Doc. dr. Rudolf Kučera působí jako vysokoškolský pedagog v oboru politologie a politické filosofie nepřetržitě od roku 1990, tedy vice než 22 let, v oboru politologie se habilitoval v roce 1991 (jako vůbec první na Karlově univerzitě). V roce 1990 získal na základě konkurzu na Občanském fóru místo vedoucího katedry politologie na nově zřízené Fakultě sociálních véd UK ,i fakticky tuto katedru zakládal a budoval. Na FSV založil obor politologie, vypracoval koncepci oboru a postupně ji s nově příchozími kolegy realizoval. Od roku 2006 působi také na Filosofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty 1'urkyně v Ústí nad Labem, od roku 2008 na hlavní úvazek. Pomáhal zde budovat Katedru politologie a filosofie a v roce 2008 zde byl poprvé v České republice akreditován magisterský obor politické filosofie, jehož je doc. Kučera garantem.
Doc. Rudolf Kučera publikoval už v samizdatu, především v roce 1984 založené samizdatové revue Střední Evropa. Tato činnost je zachycena v bibliografii Jiřího Gruntoráda (vedoucího badatelského centra a knihovny Libri prohibiti) a Jany Lifkové Sumizdalová Střední Evropa. Pořádal také v době komunismu bytové semináře, navštěvované politickými vědci z Velké Británie a Francie, které jsou zachyceny v knize britské autorky Barbary Day, Velvet Plúlosophers. Claridge Press, Londýn, 2000 (českv Sametoví filosofové, Brno 1999). Je autorem několika monografií, z nichž některé vyšly v zahraničí: Kučera, Rudolf, Kôzép-Európa tbrtente egy cseh politológus szemével. Budapešť, nakl. L. Polgár, 2008. Jako spoluautor: Vlk Miloslav, kardinál, Kučera Rudolf, Wird Europa heidnisch?, Augsburg: Sankt Ulrich Veriag, 2000. polsky. Vlk Miloslav, kardinál, Kučera Rudolf, Czy Europa stanie sie pogaňska? Kraków, vydavatelství „M". 2002.
Za vědeckou práci se mu dostalo také několika ocenění. 2'i. záři 1994 dostal za svou publikační činnost v Cechách prostřednictvím Segreteria di Stalo /. Vatikánu Apoštolské požehnání od Jeho Svatosti Jana Pavla 11. V roce 2009 dostal za svou vědeckou práci státní vyznamenání od prezidenta Maďarské republiky Knighťs Cross Order of Merit of the Hungarian Republic. Rudolf Kučera je také dodnes šéfredaktorem mezinárodně známé revue Střední Evropa, která vychází v posledních letech ve spolupráci s Nadací Konráda Adenauera.
(pokračováni na zadní straně přebalu)
Rudolf Kučera Politologická historie demokracie
Ústřední knihovna FSS MU Brno
4240772277
4240772277
Politologická historie demokracie
10
1. Svět před vznikem řecké demokracie
1. Svět před vznikem řecké demokracie
Nejstarší kolébkou Evropě blízké civilizace byla oblast Mezopotámie mezi velkými řekami Tigris a Eufrat. Zde vznikla celá řada království a říší, z nichž mnohé poznamenaly především dějiny Židů a později Řeků. Dozvíme se o nich ve Starém zákoně a v dílech velkých řeckých historiků, především Hérodota, jenž se narodil v osmdesátých letech 5. stol. př. Kr. v řeckém Halikarnassu a popsal je ve svých dějinách.1
Významná svědectví vydávají archeologické výzkumy a další vědecké činnosti. Pro účely této práce z oboru politologie a politické filosofie nás budou především zajímat tehdejší politické dějiny neboli dějiny politických systémů, pojetí vlády a vládnutí v těchto tzv. orientálních velmocích. Je to specifické hledisko, které se odlišuje od pouze historiografického, filosofického nebo náboženského hlediska. Základní otázkou ovšem je, jak mohla v řeckém světě vzniknout první podoba demokracie, dokonce demokracie s výraznými liberálními rysy. První hypotézou je, že řecká demokracie se mohla plně rozvinout teprve na základě konfrontace s tehdejším orientálním světem sousedícím s Evropou, světem, v němž po dlouhá století vládly různé podoby despotických režimů. Některé byly nemilosrdné a militaristické, jako byla Asýrie, jiné kulturnější a mírnější, jako například Persie. Ta se nakonec přimo střetla s Řeckem a podlehla mu, protože Řecko už v té době dospělo do stadia vyspělé demokracie na základě individuálních svobod občanů řeckých poleis, kteří už věděli, že musí za tyto svobody bojovat. Zatímco Persie v zásadě nepřekonala sakrálně posvěcenou samovládu perských vládců.
Protiklad mezi Evropou a Asií byl tehdy poprvé pro vznik evropanství konstitutivní v mnoha ohledech. Přispěl k tomu, že se starověké Řecko od té doby stalo v evropském pojetí místem svobody a demokracie a v této podobě základem evropské civilizace. Persie a vůbec Blízký východ se naopak staly sídlem despocie a otroctví. Tento v zásadě pravdivý obraz má ovšem určité trhliny. Především jde o to, že oba dva světy, řecký a perský, evropský a blízkovýchodní, nevytvářely vždy jasný a přesný protiklad. Podívejme se na tento problém nejprve z hlediska současného diskursu o evropské identitě, jenž můžeme shrnout takto: „Evropa se chápe v první řadě jako historická kultura, a sice ne jako jedna mezi mnohými, ale jako kultura výlučná, vyznačující se jako jediná historicitou. Ta je postavena jako fundamentální ontologická kategorie. Proto se evropská civilizace staví jako měřítko civilizovanosti - a nejen to: jako měřítko civilizo-vanosti ve službách lidstva. O tato východiska se pak opírají (prostřednictvím
kanonizovaných argumentačních celků) dobře známá tvrzení o antických, židovských, křesťanských, humanistických, osvícenských a vědeckých kořenech Evropy, zvláště pak bývá vyzdvihována jedinečnost evropské vědy/.../ Proto se nakonec evropská identita vymezuje jednoduchou rovnicí: jako jedinečné spojení historicity, vědeckosti a civilizovanosti /.../ Dnešní evropská identita se jeví jako neodvratný výsledek dlouhých dějin. Tím ale mizí ze zřetele skutečnost, že evropská identita byla od antických časů také kumulativním výsledkem určitých historicko kulturních procesů, že měla svou vlastní proměnlivou dynamickou podobu. Výše naznačené pojetí evropské identity však vytváří naopak dojem, že evropská identita je něco historicky daného, že je to vlastně jeden příběh, který má začátek a konec."2
Tak tomu však ve skutečnosti nebylo. Oba výše naznačené světy, řecký a perský, byly totiž vzájemně propojeny a ovlivňovaly se mnohem víc, než si dnes dokážeme představit. Persie byla v době konfrontace s řeckým světem vyspělou kulturou, státní mocí, která efektivně vládla nad obrovským územím, které dokázala spravovat bez zbytečného a krutého násilí.3 Ostatně někteří řečtí tyranové ochotně spolupracovali s perskými králi během jejich války s Řeckem, jako například Hippias. V době peloponnéské války usilovala Sparta o finanční a vojenskou pomoc Persie, která jí nakonec napomohla k vítězství nad Athénami. A konečně Peršané pomáhali velkými sumami peněz Démosthénovi (384-322 př. Kr.), nejznámějšímu řeckému řečníkovi a vedoucímu politikovi Athén. Činili tak proto, že Démosthenés byl odpůrcem makedonského krále Filipa II., proti němuž organizoval různé politické a vojenské akce nebo proti němu pronášel známé řeči, tzv. filipiky. Makedonie byla pro Persii velkým nebezpečím a ochotně podporovala významného Řeka, jenž viděl v řecké Makedonii větší nebezpečí než v asijské Persii. Takových případů lze uvést celou řadu.
Démosthénes byl i odpůrcem Filipova syna Alexandra Makedonského a jeho snahy o sjednocení řeckého světa. Po jeho smrti v roce v roce 323 př. Kr. se vrátil z exilu a znovu se připojil v Athénách k antímakedonské straně. Když ta prohrála v Lamijské válce v roce 322 př. Kr., vzal si Démosthénes život.
Nejprve je třeba si krátce ukázat hlavní mocnosti a říše, které vznikly v oblasti Mezopotámie a Iránu a jaký měly vliv na židovské, ale hlavně na řecké dějiny.4
2 R. Kučera, Evropská identita, in: Auspicia. Recenzovaný časopis pro otázky společenských věd, 2006, č. 2, roč. III, s. 40.
3 Viz Friedtich-Karl Kienitz, Národy ve stínu Soupeři Řeku a Římanů v letech 1200-200 př. Kr., Praha 1999.
1   Hérodotos, Dějiny aneb Devět knih dějin zvaných MÚSY, Praha 1972.
4   Zaniklé civilizace, Praha 2003, překlad z angličtiny Vanished Civilizations, London 2002.
Politolngická historie demokracie
3. Persie a Řekové - začátek konfliktu
2. Krátká historie Mezopotámie a přilehlých íránských oblastí
Kolem roku 4000 př. Kr. vzniklo v oblasti Mezopotámie na rozhraní s Iránem jako jedno z prvních město Súsy, o němž se ve Starém zákoně píše jako o hlavním městě země Elam. O 300 let později se v Mezopotámii na břehu Eufratu začala rozvíjet sumerská civilizace a vznikla zde města Uruk (jedno z nejštarších měst lidstva, proto se píše o tzv. době Uruku 3700-2900 př. Kr.), nacházející se jihovýchodně od Sús na břehu řeky Eufrat, dále pak například Ur nebo Mari. Ur byl dokonce po určitou dobu sídelním městem sumerské říše. Známe ho také z Bible, protože byl rodištěm Abrahama, uctívaného praotce tří monoteistických náboženství, judaismu, křesťanství a islámu, jenž je pohřben v Hebronu (v jeskyni zvané Machpela) na západním břehu Jordánu.
V Sumeru bylo vynalezeno klínové písmo, v němž se například dochovaly záznamy o králích, kteří měli postavení bohů. Také sumerské náboženství bylo jedno ■/. nejštarších náboženství, v němž klíčovou roli hráli různí mezi sebou soupeřící bohové, dohromady pak tvořící Pantheon, podobně jako v Řecku. Ze sumerské kultury se také zachovala jedna z nejštarších literárních památek lidstva, tzv. Gilgamešův epos. Gilgameš byl král z Uruku, jenž hledal smysl života a nesmrtelnost. V Sumeru jakožto jedné z vůbec nejštarších zemědělských kultur na světě bylo také vynalezeno kolo.5 Súsy si udržely svou samostatnost na Sumeru. Efamské království se dále rozvíjelo, až bylo na konci 12. století př. Kr. Babylónem dobyto, rozvráceno, ale po dlouhých stoletích se opět částečně vzpamatovalo.
Nebyla to totiž typická orientální despocie, závislá na jednom panovníkovi nebo jedné dynastii. Kolem roku 2000 př. Kr. dobyli většinu Mezopotámie Amorité. Usadili se v Babylónu a posléze zde založili první královskou dynastii, z níž se nejvíce proslavil Chammurabi (vládl v letech 1792-1750 př. Kr.), autor proslulého zákoníku, v němž bylo zachyceno zvykové právo, včetně sumerských tradic. Text zákoníku byl nalezen v Súsách, je to sbírka zákonů, v níž se hlavně uplatňuje princip odplaty či vyrovnání, známý z Bible jako princip „zub za zub, oko za oko". Toto ius talioni například znamená, žc pokud nějaký stavitel postaví dům, a ten pak spadne a zabije majitele domu, měl by být stavitel zabit. Nebo: pokud někdo někomu zničí oko, mělo by být zničeno jeho vlastní oko.6
Babylón, ležící na Eufratu, asi 90 kilometrů od dnešního Bagdádu, podle řeckého historika Hérodota překonával svou krásou a výstavností všechna města světa. Po tisíc let však sváděl boje s národy, které se snažily ovládnout úrodné území Mezopotámie. Například od 9. století byl vazalským státem Asýrie, o níž
5 Dietz-Otto Edzard, Geschichte Mesopotamiens, München 2004.
6 Ulrich Manthe (vyd.), Die Rechtskulturen der Antike. Vom alten Orient bis zum römischen Reich, München 2003.
budeme ještě mluvit. V roce 605 př. Kr. se stal babylónským vládcem Nabuka-dnesar II., jenž znovu obnovil a zvelebil Babylón. Jako ochránce Babylónu byl uctíván bůh Marduk a panovník vlastnč vládl jako jeho zástupce. Nabukadne-sar II. vstoupil do dějin jako ten, jenž do babylónského zajetí přivedl Židy. Ty pak osvobodil až perský král Kýms II., jenž v roce 539 př. Kr. dobyl Babylón. Pak už se Babylón nikdy nevzpamatoval. V Bibli jsou proto Peršané jako osvoboditelé z babylónského zajetí líčeni pozitivně.
V Mezopotámii vznikala od počátku 9. století př. Kr. velmi silná mocnost, asyrská říše, která byla ve své době jednou z nejohávanějších a nejkrutějších. Tak o ní píše Starý zákon. Byla to militarizovaná společnost, která neustále podnikala další a další výboje, a pod její nadvládu se tak dostaly Babylón, Elam, Judea, Egypt a další země. Největšího rozsahu dosáhla za vládce Aššurbanipala (669-627 př. Kr.). Hlavním městem bylo Ninive, ležící na území dnešního Iráku. Bylo založeno kolem roku 700 př. Kr. a během vykopávek v 19. stol. se v něm našla rozsáhlá knihovna hliněných tabulek s klínovým písmem, včetně eposu o Gil-gamešovi. Také asyrský král se cítil jako služebník nejvyššího boha Aššura. Pro Babylón, stejné jako pro Asýrii a další orientální despocie, byla tato sakralizace panovníkovy osoby a moci typická, nikdo se jim neměl vyrovnat, poslouchali jen sami sebe. V roce 646 př. Kr. dobyl asyrský vládce Aššurbanipal Súsy a zničil je. Jenže v roce 614 př. Kr. se spojili Médové ze severní Persie s Chaldejci, využili vnitřního politického rozkladu a dobyli nejprve Aššur, náboženské centrum Asyřanů, a poté Ninive, které definitivně zaniklo. Pro orientální despocie bylo tedy typické, že nepřežily smrt svého nej mocnějšího vládce, protože ta vlastně znamenala ztrátu boží přízně. Bůh měl pro existenci daného politického systému konstitutivní význam a bylo nutné neustále usilovat o jeho přízeň, například přinášením nových a nových obětí.
3. Persie a Řekové - začátek konfliktu
Jsou jakoby dvě jakési matky ústav, a bylo by správné říci, že z nich mají původ ostatní; je správné nazývat jednu monarchií a druhou demokracií i tvrdit, že onu první má v plnosti národ perský, tuto my; ostatní pak skoro všechny, jak jsem řekl, jsou z těchto různě smíšeny."7
Posléze vzniká perská říše, politicky a kulturně nejvyspělejší ze všech starověkých říší, s níž se Řekové ocitli ve velkém konfliktu. Vznikla v letech 550-330
7   Platón, Zákony, 693d.
Politologická historie demokracie
3. Persic a Rekové - začátek konfliktu
př. Kr. a založila ji dynastie Achajmenovců, jako první panoval v letech 559-530 př. Kr Kýros II. Veliký. Prvním krokem byla porážka Médů, vítězů nad Asyřany, avšak Médové jako íránský národ hráli nadále v Persii důležitou roli. Po smrti Kýra II. se dostává na trůn jeho syn Kambýses II. a po něm Dareios I. z vedlejší větve Achajmenovců (522-486 př. Kr.). Ten vlastně říši dobudoval a dal jí institucionální podobu. Rozdělil ji na 20 provincií, tzv. satrapií, správních a daňových obvodů, v nichž vládli příslušníci perské a médské šlechty. Perská říše se v mnohém lišila od dosavadních orientálních despocií. Například na rozdíl od asyrské říše se neopírala o vojenskou krutovládu, deportace, stěhování měst a celých etnik, vraždění a mučení zajatců atd. Vláda se sice opírala o samovládu perských králů, ale také o rozsáhlý správní aparát, zákony a respekt k náboženství podrobených národů. Byly raženy také první perské mince, zlaté tzv. dareiky.8
Dareios založil dvě nová hlavní města Persie. První byly staré Súsy jako administrativní středisko říše, druhé pak nově zbudovaná Persepolis, kterou dobudoval Dareiův syn Xerxés, jenž vládl v letech 486-465 př. Kr. Byla to monumentální stavba na jediné kamenné terase, proslavená vstupní tzv. Branou národů. V Persepoli nebyl žádný náboženský chrám, nejvyšším vládcem byl panovník, jenž uctíval zosobnění božského dobra a moudrosti Ahura Mazdu. Dareios sám se nazýval Králem králů, protože ve své říši ovládal 312 kmenů. Do konce 6. stol. př. Kr. upevnila perská říše svou politickou moc i nad pobřežím Malé Asie (dnešním západním pobřežím Turecka), to znamená nad zdejšími řeckými poleis a částí egejského ostrovního světa. V této oblasti předtím existovalo království Lýdie, v němž naposledy vládl podle legend pohádkově bohatý král Krésus. Podle Hérodota se Krésus setkal s řeckým zákonodárcem Solónem, jenž ho varoval, že jeho domýšlivý názor, že bohatství je nadevše, představuje vlastně hybris, zpupnost, za niž ho může stihnout nemésís, trest bohů.
Za vlády Krésa platily poprvé řecké osady bez násilí daně, a Milétos byl dokonce spojencem. V roce 547 př. Kr. se ovšem Krésus odhodlal, podle Hérodota po špatně pochopené věštbě z Delf (překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši), podniknout vojenskou výpravu proti Persii, byl poražen a celá oblast se stala perskou satrapií. Jejím centrem se staly Sardy, ležící východně od dnešního tureckého přístavu Izmiru (dříve Smyrna). Sardy byly předtím hlavním městem království Lýdie, odkud pak po perském obsazení vedla tzv. královská cesta do hlavního města Persie Persepolis, dlouhá 2 500 kilometrů. Touto cestou pak přicházely perské armády, táhnoucí na Evropu.
Okolo roku 500 př. Kr. vypuklo v řeckých osadách v Malé Asii a jejich spolku tzv. Jónské povstání s centrem v Milétu, jednom z nejstarších a nejvýznamnějších měst v této oblasti, které usilovalo o pomoc z centrálního Řecka. V tomto městě
8   Pierre Briant, Histoire de ľempire perse. De Cyrus ä Alexandre, Paris 1996.
žil předtím Thalés (okolo roku 624 až 546 př. Kr.), jeden ze zakladatelů řecké vědy a filosofie, na nějž navázali tzv. předsókratikové.9
Athény vyslaly vojenské oddíly a bylo zničeno hlavní město perské satrapie Sardy. Po potlačení povstání se Dareios I. rozhodl pro pomstu. Jeho jediným nepřítelem byly Athény, které se ovšem v té době nenacházely v nijak silném postavení, ani mezi různými řeckými osídleními, městy a malými státy, ale ani vnitropoliticky. Tehdy byla ukončena vláda tyrana Peisistrata, byl vyhnán jeho syn Hippias, jenž byl tyranem v letech 527-510 př. Kr. Ten se pak uchýlil pod perskou ochranu a účastnil se na perské straně jako poradce trestné výpravy proti Athénám. Perské loďstvo se vylodilo v zátoce u Marathónu, kde se k nim měli přidat další zastánci tyranie. Toto spojenectví perské despocie a řecké tyranie bylo signifikantní, protože pouze tak si mohla Persie zajistit politický vliv v řeckém spolku.
Okolo bitvy u Marathónu je dodnes několik záhad. Hérodotovo vylíčení bitvy má jistá sporná místa, stejně jako další zprávy. Debaty začínají u přesného data bitvy, které je tradičně uváděno 12. prosince 490 př. Kr., podle dnešních analýz se však mohla odehrát již v srpnu téhož roku. Zpráva o athénském běžci, jenž zvěstoval vítězství v Athénách a po dlouhém běhu pak vyčerpáním zemřel, je konstrukcí pozdější doby. Neuvádí ji ani Hérodotos, hlavní pramen informací o bitvě. Důvod je jeden: z hlediska perské říše byla bitva u Marathónu nepříliš významnou lokální akcí, v níž šlo pouze o pokus dosadit tyrana Hippiu v Athénách a potrestat měslo za podporu jónského povstání. Počet perských obětí byl také patrně velmi nízký, Hérodotovu údaji nelze věřit, protože je zjevné výsledkem matematického výpočtu, násobku řeckých obětí. Athéňané ovšem z bitvy udělali událost prvořadého významu, protože v ní nepomohli Spartané, zatímco o deset let později hráli u Thermopyl klíčovou roli. Bylo tudíž možné ukázat, že v roce 490 to byly Athény, které samy zachránily Řecko před zkázou. Ačkoli to tehdy, na rozdíl od pozdějšího Xerxova tažení, neměli Peršané ani v úmyslu. Marathón se tak stal místem zrodu sebeuvědomění athénské demokracie jako hlavního odpůrce snah perské despocie o zničení řeckých svobod.
Legendy a mýty okolo Marathónu měly stejný význam jako celá řada legend a mýtů týkajících se dalších bitev v evropských dějinách, v nichž se zrodilo ná-rodně-státní sebevědomí (například bitva u francouzského Bouvines v roce 1241, která ačkoli neměla žádný klíčový vojenský význam, byla kronikáři stylizována jako místo zrodu nového francouzského království). V bitvě u Marathónu nelze tedy ještě zcela oprávněně mluvit o velkém konfliktu mezi „řeckou svobodou" a „perskou despocií".
9   Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1962.
Politologická historie demokracie
4. Vznik řecké civilizace a řeckých polcis
Něco jiného byla tažení Dareiova nástupce Xerxa. Dareios sám začal připravovat nové tažení, jehož cílem mělo být začlenění řeckých obcí v Malé Asii do perské říše, zemřel ovšem v době příprav v roce 486 př. Kr. a vlády se ujal jeho syn Xerxés I. V roce 480 př. Kr. tažení začalo. Na severu Řecka v Ihermopylách se jim pod vedením krále Leonidase postavilo tisíc Spartanů a po statečném boji bylo zabito. Perské loďstvo pak dorazilo do Pirea, přístavu před Athénami, naproti ostrovu Salamis. Zde se v září 480 př. Kr. střetlo s mnohem méně početným řeckým loďstvem v největší námořní bitvě starověku a bylo poraženo. Pro athénskou demokracii to znamenalo mnoho. Athény se staly vedoucí mocností Řecka a byla v nich také posílena demokracie, protože hlavními strůjci vítězství byli thétové, nemajetní obyvatelé, kteří sloužili na lodích a získali pak občanství. Perský útok na Řecko poté definitivně ztroskotal v bitvě u Platají v létě roku 479 př. Kr., ve které padlo mnohem víc členů perské politické elity než kdykoli předtím. Padl perský vojenský vůdce Mardonius, tři synové Dareia 1. a mnoho dalších. Vojenské katastrofy u Salaminy a Platají měly logicky za následek počátek úpadku celé perské říše.
V roce 465 př. Kr. byl Xerxés úkladné zavražděn a následovala série palácových spiknutí. Jeden z dalších perských panovníků Dareios 11. pak v době peloponnéské války podporoval finančně Spartu za slib, že řecké osady v Malé Asii zůstanou v Persii. Po vítězství Sparty se sice obě strany dostaly do konfliktu, ale Persie si už dokázala udržet své pozice v Malé Asii. Ukázalo se, že pelopon-néská válka zničila jednotu řeckého světa, jenž pak zápolil o to, kdo v něm bude hegemonem. „Athény a Sparta /.../ si navzájem způsobily daleko víc škod, než utrpěly od Xerxa. Vzájemná řevnivost, nenávist, obavy a křivdy je dovedly až k proslulé peloponnéské válce; ta skončila zničením a zotročením Athéňanů, kteří ji rozpoutali."10 Posledním velkým perským králem byl Artaxerxés 111., ale po jeho smrti se začal politický systém Persie hroutit a nakonec v roce 334 př. Kr. perskou říši dobyl Alexandr Veliký, mladý makedonský král. V roce 331 př. Kr. po obsazení Sús, vstoupil do Persepole a dal město zapálit... Zničení slavného města bylo zbytečným aktem pomsty za řecko-perské války.
10 James Madison, Federalista, č. 18, 7. prosince 1787, in: Jisty federalistu, Olomouc 1994, s. 109.
4. Vznik řecké civilizace a řeckých poleis
Vraťme se však ještě nazpět ke vzniku řecké civilizace, abychom lépe pochopili, proč se Rekové prosadili v tehdejším světě a obstáli ve velkém konfliktu s Persií.
První vysoká kultura Evropy má svůj počátek v pozdním 3. stol. př. Kr. na Krétě, v jejímž minójském kulturním okruhu vzniká několik center, politicky založených na monarchistických strukturách moci a vlády, usazených ve výstavných palácích. Nejznámější byl palác v Knóssu, podle pověsti ovládaný mocným králem Minóem, od něhož se odvozuje termín minójský. Měl údajně netvora Minotaura, jenž žil uprostřed bludiště, nazývajícího se Labyrint a jenž byl podle pověsti nakonec zabit Athéňanem Théseem. Na základě archeologických vykopávek z konce 19. století bylo zjištěno, že Knóssos a další paláce byly skutečně centrem vyspělé kultury, která vznikla tisíc let před klasickou řeckou kulturou. V období mezi lety 3000 až 2000 př. Kr. se centralizovaná královská moc vytvářela, jak jsem již uvedl, na několika místech Blízkého východu, především v Mezopotámii, ale také například v Egyptě, kde se začaly stavět první pyramidy. Kréta s nimi byla v Obchodním styku a tamní paláce toho byly dokladem. Byly nejen politickými centry, ale také správními, hospodářskými a náboženskými centry. Minójská kultura nebyla ovšem fascinována smrtí a zlými démony jako jiné tehdejší civilizace, ale bohyní matkou, spojovanou se symboly života, například hady nebo býky.
Proč minójská civilizace posléze postupně upadala? Jedna z příčin je spatřována ve vzniku bojové civilizace na půdě Řecka, jejímž nejznámějším centrem byly Mykény, město na pevnině, ležící na úzké spojnici mezi Peloponnésem a ostatní řeckou pevninou. Mykéňané nakonec Krétu ovládli a obě kultury se promísily. Kolem roku 1450 př. Kr. paláce na Krétě zničily velké požáry, vyvolané patrně zemětřesením nebo sopečným výbuchem na ostrově Santorin (Théra). Podle Thúkydida byla pak krétska civilizace vyvrácena v důsledku invaze řeckého kmene Dórů vil. století př. Kr. Faktem zůstává, že centrem řeckého světa se stávají Mykény. Podle nich se pak celá kultura pozdně bronzové doby jmenuje také mykénská kultura (její vrcholná doba nastala v období 1400-1200 př. Kr.).
Podle bájí založil Mykény hrdina Perseus a jedním z jejich vládců byl král Agamemnón, s jehož jménem je spojena velká loupeživá výprava řady řeckých vládců proti Tróji, údajně druhému nejvýznamnějšímu městu tehdejšího řeckého světa, které znovu objevil na konci 19. století německý archeolog Heinrich Schlie-mann. Výpravu, kterou vylíčil Homér v eposu Ilias,11 si dodnes připomínáme
MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních smdli
11 Homér, Ilias, Praha 2010.
Joštova 10 602 B0 BRNO
Politologická historie demokracie
jako věrný obraz světa mykénské moci a kultury. Od Homérových dob se my-kénským Řekům říkalo Achajové. Trója ležela v Malé Asii, u průlivu Dardanely, jenž se tehdy nazýval Helespont a spojoval Egejské a Černé moře. Její postavení bylo tedy strategické a dobytí a zničení Tróje mohlo představovat pro Mykény a jejich spojence důležitý cíl. Homér Mykény oslavil ve svém díle.12 Po zániku minójského systému na Krétě a prosazení se Mykén začíná tzv. palácová doba. Vyznačuje se tím, že na různých místech Řecka vznikají mocenská centra, opevněné paláce, v nichž se koncentrovala elita vlády a správy, na jejímž vrcholu stál panovník, jehož postavení bylo podobné, ale ne identické s králem ve středověku. Ten byl totiž především lenním pánem, to znamená právním majitelem veškeré půdy, kterou pak přiděloval nebo propůjčoval dalším osobám ze svého okolí. K takovému postavení se mykénský či jiný král té doby nikdy nedopracoval.
Ke známým palácovým opevněním či hradům v té době patřily Tiryns, Pylos nebo Akropolis v Athénách. Ve středořecké krajině to byly hlavně Théby a v oblasti egejského moře další střediska. Z hlediska historické paměti je důležité, že celá tato palácová doba později zanikla a začala tzv. temná staletí, z nichž se pak zrodil zcela nový řecký svět, ale Řekové ji hlavně díky Homérovi stále vnímali jako svou vlastní historii. Neměli žádné vzpomínky na mykénskou kulturu, neuměli si ji ani v její velikosti a kulturní vyspělosti představit. Přesto znamenala pro jejich identitu, stejně jako pro evropskou kulturu, základní stavební prvky.
Mykénské mocenské systémy a jejich zánik
„Lineární písmo B nám na nalezištích prostředkuje jistý vhled do správní praxe posledních týdnů a dnů před katastrofami. Jednalo se o poznámky a nákresy na malých úzkých hliněných destičkách, které byly vypáleny během požáru v paláci a tisíce let přetrvaly pod ruinami. Daleko největší nálezy pocházejí z Kosu, další v hojném počtu z Pylu v Mesině. Další naleziště, jako Théby, Mykény a Tiryns, měla jen nepatrná množství, případně fragmenty, přesto není nejmen-ších pochyb, že ve všech vládnoucích centrech existoval relativně jednotný řídící systém, především pro správu a dohled nad palácovým hospodářstvím, který byl organizován pro odvody a rozdělení půdy v dosahu vládnoucího sídla. Rozšíření lineárního písma B dosvědčují i popsané nádoby například z Eleusiny (Attika) a z Orchomenosu (Boiotia). Na druhé straně však nesmíme přehlédnout, že ne ve všech regionech původní řecké země byly v mykénské době zřizovány paláce a zaváděny odpovídající palácové organizační formy. V bezprostředním sousedství palácového hospodářství byly dokonce stanoveny určité hranice možnostem panování. Palácový systém jako takový vyžadoval správní a vynucovací štáb,
12 Na Iliadu navazuje Odysseia: Homér, Odysseia, Praha 2007.
4. Vznik řecké civilizace a řeckých poleis
jehož vydržování stálo nepřehlédnutelná vydání, takže se samozřejmě rozšiřování personálního stavu řídilo zdroji příslušného vládce. K tomu připočtěme, že byly omezeny dopravní a komunikační možnosti, i když například v Argu síť cest umožňovala veskrze vysokou výkonnost. V relativně velké messinské mocenské oblasti vládce Pylu mělo žít přes 50 tisíc lidí, kteří tehdy nemohli být podřízeni zcela jednotnému řízení z centra. Soukromé pozemky v registraturách nebyly zřejmě zachyceny a v sídlech „na venkově" dál přetrvávaly bezpochyby místní organizační formy, takže nám texty v zásadě poskytují jen některé informace o oblastech bezprostředně podléhajících palácovému hospodářství, jako obchod, zemědělství a řemeslo, stejně jako o sociální struktuře pracovních sil, v paláci sloužících, a o družině, případně o lidech bezprostředně spojených s vládcem paláce, který byl označován jako va-na-ka (,vanax', ,vládce', ,kráľ) a který současně vykonával funkce kněze, avšak zcela jistě nebyl předmětem zbožného uctívání. Významnější nositel funkcí v jeho službách byl ra-wa-ke-ta, jehož postavení je možné transkribovat jako lavagetas a mohlo znamenat ,vůdce lawosu' (.zbrojního lidu'). Dalšími oporami vládců byli zřejmě družiníci, jejichž pojmenování znělo e-qe-ta (hepetas), vysoce postavení funkcionáři s titulem mo-ro-qa, jehož význam je však nejasný. Mo-ro-qa mohl také působit mimo palác jako správce okresu (ko-re-te). Mocenská oblast Pylu byla složena ze 16 okresů, které byly zase připojeny ke dvěma ,provinciím', v nichž tehdy jistý du-ma vykonával zvláštní úlohy. Jako důvěrník va-na-ka(y) v místních oblastech sloužil mezi jinými qa-si-re-u, který kupříkladu byl zodpovědný za přidělování bronzu jednotlivým kovářům. Jeho titul platil jako předstupeň pozdějšího pojmenování basileus (.vyšší pán', také, vladař', ,král'). Dalšími doloženými osobami jsou majitelé půdy s rozdílnými právy a pozemky a kněží a kněžky, jakož i sociálně nízké vrstvy, mezi něž patřili do-e-ra a do-e-ro. Tyto pojmy představují předchůdce pro doule (.otrokyne') a pro doulos (.otrok'j. I mykénské do-e-ra a do-e-ro představovaly zřejmě bytosti závislé v rozličných postaveních, jež ovšem mohly být i výrazem pro nesvobodu. Doložený pojem pro označení kolektivu da-mo se patrně vztahuje na skupinu statkářů, kteří tvořili něco na způsob venkovské obce. To stojí za pozornost, protože da-mo vyjadřuje předchůdce pozdější formy damos, případně démos (,liď). Lineární písmo B bylo zřejmě zavedeno částečně do správy paláce, v rámci které příslušníci oněch venkovských společenství museli určité pozemky uvolnit pro pracovní síly a funkcionáře, aniž by tak k nim ztratili právo vlastnictví. Dál odsud můžeme odvodit svědectví o existenci místních vyšších vrstev, jejichž postavení se nezakládalo na právní vazbě k pánovi paláce. Feudální struktury se v mykénském systému totiž nedají doložit."13
13 Karl-Wilhdm Welwei, Die Griechische Frühzeit - 2000 bis s00 v. Chr., München 2002, s. 18-20, ukázky přelužil Ivan Stern.
