1
Univerzita Hradec Králové
Ústav sociální práce
Kritická sociální práce
Radka Janebová
Gaudeamus 2014
2
Recenzovali:
doc. PhDr. Alice Gojová, Ph.D.
Mgr. Miroslav Kappl, Ph.D.
Jazyková korektura:
Titul Jméno Příjmení, titul
3
Studijní materiál vznikl za podpory projektu
Inovace studijních programů sociální politika a sociální práce na UHK s ohledem na
potřeby trhu práce, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním
rozpočtem České republiky.
4
Obsah
1 Úvod....................................................................................................................... 6
2 „Kritická sociální práce“ jako zastřešující označení pro široké spektrum
proudů …………………………………………………………………………………….8
2.1 Společné znaky různých proudů „kritické sociální práce“ .............................................................. 8
2.2 Vznik „kritické sociální práce“...................................................................................................... 13
2.3 „Kritická tradice“ sociální práce jako zdroj „kritické sociální práce“ ........................................... 15
2.4 „Kritická teorie“ jako zdroj „kritické sociální práce“.................................................................... 17
2.5 Diverzita proudů „kritické sociální práce“ .................................................................................... 20
3 Radikální sociální práce..................................................................................... 25
3.1 Východiska a principy „radikální sociální práce“ ......................................................................... 25
3.1.1 Strukturální analýza sociálních problémů...................................................................................... 28
3.1.2 Normativní role sociální práce....................................................................................................... 31
3.1.3 Kritika současného společenského řádu ........................................................................................ 32
3.1.4 Ochrana před opresí a vykořisťováním a individuální osvobození a společenská změna ............. 33
3.2 Příklad implementace „radikální sociální práce“ do praxe............................................................ 40
3.2.1 Příklad č. 1: SWAN....................................................................................................................... 40
3.2.2 Příklad č. 2: BED IN v českém kontextu....................................................................................... 43
3.3 Kritika „radikální sociální práce“ .................................................................................................. 44
4 Antirasistická sociální práce.............................................................................. 47
4.1 Východiska a principy „antirasistické sociální práce“................................................................... 47
4.1.1 Institucionalizovaný rasismus........................................................................................................ 49
4.1.2 Kulturní rasismus........................................................................................................................... 50
4.1.3 Revize teorií sociální práce............................................................................................................ 50
4.1.4 Kritika multikulturalismu .............................................................................................................. 52
4.1.5 Etnokulturní rámec a kulturní kompetence.................................................................................... 53
4.2 Příklad implementace „antirasistické sociální práce“.................................................................... 55
4.2.1 Příklad č. 1: Across Boundaries (Kanada)..................................................................................... 55
4.2.2 Příklad č. 2: Občanské sdružení Konexe........................................................................................ 58
4.3 Kritika „antirasistické sociální práce“ ........................................................................................... 61
5 Antiopresivní/antidiskriminační sociální práce............................................... 63
5.1 Východiska a principy „antiopresivní/antidiskriminační sociální práce“...................................... 63
5.1.1 „Oprese“ jako spojitý jev............................................................................................................... 66
5.1.2 „Osobní je politické!“ ................................................................................................................... 66
5.1.3 Zplnomocňující přístup.................................................................................................................. 67
5.1.4 Kritická reflexivita......................................................................................................................... 68
5.1.5 Zásadní role „posouzení“............................................................................................................... 70
5
5.2 Příklad implementace „antiopresivní sociální práce“.................................................................... 71
5.2.1 Příklad č. 1: Pedagogika utlačených Paula Freireho...................................................................... 71
5.2.2 Příklad č. 2: „Divadlo utlačovaných“ Augusta Boala.................................................................... 74
5.3 Kritika „antiopresivní/antidiskriminační“ sociální práce............................................................... 78
6 „Postmodernistická kritická perspektiva“ resp. „kritická teorie“ v sociální
práci…………………. ....................................................................................................... 80
6.1 Druhá vlna modernizace, postmodernismus a sociální práce ........................................................ 80
6.2 Východiska a principy „postmodernistické kritické perspektivy“ v sociální práci........................ 86
6.2.1 Reflexe disciplinární moci sociální práce, pozičnost, reflexe předsudků, reflexe dominujícího
diskursu……………………............................................................................................................................ 87
6.2.2 „Dekonstrukce“ jako metoda radikálně politické analýzy............................................................. 90
6.2.3 Diskursivní analýza ....................................................................................................................... 92
6.3 Příklad implementace „postmodernistické kritické perspektivy“ v sociální práci......................... 93
6.4 Kritika „postmodernistické kritické perspektivy“ v sociální práci ................................................ 97
7 Závěr.................................................................................................................... 99
8 Literatura .......................................................................................................... 100
9 Rejstřík .............................................................................................................. 107
6
1 Úvod
Cílem předkládaných skript je představit „kritickou sociální práci“, její vybrané teorie a
možnosti jejich implementace do praxe. „Kritická sociální práce“ samotná se vynořila
především jako kritická reakce na praktiky tzv. „tradiční sociální práce“ a s obdobným
záměrem je psán i tento text. Ferguson (2009) jako alternativu k pojmu „tradiční sociální
práce“ používá označení „sociální práce podřízená neoliberálním idejím“. „Kritická
sociální práce“ chce reagovat na převládající tendence české sociální práce fungovat jako
„práce případová“, zaměřená především na změnu klientů a na řešení jejich aktuální
nesoběstačnosti (Musil, 2010). Jejich cílem je nabídnout alternativy zaměřené na změnu
sociálního prostředí klientů, na hledání cest, jak lidem přizpůsobovat jejich sociální
prostředí, jak motivovat společnost k naplňování závazku sociální odpovědnosti.
Při psaní byl užíván genderově korektní jazyk, takže se budou v gramatice textu
nahodile střídat tvary mužské a ženské, bez ohledu na to, zda se jedná o ženy či muže. Oba
gramatické rody budou střídavě zastupovat ženy i muže v sociální práci.
Pro české čtenářky a čtenáře se zkušeností života v reálném socialismu může být
obtížné „strávit“ některé termíny „kritické sociální práce“, které vycházejí z teorií Marxe.
Bez této terminologie však nelze o „kritické sociální práci“ psát. Nelze tedy než upozornit
čtenářky a čtenáře, že teorie Marxe a dalších klasiků Frankfurtské školy nemá příliš
společného s marxismem, který v bývalém Československu prosazovali komunisté.
Protože český „antikomunismus“ někdy přechází do odmítání vnímání sociálních
problémů jiným prizmatem, než jako problémů individuálních, apeluji na čtenářky a
čtenáře, aby a priori neodmítali nabízené teorie jen kvůli „závadné“ terminologii. Mohli by
se tak připravit o alternativní pohled k dominujícímu diskursu „případové sociální práce“.
Řada těchto teorií může totiž nabídnout zajímavé možnosti, jak jiným způsobem
interpretovat sociální problémy, a také může nabízet cesty, jak se těmto problémům
můžeme jako sociální pracovníci a pracovnice postavit.
Na úvod budou ve druhé kapitole představena východiska a principy „kritické sociální
práce“ obecně. Bude stručně představena tradice i současnost „kritické teorie“ a budou
prezentována teoretická východiska „kritické sociální práce“. Následující kapitoly budou
věnovat pozornost vybraným teoriím „kritické sociální práce“, a to vždy v logice
představení východisek a principů, příkladu implementace do praxe a kritiky dané teorie.
Ve třetí kapitole bude věnována pozornost „radikální sociální práci“, ve čtvrté
7
„antiopresivním teoriím“, v páté „antirasistické sociální práci“ a v šesté
„postmodernistické kritické perspektivě“ (resp. „kritické teorii“ sociální práce).
8
2 „Kritická sociální práce“ jako zastřešující označení pro
široké spektrum proudů
Kdy je v pořádku, že je sociální pracovník kritický?
Pouze když kritizuje pracovníka v sociálních službách, že je kritický.
(Anglický vtip)
„Kritická sociální práce“ (critical social work) samotná se vynořila především jako
kritická reakce na praktiky tzv. „tradiční sociální práce“, která začala být vnímána jako
nástroj k udržení nespravedlivého sociálního řádu. Tzv. „tradiční sociální práce“ orientující
se především na „případovou práci“1
s klienty, řešící problémy lidí snahou adaptovat je na
leckdy diskriminační požadavky společnosti, a naopak nepříliš se zaměřující na změnu
sociálního prostředí lidí, začala být terčem kritiky řady sociálních pracovnic. „Kritická
sociální práce“ začala upozorňovat na rozpor mezi tím, že se sociální pracovníci vnímají
jako pomáhající profese, ale zároveň reálně svou činností přispívají k reprodukci
opresivních2
praktik uvnitř společnosti (Healy, 2000).
V následujícím textu budou nejprve představeny společné znaky různých proudů
„kritické sociální práce“, bude stručně popsána její historie, budou představeny „kritická
tradice“ a „kritická teorie“ jako zdroje „kritické sociální práce“ a bude poukázáno na
diverzitu jejích proudů.
2.1 Společné znaky různých proudů „kritické sociální práce“
„Kritická sociální práce“ klade důraz na kritiku a analýzu moci3
a útlaku ve
společnosti (Healy, 2000) a jejím cílem je celková společenská transformace k překonání
útlaku, nespravedlnosti, dominance a vykořisťování (Healy, 2001). Healy (2000) ji někdy
označuje jako „aktivistickou sociální práci“, někteří autoři ji ztotožňují s „radikální sociální
prací“ (např. Payne, 1997; Staub-Bernasconi, 2009; Matoušek, 2013), nebo ji raději
označují jako „kritickou praxi“ (např. McDonald, 2006). Nicméně v těchto skriptech bude
používán termín „kritická sociální práce“ jako zastřešující všechny proudy, které
zdůrazňují následující znaky (Healy, 2000; Healy, 2005):
1
„Případová práce“ ve smyslu zaměření „klinické“ sociální práce na změnu osobnosti a chování klienta nebo
ve smyslu manažera služeb, který expertně určil potřeby klienta (Musil, 2013).
2
Opresí jsou míněna strukturální znevýhodnění určitých společenských skupin (Navrátil, 2013). Sociální
pracovníci se tedy mohou vědomky či nevědomky podílet na systematickém a společensky podporovaném
špatném zacházení se celými skupinami či kategoriemi lidí ale i s jednotlivci.
3
K tématu moci a analýzy moci více viz např. Janebová (2013b).
9
 Závazek sociálních pracovníků stát na straně utlačovaných a bezmocných lidí.
Svět je dle zastánkyň „kritické sociální práce“ rozdělen na ty, co „mají“ a ty, co „nemají“,
přičemž zájmy obou skupin jsou protikladné a neslučitelné. Ti, co „mají“, jsou příslušníky
privilegovaných skupin, jako jsou například střední třída, muži, Evropané, heterosexuálové
či tělesně zdatní, zatímco „nemající“ jsou lokalizováni na opačné straně sociálního
žebříčku, a jsou mezi ně zařazováni například lidé z nižší třídy, ženy, ne-Evropané, lesby a
gayové či lidé s handicapem. „Kritická sociální práce“ chápe sociální pracovnice jako
privilegované a mocné kvůli jejich profesionálnímu statusu a přístupu k institucionální
moci, zatímco klienti jsou vnímáni jako relativně bezmocní.
 V návaznosti na předchozí znak by měli sociální pracovníci svůj privilegovaný
přístup k moci reflektovat a rozvíjet strategie pro sdílení moci se svými klienty. Proto
je velmi podstatným aspektem „kritické sociální práce“ důležitost symetrického či
dialogického vztahu mezi sociální pracovnicí a klientkou.
 Zdůrazňují zásadní roli makrosociálních struktur (sociálních, ekonomických a
politických systémů) při formování individuálních zkušeností lidí (např. kapitalismus
utváří vztahy mezi třídami, patriarchát mezi ženami a muži či imperialismus mezi
Evropany a ne-Evropany). Proto by měly sociální pracovnice studovat roli těchto struktur
na životy lidí a měly by iniciovat společenské změny, které budou ve prospěch
utlačovaných.
 Kritizují dominující ideologie za to, že převádějí strukturální příčiny problémů na
individuální úroveň a zavinění. Zatímco „kritická sociální práce“ považuje vznik
sociálních problémů za důsledek selhání systémů sociální ochrany či dokonce cíleného
útlaku ze strany privilegovaných vůči neprivilegovaným, tak dominující ideologie činí lidi
vinnými za jejich sociální problémy. Prezentuje sebe samu jako jediný společenský
systém, který nemá alternativu. Například dominující diskurs neoklasické ekonomie
prezentuje svět jako postavený na neomezených volbách a osobní odpovědnosti každého
člověka za svůj život, ale ignoruje či zamlčuje bariéry, které těmto volbám mohou stát
v cestě (např. nerovné podmínky příležitostí vycházející z třídy, pohlaví, rasy, handicapu
apod.). Úkolem kritických sociálních pracovníků by mělo být zvyšovat vědomí lidí, aby
rozuměli sociálním problémům jako vznikajícím nikoliv z nich samých, ale ze sociálních
struktur.
10
 „Kritická sociální práce“ také klade důraz na „zplnomocňování“4
(empowerment)
utlačovaných lidí ke kolektivním akcím za účelem dosažení sociálních změn. Znamená
to emancipovat jedince, skupiny i komunity, aby si dokázali uvědomit jejich práva (může
se tak na počátku dít i proti jejich vůli) a zároveň aktivizovat jejich sílu, aby dokázali
využívat jejich potenciál k uspokojení potřeb (Staub-Bernasconi, 2009).
Všechny typy „kritické sociální práce“ mohou využívat například tyto základní
metody sociální práce:
 Kritická „případová práce“, která se zaměřuje na emancipatorní práci s jedincem
v jeho sociálním prostředí (Ferguson, 2009) a jejímž cílem je především změnit
sebevnímání lidí v rámci sociálních struktur a aktivizovat jejich individuální potenciál ke
změně systému. Níže budou popsány například „radikální casework“ Jan Fook nebo
kanadský projekt Across Boundaries v rámci „antirasistické sociální práce“.
 Demokratická komunitní práce a komunitní organizování jsou nejstarší teoreticky
koncipované metody napomáhající měnit sociální struktury. Jedná se o proces aktivizace
členů a členek komunity, kteří formulují své potřeby a společně hledají způsoby, jak
s využitím dostupných materiálních, personálních a dalších zdrojů tyto potřeby uspokojit.
Podstatou komunitní práce je transformovat osobní problémy do veřejných otázek a cílů
v rámci demokratického procesu. Ne každá „komunitní práce“ je nutně „kritická“, naopak
se někdy může stát zdrojem oprese, pokud se komunita rozhodne vystupovat proti
marginalizovaným lidem jako například lidem bez domova, lidem s handicapem či
etnickým menšinám. (Staub-Bernasconi, 2009) Tzv. „radikální model“5
komunitní práce je
orientován na dosažení strukturálních změn, zmírňování nerovností s důrazem na
rozdělování zdrojů a moci, emancipaci a participaci všech členů komunity na moci.
Zpravidla je vymezováno osm modelů komunitní práce: komunitní péče, komunitní
organizace, komunitní rozvoj, komunitní plánování, komunitní vzdělávání, komunitní
akce, feministická a antirasistická komunitní práce. (Gojová, 2013) Komunitní práce bude
v následujícím textu představena například na „Divadle utlačovaných“ a technice
„Legislativního divadla“ Augusta Boala.
4
Podrobněji k tomuto pojmu viz Gojová (2012).
5
Oproti tzv. „pluralistickému modelu“ (jindy označovanému jako neutrální, profesionální, tradiční), který je
postaven na myšlence občanské společnosti a jeho cílem je především podpora a rozvoj svépomoci a
zlepšování poskytovaných služeb (Gojová, 2013).
11
 Kritická skupinová práce vychází obdobně jako „tradiční“ skupinová práce ze
skupinové zkušenosti lidí, která je nositelem změny (Nedělníková, 2013), ale cílem je
primárně změna společenského prostředí, nikoliv adaptace členů skupiny na systém. V
„kritickém“ pojetí skupinové práce by mělo docházet i k rozvoji jednotlivců, ale v tom
smyslu, aby si společně uvědomili buď svůj vlastní útlak, nebo naopak svou roli
utlačujících, a změnili svou roli v systému. Zároveň i sama skupina může získat jako celek
potenciál měnit podmínky života jednotlivých členů. „Kritické skupiny“ tak mohou
nabývat podoby kolektivních aktivit či zájmových uskupení vyjadřujících společné
potřeby, protesty či přání změny (Nedělníková, 2013). Jako příklad „kritické skupinové
práce“ bude v následujícím textu uvedena například práce organizace Seatle Human
Service Coalition na budování antirasistické organizační kultury nebo „Divadlo
utlačovaných“ a technika „Divadlo Fórum“ Augusta Boala.
Z hlediska jiných typologií metod sociální práce lze považovat za metody „kritické
sociální práce“ například následující vybrané metody:
 Kritická sebereflexivita a reflexivita6
zahrnuje cílené a systematické nepřetržité
uvědomování si vlastních pozic, předpokladů, znalostí a zaběhnuté praxe, stejně jako
organizačních, zákonných, politických, kulturních a dalších strukturálních bariér a jejich
vlivu na výkon sociální práce ze strany každé sociální pracovnice. Jako příklad bude
v kapitole k „antirasistické sociální práci“ uveden model „kulturních kompetencí“
respektive „kulturní senzitivity“ a v kapitole věnované „postmodernistické kritické sociální
práci“ technika „diskursivní analýzy“ v pojetí Amy Rossiter.
 „Zplnomocňování“, které lze považovat zároveň za cíl, proces, tak za metodu
„kritické sociální práce“, je podporou znevýhodněných k získání kontroly nad jejich
životy. Jedná se o cílenou podporu jedinců, skupin či komunit k tomu, aby dokázali využít
zdroje moci k uspokojování jejich lidských potřeb, aby dostali to, k čemu neměli přístup,
ale co je jejich právem. (Staub-Bernasconi, 2009) Na úrovni skupin a komunit se jedná o
podporu kolektivizace utlačovaných ve smyslu podněcování vzniku skupin klientů
založených na podobné zkušenosti oprese, což má jednak svépomocný efekt a jednak
mohou být takové skupiny zárodkem pro budoucí politické akce (Malík, 2009).
6
Pravděpodobně by většina autorek považovala „reflexivitu“ spíše za „přístup“ či „teorii“ než za „metodu“.
Osobně se domnívám, že součástí „kritické sociální práce“ je dosahování vlastní kritické sebekultivace
sociálních pracovnic a v tomto smyslu považuji metodu reflexivity za cestu k dosažení cíle sebekultivace.
12
V následujícím textu bude tato metoda představena například v rámci „antiopresivní
praxe“ Dalrympla a Burka či „pedagogiky utlačených“ Paula Freireho.
 Obhajoba práv klientů resp. „sociální advokacie“7
(v angl. advocacy) ať v širším
slova smyslu zahrnujícím prosazování práv celých znevýhodněných skupin vůči veřejnosti
a politikům, nebo v užším slova smyslu k prosazení práv konkrétních lidí na různých
úrovních systému (organizací, komunit, veřejných politik apod.). Jedná se o metodu
užívanou spíše v případech, kdy není možné „zplnomocnění“ klientů kvůli jejich věku,
vážné nemoci, statusu či jinému vážnému znevýhodnění (Staub-Bernasconi, 2009).
Příklady budou opět uvedeny na kanadském projektu Across Boundaries v rámci
„antirasistické sociální práce“ nebo v rámci „antiopresivních přístupů“ na „strategii
komunikace s privilegovanými“ Ann Curry-Stevens.
 Organizace sociálních akcí a protestů je radikálním vyjádřením nespokojenosti se
sociální situací, nicméně jedná se o zcela legitimní metodu. Bude popsána na příkladu
implementace „radikální sociální práce“ v případě organizace SWAN a v českém kontextu
na stávce BED IN v letech 2008 a 2009 v rámci protestů zejména preventivních sociálních
služeb proti nastavení celého systému.
 Formování a podporování alternativních služeb a organizací znamená vytvářet
zdola na takové služby, které jsou postavené na komunitním základě a vzájemné solidaritě
s cílem řešit problémy, se kterými si konvenční sociální práce není schopna poradit (Malík,
2009). Předpokladem takových služeb je udržení nezávislosti (zejména finanční a
politické) na dominující ideologii. Sociální pracovnice by měly iniciovat vznik takovýchto
uskupení. V českých poměrech se jedná o poměrně obtížně realizovatelnou metodu
vzhledem k fatální finanční a mocenské závislosti neziskového sektoru na veřejné správě a
malému množství finančních zdrojů dostupných mimo veřejnou správu.
 Vytváření sociálních sítí (networks), zájmových koalic, sociálních hnutí, aby došlo
ke zvýšení jejich nátlakového potenciálu a formulování společných zájmů (Malík, 2009).
Níže bude v rámci „radikální sociální práce“ popsán příklad sítě SWAN.
 Spolupráce s odbory a profesními asociacemi (Malík, 2009), což je téma, které bude
níže spolu s Fergusonem a Mullalym diskutováno v rámci „radikální sociální práce“.
7
Tento termín se v češtině neužívá, ale z hlediska označení dané metody mi připadá výstižnější než
„obhajoba práv klientů“, která je někdy považován spíše za cíl či princip sociální práce.
13
 Zapojení sociálních pracovníků a uživatelů služeb do komunální i parlamentní
politiky (Malík, 2009). Jedná se o metodu velmi účinnou, ale zároveň rizikovou, pokud
zvolená politička či politik svou činnost nezaměří na prosazování zájmů všech klientů či
potřebných, ale na protěžování vlastní organizace či cílové skupiny na úkor jiných
znevýhodněných lidí.
 Akční a kritický výzkum, které se vyznačují důrazem na iniciaci či způsobení sociální
změny a úsilí o politické důsledky. Jsou postaveny na zásadách participace,
zplnomocňování, zaměřenosti na praxi a změnu (Gojová, 2012). Zatímco „akční výzkum“
se více tváří jako hodnotově neutrální, tak „kritický výzkum“ explicitně upozorňuje na
hodnotovou orientaci výzkumníka (Hendl, 1997: 56-61). V následujícím textu budou
příklady akčního výzkumu uváděny v rámci „radikální sociální práce“ ve vazbě na potřebu
„strukturální analýzy problémů“ nebo v rámci „kritické postmodernistické sociální práce“
na narativním sebevýzkumu Janebové.
2.2 Vznik „kritické sociální práce“
Některé autorky a autoři datují vznik „kritické sociální práce“ až do 80. let 20. století
(např. McDonald, 2006), jiní již do 60. let 20. století (např. Ferguson, 2009; Healy, 2000).
Je to dáno tím, že prvně jmenovaní do „kritické sociální práce“ nezařazují „radikální
sociální práci“, která se etablovala právě v 60. letech, a považují „kritickou sociální práci“
za pokračovatelku radikálního směru. Vznik „kritické sociální práce“ vnímají jako odezvu
sociální práce na společenské dění 80. let, kdy se začaly sociálně a ekonomicky projevovat
důsledky globalizace, a to především ve snahách o minimalizaci sociálního státu. „Kritická
sociální práce“ z tohoto pohledu vznikla obdobně jako například „evidence-based
teorie/praxe“8
či „nový manažerismus“9
jako reakce na ekonomické a politické změny ve
společnosti. Zároveň byla cílenou reakcí a alternativou k nastupujícímu manažerismu
8
Jedná se o multidisciplinární přístup, který se masověji dostává do povědomí sociálních pracovníků
v poslední dekádě 20. století. Nejsilněji se asi prosazuje ve Velké Británii, kde vláda investovala velké
finanční zdroje do rozvoje přístupů práce s klienty a jejich evaluace, aby zvýšila efektivitu a snížila budoucí
náklady. To, čím je charakteristický a co jej odlišuje od ostatních pojetí, je zdůrazňování sepětí s vědeckými
metodami. Ačkoliv i u jiných přístupů v sociální práci můžeme sledovat jejich spojení s výzkumem, tento
přístup je primárně založen na tom, že základem pro rozhodování sociálních pracovníků musí být vědecky
ověřené důkazy. (Navrátilová, 2009)
9
„Nový manažerismus“ je způsob organizace veřejných služeb prosazující se jako reakce na krizi sociálního
státu, který je postaven na uplatnění tržních principů v oblasti veřejných služeb, na standardizaci činností a na
jejich důsledné kontrole skrze zavádění měřících a kontrolních technik monitorování pracovníků (Malík
Holasová, Musil, 2013).
14
v sociální práci. Ekonomizaci sociální práce10
začaly v 80. letech dobře symbolizovat nově
se objevující pojmy sociální práce jako poskytovatel/uživatel, vstupy/výstupy, zeštíhlení a
úspory, efektivita, standardizace apod. Role sociálních pracovníků se začala ve většině
vyspělých zemí redukovat na manažery individuální péče o klienta (care managers).
Začala dominovat klinická „případová práce“ na úkor komplexní sociální práce
orientované, jak na změnu sociálního prostředí, tak na změnu klientů či zprostředkování
jejich vzájemné interakce. Úkolem sociálních pracovnic se oproti minulosti stalo
„zalepování“ sociálních problémů na úrovni klientů. (McDonald, 2006) „Kritická sociální
práce“ oproti například „evidence-based teorie/praxi“ či „novému manažerismu“ není
založena na principu adaptace na nové sociální struktury, ale zaměřuje se na jejich změnu.
(Healy, 2000)
V kontextu České republiky byl vývoj poněkud odlišný vzhledem k tomu, že sociální
práce se zde v 90. letech jako „případová práce“ přímo ustavila. Jak uvádí Libor Musil
(2010) od české sociální práce se očekává především řešení akutních důsledků
nesoběstačnosti chudých (podobně viz Šveřepa, 2008, 2010). Nepodařilo se jí navázat na
tradici sociální práce z roku 1948, která se velmi silně orientovala na změny sociálního
prostředí, a zcela trendově naskočila do „care management“ způsobu práce. Tato skripta se
tedy musí opírat více o zahraniční zkušenosti (vycházejí zejména z angloamerických a
australských zdrojů) s „kritickou sociální prací“, než o zkušenosti vyplývající z českého
kontextu.
Druhá interpretace vzniku „kritické sociální práce“ datuje její počátky již do 60. let 20.
století, protože již v této době se začaly v rámci sociální práce rozvíjet proudy zacílené na
změnu společenských struktur. Ty reflektovaly, že mnohé problémy klientů byly
zakořeněny v jejich materiálních podmínkách a zkušenostech útlaku, více než v osobních
nedostatcích. Zároveň reagovaly na sociální a politické dění 60. let11
, vycházely z aktivit
nejrůznějších protestních sociálních hnutí a získávaly teoretickou oporu v „kritické teorii“
zejména Frankfurtské školy (viz níže). Tato doba se vyznačovala koncem dlouhodobého
ekonomického růstu po druhé světové válce a vynořením nových ekonomických problémů.
V USA byla zdrojem výrazných protestů válka ve Vietnamu. (Ferguson, 2009) Toto širší
10
Ekonomizací sociální práce je myšleno přebírání mechanismů trhu do oblasti sociální práce a snaha o
uplatňování manažerských strategií, které mají přispět k zeštíhlení služeb považovaných za neefektivní a
přebujelé.
11
V této době se začala zejména ve Francii, Německu a Itálii rozvíjet a prosazovat nová sociální hnutí –
především studentská, feministická, environmentální a etnická. Bojovaly proti dominujícím hodnotám
tehdejších vládních tříd, takže se zpravidla stavěly proti materiálnímu blahobytu a kladly důraz na kvalitu
života a na rozvoj alternativní kultury. (Znebejánek, 1997)
15
pojetí „kritické sociální práce“, zahrnující i „radikální proudy“, bude prezentováno v těchto
skriptech.
Radikalizace sociální práce v 60. a 70. letech zahrnovala celou řadu ideologických
pozic – socialistické, feministické či hippie (Person in Ferguson, 2009). Socialistická
kritika byla dle Fergusona nejjasněji artikulována v knize Roye Baileyho a Mika Braka
Radical Social Work z roku 1975. Na začátku 70. let byl také v Británii radikálními
sociálními pracovníky sepsán dokument Case Con12
Manifesto, který deklaroval, že
sociální pracovnice by se měly zaměřovat na změnu společnosti, aby se mohly vypořádat
s fundamentálními sociálními problémy.
Při diskuzi o vzniku „kritické sociální práce“ Fook (2003) vysvětluje, že přestože bývá
někdy uváděno, že „kritická sociální práce“ se zrodila s radikální kritikou v 60. letech 20.
století, tak samotný termín „kritická sociální práce“ byl explicitně vymezen a užit až
poměrně pozdě v 90. letech, a to především v kanadské13
a australské odborné literatuře
sociální práce. Fook (2003) spojuje „kritickou sociální práci“ s radikálními marxistickými
přístupy (např. Paul Corrigan a Peter Leonard), feministickým myšlením (např. Lena
Dominelli a Eileen McLeod), strukturálními teoriemi (např. Robert Mullaly) a v poslední
době s postmodernistickou perspektivou v sociální práci (např. Bob Pease a Jan Fook).
2.3 „Kritická tradice“ sociální práce jako zdroj „kritické sociální
práce“
Při vymezování „kritické sociální práce“ je třeba rozlišit „kritickou tradici“ sociální
práce a „kritickou sociální práci“ samotnou. Zatímco „kritická tradice“ je přítomna od
počátku profesionální sociální práce (v individuálních aktivitách sociálních pracovnic), tak
„kritická sociální práce“ (ve výše zmíněném širším pojetí) a její teorie se začaly vynořovat
v průběhu 60. let 20. století jako reakce na stále společensky vlivnější „kritické teorie“
společnosti. (Healy, 2000)
„Kritická tradice“ se začala dle Fergusona (2009) objevovat například v rámci kritiky
organizace Charity Organization Society14
založené v roce 1869, která svou práci stavěla
12
Case Con byl radikální časopis pro sociální pracovníky, který vycházel od roku 1970 do roku 1977 a měl
celkem 25 čísel.
13
V Kanadě (University of Windsor) je dokonce vydáván velmi kvalitní odborný časopis Critical Social
Work, který je přes internet zdarma přístupný.
14
V tradiční literatuře sociální práce je činnost této organizace zpravidla při výkladech historie sociální práce
16
na hodnotách střední třídy Viktoriánské éry. Mezi její aktivity patřilo dávání almužen
chudým. Hlavním cílem „vědecké“ sociální práce bylo odlišit „zasluhující“ (za svou situaci
nemohou, a tudíž si pomoc zaslouží) a „nezasluhující“ chudé (byli považováni za viníky
své situace a pomoc si tedy nezasloužili), přičemž „nezasluhující“ neměli získat nárok na
žádnou pomoc. Mnoho tzv. „nezasluhujících“ prosebníků tak odcházelo s prázdnými
rukami. Organizace dokonce dle Stedmana-Jonese (in Ferguson, 2009: 84) protestovala
prosti takovým opatřením vlády, jako byly starobní penze a zavedení školní stravy pro děti
zdarma. Kritika praxe této organizace přicházela zevnitř, když se např. některé její
dobrovolnice stavěly proti jejich roli tzv. „friendly visitors“15
(v překladu
„přátelští/dobročinní návštěvníci“), v níž cítily demonstraci třídní nadřazenosti a opovržení
symbolizované pár šilinky podmíněnými kontrolou v domácnosti chudých. Do kritiky
praktik této charitní organizace se pustily i zástupkyně feministických či socialistických
hnutí, které upozorňovaly, že v praxi nejsou zohledňovány strukturální bariéry, se kterými
se potýkali chudí. (Ferguson, 2009)
Jiným příkladem „kritické tradice“ sociální práce (tedy kritických či radikálních prvků
v sociální práci) může být tzv. „settlement movements“ (lze volně přeložit jako „komunitní
hnutí“), což bylo reformní hnutí, které v Anglii a v USA působilo mezi lety 1880 až 1920 a
jeho cílem bylo propojit vzájemné soužití chudých a bohatých, aby se naučili žít jako
vzájemně propojená a závislá komunita. V chudých městských oblastech byly zřizovány
„komunitní domy“, v nichž dobrovolníci ze středních tříd sdíleli obydlí, kulturu a
vědomosti s chudými s cílem zmírnit bídu chudých. Jejich součástí bylo poskytování
zdravotních a vzdělávacích služeb či služeb péče o děti. Například v USA existovalo
v roce 1913 ve 32 státech celkem 413 takových osad.
Nejslavnějším příkladem „komunitního hnutí“ je dle Fergusona (2009: 85) komunitní
centrum Hull House v Chicagu, které založily životní partnerky Jane Adams a Ellen Gates
Starr v roce 1889. Původně se jednalo o ubytovnu pro přistěhovalce, ale postupně se stával
azylovým domem pro všechny ženy, komunitním centrem ale i výzkumným pracovištěm.
Jedná se o organizaci, která ukazuje původní historické splynutí sociální práce
s feministickým hnutím. Vedle poradenství a krizové intervence se zde rozvíjely aktivity
jako centrum politických aktivit, vzdělávání, výzkum, zdravotní a kulturní vyžití.
naopak až glorifikována.
15
Dobrovolné „friendly visitors“ (zpravidla ženy) lze považovat za předchůdce sociálních pracovnic. Jejich
úkolem bylo navštěvovat chudé, nezaměstnané nebo jinak postižené rodiny, snažit, se zjistit proč nejsou
schopny řešit své problémy vlastními silami a vést je k soběstačnosti. Nezanedbatelnou roli hrálo i to, že měli
působit jako morální vzory.
17
Aktivistky se zaměřovaly zejména na témata, jako byly těžké pracovní podmínky žen,
podvýživa, nízké mzdy a špatná hygiena. Mezi jejich úspěchy patřil například zákaz dětské
práce, povinná školní docházka, právní ochrana žen a dětí či vznik prvního soudu pro
mladistvé v USA. (Bosá, 2011)
„Kritická tradice“ je přítomna i v jednom vtipu, který se v oblasti britské sociální práce
traduje od 30. let 20. století - tedy z období velké hospodářské krize:
Tehdy zorganizovali sociální pracovnice pro ženy z rodin postižených chudobou kurs
vaření, ve kterém se měly naučit uvařit nutričně výživné jídlo z tresčí hlavy. Na konci
jedné lekce se sociální pracovnice ptala, zda má ještě někdo nějakou otázku. „Jen jednu“,
přihlásila se jedna z klientek, „když my jíme tresčí hlavu, tak kdo snědl tresku?“ (Popay a
Dhooge in Ferguson, Woodward, 2009).
Tento vtip ukazuje, že poznání strukturálních příčin oprese chudých a reflexe
sociálních nespravedlností byly přítomny mnohem dříve, než se etablovala a pojmenovala
„kritická sociální práce“.
Teorie „kritické sociální práce“ navázaly jednak na zmíněnou praktickou „kritickou
tradici“ a jednak na „kritickou teorii“ coby intelektuální zdroj, která bude popsána níže.
2.4 „Kritická teorie“ jako zdroj „kritické sociální práce“
„Kritická teorie“ je souhrnné označení pro různé emancipační proudy filozofie,
literární vědy a dalších společenských věd ve 20. století. Všem je společná kritika moderní
společnosti i kultury. Cílem „kritické teorie“ má být zejména emancipace člověka od
společenských tlaků, odhalování a demystifikace ideologických argumentů
konzervativních obhájců kapitalismu a liberalismu a příprava radikálních společenských
změn. (Healy, 2000)
„Kritická teorie“ navazuje na Hegela, který analyzoval „panství“ a „rabství“ jako dvojí
morálku přítomnou v každém člověku (dílo Fenomenologie ducha), a Marxe, který je se
svým důrazem na třídní konflikt, jeho zdroje a třídní boj k prosazení sociální spravedlnosti
považován za praotce „kritické teorie“ (zejména díla Německá ideologie a Kapitál). Mezi
další důležité zdroje „kritické teorie“ patří například Jean-Jacques Rousseau skrze jeho
kritiku společnosti, v níž se člověk rodí svobodný, ale všude žije v okovech (díla Rozprava
o původu a základech nerovnosti mezi lidmi a O společenské smlouvě), Immanuel
18
Kant svým pojetím autonomie člověka a racionální kritiky jako prostředku k jeho
osvobození (především Kritika čistého rozumu a Kritika praktického rozumu) a Sigmund
Freud metodou odhalování falešného vědomí (především Nespokojenost v kultuře a
Budoucnost jedné iluze). Mezi bezprostřední předchůdce patří například maďarský literární
vědec György Lukács (např. Dějiny a třídní vědomí), italský filosof a politik Antonio
Gramsci, který položil základy kritického akčního výzkumu (např. Sešity z vězení) a
německý literární vědec Walter Benjamin (např. Původ německé truchlohry). (Critical,
2005)
Pojem „kritická teorie“ se užívá v užším a v širším smyslu. (1) V užším smyslu jde o
koncept společenské kritiky, který od založení „Ústavu pro společenský výzkum“ ve
Frankfurtu od 30. let rozvíjela tzv. Frankfurtská škola pod vedením zakladatele Maxe
Horkheimera a spoluzakladatele Theodora W. Adorna. Ta se chtěla distancovat od tzv.
