Jakou možnost jste si vybrali? – obyčejný den s "očima dokořán"
Vypište si, prosím, v čem konkrétně jste se chovali během toho dne nepříznivě k životnímu prostředí. Co vám konkrétně brání (v jednotlivých případech) chovat se jinak, tedy
šetrněji k životnímu prostředí?
Jaký pro vás byl takový den? Jak
jste ho vnímali, jaké jste měli
během dne pocity a myšlenky?
Tento experiment vesměs žiji většinu dní. Samozřejmě tím uvědoměním se jednalo o intenzivnější pocit,
který jsem si celý den nesla, ale jelikož se na environmentální problémy snažím dívat s otevřenýma očima,
vždy mě přepadá lehký pocit viny, když vím, že se nechovám environmentálně "správně". U mě problém
začíná už jen u jídla. Jelikož nejsem vegan, mám pocit, že pro životní prostředí nedělám dost. Takže mě
provinilé pocity přepadnou již u snídaně, když si na lívance dávám tvaroh. Sice je z biologického
zemědělství, ale nemyslím si, že to kohokoliv spasí. Nebo když banán, kterým těsto sladím, cestoval přes
celou planetu, aby se mi na talíř dostal. Pak obaly, jo. To je další věc. Plasty všude. V Brně se můžeme bavit
o bezobalových obchodech, ale v mém městě, kde normálně žiji, už ne. Na každý, a to nejen plastový, obal,
který vyprodukuji, se dívám jak na dítě ďáblovo. A to jsem ateistka. Pocity jsou o to silnější, když dojde
,nedejbože, na take out. Naštěstí však mám oblibu ve vysedávání po restauracích, takže tahle varianta se
děje velmi výjimečně. A jelikož jsem z maloměsta a nemáme nic moc integrovanou městskou hromadnou
dopravu, na výlety do přírody se jezdí autem. Takže když se bavíme o mém chování ku příkladu o
víkendech, problematických věcí máme až až, a to ještě ani neodbilo poledne. Co si na druhou stranu
opravdu snažím hlídat, je fast fashion. Když to nejde udržitelně, sekáčově, nebo lokálně, obvykle se
opravdu udržím a věc si nekoupím. Ani o víkendech. Žádný cheat day neplatí. Ale samozřejmě pořád mám
rezervu třeba 5 %. Také jsem docela háklivá, když se někde zbytečně svítí nebo dlouho teče voda. Nedávám
si vanu, jen rychlou sprchu a zbytečně se nezdržuji. Ale jídlo, auto a vyprodukované obaly jsou problém.
S jídlem mi brání nejen zvyk, ale svým způsobem i mé vlastní tělo, což by
bylo na delší a důvěrnější konverzaci, na kterou se veřejně necítím. Ale s
obaly a autem se jedná pouze a čistě o mou vlastní pohodlnost, to vím a
kdybych se trochu víc snažila, najdu cestu. A taky občas bojuji se svou
hlavou, která bytostně nesnáší extrémy. A jako kdyby mě ta touha po
dokonalosti občas do extrému hnala.
To si myslím, že jsem celkem
popsala už v odpovědích výše.
Člověk si to ani neuvědomuje, ale i během jednoho dne udělá tolik věcí, které nemusí být příznivé pro
životní prostředí. Většinou jsou to maličkosti, při nichž si člověk ani neuvědomí, že by nějak nepříznivě
působily na okolí, ale jakmile se nahromadí a chování se opakuje denně a u více lidí, je to hned znát.
Například nechávám téct dlouho vodu u umývání nádobí, místo abych si napustila dřez a umyla ho naráz.
Myslela jsem si, že to dělají hlavně moji spolubydlící, ale bohužel jsem se při tom přistihla i sama nezhasínám,
když odejdu z místnosti. Díky tomu, že za to peskuju spolubydlící, si to více hlídám i u sebe abych
nekázala vodu a nepila víno.
Jelikož trpím na rýmu, neustále u sebe nosím kapesníčky - papírové místo látkových a také se mi často
stává, že je splachuji do záchodu.. kolikrát si to ani neuvědomuji.
Plýtvám vodou a to hlavně při mytí vlasů, jelikož mi trvá spoustu času, než udělám celou proceduru.
Často také používám k dopravě auto i když bych se na ono místo dostala v pohodě na kole nebo pěšky.
Nechala jsem během dne taky puštěnou televizi na prázdno i když jsem ji vůbec nevnímala, jen proto,
abych měla něco do pozadí.. nějakou kulisu a nebylo takové ticho.
Při nákupu a jídle jsem se nezajímala o to, odkud potraviny pochází, nebo jakým způsobem byly
zpracovány.
Mým největším celoživotním prohřeškem je přílišné topení. Je mi neustále strašná zima a když je volba
zrovna na mě, ráda si pořádně zatopím - naštěstí jsem sama doma jen málo kdy a tak většinou můj
problém řeším vrstvami oblečení .
A takovou poslední věcí bylo, že jsem kouřila - což není prospěšné ani pro moje tělo, ani pro žp.
Myslím si, že největší překážkou pro mě je prostě zvyk. Spoustu věcí dělám
ze zvyku a častokrát si ani neuvědomuji, že je dělám. Nepřemýšlím nad
nimi a neuvědomuji si, že i maličkosti mohou něco ovlivnit. Dalším
problémem je lenost - taková, kdy se mi nechce měnit něco, na co jsem
zvyklá a mám to tak už zajeté, ale i taková, kdy se mi prostě nechce
natáhnout tu ruku na vypínač, nebo se vracet do místnosti, když jsem
zapomněla, napouštět vodu do dřezu, jet do města na kole místo autem,
osprchovat se místo toho, abych si dala dlouhou horkou vanu.
Je tu ale i spousta věcí, které bych ráda změnila, ale nejsou úplně v moji
režii. Například bych ráda používala ekologičtější domácí prostředky (na
praní, uklízení, umývání nádobí..), jelikož ale tyto věci máme na bytě
společně, nerozhoduji o tom jen já a jelikož jsme všichni chudí studenti, je
pro nás výhodnější koupit prostředky obyčejné a za poloviční cenu. Dalším
mínusem je také to, že bydlíme v přízemí (skoro pod zemí), kde je tma a
zima a tak se svícení a topení nevyhneme.
Další překážkou je pro mě i neznalost (což už je moje chyba) a nevyznám se
úplně například v tom, zda je šetrnější, když si koupím ovoce se značkou
bio a eko a nebo bez této značky, ale z Česka, nebo nemám takový přehled o
prospěšných věcech, které bych mohla dělat.
Konkrétně kouření bych popsala jako něco, co máme s kamarádkami jako
takový rituál, nemáme to jako něco, co si musíme dát, abychom zahnali
chuť nebo kvůli závislosti, ale spíš je to naše tradice - dát si někde na
pěkném místě cigaretu a probrat všechno, co se stalo za tu dobu co jsme se
neviděly. Nebereme to tedy v tu chvíli jako něco, co škodí nám nebo
planetě. (Vajgly samozřejmě vyhazujeme do koše)
Vždycky jsem věděla, že nejsem
člověk, který je do ochrany
životního prostředí tak zapálený,
aby hlídal každý svůj krok a bál se
někde něco si dát, protože nezná
původ, nebo odmítá použít něco
bez nálepky eko, bio.. nebo odmítá
navštívit nákupní centrum,
protože jsou tam obchody s fast
fashion. Měla jsem se ale za
člověka, který se snaží být k
přírodě šetrnější, neplýtvat, třídit
když může, nezahazovat odpadky
a celkově zbytečně neohrožovat
životní prostředí.
Pozorovaný den pro mě byl den
jako každý jiný, ale tím, že jsem se
více hlídala a zamýšlela se nad tím,
co dělám, mi došlo, že je spousta
věcí, které bych mohla dělat jinak,
lépe, nebo je vůbec nedělat.
Začalo to vlastne už ráno tým, že som si dala kávu, ako každý deň. Keďže nejde o žiadnu lokálnu surovinu,
musela k nám precestovať kus sveta, moja bola myslím z Brazílie. Do síce českého jogurtu (aj keď výroba
mliečnych jogurtov, chov hovädzieho dobytka ma tiež svoju stopu) som si nasypala domácu granolu, v
ktorej boli orechy tiež z druhej strany sveta, keďže u nás sa niektoré druhy nedajú. Na obed som mala ryžu,
rovnaký problém ako u predošlých spomenutých potravín. Na nákup som išla síce pešo, ale bola som
nakúpiť v konvenčnom supermarkete výrobky, niečo do svojich vreciek, ale ostatok v plastových obaloch.
