod, proč se tomu tak děje, spočívá v neschopnosti oběti domácího násilí v dané situaci (kdy je
permanentně násilníkem ohrožována bez skutečně jasné odsuzující odpovědi společnosti na jeho chování
v podobě pro něj negativních důsledků) podstupovat v civilním řízení složitý proces dokazování,
dále nedostatek finančních prostředků na její straně k tomu, aby si mohla hradit kvalitní právní zastoupení,
a v neposlední řadě předsudky a nedostatečnou znalostí zatížený bagatelizující postoj společnosti
k tomuto jevu, s nímž se lze setkat i u rozhodujících soudců.
Za současného stavu praxe řešení problematiky domácího násilí v ČR má oběť domácího násilí
z hlediska efektivnosti posuzované vzhledem k cíli ochrany společnosti většinou bohužel jen jedinou
možnost, jak násilí na sobě páchané zastavit. Touto možností je její důsledná právní a zejména fyzická
separace od agresora. Většina obětí domácího násilí, s nimiž jsme se setkaly, žila bohužel v tom omylu,
že rozvodem manželství jejich problémy skončí, avšak velmi často právě opak tohoto byl pravdou.56, 57
Oběť domácího násilí může v civilním řízení podat žalobu a dále i návrh na předběžné opatření.
Jako předběžné opatření je institut v ČR k ochraně obětí domácího násilí zatím jen málo využívaný,
avšak v některých případech velice účelný. Stěžejní význam má v otázkách výchovy, výživy a styku
s nezletilými dětmi. Žádné specifické předběžné opatření formulované s cílem ochrany obětí domácího
násilí však v platném českém právním řádu oproti např. právnímu řádu slovenskému dosud obsaženo
139
Příloha: Limity českého práva při řešení následků domácího násilí
54 V Praze provozuje azylový dům s kapacitou 12 míst (ženy a děti) se skrytou adresou ROSA – informační a poradenské
centrum pro oběti domácího násilí, se sídlem v Podolské 25, 147 00 Praha 4, e-mail: rosa@telecom.cz. Na utajený azylový
dům pro klientky z Brna a okolí najdete informace na zbn02@hotmail.com nebo na tel. čísle 776718459. Téměř v každém větším
městě v ČR se nachází azylový dům pro matky s dětmi, ovšem jejich adresy nejsou utajeny.
55 Ze zkušeností z naší praxe vyplývá, že u případů domácího násilí je v situaci, kdy oběť domácího násilí ohlásí násilné
ataky na policii, běžný postup agresora, který jako sebeobranu proti tomuto jednání oběti rovněž nahlásí policii útok, který
mu měla způsobit jeho oběť, který je však zcela smyšlený. I když se jedná o tvrzení proti tvrzení a násilníci se svým návrhem
tedy většinou neuspějí, oběť toto chování agresora dokáže velmi paralyzovat v dalším postupu proti domácímu násilí v jejím
konkrétním případě. Násilník navíc své návrhy na projednání přestupku (eventuelně trestní oznámení) předkládá jako
důkazy svých tvrzení ve všech dalších soudních řízeních, která ho s obětí spojují (zejména řízení o výchově a výživě nezletilých
dětí).
56 Více např. Čo prežívajú a cítia bité ženy (Pro Familia) In: Násilie I, (Pro Familia), prvé vydanie, Bratislava, Aspekt, 1998,
str. 133-136.
57 Více např. Herman, J. L.: Trauma and Recovery, 1 -st edition, New York, Basic, 1992.
není.58 Při snaze o uplatnění možnosti užití předběžného opatření v případě řešení bytové otázky obětí
domácího násilí, které by mohlo výrazně zvýšit efektivnost ostatních právních institutů vzhledem k cíli
ochrany těchto obětí, neboť by na čas separovalo oběť od násilníka, naráží toto zejména na mantinely
vlastnického či nájemního práva násilníka k bytu, k němuž i jeho oběti svědčí právo. Na tomto místě tedy
nelze jako východisko pro další úvahy nepoložit otázku: „Co představuje pro českou společnost větší
hodnotu, jsou to právo na život, tělesnou integritu, nedotknutelnost osoby a osobní svobodu, nebo právo
vlastnické? Co znamená podle měřítka hodnot uznávaných společností více – ochrana člověka nebo
věci?“ Bohužel zatím se zdá, že ochrana věci v ČR nad ochranou tělesné integrity člověka vítězí.
Z hlediska občanskoprávního představuje stěžejní problém každé oběti domácího násilí zejména
rozřešení bytové otázky.
Bytová situace obětí není v ČR nikterak speciálně s ohledem na charakter případů řešena. Neexistuje
žádná výslovná právní možnost, jak pachateli domácího násilí okamžitě zabránit bydlet ve společném
bytě s obětí. Týrané ženy řeší svoji situaci nejčastěji odchodem ke svým rodičům nebo do podnájmu, kde
potom žijí ve stísněných podmínkách, zatímco jejich bývalý manžel či druh zůstává v jejich společném
bytě, který po velmi dlouhou dobu užívá sám, či se svou novou partnerkou. Azylových domů se skrytou
adresou, které by byly vytvořeny specielně pro týrané ženy, je v České republice žalostně málo.
Pro zjednodušení problematičnosti stávající podoby ustanovení upravujících bytovou otázku obětí
domácího násilí rozvedeme demonstrativním způsobem pouze variantu společného nájmu nedružstevního
bytu manželi.
Pokud za trvání manželství manželé nebo jeden z nich uzavře s pronajímatelem nájemní smlouvu
za podmínky, že v okamžiku podpisu nájemní smlouvy spolu manželé fakticky žijí, vzniká jim společný
nájem bytu manžely podle ustanovení § 703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších změn a doplňků (dále jen „občanský zákoník“). V případě, že jeden z manželů byl již před
uzavřením manželství nájemcem bytu, vzniká společný nájem bytu oběma v okamžiku uzavření manželství
(ustanovení § 704 občanského zákoníku). Společný nájem bytu nezanikne samotným rozvodem
manželství, nastoupit musí buď dohoda rozvedených manželů o tom, který z nich se stane výlučným
nájemcem bytu (ustanovení § 705 odst. 1 občanského zákoníku), nebo rozhodnutí soudu. Rozvedený
manžel, který nebude nadále nájemcem bytu, se není povinen z předmětného bytu vystěhovat, pokud
mu není zajištěna bytová náhrada (ustanovení § 712 občanského zákoníku). V případě zrušení společného
nájmu bytu manžely u nedružstevního bytu má vystěhovávaný manžel v zásadě právo na náhradní
byt. Pouze existují-li důvody zvláštního zřetele hodné (čímž může být např. i v případech domácího
násilí časté fyzické napadání partnerky, dětí, fyzická demolice věcí apod.),59 může soud rozhodnout, že
rozvedený manžel má právo pouze na náhradní ubytování (byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně,
nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu nájemce). Zajištění bytové náhrady v ČR je věcí
komplikovanou a pro oběť domácího násilí nesmírně vyčerpávající. Do doby po určení, než je rozvedenému
manželovi zajištěna bytová náhrada, mu k bytu svědčí tzv. právo na bydlení a může v něm tedy
i nadále přebývat. Tento stav (v mnoha případech trvající až 6 let) má na život oběti domácího násilí přímo
katastrofální dopad.