„tradiční teorie“ především svým praktickým zaměřením na lidskou emancipaci a
osvobození ze všech forem zotročení lidí. Působila hlavně v Německu, i když pod vlivem
politické situace došlo k několika přesunům. V roce 1933 emigrovali členové Frankfurtské
školy do Paříže, a posléze do USA, kde působili v rámci Kolumbijské univerzity. Po roce
1949 došlo opět k návratu do Frankfurtu.
(2) V širším smyslu se jedná o následné rozvíjení „kritické teorie“ Frankfurtské
školy ze strany nejrůznějších sociálních hnutí a filosofických přístupů, jako byly
například feminismus, kritická rasová teorie, postkoloniální kritika apod. (Critical, 2005)
Ad 1) V užším slova smyslu se „kritická teorie“ dle Horkheimera musí vyznačovat
třemi kritérii: musí být vysvětlující, praktická a normativní, a to vše současně. To
znamená, že musí zároveň (a) vysvětlovat, co je špatného na současné sociální realitě, (b)
musí identifikovat účastníky, aby mohli tuto utlačující realitu změnit, a musí v obou
případech (c) poskytnout jasná normativní východiska jak pro kritiku, tak pro dosažitelné
praktické cíle sociální změny. „Kritická teorie“ deklaruje jako univerzalistický normativní
požadavek především požadavek na lidskou rovnost a odmítání všech forem oprese.
(Critical, 2005)
Mezi první generaci Frankfurtské školy patřili Max Horkhaimer a Theodor L. W.
Adorno, kteří se ve své Dialektice osvícenství zaměřili na kritiku rozumu, který se
zaměřuje na ovládnutí, spíše než na pochopení, a vytýkali vědě, že v důsledku
nedostatečné sebereflexe přispívá ke zrodu totalitarismu. Upozorňovali na to, že
19
kapitalismus zaměřený na ekonomický růst lidi nesvobodil, ale zotročil je znovu, i když
méně viditelným způsobem.
K nejvýznamnějším představitelům druhé generace Frankfurtské školy patří Herbert
Marcuse, autor knihy Jednorozměrný člověk. Tato kniha, která silně ovlivnila studentské
hnutí 60. let v západní Evropě, kritizuje panství technokratického rozumu, který
nepřipouští jiný způsob myšlení. Tím upadá schopnost kritické sebereflexe společnosti a
narůstá totalita přetechnizované společnosti, která činí člověka jednorozměrným
(neschopným jiného než technického myšlení).
Dalším významným představitelem druhé generace Frankfurtské školy je Jürgen
Habermas, který se zabýval tzv. teorií komunikativního jednání16
(Theorie des
kommunikativen Handelns) a etikou diskursu. Rozlišil „komunikativní“ a „strategické“
jednání, přičemž prvně jmenované považoval za předpoklad demokratické diskuze.
Rozpracoval také podmínky etiky diskursu, podle nichž každá platná norma musí splňovat
podmínku, že všichni zúčastnění mohou bez nucení akceptovat následky a vedlejší účinky,
jež pravděpodobně vyplynou z jejího obecného zachovávání pro uspokojení zájmu
každého jednotlivce (Anzenbacher, 1994).
Do druhé generace Frankfurtské školy je zařazován Habermasův žák Claus Offe17
,
který kritizoval konzumní společnost za psychické vytěsňování negativních důsledků
jejího fungování (např. ztráta svobody, globální znečištění), což vnímal jako podporu
nezodpovědného chování lidí (Contradictions of the Welfare State).
Ad 2) Třetí generace „kritické teorie“ se již rozšiřuje za hranice Německa a lze ji již
považovat za kritickou teorii v širším slova smyslu. Do kritické teorie se dostávají nové
impulsy motivované kulturní, rasovou, genderovou či globální nespravedlností a opresí.
Také zde již není nutně akceptována podmínka normativity, což znamená, že je přijímána
pluralita výkladů sociální reality. Zatímco někteří kritičtí teoretici označují rezignaci na
normativitu „morálním relativismem“, tak zpravidla postmodernisticky orientované
autorky obhajují tento pohled jako nutný respekt k jiným podobám lidských existencí,
respekt k pluralitě lidského bytí. Tak se některé proudy rozvíjející „kritickou teorii“ mohou
dostávat do zásadních rozporů s původními tezemi Frankfurtské školy. Zatímco
postmodernismus může být kritický, a lze ho řadit mezi „kritické teorie“ v širším významu,
16
Tuto teorii následně aplikoval do sociální práce Geert van der Laan v knize Otázky legitimace sociální
práce (1998).
17
V českém kontextu na něj navazuje například Václav Bělohradský v knize Společnost nevolnosti.
20
tak „kritická teorie“ Frankfurtské školy rozhodně není postmodernistická, ale naopak jasně
univerzalistická.
Mezi nejvýznamnější představitele třetí generace „kritické teorie“ patří Axel Honneth
(věnuje se kritické teorii sociálního uznání – např. Přerozdělování nebo uznání? či
Zbavovat se svéprávnosti. Paradoxy současného kapitalismu), Nancy Fraser (zabývá se
trojdimenzionálním pojetím spravedlnosti, založeném na sociálně-ekonomickém
přerozdělování, kulturním uznání a politické reprezentaci – např. Rozvíjení radikální
imaginace), či Iris Marion Young (orientuje se na sociální a genderové struktury
nespravedlnosti – např. Intersecting Voices: Dilemmas of Gender, Political Philosophy,
and Policy).
2.5 Diverzita proudů „kritické sociální práce“
„Kritická sociální práce“ ve svých počátcích sice navazovala na „kritickou teorii“
Frankfurtské školy, ale s rozvojem širšího pojetí „kritické teorie“ se i ona začala v rámci
řady proudů vzdalovat některým jejím původním idejím v užším smyslu (především
univerzalismu a normativitě). Společnými tématy však nadále zůstává zásadní role
porozumění společnosti a vnímání všech sociálních vztahů jako politických. V prvním
případě se jedná o potřebu sociálních pracovnic porozumět a vysvětlovat změny ve
společnosti, neboť bez porozumění společnosti nelze navrhovat cesty k její změně. Ve
druhém případě je společným prvkem předpoklad, že i „osobní je politické“ („the personal
is political“). Neboli při snaze porozumět a řešit sociální problémy bez ohledu na to, zda
se nacházejí na mikro, mezo či makro úrovni, by měli sociální pracovníci vycházet z toho,
že moc je přítomna ve všech formách sociálních vztahů. Tyto mocenské elementy by měly
být ze strany sociálních pracovnic odhaleny a měněny. (Campbell, Baikie, 2012)
Jedním z klíčových proudů, které stály na počátku „kritické sociální práce“ byla
„radikální sociální práce“. Právě původní radikální kritika přinesla do „kritické sociální
práce“ zásadní témata, jako byly strukturální analýza osobních problémů, analýza kontrolní
role sociální práce, kritika oprese a osvobození lidí a sociální změna. (Fook, 2003)
Zejména v britském kontextu (ale i v Kanadě a Austrálii), jak poznamenává Woodward
(2013), zůstává termín „radikální“ spojován s hnutím 70. let.
21
„Kritická sociální práce“ se vyznačuje velkou diverzitou proudů, které se mohou
vzájemně prolínat a někdy se dokonce dostávat do vzájemné kolize. Lze mezi ně zařadit
například (Fook, 2003):
 anti-rasistickou a multikulturní sociální práci,
 anti-opresivní a anti-diskriminační přístupy (označení užívané hlavně ve Velké
Británii),
 feministickou sociální práci (ve všech jejích rozmanitých podobách),
 rozmanité modely komunitní práce,
 marxistickou sociální práci, radikální sociální práci (označení užívané ve Velké
Británii, Kanadě a Austrálii, naopak méně v USA, kde se někdy užívá jako alternativa
„progresivní sociální práce“),
 strukturální sociální práci (označení užívané hlavně v Kanadě)
 či participatorní a akční formy výzkumu.
Je diskutováno, zda do „kritické sociální práce“ zahrnovat i postmodernistické
proudy. Někteří autoři tak činí, a to především právě ti, kteří sami sebe označují jako
postmodernisticky orientované (např. Fook, 2003), jiní tento směr odmítají (např. Ferguson
či Dominelli) zpravidla s argumenty, že postsměry jsou v rozporu s „kritickou teorií“ skrze
svůj morální relativismus (nejsou normativní) a odmítáním takových kategorií, jako jsou
třída, gender či rasa připravují sociální práci o základnu boje proti systému. V rámci těchto
skript budou považovány za součást „kritické sociální práce“.
Zjednodušeně je možné pozorovat dvě hlavní linie „kritické sociální práce“, a to
strukturalistickou a poststrukturalistickou (Ife in Fook, 2003). (1) Strukturalistická linie
vychází z Marxovy analýzy a zdůrazňuje roli sociálních struktur při determinaci třídy a
mocenských rozdílů. (2) Pozdnější poststrukturalistické (jindy se užívá termín
„postmodernistické“) přístupy zakomponovaly analýzy Michela Foucaulta a jsou citlivější
k jemnějším mechanismům, které reprodukují a udržují moc. Objevují se také tendence
kombinovat obě linie (např. Fook).
Vedle charakteristik „kritické sociální práce“ uváděných na začátku druhé kapitoly
spíše ve strukturalistické linii Healym (2000) lze nalézt i jiné společné charakteristiky
22
„kritické sociální práce“. Např. Campbell a Baikie (2012) uvádějí následující, spíše
postrukturalistické linii odpovídající znaky:
 Většina proudů předpokládá, že vědění je sociálně konstruováno a interpretováno.
Není tedy nezávislé, „nečeká, až bude objeveno“, ale je produktem společnosti. Kritické
proudy považují „objektivní realitu“ za mýtus, který byl vytvořen těmi, kteří mají moc a
vydávají svou partikulární interpretaci realit za jedinou „správnou“ interpretaci.
 S tím souvisí uznání celé řady sociálních realit. Do praxe tak přinášejí potřebu
reflektovat sociální, kulturní i politickou podmíněnost vlastní zkušenosti a vědění, tak
zkušenosti a vědění klienta.
 V řadě proudů lze nalézt vazbu na „spirituální sociální práci“18
, takže je velká
pozornost věnovaná cestám „tvorby významů“ například ve vztahu k domnělé nadřazenosti
lidí nad přírodou. Jedním z cílů sociální práce je naučit lidi žít v harmonii s přírodou.
 Lidská přirozenost je nestálá a proměnlivá, závislá na řadě mnoha rozmanitých vlivů
(jak individuálních, tak sociálních) a jako takovou by ji měli sociální pracovníci vnímat
při práci s klienty (hodnota jedinečnosti každého klienta). Sociální identita každého
člověka je vytvářena zejména rasou/etnicitou, kulturou, věkem, genderem, sexuální
orientací, náboženstvím, třídou atd. a s individuální zkušenosti každé identity jsou
spojeny specifické formy oprese (či dominance).
 Přestože kriticky orientovaní sociální pracovníci reflektují, jak je individuální
zkušenost lidí ovlivňována výše zmíněnými faktory, tak neakceptují jejich fatální
podmíněnost. Naopak lidé jsou vnímáni jako aktivní participanti při formování jejich
životů a celé společnosti. V tomto formování vlastních životů a proměně společnosti by
měla být lidem nápomocná „kritická sociální práce“.
 „Kritická sociální práce“ také věří, že je možné změnit svět k lepšímu. Tuto změnu je
možné uskutečnit skrze změnu sociálních vztahů a taková změna je jednou ze
zodpovědností sociálních pracovnic.
18
Jedná se o proud sociální práce, který hledá zdroje propojenosti všech lidí a vychází ze vzájemné přirozené
lidské neoddělitelnosti. Sociální problémy by měly být řešeny skrze soucit, spravedlnost a pomoc jako
tradiční spirituální cesty lidské sounáležitosti. Naopak odmítá pokusy formalizovat, systematizovat a ničit
přirozený lidský soucit skrze širokou škálu sociálních institucí sociální práce, protože ty pouze oddělují
sociální práci od tradic přirozené pomoci ve všech kulturách (někdy se tento stav popisuje slovy „že sociální
práce ztratila svou duši či své kořeny“). Spirituálně senzitivní sociální pracovnice by měly fungovat
v souladu s rozmanitými možnostmi lidské existence a neměly by se uzavírat protikladným idejím. (Canda,
1999)
23
 Mezi klíčové hodnoty „kritické sociální práce“ patří sociální spravedlnost19
a
rovnost20
, komunitní hodnoty, začleňování, demokracie, oslava rozmanitosti a
odlišnosti, lidská práva, udržitelnost, harmonie, spolupráce, vzájemná závislost a
osobní a sociální transformace. Tyto hodnoty však musí být realizovány v „kritickém
pojetí“.
Někteří autoři se domnívají, že nemá smysl vymezovat „kritickou sociální práci“,
protože sociální práce je přirozeně „kritická“ ve své podstatě, tedy svým zaměřením na
změnu sociálního prostředí a struktur. Dle jejich názoru by měla být inkorporována do
mainstreamu sociální práce (např. Ife in Allan, Briskman, Pease, 2009). Obdobně Alston a
McKinnon (in Allan, Briskman, Pease, 2009) argumentují, že sociální práce je spojena s
prosazováním lidských práv, sociální spravedlností a podporou marginalizovaných lidí,
takže nemá smysl rozlišovat kritické či radikální proudy. Oproti tomu jiné autorky a autoři
se domnívají, že radikální praxe se nestala v žádné ze svých podob synonymem pro dobrou
praxi v mainstreamu sociální práce (Woodward, 2013), že se sociální práce neprofiluje
jako radikální profese, že „její radikálnost je velmi prchavá“, a proto má smysl ji
vymezovat jako specifický samostatný proud, který může být přínosem pro sociální
pracovnice (např. Allan, Briskman, Pease, 2009).
Na začátku 21. století jsou na teoretické rovině nejvíce viditelné čtyři21
proudy kritické
sociální práce, které se v řadě témat prolínají: radikální, antiopresivní, „kritická teorie“
(postmoderní kritická perspektiva) a antirasistická teorie, kterým budou věnovat pozornost
tato skripta. Vedle nich je významným kritickým proudem „feministická kritická sociální
práce“, které jsou částečně věnována skripta Feministické teorie sociální práce (Janebová,
2013).
19
Spravedlnost je v rámci „kritických teorií“ chápána egalitářsky ve smyslu odstranění oprese dominantních
skupin vůči skupinám znevýhodněným a odstranění sociálně-ekonomických rozdílů mezi lidmi. Jedná se
tedy o odlišnou teorii vůči teoriím spravedlnosti postaveným na principu zásluhovosti.
20
Skrze prosazování sociální spravedlnosti v kritickém pojetí lze dosáhnout rovnosti ve společnosti.
21
Další významnou sub-teorií je „post-koloniální teorie“ sociální práce, kterou se v tomto textu nezabývám
vzhledem k její odtažitosti od českého kontextu.
24
Tabulka č. 1: Vymezení pojmů „kritická teorie“, kritická tradice“, „kritická
sociální práce“ a „kritická teorie“ v sociální práci
Kritická teorie Kritická tradice Kritická sociální
práce
„Kritická teorie“
v sociální práci (viz
kapitola 6)
Vymezení Souhrnné označení pro
různé emancipační
proudy filozofie,
literární vědy a dalších
společenských věd ve
20. století, které se
zaměřovaly na kritiku
společnosti,
kapitalismu a kultury.
Etapa sociální práce,
která předcházela
„kritické sociální
práci“ a nesla znaky
kritické reflexe
společnosti a úsilí o
změnu
společenských
podmínek přítomné v
individuálních
aktivitách sociálních
pracovnic. Nebyla
ještě podložena
systematickou teorií.
Alternativní proudy
sociální práce,
které kladou důraz
na kritiku a analýzu
moci a útlaku ve
společnosti (Healy,
2000) a jejichž
cílem je celková
společenská
transformace
k překonání útlaku,
nespravedlnosti,
dominance a
vykořisťování
(Healy, 2001). Jsou
systematicky
rozvíjeny skrze
teorie.
Jeden z dílčích
proudů „kritické
sociální práce“,
který vychází
z poststrukturalismu,
respektive
postmodernismu.
Jeho alternativní
pojmenování je
„postmoderní
kritická
perspektiva“.
Období
vzniku
Od 30. let rozvíjela
tzv. Frankfurtská škola
pod vedením
zakladatele Maxe
Horkheimera a
spoluzakladatele
Theodora W. Adorna.
Od počátků
profesionalizované
sociální práce
(zpravidla se datuje
od 20. let 20. století,
kdy byla vydána
kniha Mary
Richmond „Sociální
diagnóza“).
Názor 1: Od 60. let
20. století (při
zahrnutí
radikálních proudů
sociální práce).
Názor 2: 80. léta
20. století
Termín použit až
v 90. letech 20.
století.
90. léta 20. století
Vnitřní
diferenciace
„Kritická teorie
v užším smyslu“ –
spojena s činností
Frankfurtské školy
„Kritická teorie
v širším smyslu“ –
následné rozvíjení
kritické teorie
Frankfurtské školy ze
strany nejrůznějších
sociálních hnutí a
filosofických přístupů,
jako byly například
feminismus, kritická
rasová teorie,
postkoloniální kritika
atd.
Není Radikální sociální
práce (někdy jsou
považovány za
předchůdce
„kritické sociální
práce“)
Strukturální
přístupy
Antirasistická
sociální práce
Antiopresivní
přístupy
„Kritické teorie“
v sociální práci
Feministické
přístupy
Narativní terapie
Poststrukturalistický
přístup
Sociálně
konstruktivistický
přístup
Politika pro život
25
3 Radikální sociální práce
Děti ve škole dostaly za úkol napsat slohovou práci na téma „Chudá rodina“. Dcera
milionáře nejprve dlouze přemýšlí a potom začne psát: „Byla jednou jedna chudá rodina.
Otec byl chudý, matka byla chudá. Chudá byla i jejich služka, šofér a zahradník. I jejich
kuchař byl chudý.“
(Anglický vtip)
Ve třetí kapitole budou nejprve představena východiska a principy „radikální sociální
práce“, poté bude uveden jeden příklad její implementace ze zahraničí (SWAN) a jeden
z českého kontextu (BED IN) a na závěr bude představena kritika tohoto přístupu.
3.1 Východiska a principy „radikální sociální práce“
Původní rozvoj „radikální sociální práce“ byl založen na Marxově kritice kapitalismu22
a jeho stěžejním díle Kapitál. Marx se velmi intenzívně zabýval otázkou lidské svobody,
příčinami její ztráty a cestami, jak jí znovu dosáhnout. Jedna z Marxových hypotéz
k příčinám ztráty svobody lidí byla postavena na teorii odcizení pracujících od produktů
jejich práce. Odvedená práce (tzv. nadhodnota) je pracujícím odcizena, protože si ji
přivlastní kapitalista, čímž pracující vykořisťuje. (Peters, 2012)
Tyto teze byly dále rozvíjeny ze strany autorek a autorů „radikální sociální práce“,
která bývá někdy nazývána jako „marxistická sociální práce“ (např. Harris, White, 2013).
Např. Galper (in Peters, 2012) obviňuje kapitalismus, že jeho zvyšující se zisky jsou
odcizené sociálním, environmentálním a zdravotním potřebám společnosti. Také záměrně
využívá nezaměstnanost, která mu pomáhá udržovat tlak na zaměstnané, aby se spokojili s
nízkými mzdami a nevyhovujícími pracovními podmínkami. Boj o práci se stává bojem o
přežití, a zároveň se stává zdrojem nerovností mezi lidmi. Vykořisťování pak nejvíce
postihuje lidi znevýhodněné především na základě genderu, rasy, věku či sexuality.
Marxistická sociální práce kritizuje i welfare state, který je v područí kapitalistické
ekonomie a slouží více k udržení kapitalistického řádu, než k řešení sociálních problémů.
Z literatury lze zaznamenat, že je implicitně rozlišována (1) „původní radikální“
sociální práce 60. a 70. let, která bezprostředně navazuje na Marxovy teorie a odráží rozvoj
sociálních hnutí a bouří tehdejší doby (její počátky byly popsány v předchozí kapitole), a
22
Je třeba zdůraznit, že Marxovu teorii nelze ztotožňovat s marxismem, který byl velmi dogmaticky a
propagandisticky prezentován režimy reálného socialismu.
26
(2) cosi jako „nová radikální“ sociální práce, jejíž vznik bývá spojován se sociálními
škrty, ke kterým průběžně dochází od 80. let. „Původní radikální“ sociální práci lze
považovat za pramáti všech proudů „kritické sociální práce“, zatímco „nová radikální“
práce je spíše samostatným proudem se svými specifickými znaky. Tento text se věnuje
„nové radikální“ sociální práci.
Je zajímavé, že ve stejné době – tedy od 80. let, od které se datuje tzv. „nová radikální“
sociální práce (bude níže popsána na příkladu mezinárodní sítě SWAN - The Social Work
Action Network), se zároveň píše o úpadku či dokonce konci „radikální sociální práce“
(např. Hearn, 1982; Ferguson, 2009; Woodward, 2013). Tuto dobu reprezentovaly
konzervativní politické vlády Margaret Thatcher ve Velké Británii a Ronalda Reagana
v USA, ale také kniha Charlese Murrayho v češtině vydaná pod titulem Příliš mnoho
dobra (1998), která kritizovala sociální stát jako zdroj většiny sociálních problémů.
Sociální práce na politický trend neoliberalismu reagovala většinou přizpůsobením se
dominujícímu politickému diskursu. V této souvislosti se hovoří o ideologii „nového
manažerismu“, který se vyznačuje snahou přenášet principy trhu do sociální práce a
standardizovat sociální práci takovým způsobem, aby mohla být řízena a kontrolována
manažery. Jiným důvodem úpadku „radikální sociální práce“ bylo dle Fergusona (2009)
objevení nových kritických proudů, jako byly například postmodernistické směry (zejména
ve Francii) v sociální práci, či feministické proudy sociální práce, které kritizovaly
„radikální sociální práci“ za to, že klade důraz pouze na třídní opresi, ale ignoruje jiné
druhy útlaku (obdobná kritika se začala objevovat kvůli přehlížení oprese na základě rasy
či handicapu).
Řada sociálních pracovnic se vývojem sociální práce od 80. let cítila být zklamána a
demoralizována. Nicméně např. Ferguson (2009) není k vývoji „radikální sociální práce“
až zase tak skeptický, když upozorňuje, že i v tomto období neoliberální transformace bylo
možno najít celou řadu aktivit ze strany sociálních pracovnic, klientů i akademické sféry23
,
které se nesmířily s marketizací sociální práce a připomínaly, že sociální práce je profesí
postavenou na hodnotách sociální spravedlnosti a lidských práv (příkladem může být
definice sociální práce z roku 2001 vytvořená Mezinárodní federací sociálních pracovníků
a Mezinárodní asociací škol sociální práce). Ve 21. století se začala vynořovat řada
23
Jednou z nich byl také zrod „evidence-based praxe“, což byla ovšem spíše adaptační strategie na
neoliberální podmínky. Tento přístup se slangově nazývá „What works´“ (v překladu „co funguje“) a je
charakteristický právě tím, že sociální práce vnímá sebe samu jako technický proces orientovaný na dosažení
efektivního výsledku. (Ferguson, 2009)
27
sociálních hnutí (níže bude uveden příklad SWAN), které se vymezovaly proti marketizaci
a manažerismu sociální práce s mottem „Jiná sociální práce je možná“.24
(Ferguson,
2009)
Ferguson (2009) nachází dva hlavní způsoby, jak bylo v možné v neoliberálním
klimatu vykonávat „radikální sociální práci“ rámci „případové práce“25
. (1) V prvním
případě považuje za „radikální“ i to, pokud sociální pracovník v atmosféře
technokratických tlaků a sankcionování politického vystupování sociálních pracovnic kladl
důraz na hodnoty celostního hodnotově zaměřeného přístupu. Eticky zaměřená dobrá
praxe mohla být považována s ohledem na okolní podmínky za „radikální“. (2) Ve druhém
případě hovoří o „guerillové válce“ sociálních pracovníků, kteří v rámci regulací a
pravidel vytvořených konzervativními vládami dokázali tato pravidla „ohýbat“ ve
prospěch jejich klientů. Pearson (in Ferguson, 2009) je v 70. letech označil jako „bandity
střední třídy“ (middle-class bandits). Příklady, jak sociální pracovnice (používá termín
„street-level bureaucrats“) získávají zdroje pro jejich klienty, uvádí např. Lipsky (1980) ve
své knize „Street-Level Bureaucracy. Dilemmas of the Individual in Public Services“.
(Ferguson, 2009) Tato kniha do značné míry později inspirovala v českém kontextu Libora
Musila k napsání knihy „´Ráda bych vám pomohla, ale…´Dilemata práce s klienty v
organizacích“, která vyšla v roce 2004.
Zatímco „radikální“ prvky v „případové práci“ přežily, tak „radikální“ „kolektivní
přístupy“, které mají dle Fergusona (2009) větší potenciál pro změnu na komunitní a
strukturální úrovni, ztratily v neoliberální éře značnou část svého vlivu. Sociální práce by
dle něj znovu měla oživit komunitní práci. Měla by se více sama komunitarizovat, ať skrze
zastřešující profesní organizaci26
, nebo propojením s odbory jak na národních, tak
organizačních úrovních, aby měly sociální pracovnice při konfliktech zájmů mezi právy
klientů a organizacemi (jako ochrana před manažery) či vládou (jako nátlakový prostředek
na vládu) silnou oporu v zádech. Měla by se také více zapojit do širších sociálních hnutí a
akcí (např. hnutí za práva žen či anti-kapitalistického hnutí, jako se tomu dělo v roce 1999
v Seattlu při protestech proti Světové obchodní organizaci), které mohou inspirovat
24
V originále ´Another social work is possible´, což zrcadlí slogan anti-kapitalistického hnutí ´Another world
is possible´ (v češtině „jiný svět je možný“) (Ferguson, 2009).
25
Myšleno „případové práce“ v pojetí „klient v prostředí“, nikoliv ve smyslu „klinické případové“ práce (viz
Musil, 2013).
26
K ustavení zastřešující profesní asociace se objevují v rámci „radikálního proudu“ značně rozporuplné
postoje, jak bude diskutováno níže.
28
sociální práci řadou idejí a ze kterých lze čerpat novou energii k řešení globálních
problémů. (Ferguson, 2009)
V období, které je někdy označováno „úpadkem“ „radikální sociální práce“, lze přesto
nalézt způsob přežívání tohoto způsobu práce. Jak bylo zmíněno výše, bývá tento způsob
fungování označován jako „nová radikální sociální práce“. Jan Fook (1993) se pokusila
vytyčit pět tematických oblastí, na které se zaměřuje. Za prvé se zabývá strukturální
analýzou sociálních problémů, za druhé normativní rolí sociální práce, za třetí kritikou
současného společenského řádu, za čtvrté ochranou před opresí a vykořisťováním a za páté
individuálním osvobozením a společenskou změnou. Tyto oblasti budou z pohledu
„radikální“ sociální práce rozpracovány v následujících subkapitolách.
3.1.1 Strukturální analýza sociálních problémů
Strukturální analýza sociálních problémů je někdy vnímána jako jedno z témat
„radikální“ sociální práce (např. Fook, 1993, Thompson, 2010), jindy je vnímána jako
samostatný proud „kritické sociální práce“, který je nazýván „strukturální sociální
prací““27
(např. Mullaly, 1993, McDonald, 2006, Mullaly, 2007, Peters, 2012), nebo jako
„strukturální teorie“ sociální práce (např. Weinberg, 2008). V následujícím textu budu
považovat „strukturální“ proudy za jeden z proudů a zároveň témat „radikální sociální
práce“ (nebudu tedy mezi oběma pojetími rozlišovat).
Počátky „strukturální sociální práce“ se někdy kladou do pozdních 60. let 20. století
(např. Thompson, 2010), jindy do 70. a ranějších 80. let 20. století (např. McDonald,
2006), a jak upozorňuje Thompson (2010) způsobily doslova šok mezi hlavním proudem
sociální práce, který byl orientován především psychodynamicky. V centru pozornosti
„strukturálních teorií“ jsou vzájemné vztahy mezi jednotlivci a sociálními strukturami
s důrazem na strukturální bariéry, které ovlivňují a omezují zásadní životní okolnosti lidí.
Sociální problémy jsou chápány více jako důsledek sociálních norem a pravidel, které
patologizují marginalizované, a institucionálních poměrů, které udržují sociální hierarchie,
než špatné socializace jedinců. (Weinberg, 2008) „Strukturální teorie“ kritizují
samu podstatu sociálního systému, který je vystavěn tak, aby se v něm reprodukovaly
sociální nerovnosti (např. chudí jsou obviňováni za svou chudobu; ženy jsou v rodinách
27
V některých kontextech se dokonce zdá, že je používán jako ekvivalent „kritické sociální práce“ (např.
Peters, 2012).
29
učeny, aby akceptovaly menší moc ve srovnání s muži; lesby a gayové se učí, že jejich
sexualita je pro ostatní neakceptovatelná). Tzv. tradiční způsoby sociální práce označují
jako „přístupy postavené na individuálním obviňování“ (individual-blaming approaches)
(Peters, 2012).
„Strukturální teorie“ usilují o transformaci společnosti takovým způsobem, aby se
marginalizovaní aktivně podíleli na jejím utváření (Payne, 1997). Činí tak skrze úsilí o
propojení lidí s potřebnými zdroji, změnu stávajícího společenského uspořádání ke
spravedlivějšímu systému, pomoc utlačovaným získávat kontrolu nad jejich životy a
dekonstrukci sociopolitického diskursu. (Weinberg, 2008) Pokud sociální pracovnice a
pracovníci vyvíjejí tlak na klientky a klienty, aby měnili sebe sama na individuální rovině
bez ohledu na to, že příčiny problémů jsou strukturální, pak mohou přispívat k procesu
marginalizace jako její významný nástroj či katalyzátor (Mullaly, 2007). Dochází k tomu
například v situacích, kdy se místo patriarchátem zabývají ženami, místo chudobou
chudými nebo místo rasismem Romy. Radmila Hrouzková (2011) popisuje takový způsob
práce na jedné židovské anekdotě:
Kohn si stěžuje rabínovi, že u nich doma není k hnutí, jedna místnost, žena a kupa dětí, to
není k žití. Rabín mu poradí, ať ještě nastěhuje do bytu slepice, kozu a ostatní dobytek. Za
týden se rabín ptá Kohna: „Je to lepší?“ Kohn odpovídá, že vůbec ne, že teď je to úplná
hrůza. Rabín tedy radí: „Odstěhuj slepice, kozu a ostatní dobytek.“ Za týden se rabín ptá
Kohna: „Už je to lepší?“ Kohn celý šťastný odpoví: „Děkuji rabi, konečně máme místa
dost.“
Přestože v ní nevystupuje sociální pracovnice, ale rabín, je hezky přenositelná na
sociální práci, která se velmi často nezaměřuje na příčiny a řešení problémů, někdy se
dokonce nezaměřuje ani na podporu klienta, aby svou situaci změnil, ale učí ho se pasivně
přizpůsobit podmínkám a mlčet. Někdy mu dovoluje i mluvit, jak ukazuje další britská
anekdota, ale to nic nemění na tom, že sociální práce mnohdy lidem nepomáhá, jen
konzervuje stávající poměry:
Jaký je rozdíl mezi sociální pracovnicí a zdravotní sestrou, když potkají staršího člověka,
který neudržel stolici?
Sestra řekne „pojďme vás očistit“.
Zatímco sociální pracovnice se zeptá „jaký je to pocit mít na sobě fekálii?“
Cestou, jak se takovému marginalizačnímu působení vyhnout, je rozpoznávat
strukturální faktory přispívající k opresi, aktivně s těmito faktory pracovat a také
30
upozorňovat na situace, kdy dochází k převádění sociálních, ekonomických, či politických
problémů do individuální roviny.
Za hlavního představitele „strukturálních teorií“ je v současné době považován Robert
Mullaly, který je představitelem tzv. „strukturální sociální práce“ (cca rok 1993), která je
spojena s modernismem, a tzv. „nové strukturální sociální práce“28
(cca rok 2007), která
již inkorporovala postmodernistické myšlení. Mullaly rozvinul teorii psychologie oprese a
po praktické stránce se zaměřuje na pomoc utlačovaným lidem porozumět, jak jsou jejich
zkušenosti, vztahy či pocity utvářeny dominujícími ekonomickými, politickými, sociálními
a kulturními institucemi. Zároveň podporuje utlačované, aby rozvíjeli alternativní systémy
a procesy, které budou výzvou dominujícím strukturám. Podle Mullalyho by se
„strukturální sociální práce“ měla zaměřovat na tři úrovně intervencí. Za prvé na „osobní
problémy“, které by měly být vnímány jako politické (skrze tezi, že „osobní je politické“),
a nikoliv jako osobní zavinění, jak se snaží vnucovat dominující struktury. Za druhé by se
měla praxe zaměřovat na „sféru kultury“, čímž má na mysli odpor vůči dominujícím
diskursům a tvorbu diskursů alternativních (např. změna diskursu o zneužívání sociálních
dávek, který zveličuje rozsah takového zneužívání a činí z něj příčinu ekonomické krize).
Třetí úroveň praxe by měla být „strukturální“ či „institucionální“ a měla by zahrnovat
rozvoj alternativních služeb a struktur, praktickou kritickou sociální politiku a aktivní
politickou angažovanost ve prospěch znevýhodněných. (McDonald, 2006)
Lze uvést některé dílčí příklady strukturálních analýz. Například Mestrum (2011)
poukazuje na problém oddělování tématu dětské chudoby od chudoby jejich rodičů.
Převládající představa, že se jedná o dva oddělené problémy, vede k rozdělení chudých na
zpravidla „zasluhující“ děti a „nezasluhující“ ostatní, a legitimuje namísto pomoci kontrolu
vůči rodičům, kteří nemají z čeho zajistit potřeby svých dětí (bohužel v českém kontextu se
jedná o častou praxi v oblasti sociálně právní ochrany dětí). Pokud chce společnost pomoci
dětem, musí pracovat i s chudobou jejich rodičů (častěji matek). Chudoba by měla být
řešena jako celek, a to systémově na úrovni státu. Jiným příkladem strukturální analýzy
může být studie Baskin (2007), která zjistila, že příčnou bezdomovství mladých původních
obyvatel Kanady (kanadských indiánů) nejsou, jak se snaží vnucovat dominující diskurs,
alkoholismus, závislosti, špatná péče o zdraví, dysfunkční rodina apod. (tedy vše osobní
faktory), ale stojí za ním strukturální faktory, zejména kolonizace Kanady29
. Ta vedla
28
Tyto přístupy níže nebudu dále rozlišovat a budu je označovat jako „strukturální sociální práci“.
29
Jedná se o v podstatě o studii, kterou by patrně bylo vhodné zařadit do proudu „kritické“ sociální práce,
31
v důsledcích pro původní obyvatele k nezaměstnanosti, nízkým příjmům, ztrátě domovů,
rasismu, diskriminaci, kulturnímu a geografickému vykořenění apod. Instituce
kolonizátorů, jako například vzdělání, spravedlnost, zdraví či péče o děti, totiž svým
způsobem fungování původní obyvatele vyloučily, a zasadily je do cyklu závislosti,
chudoby a nezaměstnanosti. Jiným důsledkem kolonizace je internalizovaná oprese, která
vedla původní obyvatele ke zvnitřnění přesvědčení, že jsou horší, než dominantní
společnost. Ztratili tak vlastní kulturní identitu.
3.1.2Normativní role sociální práce
„Radikální“ sociální práce kritizuje, že konvenční sociální práce slouží více kontrole
„problémových“ lidí a udržení sociálního řádu, než k řešení sociálních problémů. (Galper
in Peters, 2012). „Radikální“ sociální pracovnice vyzývají ostatní praktiky, aby si tuto
skutečnost uvědomovali a zamýšleli se nad legitimitou takového požadavku. Malík (2009)
si povšiml, že hlavní proud české sociální práce se k pojetí sociální práce jako sociální
kontroly přímo hlásí (cituje Řezníčka, 1994), když jako cíl vytyčuje umožnění lidem
„normálního života“.
Na druhou stranu lze i u nás najít náznaky odmítání normativní role sociální práce.