Politologická historie demokracie
„Temná staletí" a otázka jónské kolonizace
„Doba mezi rozpadem mykénského palácového systému až po počátek 8. století je často povrchně popisována jako ,temná staletí'. Avšak mnohá zkoumání jak jazykovedná, tak archeologická v posledních desetiletích přinesla nové závěry o důležitých vývojových obdobích antického Řecka, a tak se termín jeví takřka jako zavádějící. Změny, které proběhly v dlouhém přechodném období vývoje antického Řecka od dominance mykénských palácových rezidencí až po vznik institucionálního uspořádání ve formujících se archaických poleis, vtiskly rozhodujícím způsobem vývoji řeckých dějin svůj ráz. V tomto období se utvářely historické řecké dialekty, v jednotlivých společenstvích vznikaly státní struktury a identity, rozvíjely se spolkové organizační formy, fýly a frátrie jako integrální součásti svazů poleis, které nepůsobily jen jako politické jednotky, ale za svou soudržnost vděčily ve velké míře svým specifickým kultovním rituálům. Dlouhodobé politické a společenské struktury vesměs vznikaly v malých poměrech, v jejichž rámci už z doby mykénské pocházející dělení společnosti na svobodné a nesvobodné sice nemohlo být překonáno, na druhé straně zas v jednotlivých společenstvích svobodných, navzdory sociálním rozdílům mezi horními a dolními vrstvami, nevznikla nepřekonatelná propast a byly zde v dalším vývoji v každé chvíli možné jak nečekané sociální vzestupy, tak i úpadky. Rozhodující pro tento historicky eminentně významný proces bylo zvláště to, že se naplňoval ve své podstatě za stejných endogenních - zevnitř vycházejících - podmínek, protože nebyly narušovány masivními intervencemi orientálních .velmocí' nebo řízeny z jiných směrů. Kontakty s vnějším světem ale pokračovaly dál. I to byl podstatný faktor v onom transformačním procesu, který přecházel do archaické doby. Z oblasti vyzařování starých orientálních vysokých kultur se řeckým řemeslníkům a umělcům dostávalo stále nových podnětů, které jim byly pro-středkovány také díky přistěhovavším se specialistům z prostoru Blízkého východu, takže nakonec vyznění mykénské kultury vycházelo v neposlední řadě z inovativních impulsů, přicházejících z ne zcela omezovaného toku informací z Blízkého východu. Nejvýznamnější a nejúspéšnější novinka byl bezpochyby vývoj řecké abecedy (kolem, respektive krátce po roce 800 př. Kr.), odvozující se z formy fénického konsonančniho písma, používaného primárně v severní Sýrii. Možná se Řekové s tímto písmem seznámili díky kontaktům s fénickými námořníky a obchodníky na rozličných místech, díky čemuž znalost lineárního písma B dávno upadla do naprostého zapomnění. V tomto ohledu vedly palácové katastrofy v tehdejších mocenských centrech k ostrému průlomu, zatímco v dalekých částech mykénského světa kontinuita osídlení trvala, a dokonce je na různých místech možné pozorovat jistou fázi obnovení, která se manifestuje jednak v nových strukturách osídlení, jednak v rozvoji keramického stylu
4. Vznik řecké civilizace a řeckých poleis
pozdní Hellady (HIC) a v jeho pokračování na vysoké úrovni v malování váz v tak zvaném zhutněném stylu."14
Vztah etnik (ethnos) a poleis v procesu vzniku řeckých států
„Nové osidlovací aktivity a vznik nových organizací uspořádaného života společenství vyvstaly vesměs v průběhu přehledných poměrů, avšak jen do té míry, do jaké podobné závěry dovolují učinit archeologické nálezy. Zmíněné stopy osídlení zdůrazňují - jak bylo řečeno -, že nešlo o plošně osídlené území větších ,kmenů' nebo .kmenových svazů'. V oněch regionech, kde je potřeba počítat na základě zde existujících dialektů s určitou proměnou obyvatelstva, respektive s přistěhováním nových obyvatel, byly počátky všude věru skromné. Proto zde, v této mozaice s početnými krystalizačními body nového společenského utváření, s mnoha integračními procesy různého druhu, nenacházely své místo velké skupiny obyvatel. Z hlediska tohoto nového pohledu na procesy a vývoje v průběhu .temných staletí' byly překonány starší teorie, které vycházely z předpokladu, že v době velkého prehistorického stěhování národů existovaly rozsáhlé kmenové svazy s relativně pevně uspořádanými strukturami. Tyto starší výzkumné teze kladou částečně chybně generalizuj icí rovnítko mezi takzvaná kmenová území a oblasti dialektů a odkazují se na ně, přičemž neberou v potaz hledisko sukcesivního, postupného (,ve vlnách') rozšiřování lingvistických inovací. K tomu přičtěme, že ani logistické problémy, které se nutně musely v průběhu velkého stěhování národů v prehistorických dobách na dlouhých trasách vyskytovat, se v nich neberou v potaz. Další chybný pramen se odvozoval z nepřesné interpretace vzniku dórskych a jónských fýlů (společenských svazů), které byly chápány jako indicie pro existenci velkých skupin uvnitř starších velkých kmenů. Uvedená domněnka nebyla vzdálena v jisté míře skutečnosti. Jak v dórskych, tak i jónských dialektových oblastech nesly určité fýly ve stejné řadě historických poleis stejné jméno. A tak můžeme předpokládat, že se dál projevovaly starodávné tradice. Touto tezí se ale těžko dají vysvětlit přejmenování fýlů v 6. století v Sikyonu, stejně jako utvářen í nových fýlů v průběhu Kleisthénovy reformy v Athénách (508-507), o které budeme ještě později zevrubně mluvit. Díky novému obrazu dórské kolonizace je zpochybněna především ona starší výzkumná teze, předpokládající, že dórské fýly v zásadě existovaly už v rámci .kmenové organizace' ještě před odchodem dórskych svazů do svých historických sídlišť. V tomto případě by se relativně malé odcházející skupiny skládaly z členů třech dórskych fýlů a tři velké svazy jako fýly by si zachovaly napříč dlouhým časovým údobím svou původní organizaci a svoji soudržnost, stejně jako vědomí
14 Tamtéž, s. 28-29.
Politologická historie demokracie
identity. /.../ Způsob takového mechanismu členění se jeví jako nerealistický. Takto by se přesvědčivě nedalo vysvětlit tehdejší stěhování, stejné jako vznik a usazování řeckých idiomů spolu se svými dialektovými .smíšenými formami', které lze odvodit z komunikace s jinými seskupeními a z odpovídajících vlivů, jež přicházely zvnějšku."15
Vedle fýlů mluvíme často o skupinách s názvem frátrie (bratrstva) a gény (jednotné číslo genos); ty jsou označovány jako „sdružení podle pohlaví", představovaly tedy jakési prvky příbuznosti v řecké společenské struktuře. Dozvídáme se o nich víc v historické době, v níž měly jako podskupiny v poliš integrující funkce ve společenském životě občanů a kdy naplňovaly určité stabilizační úlohy řádu v rámci celé poliš. Členství ve frátrii bylo kupříkladu předpokladem k uznání plného občanství pro mladého brance. Jako elementy poliš to však byly pouze fiktivní příbuzenské svazky a gény nebyly vzdor starším výzkumných tezím žádnými příbuzensky propojenými spolky, jež pocházely z více rodin, ale primárně společenství, utvořené k praktikování určitého kultu. Jak uvádí Welwei, frátrie a gény byly proto stejně jako fýly komplementárními prvky k veřejným orgánům a institucím. To znamená k úředníkům, radám a lidovým shromážděním, které naplňovaly ústřední politické úlohy. Tyto instituce řeckých poleis se vztahují k prapůvodním formám „předstátních" společenství, v nichž už ale existovala vztahová přediva, tvořená sousedskými a příbuzenskými svazy, která fungovala v užším rámci svých vlastních sociálních systémů jako „záchytná sít" a současně i pro celek jako záruka bezpečnosti a spořádaného soužití. Konsolidace veřejných institucí, vybavených všeobecně uznávanými kompetencemi, a rozvoj zmíněných společenských organizačních forem představovaly souběžně probíhající a vzájemně se ovlivňující procesy v oné dlouhé pomykénské proměně řeckého světa, ve kterém se od pozdního 8. a raného 7. stol. př. Kr. rodily pozvolna státní struktury. Proměna před-státní společnosti ve státně organizovanou byla procesem velmi dlouhým a pozvolným, přesto můžeme určit její základní rysy.
Důležitými faktory v měnícím se světě po-palácové doby se tedy staly jisté tribální prvky v tehdejší sociální struktuře. Pod nimi rozumíme menší společenství, která už na místní nebo regionální úrovni díky silné sounáležitosti v rámej sousedských a příbuzenských vztahů naplňují pořádkové funkce a v rámci palácového panování nemohou být odstraněna. Strukturální prvky nemůžeme ovšem považovat za projev řádné kmenové organizace. Okolo roku 1200 př. Kr. začíná konec palácové doby, avšak komplexnější diagnózu příčin tohoto dlouhého procesu nelze zatím provést. Katastrofy v různých částech mykénského světa totiž nenastaly současně, nejdřív byl zničen palác v Pylu, později palác v Mykénách
o Ti
4. Vznik řecké civilizace a řeckých poleis
aTirynsu atd. Někde šlo pravděpodobně o zemětřesení, jinde o nájezdy loupeži-vých námořních svazů, onde o vzpoury domácího obyvatelstva, tažení různých kmenů. Celkový obraz nelze nastínit, jisté jenom je, že doba opevněných velkých paláců jako center moci a ekonomiky skončila, což mělo i důsledky pro politické myšlení. Francouzský filosof Jean-Pierre Vernant v práci Počátky řeckého myšlení16 píše, že tehdy „mizí i určitý typ království, určitá podoba sociálního života soustředěného kolem paláce, z řeckého horizontu se vytrácí postava božského krále". To, co se pak postupně vynořuje někdy až do počátku 8. století před naším letopočtem, je politicky a ekonomicky něco úplně jiného, je to nový vznikající „řecký svět", jenž se velmi odlišuje od celého východního prostoru, který s ním sousedil. Vzniká současně na řecké pevnině, v egejském ostrovním světě, na pobřeží jižní Itálie, na Sicílii a západním pobřeží Malé Asie.
Všude jde o jakési personální svazy, společnosti „bez státu", to znamená institucí s určitými kompetencemi. „V tomto období královská moc nejenže pozbývá svých privilegií, a pokud někde v Řecku přežívá, ustupuje aristokracii; tato basileia se liší od mykénské svou povahou. Král nejen změnil své jméno, nýbrž i své poslání."17 Došlo ke zhroucení absolutní moci, všemocný král je vystřídán paletou společenských funkcí. Později se rozkládá i moc aristokracie a je nahrazována mocí sdružených občanů. Mnohé nám nejprve osvětlí výsledky výzkumu tzv. Velké řecké kolonizace.
Takzvaná velká kolonizace Řeků
„Řecké osídlování řady pobřežních oblastí, ostrovů Středozemního moře a oblasti Černého moře, označované za velkou kolonizaci, začalo zhruba v polovině 8. století a pozvolna doznívalo kolem let 550-500 př. Kr. Jednalo se tu o zakládání nových sídlišť, která se zpravidla rozvinula v samostatné poleis a převzala potřeby a instituce .mateřského města' (metropolis), ale případně na něm zůstala politicky a právně závislá nebo se své samostatnosti musela vzdát, pokud se ocitla v oblasti působnosti expansivních snah větších poleis ve svém regionu. Dnes běžné označení těchto zakladatelských aktů jako .kolonie' je v zásadě matoucí, neboť jeho moderní pojetí implikuje představu okupace a inkorporaci cizích teritorií a podrobení jejich obyvatel expandující mocnosti. Pro tento případ relevantní řecký termín zní apoikia a označuje podle smyslu .usídlení se vně', mimo občanský svaz, z něhož zakladatelský akt vyšel, popřípadě z něhož pochází většina .kolonistů'. Usídlenci v takové řecké apoikia se přitom lišili od coloni v římském slova smyslu colonia. Ti se na základě usnesení římského lidu jako
15  Tamtéž, s. 39-40.
16 OIKOYMENH, Praha 19'JÍ, s. 18.
17 J. P. Vernant, Počátky řeckého myšlení, s. 32.
Politolog!rká historie demokracie
4. Vznik řecké civilizace a řeckých poleis
občané římského nebo latinského práva (většinou) mají udržet ve městě, které si Římané podrobili, anebo na území, které okupují, a zajistit zde vládu Říma. Typu římské colonia odpovídají spíše na základě rozhodnutí poliš zakládaná vnější sídliště v 5. a ve 4. století před Kr., která sloužila bezpečí Athén. Je otázka, do jaké míry už v průběhu velké řecké kolonizace byly zamýšleny obdobné zakládací akty na podkladě oficiálních rozhodnutí veřejných institucí .mateřských měst'. V počátcích kolonizačních hnutí to můžeme s jistotou vyloučit. V řeckých obcích 8. století ještě neexistovaly žádné pevné institucionální rámce, a tak tu - jak bylo už vícekrát zdůrazněno - tehdy panovaly ,předstátní' poměry. Musíme ale nepochybně počítat s rostoucí mobilitou, jak je zřejmé z Homérových eposů, v rámci kterých mnozí jednotlivci putovali z místa na místo nebo se ocitali v cizině, ať už byli z vlastních sídlišť vyhnáni mocnými protivníky nebo vypuzeni místním společenstvím, ať už byli zajati piráty a kdesi mimo vysazeni, ať už sami provozovali pirátství anebo obchod, ať už se dávali do cizích služeb jako válečníci nebo věřili, že se svými příbuznými v daleké zemi najdou lepší místo k bydlení, jak to dovedli vyprávět básníci o Odysseovi po jeho přistání u Kyklópů (Odysseia, IX, 125-136). Ani v příběhu o Fajácích (Odysseia, VI, 4-10) není líčeno, jak kolonisté na základě rozhodnutí své .domovské obce' zakládají apoikiu (kolonii). Básníci spíš vyprávějí o (fiktivním) přesídlení celého lidu (démos) pod vedení jeho prvního muže, který je charakterizován svým postavením jako nejvyšší /vůdce' (basileus). Eposy líčí předpoklady a rámcové podmínky pro počátky velké kolonizace Řeků. V tomto, ještě .předstátním' světě se orientují zakladatelé (oikisté) nových sídlišť podle svých stávajících cílů a poměrů, které je obklopují."18
V naprosté většině nových řeckých sídlišť šlo politicky o skupiny obyvatel soustředěné okolo nějakého basilea, jehož pozici nelze ovšem charakterizovat jako pozici krále, jak jsme již uvedli. Basileus nebo také pán určitého hospodářství (oikos) stál na vrcholku jakési společenské pyramidy, složené z příbuzných, důvěrníků a dalších svobodných a nesvobodných obyvatel. Oikos tvořil také určitý malý okruh moci, na němž se podíleli tou či onou měrou všichni svobodní lidé, kteří měli za úkol bránit dané společenství. Jádro občanů tvořili ti, kdo byli schopni si pořídit výzbroj bojovníka, hoplíta, což bylo dost nákladné. Ti se také společně scházeli a radili, společně rozhodovali. Jistá hospodářská nezávislost těchto svobodných a jejich schopnost vést boj jim poskytovala i jistou nezávislost na momentálním pánovi oiícos, jenž nebyl vlastníkem všeho, pozemků i lidí. Hlavní společenský rozdíl byl mezi svobodnými a otroky, nikoli mezi tím, kdo stál na vrcholu společenské pyramidy, a kdo byli pod ním. Tak se vytvářely poleis, jako společenství svobodných občanů, kteří byli majetkově
18 Tamtéž, s. 44-46.
nezávislí a společně rozhodovali. Jenže pro všechny, kdo žili ve vyspělých poleis a reflektovali s velkým časovým odstupem jejich rané počátky, bylo obtížné, ba dokonce nemožné překlenout dobu mezi vládou mytických králů a nastolením politických úřadů v poliš, především zvolených úřadů archontů. Dodnes nemáme spolehlivé údaje o tom, jakým způsobem například v Athénách přešla moc od basilea, jenž byl mylně považován za krále, k archontům, ročně voleným úředníkům. Tato neznalost se týkala i Aristotela, jenž mylně předpokládal, že Athény měly původně královské zřízení.
Vznik a rozvoj institucí v prostředí řeckých sídel
„Aristoteles ve svých líčeních ústavních teorií vychází z toho (Politika, 1297bl6), že poliš jako politická organizační forma vznikla z královského panování. Rozumí jeho další historii jako sled ústav, jejichž ráz utvářel vývoj bojové taktiky. Po údobí království měli jezdci jako nadřazený bojový druh určovat politické dění a jako vedoucí vrstva představovali oligarchii (vládu malé skupiny). Do té doby, než vývoj vojenské taktiky na základě falanx začal vyžadovat větší nasazení hoplitů (to znamená těžce vyzbrojených .pěšáků'). V důsledku toho se tak stala spornou původní vláda jezdců. Pak měla vzniknout takzvaná politeia hoplitů, .ústava' (.zřízení'), v rámci které při hledání politických rozhodnutí dominovala širší střední vrstva hoplitů. Užití pojmu politeia, který vznikl teprve v klasické době a primárně označoval osobní spojení občanů (politerí), je zde ovšem anachronismem. Aristoteles se v tomto případě neorientuje jen podle kategorií klasické řecké teorie státu, ale kreslí zde i silně zjednodušený obraz sledu ústav, jejichž znaky přenáší na dobu, ve které se ještě nevyskytovala v řeckých sídlištních a obranných pospolitostech (společenstvích) žádná jím předpokládaná institucionální skladba. Jeho paradigma je tu bezpochyby epické ztvárnění systémů vlády, jejichž rozličnost a komplexitu v sobě Aristotelova teorie neobsáhla. Odhlédnuto od toho, jezdci v raném Řecku nebyli obecně nadřazeným bojovým druhem; bojová síla thesalských jezdců byla spíš výjimkou. Institucionální pravidla se ovšem vyvinula v mnohých společenstvích z řídících struktur a forem společenského života, jak už bylo naznačeno v homérskych eposech. Epické scény odrážejí do hloubky jdoucí proměny společenských a .politických' struktur v mnoha řeckých sídlištních společenství v průběhu 8. století. Ze silné monarchie ovšem vytváření poleis nevycházelo. To ale neznamená, že by se v Řecku v době mezi katastrofami mykénského palácového systému až po rané tyranie v oněch oblastech, v nichž povstaly organizační formy typické pro poliš, obecně nevyskytovaly žádné samovlády. V druhém zpěvu Iliady jsou proti sobě názorně postaveny .samovláda' a .mnohovláda' jako dva vzájemně se vylučující způsoby panování a současně tak vyjádřeny rozdílné dobové představy řídících funkcí a výkonu moci v obranných nebo v sídlištních svazcích. .Mnohovláda' tu
Politologická historie demokracie
nepředstavuje žádnou šifru pro proto-demokratické koncepty, ale poukaz na způsob proměnné hry sil v řeckých obcích, v nichž byly na denním pořádku rivality a konkurenční boje mezi vysoce postavenými osobami a členy společenských ,stavů', jakmile šlo o vedoucí pozice a vliv na události. Podle stavu věcí se spory odehrávaly v přehlédnutelných místních rámcích. To, že na vývojovém stupni rané doby nejprve vznikaly jednoduše strukturované skladby institucí, neznamená v posledku, že se v postmykénském Řecku nacházely zdroje pro stabilizaci monarchické vlády /.../ Částečně skokový nárůst obyvatelstva v 8. století však vytvořil nové problémy, které se především odrazily v právní praxi. Potřeba regulace v této oblasti je zdůrazněna ve dvou pozoruhodných epických scénách, jak to mohlo být typické pro sídlištní společenství .homérskeho' světa. V Odysseie (XII, 439) je připomenuto úsilí muže, který na agoře (místo pro shromáždění) má rozhodnout ,mnohé procesy stran ve sporu' a ve slavné soudní scéně Iliady (XVIII, 497-508) je vylíčeno urovnání sporu ze strany skupiny gerontů (,nej-staršíclť), kteří musejí posoudit, zda muž, který se dopustil smrtelného deliktu, má opravdu vyplatit příbuzným zabitého jimi akceptovanou .pokutu za vraždu'. .Soudci' (popřípadě .rozsuzující muži') a strany ve sporu jsou obklopeni muži z lidu (démos), kteří se vášnivě podílejí na průběhu jednání. Je pozoruhodné, že v ani jedné scéně se výkonu soudcovské činnosti nebo vedení jednání neujímá žádný basileus /.../.
Právní představy v homérskych eposech nepochybně vycházejí z dlouhých tradic. Už v rámci mykénských palácových systémů existovala pravidla pro řešení sporů, jak je zřejmé z lineárních tabulek B s odkazem na jeden právní spor mezi kněžkou a společenstvím lidí (damos = démos = lid) jistého statkáře. Možnosti a předstupně zavedení ústřední instance (kolem roku 700 př. Kr.), v rámci které společenství lidí (démos) nalezne obecné uznání, jsou zdůrazněny v obraze ideálního basika (vladaře) ve vstupních verších - Hesiodovy Theogonie, v níž se vypráví mýtus o vzniku Země. Podle něho soudobá žádoucí představa basika je taková, že se vyzná v dědičných právních normách a umí jc správně vyložit a stejně tak dovede urovnat ,velký spor'. Text ukazuje, že byla vyžadována pravidla k zachování vnitřního smíru a k zajištění potřeby pořádku, a zběhlý muž, který je označován jako basileus a bezpochyby všeobecně uznáván, avšak není žádným ,vládcem', má šanci získat pravomoc k výkonu smírčího soudce. Na agoře jej všichni okouzleně pozorují, když se ujme slova. Zřejmé se tu ohlašuje přechod z .předstátní' právní praxe k institucionalizaci funkce, zastávané a soustavně ji vykonávané osobou, jejíž postavení se neod-vozuje z monarchické moci, ale spočívá na důvěře, kterou požívá. To, že .veřejný prostor' agory hrál významnou roli i jako řečniště jednotlivých osobností v tomto transformačním procesu, potvrzuje další epická scéna, ve které muž mocný slova je chválen a ve svém sídlišti obdivován ,jako bůh' (Odysseia VIII, 170-173) /.../
4. Vznik řecké civilizace a řeckých puleis
Lid (démos) nelze při důležitých rozhodováních obejít, a tak se v eposech odrážejí už určité předpoklady pro jeho institucionalizaci. V pozdním 7. století byl tento rozhodující krok naplněn ve vývoji k státnosti v celé řadě obcí."1''
„Zvěčnění a regulace označují i vývoj starších před-státních poradních shromáždění v orgány polís. Pod .formalizací' tohoto způsobu můžeme bezpoehyby rozumět omezení počtu členů gerúsíe ve Spartě na třicet (včetně obou králů). Podobná ohraničení se vyskytovala i na Krétě, kde bylo pravidlem třicet členů rady (nebo dvacet v menších poleis), stejně jako v Argu, kde instituce takzvaných osmdesáti zřejmě vzešla ze staré šlechtické rady. Další příklady fixace po&u členů ve starších radách nabízejí Knidos a Elis. Údajně se tak mělo zabránit, aby se boje o získání pozic mezi kandidáty z vyšších vrstev, kteří jediní přicházeli pro tyto funkce v úvahu, nedostaly mimo kontrolu. Zmíněného cíle v celé řadě obcí bylo ale zřejmě možné dosáhnout i díky relativně vysokému počtu členů rady, stejně jako přijetím zvláštních přístupových kritérií, kdy například jako předpoklad pro přijetí do rady (areopag) bylo vyžadováno oblečení vrchního úředníka, což se týkalo případu Athén.
Zvláštní význam pro další řecké dějiny získalo lidové shromáždění, které v klasické době platilo za symbol svobody a svébytnosti hellénské obce. Spolu s vývojem shromáždění dému v pravidelnou instituci je neoddělitelně spojeno zformovaní .občanského státu' poliš, jejímž charakteristickým znakem je účast občanů (polités) na hledání odpovídajících rozhodnutí. Nicméně v celé řadě poleis se vykytovala omezující ohraničení aktivního občanského práva, to znamená práva na podílení se na jednání a na rozhodování, rovněž tak na výkonu veřejných funkcí. V Epidauru se skládalo toto plné občanství z grémia o 180 osobách. V Massalii bylo zavedeno patrně už při založení kolonie ohraničení práva na úřední oblečení, jakož i práva na způsob dědění kandidatur, které ale podle Aristotela {Politika, 1305b4) bylo posléze zrušeno. Podobná omezení jsou známa i z Knidu a Herakleia u Pontu. Počet tisíce plně oprávněných se dochoval pro Kolofón, pro Kymé v Malé Asii, pro některé apoikie na západě... Na rizika vyloučení částí dému v obcích, které platily po vzniku řeckých ústavních pojmů v druhé polovině za oligarchie, se v antickém Řecku neustále poukazovalo v teoretickém diskursu o podobě státu a v debatách praktické politiky."20
19 Tamtéž, s. 60-64.
20 Tamtéž, s. 70-71.
ľolitologická historie demokracie
5. Řecký model demokracie mezi oligarchií a tyranií
Moderní věda se shoduje v tom, že model demokracie začal vznikat v první polovině 5. století př. Kr. Ve zcela určité době, za zcela určitých okolností, jak historických, tak kulturních, a navíc v určitém historickém kontextu. Řecká demokracie vzniká jako athénská demokracie. Její vznik je tedy spjat s athénskou poliš a jejím politickým vývojem. Model demokratické vlády se ovšem rychle šířil do dalších řeckých poleis a rychlost tohoto procesu dokládá, že všude existovaly podobné myšlenkové struktury jako v Athénách. Síření demokracie probíhalo většinou spontánně, bez zásahů a podpor. Dalo by se také říci, že řecký svět byl tehdy zralý pro demokracii. Rozhodujícím předpokladem však byla existence svobodných majitelů půdy, kterou jim nikdo nepřidělil nebo nedal k dispozici, ale na níž se usadili a začali svobodně hospodařit. Tato ekonomická svoboda vedla k hledání různých forem politické svobody. Nikdo neměl zájem na tom, zřizovat si nad sebou nějakou cizí moc. Politická práva měli ti, kdo si mohli pořídit výzbroj a mohli tak bránit společenství.
Athény v pátém století př. Kristem představovaly politický region, jenž se geograficky nazýval Attika, region, v němž většinou vládli majitelé pozemků, šlechta a bohatí občané, usilující o uchování nadvlády nad ostatními, tj. především bez/.emky nebo nájemci půdy. Zvlášť naléhavý byl problém ve vztahu majitelů půdy a nájemníků, kteří ručili za nájem nebo půjčky svým tělem, a když nájem nesplatili, byli i s dětmi odváděni do otroctví. Samovláda skupiny bohatých mohla existovat jako politický model bud v podobě oligarchie, nebo tyranie. Ani jedno se ovšem nepodařilo natrvalo prosadit. Monarchie spíše existovala jenom ve vzpomínkách na dávné doby, oligarchická vláda si nedokázala vyvinout trvalejší struktury a tyranie vždy představovala něco výjimečného a přechodného. Aristoteles v úvodu ke své Athénské ústavě21 píše, že dlouhou dobu probíhaly rozbroje mezi urozenými a lidem. Nakonec se prosadila demokracie, zřízení, v němž má v rukou politickou moc démos, tj. všichni athénští občané. Prosadila se díky téměř třicetileté reformní snaze určitých předních Athéňanů, kteří se snažili politicky povýšit význam shromáždění občanů na agoře a jejich společných rozhodovacích pravomocí. Demokracie tedy nevznikla náhle a rychle, ale vznikala postupně v řadě politických zápasů, například s tyraniemi. Navíc nevznikala podle nějakého předem daného projektu či plánu. V Řecku nevznikla demokracie na základě nějaké teoretické reflexe nebo hlubokých filosofických náhledů. Vznikla díky politickým reformám, které vycházely z určitých konkrétních politických požadavků. Když se demokracie stala politickou skutečností, vznikly
5. Řecký model demokracie mezi oligarchií a tyranií
také různé teoretické reflexe, včetně její kritiky, především ze strany řeckých filosofů.
Celá historie demokracie začíná tím, že Řekové velmi brzy po vzniku svých poleis lematizují otázky moci (krátos) a vlády (arché). Již od raného 7. století lze vystopovat pojem archón, tj. ten, jenž vládne, i když jen v mezích jistých omezených kompetencí. Rozhodně to neznamenalo nějaký raný koncept suveréna či suverenity. Veškerou moc pak postupně získali občané (démos), odtud demo-kratia. Základní opozitum vůči této moci je oligarchia, vláda nemnohých, skupiny (oligoi), tj. šlechty a bohatých. Někteří v této věci mluvili o vládě aristokracie (aristokratiá) nebo elity (aristoi), ale míněno bylo totéž co oligarchie. Rozdíly mezi mocí a vládou Řekové netematizovali.
