113
9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE
9.
RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE
Vztahy ČR k Rusku prošly po listopadu 1989 podobně radikální proměnou, jako v případě Spojených států, jen ovšem v opačném směru. Zatímco až do listopadu 1989 byla Moskva v podstatě hybatelem, arbitrem i určovatelem české zahraniční politiky a sounáležitost se Sovětským svazem byla definujícím znakem československé komunistické identity, od počátku 90. let hrál SSSR a později Rusko, stejně jako celý postsovětský prostor roli identitárního protipólu transformující se ČSR a ČR - hlavním a bezprostředním cílem české zahraniční politiky se stalo odpoutání od vlivu Moskvy ve všech oblastech, zejména však bezpečnostní a politické. Bezprostředně po listopadovém převratu tak hrál Sovětský svaz v české zahraniční politice po řadu měsíců nadále jednu z hlavních rolí. Za hlavní cíle vůči Sovětskému svazu si česká diplomacie stanovila odsun sovětských vojsk, zrušení Varšavské smlouvy a zrušení Rady vzájemné hospodářské pomoci. Po naplnění těchto třech cílů (viz výše) v polovině roku 1991 však význam Ruska a s ním i celého východního prostoru rapidně klesal. Tento pokles byl ještě umocněn rozpadem československé federace, kdy nově vzniklá Česká republika ztratila i bezprostřední kontakt s východní Evropou skrze hranici s Ukrajinou. Rusko a celý postsovětský prostor měl po většinu devadesátých let v české zahraniční politice postavení bezpečnostní hrozby (kvůli obavám z nestabilního vývoje v post-sovětském prostoru a kvůli nepředvídatelnosti vývoje v samotném Rusku) a také hlavního zahraničního odpůrce rozšíření Severoatlantické aliance, které se po roce 1991 stalo jedním ze dvou fundamentálních cílů českého státu.
Problém spočíval v tom, že po rozpadu SSSR po roce 1991 řešily obě země záležitosti, které přesahovaly horizont bilaterálních vztahů, kterým byly ovšem vztahy podřízeny, a které byly zároveň nekompatibilní. Rusko mělo zájem v nějaké formě obhájit svou velmocenskou pozici, zatímco ČR se snažilo rychle transformovat a integrovat do transatlantických struktur. V Rusku se střídala politika kooperace s určitou velmocenskou nostalgií, která se zhruba od poloviny devadesátých let
114
9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE
napevno usídlila v nejvyšších patrech ruské exekutivy. S touto nostalgií rovněž rostla i snaha hledat vnější viníky neuspokojivého stavu domácí ekonomiky a politiky. Je ale spravedlivé dodat, že se zárodky nedůvěry vůči Západu objevily v Rusku již na počátku devadesátých let, kdy Spojené státy, namísto masivnější pomoci svému bývalému nepříteli číslo jedna, zaujímaly velice obezřetný postoj a konkrétní hospodářské pomoci bylo velice poskrovnu. Tato nekompatibilita i rostoucí neporozumění postupně vedlo k oživení konfrontačních postojů vůči USA, ale i k EU, které v podstatě stabilně narůstají od druhé poloviny devadesátých let až do současnosti. Jak víme, Rusko se vytrvale snažilo znemožnit vstup ČR, Polska a Maďarska do NATO. Moskva vnímala rozšíření NATO optikou konfliktní, tj. spatřovala v něm ohrožení své bezpečnosti. Mimo jiné i díky ruské iniciativě nebyl ještě summit NATO v roce 1994 připraven jednat o rozšíření, neboť vedoucí mocnosti, včetně USA, se řídily politikou pragmatických vztahů s Ruskem, a proto projevovaly stále vysokou citlivost vůči ruským námitkám. Po přijetí definitivního rozhodnutí o rozšíření NATO se Rusko zcela zabednilo a dlouhé měsíce odmítalo s NATO v podstatě komunikovat či zabývat se jeho návrhy na spolupráci. Velkou ranou pro již tak slabé vazby Rusko-NATO pak bylo bombardování srbských cílů v alianční kosovské kampani v roce 1999. Srbsko je tradičním spojencem Ruska a Rusko se cítilo bezprostředně ohroženo alianční akcí na „ruském vlastním dvorku", ke které došlo naprosto navzdory ostrému ruskému nesouhlasu. Kosovské bombardování zcela obnažilo tehdejší ruskou neschopnost jakkoli ovlivňovat bezpečnostní otázky v bývalé sféře vlivu. Konfrontační styl tím dostal další impulz, tím spíše, že ke ko-sovskému zásahu došlo bezprostředně po rozšíření aliance, kterému se Rusko tak úporně po celá devadesátá léta bránilo.