Příkladem mohou být úryvky kritiky organizace Člověk v tísni (a jí podobných), která se
objevila ve čtrnáctideníku A2 autorů Slačálka a Rychetského (2013):
.. Jestliže se zachraňuje tonoucí, je moc na straně zachránce, tonoucí jej musí ve vlastním
zájmu následovat. ..
.. Logika sociální práce a nevládní organizace typu Člověk v tísni předpokládá, a tím i
posiluje stávající rozdělení moci. S mocnými „aktéry“ se jedná, protestovat proti nim by
bylo netaktické (aspoň pokud nejsou někde na druhém konci světa nebo v odlišném
ideologickém táboře). Bezmocným se podává pomocná ruka a pracuje se s nimi při
vědomi, že na všechny prostě z podstaty věci dosáhnout nemůže. Logika sociální práce.
Jenže lidé, kteří jsou vylučováni strukturně a kolektivně, potřebuji i něco jiného. Potřebuji
znovu narovnat páteř a pocítit hrdost. Potřebují získat zpět rovné postavení, které se jim
upírá. Na tohle nestačí logika sociální práce. Je třeba přemýšlet v logice emancipace a
sociálního konfliktu. ..
.. Obraz oběti, která je „v tísni“, navozuje, že čeká na zázrak, jenž přichází v rouchu
humanitární pomoci nebo sociální práce. Předpokládá existenci zachránce, který přemění
oběť v „klienta“ a sepíše s ní „zakázku“. Oběť, která má vlastní hlavu i snahu o proměnu
skutečnosti, představuje problém. Humanitární pomoc či sociální práce stvrzuje obě role
navzájem, oběti i zachránce – a vše zůstává při starém. Nic se příliš nezkoumá, vše je
který se nazývá „post-koloniální“ kritická sociální práce.
32
jakoby vytrženo z času i prostoru a nikdo se neptá na to, zda spasitel nepřichází z
civilizace, která oběti na jedné straně neustále hromadně generuje, aby pak špatné
svědomí saturovala humanitárním gestem. Přemýšlení nad strukturálními příčinami se
nenosí: není účinné, je příliš velikášské a hlavně nabourává zažité role. Mohlo by se totiž
lehce stát, že zachránce se obnaží v podobě oběti vlastních utilitárních zájmů. Nebo by se
dokonce tradiční oběť mohla sama začít vnímat jako zachránce. Role jsou dopředu
narýsované, posilují jistotu jedněch a nejistotu druhých.
Na uvedeném textu není podstatné, jaké organizace se týkal, protože autoři jako
sociálně kontrolní a normativní označují celou sociální práci.
„Radikální“ pojetí také kritizuje, že sociální práce se místo pomoci lidem zaměřuje na
jejich umístění na pracovním trhu, což je hlavní poptávka kapitalismu. Tak se stávají
sociální pracovnice agentkami sociální kontroly, více než zdrojem pomoci (Peters, 2012).
Mimochodem, obdobně kritizuje tzv. „pracovní éthos“ i Laan (1998) na příkladu pana Van
Veena30
, když upozorňuje, že sociální pracovníci mají tendenci všechny problémy klientů
„léčit“ jejich umístěním na trhu práce bez ohledu na to, zda to je u daného klienta
vhodným řešením. Galper (in Peters, 2012) ještě dodává, že nároky na služby sociální
práce jsou záměrně doprovázeny stigmatizací jejich příjemců, kteří jsou označováni jako ti,
co nezaslouženě odčerpávají omezené zdroje sociálního státu. Protože jsou zdroje úmyslně
omezované, marginalizované skupiny o ně soupeří. Tímto bojem mezi sebou vzájemně se
tak vyčerpají, že ztrácí energii na boj proti kapitalismu, a stávající kapitalistický řád může
bez větších obstrukcí fungovat dál.31
Normativní role sociální práce se nemusí projevovat pouze ve vtahu k trhu práce, ale
také například nátlakem na klienty v takových oblastech jako: jak má „správně fungovat
rodina“, jak má fungovat „správná žena“ a „správný „muž“, jaká je „správná sexuální
orientace“, jak má vypadat „správná péče o dítě“ apod.
3.1.3Kritika současného společenského řádu
Fook (1993) zdůrazňuje, že sociální pracovnice by měly vedle možných opresivních
aspektů své vlastní profese brát v úvahu i širší sociální, politický, kulturní a ekonomický
30
Jednalo se o muže, který se po 30 letech práce pro zaměstnavatele dostal s tímto zaměstnavatelem do
konfliktu o náhradě cestovných výloh a celý spor odnesl dlouhodobou pracovní neschopností. Laan (1998) na
přístupu sociální pracovnice oceňuje, že netrvala na usmíření klienta se zaměstnavatelem, což by považoval
za nekritickou podporu tzv. „pracovního éthosu“, ale rozhodla se akceptovat jím preferovanou cestu přejít na
invalidní důchod, v dosažení důchodu mu pomoci a smířit se s tím, že se ocitl mimo trh práce.
31
Možná lze nalézt podobný jev u sociálních pracovníků samotných. V důsledku nekonečného úsilí o získání
dotací a vzájemného soupeření mezi službami dochází k jejich takovému vyčerpání, že nemají energii na
práci s klienty nad rámec případové sociální práce. Oprese a útlak tak bez omezení mohou fungovat dál.
33
kontext společnosti. Společnost je vnitřně diferencovaná a hierarchická a potřeby těch, co
mají moc, jsou uspokojovány na úkor těch bezmocných. Gil (in Malík, 2009) nazývá
takovou společnost jako „strukturálně násilnou“. Malík (2009) vysvětluje koncept
strukturálního násilí na příkladu Romů v české společnosti: Ve chvíli, kdy je Romům
v české společnosti díky existenci speciálních škol odpíráno kvalitní vzdělání, jsou tím
potlačeny (krom jiných) také jejich materiální potřeby. Automatické zařazení do zvláštní
školy je totiž již od útlého dětství de facto odsuzuje k budoucí práci za minimální mzdu.
Mullaly (in Malík, 2009) považuje liberálně-kapitalistickou společnost za systém, kde
vládnoucí třída legitimizuje svou dominanci tím, že utlačované označuje za nebezpečnou
třídu, která musí být v zájmu celé společnosti pod účinnou kontrolou. Státní instituce pak
svou povahou odráží zájmy mocných a slouží jako nástroje sociální kontroly. Vedle
sociální práce lze za takové instituce považovat například welfare state, vzdělávací systém,
psychologii, medicínu, náboženství, média atd. Tyto instituce zajišťují takovou
ideologickou hegemonii ve společnosti, že si většina lidí neumí jakoukoliv alternativu ke
stávajícímu společenskému řádu představit.
Asi největší kritika směřuje k sociálnímu státu, který je sice na jedné straně vnímán
jako nástroj kapitalistického systému, který tlumí dopady hospodářských krizí, ale zároveň
je to nástroj legitimace kapitalismu, protože jeho funkcí je spíše zajištění sociálního smíru,
než pomoc lidem v nouzi. V globalizované společnosti navíc tuto legitimizační roli ztrácí,
protože globalizace umožňuje elitám se v případě sociálních nepokojů přestěhovat jinam,
kde takové nepokoje nejsou (zpravidla více na východ nebo na jih). Dochází tak
k paradoxu, že přestože elity sociální stát vlastně nechtějí a nechtějí ani sociální
pracovníky, konvenčně orientovaní sociální pracovníci v praxi stále hájí zájmy těchto elit
skrze prosazování jejich ideologie mezi klienty.
3.1.4Ochrana před opresí a vykořisťováním a individuální osvobození a
společenská změna
Jaký je rozdíl mezi Bohem a sociálních pracovníkem?
Bůh nepředstírá, že je sociálním pracovníkem.
Bůh je spravedlivý.
Bůh může být Šokován.
(Anglický vtip)
34
V logické návaznosti na „kritické teorie“ se „radikální sociální práce“ neuspokojuje
pouze hledáním příčin oprese, ale zaměřuje se i na aktivní odbourávání oprese
znevýhodněných a iniciaci společenských změn. Cestou ke změně by mělo být odstranění
či nahrazení těch institucí, které se podílejí na reprodukci opresivních struktur ve
společnosti. (Fook, 1993)
Protože je za jednu z takových institucí považována i sociální práce, kritizuje většina
radikálních autorek a autorů ideologii profesionalismu v sociální práci – tedy snahu
upravit výkon profese prostřednictvím specifického profesního zákona a garantovat
příslušnicím profese určité záruky. Profesionalismus je optikou některých radikálních
proudů chápán jako ideologie, jejímž cílem je posílit moc dané institucionalizované
profese, čímž je zároveň posílena legitimita stávajícího sociálního řádu, který tuto profesi
vytvořil. Profesionalismus může mít dle radikálních autorek a autorů ještě několik
zásadních rizik (Mullaly, Bailey a Brake in Malík, 2009):
 Monopol na vzdělání, kdy je zákonem garantováno, že sociální práci může vykonávat
pouze člověk se vzděláním v sociální práci, může vést k vyloučení angažovaných
způsobů práce laiků, které by mohly být v rozporu s dominujícím sociálním řádem.
Angažovanost, zájem a svépomoc jsou nahrazovány profesionalitou.
 Profesní standardy vzdělávání se mohou orientovat více na konzervativní hodnoty, než
na podporu lidských práv a sociální spravedlnosti.
 Profesionalismus může posilovat moc sociálních pracovnic jako expertek na sociální
problémy na úkor klientů.
 Technicistní povaha profesionalismu vede k riziku byrokratizace a hierarchizace
sociální práce a k následnému odcizení sociálních pracovníků klientům.
Na druhou stranu považuje např. Mullaly (1993) aktivní působení sociálních pracovnic
v profesních asociacích za možnou cestu ke změně kontrolního a opresivního charakteru
sociální práce. Tyto asociace totiž mají značný potenciál na formování pojetí sociální
práce, ale zároveň ne vždy využívají tento potenciál v zájmu svých klientů. Malík (2009)
například upozorňuje na „mlčení“ profesních asociací k takovým událostem, jako byly
opakující se pochody českých neonacistů vyloučenými lokalitami, exekuce dávek
v hmotné nouzi, která probíhá v Chomutově, xenofobií zavánějící koncepce řešení
35
problému vyloučených lokalit z pera bývalého ministra pro místní rozvoj32
apod. Ferguson
(2009) vnímá jako možnou cestu fungování profesních asociací jejich propojení
s odborovými organizacemi.
„Radikální sociální práce“ má poněkud jiné pojetí etiky než konvenční sociální práce.
Ta je kritizována, že předstírá, jako by v praxi byla etika redukována pouze na vztah mezi
sociálním pracovníkem a klientem. Jako by etické jednání bylo garantováno tím, že budou
zváženy všechny etické principy a na jejich základě učiněno uvážlivé rozhodnutí.
„Radikální sociální práce“ reflektuje, že v rozhodování sociálních pracovnic hraje zásadní
roli i kontext, ve kterém je rozhodováno. Mají na mysli vliv společenských očekávání,
kultury organizací, sociálních nerovností, materiálních podmínek atd. Tyto faktory
ovlivňují etiku práce minimálně stejně podstatně jako etické hodnoty. Jak může etické
rozhodování ovlivnit nejistota finančních zdrojů, demonstruje následující úryvek
z narativního výzkumu o rozhodování, zda preferovat hodnotu mlčenlivosti, či informační
povinnosti v oblasti sanace rodin (Janebová, 2010):
Jak vyplývá z předchozích kapitol mého příběhu, jako fatální postava (zlá babice) mého
rozhodování se jevil OSPOD33
. V každém dilematu jsem řešila otázku, abych svým
rozhodnutím, respektive neoznámením nějaké důležité skutečnosti, nenaštvala pracovníky
OSPOD a neohrozila tak svou organizaci. Zatím jsem ještě nevysvětlila, proč byla role
OSPOD tak zásadní. Klíčovost této role souvisela s ekonomickým kontextem existence
naší organizace. Výše jsem popisovala, jak naše rozhodování ovlivňoval strach ze ztráty
klienta, protože je naše přežití svázáno s počtem klientů a poskytnutých služeb. V čase,
kdy jsem prováděla tento výzkum, byl daný OSPOD v podstatě jediným a výhradním
dodavatelem klientů, takže jakékoliv narušení „dobrého vztahu“ by znamenalo ohrožení
existence naší organizace. Tato „dodavatelská závislost“ nám velmi komplikovala
profesionální rozhodování a směřovala nás k „zasáhnutí“ v dilematických situacích.
Zdánlivě čistě „etické dilema“ se tak přetvářelo na dilema mnohem komplikovanější, zda
jednat profesně eticky, nebo tak, abychom neohrozili přežití naší organizace.34
32
Pravděpodobně má na mysli Jiřího Čunka z KDU-ČSL, který chtěl v roce 2009 předložit tzv. „romskou
koncepci“, kde bylo mimo jiné zahrnuto rozdělování obyvatel sociálně vyloučených lokalit do tří skupin
podle závislosti na sociální politice státu.
33
Výzkum byl zpracováván v době, kdy nebyly s daným OSPOD transparentně vymezeny podmínky a
pravidla spolupráce. Tato skutečnost v dané době velmi silně ovlivnila mé vnímání této instituce sociální
práce, což je na interpretaci výzkumu dosti zřetelné. Uvědomuji si, že označení OSPOD – obzvláště
v kontextu popisovaného příběhu – může působit značně generalizujícím dojmem. Proto považuji za
nezbytné zdůraznit, že každý OSPOD má jinou filosofii v oblasti sdělování informací a podmínek spolupráce
s organizacemi sociálních služeb. A ani OSPOD z daného příběhu nemusel být nutně jednotný, neboť každá
pracovnice či pracovník jsou individuality, které nemusí nutně souhlasit s oficiálním přístupem své
organizace.
34
Když jsme se pokusili dojednat podmínky spolupráce s daným OSPOD, abychom posílili vzájemnou
důvěru, vyjasnili si vzájemně, jaké informace budeme sdělovat kvůli ohrožení dětí a které zůstanou důvěrné,
daný OSPOD s námi přerušil spolupráci. Snaha emancipovat se a posílit etickou dimenzi rozhodování nás
stála podporu jak finanční, tak politickou.
36
„Radikální“ perspektiva do tzv. konvenční etiky vnáší nový pohled, který etiku zkoumá
i se zahrnutím relevantních kontextů. Příkladem může být dilema, zda poskytovat pomoc
rodičům, kteří zvládají péči o své děti na hranici zanedbávání dětí, ale s podporou sociální
pracovnice se ještě za touto hranicí neocitli, nebo s touto rodinou ukončit spolupráci,
protože dlouhodobě blokuje kapacitu sociální pracovnice, která by mohla pracovat s jinými
rodinami, a vylepšit tak statistiky organizace, která se v projektu zavázala k určitému počtu
klientů, a pokud ho nedosáhne, bude muset vracet dotace. Organizační a finanční tlaky
velmi silně ovlivňují etiku sociální práce. Tzv. „udržovací“ sociální práce je upozaďována
a dochází k příklonu k „efektivní“ práci (pomoci klientovi, aby si poradil sám), což je ta,
která vede k identifikovatelným posunům. Osudy dětí, které díky ztrátě podpory sociální
pracovnice skončí v ústavní péči, přestávají být důležité, protože „udržovací“ role sociální
práce není dostatečně „efektivní“. Konvenční etika takovéto kontexty ignoruje, nedostatek
finančních zdrojů není vnímán jako etické riziko. Naopak „radikální pojetí“ usiluje o
zajištění potřebných finančních zdrojů jak pro klienty, tak pro organizace, a stává se
obhájcem práv klientů (Weinberg, 2008).
„Radikální sociální práce“ ve svém etickém směřování klade otázku, zda by měla
sociální práce akceptovat status quo. Například se lze ptát, zda by měla sociální pracovnice
rezignovat na „udržovací“ způsob práce, přestože to pravděpodobně povede k umístění dětí
v ústavní péči? Protože se jedná o normativní či morální teorii, také na tuto otázku
odpovídá, že nikoliv. Sociální práce není politicky neutrální aktivitou, jak se snaží
předstírat tzv. tradiční sociální práce, naopak je etika z „radikální“ perspektivy vnímána
jako politická odpovědnost. (Weinberg, 2008) Obdobně Bailey a Brake (1980) upozorňují,
že „radikální“ sociální pracovník nemůže rezignovat na odpovědnost za důsledky vlastní
práce, čímž se liší od konvenčního modelu, který odpovědnost spojuje spíše s procesem
pomoci než s výsledky. Konvenční sociální práce se často spokojí s konstatováním, že je
řešení nějaké situace „mimo možnosti či kontrolu“ sociální pracovnice, a tím končí také
její odpovědnost. „Radikální sociální práce“ si takovou rezignaci nepřipouští a hledá cesty,
jak okolnosti „mimo kontrolu“ změnit (například kolektivní akce, které zapojí uživatele do
politického rozhodování, spolupráce s odbory a jinými organizacemi, komunitní sociální
práce, demokratická týmová práce atd.).
Významná pozornost je věnována tématu „moci“. V „radikálním pojetí“ by mělo být
užití moci vždy kriticky reflektováno a legitimováno. Přestože jsou užívání moci a sociální
kontrola v sociální práci někdy nezbytné, mohou být i zneužívány jako nástroj k udržení
37
dominance společenských elit. Někdy tedy může užití moci sloužit zachování dominance a
privilegií těch, kteří dominují (včetně sociálních pracovnic). Proto je jedním z imperativů
„radikální perspektivy“ sebereflexe vlastní účasti a privilegií, které sociální pracovníci
mají ze společenského uspořádání. (Weinberg, 2008) Například pokud je sociální
pracovnici v azylovém domě zřizovaném církevní organizací zakazováno, aby podpořila
klientku, která se rozhodla pro interrupci (případně ji motivovala k tomu, aby si dítě
nechala), měla by taková sociální pracovnice zvažovat, jak je její rozhodnutí ovlivněno
jejími vlastními zájmy (např. strachem o ztrátu zaměstnání), a jak zájmem klientky
(rozhodnutí k interrupci mohlo být velmi odpovědné, protože klientka uvážila, jak by v její
sociální situaci narození dalšího dítěte negativně ovlivnilo život jejích dětí, život její a jak
by vypadala kvalita života dítěte po narození).
Významným aspektem „radikální etiky“ jsou nároky a tlaky na sociální pracovnice,
které se rozhodnou „radikálně“ pracovat. Jak psal již v roce 1982 Jeff Hearn „není snadné
být radikálním sociálním pracovníkem“. Je třeba počítat s okolními tlaky na konformitu,
osobními nátlaky bránícími kritickému myšlení a jednání, posměšky či přímo praktickými
postihy. Možná proto podle něj převládali v britské „radikální práci“ především muži35
.
Hearn (1982) se v Británii setkal s osočováním z marxismu a komunismu, což může
vypadat v českých poměrech velmi obdobně. Možná, že díky zkušenosti čtyřiceti let
s reálným socialismem a českému anti-komunismu, mohou být následky pro zastánkyně a
zastánce „radikálního pojetí“ sociální práce ještě více tristní.
Fook (1993) či Mullaly (1993) rozlišují dvě základní cesty, kterými chce „radikální
sociální práce“ dosahovat sociálních změn společnosti. (1) Umírněnější část „radikálních“
sociálních pracovnic se domnívá, že systém musí být reformován zevnitř, preferují tedy
„změny uvnitř systému“. (2) Oproti tomu rigidnější větev radikálů zastává názor, že
stávající společenský řád se reformovat nedá, protože nerovnost a oprese jsou jeho
integrální součástí. Proto navrhují realizovat společenské „změny mimo systém“. Níže
budou obě cesty stručně charakterizovány.
Ad 1) V rámci „změn uvnitř systému“ například Robert Mulaly (in Malík, 2009)
považuje za kroky k takové změně zvyšování „uvědomění“ klientů, že jsou objekty útlaku.
Tohoto „uvědomění“ lze dosáhnout s pomocí řady technik (Malík, 2009):
35
Lze to interpretovat tak, že jsou více socializováni k tomu, aby se postavili takovým tlakům, aby je naopak
vnímali jako výzvu, zatímco socializace žen směřuje k jejich přizpůsobení se stávajícím poměrům. Muži
mohou cítit také větší nezávislost, protože jejich život není tak propojen s dětmi. A také mají více času na
aktivismus, protože nejsou společensky považováni za odpovědné za péči o rodinu.
38
 Politické vzdělávání - probíhá oběma směry mezi sociálním pracovníkem a klientem,
kdy si obě zúčastněné strany navzájem vyměňují své životní zkušenosti, které je
vzájemně obohacují.
 Kritické dotazování – mělo by mapovat životní situaci klienta tak, aby získal vhled do
jejího řešení, jeho cílem by mělo být odstranění jeho internalizovaného a svazujícího
pocitu studu a vlastní nekompetence (např. Jakou konkrétní pomoc vám s hledáním
zaměstnání nabídl stát, když jste se stala nezaměstnanou? Jaké procento
nezaměstnaných v té době bylo ve vašem městě? Jaké jsou ve vašem městě šance
svobodných matek po rodičovské dovolené najít zaměstnání? apod.).
 Dialogický vztah s klientem – lze ho dosáhnout skrze srozumitelný jazyk, skrze cílené
demýtizování své role (být více partnerem než expertem), skrze neformální oblékání,
autenticitu, transparentní vedení dokumentace apod.
 Normalizace problému - spočívá v poskytnutí informací (např. statistického charakteru)
o tom, že situace, která klienta trápí, postihuje i celou řadu dalších lidí, což klientovi
jednak uleví, a jednak ho to může motivovat ke spojení sil s ostatními
marginalizovanými.
 Kolektivizace – podněcování vzniku skupin klientů založených na podobné zkušenosti
oprese, což má jednak svépomocný efekt a jednak mohou být takové skupiny
zárodkem pro budoucí politické akce.
 Redefinování – komunikační strategie, která ukazuje klientům jejich problémy v novém
světle skrze politický jazyk. To napomáhá ukázat klientům uvědomit si, jak jsou jejich
subjektivní zkušenosti podmíněny ekonomickým (či jiným) kontextem (např.
zanedbání dětí ze strany matky může být redefinováno jako důsledek chudoby a
rezignace státu na pomoc matkám získat dlužné výživné od otců).
Metodiku práce s klientem rozpracovala i Jan Fook (1993), která ji nazývá
„radikální případovou prací“. Její koncept se liší od tzv. tradiční případové práce
především tím, že při posouzení životní situace klienta by měla být věnována pozornost
nejenom přáním klienta, ale také závislosti těchto přání na společenských normách. Lidské
touhy nevznikají ve vakuu, ale ve společenském kontextu. Při posouzení životní situace
klienta si pak lze klást otázku: Jak je přání klienta ovlivněno hodnotovým systémem, ve
kterém žije? Někdy může být užitečné tento hodnotový systém zpochybnit (např. Co vede
ženy k tomu, že chtějí být „dokonalé“ matky a manželky? Jak systém vymezuje
39
„dokonalou“ matku a manželku? Musí být nutně subjektivně pociťovaný deficit ženy, že je
špatná matka, oprávněný? Nemůže být při práci s takovou ženou užitečnější zpochybnit
dominující koncept „supermatky“36
?) Další rozdíl mezi „radikální případovou prací“ a
tradiční prací je v zaměření na příčinu problémů. Zatímco konvenční formy práce vidí
příčiny problémů v malé schopnosti adaptace klientů, tak „radikální casework“ se více
zaměřuje na hledání příčin v sociálním prostředí klienta. Jiný rozdíl lze nalézt v cílech, kdy
se „radikální casework“ neorientuje pouze na zvládnutí problémové situace, ale i na
převzetí kontroly nad touto situací a její následnou změnu.
Robert Mullaly (in Malík, 2009) si uvědomuje, že „radikální sociální práce“ se nedá
úspěšně realizovat pouze na úrovni klienta, protože ji může bojkotovat kultura organizací
sociální práce. Proto se zabýval i tím, jak fungovat v organizacích, které se ze své podstaty
závislosti na zadavatelích (politicích) přiklánějí ke konformním způsobům práce a spíše
odmítají „radikální“ způsoby práce. Mullaly vyzývá k určité dávce pragmatismu vůči
zaměstnavateli. Navrhuje organizace přetvářet tak trochu „guerillovým způsobem“ zevnitř
skrze osvětu kolegyň a nadřízených. Sociální pracovníci by měli usilovat o přenos co
největších kompetencí na pracovníky v přímé práci, a naopak odmítat standardizované
postupy. Důležitá je angažovanost v odborech či jiných skupinách uvnitř i vně organizací
(např. valná hromada, rada sdružení, v politických zastupitelstvech apod.), aby mohly být
odstraňovány opresivní praktiky organizací.
Leonard (in Malík, 2009) dokonce doporučuje užívat velmi diskutabilní taktiky, které
mohou být značně neloajální vůči zaměstnavatelské organizaci – např. varovat klienty před
opresivně smýšlejícími kolegyněmi, napojovat se na důvěryhodné kolegy, zatajovat vedení
informace, které by mohly vést k opresivnímu jednání vůči klientům, falšovat statistiky,
aby bylo možno získat více času na některé klienty, minimalizovat povinností spojené
s dokumentací, snažit se o shovívavost při posuzování, zda klient spadá do cílové skupiny.
Rigidní požadavky na splnění podmínek pro využití služby se zdají být velmi akutním
tématem sociálních pracovnic ve Velké Británii, jak ukazuje jeden anglický vtip:
Kolik sociálních pracovníků je třeba k výměně žárovky?
Žárovka nejprve musí vyplnit formuláře pro zjištění nároku na službu.
36
Koncept „supermatky“ kritizuje, že je od české ženy požadováno, aby bez řečí zvládala péči o děti, péči o
domácnost, péči o manžela, zaměstnání, vypadala u všeho sexy a k tomu všemu předstírala, že je naprosto
šťastná.
40
Ad 2) Druhá větev „radikální“ sociální práce se orientuje na „změnu mimo systém“.
Malík (2009) uvádí jako činnosti „mimo systém“ formování a podporování alternativních
služeb a organizací (sociální pracovnice by měly iniciovat vznik takovýchto uskupení),
vytváření sociálních sítí (networks), zájmových koalic, sociálních hnutí (aby došlo ke
zvýšení jejich nátlakového potenciálu a formulování společných zájmů), spolupráci
s odbory a profesními asociacemi a zapojení sociálních pracovníků a uživatelů služeb do
komunální i parlamentní politiky. Například Staub-Bernasconi (2009) považuje „vytváření
sociálních sítí a spolupráce“ za jednu z klíčových teorií a metod sociální práce, která může
aktivizovat zdroje sociálního a kulturního prostředí k podpoře vztahů v komunitách.
Níže budou popsány příklady implementace „radikální sociální práce do praxe“. Jeden
příklad bude ze zahraničí a bude se jednat o úsilí o „změny mimo systém“ skrze tvorbu
sociální sítě, druhý příklad bude pocházet z českého prostředí a prezentuje spíše úsilí o
„změny uvnitř systému“.
3.2 Příklad implementace „radikální sociální práce“ do praxe
Jak se stupňuje slovo chudý?.
Chudý, chudší, totální chudoba, žebrák, sociální pracovník.
(Nová verze vtipu, který se původně týkal učitelů, a který momentálně koluje ve Velké
Británii)
3.2.1Příklad č. 1: SWAN
Praktická realizace „radikální sociální práce“ byla dobře viditelná v období svého
vzniku, takže za zlaté časy „radikální sociální práce“ jsou považována spíše 70. léta 20.
století. Ale již na začátku 80. let napsal Jeff Hearn (1982) do British Journal of Social
Work článek o „deradikalizaci“ „radikální sociální práce“37
, vzhledem k tomu, jak se stala
konformní ke státním zájmům a ustoupila psychologické (případové či individuální) praxi.
V roce 2001 dokonce britský akademik Paul Stepney prohlásil „radikální perspektivu“ za
mrtvou, protože se začala krýt s agendou státu a stala se politicky podlézavou a
regulovanou. Situaci popsal jako „smlouvu s ďáblem“, kdy sociální pracovníci zatížení
tunami administrativních úkonů přišli o možnost kritického pohledu na strukturu, která jim
zajišťovala živobytí. Mezinárodní definice, která vymezuje sociální práci jako profesi
37
Je zajímavé, že článek byl redakcí časopisu odmítnut jako příliš frustrující a akademický.
41
napomáhající sociální změně a spravedlnosti, se stala výsměchem sobě samé. „Neměli
jsme nic. Látali jsme jednu díru za druhou.“ charakterizoval situaci Paul Stepney.
(Hetmánková, 2013)
Některé autorky a autoři pak kladou otázku, jak je v současné době aktuální „radikální
sociální práce“. Například Woodward (2013) položila otázku, zda vůbec momentálně
existuje nějaká „nová radikální sociální práce“? Sociální pracovnice se stále potýkají
s problémy, jako jsou nerovnosti, chudoba či oprese. Společenský vývoj od 80. let s jeho
důsledky v rostoucí chudobě, škrtech na výdajích sociálního státu, novým manažerismem
apod. ukazuje spíše na vyšší potřebu sociální práce oproti předcházejícímu období. Ale je
otázkou, zda sociální práce ustavila aktuální nástroje, které by umožnily na tuto potřebu
adekvátně reagovat?38
Že se taková „nová radikální sociální práce“ objevuje, může ukazovat například síť
SWAN (The Social Work Action Network) působící zejména ve Velké Británii ale aktivní
také ve Skotsku, Irsku, Řecku či Španělsku. Jedná se o sdružení sociálních pracovnic, lidí
z akademické sféry, studujících, uživatelek a uživatelů služeb, které spojuje obava, že
sociální práce je příliš omezována managerismem a marketizací, stigmatizací uživatelů,
sociálními škrty a dalšími bariérami. SWAN podporuje model sociální práce zakotvený
v sociální spravedlnosti a tento model prosazuje za spolupráce poskytovatelů i uživatelů.
Organizuje společné akce, konference, vzdělávání či kampaně, účastní se politických
debat, jejichž cílem je prosadit radikální hlasy v rámci sociální práce. (SWAN, 2013)
Jejich činnosti se vyznačují nehierarchickou spoluprací všech aktérů situace (uživatelů,
sociálních pracovnic, aktivistů, studujících) a prioritou je úsilí o stírání rozdílů mezi nimi,
což od sociálních pracovníků předpokládá vzdát se představy jejich výhradní expertnosti.
V některých organizacích se dokonce podařilo realizovat pravidelná setkání vrcholných
manažerů s klienty. Například v organizaci St. Mungo dochází k setkáním lidí bez domova
s manažery, kdy jsou v roli vzdělavatelů právě uživatelé, což manažeři velmi oceňují,
protože si uvědomují, že bez kontaktu s klienty mohou být jejich nápady a projekty mimo
realitu (Hetmánková, 2013).
V roce 2004 vydala síť SWAN tzv. Social Work and Social Justice: A Manifesto for a
New Engaged Practice. Tento manifest reagoval na „krizi sociální práce“, která z pohledu
autorek a autorů ze sítě sociálních pracovnic a pracovníků SWAN již nemůže být dále
tolerována a musí být hledány efektivní cesty odporu vůči dominujícím trendům. Manifest
38
Například Chytil (2007) by odpověděl, že nikoliv.
42
kritizuje negativní vlivy, které na sociální práci mají manažerismus, fragmentarizace
služeb, finanční škrty a nedostatek zdrojů, nárůst byrokracie a dominance „care
management“ přístupů s jejich ukazateli výkonnosti a privatizaci služeb. Sociální
pracovnice začínají být stále více zaměstnávány na částečné úvazky či dohody, čímž jim
klesají platy a zvyšuje se pocit nejistoty v zaměstnání39
. To vše vede k nárůstu počtu
klientů na pracovnici, kterým nelze věnovat potřebný čas (vyžadují se od nich neplacené
přesčasy), v důsledku omezených zdrojů není mnohdy klientům co nabídnout a sociální
práce se redukuje na administrativní procedury vyplňování formulářů a psaní zamítavých
stanovisek.
Dalšími kritizovanými důsledky těchto trendů jsou odcizování manažerů služeb
s pracovníky v přímé práci na jedné straně a mezi pracovnicemi a klienty na druhé straně.
Hlavním úkolem manažerů se ve stávajícím pojetí stává kontrola rozpočtů a nikoliv blaho
klientů, zatímco vztahy mezi pracovnicemi a klienty se spíše vyznačují dohledem a
kontrolou než pomocí a podporou. Od sociálních pracovníků se očekává mlčení a pasivita.
Manifest vyzývá ke skupinovým akcím a předcházení problémům. Vybízí ke hledání
sociální práce, která bude ovlivňovat sociální politiku, která bude postavená na
porozumění a řešení emocionálních, sociálních a materiálních problémů klientů a bude
klienty do boje o jejich práva zapojovat.
„Nová radikální sociální práce“ se zrodila i díky tomu, že sociální pracovníci se ze dne
na den začali ocitat vedle svých klientů díky škrtům v sociální oblasti. Níže je uveden
příběh a úryvek rozhovoru se sociálním pracovníkem Danem, který popisuje svou
motivaci, proč se přihlásil k „radikální perspektivě“ (Hetmánková, 2013):
„Nikdy to nebylo horší, než dnes. Od devadesátých let jsem se cítil v profesi jako pes,
kterého svlékají z kůže. Výt a kousat jsem ale začal, až když mi sáhli na duši. .. Uvědomil
jsem si, že jestli vyplním ještě jeden formulář, napíšu ještě jeden posudek a zúčastním se
ještě jedné schůzky s vrcholnými manažery, zatímco klienti přicházejí o domovy, kolegové
o práci, zavírají se služby napříč spektrem a společnost se před mýma očima propadá do
chudoby, můj svět se definitivně rozpadne. .. Když nám manažeři oznámili, že náš
program pomoci migrujícím Romům definitivně ruší, zvedl jsem se ze židle a odkráčel
rovnou za těmi Romy.“
Přestože je léta podporoval, žádat o pomoc šel se slzami v očích a se strachem. Odezva
však byla ohromná. Napochodovali se stovkou lidí zpátky rovnou na radnici před politiky,
kteří tyto lidi na vlastní oči nikdy neviděli, a přesto vydali rozhodnutí, že zavřou všechny
romské karavanové kempy a Romy vystěhují na ulici.
39
Celkem dobře to koresponduje s tím, co říká Jan Keller, že sociální pracovníci se stále více svými
životními podmínkami přibližují životnímu standardu svých klientů.
43
Na radnici žádná další slova o nezbytnosti škrtů, ekonomické realitě a zbytečnosti služby
již nepadala. Tváří tvář skutečným lidem si to nedovolili. Kempy zůstaly zachovány. Dan
si uvědomil, že přímé akce, nátlak na manažerské struktury, guerillové happeningy, ale
především provázaná spolupráce s uživateli služeb jsou jedněmi z posledních účinných
zbraní proti devastujícím škrtům a destruktivní sociální politice státu.
Aktivistky a aktivisté ze SWAN se často neoznačují jako „radikální“ a nemají toto
označení ani rádi. Zastávají názor, že na jejich aktivitách nic „radikálního“ není, chce-li
někdo změnit systém, který nefunguje, nemusí být nutně „radikální“. Vzít do ruky banner a
hlasitě křičet, nemusí znamenat „radikalitu“. Proto preferují spíše název „komunitní
sociální práce“.
3.2.2Příklad č. 2: BED IN v českém kontextu
„Sociální pracovníci jsou zase u nás úplnými sockami. Tak špatně bych na tom být
nechtěl. To bych snad raději žil z podpory.“
Citát z internetové diskuze o výši důchodů různých povolání
Na úvod musím upozornit, že stávka BED IN v českém kontextu je opravdu velmi
umírněnou variantou „radikální sociální práce“ a jedná se o příklad „změn uvnitř systému“.
Jednalo se o protest sociálních pracovníků respektive pracovníků neziskových organizací
zejména z oblasti preventivních sociálních služeb s podtitulem: „Dovedete si představit, co
by se stalo, kdybychom nevstali z postele?“ v roce 2008 na Den lidských práv. Akce BED
IN se svým pojetím inspirovala u Johna Lennona a Yoko Ono, kteří svůj protest proti válce
ve Vietnamu vyjádřili tiskovými konferencemi v postelích. Obdobně sociální pracovnice
v den stávky realizovaly různé akce v negližé a pyžamech, které měly symbolizovat, jak by
se změnil život klientů i veřejnosti, pokud by sociální pracovníci odmítli pracovat.
