TÉMA
Dominik Grohmann
Věřím, tedy chráním klima?
V České republice máme registrováno třicet církví či náboženských společností. Vedle nej rozšířenější církve římskokatolické můžeme najít různé evangelické sbory, baptisty či husity. Mimo křesťanství pak třeba Federaci židovských obcí, buddhismus Diamantové cesty či Hnutí Hare Krišna. 0 vlažném vztahu české římskokatolické církve k problémům životního prostředí referují v prvním článku tohoto čísla Renata Svobodová a Vojtěch Pelikán, mne pro změnu zajímalo, jak si „vedou" ostatní minoritněji zastoupená náboženská sdružení.
Pokusil jsem se zkontaktovat více než deset z nich. Bohužel odpovědi se mi dostalo pouze od Českobratrské církve evangelické, což (jak jsem vzápětí zjistil) není až tak náhoda. Pokud bychom se podívali na pestrou mozaiku činností, které různé církve aktivně konají či prosazují ve prospěch ochrany přírody, bude tato církev vidět nejčastěji. Synodní rada, což je její nejvyšší správní orgán, má Poradní odbor pro otázky životního prostředí, který rozhodně nepůsobí pasivně. Kromě vlastních webových stránek www.pozp. evangnet.cz vydává publikace, například praktickou příručku Péče o životní prostředí a církvích.
Českobratrská církev evangelická se podepsala i pod akce Auto-půst a Do kostela na kole. V době velikonočního půstu (tedy čtyřiceti dní) jednak navrhuje lidem omezit používání automobilu a ideálně promítnout tuto změnu životního stylu i do dalšího života. Iniciativa Do kostela na kole se podobá soutěži Do práce na kole vyhlašované Nadací Partnerství, nicméně se jedná pouze o víkendový zářijový happening cyklistické dopravy, „která je, stejně jako pěší chůze, šetrná k životnímu prostředí a ve srovnání s automobilovou dopravou nepoměrně levnější, zdravější a na kratší vzdálenosti dokonce statisticky rychlejší," píše Marek Drápal na stránkách dokostelanakole.cz.
Eko-křesťanské síťování
Právě Marek Drápal j akožto předseda zmíněného Poradního orgánu pro otázky životního prostředí za oběma aktivitami stojí. Vedle toho rovněž předsedá České křesťanské environmentálni síti (www. ckes.cz). Z jejího webu zjistíme, že církevních aktivit reagujících na environmentálni problémy není vůbec málo. V kalendáři vidíme na každý měsíc průměrně tři akce, navíc toto občanské sdružení uděluje sborům, farnostem a církevním zařízením certifikaci Šetrné k životnímu prostředí'(žel prozatím udělené pouze jedné evangelické farnosti, další tři pracují na získání).
Seznam členů České křesťanské environmentálni sítě není sice dlouhý, ale poskytuje cenné informace o těch, na které se lze v případě zájmu obrátit. Mezi jejími členy sice najedeme pouze tři církve (Pravoslavná církev v českých zemích, Obec křesťanů v ČR, Českobratrská církev evangelická) a dvě farnosti (Římskokatolická farnost Český Brod a Náboženská obec církve Československé husitské v Praze 6-Břevnově), nicméně i osm environmentálně-křes-ťanských sdružení. Mezi nej známější patří například česká pobočka mezinárodní ochranářské organizace A Rochá (viz 7.G 5/2012) nebo Ekumenická akademie Praha, která u nás jako jedna z prvních
Sedmá generace 612015
TÉMA
začala distribuovat fair trade výrobky a rozvíjí mnoho projektů zaměřených na spravedlivý obchod, lidská práva či změnu klimatu.
Za jeden provaz
Pokud zabrouzdáme do mimokřesťanských věrouk, tolik úspěšní už při hledání zelených stop nebudeme. Alespoň ne v naší zemi. Malou míru environmentálni diskuse mezi buddhisty, židy či muslimy můžeme přičíst nízkému počtu věřících. Pokud bychom však zkoušeli hledat na úrovni nadnárodní, pak lze téměř u všech církví a náboženství narazit na prohlášení k aktuálním klimatickým změnám s apelem na světové představitele, aby se zavázali na klimatické konferenci v Paříži k nepřekročení hranice 1,5 stupně Celsia. Jak píše pro Deník Referendum Radek Kubala v článku Co chystají občanští aktivisté na klimasummitu v Paříži, „po nenávisti k filmu Život Briana od skupiny Monthy Python se tak jedná o druhou událost, která dokázala sjednotit svět věřících."
Například buddhisté na konci letošního října adresovali světovým politickým lídrům otevřený dopis, že právě nyní nastal čas pro činy. Podle nich například potřebujeme zcela vyřadit fosilní paliva a přejít stoprocentně na obnovitelné zdroje energie nebo zajistit finance pro rozvojové země, aby se mohly na klimatickou změnu připravit a založit nízkouhlíkovou ekonomiku. Pod toto stanovisko se podepsali hlavní představitelé buddhistických směrů v různých zemích světa.
Muslimové pak letos uspořádali Mezinárodní islámské sympozium klimatické změny, z něhož vznikla Islámská deklarace o globální klimatické změně. Ta pomocí citací z Koránu dokládá, že ničení životního prostředí není ospravedlnitelné ani morální. A také apeluj e na „lidi všech národů a jejich lídry", aby zastavili vypouštění skleníkových plynů, zcela přešli na obnovitelné zdroje energie a zastavili tak vypouštění emisí co nejdříve, investovali do decentralizovaných energetik či přehodnotili paradigma ekonomického růstu.
Podobně i židovští rabínové sepsali dopis (podepsán 333 rabíny z celého světa), v němž sdílejí společnou představu s papežem Františkem a jeho encyklikou Laudato si'. Podle rabínů jednoduše stojíme před zlomovým okamžikem: „úspěch nebo neúspěch klimatické konference může způsobit obrovské rozdíly v budoucím vývoji lidstva a veškerého života na naší planetě," píše rabín Arthur Waskow.
A Českobratrská církev evangelická si vážnost globální situace uvědomuje také. Někteří její členové se připojili k pouti na pařížskou klimatickou konferenci s cílem „upozornit na globální dimenzi změn klimatu a vyvolat diskuzi k otázkám spravedlnosti rozdělení a vyrovnání ekologické zátěže mezi Severem a Jihem. Během pouti půjde o propojení církevních i necírkevních organizací a spolupráci na Katalogu požadavků, který pak bude na konferenci veřejně předložen," sděluje tisková mluvčí evangelíků Jana Vondrová.