ČR bohužel rovněž přistoupila na ruskou optiku, která pohlížela na vztahy s celým regionem prismatem otázky rozšíření NATO. Tj. ČR akceptovala redukci vzájemných vztahů s Ruskem zejm. na otázky bezpečnostní a na otázky rozšíření NATO. Ostatně ČR na tom nebyla moc jinak - v podstatě se vůbec odmítala s Ruskem o NATO bavit. Je sice pravda, že pražská diplomacie byla v devadesátých letech spíše tou aktivnější stranou ve snaze o zlepšení relace, přesto bylo patrné, že Praha nepovažovala zlepšení stavu vztahů s Ruskem za prioritu své zahraniční politiky a přinejmenším do konce 90. let byla úroveň
115
9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE
vztahů poměrně nízká. Nikdo nepřicházel s iniciativami, jak rozšířit bázi bilaterálních vztahů, vše se točilo okolo negativního obrazu Ruska. Jako důsledek nebyla žádná z polistopadových vlád, včetně vlád vedených k Moskvě otevřenějšími sociálními demokraty, schopna definovat dlouhodobější a koherentnější strategii vůči Rusku. Sociál-ně-demokratická vláda M. Zemana se sice pokusila „ekonomizovat" zahraniční politiku a poskytovat více podpory soukromým firmám, snažícím se proniknout na ruský trh, ovšem bez valného výsledku a bez většího strategičtějšího uchopení. To se ovšem týká vlastně celého východoevropského, post-sovětského prostoru, který zůstal až do vstupu do EU naprosto podceňovanou a zanedbanou položkou české zahraniční politiky. Zpětně vzato je patrné, že obě strany promarnily „okno příležitostí" pro definování vzájemně prospěšného a konstruktivního vztahu, které se mohlo otevřít na počátku devadesátých let díky atmosféře celoevropských změn a nadějí ohledně budoucnosti, včetně budoucnosti demokracie v Rusku. Ruská diplomacie odhadla chybně a nerealisticky své možnosti zablokovat rozšíření NATO a tím, že vsadila vše na snahu blokovat vstup středoevropských zemí do NATO, ztratila možnost angažovat se ve vícebarevném vyjednávání a možná dosáhnout výhodnějších podmínek. Jak už ale bylo naznačeno, česká strana také nevyvinula větší úsilí pro překonání deficitu vzájemných vztahů. K tomu dodejme, že se rovněž snížila relevance Ruska v mezinárodních vztazích, tj. ani nebyl přílišný důvod k aktivnější relaci.