Důvodů ke stávce bylo několik – například (1) malá podpora transformaci ústavů (což
byl důvod malé podpory stávky ze strany služeb sociální péče); (2) nespokojenost se
zákonem o sociálních službách a standardy kvality sociálních služeb, které se dle
organizátorů staly spíše nástrojem šikany, než aby podporovaly profesionální a etickou
praxi; (3) podfinancování neziskového sektoru, netransparentní financování a opožďování
dotací; (4) špatná provázanost evropských a národních dotací, které byly čerpány na
provoz místo na inovace a transformaci; (5) požadavek transparentnosti neziskových
organizací, aby nemohly být zneužívány například k praní špinavých peněz; (6) nevyřešená
situace dobrovolníků.
44
Formy stávky byly rozmanité v různých lokalitách a organizacích – někde organizace
pouze vyvěsily transparenty či se připojily ke stávce prostřednictvím webu, jinde
vykonávali pracovníci práci v pyžamu, ale byly také pořádány semináře, divadelní
představení, tiskové konference či vydávány tiskové správy. Podpora přišla i od hudebníků
– například Laczo Deci složil na počest stávky skladbu Memory a akci podporovali také
David Koller nebo kapela Chinaski.
Na druhou stranu se ale organizátoři jasně distancovali od aktivnějších forem protestu,
jak se vyjádřil jeden z organizátorů Dušan Dvořák: „Nechceme demonstrovat, štěrchat
klíči a mávat transparenty před ministerstvem.“ (Dovedete, 2008). Přesto o akci
informovaly v rámci večerních zpráv všechny hlavní televizní stanice a internetová média.
V reakci na stávku vydalo MPSV tiskovou zprávu, kde upozornilo, že koncepce
systému sociálních služeb byla vytvářena v dialogu s poskytovateli a vyzvalo iniciativu ke
spolupráci. (Tisková, 2010) Pravděpodobně i v důsledku BED IN proběhlo jednání
zástupců iniciativy s tehdejším ministrem práce a sociálních věcí Petrem Nečasem, který
vyjádřil pochopení k těžké situaci sociálních služeb a vyjádřil zájem o jednotlivých
tématech dále jednat.
Praktické nulové výsledky se poté odrazily při pořádání dalších dvou akcí. Dne 14.
července 2009 proběhla první s názvem „BED IN pšouk“, která již získala recesistickou
podobu. Plán akce byl následující: „Před parlamentem obdržíme od pořadatelů papírové
pytlíky, umně zašátráme do prostor sněmovny a pytlík smrádkem naplníme. S pytlíky
půjdeme ulicí pána z Valdštejna na Mánesův most k Vltavě a smrádek vypustíme po řece.“
(Bed IN, 2009) Obdobně druhá nazvaná „BED IN invaze“ s krycím názvem „sociální
služby v hajzlu“ měla za cíl obsadit na hodinu záchodky na MPSV. Vzhledem k tomu, že
se mi informace o průběhu obou akcí, ani jakékoliv reakce médií či veřejnosti nepodařilo
dohledat, pravděpodobně obě proběhly bez širší pozornosti.
3.3 Kritika „radikální sociální práce“
Problémem „radikální sociální práce“ je, že sociální pracovnice se celkem jasně
shodnou, s čím nesouhlasí v rámci dominujících trendů sociální práce, ale mnohem větší
problém je najít shodu. Je jasné, proti čemu se má protestovat (proti chudobě, rasismu,
sexismu apod.), ale není jasné, jak to má vypadat v praxi. (Ferguson, Woodward, 2009)
Malík (2009) dodává, že vize budoucí společnosti zůstává s otevřeným koncem, takže
45
může v důsledku přinést jak rovnější a spravedlivější společnost, tak společnost anomickou
uvrženou do násilí a chaosu.
Weinberg (2008) uvádí, že za slabinu „radikální sociální práce“ lze považovat její
zaměřenost na strukturální změny a určitou rezignaci na změnu individuálních lidí.
Problémy jsou vnímány jako něco mimo možnosti lidí. Jedná se až o určitou binaritu mezi
strukturou a individuálním člověkem. Také Payne (1997) považuje za slabinu „radikální
sociální práce“, že někdy zapomíná na individuální problémy klientů (např. problémy
s emocemi, s učením). Svou orientací na sociální změnu se spíše orientuje na dlouhodobé
cíle než na bezprostřední pomoc, kterou klienti v daném okamžiku potřebují. Malík (2009)
upozorňuje, že „radikální sociální práce“ může ve svých důsledcích přistupovat ke
klientům jako k pouhým „objektům oprese“ a nikoliv k jedinečným lidským bytostem se
specifickými potřebami. V takovém pojetí je zde určité riziko generalizujícího přístupu na
úkor přístupu situačního.
Thompson (2010) kritizuje „radikální sociální práci“ za to, že někdy nese znaky
dogmatismu a redukcionismu. Dogmatismem myslí malý prostor pro diskuzi, kde jsou
někdy jiné názory označovány za reakcionistické, aniž by byly podrobeny nějaké analýze.
Za znaky redukcionismu považuje zjednodušování některých sociálních problémů do
jedné dimenze, přestože mohou být vícedimenzionální. Příkladem takového redukcionismu
může být převádění všech problémů na „třídní problémy“, přestože mohly mít dimenze
rasové, etnické, genderové atd. Znakem redukcionismu může být někdy užívaný jazyk,
vyznačující se takovými fázemi jako „rasističtí bílí sociální pracovníci“ apod. Obdobně
Weinberg (2008) upozorňuje na zjednodušené chápání „moci“, která je vnímána spíše jako
něco negativního (moc nad), než v pozitivním slova smyslu (moc společně). Zároveň jsou
klienti velmi často paušálně popisovaní jako „bezmocní“, přestože tomu tak v realitě
nemusí být. I znevýhodnění mohou disponovat určitým potenciálem moci ke změně.
Kritizovaným znakem „radikální“ sociální práce je její euroamerický etnocentrismus
(zejména v pojetí sociální spravedlnosti a lidských práv), kdy se dá jen obtížně aplikovat
v zemích mimo euroamerickou kulturu (Payne, 1997).
„Radikální sociální práce“ v sobě nese implicitně velké existenční riziko. Tím, že byla
sociální práce původně vytvořena právě kapitalistickým řádem jako nástroj udržení
sociálního řádu, se vystavuje ohrožení, že pokud tuto požadovanou roli plnit nebude,
nebude ani finančně podporována. Pokud se sociální práce začíná stávat „neposlušným
dítětem“ dominujícího systému, proč by měl systém takové dítě podporovat? Většina
modernistických výchovných metod je postavena na principu „cukru a biče“. Je tedy velmi
46
pravděpodobné, že do doby, kdy budou přežívat zbytky moderní společnosti, bude
finančně podporována taková sociální práce, která je „poslušnou svého rodiče“, zatímco ta
„zlobivá“ bude trestána. Jak jinak, než odejmutím dotací.
47
4 Antirasistická sociální práce
„Je těžké přesvědčit bílé sociální pracovníky, aby mě viděli jako černou osobu. Cítím, že
mě vidí jako stereotyp, a ne jako člověka.“
(Klient černé pleti, cit. dle Rai-Atkins /in Jupp, 2005/)
Ve čtvrté kapitole budou nejprve představena východiska a principy „antirasistické
sociální práce“, poté bude uveden jeden příklad její implementace ze zahraničí (Across
Boundaries) a jeden z českého kontextu (Občanské sdružení Konexe) a na závěr bude
představena kritika tohoto přístupu.
4.1 Východiska a principy „antirasistické sociální práce“
„Antirasistická sociální práce“ se zaměřuje na analýzu širších společenských a
historických otázek otroctví, kolonialismu a kapitalismu, na transformaci nerovných
sociálních vztahů, které formují sociální interakce mezi černými a bílými lidmi, do vztahů
rovných, a jejím cílem je odstranit rasismus na institucionální i individuální úrovni
(Keating, 2000).
Počátky „antirasistické sociální práce“ lze datovat různě. Někteří autoři datují její vznik
již do 60. let 20. století, kdy probíhaly boje proti rasismu v ulicích západních velkých měst
(především Velké Británie a USA), aby se v 70. letech přemístily do továren a úřadů, které
byly obsazovány lidmi černé barvy kůže. Jiné autorky zařazují počátek jejího vzniku do
80. let a považují ji za reakci na diskriminaci, nespravedlnost a nerovnosti
v poskytovaných službách a rasismus uvnitř profese sociální práce samotné, což také vedlo
ke vzniku propracovanějších teorií „antirasistické sociální práce“. (Graham, Schiele, 2010)
Ahmed (1993) zasazuje její vznik přímo do roku 1981, což byl v Británii rok velkých
sociálních rebelií v důsledku vládních škrtů. Vznik „antirasistické perspektivy“ byl
vyvolán také tím, že „radikální teorie“ sociální práce ještě na počátku 80. let ignorovaly
proměnnou rasy v rámci strukturálních problémů. Nevnímaly rasové boje jako třídní boje a
nevěnovaly pozornost strukturám rasového vykořisťování a oprese. Se stejným problémem
se potýkaly černé ženy, které byly ignorovány feministickým hnutím a na něž byl
automaticky aplikován pohled bílé majority. (Ahmed, 1993)
„Antirasistická sociální práce“ vychází z „kritické rasové teorie“. Ta se začala
vynořovat již v 70. letech 20. století jako reakce na práci Dericka Bella a Alana Freemana,
kteří zkoumali, jak se v USA vyvíjely vztahy mezi rasou, rasismem a mocí v letech po
48
občanských nepokojích. Ti byli velmi znepokojeni pomalým vývojem rasové transformace
v americké společnosti a zrušením mnohých výdobytků Hnutí pro občanská práva40
.
Kritizovali toto hnutí za jeho liberální ideologii, která je postavena pouze na rovnosti práv,
ale nereflektuje strukturální nerovnosti mimo právní systém. Představu práva jako
neutrálního a objektivního nástroje, který vyřeší rasismus, považovali za iluzorní.
(Constance-Huggins, 2012) Vzhledem k tomu, že se i v současnosti řada tradičně
orientovaných sociálních pracovníků cítí být „kulturními agenty“, jejichž povinností je
předat lidem jiných ras a kultur hodnoty „bílé“ většiny (Blair, 2007), lze předpokládat, že
„kritická rasová teorie“ bude mít i nadále co řešit. Přestože Blair (2007) toto zjištění učinil
v USA, lze ho pravděpodobně aplikovat i v kontextu České republiky.
I v rámci „antirasistické sociální práce“ lze nalézt vícero proudů. Od liberálních,
zaměřených na garanci rovných práv, přes esencialistické, které staví na protikladech
„bílé“ a „černé“, či „bílé“ a „jiných“ ras (zpravidla obracejí hierarchii ras ve prospěch
nadřazenosti „jiných“), se hlavní proud „antirasistické práce“ přesunul k sociálnímu
konstruktivismu. V jeho rámci je charakterizován jako přístup, který chápe „rasismus“
jako ústřední kategorii sociální nespravedlnosti a zároveň považuje „rasu“ a „rasismus“ za
sociálně konstruované. To, jak jsou pojímány „rasa“ a „rasismus“ závisí na stavu
konkrétní společnosti, na její socio-ekonomické situaci (např. na potřebě importu pracovní
síly). (Dominelli, 1997b) „Rasismus“ lze vymezit jako přidělování podřadné role určité
rasové skupině, což slouží k ospravedlňování nerovného zacházení s lidmi jiných ras
(Fontaine in How, 2009).
Některé proudy „antirasistické sociální práce“ poměrně silně vystupují proti
postmodernistickým proudům. Jako „modernisté“ kontrují, že postmoderní přístup vede ve
svých důsledcích k popírání „rasismu“, (je-li „rasa“ sociálním konstruktem, pak vlastně
neexistuje), vzal utlačovaným společný základ pro politickou solidaritu (neexistuje-li
„rasa“, není na jakém základě se aktivizovat) a odklání pozornost od chudoby a materiální
deprivace lidí jiné barvy pleti. Období po vstupu postmodernismu do „kritické sociální
práce“ nazývají „post-rasovou érou“. (Graham, Schiele, 2010)
40
Afroamerické hnutí za občanská práva bylo sociální hnutí zaměřené proti rasové segregaci a diskriminaci
Afroameričanů ve Spojených státech amerických, působící v 50. a 60. letech 20. století. Jeho hlavním cílem
bylo zrušení zákonů o rasové segregaci a prosazení ústavních práv vztahujících se na Afroameričany.
Prosazovalo nenásilné protesty a „stávky v sedě“. Jedním z největších vůdců tohoto hnutí byl Martin Luther
King. Masové protesty a demonstrace vedly v roce 1964 ke schválení Zákona o občanských právech, který
zaručoval všem rovné volební právo, zakázal diskriminaci na základě rasy, náboženství, pohlaví nebo
národního původu, a podpořil tím i zrušení segregace ve školách.
49
Některé autorky ztotožňují „antirasistickou sociální práci“ s „post-koloniálním
přístupem sociální práce“, protože považují za centrální kategorii „rasismu“
„kolonialismus“ a „imperialismus“ (např. Peters, 2012). Ty zahrnují situace, kdy skupina
lidí převezme kontrolu nad územím, majetkem a vládnoucími strukturami domorodé
skupiny. Spíše jsou však tyto přístupy považovány za odlišné (např. Linda Briskman).
Kontext a důsledky debaty o „rase“ a „rasismu“ v sociologii a veřejných kruzích
přispěly k ústupu „antirasistické sociální práce“. V současné době je spíše nahrazována
„antiopresivními přístupy“, které zkoumají spojitost více forem útlaku současně (viz
následující kapitola). Někteří zastánci tohoto proudu ústup od „antirasistické sociální
práce“ kritizují (např. Graham, Schiele, 2010), protože se domnívají, že nelze považovat
všechny formy útlaku za rovnocenné a že takový přístup může vést k podcenění „rasismu“
ve společnosti.
Níže budou uvedena klíčová témata a principy „antirasistické sociální práce“.
4.1.1Institucionalizovaný rasismus
Ahmed (1993) považuje za hlavní argument pro rozvoj „antirasistické sociální práce“
tzv. „institucionalizovaný rasismus“. Jedná se o koncept ukazující, jak je „rasismus“
hluboce zakořeněn ve fungování sociálních institucí (včetně sociální práce). Například
v Británii lze statisticky dokázat disproporčně vyšší počty „černých“41
dětí v ústavech,
které mají menší šanci vrátit se k rodičům. „Černí“ lidé jsou také násilně více umisťováni
do psychiatrických zařízení, zatímco bílá majorita se tam častěji dostává na dobrovolnou
léčbu. Diskriminační je i tzv. „barevně slepá“ politika, která předstírá, že měří všem stejně,
ale je vytvořena dle hodnot kulturní většiny, čímž nezohledňuje specifické potřeby
kulturních menšin, a v důsledcích je nepřímo diskriminuje. O diskriminaci vypovídá jak
disproporční podreprezentovanost (u pečovatelských služeb), tak nadreprezentovanost
(především dohledově orientované služby) příslušníků minority v určité službě. (Ahmed,
1993)
„Antirasistická sociální práce“ očekává odpovědi na následující typy otázek (které jsou
mimochodem přenositelné z původně britského kontextu i do české sociální práce
s romskou menšinou) (Ahmed, 1993):
41
Velmi jsem váhala, zda užívat termín „černí“ a bílý“, ale vzhledem k jeho užívání i v zahraničních
pramenech propagujících „antirasistickou“ sociální práci a vzhledem k potřebě stručného vyjadřování, jsem
se rozhodla tuto terminologii převzít a užívat ji v uvozovkách.
50
 Z jakých důvodů se zvyšuje počet dětí „černé“ barvy pleti, které jsou odebrány z rodin?
 Je poměr „černých“ s fyzickým znevýhodněním stejný jako u „bílé“ populace?
 Je úroveň a množství poskytovaných služeb ve stejném poměru u „bílých“ i u
„černých“?
 Jaký je poměr nedobrovolně umístěných „černých“ a „bílých“ lidí s duševním
onemocněním do zdravotnických zařízení?
 Dostávají „černé“ organizace srovnatelnou podporu s organizacemi „bílými“?
„Antirasistická práce“ předpokládá porozumění „institucionalizovanému státnímu
rasismu“ včetně politické ekonomie státního rasismu. Například trvá na „race budgetingu“
– tedy monitorování, jak jsou finančně podporovány služby pro „černé“ ve srovnání se
službami pro „bílé“ (obdobně jako feministické aktivistky trvají na sledování genderových
výdajů – tzv. „gender budgeting“) ze strany samosprávných i státních institucí. (Ahmed,
1993)
4.1.2Kulturní rasismus
Dalším argumentem na podporu „antirasistické sociální práce“ je „kulturní rasismus“,
který je postaven na hierarchii kultur. Někdy se označuje jako „kulturalistický diskurs“.
Rasová majorita zpravidla rozlišuje kultury na „my“ a „ti jiní“, přičemž „my“ je
hierarchicky nadřazeno „těm jiným“. Tato hierarchie má zásadní sociální dopady na
kultury „jiných“. Například Ahmed (1993) si v britském kontextu všímá, jak mají kultury
na nejnižších stupních žebříčku nejnižší příjmy. I radikálně orientovaní praktici mohou mít
tendenci uplatňovat rasistické postoje v důsledku přebírání rasistických hodnot jejich
„bílých“ klientů. (Ahmed, 1993) S něčím podobným se lze setkat i v českém kontextu, kdy
může být dilematem, jak pracovat se silným „rasismem“ chudých vůči romské menšině.
4.1.3Revize teorií sociální práce
„Antirasistický přístup“ trvá na přezkoumávání či revizi teorií sociální práce. Například
kritizuje psychodynamické přístupy, protože mají tendenci převádět všechny problémy
na individuální a rodinné patologie. Tak jsou za problémy dětí (hlavně chlapců) viněny
matky. Zatímco ty „bílé“ jsou obviňovány individuálně, tak „černé“ jsou viněny
kolektivně. Negativní představa života „černé“ rodiny pronikla i do sociální práce a
51
sociální politiky. Například zatímco v africko-karibické rodině jsou matky vnímány jako
silné a zodpovědné za výdělek rodiny, protože tato rodina je vnímána jako nestabilní, tak
asijské matky jsou stereotypně vnímány jako slabé a bez vlivu na chod rodiny.
V psychodynamickém modelu jsou poruchy chování interpretovány jako nevědomě
motivované, jako symptom neuspokojených emočních potřeb. V tomto pojetí je silně
zřetelná eurocentrická idea normality a patologie. V „černých“ rodinách však může model
„správného“ dětství či dospívání vypadat zcela jinak. Ahmed (1993) to dokládá na příkladu
dívek z některých „černých“ kultur, kde je zvykem že nežijí standardně feminním
způsobem života (žijí „jako chlapci“), takže mají rády nezávazný sex, jsou agresivní,
akční, asertivní. V britské kultuře jsou však označovány jako „tomboys“42
a jsou značně
patologizovány. (Ahmed, 1993)
Jiným příkladem sporné teorie je tzv. „orientalistický diskurs“ ve vnímání muslimů,
který lze nalézt u řady sociálních pracovnic. Eliassi (2013) si ve švédském kontextu všímá,
jak jsou muslimské ženy a muslimští muži vnímáni optikou orientálních fantazií. V jejich
rámci jsou muži vnímáni jako esenciálně dominantní, násilní, týrající své ženy a hrozba
celé společnosti, zatímco muslimské ženy jsou chápány jako submisivní, týrané oběti,
nucené k manželství, vězněné rodinou v jejich domovech, které potřebují osvobodit.
Muslimská menšina ze Středního Východu je ve Švédsku vnímána jako homogenní
skupina bez vnitřních diferencí, která se obecně vyznačuje takovými charakteristikami,
jako jsou dojednávaná manželství, vraždy ze cti, ženská obřízka či terorismus (což je
činěno přes to, že ve Skandinávii paradoxně největší teroristický útok spáchal muž
z dominující „bílé“ rasy - Anders Behring Breivik). Oproti tomu Západ je vnímán jako
progresivní, demokratický, kulturně dynamický a genderově rovnostářský. To vede ke
zjednodušující separaci lidí na „my“ a „oni“ a patologizaci muslimů jako „jiných“. Tento
přístup, odlišující určité kulturní pozadí jako inferiorní a deviantní až patologické, bývá
označován jako „kulturalistický diskurs“ (viz kulturní rasismus). Jeho nepříjemným
důsledkem v sociální práci je, že se stává překážkou porozumění a pomoci cílové skupině.
Eliassi (2013) považuje „orientalistický diskurs“ za součást „kulturalistického diskursu“.
42
Označení ženy v genderové roli charakteristické pro muže.
52
4.1.4Kritika multikulturalismu
Nověji se objevuje ze strany „antirasistické sociální práce“ kritika „multikulturalismu“.
Ozývají se hlasy, že je v praxi „respekt“ zaměňován „tolerancí“, která je ovšem
privilegovaným termínem, protože nevede k nastolení faktické rovnosti mezi rozmanitými
kulturami. Vede naopak k oceňování některých lidí nad jinými (tolerující je privilegován
před tolerovaným), čímž jsou pouze upevňovány a reprodukovány dominantní ideologie
(„bílí“ sociální pracovníci pouze získávají znalosti o jiných kulturách, ale nevnímají je jako
rovnocenné) (Kohli, Huber, Faul, 2010). Toto podceňování moci ze strany
„multikulturalismu“ je prvním zdrojem kritiky.
Další důvod kritiky je ignorace reality rasismu. Rasismus je vnímán jako problém
předsudků jednotlivců nebo malých xenofobních skupin, nikoliv celého systému.
„Multikulturalismus“ nereflektuje, že „bílý“ pohled majoritní kultury zpravidla „černou“
kulturu vnímá jako tradiční, homogenní, statickou a exotickou. Kultura není vnímána jako
kontinuálně se měnící proces, ale jako relativně stabilní charakteristika skupiny. (Ahmed,
1993)
„Multikulturalismus“ je také kritizován za to, že se nechal vmanipulovat do nového
rasismu, protože princip kulturní diverzity až příliš spojil s předpokládanými a
neměnnými znaky jednotlivých kultur. Tak se vlastně zaprodal unifikující „deterministické
teorii rasy“. Jinak řečeno, diverzita se stala argumentem pro vyčlenění některých kultur ze
společnosti, protože jsou považovány a priori za nezačlenitelné. V důsledku toho nejsou
v Británii kultury Asiatů či „černých“ lidí považovány za součást britské kultury, ale
naopak spíše za její ohrožující element. (Ahmed, 1993)
Posledním zdrojem kritiky „multikulturalismu“ je přehlížení zájmů a potřeb žen či
jiných minorit (např. lidí s odlišnou sexuální orientací či identitou) uvnitř kultur.
Například černé ženy se musí vyrovnávat se svou podřízenou rolí uvnitř kultury a zároveň
uvnitř majoritní kultury. Paradoxně „multikulturalismus“ vede k tomu, že jsou
respektovány ty nejstarší a zpravidla i nejkonzervativnější tradice jiných kultur, které jsou
velmi často protiženské. Je třeba reflektovat, že minoritní kultury v sobě mohou zahrnovat
jak silně tradicionalistické tendence, tak silný odpor vůči tradicionalismu. (Ahmed, 1993)
53
4.1.5Etnokulturní rámec a kulturní kompetence43
Zmíněná kritika multikulturalismu vedla k rozvoji tzv. „etnokulturního rámce“
v sociální práci, který se vyznačuje důrazem na rovnocennost rozmanitých kulturních
perspektiv a kulturně kompetentní praxi. (Kohli, Huber, Faul, 2010) Pro „antirasistickou
sociální práci“ je třeba disponovat tzv. „kulturními kompetencemi“ (někdy se užívá
termín „kulturní senzitivita“) ve čtyřech oblastech, a to oblastech emocí, myšlení,
chování a prostředí (Suh, 2004).
První z nich lze označit jako „emoční senzitivitu“ vůči jiným kulturám (Suh, 2004).
Lze ji ztotožnit s emoční empatií vůči zkušenostem jiných kultur a zároveň s vědomým
odporem ke kulturním předsudkům a kulturní uzavřenosti své i druhých, což vyžaduje
schopnost kritické reflexivity a analýzy moci (Houston, 2002) Ahmed (1993) upozorňuje,
že je třeba i emoční senzitivity vůči organizační kultuře, která může být také implicitně či
explicitně rasistická.
Druhá bývá označována jako „kognitivní kompetence“. Zahrnuje znalosti o
historických, politických, sociálních a ekonomických aspektech životů jiných kultur.
Sociální pracovnice a pracovníci by měli mít kulturní povědomí o hodnotách, životních
způsobech a způsobech řešení problémů jiných kultur (Suh, 2004). Důležitá je také znalost
specifických kulturních očekávání, která mohou mít klienti z jiných kultur na vztah mezi
sociálním pracovníkem a klientem. Dále se do této oblasti vztahují znalosti o teorii oprese
a o teoriích ke kulturně senzitivní sociální práci. (Ben-David, Amit, 1999)
Za třetí složku „kulturních kompetencí“ je považována „doména chování“ - tedy
kulturních dovedností. Sociální pracovnice a pracovníci by měli disponovat interkulturními
komunikačními dovednostmi, dovednostmi kulturně citlivého posouzení životní situace
klientů z jiných kultur a dovednostmi intervenovat způsobem, který je kulturně citlivý a
odpovídající očekáváním klientů. (Ben-David, Amit, 1999) Součástí takové kulturně citlivé
práce by mělo být zplnomocňování klientů44
(měnit systémy spolu s utlačovanými),
kolektivní práce, která podporuje rozvoj alternativních kultur či práce s identitou lidí
z kulturních menšin. Posledně jmenovaná je klíčovým krokem při práci s klienty, protože
lidé utlačovaní rasismem mají velmi často narušenou osobní identitu. Tím, jak jsou
označování za „jiné“ či „deviantní“, mají tendenci tyto veřejné postoje internalizovat a
43
Kapitola do značné míry vychází z hesla „kulturní senzitivita“ zpracovaného v rámci Encyklopedie
sociální práce (Matoušek, 2013).
44
Tomuto termínu bude více pozornosti věnováno v následující kapitole k „antiopresivním“ přístupům,
protože se jedná o jejich klíčový termín.
54
sebeobviňovat se. Proto je součástí „kulturních kompetencí“ schopnost zpochybnit
negativní identitu a vytvořit pozitivní vlastní sebepojetí. (Phillips, 2010)
Jako čtvrtá složka „kulturních kompetencí“ bývá označována „doména prostředí“,
která se vztahuje k zajištění vstřícného prostředí při setkávání odlišných kultur. Jde o
předpoklad pro uplatnění předchozích tří kompetencí. Aby mohla být „kulturní senzitivita“
v jejím kognitivním, emočním i dovednostním pojetí aplikována, je třeba vytvářet takové
sociální prostředí, které to umožní. (Suh, 2004) Zatímco předchozí kompetence se
vztahovaly spíše k sociální práci zaměřené na klienty a samotného sociálního pracovníka,
tak tato čtvrtá složka se orientuje na iniciaci změn sociálního prostředí, ve kterém se klienti
z jiných kultur pohybují (např. podpora multikulturního prostředí na školách, osvěta
v institucích sociální práce či ve zdravotnických službách).
Součástí „práce s prostředím“ je také budování antirasistických organizací, neboli
vytváření takové organizační kultury, která bude „kulturně senzitivní“. Například síť
organizací Seatle Human Service Coalition vytvořila v rámci projektu Identifying
Institucional Racism (IDIR, v češtině „Rozpoznávání institucionálního rasismu“) nástroj
pomoci pro organizace sociálních a jiných služeb, který jim má napomáhat nalézt a
eliminovat institucionální rasismus v jejich organizacích. Za příznaky rasismu
v organizacích lze považovat například nepoměrné či výhradní zastoupení majoritní
skupiny mezi klienty (kritizováno např. u pečovatelských služeb) či mezi zaměstnanými,
v organizaci se více či méně objevují náznaky toho, že „bílí“ lidé jsou více pracovití a
schopní, než lidé „černí“, prosazuje se představa, že úspěšný klient je pouze ten, který je
soběstačný (toto hledisko nebere v úvahu strukturální omezení lidí minoritních ras, ani
jejich kulturní specifika), „černí“ klienti jsou učeni přizpůsobovat se systému, nejsou
zohledňovány jejich kulturní odlišnosti, „bílí“ pracovníci jsou bezdůvodně placeni lépe,
než „černí“, snadněji se dostávají na vyšší pracovní pozice, nedostávají srovnatelnou
nabídku vzdělávání s „bílými“, zatímco „černí“ pracovníci jsou při propouštění první na
řadě apod. (Identifying, 2005)
Projekt navrhuje organizacím, jak realizovat jakýsi „antirasistický audit“ jehož součástí
jsou rasové statistiky klientů i zaměstnaných, v případě zaměstnaných jsou zkoumány výše
platů a rovné možnosti kariérního postupu, provádí se reflexe organizačních hodnot a
organizační kultury a přítomného rasismu v nich. Jsou zkoumány metodiky a postupy
organizace, rovnost přístupu klientek jiné rasy do služeb, způsoby posouzení životní
situace či evaluace, zda nelze objevit přímou či nepřímou diskriminaci lidí na základě rasy
atd. Výstupem je návrh na harmonogram kroků, jak organizace může odstranit
55
„institucionální rasismus“. Jedna z pracovnic, která prošla projektem, shrnula jeho přínos
následovně (Identifying, 2005):
„Dříve jsem viděla rasismus jen jako jednotlivé činy podlosti, ne jako neviditelný systém
vytvářející nadvládu mé skupiny.“
4.2 Příklad implementace „antirasistické sociální práce“45
4.2.1Příklad č. 1: Across Boundaries (Kanada)
Příkladem implementace „antirasistické sociální práce“ do praxe může být projekt
Across Boundaries (lze přeložit ve smyslu „přes hranice“ či „překonávat hranice“), který
realizuje Centrum pro závislosti a mentální zdraví (Centre for Addiction and Mental
Health) v kanadském Torontu. Jedná se o projekt zaměřený na podporu mentálního zdraví
u lidí jiných ras či etnik, který primárně vychází z „antirasistického přístupu“, ale zároveň
je na hranici antiopresivních přístupů (reflektuje propojenost rasové oprese s opresí
plynoucí z dušení nemoci).
Cílovou skupinou projektu jsou lidé minoritních ras a etnik v Kanadě, kteří pocházejí
z rozlišných kulturních prostředí, mnohdy z válkou zmítaných oblastí, a setkali se
s „institucionalizovaným rasismem“ v kanadské společnosti. Protože se uprchlice a
uprchlíci mnohdy setkávají s traumatickými zážitky, jako jsou mučení, znásilnění, smrt
blízkých, věznění, což je v kanadských uprchlických táborech a ubytovnách doplňováno
konflikty mezi obyvateli, nejistotou, stísněnými podmínkami, ztrátou statusu a sociální
role, mohou se potýkat s problémy v oblasti duševního zdraví. Tím jejich trápení nekončí,
protože řada z nich je špatně diagnostikována nebo bere špatné léky díky stereotypům,
předsudkům či nedorozuměním ze strany zdravotnického systému. Projekt nabízí
imigrantům útočiště jak po stránce uspokojení základních fyzických potřeb, tak podporu ve
znovuobnovení duševního zdraví. Projekt vychází z toho, že rasismus ovlivňuje duševní
zdraví lidí jiných etnik a ras a že „individuální i institucionalizovaný rasismus“ negativně
ovlivňují poskytování služeb v oblasti mentálního zdraví. Naopak oddělování témat
rasismu a duševního zdraví snižuje efektivitu služeb a podpory, tedy i uzdravování lidí.
Zároveň respektuje jedinečnou zkušenost každé klientky a klienta a za nezbytné považuje
intervence na individuální, organizační i systémové úrovni.
45
Celá subkapitola čerpá z příručky projektu (How, 2009).
56
Na úrovni individuální je cílem „prolomit ticho“, což znamená hovořit o rasismu.
Mohou být položeny otázky jako: Jak vypadají vaše zkušenosti s rasismem? S jakými
problémy jste se v rámci rasismu potýkal/a? Jak se opakovaly v různých částech vašeho
života? Klienti by si měli uvědomit, jaké formy rasismu ovlivňují jejich život (měli by
reflektovat i ty, se kterými se setkali v rámci sociálního a zdravotnického systému). Jde o
to, aby si uvědomili, že mají právo mluvit o jejich zkušenostech s rasismem, že je za to, že
o něm mluví, nečekají žádné negativní následky. Součástí této sebereflexe je i odkrytí
důsledků rasismu pro duševní zdraví. Souvislost rasismu a duševního zdraví ukazuje
následující kazuistika:
Samikannu je tamilský uprchlík, který čeká již pět let na kanadské občanství. Ve své zemi
byl učitelem na střední škole. Mluví velmi málo anglicky. Žije v ubytovně spolu s dalšími
imigranty z jeho země. Pracuje na částečný úvazek jako umývač nádobí v restauraci. Má
problém s alkoholem, který způsobil, že měl několikrát kolizi se zákonem a byl vícekrát
hospitalizován. Mnohokrát se setkal s rasismem lidí i institucí v Kanadě.
Cítí se velmi osamělý, protože jeho žena a děti jsou stále na Srí Lance, a on je navíc
nemůže finančně příliš podporovat. Má deprese a uvažuje o sebevraždě. Popírá, že by měl
problém s alkoholem, protože i jiní běženci z jeho země také pijí, aby „zapomněli“ na své
problémy.
Jsou také hledány další související formy oprese (např. náboženství, jazyk, gender,
třída, sexuální orientace, postižení apod.). Lze se ptát, jakou zkušenost mají s rasismem jiní
lidé v komunitě, v čem je tato zkušenost společná a v čem se liší od ostatních. To může
vést k odhalení souvisejících forem oprese. Pro odkrývání zkušeností s rasismem je
užívána jak individuální terapeutická, tak skupinová práce (např. skupina What´s Your
Story?, v překladu Jaký je váš příběh?). Zároveň jsou spolu s klientkami hledány cesty, jak
se rasismu mohou jako jednotlivci i komunity postavit. Poté, co jsou identifikovány rasové
bariéry uzdravování, mohou být klientkám v rámci podpory nabízeny služby, které jsou
kulturně senzitivní a poskytované lidmi, kteří mluví jejich jazykem.
Jsou hledány i jiné zdroje pro klienta, především rodina a komunita. Musí však být
citlivě zvažováno, jak kultura klienta vnímá duševní nemoc. Stigma duševní nemoci se
v každé kultuře projevuje odlišně (např. může být vnímána jako trest za předchozí hřích,
sebevražedné tendence mohou být považovány za hřích proti náboženství, nebo naopak
například někteří Somálci ji vnímají jako dar od Boha, který dělá člověka jedinečným).
Někdy se může podařit využít kulturní zázemí klienta jako zdroj řešení problému, jindy je
vhodnější hledat nové zázemí. Projekt například nabízí tzv. Anglické třídy, v nichž se učí
imigranti anglicky způsobem, který odpovídá jejich individuálním potřebám (někteří
57
nejsou schopni kvůli duševní nemoci a jejím symptomům zvládnout standardní jazykové
kursy), a zároveň jsou tyto třídy prostředím, kde se dají navazovat přátelské vztahy.
Služby projektu jsou přizpůsobovány individuálním potřebám a přáním klientů.
„Zplnomocnění“ vnímají pod heslem „nic o mně a nic beze mě“, což znamená, že všechna
rozhodnutí musí být učiněna za spolupráce a souhlasu klientky. Personál nevyžaduje od
klienta sdělení diagnózy, volba zda o ní bude mluvit, je ponechána na něm. Setkání se
přizpůsobuje náboženství klientů, potřebám vyplývajícím z péče o děti a dalším limitům na
straně klientek. Je uplatňován komplexní přístup, což znamená, že není věnována
pozornost pouze duševní nemoci, ale i dalším potřebám klientky v takových oblastech,
jako jsou nezaměstnanost, kulturní šok, chudoba, hlad apod. S každým klientem je hledán
individuální typ léčby, který bude zohledňovat jeho jedinečnost (např. u někoho je
vhodnější východní medicína, ať ve formě tradiční čínské medicíny, ajurvédy, arteterapie,
jógy, tvůrčího vyjádření apod., jinému vyhovuje západní způsob léčby). Práce s klientem
pak může vypadat například následovně:
Samikannovi byla nabídnuta pomoc Tamilského poradce, který s ním diskutoval o tom,
jak jsou jeho problémy s depresí a tendence k sebevraždě ovlivněny institucionalizovaným
rasismem. Poradce se ptal, jak ho zkušenosti s rasismem ovlivnily. Ptal se i na to, jak
tamilské běžence zobrazují média a jak ho takový mediální obraz ovlivňuje. Jaká je ve
srovnání s tím realita jeho komunity, co je na ní pozitivního. Jak se tyto všechny
zkušenosti odrážejí na jeho duševním zdraví. Jaké obdobné zkušenosti mají jeho přátelé a
v čem se jejich zkušenost liší.