Řecká demokracie se vyznačovala tím, že nebylo možné určit, kdo vlastně v poliš vládne, neexistoval v nich nějaký zásadní rozdíl mezi vládnoucími a ovládanými, delegovaná moc byla minimalizována a byla pod stálou kontrolou shromáždění občanů, které jediné rozhodovalo. Ti, co vládli, archonti, byli vybíráni shromážděním (ekklésia) občanů pro výkon určitých administrativně-organizačních úkolů, ale stále se jednalo o tytéž občany. Jednou jako archontés, podruhé jako ekklesiustés a opačně. Pak také mohli být občané v roli soudců (dikastés). V podstatě šlo o to, že řecká demokracie neznala žádnou samostatnou státní moc mimo moc občanů. A v tom byl také její základní rozdíl oproti všem jiným stálním a politickým útvarům té doby, které se zakládaly na státní moci bez moci občanské, protože vůbec tuto moc neznaly.
Platón (428/4Z7-348/347 př. Kr.) tuto věc ovšem akcentoval kriticky. To, že v Athénách vládne demokracie, moc bez konkrétních vládnoucích, charakterizoval spíše jako anarchii (anarchos), nebo, jak také říká ve své dialogické knize Zákony, „svobodářství" bez správné míry. „Platí tak o veškeré moci tatáž slova, že kdykoli se sloučí v člověku nej větší moc moudrostí a rozumností, tehdy klíčí vznik nejlepší ústavy a také takových zákonů, avšak jinak nikdy nevznikne."22 Ve skutečnosti by moc, kterou si představoval, byla mocí oligarchickou, protože moc královskou připsal jednoznačně Persii. Jsou jakési dvě matky ústav a bylo by správné říci, že z nich mají původ ostatní; je správné nazývat jednu monarchií a druhou demokracií i tvrdit, že onu první má v plnosti národ perský, tuto my; ostatní pak skoro všechny jsou z těchto různě smíšeny."23 Jenže mezi demokracií a oligarchií existoval propastný rozdíl, občan v demokracii nemohl být „poddaný", respektive pokud by byl „poddaný", nebyl by už občanem. Což později v 18. století jako jediný přesně pochopil J. J. Rousseau.
21 Aristoteles, Athénská ústava, 1'raha 2004.
22 1'latón, Zákony, Praha 1197, s. 101
23 Tamtéž, s. 82.
Politologická historie demokracie
Aristoteles v Athénské ústavě píše, že původně byla ústava zcela oligarchická, úřady byly obsazovány podle urozenosti a bohatství. Nejvýznamnější byli basi-kus, polemarchos, archón. Ten byl podle Aristotela nejmladším úřadem a byly mu přidělovány nové záležitosti. Archontů bylo devět, původně byli voleni doživotně, potom na devět let. „O tom, jakým způsobem přešla v Athénách moc od králů (basileus) k archontům, ročně voleným úředníkům, jejichž seznam začínal rokem 683/2, nemáme žádné spolehlivé údaje."24 Vedle archontů byla druhou mocenskou institucí Rada (búlé), zasedající na Áreově pahorku (Areos pagos) blízko agory, již krátce nazýváme Areopag. Rada měla dohlížet na zákony a na úředníky, zda podle nich jednají. Radu tvořilo podle Aristotela 401 vylosovaných občanů, později za Kleisthéna 500, především bývalých archontů a dalších úředníků, a byla pokládána za orgán šlechty a majetných. Vývoj se ovšem ubíral tím směrem, že moc stále více přebíralo shromáždění občanů na agoře a Rada ztrácela na významu, stejně jako se zmenšovala akceptace archontů. Búlé byla nakonec shromážděním, na kterém se hlavně rozhodovalo o tom, co se bude na agoře projednávat. Na Radu se ovšem mohli obracet i cizinci ve věcech veřejného zájmu.
Řecká demokracie se začala měnit v přímou demokracii, v níž se rozhodující mocí stalo shromáždění občanů (ekklésia). Občané zde rozhodovali jednoduchou většinou. Bodem obratu byl rok 462 a jeho iniciátorem byl Efiáltés, jak si ještě později ukážeme. Od té doby ustupuje oligarchie, politický systém, v němž se účast na politice odvozuje od urozeného původu anebo bohatství, a na její místo se dostává vláda většiny občanů bez ohledu na tyto charakteristiky. Každý občan měl svobodný přístup ke všem úřadům, ať byl chudý nebo bohatý. Tím se dostáváme k pojmu politické rovnosti. Ten byl tematizován ještě před 5. stoletím př. Kr. a vycházel z požadavku, aby vlastníci pozemků, kteří si byli rovni ve své vlastnosti svobodných majitelů, byli také politicky rovnoprávní. Podle odhadů moderního výzkumu byl původně podíl Athéňanů bez pozemkového vlastnictví na celkovém počtu mužských obyvatel zhruba třetinový. Jejich počet však neustále rostl, což vedlo k boji o to, kdo bude mít občanství a s tím spojená práva a kdo bude stále ohrožován pádem do otroctví pro nesplacené dluhy. Ve většině nově zakládaných poleis v celém řeckém světě však převažovali noví vlastníci, kteří měli přibližně stejné zábory půdy.
24 P. Oliva, Poznámka 3,1, in: Aristoteles, Athénská ústava, s. 85.
6. Solón
První řecký reformátor na cestě k demokratizaci Athén byl Solón, jenž byl zvolen archontem na období 594-593 př. Kr. Jako archont měl za úkol stát se rozhodčím či zprostředkovatelem v hlavním problému tehdejších Athén. Vyřešil ho tak, že zakázal ručit za půjčky vlastním tělem a zrušil dlužní otroctví. Naproti tomu odmítl nějaké nové rozdělení půdy, především šlo o požadavek, aby všichni měli stejné parcely, stejný podíl (isomoiria) na úrodné půdě. Místo toho Solón provedl změny politické, rozdělil pro potřeby politické účasti občany do čtyř příjmových tříd (zprvu podle výše produkce obilí, pak podle finančního příjmu), které nahradily aristokratický řád, spočívající na principu původu a majetku. Z majetkových tříd se losovali archonti pomocí bobového losu. Z jedné nádoby se vytáhla tabulka se jménem uchazeče a z druhé bob, byl-li bílý, byl zvolen, byl-li černý, zvolen nebyl. Především ale zavedl možnost odvolat se k soudu. Jak píše Aristoteles v Athénské ústavě, když je lid pánem hlasování na soudu, je pánem ústavy. Sněmu občanů se mohli nadále zúčastňovat i svobodní lidé, živící se námezdní prací. Solón byl často pokládán za zakladatele demokracie, a to díky vytvoření soudů.
Solónovými reformami byl prosazen princip, že politický řád je možné utvářet, že není stále stejný, tradovaný a neměnný. Tím byla vlastně vytvořena sama možnost politiky jako takové, protože jejím posláním bylo takový řád vylvářet. Politika, ta politika, byla nyní záležitostí jednajících občanů, jednáním, které mělo být zaměřeno na dobrý a spravedlivý řád. Cílem politického jednání se stala diké, spravedlivé jednání, eunomia (dobrý řád).
Skutečně demokratická politika je možná pouze na základě politické rovnosti (isonomia) občanů. Bez ohledu na původ, bohatství či vzdělanost. To je velký odkaz starověkého Řecka, platný dodnes. Jenže již tehdy měl tento princip své kritiky. Na prvním místě to byl Platón, jenž odmítal připustit, že občané, tak rozdílní ve svém vědění ä vůbec rozumových schopnostech, a tudíž schopnostech dělat rozumnou politiku, si mohou být politicky rovní. Mínil rovnost ve smyslu, \ že mohou plně participovat na politickém životě, rozhodování, včetně zastávání všech politických úřadů. V demokracii, v níž platí princip politické rovnosti, pak podle něj vládnou lidé chudí, bez vzdělání a povědomí o správném řádu. Demokratický pojem rovnosti postrádal ostatně obsah a jeho udržování mohlo podle Platóna vést pouze k tyranii. Mluví o čtyřech špatných státních zřízeních, timokracii, oligarchii, demokracii a tyranii. Jsou to zřízení, která jsou nejvíce vzdálena od rozumu, a tudíž postrádají řád. Vliv demagogů se především uplatňuje v demokracii. Podle Aristotela, druhého velkého kritika athénské demokracie, vede politická rovnost k pouhé vládě většiny, především chudých a málo vzdělaných. Logickým důsledkem je pak špatná politika. Tam, kde chybí ctnosti,
Politologická historie demokracie
7. Kleisthénés
se většina začne domnívat, že je nad zákony a že může všechno. Jinými slovy, v demokracii se postupně rozkládá a mizí mravní a politický řád, onen dobrý řád, který měli oba velcí filosofové na mysli. Ideálním zřízením je podle Aristotela políteia, spojeni pozitivních prvků demokracie a oligarchie, opírající se o moc početné střední třídy, tedy ani ne příliš majetných, ale ani ne příliš chudých.23 Tato představa ideálního zřízení se pak velmi podobá dnešním reprezentativním demokraciím.
S politickou rovností bývá také spojena sociální nerovnost. V Řecku osamostatnění politiky, počínaje Solónem, souviselo s tím, že „hospodářství, domácnost" (oíkos) byla oddělena od „státu" {poliš). Pro politické jednání se tím také ustavují určitá zvláštní pravidla v duchu známého výroku Kleóna, že nikdo nemůže usilovat o obecné dobro a současně plnit povinnosti vůči svým přátelům. Ještě za Solónova života se dostává do popředí politiky v Athénách Peisistratos, jenž se roku 561 př. Kr. zmocnil Athén a nechal se zvolit tyranem. Peisistratos se podle Hérodota zmocnil samovlády lstí, neuznával ideu politické rovnosti, usiloval o samovládu, provozoval nepotismus, ale nezrušil „systém dosavadních úředních hodností a nezměnil právní řád. Spravoval mésto podle platné ústavy/.../"26 Po jeho smrti se tyranie ujal jeho syn Hippias, jenž byl nakonec Kleisthénem s pomocí Spartanů (krále Kleoména I.) vypuzen a uchýlil se pod ochranu Peršanů, jimž nadále sloužil. Zúčastnil se také na jejich straně bitvy u Marathónu, jak bylo výše řečeno. Peisistratos neuspěl v pokusu odstranit instituce poliš a zavést natrvalo svou samovládu. Obecně se tedy dá říci, že tyranie neznamenala trvalý přímý a pozitivní přínos pro rozvoj řecké státnosti a její stability.
Na ostrově Samos vznikla například okolo roku 538 př. Kr. jedna z nej významnějších tyranských vlád, vláda Polykratova. Ten bezohledně odstranil všechny své rivaly, včetně svých bratrů, a nastolil vládu nad mořem, spojenou s loupež-nictvím. Jako každý tyran se snažil ohromit obyvatelstvo nádhernými stavbami, například výstavbou paláce bohyně Héry, nebo kilometr dlouhou štolou skrze horu, v níž byl veden vodovod. Doby tyranií byly vůbec dobami, v nichž nastal určitý hospodářský rozmach, nakonec ale byla každá násilně svržena, takže jejich úspěchy byly pouze spektakulární a dočasné.
25 Aristoteles, Politika, IV. kniha, Praha 1998.
26 Hérodotos, Dějiny, I, 59, Praha 1972, s. 41.
7. Kleisthénés
S Kleisthénem (508-501 př. Kr.) získala athénská demokracie svou základní institucionální strukturu. Ironií osudu bylo to; že Kleisthénés nezamýšlel své reformy jako prostředek neboli jako vědomý nástroj demokratizace. Spíše doufal, že v boji mezi jednotlivými aristokratickými skupinami získá reformami na svou stranu lid a bude se pak moci postavit svému soupeři Isagorovi. Ten se opíral o šlechtu, v letech 508-507 byl archontem a usiloval o založení tyranidy na základě toho, že všechny úřady obsadí třemi stovkami příslušníků šlechty. Nakonec byl vypuzen a odešel z Athén. Tím byla odstraněna tyranie, ale i vláda aristokratů a bylo vytvořeno místo pro demokracii. Obecně lze říci, že tyranie jako model vlády byla anachronismem. Nebyla totiž výsledkem nebo následkem rozpadu státních struktur. Příčinou jejího vzniku byla nedostatečně vyvinutá demokratická politická struktura, to znamená pravidla pro obsazování úřadů a pro výkon veřejných funkcí. Dokud vládly oligarchické, především aristokratické síly, byla možnost vzniku tyranie stále přítomná. Platón tedy neměl pravdu, když tvrdil, že hlavně demokracie přechází v tyranii, protože ta byla důsledkem deficitní státnosti a ne rozvinuté demokracie.
Dalším základním pojmem řecké demokracie je pojem svobody. Ta byla ceněna více než politická rovnost. Někteří současní interpreti dokonce kladou oba principy proti sobě a uvádějí, že demokracie znamenala hlavně politickou rovnost, a tím i jistá omezení svobod řeckých občanů. Samozřejmě že existovaly rozdíly mezi politickou svobodou a svobodou jako takovou. Například k základním právům řeckého občana patřilo právo svobodné politické řeči na shromáždění občanů (isegoria), ale vedle toho existovala možnost svobodně se vyjadřovat ve společnosti (parrhésia). V demokratické poliš byla totiž svoboda všudypřítomnou hodnotou, každý mohl žít svobodně podle své vůle, což oceňovali i její kritikové, jako byl Platón. Athéňané si mohli například svobodně volit své povolání, jejich soukromí nesmělo být narušováno, mohli si zakládat spolky, kluby atd. V Athénách vládla i jistá svoboda vyznáni, řecké náboženství bylo polyteistické, bylo uctíváno mnoho bohů, o jejichž přízeň se lidé ucházeli. Řecko bylo plné chrámů, uctívajících jednotlivé bohy. S výjimkou raných dob se ale Athéňané spoléhali sami na sebe a rozhodující pro ně bylo usnesení lidového shromáždění na agoře. Každé rozhodnutí na něm bylo uvozeno slovy: „Lid dospěl k názoru... Zdá se mu správné..."Tyto formulace nejlépe vystihují samu podstatu řecké demokracie. Nejde o vyhlašování konečných pravd, ale o výsledek veřejné rozpravy, v níž nikdo neznal pravdu, a proto mohla být debata kdykoli znovu otevřena, pokud byla znovu zařazena na program jednání shromáždění.
Vzhledem k těmto skutečnostem označují někteří badatelé většinu historek o pronásledování „nezávislých intelektuálů" kvůli hledání pravdy v Athénách
Politologická historie demokracie
za výtvory kritiků athénské demokracie. Týká se to do jisté míry i procesu se Sokratem, kde se pochybuje o obsahu jeho žaloby. Tu nám ve svých vzpomínkách zprostředkoval například Xenofón, velký a radikální kritik demokracie. Píše, že Sokrates byl obžalován, že neuznává bohy, které uznává stát, a že zavádí nové bohy, a tím kazí mládež. Tato obžaloba je dnes zčásti zpochybňována, protože stát nepředepisoval žádnou víru v určité bohy, jak tomu bylo v například v Asýrii nebo Persii.
Nejstarším pramenem pro vývoj k demokracii je Hérodotos, který okolo roku 430 př. Kr. konstatuje, že to byl Kleisthénés, který zavedl demokratia v Athénách. 411 př. Kr. pak přijalo athénské shromáždění lidu dekret, v němž Kleisthéna označilo za otce demokracie. Pojem demokracie se tedy objevil relativně pozdě, když už dlouho předtím bylo praktikováno to, co tento pojem označoval. Šlo především o sice nekodifikovaná, ale respektovaná základní práva řeckých občanů, o isonomii (politická rovnost každého občana), isegorii (rovné právo na svobodnou řeč na shromáždění) nebo isokratii (rovný nárok na vládu, respektive na všechny úřady v poliš).
K isonomii uvedla Hannah Arendtová, že tato politická rovnost „existovala jen v této specificky politické oblasti, kde se spolu setkávali jako občané, a ne jako soukromé osoby /.../ Rovnost řecké poliš, její isonomie, byla atributem poliš, a nikoli lidí. Ti dosahovali rovnosti na základě občanství, nikoli narozením. Ani rovnost, ani svoboda se nechápaly jako vlastnosti, které jsou inherentní lidské přirozenosti".27 Z toho je zřejmé, že pro nový demokratický řád byla určující především myšlenka rovnosti, jenž se tím odlišoval jasně od tyranie nebo oligarchie. Všichni ti, včetně velkých filosofů, jako byl například Platón, se pak na základě odmítnutí principu politické rovnosti dostávali na pozice oligarchie. Jedině Aristoteles, jenž na demokracii oceňoval princip svobody, dokázal v polítéii vymezit ideální střed mezi demokracií a oligarchií.
Kleisthénovy reformy obsahovaly tedy především zavedení jednotného politického občanství Athén a vznik správních okrsků, tzv. dém, z nichž se delegovali zástupci do centrální Rady pěti set. Toho bylo dosaženo novým složením tradičních čtyř fýl, které byly do té doby v podstatě společenstvími, založenými na příbuzenství, čímž se rozhodným způsobem oslabily vazby na lokální původ a rodiny. Novým základem politického řádu se staly obce, démy, základní správní jednotky. Velké státní území Athén, skládající se pravděpodobně až ze 139 dém, bylo rozděleno do třech rovnoprávných částí, měst, vnitrozemí a pobřeží vždy po deseti trityjích, dohromady tedy vzniklo třicet těchto správních jednotek. Jedna trytie z města, jedna z vnitrozemí a jedna z pobřeží pak tvořily fýle, jejichž celkový počet byl 10. Každá z nich pak vysílala 50 zástupců zvolených najeden rok
r
dol
7. Kleisthénés
27 Hannah Arendtová, O revoluci, Praha 2012, s. 27.
do Rady pěti set. Největší jednotka byla tedy fýle, menší tritye a nejmenší démy. Démy byly velmi důležité, získaly právo vést si listiny občanů, mohly mít vlastni úředníky, například zvoleného nebo vylosovaného starostu (démarchos) a kněze a organizovaly vlastní shromáždění obce na agoře. Měly vlastní majetek, a jejich prostřednictvím byla tedy vytvořena lokální autonomie politických a kultovních společenství, ale současně politicky propojených do jednoho celku.
Všechno občanstvo athénského státu bylo nyní politicky spojeno podle principu delegovaného zastoupení a samozřejmě také jednotným pojetím politických práv občanů. Je zjevné, že toto politické propojení občanů bylo předpokladem pro vznik integrované poliš, jednotného politického společenství. Jeho vytvoření bylo nutné. Athénský stát měl rozlohu zhruba 2 250 čtverečních kilometrů, což bylo na tehdejší poměry obrovské území. Bylo pak jen přirozené, že se na něm etablovala různá lokální mocenská centra, a tím i partikulární zájmy, umožňující pokusy o tyranii, například Peisistrata.
Občanské sebevědomí se pak projevilo i v další instituci, ostrakismu, střepi-novém soudu. Političtí vůdci mohli být na deset let posláni do vyhnanství, aniž by přitom ztratili občanský status nebo majetek. Tento proces měl dva stupně. Každý rok mohli členové Rady zvednutím ruky rozhodnout, zda se má konat ostrakismus. Pokud ano, konal se soud o dva měsíce později na agoře. Zde každý člen dému vhodil ostraku, hliněný střep, na němž zaškrtnul jméno toho, kdo měl být vypovězen. K vypovězení bylo třeba 200 hlasů členů shromáždění. Tento soud se konal dvacet let po svém zavedení poprvé v roce 487, aby občané vypověděli jednoho příbuzného bývalého tyrana. Bylo to v době po bitvě u Marathónu, kdy sebevědomí občanů velmi vzrostlo. Poslední ostrakismus byl proveden v roce 417. Podle Charlottě Schubertové28 byl ostrakismus namířen proti tyranům a jejich přátelům, ale také proti těm, kdo příliš vynikali bohatstvím a vlivem, tedy proti aristokratickým politikům, respektive byl nástrojem jejich kontroly. Příznačně se její práce jmenuje Moc lidu a bezmoc myšlení. Nejznámější byly dva procesy proti Miltiadovi, o nichž nás zpravuje Hérodotos, ale mluví o nich i Platón. První se konal v roce 493 nebo 492 kvůli tyranii na poloostrově Chersonesos. Miltiadés pocházel z Athén a nastoupil po svém otci jako tyran v království, které bylo pod perskou vládou. Po jónském povstání se vrátil do Athén a bojoval proti perské invazi, vítězství u Marathónu bylo z jisté části jeho zásluhou. Přesto byl obžalován kvůli bývalé tyranii, soud se však konal před dikasterií, soudním shromážděním, a to ho osvobodilo. Pak byl dokonce zvolen stratégem a vypravil se na válečnou výpravu na ostrov Paros. Zde svatokrádežně znesvětil chrám bohyně Deméter Thesmoforos, byl však nakonec vyhnán a na útěku se zranil. Když se vrátil do Athén, byl obžalován kvůli
28 Ch. Schubert, Die Macht des Volkes und dle Ohnmacht des Denkens. Studien zum Verhdltnis von Mentalität und Wissenschaft im 5. Jahrhunderl v. Chr., Stuttgart 1993.
Polilulugická historie demokracie
37
7. Kleisthénés
klamání lidu, protože nikdy neuvedl pravý důvod, proč se s vojskem vypravil na Paros. Klamání lidu platilo tehdy za typický způsob chování tyrana. Nakonec byl ~1 odsouzen k smrti, ale posléze omilostněn a odsouzen jen k vysokému peněžnímu trestu. Během procesu však zemřel na následky zranění, které utrpěl na ostrově Paros. Tyto a další procesy, o nichž budeme ještě pojednávat, vyvolávají řadu otázek, především zda se tu nejedná o politicky motivovanou praxi. Démos začal vládnout a podléhal určitým skupinám, které prosazovaly své politické zájmy pomocí institucí řecké demokracie. Nejdůležitéjší na této proceduře bylo, že s její pomocí byl dotyčný odstraněn z možnosti politického jednání a účasti v místě své poliš. Jinými slovy, byla omezena jeho politická práva. Celý tento vývoj až po Kleisthéna ukazuje na tři základní rysy řecké demokracie. Za prvé, řecká demokracie byla vždy radikální, opírala sc o politickou rovnost občanů a o jejich přímou vládu. V Řecku se nikdy nevytvořilo silné království, ani sakrální základ světské moci. V tom se zásadně lišilo od všech království a říší, které vznikly v oblasti Malé Asie, Mezopotámie, Persie, Egypta atd. To, že byli v Řecku občané schopni vytvořit v poleis poměrně stabilní politické režimy, které se navíc mohly bránit zahraničním intervencím, byl téměř zázrak. Podivuhodné také bylo, že k tomu nepotřebovali žádnou velkou teorii, žádné definice demokracie. Stačilo jim, že demokratický systém stál na politické rovnosti a rozhodování většiny, ale současně poskytoval dostatečný prostor pro svobodu v každodenním životě.
V Řecku se poprvé na scéně dějin objevil svobodný občan, svobodný vlastník, disponující určitými občanskými právy. Občan, jenž byl určujícím subjektem politiky, jenž nechtěl přijmout dichotomii mezi vládnoucími a ovládanými, mezi občanem a státem a dokázal skloubit rovnost a svobodu. Žádný systém přímé demokracie však není bez rizik tzv. tyranie většiny. Prvním dokladem jsou výše zmíněné politické procesy. K nim také patřil systém denunciací a různých udání, směřujících k búlé. Profesionální sykofanti, tj. ti, kdo podávali žaloby nebo udání, patřili k řecké přímé demokracii stejně nutně a často jako nepřiměřené tresty.
Tyranie většiny je vždypřítomné ohrožení demokracie. Bylo tomu tak ve starověkém Řecku a stejně tak to viděli američtí Otcové zakladatelé. V Řecku se to poprvé projevilo po vítězných bitvách nad Persií. Musíme si uvědomit, že tehdy vlastně vzniklo řecké sebevědomí, řecká identita jako protiklad orientální despocie. Démos, jenž společně rozhodoval na shromáždění, začal cítit svou moc a dával najevo. Začala se vytvářet určitá mentalita athénského dému, která získala nepříjemné zaměření proti „racionálnímu poznání" (logos) a jeho možnostem. Začalo se mluvit o tom, že vládne démos monarchos, lid jako vládce. Někteří athénští intelektuálové pak získali pocit, že chování dému vykazuje určité patologické iracionální rysy, vyjádřené pojmem mania, iracionalita, nebo dokonce šílenství. K chování dému patřila mimo jiné podle mnohých nespou-tanost, nevázanost, nespravedlnost, nedostatek vzdělání atd. Podle Platóna si v demokracii každý myslí, že může dělat, co se mu líbí, a lid je hnán svými pudy
a ne rozumem. Tím vším se propast mezi řeckými filosofy a řeckou demokracií prohlubovala. V dialogu Gorgias pak Platón ukazuje, že filosof, jenž podle svého přesvědčení nepředpojatě sleduje pravdu a největší dobro, může být přesvědčen o své výjimečné schopnosti dělat politiku. „Myslím, že já jsem jeden z mála Athéňanů, abych neřekl jediný, který pěstuje politické umění v pravém slova smyslu toho slova, a že jediný z lidí naší doby provozuji pravou politiku."29 Toto přesvědčení, že filosofova individualita, vedená rozumem, stojí nad společenstvím občanů, je pak také názorně vidět na procesu se Sokratem.
Ten se konal v zimě 399 př. Kr. Byl to proces s filosofem, jenž své názory svobodně hlásal už 25 let a neměl s tím žádné problémy. Přitom to byly názory, které byly vůči řadě principů řecké demokracie velmi kritické. Jenže několik let před procesem se odehrály události, které trochu změnily postoj Athéňanů vůči demokracii. Především začali pociťovat povinnost bránit své demokratické svobody. Například po přechodném pokusu etablovat oligarchii v roce 411a znovu 410 př. Kr. přijali zákony, v nichž byl odpor proti těm, kdo chtějí zrušit demokracii, vyhlášen jako nutný. V roce 411 například Demofantův zákon stanovil, že každý, kdo se pokusí zrušit demokracii v Athénách, bude prohlášen za nepřítele a beztrestně zabit. V roce 404-403 byli Athéňané poraženi v peloponnéské válce s oligarchickou Spartou, která pak podpořila svržení demokracie v Athénách. Nastoupila vláda tzv. třiceti tyranů, která redukovala počet plnoprávných Athéňanů z cca 45 000 na 3 000. 2 500 osob, z toho 1 500 občanů, bylo bez soudu popraveno. Po obnově demokracie byla sice přijata amnestie pro přátele a spolupracovníky tyranie, přesto vůči těmto lidem bylo projevováno nepřátelství.
Žaloba vůči Sokratovi měla patrně toto pozadí, protože byl znám jako odpůrce demokracie a v očích mnoha občanů měl sklony k oceňování oligarchie. Italský filosof druhé poloviny 19. století, Antonio Labriola, dokonce píše ve svém díle o Sokratovi z roku 1871, že jeho filosofie vznikla jako protiklad k demokracii. Udržoval vztahy se skupinou třiceti tyranů, k nimž patřil jeho žák Kritias. Za jejich vlády z Athén uprchlo mnoho demokratů, Sokrates zůstal, a byl dokonce zapsán do listiny tří tisíc privilegovaných.
O smrti Sokrata rozhodl soud, který měl 501 členů, athénských občanů, vybraných losem. 281 z nich rozhodlo, že je vinný. Kdyby z nich třicet hlasovalo jinak, byl by osvobozen. V druhém kole šlo o výši trestu, a zde to bylo horší: 361 proti 140. O výši trestu rozhodoval návrh žalobců, což byli tři athénští občané a protinávrh obžalovaného. Sokrates navrhl, že by měl dostat ocenění města Athén, místo za stolem v Prytaneiu, a tím si proti sobě postavil jasnou většinu. Je pravděpodobné, že kdyby athénská demokracie neprožívala období extrémního ohrožení, nebyli by občané tak citliví na tak malá ohrožení jejich řádu, jako
2'J Platón. Corgias, 52 ld.
Politologická historie demokracie
byly Sokratovy kritické postoje. Musíme si také uvědomit, že sebemenší podpora nebo sympatie s vnější nedemokratickou mocností, která nastolila v Athénách tyranii, mohla také znamenat spolupodílnictví na tom, že athénští občané mohli být prodáváni do otroctví.
Podle Hannah Arendtové začal po procesu se Sokratem vývoj politické filosofie. Platón začal hledat vědění mimo oblast pouhého mínění (doxa), které podle něj vládlo v poliš. Jeho hledání jedné pravdy ho však ještě více odcizilo od poliš a nakonec i od Sokratova způsobu myšlení, které zůstalo otevřené a pochybující. Sokrates ve své obhajobě totiž nezpochybňoval bohy, uctívané obvykle v poliš, ale uvedl, že jedná podle božského hlasu, jeho daimonion, které radí, co má dělat. Přihlásil se tak k principu individuality, která se chce držet dál od politiky, ale současně respektovat zákony poliš a rozhodnutí jejího rozhodovacího orgánu. Jeho postoj byl důsledný, ale pro tehdejší většinu, ale i mnoho jeho přátel, nesrozumitelný. Nezcizitelná práva, třeba na svobodu názoru ve věcech obce a opozici, i proti většinové vládě, nebyla tehdy známa a stala se možná teprve v moderní demokracii. Rovnost, jak ji Athéňané chápali, nemůžeme proto ztotožňovat s rovností individuálních, osobně pojatých přirozených práv, například ve smyslu Lockově. Navíc Sokrates tím zpochybňoval samu identitu athénské demokracie.
Benjamin Constant v roce 1819 v slavné přednášce De la Uberte des Anciens comparée ä celie des Modernes rozlišuje dva pojmy svobody.30 První, liberální a moderní pojem svobody se vyznačuje tím, že do popředí staví osobní nezávislost jednotlivce a garanci jeho individuálních práv. Oproti tomu se antický pojem svobody zaměřoval na aktivní účast všech na politickém rozhodování, a činil politickou participaci dokonce povinností a vyžadoval od jednotlivce jisté oběti. Constant přiznává, že Athény poskytovaly svým občanům nekonečně víc politické svobody než Řím, současně však pléduje pro moderní druh svobody, která spočívá v „mírovém užívání osobní svobody". V novověku má představa, že každý má plný podíl na suverenitě, charakter pouhé fikce. Vůle jednotlivce nemá reálný vliv. Rozdíl mezi svobodou antickou a moderní je proto rozdíl mezi tlakem na politickou participaci v řecké demokracii a individuální svobodou v novověku. V novověku jde o vymezení prostoru osobní svobody a nezávislosti, a tím ochrany před státní libovůlí a společenskou tyranií. Proto je moderní demokracie neodlučně spjata s lidskými a občanskými právy. Antika znala občanská práva, která garantovala politickou rovnost, ale neznala lidská práva, především proto, že otrok nebyl člověkem. Člověk byl plnohodnotným člověkem pouze jako občan.
30 B. Constant, O antické svobodě ve srovnáni se svobodou moderní, Reflexe c. 30, překlad H. Fořtova, rok 2006, s. 77-97.
h
7. Kleisthénés
Conslantova přednáška není pouze historickou diskusí o přednostech antického nebo moderního modelu politiky. Spíše se v ní odrážejí základní strukturální problémy každé demokracie. Ukazuje se, že antický i moderní pojem demokracie mají mnoho společného. Především řeší, byť různými způsoby, stejné problémy: vztah mezi svobodou a rovností, mezi politickou participací a vyloučením, většinovým rozhodováním a ochranou individuality.