Pochopitelně se i v devadesátých letech dařilo navazovat běžnější agendu a řešit běžnější otázky. Šlo zejména o obchod se SSSR a nástupnickými státy, zde byl řešen mimo jiné problém přechodu na platby ve volně směnitelných měnách místo rublu, a o dodávky energetických surovin, kdy byla ČSFR a později i ČR jak v dodávkách plynu, tak dodávkách ropy téměř stoprocentně závislá na ruských zdrojích. Jako jediné nosné téma tudíž zůstávala ekonomika. I v hospodářské oblasti nicméně platí, že česká strana nepovažovala ruský trh za příliš významný a podporovala spíše integraci a zapojení do trhů západních. I proto zůstával objem obchodní výměny po celá devadesátá léta v podstatě stejný, bez růstu a ani zdaleka se nepřibližoval úrovni obchodu z dob RVHR Bylo to dáno nekompatibilitou poptávky a nabídky, stejně jako (oboustrannou) nekonkurenceschopností nabízeného zboží. Navíc, česká strana - jak vládní představitelé, tak rozvíjející se podnikatelský
116
9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE
sektor - si byla vědoma hospodářských rizik, plynoucích z nestability ruského trhu i z úzké provázanosti hospodářské sféry se sférou politickou. Investice do ruského hospodářství tak - pokud nebyly kryty politicky - byly velice nevyzpytatelné. Česká vláda i čeští podnikatelé se prostě vcelku pochopitelně rozhodly zaměřit se na západní trhy, které jsou daleko náročnější pro úspěch, namísto pohodlnější snahy setrvat na „měkkých" a vysoce rizikových trzích východních.
Tématem, které bylo důležitější než obchodní vztahy, se tak záhy stala energetika. Dodávky energetických surovin z nestabilního Ruska byly již v devadesátých letech pociťovány jako významný rizikový faktor. Česká vláda proto usilovala o zajištění stabilních dodávek ropy a plynu z Ruska. Zejména za sociálně-demokratických vlád docházelo ke zvýšené snaze vylepšit komunikaci výměnou za lepší podmínky pro české hospodářské subjekty a výměnou za snazší vyjednávání o energetických dodávkách, k této snaze se uchýlil sociálnědemokratický kabinet M. Zemana a poté i V. Špidly, ovšem - s výjimkou rétorických ujišťování - bez valného praktického významu. Proto se již v devadesátých letech snažil český stát také o diverzifikaci přepravních produkto-vodných tras a diverzifikaci zdrojů. Výsledkem je, že ČR je v porovnání s ostatními středo- a východoevropskými státy daleko méně závislá na Rusku - je to 68 % u ropy a 73 % u plynu díky propojení na přenosové soustavy v Německu a na norské zdroje plynu. Dalším dílčím - a dlouhodobým - tématem česko-ruských vztahů byly nevypořádané pohledávky Ruské federace ve výši 3,4 mld. dolarů. Dluh vznikl za socialismu, kdy ČSSR investovala do plynovodů a rafinerií v bývalém SSSR. Svaz měl platit ropou a plynem, s jeho rozpadem z toho sešlo. Rusko v roce 1998 vyhlásilo neschopnost dostát závazkům, a v roce 2002 přestalo splácet docela, když už předtím splácelo jen velice málo. Jako vyrovnání nabízela Moskva vojenskou techniku, což byla cesta, jakou se vydalo Slovensko, a která byla v důsledku naprosto nevýhodná. Nakonec stát dluh ve velké většině prodal soukromým subjektům, které se následně s dluhem potýkaly samy.
Paradoxně samotný vstup ČR do NATO znamenal rovněž určitý předěl, krok k větší pragmatizaci vzájemných vztahů. Impulz k prag-matizaci dal i nástup tehdy nového prezidenta V. Putina. Od konce 90. let se Rusko v zásadě dlouho vyvarovalo jednostranně negativních kroků a po mnohaleté přestávce Moskva souhlasila s obnovením schů-
117
9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE
zek na úrovni ministrů zahraničních věcí, premiérů i prezidentů. To sice představuje normalizaci vztahů, rozhodně však velký rozvoj. Problém rovněž byl, jak bylo již zmíněno, že ČR naprosto neměla - a nemá - žádnou strategii či cíl vztahů vůči Rusku. V tom je vlastně ČR dost unikátní, neboť ostatní země v regionu buď byly členy EU, a tím se podílely a byly vtaženy do tvorby unijní východní politiky, anebo s Ruskem sousedily či byly v bezprostřednějším kontaktu s postsovětským prostorem, proto mají mnohem propracovanější východní politiku než ČR. Česká republika tak působila - a působí - jakoby nevěděla, co vlastně vůči Rusku a východnímu prostoru prosazovat, kromě reaktivního přístupu. Vstup do EU posílil pozici ČR a posílil rovnoprávnost vzájemného vztahu, ale uvnitř české společnosti i některých proudů politiky nadále přetrvává negativní vnímání, obavy z prorůstání ruského vlivu (ostatně např. konečné vypořádání ruského dluhu a prodej soukromému subjektu za nejasných podmínek nápadně ilustruje, že něco nebylo zcela v pořádku).