Ukázalo se že, alkoholismus neplyne z osobní nedostatečnosti Samikanna, ale z podmínek
pro uprchlíky v Kanadě, které mu neumožňují využít jeho potenciál. To samé platí o
sebevražedných tendencích. Ty mají vnější příčinu, nevyplývají z duševní nemoci. Cílem
setkání je zpochybnit sebe-obviňování Samikanna, zpochybnit internalizaci jeho viny
v podobě deprese. Zároveň se ukázalo, že lze nalézt i opresi na základě genderu, kdy jsou
zejména tamilští muži vnímáni jako alkoholici a nepřizpůsobiví, což vede k obtížnému
hledání zaměstnání. V tomto směru se stal Samikannův alkoholismus sebenaplňujícím
proroctvím.
V jeho případě se ukazuje jako nevhodná klasická léčba alkoholismu, protože by ho
připravila o strategii, kterou řeší své problémy, a jinou by nenabídla. Alkohol v jeho
případě je jediným copingovým mechanismem, který nelze bez komplexnější podpory
jednoduše odstranit. Navíc by ho takový přístup izoloval od ostatních členů jeho
komunity. Proto mu byla doporučena léčebna specializující se na léčbu alkoholismu lidí
z jižní Asie. Bylo mu také nabídnuto využití krizové linky s proškolenými poradkyněmi
v oblasti antirasistické sociální práce, pokud by měl znovu sebevražedné tendence.
To byly pouze první kroky práce se Samikannem. V další etapě bylo plánováno zamýšlet
se nad tím, jak se může rasismu postavit jako jedinec i jako příslušník komunity.
58
Na úrovni organizační je nezbytné vzdělávat a cvičit personál v kulturních
kompetencích, podporovat kulturně senzitivní praxi, poskytovat supervizi či ověřovat
přítomné opresivní praktiky přímo v organizaci.
Na systémové úrovni nabízejí vzdělávání sociálním i zdravotnickým službám v oblasti
duševního zdraví, kde prezentují souvislost mezi rasismem a jeho důsledky na duševní
zdraví lidí. Například to, co může být psychiatrem diagnostikováno jako blud či
halucinace, může být vyjádřením klientovy zkušenosti s rasismem (např. strach vycházet
ven může pocházet z válečné zkušenosti, kterou lékař nereflektuje; hlasy mohou vyplývat
z toho, jak jsou muslimové společností vnímáni jako teroristé apod.). Lékařky by tyto
zkušenosti s rasismem neměly bagatelizovat jako představy klienta.
Osvěta je směřována i k celé společnosti. Nejde pouze o osvětu, ale i o konkrétní
spolupráci se sociálními pracovníky klientů v jiných organizacích či sektorech. Se
souhlasem klientky lze například kontaktovat sociálního pracovníka obce, aby byl
informován o specificích vyplývajících z klientčiny duševní nemoci a mohl se zapojit do
společného plánování dalšího postupu.
4.2.2 Příklad č. 2: Občanské sdružení Konexe
Občanské sdružení Konexe sdružuje angažované jednotlivce, kteří chtějí usilovat o
otevřenou, tolerantní a odpovědnou společnost. Konexe je personálně, organizačně a
ideově propojena s neformální občanskou iniciativou Nenávist není řešení. Vzniklo v roce
2012 jako reakce komunity na projevy rasismu v severních Čechách a na devět
protiromských pochodů neonacistických skupin. Jeden ze zakladatelů sdružení popisoval
motivy k jeho vzniku následovně: „Naši sousedskou komunitu Romů v Krupce46
spojily a
aktivizovaly opakované pochody neonacistů před naše domy, naučili jsme se společně
bojovat za naše zájmy .. Konexi jsme s přáteli založili, abychom naše aktivity propojili a
mohli koordinovat s dalšími Romy i ne-Romy, kteří hledají cestu ze současné špatné
situace a také chceme, aby se už konečně přestalo o Romech jednat v duchu O nás bez nás,
jako doposud“. (Konexe, 2012)
46
Pozn. autorky: Rasově motivovaný útok dvou romských (etnicitu uvádím pouze kvůli kontextu) chlapců
proti dvanáctiletému „bílému“ (totéž) Patrikovi se odehrál v Krupce 29. dubna 2010 poblíž nádraží v
městské části Bohosudov. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem došlo během útoku k
naplnění skutkové podstaty trestných činů vydírání, loupeže, znásilnění a pokusu o vraždu. Soud rovněž
rozhodl, že útok byl veden rasovým motivem. Celá událost vyvolala opakované neonacistické pochody v
lokalitě.
59
Cílem sdružení je aktivně usilovat o aktivizaci romských komunit a zároveň se
zasazovat při obraně jejich práv. Je postaveno na aktivistickém, nikoliv na profesionálním
pojetí, jak ukazuje úryvek z rozhovoru s jeho aktivistou Miroslavem Brožem (Brož, 2013):
„My nevěříme, že problém romské komunity vyřeší vysokoškoláci z Prahy, nebo sociální
pracovník v každé romské rodině. Chceme, aby Romové našli sílu řešit vlastní problémy.
Nevěříme, že problém romské komunity vyřeší sociální služby, ale aktivizace vnitřních
zdrojů komunity. Romové pro nás nejsou klienti, ale partneři a vůle komunity je pro nás
svatá.“ Konexe má aktivně usilovat o co nejširší a nejpočetnější členskou základnu, kterou
nabírá v takzvaných romských chudinských ghettech. Lokální buňky Konexe aktivně
působí přímo v místě a Konexe jim poskytne pro jejich aktivity zastřešení právnické osoby
a jejich další členové podporu a poradenství. (Konexe, 2012)
Klíčovou hodnotou tohoto sdružení je důraz na „participaci a zapojování Romů“ (nikdy
o nich bez nich). Snaží se zprostředkovávat komunikaci mezi volenými zástupci obcí a
Romy. Pokud formulují vůči zastupitelstvům požadavky, je to vždy na základě předchozí
diskuze s Romy. Takto například probíhala schůzka se zastupiteli v ústeckých Předlicích47
.
Významným terčem kritiky sdružení „Konexe“ je „kritika státního paternalismu“
přítomného v přístupu státních a samosprávných institucí k řešení rasismu v České
republice. Terčem kritiky je například Agentura pro sociální začleňování (dále Agentura),
která dle Konexe vytváří koncepce sociálního začleňování bez místních Romů a potlačuje
„romské občanské probuzení“. Tak učinila například, když Romové v Rotavě chtěli v
reakci na to, že v místním protiromském pochodu nacionalistů společně s německými
neonacisty pochodovaly učitelky jejich dětí, uspořádat vlastní protestní demonstraci a
Agentura jim to společně s dalšími aktéry (Policií a městem) „rozmluvila“. Obdobně, když
romský aktivista svolal do Sokolova protestní shromáždění kvůli pěti úmrtím Romů či
Romek za nevyjasněných okolností za první půlrok roku 2012, zástupci města, Agentura a
Policie ho na společné schůzce „skřípli“, aby bylo přesunuto na jiné datum určené městem
a mělo pouze taneční a hudební formu bez projevů. (Brož, 2012b)
Aktivista sdružení Miroslav Brož (2012a) to vysvětluje tím, že se státu nehodí mít
aktivní romské komunity, protože ty by ho mohly žalovat u mezinárodních soudů za
47
Problémy v ústecké čtvrti Předlice se zhoršily v září 2012, kdy se v Hrbovické ulici zřítil strop jednoho z
domů. V troskách zahynula pětadvacetiletá žena. Magistrát poté zintenzivnil kontroly ostatních domů a
nařídil vystěhování a opravu domu číslo 106 v ulici Beneše Lounského. Místní ale odejít nechtěli a stěžovali
si, že s nimi magistrát odmítá jednat. Město se však bránilo, že obyvatelům domu nabídlo náhradní ubytování
a situaci v Předlicích se snaží dlouhodobě řešit.
60
segregaci romských dětí ve speciálních školách, za nedobrovolné sterilizace, diskriminaci
na trhu s bydlením, mohly by také pořádat demonstrace za práva Romů a vyvíjet na stát
nátlak, aby své chování ve vztahu k Romům změnil. „Agentura logicky, jako státní úřad,
vyvíjí úsilí, aby romské komunity zůstaly pasivní, nejen ve vztahu k nenávistným,
pogromistickým pochodům do jejich domovů, ale i v obraně svých práv. Jakýkoli projev
občanské aktivity je u Romů nežádoucí a „potlačen“. (Brož, 2012a)
Konexe navrhuje k řešení situace následující přístup: opustit politiku paternalismu,
která byla státem a většinou institucí vůči romským komunitám aplikována v uplynulých
dvaceti letech; začít s Romy, především těmi žijícími v podmínkách sociálního vyloučení,
intenzivně komunikovat, jednat s nimi, jako s rovnoprávnými bytostmi, nikoli jako
s objekty sociální integrace; začít naslouchat romskému hlasu a Romy zapojit do tvorby a
realizace politiky sociální integrace na všech úrovních. Jen tak plán na svou integraci
přijmou za svůj a začnou na něm aktivně participovat a spolupracovat. Proto je vhodnou
cestou k řešení situace v chudinských komunitách najít a podpořit lokální opinion leaders
(názorové vůdce) a autority. Tito lidé mají informace a vliv v lokalitě řádově vyšší, než
kterýkoli zástupce majoritních institucí, zasedající ve skupině. (Brož, 2012b)
Do ideového sporu se Konexe dostala i s organizací Člověk v tísni, která pracuje ve
stejných lokalitách jako Konexe. Přístup Člověka v tísni je kritizován za to, že akceptuje
paternalistickou politiku, že se stal její integrální součástí a stojí více na straně obcí než
chudých. Romové jsou chápáni jako „klienti“, nikoliv jako „partneři“, přistupuje se k nim
jako k „nesvéprávným dětem“, projekty na podporu integrace vznikají od stolů v daleké
Praze.48
(Brož, 2012b)
Dalším terčem kritiky Agentury je, že jako svou primární cílovou skupinu vnímá města
a obce, nikoliv Romy, kteří jsou až druhotnou cílovou skupinou. Brož (2012a) v této
souvislosti klade otázku, „jak se Agentura postaví k situaci, kdy jsou zájmy primární a
druhotné cílové skupiny v přímém rozporu...“
Na projevy rasismu chce reagovat podporou občanského aktivismu – především
nenásilnými a nebojácnými protesty či blokádami (jako kontraproduktivní odmítají
postavit se rasistům se zbraní v ruce ale také schovat se doma a vše přenechat Policii –
tedy řešení upřednostňované Agenturou a Policií). Podle Brože (2012a) má tato metoda
„neuvěřitelně pozitivní vedlejší účinek spočívající v aktivizaci místní Romské komunity,
48
Na webových stránkách organizace Člověk v tísni lze dohledat, jak vzájemná diskuze mezi oběma
sdruženími probíhala dále.
61
kterou tato situace stmelí, často tak, že po odchodu nacistů, se s nově nabitou důvěrou
dokáže ozvat o svá práva i v jiných věcech“.
Konexe se orientuje na zlepšování sousedských vztahů v komunitách (mezi Romy a neRomy),
takže například v Duchcově49
organizovala shromáždění s doprovodným kulturním
programem Čhikatar het/Z bahna ven, které mělo za účel zlepšení sousedských vztahů ve
městě a podporu místní sousedské komunity. Podstatná je podpora vzájemné solidarity
mezi Romy, takže aktivisté přišli s výzvou (Sdružení, 2013): „Romové začněte si pomáhat!
Jezděte na pomoc Romům do měst, kde se tyto protiromské pochody a demonstrace
odehrávají. Místní Romové Vaši pomoc potřebují.“
V případě některých témat lze nalézt metody práce nesoucí prvky „sociální advokacie“,
což se stalo například v případě smrti Ľudovíta Kašpara50
. Sokolovští Romové požádali
zástupce Konexe, aby jim pomohli vyvinout tlak na vyšetřování tohoto úmrtí. Součástí
práce je také veřejná publicita, takže k rasistickým událostem vydává prohlášení a
upozorňuje na ně veřejnost i politiky. Například v červnu 2013 pozvali do Duchcova
prezidenta Zemana51
.
4.3 Kritika „antirasistické sociální práce“
Předmětem kritiky se stala určitá nekoncepčnost, zmatenost, zjednodušenost a
rozporuplnost „antirasistické sociální práce“. Ačkoliv „antirasistická sociální práce“
považuje „rasu“ za ideologický sociální konstrukt, který je ovlivněn sociálními a
politickými vztahy ve společnosti, v teorii se často prezentuje v dichotomii „černá“ vs.
„bílá“. Dichotomické vnímání světa může být problematické z hlediska implicitní
hierarchie mezi „rasami“ a také je zjednodušující, protože koncept „rasy“ je mnohem
komplexnější. Způsob, jakým se s pojmem „rasa“ v sociální práci reálně pracuje, spíše
odpovídá pojetí „rasy“ jako danosti, více než pojetí coby sociálního konstruktu. Tím se
sama sociální práce stává nástrojem reprodukce rasismu. (Graham, Schiele, 2010)
„Antirasistická sociální práce“ ne vždy rozlišuje, že každý člověk může zakoušet
opresi jinými cestami a s jinou intenzitou (Graham, Schiele, 2010). Například zkušenost
49
Tzv. „útok v Duchcově“ proběhl v roce 2013, kdy pětice Romů (etnicitu uvádím pouze kvůli kontextu)
zbila „bílou“ (totéž) manželskou dvojici.
50
Rom (etnicitu uvádím pouze kvůli kontextu) Ludovít Kašpar z Kynšperku nad Ohří zemřel v neděli 6. 5.
2012 v nemocnici v Sokolově. Podle jednoho svědectví jej před tím při zásahu zmlátili policisté. Podle znalce
nelze vinu policistů na smrti Ludovíta Kašpara jednoznačně potvrdit, ale ani vyvrátit.
51
Bohužel jsem neobjevila v médiích zprávu, zda prezident toto pozvání přijal.
62
útlaku bezdětné romské olašské ženy bude pravděpodobně odlišná od zakoušené oprese
čtyřicetiletého muže z větve původních českých Romů.
Jedná se o přístup, který je kritizován za redukcionismus oprese na jednu proměnnou.
Ignoruje spojitost a provázanost různých forem oprese. Tento nedostatek se snažila později
eliminovat „antiopresivní sociální práce“, která tuto propojenost různých forem útlaku
považuje za hlavní předmět svého zkoumání a změny (Graham, Schiele, 2010). Tento
přístup bude popisován v následující kapitole.
63
5 Antiopresivní/antidiskriminační sociální práce
„Realita je taková, že já se vidím jako normální, ale mnoho lidí mě nevidí jako normální.
Vidím jiné lidi, kteří mají podobnou zkušenost jako já, ale oni nejsou viděni jako mentálně
nemocní… Často se ptám, jestli to je mou kulturou, genderem, nebo věkem, že na mě lidé
reagují tak negativně.“
(Klientka černé pleti, cit. dle Rai-Atkins /in Jupp, 2005/)
V páté kapitole budou nejprve představena východiska a principy
„antiopresivní/antidiskriminační sociální práce“, poté budou uvedeny dva příklady její
implementace ze zahraničí (Pedagogika utlačených Paula Freireho a „Divadlo
utlačovaných“ Augusta Boala) a na závěr bude představena kritika tohoto přístupu.
5.1 Východiska a principy „antiopresivní/antidiskriminační
sociální práce“
„Antiopresivní přístupy“ usilují o omezení, podkopání nebo odstranění diskriminace a
útlaku na základě sexismu, rasismu, heterosexismu, ageismu apod., se kterými se lidé
dostávají do každodenního kontaktu jak ve společnosti obecně, tak v sociální práci
(Thompson, 1997). Dominelli (1997a) je charakterizuje jako snahu skoncovat
s opresivními hierarchickými vztahy a nahradit je vztahy rovnoprávnými.
Novodobé kořeny „antiopresivních (dále AOP) přístupů“ sahají do 60. let 20. století,
protože i ony vyšly z „původní radikální“ sociální práce, která začala upozorňovat na
zakořeněnost rasismu v celé společnosti a jejích sociálních, politických a ekonomických
institucích (hlavně v USA) (Graham, Schiele, 2010).
Vedle toho AOP velmi silně čerpají z tzv. „kritické pedagogiky“ zejména brazilských
pedagogů Paula Freireho a Augusta Boala. Freire začal již od 40. let 20. století
upozorňovat na různé formy útlaku chudých ze strany vládnoucích vrstev, které vedou k
„odlidštění“ a zbavení práva na svobodný a plnohodnotný život. Utlačovaní lidé neměli
přístup k diskusi o utváření společnosti a nemohli vyjádřit svůj názor ani přání, přestože
tvořili většinu společnosti. Freire takový stav nazýval „kulturou ticha“ a považoval ho za
důsledek tradičního způsobu vzdělávání, jehož podobu ovládaly vládnoucí vrstvy. V reakci
na takový utlačující způsob vzdělávání vytvořil vlastní alfabetizační koncepci edukace
dospělých, kterou nazval „pedagogika utlačovaných“ (bude charakterizována níže).
Freireho práce měla řadu následovníků – například v Austrálii se prosadila koncepce
„kritické gramotnosti“, jejímž cílem je posilovat u studujících schopnost kriticky přemýšlet
64
a tázat se. Další jeho myšlenky zakotvily v kontextu multikulturní výchovy – konkrétně
v praxi kritického multikulturalismu či lze nalézt časopisy (např. International Journal for
Inclusive Education) či magisterská studia zaměřená na inkluzivní vzdělávání (např.
Institute of Education v Londýně). Asi nejvýznamnějším následovníkem Freireho byl
brazilský pedagog Augusto Boal, který od 60. let 20. století rozvíjel tzv. „Divadlo
utlačovaných“. Jeho cílem bylo obnovit chybějící dialog mezi lidmi skrze uměleckou
formu, kterou propůjčuje divadlo (tato technika AOP bude představena níže). (Remsová,
2011)
Samostatné „antidiskriminační“ nebo „antiopresivní“ přístupy v sociální práci se začaly
krystalizovat na přelomu 80. a 90. let. Ve Velké Británii navázaly na „antirasistickou
sociální práci“, která se ukázala být příliš jednostranná, protože zohledňovala pouze jednu
formu oprese (Graham, Schiele, 2010). Obdobně byly zdrojem i další přístupy, které se
zabývaly diskriminací jako například feministická sociální práce, zmíněná „radikální“
práce a „strukturální teorie“. Vzhledem k jejich návaznosti na rozmanité výše zmíněné
teorie a vnitřní pestrost je vhodnější užívat termín AOP v plurálu. (Brown, 2012)
Navrátil (2001) jejich vznik dává do souvislosti s potřebou některých západních zemí
čelit výbušným sociálním problémům, které se týkaly vztahu většinové společnosti a
převážně etnických menšin (jejich sociálního vyloučení). Jednalo se například o konflikty
vyvolané kolem pobytu běženců z Východu v Německu, vzrůstající kriminalitu a nepokoje
mezi původně africkým obyvatelstvem ve Velké Británii a ve Spojených státech
amerických. (Navrátil, 2001)
Jedná se o přístup, který se prosazoval především ve Velké Británii. Navázal na dílčí
proudy, které se zabývaly specifickými formami diskriminace (viz výše), a do značné míry
je nahradil, protože zohledňuje více forem útlaku současně. Všechny tyto proudy mají
společný důraz na lidskou diverzitu (různorodost), mnohočetnost nerovností,
marginalizaci, znevýhodnění a zaměřenost na boj proti opresi. AOP od nich odlišuje důraz
na vícečetnost a provázanost různých forem útlaku. Dílčí proudy, zaměřené na opresi
například pouze žen, ras, etnik apod., jsou velmi často kritizovány za určitou
jednostrannost či redukcionismus na vlastní oblast oprese. Právě v reakci na jednostrannost
jiných perspektiv se stalo poznávacím znamením AOP analyzování propojených forem
útlaku. (Graham, Schiele, 2010). V centru jejich pozornosti jsou diverzita, rozdíly a
inkluze (Brown, 2012). Zdá se, že se také slibně rozvíjejí v Kanadě, kde se ovšem do
značné míry prolínají s tzv. „post-koloniální sociální prací“, zaměřenou na opresi
původních obyvatel Kanady.
65
Pro tento přístup jsou někdy využívána i jiná označení – např. „empowerment“ (česky
„zplnomocnění“ dle jednoho z hlavních cílů AOP), „social justice“ (česky „sociální
spravedlnost“), nebo dokonce „strukturální sociální práce“ (která bývá ztotožňována i s
„radikální“ sociální prací). (Peters, 2012) V kontextu USA se někdy hovoří o paradigmatu
„equality-of-oppressions“, což lze přeložit jako „paradigma rovnosti opresí“. Již samotný
název tohoto paradigmatu ukazuje, že hlavní ideou tohoto přístupu je rovnocennost všech
forem oprese, kdy žádná není považována za více či méně důležitou. Všechny formy
oprese jsou součástí jednoho systému dominance (Graham, Schiele, 2010).
Dalrymple a Burke (2006) odlišují „antidiskriminační“ a „antiopresivní“ praxi. Zatímco
„antidiskriminační praxe“ se opírá především o změnu práva a politiky jako cesty
k dosažení změny, tak AOP jsou šířeji orientované, protože se zaměřuje i na skryté
mechanismy oprese. Dle AOP nestačí měnit systém pouze prostřednictvím práva a
politiky, protože oprese je zakořeněna mnohem hlouběji v kulturních a sociálních
institucích a v myslích lidí.
I AOP lze nalézt jak v modernistické podobě (např. Dominelli), tak
v postmodernistické verzi (např. Brown). Postmodernistická AOP vznikla jako kritika
universalismu modernistické AOP, její předkládané iluze objektivní pravdy a iluzorní
vědecké racionality. Polemizuje s představou „pravdy“, která lidem předkládá, co je
správné a jak by měla fungovat společnost. Svět je příliš komplikovaný, aby bylo možno
nalézt jedinou představu „správného fungování světa“. (Graham, Schiele, 2010) V případě
AOP je asi největším rizikem jeho modernistické verze, že bude zobecňovat určitou
zkušenost oprese na všechny příslušnice skupiny. (Brown, 2012) Například některé
perspektivy feminismu mají tendenci předpokládat, že všechny ženy podléhají stejné
opresi, přestože se pravděpodobně bude lišit zkušenost „černé“ a „bílé“ ženy, nebo dvou
žen různého věku.
„Opresi“ lze vymezit jako strukturální znevýhodnění určitých společenských skupin,
kterým jsou upírána některá práva, která jsou jinak běžně dostupná většinové společnosti,
či jejím elitám. Cílem AOP je analyzovat všechny podoby oprese. Young (in Graham,
Schiele, 2010) rozlišuje tyto podoby „oprese“: marginalizaci, bezmoc, vykořisťování,
kulturní imperialismus (je spojen s aplikací kulturních stereotypů ze strany dominující
skupiny) a násilí.
V českém kontextu zpracoval teorii AOP Navrátil (např. 2001), což je i důvodem, že
klíčové teze tohoto přístupu budou prezentovány velmi stručně. Východiska tohoto
66
přístupu jsou v mnohém podobné „radikální sociální práci“. Níže budou uvedeny klíčové
principy AOP.
5.1.1„Oprese“ jako spojitý jev
Zásadní je „opresi“ porozumět a akceptovat, že různé formy „oprese“ působí ve
vzájemné interakci. Ovlivňují životy lidí sice odlišně, ale mají společnou dimenzi
utlačování, jsou to vzájemně spojité jevy. (Brown, 2012) Zároveň je třeba reflektovat
časoprostorovou podmíněnost, v níž jsou tvořeny a interpretovány životní zkušenosti lidí a
další události. Smysl, který je těmto událostem dáván je odrazem místa a času, ve kterých
se staly. To je také principem „oprese“, která plyne z toho, že určité charakteristiky jsou
v daném prostoru a čase vnímány jako hodnotnější a hierarchicky nadřazené jiným.
(McDonald, 2006)
5.1.2„Osobní je politické!“
AOP se hlásí k tezi „Osobní je politické!“, která vede k chápání osobních zkušeností a
příběhů jako ukotvených v širším sociálním kontextu. AOP se zaměřují na analýzu
provázanosti mezi sociálními strukturami a individuální zkušeností lidí, která plyne
z takových charakteristik jako gender, rasa/etnicita, sexuální orientace, věk, postižení či
jiné znevýhodnění. Cílem AOP je zpochybnění a odstranění opresivních hodnot a praktik
na mikro, mezo i makroúrovni (Curry-Stevens, 2012), neboli diskriminované zplnomocnit
či emancipovat, aby se „opresi“ postavili. Stejně jako ostatní proudy „kritické sociální
práce“ považuje problémy lidí za zaviněné strukturálními příčinami – především
sexismem, rasismem, heterosexismem, ageismem apod. (McDonald, 2006).
Součástí AOP může být i komunikace s těmi, kteří mají moc, s lidmi
privilegovanými (politiky, úředníky, manažery organizací apod.) Curry-Stevens (2012)
zkoumala, jak je přesvědčit, aby i oni podpořili změnu systému a sociální spravedlnost.
Jedná se o klíčovou dovednost, kterou by obhájci práv klientů i aktivizovaní klienti měli
mít. Z jejího výzkumu vyplynulo, že jako hlavní motivátory může být užitečné využít:
1. empatii (povzbuzovat empatii s utlačovanými například formou příběhů, které
vypráví přímo utlačovaná osoba, nebo obhájce práv),
2. lidských hodnot a přesvědčení (dovolávat se sdílených představ, co je a co není
žádoucí),
67
3. spirituální učení a hodnoty (je spojeno položením otázky, odkud se vzal náš morální
kompas, lze využít víry),
4. vlastní zájem (např. sociální nepokoje nás zničí všechny),
5. vina (např. za privilegované místo v systému, či za participaci na systému, který jiné
utlačuje),
6. vztek (např. vůči nespravedlnosti, vůči špatné politice),
7. touha zanechat po sobě odkaz (např. se takováto motivace přikládá kanadskému
premiérovi Jeanu Chretienovi, který prosazoval legalizaci manželství pro gaye a lesby), (8)
univerzální touha po spravedlnosti (vychází z předpokladu, že všichni touží po spravedlivé
komunitě bez utlačovaných).
5.1.3Zplnomocňující přístup
„Zplnomocňující přístup“ pomáhá lidem převzít kontrolu nad jejich životy. Lze ho
vymezit jako podporu schopnosti klientů ovlivňovat lidi, organizace a prostředí, které
působí na jejich život, získávat a rozvíjet moc a kontrolu nad svým životem a životem
jejich komunity (Lassiter, Dew, Newton, Hays, Yarbrough, 2006). Thompson (in Navrátil,
2001) důrazně rozlišuje mezi „zplnomocněním“ (empowerment) a uschopněním
(enabling). Zatímco „uschopnění“ (vlastní konvenční sociální práci) znamená, že sociální
práce umožňuje lidem vytvořit strategie, kterými se vyrovnají s podmínkami jejich života,
tak „empowerment“ znamená nejenom se přizpůsobovat, ale naučit se převzít kontrolu nad
vlastními životy i životními podmínkami. Např. Clarke a Wan (2011) popisují, jak
zplnomocňují imigrantky a imigranty na středních školách v Kanadě skrze kritickou
diskuzi o strukturálních nerovnostech na školách a hledání cest, jak mohou sami klienti
tyto nerovnosti odstraňovat.
Podmínkami „zplnomocňujícího přístupu“ jsou principy spravedlnosti, rovnosti
příležitostí a partnerství pracovnice a klienta. Zároveň je reflektováno, jak je takové
partnerství „zapeklité“, vzhledem k apriorní mocenské nerovnosti mezi pracovnicí a
klientem. (Healy in Dalrymple, Burke, 2006) AOP také zdůrazňuje princip „minimální
intervence“, což znamená převádět maximální odpovědnost za situaci na klienty, aby sami
získali kontrolu nad svými životy (Payne, 1997).
Jeden z přístupů AOP rozpracovali Dalrymple a Burke (in Payne, 1997), kteří pracují
s klienty na třech různých úrovních. Nejprve s nimi rozebírají jejich „pocity“, když se snaží
snížit důsledky osobní zkušenosti, která vedla klienta k pocitům bezmoci. Velký důraz
68
kladou na osobní příběh. Poté se zaměřují na „myšlenky“, což znamená, že podporují
klientovo pozitivní sebeohodnocení, které má napomoci posílit jeho schopnost přebrat
kontrolu nad jeho životem. Třetí krok se zaměřuje na změnu „jednání“ a už jde o hledání
možností spolu s klientem, jak změnit fungování opresivních systémů, které působily na
klienta.
Například Lassiter, Dew, Newton, Hays a Yarbrough (2006) rozvíjeli metodiku
antiopresivního přístupu pro gay/lesbické rodiče. Zjistili, že je třeba s klientkami a klienty
pracovat jak na posílení vnitřních faktorů, tak vnějších faktorů. V rámci „interních faktorů“
doporučují podpořit vlastní sebe-akceptaci rodiče (hrdost na to, že je gay či lesba),
osvobozovat od tradičních genderových stereotypů (např. být pečující muž, neznamená být
slabý muž, partnerský vztah nemusí být striktně rozlišován na ženskou a mužskou roli
apod.), posilovat hodnotu rodičovství (např. jeden z gay rodičů popisoval, jak pro něj bylo
důležité adoptovat ročního HIV pozitivního chlapce, protože věděl, že ho nikdo jiný
nechce, že mu může dát větší naději na život a že i pokud zemře, tak zemře s vědomím, že
byl milován) a schopnost resilience (vyrovnat se s problémy a překážkami). Vedle toho
považují za nezbytné podpořit stejnopohlavní rodiče ve vztahu k „externím faktorům“, což
znamená pomoci jim zajistit si sociální podporu na úrovni rodiny, přátel i širší komunity.
V rámci toho se jako klíčová jevila potřeba integrovat partnerku či partnera do role
sekundární rodičovské role v případě dětí z předchozích partnerství. Další potřebou bylo
zplnomocňovat děti, aby ustály společenské stereotypy a předsudky (ve smyslu učit být
děti hrdé na jejich rodiče, jak popisovala jedna z leseb, kdy se její 13letý syn ve škole
zeptal spolužáků, kteří se mu posmívali: „Moje máma je lesba, máte s tím nějaký
problém?“). Poslední potřebou, kterou rodiče poptávali, byly podpůrné komunitní zdroje,
čímž mysleli dostupné podpůrné poradenství, zdravotní služby a právní pomoc.
5.1.4Kritická reflexivita
Protože AOP předpokládají, že „moc“ je přítomná ve všech úrovních života klientů,
stává se jedním z jejich ústředních témat. Proto je nezbytná i „kritická reflexivita“ (citlivost
vůči opresi) pracovnice vůči vlastním hodnotám, životním zkušenostem, rozdělení moci a
vlivu všech těchto aspektů na vztahy a práci s klienty. (Dalrymple, Burke, 2006) Např.
Clarke a Wan (2011) si všímají, jak jsou v Kanadě při práci s přistěhovalci užívány ze
strany sociálních pracovníků jednostranné asimilační praktiky, kdy se přistěhovalci učí, jak
„kanadsky“ správně mluvit, jak se oblékat, jak se chovat. Lidé se pouze učí adaptovat se na
69
hodnoty dominantní společnosti a jejich vlastní kultuře je ponechán minimální prostor.
Takto sociální pracovníci mohou nezamýšleně participovat na opresi.
Vedle společenské oprese je třeba reflektovat i opresivní tlaky kultury organizace, ve
které pracovník pracuje (Payne, 1997). Clarke a Wan (2011) opět na práci s imigrantkami
upozorňují, že opresivně může působit i rozložení moci v organizacích, které jsou silně
genderované (na vedoucích pozicích jsou muži, zatímco ženy působí v přímé práci) a
rasově segregované (vedoucí pozice jsou obsazeny lidmi „bílé“ rasy), což vše může vést
k implicitnímu rasismu a sexismu.
Důležité je užívání anti-diskriminačního či korektního jazyka (Hopton, 1997), tedy
vyhýbat se v komunikaci nejrůznějším stereotypům a zjednodušením (např. automatické
spojování témat kriminalita a Romové, homosexuálové a promiskuita, chudí a zneužívání
dávek apod.). I sociální pracovnice se mohou stát zdrojem oprese, pokud nebudou
reflektovat opresivní stránky systému i své vlastní (Thompson in Navrátil, 2001). Níže jsou
uvedeny příklady oprese ze strany sociální pracovnice, které byly zjištěny v narativním
sebe-výzkumu k rozhodování se v dilematech mezi informační povinností a mlčenlivostí
v rámci sanace rodiny (Janebová, 2010):
Do nižší třídy jsem si subjektivně zařadila pouze jedinou klientku, a to paní Kukačkovou,
ke které se vážou zkoumané situace „násilí Jardy“52
, „absence bydlení“53
, „stěhování do
Ostravy“ a „těhotenství“54
. Bylo to dáno mým subjektivním vnímáním jejího způsobu
života (stěhování z místa na místo, které ona sama nazývala „kolotočářský“ způsob
života), sociální situací (zadluženost, exekuce, příjmy pouze ze sociálních dávek) a
rodinnou situací (sedm dětí, část v ústavní výchově). Při analýze jsem si kladla otázku,
zda je to náhoda, že právě k této klientce se vztahuje nejvíce dilematických situací, nebo
zda je jejich vyšší výskyt právě důsledkem mého vnímání klientky jako příslušnice nižší
třídy.
V souvislosti s paní Kukačkovou jsem nalezla z přepisů rozhovorů i ze svých poznámek
několik náznaků, které lze interpretovat jako „nadřazenost“ nad klientkou. Za prvé se u
mě objevila tendence vykládat si větu, „ale nikomu to neříkejte“ jako neschopnost
klientky pochopit mou roli, tedy jako sníženou inteligenci. Stejným způsobem jsem si
vysvětlovala situaci, kdy nezačala hovořit o tom, že ji kurátor seznámil s podaným
návrhem na předběžné opatření. Za druhé jsem ji považovala za „neschopnou
komunikovat s lidmi a institucemi“, jak ukazuje má poznámka k situaci (P2), kdy hledala
byt: „…zavládá velká skepse vzhledem ke vzhledu a chování klientky, které, dle našeho
52
Klientka mezi řečí prohodila, že Jarda praštil ji i svou šestnáctiletou sestru. Za dilematickou jsem tuto
situaci považovala z toho důvodu, že jsem se začala kvůli Jardově agresivitě obávat o bezpečí matky i dcer.
53
Klientka neměla tři týdny před vypovězením nájemní smlouvy bydlení (v textu označuji jako „absence
bydlení“) a uvažovala o odstěhování se do Ostravy (v textu označuji jako „stěhování do Ostravy“). V prvním
případě jsem se obávala, co bude s dětmi, pokud rodina zůstane bez domova, ve druhém mě děsila možná
nekontrolovatelnost situace, pokud by se klientka dostala z dohledu daného OSPOD.
54
Čtvrtá situace souvisela s těhotenstvím paní Kukačkové, o kterém mě důvěrně informovala a které chtěla
utajit před OSPOD.
70
názoru, hrají velkou roli v tom, že ji nájemci a realitky odmítají, neboť klientka působí
nespolehlivě, nedůvěryhodně, jako „socka“, má černé zuby“. Za třetí jsem pracovala
s představou paní Kukačkové jako matky „neschopné ochránit děti“, což ukazují moje
obavy o „nekontrolovatelnost situace“ (P3) a „ztrátu kontroly nad rodinou“ (P3) v případě
odstěhování se klientky do Ostravy. A za čtvrté jsem zautomatizovaně předpokládala, že
„péče o děti bude špatná“. Ukazují to mé poznámky: „Informace pro mě byla na jednu
stranu šokující, protože jsem si představila další zanedbávané dítě, které přijde na svět,
dalšího klienta OSPOD, či jiných sociálních pracovníků.“ (P3)
Když jsem si kladla otázku, zda mám sklon k převádění strukturálních problémů do
individuální roviny, zjistila jsem, že tento sklon mám opět pouze u paní Kukačkové.
Nevyhovující péči o děti ze strany paní Kukačkové jsem totiž popisovala (P4) výhradně
jako individuální problém klientky. Naopak mé úvahy postrádaly otázku, jak může být
nevyhovující péče o děti ovlivněna chudobou, ve které paní Kukačková žila. Tento způsob
přemýšlení o situaci klientky by mohl být označen jako „ukázňování“ ve Foucaultovském
slova smyslu (převádění strukturálních problémů do individuální roviny skrze jemné
strategie moci).