Snad budou tedy světoví lídři naslouchat nejen hlasu neziskových organizací, akademiků, ohrožených zemědělců či zaplavovaných států, ale i představitelům světových náboženství. A kdyby to nevyšlo teď, na příštím summitu už to určitě klapne. Vždyť víra hory přenáší...
Kontakt na autora: grohmann@sedmagenerace.cz.
Hledání ztraceného ráje / Jan Miessler
Katolické kostely a barokní Boží muka do české krajiny konge-niálně zapadají, přestože se to tu už od dob Mistra Jana Žižky hemží heretiky a ateisty. Samotná česká hymna to potvrzuje slovy o zemském ráji na pohled. Možná, že se tím myslí pouze první pohled — nevím. Při pohledu na Temelín, severočeské uhelné doly nebo na novou brněnskou sochu markraběte Jošta je totiž jasné, že co je české — případně moravské —, nemusí být kongeniální. Úplné peklo to sice také není, ale kdyby sem vyhnali Adama a Evu, nejspíš by skončili společně s ostatními migranty v detenčním zařízení ministerstva vnitra v Bělé pod Bezdězem, což vyjde skoro nastejno.
Už nějakou dobu proto hledám onen „zemský ráj" na Zemi daleko od přechválené země České, domova mého, a snažím se přitom vnímat, jestli cizozemské svatostánky zapadají do krajiny stejně kongeniálně jako ty naše. Výsledky jsou zatím rozpačité. Chrám nebes v čínském Pekingu obklopuje stresující a smogem zamořená metropole, ale chyba toho chrámu to není, protože on tam byl první. Na Tchajwanu si lidé zařizují svatostánky v garážích svých paneláků a v pronajatých komerčních prostorách, takže pak s duchy předků obcují za výkladní skříní nebo s řadou zaparkovaných skútrů za zády. Malajská národní mešita Masjid Negara je z centra Kuala Lumpuru dostupná pěšky jen obtížně, při stavbě městských tahů se jaksi zapomnělo na přechody a chodníky, no a v stredoamerické Guatemale stejně jako u nás katolické kostely svému okolí dominují, i když přibývající protestanti se raději scházejí na obřích stadionech provozovaných kazateli-milionáři, anebo také — podobně jako na Tchajwanu — u sousedů v garáži.
Kostely, mešity i garáže jsou v zahraničí využívanější než jejich české protějšky, přesto i tam z krajiny rajský opar spíše vyprchává, než aby se tam kumuloval. Stejně jako u nás válcuje tamější přírodu bezbožná modernita. V islámské Malajsii jsem vedle malebných mešit viděl také pralesní rezervaci předělanou na plantáž olejových palem, v katolické Guatemale nedávno otevřeli mezinárodní těžaři přes odpor místních další jedovatý zlatý důl (viz 7.G 6/2013 a 5/2014) a na buddhisticko-taoistickém Tchajwanu se mi kvůli sajrajtem promořenému vzduchu pokryl obličej ošklivými černými ďubkami. Nejspíš to mám z toho, že se nemodlím.
Ale příroda se patrně také nemodlí. V Guatemale sice místní kongeniální kostely zvonily na poplach pokaždé, když se těžaři společně s policií pokusili nenásilnou blokádu dolu prorazit, jenomže to nakonec stejně nebylo nic platné. Environmentálni papež František kvůli životnímu prostředí nevyhlasuje křížové výpravy, ale jen vydává úspěšně ignorované encykliky, ajatolá-hové nevyhlašují fatwu odmítající Monsanto a fundamentalisté nevedou džihád proti fosilním palivům; o pasivních východoasijských naukách nemluvě.
Zatím tedy stále hledám krajinu, do níž bych na první pohled kongeniálně zapadl. Kostely, mešity a garáže ale mají v tuto chvíli
116
Sedmá generace 612015
TÉMA
Pavla Začalová
Znovu ocenit Boží dary
Narušuje produkce GMO rovnováhu, kterou vtělil do přírody Alláh? Mohou muslimové považovat maso ze zvířat, která žila a zemřela v trýznivých průmyslových velkochovech, za povolené ke konzumaci (haláfft Ajak připravit v bio-kvalitě nejlepší iftár, slavnostní večeři postního měsíce ramadánu? Podobné otázky si dnes kladou někteří muslimové a debatují o nich na sociálních sítích i v mešitách. V téže době však jiní muslimové neváhají budovat lyžařské resorty na poušti či přispívat vysokou spotřebou k neblahému prvenství svých zemí na žebříčcích emisí skleníkových plynů. Mezi muslimy zkrátka najdeme nejčernější ropáky i zelené šampióny — tak jako kdekoliv jinde.
věrouky. Jak podotýká kanadský orientalista Richard Foltz, nejde o to, zda je environmentálne příznivá interpretace islámu opravdu vlastní, zda j e islám „v principu zelený", ale o důkaz toho, že z mnoha interpretací, které máme k dispozici, je právě tato (eko-přátelská) možná, žádoucí a v praxi uplatnitelná.
V srpnu letošního roku vydala skupina islámských učenců, univerzitních profesorů a představitelů neziskových organizací na sympoziu v Istanbulu Islámskou deklaraci o klimatické změně. Prohlášení shrnuje základní principy islámské environmentálni etiky jako uceleného systému. Patří mezi ně teze o hodnotě přírody a místě člověka v ní, tedy dvojí nerovný vztah. Bůh je absolutně nadřazen svému stvoření, s nímž nemůže být nikterak srovnáván. Člověk je vedle toho ostatní přírodě nadřazen jen relativně. Svoj í přirozeností je do ní přímo včleněn a jako příroda se ve své biologické danosti plně podřizuje přírodním zákonům ustaveným Bohem. Bůh přitom
Západní představa, že všichni muslimové na světě sdílejí jakousi jednotnou sumu hodnot a že jejich každodennímu jednání vždy předchází důkladná teologická analýza, patří mezi nejhouževnatěji prežívaj ící mýty. Z itý islám má nespočet podob, které j sou určovány míšením s kulturou dané země, jejím ekonomickým a sociálním rozvojem, přírodními podmínkami a dalšími vlivy. Nelze tedy říci mnoho o tom, jak „typický muslim" nahlíží na přírodu, jak se k ní vztahuje a jaké environmentálni dopady má jeho chování. To, že činitelem je muslim, nedokazuje, že jeho motivace je nutně islámská.