Kleisťhénovy reformy v podstatě trvaly dvě stě let a vytvořily sociokulturní předpoklady pro další rozvoj demokracie. V roce 462 př. Kr., za Perikla, nastává další posun, protože jsou zavedeny ještě dvě institucionální novinky, které nově centralizovaly systém politického rozhodování a kontroly. Odstraněn byl are-opag jako poslední bašta aristokracie a byly zavedeny diety, denní peníze jako vyrovnání možnosti politické participace na shromáždění lidu a v úřadech pro nemajetné občany. Na shromáždění lidu (ekklésia) se scházeli svobodní občané, věkem nad dvacet let, jejichž počet musel být zhruba 6 000, aby bylo shromáždění usnášeníschopné. Celkový počet občanů v Athénách a Attice je odhadován na 40 000. Místem shromáždění byl Pnyx, pahorek asi 400 metrů od agory. Pnyx se stal symbolem pro shromažďovací demokracii. Aristofanés občany nazýval lidem z Pnyxu, Místo na pahorku bylo později neustále rozšiřováno, aby ho bylo dostatek. Občané seděli v polokruhu přímo na zemi, místo měli rezervované především ti, kteří byli vedeni v seznamech v démech. Vyloučeni byli: ženy, me-toikové (cizinci bez občanského statusu) a otroci, ale i takoví občané, kteří svůj občanský status ztratili. Shromáždění se scházelo poměrně často, ve 4. století př. Kr. se jich konalo ročně čtyřicet podle určeného kalendáře povinných jednání. Nesměla trvat déle než jeden den, byla ohlašována nejméně čtyři dny předem. Především šlo o kontrolu úředníků, zásobování a bezpečnost Athén, o politické žaloby, konfiskace, dědičné nároky, ale také petice, otázky kultu a vyslanectví. Shromáždění bylo připravováno v Radě pětiset, přičemž tato příprava, probuleu-ma, měla důležitý charakter, i když ne určující. V Radě sedělo 50 zástupců z každé z deseti fylií, přičemž každá z nich měla předsednictví desetinu roku, tedy 36 dnů. Tento výbor, takzvaná prytaneion, losovala denně jednoho předsedu, který pak předsedal nejen Radě, ale i shromáždění. Velké politické debaty se totiž konaly vždy před shromážděním, sotvakdy v Radě. Právo na projev měl přitom každý přítomný občan. Athénská demokracie však nekončila těmito shromážděními, ale vyjadřovala se i u soudu, který byl spíše soudním shromážděním. Tyto di-kasterie byly čistě laickými soudy a byly přístupné všem občanům nad 30 let. Ročně bylo losem určeno 6000 občanů za soudce. Soudci z povolání neexistovali, stejně jako právníci. Vylosovaní soudci vykonávali přísahu, že budou soudit v souladu se zákony a rozhodnutími Rady a shromáždění. Z tohoto množství soudců byli vybíráni soudci pro jednotlivé soudní dvory, pro veřejné procesy bylo určeno zhruba 500 soudců. Případ, že by se shromáždilo všech 6 000 soudců v jeden den na jednom místě, je znám jenom jeden. Dále byli od roku 403-402
Politologická historie demokracie
př. Kr. zavedeni nomotéti, zvláštní skupina lidí, kteří přijímali zákony vyššího charakteru. Tím byly zavedeny zákony dvojího druhu. Nomotéti přitom mohli být vybíráni pouze z okruhu soudců. Jejich zákony pak nepotřebovaly souhlasu shromáždění lidu. A pak byly také zavedeny odvolací procedury, odvolání proti rozhodnutím lidového shromáždění a Rady kvůli tomu, že odporují zákonům.
Ekklesia a dikasteria tvořily tedy legislativu a judikaturu. Nešlo však o žádnou moderní dělbu moci, protože všechna moc byla rozdělována pouze pomocí losu shromážděním občanů. Stejně tak exekutiva. Athény neznaly žádné zvláštní úřednictvo, žádnou úřednickou elitu, která by měla nějakou zvláštní autonomii vůči-shromáždění lidu. Athény neměly žádnou zvláštní vládu. K ideji demokracie patřilo, že každý občan může zastávat jakýkoli úřad. Proto se do úřadů losovalo, jen některé byly voleny, a to ty, které vyžadovaly zvláštní znalosti, jako byla finanční správa, stavba města a lodí, zásobování vodou, úřad stratéga, vojevůdce, jichž bylo deset, atd. Z celkového počtu nositelů úřadů - 1 200 - jich bylo 1 100 losováno a několik set voleno. Losování je pro nás dnes téměř neznámé, přičemž v některých švýcarských kantonech bylo praktikováno až do 18. století. Los je symbolem pro občanskou rovnost, protože neutralizuje rozdílnosti. Přesto není v moderních reprezentativních demokraciích používán, protože moderní revoluce vycházely z principu, že veškerá legitimní autorita musí pocházet z vědomého souhlasu, ze schválení těch, na něž se autorita vztahuje. Z toho hlediska vyhovují svobodné volby mnohem lépe než losování, protože při losování rozhoduje náhoda, nikoli vůle nebo souhlas občanů.
8. Periklés
Nejslavnější postavou řecké demokracie se stal Periklés, první muž Athén přes 32 let (462-430). Slavný řecký historik Thúkydidés v Dějinách peloponnéské války vložil Periklovi do úst tato slova: „My totiž máme státní zřízení (politeia) říká sc mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jednotlivců; podle zákonů mají všichni stejná práva /.../ Ve vztahu ke společnosti žijeme svobodně a stejná svoboda panuje v každodenním vzájemném styku."31 Italský profesor klasické filologie Luciano Canfora ovšem vykládá tuto pasáž z Thúkydida takto: Periklés zde staví demokracii proti svobodě. Athény byly v té době demokratické, byla to vláda, založená na násilné vládě - kratos -dému. A Canfora svou interpretaci doplňuje takto: do věty „Ve vztahu ke spo-
31 Thúkydidés, Dějiny peloponnéské války, Praha 1977, s.121.
B' • 33
■
lečnosti žijeme" - zde vkládá slovo přesto - „svobodně."32 Tato interpretace má jistou oprávněnost. Demokracie byla přesně vymezeným politickým systémem, jehož jádrem bylo občanství a jeho práva, a shromáždění občanů, které bylo vrcholným orgánem systému, kde se rozhodovalo prostou většinou. Nic nad to nebo mimo nebylo, byl to politický prostor, který Řekové vytvořili a po staletí udržovali. Pomocí tohoto systému lid, tj. občané vládli, rozhodovali, soudili, trestali, vše na základě většiny přítomných na shromáždění. Kdo tento systém chtěl narušit, nebo dokonce odstranit, stal se dříve či později nepřítelem a podle toho s ním jednáno. Mimo politický systém, „ve vztahu ke společnosti", Rekové uznávali a respektovali, jak jsme již uvedli, široce pojaté svobody.
Thúkydidés viděl v Periklovi princepse - všeobecně uznávanou a akceptovanou osobní vládu. O čtyři sta let později to byl Augustus ve starověkém Římě. Princeps, prótos anér, však v Athénách neodstranil demokracii. K tomu Thúkydidés říká: „Periklés /.../ ovládal lid, aniž jej připravil o svobodu /.../ A tak byla v Athénách podle jména demokracie, ve skutečnosti však vláda prvního občana."33 Periklés stavěl tedy do opozice demokracii (vládu většiny) a svobodu. To však neznamenalo tyranis! Znamenalo to zachování politického systému demokracie s tím, že Thúkydidés nechválil demokracii, ale chválil svobodu a princepse. Projevil se tak jako politický vědec, jenž se nenechá uzavřít do určitých tradičních kategorií, ale hledá nové struktury politické moci a způsoby jejich fungování. -
Proč se ale Periklés stal prvním občanem, jenž ovládal lid, aniž by ho připravil o svobody? V Periklově době došlo k nebývalému rozšíření občanství také na nemajetné. Tím se do demokracie dostal nový výbušný element. Došlo k rozdělení vládnoucích elit podle majetku a vzdělání na dvě skupiny: na ty, kdo chtěli vládnout v nové širší společnosti občanů, a ty, co to odmítali a chtěli redukovat jejich okruh. Jeden z badatelů, výše jmenovaný L. Canfora, přitom poukazuje na to, že převaha občanů bez majetku nebyla přitom nijak velká, asi čtyři ku třem. Majetným by proto stačilo si na svou stranu získat pár chudých a měli by většinu. Po prohrané válce s makedonskou monarchií (lamijská válka na konci 4. století) však přesto majetní odebrali statut „občana" téměř 12 000 mužům bez majetku. Za nemajetného byl tehdy pokládán každý, kdo měl jmění menší než 2000 drachem. Jedním ze základních faktorů, upevňujících vztah mezi nemajetnými lidmi a aristokracií, byly leitúrgie, příspěvek odváděný ve prospěch obce. Bohatí nesli obrovské sociální břemeno. Na druhou stranu právě Periklés, a v tom také spočívala jeho moc, byl sociálně nejštědřejší, za účast na divadelních hrách a při soudních jednáních dával odměny z veřejné
32 Luciano Canfora, Eine kurze Gesehichte der Demokratie, Köln, 2006, s. 17.
33 Thúkydidés, Dějiny peloponnéské války, s.138-139.
Politologická historie demokracie
10. Peloponnéská válka - vítězství oligarchie nad demokracií
pokladny, dotoval různé slavnosti. Vytvářela se tak iluze, že lid se oddával věcem veřejným, výkonu práva, divadlům atd. Plútarchos viděl v Periklovi člověka, který chtěl každého zapojit do blahobytu, poskytovaného státem. Rozšiřoval veřejné práce, zakázky státu pro řemeslníky. Důvodem bylo také to, že Attika nebyla zemí velkých vlastníků. Většina občanů pracovala jako rolníci a řemeslníci.
Platón ovšem viděl postavu Perikla jinak a opět velmi kriticky. V dialogu Gorgias říká Sokrates: „Ale řekni mi ještě tohle, zda-Ii se říká o Athéňanech, že se činností Perikleovou stali lepšími, či zcela naopak, nebyli od něho zkaženi. Já totiž slýchám toto, že Periklés udělal Athéňany línými, zbabělými, žvanivými a chtivými peněz, když jim první stanovil platy za občanské úkony."34 Podle Platóna nebyl Periklés dobrým politikem, ostatně nepokládal žádného athénského politika své doby za dobrého. Vadil mu totiž sám politický systém demokracie, respektive způsob, jak se vyvíjel. Stále rostoucí počet občanu, daleko přesahující elitní skupinu vzdělaných, ho pohoršoval.
9. Otroctví
A co otroctví? Existovalo již v této době a jaký byl jeho vývoj? Je to otázka poměrně důležitá, protože si nelze představit řecký svět rovnosti a svobody bez tohoto fenoménu. Lze říci, že svět řeckých občanů stál ekonomicky na světě nesvobodných lidí, kteří neměli občanství a nakonec nebyli pokládáni ani za lidi. První důležité zprávy o otrocích se nacházejí v homérskych eposech. Zvláště Odysseia mluví o ženských i mužských otrocích a jejich funkcích na dvoře panovníka. Otroky se stávali zajatci z válek nebo byli loveni a prodáváni piráty. Od 6. století můžeme najít velké množství otroků ve všech koutech řeckého světa. Extrémní typ otroctví vznikl ve Spartě: byli to heilótové, kteří byli vlastnictvím státu, nebo se jim také říkalo „veřejní otroci". Nebyli to občané, ale otroci, připoutaní k určitému pozemku, na němž pracovali. Jejich postavení se blížilo pozdějšímu evropskému nevolnictví. Heilóti měli vlastní život, hospodařili na přidělené půdě, vedli rodinný život a jejich počet kontinuálně stoupal. Protože Spaťané, kteří měli plnoprávné občanství, nepracovali a věnovali se vojenství a politice, museli heilóti zajišťovat veškeré manuální práce a hlavně odvádět předepsané díly úrody vlastníkovi půdy, jenž je ale nemohl prodat, protože patřily státu. Jejich život byl hodnocen jako zvlášť ponižující. Sloužili totiž
34 Platón, Gorgias, 515e.
spartskému státu také jako příklad pro mladé Spartany, jak hrozné je otroctví, a jako varování, že žádný Spartan nesmí upadnout do otroctví a v daném případě raději volit smrt. Heilóti byli veřejně ponižováni a každý rok, když jim spartský stát vyhlásil válku, mladí Spartané proti nim vytáhli a mohli je v noci po libosti zabíjet (tolik Plútarchos s odvoláním na Aristotela). Proto také heilóti čas od času organizovali vzpoury.
V ostatních řeckých poleis se praktikovalo nakupování a prodávání otroků, tzv. tržní otroctví. Jak jsem již uvedl, k Solónovým reformám patřilo zrušení dlužního otroctví, tj. zabránění, aby občan ztratil své občanství a svou svobodu kvůli hospodářskému neúspěchu. O fungování otroků v Athénách víme téměř vše a prameny nás informují také o tom, že příliv otroků začal stoupat od vítězství Řeků nad Peršany. V té době pak také stoupl počet athénských občanů a posílily jejich veřejné, politické aktivity. Nicméně to nestačilo a otroci začali být využíváni i pro veřejné služby. Otázkou ale je, proč Athény potřebovaly tolik otroků, když tam žilo mnoho lidí, kteří neměli občanství a mohli se živit prací za mzdu? 35 Jedna z odpovědí říká, že tito lidé se nehodili pro stálé specializované výrobní provozy, takže se ujala praxe, že majitelé otroků je na určitou část roku pronajímali nebo je nechávali vyučit určitým řemeslům.36 Na některých veřejných stavbách pak vedle otroků pracovali i občané. Někteří významní občané svým otrokům svěřovali i velmi odpovědné úkoly, například sám Periklés nechal své účetnictví dělat otrokovi. V literatuře se můžeme setkat s diskusemi, do jaké míry významné řecké svobody korelovaly s mírou otroctví v řeckém světě. Míra otroctví bývá přitom přeceňována. Mnohá řecká města měla podíl asi patnáct procent otroků na celkovém počtu obyvatel. V Athénách to bylo v 5. století asi dvacet procent. Teze některých badatelů, například Orlanda Pattersona,37 že čím větší otroctví ve státě, tím vyšší kultura svobodných občanů, tedy asi neplatí.
10. Peloponnéská válka - vítězství oligarchie nad demokracií
Nej významnější pramen k peloponnéská válce jsou Thúkydidovy Dějiny peloponnéská války. Thúkydidés byl athénský občan a byl přímý svědek této války, která trvala 27 let a v konečném výsledku znamenala konec převahy athénského
35 Egon riaig, Weltgeschichte der Sklaverei, kapitola „Otrokářství v rané a klasické Hellas ", Mnichov 2003, s.37-48.
30 Tamtéž.
37 Orlando Patterson, Slavery and Social Death, A Comparative Study, London 1982.
Polito]ngická historie demokracie
10. Peloponnéská válka - vítězství oligarchie nad demokracií
modelu demokracie v řeckém světě. Peloponnéská válka, která trvala od roku 431 do roku 404 př. Kr., byla válkou mezi Athénami a jejich spojenci a Spartou (Lakedaimoňany, jak se Spartané tehdy nazývali) a jejími spojenci. Athény měly demokratický režim, zatímco Sparta oligarchický. Spartský stát se jmenoval Lakedaimonský, protože podle mytologického podání byl jeho zakladatelem Lakedaimon, Diův syn, jenž si vzal dívku Spartu. Politický řád pro Spartu vytvořil podle legendy zákonodárce Lykúrgos a byl to řád, jenž se v šestém a pátém století př. Kr. odlišoval od všech ostatních řeckých poleis. Základní ústavní dokument se jmenoval Velká Rethra, jakýsi Velký Zákon, pocházející podle Plútarcha z delfské věštírny, která jej předala Lykúrgovi. Hlavní politickou'institucí byla gerúsia, rada starších, skládající se z dvaceti osmi spartských občanů starších šedesáti let a dvou králů. Gerúsia určovala program lidového shromáždění, které bylo pravidelně svoláváno a občané na něm hlasovali o předložených návrzích a vykonávali především rozsáhlé soudní funkce. Členové Rady byli voleni shromážděním na doživotí. Vedle králů a Rady starších jsou uváděni efoŕi v počtu pěti, kteří měli správní a kontrolní funkce. Byli voleni na jeden rok, řídili státní politiku a skládali účty ze své činnosti. Dva králové, jejichž úřady byly dědičné, existovali proto, aby byla královská moc omezena. Xenofón v práci Lakedaimonské zřízení,38 kterou napsal mezi lety 387-371 př. Kr. a v níž se jako velký obdivovatel Sparty pokusil vysvětlit principy jejího politického zřízení, uvádí: „Přísaha králů zní, že budou panovat podle platných zákonů státu, a obec přísahá, že zachová královskou moc neporušenou, pokud dodrží svou přísahu král."39
Králové měli tedy ve Spartě určité přesně vymezené role, byli obětníky bohům a stáli v čele válečných výprav, které byly pod kontrolou občanů. Sparta měla silně militarizovaný režim, v němž žilo asi 8 000 občanů a vedle nich většina tzv. perioiků (okolních), což byli svobodní lidé bez plných politických práv, podobně jako v Athénách metoikové. Spartský občan se mohl zabývat pouze válčením nebo správou státu. Mohl se oženit až po dosažení třiceti let, ale stejně se i poté většinou věnoval vojenské přípravě. Mezi občany byla uměle udržována majetková rovnost, aby nevznikaly spory a rozbroje. Spartský politický systém byl rigidní a neměnný, k čemuž patřilo i to, že jeho řád měl údajně božský původ.
Válka mezi Athénami a Spartou začala za Periklovy vlády, který v roce 430 př. Kristem zemřel na mor. Její příčiny byly mnohotvárné a vinu měly všechny zúčastněné strany. Tak trochu to připomínalo výbuch první světové války v roce 1914. Thúkydidés totiž viděl příčinu v rostoucí moci athénské říše v čele
38 Xenofón, Řecké dějiny, Praha 1982.
39 Tamtéž, s.305.
s Athénami, která vedla Spartu a její spojence k zahájení války. Za rostoucí mocí Athén byl rozkvět a expanze Periklova státu a zájmy rostoucího počtu nepříliš majetných občanů. Za obavou Sparty pak její nestabilní vnitřní situace, která vyžadovala politický a sociální klid pro své zvládnutí, jenž byl ovšem ohrožován Athénami. Válku vlastně nikdo zásadně nechtěl, ale postupně se rozvinula z rozdílných hospodářských a mocensko-politických zájmů a její brutalita se stupňovala.
Při četbě Thúkydida si uvědomíme, že stál na straně Perikla a jeho způsobu vedení války, to znamená jejího omezení na námořní operace, snahu vyhnout se pozemním bitvám, zřeknutí se snahy dobýt cizí území atd. Jedině tím způsobem by se nemusela rozvinout vlastní dynamika války. Jenže rok po začátku války Periklés zemřel a jeho nástupci zvolili aktivní způsob vedení války. Válka se pak postupně také rozvinula v mocenský boj států orientovaných na demokracii a na oligarchii. Athény dlouhou dobu hrály ofenzivní roli, ale zlom přišel v důsledku nezdařené expedice na Sicílii v letech 415-413 př. Kr., kdy athénské vojsko obléhalo Syrakúsy, až nakonec utrpělo zničující porážku. Ponižující bylo to, že v Syrakusách vládl politický režim tyranie. Pro Athény jako demokracii to byl v počátek konce. Začaly od nich postupně odpadávat jednotlivé řecké poleis, což nakonec v Athénách vedlo k otřesu důvěry v demokracii. Porážka v oblasti, které se říkalo Magna Graecia (Velké Řecko, Megalé Hellas) kvůli hustotě osídlení a mnoha kulturním centrům, byla pro Athény osudová. Situaci navíc využil mladý perský král Kýros a navázal spolupráci se Spartou, kterou podporoval proti Athénám. Zvláště pak podporoval nového mladého spartského vůdce Lysandra. Athény byly nakonec poraženy a v roce 404 př. Kr. kapitulovaly. Korinťh a Théby požadovaly jejich zničení, Sparta se nakonec ale rozhodla k měkčím podmínkám: obranné zdi Athén musely být strženy, Athény odevzdaly všechny své válečné lodi až na dvanáct, vyhnanci museli být znovu přijati, dále uzavřely závazek, že vojensky budou následovat Spartu a platit poplatky. Tím nastal konec athénské říše. Demokracie byly nahrazeny oligarchiemi.
Vítěz Lysander dával přednost tzv. dekarehíi, to znamená samovláde deseti mužů. Něco podobného vzniklo i v Athénách, kde se objevila vládá třiceti, jakési zákonodárné komise s exekutivními pověřeními. Nebyla to ovšem vláda zákonů, ale násilí, mimo jiné přinesla 1500 obětí a omezení počtu občanů na 3 000. Vedlo to k dalším bojům, až se nakonec v roce 403 staly Athény opět demokratické. V roce 399 se ovšem konal proces se Sokratem, v němž byl odsouzen k smrti. Nastal čas politického rozpadu řeckého světa a k nekonečné řadě vzájemných bojů mezi jednotlivými řeckými státy, proměnlivými koalicemi a k obrovskému zatažení Persie do řešení vnitrořeckých problémů. Na druhou stranu Sparta vyslala své vojáky v počtu deseti tisíc na pomoc perskému vůdci Kýrovi, jenž bojoval s králem Artaxersem II., ti se ovšem nakonec rozhodli vrátit domů a prošli dlouhou cestou přes Mezopotámii a Arménii až k Černému moři. Cesta byla
Pohtologická historie demokracie
47
11. Západní část řeckého svéta - převaha tyranie nad demokracii
popsána přímým účastníkem Xenofontem40 a vylíčena jako oslava disciplinovanosti a odvahy Řeků.
Xenofón patřil k nejdůležitějším zastáncům Sparty jako oligarchického vojenského režimu. K jeho nejznámějším dílům vedle Anabáze patří Kýrova výchova.41 Kýros vládl v Persii od roku 559 do roku 529 př. Kr. a vlastně byl zakladatelem Persie jako velké důmyslně spravované říše. Byl to vládce s dobrou pověstí a Xenofón ho vylíčil jako modelového autokrata, jenž původně vládl v zemi, která byla jakousi konštituční monarchií. Kýros pak rozšířil perské království o Babylón a začal vládnout spíše jako orientální despota. Prosazoval však smysl pro státní povinnosti a další hodnoty státu. Po jeho smrti se ovšem říše rychle rozpadla a Xenofón příčinu viděl v rozkladu původních morálních hodnot, jako byly disciplinovanost, střídmost, vojenská výchova atd. Chtěl tím nastavit zrcadlo své době, především v Řecku, a ukázat obraz vzorného samovládce a současné poskytnout rady budoucím panovníkům. Tuto tradici pak v zásadě převzal nejprve římský historik Titus Livius ve svém díle Od založeni Města, v němž vylíčil rozmach republiky v důsledku římských ctností, a pak například Machiavelli ve svém díle Vladař. Jenže tato tradice stoj í v zásadě na konstrukci obrazu vladaře ve smyslu ideálního panovníka. V době, kdy Machiavelli psal Vladaře, už ovšem žádný takový silný a odhodlaný panovník v italských městských státech neexistoval, stejně jako kdysi v perské říši po Kýrovi či v římské republice na konci občanské války. Problém totiž byl v tom, že šlo o vylíčení života jednotlivých vladařů a o konstrukci ideálního typu vladaře jako takového. Machiavelli brzy poznal, že to není správná cesta, a ve svých Rozpravách o prvních deseti knihách 'lita Livia proto popsal jinou cestu, vedoucí k silnému a stabilnímu státu, cestu vytvoření republiky, v níž vládnou silné instituce a dobré zákony.
Je zajímavé, že k Persii měli mnozí řečtí filosofové a historikové složitější vztah než jen jako k úhlavnímu nepříteli řeckých svobod. Dokonce Hérodotos zpochybnil názor, že demokracie vznikla až v Řecku. Ve svých Dějinách vylíčil debatu, která se odehrála v roce 522 př. Kr. v Persii mezi jejími vůdci po smrti Kambýsově (jehož otec byl Kýros Velký): jeden z nich, Otanés, řekl: „/.../nezavádějme už monarchii, samovládu, protože ta se vždy zvrhne. Vládne-li však obec, má takové zřízení především jméno ze všech nejkrásnější: rovnoprávnost; a za druhé nečiní nic z toho, co dělá samovládce. Úřady udílí losem, ze své vlády skládá účty, všechna rozhodnutí vznáší na celek. Navrhuji 'tedy, abychom upustili od vlády jednoho člověka a povýšili k vládě množství, neboť ve vládě mnohých jsou zaručeny všechny řečené výhody."42 Otanés tedy zcela jasně navr-
40 Xenofon, Zug der Zehntausend, fecko-ncmecky, München 1999.
41 Xenofon. Kyrupädie - Die Erziehung des Kyros, fecko - nemecky, München 1992.
42 Herodotos, Dejiny, III, Praha 2004, s.80.
hoval zavedení demokracie v Persii. Okamžitě mu odpověděl jiný perský velmož, obávající se demokracie jako vlády „zpupného nevázaného lidu". I,id neuvažuje, do všeho se vrhá podle emocí. Peršané by měli zavést vládu „nejlepších mužů" čili oligarchii. Třetí pak: „Máme-li před sebou tři možnosti - a představme si je všechny dokonalé, jak nejlepší vládu lidu, tak i oligarchii a monarchii - pak tvrdím, že monarchie daleko nad ostatní vyniká."43
A tak se stal panovníkem Dareios. Ten však dal nejprve postavit kamenný reliéf s nápisem „Dareios, syn Hystapsův, získal perské království zásluhou svého koně a podkoního Oibara". Aby tím dal najevo, že za svou volbu nevděčí žádným poddaným, ale pouze vyššímu úradku. Rozdělil pak Persii na 20 satrapií a soustředil se na vybírání daní. Neexistovaly žádné politické svobody, rozhodovala absolutní libovůle vládce. Hérodotos touto historkou chtěl poukázat na to, že demokracie jako způsob většinové volby je možná i mimo řecký svět, na němž je ovšem specifické, že základem demokracie je svobodný občan, mající jistá práva. Což nikde jinde mimo řecký svět nebylo.
11. Západní část řeckého
světa - převaha tyranie nad demokracií
Východní část řeckého světa sahala až ke Krymu, kde jako první vzniklo město Chersonesos. Na Krymu, okolo pobřeží Černého moře, řecky Pontos, vznikly první řecké kolonie v roce 422 př. Kr. Na černomořském pobřeží dnešního Turecka vzniklo město Herakleia, na Bosporu okolo roku 660 př. Kr. město Byzantion, které později římský císař Konstantin I. přebudoval na Konstantinopol, hlavní město východořímské říše, z něhož se po tureckém dobytí v 15. století stal Istanbul. Další řecká města ležela v Malé Asii, na pobřeží dnešního Turecka. V západní části Středomoří vznikla první řecká osídleni v jižní Itálii a na Sicílii. Obyvatelé jónské Fókiae kolem r. 600 př. Kr. založili Massilii (dnešní Marseille) a na Tbcrském poloostrově Empúrii (dnes Katalánsko). Za nejvzdálenější je asi považován Tartessos „za Ilerakleovými sloupy", město však pohltila bažina v ústí řeky Guadalquivir do moře, poblíž dnešního Cádizu.
Nej významnější řecké město byly Syrakúsy, které byly založeny v roce 734 př. Kr. a proslavily se natrvalo vládou řady tyranů. Historie Syrakús začíná tím, že první osadníci si losováním rozdělili půdu (později se nazývali Gamo-roi) a vytvořili privilegovaný aristokratický stav. Proti nim vzniklo na počátku 5. století povstání, jehož využil jeden malý tyran jménem Gelon a stal se v roce
43 Tamtéž, s. 81.
Poíitologická historie demokracie
12. Demokracie v době hellénistické
485 př. Kr. prvním tyranem v Syrakúsách. Napomohl Gamoře k návratu, ale později se dostal do konfliktu s Kartágem, mocným fénickým státem v severní Africe (dnešní Tunis), jemuž se ovšem úspěšně bránil. Po něm nastoupil jeho bratr Hieron, jenž porazil Etrusky u města Kýme, což bylo první řecké město na italské pevnině, severozápadně od dnešní Neapole, a zahájil velkolepou výstavbu Syrakús, především nechal postavit jedno z největších divadel řeckého světa. Po Hieronovi nastoupil Thrasybulos, třetí tyran v dosavadní historii Syrakús, jenž byl ovšem záhy svržen. Od roku 466 do 405 vládla ve městě demokracie podle athénského modelu. V roce 405 př. Kr. začala v Syrakúsách znovu tyranská vláda, tentokrát Dionýsia I. Ten upevnil mocenské postavení města, opevnil je mocnými hradbami a učinil řadu dalších obranných opatření. Tehdy žilo ve městě 500 000 občanů a odhaduje se, že celkově téměř milión obyvatel. Přesto v době ohrožení Kartágem propustil Dionýsios přes deset tisíc otroků a najal je jako veslaře na 60 lodí. Vládl 38 let, od roku 405 do r. 367 př. Kr., a byla to podle historika Strabóna „nejsilnější a nejdelší tyranie, kterou dějiny poznaly". Současně pro mnoho autorů sloužil jako model tyranské vlády, která nejprve vzešla z lidu a potom se opevnila vůči všem. Dionýsios přeměnil ostrov Ortygia na soukromou pevnost, odkud ovládal Syrakúsy a celý stát pomocí tajné policie a bezpečnostního systému. Podle Aristotela zavedl tak vysoké daně, že během pěti let občané přišli na daních o celý svůj majetek.
Do Syrakús se také třikrát vypravil Platón. Známý historik antické politické filosofie Walter Reese-Schäfer píše: „Tři Platónovy cesty do Syrakús patří k vůbec nejzajímavějším kapitolám vztahu filosofie a moci."44 Hlavním pramenem je jeho tzv. sedmý a pátý dopis, který dnes platí opět jako autentický, i když to bylo dlouho zpochybňováno. Platón jel poprvé na Sicílii v roce 389 př. Kr. a zjistil, že Dionýsios a jeho druhové nemohou ani slyšet slovo „spravedlivý a demokratický stát". Nakonec ho chtěl Dionýsios popravit, ale na přímluvu Dióna, tyranova příbuzného, ho dal prodat do otroctví. Platónovi se ovšem podařilo se štěstím vrátit do Athén, načež byl po smrti Dionýsia I. pozván Diónem, aby se ujal filosofického poradenství mladého Dionýsia II. Platón nabídku přijal. Poradil Dionýsovi, aby zemi rozdělil na několik samostatných správních oblastí po vzoru perské říše a zavedl státní správu na základě zákonů čili něco, co bylo v rozporu s politickým systémem tyranie.
Když v 16. století napsal Thomas More mistrovskou studii o vzniku tyrana s názvem Historie krále Richarda J77.,45 uvedl zde, že tyran nedbá na žádné zákony, ani lidské, ani Boží, ale pouze následuje svou vlastní vůli. Platón tedy nepochodil a málem se z ostrova nazpět nedostal. Bydlel sice na hradě, ale nemohl
44 Walter Reese-Schäfer, Antike politische Philosophie, kap. 6, Philosophie und Tyrannis: Piaton in Sizilien. Die ungeschriebene Lehre, s. 71-84, Hamburg, 1998.
45 Viz Dietmar Herz, Ihomas Morus zur Einführung, Hamburg 1999.
bez dovolení odcestovat. Nakonec se tyran nechal přemluvit a propustil ho na svobodu. Přes to všechno byl opět pozván v roce 361 př. Kr., tentokrát samotným Dionýsiem II., protože pozvání bylo spjato s výhrůžkou, že pokud nebude přijato, osud jeho přítele Dióna, jenž byl mezitím vypovězen ze Syrakús, bude nejistý. Mezi Platónem a Dionýsiem II. došlo k jedinému vážnějšímu rozhovoru a pak se Platón stal znovu zajatcem. Byl dokonce vyhoštěn z paláce a bydlel se žoldnéři. Nakonec pomohla přímluva Archytase z Tarentu. Celý výsledek pokusu o filosofické poradenství muži moci byl jen jeden: filosof neměl ani ten nejmenší vliv na chod událostí. Mezitím došlo v roce 357 k Dionově invazi na Sicílii a po třech letech bojů se Dion dostal k moci. Byl však záhy nato zavražděn jistými bratry z Athén. Po těchto událostech napsal Platón sedmý a osmý dopis a poslal je svým přátelům, aby vysvětlil svou účast v těchto událostech. Doporučil v nich současně pro Syrakúsy namísto tyranie konštituční monarchii, tedy legitimního vládce na základě zákonů. Možná jediným výsledkem bylo, že následovník Dionýsia II., tyran Agathoklés, přijal od roku 304 př. Kr. titul „král Sicílie". Platón sám ovšem ve svém Sedmém dopise napsal, že nikdy nevytvořil a nevytvoří spis o umění vládnout, což dalo podnět k úvahám o jeho „nepsaném učení", které bylo ve své podstatě esoterické. To mohlo znamenat, že ke správné politice je potřeba správné vzdělání a touha hledat její podstatu.