Na konci dňa som si umyla zuby bežnou zubnou pastou a umyla sa sprchovým gélom, pričom je dosť
možné, že sa v nich nachádzajú mikroplasty. Ak by som išla do detailov, mala som na sebe oblečené
oblečenie ušité pravdepodobne niekde v Ázii, ktoré síce nosím dlhodobo, ale bolo prevezené cez kus sveta
a jeho farbením sa znečistilo prostredie, kde sa vyrábalo.
Keď sa tak nad tým teraz zamýšľam, tak mám pocit, že je to pohodlnosť,
prosto istá miera komfortu. Som zvyknutá na to, že si môžem kúpiť a
uvariť, pripraviť jedlo aké chcem. Pri zelenine a ovocí sa snažím premýšľať
sezónne, nekupovať si v zime jahody a podobne, ale pri niektorých
potravinách akoby sezóna nehrala rolu. Čoraz viac sa snažím kontrolovať
odkiaľ daná surovina pochádza a niektoré veci si vedome odopriem. Pri
potravinách by som ešte zmienila silný faktor, a tým je cena. Ako
nepracujúci študent si napríklad nemôžem dovoliť vždy nakupovať lokálne
suroviny v napríklad bio kvalite alebo nakupovať výhradne v bezobalových
obchodov, aby som ušetrila všetky obaly. Kompenzujem to správnym
triedením a nakupovaním aspoň časti výrobkov do svojich obalov. Cena a
tým pádom dostupnosť zohráva úlohu aj pri výbere kozmetiky.
Samozrejme čoraz viac sú dostupné vegánske produkty, netestované na
zvieratách, ktoré uprednostňujem. A pitie kávy považujem už tak trochu za
závislosť, a tej sa len ťažko vzdáva.
Bolo pre mňa veľmi zvláštne
analyzovať aj také bežné činnosti,
ktoré robím denne automaticky,
bez povšimnutia. Keď som
rozmýšľala doslova nad každým
jedným krokom v priebehu dňa
viedlo to k uvedomeniu, že aj ja, čo
sa považujem za eko-zmýšľajúceho
človeka, tak moja stopa je v
skutočnosti obrovská. To vo mne
vyvolalo mierne negatívne pocity,
ale snažila som sa to trochu
zracionalizovať, aby to neviedlo k
nejakej úzkosti. Na druhej strane
som sa pozastavila napríklad pri
tých spomínaných potravinách a
dala si predsavzatie, že si budem
plánovať viac jedál zo sezónnych a
lokálnejších surovín a dbať viac na
pôvod toho, čo kupujem.
Probudila jsem se do teploty cca 18 stupňů – doma topíme. K snídani jsem měla cereálie (kupujeme
balené) a mlékem (sice bio, nicméně kravským). Vyplýtvala jsem nějakou vodu na splachování, čištění
zubů, mytí obličeje apod. Použila jsem pastu a krém z tuby. Uvařila jsem si maté (rozhodně ne lokální
produkt) s pomocí varné konvice. Cestovala jsem tramvají (to osobně považuju za ekologicky v pohodě,
nicméně nějaký podíl z energie, kterou při tom spotřebuje, a ekologické stopy z její výroby na mě teoreticky
asi taky spadá). Ve škole jsem byla ve vytopené budově, kde se svítí (z toho asi taky kousek připadá na mě).
Používala jsem papírový sešit a pero. Používala jsem notebook a telefon, což je další spotřeba energie
pomocí produktů vyrobených s velkou ekologickou stopou. Obědvala jsem ve vegetariánské jídelně rýži s
kari tofu, což jsou produkty původem z dálky. Sportovala jsem ve vytápěné a osvětlené budově s
materiálem (viz šalina a škola). Koupila jsem si tyčinku v obalu (nevím odkud). Večeřela jsem doma
pečené brambory a zeleninu a sýr (původ neznám, použití trouby, mléčný produkt). Sprchovala jsem se
teplou vodou. Svítila jsem si v pokoji.
V netopení a nesvícení (potažmo v topení např. dřevem) mi brání fakt, že
bych (z)mrzla, že bydlím v bytě ve městě bez kamen, a že potřebuju vidět,
když je brzo tma. To, jaké jídlo jím doma je do značné míry dané tím, co
koupí a uvaří někdo jiný, a i když většina toho je hlavně příloha a zelenina, a
snažíme se kupovat věci bio apod., mléčných výrobků jsme se zatím nějak
vzdát neodhodlali a pro mě by bylo dost časově náročné kupovat si pokaždé
rostlinné mléko (krom toho, že je dost drahé) a vařit si zvlášť vegansky –
samozřejmě je to do jisté míry dané i mou leností. S obaly – pastou,
cereáliemi apod. to mám podobně – používám/jím, co doma je, i když je to
zrovna z tuby. V jídelně, když už je vegetariánská/veganská, tak už si prostě
vyberu podle chuti, a ne podle lokálnosti surovin – myslím, že na něco
takového už bych asi neměla kapacitu. Po městě jezdím tramvají proto, že
na kole se bojím (v tom mi tedy brání konkrétně nedostatek
cyklostezek/cyklopruhů) a taky v zimě proto, že by se mi na kole v břečce a
spoustě oblečení jezdilo blbě. Škola prostě vytápěná je, a večer se tam svítit
musí, totéž sportovní hala. Tyčinka byla v obalu, protože žádnou
bezobalovou variantu tam neměli, a já jsem měla hlad. Na studenou sprchu
poté, co se zmrzlá vrátím domů nemám morál.
Myslím, že o těch věcech (pokud
nepočítám šalinu, školu a obecně
veřejná prostředí, kde se svítí a
topí) tak vlastně přemýšlím běžně,
takže moje pocity a myšlenky se
vlastně moc nelišily od normálního
dne. Do jisté míry to ovlivňuje
moje chování (sprchuju se kratší
dobu, snažím se kupovat
ekologické produkty bez
zbytečných obalů, mám v pokoji
chladněji, než bych chtěla, vařím
vegetariánsky apod.) a zároveň se
cítím blbě u věcí, u kterých to
pořád není ideální (např. nejím
vegansky), ale u některých
vnímám komplikace, které by mi
to přineslo jako příliš velké, než
abych byla ochotná je
podstupovat.
Pokusím se to nějak shrnout, i si jsem jistá, že moje odpověď nebude vyčerpávající, jelikož každodennost
mám zažitou:
- ráno jsem si vyčistila zuby plastovým kartáčkem a pastou, kterou jsem nekoupila v bezobalovém
obchodě.
- ráno jsem si dala kafe, což jak víme, není úplně ok. vždy ale samu sebe chlácholím, že dostávám kafe od
kamarádky z kavárny, který jim zbylo, tudíž by se jinak vyhodilo (chlácholení samu sebe zažívám skoro
každý den v různých věcech, což je rozhodně obranný mechanismus, a to i přes to, že si sama o sobě
myslím, že žiju celkem environmentálně příznivě).
- skoro celý den jsem byla na počítači, což se asi nedá počítat do enviro dokonalého života.
- jela jsem autobusem do supermarketu, kde nakoupím všechno na jednom místě, jelikož se mi nechtělo jet
do bezobalu a do následných menších lokálních prodejen, kde by mi to trvalo mnohem déle a také by
nákup byl dražší. nechtělo se mi ten den ani na dupmster, takže jsem opravdu všechno nakoupila v
supermarketu. spousta věcí byla zabalená v plastu, ne všechno bylo z Česka, podpořila jsem korporát.
- probrala jsem lednici a vyhodila jsem potraviny, které jsem nestihla sníst.
- ...
- čas.
- peníze.
- pohodlnost.
- vnější podmínky - vzdálenost lepších variant, menší možnost výběru.
Nevím, jestli je to aktivní
chlácholení se, ale už jsem opustila
se snažím být dokonalá. Snažím se
si nevyčítat věci - třeba že si
koupím petku pití, když na ní mám
chuť. Začala jsem mít pocit, že
snaha být dokonalá mě paralyzuje,
a zároveň, že pak přebírám
myšlenky toho, že na individuální
spotřebě záleží víc než na
systémové změně. Jsem veganka,
často nakupuju v bezobalu,
dumpsturuju, nekupuju si skoro
nic nového - vyměňuji, sekáče,
blešáky. Jo, zní to, že se právo
chlácholím, že toho dělám dost.