Ještě v jednom ohledu jsem nalezla svůj neadekvátní přístup k paní Kukačkové. Stalo se
tak v situaci „absence bydlení“, kdy jsem považovala a prosazovala za nejlepší způsob,
jak hledat bydlení internet, a byla jsem naštvaná na klientku, když tento způsob hledání
bytu odmítala. Klientka argumentovala tím, že na internetu inzerují především realitní
kanceláře vyžadující kauci a provizi, na kterou ona neměla peníze. Přestože byl argument
logický, v rozhovoru jsem ji (R2) stále tlačila k hledání na internetu, vhodnému spíše pro
střední třídy, pro které kauce a provize nejsou takovým problémem.
5.1.5Zásadní role „posouzení“
Zásadním tématem AOP je „posouzení životní situace klienta“, které by mělo podléhat
následujícím ústřední otázkám (Thompson, 1997):
 Je životní situace klienta poznamenána nějakou formou znevýhodnění?
 Jaké formy diskriminace klient zažívá?
 Jak diskriminaci podporuje ideologie?
 Nepodporuji diskriminaci klienta jako sociální pracovnice/pracovník?
Thompson (1997) navrhl jako techniku kvalitního „posouzení“ tzv. „P-C-S analýzu“,
která pomáhá porozumění roli nerovností a diskriminace v individuální situaci klienta.
Každé z písmen znamená jednu z dimenzí lidského života, kterou by měla sociální
pracovnice reflektovat. P-dimenze se týká personální (personal) roviny (zahrnuje osobní
zkušenost, historii potřeby, pocity jednotlivce), C-dimenze zahrnuje kulturní (cultural)
rovinu (zabývá se kulturně sdílenými způsoby jednání a myšlení) a S-dimenze strukturální
(structural) rovinu (pozornost je věnována institucionalizaci oprese ve společnosti).
„Posouzení“ by vždy mělo respektovat hodnotu „jedinečnosti“ každého člověka.
71
5.2 Příklad implementace „antiopresivní sociální práce“55
5.2.1Příklad č. 1: Pedagogika utlačených Paula Freireho
Za praktický příklad implementace AOP do praxe lze považovat „pedagogiku
osvobození“ Paula Freireho (1974). Paulo Freire (1921-1997) byl brazilský pedagog, jehož
teorie „pedagogiky osvobození“ měla rozsáhlý a rozmanitý vliv. Jeho nejznámější
kniha Pedagogika utlačených je využívána zejména pedagogy ale i sociálními
pracovnicemi, které se zajímají o způsoby, jimiž vzdělání může pomoci posílit a osvobodit
lidi utlačované politickými, hospodářskými, sociálními nebo ideologickými mocenskými
strukturami. Lze si představit využití tohoto přístupu například s cílovými skupinami, jako
jsou lidé bez domova, Romové, chudé ženy, ale využití může být samozřejmě mnohem
širší.
Freire rozvinul svou teorii s cílem osvobodit utlačované vrstvy lidí, když pracoval pro
program gramotnosti dospělých mezi brazilskými rolníky a továrními dělníky. Po několika
málo letech své práce byl navzdory výrazným úspěchům při výuce dospělých zatčen
brazilskou vojenskou vládou a uvězněn za myšlenky a akce, které byly považovány za
nebezpečné. Po sedmdesáti dnech strávených ve vězení byl propuštěn a požádán, aby
opustil zemi. Žil v Bolívii, Chile, v Massachusetts (kde vyučoval na Harvardově
univerzitě) a ve Švýcarsku. V osmdesátých letech se vrátil do Brazílie. V roce 1985 se stal
ministrem školství. V roce 1986 obdržel Cenu UNESCO za vzdělávání. (Šenkyřík, 2001)
„Freire věřil, že je nezbytné „napřed přečíst svět, než začneme číst slova“. Jeho přístup
ke vzdělání v gramotnosti kladl důraz na politické, sociální a ekonomické kontexty životů
jeho studujících. Ve své práci se jim snažil pomoci porozumět silám, které ovlivňují jejich
životy, aby nad nimi mohli začít sami získávat moc, která by jim naopak pomohla jejich
svět změnit. Jelikož sám vyrostl v chudobě, rozuměl „kultuře ticha“, v níž žijí hospodářsky
marginalizovaní lidé. Rozuměl jejich nepřekonatelné vzdálenosti od světa mocných, jejich
neschopnosti ozvat se hlasem svého kulturního prostředí a chápal, že právě toto „ticho“ je
třeba překonat, aby se jeho studenti stali aktivní složkou svého světa. Systém vzdělání však
obvykle tuto „kulturu ticha“ podporoval a povzbuzoval, protože školy až příliš často slouží
potřebám nespravedlivé společnosti, místo potřebám utlačovaných studentů. (Šenkyřík,
2001)
55
Subkapitola je z větší míry postavena na přímých citacích Freireho v překladu Šenkyříka. Je to učiněno
záměrně, protože jazyk Freireho je (i v překladu) natolik charismatický, že k přiblížení tohoto přístupu může
lépe sloužit úryvek jeho myšlenek, než komplexní představení, které již navíc učinil například Navrátil
(2001).
72
Freireova „pedagogika utlačených“ nabízí studujícím získat moc nad svým světem
skrze pojmenování jejich problémů a analýzu příčin, jež tyto problémy způsobují. Klade ji
do protikladu k tradičnímu vzdělávání, které studujícím pouze říká, co mají znát, zatímco
Freireovo „vzdělání formulováním problémů“ povzbuzuje studující, aby sami kladli vlastní
otázky, zkoumali svůj svět, sledovali vlastní zájmy. Freireovo psaní má silný reformní
nádech, protože cílem vyučujících má být změna existujících struktur moci tím, že dají
svým studujícím sílu pozitivně měnit svět. Freire věřil, že školy by měly studujícím
pomáhat, aby se stali nezávislými, aktivními a odpovědnými příslušníky společnosti,
kterou dokážou proměnit. (Šenkyřík, 2001)
Freire rozlišuje mezi tzv. „bankovním“ konceptem vzděláváním a „osvobozujícím“
vzděláváním. „Bankovní“ koncept se vyznačuje rozdělením rolí mezi vyučující
(subjekty), které mají za úkol naplnit studující obsahy svého vyprávění, a žáky/ně
(objekty), které mají pasivně přijímat vyprávěné. Tyto obsahy jsou odcizené od studujících
i od skutečnosti, protože vyučující vedou studující pouze k mechanickému memorování
vyprávěných obsahů. Studujícím jsou povoleny pouze přijímání, zařazování a ukládání
vkladových položek. Čím lépe vyučující nádoby (studující) naplní, tím lepším učitelem je.
Čím pokorněji nádoby svolí k svému naplnění, tím lepšími jsou studentkami. V bankovním
konceptu vzdělání představují vědomosti dar poskytovaný těmi, kteří se pokládají za
informované, lidem, které pokládají za neinformované a nevědoucí. Projektování naprosté
nevědomosti do druhých, charakteristická vlastnost ideologie útlaku, popírá vzdělání a
vědomosti jako proces zkoumání a dotazování. Vyučující představuje sám sebe studujícím
jako jejich nezbytný protiklad, jako vědoucí osobu, zatímco studující jsou ti, kteří jsou
absolutně nevědomí. Jejich nevědomost zároveň odůvodňuje existenci vyučujících, protože
kdo jiný by jim jinak řekl, jak mají věci fungovat „správně“? (Šenkyřík, 2001)
„Bankovní“ koncept vzdělání považuje lidi za přizpůsobivé, poddajné bytosti. Čím více
studující pracují na uskladňování svěřených vkladů, tím méně rozvíjejí své kritické
vědomí, což jim nakonec brání, aby vstoupili do světa jako lidé, kteří ho budou přetvářet.
V čím větší míře přijmou pasivní roli, která jim byla předepsána, tím více mají sklon se
jednoduše přizpůsobit světu v jeho stávající podobě a fragmentárnímu pohledu na
skutečnost, který si v sobě uložili. Schopnost bankovního konceptu vzdělání minimalizovat
nebo anulovat tvůrčí sílu studujících a naopak stimulovat jejich důvěřivou lehkověrnost
slouží zájmům utlačovatelů, kteří nemají zájem o objevování světa ani o jeho proměnu.
Utlačovatelé využívají své „humanitářství“ k zachování stavu, z něhož těží. Reagují tudíž
73
téměř instinktivně proti jakýmkoli experimentům ve vzdělávání, které podněcují kritické
schopnosti a nejsou v souladu s parciálním viděním reality, nýbrž neustále hledají vazby
spojující jednotlivé body a otázky vzájemně mezi sebou. Zájmem utlačovatelů je proměna
vědomí utlačovaných, nikoli proměna situace, která je utlačuje. Čím více se podaří přimět
utlačované k přizpůsobení se situaci, tím snadněji je lze ovládat. (Šenkyřík, 2001)
Oproti tomu „osvobozující“ koncept vzdělávání popisuje Freire (1974) následovně
(citováno v překladu Šenkyříka):
Lidé opravdu oddaní svobodě musejí odmítnout bankovní koncept vzdělání jako celek a
přijmout místo něj koncept člověka jako myslící, vědomé bytosti a vědomí jako
vědomého zájmu o tento svět. Musejí opustit vzdělávací cíl v podobě předávaných
poznatků a nahradit ho předkládáním problémů lidí v jejich vztahu se světem.
..
Osvobozující vzdělání spočívá na skutcích poznání, nikoli na předávání informací. Jde o
poznávací situaci, v níž poznatelný předmět (což zdaleka není konec aktu poznání)
zprostředkovává vztah mezi činiteli poznání – učitelem na jedné straně a studenty na
straně druhé. Praxe vzdělání vytyčujícího problémy tudíž vychází z předpokladu, že se
vyřeší rozpor mezi učitelem a žákem. Dialogické vztahy – nepostradatelné pro způsobilost
účastníků zkušenostního poznávání spolupracovat při vnímání poznávaného objektu –
jinak nejsou možné.
Skrze dialog přestává existovat učitel studentů, mizí i studenti učitele a vynořuje se nový
pojem: studující učitel mezi vyučujícími studenty. Učitel už není pouze tím, kdo učí, ale
tím, kdo se také učí sám v dialogu se svými studenty, kteří na oplátku rovněž vyučují,
zatímco jsou učeni. Stávají se společně odpovědní za proces, v němž všichni rostou.
V tomto procesu přestávají platit argumenty založené na „autoritě“; aby se mohla uplatnit,
musí autorita stát na straně svobody, nikoli proti ní. Zde nikdo neučí druhého, ani se neučí
sám. Lidé se učí navzájem, zprostředkovaně skrze svět, skrze poznatelné objekty, které
v bankovním konceptu vzdělávání „vlastní“ učitel.
..
Metoda vytyčování problémů neštěpí aktivity studujícího učitele: „nepoznává“ v jednu
chvíli a „nesděluje“ v druhé. On „poznává“ neustále, ať už si připravuje projekt, nebo
vede dialog se svými studenty. Nepovažuje poznatelné objekty za svůj soukromý majetek,
nýbrž za předměty zkoumání svého i svých studentů. Tímto způsobem pedagog vytyčující
problémy neustále re-formuje své úvahy úvahami studentů. Studenti – už žádní poslušní
posluchači – jsou nyní kritickými spoluvýzkumníky v dialogu se svým učitelem.
..
Studenti, kteří budou v rostoucí míře stavěni před problémy vztahující se k nim samotným
ve světě a se světem, budou v rostoucí míře tuto výzvu pociťovat spolu se závazkem na ni
odpovídat. Jelikož budou tuto výzvu vnímat ve spojení s ostatními problémy v celkovém
kontextu, nikoli jako teoretickou otázku, výsledné porozumění bude v rostoucí míře
kritické, a tudíž stále méně odcizené. Jejich odpověď na výzvu podnítí nové výzvy
následované novým porozuměním; a postupně studenti začnou sami vůči sobě cítit
závazek.
Vzdělání jako praxe svobody – oproti vzdělání jako praxi ovládání – popírá představu, že
člověk je abstraktní, izolovaný, nezávislý a odtažitý od světa; rovněž popírá myšlenku, že
by svět existoval jako realita nezávislá na lidech. V těchto vztazích jsou vědomí a svět
simultánní: vědomí nepředchází světu, stejně jako svět nepředchází vědomí.
74
..
Ve vzdělávání vytyčením problémů lidé rozvíjejí svou schopnost kriticky vnímat způsob,
jímž existují ve světě, s nímž a v němž se identifikují sami se sebou; přicházejí k poznání
světa nikoli jako statické reality, nýbrž jako reality stále se proměňující, transformující. I
když dialektické vztahy mezi lidmi a světem existují nezávisle na tom, jak jsou tyto
vztahy vnímány (nebo zdali jsou či nejsou vnímány vůbec), je rovněž pravdou, že podoba
činů, k nimž se lidé odhodlají, je do značné míry funkcí toho, jak sami sebe ve světě
vnímají. Učitel-student a studenti-učitelé tudíž simultánně reflektují sami sebe a svět, aniž
by tuto reflexi oddělovali od skutků, takže nastolují autentickou podobu myšlenky a činu.
Z citace Freireho textu vyplývá, že mezi klíčové principy „pedagogiky osvobození“
patří vedení dialogu mezi sociální pracovnicí a utlačovanými, kontrola vlastní moci ze
strany vzdělávajících, zplnomocnění (zapojení vzdělávaných do interpretace a řešení svých
problémů). Vedle toho Navrátil (2001) uvádí jako principy „kulturní alfabetizaci“, což je
prohlubování vědomí vlastní kultury, nebo „kodifikaci a dekodifikaci“, které sestávají
nejprve z popisu nějaké citlivé situace a následné diskuze, jejímž cílem je demaskovat
strukturální příčiny oprese.
5.2.2Příklad č. 2: „Divadlo utlačovaných“ Augusta Boala
Jedním z hlavních následovníků Paula Freireho, kteří navázali na jeho práci a kritiku
společnosti, byl brazilský režisér, dramatik, teoretik, spisovatel a pedagog Augusto Boal
(1931 – 2009), autor knih Theatre of the Oppressed (Divadlo utlačovaných) a The
Aesthetics of the Oppressed (Estetika utlačovaných). „Divadlo utlačovaných“ je
souhrnem mnoha technik, her a cvičení, které Augusto Boal považoval za zbraň proti
politickému útlaku a kterou rozvíjel zhruba od 60. let 20. století. Hlavní myšlenkou
Augusta Boala bylo obnovit chybějící dialog mezi lidmi skrze uměleckou formu, kterou
propůjčuje divadlo. Jeho cílem bylo docílit v každém člověku „revoluce“, která se projeví
ve schopnosti zkoumat a odhalovat utlačující sociální realitu a bojovat proti „každodenní
invazi“ privilegovaných ideologií. (Remsová, 2011)
Pedagogický princip „divadla utlačovaných“ je založen na transformaci jedince skrze
samotný proces tvorby, který Boal považoval již sám o sobě za transformativní. Věřil, že
skrze tvůrčí estetický proces, který podrobuje kritickému zkoumání konflikty námi žité
sociální reality, lze dosáhnout nejenom vlastního odhalení a poznání sociální reality, ale
také její transformace. K divadlu utlačovaných patří solidarita, kdy poznání vlastního
útlaku produkuje další práci s různými skupinami utlačovaných, a tím dochází k postupné
transformaci světa. Stěžejním pojmem „Divadla utlačovaných“ je „útlak“, který brání
75
lidem v realizaci jejich pravého lidství. Právě okolo útlaku a se záměrem poskytnout lidem
nástroje, aby ho dokázali rozpoznat a překonat, jsou vystavěny nástroje tohoto sociálnědivadelního
směru. (Remsová, 2011)
Jedním z témat, na které upozorňoval v souvislosti s „útlakem“, byla „konformita
vězně“. Jedná se o situaci, kdy je „útlak“ přijímán jako normální, protože se týká všech lidí
náležejících k utlačované skupině. Boal (in Remsová, 2011: 40) to uvádí na příkladu
norské ženy, která akceptovala situaci nižších platů žen s tím, že muži jsou za to hodní:
„´Ženy tady dostávají za stejnou práci nižší platy než muži. Tu větu jsem již předtím slyšel
mnohokrát v jiných zemích. Ale to, co řekla potom, mě rozesmutnilo. ´Ale víte, je to tak
normální a muži s námi dobře vychází, takže to nevadí. Více pomáhají, protože mají více
peněz.´ Protože muži byli hodní, ženy přijaly fakt, že jsou hůře placeny. To je velmi smutné,
protože se jedná o konformitu vězně. Vězně, který říká: ´Ano, jsem vězeň, ale můj pán je
pánem i ostatním.´ Ale to nic nemění na tom, že jste vězněm! Útlakem jsou podmínky, za
kterých dostáváte za stejnou práci méně peněz než muži.“
Utlačovaný v pojetí „Divadla utlačovaných“ není dle Boala člověk, který je v depresi
doprovázené pasivní, ale člověk, který se aktivně pokouší nějakým způsobem osvobodit,
avšak prohraje. Utlačovaný je člověk, který si v prezentovaném divadelním modelu klade
otázku „Co byste udělali na mém místě?“ a zároveň se jedná o otázku, která motivuje
diváka, aby vstoupil do hry, hledal a vyzkoušel různé alternativy jednání
v prezentované situaci útlaku. (Remsová, 2011)
„Divadlo utlačovaných“ Boal přirovnává k živému stromu, z jehož kmene vyrůstají
různé větve – další jeho techniky, které jsou mezi sebou pevně spjaty filosofickým,
etickým a politickým posláním tohoto divadla (Remsová, 2011). Remsová (2011)
představuje tři techniky „Divadla utlačovaných“:
 Za prvé se jedná o „Divadlo fórum“ – „techniku, v níž je publiku (utlačovaným)
předložen krátký příběh s problémovým tématem útlaku, v němž se protagonista –
hlavní postava (utlačovaný) příběhu snaží bojovat proti antagonistovi (utlačovateli),
avšak prohraje. Potom Joker (facilitátor) vyzve publikum k diskusi a také k jednání na
jevišti. Boal připravoval představení o nejzávažnějších problémech v Riu, jako byly
například nezaměstnanost, zdraví, bytové problémy, sexuální násilí, incest, postavení
žen a mladých lidí ve společnosti, duševní zdraví, drogy, apod., které hrávali před
zhruba třísetčlenným publikem. V „Divadle fórum“ se z pasivních diváků stávali
76
aktivní herci, kteří pátrali po možných strategiích jednání, jak se proti útlaku
v předložené situaci vzepřít.“ (Remsová, 2011: 44, 52)
 Druhou technikou je „Duha touhy“, která se zaměřuje skrze slova a živé obrazy na
prozkoumání původu vnitřního útlaku v osobnosti člověka. Boal se původně věnoval
výhradně tématům útlaku jako např. rasismus, sexismus, nevyhovující pracovní
podmínky, nedostačující mzda, policie zneužívající svou moc, atd. Lidé, se kterými
pracoval, však vedle této vnější formy útlaku, měli potřebu zabývat se také útlakem
vnitřním jako např. osamělost, nemožnost komunikovat s druhými, strach z prázdnoty
atd. Augusto Boal tomuto útlaku nejprve nevěnoval pozornost, ale postupně začal svůj
původní postoj vůči těmto neviditelným formám útlaku přehodnocovat. Uvědomil si,
že díky své zkušenosti s krutou a brutální sílou útlaku v Brazílii vždy hledal k boji proti
tomuto útlaku pouze konkrétní „policisty“, kteří tuto moc aplikovali. Avšak začal se
zabývat myšlenkou, jací „policisté“ způsobují tento neviditelný vnitřní útlak. Vyslovil
hypotézu, „že policisté jsou sice v našich hlavách, ale jejich velitelství a kasárna jsou
venku.“ a začal hledat, jak se tito „policisté“ dostávají do našich hlav a vynalézt
způsob, jak je odstranit. Technika „Duha touhy“ spočívá v myšlence, že všechny
morální a politické hodnoty společnosti, všechny její struktury dominance a moci,
všechny její mechanismy útlaku jsou prostoupeny také v nejmenších jednotkách naší
sociální organizace, jako jsou např. jedinec, pár či rodina. Každý jednotlivý příběh
člověka tak může být zobecněn na celou společnost. (Remsová, 2011: 49-51)
 Třetí technikou je „Legislativní divadlo“, jehož cílem bylo převést návrhy vzešlé
z publika „Divadla fórum“ do zákonné podoby. „Legislativní divadlo” dokázalo hravou
formou prostřednictvím „Divadla fórum“ vtáhnout do politiky i lidi, kteří se o politiku
příliš nezajímali. Zapojením se do diskuse v „Divadle fórum” se tito lidé přímo podíleli
na tvorbě legislativy, neboť návrhy publika byly zpracovávány odborným týmem do
podoby vyhlášek a zákonů, které byly potom dále podstoupeny městské radě
k projednání. Boal propojil své aktivity v „Divadle utlačovaných“ s politickým
působením v místní radě Rio de Janeira a každodenní problémy utlačovaných přenášel
do „Legislativního divadla“, kde byly hledány cesty jak převést návrhy diváků do
zákonů a vyhlášek. Během Boalova mandátu bylo navrženo 39 zákonů a schváleno 13
městských vyhlášek. Po ukončení jeho mandátu v roce 1997 byl prosazen první
brazilský zákon o ochraně svědků zločinu na federální úrovni. (Remsová, 2011: 50-55)
77
Mertová (2006) uvádí jako další techniky například „Novinové divadlo“ (odhaluje
manipulaci masových sdělovacích prostředků poplatných dominující ideologii),
„Neviditelné divadlo“ (probíhá venku či ve veřejném prostoru k nic netušícím
kolemjdoucím a jeho cílem je vytrhnout lidi z lhostejnosti), „Divadlo fotorománu“ (pracuje
s obláčkovými texty časopisů), „Divadlo mýtu“ (demaskuje skryté významy pohádek,
pověr a legend), „Analytické divadlo“ (postavy divadla jsou charakterizovány v jejich
sociálních rolích a je rozpoznáváno, jak se mění situace při změně sociálních rolí),
„Divadlo rituálů a masek“ (odhaluje masky a rituály sociálního chování, které jsou
určovány sociálními normami) či „Divadlo obrazů“ (lidské tělo zde funguje jako plátno či
socha, které odhalují původní útlak a nabízí možné změny).
Koncepci „Divadla utlačovaných“ lze nalézt i v České republice. Například Katedra
sociální pedagogiky Masarykovy univerzity takto pracovala se žáky základních a středních
škol a představení realizovala jako součást preventivního programu. Remsová (2011: 64-
65) znázorňuje strukturu představení následovně:
 Seznámení s účastníky.
 Průpravné hry a cvičení divadla utlačovaných.
 Vysvětlení pravidel divadla fórum:
o Joker (facilitátor, který zprostředkovává komunikaci mezi publikem a
postavami)
o STOP (příběh se odehraje nejprve v celku, tak aby se s ním seznámili, a teprve
při druhém hraní do něj mohou zasáhnout podle určitých pravidel. Při druhém
hraní diváci stopují představení zvoláním STOP v situaci, kdy tuší, že by se
některá z postav mohla zachovat pro ně nevhodným způsobem. Diváci mají
právo vyměnit postavu na jevišti a zahrát situaci tak, jak si představují, že by se
mohla postava zachovat, aby situace dopadla lépe než v původním příběhu.
Dále mají diváci právo, pokud nechtějí přímo hrát na jevišti, navrhnout postavě,
jak by se měla v dané situaci zachovat).
o Horká židle (aby diváci získali o postavách příběhu více informací, mohou si
kdykoli kteroukoli z postav pozvat na tzv. horké křeslo a přímo s ní
komunikovat, klást jí otázky).
o Vnitřní hlas (protože na horkém křesle nemusí postava vždy mluvit pouze
pravdu, mají možnost se jí ptát na její tzv. vnitřní hlas. Postava pak pravdivě
odpovídá, co si o situaci skutečně myslí, jak o problému přemýšlí.)
78
o Simultánní dramaturgie (diváci se stávají zároveň autory)
o Hra v roli.
o Dodržování charakteru.
 První přehrání „Divadla fórum“.
 Zahájení komunikace o tématu s Jokerem.
 Druhé chronologické přehrání „Divadla fórum“ zastavované publikem: Po
úspěšných intervencích publika se další scéna odehrávala v závislosti na nové,
změněné situaci.
 Zpětná vazba s publikem.
 Poděkování.
Mertová (2006) popisuje využití „Divadla fórum“ v rámci projektu Amaro Teatros na
Základní škole Vranovská Brno, jehož cílem bylo nabídnout romským dívkám a chlapcům
techniku dramatické výchovy jako prostředek k nalezení vlastní identity, sebepřijetí a
konstruktivního řešení situací vnitřního nebo společenského konfliktu.
5.3 Kritika „antiopresivní/antidiskriminační“ sociální práce
AOP je kritizována za nedostatečnou hloubku analýzy, kterou věnuje každé partikulární
formě oprese, a za to, že se pak individuální oprese může ztrácet ve snaze integrovat
všechny typy oprese. (Peters, 2012) Na jedné straně je problematické zjišťovat, jak se
jednotlivé formy oprese vzájemně kombinují a ovlivňují (obzvláště pro sociální pracovnice
nevybavené znalostí sociologických výzkumných metod), a na straně druhé může vést tato
snaha „analyzovat vše“ k tomu, že zásadní forma oprese zůstane mimo pozornost
sociálního pracovníka. Například Graham a Schiele (2010) se domnívají, že postavení
všech forem oprese na stejnou úroveň či rovnocenný postoj k jejich důležitosti mohou vést
k podcenění rasismu ve společnosti. Sami utlačování nemusí vnímat všechny formy útlaku
jako rovnocenné. Podle jejich názoru došlo díky prosazení AOP k zastínění problematiky
rasismu.
Jiným zdrojem kritiky je kooptování AOP mainstreamem sociální práce. Přes svou
na první pohled emancipační rétoriku, která klade důraz na politickou korektnost, mohou
posilovat stereotypní způsoby práce. Především v modernistickém pojetí mají tendenci
zdůrazňovat rozdíly mezi skupinami, používat opozita a hierarchie (např. „jiný“ ve smyslu
79
„ne-normální“), což v důsledcích vede legitimaci rozdílů a upevňování moci dominující
skupiny. (Peters, 2012)
Konkrétně na kritiku Freireho koncepce vzdělávání se mimo jiné zaměřuje Remsová
(2011). Uvádí, že jedním ze zdrojů kritiky tohoto přístupu je, „že není teoreticky plně
rozvinutou a vyrovnanou filozofií, ale že Freire rozvíjel pouze ty části výchovné
koncepce, které jej zajímaly v kontextu jeho vlastních osobních zkušeností a soudobé
politické a ekonomické situace v Brazílii. Jeho koncepce je tedy považována jen za jistou
syntézu jeho výchovných perspektiv a přesvědčení a chybí jí řádné teoretické zakotvení
pomocí argumentace v duchu tradičních akademických požadavků.“ (Navrátil in Remsová,
2001)
Remsová (2011) také připomíná kritiku, která Freireho koncept považuje jen za
omezeně aplikovatelný v jiném časoprostoru, než byla Brazílie 40. až 60. let. Podle
kritiků je natolik svázána s konkrétní situací v Brazílii v této době, tedy s obdobím
revolučním a porevolučním, že ji v jiných podmínkách, např. podmínkách současné
evropsko-americké společnosti, nelze použít. Sama se ovšem domnívá, že jde jen o to, jak
Freireho poznatky implementovat do konkrétních kontextů různých zemí.
80
6 „Postmodernistická kritická perspektiva“ resp.
„kritická teorie“ v sociální práci56
Kluk: „Nesnaž se tu lžíci ohnout. Nejde to. Zkus si jen uvědomit pravdu.“
Neo: „Jakou pravdu?“
Kluk: „Že žádná lžíce není.“
Neo: „Žádná lžíce není?“
Kluk: „Lžíce se neohýbá, to děláš ty.“
Matrix
V poslední kapitole bude nejprve věnována pozornost měnícímu se kontextu sociální
práce, jehož pochopení je klíčové pro porozumění „postmodernismu“ v sociální práci. Poté
budou představeny klíčové principy „postmodernistické kritické perspektivy“, následně
příklad její implementace do praxe na „diskursivní analýze“ Amy Rossiter a na závěr
kritické připomínky.
6.1 Druhá vlna modernizace, postmodernismus a sociální
práce
Vývoj sociální práce vždy odráží vývoj společnosti. Abychom pochopili, jak a proč
sociální práce funguje, je třeba rozumět fungování společnosti. Proto Chytil (2007)
zdůrazňuje potřebu sociálních pracovnic orientovat se v širších společenskovědních
souvislostech a kritizuje vzdělávání orientované na osvojování úzkých kompetencí
orientovaných výhradně na poptávku trhu. Tím myslí požadavky zaměstnavatelů sociální
práce, kteří často poptávají „dělníky sociální práce“, kterým stačí znát dávkové systémy,
správní řád a konkrétní software. Jenže aby sociální pracovníci dokázali reflektovat, jak
dominující společenské trendy ovlivňují jejich pojetí sociální práce, měli by mít přehled
v oborech, které se věnují vývoji modernizace společnosti (např. historii a sociologii). Bez
tohoto širšího porozumění, jak funguje sociální práce v měnící se společnosti, hrozí, že
sociální pracovnice se stanou loutkami, které nevědomky klientům více škodí, než
pomáhají. Sociální pracovníci si pravděpodobně budou muset vybrat, zda chtějí být trubci
monotónně plnícími úkoly dominující ideologie, nebo zda chtějí být královnou, která
přemýšlí a ovlivňuje dění. K přemýšlení je však třeba vědomí o společenském bytí a
fungování. Na závěr odstavce nelze nezmínit, že lze předpokládat, že zaměstnavatelé
budou poptávat spíše trubce, protože chtějí poslušné zaměstnané, kteří bez reptání plní
56
Oba pojmy používám v následující kapitole jako synonyma.
81
jejich zadání. Všem praktickým dilematům sociálních pracovnic tak předchází jedno
fatální filozofické, a to „vědět, tudíž konat a tudíž mít problémy, či nevědět, tudíž nekonat
a tudíž se netrápit“.
Profesionalizovaná sociální práce je spojena se společností, která bývá označována
jako „moderní“ či „industriální“. Vznikla jako reakce na první fázi modernizace, která se
vyznačovala selháváním tradičních institucí jako širší rodina, sousedství, komunity – tedy
tzv. institucí primární sociability (soudržnosti). Když tyto instituce přirozené podpory
přestávaly být schopny fungovat jako opora a ochrana lidí v kritických situacích, začaly
být uměle vytvářeny tzv. instituce sekundární sociability. (Keller, 2007) Jednou z nich je
právě sociální práce, která nahradila tradiční sociální opory (Chytil, 2011). Jinými systémy
sekundární sociability jsou například různé systémy pojištění, sociální stát či formální
organizace specializující se na řešení různých sociálních problémů (např. domovy pro
seniory nahradily výměnky a péči dětí o rodiče). První fáze modernizace vyvrcholila po
druhé světové válce, kdy se se kladl důraz na sociální jistoty a společnost blahobytu.
V současné době se nacházíme ve druhé fázi modernizace, která se vyznačuje ztrátou
celé řady jistot a nejasností dalšího vývoje (viz např. Chytil, 2007). Modernizace je
tentokrát namířena proti institucím sekundární sociability a její součástí jsou požadavky na
jejich zeštíhlení, redukci, odbourání, je zpochybňována jejich legitimita (např. sociální
pracovnice již nejsou označovány jako ty, co pomáhají, ale jako ty, co problémy vytvářejí,
protože svou pomocí zneschopňují lidi či pomáhají nezasluhujícím). Společnost ve druhé
fázi modernizace se již označuje jako „postindustriální“, „reflexivní modernita“ (Ulrich
Beck), „tekutá modernita“ (Zygmunt Bauman) či společnost „postmoderní“ (s tímto
termínem bude pracovat následující text). (Chytil, 2007)
„Postmodernitou“ bývá označována široká škála změn charakterizujících současnou
západní společnost, zatímco „postmodernismus“ je teoretická pozice zaujímaná ke
společenským jevům (Fawcett, Featherstone, 2000). Mezi znaky „postmoderny“ patří
fragmentarizace lidského bytí, pluralismus, odmítání univerzálních principů a objektivního
poznání. Odpůrci postmoderního bytí – tzv. „postmodernismus reakce“ - by použili
přirovnání k chaosu, ztrátě tradičních hodnot, mizení jistot. Jeho zastánci – tzv.
„postmodernismus odporu“ - opěvují toleranci, svobodu, respekt k rozdílnostem,
multikulturalitu. (Janebová, 2005: 70)
82
Moderní společnost má své kořeny v období osvícenství 17. a 18. století, kdy začalo
převládat přesvědčení, že svět lze vysvětlit racionálně pomocí vědeckých disciplín. Věda
do značné míry nahradila Boha a převzala monopol na pravdu. I ona začala vytvářet
„objektivní pravdu“, jak funguje svět. „Postmodernismus“ tuto víru v „objektivní realitu“
poznatelnou rozumem odmítá. (Kappl, 2005: 55) Za otce postmoderní skepse nad
objektivním poznáním je považován Francois Lyotard (1993), který zpochybnil
důvěryhodnost velkých metanarativních příběhů. Zatímco v moderní společnosti lidé věřili
ve „velké příběhy“ jako náboženství, věda, demokracie, manželství, stát apod., tak
„postmodernismus“ se vyznačuje jejich zpochybňováním, upozorňuje na jejich selhávání a
hledá jejich mocenské aspekty. Nedůvěryhodnost těchto „velkých příběhů“ vede lidi na
jedné straně k nejistotě, kde je vlastně pravda, ale na druhou stranu dává lidem prostor pro
volbu mezi vícero výklady světa. To, co jedni nazývají morálním relativismem, mohou
druzí považovat za příležitost k toleranci.
Například Wolfgang Welsch (1993) „postmodernu“ vítá, když oceňuje, že „sen o
jednotě” (o jediném výkladu světa) je nahrazován radikální pluralitou (společností, jedinců,
teorií atd.). Nachází v „postmoderně“ řadu nových možností, jak kultivovat společnost.
„Postmoderna“ podle něj plní sliby osvícenství, protože ruší všechny totalizace a
superdiskurzy. Ruší všechny zjednodušující kategorizace a požaduje po lidech vhled do
druhých pro jejich posouzení či odsouzení. „Postmoderna“ je tedy založena eticky, protože
se zastává rozmanitých životních forem a jednání. Poněkud skeptičtěji popisuje
„postmodernu“ Zygmunt Bauman (1995), který ji vnímá jako stav společnosti, kdy existuje
ochota připustit, že zdánlivě smysluplné bytí je podloženo chaosem. (Janebová, 2005: 72)
„Postmodernistická perspektiva“ sociální práce vychází z poststrukturalismu,
respektive postmodernismu57
, především z prací Michela Foucaulta, Jaquese Derridy a
Jeana-Francoise Lyotarda. Tyto postsměry lze charakterizovat jako kritické postoje
k modernistickým pokusům o podřízení světa jedné jediné vševysvětlující vizi (Kappl,
2005), či nový způsob přemýšlení o věcech (Fook, Pease, 1999) nebo jako analýzu
57
Za společnou charakteristiku obou post-směrů lze považovat averzi k jasným pozitivistickým definicím a
kategoriím. Poststrukturalismus je chápán jako diskurs modernismu a o modernismu, jako způsob pohledu na
svět, který zdůrazňuje konstruovanost identit a zájmů, konfliktů a aliancí, sociálních a politických institucí,
čímž připouští kolektivní konstrukci identit. Oproti tomu postmodernismus připouští pouze malé příběhy z
heterogenních „pozic subjektu“ individuí a odmítá jednotící, všezahrnující a obecně platná vysvětlení a snaží
se je nahradit rozdílností a jednotlivostí. Texty k sociální práci se rozlišením těchto dvou pojmů příliš
nezaobírají a za postmodernistické myšlení je vydáváno i to, co by filosofie patrně vymezila jako
poststrukturalismus. Tak je činěno i v tomto textu.
83
dominujících diskursů58
(Philips, Jorgensen, 2002). Fundamentální postmodernistickou
otázkou je, „co vytváří Pravdu a „realitu“? Vzhledem k této otázce se jeví jako klíčové
téma „jazyka“, když postmodernistky kladou do souvislosti propojenost „vědění“ a
„moci“. „Realita“ a Pravda jsou pak chápány jako sociálně konstruované.
Jako příklad postmodernistického myšlení lze uvést následující otázky: Opravdu
existuje „krása“, nebo se jedná o konstrukt, který vytvořili lidé tím, že měli potřebu
zjednodušit rozdíly mezi sebou? Analogicky k citátu z filmu Matrix: Žádná „krása“ není.