Obecně lze tedy říci, že řecká demokracie zvítězila nad perskou despocií, ale byla nakonec poražena protivníky uvnitř řeckého světa, oligarchickou Spartou a tyranskými Syrakúsami. Řecký svět nebyl politicky nikdy jednotný a byly v něm vždy přítomny všechny tři základní modely politického uspořádání, to znamená demokracie, oligarchie a tyranie. Jejich vztah byl vždy konkurenční a soupeřivý. Dokázaly se sjednotit pouze ve vztahu k perské despocii, ale jen na určitou omezenou dobu. Z hlediska evropské tradice a dalšího evropského vývoje však bylo podstatné, že pouze řecká demokracie a její ideový a praktický odkaz se staly součástí naší civilizace. Ukázalo se, že demokracie je sice velmi křehká, ale na druhou stranu přetrvává nejdéle, i když v nových podobách. Patří totiž k základním potřebám evropského člověka.
12. Demokracie v době hellénistické
Makedonie ležela na okraji řeckého světa, vládly v ní aristokratické a královské režimy, poleis v ní chyběly. V královské rodině Argeadů bylo království dědičné, ale rodina vždy hledala kontakt s řeckou civilizací. Alexandr 1. (497-454 př. Kr.) dosáhl nakonec uznání svého rodu jako řeckého a jeho potomek Archelaos : (413-399) zval řecké básníky a umělce na svůj dvůr. Jenže v roce 359 padl král
Politologická historie demokracie
12. Demokracie v době hellénistickc
Perdikas III. v bitvě proti Ilyrům a situace se zdála katastrofální. Na trůn se ovšem dostává mladý Filip II, jenž z Makedonie za pomoci šlechty udělal silný vojenský stát. V roce 338 př. Kr. pak v bitvě u Chaironeie porazil Athény. V roce 337 na kongresu v Korinthu vytvořil spolek, jenž měl oficiálni název „Řekové". Spolek měl vnitropolitický účel zajistit mezi zúčastněnými mír, jejich nezávislost a garanci stávajících poměrů. Zahraničněpoliticky měl spolek sloužit válce s Peršany. V roce 336 př. Kr. byl Filip II. zavražděn a na makedonský trůn se dostává teprve dvacetiletý Alexandr III. Ten se záhy vydává oficiálně v čele Ko-rinthského spolku přes Helespont do Asie a vyhlašuje všechna budoucí dobytá území za své vlastnictví. Dobývá Malou Asii a pak následuje bitva v Anatolii u města Issos, v níž poráží perského krále Dareia III. Ten mu pak navrhuje uzavřeni míru a odstoupení všech perských území západně od Eufratu. To se stalo v roce 332 a někteří historikové to považují za osudový moment pro antický svět, protože mohlo vzniknout spojenectví, které by bylo trvalé, a Alexandr by nemusel podniknout svou riskantní výpravu údajně na konec světa.46 Alexandr odmítnul tento návrh, vstoupil do Egypta a v deltě Nilu založil v roce 331 př. Kr. své první město Alexandrii, z něhož se později stala metropole hellénistického světa. Po obsazení starobylého Egypta se začíná domnívat, že je božský. Na podzim téhož roku vítězí u Gaugamél nad Dareiem a nechá se vojskem provolat za Krále Asie. Pak postupně dobývá všechna hlavní města perské říše, Babylón, Súsy, Persepolis a Ekbatanu. Tím podle svého přesvědčení ukončil řecko-perské války, které začaly bitvou u Marathónu v roce 490 a celkem trvaly téměř 160 let. Alexandr Velký neznal dobře tyto dlouhé dějiny řecko-perského potýkání, protože by věděl, že během nich části řeckého světa spolupracovaly s Persií a leccos od ní převzaly. Již Platón mluvil o dvou obecných modelech vlády, o tom, že existují „jakési dvě matky ústav, a bylo by správné říci, že z nich mají původ ostatní", o perském královském modelu a řeckém demokratickém modelu. Ani zdaleka však mezi nimi nebylo vždy nepřátelství na život a smrt.
Poté táhl Alexandr Velký dál a dál na východ, vstoupil do Afghánistánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, v roce 327 př. Kr. začalo tažení do Indie. Alexandr byl totiž kvůli svým dobovým geografickým znalostem přesvědčen, že země je plochá, a že se tak dostane na břeh oceánu, jenž obklopuje zemi. Pokoušel se ho dosáhnout na lodích po řece Indu, ale nakonec poté, co se jeho oddíly rozdělily, nastal čas nuceného návratu. Alexandr se vracel pákistánským Balúčistánem, jenž byl tehdy stejně nebezpečný jako dnes, a utrpěl těžké ztráty. V místní poušti zemřelo zhruba 30 000 vojáků a doprovázejících žen a dětí. Mezitím propukaly v jeho říši na různých místech vzpoury, hlavně v samotném
46 Viz Albert Brian Bosworth, Alexander and the East. The Tragedy of Triumph, Oxford - New York 1996; Robin Lane Fox, Alexander der Große. Eroberer der Welt, 4. vydáni, Stuttgart 2004, 2005.
Řecku, s výjimkou Athén. Po potlačení všech vzpour se rozhodl, že hlavním městem jeho říše bude Babylón, kde však v roce 323 ve věku 33 let zemřel.
Po jeho smrti začíná epocha hellénismu (hellénismós = řectví), která vlastně politicky trvala až do roku 30 př. Kr., kdy Řím dobyl Egypt, poslední hellénistic-kou říši. Sám pojem pro tuto epochu jako první razil německý historik 19. století Joharm Gustav Droysen ve svém díle Geschichte des Ikllenismus. Ilellénismus ovšem kulturně trval mnohem déle, ještě za existence římské republiky a pak římského císařství. Podle běžného mínění znamenala tato doba konec demokracií a postupnou nadvládu despotických způsobů vlády. K tomuto mylnému názoru přispěli především někteří filosofové.
Například sofista Kallisthénés, žák Aristotela, byl přesvědčen, že o všem rozhoduje pouze libovůle despoty, a doporučoval proto získání odstupu především od světa politiky a individuální hledání klidného a šťastného života. Jiní, jako například Diogenes ze Sinope v Malé Asii, založili kynickou školu, jejímž základem je etický skepticismus. Diogenes údajně žil v sudu a jako pes (kyne, odtud kynikové), své okolí provokoval (měl údajně říct Alexandrovi, jenž šel kolem, aby mu uhnul ze Slunce), a tím patrně probouzel k uvědomění si posunu dosavadních hodnot. Kynikové neodmítali jen demokracii, odmítali každou formu politické vlády. Stáhnout se z politiky bylo tedy hlavním heslem, což zcela a zásadně odporovalo duchu řecké poliš. Už podle Aristotela mohl svobodný člověk volit mezi třemi způsoby života: hédonismem, politickým životem a filosofickým životem (bios theorétikos), přičemž ten byl pokládán za nejhodnotnější. Slo o život nazíravý a reflexivní, jenž se neměl pokoušet o vstup do politiky. Tento způsob se objevuje jako nejdúležitější, vždy kdy se politika stává neprůhlednou, nepředvídatelnou a nedemokratickou. Bios theorétikos se tedy objevuje jako primární způsob života intelektuálů na přechodu k hellénismu a později například v době italské renesance, jak si často stěžoval Machiavelli, poukazuje na tehdejší platónské akademie, pěstované ve vesnických vilách mimo městskou politiku. Podle Diogena ze Sinope je pak nejdúležitější snaha o kosmopolitní život, snaha být občanem kosmu a ne určité poliš.
Tento postoj pak rozpracovala zvláště škola stoicismu, založená Zénónem z Kitia na Kypru, jenž žil zhruba v letech 332-262 př. Kr. Učil o nutnosti naučit se ovládat své potřeby, žít vyrovnaným, ne-afektivním životem. A pokud by byl člověk schopen svůj život řídit pouze podle rozumu, nepotřeboval by žádnou politickou moc nad sebou. Byl by navíc světoobčanem, protože by byl součástí rozumového řádu světa. Řecká poliš jako společenství řeckých občanů by se proměnila v universální lidské společenství. Stoicismus také přináší ideu přirozeného práva ve vztazích mezi státy. Paralelně ke stoicismu působil Epikúros (341-270 př. Kr.), jenž se narodil na ostrově Samos. Hlásal život, zaměřený na eudaimonii, tedy šťastný či blažený život, jenž by měl být sám o sobě cílem lidského jednání. Také Aristoteles uvádí, že to je dobro, které chceme pro ně
Politologická historie demokracie
12. Demokracie v době heiiénistické
samo, a jednání, které k němu směřuje, je etické. Jenže pro Epikura znamenal život především dosažení míru duše, ataraxic, uzavřenosti vůči všem bolestem, touhám, potřebám, ale i společnosti, kterou vnímal spíše jako možné ohrožení. Odmítal také politické jednání jako něco, co může ohrozit klid duše.
Poslední výzkumy však ukazují, že demokracie, tj. politický život v zájmu dobré obce a společného prospěchu, žila v době hellénismu dál, a že tedy není možné o této epoše mluvit jen jako o době vlády despotismu. Nejprve se však podívejme na další politický vývoj hellénismu po smrti Alexandra Velikého. Tehdy se začal odehrávat boj o jeho nástupnictví a dědictví, v němž hlavní roli hráli Alexandrovi generálové, takzvaní diadochové (nástupci), a posléze jejich synové, tzv. epigoni. Po přibližně šesti válkách vznikly tři heiiénistické říše. Každá z nich představovala samostatné království, jež bylo v majetku tohoto či onoho diadocha čili nejednalo se o suverénní samostatné stáry v dnešním slova smyslu, ale o panovníky, kteří vládli ve svých státech. Vládli pomocí písemných příkazů, centralisticky, pomocí profesionálního úřednického aparátu, což předtím řecké poleis neznaly. Všichni byli závislí na panovníkovi, jenž je přijímal a úkoloval. Někdy se uvádí podobnost s absolutistickými systémy v Evropě, například v 17. nebo 18. století. Existovala řada podobností, ale přesto nelze říše diadochů zcela ztotožnit s absolutistickými monarchiemi, například Ludvíka XIV. Ta totiž znala rozdíl mezi panovníkem a královstvím, například v podobě fundamentálních zákonů království, jimž podléhal i Král Slunce. Diadochové-vládci nic takového nad sebou neměli, a proto většina z nich podporovala kult svého božství. Královstvím diadochů je podobná pouze dnešní Saúdská Arábie, absolutistická monarchie, která je vlastnictvím dynastie Saudů.
Jak už bylo uvedeno, po šesti válkách mezi diadochy vznikly tři heiiénistické říše.47 První tvořily Makedonie a části Řecka, které připadly potomkům Antigona I. Jednookého, makedonského polního velitele, jenž si nárokoval královský titul pro celou Alexandrovu říši, kterou chtěl udržet jednotnou. Když jeho moc začala ohrožovat ostatní vládce, sjednotili se proti němu a porazili ho v roce 301 př. Kr. u města Ipsos v Anatólii. Po této bitvě se Alexandrova říše definitivně rozpadla. Druhou hellénistickou říši vytvořil Seleukos I. Nikator (Vítězný), makedonský vojevůdce, jenž se postupně zmocnil Babylónu a Mezopotámie, a zahájil tak seleukovskou éru v této oblasti. Třetí hellénistickou říší byl Egypt, který založil Ptolemaios I. Sotér (Zachránce). Ptolemaios byl ze všech diadochů nejvýznam-nější. Byl to makedonský šlechtic, jenž na královském dvoře získal vzdělání od Aristotela, stejně jako tehdy třináctiletý následník trůnu Alexandr. Aristoteles se totiž narodil v roce 384 př. Kr. ve Stageiře a jeho rodina byla tradičně spojena s makedonským dvorem. V roce 348 navíc makedonský král Filip II. obsadil
47 Johann Gustav Droysen, Geschichte des Hellenismus. Berlin 2007 (první vydání Hamburg I8M-IS43).
Stageiru, což přispělo k tomu, že Aristoteles nikdy nezískal athénské občanství a byl v Athénách pouze metoikem, což znamená, že neměl občanská práva, musel se u soudu nechat zastupovat, ale byl pod ochranou athénského státu. O konkrétním vlivu Aristotela na Alexandra Velikého není nic známo, pouze v případě Ptolemaia se lze domnívat, že mnohé racionální reformy tohoto nakonec největšího hellénistického vládce odkazují na inspiraci velkým filosofem.
Ptolemaios vybudoval nejbohatší a nejlépe organizovanou hellénistickou říši ze všech, s centrem v Alexandrii. Ekonomický systém se zakládal na státním vlastnictví nejdůležitéjších výrobních odvětví, což umožňovalo jejich plánovité řízení. V rukou státu bylo i bankovnictví a ražba drahými kovy krytých mincí.
V Egyptě existovala velká královská skladiště pro obiloviny, protože země byla jejich největším vývozcem v celém helíénistickém světě. Vlastní hospodářství bylo přitom chráněno vysokými, až padesátiprocentními cly. Tato opatření měla za následek vysoký počet obyvatel a odhaduje se, že Ptolemaiovská říše měla asi 8 miliónů obyvatel.
Základní společenské zřízení tvořil protiklad mezi domácím obyvatelstvem a Řeky. Ptolemaios přijímal do státní služby pouze Makedonce nebo Řeky, smíšená manželství byla zakázána a každá z obou společenských skupin měla odlišné právní předpisy. Etnický protiklad byl dokonce stejně velký jako mezi otroky a svobodnými. Řecký původ přitom mělo zhruba jen jedno procento obyvatel, takže lze mluvit o jakémsi raném apartheidu. Řekové do hellénistických království přicházeli po tisících, protože hned dostávali občanství, a mohli tak provozovat různá zaměstnání. Z různých řeckých dialektu se také vytvořila nová, od klasické řečtiny podstatně odlišná forma řečtiny, tzv. koiné, která ovládla téměř celou oblast bývalé Alexandrovy říše, jako Sýrii, Palestinu, Egypt atd. Do tohoto jazyka byl přeložen Starý zákon (Septuaginta) a Nový zákon v něm byl přímo napsán. Díky koiné mohlo pak dojít k tak rychlému a velkému rozšíření křesťanství, respektive jeho „radostné zvěsti" (řecky euangelion).
Zvláštností hellénistických říší byla možnost uctívat domácí božstva. Diadochové ovšem sami pěstovali své dynastické kulty a nechali se uctívat jako nová božstva, pocházející od Hérakla nebo Apollóna. Jejich polyteistické představy však umožňovaly i rozvoj jiných náboženství, včetně tak monoteistického, jako bylo židovství. V Alexandrii vznikla druhá nejvétší židovská obec po Jeruzalému. Obecně se dá ovšem říci, že heiiénistické židovstvo se poměrně často ocitalo v konfliktech s vládci jednotlivých království. Důvodem byly snahy o získání jisté autonomie a občanských práv, podobně jako je získávali řečtí přistěhovalci.
V Egyptě se však pouze domohli privilegovaného právního postavení religio licita, povoleného náboženství a jistých autonomních práv svého společenství. Jinde se ovšem dostali do vážného konfliktu, jako například v Judeji s dynastií Seleukovců. Jeden z vládců této dynastie, Antiochus TV, zasáhl vojensky do bojů o vládu v Jeruzalémě, město obsadil, zakázal židovské obřady a chrám proměnil
Politologická historie demokracie
v misto uctívání boha Dia. Načež propuklo povstání vedené Judou Makabejským, které znovu chrám dobylo, očistilo a zasvětilo. Událost připomíná svátek chanuka, během něhož se rozsvěcí osmi- či devítiramenný svícen (chanukkia).4s
Dobu hellénismu musíme také vnímat jako dobu, v níž vznikla řada nových velkých měst, s obrovskou architekturou a výtvarnou výzdobou. Názornou představu si lze udělat v Pergamonu v Malé Asii, jednom z nejvýznamnějších kulturních center hellénismu, jehož chrám (Pergamon Altar) je dnes rekonstruován v Berlíně v Pergamon Museu. V Alexandrii vznikla největší knihovna tehdejšího světa, obsahující zhruba 700 000 papyrových svitků, které byly později doplněny texty na pergamenu, kůži, jež se pro tyto účely začala vyrábět v Pergamonu poté, co Ptolemaios II. zakázal vývoz papyru z Egypta. V Alexandrii, respektive na přilehlém ostrově Faros vznikl maják, jenž byl považován za jeden z divů světa. A takových významných staveb doby hellénistické by bylo možné uvést celou řadu.
Vraťme se však do světa politiky a začněme hellénistickými Athénami. Nadále probíhalo udělování občanství s jeho právy čili nadále zde žil základní kámen řecké poliš. Občanský dekret byl vytesán do kamene a veřejně vystaven, včetně záznamu o zásluhách. Toto všechno sloužilo nepochybně k tomu, aby byl veřejně zdůrazněn rozdíl mezi občany a ne-občany, přičemž pouze občané měli právo podílet se na politice. Slo i o pojmové odlišení, občané byli „polítal", občanstvo poliš a ne-občané obyvatelstvo, členy oikos. Také další politické struktury poliš byly v době hellénismu zachovány. Především to byla agora, místo, kde se shromažďovali občané, aby společně rokovali a rozhodovali. Tato ekklésia zůstala centrem politického dění i v době hellénismu, až do začátku 1. století př. Kr. O počtu účastníků pravidelně se konajících shromáždění nejsou sice přesné údaje; ale odhaduje se, že šlo přibližně o 3 600 občanů. Vedle ekklésia to byla Rada, boule, do níž losovala každá fýlé 50 zástupců, takže jejich celkový počet byl 600. O dikasterii, soudním orgánu, není v době hellénistické příliš dokladů. Oproti tomu existují doklady o existenci Areopagu, do něhož byli vřazováni bývalí archónti, přičemž kompetence tohoto grémia se v době hellénistické postupně zvyšovaly, i když tento proces není zatím dostatečně doložen a vysvětlen.
Po tzv. Lamijské válce (323-322), která vypukla bezprostředně po smrti Alexandra Velikého a v níž se Řekové snažili zbavit makedonské nadvlády, musely Athény uznat svou porážku. Vítězem se stal Alexandrův stratég pro Evropu Antipatros, jenž v Athénách instaloval oligarchický režim pod vedením Fokiona, Platónova žáka. Hlavním problémem bylo omezení počtu athénských občanů na základě""majetkového censu. Bylo rozhodnuto, že politická práva si mohou
48 Devítiramenný je svicen tehdy, počítárne-li i prostřední svíčku, tzv. šamaše, služebníka, jež ostatní svíčky rozsvěcí. Chanukkia je odlišná od menory, sedmiramennéhu svícnu, jenž je ve znaku Izraele.
ponechat jen ti, kdo mají minimální jmění ve výši 2 000 drachem. Tím se zmenšil počet občanů zhruba na polovinu, tj. na 9 000 osob. Ti, kdo měli majetek pod touto stanovenou hranicí, si sice mohli ponechat status občana, ale bez práva účastnit se politického rozhodování a práva vykonávat úřady. To byla zjevná oligarchizace řecké poliš, jejíž politické struktury ovšem zůstaly zachovány. Sami Řekové přesto začali znovu jasně odlišovat oligarchii a demokracii. Podle mého názoru ovšem o čistý oligarchický systém nešlo, spíše o jakousi jeho modifikaci, jejíž podstata spočívala v odstranění politické rovnosti občanů a jejich klasických politických práv.
V roce 319 př. Kr. zemřel Antipatros a na scéně se objevují dva soupeři o získání moci, Kassander a Polyperchon, jenž se snažil získat si podporu Řeků tím, že proklamoval nutnost obnovení řeckých svobod v poliš. Nedlouho poté byl v Athénách zrušen majetkový census a bývalým občanům byla vrácena plná práva. Od té doby se ovšem Athény nacházely v trvalém víru bojů mezi tzv. oligarchy a tzv. demokraty, přičemž zůstávala zachována stará politická struktura poliš. Lze tedy plným právem mluvit o pokračující existenci řeckých poleis a jejich demokratického systému i v době hellénismu. Čím se ale oproti klasické době řecká demokracie změnila? Jochen Bleiken49 míní, že šlo spíše o oligarchii v demokratickém hávu. Fungování hellénistických poleis odpovídalo spíše označení oligarchie, protože politické rozhodování bylo v rukou stále menšího okruhu lidí. Jenže proti tomu lze namítnout, že zůstaly zachovány politické instituce klasické řecké poliš a trvale vykazovaly vysokou vitalitu. Volker Grieb ve své významné práci Hellenistische Demokratie. Politische Organisation und Struktur in freien griechischen Poleis nach Alexander dem Grossen50 uvádí, že politiku sice stále více určovala skupina „Honoratioren" (pojem Maxe Webera), politické elity, ale přitom všude zůstávala ekklésia jako politicky nejvýznamnější místo poliš. Jinými slovy řečeno, že elita jednala v rámci určitých tradičních institucionálních struktur.
Jinak je třeba vycházet vždy z toho, jaké složení měl v té či oné poliš démos, tj. okruh občanu, kteří politicky jednali a určovali politické dění. Stejně tak je třeba z hlediska „kvality" demokracie vymezit rozsah okruhu těch, kdo neměli občanství nebo byli vyloučeni z politického jednání. Hellenismus byla doba hellénistických vládců, ale tu je třeba si představit jako obecný politický rámec tehdejší doby, pod nímž existoval poměrně pestrý a mnohotvárný svět tradičních řeckých poleis. Hellénističtí vládcové pochopitelně ovlivňovali dění v nich a přímo nebo nepřímo určovali, jakou podobu měla demokracie v té či oné poliš. Jestli měla být více nebo méně oligarchická a tak dále, podstatné ale bylo, že
49 Jochen Bleickcn, Athénská demokracie, Praha 2002.
50 Volker Grieb, Hellenistische Demokratie. Politische Organisation und Struktur in freien griechischen Poleis nach Alex-ander dem Grossen, Stuttgart 2008.
Politologická historie demokracie
13. Vznik Říma
politické struktury poliš se nikomu nepodařilo zničit. Celou problematiku lze také názorně ukázat na existenci spolků řeckých poleis.
Tyto spolky představovaly ještě jinou formu vlády než hellénistická království a byly vlastně pokračováním řeckých poleis v nových podmínkách. Jeden spolek se jmenoval Aitolský spolek a nalézal se v severozápadním Řecku. Druhý byl Achajský spolek, federace řeckých městských států na Peloponnésu. Patřilo k němu 12 poleis, přičemž spolek byl veden tzv. stratégem. Dalším spolkem byl Arkádský, jenž se později ovšem spojil s Achajským, který si navíc v roce 370 zřídil své nové hlavní město Megapolis, aby žádný z jeho členů nebyl upřednostněn před druhým tím, že bude mít na svém území hlavní město spolku. Megapolis vznikla na břehu jedné řeky spojením asi 40 obcí v jednu velkou poliš, odtud označení megalé poliš. Řecké spolky vznikly z řady původně nezávislých poleis, které odevzdaly své zahraničněpolitické a vojenské kompetence do jednoho centra, ale jinak si uchovaly politickou autonomii. Vyvinuly si také společné občanství, které ovšem nenahradilo občanství v jednotlivých poleis. Vznikla také spolková shromáždění občanů, která volila spolkové úředníky. Historik Polybios, jenž se mimochodem narodil v Megapolis, pokládal Achajský spolek za plně demokratickou organizaci.51 Spolky poleis, především Lykajský v Malé Asii, podobně pozitivně zhodnotil v 18. století i Charles de Montesquieu.
Spolky jednotlivých poleis ohodnotili i američtí Otcové zakladatelé, především James Madison, když se opakovaně vyjádřili v Listech federalistu, že Achajský spolek jim poskytl cenné impulsy při zakládání Spojených států. Týkalo se to mimo jiné rozhodnutí, že hlavní město nové federace nebude ležet v žádném jednotlivém americkém státě, ale bude samo novým okrskem (Washington DC), aby si na něj nemohl žádný stát dělat nárok.
Na dobu hellénismu navazuje římská říše, která se vojensky a politicky zmocnila většiny hellénistických království a obcí. Avšak jistá duchovní tradice zůstala. Jan Patočka uvádí: „Římská říše nepochybně uzavírá dobu hellénismu s jeho imperialismem, neseným přesvědčením o supremacii řeckého ducha a jeho výkonů. Tyto výkony jsou však vesměs resumovány v řecké filosofii, která ve své hellénistické fázi za jednu z hlavních svých úloh, aspoň v nejvlastnějším ze svých směrů, stoicismu, brala si převést klasickou filosofii sókratovsko-platňnské tradice ve výchovný ferment universálního státu, jehož nejzdařilejší verzi podává nakonec Řím."52
51 Polybios, Geschichte, Bibliothek der alten Welt, 1—II. Zürich 1961/ 1963.
52 Jan Patočka, Kacířské eseje o filvsufií dějin, Praha 1990.
13. Vznik Říma
Podle tradice byl Řím založen Romulem v roce 753 př. Kr., který měl být jeho prvním králem. Posledním byl pak Tarquinius Superbus, Etrusk, jenž nedbal na rodovou strukturu společnosti a pokoušel se o jakousi samovládu, odtud jeho pozdější přídomek Superbus, Povznesený. Etruská společnost byla totiž společností monarchistickou, v níž vládla šlechta, zatímco předstátní společnost v Římě byla společnost rodová (latinsky genus), rod byl kolektivním subjektem držby nemovitého majetku. Pak zde existovaly kurie (curiá), vyšší organizační jednotky, vznikající seskupením příbuzných rodů k cílům vojenským a politickým. Kurii tvořilo 10 rodů, 10 kurií vytvářelo kmen (trihus), podle tradice spojením tří latinských kmenů vznikl populus Romanus, lid římský. Skládal se tedy ze třiceti kurií. V tom byl pak zásadní rozdíl i oproti poměrům, které vedly ke vzniku řeckých poleis, v nichž hrál rozhodující roli svobodný vlastník půdy.
K pádu krále vedlo rozhodnutí Římanů vytvořit si vládu, v níž budou všechny funkce časově omezené a zvolení občané se budou pravidelně a relativně rychle střídat. Toto rozhodnutí ukazuje na nové pojetí politické moci jako něčeho, čeho se mají v centralizované podobě občané vlastně obávat, a proto ji podrobují přísným pravidlům-a maximální kontrole.Tak se zrodila republika. Král byl vyhnán a začalo dlouhé období, v němž se Řím musel bránit útokům ze všech stran. Proto se i jinak blízcí Latinové a Římané spojili smlouvou foedus Cassanium, nazvanou podle římského vyjednavače Cassia, která byla podle Cicerona ke zhlédnutí na fóru Romanu ještě v roce 56 př. Kr. První válku, kterou společně vedli, bylo tažení proti etruskému městu Veje, které ale trvalo deset let (406-396 př. Kr.). Po vítězství bylo k Římu přičleněno velké území, jenže pak přišla porážka od Keltů, kteří pronikli k Římu kvůli lákavé kořisti. Spojenectví Latinů a Římanů netrvalo příliš dlouho, protože Římané se cítili stále silnější a nutili všechny spojence k jakémusi vojenskému spojenectví.
Souběžně s vojenskými akcemi probíhalo formování římského politického systému, které jimi bylo ovlivněno zcela zásadním způsobem.
Od vnitřního štěpení k vyrovnání všech protikladů: zformování republiky cestou boje hlavních společenských skupin
„Vzhledem k řetězu částečně těžkých vnitřních konfliktů, které v Římě probíhaly v 5. a 4. století před Kristem, jsou úspěšné zahraničněpolitické dějiny rozhodně podivuhodné. Heslo Jednota posiluje' je stejně tak prosté jako teze mířící do černého. Přesto v případě Říma můžeme spíš shledat, jak tlak trvalých válek stále znovu vyvolával nezbytnou solidaritu k tomu, aby zabránil rozpadu společenství. Bez oněch bezmála každý rok konaných polních tažení by možná
Politologická historie demokracie
sporné strany ztratily povědomí, že sdílejí společné zájmy; a bez častých vojenských úspěchů a s nimi spojených materiálních zisků by se byly staré protiklady patrně nezmírnily a nedovolily by přinést pozvolně se rodící kompromisy. Zformování a stabilizace římské republiky byly spíše důsledkem expanze než jejím základem. Když hlavy rodových svazů, které měly pod kontrolou rozsáhlá území a personál potřebný k jejich nbliospodaření, vyhnaly z Říma Tarquinia Superba, nepochybné si neuvědomily, že tím vyvolaly další období konfliktů, které jsme si zvykli označovat jako boje hlavních společenských skupin. /.../
To, že už dobrých deset let po převzetí moci představiteli rodů měl následovat odchod plebsu z města, se jeví v zásadě jako pochopitelné. Pojmem plebs, který je v němčině ještě dnes užíván ve spojitosti s většinovým, nijak zvlášť vzdělaným lidem, a to s použitím negativního podtónu, byla v Římě později označována ona skupina občanů, kteří nepatřili mezi patricije - a to byli téměř všichni, mezi nimi i velká část senátorů. V raných dobách byly poměry ještě komplikovanější: vedle patricijů, kteří pocházeli z řad představitelů rodů a jejich rodinných příslušníků a pozvolna se jako samostatný rodový stav do sebe uzavírali, existovali klienti patricijů, tedy ony osoby mající nepatrný majetek, které byly na patricijích závislé a s nimi spojené pravidelnými výměnnými vztahy, a nakonec plebejci, kteří na patricijích nezáviseli. Mezi patriciji a jejich klienty trvaly tedy patronátni vztahy, které se pro obě strany staly užitečné.
Patronátni vztahy jsou vztahy mezi nerovnými, které trvají díky vzájemným službám a očekáváním vzájemných služeb a jejich prostřednictvím odůvodněných povinností: klient musel svému patronovi poskytovat služby ve formě práce nebo podpory při jeho podnikání, patron naproti tomu poskytoval svému klientovi jistou právní ochranu a byl mu zásadně povinován poskytováním zaopatření. Naproti tomu se plebejci nejprve vyskytovali sami bez těchto vazeb, dokud si mezi sebou nevybudovali analogické patronátni vztahy, což se odehrávalo velmi podobným způsobem. Ale když se plebs postavil vůči patricijskému režimu, stalo se tak z důvodu jeho pocitu, že se v novém státě ocitá zcela bez ochrany.