Jen mi přijde důležité, že žijeme v
systému, který nám často nedává
na výběr - nebo nám dá pocit
možnosti výběru... ale stejně vším
roztáčíme ty pomyslný kola.
Pro tento sebeexperiment jsem si vybrala sobotu, což je samo o sobě hodně specifické. Dělala jsem
všechno tak, jako vždycky. Během dne přirozeně vyvstalo několik hlavních témat. První, co mě napadlo, je
topení. Snažíme se topit minimálně, vždycky jenom v odpoledních hodinách, aby nám doma bylo
příjemně. Topíme ale plynem, jako všichni v naší bytové jednotce. Vždycky, když zvažuju zapnutí topení,
uvažuju: co takhle ještě jeden svetr, ještě jedny ponožky? Jenom abych moc neprotopila. Jenže když to
nezapnu já, zapne to někdo jiný, většinou rodiče, kteří nechtějí sedět na gauči ve vrstvách jako cibule. A
nejenom to. Už je zima a bývá brzo tma, takže svítím, ohřívám jídlo, vařím si čaj (hodně čaje), nabíjím
telefon, jede pračka, v koupelně pak během koupání ventilátor, jinak by nám to tam zplesnivělo… Není
toho málo ☹
Nepříznivým vlivem je zcela jistě i má celodenní činnost – práce na počítači. Ať už pracuji, dělám úkoly do
školy nebo svoje osobní věci, pravidelně si vybavuji, jak jsem v jednom z letošních čísel Sedmé generace
četla o uhlíkové stopě internetu a jak ta online/elektronická práce je vlastně hrozně neekologická.
Člověk taky musí něco jíst. Povětšinou se stravuju vegetariánsky, nicméně u nás doma nakupuje máma dle
svých časových a finančních možností, a tak né úplně vždy dbáme na původ potravin. Nechci vědět, kolik
km z místa původu ke mně na talíř urazily ty fazole, co jsem měla v guláši. Jó a ty hrozny asi taky nebyly z
Česka. Jídlo je celkově samá past, ještě že pro příští rok už kultivujeme zahrádku. Navíc máme pejska a ten
si papká svou hovězí konzervu. Vždycky dumám, jak se s tímhle popasovat, a ano, občas dostane rýži a
zeleninu, ale tomu masíčku se nevyhnem. Navíc ona ho fakt miluje, šelma moje.
Taky jsem se byla osprchnout. Pravidelně chytáme vodu ze sprchování do vany, tu pak kýblujeme a
zalíváme s ní záchod, v létě i kytky. Ale pořád na mě ve sprše teče pitná voda. A když dojde ta v kýblu, tak se
i záchod splachuje pitnou vodou. Je to děs.
Asi bych mohla i pokračovat, nějaká spotřeba s dopadem na ŽP je i ve věcech, které používám, apod.. A
taky všední dny vypadají kompletně jinak, když cestuji do Brna apod.
Mnoho věcí. V případě topení, žiju v domácnosti svých rodičů. Některé věci
jsou nastavené tak, aby byly co nejekonomičtější. Navíc bydlíme v bytové
jednotce a nemůžeme si tu dělat co chceme. A taky, zcela upřímně, nejsem
někdo, komu v interiéru stačí 18 stupňů. Abych mohla pracovat a být
produktivní, potřebuju se cítit dobře.
Práce a škola mě bohužel dostávají do situací, kdy jsem celé dny přilepená
na monitoru. Teď, když je prezenční výuka, je to lepší, ale v době
lockdownu tomu tak bylo pořád. I teď, když o víkendech doháním resty a
plním úkoly, sedím u monitoru prakticky neustále. Moc nevím, co k tomuto
napsat, je to pro mě permanentně žhavé téma a velká otázka v životním
stylu. Propis do problematiky životního prostředí tomu moc nepřidává.
U jídla je to převážně domácí společné stravování. Přitom mi ale naši vyšli
vstříc třeba s tím vegetariánstvím, takže si nemůžu na nic stěžovat. Máme
ale jisté zvyklosti, občas jsou to i neřesti (káva, čokoláda…), které dokážou
občas udělat den hezčím, a tak to prostě je. Člověk se nemůže pořád jenom
pozastavovat nad tím, co kde kdy a jak napáchá škodu. A u pejska – to jsou
prostě ty jeho velký hnědý oči.
Celkově musím říct, že bych ocenila nějakou lepší proenvironmentální
politiku v našem sdružení vlastníků bytových jednotek. Před asi 10 lety se
dělala kompletní rekonstrukce, přitom se ale třeba dešťovka svedla do
stupaček, takže ji nemůžeme zachytávat, nebo např. naše plochá střecha by
mohla být skvělou zelenou střechou nebo vhodná pro umístění solárních
panelů. To by mnohé ulehčilo. Bohužel většina obyvatel je staršího ročníku
narození a mnohdy jsou i hodně konzervativní.
Bylo to zvláštní, ale rozhodně nijak
nezvyklé. Dost často se totiž u
svých běžných činností zamýšlím
nad potenciálními dopady na
životní prostředí, jen ne asi cíleně
celý den. Občas to není špatné
zamyšlení, ale osobně si myslím,
že takto domýšlet všechno do
všech možných a nemožných
důsledků je k zbláznění. Je hezké
jednou za čas udělat v
dlouhodobém měřítku něco pro
snížení své uhlíkové/ekologické
stopy či spotřeby, ale ne vždy to jde
– hodněkrát jsou na nás kladeny
různě velké nároky z různých stran
a klást na sebe neustále nároky i v
této sféře není úplně udržitelné.
Jinak pocity během dne byly
všelijaké, byla jsem hodně
zadumaná a uzavřená do sebe.
Hodně jsem se cítila ve stresu a
pod tlakem, ale to je poslední
dobou často – blíží se konec
semestru a dějí se další věci,
přitom v této roční době by měl
člověk hlavně odpočívat…
TOPENÍ A OSVĚTLĚNÍ
Environmentálně nedokonale se chovám od začátku listopadu tím, že topím na bytě na 21 stupňů. Snažím
se na tom pracovat a otužovat se, ale spíše mi to nejde. O problému však vím dlouhodobě.
Nepříznivě k životnímu prostředí se však určitě chovám užíváním vánočních světýlek. Je první adventní
víkend a to pro mě znamená osvětlenou knihovnu a poličky.
PLASTY
Dalším bodem je nadměrné využívání plastů. Když vidím kolik kusů plastů se nám hromadí v našich
nádobách na třídění, pak je mi jasné, že v tomto ohledu mám ještě mezery. Snažím se využívat více
bezobalové obchody, zvlášť když jeden nádherný v Krpoli vlastní naše spolužačka (Zero way pro všechny,
kdo to čtete)!
JÍDLO
Jídlo si vybírám z velké části podle ceny, resp. když je v obchodě něco zlevněné, tak sáhnu po tom. S jídlem
se snažím neplýtvat, ale dnes jsem z lednice vyhazovala několik seschlých mrkví.
SPORT
U sportu dávám přednost oblečení NIKE, což určitě není nejvíce eco-friendly a etická varianta jakou trh
nabízí. Kromě toho ve všech fitness centrech a tanečních studií, do kterých chodím, využívají klimatizace.
Teď v zimě se v mém tanečním studiu i hodně topí, abychom nenastydly a neofoukly nám prohřáté svaly.
RELAXACE
Nikdy předtím mě o tom nenapadlo uvažovat, ale mám pocit, že pravidelné využívání sauny určitě nebude
patřit k činnostem, které bychom označili jako zcela příznivé pro životní prostředí. Já osobně chodím do
sauny pravidelně každý týden. Dnes jsem byla v SAUNIA, což je jeden z větších saunovacích světů v Brně.
TOPENÍ A OSVĚTLENÍ
Jak jsem řekla, snažím se pracovat na tom, abych snesla nižší teplotu. Když
je to anonymní, tak si zde ale můžu dovolit malý girl talk, protože nejvíc při
otužování zápasím s tím, že v závislosti na fázi mého cyklu potřebuju větší
teplo. Nikdy jsem proto nezvládla měsíc ledových sprch nebo pravidelné
otužování v řece a to stejné platí i pro nižší teplotu na bytě.
U světýlek mi tomu braní jen můj sentiment, protože logicky vím, že nic
takového nepotřebuju, ale zároveň to vlastně strašně moc potřebuju.