Příroda je „bratr ve víře"
Palčivost ekologické krize i dnešní oživení zájmu o islám však vede rostoucí počet učenců, politiků i zeleně orientovaných muslimů k tomu, aby promýšleli ekologické problémy z perspektivy islámské
Sedmá generace 612015
TÉMA
propůjčil člověku — na rozdíl od zbytku přírody nadanému svobodnou vůlí, a tím i zodpovědností — roli správce (chalíjy), aby člověka „zkoušel tím, čím jej obdařil" (korán, dále jen K, 6:165): „Nabídli jsme břemeno víry nebesům, zemi i horám, ale ony odmítly je nésti a zalekly se ho; a vzal je na sebe člověk, ačkoli je nespravedlivý a nevědomý (K 33:72). A prorok Muhammad poeticky dodává: „Svět je zelený a krásný a Bůh vás určil jeho správci. Uvidí, jak se zhostíte svého úkolu."
Příroda má člověku poskytovat obživu a smyslová potěšení, bylo by však hrubým zjednodušením chápat takovýto dar jako pokyn k drancování zdrojů. Země byla totiž dána všem žijícím bytostem v prostoru a čase. Jak vyzývá prorok Muhammad, „žij pro tento svět, jako bys měl žít navždycky, a žij pro příští svět, jako bys měl zítra zemřít". Kromě materiálního užitku má příroda také další klíčové role: svým dokonalým podřízením se Boží vůli (přírodním zákonům) je příkladným muslimem, který inspiruje k následování: „A Bohu se klaní vše, co na nebesích je i na zemi, zvíře každé i andělé pýchy prostí. Pána svého se obávají, jenž nad nimi dlí, a to, co poručeno je jim, to vykonávají" (K 16:51/49—52/50). Podobně příkladně také chválí Boha: „Což jsi neviděl, že Boha slaví všichni, kdož na nebesích jsou i na zemi, a rovněž ptáci, v řadách letící? A vše zná motlitbu, i volání slávy Jeho" (K 24:41). Příroda se tak stává jakýmsi „bratrem ve víře", hodným zvláštní ochrany.
Biodiverzita jako listy kosmického koránu
Ještě důležitější je však její význam jako odraz Božích atributů, přírodní korán. Islámští mystikové (súfijooe) rádi citují slavný Mu-hammadův výrok, skrze který promlouvá Bůh: „Byl jsem skrytým pokladem a toužil jsem být poznán. Tedy jsem stvořil Stvoření, abych mohl být poznán." A íránský environmentalista S. H. Nasr dodává: „Rád přírody není než Božská realita projevující se na úrovni jevové existence." Protože Bůh je sám o sobě pro člověka běžně nepoznatelný, sesílá na zem znamení, skrze která lze zejména pomocí rozumu uchopovat některé jeho atributy. Příroda jako „zpráva" je neustále připravena být „čtena" a interpretována: „Na nebesích i na zemi jsou věru pro věřící znamení, a také ve stvoření vašem i ve zvířatech, jež po zemi rozmnožil, jsou znamení pro lid pevně přesvědčený, i ve střídání noci a dne, i v tom, co Bůh z nebes sesílá jako obživu a oživuje tím zemi poté, co mrtva byla, a rovněž ve větrů vysílání jsou znamení pro lid rozumný. Toto jsou znamení Boží, podle pravdy ti sdělujeme" (K 45:2/3—7/8).
„Korán a příroda jsou dvě cesty, jak dojít k Bohu," potvrdil mi v září 2007 imám Velké mešity v tuniském Kairouanu, Ettayeb Goz-zi, „kdo smysly pečlivě sleduje a rozumem studuje přírodu, musí dojít k závěru, že Bůh existuje." Pro ekology je zásadní, že Bůh se neprojevuje v přírodě pouze v jednotlivostech, ale také ve vztazích mezi jednotlivostmi a v přírodních zákonech a dějích. Příroda je tak popisována jako „správně vyvážená" nebo „rovnovážná" (mí-zán), stvořená v „míře stanovené Q/adr), ve „správných" či „určených rozměrech". Veškerá biodiverzita není náhodná, ale naopak cílená, žádoucí a odrážející Boží moudrost.
Nevykračovat si po zemi troufale
Přesto mnoho věřících netečně přihlíží, jak jsou verše takového kosmického koránu přepisovány či vytrhávány, dokonce ještě předtím, než jsme byli schopni přečíst nebo pochopit sdělení na jeho
stránkách. Skutečně, jakoby Bůh tušil, že jeho „zástupce na zemi" a „náměstek" ve svém úkolu bude selhávat, když diktoval verše: „Však pozor, člověk vzpurným se stává, neb za soběstačného se pokládá..." (K 96:6—8). A varuje: „A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku" (K 17:39/37). Jako by korán mluvil o urputných popíra-čích globálního oteplování, když zmiňuje hříšníka, „jenž naslouchá znamením Božím, když jsou mu sdělována, však potom v pýše své setrvává, jako by je ani neslyšel" (K 45:6/7—7/8) a „i kdybychom vyslali vítr vysušující a lidé by spatřili rostlinstvo zežloutlé, přece by nepřestali být ani potom nevěřícími" (K 30:50/51).
Tváří v tvář krizi, kterou způsobil, lpí člověk na zachování a gradování svého environmentálne nepříznivého způsobu života. A Bůh se ptá: „Komu náleží země a ti, kdo na ní jsou, víte-li? Lidé odvětí: Bohu. Proč se tedy nevzpamatujete?" (K 23:86/84—87/85). Degradace půd a vod, oteplování a znečišťování atmosféry, vymírání druhů a ochuzování biologické rozmanitosti či hroucení ekosystémů, to vše má člověku v jeho interakci s přírodou nastavit zrcadlo a varovat jej. Přesto se mnozí stále brání pochopení: „Ti, kdož neuvěřili, se odvracejí od toho, před čím jsou varováni" (K 46:2/3).
Ekologické výklady náboženských textů islámu a jejich uvádění do praxe v posledních letech nabývají na významu. Organizace jako britská ekologická IFEES nebo rozvojová a humanitární Muslim Aid je využívají jako samozřejmý komponent rozvojových projektů v zemích jako Jemen, Nigérie, Zanzibar či venkovský Pákistán, a lobbují za intenzivnější boj s klimatickou změnou, neúměrně postihující chudé. Muslimské komunitní neziskové organizace pořádají výjezdy do přírody, kde čistí řeky a sbírají odpadky. Skupiny učenců, jak se stalo nedávno v indonéské Jakartě v případě těžebního průmyslu, vydávají nábožensko-právnická dobrozdání (fatajy), prohlašující přírodu degradující aktivity jako zakázané (háráni).