Rozhodující nátlakový prostředek, kterým plebejci vládli, byla nezpochybnitelná skutečnost, že jich bylo potřeba. Nej důležitější byla jejich vojenská funkce: hrozbám, kterým byli Římané vystaveni, nebylo možné čelit jen za pomoci povolaných kmenových svazů, stále více bylo potřebné, aby služební pohotovost drželi všichni Římané, pokud chtěli nebezpečí odvrátit. Doby, kdy cizí klany samostatně vedly sousedské války, a tak rozšiřovaly svá území, byly pryč. Historie „stávky" plebejců, kteří odtáhli na posvátnou horu mimo Město a zdráhali se nadále ujmout svých úkolů, pokud nebyly naplněny jejich požadavky, může být zdramatizována a vylíčena jako zajímavá příhoda, v zásadě však postihla podstatu: jakmile se plebejci alespoň trochu začali organizovat a svá přání jasně vyslovovat, nemohly si kmeny dovolit toto pozdvižení ignorovat, nebo je dokonce násilím potlačit.
r
13. Vznik Říma
P< st
I9
Od počátku plebejci netvořili žádnou homogenní skupinu. Už v první polovině 5. století př. Kr. se zdálo, že existovali plebejci, kteří vládli větším územím, a přestali se tak zcela lišit od vůdců tradičních kmenů jakž hlediska ekonomické základny, tak způsobu života. A přece tu nešlo o žádné patricije. Vůdcové rodů se vymezovali jako příslušníci stavu, který byl vybaven zvláštními vlastnostmi a úlohami. Tak směli pouze patricijové, kteří byli předurčeni pro výkon důležitých úloh společenství, přijímat rozhodnutí jít do války nebo provádět kajícné oběti, nezbytné při dotazování se bohů na jejich vůli, takzvané auspicie, mezi něž ale také patřilo například pozorování letu ptáků během ranního svítání. To, že tato skupina patricijů nebyla sice zpočátku přesně definována, ale že nikoho nového nebylo možné do ní přijímat, je jasné a dovoluje nám to domnívat se, že fungovalo opovržlivé odmítání arivistů, kterým nebylo dovoleno prosadit se v urozených kruzích. Takto vytvořené tabu později ztěžovalo hledání shody při kompromisních řešeních.
Vedle zámožných plebejců, kterým šlo hlavně o stejné postavení s patriciji ve vztahu k obsazování úřadů a s ohledem na vliv při rozhodování senátu, tu existovala ještě ohromná masa drobných lidí, kteří se patrně byli s to uživit, možná ale trpěli každodenní nouzí a jejichž zájmy se nacházely zcela jinde. V těchto kruzích si lidé hlavně přáli vlastnit kousek země. Zemědělství navzdory jistému rozvoji řemesla a obchodu představovalo po celou antiku dominantní podnikatelské odvětví. Nadto tu existovaly problémy související se zadlužením a opakující se těžkosti spojené se zásobováním města nezbytným zbožím. Obě skupiny plebejců, zámožné a chudé, spojoval strach z nejistoty, kterou s sebou přinášela skutečnost, že patricijům přináleželo výlučné právo nad zákonem a právo soudního rozhodování a výsada obsazovat úřady, jejichž držitelé - magistráti - měli v rukou i přímý výkon vysloveného trestu nad každým občanem.
A tak bylo v povaze věci, že do pozadí odsouvaní plebejci v rámci prvních úspěšných akcí svého společenství vytvořili lidové tribuny (tribuniplebis), kteří byli v Římě trvale přítomni a zvláště v rámci ekonomického a politického centra, na Fóru, pečovali o to, aby plebejské požadavky neupadly v zapomnění a aby se jednotliví plebejci se náhle necítili vydáni na pospas patricijskému nositeli funkcí. Obhájcům svých zájmů plebejové poskytovali krytí prostřednictvím slavnostní přísahy, ve které se zavazoval i obracet se za pomoci spontánního násilí proti každému, který by se chtěl dostat do blízkosti tribuna s úmyslem ho zabít. Tato sacrosanctitas tribuna, která se opírala o slavnostní slib plebejců chránit jeho nedotknutelnost, tvořila základ pro jeho působení a možnost prosazení se. Okol zpočátku jen dvou tribunů, jejíchž počet ve více krocích byl zmnožen na deset, tkvěl původně zejména v tom, potlačovaným plebejcům přispěchat na pomoc. Po nějaké době získali i právo cestou osobního vystoupení na lidových shromážděních a v senátu zabránit platným usnesením, takže mohli přivést život státu až k jeho ochromení. Tomuto právu vstupovat do jednání se říkalo „právo
Politologická historie demokracie
13. Vznik Říma
veta" (z latinského - veto - zakazuji). Spolu s jejich kompetencí svolávat konsi-lium plebis, shromáždění plebejců, a předkládat mu návrhy, o kterých plebejci hlasovali, se v rukou tribunů lidu soustředil rozsáhlý svazek zplnomocnění, která jim zůstala i po vyrovnání postavem obou stavů.
Avšak k tomu vedla ještě dlouhá cesta. /.../ Uprostřed 5. století - je to jedno z mála ranějších datování, které není sice úplně všeobecně, ale přesto rozsáhle přijímáno -, tedy kolem roku 450 př. Kr., vládla v Římě značná potřeba platné právo fixovat v psané podobě. Možná i poněkud reformovat, zejména však zveřejnit tak, aby bylo přístupné všem zájemcům. V duchu tradice vytvořili Římané kolegium deseti mužů s rozsáhlými pravomocemi. Kolegium sepsalo 12 tabulek se zákony, které se ještě v dobách Ciceronových římští žáci učili nazpaměť. To, že obdobný záznam a zveřejnění platného práva patřilo v Řecku už v 7. až 6. století jako standardní, nám ozřejmuje, že se tak pohybovalo v rámci normálních trendů, jen s obvyklým římským zpožděním. Ještě dlouhou dobu bylo oněch 12 tabulek se zákony chápáno jako výdobytek obyčejných občanů, kteří je na vlivných a předních, můžeme říci na šlechtě, nejprve museli s úsilím vydobýt. Cosi ale mluví i ve prospěch významu protichůdného: šlechta usilovala
0 to, aby soubor vlastních práv, jež se změnami v chování začala rozplývat, díky kodifikaci pro všechny časy naopak zachovala. Není náhoda, že se zřejmě jako první na 12 tabulkách objevuje zákaz sňatků mezi patriciji a plebejci - taková byla rozhodně zvyklost -, který okamžitě vyvolal velké rozhořčení.
Plebejci tak zřejmě teprve díky publikaci práv, která měla platit navždy, a jak zdůraznili zákonodárci, která platila už odedávna, mohli posoudit v plném rozsahu, jak na tom jsou vlastně špatně. Je tedy proto pochopitelné, že se tehdy v důsledku toho boje plebejců proti monopolu patricijů znovu rozhořely, a že došlo k nové plebejské stávce. Ústupky byly tak nasnadě a dalo se předpokládat, že již uvedený zákaz sňatků mezi stavy ve své rigorózní právní ostrosti dlouho nepřežije. Než ale došlo k zájmovému vyrovnání mezi stavy, uplynulo ještě mnoho času. Rozhodující krok ve prospěch takového přechodu byl naplněn v období let 367-366 př.Kr., kdy dlouholetý přední bojovník lidu tribun Gaius Licinius Štolo a Lucius Sextius Lateranus přišli za současného rezignovaného souhlasu patricijů se zákonem, který nechali schválit lidem a podle něhož byly
1 nejvyšší úřady přístupny plebejcům. To, že tehdy byl potvrzen dvoučlenný konzulát s cílem získat místa pro oba stavy a že se patricijům ponechalo jisté kontrolní postavení, je proto vcelku zcela zřejmé. /.../
V průběhu času vrostla plebejská organizace odporu postupné do celého společenství. Tak se v roce 300 před Kristem díky zákonu patricijského konzula Marca Valéria Corvuse proměnil usurpovaný plebejský nárok na kolektivní svépomoc k ochraně plebejců před výkonnou mocí patricijského magistrátu v úředně • uznávané základní právo, v takzvané provocatio - tedy v možnost svolání lidu, za normálních okolností zastupovaného lidovým tribunem, proti magistrátní zvůli.
Do soudní praxe bylo provocatio vtěleno tak, že každému římskému občanovi v případ hrdelního deliktu - což byly zločiny a jednání, v jejichž důsledku šlo o „hrdlo" - bylo přiznáno právo na řádný proces před lidem. Původně se pak jednání opravdu konalo před lidovým shromážděním, později lid zastupovala porota. Toto právo tvořilo základní součást svobody římského občana a všichni římští politici v projevech před lidem s oblibou přísahali na tento velký výdobytek, který jejich předchůdci vybojovali a který jejich následovníkům umožnil žít v klidu a v bezpečí a politiku přenechat vůdčí vrstvě, dbající o blaho celku.
V temže roce 300 měl být tribuny Quintem a Gnaeuem Ogulniem vyhlášen zákon, podle kterého mohli být napříště plebejci přijímáni i do velkých kněžských kolegií, která do té doby byla vyhrazena jen patricijům. Vzhledem k rozličným kněžským funkcím v kultovních činnostech, v zacházení se znameními, při dohledu nad kalendářem a při správě pravidel, podle kterých byly vedeny procesy, bylo důležité být členem takových kolegií. Odstranění překážek u kněžských úřadů představovalo další krok k rovnoprávnosti. Avšak revoluční organizace plebejců, každoročně nově zvolených deset lidových tribunů a lidového shromáždění, které tyto volby uskutečňovalo a přijímalo i další závěry, se stále do určité míry nezávazně pohybovala mimo všeobecné státní organizace. Tato situace od sebe odtržených skupin institucí, nabitá napětím konkurence, byla zmírněna v roce 287 př. Kr. díky inkorporačnímu aktu, který všeobecně vedl k restrukturalizaci společenství. Díky LexHortensíus, zákonu diktátora Quinta Hortensia, byla rozhodnutí lidu v rámci plebejského společenství, tzv. plebiscity, uznávána jako závazná pro celý stát. Tak se stali lidoví tribuni, kteří jediní měli oprávnění svolávat shromáždění plebejců, vést je a předkládat mu návrhy k odsouhlasení, a současně i samo shromáždění, akceptovanými orgány římské republiky (res publica Romana), i... I
Fáze těžkých konfliktů mezi patriciji a plebejci byla zprvu v zásadě překonána tím, že vůdčí plebejci byli politicky integrovaní. Příležitostně v rámci bádání je možné zamýšlet se nad tím, zda diky tomu takzvané stavovské boje opravdu skončily, nebo zda dál existovaly konflikty mezi lidovými tribuny jako zástupci záležitostí široké veřejnosti a římským establishmentem. Počínaje polovinou 3. století bylo hluboké rozštěpení mezi patriciji a plebejci překonáno; pokud plebejci vládli dostatečně velkou materiální bází a uměli se vymezit vůči nesmlouvavé konkurenci a měli přístup k úřadům, nedá se už v městě Římě mluvit o nějaké jejich diskriminaci ve veřejném životě."53
53 M. Jehne, Die römische Republik. Von der Gründung bis Caesar, München 2006, pfeklad Ivan Stern, s. 24 -35.
Poíitologická historie demokracie 62
14. Římský politický systém
Dříve než se podíváme na další historický vývoj římské republiky, řekněme si ještě jednou několik základních informací o římském politickém systému. Začnu ovšem opět citátem z Jana Patočky, týkajícím se politické filosofie římské republiky: „Ve svých počátcích není Řím bytostně odlišný od řecké poliš, za jakou jej ještě Aristoteles také považuje, a pro tuto poliš stoicko-platónská myšlenka výchovy k obecnému dobru, k universalitě, ve stát práva a spravedlnosti, ve stát založený v pravdě, v nahlédnutí, se stává aspoň v jejích vzdělaných vrstvách čímsi běžným a samozřejmým."54 Občanem, nositelem politických práv mohl být pouze člověk svobodný; narozený ze svobodných římských rodičů, nebo propuštěný otrok, i když ten neměl všechna práva, zvláště ne veřejná; stejně tak tomu bylo v případě žen; práva každého občana byla tudíž dvojí: práva veřejná a soukromá. Veřejné právo se týkalo římského státu, soukromé se týkalo prospěchu jednotlivců. Mezi veřejná práva patřilo právo účastnit se jednání lidového shromáždění, vykonávat státní úřady, zatímco soukromá byla práva rodinná a majetková a jejich základem byla dvě práva: právo uzavřít řádný sňatek a právo obchodu.
V Římě byla základem politického rozhodování lidová shromáždění neboli comitia, jmenovaná rada zasloužilých neboli senát a volení úředníci, magistratus. Shromáždění se organizovala podle kurií, comitia curiata (kurijní shromáždění). To znamenalo, že jednotlivé kurie vystupovaly jako hlasovací jednotky, každá kurie měla jeden hlas, rozhodovala prostá nadpoloviční většina, tedy hlas více jak patnácti kurií. Po vyhnání krále vznikly dva typy lidových shromáždění: shromáždění centurijní a tributní. Comitia centuriata sdružovala centurie jako jednotky hlasovací a daňové. Všechno obyvatelstvo bylo rozděleno do šesti majetkových tříd a potom se každé třídě přidělil určitý počet centurií, hlasovacích jednotek. Třídy nejbohatší dostaly centurií nejvíce a naopak. Celkem bylo centurií 193, z tohoto počtu nadpoloviční většina, 98, příslušela první třídě a tzv. jezdcům. A protože rozhodovala prostá většina, měli v ní zámožní převahu zajištěnu. V centuriích byli všichni svobodní občané. Comitia centuriata svolávali nejvyšší úředníci, konsulové nebo praetoři, na Martovo pole, účastníci přicházeli ozbrojeni. Zde se přijímaly nové zákony, volili nejvyšší státní úředníci, rozhodovalo se o válce a tatáž shromáždění fungovala jako odvolací instance a udělovala občanství.
Další byla shromáždění tributní, comitia tributa, lidové shromáždění, organizované podle městských a venkovních okresů, tedy podle bydliště římských
63 14. Římský politický systém
občanů. Okresů bylo nakonec 35. Tato shromáždění projednávala zpravidla méně důležité otázky. Občané zde volili nižší úředníky, schvalovali zákony, především rodinné a majetkové, spadající tedy do občanského práva. Zvláštním typem lidového shromáždění pak byly plebejské hromady, koncilia plebis, shromáždění méně majetných, kteří byli vyloučeni z lidových shromáždění, protože patrně představovali příchozí do Ríma a stáli mimo rody. Jejich usnesení - plebiscitu -se od Hortensiova zákona z roku 287 stala obecně závazná. Volili si také své úředníky, tribuny plebis. Tato tři lidová shromáždění nakonec reprezentovala všechen populus Romanus a jejich klíčové postavení měl manifestovat i název republiky, res publica, věc veřejná neboli záležitost všech občanů. V pozadí této politické struktury však stál určitý vývoj římského společenství, odehrávající se především v boji dvou hlavních sociálních skupin, zámožných, tzv. patricijů a méně zámožných, tzv. plebejců. Obě byly skupiny římských občanů, které soupeřily o podíl na politické moci neboli na politickém rozhodování.
Když zanikla královská moc, postupně nastoupila na její místo volená dvojice nejvyšších úředníků, konsulň. Je prokázané, že dvojice konsulů působila pravidelně od roku 367/366 př.Kr. Konsulové měli nejvyyšší rozkazovací moc, tzv. impérium, které obsahovalo velení nad vojsky, právo soudit a politickou iniciativu v senátu a lidových shromážděních. Všechny nejvyšší úředníky volila lidová shromáždění (princip volitelnosti), výkon byl časově omezen, zpravidla najeden rok (princip anuity), úřady se obsazovaly několika kandidáty (princip kolegiality) a výkon byl zásadně bezplatný, pokládaly se za poctu (honor, honorami úřady). Tím se moc úřadů omezovala a i znesnadňovala. Moc se dělila. Za mimořádných situací se pozastavil princip kolegiality a byl jmenován diktátor. Diktatura byla mimořádná magistratura, diktátora nevolilo lidové shromáždění, ale jmenoval ho jeden z konsulů po dohodě se senátem.
Roku 367 př. Kr. byl zaveden vedle funkcí konsulů také úřad praetora, jejich menšího kolegy. Měl stejnou pravomoc jako oni, ale užíval ji jen v menším rozsahu. Nevystupoval například jako vojenský velitel, ale zastupoval je doma ve státní správě. Postupně se počet praetorů rozrůstal, nakonec jich bylo 16. Působili v Římě, tvořili kolegium a každý z nich měl nějaký resort na starosti, který si vylosoval. Tvořili tedy jakousi vládu. Mezi nejdůležitější oblast činnosti praetorů patřilo římské soukromé právo. Zde povolovali a otevírali procesy, předávali je soudcům, nebo je naopak zamítali. Stále méně přitom měli oporu v přijatých zákonech, a museli proto jednat samostatně. Některé nároky na proces povolovali a některé zamítali. Byli přitom podle římských právníků vedeni tzv. aequitas, tj. smyslem pro vyšší spravedlnost a prosazování obecného prospěchu.55 Při zahájení svého úřadu vydávali tzv. preatorské edikty, vyhlášky, jimiž vymezovali
54 J. Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, s. 91.
55 Jaromír Kincl, Valentin Urfus, Římské právo, Praha 1990, s. 37.
Politologická historie demokracie
určité obecné právní normy, podle nichž se měli soudci řídit. Ty například zněly: rozsudkem soudce osvobozený platí za nevinného; břemeno důkazu leží na žalobci; dluhy zatěžují všechen majetek, ne jen jeho části; kdo něco tvrdí, musí to dokázat; ti, kdo jednají, i ti, kdo s jednáním souhlasí, jsou postihováni stejně; přiznání není důkaz, jen ulehčení důkazu; každý se musí podřídit právu (soudu) toho místa, kde se provinil; zločiny rodičů nejsou ke škodě dětem; zlý úmysl se musí dokázat; z bezpráví se nerodí právo. Tyto edikty se pak staly důležitou součástí římského práva a mnohé z nich pak normami, podle nichž by se měl řídit každý právní stát. Tyto zásady, protože chránily občana před bezprávím státní moci, pak naopak porušovaly všechny nedemokratické režimy, především totalitní.
Pak tu byl úřad censorů. Byli vždy dva a namísto konsulů prováděli evidenci římských občanů a zařazovali je do majetkových tříd. Tento soupis a odhad se jmenoval census. Vedli také seznam senátorů, censory volila comitia centuriata každých pět let. Postupné se tento úřad začal považovat za nejdůstojnější republikánský úřad, protože censoři mohli také například vyškrtnout ze seznamů určité senátory či na základě pravomoci dozírat nad mravy římských občanů. Senát byl institucí, do níž se nevolilo, ale jmenovalo. Podmínkou členství bylo úspěšné ukončení magistratury, senát se tak stal radou bývalých stáních úředníků. Místo doživotně získával ten, kdo byl censory zapsán do senátorského seznamu. Měl to být orgán pomocného charakteru, ale stával se stále více důležitý. Vedl správu státních financí, kontroloval hospodaření se státním majetkem, vedl zahraničněpolitická jednání, organizoval správu provincií. Byl stabilním úřadem, vedle volených magistratur a pasivních lidových shromáždění, často korumpovaných.
A tak i když usnesení senátu neměla sílu zákona a senátu nepříslušela výkonná moc, disponoval státním majetkem a spolu s dalšími pravomocemi mu to dodávalo mimořádnou politickou váhu. Senátoři byli navíc zpravidla lidé zámožní, vzdělaní, příslušníci starých římských rodin. Senát míval za republiky 300 členů.
Nakonec se ujal pro římskou republiku název, jenž přesně vystihoval její politický systém: senatus populusque Romanům, SPQR - senát a lid římský.
15. Historický vývoj římské republiky
Hybným motivem vývoje politického systému byl zprvu konflikt mezi patriciji a plebejci, a když obě tyto skupiny dosáhly v podstatě stejné politické participace, nastalo období, které mělo jiné hybné síly. Vytvořila se totiž politická elita, vůči níž stála většina společnosti, která požadovala nové a jiné způsoby přerozdělování majetku a služeb. Každý politický systém, ať již ve starověkém
15. Historický vývoj římské republiky
Římě nebo dnešní evropský, musí řešit svůj sociální systém. Římská elita dokázala na stále nové požadavky občanů úspěšně odpovídat, protože se republika neustále teritoriálně rozšiřovala, což přinášelo novou půdu a finanční zisky. Řán neustále válčil, tažení se zúčastňovalo velké množství občanů, kteří od toho očekávali nové a nové zisky. Součástí římské mentality se stalo tvrdě válčit a bez ohledu na oběti vyhrávat.
Řím nejprve dobyl celou oblast Itálie. Když se postupně Římané seznamovali s fungováním klíčové instituce řeckých poleis, s lidovým sliromážděním na agoře, získali pevný dojem, že je to instituce, na níž vládne demagogická a hysterická masa lidí, kteří nemají o politice a odpovědnosti ani ponětí. Tím se přiblížili názoru Platónovu. Jeden z posledních konfliktů v jižní části Itálie byla válka s velkým a starobylým řeckým městem Tarent, ležícím na strategickém místě, na poloostrově mezi dvěma moři, Středozemním a Jaderským. Tarenťané se obrátili s žádostí o pomoc na krále Pyrrha z Epiru. Pyrrhos (318-272 př. Kr.) byl slavný hellénistický válečník a panovník. Zprvu Římany porazil a požadoval poté, aby se vzdali jižní Itálie. V senátu, který tento požadavek projednával a byl ochoten mu vyhovět, vystoupil Appius Claudius, zvaný Caecus (Slepý), jenž v proslovu přesvědčil senátory, že Řím se nikdy nesmí vzdát a musí znovu bojovat, jen tak si udrží respekt a autoritu ve světě. Válka pokračovala, Pyrrhos znovu zvítězil, ale znovu utrpěl velké ztráty. Odtud vzniklo známé přísloví o Pyrrhově vítězství, což znamená za cenu velkých ztrát. Nakonec byl Pyrrhos skutečně poražen, vrátil se do Epiru a nastal konec posledních ještě samostatných řeckých měst v jižní Itálii.
Římany to utvrdilo v postoji, kterým se pak stali proslulí, že totiž šli vytrvale za vítězstvím, a to bez ohledu na momentální nepříznivou situaci a bez spoléhání se na nějaké příznivé okolnosti, nebo jak Machiavelli později řekl, bez spoléhání se na Fortunu. Ve válkách je vedli zvolení konsulové, kteří se pak často stávali senátory, a postupně tak vytvářeli římskou nobilitu, uvnitř které se nejvyšší úřady více méně dědily, předávaly z otců na syny. Celkově to znamenalo, že demokratický charakter politického systému se oslaboval a začaly převažovat oligarchické prvky. Války tuto nobilitu posilovaly a obnovovaly, protože vítězní konsulové se stávali slavní a bohatli na kořisti, kterou si jejich vojska vydobyla. Následně stavěli různé veřejné stavby v Římě, a vytvářeli si tak předpoklady pro další politickou a vojenskou kariéru. Řím se stával vojenskou velmocí, pokračující dál a dál ve svých výbojích, a proto teze o jakémsi defenzivním římském imperialismu není v souladu s realitou.
Punské a další války
Projevilo se to hned na následující válce s Kartágem. Toto velkoměsto tehdejšího svéta bylo založeno v osmém nebo devátém století Féničany, což byl národ
Politologická historie demokracie
mořeplavců a obchodníků, kteří žili na území dnešního Libanonu a Sýrie. Jejich nejdňležitější město byl původně Tyros, ležící na pobřeží Středozemního moře v Libanonu. Odtud pak založili v severní Africe, na území dnešního Tunisu, město Kartágo, které se stalo hlavním městem nové říše. Podle legendy ho založila fénická princezna Dido, dcera tyrského krále Pygmaliona. Féničané, kterým Římané říkali Punové, se plavili po celém Středozemí, podél západního pobřeží Afriky, až do Británie, a všude zakládali své kolonie. Brzy se dostali do konfliktu s řeckými státy, především se Syrakúsami. Nakonec se logicky dostali do konfliktu s Římem o celou Sicílii. Vypukla první punská válka, která trvala 24 let, od roku 264 do roku 241 př. Kr., a znamenala největší námořní válku starověku. Padlo v ní asi 300 000 Římanů a Italiků, ale nakonec skončila porážkou Kartága, jeho ztrátou vlivu na Sicílii, později pak ještě na Sardinii a Korsiku. Římská republika se stala mocností celého západního Středomoří. Současně se však objevil problém organizace rozsáhlých dobytých území a jejich správy. Římané začali zakládat provincie v čele s místodržícím, což byl praetor, volený vždy na jeden rok. Tím se začala rozšiřovat státní správa státu a brzy vznikla potřeba přijmout nové směrnice a pokyny. V každé nové provincii se musel například zřídit nový úřad, bylo nutno vytvořit kontrolní mechanismy atd.
Mezitím se Kartágo vzpamatovalo a soustředilo svůj tlak na Španělsko, což vyvolalo reakci Říma, která ovšem přišla pozdě. Do severní Itálie vstoupil karta-ginský vojevůdce Hannibal Barkas poté, co přešel se slony Alpy. Tažení začal proto, aby zastavil vznik římské svetovlády. Jak se později ukázalo, byl také poslední, kdo něco takového mohl dokázat. Začal tím druhou punskou válku, která trvala od roku 218 do roku 201 př. Kr„ tedy 17 let. Římané se postavili Hannibalovi v roce 216,u města Cannae v Apulii a přes obrovské vojsko, které shromáždili, utrpěli strašlivou porážku. Padlo přibližně 50 000 římských vojáků a 10 000 padlo do zajetí. Zemřelo zde také asi 80 senátorů, což byla citelná ztráta, uvážíme-li, že jejich celkový počet činil zhruba 300. Pak ovšem udělal Hannibal osudovou chybu, že totiž netáhl na Řím a nepokusil se ho dobýt. Očekával zahájení jednání o podmínkách míru a nenapadlo ho, že Římané na nic takového ani nepomysleli. Omezili na minimum smutek za padlé, mobilizovali staré a nemajetné občany, jmenovali diktátora a část armády, kterou měli ve Francii, poslali do Španělska, aby tam bojovala pod velením mladého Publia Cornelia Scipia. V Itálii samotné zvolili taktiku, kterou používal senátor a mnohonásobný konsul Qumtus Fabius Maximus, zvaný Cunctator (Váhavec nebo také Zdržovatel), jenž se vyhýbal přímým střetům s nepřítelem, postupně omezoval možnosti nepřítelova vojska a ničil jeho menší oddíly a postavení. V roce 204 př.Kr. pak začal mladý Scipio ze Španělska připravovat tažení do Kartága. Hannibal, stále znovu oslabovaný a manévrovaný dál a dál od Říma, se mezitím ocitl dokonce až zpět ve své vlasti, kde byl nakonec poražen v bitvě u Zamy v roce 202 př. Kr. Kartágo kapitulovalo a jako velmoc skončilo. Římská republika se tak zbavila jediného soupeře, jenž ji
15. Historický vývoj římské republiky
mohl v celých jejích dějinách zničit. Třetí punská válka pak byla jen dokončením totální zkázy kdysi mocného a slavného Kartága.56
Za zmínku stojí, že Kartágu nepřišli na pomoc vládcové hellénistických říši, především Antiochos III. vládnoucí v přední Asii a Ptolemaios IV., vládce Egypta. Nemohli patrně tušit, že porážka takové velmoci, jako bylo Kartágo, bude mít za následek i jejich vlastní porážku, že Řím se obrátí na východ Středomoří a bude pokračovat v budování svého impéria, aniž se setká s vážnějším soupeřem. Na druhou stranu je ale toto jejich opomenutí dokladem, že už jim chybělo veškeré universální myšlení Alexandra Velikého. Antiochos III. Velký (242-187 př. Kr.), král říše Seleukidů, byl přitom jeden z nejúspěšnějších hellénistických vladařů, dobyl znovu Arménii, vedl úspěšné tažení proti Parthům, táhl do Baktrie a Indie. Pak také přišel do kontaktu s římskou říší, která chtěla zabránit tomu, aby se stal hegemonem v řeckém světě, a nabízela mu za vyklizení Evropy trvalý vliv v Malé Asii, což se Antiochos zdráhal učinit. V roce 192, po porážce u Zamy, musel Hannibal Barkas opustit rodnou zemi a uchýlil se k Seleukidům, které žádal o poskytnutí vojenských oddílů, s jejichž pomocí by se pokusil o převrat v Kartágu a pak o obnovení bojů s Římem. Antiochos by toho mohl využít k ovládnutí řeckého světa, jenže tyto plány odmítl. Nakonec se však v Řecku pustil do vojenského tažení proti Římu, na jehož stranu se však postavily některé řecké státy, Antiochos byl poražen a ztratil vliv nejen v Řecku, ale i v celé Malé Asii. Nakonec upadla do područí Říma celá říše Seleukidů, respektive to, co z ní zbylo. Například pergamonský král Attalos III. odkázal v závěti svou říši Římu, král z Bythynie zbaběle zajal Hannibala a chtěl ho vydat Římu, na což Hannibal reagoval tak, že se raději v roce 183 př. Kr. otrávil jedem.
V rámci římského tažení na východ se na jaře 200 př. Kr. rozhodl konsul Galba vyhlásit válku Makedonii, ale centurijní shromáždění jeho žádosti nevyhovělo. Důvodem byla zadluženost Říma, jenž si musel na druhou punskou válku půjčit a doposud soukromým věřitelům nezaplatil. Ti pak ovlivnili hlasování, ale když byl dluh nakonec zaplacen, shromáždění válku povolilo. Římané pak válku vyhráli, což na Řeky zapůsobilo silným dojmem, protože římské legie poprvé porazily slavné makedonské falangy, vojenské oddíly, které proslavily Alexandra Velkého. Není třeba zde líčit průběh všech válek Říma s řeckými státy. Ukázalo se totiž, že Římané nebyli schopni vládnout nad Řeckem jinak než krutostí, násilím, ničením, pomocí deportací a podobnými metodami. V roce 179 př. Kr. zemřel poslední hcllénistický vládce Makedonie Filip V., jenž jediný opakovaně bojoval s Římany. Ti nakonec museli v roce 146 př. Kr. zřídit provincii Makedonii, s římským místodržícím a stále přítomnými pořádkovými oddíly. Co se týká dalších hellénistických států, byla poražena říše Seleukidů, Ptolemaiovská
56 Viz také Friedrich-Karl Kienitz, Národy ve stínu, Odeon 1991, a Klaus Zimmermann, Kom und Karthago, Darmstadt 2005.
Politologická historie demokracie
68
15. Historický vývoj římské republiky
říše byla podrobena, celkově bylo založeno šest provincií, a tím Řím převzal přímou kontrolu nad dobytými územími. Problém byl v tom, že Římané nebyli dobrými kolonizátory a byli neustále konfrontováni se vzpourami a povstáními. Výsledkem bylo, že museli na řešení těchto úkolů vynaložit příliš mnoho energie. A navíc se tento vývoj negativně odrazil ve vnitřním politickém vývoji Říma.