140
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
58 Novelou slovenského občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 424/2002 Z.z. byl výslovně ustanoven nový
druh předběžného opatření, na jehož základě lze násilníku dočasně zakázat vstupovat do bytu, ve kterém žije osoba blízká
nebo osoba, která se nachází v jeho výchově či péči. Jako předpoklad pro uložení tohoto druhu předběžného opatření přitom
stačí již důvodné podezření z násilí.
59 Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.1999, sp. zn. 2 Cdon 1684/97, může být důvodem zvláštního zřetele hodným
ve smyslu § 712 odst. 3, věty druhé, občanského zákoníku i okolnost, že rozvedený manžel úmyslně poškozoval vyklizovaný
byt.
Z našich zkušeností s prací pro oběti domácího násilí vyplývá, že náklady na právní zastoupení
průměrně právně obtížného případu domácího násilí (řízení o výchově a výživě nezletilých dětí, řízení
o styku s nezletilými dětmi, rozvod, vypořádání společného jmění manželů, řešení bytové otázky) advokátem
dosahují minimální výše 30.000,- Kč.
Ustanovení § 30 občanského soudního řádu umožňuje oběti v případě, že je její finanční situace natolik
obtížná, že splňuje podmínky stanovené pro osvobození od soudních poplatků (např. je- li na mateřské
dovolené), požádat soud o stanovení právního zástupce. Bezplatný zástupce či zástupce za sníženou odměnu
jí může být přidělen i podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, v aktuálním znění.
Efektivnost těchto ustanovení poměřovaná vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím
je však malá, a to zejména vzhledem k nedostatečné motivaci takto stanoveného právního zástupce
způsobené značným nepoměrem námahy, kterou je třeba vynaložit, k možnému výsledku. Svoji roli sehrává
rovněž nedostatečná a předsudky zatížená znalost předmětné problematiky.
Specielní zákon o bezplatné právní pomoci v ČR dosud schválen nebyl.60
Ochrana dětí jako svědků domácího násilí
Ochranu dětí na té nejzákladnější úrovni upravují mezinárodněprávní dokumenty a úmluvy.61 Ochranu
rodičovství, rodiny a dětí ze strany státu výslovně zakotvuje i čl. 32 – Listiny základních práv a svobod.
V rámci trestního práva je poskytována zvláštní ochrana nezletilým dětem v ČR zejména prostřednictvím
ustanovení nacházejících se v Hlavě VI. pod názvem „Trestné činy proti rodině a mládeži“ trestního
zákona. Mezi zde zahrnuté skutkové podstaty využitelné v boji proti domácímu násilí patří uvést
např. trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 213 trestního zákona). V rodinách, kde je přítomno domácí
násilí, dochází velice často i k páchání trestného činu týrání svěřené osoby (§ 215 trestního zákona).
Každá osoba, která se o týrání osoby svěřené hodnověrným způsobem dozví, je povinna podle ustanovení
§ 167 trestního zákona tento trestný čin překazit a dále podle § 168 trestního zákona tento trestný
čin oznámit, jinak se sama trestného činu dopouští. Avšak na tomto místě se patří podotknout, že k indiciím
naznačujícím týrání nezletilých dětí jsou v ČR často lhostejni např. i lékaři a učitelé těchto dětí.
U mnoha případů rozvratu v rodinách ohrožených domácím násilím není respektováno ani pravomocné
rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Toto jednání je v trestním zákoně kvalifikováno
jako trestný čin únosu podle § 216 trestního zákona. O únos však nejde tehdy, jestliže rodič –
byť i za použití násilí – odejme dítě druhému rodiči v době, kdy soud ještě o svěření nezletilého dítěte do
péče právoplatně nerozhodl. Podle našeho názoru lze využít k ochraně nezletilých dětí nacházejících se
v rodinách ohrožených domácím násilím rovněž trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle
ustanovení § 217 trestního zákona. Skutkovou podstatu tohoto trestného činu totiž naplňuje jednání
pachatele, které má za následek „vydání nebezpečí zpustnutí nezletilého dítěte, neboť toto dítě si „osvojí
jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony …“. Děti, které vyrůstají v prostředí ponižování a agrese, si do
svého budoucího života odnášejí nezdravé modely chování. Většinou nejsou schopny normální sociální
141
Příloha: Limity českého práva při řešení následků domácího násilí
60 Pro srovnání nahlédni do Piková, P.: Bezplatná právní pomoc poskytovaná v jednotlivých státech EU, Bulletin advokacie,
2000, číslo 3, str. 43.
61 Jedná se zejména o tyto prameny: Všeobecná deklarace lidských práv, 1948, usnesení DE01/48, Úmluva o odstranění
všech forem diskriminace žen – CEDAW, 1979 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 62/1987 Sb.), Úmluva o právech dítěte,
1989 (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních
a kulturních právech, 1966 (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.) s tím, že podrobnější seznam mezinárodních
závazků využitelných v boji proti domácímu násilí lze nalézt např. na www.feminismus.cz/dokumenty_instituce.shtml
komunikace a případné nezdary nebo mezilidské konflikty mají tendence řešit tak, jak byly naučeny, tedy
za pomoci agrese proti lidem nebo věcem. 62
Další možnosti ochrany nezletilých dětí před negativními důsledky domácího násilí jsou v ČR poskytovány
v rámci zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších změn
a doplňků (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“). Pojmem „sociálně-právní ochrana dítěte“
se rozumí zejména ochrana práv dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu; dále ochrana oprávněných
zájmů dítěte, a to včetně ochrany jeho jmění a v neposlední řadě i působení směřující k obnovení narušených
funkcí rodiny. Předním hlediskem sociálně-právní ochrany jsou klíčové pojmy „zájem a blaho
dítěte“.63 Do péče orgánu sociálně-právní ochrany (dále jen „OSPOD“) totiž náleží především ty děti, jejichž
výchova je vážně narušena nebo ohrožena. Domníváme se, že v situaci, kdy dítě vyrůstá v atmosféře
fyzického či enormního psychického násilí, je jeho výchova narušena vždy. Při výkladu tohoto zákona
je třeba uvědomit si, že pasivní postoj pracovnic a pracovníků OSPOD k domácímu násilí ve svém
konečném důsledku napomáhá agresorům v pokračování týrání a posiluje předávání negativních vzorců
chování z generace na generaci.
Orgán sociálně-právní ochrany dítěte disponuje možností poskytnout nezletilým účinnou ochranu
v podobě zvláštního druhu předběžného opatření, jestliže se dítě ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li
život nebo příznivý vývoj dítěte vážně ohroženy nebo narušeny (§ 76a občanského soudního řádu).
O tomto návrhu musí být rozhodnuto bezodkladně, nejpozději do 24 hodin poté, co byl podán. V praxi je
bohužel toto mimořádné předběžné opatření používáno výhradně při návrhu na nařízení ústavní výchovy
nezletilých dětí.