PLASTY
To je věčný problém asi všech. Snažím se to redukovat: na zeleninu
používám znovu použitelné sáčky a nákup nosím jen ve svých starých
plátěných taškách nebo batohu. Pořád se nám ale nějakým způsobem daří
produkovat více plastu než bychom chtěli. Z mého pohledu je to však o
zvyku, protože jsem naučená své nákupy dělat v Lidlu a do bezobalových
obchodů chodit jen pro pár věcí. Určitě by redukci plastů pomohlo,
kdybych větší procento nákupů dělala pouze v bezobalových obchodech.
JÍDLO
Svoji uhlíkovou stopu se snažím snižovat vyřazením masa a mléka z mého
jídelníčku. Zkoušela jsem i veganskou stravu, ale jen se mi tím prohloubila
moje porucha příjmu potravy. Přešla jsem proto zpátky na vegetariánskou
stravu (bez masa jsem 7 let) a teprve asi před rokem jsem zvládla znovu
vyřadit mléko. Šetrnější stravovaní by bylo určitě to čistě veganské, ale při
větších restrikcích potravin jsem v minulosti opakovaně spadla do
ortorexie a bulimie.
Zároveň se opravdu snažíme neplýtvat jídlem a nevyhazovat ho, ale jak
jsem řekla, dnes jsme se zrovna zbavovali staré mrkve. Lepší nakládání s
potravinami by určitě tento problém vyřešil.
No není moc příjemné cíleně
uvažovat nad tím, čím vším
"škodím" planetě, protože to je pro
mě frustrující. Chtěla bych se
chovat více udržitelněji a vím, že to
jde, ale brání mi v tom většinou mé
pohodlí a zvyky. Přijdu si jako
sobec, protože lpím na
malichernotech.
SPORT
V posledních letech jsem určitě začala více nakupovat české výrobce
oblečení, ale v mém šatníku převážně visí NIKE. V tom, abych přestala
nakupovat NIKE, mi brání moje preference. Určité typy oblečení mi sedí
od této značky nejlépe a při sportu mi vyhovují.
Co se týče zbytku textu, tak s tím moc udělat nemohu. Fitness centra i
taneční studia si vybírám podle jiných kritérií.
RELAXACE
V závislosti na typu saunovacího světa se bude pravděpodobně lišit i
případný dopad na životní prostředí. Ve velkých saunových světech jakými
jsou SAUNIA, 4comfort nebo Infinit Maximus jsou nepříznivé dopady
pravděpodobně znatelnější. Za prvé tyto světy zahrnují sauny, které jsou
vytápěny i na 100-115 stupňů. Dále musí tyto komplexy udržovat několik
ochlazovacích bazénků na nízké teploty a zároveň zajistit cirkulaci vody z
hygienických důvodů. Rovněž v těchto komplexech není zvykem, aby si
návštěvníci nosili své osušky nebo prostěradla, tudíž všechny zapůjčené
věci po jednom použití musí prát. Šetrnější alternativou by mohli být
soukromé a komorní sauny jako například Sauna Andersen, kde je pouze
jedna sauna pro maximálně 8 osob a ochlazovací bazén, který se nachází
venku a je ochlazován pouze na základě okolní teploty. Zároveň zde více
návštevníků využívá své prostěradla a ručníky.
Ve využívání pouze soukromých saun mi brání to, že jejich vybavení není
rozmanité. Jednou za čas se chci saunovat v jiných teplotách, což mi
soukromé sauny neumožňují.
S určitou dávkou nadsázky a trochu úkolové subverze neenvironmentální bylo vůbec to, že žiju. Lidé
prostě mají na planetu silný a negativní environmentální vliv a tím, že žiju v relativním blahobytu
rozvinuté země je moje stopa v podstatě automaticky poměrně masivní. Moje vana spotřebovala tolik vody
jako Africká vesnice na den, kávička sem cestovala má za sebou dost velkou cestu a má za sebou dost
velkou stopu virtuální vody, mobil a počítač má v sobě toxické svinstvo, oblečení je kdo ví odkud a má v
sobě kdo ví co a pivo taky určitě má nějaký impakt na životní prostředí. Ale jídlo bylo ten den od Tří
Ocásků, tak to je snad v pohodě :)
Vědomí toho, že individuální kroky ke snížení environmentálních dopadů
mají podstatně menší impakt než strukturální systémové změny. Klidně si
můžu spočítat svoji uhlíkovou stopu, tak jak po mě chce British Petroleum,
který tento nástroj v podstatě vymysleli a propagovali, ale reálně to ničemu
nepomůže. Lidé by se měli chovat šetrně k životnímu prostředí, ale spíše z
etických důvodů a abychom se vyhnuli pokrytectví. Cíl ale není spotřebovat
o 20 procent míň energie z uhlí nějakými úsporami, ale zbavit se uhlí.
Blogískování o zero waste životě nás fakt nezachrání a může odpírat
pozornost od opravdu klíčových změn celé společnosti, na které musíme
apelovat a kterých se korporace, které tlačí narativ individuální
zodpovědnosti bojí jako čert kříže.
Byl to regulérní normální den,
který jsem si užil.
Jedna z najmenej udržateľných vecí, ktoré som počas dňa robila bolo asi jedenie živočíšnych produktov.
Bola som u rodičov, ráno som si naliala mlieko do kávy, o ktorej pôvode vôbec nič neviem. Potom som šla s
otcom vyzdvihnúť zásielku. Šli sme autom, pretože cesta vlakom a autobusom k obchodu by mi zabrala
veľa času, ktorý som chcela venovať škole. Vrátili sme sa domov na obed. Mali sme sviečkovú, takže som
jedla mäso. Mama kupuje mäso od miestneho mäsiara, avšak nepoznám presne jeho pôvod. Potom som
veľa času strávila za notebookom pri robení úloh do školy a na telefóne pri sociálnych sieťach. Tiež asi nie
najudržateľnejšia aktivita. Myslím si, že k udržateľnosti do istej miery patrí aj sledovanie správ a noviniek
zo sveta, čomu som sa za celý deň vôbec nevenovala. Na večeru som dojedla zvyšky jedla z obedu, takže
som mala opäť mäso. Večer som si s rodičmi pozrela film, opäť asi nič veľmi udržateľné.
Myslím si, že zrovna v tomto prípade to bolo spôsobené najmä tým, že som
bola u rodičov. Keď som v Brne, tak sa snažím obmedzovať mäso, pozerám
sa na pôvod surovín, ktoré kupujem. Taktiež využívam len mestskú
hromadnú dopravu alebo chodím pešo. Taktiež nepozerám televíziu, keďže
žiadnu nemám :D. Trávim však veľa času na notebooku, najmä pri robení
úloh do školy.
V tomto prípade som tento deň a
aktivity, ktoré som popísala
nevnímala nejak tragicky. Myslím
si, že žijem vcelku udržateľným
spôsobom života a dni ako tento
obmedzujem na minimum. Keby
som však takto trávila každý deň,
ako kedysi, tak by som sa asi
trápila. Som rada, že už som sa
odsťahovala, pretože si veľa aktivít,
spotreby, či surovín riadim a
vyberám sama, čo mi dáva
možnosť žiť udržateľnejšie
(samozrejme, veľa vecí na môj
popud zmenili aj rodičia).
Momentálne vnímam dni ako
tento za veľmi prínosné a
odpočinkové, kedy nemusím nad
niektorými vecami moc premýšľať
a užiť si veci, ktoré nepovažujem za
až tak udržateľné, ale aj tak ich
mám rada.
Probudila jsem v sobotu za zvuku budíku, vycházejícího z mobilního telefonu, který jsem měla přes celou
noc zapnutý a tím jsem nešetřila energii tak, jako bych mohla, kdyby byl úplně vypnutý. Navíc jsem se
probudila do celkem vytopeného pokoje, který byl určitě teplejší než je nutno. Následně jsem si šla uvařit
čaj, ale dala jsem zbytečně vařit více vody, než bylo potřeba. Také jsem plýtvala vodou, když jsem si šla
umýt zuby a obličej a a čekala jsem, až odteče chladná voda, kterou jsem klidně mohla použít. V sobotu
jsem toho ale příliš moc nedělala, takže celý den byl poklidný, strávený doma hlavně učením. Přesto jsem
se však dopustila mnoha pochybení. Například jsem konstantně při učení zapomínala že mám notebook
už nabitý a nevypojila jsem ho ze zásuvky. Po obědě jsem při mytí nádobí nechávala často proud vody téct
naplno (snad ale pomohlo že máme na všech kohoutcích, ve sprše i na toaletě nainstalované šetřiče vody).