Obrovské zisky, které plynuly do Říma z dalších a dalších teritoriálních výbojů, si nemohli vládcové říše, která byla stále ještě republikou, nechat jen pro sebe. V roce 167 př. Kr. ohlásil senát, že republika přestává od svých občanů vybírat daně. Toto rozhodnutí ukázalo, že Řím žije vlastně z opakovaného loupení a vykrádání stále většího počtu obsazených zemí. Za druhé, že podíl na těchto zahraničních akcích se stává stále víc výnosnějším zaměstnáním, o něž se rozpoutal tvrdý vnitropolitický boj. V roce 146 př. Kr. se Řím střetl s jedním z nejdů-ležitějších spolků řeckých poleis v hellénistické dobé, s Achajským spolkem. Ten byl drtivě poražen, jeho území se stalo římským majetkem a bylo systematicky vykořisťováno. Bohatství, které ze všech koutů dobytého hellénistického světa plynulo do Říma, změnilo nejen hospodářství, ale i politiku. Vzrostl rozsah a vliv velkostatků a vzrostl příliv otroků, kteří se stávali pro rozvoj těchto velkostatků zásadně důležití. Jenže bohatí Římané neinvestovali jen do nákupů půdy, ale i do politiky. Platilo, že hospodářský úspěch byl předpokladem politické dráhy, a tudíž slávy a prestiže. Ti, kdo se dali touto cestou, vynakládali velké sumy peněz na stavby chrámů, postavení soch na veřejných místech, na umělecká díla atd. Financovali různé hry pro občany a i jinak se snažili těmito způsoby vést volební boj, protože uchazečů o každý veřejný úřad bylo stále víc. Náklady na politickou kariéru tímto způsobem stále stoupaly a konkurenční boj dostával stále bezohlednější rysy. Proto se v roce 180 př. Kr. pokusil tribun lidu Lucius Villius vnést do politických kariér určitý řád. Jeho zákon předepisoval, že nadále nebude možné získat konsulát před čtyřicátým třetím rokem života, praeturu před čtyřicátým rokem a kvesturu před jednatřicátým. Dále bylo nutné před získáním úřadu konsula zastávat praeturu a mezi jednotlivými úřady musel být rok přestávky. Řešení z dlouhodobého hlediska to nebylo, jen pokus o jakousi regulaci. Náklady na politickou dráhu zůstávaly vysoké, což vedlo k tomu, že provincie byly stále více vykořisťovány, a dokonce byly iniciovány další války, aby se zvětšila možnost dalších kořistí. Řím přestával zvládat svůj ohromný rozmach a stále se zvětšující teritorium.
Francouzský osvícenec Charles de Montesquieu ve své práci Úvahy o příčinách velikosti a úpadku Říma"'7 měl tedy pravdu, když napsal, že vlastní příčinou
57 Charles de Montesquieu, Consideration Sur les cause de la Grandeur des Romain et de leur Decadence, in: Oeuvres completes, vyd. André Massen. I—III., Paris 1950-1955; Grösse und Niedergang Roms, Frankfurt a. M. 1980. V roce 2010 pak vyšel v Praze český překlad pod názvem Sláva a úpadek říše římské.
úpadku byl nezvládnutý rozpor mezi rozsahem impéria a jeho vnitřní strukturou. Důležitý je sám pojem „décadence", označující postupný úpadek římské moci. Dekadence není ovšem založena pouze v povaze lidské bytosti, vyznačující se tím větší touhou po moci, čím větší moc člověk má. Dekadence je spíše výsledkem souhry vnitřních a vnějších faktorů. Její příčinu vidí Montesquieu především v mravech, zvycích, zákonech a institucích, které se nedokáží přizpůsobit historickému vývoji daného státního celku, v tomto případě římského impéria. Římané se totiž nedokázali přizpůsobit například stále rostoucímu teritoriu svého impéria, rostoucímu počtu obyvatel a také novým výrobním způsobům. Jejich touha po stále větší moci narazila na vnější meze, jimž se nedokázali přizpůsobit. Existují jisté hranice, píše Montesquieu, které příroda uloží státům, aby utlumila ctižádostivost lidí. Řím se natolik rozpínal, že politicky dospěl k despocii, a tím si podlomil svůj další vývoj. Tento proces se odehrával prostřednictvím koncentrace moci, vedoucí od republiky k císařství. Podle Montesquieua byla republika vhodným nástrojem vzestupu a expanze, její zákony však nedostačovaly v době, kdy se z Říma stalo impérium. Tehdy se spory mezi politickými částmi společnosti, do té doby užitečné, staly najednou občanskou válkou, kterou mohla ukončit pouze silná moc jednoho panovníka. Ta se ovšem časem zvrhla v despocii.
Vedle toho se v Římě ovšem rozvíjely osídlovací programy pro římské rolníky, kteří neměli prostředky, aby si mohli kupovat půdu. To ovšem nebylo jednoduché, a tak se stále více rolnických synů hlásilo dobrovolně do služby v armádě, což vedlo k posilování vrstvy profesionálních vojáků. Přesto se stal problém nového rozdělení půdy jedním z hlavních problémů Říma. Hned po svém nástupu do úřadu tribuna lidu představil Tiberius Sempronius Gracchus projekt osídlovacího a přerozdělovacího programu, podle nějž měla být římská půda nově rozdělována mezi nemajetné občany. Postupně půdu, kterou Řím zabral, totiž získali především patriciové, kteří svými stále početnějšími otroky nechávali obdělávat stále větší plochy půdy a chovali na svých pozemcích velká stáda dobytka a ovcí. Obecný prospěch republiky byl přitom minimální. Gracchus proto navrhl, aby půda zůstala formálně v rukou státu, ale měla poskytnout obživu co největšímu počtu rodin. A tím také zabezpečit dostatek bojeschop-ných mužů. To byl dokonce prioritní cíl reformy v souladu se zájmy státu. Těm, kdo na státní půdě již předtím ve velkém hospodařili, mělo být poskytnuto odškodnění a řada dalších výhod. Jenže mezi tyto uživatele půdy patřilo hodně senátorů, a ti si získali oponenta vůči Gracchovi, také tribuna lidu, Marca Oc-tavia. Ten proti návrhu svého kolegy podal veto. Gracchus se bránil tím, že na shromáždění lidu prosadil jeho odvolání, že se jako tribun lidu postavil proti zájmům těch, jež měl zastupovat. Zákon byl poté přijat. Senát pak blokoval proces přidělování půdy tím, že zdržoval přidělování nutných finančních částek pro nové rolníky, aby mohli začít hospodařit. Přesto proces zemědělské reformy pokračoval, blížil se však konec Gracchova jednoročního tribunátu. Ten se začal
Politologická historie demokracie 70
snažit o znovuzvolení, ačkoli bylo ještě zakázáno zastávat za sebou dvě funkční období. Důvodem pro tuto snahu bylo i to, že tribun lidu byl nedotknutelný, po konci úřadu už nikoli. Následovalo zasedání senátu, na němž vůdce odporu proti Gracchovi senátor Scipio Nasica vyzval k zásahu proti němu. Skupina senátorů pak vtrhla na shromáždění lidu a Tiberia Graccha zavraždila. Stalo se tak v roce 133 př. Kr. a změnilo to další politické dějiny římské republiky.
16. Občanská válka v Římě
Historik Appiános, jenž se narodil v hellénistické Alexandrii, začal své dílo Krize římské republiky konstatováním, že dříve se v Římě nevedly občanské války, jen „spory v mezích zákona a urovnávaly se s obapolnou ohleduplností a vzájemnými ústupky /... / na shromáždění lidu se neobjevily zbraně, ani na něm nebyla prolita krev občana, a to až do doby Tiberia Graccha".5'' Po jeho vraždě se postupně rozhořela občanská válka a trvala až do konce republiky. Situaci se pokusil řešit například slavný Cornelius Scipio, vítěz nad Kartágem, ale nakonec raději dobrovolně odešel do vyhnanství a byl nalezen mrtev ve své venkovské vile. „Rok 133 př. Kr. všeobecně platí za začátek pozdní republiky, během níž postupně její forma uspořádání spěla ke svému konci. Předchozí střední republika, kterou jsme dříve s oblibou nazývali klasickou, nebyla sice nijak harmonická a správné vedená, jak jsme se dlouhou dobu domnívali. Přesto navzdory ostrým vnitřním sporům nepředstavovala politická vražda v této době rozhodně prostředek, po kterém by lidé sáhli. Od roku 133 př. Kr. se naproti tomu formy řešení konfliktů rozšířily hrozivým způsobem o nové způsoby, které se už potom nedaly zcela odmítnout. Bezprostřední podnět k tomu tkvěl v zásadní kontroverzi, během které žádná ze stran nehodlala ustoupit. Na tento typ rozporů byla římská republika ve svých institucionálních strukturách velmi špatně zařízena. Nepředvídalo se, že seskupení se trvale semknou a budou svou věc zarputile hájit. Nebyla tu ani možnost pokusit se konflikt vyřešit pomocí většinového rozhodování. Nebyl tu zřízen žádný parlament ani vláda s delším funkčním obdobím. Magistráli byli voleni podle osobní pověsti, a ne na základě politických barev. Držitelé úřadů se mohli vzájemně blokovat, a i když se to nestávalo, bylo možné následující rok s novými úředníky dosáhnout protichůdného rozhodnutí v porovnání s tím, ke kterému se dospělo v roce předchozím.
71 16. Občanská válka v Římě
V tomto systému plných mocí a možností jednání, v obou případech se křížících, se dala vést politika jen za podmínky trvalé pružnosti, to znamená, pokud její nositelé na svých návrzích a přáních zas tak příliš netrvali. A byli naopak připraveni v každém okamžiku dospět ke konsensu. Pokud si to plně uvědomíme, nemůžeme se potom ani tak divit, že takový kompromis se už v roce 133 př. Kr. nedařil, ale spíš tomu, že vše - svým způsobem - dosti dlouhou dobu dobře probíhalo.
Se sporem v roce 133 př. Kr. mělo zchudnutí mnoha Římanů a jejich zájem o hospodaření na venkově něco společného jen okrajově. Nouze prostých lidí nebyla sice odsunuta stranou, přesto však podle všech příznaků nešlo o sociální svědomí, které Tiberius Gracchus dával najevo svým osidlovacím zákonem, ale o jeho ego. To, že ale senátorští velkostatkáři nenahlédli, že bez jisté připravenosti k přerozdělení riskovali soudržnost občanstva a hnali jednotlivé členy vlastního seskupení a jejich potenciál sounáležitosti do rukou, pomocí kterých se krátkodobé dala vést politika proti senátu a jeho hybatelům, ukazovalo na krátkozrakost, ba dokonce na zabedněnou třídní aroganci. Statkáři zdráhající se dělit zřejmě neměli jen pocit, že status quo odpovídá jejich zásluhám a každá změna v jejich neprospěch je nespravedlivá, ale patrně i věřili tomu, že si nemohou dovolit zřeknout se těchto zdrojů příjmů: stále vzrůstající náklady na jejich kariéry bylo možné zvládnout jen se stále rostoucím majetkem, a tak jeho umenšení mohlo ohrožovat jejich postavení. V ucházení se o funkce nemuseli být schopni držet s ostatními krok. Jestliže uvedené změny ve volebních bojích byly součástí zpětného působení světové říše, pak totéž platilo i pro zatuhlou nehybnost senátorů v přerozdělovacím konfliktu."6"
V roce 123 př. Kr. se tribunem lidu stal Gaius Sempronius Gracchus, bratr zavražděného Tiberia Graccha. Pokračoval v reformách svého bratra, například prosadil obilní zákon pojednávající o tom, že každý občan má právo si jednou za měsíc koupit dávku obilí za subvencovanou fixní cenu. Rozdíl oproti tržní ceně kryl stát. Propagoval také osídlovací programy v severní Africe, na místě bývalého Kartága, ale stále se potýkal se svými oponenty. Nakonec se rozhodl opevnit se na Aventinu, nejjižnějším římském pahorku, naproti Palatinu, přičemž podle legendy na Aventinu byl pohřben Remus, jehož zabil bratr Romnlus, oba byli zakladateli Říma. Senát nechal vyhlásit stav nouze a vydal tzv. senatus consultum ultimum, kterým byli konsulové vyzváni, aby učinili vše pro zajištění normálního stavu společnosti. Skončilo to Gracchovou sebevraždou, která jen potvrdila stav, v němž jednotliví politikové stavěli své zájmy nad zájem většiny občanů. Reformní snahy uvnitř Říma skončily a do popředí se dostaly pouze zahraničněpolitické akce, které vynesly nové muže do popředí. Jedním z nich byl
58 Appiános, Krize římské republiky, Praha 1989.
59 Tamtéž., s. 19.
60 Martin Jehne, Die römische Republik. Von der Gründung bis Caesar, München 2006, s. 85-86.
Politologická historie demokracie
72
73 17. Cicero
Gaius Marius, jenž byl od roku 104 do roku 100 pf. Kr. opakovaně volen konsu-lem a byl pověřen vybudováním silnější armády, především proti germánským vpádům ze severu. Jedním z germánských kmenů byli Teutoni, kteří však v roce 102 př. Kr. byli drtivě poraženi a prakticky zmizeli z dějin, ale vzpomínka na jejich děsivý vpád přetrvala věky a byla stále přítomná v pejorativním označení Němců jako Teutonů. Označení, které se po staletí pravidelně opakuje, aniž by bylo v jakémkoli směru pravdivé.
Marius zavedl novinku, která pak ve svých důsledcích trvale ohrožovala republiku, a sice že bral do armády i zcela nemajetné občany, kteří se pak po propuštění dožadovali péče o tzv. veterány neboli hospodářského zajištění od státu. Bylo to řešeno například příděly půdy v severní Africe. Proti tomu protestoval senát, protože začala vznikat vrstva vyděračů státu, která měla své oblíbené představitele, jimž pak vždy pomáhala k moci. „V té době vypukly v Římě také boje mezi dlužníky a věřiteli půjčujícími na úrok, ačkoli dávno vydaný zákon takové půjčky zakazoval nebo uvaloval na takového věřitele trest. Mám za to, že staří Římané stejně jako Řekové opovrhovali lichvou jako podvodem a břemenem chudých, plodící nesváry a nepřátelství /.../ Praetor Asellio, do jehož pravomoci takové spory spadaly, je nepřiměl ke smíru a dovolil, aby proti sobě vedli soudní řízení, čímž přenášel rozpor mezi zákonem a zvyklostí na soudce. Věřitelé byli rozlíceni a zabili ho."61
Politický boj v Římě se pak vyostril okolo války proti Mithridatovi VI., vládci v Pontu na břehu Černého moře, tehdy největšího království v Malé Asii, kterou téměř celou ovládl. V roce 88 př. Kr. se dopustil osudové chyby tím, že nechal povraždit v jeden den asi 80 000 Římanů, kteří se nacházeli v Malé Asii. Řím dal dohromady velké vojsko a pověřil konsula toho roku, Lucia Cornelia Sullu, aby ho vedl, což bylo plně v souladu s politickou tradicí, navíc Sulla se už nacházel v Malé Asii. Jenže kvůli intrikám tribuna lidu Sulpicia Rufuse byl pověřen vedením tažení výše uvedený Gaius Marius. Sulla se postavil před své vojáky a vysvětlil jim, jaká nespravedlnost se stala, a bylo rozhodnuto táhnout na Rím a vynutit si revizi rozhodnutí.
Bylo to poprvé v dějinách Říma, kdy armáda vpochodovala do města, které bylo vždy demilitarizované v tom smyslu, že v něm nesměly být přítomné armádní oddíly. Sulpicius Rufus byl na útěku z města zabit a Marius utekl do severní Afriky k veteránům. Armáda se tak ukázala jako politická síla, zasahující do politického rozhodování senátu. Byla vytvořena nová tradice, kterou se už nikdy nikomu nepodařilo zrušit a která nakonec přispěla k pádu římské republiky. Sulla nakonec bojoval proti Mithridatovi, ale kvůli zuřící občanské válce v Římě se v roce 88 př. Kr. vrátil do Itálie. Vystrašený senát pochopil, že
61 Appiános, tamtéž, s. SI.
doba se změnila, a jmenoval Sullu diktátorem, přičemž úřad měl vykonávat tak dlouho, dokud to bude třeba. Jeho pravomoc se nazývala legibus scribundis et reipublicae constituendae, vydávat zákony a dát státu řád. Diktátorský úřad představoval i dříve absolutní moc, ale na vymezené časové období; za Sully to byla poprvé neomezená absolutní vláda.62 Diktatura byla přitom provedena jako velká vnitropolitická pomsta. Byly veřejně vystaveny listiny se jmény mužů, vyhlášených za nepřátele státu, tím mohli být beztrestně zabiti a jejich majetek připadl státu. Zveřejňování seznamu nepřátel, proskripcc, byl svým způsobem Sullův vynález. Tak bylo zabito zhruba 2000 senátorů a rytířů, došlo k zabaveni jejich majetku a za oběť padly také další zhruba dva tisíce občanů. Pak se Sulla pokusil o reformu státní správy, radikálně omezil možnosti jednání tribunů lidu a centrem rozhodování učinil nový a zvětšený senát. Tribunát se stal politicky bezvýznamný, což se setkalo s obecným nepochopením a odporem, protože šlo o okleštění jedné z tradičních demokratických institucí republiky. Senát byl ovšem zvětšen ze 300 členů na 600. Na konci roku 81 př. Kr. nebo spíše uprostřed roku 80 se ovšem Sulla neočekávaně vzdal všech úřadů a odešel na venkov do své vily. Dodnes je to záhada, ale pravděpodobně to bylo ze zdravotních důvodů, protože v roce 78 čili dva roky po odchodu z politiky zemřel ve věku 60 let. Pro takovýto odchod z politiky ho Caesar označil za politického analfabeta, ale vedle toho existuje celá řada jiných hodnocení, v nichž se Sulla jeví jako člověk, jenž měl snahu udržet stát, aby se nepropadl do zničujících turbulencí občanské války.
17. Cicero
Největší politický myslitel římské republiky byl Marcus Tullius Cicero. Narodil se v roce 106 př. Kr. a zemřel v roce 43 př. Kr. Římský senát mu za zásluhy o potlačení Catilinova spiknutí v roce 63 př. Kr. propůjčil titul pater patriae (otec vlasti). V roce 66 př. Kr. byl konsul Catilina konfrontován s možností, že s ním bude zavedeno řízení za zneužití úřadu, tzv. actio de repetundis. V něm šlo o to, že občané římských provincií mohli zhruba od roku 200 př. Kr. se souhlasem senátu zavést soudní řízení proti místodržícímu, jenž vykrádal na základě své moci, ale v rozporu se zákony, svěřenou provincii, její veřejný i soukromý majetek. Catilina proto nemohl v příštím roce znovu kandidovat na úřad konsula a nešlo to ani v následujícím roce 64 př. Kr. Vždy se proti tomu postavil vlivný
62 Tamtéž, s. 81.
Politologická historie demokracie
17. Cicero
senátor Cicero, jenž nemilosrdně odhaloval jeho praktiky a skutečné cíle. Nakonec se Catilina rozhodl se svými spojenci k ozbrojenému spiknutí s cílem obsadit senát a provést politický převrat. Byl to opět Cicero, v roce 63 př. Kr. už dokonce konsul, jemuž se podařilo získat rozhodující dokumenty o tomto spiknutí a na jejich základě přimět senát, aby vydal senatus consultum ulti-mus (vyhlásil výjimečný stav) a vzápětí nato decretum tumultus, jímž vyhlásil ohrožení republiky vzpourou, umožňující ji potlačit. To se odehrálo 22. října 63 př. Kr., ale nic zásadního se poté nestalo.
Catilina byl muž, jenž nedokázal žít v souladu se zákony římské republiky, neustále je porušoval, a když se setkal s odporem, byl připraven provést politický převrat. Byl jakýmsi antisystémovým prvkem, podobně jako Gaius Marius. Hlavní zásluhu na jeho porážce měl Cicero, který proti němu pronesl v roce 63 př. Kr. v senátu čtyři slavné řeči. První 7. listopadu, kdy na jeho zasedání přišel i Catilina. Cicero se ho úvodem zeptal, jak dlouho bude ještě zkoušet jejich trpělivost, a ačkoli ho mohl na základě vyhlášení výjimečného stavu nechat dát zabít, zjevně váhal a dal najevo, že by bylo lepší, kdyby Catilina a jeho přívrženci opustili Řím. Důvodem byly totiž obavy z nestandardního postupu, protože naposledy byl senatus consultum ultimus nepřiměřeně vyhlášen v roce 121 př. Kr. proti reformním snahám Gaia Graccha a skončil jeho sebevraždou. Cicero byl republikán a chtěl, aby se politické akty příliš neodchylovaly od původních principů republiky. Když pak příští den Catilina město skutečně opustil, pronesl Cicero druhou řeč proti Catilinovi, která se konala před shromážděním lidu na fóru Romanu. V ní oznámil, že přívrženci Catilinovi zůstali ve městě a dál připravují vzpouru. Třetí řeč se konala 3. prosince opět na Fóru a Cicero v ní oznámil, že Catilinovi přívrženci byli chyceni a senát bude debatovat o jejich trestu. Ve čtvrté a poslední řeči 5. prosince shrnul názory o této věci a vyzval k rychlému rozhodnutí. V následné debatě v senátu Cicero požadoval popravu spiklcnců, zatímco Gaius Julius Caesar, jenž byl tehdy už praetorem, mu odporoval. Šlo o to, že Catilinovi spojenci byli občané republiky a jako takoví měli právo stanout před soudem. Nebýt energické řeči Marca Porcia Catona mladšího, senát by se nerozhodl podle Ciceronova návrhu. Tady se poprvé střetli Caesar a Cato jako budoucí političtí soupeři. Známý římský historik té doby Sallustius napsal o této aféře spis De coniuratione Catilinae (O Catilinově spiknutí).
Cicero se také stal známým svou obžalobou Gaia Verra, římského správce Sicílie v letech 73-71 př. Kr., jenž během tří let v tomto úřadu nechvalně proslul krádežemi, podvody a vraždami římských občanů. Cicero ho obžaloval a pronesl proti němu tři řeči,6i jejichž výsledkem bylo, že Verrus byl poslán za trest do vyhnanství. Ve slavné druhé řeči proti Verrovi uvádí Cicero, že dotyčný jako
praetor vydával edikty, což byly, jak jsem již uvedl dříve, jakési právní normy, podle nichž mělo být souzeno, a vybíral soudce. Vše ve svůj vlastní prospěch, v zájmu svého osobního obohacení. Mimo jiné Verrus proslul tím, že vyloupil umělecké památky slavného města Syrakúsy, jednoho z největších měst tehdejšího světa už od dob řecké civilizace. Cicero ve svých řečech velmi podrobně vylíčil, jak jeden zločinec, jenž se dostal do jednoho z nejvyšších úřadů římské republiky, dokázal v okruhu své moci rozvrátit římské právo, právní normy a veškeré hodnoty, na nichž politické zřízení doposud stálo. Verrus se tak stal symbolem rozkladu římské republiky.
1 další osud Cicerona souvisel s jeho snahou udržet i během občanské války co nejvíce původních principů římské republiky. Tato jeho snaha nemohla být v zásadě úspěšná, protože římská republika se nacházela od roku 133 př. Kr. v této válce a rozpad jejích principů pokračoval jako rakovina. Jediným možným koncem byl příchod samovlády významného jedince při zachování některých tradičních institucí. Rozhodující politický boj se přitom měl odehrát na půdě senátu, tehdy již zdaleka nejmocnější instituce republiky. Cicero musel o této věci vědět, a proto se snažil i mnohdy nevybíravými způsoby dosáhnout cíle, obrany původních struktur republiky. Přesto jeho političtí odpůrci dosáhli, že se sám dobrovolně odebral do vyhnanství do řecké Soluně (Thessaloniki) a jeho majetek byl zabaven. V roce 57 př. Kr. byl senátem vyzván k návratu do Říma a oslavován. V roce 52 byl poslán jako místodržící do Kilikie v Malé Asii, v dnešním Turecku. Po třech letech se vrátil do Říma, kde pokračovala občanská válka, tentokrát bojem mezi Caesarem a Pompeiem. Cicero se z těžko pochopitelných důvodů postavil na stranu Pompeia, ale po jeho smrti jen čekal, až ho Caesar omilostní. Ten tak učinil a Cicero ho od té doby mnohokrát veřejně chválil, přesto však vnitřně zůstal jeho nepřítelem. Nakonec ho označil za tyrana. Do spiknutí proti Caesarovi zapleten sice nebyl, bylo ale známo, že smrt tyrana ho potěšila. Když se pak ukázalo, že o postavení Caesara usiluje Markus Antonius, Cicero proti němu vystoupil se čtrnácti „filipikami" a stal se neformální hlavou republikánů v senátu. Jenže Markus Antonius uzavřel s Octavianem (pozdějším císařem Augustem) a Markem Lepidem druhý triumvirát, a mohl se tak Cicero-novi pomstít. Na jeho příkaz byl Cicero 4. prosince 43 př. Kr. zavražděn.
Jeho hlavním dílem je práce De re publica.6* Je napsána jako fiktivní dialog, jenž se odehrává v roce 129 př. Kr. v domě Scipia Afričana mladšího. Tedy v době, kdy se svými reformami vystoupil Tiberius Gracchus a byl zavražděn (133 př. Kr.), což znamenalo obrat v dějinách římské republiky a počátek jejího rozvratu. Účastníky fiktivního dialogu jsou Scipio Africanus mladší, konsul L. Furius, přítel Scipia Laelius, jistý Mucius, Fanius a další. Kniha začíná
(ň Cicero, Řeči proti Verrovi, Praha 1972.
64 Cicero, O věcech veřejných, latinsko-česky, Praha 2009.
Politologická historie demokracie , 76
Úvahami o vztahu mezi politikou a filosofií. Nejvyšší činností je řízení státu, nikoli vědění bez praktické činnosti neboli bez praktického uplatnění. Jakékoli učení musí být naplněno pomocí mravů a v platných zákonech. Politika tedy stojí nad filosofií. To je jedna z největších kritik řecké filosofie, přičemž Cicero kritizuje hlavně epikúrejské učení, vycházející z odporu vůči politice v době hellénistické. Tehdy převládal názor, že demokracie skončila a s ní skončila i skutečná politika. Cicero ovšem říká, že to byl omyl, a v kapitole o hellénistické době jsme si ukázali, že v tomto měl pravdu. Cicero odporuje dále názoru, že moudrý muž se nemůže účastnit správy věcí veřejných. Jak se mohou filosofové jen dívat na poškozování veřejného zájmu a neučinit nic pro nápravu? Cicero zde poukazuje na skutečnost, kterou vidíme na celých dějinách evropského politického myšlení, že totiž ti největší političtí myslitelé, pokud žili v době, kdy šlo o osud věcí veřejných v Evropě nebo v jejích zemích, neváhali a snažili se ho i osobně ovlivnit. Vzpomeňme v této souvislosti Machiavelliho, Thomase Mora, Huga Grotia, Johna I.ocka, Edmunda Burka, americké Otce zakladatele a další.
Poté požádali účastníci debaty Scipiona, aby jim řekl, jaký je podle jeho názoru nejlepší stav obce. Ten začíná konstatováním, že mu nepůjde o nějaký abstraktní výklad, ale o vysvětlení na příkladu římského státu. Res publica, to je res populi. Lid ovšem není jakékoli libovolné seskupení lidí, ale společnost založená na uznání společného práva, bez ohledu na etnický původ nebo náboženství. Politické společenství je pak řízeno buď jedním králem, nebo několika vynikajícími občany, jimž říká optimáti (latinsky optimi, nejlepší, optimates, šlechta), nebo množstvím občanů. Samo o sobě není ani jedno řízení společnosti nejlepší, protože se může zvrhnout do svého opaku, do tyranie, oligarchie nebo ochlokracie, a proto Scipio uvádí čtvrtý druh správy věcí veřejných, který „je vyvážen a smíšen z těch tří".65 Když se ho pak Laelius ptá, jakému zřízení by on dal přednost, říká, že království. Obhájce republiky Cicero zde měl patrně na mysli přednosti jednotné politické vůle, která se už v jeho době v Římě rozhodně nenacházela, protože zde vládla občanská válka. Jednotná politická vůle už nebyla ani v senátu, ani na lidových shromážděních. Ve správě věcí veřejných, říká Scipio, je důležitá rozvážná moc, která stojí nad vášněmi a rozbroji. A je spravedlivá, protože spravedlnost se nemůže zrodit z množství. Ostatně v těžkých dobách republiky byl jmenován jen jeden konsul, sine collega, diktátor. Následuje líčení pohrom, které s sebou přináší neomezená svoboda občanů, na prvním místě vždy nějaký druh otroctví. „Z tohoto nezkrotného, nebo spíše zběsilého lidu se totiž většinou vydělí nějaký vůdce, /.../ drzý a sprostý člověk, pronásledující nestoudně ty, kdo se zasloužili o vlast, a rozdávající lidu cizí
65 Tamtéž, s. 49.
77 17. Cicero
i vlastní majetek."66 Pak následuje úvaha, že nejlepší stav správy věcí veřejných nevzniká na základě teoretické konstrukce, filosofického projektu, ale během dlouhé práce mnoha generací vynikajících osobností. „Náš stát nebyl vytvořen nadáním jednoho člověka, nýbrž mnohých lidí, a nebyl ustaven během jednoho lidského života, nýbrž během několika staletí a věků."67 O správě věcí veřejných není možné spekulovat a vymýšlet nějaké ideální modely, jak to dělali Sokrates a Platón, ale přemýšlet v rámci nějakého existujícího společenství a usilovat o jeho formování. Na tomto místě provádí jednu z největších kritik řeckého filosofování o politice z hlediska určitého ideálu. Je v tom sama podstata odlišnosti řeckého a římského politického uvažování, i když musíme vzít v úvahu, že ani řecký model demokracie nevznikl na základě nějaké filosofické reflexe, ale díky postupnému vývoji a postupným reformám osobností, jako byli Solón, Kleisthénes či Periklés.
Cicero nebyl filosofem, ale jedním z nejlepších římských vzdělanců, jenž se politiky aktivně účastnil a prosazoval v ní v rámci již úpadkové fáze římské republiky udržení původních principů, na nichž tento stát vznikl. Ideálem mu byl římský stát, ne nějaký vykonstruovaný model, ale určitý soubor institucí a zákonů, které historicky vznikly a osvědčily se v průběhu staletí. Jeho pojetí římského státu jako republiky, v níž vládne společné právo a ne jednotlivci, je základem pojetí právního státu. „Platón vyhledal příčiny a stvořil obec, po níž spíše toužil, než v ní doufal, co možná nejmenší, ne tu, která by mohla existovat, nýbrž takovou, aby na ní bylo možno pochopit podstatu obecních záležitostí."68 Cicero zde mluví o Platónové „stínovém obrazu obce", zatímco on usiluje o to, ukázat na skutečné existující obci kořeny dobra a zla.
Polemika s řeckou filosofií pokračuje v knize III. díla O věcech veřejných. Týkala se otázky spravedlnosti a nespravedlnosti v obci při správě věcí veřejných. Východiskem se stává přednáška řeckého filosofa Karneada, představitele akademické skepse v Athénách, kterou měl v roce 155 př. Kr. na filosofickém setkání v Římě. Bylo to sice před téměř sto lety, ale přednáška zanechala v Římě velký a trvalý negativní dojem. Kameadés v ní totiž popřel možnost spravedlnosti ve správě věcí veřejných, zatímco Římané byli přesvědčeni, že bez ní vládnout nelze. Karneadés polemizoval s Platónem a Aristotelem v tom smyslu, že nedokáží o spravedlnosti říci nic pevného a jistého. V Ciceronově debatě vystoupil Philus, jeden z účastníků, a pronesl řeč proti spravedlnosti. Uvádí, že spravedlnost neexistuje od přírody, „právo tedy neobsahuje nic přirozeného; z toho plyne, že
6ó Tamtéž, s. 69.
67 Tamtéž, s. 75.
68 Tamtéž, s. 103.
Poíitologická historie demokracie
ani spravedliví neexistují od přírody".69 V tom se shoduje s Karneadem, totiž s jeho názorem, že přirozené právo neexistuje a že právo se stanovuje podle doby, mravů atd. Každý národ si stanovuje vlastní pravidla spravedlnosti podle svých potřeb. Práva jsou rozličná a nekonečně proměnlivá. Zákony jsou vytvářeny ve prospěch těch, kdo mají moc. V dialogu jsou také uváděny citáty z díla jistého Lactantia, jenž například uvádí, že pro stanovení práva je nejdůležitější jeho užitečnost pro dané společenství. Kdyby třeba Římané chtěli být spravedliví, to znamená respektovat práva všech, které si podmanili, museli by se vrátit do chatrčí a živořit v nouzi a bídě. Nespravedlnost je tedy přirozená a právo a spravedlnost jsou naproti tomu nepřirozené. Je proto důležité se řídit chytrostí. Je lepší nespravedlivě vládnout než spravedlivě otročit. Toto jsou základní myšlenky Philovy.