Základ právní úpravy vztahů mezi rodiči a nezletilými dětmi ztělesňuje institut rodičovské zodpovědnosti
podle ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších změn a doplňků
(dále jen „zákon o rodině), který náleží ze zákona oběma rodičům.
Vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může soud, neučiní-li tak orgán sociálně právní
ochrany dětí, učinit v souladu s ustanovením § 43 zákona o rodině tato opatření:
• napomenutí nezletilého nebo jeho rodiče, eventuelně i třetí osoby,
• vyslovení dohledu nad nezletilým nebo jeho rodiči v případě závažnějšího zanedbání výchovy dítěte,
• uložení omezení, která se přímo týkají nezletilého s cílem zabránit škodlivým vlivům na jeho vý-
chovu.
Ustanovení § 44 odst. 1 zákona o rodině potom upravuje pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti,
ustanovení § 44 odst. 2 zákona o rodině ukotvuje omezení rodičovské zodpovědnosti a ustanovení
§ 44 odst. 3 zákona o rodině umožňuje zbavení rodičovské zodpovědnosti. Využití těchto institutů při
řešení případů rodin postižených domácím násilí je však v praxi výjimkou. Důvod je třeba hledat v převládajícím
přesvědčení, že domácí násilí rovná se soukromý problém, sféra jednotlivce, kam nemá stát
zasahovat.
Z našich zkušeností z praxe vyplývá, že v ČR mají v současné době v naprosté většině případů domácí
násilníci tendence zneužívat svých rodičovských práv proti svým týraným obětem.64
142
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
62 K otázce vývoje dětí v násilnických vztazích podrobně Russell, D. E. H.: The Secret Trauma, Basic Books, 1 – st edition,
New York, 1986.
63 Více např. Hanzová, M. – Nykodým, M. a Kremličková, M.: Práva a povinnosti našich dětí, první vydání, Praha, Victoria
publishing, 1995; Prokop, M. – Huňková, M. – Jelínková, R. a Rezková, A.: Právní ochrana dětí a obětí domácího násilí, první
vydání, Brno, Ekologický právní servis, 2000 apod.
64 S odkazem na tento institut v praxi domácí násilníci mimo jiné okamžitě potom, co jejich oběť i s nezletilými dětmi z násilného
vztahu odejde, podniknou pátrání, s tím, že před zainteresovanými osobami a institucemi ihned začínají budovat
Podle ustanovení § 26 zákona o rodině musí soud ještě před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství
rodičů nezletilého dítěte, upravit jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu. Jedná se zejména
o určení, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Domníváme
se, že v případech domácího násilí není vhodné vzhledem k povaze předmětného jevu uvažovat
o svěření dítěte do střídavé či společné péče obou rodičů podle ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině.65
Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů sleduje soud především na tomto místě již několikrát
zmiňovaný zájem dítěte s ohledem na osobnost, vlohy, schopnosti a vývojové možnosti dítěte
a se zřetelem na životní poměry rodičů, přičemž v úvahu bere i právo dítěte vyjádřit vlastní názor (ustanovení
§ 31 odst. 3 zákona o rodině). I když je dítě svěřeno do péče oběti domácího násilí, má jeho druhý
rodič právo na styk s takovým dítětem. Bohužel většina agresorů si toto právo v praxi vykládá tak, že
mu umožní stýkat se se svou dospělou obětí.
Ustanovení § 27 odst. 3 zákona o rodině dává možnost, je-li to nutné v zájmu dítěte, styk s dítětem
omezit či zakázat. Soud může upravit rovněž styk dítěte s prarodiči a sourozenci. Odhalení domácího
násilí v rodině, kde vyrůstá nezletilé dítě, však podle našich zkušeností z praxe většinou nevyvolá žádné
omezení styku agresora s tímto dítětem. Mezi zainteresovanými osobami a institucemi totiž zatím
stále ještě převládá názor, že domácí násilí páchané otcem nezletilých dětí na jejich matce nemá žádný
vliv na posouzení jeho rodičovských kvalit.
Předpokládaný vývoj českého práva směrem k posílení efektivnosti
ochrany společnosti před domácím násilím
Na závěr tohoto krátkého rozboru chceme vyslovit naději do budoucna. Vzhledem k faktu, že většina
vyspělých států přijala komplexní zákonná i sociální opatření k eliminaci domácího násilí,66 lze - a to
zejména se zřetelem k obsahu zákonodárných iniciativ týkajících se tohoto tématu z poslední doby odůvodněně
očekávat,67 že ani ČR nezůstane v této oblasti pozadu. První vlaštovkou v posílení efektivnosti
ochrany společnosti před domácím násilím v ČR se stal pokus o kriminalizaci domácího násilí doplněný
o několik dílčích změn v oblasti trestního práva procesního,68 s tím, že další změny zasahující
zejména do práva policejního a občanského, jejichž cílem má být mimo jiné i možnost vykázat násilní-
143
Příloha: Limity českého práva při řešení následků domácího násilí
image zlomeného milujícího otce, kterého nepochopitelně opustila žena vedena cílem ublížit mu mimo jiné i tím, že bude
zneužívat jeho dětí jako zbraně proti němu. Bohužel naše zkušenosti ukazují, že ve většině případů jsou za současného stavu
právní praxe a společenského naladění v ČR násilníci s touto svou strategií úspěšní. Ve snaze zjistit současnou adresu své
oběti násilník často nutí orgán sociálně právní ochrany dětí místo úkrytu oběti prozradit, což tento orgán s poukazem na
ochranu práv otce většinou i učiní. My se však domníváme, že tento postup orgánu sociálně právní ochrany dětí znamená
porušení práva na tělesnou integritu oběti domácího násilí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod.
65 O následcích domácího násilí na dětech vyrůstajících v takových vztazích podrobněji např. Kauffman, J. a Zigler, E: Do
Abused Children Become Abusive Parents?, American Journal of Orthopsychiatry, 1987, No 57, str. 186-192; Davis, L. a Carlson,
B.: Observation of Spouse Abuse: What Happens to the Children?, Journal of Interpersonal Violence, 1987, No 2 (3), 1987,
str. 178-191.
66 Podrobně např. Huňková, M. a Voňková, J: Domácí násilí z pohledu práva (Efektivnost právních norem ČR posuzovaná
vzhledem k cíli ochrany společnosti před domácím násilím), Stráž pod Ralskem, Justiční akademie, 2004, kapitola č. 4 a násl.
67 Srovnej Novotná, V.: Nové přístupy v řešení problematiky domácího násilí v ČR, Právo a Rodina, Linde nakladatelství
s.r.o., No 12, 2004, str. 1 a násl.
68 Srovnej zejména změny provedené zákonem č. 91/2004 Sb. ze dne 29. ledna 2004, kterým se mění zákon č. 140/1961Sb.,
trestní zákon s účinností od 1. června 2004 a zákonem č. 283/2004 Sb. ze dne 8. dubna 2004, kterým se s účinností od 1. července
2004 mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
ka z bytu, se v současné době intenzivně připravují. Stěžejní myšlenku chystaného zákona, konečně
jako i všech zahraničních právních úprav, které výrazně posílily efektivnost právní ochrany společnosti
před domácím násilím, ztělesňuje premisa, že za domácí násilí je odpovědný násilník, a proto musí
nést negativní společenský dopad tohoto jevu na svých bedrech, přičemž stát má povinnost přerušit
spirálu domácího násilí a oběti domácího násilí poskytnout svoji pomocnou ruku.