Také jsem si i celkem brzo kvůli podzimní tmě rozsvítila. Kdybych se přesunula blíže k oknu, mohla bych
rozsvítit později. Navíc jsem měla hodně dlouho otevřené okno kvůli vyvětrání, přestože jsem měla po
většinu dne zapnuté topení. A večer jsem vyčerpala hodně vody, když jsem se příliš dlouho sprchovala.
Protože jsem strávila ale celou sobotu doma, bylo pro mě úkol celkem jednoduché zvládnout. Mám za to,
že je ale dost problematické vůbec celodenní používání telefonu a notebooku, jak k učení, tak také k
volnému času. Také jsem během dne objednala několik dárků na vánoce přes internet, a asi by bylo
mnohem lepší, kdybych nakoupila něco od lokalníchvýrobců v Brně.
Nejvíce určitě finanční omezení. Například ano, snažíme se s přítelem
nakupovat velkou část potravin bezobalově ale pokud jde o potraviny jako
je například sýr, jogurt, ovoce nebo ovesné mléko a pečivo, to nakupujeme
hlavně v supermarketech. Sice se snažíme nakupovat bio potraviny, ale
stále tam nakupujeme. Je to hlavně proto, protože co si budeme, bezobaly v
případě těchto výrobků dokáží být velmi drahé. A i přestože oba dva
pracujeme, platíme celkem vysoký nájem, a snažíme si ušetřit na Tiny
House, takže to by byl pro nás celkem velký zásah do financí. Už tak
platíme hodně například za kosmetiku, kterou nakupujeme jak v
bezobalech, tak v prodejnách jako je přírodno a podobně. Určitě bych
neměnila, jsou to super produkty, které jsou jak lokální, tak také netoxické
a přírodní, ale mohou být taky někdy hodně drahé. Takže chápu, když si
někdo koupím šampon z DM za 30 kč, místo toho, aby platil 100 kč a více
za přírodní šampuk. To stejné je v případě s oblečením. Jo, pokud nutně
potřebuju kabát nebo svetr, můžu zajít do sekáče, kde u takových výrobků
často nenajdu něco co by mi padlo nebo bych se v tom cítila odbře, a nebo,
pokud se chci chovat přírodně, můžu hledat něco například na green
butiku nebo u nějakého českého obchodu, kde ale svetr stojí od tisícovky
nahoru. Takže pak, sice s nechutenstvím, stejně na rychlo do toho HM
poběžím, protože mám rozpočet třeba jen pětikilo. Nebo například s jídlem
pro kočky. Musela bych být pravděpodobně o vodě, kdybych kočkám
musela kupovat jídlo od českých bio výrobců. Celkově se moc nemluví o
tom, že žití proenviromentálně může být někdy drahé. Pokud například
potřebuje specifické oblečení do práce, nebo třeba nábytek. Pokud nemáte
auto nebo někoho, kdo by vám třeba sedačku z druhé ruky přivezl, tak si
radši zaplatíte nějaký levný nábytek z velkého obchodu i z dovozem.
Neříkám že mě to neštve, že se k těmhle možnostem musím někdy
uchylovat, ale snažím se to vyvážit právě například různými šetřičemi
energií, nakupovním z druhé ruku pokud mohu nebo vyhýbaní se cestování
autem.
Že toho nedělám dost, takže jsem
se cítila celkem mizerně. Zase ale,
pokud se potřebuju soustředit na
práci nebo na učení, musím se
soustředit na to, a nenechat
myšlenky odbíhat někam jinam.
Ráno jsem vstala a šla jsem si nakoupit do supermarketu. Sice jsem použila vlastní tašky a látkové pytlíky,
ale pořád jsem nakoupila jídlo z potravinového řetězce a některé potraviny, které jsou předbalené v plastu
jako třeba mraženou zeleninu. Přes den jsem několikrát spouštěla topení, čímž jsem zvýšila svoji běžnou
spotřebu energií. Také jsem myla nádobí ručně, čímž jsem spotřebovala mnohem víc vody, než kdybych jej
umyla v myčce. Oběd i večeři jsem si vařila na plynu, což je více zatěžující pro životní prostředí než
elektrický sporák. Večer jsem si dala koupel místo krátké sprchy, čímž jsem opět vyplýtvala mnohem větší
množství vody, než bych musela.
Supermarket nabízí mnohem větší výběr jídel, často předpřipravených a je
levnější než bezobalový obchod. Snažím se pravidelně nakupovat i v
bezobalovém obchodě, ale zkrátka tam nepořídím vše, co potřebuji.
Bohužel některé potraviny (jako třeba mraženou zeleninu či pomazánky) v
jiném než plastovém obalu a jinde než v supermarketu neseženu. Co se týče
topení, můj byt se nachází ve starém domě se špatnou izolací a bez topení
bychom bohužel v podzimních a zimních měsících nevydrželi. Nádobí myji
ručně, jelikož na bytě nemáme myčku. Stejně tak máme pouze plynový
sporák. Koupel je zlozvyk, kterého se těžko zbavuji. Na bytě nemáme
sprchový kout, pouze hlavici přimontovanou ke kohoutku vany.
Sprchování je proto poněkud obtížnější. Hlavním důvodem však je to, že
koupel je jediný čas relaxace, kterého se mi přes den dostává, a proto se jí
jen stěží dokáži vzdát.
Místy jsem se cítila provinile.
Uvědomuji si, že i přesto, že se
snažím žít ekologicky, mám ještě
hodně věcí a zlozvyků na kterých
bych měla zapracovat.
Tak dlouho jsem odkládala tenhle sebeexperiment, až mi vyšel na zásobovací, tudíž nejméně ekofriendly,
den. Po probuzení jsem si dala asi 10min teplou sprchu. Protože jsem nebyla u sebe doma, ale u
kamarádů, kterým sem tam něco doplním z bezobalu, myla jsem se mýdlem na ruce od Yellow & Blue.
Pak jsem si vyčistila zuby plastovým kartáčkem a pastou Jäsön, použila vlastní krémový deodorant
(bambucké máslo, eo, škrob, mandlový vosk), dala si kupovaný chléb s francouzskou balenou
pomazánkou a nebio rajčetem a čajem z českých bylinek. Po cvičení a vyřízení některých organizačních a
školních záležitostech na pc jsem jela tramvají doplnit zásoby jídla domů. Nejdřív jsem nakoupila ve
zdravé výživě, kde na mě vykouklo hned několik akcí na dobroty, které jsem měla naposled v létě – lunter
párky (prostě tak dokonalé k čočce s kyselou okurkou :3) a wellwell soj. salám. Kromě toho mě už tři týdny
honí mlsná na čokoládu, takže jsem si koupila rovnou dvě oblíbené – Rapunzel a Vivani. K tomu jsem
přihodila ještě jednu čokoládu a zelený čaj pro tetu. Pak jsem došla pro zásobu hořčíku do Aktinu a
koupila k tomu teplé ponožky, na které tam už taky nějakou dobu koukám (pro svědomí uklidňující OEKOTEX
a GOTS certifikát, neuklidňující výroba v Turecku a složení: bavlna, recyklovaný polyamid). Protože
byla neděle a z neschopnosti se dřív zorganizovat jsem nestihla nákup zeleniny z bezobalu (lokální a bio
<3), mé kroky vedly do Alberta. Nákup obsahoval samé nebio potraviny – květák ze Španělska, pár
brambor a cibule z ČR. Další zastávkou bylo dm, kde je zase možnost nákupu bio potravin – konkrétně
jsem pořídila pár soj. mlék v tetrapaku, soj. smetanu (EU), rajčatové konzervy a celozrnné špagety (Itálie).
Poslední zastávkou byl obchod s asijskými potravinami, kde mají to nejlepší tofu. Lokální výroba,
evropská sója, ale bohužel od doby koronavirové ho balí do sáčků (alespoň jsou v něm po dvou). Na
základnu jsem dojela zase tramvají. Po obědě jsme jeli společně na procházku mimo Brno. Protože jsem
jediná se šalinkartou, zvolili jsme cestu autem. Po příjezdu jsem zase pracovala na pc a po večeři si dala
kakao (žádné ekobio, ale nostalgické dětské Granko ze zásob kamarádů). Omlouvám se všem, kteří to
čtou, ale nešlo mi to zkrátit... :/
Jelikož tento semestr bydlím trochu punkově, nemám náčiní k výrobě
vlastního jídla jako právě zmíněné pomazánky, pečivo, seitan apod., takže
kupuji hotové pomazánky a polotovary ve skle, plechovce, nebo plastu.