Nový impuls dnes islámské environmentálni hnutí získává díky zmíněné Deklaraci o klimatické změně. Ta se obrací ke korporacím a vládám, které vyzývá k úplnému přechodu na obnovitelné zdroje do roku 2050, k předefinování koncepce růstu založené na fosilních palivech, k omezení spotřeby a k podpoře zelené ekonomiky. V sub-tilnější rovině však oslovuje i jednotlivé muslimy, když odkazuje na potřebu znovu ocenit Boží dary a zachovat je i pro příští generace.
Istanbulského sympozia se však zúčastnil jen jeden saúdský duchovní a žádný ši'ita. Kromě toho, nejbohatší ekonomiky Perského zálivu j sou dnes reálně spíš obrovské mašinérie konzumu s vněj ším islámským nátěrem. Pro chudé a konflikty zmítané země pak leží priority spíš v zaj ištění základního přežití. Nakolik bude zelená mobilizace islámských intelektuálů, duchovních a liberálů schopna ovlivnit politiku vlád a praxi firem, je tedy otázka.
Autorka pracuje v Centru pro demokracii a lidská práva společnosti Člověk v tísni. Tématu se věnovala v diplomové práci Zelená je barva islámu: Islámská enuironmentáíní etika a její litá praxe, dostupné na ww w. is.m un i xz/th/43676/fss_m.
Il8
Sedmá generace 612015
TÉMA
Veronika Gregušová
Uctívej vše živé, ale nebraň rozvoji
Jak k přírodě přistupuje hinduistická tradice? A projevuje se nějak v současné indické ekologické politice?
V křesťanství existuje jasná hranice mezi Bohem, přírodou a lidmi. Bůh stvořil Zem a daroval ji člověku, jehož úkolem je se o ni starat. Příroda nemá hodnotu sama o sobě a její uctívání zavání pohanstvím. V hinduismu, jehož přístup k přírodě vychází ze starověkých textů (véd, upanišad a védánt) a rituálních praktik, neexistuje dualismus Boha a stvoření. David Frawley, zakladatel Amerického institutu védských studií, říká, že „Bůh netvoří přírodu z ničeho. Svět, Bůh a duše jsou vrozenými aspekty stejné věčné bytosti". Z tohoto pohledu vyplývá, že vztah mezi lidmi a přírodou by měl být harmonický, o čemž svědčí i hinduistické praktiky uctívání.
Hinduistická svatá místa se totiž často nacházejí v přírodě. Všechny hory a řeky jsou uctívány jako svaté, neboť hory umožňují člověku vyšší formu meditace a řeky jej vnitřně i vnějšně očišťují. Nejznámějším příkladem je posvátná řeka Ganga, považovaná hinduisty za božstvo. Celoročně se v ní koupou miliony poutníků, již věří, že jim řeka očistí tělo a duši, za což ji odměňují květinami
a jinými symboly. Ve městě Varánásí se na Gangu vypouštějí mrtvoly či jejich prach s vírou, že se jejich duše osvobodí od neustálého putování po Zemi.
Úcta ke všemu živému
Zajímavý pohled na vztah mezi hinduismem a přírodou skýtá pohled na indická božstva. Někteří bohové jsou zpodobněni jako zvířata, například Hanumán jako opice čiGanéša jako slon, a existuje i bohyně země zvaná Bhumi Devi. Poněkud méně známá je takzvaná aahana, zvíře používané bohy a bohyněmi k převozu. Tato zvířata jsou zobrazována buď pod božstvem, či po jeho boku a mají důležité postavení. Patří mezi ně myš, kůň, páv, pes, labuť, tygr, lev, slon, papoušek, antilopa, buvol, kočka, sova a další.
Vedle zvířat hinduista uctívají také některé rostliny, kameny, planety a hvězdy. Nej posvátnějším zvířetem je jak známo kráva, spojovaná se slavnými bohy Sivou, Krišnou, Indrou a se symbolem
Sedmá generace 612015
TEMA
bohyně obecně. Motiv svatosti krav nalézáme již v starověké san-skrtské pověsti Mahabharáta a v Manuho zákoníku. Kráva též představuje mateřství a matku Zemi. Ačkoliv byly původně krávy obětovány, postupně tento zvyk mizel a lidé za něj byli dokonce trestáni. V19. století se situace ohledně zákazu porážek krav vyhrotila natolik, že v severovýchodní Indii vedla k násilným konfliktům mezi hinduisty a muslimy.
Hinduista uctívají i některé stromy, například fíkus Peepal (Ficus religiosa), známý též j ako Buddhův strom. Lidé jej často ověšují s vátými obrázky, květinovými řetězy, zapalují pod ním svíčky a všemožně jej zdobí. Úcty se dostává i fíkusu Banyanu (Ficus benghalensis), který hinduista ovazují provázky. Indická astrologie zase zvýznam-ňuje různé kameny, čehož si můžeme hravě všimnout při pohledu na ozdobené ruce žen a mužů.
Hinduistická tradice tedy podporuje vlídný přístup k životnímu prostředí, neboť respektuje všechny živé bytosti. Zatímco v křesťanském pohledu zvířata nedosahovala úrovně člověka, vhinduismu tomu tak není. Koloběhu života a smrti a věčnému znovuzrozování podléhá nejenom člověk, ale i zvířata, která se mohou stát člověkem a být spasena. Jelikož zvířata mají duši, věřící se k nim mají chovat vlídně a starat se o ně; proto je podporován princip nenásilí.
Mezi učením a realitou
Jak se tyto hinduistické ideály prosazují v současné indické realitě? Zobecňovat přístup hinduistu k přírodě je velice ošemetné. Nejenom kvůli jejich vysokému počtu (podle sčítání lidu z roku 2011 se k hinduismu hlásí 78 % obyvatel Indie, j en o 2,5 % méně než v roce 2001), ale rovněž kvůli tomu, že praktikování víry se liší stát od státu a rodina od rodiny. Dalo by se říct, že hinduista zachovávají vztah k tradičním posvátným místům (řeka Ganga, stromy a zvířata), nicméně při bližším pohledu zjistíme, že mezi jejich principem nenásilí a praktickou ochranou životního prostředí existuje rozkol. V současné Indii totiž probíhá konflikt mezi hospodářským růstem a ochranou přírody, spojený s takzvanou environmentálni Kuznetsovou křivkou. Podle jejího principu si státy mohou dovolit ochraňovat životní prostředí teprve při dosažení vyššího stupně ekonomického vývoje. O tomto jevu hovoří indická environmentálni novinářka Bahar Dutt ve své knize Green Wars a v rozhovoru pro 7.G (5/2014) připomíná, že „pod vlivem růstu indické ekonomiky se začaly budovat silnice přes tygří rezervace, začalo se těžit v nejvzácnějších lesních oblastech a politici a různé firmy začali porušovat zákony o životním prostředí do té doby nevídaným způsobem. Zatímco všechna pozornost médií se soustředila na pytlačení, nikdo se nezabýval úbytkem přírodních stanovišť — řek, mokřadů a lesů".