Literatura k příloze
Baxa, J., V. Král 2002. Domácí násilí a právní možnosti jeho řešení. http://ipravnik.cz//revue/revueclanky/domacinasi-
li021015.html
Čírtková, L. 2002. „Domácí násilí ve faktech a teoriích“. Gender, rovné příležitosti, výzkum 1: 1-3.
Čírtková, L. 2003. „Domácí násilí – zatím víme více o obětech“. Zpravodaj BkB 2.
Desatero o domácím násilí. Shrnutí základních výsledků reprezentativního výzkumu pro BKB a Philip Morris ČR a.s. (Stem pro
BKB a PM ČR), Praha, květen 2001, www.bkb.cz
Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích. Studie Bílého kruhu bezpečí. 2002. Praha: Bílý kruh
bezpečí, o.s.
Domácí násilí – staré problémy, nová řešení? Sborník příspěvků z konference pořádané organizacemi Friedrich-Ebert-Stifung,
proFem a Rosa dne 26. listopadu 2001 v Praze v prostorách Parlamentu ČR. 2002. Praha: Friedrich-Ebert-Stifung.
Domácí násilí, záležitost nikoli jen soukromá. Fakta, názor, právo. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků (Koordinační
kruh prevence násilí na ženách). 1997. Praha, str. 94.
Fenyk, J. 2002. „Některé úvahy o postižitelnosti domácího násilí“. Právní rozhledy 12.
Fenyk, J. 2003. „Právní úprava domácího násilí – disproporce mezi úpravou trestního práva hmotného a procesního“.
Zpravodaj BkB 1.
Franková, Z. a Vitoušová, P. 2000. Postavení obětí domácího násilí v nejširších právních a procesních souvislostech,
pro Ministerstvo vnitra ČR – Odbor prevence kriminality zpracoval Bílý kruh bezpečí, Praha, www.mvcr
(http://www.mvcr.cz/nasili/default.htm)
Heise, L. L., J. Pintaguy, A. Germain 1998. Násilie páchané na ženách, Skrytá ujma na zdraví, Študijný materiál vypracovaný
pre Svetovú banku. Humenné: Pro Familia, Aspekt.
Herman, J. L. 1992. Trauma and Recovery. New York: Basic.
Huňková, M. 2003. K některým otázkám právního postavení žen v ČR (Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k
cíli ochrany společnosti před domácím násilím). Disertační práce. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Právnická fakulta,
Katedra právní teorie.
Huňková, M. a Voňková, J. 2004. Domácí násilí z pohledu práva (Efektivnost právních norem ČR posuzovaná vzhledem k cíli
ochrany společnosti před domácím násilím). Stráž pod Ralskem: Justiční akademie.
Huňková, M. 2002. „Domácí násilí z pohledu českého práva“. In: Ženská práva jsou lidská práva – sborník přednášek ze semináře.
Brno: Nesehnutí, str. 30 a násl.
Martinková, M., R. Macháčková 2000. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii
a sociální prevenci.
Mazarega, I. 2003. Láska a manipulace. Praha: Portál s.r.o.
Novotná, V. 2004. Nové přístupy v řešení problematiky domácího násilí v ČR, Právo a Rodina. Linde nakladatelství s.r.o.,
No 12, str. 1 a násl.
Pence, E. 1993. Educational Groups for Men who Batter. The Duluth Modell. New York.
Piata žena, Aspekty násilia páchaného na ženách. 2001. Bratislava: Aspekt.
144
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Pikálková, S. (ed.) 2004. Mezinárodní výzkum násilí na ženách – Česká republika/2003: k prvním výsledkům šetření v České republice.
Sociologické studie/Sociological Studies 04:2. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
Piková, P. 2000. „Bezplatná právní pomoc poskytovaná v jednotlivých státech EU“. Bulletin advokacie 3: 43.
Tošnerová, T. 2000. Špatné zacházení se seniory a násilí v rodině. Průvodce pro zdravotníky a profesionální pečovatele. Ambulance
pro poruchy paměti. Praha: FNKV Praha.
Vitoušová, P. 1997. Dynamika násilí na ženách v partnerských vztazích – poznatky z pětileté pomoci obětem trestných činů
v ČR. Sborník příspěvků českých a zahraničních odborníků přednesených na konferenci Koordinačního kruhu prevence násilí
na ženách. Praha: Koordinační kruh prevence násilí na ženách.
Voňková, J., M. Huňková 2004. Domácí násilí z pohledu žen. Praha: proFem.
Voňková, J., M. Huňková, I. Čacká-Pavlíková 2002. Domácí násilí v České republice v roce 2002 z pohledu práva – studie
(proFem o.p.s.), Praha, proFem o.p.s. – projekt AdvoCats for Women, www.profem.cz
Voňková, J., M. Huňková, M. Vavroňová, Z. Prokopová 2002. Násilí v rodině a domácnosti z pohledu práva (domácí násilí).
Praha: proFem. (Texty jsou určeny pro účastnice a účastníky školení o možnostech prevence a sociálně-právní
pomoci dospělým obětem a dětem.)
Vybulka, M. 2000. „Přísnějšímu potrestání vražd brání trestní zákon“. Moravské Slovo 25. 10. 2000, s. 5n.
Zpráva o stavu domácího násilí. Dneska Tě ještě nezabiju! 1997. Praha: Nadace Rosa.
Odkazy na www stránky
www.bkb.cz
www.domacinasili.cz
www.mvcr.cz
www.stopnasili.cz
145
Příloha: Limity českého práva při řešení následků domácího násilí
Shrnutí
Výsledky reprezentativního Mezinárodního výzkumu násilí na ženách („International Violence Against
Women Survey“, IVAWS) tvoří významný příspěvek k sociologické debatě o násilí v rodině, a to jak
v měřítku mezinárodním, tak zejména v českém prostředí, kde byla tato oblast dlouho na pokraji zájmu
sociologů. Šetření, dosud nejrozsáhlejší v našich zemích, poskytlo důležité a nezbytné východisko při
zkoumání sociologických aspektů násilí v rodině a hodnocení trendů v této oblasti – a to jak aspektů
kvantitativních, tak kvalitativních.
Práce je strukturována do dvou hlavních částí. První tvoří teoretická východiska zkoumání násilí
v rodině jako sociologického problému, s důrazem na hlavní teoretické přístupy pokoušející se o jeho
uchopení. Hlavní část je věnována samotnému mezinárodnímu výzkumu – jeho cílům, metodologii,
nejvýznamnějším postřehům ze specificky designovaného školení tazatelek, které předcházelo našemu
výzkumu, a zejména výsledkům. K této části se řadí i kvalitativní doplňující sonda, která byla realizována
s cílem rozkrýt specifické aspekty zkušenosti domácího násilí, které nebylo možné odhalit v čistě
kvantitativním výzkumu. Sonda vychází z rozboru odpovědí na několik volných otázek pro oběti domácího
násilí v závěru dotazníku. Jako příloha pak byla zařazena, jako významné doplnění a zarámování
studované oblasti, expertní právní studie týkající se legislativních aspektů problematiky domácího násilí
v ČR.