Zhruba po přelomu tisíciletí bylo možné pozorovat proměnu obecného českého pohledu na Rusko. Zatímco v devadesátých letech dominovala percepce Ruska jako bezpečnostního rizika kvůli jeho post-so-větskému dědictví a nestabilitě, v první polovině první dekády nového milénia se začíná objevovat obraz Ruska jako obnovujícího se impéria, jako rostoucí vojenské mocnosti, která usiluje o obnovení svého někdejšího vlivu. Tato interpretace byla zejména silná v letech, kdy česká diplomacie vyjednávala s USA umístění radarové stanice, což byl krok, který si Rusko vykládalo jako jednoznačně nepřátelský akt. V této době také dosáhly česko-ruské vztahy pravděpodobně historického minima, kdy byla vzájemná obviňování či dokonce určité výhružky téměř všednodenní záležitostí. Po opuštění plánů na výstavbu amerického radaru došlo k další normalizaci vztahů a k hledání nových pragmatických forem spolupráce, a to dokonce i ve zbrojní oblasti. Této změně napomohlo i české předsednictví Radě EU, které posunulo ČR v oblasti vztahů k Rusku více do středové pozice EU. Normalizace vztahů také zapadá do celkového proudu středoevropského, kdy zejména Polsko usiluje zhruba od konce roku 2009 o posílení pozitivního rozměru vzájemných vztahů (samotná iniciativa se sice často míjí s konkrétními důsledky, nicméně Polsko určitě ztratilo pozici regionálního proti-ruského „potížisty", kterou od něj na několik let převzala Česká republika).
118
9. RUSKO V ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITICE
Zhruba po roce 2010 dochází i ke druhé proměně dominantního pohledu české politické veřejnosti na Rusko, či spíše k posílení pohledu alternativního. Tato interpretace již nevnímá Rusko primárně jako bezpečnostní hrozbu, naopak je vnímá prismatem hospodářských vztahů. Zde se pak tato interpretace dělí - jedna strana se obává prorůstání nevyzpytatelného ruského kapitálu do české ekonomiky, a tím i zprostředkovaného posilování ruského politického vlivu v ČR, druhá strana vnímá rozvoj hospodářských vztahů jako pozitivní věc, která je vzájemně prospěšná.
Zcela novým fenoménem, na který dosud neexistuje jednoznačná odpověď, jsou pak rostoucí autoritářské a protizápadní tendence nej-současnějšího Ruska poté, co si již napodruhé mezi sebou vyměnili pozice prezidenta a premiéra ruští lídři Dmitrij Medvěděv a Vladimír Putin. Tato cynická mocenská hra neponechala již nikoho na pochybách, že ruská demokracie je jednoznačně na ústupu a tvrdé potlačování občanských práv, selektivní „spravedlnost" vůči nepohodlným podnikatelským subjektům a všudypřítomná dusivá korupce staví EU i USA před nepříjemné dilema: existuje prostor pro racionální a pragmatickou spolupráci se zemí, která se cíleně a vědomě vydává na cestu proti základním hodnotám, které definují euro-atlantickou civilizaci? Jde o otázku i odpověď výsostne politickou a bude záležet pouze na složení budoucích vlád, jak si na tuto otázku odpoví Česká republika.