Bohužel v praktické ochranářské politice v Indii hinduismus velký dosah nemá, neboť z jeho věrouky nevyplývá impuls k aktivní ochraně přírody či alespoň k boj i proti j ej ímu ničení. Nepřekvapuj e tudíž, že současná silně hinduistický orientovaná a nacionalistická vláda vedená Nárendrou Módím razí anti-environmentální politiku. V jejích očích totiž ochrana životního prostředí představuje brzdu ekonomického rozvoje, díky němuž má země pozvednout svoji více než miliardovou populaci na adekvátní životní úroveň.
V této souvislosti zmiňme nedávné vládní zásahy proti neziskovým organizacím. Letos v dubnu Módího vláda zrušila registraci více než devíti tisícům charit, které na svůj chod získávaly peníze ze
zahraničí. Jednou z obětí je i indická pobočka Greenpeace, vládou obviněná z boje proti ekonomickému rozvoji. Byly jí zmrazený účty a již rok bojuje s indickými soudy o přežití. Tyto restrikce odpovídají dlouhodobé strategii indických vlád, které se snaží očišťovat zemi od cizího vlivu. Pro zajímavost: Indie oficiálně nepřijímá rozvojovou pomoc, ba naopak ji sama poskytuje sousedním a vzdáleným státům.
A zase ten ekonomický rozvoj
Na první pohled je ochrana přírody v Indii legislativně dobře zakotvená, protože v zemi funguje 700 chráněných oblastí, mezi nimi 103 národních parků, 528 přírodních rezervací a 65 památkových rezervací. Nicméně i v těchto místech najdeme mnoho problémů, o čemž vedle zmíněné knihy Bahar Dutt svědčí například reportáže o pytlačení v časopise Sanctuary Asia. O to horší je pak situace v nechráněných, ekologicky rovněž cenných místech, rychle proměňovaných na lomy, těžební doly, pláně nebo intenzivně obhospodařovaná pole. Vládní programy jako Skill India (Vyškolme Indii), Incest in India (investuj me do Indie), Smart City Project (Proj ekt chytrých měst) či Digital India Program (Digitální Indie) dokladují, že současná vláda chce z Indie vytvořit především konkurenceschopnou ekonomiku spíše než zemi chlubící se svým rozmanitým přírodním bohatstvím. Vzhledem k nízké životní úrovni velké části indické populace je tento postup logický, nicméně s ohledem na budoucnost více než smutný.
Hinduistická tradice má tedy na ochranu přírody pramalý vliv, snad kromě jejího chvályhodného důrazu na vegetariánství a ochranu řeky Gangy. Ovšem ani tradiční vegetariánství už není, co bývalo. Podle výzkumu z roku 2006 v Indii žije jen 31 % vegetariánů a obliba masa čím dál více stoupá, zejména u střední třídy. Stále je však mnohem nižší než v rozvinutých zemích: průměrný Ind sní 2,5 kg masa, tedy dvacetkrát méně než průměrný Američan.
Co se týče ochrany Gangy, na jejím vyčištění se shodnou nejenom ochránci přírody, ale i náboženští vůdcové a indický premiér Narendra Módí. K tomuto účelu dokonce vznikl vládní program pod záštitou Ministerstva vodních zdrojů, říčního rozvoje a oživení řeky Gangy. Takové štěstí ovšem ostatní řeky ani přírodní stanoviště nemají. Divoká příroda totiž krok za krokem ustupuje lidské populaci a proměňuje se v kulturní krajinu obdělávaných políček, volných plání a nádržemi zahrazených řek.
Po omezení činnosti zahraničních neziskových organizací bude tomuto trendu muset čelit místní ochranářská scéna, která je na šikovné environmentalist(k)y bohatá. Mezi významné ochránce a ochrankyne indické přírody patří Vandana Shiva (aktivistka bojující za tradiční způsob zemědělství), Sunderlal Bahuguna (vůdce hnutí Chipko za záchranu lesů v Himalájí a proti stavbě přehrady Tehri), Sunita Narain (propagátorka udržitelného rozvoje), Rajendra K. Pachauri (ex-předseda Mezivládního panelu pro změny klimatu) a mnozí další. Popřejme jim hodně síly a štěstí, kterých budou k dosahování oné hinduistické harmonie mezi člověkem a přírodou potřebovat vrchovatě.
Autorka studuje Mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě a v rámci svého studia strávila devět měsíců v Indii. Vede svůj vlastní blog Pinkl ich .wordpress.com, kde píše o různých pozitivních iniciativách.
120
Sedmá generace 612015
TÉMA
b var ,
Vik?.
Lenka Kašová
Zelení druidové
„Přírodních" náboženství se kolem nás v posledních dekádách objevuje jako hub po dešti. Jejich společným jmenovatelem je láska k rozmanitosti přírody jdoucí ruku v ruce se snahou o rozvíjení různých způsobů spirituálního „napojení se" na Matku Zemi, Gaiu nebo přírodní bytosti. Vedle rodnověří, kterému se v tomto čísle věnujeme jinde, se v poslední době prosazuje například druidství. Oč v něm jde?
Označení druid pochází ze slovního spojení keltského jazyka (dru-wid), které můžeme volně přeložit jako „ti, již znají stromy (speciálně duby)" nebo „ti, již znají pravdu", jelikož Galové i An-glosasové používali stejný pojem slovo pro označení stromu a pravdy (dru; treow — tree; truťh). Starověké druidy a jejich kompetence přibližuje přehledně Caesar v Zápiscích o válce galské, kde o nich hovoří jako o příslušnících duchovní kasty tehdejší galské společnosti.
Jak 21. století k druidství přišlo
Od starověku se druidové těšili obnovenému zájmu hned v několika vlnách. Například v 17. století v nich někteří Britové nacházeli inspiraci pro (re)konstruování propojenosti křesťanství s historickým dědictvím vlastní země a v souvislosti s národním obrozením zakládali novodobé druidské řády. V základech podoby dnešního druidství stojí ale až renesance druidů na přelomu 19. a 20. století. Tehdejší atmosféra okultury koncentrovaná kolem Teosofické společnosti s sebou přinesla boom zájmu o keltskou kulturu a „před-křesťanské magické techniky", které byly „objevovány" a volně
kombinovány třeba s tehdejší alchymií.