Cílem výzkumu bylo v prvé řadě stanovení incidence různých forem fyzických a sexuálních násilných
útoků na ženách ze strany mužů. Výsledky analýz v České republice poukázaly na obecně vysoké
míry viktimizace žen, a to jak v rámci intimního partnerského vztahu, tak mimo něj. Celkově zažilo
alespoň jednu z forem agrese (v rámci předem definovaných typů násilných útoků) během svého života
59 % respondentek, což představuje většinu zkoumané populace žen. Zhruba 38 % žen přitom zažilo fyzické
či sexuální násilí ze strany svého partnera (současného nebo bývalého manžela/přítele) a téměř
shodný podíl (37 %) od jiného muže než partnera.
Výzkum poukázal na často opomíjenou skutečnost, totiž že násilí na ženách je celkově výrazně více
koncentrováno do intimního partnerského vztahu než do situací v rámci vztahů s jinými muži. Zjistili
jsme, že s výjimkou sexuálního násilí byly lehčí i těžší fyzické útoky častější uvnitř partnerského vztahu
než tehdy, byl-li útočníkem někdo cizí. Hlavní podíl násilí ze strany jiných mužů než partnerů
pocházel od cizích mužů, kamarádů a známých, a v rozhodující míře se jednalo o sexuální násilí.
Výsledky naznačují, že právě násilí páchané v partnerském vztahu je četnější, charakteristické těžšími
formami a vede k závažnějším důsledkům v podobě fyzických zranění i psychických následků, než
agrese „zvenčí“. Ukázalo se, že násilí v intimních partnerských vztazích má svůj specifický charakter,
který se do značné míry odvíjí od genderově podmíněné mocenské hierarchie v páru.
V otázce možností využívání intervence zvenčí (práce policie, neziskových organizací) při řešení
případů domácího násilí data naznačují, že tato oblast plní svou roli (dosud?) nedostatečně. Mezi oběťmi
napadení převládá nedůvěra v práci policie, charakteristická především nízkým podílem žen, které
vůbec násilný čin ohlásí. Hlavní důvody neohlášení na policii se v prvé řadě pojí s rizikem sekundární
viktimizace žen v průběhu vyšetřování, zejména odehraje-li se násilí uvnitř rodiny. Mezi často uváděné
147
důvody však patří i nedůvěra v ochotu policie takové případy řešit. Ukázalo se dále, že zkušenost s násilím
je pro ženy takovým druhem zážitku, se kterým se podstatně častěji než profesionálům (nejen policii,
ale i manželské poradně, psychologovi, lékaři atd.) svěří někomu z blízkého okruhu přátel či rodiny.
Varující je, že okolo čtvrtiny žen nehovořilo o násilné zkušenosti či zkušenostech vůbec s nikým.
Výzkum přinesl velmi cenné poznatky v oblasti sociálních determinant viktimizace (zatím se jedná
pouze o jednodušší deskriptivní analýzu, k dosažení přesnějších výsledků plánujeme v dalším zpracování
využití některé z metod vícerozměrné analýzy). I když se násilí obecně vyskytuje ve všech sociálních
vrstvách, ukázalo se, že v rámci partnerského vztahu jsou ohrožené zejména ženy z horšího sociálního
prostředí, zasahované nezaměstnaností, roli může hrát i etnická odlišnost. Obdobné skutečnosti
vyšly najevo i při sledování sociálního prostředí partnerů nejvíce ohrožených žen: jako faktory významně
zvyšující riziko násilné zkušenosti se ukázaly být partnerovo nižší vzdělání, odlišná národnostní příslušnost
či nezaměstnanost. V případě agrese „zvenčí“ hraje nejvýznamnější roli věk: nejvíce rizikovou
skupinou byly v tomto případě mladší ženy. Společným faktorem zesilujícím riziko násilí v partnerském
vztahu i mimo něj jsou pak násilné zkušenosti z dětství v rámci výchozí rodiny. Negativní rodinná zátěž
se přitom ukázala jako vysoce signifikantní faktor zejména u partnerů respondentek. Jak potvrzují
i mnohé zahraniční studie, fyzické násilí v partnerských vztazích se často pojí s násilím psychickým.
Výsledky analýz prokázaly, že přímé násilné útoky jsou spojovány s častějším verbálním napadáním či
ponižováním oběti; jde přitom o celý komplex forem psychického násilí, které souvisí zejména s podezíráním
z nevěry a žárlivostí obecně, ale které má i další vazbu např. na ničení společného majetku.
Mezinárodní výzkum násilí na ženách podstatným způsobem přispěl k identifikaci důležitých souvislostí
v problematice násilí na ženách a představuje komplexní nástroj k řešení mnoha otázek a nejasností,
které v souvislosti s touto oblastí stále vyvstávají. Ještě přesnější podklady pro hodnocení trendů
očekáváme na základě budoucího porovnání s výsledky ostatních zúčastněných zemí.
148
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Summary
The results of the International Violence Against Women Survey (IVAWS) constitute a significant contribution
to the sociological discussion on the issue of domestic violence, both on an international scale,
and within the Czech Republic, where the subject has long been one of marginal interest to sociologists.
This survey – to date the largest such survey in the country – provides an important and essential foundation
for pursuing research on the sociological aspects of domestic violence and for making quantitative
and qualitative assessments of trends relating to this issue.
The study contains two main parts. The first part focuses on the theoretical background to the study
of violence in the family as a sociological issue, with an emphasis on the main theoretical approaches
that attempt to address this issue. The second and main part is devoted to the international survey
itself – its objectives, methodology, and the other offers important observations and insights drawn
from the specifically designed training for interviewees that preceded the survey and particularly its results.
This part also includes a qualitative indepth study that was conducted in an effort to reveal specific
aspects of the experience of domestic violence that could not be detected in a purely quantitative
survey. The indepth study was based on an analysis of responses to several open questions for victims
of domestic violence inserted at the end of the survey questionnaire. In order to provide a comprehensive
profile of the issue the study is concluded with appendix comprised legal studies relating to legislative
aspects of the issue of domestic violence in the Czech Republic.
The main objective of the survey was to determine the incidence of various forms of violent physical
and sexual assault on women by men. The results of the analysis in the Czech Republic indicated
a generally high level of victimisation of women, both within intimate partner relationships, and outside
relationships. A total of 59% of respondents reported having experienced at least one form of assault
(according to a pre-defined typology of violent assault) during their lives, which represents the majority
of the studied population of women. Roughly 38% of women had experienced physical or sexual violence
from their partner (current or former husband or boyfriend) and almost the same proportion (37%)
from a man other than their partner.
The survey drew attention to the often overlooked fact that violence against women is on the whole
considerably more frequent in intimate partner relationships than in the context of relationships
with other men. The research showed that, with the exception of sexual violence, light forms and more
serious forms of physical assault occurred more often within a partner relationship than in the case
where the attacker was a stranger. The main proportion of assaults committed by men other than women’s
partners came from male strangers and male friends and acquaintances and in the majority of
cases involved sexual assault.