Jeho obhajoba nespravedlnosti, navazující na starou Karneadovu přednášku, byla v kruhu diskutujících přijata s údivem. Jako první vystoupil s odpovědí Laelius. Pravým zákonem je zdravý rozum, jenž je ve shodě s přírodou. Tento přirozený zákon je stejný pro všechny národy a všechny doby, je věčný a neměnný. Má v sobě něco božského a v tomto smyslu je a musí být spravedlnost od přírody, respektive od lidského rozumu, jenž mají všichni bez ohledu na dobu, okolnosti nebo příležitosti. Všem je rozum dán, a tudíž mají všichni možnost pochopit a přijmout jedno právo, ne různá práva podle okolností. Rozum je přitom spojnicí mezi lidmi a bohy a může stejně jako oni vládnout světu. Samozřejmě že ne každý zákon je přirozený, mnohé zákony jsou přijímány na základě měnícího se rozhodování masy. Ale v každém případě není možné, aby takové rozhodování měnilo nebo rušilo přirozené zákony. Moderně řečeno, každá ústava má své materiální jádro, které nepodléhá momentálnímu většinovému rozhodování.
V závěru pronáší řeč opět Scipio. Mluví o tom, že tyranii v řeckých městech, jako například v Syrakúsách, není možné označit za vládu lidu, ale za tuto vládu není možné označit ani libovůli jednoho shromáždění, které se nechá strhnout k čemukoli. Proto je lepší smíšená forma s vládou optimátů, kteří budou moci omezoval takové počínání, protože mají blíž k obecnému dobru. Nejvyšším cílem musí být uskutečňování spravedlnosti, ale tato spravedlnost je dosahována uvnitř jednoho státu, a sice římského. U Platóna je spravedlnost „čistě konstruovaná idealita, zatímco u Cicerona jde o reflexivní idealizaci z jeho hlediska nejlepších stránek existujícího státu".70 Ciceronova snaha zadržet rozpad římské republiky byla ovšem marná, protože hlavně Sullova vláda natrvalo nastolila jiné poměry, které už měly svou vlastní logiku vývoje.
69 Tamtéž, s. 129.
70 W. Reese-Schäŕer, Antische politische Philosophie zur Einführung, 1998, s. 178.
18. Caesar
Co se týká dalšího vývoje římské republiky, je třeba uvést, že státní pohřeb Sully organizoval Gnaeus Pompeius, jeho spolubojovník. Již za života Sully vytvořil jako mladý muž ve věku 26 let v podstatě ilegální vojenské oddíly, které bojovaly pro Sullu, například v severní Africe. Pak se díky Sullovi stal prokon-sulem, jehož impérium, nejvyšší mocenské oprávnění, bylo delší než zákonem předepsaný termín jednoho roku. Prokonsuly se pak stávali představitelé Říma hlavně ve válkách, které trvaly velmi dlouho a nebylo možné, aby se ve vedení vojska neustále po roce střídali různí konzulové. Druhé využití funkce prokonsu-la byla funkce místodržitele, správce nějaké římské provincie. Gnaeus Pompeius se tedy díky Sullovi stal prokonsulem, správcem provincie Hispánia citerior, východního Španělska. Gnaeus Pompeius byl jedním z dalších hrobařů římského republikánského řádu, protože od počátku své politické kariéry představoval jakýsi antisystémový prvek. Nejvyšší úřady zastával, aniž mu bylo třicet let, zastával je déle než rok atd. Jeho vojenská moc postupně rostla, až se nakonec senát z obav o svou existenci rozhodl ho od 1. ledna roku 70 př. Kr. pověřit úřadem konsula, aniž splňoval předpisy římské republiky. Druhým konsulem se stal Marcus Licinius Crassus, ve své době patrně nejbohatší Říman, jenž se ohromně obohacoval na zabavování majetku za Sullovy diktatury. V té době se také nechvalně proslavil vítězstvím nad Spartakovým povstáním a krutými popravami, které následovaly po jeho potlačení. Porazil také námořní piráty, kteří ohrožovali mocenské postavení Říma ve Středozemním moři. Nechal si ale pro tento účel vystavit od senátu konsulskou pravomoc na tři roky a zcela nové zvláštní pravomoci, dostal 500 lodí, 120 000 vojáků a 5 000 rytířů a k tomu 36 milionů denárů na financování operací. Tolik moci a peněz nedostal do té doby žádný představitel římské republiky. Pak se také věnoval vojenským záležitostem na východě říše, ale po návratu viděl, že v Římě opět posílilo sebevědomí senátu a jeho návrhy už neprocházejí. Přivítal proto nabídku Gaia Julia Caesara, nového a vlivného římského politika, na uzavření spojenectví.
18. Caesar
Caesar se stal poprvé konsulem v roce 59 př. Kr. a v následujícím roce uzavřel tzv. triumvirát spolu s Pompeiem a Crassem. Triumvirát patřil k legálním římským magistraturám, několikrát bylo výkonem určitých, například policejních úloh pověřeno kolegium tří mužů (tresvirí). V případě Caesara, Pompeia a Crassa však šlo o něco jiného. Tito tři nejmocnější politikové se neformálně dohodli na spolupráci mimo senát čili šlo o vytvoření nezákonné dohody, která prosazovala své zájmy jakýmkoli způsobem, bez ohledu na zákonná oprávnění senátu,
Politologická historie demokracie 80
ostatních konzulů nebo tribunů. Triumvirát neměl nic společného se zájmy republiky, soustředil se pouze na zájmy jeho jednotlivých představitelů. Caesar však věděl, že přízeň lidu si může získat nejlépe nějakým velkým a úspěšným válečným tažením, a proto se vydal v roce 58 př. Kr. do Galie, kterou si během rozsáhlého vojenského tažení celou podrobil. Rím tuto expanzi oslavoval. Také Crassus se vydal na válečné tažení, a sice na východ do Sýrie, byl zde však poražen a zabit. Byla to jedna z největších porážek Římanů v jejich historii.
Z triumvirátu zbyli jen dva, Caesar a Pompeius - a jejich střet se blížil. Nejprve si však řekněme něco o vývoji Caesarovy osobnosti.
Gaius Julius Caesar se narodil v červenci 100 př. Kr. a zavražděn byl 15. března 44 př. Kr. Pocházel z patricijského rodu Juliů (gens Iulia), Caesar bylo cognomen, přezdívka, běžné třetí jméno (tria nomina) římských občanů. Na rozdíl od starší tradice, kdy bylo cognomen vztaženo jen k určitému člověku (např. Cicero, cicer, cizrna), v případě Caesara (nebo Scipiona) to bylo rodinné přízvisko, přecházející uvnitř rodiny z otců na prvorozené syny, čili bylo dědičné. Po Gaiu Juliovi, jenž neměl vlastního syna, přešel ovšem titul Caesar na jeho adoptivního syna, jenž měl původně přízvisko Octavianus.
Caesarova kariéra byla zprvu pozvolná, v roce 62 př. Kr. se stal prétorem, kon-sulem byl zvolen v roce 59 př. Kr., spolu s jistým Bibulem (senátorský úřad byl v té době, na rozdíl od prétorů, stále ještě obsazován dvěma osobnostmi), jenž se ovšem po konfliktech s Caesarem stáhl do svého domu, celý rok z něj nevycházel, ale neustále kriticky veřejně komentoval Caesarovy nezákonné postupy. Taková obštrukční činnost byla normální, ale Caesara poškozovala. Proto si nechal v roce 58 ve spolupráci s tribunem lidu Vatiniem přidělit mimořádným zákonem na pět let úřad místodržícího v Galii Cisalpina (severní Itálie), ale i v Galii Narbonensis (dnešní Provence). Vedle toho ještě dostal provincii Illyricum na břehu Jaderského moře. V Galii začal, zjevně proto, aby si napravil svou pošramocenou pověst v Římě, velkou válku, která trvala od roku 58 do roku 51 př. Kr.
Pramenem poznání jsou vlastní Caesarovy Commentarii de bello Gallico (Zápisky o válce galské). V Galii neexistovalo tehdy již žádné království, pouze různé formy aristokratické vlády, představované náčelníky jednotlivých kmenů. Caesar zprvu bojoval především s germánským kmenem Svébů a jejich vůdcem Ariovistem, kteří ohrožovali provincii Galia. Jenže v roce 52 př. Kr. vypuklo v Galii velké povstání pod vedením jistého Vercingetorixe. Po střídavých vítězstvích a porážkách nakonec Caesarovy oddíly zvítězily a Galie se postupně stala klíčovým teritoriem římského impéria. Cena byla ovšem vysoká, v bojích padlo zhruba půl milionu Galů, historik Plútarchos (45-125 po Kr.)71 dokonce uvádí, že jeden milion, a další byly zotročeny. Nakonec se Caesar rozhodl pro návrat
71  Viz jeho práce Vitae parallelae, věnovaná Alexandru Velkému a Caesarovi, vyd. E. Eyth, Die großen Griechen und Römer. Doppelbiographien, Neu-Isenburg 2008.
81 18. Caesar
do Říma, protože věděl, že nastane poslední kolo zápasu se senátem, jenž stál na straně Pompeia. Ten byl totiž zvolen senátem konsulem bez kolegy (sine collega). Caesar proto překročil 10. ledna 49 př. Kr. řeku Rubikon (aleu iacta est - kostky jsou vrženy) a pochodoval na Řím.
Martin Jehne, jeden z nejlepších dnešních odborníků na politické dějiny Říma, uvádí: „10. ledna 49 př. Kr. vpochodoval Caesar do Itálie a začal občanskou válku, ze které se římská republika už nevzpamatovala. Neustále byla vznášena otázka, zda se jednalo o neodvratitelnou událost, nebo zde politika jednoduše selhala. Tehdy se skutečně dlouho jednalo. Caesar přinášel kompromisní nabídky, ale seskupení Caesarových protivníků proti senátní většině, ochotné přizpůsobit se a v zájmu zachování míru přistoupit na každý ústupek, opakovaně zaujímalo tvrdý postoj. Caesarovy návrhy při sebevětší pružnosti v detailech byly totiž trvale zaměřeny na to, aby zaručily, že z postavení místodržícího bezpečně dospěje k druhému konsulátu. Jeho protivníci věděli, že by tak promarnili jakoukoli příležitost k tomu, aby byl volán k odpovědnosti za porušení práva v době jeho konsulátu v roce 59 př. Kr., a současně od něho v nové funkci konstila neočekávali nic jiného, než neomylné naplňování jeho vlastních zájmů, a to i tehdy, bude-li muset pro tento účel právní předpisy a normy chování znovu ignorovat. To, že se tomu bránili, nevyplývá z touhy se pomstít za příkoří, která jim Caesar způsobil, a už vůbec ne z důvodu malomyslného ustrojení, ale hájili tím republiku v jejích tradičních formách. Caesar naproti tomu nechtěl v žádném případě přistoupit na to, aby jeho válečné úspěchy v Galii, které podle římských měřítek byly hrdinskými činy a zdůvodňovaly nárok na uznání, byly jednoduše odsunuty stranou a on sám byl vystaven procesu, který mohl znamenat konec jeho kariéry. I když se z dnešního úhlu pohledu zdá šílené, že se individuum postaví proti celé své obci, která mu neskládá přiměřenou úctu, v chápání hodnot římské šlechtické společností to nebylo nic zcela výjimečného. Přesto byla laťka posazena příliš vysoko na to, aby kvůli vlastním nárokům, byť mohly být pociťovány jako oprávněné, rozpoutal občanskou válku. Někdo jiný než Caesar by to býval patrně neučinil, ale jak ukazuje případ Sully, nebyl jediným Římanem pozdní republiky, který své ego s naprostou samozřejmostí ztotožňoval s obecným blahem.
Válka trvala do jara roku 45 př. Kr. a přinesla stredomorskému světu nezměrné utrpení. Caesar u Farsalosu v Thessálii porazil Pompeia, vojevůdce nepřátelské strany, a po jeho zavraždění rovněž zvítězil nad zbylými protivníky, v roce 46 v Thapsosu v severní Africe a v roce 45 u Mundy ve Španělsku. Jeho vítězství a prosazení se nebylo nezbytné, ale i kdyby byla vyhrála protivná strana, bývala by se republika sama od sebe neobnovila. Caesar pak zřejmě neměl v úmyslu následovat Sullův vzor a vzdát se samovlády. Během války se přirozené nechával poctívat různými úřady a zplnomocněními a za jeho vítězství mu poddajný senát, který se z pochopitelných důvodů obával jeho vojenského potenciálu, skládal stále větší pocty. Když byla válka vyhrána, ukázalo se zcela zřetelně, že
Politologická historie demokracie
82
18. Caesar
Caesar jednoduše nemůže odstoupit. Zcela rozložená obec zjevně vyžadovala reorganizaci a kromě Caesara nikdo nevládl mocí a autoritou, s pomocí kterých by tuto úlohu zvládl. Caesarovy nespočetné zákony a pravidla podporovaly zčásti dojem, že se věnuje upevňování státu, presto se ale objevily pochybnosti, zda mu skutečně záleží na znovuobnovení republiky. Uprostřed února roku 44 př. Kr. Caesar nejasnosti odstranil, když přijal doživotní diktaturu (dictatura perpetua).
Postavení umožňující velet po celý život bylo s podstatou republiky neslučitelné. K jejím základním principům patřilo časové omezení výkonu úřadů a jejich předání prostřednictvím volby dalším příslušníkům vládnoucí vrstvy. Vzhledem k tomu, že Caesar už předtím získal diktaturu na deset let, z níž uběhlo zhruba asi jeden a půl roku, nevznikla tu pro něj prakticky žádná nutnost, aby si v tomto okamžiku svoji pravomoc dál zajišťoval. Převzetím doživotní diktatury sledoval zřejmě cíl jasně vyjevit své úmysly a v této chvíli i ti dobromyslní mezi senátory už věděli, co už dlouho tušili nedůvěřivci v jejich řadách: Caesar v nejmenším nezamýšlel obnovit republiku. Poté došlo k velmi rychlému zformování skupiny spiklenců. Jako jejich vůdce byl důležitý městský praetor Marcus tírutus. Koneckonců svůj původ odvozoval - podle všeobecného mínění - od zakladatele Říma, Lucia Bruta. Byl proto velmi respektovanou morální autoritou, opírající se o schopnost nemilosrdného zacházení s tyrany. Hnací silou, jak se ukazovalo, byl ale Gaius Cassius Longinus, další úřadující praetor, který po několik let podobně jako Brutus spolupracoval s Caesarem. Na spiknutí se mělo podílet 60 senátorů a rytířů. Vzhledem k nutnosti držet vše v tajnosti se spiknutí jevilo jako vysoce nebezpečný podnik. Na druhé straně zas zvýrazňovalo rozsah odporu. Mezi spiklenci se navíc nenacházeli jen bývalí přívrženci Pompeia, ale i mnoho stoupenců Caesara, kteří svého vůdce po léta spolehlivě podporovali, pak však došli k závěru, že ohrožuje republiku. Z toho je naprosto dostatečně patrné, že proti nahrazení republiky monarchií - doslova: vládou jednotlivce - se zrodila všeobecná opozice v rámci politické elity, a to napříč všemi jejími uskupeními. Na březnové Idy, tedy 15. března roku 44, byl pak Caesar spiklenci v senátu ubodán. To, že po zavraždění diktátora nebyla okamžitě znovuustavena republika, si atentátníci ještě týž den uvědomili a vyvodili z toho závěry. Nezasvěcení senátoři rozhořčeně uprchli, lid se zabarikádoval ve svých domech, zavládl strach a obavy. Namísto euforie nad vraždou tyrana a znovuzískáním svobody, jak očekávali Caesarovi vrazi, zavládl strach z dalších událostí, protože bylo jasné, že začne nové kolo občanské války. Po odeznění prvního úleku Marcus Antoni-us, konsul roku 44 př. Kr. a jeden z nej významnějších Caesarových pomocníků, Marcus Aemilius Lepidus, rovněž z nejužšího kruhu diktátora a velitel v Římě pobývající legie, stejně jako ostatní stoupenci Caesarovi dostali své pocity pod kontrolu a rychle zaujali postavení, s jehož pomocí mohli prosadit vlastní mocenské nároky. Caesarovi vrazi se museli spokojit s tím, že jejich čin nebude
okamžitě stíhán jako zločin, Caesarova nařízení ale zůstala platná, dokonce jím připravovaná opatření byla obecně uvedena v život. Brzy nato vstoupil na politickou scénu Caesarův dědic, jeho synovec Gaius Octavius, jenž byl v závěti Caesarem adoptován a pojmenován podle svého adoptivního otce Gaius Iulius Caesar, a pokusil se vyvolat náladu namířenou proti atentátníkům. Vražda na jeho otci podle římské šlechtické etiky vyžadovala odvetu,
O této době se často mluví jako o posledním údobí republiky, jež s konečnou platností skončilo na podzim roku 43 př. Kr. založením mocenského kartelu mezi Antoniem, Lepidem a mladým Caesarem, takzvaného druhého triumvirátu. Presto vezmeme-li v úvahu, jak intenzivně byla politika v měsících po Caesarove smrti formována pod vojenským tlakem a násilím a jak se Caesarovi vrazi Brutus a Cassius mohli znovu dostat k moci jen ilegálním shromažďováním vojska a usurpací velení ve východním Středomoří, pak to vše přesvědčující vymezení tohoto časového úseku nepředstavuje.
Velký historik Theodor Mommsen oproti tomu ve svých Římských dějinách, za něž dostal v roce 1902 Nobelovu cenu za literaturu,72 ukončuje římskou republiku po bitvě u Thapsosu v roce 46 př. Kr., když Caesar převzal zcela novým způsobem desetiletou diktaturu, a mnohé mluví pro toto jeho datování. Následnými převzetí doživotní diktatury uprostřed února roku 44 př. Kr. byl pak konec republiky dokonce veřejně vyhlášen. Po Caesarove smrti neměla republika v mocenských bojích, které spolu vedli pretendenti, usilující o Caesarovo dědictví, žádnou reálnou šanci. Po dalších ukrutných občanských válkách zvítězil nakonec Caesarův adoptivní syn. Pojmenován čestným jménem Augustus založil novou formu monarchie. Ta na dlouhou dobu vtiskla ráz začínající římské císařské říši."73
Římská republika nezanikla tedy najednou, ale postupně, především pod vlivem stálé územní expanze, kdy se pod římskou správu dostávaly stále nové národy, kultury, civilizační okruhy. A římská republika nebyla schopna tyto procesy zvládnout tak, aby ji to nepoškodilo. Římské instituce neprocházely nějakou demokratickou obnovou, do čela státu se naopak dostala oligarchická vláda senátu a významní politici, kteří se postupně zbavovali tíživých „okovů" republikánské moci a přecházeli k systému osobní vlády. Neexistoval totiž žádný centrální správní aparát, konsulové neměli nic takového jako ministerstva, senát, ale ani jednotliví senátoři neměli svůj správní aparát. Komunikovali mezi sebou individuálně a byli snadno ovladatelní. V rozhodujících chvílích se prosazovali ti, kdo měli k dispozici oddané vojáky. Stát se tedy přestal opírat o instituce a začal se spoléhat na osoby a jejich neústavní uskupení. Tím přestal být podle
72 Publikováno na www.projekt.gutenberg.de.
73 Martin Jehne, Die römische Republik. Von der Gründung bis Caesar, München 2006, s. 116-120.
Politologická historie demokracie
19. Vznik principátu
Ciceronovy definice republikou a to již před tím, než se objevily různé datace jeho konce.
Co se týká Caesara samotného, lze si ovšem těžko představit, že by mohl vůbec uvažovat, že by se souhlasem lidu zřídil monarchii, toužil sice po nejvyš-ších poctách, ale stále se pohyboval pouze na hrané republikánského zřízení.74 Skutečné nové politické možnosti politického vývoje se ukázaly postupně po jeho smrti. Především se stal mrtvý „tyran" předmětem veřejného uctívání a jeho vrazi museli z obavy o život opustit Rím.
Bylo zřejmé, že lid netouží přímo po obnově republikánských institucí, ale po nějaké nové velkorysé a mocné silné vládě. Historik Mariin Jehnc proto výstižně nazval poslední kapitolu své knihy Atentát bez puče - smutný konec samovládce a republiky. Další vývoj pak Octavian naplnil tím, že vyřadil oba své spolupracovníky z triumvirátu. Marcus Antonius byl poražen v bitvě u Ac-tia a zemřel pak spolu se svou ženou Kleopatrou v Egyptě. Při této příležitosti nechal Octavian podle posledních archeologických průzkumů zabít i mladého syna Caesara a Kleopatry, protože ten jediný ho mohl, alespoň teoreticky, ohrozit v jeho nástupnických ambicích. Druhý triumvir Lepidus byl pak bez odporu Octaviancm odstaven z politiky.
19. Vznik principátu
Octavian mluvil o obnově republiky a nazval se princcps, první občan. Nepoužil ani titul diktátor ani král, ale od roku 27 př. Kr. se začal nazývat čestným jménem Augustus (Vznešený, Povznesený), přičemž tento čestný predikát dostal od senátu na jeho zasedání 16. ledna tohoto roku. Několik dnů předtím, 13. ledna, na zasedání senátu, nejprve Octavian odevzdal všechny své zvláštní pravomoci, získané během občanské války, do rukou senátu a lidu, čímž byla formálně znovu obnovena republika. Pak ho senát požádal, aby se opět ujal svých pravomocí v provinciích, kde byla situována větší část vojsk, a vybavil ho odpovídající pravomocí, impériem proconsulare, čímž se stal nadřízeným všech místodržících. Octavian tím získal všechny odpovídající mocenské rozkazovací instrumenty pro celou oblast říše a 16. ledna mu pak senát propůjčil titul Augustus. To nebyl titul krále, ale čestné označení pro nejvyššího úředníka státu. Vznikl tedy nový politický systém, tzv. principát, zdánlivě byla obnovena římská republika (res publica restituta), ale v jejím čele stál jeden člověk,
vybavený všemi pravomocemi, Caesar Augustus. Principát znamenal, že jeden jediný člověk byl ve všem první, jako občan, senátor, konsul atd. Navíc dostal i všechny pravomoci tribuna lidu, včetně toho, že byl nedotknutelný a měl právo veta na usnesení senátu a shromáždění lidu. Získal také úřad censora, čímž mohl ovlivňovat složení senátu. Měl všechny úřady republiky ve svých rukou, bez tradičních časových omezení a duality v obsazení funkcí, ale přesto nebyl králem.
Další vývoj se pak odehrával v postupném přechodu od principátu k císařství, kdy se princeps odděloval od dosavadní akceptace svých pravomocí skrze republikánské instituce a svou moc hromadil pouze ve svých rukou. Republika se tak měnila v císařství řadou kroků, které podnikali nástupci Caesara. Augustus potřeboval, aby nový politický režim disponoval politickou jednotou. Šlo mu o to, aby byla ukončena občanská válka a nastalo období stabilizace a nového rozkvětu Říma. Vydal řadu nových zákonů, prosazoval návrat k starému náboženství a starým mravům, zájem o budoucnost se stal státem podporovanou tendencí. Došlo k obnově státu, postavené na obdivu ke slavné republikánské minulosti, jejím hodnotám a výkonům. Tato obnova státu probíhala jako obnova kultury a podpora jejího rozkvětu. Za všechny velké básníky, kteří v té době působili, připomeňme Vergilia, Horatia nebo Ovidia. Patřil k nim také historik Titus Li-vius, jenž se narodil v roce 59 př. Kr. a zemřel v roce 17 po Kr. Pocházel z dnešní Padovy, tehdejšího Patavia a jeho rozhodnutí sepsat historii Říma a oslavit její velikost ho přivedlo k Augustovi a bylo začátkem přátelství mezi nimi. Velkolepou práci tvořil více než čtyřicet let a jeho záměrem bylo ukázat, že od samého založení Města, práce se totiž jmenuje Ab Urbe condita, jeho dějiny určovali velcí mužové a jejich vysoké morální kvality. V první knize, jakémsi úvodu, píše: „Ať každý čtenář obrátí horlivou pozornost spíše k tomu, jaké tu byly mravy, kterými hrdiny a jakými charakterovými vlastnostmi doma i ve válce byla naše politická moc vytvořena a rozšířena /.../ To právě je na poznávání dějin především prospěšné a užitečné, že se díváš na doklady dobrého i špatného příkladu."75 Dílo mělo původně 142 knih, z nichž se zachovalo třicet pět. Zhruba v pátém století po Kr. bylo mechanicky rozděleno na dekády a my máme k dispozici první, třetí, čtvrtou a polovinu páté. Machiavelli proto napsal knihu komentářů s názvem Rozpravy o prvních deseti knihách (dekádě) Tita Livia. (Discorsi sopra la prima decati Tito Livio).76
Titus Livius nenapsal historiografickou práci, což v té době ostatně ani nebylo možné, ale politické dějiny, z nichž vybírá ty události a kapitoly, které mu mohly posloužit k naplnění jeho záměru. Tím bylo ukázat, jací by lidé měli být a jak by
74 Viz Martin Jehne, Caesar, Múnchcn 2008.
75 Titus Livius, Dějiny, 1, Praha 1971, s. 40.
76 N. Machiavelli, Úvahy o vládnuli a vojenství. Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Praha 2003.
Politologická historie demokracie
19. Vznik principátu
měli jednat. Že by se měli ve svém jednání řídit příklady a vzory z minulosti, a tím ji vlastně znovu obnovit. Je to v podstatě cyklické pojetí dějin, které ostatně sdílel i Machiavelli v době renesance. Livius také nezkoumal kauzální propojení jevů, jejich širší kontext, například ekonomický nebo sociální, v centru jeho pozornosti jsou jednající osobnosti a jejich hodnotový svět. A o něj jde především, protože v Liviově přítomnosti se tento svět v důsledku dlouho trvající občanské války rozpadl a nyní by měl být díky Augustovým schopnostem a jeho úsilí, podpořenému všemi občany, znovu obnoven. Nejprve však musel být rekonstruován, nikoli na základě pečlivého studia dějin na základě vědecky zajištěných postupů, ale na základě metody Dichtung und Wahrheit, směsi fantazie a pravdy.
Důležitá je morálka jednajících osobností, protože ta už v době Liviově chyběla nebo ji bylo velmi těžké najít v jednání lidí, jako byl Sulla, Gnaeus Pompeius, Marius a další. Bez ní ale žádný stát nemůže dlouhodobě existovat. Mocenský boj byl rozhodnut ve prospěch Augusta, ale aby měla jeho vláda naději na skutečnou změnu politických a společenských poměrů, bylo třeba, aby měla také nějaký historicky legitimovaný morální obsah. Podle Livia byly vlastní příčinou mocenské expanze římské republiky římské ctnosti. Ty jsou hnacími silami dějin, a proto je třeba si je stále znovu připomínat a usilovat o jejich návrat do centra politického jednání. Mezi tyto ctnosti patřily například fides, věrnost, poslušnost vyššímu řádu, například zákonům státu, prudentia, rozvážnost, schopnost racionálně hledat správné postupy, s tím spojená moderatio, schopnost nacházet ve všem správnou míru, která by prospívala celku obce, virtus, statečnost, odvaha, což ovšem nebyla jen vojenská odvaha, ale ctnost, čest jednajícího. Livius tyto a další ctnosti projektuje do dějin římské republiky a přičítá jim klíčovou úlohu, ale i když jde pochopitelně často o idealizující projekci, můžeme z toho vyčíst něco, co nelze zpochybnit, a sice římskou identitu. Ta se vytvořila během prvních desetiletí římské republiky a byla jedním z určujících motivů římského jednání, ať již politického nebo vojenského. Identita byla nepochybně silná, protože díky ní Římané překonali mnohé porážky, neúspěchy a ohrožení, s nimiž byli konfrontováni. Mnohdy byli na pokraji zkázy, jako ve válkách s Kartágem. Nebo se od nich odvraceli všichni spojenci, ale vždy se dokázali vzchopit a znovu jít bojovat. To by žádný národ bez silné identity nedokázal. Dějiny Říma bychom tedy měli vnímat očima Tita Livia jako řadu zkoušek, v nichž se římské ctnosti ověřovaly a prověřovaly. A v době, kdy se na jejich místo dostaly pouze individuální mocenské a materiální touhy, se republikánský systém musel začít hroutit a být postupně nahrazen jiným systémem.
Proto nemůžeme Liviovy dějiny odsunout jako dílo, které nesplňuje moderní vědecká kritéria. Není tomu tak, že co se nevejde do vědeckých postupů a kategorií, neexistuje. Věda dokáže vše analyzovat, ale také zpochybnit, a především nemůže dát jasná vodítka pro motivované lidské jednání. Toto jednání vyžaduje pochopení širšího kulturního a hodnotového kontextu dané situace.
Proto jednající člověk v dějinách potřebuje něco jiného než ověřené vědecké poznatky, potřebuje hlavně zdravý a silný hodnotový systém. Potřebuje rozlišit mezi dobrem a zlem, najít cestu, která by vedla, jak to chtěl Augustus, k nové politické jednotě římského lidu a na ní založené obnově téměř se rozpadajícího státu.
Machiavelli přečetl Livia a jeho výklad příčin rozmachu římské republiky jako mocnou inspiraci pro politické jednání ve své době a vyvodil z něj pro svou dobu nové adekvátní závěry. Dospěl k závěru, že ne vynikající jednotlivci, ale správně ustavené instituce a dobré zákony mohou stát zachránit a udržet. Vlastní příčinou velikosti Říma byla podle něj republikánská ústava, rozdělující moc mezi sněmy lidu a senát, mezi vládu lidu a vládu elity. Tato smíšená vláda byla hybným momentem vývoje římské republiky, jenže k tomu bylo ještě třeba vytvořit celospolečenský konsensus, totiž že je třeba dodržovat společně přijatá a zkušenostmi prověřená pravidla politického jednání, jakési jádro ústavního systému. Teprve změna těchto pravidel totiž znamená změnu politického systému. Ten může procházet řadou změn, v případě Říma se mohl například senát početně rozrůstat nebo zmenšoval, doba trvání jednoho konsulátu prodlužovat, stejně jako doba trvání funkce diktátora, mohla být vydávána nová nařízení a usnesení, která nebyla předtím nikdy vydávána atd. Rozhodující byly ale postupné změny pravidel politického života, pravidel, která vznikla na základě určitých kousensuálně přijímaných hodnot. Například že tribun lidu nesmí být na veřejném fóru zavražděn, protože je ústavně chráněná osoba a protože, obecně řečeno, politické vraždy jsou neslučitelné s republikánskými hodnotami. Nebo že armádní jednotky nesmí vstoupit dovnitř Říma a vynucovat si určitá rozhodnutí senátu nebo jiných ústavnícli institucí. Mezi původní hodnoty římské republiky patřilo, že politická moc musí být rozdělována, limitována a omezována, že se tedy její největší část nikdy nesmí dostat největší do rukou jednoho člověka. Byť se dotyčný hlásil k republikánským principům nebo zastával republikánské úřady. Takových příkladů by bylo možné uvést celou řadu. Jinými slovy, jestliže podle přesvědčení mnoha významných Římanů šlo hlavně o společný a opakovaně obnovovaný hodnotový konsensus, pak musel každý vidět, že konec republiky přichází s koncem tohoto konsensu.
O jeho obnovu šlo Titu Liviovi především, protože instituce a pravidla v jeho době sice navenek zůstala formálně zachována, ale nad ně se prosadila silná politická vůle jedince, princepse, jehož vláda přecházela v nové císařství. Livius ovšem byl a zůstal republikánem.