Do podoby současného druidství se také výrazně zapsalo rozšíření povědomí o moderní ekologické krizi, spojované s obdobím 60. let 20. století, které ještě více oživilo poptávku po „přírodních" spiritualitách. S trochou nadsázky lze říct, že první novodobé druidské organizace vznikají na pozadí představy o mizejících amazonských pralesech, znečištěném moři, nedýchatelném vzduchu, a motivují tak ke znovuobjevování spirituální podstaty stromů a přehodnocování dřívějších magických technik. Místo na ovládání přírodních živlů je tak kladen důraz na respekt a partnerství.
Mezi dvě největší mezinárodní druidské organizace, založené v průběhu druhé poloviny 20. století, patří britský Rád bardů, ovatů a druidů (Order of Bards, Ovates and Druids — OBOD), jenž má v současnosti asi devět tisíc členů, a americké Společenství druidů (Ár nDraíocht Féin — ADF) se zhruba osmnácti sty členy. V České republice spolu s nimi funguje několik dalších uskupení — Druidská skupina v rámci České pohanské společnosti, Druidové Boiohaema a Klan zářícího býka (Beletarvolucti), které se navzájem liší zdůrazňováním různých akcentů druidství. Širší kruh aktivních zájemců
Sedmá generace 612015
TEMA
o druidství v České republice, které eviduje Česká pohanská společnost, čítá asi dvě stě lidí, užší kruh praktikujících tvoří zhruba šedesát z nich.
Naslouchání krajině
U současného druidství, jak jsem jej mohla poznat prostřednictvím Druidské skupiny, jde především o hlubší poznání sebe sama spojené s psychickým a magickým výcvikem. Ten jde ruku v ruce s rozvijením naslouchání okolní krajině a přírodním zákonitostem. Jedna ze základních myšlenek druidství zní, že pomocí vědomého n asi o u chán í krajině 1 z e získat inspiraci pro individuální rozvoj, a naopak takto inspirovaný individuální rozvoj napomáhá zvyšovat senzitivitu ke krajině. Ono vědomé naslouchání krajině znamená plné vnímání všech přírodních říší, které jedince v danou chvíli obklopují — zvířecí, rostlinné nebo minerální. Naslouchání může mít různé podoby, většinou se uskutečňuje prostřednictvím meditace, duchovních cvičení nebo rituálů v přírodě.
Oblíbenou praxí vědomého naslouchání, kterou zvládne kdokoliv sám doma nebo v přírodě, je třeba takzvaná Stromová meditace. Spočívá ve vertikálním ukotvení v prostoru — napojení se na Dolní svět a Horní svět. Při meditaci necháme ze svých nohou vyrůst kořeny spojení s Matkou Zemí a zkoumáme, jaká je země pod námi. Chladná nebo vyhřátá létem? Kamenitá či písčitá? S podzemní vodou či suchá? Dovolí nám Matka Země dotknout se samotného jádra, nebo jsme se jí příliš odcizili a má výhrady? Když jsou kořeny upevněny, nasáváme pomocí nich do těla zemskou, klidnou sílu, kterou necháváme proudit tělem. V druhé části meditace obracíme pozornost k větvím, jimž pomůžeme vyrůst z hlavy nebo z ramen. Pomocí nich pak zkoumáme hřejivé paprsky slunce a postupně čerpáme nebeskou sílu, kterou nakonec v těle necháme smísit se silou zemskou.
Environmentálne přízniví druidové?
Vztah mezi takovýmto vědomým nasloucháním přírodě a environmentálne uvědomělým chováním novodobých druidů rozhodně není přímoúměrný. Z toho, že jedinec dokáže procítit Stromovou meditaci, přímo nevyplývá, že dává přednost lokálním potravinám nebo omezuje svoje cestování letadlem. Domnívám se ale, že mezi těmito dvěma proměnnými j istý vztah existuj e — konkrétně že zvyšování senzitivity k přírodě ovlivňuje chování směrem k přírodě šetrnějšímu. Nikdy jsem například nezaznamenala praktikující druidy, kteří by přistupovali k místu v přírodě s neúctou a nezanechali jej v lepším stavu (třeba co se týče odpadu), než jej našli. Environmentálne příznivé aktivity zdejších (nejenom) druidů zaštiťuje projekt České pohanské společnosti Pohané Zemi. V současnosti běží dva vlastní mikroprojekty — adopce Ovčí studánky a podpora sýčka obecného ve volné přírodě. Pohané také spolupracují s ekologickými organizacemi — pravidelně se například účastní kosení luk v Českém středohoří s Arnikou. Druidská organizace OBOD vede vlastní kampaň Za Ekologickou zodpovědnost, v níž doporučuje sedmnáct zásad, jak snižovat osobní ekologickou stopu, ať už jde o spotřebu, energie, odpady, cestování nebo druidský evergreen — podporu sázení stromů. OBOD uvádí, že od roku 1988 byly v projektu Posvátných hájů vysázeny tisíce stromů ve stovkách hájů. Dalším nedávným druidským počinem je například hnutí Druidové proti frakování(Druids Against Fracking).
Podle druidství nám příroda ukazuje, že čerpání duchovní inspirace z přírody nemůže dlouhodobě existovat bez environmentálne uvědomělého chování, a naopak. Stejně jako ona má svoje pasivní období naplněné odpočinkem a získáváním síly, aby mohla ze sebe aktivně sílu vydat, tak i člověk by měl mít čas z přírody čerpat, aby jí mohl sílu navracet. Tento jednoduchý princip funguje výborně na fyzické úrovni třeba s jídlem — když se jedinec nenají, nemůžeme po něm chtít, aby vařil. Proč by tedy neměl fungovat na mentální a duchovní úrovni? Načerpá-li jedinec pomocí „napojení se" na přírodu příznivé duchovní ideje a inspirace, může potom k přírodě příznivé idej e a respekt rozvij et j ako morální standard podmiňuj ící jeho jednání ve světě.
Druidské Kolo roku
Asi nej rozšířenějším způsobem společné praxe čerpání duchovní inspirace přírodou je slavení svátků Kola roku. Kolo roku věrně zrcadlí princip pasivity a aktivity přírody: skládá se z osmi svátků rozprostřených do kalendářního roku, jejichž účelem je mimo jiné upozornit na stav přírody v daném období. Pravidelné prožívání aktuální podoby přírody v rituálu napomáhá dostat její rytmus do těla a převádět jej i do situací běžného života.