The results show that it is violence committed in a partner relationship that occurs most frequently,
more so than “external” violence, and it is characterised by more aggressive forms of assault, leads to
more serious consequences of physical injury and lasting psychological effects. Violence in intimate
partner relationships has a specific character, which stems to a considerable degree from the gendered
power hierarchy within a partnership.
149
The data also indicate that the utilisation of external intervention (police work, non-governmental
organisations) to deal with cases of domestic violence is unsatisfactory in terms of the role it should
play in this area. Among victims of assault there is a predominant sense of distrust towards the work of
the police, signalised by the low proportion of women who even report an incidence of assault at all.
The main reasons for not reporting an assault to the police relate to the risk of secondary victimisation
of women during the course of the investigation, especially if the violence is occurring within a family.
One of the reasons indicated most frequently is the lack of confidence in the interest of the police in actually
solving cases of this nature. The data indicate that for women a violent experience is something
they are more likely to confide in friends or family members about rather than talking to professionals
(such as the police, but also marriage counsellors, psychologists, doctors, etc.). One alarming fact is that
around one-quarter of all women who experienced some form of assault did not speak about their violent
experience or experiences with anyone at all.
The survey gathered valuable information with regard to social determinants of victimisation. (At
present only a simple descriptive analysis has been attempted; further research plans to utilise methods
of multi-dimensional analysis in order to attain more specific results). Even though violence can
generally be found in all social strata, the research shows that in a relationship those primarily at risk
are women from a more disadvantaged social environment, especially where there is unemployment.
Similar observations surfaced when the social environment of the partners of women most at risk were
examined: factors that considerably increase the risk of a violent experience include the partner’s low
level of education, a different ethnic affiliation, and unemployment. In the case of “external” assault the
most significant factor is age: in this case young women are the highest risk group. A factor that increases
the risk of violence both in a partner relationship and outside a relationship is the experience of violence
in the family during childhood. A negative family background proved to be a highly significant
factor especially among respondents’ partners. As studies around the world have also shown, physical
violence in partner relationships is often accompanied by psychological abuse. The analyses in the study
also demonstrated that direct violent assaults are combined with more frequent verbal abuse and
humiliation of the victim; this involves an entire range of forms of psychological abuse, especially, for
example, accusations of infidelity and manifestations of jealousy in general, but it is also expressed in
other directions, for example, through the destruction of shared property.
The International Violence Against Women Survey contributed significantly to identifying important
aspects of the issue of violence against women, and it represents a complex tool for addressing the
questions and grey areas that continually surface in this field. It is expected that a future comparison of
the results between the participating countries will provide even more precise bases for assessing
trends associated with this issue.
150
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Zusammenfassung
Die Ergebnisse der repräsentativen Internationalen Untersuchung zur Gewalt gegen Frauen (International
Violence Against Women Survey, IVAWS) stellen einen wichtigen Beitrag zur Soziologiedebatte über
die Gewalt in der Familie dar. Dies gilt sowohl im internationalen Maßstab, insbesondere aber im tschechischen
Umfeld, in dem dieser Bereich bislang am Rande des Interesses der Soziologen stand. Die in
unserem Land bislang umfangreichste Erhebung dieser Art bietet eine unerlässliche Voraussetzung für
die Erforschung der soziologischen quantitativen und qualitativen Aspekte der Gewalt in der Familie
und zur Auswertung der Tendenzen in diesem Bereich.
Die Arbeit ist in zwei Hauptteile mit einer Anlage gegliedert. Den ersten Teil stellen die theoretischen
Ausgangspunkte der Erforschung der Gewalt in der Familie als soziologisches Problem dar,
wobei die wichtigsten theoretischen Ansätze zur Erfassung dieses Problems betont werden. Der Hauptteil
der Arbeit befasst sich mit der o.g. internationalen Forschungsstudie, d.h. mit ihren Zielen, ihrer
Methodologie und insbesondere mit ihren Ergebnissen. Zu diesem Teil gehört auch eine ergänzende
qualitative Sondierung, die mit dem Ziel der Aufdeckung spezifischer Erfahrungsaspekte häuslicher Gewalt
durchgeführt wurde, die im Rahmen der rein quantitativen Erhebung nicht aufgedeckt werden
konnten. Diese Sondierung geht aus von der Analyse der Antworten auf mehrere frei gestellte Fragen
an Opfer häuslicher Gewalt, die am Schluss des Fragebogens standen. Dem Anhang beigefügt wurde als
Ergänzung eine Rechtsexpertise, die sich mit den juristischen Aspekten der häuslichen Gewalt in der
Tschechischen Republik befasst.
Ziel der Untersuchung war es in erster Linie, die Inzidenz der verschiedenen Formen physischer
und sexueller gewalttätiger Übergriffe gegen Frauen zu bestimmen. Die Analyse der Ergebnisse aus der
Tschechischen Republik weisen sowohl innerhalb intimer partnerschaftlicher Beziehungen als auch
außerhalb dieser auf ein allgemein hohes Viktimisierungsmaß hin. Insgesamt erlebten im Laufe ihres
Lebens 59% der befragten Frauen (d.h. die Mehrheit der weiblichen Bevölkerung) mindestens eine der
definierten Formen gewalttätiger Übergriffe. Etwa 38 % der Frauen erlebten physische oder sexuelle Gewalt
von seiten ihres Partners (d.h. ihres früheren oder derzeitigen Ehemanns oder Freundes) und ein
nahezu gleicher Anteil von Frauen (37 %) erlebte physische oder sexuelle Gewalt durch einen Mann, der
nicht ihr Partner war.
Die Untersuchung wies auf die oftmals unbeachtete Tatsache hin, dass sich Gewalt gegen Frauen
weitaus häufiger in intimen partnerschaftlichen Beziehungen als in Beziehungen zu anderen Männern
findet. Wir haben festgestellt, dass mit Ausnahme der sexuellen Gewalt leichtere und schwerere physische
Übergriffe häufiger in partnerschaftlichen Beziehungen stattfanden, als in Situationen, in denen
der Anfgreifer ein Fremder war. Der Hauptanteil an Gewalt durch Männer, die nicht Lebenspartner waren,
stammte von Fremden, Freunden und Bekannten, wobei es sich in entscheidendem Maße um sexuelle
Gewalt handelte.
Die Ergebnisse deuten an, dass Gewalt innerhalb einer partnerschaftlichen Beziehung häufiger ist,
meist schwerere Formen annimmt und schwerwiegendere Konsequenzen in Form von Verletzungen
und psychischen Folgen nach sich zieht, als dies bei Aggressionen „von außen“ der Fall ist. Es zeigt sich,
151
dass die Gewalt in intimen partnerschaftlichen Beziehungen ihren spezifischen Charakter aufweist, der
sich in starkem Maße von der genderbedingten Machthierarchie innerhalb eines Paares aus entwickelt.