Výrobu vlastního mléka jsem vzdala už pár let zpátky, když se neustále
kazilo a jednoduše nebylo tak dobré (ať už do kávy, čaje, jen tak, nebo do
sojanézy a pečení) jako kupované. Pastu po pár nezdařených pokusech
kupuji a plastový kartáček Spokar je pro mě nenahraditelný. I když větvička
funguje výborně, zvykla jsem si na luxus rychlého vyčištění. Takže tady by
mi pomohlo nebýt líná a pohodlná (stejně jako v dalších
činnostech/zvyklostech). Pak jsou tu polotovary (jako ty párky apod.),
které si občas koupím, protože mám chuť si připomenout stará dobrá
školní jídla. Čokoláda (káva, čaje, koření apod.) – hm... – jediná varianta,
která mě nepřivede k frustraci, je věřit certifikátům a vybírat značky,
kterým věřím – bohužel žít bez toho zatím neumím. Ponožky zkrátka někdy
potřebuji doplnit, přesto že u nás stále jede hříbek a štukování. V případě
nákupu ovozelu je to čistě o organizaci a plánování – někdy to bohužel
nevyjde. Auto sama nevyužívám. Pokud ale jedeme ve skupině, většina se
nechce „trmácet“ hromadnou dopravou, takže se přizpůsobuji.
Den to pro mě byl jako každý jiný.
Každý den se rozhoduji, koho a co
podpořím (jak svou pozorností,
tak penězmi). Při nákupu se
pokaždé zamýšlím – potřebuji to?
chci to? vydržím to bez toho?
odkud to je? koho/co tím
podpořím? A někdy neodolám a
koupím si třeba tu čokoládu. Když
jsme jeli autem, napadlo mě, že už
jsem moc flexibilní a ztratila jsem
své zásady. Pak jsem si ale rychle
vzpomněla na situace, kdy jsem
auto (a různé další věci)
bojkotovala a přišla tím o krásné
zážitky a o čas strávený s přáteli.
Už delší dobu o tomto tématu při každodenních činnostech přemýšlím docela intenzivně, nikdy jsem se
ještě ale nedostala k tomu, abych si tyto věci sepsala a přemýšlela o nich ještě víc. V čem se tedy chovám
nepříznivě k životnímu prostředí? Jako první mě napadá, že dost často po probuzení vezmu mobil a
zkontroluji nové maily a povinnosti, což je nešvar probíraný v minulých hodinách, ale zpět k životnímu
prostředí. Elektronika k němu moc šetrná není, ale úplně bez ní už taky skoro nelze žít. Věc, co mě ale
uklidňuje je, že mobily často nestřídám a zatím většinu z nich jsem si vzala po někom, kdo už ten svůj
nechtěl. Další problém mi dělá jídlo. Snažím se sice nakupovat co nejvíce lokálních potravin od menších
dodavatelů, ale ne vždy se mi to povede a docela často si nějaký produkt, co musel urazit velkou vzdálenost
v přepravě koupím. To se prolíná celým mým dnem od snídaně do večeře, ale opravdu se snažím u nákupů
na životní prostředí myslet. To stejné i s oblečením. V den, kdy probíhal experiment jsem si na sebe vzala
oblečení, které by mělo být šetrné k životnímu prostředí, ale o všech mých věcech ve skříni se to říct nedá.
Dále jsem nešetrnost k přírodě spatřila, když jsem se potřebovala někam dostat. Snažím se hodně chodit
pěšky, protože to prospívá i mému zdraví, ale ne vždy to z různých důvodů lze. A poslední nešetrnost k
přírodě spočívá v mé oblibě dlouhých horkých sprch. Snažím se sice s vodou šetřit, ale v tomto případě mi
tato závislost nejde odbourat.
Hlavní, co mi brání je nejspíš čas. Ať už čas, když se rozhoduji, jestli jít
pěšky nebo čas, který musím strávit při výběru k životnímu prostředí
šetrných potravin, oblečení atd. Bohužel v dnešní době to není nastaveno
tak, že nejjednodušší řešení je to, které je šetrné k životnímu prostředí, ale
člověk musí investovat poměrně dost energie k tomu, aby si vyhledal
informace například o nějakém produktu. Často do hry vstupuje
greenwashing. No a možná ještě víc než čas někdy také pohodlnost,
přiznám se, že někdy nemám čas a energii zamýšlet se nad tím, co bude k
životnímu prostředí nejšetrnější, někdy je to trošku výmluva, ale snažím se,
aby tomu tak nebylo. Pohodlnost hraje roli i v případě těch dlouhých sprch.
Během dne jsem se opravdu hodně
zaměřovala na každou maličkost.
Byla jsem docela frustrovaná z
toho, když jsem si uvědomila, co
všechno ještě dělám poměrně
nešetrně. Přijde mi, že je to takový
každodenní boj, protože i když je
teď více kladen důraz na životní
prostředí, často se na tom hlavně
vydělává. Zároveň jsem se ale
uklidnila tím, že už teď se snažím
pro životní prostředí dělat dost
věcí.
Ráno jsem zahájila spláchnutím - během dne jich bylo víc a rozhodně ani doma ani na veřejných místech
asi nebyl nijak záměrně zmenšený objem vody a její zdroj byl, předpokládám, z běžného pitného
vodovodu. Celý den se v bytě topilo starým plynovým kotlem, který rozhodně moc úsporný není. Den jsem
strávila na konferenci, kam jsem jela MHD (což je příznivější než např. auto, ale pěšky jsem, uznávám,
nešla). Kvůli konferenci se pro relativně malý počet lidí vytápěla právnická fakulta (nejsem si ale jistá,
nakolik se protopilo víc, než kolik by to bylo kvůli běžnému udržování budovy). Na konferenci jsme dostali
papírovou tašku s obědem. Ten nebyl veganský a byl zabalený ve třech plastových krabičkách, které jsou
pravděpodobně z recyklovatelného plastu a vytřídili jsme je, ale pořád je to zbytečný odpad. O původu
potravin nemám představu. Pili jsme kávu, která byla navíc z kapslí. Voda byla ve skleněné nádobě pro
všechny, ale byl v ní pomeranč. Po konferenci jsem jedla večeři doma, byla veganská, ale byla v ní rýže
importovaná z Itálie. Večer jsme pili víno přinesené v pet lahvi, což je další zbytečný plast - doufám ale, že
ji využiju víckrát a příště si novou už nekoupím. Večer jsme taky strávili s filmem puštěným z notebooku.
V některých krocích mi rozhodně brání vlastní pohodlnost. Vnímám u sebe
jakési tendence k relapsům, což mi vadí - jsem si jistá, že jsem už v životě
žila ekologičtěji, ale jaksi se to vrátilo skoro na původní úroveň, neudržela
jsem to. Týká se to hlavně jídla.. I tak mám ale dojem, že to jediné, co jsem
mohla přímo ovlivnit, bylo právě stravování (a to ještě částečně, protože o
obědovém balíčku jsem nevěděla dopředu, abych si ho třeba odhlásila).
Vnímala jsem, o kolik menší kontrolu člověk má nad svým chováním, když
tráví čas venku, jí s ostatními, co dostane a neovlivní stav budov, ve kterých
se nachází.. Napadá mě, že to samé se pak děje i u nás v podnájmu například
u kotle vím, že opravdu není v dobrém stavu, ale není v mé moci
ho vyměnit.
Obecně mám spíš depresivní
pocity. Na jednu stranu vidím, o
kolik víc jsem mohla udělat, docela
se stydím - zároveň je to výzva,
kam se posouvat. Na druhou
stranu mám ale dojem, že
neekologických prvků, které bych
dokázala ten den ovlivnit, je pořád
mnohem méně, než těch, které
jsou dané systémově. To ve mě
vyvolává velkou disonanci mezi
“nesnažím se ani trochu dost” a
“ať udělám, co udělám, bude to
kapka v moři”. Nejvíc se asi stydím
za to, že jsem si nenašla den, kdy
bych si zkusila druhou verzi úkolu ale
doufám, že se k ní brzy
dostanu..