Není? „Krása“ neexistuje. Vytvořili ji lidé v rámci své komunikace. Dále je třeba se ptát:
Kdo rozhoduje o tom, co je krásné? Komu to přináší prospěch? Kdo naopak ztrácí? Jaké
mechanismy přispívají k tomu, že je tento stav akceptován? Namísto „krásy“ lze doplnit
„pohlaví“, „postižení“, „sexuální orientace“, „rasa“, „stáří“ atd.
„Postmodernismus“ ovlivňuje sociální práci od poloviny 90. let, kdy začaly probíhat
diskuze o tom, jak post-industriální/postmoderní společnost ovlivňuje „sociálno”. V roce
1994 Howe (in Parton, Marshall, 1998) položil otázku: „Pokud je sociální práce dítětem
moderny, existují nějaké pevné principy, které by definovaly podstatu sociální práce ve
světě postmoderní nejistoty?“ Moderní slib ustavení řádu, jistoty a bezpečí nebyl naplněn a
začal narůstat pocit, že neexistují žádná univerzální kritéria jako „Pravda“ reprezentovaná
vědou nebo spravedlnost reprezentovaná etikou, kterými by se mohla sociální práce
univerzálně řídit. Obdobně Martha Heineman-Pieper rozpoutala v 90. letech v diskursu
sociální práce bouřlivou výměnu názorů o postmodernismu svým kritickým článkem
„Budoucnost výzkumu sociální práce“, ve kterém prudce napadla stávající výzkumné
paradigma sociální práce jakožto pseudovědeckou utopii. (Kappl, 2005)
Kappl (2005) upozorňuje, že „postmodernismus“ neměl vstup do sociální práce vůbec
lehký, protože postmodernistické otázky mohou zpochybňovat samotnou legitimitu
sociální práce. Jedná se zejména o následující výhrady „postmodernismu“ vůči
modernisticky pojaté sociální práci:
 Upozorňuje na „krizi poznání” a konec „Pravdy“, což znamená, že se vynořují
nové otázky zaměřené na podstatu a původ našich znalostí. Postmodernismus se obecně
táže: „Jak víme, co víme?” a v rámci sociální práce se tato otázka transformuje do podoby:
„Kde bere sociální práce své specifické vědomosti?” (Fawcett, Featherstone, 2000) Jedná
se o zpochybňování „Pravd“ sociální práce. Pravděpodobně většina sociálních pracovnic,
58
„Diskurs“ bývá vymezován jako dílčí způsob, kterým je mluveno o světě a rozuměno světu (Peters, 2012).
84
které studovaly, si vybaví řadu teorií, definic a klasifikací, které se buď musely učit, nebo
jim je alespoň podbízejí učebnice psychologie, sociologie ale i sociální práce. Typologie
klientů, typologie problémů, etapy práce, kauzální vztahy (např. neúplná rodina vede k
problémům chování) apod. mohou být jejich příkladem. Postmoderní perspektiva
zpochybňuje platnost těchto modelů. A priori neprohlašuje, že neplatí, pouze nabádá k
jejich reflektovanému užívání. Pomáhající by měli vždy při použití určité teorie přemýšlet,
k jakým vedlejším důsledkům by mohla její neuvážená aplikace vést, co je za ní, zda je
skutečně tak nezpochybnitelná, jak se na první pohled zdá, nakolik zjednodušuje realitu
apod. (Janebová, 2005) Příklady „Pravd“ sociální práce, u nichž je užitečné položit si
otázku, kde se vzaly, mohou být:
o Dítě potřebuje být do tří let celodenní péči matky.
o Jesle jsou institucí, která pečuje špatně o děti a dítěti poškodí psychiku.
o Senioři ve svých životech již nechtějí nic měnit.
o Romové nechtějí pracovat.
o Za znásilnění si mohou ženy samy, protože svým chováním provokovaly.
o Domácí násilí je pouze problémem patologických jedinců.
o Odhalení příčiny problému povede k jeho řešení.
o Děti potřebují „mužský vzor“ a „ženský vzor“. (A proto lesby a gayové
nemohou být dobrými rodiči).
 „Postmodernismus“ upozorňuje na normativní roli sociální práce a „konec
nevinnosti“ sociální práce. Fawcett a Featherstone (2000) označují tento jev jako „krizi
identity”, která spočívá v reflexi mocenského aspektu sociální práce. Opět lze tuto krizi
přeložit do otázky: „Nakolik je sociální pracovník nezávislý při práci s klienty a nakolik je
naopak svázán dominující koncepcí vládnutí?” (podrobněji viz níže v kap. 6.2.1) Ke všem
výše uvedeným „Pravdám“ lze položit otázku, čemu respektive komu tyto „Pravdy“
slouží? Kdo z nich profituje? Tyto otázky demonstrují posun od „hledání Pravdy“ k
hledání toho, „jak jsou Pravdy produkovány“. Poznání není neutrální, ale reprezentuje
požadavky moci. Proto Trinder (2000) navrhuje zkoumat, jak diskurzy (texty, jazyk,
chování, politika, praxe) konstruují subjekty.
Například Foucault (2003) zavedl koncept tzv. „pastorální moci“, založené na principu, že
určití lidé mohou sloužit druhým na základě statusu. Původně to byli kněží v rámci
zpovědi, pak psychoanalytici v rámci terapeutického rozhovoru a novou pastorální moc
obhospodařuje stát prostřednictvím sociálních pracovníků. Cíl je vždy stejný – utvářet
představy lidí o světě na základě kontroly normality. Na základě tzv. vědeckého poznání
85
je definováno, co a kdo je normální a co a kdo podmínky normality nenaplňuje. Tím, jak
se člověk srovnává s měřítky normality sám v sobě, stává se skrze objektivace sám
subjektem. Stát tak již nepotřebuje násilí k výkonu moci, protože člověk se stává sám sobě
jejím subjektem. Klasická sociální práce chápe „moc definovat“ neboli moc profesionální
odbornosti jako neutrální, založenou na objektivních faktech. To sociální práci dodává
jakýsi punc objektivity či nevinnosti. Profesionálové jsou ti, kdo znají pravdu. Mají k
dispozici jazyk, kategorie a programy, které jsou jednotně nastaveny a marginalizují určité
skupiny jako „ty jiné”. Normalitě pak rozumí právě díky systému exkluze.
Postmodernisté tvrdí, že idea nezávislé objektivní pozice mimo sociální vztahy je sama
nositelem autority. Tak ukončují „věk nevinnosti” sociální práce. Prací s marginálními
lidmi sociální práce dle nich přispívá k upevňování definice marginality. (Janebová, 2005)
 „Postmodernismus“ zpochybňuje vědecké metody sociální práce – zejména
objektivitu těch pozitivistických, které mají ambici zobecňovat (Kappl, 2005). Trinder
(2000) kritizuje pozitivistické metody zaměřené na hledání objektivní reality pro jejich
vzdálenost této realitě. Komplexita lidských vztahů a intervencí nemůže být zachycena
prostřednictvím kvantitativních metod. Postmodernistky upozorňují, že každý výzkum je
podmíněn naším jazykem, kulturou, vírou, očekáváními či zkušenostmi.
Například kvantitativní výzkumy často zkoumají výskyt určitého jevu v závislosti na
proměnných „muž“ či „žena“. Trinder (2000) považuje za paradox, že pohlaví je
považováno za „nezávislou“ proměnnou, která ovlivňuje jiné „závislé“ proměnné. Tak se
mohou objevit interpretace výzkumů, že ženy podléhají mentální anorexii 10 až 20krát
častěji než muži. Prezentace podporuje stanovisko, jako by pohlaví bylo příčinou nemoci.
Je tak ignorován silný sociální tlak na vzhled ženského těla. Nikoliv pohlaví, ale
komunikace o ideálním vzhledu žen může být příčinou anorexie. (Janebová, 2005)
 Postmodernistky patří mezi nejsilnější kritičky odcizení teorie od praxe sociální
práce, kdy jsou znalosti a teorie výzkumnic velmi málo použitelné pro praktičky, které se
pohybují v terénu. Fook (2000) pak klade otázku: „Pokud jsou zpochybněny moderní
teorie sociální práce, na jakých znalostech by měla stavět a jak by mělo docházet k její
legitimaci?“ Moderní sociální práce má jasno: vědci a experti získali určité technické,
racionální a objektivní znalosti v rámci standardizovaného vzdělání. To je nadřazuje
praktikům i klientům. Oproti tomu se postmoderní perspektiva podle Fook (2000)
nevztahuje k poznání obecnému ale ke kontextuálnímu. Teorie užívané praktičkami by
měly být vztaženy induktivně ke kontextu - tedy od praxe k teorii, nikoliv deduktivně - od
aplikace teorie na situace.
V rámci vysokoškolského vzdělávání jsou studentky učeny řadě téměř nepoužitelných
teorií, které jsou vypůjčeny z jiných humanitních disciplín. Naproti tomu je věnována
86
malá pozornost praxi. Řečeno slovy univerzitního rebela Davida Druckera (2005) - hodně
se o ní mluví, ale málo se dělá – což znamená, že není dobře zajištěna a zorganizována,
ani ohodnocena přiměřeným počtem kreditů na školách. Drucker popisuje výuku sociální
práce jako zaostalou a proti logice, protože teorie neodráží realitu bytí. Studenti by naopak
měli začínat své vzdělávání v realitě a vytvářet teorii z jejich zkušeností v terénu. A totéž
platí i pro akademičky a praktičky: Pokud mají teorie odrážet realitu, musí z ní vycházet.
(Janebová, 2005)
6.2 Východiska a principy „postmodernistické kritické
perspektivy“ v sociální práci
V literatuře příliš nelze nalézt explicitní rozlišení mezi „postmodernistickou sociální
prací“ a „kritickou teorií“ (postmodernistickou kritickou perspektivou) sociální práce.
Velká část autorek je ztotožňuje a automaticky předpokládá, že postmodernistické teorie
jsou „kritické teorie“, protože se zabývají tématem moci (ve vztahu k vědění). Autorky a
autoři jako například Jane Fook, Bob Pease či Peter Leonard takové ztotožnění
automaticky nepřebírají. Perspektivu, kterou rozvíjejí, nazvali „postmodernistickou
kritickou perspektivou“, čímž dávají na srozuměnou, že ne každý „postmodernistický“
způsob sociální práce musí být nutně „kritický“. Obdobně Alway (in D´Amico, 2007) si
všímá, že postmodernistické teorie mohou být někdy až protikladné, když u nich lze
sledovat radikální, apolitické či konzervativní tendence. I Mullaly (2007) rozlišuje
rozmanité variace postmodernistické sociální práce od nihilistických a individualistických
po „kritické“. V následujícím textu budou „postmodernistické“ proudy, které nejsou
„kritické“ označovány dle Mullalyho (2007) jako „individualistické“, vzhledem k tomu,
že přehlížejí potřebu změn na úrovni sociálního prostředí.
Oba proudy („kritický“ i „individualistický“) mají společné například důraz na
pluralitu, diverzitu, skepsi k binárnímu vnímání světa skrze opozita (například
mužský/ženský, expert/klient, teorie/praxe, heterosexualita/homosexualita, pravda/lež,
my/oni), sociální konstruovanost světa, význam jazyka či vědění, krizi vědění či znalostí,
partnerství pracovnice a klientky. V českém kontextu jsou jejich základní charakteristiky
popsány např. Kapplem (2005) nebo Janebovou (2005). V těchto skriptech bude pozornost
věnována spíše tomu, co „postmoderní kritickou perspektivu“ sociální práce odlišuje od
„individualisticky“ postmodernistické sociální práce.
Z hlediska přístupů uváděných Kapplem (2005) lze k „individualistickým“ přístupům
postmodernistické sociální práce řadit především „perspektivu silných stránek“, někdy
87
„narativní terapie“ či „přístup zaměřený na řešení“. Oproti tomu mezi „kritické teorie“ je
vhodné začlenit Kapplem uváděný „poststrukturalistický přístup“, který je autorem
doporučován zejména komunitním pracovnicím a jehož cílem je politická změna, „sociálně
konstruktivistický přístup“ Johna Winsladea či „kritickou narativní terapii“. Obdobně tam
je možné zařadit „politiku pro život“ Harryho Fergusona, která se angažuje ve prospěch
seberealizace lidí (Navrátil, 2005).
„Postmodernistická kritická perspektiva“ sociální práce se pokouší navázat na
„kritickou tradici“ sociální práce a na „radikální perspektivu“ a zakomponovat do ní
postmodernistickou kritiku. Odmítáním objektivní reality paradigma modernistické
„kritické sociální práce“ konfrontuje ve vztahu k nárokům na Pravdu - zejména u
některých radikálních, feministických a antirasistických proudů. Konfrontuje jejich
normativitu a představu „správného“ světa jako klamné iluze objektivní reality. Představa
takové univerzální „Pravdy“ ve svých důsledcích může marginalizovat ostatní „jiné“ hlasy.
(Leonard, 1999) Např. platí-li „Pravda“, že všechny ženy jsou stejně utlačované
patriarchátem, mohou tím být marginalizovány hlasy žen jiných ras, sexuálních orientací či
jiných znevýhodnění.
„Postmodernistická kritická perspektiva“ sociální práce si klade otázku, jak zachovat
to, co bylo pozitivní a osvobozující na modernistické „kritické sociální práci“, ale zároveň
postmodernisticky dekonstruovat problematické elementy v metapříbězích feminismu,
marxismu či jiných kritických perspektiv, aby tyto příběhy zahrnovaly i hlasy
marginalizovaných (Leonard, 1999). Níže budou uvedeny klíčové principy, na kterých
staví „postmodernistická kritická perspektiva“.
6.2.1Reflexe disciplinární moci sociální práce, pozičnost, reflexe
předsudků, reflexe dominujícího diskursu
Sociální práce, inspirovaná „kritickou teorií“, se zaměřuje především na analýzu moci
(Rossiter 2000). K potřebě analyzovat moc při výkonu sociální práce přispěl především
Michel Foucault (2003), který upozornil na tzv. „disciplinární moc“, zabudovanou
v sociálních vztazích. Tato moc není regulována trestem, ale kontrolou „normality“.
Nejedná se pouze o represivní moc, ale především o moc produktivní, o moc produkovat
pravdu, moc definovat „normalitu“. Jedná se o moc, která „kultivuje“, aby mohla třídit a
trestat ty, kdo nejsou „normální“. Jde primárně o moc nad situací, nikoliv nad druhými. Je
88
založena na procesu objektivace, skrze který se člověk stává subjektem, když si myslí si,
že to co dělá, je jeho volbou. Lidé sami od sebe chtějí naplňovat kritéria „normality“, čímž
reprodukují stávající sociální realitu.
Sociální práce je funkčním nástrojem takovéto „disciplinární moci“. Ne, že by
výhradně sama produkovala „Pravdu“, naopak většinou je spíše poplatná širšímu
kulturnímu kontextu (viz Musil 2008, Šveřepa 2008, Janebová 2008), ale tím, že se má
zasazovat o „normální fungování“ svých klientů, může se stát nástrojem separujících
praktik, skrze které jsou konkrétní lidé označeni jako „normální“ či „nenormální“. Do
praxe tento přístup tedy doporučuje kritickou reflexi uplatňování vlastní moci.
Moc by měla být reflektována nejenom s hlediska osobních hodnot, ale i z hlediska
dominujících hodnot. V prvním případě by sociální pracovníci měli reflektovat vlastní
„pozičnost“ (či pozicionalitu) (Rossiter, 2000) či vlastní „předsudky“ (Cecchin a kol.,
1994). Cecchin a kol. (1994) popisují „předsudky“ jako důsledek pracovníkových
„poranění“ získaných zkušenostmi v průběhu života v lidské společnosti. Mezi taková
„poranění“ patří například „Pravdy“ typu, že „hierarchie v rodině musí být jednoznačná“,
„otevřená komunikace je cesta ke šťastnému manželství“, „bezdomovci si za svou situaci
mohou sami“, „muž je živitel rodiny“ apod. Domnívají se, že by pracovnice měly tyto své
„předsudky“ brát vážně, že je nelze jednoduše potlačit. Za cestu, jak se s těmito
„předsudky“ vyrovnat, považují „zrcadlit své předsudky ostatním“ (kolegům, klientům) –
např. „Mám fantazii, že..“, nebo „Moje zkušenost je…, ale vaše zkušenost může být jiná..“.
Je to cesta, jak snižovat hierarchii ve vzájemných vztazích.
Sociální pracovnice by měly být kritické i k celospolečenskému systému hodnot,
který ovlivňuje jejich práci. Příklad, jak mohou sdílené představy o rolích žen a mužů ve
společnosti ovlivnit rozhodování sociální pracovnice v oblasti sociálně právní ochrany dětí,
ukazuje následující text (Janebová, 2010):
Z hlediska tendence stereotypně nahlížet na ženy a muže ve vztahu k péči o děti jsem
nalezla dva relevantní momenty. Za prvé především v začátku spolupráce s paní
Kukačkovou jsem stereotypně předpokládala, že dítěti je vždy nejlépe s matkou (P1).
V podstatě jsem nepřipouštěla možnost, že v určitých případech může být umístění do
ústavní výchovy pro děti lepší variantou či může být příležitostí pro matku, aby během
pobytu dětí v ústavu stabilizovala své záležitosti, aby se děti mohly vrátit do funkčního
89
prostředí nastálo. Tento stereotyp mě silně ovlivňoval směrem k nezasáhnutí.
Za druhé ve zkoumané situaci „sex ve čtrnácti“59
jsem při rozhovoru zapomněla oslovit
nevlastního otce, který se také účastnil sezení, a mohl přinést do situace nová fakta.
Reprezentuje to poměrně rozšířený stereotyp, kdy je za kompetentního a také
zodpovědného rodiče považována pouze matka, a kdy se o otcích hovoří jako o
zapomenutých rodičích.
Stereotypy vázané k sexuálnímu chování žen jsem taktéž nalezla dva. První se vztahoval
k paní Kukačkové a situaci „stěhování do Ostravy“60
. Když klientce pomáhal muž,
kterého označovala za strýce, předpokládala jsem, že za tím asi bude nějaký sexuální
vztah. Ukazují to mé poznámky (P3): „..mně i kolegyni v týmu připadá vztah klientky ke
strýci podezřelý a přistihujeme se při tom, že nás napadá, zda s ním nemá nějaký sexuální
vztah (směna typu: já tě odvezu kamionem, nebo ti dám peníze, ale ty mi dáš sex). Jedná
se ovšem o nepodloženou hypotézu, kterou u klientky nemáme odvahu ověřovat (až na
věty typu: „to máte ale úžasného strýce“, „ to se jen tak nevidí taková péče od strejdy“)“.
Kladla jsem si otázku, proč by jí strýc jen tak pomáhal, a předpokládala jsem, že klientka
používá sex jako platidlo za pomoc. Tento stereotyp mě vedl ke skepsi vůči variantě
stěhování do Ostravy, protože až se „strýc“ klientky nasytí, zbaví se jí stejně jako její
předchozí partneři.
Druhý stereotyp se vázal ke zkoumané situaci „sex ve čtrnácti“. Vzhledem k pověsti
Sabiny, o které se mezi pomáhajícími říkalo, „že má slabost pro starší muže slovenské či
jiné národnosti“ (D6), předpokládala jsem, že pokud měla sex, musel být dobrovolný.
Princip tohoto stereotypu „veselé dívky nelze zneužít“ je podobný, jako že „prostitutku
nelze znásilnit“. To mě mohlo vést k bagatelizaci celé situace a k nezasáhnutí.
V praxi pak nejrůznější kategorizace a teorie sociální práce mohou nelegitimně
ukázňovat klienty, aby se přizpůsobovali diskriminujícím společenským normám a
hodnotám. Asquith (2002) například hovoří o stržení masky iluzí a odhalení určitých
nároků jako falešných a jistých věcí jako dále neudržitelných. Rossiter, Prilleltensky a
Walsch-Bowers (2000) označují tuto perspektivu jako ukončení „věku nevinnosti“ sociální
práce. Healy (2001) zdůrazňuje, že poststrukturalistická analýza může sociální pracovnice
a pracovníky učinit citlivějšími k historickému a lokálnímu kontextu jejich práce a umožnit
jim kritický náhled na předpoklady, které konstruují způsob jejich praxe.
59
Jednalo se o situaci čtrnáctileté dívky Sabiny, která měla nejrůznější výchovné problémy (absence ve
škole, útěky z domu, pokusy o sebevraždu, zálibu ve straších mužích). Zakázka kurátorky směřovala na práci
s celou rodinou. V podstatě bylo cílem provádět mediaci mezi matkou, nevlastním otcem a Sabinou tak, aby
se napjatá situace mezi nimi zklidnila. S rodinou jsem vytvářela pravidla pro Sabinu a řešila jsem problémy
v komunikaci. V rámci jednoho setkání, zhruba po roce spolupráce s rodinou, když jsme mluvili o tom, jak se
matce nelíbí, že Sabině nabíjejí kredit na mobil cizí lidé, vyšlo najevo, že matka se o ni bojí, protože jí našla
ve čtrnácti letech v batohu použitý kondom.
60
Klientka neměla tři týdny před vypovězením nájemní smlouvy bydlení a uvažovala o odstěhování se do
Ostravy. V prvním případě jsem se obávala, co bude s dětmi, pokud rodina zůstane bez domova, ve druhém
mě děsila možná nekontrolovatelnost situace, pokud by se klientka dostala z dohledu daného OSPOD.
90
Jako příklad takové teorie, která si činí nároky na pravdu lze uvést citáty z textu
Vágnerové (1999: 412-414) o „osobnosti bezdomovce61
“. Vágnerová nepoužívá
podmiňovací způsob, nerozlišuje mezi individuální životní zkušeností lidí bez domova,
mezi různými fázemi života bez domova, ale budí dojem, že zná „Pravdu“ o
„bezdomovcích“, kteří:
„..nemají rozvinuté volní vlastnosti, nejsou schopni přiměřené autoregulace.“
„Nedonutí se k účelnějšímu projevu, nejsou dostatečně odolní ani vytrvalí, nedovedou se
ovládat.“
„Nechápou pravidla a normy, které regulují chování a vzájemné vztahy mezi lidmi,
odmítají je, nejsou schopni se jimi řídit.“
„Vinu za svoje selhání – v rámci obranných reakcí – přisuzují okolnostem či jiným
lidem.“
„Bezdomovci nejsou schopni zodpovědného chování, nedovedou se o sebe postarat
standardním způsobem.“
„..bývají emočně oploštělí, často necitliví, i sami k sobě.“
„Pravda“ o „bezdomovcích“ je v uvedené teorii jednoznačná – všichni lidé bez domova
si svou situaci zavinili sami svou vlastní nezodpovědností. Obdobných „pravdivých“ teorií
lze v sociální práci nalézt celou řadu. Jiným příkladem může být prezentace rodiny
v odborné literatuře sociální práce jako rodiny výhradně heterosexuální, kde jsou role ženy
a muže komplementární a rodiče mají svým dětem předávat „mužský“ a „ženský“ rolový
model. Že je důsledkem takové teorie patologizace gay/lesbických rodičů, matek
samoživitelek, či osamělých otců, je málokdy českými sociálními pracovnicemi
reflektováno (Janebová, Břízová, Velčovská, 2013).
6.2.2„Dekonstrukce“ jako metoda radikálně politické analýzy
Postmodernistické proudy bývají někdy kritizovány za rezignaci na takové lidské
hodnoty jako sociální spravedlnost, lidská práva či sociální změna. Některé „extrémní“
proudy tak skutečně činí, nikoliv však „postmodernistická kritická perspektiva“. Tato
perspektiva se zaměřuje na boje proti rasismu, sexismu i kolonialismu. Disponuje
propracovanou „kritickou politikou“ zaměřenou na lidskou emancipaci. (Pease, Fook,
1999)
61
Termín „bezdomovec“ považuji za neetický a stigmatizující a upřednostňuji označení „lidé bez domova“.
Nicméně vzhledem k tomu, že Vágnerová (1999) tento pojem používá, užívám ho taktéž, i když alespoň v
uvozovkách.
91
„Postmodernistická kritická perspektiva“ kritizuje „modernistické kritické“ proudy za
to, že v rámci své „politiky odporu“ při obhajobě práv klientů posilují opozita
„bezmocných“ (klientů) a „mocných“ (elit). „Mocní“ jsou zpravidla prezentováni jako
„zlo“ a „bezmocní“ jako oběti. Oběti jsou mnohdy zastupovány sociálními pracovníky
v procesu jednání s elitami, ale reálně se ho neúčastní. Nadále zůstávají v roli
„bezmocných“ a „jiných“. Takový přístup pouze posiluje status quo (Healy, 1999)
K analýze dominujících vztahů ve společnosti lze využít metodu „dekonstrukce“,
která je chápána jako metoda radikálně politické analýzy. „Dekonstrukce“ je původně
metoda rozvíjená Derridou pro čtení textů takovým způsobem, aby ukázala vnitřní
nekonzistenci jejich východisek. Je to přístup, který zpochybňuje logiku, skrze kterou
myšlenky a praxe získávají moc. Původní ideje se někdy stávají tak mocné, že je obtížné
vymyslet vůči nim protiargumenty. „Dekonstrukce“ je metoda, která takové argumenty
může poskytnout. Proto její využití směřuje například ke kritice ideologií, které
reprodukují dominující vztahy moci. V rámci sociální práce může tato metoda napomoci
dekonstruovat tzv. „Pravdy“ tradiční sociální práce (Pease, Fook, 1999)
Metoda „dekonstrukce“ může být využívána například v rámci tzv. sebevýzkumu, kdy
se pokouší sociální pracovnice analyzovat, jakým způsobem sama konstruuje sociální
realitu. Jedná se o kvalitativní metodologii, která je někdy zpochybňována jako příliš
subjektivistická. Ze strany postmodernistů je naopak hodnocena jako velmi užitečná do
praxe, protože při správné realizaci pomáhá zlepšit vlastní praxi sociálního pracovníka,
který je zároveň výzkumníkem Níže uvádím příklad z narativního sebevýzkumu, který
nastiňuje způsob jeho realizace (Janebová, 2010):
Protože předmětem mého zájmu je „příběh“ konstrukce mého rozhodování, odpovědi na
výše uvedené otázky jsem hledala pomocí „narativního sebevýzkumu“. Narativní
sebevýzkum mi umožnil vytvořit příběh členěný do řady kapitol, především dle konceptů
O´Sullivana (1999), Musila a Nečasové (2008) a Laana (1998), příběh reflektovaný, který
původně zůstával mým očím částečně skrytý. Výše uvedené teoretické koncepty mi
pomohly příběh mého rozhodování nahlédnout z vícero různých úhlů. Byly také určitým
garantem komplexity, protože mi napomohly vidět aspekty rozhodování, které jinak
zůstávají opomenuty (o čem nemluvím, o čem nepřemýšlím).
Problémem výzkumu byl možný konflikt mezi mou rolí pracovnice a výzkumnice, kdy
může prolínání obou rolí zkreslovat výsledky výzkumu. Jako výzkumnice jsem mohla mít
tendence interpretovat zkresleně svou praxi a zároveň jako pracovnice jsem mohla
přizpůsobit jednání výsledkům výzkumu, kterých bych si přála dosáhnout. Z tohoto
důvodu jsem můj výzkum pojala jako externalizaci důvěrně známých věcí (zkušeností
s rozhodováním) ve věci exotické, protože jsem se pokoušela identifikovat soukromý
příběh v dalších kontextech. Šlo mi tedy o oddělení mého problému (dilematu) od mé
92
osoby (v roli sociální pracovnice). Takovou externalizaci umožňovalo reflektované
oddělení role sociální pracovnice a výzkumnice, včetně reflektovaných přechodů mezi
oběma rolemi. Jako sociální pracovnice jsem mohla psát deníky ze schůzek, předkládat
přepisy svých rozhovorů s klienty v daném dilematu, mohla jsem vyprávět své myšlenky,
postřehy, pochybnosti, vnímání různých kontextů (např. organizační kultury skrze
oficiální manuály, záznamy z porad, supervizí či jiných relevantních situací), ale pouze
jako výzkumnice jsem mohla provádět externalizaci. To znamenalo rozpoznat zaběhnuté
praktiky mé vlastní praxe, jejich původ (jak vznikaly, jaké tlaky je formovaly) a
v emancipačním slova smyslu i promýšlet jejich alternativy. Zaujetí pozice vnější
pozorovatelky vlastní praxe v roli výzkumnice mi umožnilo dobrat se alternativního
vědění o sobě.
Abych snížila možnosti zkreslení zjištěných údajů skrze svou „dvojroli“ sociální
pracovnice a výzkumnice, rozhodla jsem se postupovat po fázích. Nejprve jsem se
pokusila v roli sociální pracovnice zpětně sepsat vedené dialogy s klientkou v relevantních
situacích a zpětně také sepsat své myšlenky, které mě v dané situaci napadaly, stejně jako
popsat relevantní kontextové aspekty. Pro tento zápis jsem využila techniku sloupcového
zápisu Argyris a Schön (1996), kteří při zkoumání v praxi „užívané teorie“ doporučovali
zaznamenávat do levého sloupce obsah komunikace mezi účastníky situace a do pravého
sloupce ty myšlenky, které si účastníci během komunikace z nějakých důvodů nechávali
pro sebe. Musil s Nečasovou (2008) vidí v této technice potenciál, kdy může vyjít najevo,
jakými zásadami se ve své práci lidé vlastně řídí, proč jim tyto zásady znemožňují v praxi
naplňovat „deklarovanou teorii“ (neboli „morální ideál“), a díky tomu najít způsob, jak
v zájmu jeho dosažení jednat.
S časovým odstupem jsem se pokusila zapsané údaje interpretovat coby výzkumnice.
Nejprve jsem tak učinila s odstupem jednoho měsíce, posléze jsem se o totéž pokusila po
půl roce. Subjektivně vnímám vyšší časový odstup jako cestu k jasnějšímu oddělení role
sociální pracovnice a role výzkumnice. Nelze se naivně domnívat, že obě role jsou striktně
oddělené, že jako výzkumnice svými otázkami a zvoleným konceptem neovlivňuji povahu
získaných údajů a zároveň, že jako sociální pracovnice zcela ztratím tendenci „ukázat se
v dobrém světle“.
6.2.3Diskursivní analýza
Další důležitou metodou je „diskursivní analýza“, jejímž cílem je odhalit
předpoklady, jazyk a mýty, které udržují pojetí tzv. „Pravdy“ nějaké skupiny v čase
a prostoru. „Diskurs“ bývá vymezován jako dílčí způsob, kterým je mluveno o světě a
rozuměno světu (Peters, 2012). Například lze zkoumat diskurs o Romech, o ženách, které
podstoupily interrupci, diskurs o chudobě a chudých, o matkách samoživitelkách, o
stejnopohlavních rodičích atd. Znakem diskursu je, že používá výhradně takový jazyk,
který ho legitimuje, a naopak odmítá jazyk, který by mohl vést k jeho zpochybnění. I
sociální práce má svůj dominující diskurs. Diskurs, který vymezuje cíle, činnosti, roli
pracovníka, roli klienta a jejich vzájemný vztah. (Pease, Fook, 1999) V českém kontextu
tento diskurs popsal například Libor Musil (2010) jako pojetí práce zaměřené na „hašení
93
požárů“, tedy problémů již vzniklých, a to pouze na úrovni základních kurativních
činností. Diskursům je v rámci „kritické teorie“ rozuměno jako součásti ideologie, která
legitimuje sociální řád. Nejsilnější diskursy mají zpravidla institucionální oporu i v právu.
Skrze diskurs se lidé vidí jako součást určitých subskupin či tříd, a tak se mohou
vnímat jako „jiní“ či „špatní“. Tato teorie značně nabourává humanistickou koncepci
člověka jako svobodné lidské bytosti se svobodou volby. Naopak zdůrazňuje provázanost
individuálních faktorů s faktory strukturálními. (Pease, Fook, 1999) Například, pokud se
člověk narodí jako Rom, dominující diskurs o Romech bude do značné míry ovlivňovat
jeho životní dráhu (vzdělání, zaměstnání), přístup ke službám (diskriminaci ve
zdravotnických službách) i jeho subjektivitu, kdy se bude coby Rom cítit „jiný“,
„nenáviděný“, „ohrožující“. Diskursy nejsou nevinné (Healy, 1999), ale slouží k legitimaci
nerovností mezi lidmi.
Pro „postmodernistickou kritickou perspektivu“ není diskurs zajímavý pouze z hlediska
odkrývání mocenských vztahů ve společnosti, ale také proto, že dává prostor pro tvorbu
alternativních diskursů. „Kritická teorie“ věří, že diskurs nemusí být vnímán fatálně jako
zcela determinující. Naopak vychází z toho, že lidé mohou odmítnout cesty, kterými jsou
zakotveni v diskursu a zároveň mohou sami vytvářet diskursy nové, alternativní, více
emancipatorní. (Pease, Fook, 1999) Tato transformace může být postavena na
foucaultovském tvrzení, že není důležité „co jsme“, ale „odmítnout, co jsme“ (Healy,
1999). Navíc i samy diskursy jsou ve své podstatě nestálé, proměnlivé v čase a prostoru,
což ukazuje na možnost jejich změny samotnými aktéry.
Principy a příklad „diskursivní analýzy“ v sociální práci jsou uvedeny v následující
subkapitole.
6.3 Příklad implementace „postmodernistické kritické
perspektivy“ v sociální práci
K tomu, aby mohl být určitý diskurs rozpoznán, je třeba získat určitý „nutný odstup“ od
vlastní zkušenosti. Amy Rossiter (2006) navrhuje v rámci „diskursivní analýzy“
postupovat skrze tři kroky, které umožňují takový „odstup získat“. Svým studujícím
(sociálním pracovnicím) nechává nejprve zvolit konkrétní kazuistiku. Pak postupuje
následovně:
94
1. Za prvé je třeba identifikovat dominující diskursy, které slouží k interpretaci
dané situace. Studující jsou požádáni, aby určili diskursy, kterými se řídili v rámci dané
kazuistiky. Cílem je analyzovat, jak tyto diskursy (teorie, přesvědčení) mohou ovlivňovat
či omezovat přemýšlení o situaci klienta. Studujícím je v souvislosti s jejich zvolenou
kazuistikou kladena otázka, „co je vynecháno?“ Kritická praxe znamená hledat i to, co
není na první pohled na příběhu viditelné. Poté, co byly diskursy identifikovány, mohou
studující objevit, jak určují role klientů, jich samých či dalších subjektů. Mohou si klást
otázky: Do jaké pozice je tyto diskursy umísťují ve vztahu ke klientům, zaměstnavatelům a
dalším subjektům? Jak jsou tyto diskursy v kolizi s jejich vlastní zkušeností? Tento postup
umožňuje pochopit diskursivní prostor, který okupuje jejich vlastní praxi.
2. Za druhé jsou hledány rozpory mezi nalezenými diskursy. To napomáhá
studujícím identifikovat, na co zapomněli při jejich konstrukci kazuistiky. Umožňuje to
nalézt přítomná opozita ve vnímání situace (např. „dobrá“ vs. „špatná“), která
stereotypizují klienty. Zablokovanost mezi dvěma opozity může vést k tomu, že nejsou
viděny další alternativy řešení situace.
3. Rozpoznání zapomenutých diskursů umožňuje „léčit“ vlastní omezenou
perspektivu sociální pracovnice. Umožňuje identifikovat vlastní zaujatou pozici a hledat
způsoby pro „jinou“ etiku sociální práce, která bude ohleduplnější k perspektivě klienta.
Příklady využití „diskursivní analýzy“ v kritické sociální práci podává Rossiter (2006) na
dvou kazuistikách v kontextu Kanady.
Paní M.
Sociální pracovnice Maxine pracovala v organizaci zabývající se sociálně právní
ochranou dětí. Vzhledem k tomu, že sama Maxine byla přistěhovalkyně a nebyla „bílá“
měla její organizace tendenci přidělovat jí „barevné“ klienty. Jednou z těchto klientek byla
paní M. – svobodná matka dvou dospívajících dcer pocházející z Karibské oblasti. Sama
paní M. imigrovala do Kanady, když byla ještě adolescentka. Její matka imigrovala, když
byla ještě malá, a zanechala ji v péči prarodičů z otcovy strany a nevlastního otce. Poté, co
přišla paní M. do Kanady, žila se svou matkou jen krátce. Poměrně rychle se od ní
odstěhovala a začala se vzdělávat. Měla dvě náctileté dcery, které ponechala v zemi
původu, když byly ještě velmi malé. Do kontaktu s Maxine se dostala, protože začala mít
konflikty se svou starší dcerou po jejím příjezdu do Kanady. Organizace sociálně právní
ochrany dětí začala šetřit paní M. za to, že napadla svou dceru, která se chovala neposlušně
95
a neuctivě. Navzdory úsilí sociální pracovnice situace skončila trvalým umístěním dcery
do péče příbuzných. Sociální pracovnice se velmi trápila svým neúspěchem při snaze dát
vztah mezi matkou a dcerou do pořádku. Považovala špatný výsledek za své selhání a
vzpomínka na celý případ v ní budila velký smutek.