In der Frage der Möglichkeiten der Interventionen von außen (Polizei, gemeinnützige Vereine) bei
der Lösung von Problemen der häuslichen Gewalt deuten die Daten an, dass dieser Bereich seine Rolle
(bislang?) unzureichend erfüllt. Unter den Gewaltopfern überwiegt das Misstrauen gegenüber der polizeilichen
Arbeit, was sich insbesondere im geringen Anteil der Frauen äußert, die eine Gewalttat überhaupt
melden. Die Hauptgründe dafür, warum Frauen keine polizeiliche Meldung erstatten, sind in erster
Linie im Zusammenhang mit dem Risiko der sekundären Viktimisierung im Rahmen des
Ermittlungsverfahrens zu sehen, insbesondere wenn es sich um familiäre Gewalt handelt. Zu den häufig
angeführten Gründen gehört jedoch auch das mangelnde Vertrauen in die Bereitschaft der Polizei,
diesen Fällen auch wirklich nachzugehen. Es zeigt sich außerdem, dass Frauen sich bei erfahrener Gewalt
eher jemandem aus ihrem Freundeskreis oder aus ihrer Verwandschaft anvertrauen, als professionellen
Ansprechpartnern (d.h. nicht nur der Polizei, sondern auch Eheberatungen, Psychologen, Ärzten
usw.). Alarmierend ist dabei, dass etwa ein Viertel der Befragten mit niemandem über ihre Gewalterfahrungen
sprachen.
Die Untersuchung brachte wertvolle Ergebnisse im Bereich der sozialen Determinanten der Viktimisierung
(wobei es sich zunächst um eine einfachere deskriptive Analyse handelt und wir zur Gewinnung
präziserer Ergebnisse in der weiteren Verarbeitung die Nutzung einer mehrdimensionalen Analysemethode
planen). Auch wenn sich Gewalt im Allgemeinen in allen sozialen Schichten äußert, zeigte
sich im Rahmen der Untersuchung, dass hinsichtlich der Gewalt in partnerschaftlichen Beziehungen
insbesondere Frauen aus den unteren von Arbeitslosigkeit betroffenen sozialen Schichten gefährdet
sind, wobei auch ethnische Unterschiede eine Rolle spielen können. Ähnliche Fakten zeigte auch die
Beobachtung des sozialen Umfelds der Partner der am meisten gefährdeten Frauen: zu den Faktoren,
die das Risiko einer Gewalterfahrung erhöhen, gehören insbesondere der geringere Bildungsgrad, eine
andere Volkszugehörigkeit bzw. Arbeitslosigkeit des Partners. Bei Aggression „von außen“ spielt das
Alter die wichtigste Rolle: die größte Risikogruppe sind in diesem Falle jüngere Frauen. Ein gemeinsamer
das Risiko stärkender Faktor für Gewalt inner- und außerhallb der Partnerschaft sind Gewalterfahrungen
in der Kindheit. Eine negative familiäre Belastung zeigte sich dabei insbesondere bei den Partnern
der Befragten als äußerst signifikanter Faktor. Wie auch zahlreiche ausländische Studien
bestätigen, geht die physische Gewalt in partnerschaftlichen Beziehungen oft einher mit psychischer
Gewalt. Die Ergebnisse der Analysen beweisen, dass direkte Gewaltüberrgriffe mit häufigeren verbalen
Angriffen bzw. Erniedrigungen des Opfers verbunden sind; dabei handelt es sich um einen ganzen
Komplex von Formen psychischer Gewalt, die insbesondere mit Verdächtigungen der Untreue und mit
Eifersucht im Allgemeinen zusammenhängen, aber auch z.B. mit der Zerstörung des gemeinsamen
Eigentums im Zusammenhang stehen.
Die Internationale Untersuchung zur Gewalt gegen Frauen trug wesentlich zur Identifizierung
wichtiger Zusammenhänge im Problembereich Gewalt gegen Frauen bei und stellt ein komplexes Instrument
zur Klärung zahlreicher im Zusammenhang mit diesem Bereich immer wieder auftauchender
Fragen und Unklarheiten dar. Eine präzisere Grundlage zur Auswertung der Tendenzen in diesem Bereich
erwarten wir vom geplanten Vergleich mit den Ergebnissen der übrigen an dieser Studie beteiligten
Länder.
152
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – ČR/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
SS 04:11 J. Černý, M. Sedláčková, M. Tuček: Zdroje utváření skupinových mentalit
v České republice po roce 1989; 101 s.
SS 04:10 M. Hájek (ed.): Hierarchy as the Strength and Weakness of Communist Rule.
The Legacy of Communist Rule IV: A Volume of Papers from the Seminar Held
in Prague on September 11-12, 2003; 167 s.
SS 04:09 K. Vlachová, B. Řeháková: Česká národní identita po zániku Československa
a před vstupem do Evropské unie; 39 s.
SS 04:08 A. Křížková: Životní strategie podnikatelek a podnikatelů na přelomu
tisíciletí; 63 s.
SS 04:07 J. Chaloupková, P. Šalamounová: Postoje k manželství, rodičovství a k rolím
v rodině v České republice a v Evropě; 60 s.
SS 04:06 D. Hamplová: Životní spokojenost: rodina, práce a další faktory; 43 s.
SS 04:05 Z. R. Nešpor (ed.): Jaká víra? Současná česká religiozita/spiritualita v pohledu
kvalitativní sociologie náboženství; 115 s.
SS 04:04 J. Večerník: Structural Tensions in the Interface between the Labour Market
and Social Policy in the Czech Republic; 87 s.
SS 04:03 T. Kostelecký, D. Čermák: Metropolitan Areas in the Czech Republic –
Definitions, Basic Characteristics, Patterns of Suburbanisation and
Their Impact on Political Behaviour; 57 s.
SS 04:02 S. Pikálková (ed.): Mezinárodní výzkum násilí na ženách - Česká republika /
2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině; 152 s.
SS 04:01 L. Linek: Volby do Evropského parlamentu 2004 – analýza volební účasti
a stranické podpory v České republice; 73 s.