Když jsem před několika lety vyrazila s Druidskou skupinou na takový rituál poprvé, odnesla jsem si nezapomenutelný zážitek spojený se smrtí. Zrovna se totiž jednalo o svátek Samhain, slavený v podzimním období tlení, mlh a mrtvých. V lesích Jizerských hor jsme za pomoci ohně, studny a stromu, tří tradičních prvků stírajících hranice mezi světy, na sebe nechali tuto atmosféru plně dolehnout. Tento zážitek mi stále slouží jako dobrá připomínka, že na ticho, klid a přijímání je potřeba si udělat čas.
Obrácení k planetě
Podobně jako jiné náboženské tradice se druidství či jiné novo-pohanské proudy rozvětvují do různých směrů. Stejně jako mají Hnutí lidského potenciálu svoje šarlatány a různou vnitřní dynamiku, i druidství a novopohanství s sebou nesou možnosti utíkání do vlastního světa, ujíždění na pozlátku okultní nebo kmenové kultury nebo třeba přeceňování sexuální magie. Navzdory těmto jevům by ale bylo škoda přehlédnout to hlavní: důraz na vnitřní postoj, jehož základem je hluboký zájem o rozvíjení respektu k rozmanitosti přírody.
Druidství staví na tom, že j sme si v posledních dekádách materiálního blahobytu mohli dovolit obrátit se k vnitřní práci a rozvíjet bezpodmínečnou lásku nejenom sami k sobě, ale i k ostatním. Jeho filosofie j e založená na snaze pokračovat v tomto směru s důrazem na nacházení inspirace v přírodě. V době probíhající ekologické krize se tak můžeme vědomě obrátit k planetě a postupně nacházet způsoby, jak odčiňovat nerovnováhu, která od počátku vědecké a průmyslové revoluce obrovským tempem narůstá. Nejedná se ale o „cestu zpátky na stromy", spíše o renesanci spirituálního pojímání přírody, pomocí něhož bychom mohli zachovat planetu i nadále příznivou pro život.
Autorka vystudovala religionistiku na FF MU, studuje na Katedře envi-ronmentálních studií FSS MU a je členkou české Druidské skupiny.
|22
Sedmá generace 612015
TÉMA
Martin Pavelka, Andrea Gálová
Návrat k posvätnosti rodnej zeme
Nedávno ste si na stránkach Sedmé generace mohli prečítať článok o (nooo)pohanskom enoironmentafi^me (7.G 3/2015). Tentokrát sa zoznámime so špecifickým novopohanským prúdom zvaným rodnooerie, ktorý je podľa mnohých bádateľov, menej už podľa samotných jeho stúpencov, v podstate synonymom, respektíve podmnožinou trochu sprofanovaného pojmu nooopohanstoo. Pozrime sa teda na environmentálne aspekty v duchovnej praxi a životnom spôsobe slovenských a českých rodnovercov.
Začnime tým, čo j e to vlastne rodnoverie a kde sa vzalo. Je tak trochu paradoxom, že o anglosaskom pohanskom revivale v podobe hnutia wicca či neodruidizmu (o ňom sa viac dozviete v tomto čísle 7.G v článku Lenky Kašovej) toho našinec vie nepoměrné viac ako o domorodej (slovanskej) predkresťanskej duchovnej kultúre a pokusoch o jej vzkriesenie a obrodenie. Korene slovanského no-vopohanstva, teda rodnoveria siahajú do obdobia romantizmu na prelome 18. a 19. storočia. Mnohí významní predstavitelia slovanských národov obdivovali slovanské náboženské dedičstvo a niekedy ho dokonca stavali do protikladu ku kresťanstvu ako cudzej viere. Treba však pripomenúť, že sympatie národných obroden-cov voči pohanskej minulosti slovanských etník mali skôr kultúrny a vlastenecký než nábožensky základ. Plnokrvné rodnoverie, teda úprimná a priamočiara snaha nadviazať na takmer zabudnuté staroslovanské polyteistické náboženstvo, sa objavuje až v deväťdesiatych rokoch dvadsiateho storočia s uvoľnením politickej situácie
v bývalom Sovietskom zväze a ostatných krajinách východného bloku. Po celom slovanskom svete postupne vznikajú rodnove-recké spolky, vďaka ktorým sa rodnoverie stáva čoraz viditeľnejším a životaschopnejším. Hoci sa žiadne oficiálne sčítanie rodnovercov doteraz neuskutočnilo, podľa odhadov ich v Rusku, východnej a strednej Európe žijú desaťtisíce, z toho v Českej Republike a na Slovensku niekoľko stoviek. Tieto hrubé odhady môže okrem iných skresľovať aj fakt, že nie všetci „rodnoverci" sa s týmto označením stotožňujú.
Rodný kraj — miesto aj tradície
Zásadný rozdiel medzi (slovanským) rodnoverím a anglosaskou vetvou novopohanstva predstavuje etnický základ rodnovereckého duchovného svetonáhľadu. Rodnoverci si ctia primárne rodnú kultúru i rodnú prírodu. Kým Wiccani či iní takzvaní eklektickí novopohania sa nedržia len jednej konkrétnej etnickej tradície
Sedmá generace 612015
TÉMA
a vyznávajú takpovediac multikulturně náboženstvo, rodnoverie dbá na lokálností, regionálnosť či v širšom kontexte nacionalitu. Rodno-verec zahrnuje náboženskou úctou prírodné (životné) prostredie, ktoré geograficky i kultúrne dôverne pozná a je s ním previazaný. Rodnoverci hľadajú inšpirácie v živote svojich predkov, ktorí žili v malých rurálnych spoločenstvách. Ranostredoveké občiny, ale aj neskoršie novoveké obce si boli vedomé svojej závislosti na miestnych prírodných ekosystémoch. Aj dnešní rodnoverci majú hlboký vzťah k rodnému kraju, rodnej zemi, hoci mnohí z nich žijú v mestách a existenčne nie sú závislí na lokálnych zdrojoch energie či potravy.
Rodnoverci nie sú len milovníkmi miestnej prírody či divočiny, kde sa koná väčšina ich obradov, ale uvedomujú si aj širšie socioekonomické súvislosti. Väčšina z nich pokladá za prirodzené uprednostňovať lokálne výrobky pred zahraničnými. Ďalší prvok predstavuj e podpora tradičných remesiel a zručností. Mnohí českí a slovenskí rodnoverci sa aj sami nejakému tradičnému remeslu venujú, či už na amatérskej, alebo profesionálnej úrovni — zmieň-me napríklad kováčstvo alebo výrobu predmetov z vlny a kože či šperkov, najčastejšie s ľudovými a historickými motívmi (viď cech starých remesiel Kovlad, www.kovlad.sk). Úcta k predkom rezonuje nielen vo vkuse rodnovercov, ale aj v ich vzťahu k rodnej zemi. Uvedomujú si, že generácie pred nami sa o ňu starali, a s tým súvisí ich úcta k nej. Mnohí považujú za potrebné vlastniť svoj kus pôdy, ktorá, ako vravia, znamená spojenie národa so Zemou, a hospodáriť na nej tak, aby bola dobrým životným priestorom pre ich potomkov.