Diskursivní analýza ukázala, že Maxine vnímala celou situaci optikou dominujícího
diskursu „teorie bazálního vztahu“ (teorie citové vazby, teorie připoutání, attachment
theory). Jedná se o velmi vlivnou teorii vývojové psychologie Johna Bowlbyho a Mary
Ainsworth, podle které mají malé děti vrozenou vlastnost přilnout k nejbližším pečujícím
osobám. Rané zážitky dětí z těchto pečujících vztahů mají celoživotně ovlivňovat
schopnost navazovat a udržovat vztahy člověka s dalšími lidmi. Pokud není taková vazba
navázána, protože například není přítomnost rodiče konzistentní, rodič je nepředvídatelný
či je ohrožující, může to dle „teorie bazálního vztahu“ zásadně ovlivnit osobnost dítěte.
Tyto teorie slouží jako běžné vysvětlení konfliktů mezi rodiči a dětmi v rodinách
imigrantů, kdy došlo k oddělení dětí od rodičů díky imigraci rodičů. Psychické poškození
dětí je připisováno imigraci jejich rodičů.
Z pozice „teorie bazálního vztahu“ vnímala Maxine jako svůj úkol sociální pracovnice
sociálně právní ochrany dětí kritizovat selhání matky při tvorbě bazálního vztahu mezi ní a
její dcerou v raném dětství. Matka z hlediska této teorie selhala, protože opustila své děti
jako malé a neumožnila jim tak vytvořit si zralou osobnost. Jenže tato diskursivní pozice
Maxine se dostala do kolize s její další pozicí – pozicí „barevné“ ženy přistěhovalkyně,
která cítí solidaritu s paní M. Osobní znalost problémů „barevných imigrantek“ a společné
kulturní dědictví ji vedly k silné empatii vůči paní M. Silně rozuměla hněvu paní M. na
kanadské orgány sociálně právní ochrany dětí, protože i ona měla zkušenost s obtížnou
životní realitou žen z karibské oblasti.
Když byly Maxine kladeny kritické otázky, jak lze interpretovat rozpor mezi
dominujícím diskursem „teorie bazálního vztahu“ a její potřebou solidarity, začala
reflektovat ukázňující moc dominujícího diskursu. Uvědomila si, že „teorie bazálního
vztahu“ je slepě aplikována na jednotlivce bez ohledu na jejich kontext a životní příběh.
Nereflektuje těžkou situaci žen z karibské oblasti, které se potýkají s chudobou a hladem.
Nebere v úvahu, že tyto ženy mohou pomoci svým rodinám z chudoby tím, že přijmou
práci v tzv. vyspělých zemích, ale že tato práce je podmíněna tím, že služebné (což je
práce nabízená karibským ženám) u sebe nebudou mít děti. Nereflektuje ani historický
kontext, ve kterém karibské rodiny žijí, v němž bylo běžné nucené odloučení členů rodin
96
v době otrokářství a přetrvalo v jiných podobách i po zrušení otroctví. „Teorie bazálního
vztahu“ činí za problémy dětí odpovědné ženy. Viní ženy za problémy jejich dětí coby
nezodpovědné matky bez snahy porozumět kontextu jejich zkušeností. Zároveň to je teorie
alibistická, protože nepřipouští, že se na vzniku problémů může podílet samotný stát, který
trestá jednotlivé lidi za svou špatnou imigrační politiku. Maxine také reflektovala, že je
využívána i svou vlastní zaměstnavatelskou organizací, která ji tlačí k tomu, aby činila
násilí na svých vlastních lidech.
Diskursivní analýza, kterou si vyzkoušela Maxine, ukázala, že tzv. „Pravda“ může
sloužit jako alibismus „bílých“, kteří nechtějí slyšet o chudobě jinde ve světě, a kteří raději
pro své čisté svědomí převádějí globální či strukturální příčiny problémů na individuální
rovinu. Analogicky může být položena otázka, jak vypadá tzv. „Pravda“ o Romech
v České republice?
Tara
Tara byla třináctiletá dívka, která se potýkala se špatnou školní docházkou, měla
konflikty s matkou, měla tendence k sebepoškozování a již byla sexuálně aktivní. Učitelé
si s ní již nevěděli rady, tak požádali o pomoc sociální pracovnici Ronni s objednávkou,
aby se „k ní dostala“ a poskytovala jí poradenství. Škola považovala za největší problém
Tařinu sexuální aktivitu.
Mezi Ronni a Tarou se rozvinul blízký podporující vztah, ve kterém Ronni dávala Taře
prostor, aby hovořila o své sexualitě (o potěšení ze sexuality, o jejím vnímání sexuálních
vztahů), a v žádném okamžiku se nezaměřovala na to, jak ji zastavit. Její praxe byla
postavena na potřebě osvobodit dívky od stávajícího dominujícího diskursu, který po nich
vyžaduje jinou morálku než po chlapcích, a který potlačuje sexualitu dívek. Vycházela ze
znalosti „kritiky diskursu sexuality dívek“, který se snaží regulovat jejich sexualitu
s podtextem, že „žádná sexualita je zdravá sexualita“. Ronni tento diskurs vnímala jako
potlačování ženské touhy. Uvědomovala si, že „diskurs o sexualitě mladých žen“ je
postaven na disciplinaci mladých dívek, aby jejich sexuální život začal až „v přiměřeném
věku“ a byl završen „heterosexuálním manželstvím“. Jejím cílem se stalo Taru
neumlčovat, ale naopak jí poskytnout prostor pro vyjádření její sexuality.
Při práci s Tarou se tak dostaly do střetu dva opoziční diskursy. Jeden byl postavený na
prevenci a regulaci Tařiny sexuality a přicházel ze strany školy, zatímco druhý nabízel
sexuální osvobození Tary. Ronni se dokonce přistihla, jak se snaží Taru chránit před
97
pohrdáním pracovníků školy, kteří Taru pomlouvali za její sexuální aktivitu. V rámci
diskursivní analýzy si musela Ronni přiznat, že oba diskursy viděla také z pozice sebe
samé jako matky a uvědomovala si, že by nechtěla, aby její dcera měla v tomto věku sex.
V rámci diskuze začala vidět, že oba opoziční diskursy vylučují třetí diskurs, a to možnost
sexuálního zneužívání mladé dívky. Ani jeden ze dvou opozičních diskursů totiž nevěnoval
pozornost ochraně mladé dívky před sexuální újmou a její možné zranitelnosti.
Na základě tohoto získaného odstupu byla Ronni schopna zvažovat nové postupy.
Rozhodla se, že začne znovu spolupracovat s učiteli a bude je motivovat k uznání „reality“
sexuálního života konstruované mladými lidmi. Chtěla se zaměřit na změnu jejich pojetí
dívek odvozeného od jejich sexuality ve smyslu „dobrá dívka (ta, co nemá sex)“ vs.
„špatná dívka“ (ta, co má sex). Uvědomila si, že cesta, jak rozrušit opoziční náhledy na
sexualitu je vyvažovat právo na svobodnou sexualitu s požadavkem na ochranu před
zneužíváním. Kde je hranice mezi neumlčenou sexualitou a zneužíváním, se rozhodla
zjišťovat spolu s mladými lidmi - se svými klienty. Měli by to být oni, kteří si individuálně
zformulují, kdy je v jejich případě sexuální aktivita ještě osvobozující a kdy se stává
zneužíváním. Rozhodla se tak vlastně konstruovat realitu spolu se svými klientkami, které
považuje za expresivní a kreativní bytosti.
6.4 Kritika „postmodernistické kritické perspektivy“ v sociální
práci
Na úvod je třeba zdůraznit, že kritika „postmodernistické kritické perspektivy“ spíše
směřuje obecně k postmodernistickým přístupům, než k jejich explicitně „kritické“
variantě. Zároveň je třeba připustit, že díky nejasné hranici mezi „kritickými“ a
„nekritickými/individualistickými“ proudy postmodernistické sociální práce, může být níže
uvedená kritika v určitých případech platná i na „kritické teorie“, zejména při jejich
praktické aplikaci.
Hlavní kritika „postmodernistické kritické perspektivy“ směřuje k její tendenci
destruovat vzájemnou solidaritu lidí, protože důrazem na absolutní diverzitu či pluralitu
bere lidem platformu, na které by se mohli sdružovat. Tato kritika je nejsilnější od
moderních proudů feminismu a antirasistické teorie. Pokud jsou všichni lidé zcela
jedineční a rozdílní, na základě jakých charakteristik se tedy mají sdružovat, aby
vzdorovali útlaku a opresi? (Peters, 2012)
98
Tím, že postmodernistky vnímají věci nikoliv jako „sociální fakta“, ale jako „sociální
konstrukty“, stávají se obtížnými boje proti takovým jevům jako rasismus, sexismus či
kapitalismus. Pokud jsou sociálními konstrukty, pak vlastně neexistují, a jak se lze
vymezovat proti něčemu, co neexistuje? (Peters, 2012) Postmodernistické způsoby práce
v realitě velmi často končí u individuálních způsobů práce, namísto změny
společenských struktur.
Postmodernismus také zpochybňuje univerzální lidské hodnoty. Z toho plyne fatální
otázka: Jakými hodnotami se má sociální práce řídit, když postmodernisté osvědčené
modernistické hodnoty kritizují? (Peters, 2012) A navazuje celá řada otázek dalších: Jaký
je vlastně politický program „postmodernistické sociální práce? (Pease, Fook, 1999) Jak
lze dosahovat v rámci sociální práce spravedlnosti či rovnosti, když nikdo neví, co to
vlastně je? Bez jasné vize „sociální spravedlnosti“ se dle levice stává postmodernismus
novou legitimizující teorií pozdního kapitalismu, protože oslavuje pouze lidskou
autonomii, individualitu či jedinečnost partikulárních kultur. (Kappl, 2005)
Někdy jsou postmodernistické proudy sociální práce obviňovány, že se orientují pouze
na kritiku a nenabízejí žádný pozitivní program. Jejich programem je pouze destrukce
všech ostatních teorií. Tím, že odmítají vědecké metody obecně, odmítají někdy dělat
sociální výzkum vůbec. Jejich práce je pak postavena na intuici a kreativitě, což
z pohledu modernistů znamená hazardování se životy klientů. (Kappl, 2005)
Postmodernistický respekt k jiným kulturám je kritizován za to, že v důsledku
respektuje i kultury, které jsou netolerantní, diskriminující a násilné. Postmodernistky
zpravidla kritizují eurocentrismus, sexismus, nacionalismus a technokratismus ve své
vlastní kultuře, ale tolerují je v kulturách jiných ve jménu „respektu k jiným kulturám“.
Jako specifické kulturní odlišnosti pak mohou být obhajovány například mrzačení
ženského těla, etnické čistky, dětská práce, nedostatečná garance pracovních a sociálních
práv apod. (Kappl, 2005) To staví postmodernisty před otázku, jak se stavět tolerantně
k netoleranci? Příkladem takového dilematu může být volba mezi multikulturalismem vs.
ochranou práv žen či sexuálních menšin.
99
7 Závěr
Předložená skripta představují vybrané teorie „kritické sociální práce“. Zaměřila se na
teorie radikální, antiopresivní, antirasistické a postmodernistickou kritickou perspektivu
sociální práce. Tyto teorie ukazují, že sociální práci lze jen těžko dělat užitečně ve
prospěch klientů, aniž by sociální pracovnice a pracovníci znali sociálně politické teorie
širšího dosahu. Při neznalosti sociálních kontextů našeho fungování a jejich dopadů
nebudeme schopni řešit většinu strastí našich klientů v jejich komplexitě. Jejich neznalost
může vést pouze k instrumentálním formám sociální práce, které možná zmírňují
individuální problémy našich klientů, ale nemají potenciál je řešit. S ohledem na vývoj
pozdně moderní společnosti se domnívám, že jako sociální pracovníci a pracovníci si
většina z nás pravděpodobně bude muset brzo vybrat: Buď se spokojíme s tím, že
problémy klientů neřešíme, ale pouze zalepujeme díry v systému, které se opět velmi
rychle rozlepují, nebo se budeme muset i my naučit využívat teorie „kritické sociální
práce“, abychom byli schopni prosazovat zájmy našich klientů.
100
8 Literatura
AHMED, S. Anti-racist Social Work: A Black Perspective. In HANVEY, CH., PHILPOT,
T. Practising Social Work. London and New York: Routledge, 1993, pp. 119-133.
ALLAN, J., BRISKMAN, L., PEASE, B. Critical Social Work. Theories and Practices for
a Socially Just World. Crows Nest, NSW: Allen a Unwin, 2009.
ANZENBACHER, A. Úvod do etiky, Praha: Zvon, 1994.
ASQUITH, M. Ideals, Myths and Realities… A Postmodern Analysis of Moral-ethical
Decision-making and Professional Ethics in Social Work Practice. University of South
Australia, 2002.
BAILEY, R., BRAKE, R. Contributions to Radical Practice in Social Work. In BAILEY,
R., BRAKE, R. Radical Social Work and Practice. London: Edward Arnold, 1980, pp. 7-
25.
BASKIN, C. Structural Determinants as the Cause of Homelessness for Aboriginal Youth.
Critical Social Work, 2007, Vol. 8, No. 1.
BAUMAN, Z. Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon, 1995.
BED IN pšouk a BED IN invaze. 2009. [on-line]. cit. 16. 7. 2014. Dostupné na:
http://socialnirevue.cz/item/bed-in-psouk-a-bed-in-invaze
BEN-DAVID, A., AMIT, D. Do We Have to Teach Them to Be Culturally Sensitive? The
Israeli Experience. International Social Work, 1999, No. 3, s. 347–358.
BLAIR, K. D. Social Work and the Cultural Dialogue. Critical Social Work, 2007, Vol. 8,
No. 1.
BOSÁ, M. Miesto feminismu v tradícii sociálnej práce. Gender, rovné příležitosti,
výzkum, 2011, roč. 12, č. 1, s. 35-43.
BROWN, C. G. Anti-Oppression Through a Postmodern Lens: Dismantling the Master’s
Conceptual Tools in Discursive Social Work Practice. Critical Social Work, 2012 Vol. 13,
No. 1.
BROŽ, M. Smutná zpráva. 2012a. [on-line]. cit. 17. 7. 2014. Dostupné na:
http://denikreferendum.cz/clanek/13327-smutna-zprava
BROŽ, M. Otevřený dopis organizaci Člověk v tísni k situaci v Předlickém ghettu. 2012b.
[on-line]. cit. 17. 7. 2014. Dostupné na: http://denikreferendum.cz/clanek/14289-
otevreny-dopis-organizaci-clovek-v-tisni-k-situaci-v-predlickem-ghettu
Brož: Konexe nejedná o Romech bez Romů. 2013. [on-line]. cit. 17. 7. 2014. Dostupné
na: http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/odjinud/broz-projekty-pro-romy-selhavaji
CAMPBELL, C. BAIKIE, G. Beginning at the Beginning: An Exploration of Critical
Social Work. Critical Social Work, 2012, Vol. 13, No. 1.
CANDA, E. R. Spiritually Sensitive Social Work: Key Concepts and Ideals. Journal of
Social Work, Theory and Practice, 1999, Vol. 1, No. 1, pp. 1-15.
CLARKE, J., WAN, E. Transforming Settlement Work: From a Traditional to a Critical
Anti-oppression Approach with Newcomer Youth in Secondary Schools. Critical Social
Work, 2011 Vol. 12, No. 1.
101
CONSTANCE-HUGGINS, M. Critical Race Theory in Social Work Education? A
Framework for Addrressing Racial Disparities. Critical Social Work, 2012, Vol. 12, No. 2.
Critical Theory. Stanford Encyclopedia of Philophy, 2005. [on-line]. cit. 20. 10. 2013.
Dostupné na: http://plato.stanford.edu/entries/critical-theory/
CURRY-STEVENS, A. Persuasion: Infusing Advocacy Practice with Insights from Antioppression
Practice. Journal of Social Work 2012, Vol. 12, No. 4, pp. 345–363.
CZECHIN, C., LANE, G., RAY, W. A., CAMPBELL, D., DRAPER, R. Kybernetika
předsudků v psychoterapeutické praxi. (v překladu Ivana Úlehly). London: Systemic
Thunking and Practice Series, 1994.
DALRYMPLE, J., BURKE, B. Anti-Oppressive Practice: Social Care and the Law.
London: Open Unicersity Press, 2006.
D´AMICO, M. Critical Postmodern Social Work & Spirituality. A Thesis Submitted in
Fulfilment of the Requirments for the Degree of Master of Social Work. School of Social
Science & Planning, RMIT University, 2007.
DOMINELLI, L. Feminist Theory. In DAVIS, M. (ed.) The Blackwell Companion to
Social Work. Oxford: Blackwell Publisher, 1997a.
DOMINELLI, L. Anti-racist social work, second edition. Basingstoke: MacMillan Press
Ltd., 1997b.
Dovedete si představit, co by se stalo, kdybychom nevstali z postele? Rozhovor s Dušanem
Dvořákem, iniciátorem BED IN stávky sociálních pracovníků, vyhlášené na 10. prosince
2008. [on-line]. cit. 16. 7. 2014. Dostupné na: http://socialnirevue.cz/item/dovedete-si-
predstavit-co-by-se-stalo-kdybychom-nevstali-z-postele
DRUCKER, D. The International Association of Social Work (IASSW) and the „pursuit of
social justice and SOCIAL DEVELOPMENT“. Nepublikovaný příspěvek z konference
Social Work Educationin Ethiopia: Global Challenges &Perspectives, 2005.
ELIASSI, B. Orientalist Social Work: Cultural Otherization of Musilm Immigrants in
Sweden. Critical Social Work, 2013, Vol. 14, No. 1.
FAWCETT, B., FEATHERSTONE, B. Setting the scene: an appraisal of postmodernism,
postmodernity and postmodern feminism. In FAWCETT, B., FEATHERSTONE, B.,
FOOK, J., ROSSITER, A. Practice and Research in Social Work. Postmodern feminist
perspectives. London and New York: Routledge, 2000.
FERGUSON, I. ´Another Social Work is Possible!´Reclaiming the Radical Tradition. In
LESKOŠEK, V. Theories and Methods of Social Work. Ljubljana: Faculty of Social Work,
University of Ljubljana, 2009, pp. 81-98.
FERGUSON, I., WOODWARD, R. Radical Social Work in Practice. Making a
Difference. Bristol: the Policy Press, 2009.
FOOK, J., PEASE, B. Emancipatory Social Work for a Postmodern age. In PEASE, B.,
FOOK, J. Transforming Social Work Practice. Postmodern Critical Perspective. London:
Routledge, 1999, pp. 224-229.
FOOK, J. Deconstructing and reconstructing profesional expertise.
In FAWCETT, B., FEATHERSTONE, B., FOOK, J., ROSSITER, A. Practice and
Research in Social Work. Postmodern feminist perspectives. London and New York:
Routledge, 2000.
102
FOOK, J. Critical Social Work. The Current Issues. Qualitative Social Work, 2003, Vol. 2,
No. 2, pp. 123-130.
FOUCAULT, M. Myšlení vnějšku. Praha: Herrmann & synové, 2003.
FREIRE, P. Pedagogika utlačených (Pedagogy of the Oppressed v překladu Ladislava
Šenkyříka). New York: The Seabury Press, 1974, str. 57-74.
GOJOVÁ, A. (Bez)mocná sociální práce. (Habilitační práce). Ostrava: Fakulta sociálních
studií Ostravské univerzity v Ostravě, 2012.
GOJOVÁ, A. Práce s komunitou. In MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce.
Praha: Portál, 2013, s. 309-312.
GRAHAM, M., SCHIELE, J. H. Equality-of-oppressions and Antidiscriminatory Models
in Social Work: Reflections from the USA and UK. European Journal of Social Work,
2010, Vol. 13, No. 2, pp. 231-244.
HARRIS, J., WHITE, V. A Dictionary of Social Work and Social Care. Oxford University
Press, 2013.
HEALY, K. Power and Activist Social Work. In PEASE, B., FOOK, J. Transforming
Social Work Practice. Postmodern Critical Perspective. London: Routledge, 1999, pp. 115-
134.
HEALY, K. Social Work Practices. Contemporary Perspectives on Change. London: Sage
Publications, 2000.
HEALY, K. Reinventing Critical Social Work: Challenges from Practice, Context and
Postmodernism. Critical Social Work, 2001, Vol. 2, No. 1.
HEALY, K. Social Work Theories in Context. Creating Frameworks for Practice.
Houndmills, Basingstoke, Hampshire, New York: Palgrave Macmillan, 2005.
HEARN, J. Radical Social Work - Contradictions, Limitations and Political Possibilities.
Critical Social Policy, 1982, Vol. 19, No 2, pp. 19-34.
HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1997.
HETMÁNKOVÁ, R. Kolik zalátáš děr? Nový prostor, 2013, č. 413, s. 14-15.
HOPTON, J. Anti-discriminatory Practice and Anti-oppressive Practice: A Radical
Humanist Psychology Perspective. Critical Social Policy, 1997, Vol. 17, pp. 47-61.
HOUSTON, S. Reflecting on Habitus, Field and Capital: Towards a Culturally Sensitive
Social Work. Journal of Social Work, 2002, 2, s. 149 – 167.
How We Do It: Across Boundaries´Anti-racist, Holistic Service Delivery Model. Toronto,
2009.
HROUZKOVÁ, R. Sociální pracovník – pohledem sociálního pracovníka. Podpora
vzdělávání a supervize pracovníků v oblasti sociálních služeb a pracovníků v sociální
oblasti zařazených do úřadů v Moravskoslezském kraji. 2011. [on-line]. cit. 26. 10. 2013.
Dostupné na: http://www.vas-msk.cz/clanky/socialni-pracovnik-pohledem-socialniho-
pracovnika/18)
CHYTIL, O. Důsledky modernizace v sociální práci. Sociální práce/Sociálna práca, 2007,
č. 4, s. 64-71.
103
CHYTIL, O. Proměny sociálních služeb a sociální práce. ACCENDO, Centru, pro vědu a
výzkum, o.p.s. 2011. [on-line]. cit. 29. 7. 20143. Dostupné na: http://accendo.cz/wp-
content/uploads/chytil.pdf
Identifying Institucional Racism Folio. 2005.
JANEBOVÁ, R. K čemu je sociálním pracovníkům teorie aneb postmoderní feministická
persepektiva o „krizi poznání”. In SMUTEK, M. Možnosti sociální práce na počátku 21.
století. Hradec Králové: KSPSP UHK, 2005, s. 69-78.
JANEBOVÁ, R. Úvahy nad genderovým tichem aneb Je gender relevantní kategorií v
sociální práci? Sociální práce, 2008a, č. 2, s. 90-105.
JANEBOVÁ, R. Konstrukce rozhodování v sociální práci z hlediska dilematu, zda
zasáhnout, či nezasáhnout (disertační práce). FSS MU v Brně, 2010.
JANEBOVÁ, R. Feministické teorie sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013a.
JANEBOVÁ, R. Moc. In MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha:
Portál, 2013b, s. 208-210.
JANEBOVÁ, R., BŘÍZOVÁ, T., VELČOVSKÁ, I. „Co z těch dětí vyroste?“. O rizicích
oprese sociální práce vůči stejnopohlavním rodičům. Gender, rovné příležitosti, výzkum,
2013, č. 2.
JUPP, V. Issues of Power in Social Work Practice in Mental Health Services for People
from Black and Minority Etnic Groups. Critical Social Work, 2005, Vol. 6, No. 1.
KAPPL, M. Postmodernismus v sociální práci. In SMUTEK, M. Možnosti sociální práce
na počátku 21. století. Hradec Králové: KSPSP UHK, 2005, s. 53-68.
KEATING, F. Anti-racist Perspective: What are the Gains for Social Work? Social Work
Education: The International Journal, 2000, Vol. 19, No. 1, pp. 77-87.
KELLER, J. Teorie modernizace. Praha: SLON, 2007.
KOHLI, H. K., HUBER, K., FAUL, A. C. Historical and Theoretical Development of
Culturally Competent Social Work Practice. Journal of Teaching in Social Work, 2010,
No. 3, s. 252-271.
Konexe bude usilovat o aktivizaci romských komunit a zasazovat se při obraně jejich práv.
2012. [on-line]. [cit. 17. 7. 2014] Dostupné na:
http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/tiskove-zpravy/konexe-bude-usilovat-o-aktivizaci-
romskych-komunit-a-zasazovat-se-pri-obrane-jejich-prav
LAAN, van der G. Otázky legitimace sociální práce. Boskovice: Albert, Ostrava:
Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity, 1998.
LASSITER, P. S., DEW, B. J., NEWTON, K., HAYS, D. G., YARBROUGH, B. SelfDefined
Empowerment for Gay and Lesbian Parents: A Qualitative ExaminationThe
Family Journal, 2006, Vol. 14 No. 3, pp. 245-252.
LEONARD, P. Foreword. In PEASE, B., FOOK, J. Transforming Social Work Practice.
Postmodern Critical Perspective. London: Routledge, 1999, pp. v-viii.
LIPSKY, M. Street-Level Bureaucracy. Dilemmas of the Individual in Public Services.
New York: Russell Sage Foundation, 1980.
LYOTARD, J. F. O postmodernismu. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993.
104
MALÍK, T. Možnost využití radikální sociální práce v praxi terénního sociálního
pracovníka v romské komunitě (bakalářská práce). FSS MU v Brně, 2009.
MALÍK HOLASOVÁ, V., MUSIL, L. Manažerismus. In MATOUŠEK, O. a kol.
Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013, s. 246-247.
Manifesto for a New Engaged Practice. The Social Work Action Network, 2004. [on-line].
[cit. 25. 10. 2013] Dostupné na: http://www.socialworkfuture.org/about-swan/national-
organisation/manifesto
MATOUŠEK, O. Radikální přístup. In MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální
práce. Praha: Portál, 2013, s. 115-116.
MCDONALD, C. Challenging Social Work. The Instituional Context of Practice.
Houndmills, Basingstoke, Hampshire, New York: Palgrave Macmillan, 2006.
MERTOVÁ, T. Romové a Divadlo Fórum. (Bakalářská práce) Brno: Pedagogická fakulta
Masarykovy univerzity v Brně, 2006.
MESTRUM, F. Child Poverty. A Critical Perspective. Social Work & Society, 2011, Vol.
9, No. 1, pp. 161-168.
MULLALY, B. Structural Social Work. Toronto: McLelland and Stewart, 1993.
MULLALY, B. The New Structural Social Work. Don Mills: Oxford University Press,
2007.
MURRAY, CH. Příliš mnoho dobra. Americká sociální politika 1950-1980. Praha: SLON,
1998.
MUSIL, L. „Ráda bych vám pomohla, ale...”. Dilemata práce s klienty v organizacích.
Brno: Marek Zeman, 2004.
MUSIL, L. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“.
Sociální práce, 2008, č. 2, roč. 8, s. 60-79.
MUSIL, L. Tři pohledy na budoucnost sociální práce. In SMUTEK, M., SEIBEL, F. W.,
TRUHLÁŘOVÁ, Z Rizika sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010.
MUSIL, L. Případ. In MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál,
2013, s. 219-221.
NAVRÁTIL, P. Antiopresivní přístupy. In MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce.
Praha: Portál, 2001, s. 237 – 244.
NAVRÁTIL, P. Pozdně-moderní a postmoderní sociální práce. Role sociální práce
v pozdně-moderní společnosti. In SMUTEK, M. Možnosti sociální práce na počátku 21.
století. Hradec Králové: KSPSP UHK, 2005, s. 37-52.
NAVRÁTIL, P. Antiopresivní přístup. In MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální
práce. Praha: Portál, 2013, s. 92-93.
NAVRÁTILOVÁ, J. Pojetí praktického vzdělávání sociálních pracovníků. (disertační
práce). Brno: FSS MU, 2009.
PARTON, N., MARSHALL, W. Postmodernism and discourse approaches to soocial
work. In ADAMS, R., DOMINELLI, L., PAYNE, M. Social Work. Themes Issues annd
Critical Debates. Houndmills, Basingstoke, Hampshire and London: Palgrave. PAYNE, M.
Modern Social Work Theory. Houndmills, Basingstoke, Hampshire and London:
MACMILLAN Press, 1998, pp. 214-237.
105
PEASE, B., FOOK, J. Postmodern Critical Theory and Emancipatory Social Work
Practice. In PEASE, B., FOOK, J. Transforming Social Work Practice. Postmodern
Critical Perspective. London: Routledge, 1999, pp. 1-22.
PETERS, H., I. Exploring The Spaces Between Theory and Practice: A Framework to
Integrate A Structural Approach and Social Work Activities. A thesis submitted in
particular fulfillment of the requirements for the degree of doctor of philosophy in The
Faculty of Graduate Studies The University of British Columbia. 2012.
PHILLIPS, C. White, like Who? Temporality, Contextuality and Anti-rasist Social Work
Education and Practice. Critical Social Work, 2010, Vol. 11, No. 2.
PHILLIPS, N., JORGENSEN, M. W. Discourse Analysis as Theory and Method. London:
SAGE Publications, 2002.
REMSOVÁ, L. Divadlo utlačovaných a jeho edukační možnosti v sociální pedagogice.
(Disertační práce). Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 2011.
ROSSITER, A. The postmodern feminist condition: new conditions for social work. In
FAWCETT, B., FEATHERSTONE, B., FOOK, J., ROSSITER, A. Practice and Research
in Social Work. Postmodern feminist perspectives. London and New York: Routledge,
2000.
ROSSITER A., PRILLELTENSKY, I., WALSCH-BOWERS, R. A postmodern
perspective on profesional ethics. In FAWCETT, B., FEATHERSTONE, B., FOOK, J.,
ROSSITER, A. Practice and Research in Social Work. Postmodern feminist perspectives.
London and New York: Routledge, 2000.
ROSSITER, A. Discourse Analysis in Critical Social Work: From Apology to Question.
Critical Social Work, 2005 Vol. 6, No. 1.
ŘEZNÍČEK, I. Metody sociální práce. Praha: SLON, 1994.
Sdružení Konexe: Romové, jezděte na pochody! 2013. [on-line]. [cit. 17. 7. 2014]
Dostupné na: http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/sdruzeni-konexe-romove-
jezdete-na-pochody
SLAČÁLEK, O., RYCHETSKÝ, L. Strážci postkomunistického dobra. A2 KULTURNÍ
ČTRNACTIDENIK, 2013, ROČ. 9, č. 7, s. 18-19.
STAUB-BERNASCONI, S. Social Work as a Discipline and Profession. In LESKOŠEK,
V. Theories and Methods of Social Work. Ljubljana: Faculty of Social Work, University of
Ljubljana, 2009, pp. 9-30.
SUH, E. E. The Model of Cultural Competence Through an Evolutionary Concept
Analysis. Journal of Transcultural Nursing, 2004, No. 2, pp. 93 – 102.
SWAN – The Social Work Action Network. [on-line]. [cit. 27. 10. 2013] Dostupné na:
http://www.socialworkfuture.org/
ŠENKYŘÍK, L. Úvod o Paulo Freirovi. Kritické listy, 2001. [on-line]. [cit. 27. 10. 2013]
Dostupné na: http://www.kritickemysleni.cz/klisty.php?co=klisty25_!freire
ŠVEŘEPA, M. Reforma sociálního systému v kontextu pomoci a kontroly. In
JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M. Sociální práce mezi pomocí a kontrolou.
Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 240-246.
106
ŠVEŘEPA, M. Prosazování a obhajoba práv klientek sociální práce. Příběh, který není. In
KAPPL, M., SMUTEK, M., TRUHLÁŘOVÁ, (eds.) Z. Etika sociální práce. Hradec
Králové: Gaudeamus, 2010, s. 65-77.
THOMPSON, N. Anti-discriminatory Practice. In DAVIS, M. (ed.) The Blackwell
Companion to Social Work. Oxford: Blackwell Publisher, 1997.
THOMPSON, N. Theorizing Social Work Practice. Houndmills, Basingstoke, Hampshire,
New York: Palgrave Macmillan, 2010.
Tisková zpráva. K happeningu BED–IN. Praha: MPSV, 2010.
TRINDER, L. Reading the texts: postmodern feminism and the ´doing´of research. In
FAWCETT, B.; FEATHERSTONE, B.; FOOK, J.; ROSSITER, A. Practice and Research
in Social Work. Postmodern feminist perspectives. London and New York: Routledge,
2000.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Variabilita a patologie lidské
psychiky. Praha: Portál, 1999, s. 412-414.
WELSCH, W. Postmoderna - pluralita jako etická a politická hodnota. Praha: KoniasPress,
1993.
WOODWARD, R. Some Reflections on Critical and Radical Social Work Literature.
Critical and Radical Social Work, 2013, Vol. 1, No. 1, pp. 135–140.
ZNEBEJÁNEK, F. Sociální hnutí: teorie, koncepce, představitelé. Praha: Sociologické
nakladatelství, 1997.
107
9 Rejstřík
„
„Antiopresivní“ přístupy, 63
„Antirasistická“ sociální práce, 47, 49, 61
„bankovním“ konceptem vzděláváním, 72
„dekonstrukce“, 91
„diskursivní analýza“, 92
„Kritická sociální práce“
kritická sociální práce, 6, 8, 13
„Kritická teorie“ sociální práce, 24, 82, 87
„nová radikální“ sociální práce, 41
„osvobozující“ koncept vzdělávání, 73
„radikální“ sociální práce
radikální sociální práce, 25, 28, 34, 37, 40, 41, 44,
45
„Zplnomocňující“ přístup, 67
A
Adorna, 18, 24
antidiskriminační“ praxe, 65
antirasistický audit, 54
B
byrokratizace, 34
D
disciplinární moc, 87
diskurs, 30, 50, 51, 82, 92, 93, 96, 97
diskurs o chudobě, 92
Dominelli, 15, 21, 48, 63, 65
E
ekonomický kontext, 33
emoční senzitivitu, 53
etika, 35, 36
Etnokulturní rámec, 53
Excepteur, 44
F
feministická kritická sociální práce, 23
Fook, 15, 20, 21, 28, 32, 34, 37, 38, 82, 86, 90, 91, 92,
93, 98
Foucault
Foucaulta, 21, 82
Frankfurtská škola, 18, 24
Fraser, 20
Freire, 71, 72, 73
Freud, 18
H
Habermas, 19
Hegel
Hegela, 17
homosexuálové, 69
Horkheimera, 18, 24
Ch
Chudoba, 30
I
institucionalizovaný rasismus, 49, 55
K
kapitalismus, 19, 25, 98
kognitivní kompetence, 53
kolonialismus, 49
komunitní domy, 16
komunitní práce, 21, 23
kritická tradice, 15
Kritika multikulturalismu, 52
kultura organizací, 39
kulturní kompetence, 53
kulturní rasismus, 50, 51
kulturu ticha, 71
L
lidská práva, 23, 90
Lukács, 18
M
Marx
Marxe, 6, 17
McDonald, 8, 13, 28, 30, 66
moc
moci, 8, 24, 31, 36, 37, 45, 52, 53, 68, 69, 72, 74, 79,
83, 86, 87, 88, 91
Mullaly, 15, 28, 29, 30, 33, 34, 37, 39, 86
N
nerovnost, 37
nový managerismus, 13, 14
O
odcizení, 25, 34
Offe, 19
oprese, 11, 17, 18, 20, 22, 30, 31, 34, 37, 38, 41, 45, 47,
53, 56, 62, 64, 65, 66, 69, 70, 74, 78, 90, 103
orientalistický diskurs, 51
osobní je politické, 20, 30, 66
108
P
patologizace, 90
pedagogiku osvobození, 71
pluralita, 19
posouzení životní situace klienta, 38, 70
postmodernismus, 19, 82
pozičnost, 88
Profesionalismus, 34
R
radikální casework, 39
Rasismus, 48, 52
Romové, 69, 71
Rousseau, 17
S
sociální změna, 20, 90
spravedlnost, 23, 31, 65, 66, 90
stejnopohlavní rodiče, 68
strukturální teorie, 28, 64
svoboda
sbobody, 19, 25, 73
SWAN, 26, 41, 43, 105
T
Thompson, 28, 45, 63, 67, 69, 70
tradiční sociální práce, 6, 8, 36, 91
V
vykořisťování, 8, 24, 47, 65
109
Název: Kritická sociální práce
Rok a místo vydání: 2014, Hradec Králové
Vydání: první
Náklad: 200
Počítačová sazba: Jméno Příjmení
Vydalo nakladatelství Gaudeamus při Univerzitě Hradec Králové jako svou xxx.
publikaci.
ISBN xxx-xxx-xxx-xxx