168
Sociologické studie/Sociological Studies
SP 03:12 M Hájek (ed.): Hierarchie jako přednost i slabina komunistického vládnutí;
112 s., 161 Kč
SP 03:11 M. Tuček, J. Mišovič: Pohled české veřejnosti na elity působící v politice
a ekonomice; 57 s., 86 Kč
SP 03:10 M Hájek, T. Holeček, J. Kabele, P. Kohútek, J. Maršálek, Z. Vajdová:
Rekonstrukce komunistického vládnutí na konci 80. let; 202 s., 234 Kč
SP 03:9 A. Křížková, H. Hašková: Women´s Civic and Political Participation in the CR
and the Role of the Gender Equality and Accesion Policies; 102 s., 146 Kč
SP 03:8 M. Kreidl, T. Lebeda: Pre-election polls, election results and validity of
measurement before the 2002 elections; 43 s., 57 Kč
SP 03:7 J. Krejčí: Výzkumy stranických preferencí, jejich uplatnění ve společnosti
a jejich kvalita; 68 s., 103 Kč
SP 03:6 Z. R. Nešpor, P. Holub, M. Skovajsa: Proměny českých socioekonomických
hodnot na přelomu 20. a 21. století; 69 s., 123 Kč
SP 03:5 P. Sunega: Objektivní a subjektivní hodnocení finanční dostupnosti bydlení
v ČR v průběhu 90. let; 100 s., 148 Kč
SP 03:4 D. Hamplová: Vstup do manželství a nesezdaného soužití v České republice
po roce 1989 v souvislosti se vzděláním; 50 s., 67 Kč
SP 03:3 J. Večerník: Work and Job Values in CEE and EU Countries; 50 s., 134 Kč
SP 03:2 F. Zich, O. Roubal, B. Spalová: Mezigenerační biografická konfigurace obyvatel
české části Euroregionu Nisa; 120 s., 134 Kč
SP 03:1 P. Matějů, B. Řeháková, N. Simonová: Strukturální determinace růstu
nerovností; 49 s., 80 Kč
103
Sociologické texty/Sociological Papers
(vycházely do roku 2003, jedná se o edici pracovních textů od autorů ze Sociologického ústavu AV ČR a jejich
spolupracovníků, na kterou Sociologické studie/Sociological Studies navazují)
SP 02:13 E. Rendlová, T. Lebeda: Výzkumy veřejného mínění – teoretické souvislosti
a praktická aplikace; 52 s., 100 Kč
SP 02:12 M. Havelka, M. Tuček, J. Černý, J. Česal, M. Hudema: Skupinové mentality;
85 s., 154 Kč
SP 02:11 M. Hájek, T. Holeček, J. Kabele, J. Kandert, P. Kohútek, Z. Vajdová: The World
of Hierarchies and Real Socialism; 108 s., 190 Kč
SP 02:10 A. Křížková, L. Václavíková-Helšusová: Sociální kontext života žen pracujících
v řídících pozicích; 48 s., 107 Kč
SP 02:9 L. Linek, P. Rakušanová: Parties in the Parliament. Why, When and How do
Parties Act in Unity?; 73 s., 81 Kč
SP 02:8 A. Křížková: Životní strategie manažerek: případová studie; 67 s., 129 Kč
SP 02:7 T. Kostelecký, J. Stachová, D. Čermák: Region a politika; 76 s., 116 Kč
SP 02:6 M. Hájek, T. Holeček, J. Kabele, J. Kandert, P. Kohútek, Z. Vajdová: Svět
hierarchií a reálný socialismus; 97 s., 169 Kč
SP 02:5 P. Sunega, D. Čermák, Z. Vajdová: Dráhy bydlení v ČR 1960 – 2001. 97 s.,
177 Kč
SP 02:4 Z. R. Nešpor: Reemigranti a sociálně sdílené hodnoty. Prolegomena
k sociologickému studiu českých emigračních procesů 20. století se
zvláštním zřetelem k západní reemigraci 90. let; 85 s., 148 Kč
SP 02:3 M. Lux: Spokojenost českých občanů s bydlením; 56 s., 93 Kč
SP 02:2 N. Simonová: The Influence of Family Origin on the Evolution of Educational
Inequalities in the Czech Republic after 1989; 36 s., 73 Kč
SP 02:1 P. Machonin, M. Tuček: Zrod a další vývoj nových elit v České republice
(od konce osmdesátých let 20. století do jara 2002; 64 s., 97 Kč
SP 01:12 M. Hájek, T. Holeček, J. Kabele, P. Kohútek, Z. Vajdová: Kdo se bojí hierarchií?
Dědictví komunistické vlády; 99 s., 133 Kč
SP 01:11 H. Jeřábek a E. Veisová: 11 September. Mezinárodní internetový komunikační
výzkum International On-line Communication Research; 60 s., 95 Kč
SP 01:10 J. Rychtaříková, S. Pikálková, D. Hamplová: Diferenciace reprodukčního
a rodinného chování v evropských populacích; 83 s., 117 Kč
SP 01:9 T. Kostelecký: Vzestup nebo pád politického regionalismu? Změny na
104
politické mapě v letech 1992 až 1998 – srovnání České a Slovenské republiky;
96 s., 133 Kč
SP 01:8 M. Novák a K. Vlachová: Linie štěpení v České republice. Komparace národní
úrovně s příkladem konkrétní lokality; 32 s., 68 Kč
SP 01:7 D. Kozlíková: Romská otázka – překážka vstupu České republiky do Evropské
unie?; 64 s., 100 Kč
SP 01:6 P. Soukup: ISSP – Životní prostředí; 74 s., 105 Kč
SP 01:5 J. Večerník: Mzdová a příjmová diferenciace v České republice
v transformačním období; 66 s., 111 Kč
SP 01:4 F. Zich: The Bearers of Development of the Cross-Border Community on
Czech-German Border; 54 s., 88 Kč
SP 01:3 P. Sunega: Adresný příspěvek na nájemné v prostředí České republiky:
komparace vybraných modelů; 96 s., 138 Kč
SP 01:2 M. Kreidl: The Role of Political, Social and Cultural Capital in Secondary
School Selection in Socialist Czechoslovakia, 1948–1989; 48 pp., 89 Kč
SP 01:1 P. Štěpánková: Income Maintenance Policies, Household Characteristics and
Work Incentives in the Czech Republic; 40 pp., 77 Kč
SP 00:7 L. Simerská, I. Smetáčková: Pracovní a rodinná praxe mladých lékařek; 70 s.,
95 Kč
SP 00:6 P. Machonin, L. Gatnar, M. Tuček: Vývoj sociální struktury v české společnosti
1988–1999; 70 s., 101 Kč
SP 00:5 K. Vlachová: Stranická identifikace v České republice; 38 s., 62 Kč
SP 00:4 M. Kreidl: What makes inequalities legitimate? An international comparison;
54 pp., 80 Kč
SP 00:3 D. Hamplová: Náboženství a nadpřirozeno ve společnosti (mezinárodní
srovnání na základě jednoho empirického výzkumu); 64 s., 90 Kč
SP 00:2 K. Müller, V. Štědronský: Transformace a modernizace společnosti na
příkladech vybraných institucí. První část případových studií: střední
průmyslový podnik, softwarová firma, banka, různá zdravotnická zařízení,
vysokoškolský institut; 116 s., 109 Kč
SP 00:1 M. Lux: The housing policy changes and housing expenditures in the Czech
Republic; 64 pp., 82 Kč
105
Mezinárodní výzkum násilí na ženách – Česká republika/2003:
příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině
Simona Pikálková (ed.)
Edice Sociologické studie/Sociological Studies 04:02
Řídí: Marie Čermáková
Překlady: Robin Cassling, Daniel Meier
Redakce: Anna Gabrielová
Návrh edice a obálka: Zdeněk Trinkewitz
Sazba: Petr Teichmann
Tisk a vazba: Knihovna Akademie věd ČR, Praha
Vydal: Sociologický ústav AV ČR
Jilská 1, 110 00 Praha 1
Náklad 170 výtisků
1. vydání
Prodej zajišťuje Tiskové a ediční oddělení
Sociologického ústavu AV ČR
tel.: 222 221 761, fax: 222 220 143
e-mail: Eva.Strnadova@soc.cas.cz