Byl to den o víkendu, který jsem trávila doma u rodičů v Moravském krasu, kam jsem přijela vlakem, a v
plánu jsem měla pouze procházku zasněženým lesem, kromě domácích vajíček domácí veganskou stravu a
splnění úkolů do práce, školy atd. na počítači – zdánlivě tedy žádné nepříznivé chování k ŽP. Nicméně
výčet nepříznivého chování k životnímu prostředí začíná hned u vytápění domu plynem, ačkoliv jsme se
snažili vytápět také klimatizací, která funguje na principu tepelného čerpadla vzduch – vzduch, kdy z 1kW
elektrické energie nám vyrobí 3 kW tepla. Další nepříznivé chování bylo spojeno se spotřebou elektřiny,
kterou zatím nemáme certifikovanou jako zelenou, jelikož při současné situaci by nás to přišlo velice draho
a proto si držíme fixní ceny u stávajícího dodavatele. Jak na vytápění, tak na práci na PC, sledování
televize, svícení atd. jsme spalovali fosilní energii, čímž jsme životnímu prostředí škodili. K práci pro mě
neodmyslitelně patří káva a často také čokoláda a kávové i kakaové boby jsou exotické plodiny, s jejichž
pěstováním se pojí negativní environmentální a socioekonomické problémy a vysoká spotřeba energie
související s dopravou na velké vzdálenosti. Rodiče nemají fairtradovou kávu a čokoládu, kterou si kupuji
na byt, abych alespoň nějak vykompenzovala negativní dopady s jejich konzumací spojené...
Co se týče vody, i když jsem se snažila šetřit vodou co to jen jde, každé splachování pitnou vodou mi
drásalo srdce, jiné dny už to ale spíše nevnímám, bohužel jsem se smířila s tím, že předělat to je již moc
komplikované...
Systémové nastavení – energetický mix ČR, závislost na fosilních palivech
Chuť – u kávy a čokolády nebo mandarinek (sentimentální chuť, kterou
mám spojenou s adventem a dětstvím), často také tlak okolí nebo snaha
neurazit/nenaštvat blízké a kamarády a "nepřehánět to" a dát si aspoň sýr,
když už nejím maso, nechci urazit návštěvu, když mi přichystá
vegetariánské občerstvení apod.
Nebyl pro mě nějak výjimečný, asi
jsem neobjevila nebo si
nezvědomila nic, čím škodím, co
bych ještě nevěděla, jen jsem si
uvědomovala, že nejde nemít
nulový negativní dopad na ŽP, i
když se člověk snaží a ve spoustě
věcí omezuje (nejí maso, mléčné
produkty, šetří vodou, méně topí,
nekupuje nové věci, jezdí MHD),
stále spoustu věcí nemůže v
každodenním počínání úplně
přímo a jednoduše ovlivnit
(energetika) a nebo je to pro něj
velmi těžké/nepříjemné a tak
určité věci vytěsňuje, jako
splachování pitnou vodou, nebo
konzumaci kávy a čokolády, kdy
vytěsňuji nepříjemné pocity a
výčitky a soustředím se pouze na
chuť...
Ve většině případů to byla moje zapomnětlivost. Nechala jsem si doma třeba kelímek na kávu a rozmýšlela
jsem se, jestli se vrátit a nestihnout domluvený sraz a nebo ne. Nakonec jsem si zašla asi o pět minut déle
ke kavárně, o které vím, že používá rozložitelné papírové kelímky. Ne nic ideálního, ale lepší než nic
jiného. V obchodě jsem si potom uvědomila, že nemám sáčky na pečivo, takže jsem si chtě nechtě vzala
plastový, s myšlenkami ale, že ho budu dále doma využívat. To byly dva nejzásadnější momenty, které mě
ten den naštvali sami na sobě. Malé věci, které ale kdyby každý změnil, tak je to velký rozdíl. Další bod,
který byl nepříznivý k životnímu prostředí byla jízda autem. Krátká asi deseti minutová tam a
desetiminutová zpátky. Bohužel, ale jinak to nešlo. Vezla jsem nákup a věci k dědovi, který bydlí na kopci u
lesa. Autobus ani jiná doprava zde nejezdí. Za plusové ale beru, že jsem vzala i jeho sousedku, pro kterou
tak nemuseli jezdit autem zvlášť.
Pro mě jako pro studenta, který nemá trvalý příjem a musí se odkazovat na
nákup potravin v supermarketech, kde je například ovoce a zelenina
levnější, než někde jinde, mi brání nakupovat bezobalově. Teď beru
především zeleninu a ovoce, které jsou nesmyslně zabalené v plastovém
obalu viz saláty, mrkve a podobně. Člověk se může snažit, jak chce, ale
pokud se tohle bude dít, tak si to lidé zkrátka kupovat budou, i když třeba
nechtějí. Dále příklad našeho města, kde mnoho lidí jezdí do města autem,
protože nemáme posílené mhd spoje a nestíhali by tak dojezdy do práce a
pod. To mi brání velmi často a někdy tím autem zkrátka já nebo někdo z mé
rodiny jet musí.
Upřímně byl pro mě dost
vyčerpávající a na konci dne jsem
měla celkem úzkostné pocity.
Především ale ze svého chování,
kdy jsem zapomněla zmíněné věci.
Taky ale z té bezmoci, z věcí, se
kterými teď ze své pozice nic
nezmůžu.
Ráno jsem vstal a šel jsem posnídat. Dal jsem si jogurt, kterých již tam mám poměrně velkou spotřebu,
místo toho abych si konečně koupil jogurtovač a začal si jogurty dělat sám. Tudíž jsem vytvořil větší
množství odpadu, než bylo nutné. Samozřejmě i samotná velkovýroba jogurtů je poměrně náročná,
nehledě na živočišnou výrobu, i když se do určité míry snažím kupovat bioprodukty. Které jsou ale někdy
dovážené ze zahraničí, což také není zcela nejlepší varianta. Dále jsem ten den šel vynést odpad určený k
recyklaci. V dané chvíli jsem si uvědomil, jak velké množství jej je a začal jsem přemýšlet, zda bych se
neměl snažit snížit množství odpadu a obalového materiálu, popřípadě více chodit do bezobalových
obchodů.
Dále jsem ten den používal ve větší míře notebook, který spotřebuje určité množství elektrické energie,
která se z velké části vyrábí v uhelných elektrárnách, což má značný dopad na životní prostředí. Dále při
samotné výrobě notebooku bylo spotřebováno mnoho materiálu a energií. Útěchou mi bude, že jsem jej
využíval pro školní účely.
Dále jsem byl v zahradnictví, kde jsme koupili několik květin, které zřejmě byly hnojeny umělými hnojivy,
popřípadě stříkány pesticidy. Na druhou stranu tyto květiny mohou alespoň částečně pomoci životnímu
prostředí.
Poté jsem jel autem zpět do Brna, což není zrovna nejekologičtější typ dopravy. Mnohem lepší by bylo
alespoň využít hromadnou dopravu, kde je daná ekologická stopa menší. Zároveň můj styl jízdy není
nejšetrnější.
Když se vrátím k potravinám a večeři, tak celkově v mnoha potravinách jsou chemické látky, popřípadě
palmový olej, které nejsou v souladu s ochranou životního prostředí.
Z velké části to dle mého názoru pramení z komfortu a lenosti. Přeci je jen
jednodušší vyjet například autem, kdy chcete, nemusíte studovat čas
odjezdu a příjezdu. Můžete jet, kudy chcete a zastavit, kdy potřebujete.
Dalším důvodem jsou poměrně velké ceny „zdravějších“ produktů a
biopotravin, či ekovýrobků. Přeci jen student je do určité míry finančně
limitován.
Celkově mi den přišel stejný, jako
každý jiný den. Jen jsem si během
daného dne více věcí všímal a
uvědomoval si neuvědomované.
Říkám si, že člověk si takový den,
kdy zkoumá vše okolo, jak
„ubližuje“ životnímu prostředí
nemůže ani užít. Neustále má v
hlavě myšlenky a podněty, co dělá
špatně. Trochu mi to připomíná
environmentální žal, který
ovlivňuje jedince a jeho prožívání.
Neustále jsem se ohlížel, co jsem
udělal špatně a co jsem mohl
udělat lépe. Jak jsem přírodě
„ublížil“, nebo ji spíše nějakým
způsobem zatížil
Snídaně: Kávu, co mám, není fair trade, a i kdyby byla, stejně je dovezená přes půl světa.Většina z toho co
jím není z bio produkce, i když se snažím nakupovat eticky.
Jezdím dopravními prostředky a ne na kole/pěšky (především kvůli vzálenosti od města, ve městě kvůli
rychlejším přesunům).