Posvätnosť prírody a nekonzumný život
Príklon k jednoduchému životu je zjavný aj v antipatii mnohých rodnovercov voči modernému konzumnému spôsobu života. „Hlavným problémom sú naše životy odtrhnuté od prírody, vtěsnané do uponáhľaného života materializmu. Prestali sme chápať posvätnosť toho, čo j eme, a nielen že si to absolútne nevážime (...), alejenámpraktickyjedno, čo skonzumujeme," píše vo svojej úvahe Stanislav na webstránke slovenskej občiny Svätoháj rodnej viery. Koncept odcudzenie prírode, ktorý sa často objavuje v dielach environmentálnych mysliteľov, tvorí aj súčasť rodnovereckej kritiky modernej spoločnosti. V tomto kontexte teda môžeme rodnoverie považovať za kontrakultúrne hnutie. Odpor voči urbanizovanému a industrializovanému svetu, ktorý dovŕšil kresťanstvom započatú desakralizáciu prírody, je vo svetonáhľade rodnovercov jasne badateľný. Mnohí obdivujú rurálne komunity, ktoré pre nich predstavujú vzor ľudskej spolupatričnosti a zdravého vzťahu človeka a prírody. Niektorí sa nimi inšpirujú aj prakticky. Sťahujú sa na vidiek alebo organizujú miestne kultúrne podujatia ako festival Svojráz v Senici alebo jesennú slávnosť bohyne Zeme Mokoše v obci Moko-šín, ktorú organizuje spoločenstvo Rodná Víra (http://rodnavira. cz/).
Pohľad rodnovercov na miesto človeka v prírode je jasný: „Príroda predstavuje niečo viac než len zdroje. Naši slovanskí predkovia ju zbožštili, stala sa posvätnou. Pod vplyvom monoteistických náboženstiev sa udomácnil v mysliach ľudí nadradený postoj k prírode, ktorú človek spravuje ako pán. Takéto nadhodnotenie úlohy ľudstva viedlo k nelichotivému stavu ochrany prírody. Treba v prvom rade zmeniť nerovný vzťah človeka k prírode, pretože inak
bude jej ochrana iba akousi charitou," zamýšľa sa Tvor z občiny Prameň Biele Karpaty. V jeho slovách badať ozveny ekocentrickej environmentálnej etiky hlbokej ekológie. Obdobné posolstvo si možno prečítať aj vo vyhlásení spoločenstva Rodný kruh: „Príroda, zvieratá, rastliny a iné bytosti sú duchovnou súčasťou krajiny. Matka Zem, voda, vzduch a oheň, a teda od nepamäti ctené živly, nech nie sú len obeťami trhu. Lebo potom sa môže stať aj celá krajina len obeťou sebectva a trhu a hrozí to aj ľudským dušiam." (http://ved. sk/VedKruh.htm).
Zhodli by sa so starými Slovanmi?
Na druhej strane si niektorí rodnoverci uvedomujú, že ich vzťah k prírode sa od uvažovania našich staroslovanských predkov v pred-kresťanských dobách v mnohom líši. „Jej ich světem byl svět kulturní krajiny — obdělávaných polí, pastvin, vsí a opevněných hradišť. Svět divoké přírody, který zůstával zachován zvláště ve vyšších polohách, které byly pro tehdejší zemědělství nevyužitelné, vnímali jako cizí, chaotický a nebezpečný, ale díky tomu též oplývající tajemném, magií a posvátnem," hovorí Vítoslav zo združenia Rodná Víra a porovnáva: „Současnými vyznavači slovanského náboženství již není příroda chápána jako něco cizího a nebezpečného, naopak v ní hledají duchovní inspiraci, cítí se v ní svobodně a bezpečně, je místem náboženského prožitku".
Ako túto zmenu vysvetliť? Snáď súvisí s tým, že podoba krajiny sa za uplynulé viac než tisícročie zásadne zmenila. Pre starých Slovanov bol ešte kontakt s prírodnými živlami a rešpekt z ich sily každodennou realitou. Dnešní rodnoverci žijú vo svete civilizačných vymožeností a naopak cítia potrebu aktívne vyhľadávať blízkosť prírody a preciťovať jej posvätnú silu. A to nielen na obradoch, ale aj v bežnom živote — mnohí vidia svoju budúcnosť v domčeku na vidieku, baví ich hospodáriť na svojom pozemku, pracovať s prírodnými materiálmi, veľa rodnovercov sa vo voľnom čase venuje turistike a táboreniu. Dragovid z občiny Svätoháj Rodnej Viery hovorí: „Práve v divokej prírode, v tichom kochaní sa ňou zažívam svojich bohov, zažívam to spojenie s nimi. Pre mňa sú to personifikované sily prírody. Vyzuť sa a cítiť trávu pod nohami, okúpať sa v potoku, počuť v noci prenikavé vlčie vytie, zažiť búrku v lese... to sú pre mňa tie pravé prežitky, ktoré mi nič nevie nahradiť." Jeden z členov občiny Perúnov Kruh zas vraví: „Vidím v prírode niečo iné ako bežný človek, sem tam nejakú vílu či lesnú bytosť. V lese mám chrám, nemusím sa tlačiť v kostole." To evokuje paralelu k dubovým saätohájom, v ktorých si kedysi starí Slovania ctili svojich bohov a ktoré neskôr padali za obeť christianizácií.
Podobné posuny vnímania prírody v priebehu dejín by sme zrejme mohli pozorovať i u iných náboženstiev — napríklad keby sme porovnali dnešných kresťanov s ich predkami z Veľkomoravskej ríše. Rodnoverie však navädzuje na tradíciu, ktorá bola prerušená, takže kontrast minulosti a prítomnosti vystupuje viditeľnejšie. Posvätné vnímanie prírody a úcta k jej sile však zostali a odrážajú sa v environmentálnej etike rodnovercov. Ako vraví Presláv z občiny Daž-bogovi vnuci: „Rodnoverie u mnohých vyvoláva potrebu pôvodné prírodné prostredie chrániť a prispievať k jeho údržbe. Pretože bohovia k nám najčastejšie hovoria práve prostredníctvom prírody."
Kontakt na autory: pavelka@sedmagenerace.cz.
124
Sedmá generace 612015