V čajovně kde pracuji jsou samozřejmě všechny čaje z dovozu, musím se podívat jestli ale i bylinkové
směsi. Většinu jídla nakupuje šéf v Makru, i když tu byly pokusy zavést tousťák z pekárny a slaninu z
Koloniálu, vždy dříve či později rozhodne cena... Alespoň vejce máme od pána z Bařic z venkovních chovů
:)
Večer jedu domů zase autobusem, doma topím v kamnech. přemýšlím z jakého stromu to které polínko je.
Přemýšlím jestli už půjdu do peřin a ušetřím další polínka na zítra.
Většinou jde o čas (doprava) nebo o peníze. Je mi líto, že lokální produkce
je většinou dražší než dovoz, a upřímně si myslím, že toto by nemělo být na
volném trhu.
Bylo to stresující, snažím se
většinou takovéhle přemýšlění
(typu co bych mohla udělat lépe)
ignorovat a radši se soustředím na
to pozitivní co se mi ten den
povedlo... Mám sklony k askezi
když moc přemýšlím, ale člověk by
se měl naučit myslet prvně sám na
sebe a pak až na někoho jiného, i
když jde o planetu. Hladová,
nespokojená a vyčerpaná bych
totiž moc pozitivních změn ve
světě nedokázala :)
Jakou možnost jste si vybrali? – "environmentálně dokonale"
Popište, prosím, konkrétně, co všechno jste ten den dělali jinak než obyčejně. Jaký pro vás byl takový den? Jak jste ho vnímali, jaké jste měli během
dne pocity a myšlenky?
V čem (v jakých ohledech) byl
pro vás takový "environmentálně
dokonalý" den nejtěžší? Jaké
největší překážky jste museli
překonávat?
Něco, co jsem zatím doma v Brně nedělala bylo uvažování nad kompostem, a tak jsem při vaření odřezky
ze zeleniny dala do misky a zatím uskladnila do mrazáku a donesu je do nejbližšího koše na bioodpad.
Ráno jsem si dala do batohu pár sáčků pro případný nákup, na což se snažím myslet, ale často na to
zapomenu. Na ten nakonec i došlo a snažila jsem se u něj myslet na to, jestli jsou produkty, které kupuji
lokální. A nakonec, měla jsem ve svůj environmentálně „dokonalý“ den štěstí, že ještě nesněžilo, a takže
jsem zvládla jezdit po Brně na kole.
Několikrát jsem na to ”mít otevřené oči” zapomněla. Uvědomila jsem si
taky, že hodně činností, které běžně dělám a nejsou “nejzelenější” jsem si
zracionalizovala tak, že už mě na nich nezaráží skoro vůbec nic. Rozsah
těch činností mě vlastně docela překvapil. Z těch věcí, co jsem změnila jsem
měla dobrý pocit. Zároveň jsem si ale občas říkala, že to přece snad není
potřeba – měla jsem „svoje důvody“, proč tak věci obvykle dělám. Zároveň
u některých věcí mám pocit, že jsem někde „na cestě,“ např. nejsem striktní
veganka, i když veganské možnosti upřednostňuji, a tak pro mě nebyl velký
problém se ten den soustředit na envi šetrnost. A byla jsem ráda za
motivaci jet na kole, s šalinkartou je to náročnější.
Spíš než docílit dokonalosti, mi
přišlo těžší si to během dne
připomínat a o věcech, které
normálně dělám bezmyšlenkovitě,
přemýšlet. Další překážky jako
vybírání si podniku tak, aby
splňoval určité požadavky, už mi
tak náročné nepřišlo.
I když jsem byla prokřehlá, a venku je čím dál větší zima, dala jsem si raději krátkou sprchu než dlouhou
horkou vanu. (+ klasika tuhé mýdlo a šampon)
Uvařila jsem doma vegetariánské jídlo - pro všechny. Bohužel se ale moc nechytlo, a hromada ho zbyla,
takže jsem ho pak další dny dojídala, aby se nemuselo vyhodit.
Zkusila jsem vést rozhovor s rodiči na téma, jestli by nezvážili jiné možnosti vytápění domu, než klasické
uhlí a dřevo. Pak také, jestli bychom nemohli vařit víc vege jídel na úkor těch masitých. V ani jednom
případě jsem ale moc nepochodila...
Den pro mě byl hlavně o kritickém přemýšlení a zvažování mého
každodenního chování. Snažila jsem se na něj kouknout z nové
perspektivy, hledat, co bych mohla dělat lépe, kde by změna měla co
nejvyšší dopad, atd.
Během dne mě provázely dvě opakující se myšlenky:
1) Otravný pocit toho, jak nereálná a možná i zbytečná snaha o naprostou
environmentální dokonalost je. Klasický pocit kapky v moři. Zatímco já se
snažím kriticky promýšlet své každodenní chování ze všech stran, moji
rodiče vesele přetápí dům na svých obvyklých 25 °C, protože je to tak
prostě pro ně pohodlné a domů donesou další nákup s hromadou
jednorázových sáčků a igelitek...
2) Jsem došla k tomu, že pokus o environmentálně dokonalý den je pro mě
asi jednodušší, protože se prostě nemusím s některými věcmi vůbec
potýkat. Doma velké nákupy nejsou vůbec v mé režii a z bytu v Brně hezky
dojdu do obchodu, školy i na nádraží pěšky. Kdybych ale měla rodinu,
bydlela na odlehlejší vesnici a musela jet na velký nákup jídla/drogerie, tak
bych se bez toho auta obešla asi mnohem hůř.
Docela těžké pro mě bylo snažit se
podívat na svoje každodenní
chování z nového úhlu pohledu a
být u toho objektivní.
Pak byly samozřejmě náročné
konflikty a dohady s rodinou, když
jsem se je snažila přesvědčit o
přehodnocení nějakých
dosavadních zvyků. Z dřívějších
zkušeností jsem tušila, že
přesvědčit je v čemkoliv, aby šli
"zelenější" cestou bude extrémně
těžké, ale přijde mi, že tahle cesta
dává největší smysl, resp. by tam
mohl být znatelný dopad, pokud
by se mi to alespoň částečně
povedlo.
Využila jsem úterní den z kurzu Globálního občanství - bydleli jsme v klášteře v Předklášteří a místo
zvyšování teploty topení, jsem se poctivěji oblékala - vrstvila. Spala jsem ve spacáku, takže se ušetřila
energie a voda na praní povlečení a peřin. Celý den jsme měli zajištěné jídlo, které bylo výborné, veganské,
z lokálních potravin a z místního bezobalového obchodu, takže dokonalost na talíři. Myslím, že i tím, že se
vařilo pro cca 25 lidí, bylo potřeba na jeho uvaření možná méně energie, než kdybych si vařila jen pro sebe
či pro svou rodinu. Nádobí se pak mylo hromadně ve škopku octovým přípravkem, který má menší dopad
na planetu než chemický JAR. Pila jsem hlavně jablečný mošt z jablek z klášterního sadu, vodu z kohoutku
a bylinkový čaj.
Byl skvělý. Cítila jsem se moc dobře za to, že se stravuji 100 % vegansky.
Byl moc příjemný díky lidem, kteří na kurzu byli, díky procházce a práci
venku, díky moc zajímavým novým věcem, které jsem se naučila. Díky
tomu všemu to šlo skoro samo, přirozeně a nemusela jsem nad tím nijak
zvlášť přemýšlet a horko těžko hledat alternativy. Myslím, že kdybych byla
třeba sama v Brně, či doma hledání variant s menším dopadem na planetu
by bylo mnohem náročnější. Je sice pravda, že normálně chodím převážně
pěšky, nebo se dopravuji vlakem či jinou hromadnou dopravou, snažím se
omezit maso na minimum, piju vodu z kohoutku, snažím se si pořizovat,
jen nezbytné věci a minimalizovat svou produkci odpadů... ALE, ať se
snažím sebevíc, mé bytí a žití má na planetu nějaký dopad (myslím teď ten,
který vnímám, za negativní)...stále se snažím, občas se za to, že nežiji
dokonale "bičuji", občas se snažím zavřít oči a udělat si i "materiální
radost". Snažím se, ale vím, že ať udělám, co udělám, asi nikdy to nebude
dost.
Nedat si kávu či zelený čaj, když
jsem unavená. To jsem bohužel
nezvládla. Stejně tak bylo potřeba
při programu používat docela dost
papírů na poznámky, což jsem
bohužel neměla moc
minimalizovat.