Jak byste vlastními slovy popsali/reflektovali svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí? Zkuste
použít tak jednoduchá slova, aby vám rozumělo osmileté dítě (rozsah min. 900 znaků s mezerami).
Jak byste prostřednictvím pěti charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí
popsali/reflektovali svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí (rozsah min. 900 znaků s
mezerami)?
Je to tak jednoduchá otázka, a pritom tak zložitá. V prvom rade by som povedala, že príroda je pre mňa
obrovským darom a požehnaním. Má pre mňa obrovskú hodnotu, a to z rôznych uhlov pohľadu. Prvým je,
že si veľmi cením to, čo nám dáva, ako je napríklad čistá voda či vzduch. Milujem tiež pozorovať lúku
plnú rozkvitnutých kvetoch, zbierať bylinky na čaj, o ktoré sa nikto nestará a predsa vyrastú a majú
ohromnú liečivú silu. Taktiež sa vždy teším keď mám fialovú pusu od černíc, či čučoriedok, ktorých sa
môžem dosýta najesť. Mám pocit, že príroda ma spája. Nielen so zemou, s prostredím, ale aj s ostatnými
blízkymi ľuďmi. Vždy si tam vyčistím hlavu, prídem na iné myšlienky a tak celkovo sa vnútorne upokojím.
Druhým pohľadom je krása prírody, ktorú obdivujem. Vo svojom živote potrebujem krásne veci, aby sa mi
dobre žilo, a príroda vie túto moju potrebu vo veľkej miere naplniť. Tieto krásy sú pre mňa v živote
inšpiráciou. Keď pozorujem tie tvary, farby, štruktúry všetkého živého aj neživého, občas si po myslím, že
to človek nikdy nevytvorí. A je to tak, my ľudia sa to snažíme len neustále napodobňovať. Tak som sa
zasnila a vytvorila si popritom v hlave predstavu krásneho miesta, že sa mi až nechce písať o tej
odvrátenej stránke, a to poškodzovaniu či ničeniu nášho životného prostredia a hnevu, ktorý ma v takej
chvíli prepadá. Preto ostanem aspoň v predstavách stáť pod krásnym vodopádom, pričom cítim jemné
kvapky vody dopadajúce na moju tvár.
Mne sa veľmi páčili tie príklady od študentov v knihe, tak sa to budem snažiť napísať podobne, ale
zároveň tým charakterizovať seba. Som človek s vyššou potrebou kontaktu s prírodou, strednou až
nižšou schopnosťou adaptovať sa na prírodne podmienky, s vyšším estetickým postojom a silným
environmentálnym vedomím. Etický postoj presne vystihnúť neviem. Povedala by som, že mám silný
vzťah k životnému prostrediu a do značnej miery aj vzťah k prírode. Rada sa do prírody utiekam, ale nie v
každej možnej chvíli, mám rada mestský život, moju potrebu sčasti napĺňajú aj mestské parky a
lesoparky, do divokej prírody chodím zriedkavejšie. Nie som žiadny tramp, ani zálesák, som skôr ten
víkendový chatár, ktorý si cez týždeň užíva mesto aj s jeho výhodami a dobrou dostupnosťou do školy.
Príroda ma pre mňa obrovský estetický význam, ktorý prenášam aj do svojho domova. Milujem izbové
rastliny a moja izba vyzerá tak trochu, ako malá botanická záhrada. O prírode sa rada vzdelávam,
rozumiem jej procesom, poznávam faunu i flóru. S mojou adaptáciou na prírodné podmienky to už nie je
také ružové, uberá mi to na mojom komforte, občas mám dokonca aj iracionálny strach z niečoho, čo sa
všetko môže stať. Avšak som veľmi potešená, keď sa mi to podarí prekonať a vystavím sa aj
nepriaznivým podmienkam alebo ťažšiemu terénu. Zato mám však vysoké environmentálne vedomie,
ktoré pestujem v sebe už od detstva. Snažím sa byť ako človek, spotrebiteľ, konzument zodpovedná k
životnému prostrediu, trápia ma problémy ako klimatická kríza či strata biodiverzity a podnikám aj rôzne
kroky pre zlepšenie situácie. Je to najmä na úrovni lokálneho aktivizmu, ale takisto aj v robení osvety a
približovaniu environmentálnych tém druhým ľuďom, ktorým sa snažím ísť sama príkladom svojimi proenvironmentálnymi
návykmi. Do toho teda vstupujú aj moje emócie, asi najmä tie negatívne, frustruje ma,
keď vidím správanie ľudí či spoločností ľahostajných k životnému prostrediu, ale zároveň sa snažím
myslieť na to, čím viem prispieť ja k zlepšeniu. Neprepadám beznádeji lebo našťastie som v obklopení
aktívnych ľudí, ktorým životné prostredie nie je ľahostajné.
Přírodu mám rád, ale musím se přiznat, že rozhodně mám raději výtvory lidstva. Miluji stromy a chci, aby
jich ve městě bylo mnohem víc, ale spíše spíš je mám radši v parku obklopeným baráky nebo na ulici než
v lese. Sice se cítím dobře v lese, ale po nějaké době se mi stýská po městě. Líbí se mi příroda, která je
nějakým způsobem ovlivněna člověkem a lidé mají tu superschopnost tvořit naši vlastní verzi životního
prostředí, která bohužel je někdy až moc daleko od nějakých funkčních přírodních vlastností. Mám rád
zvířata, ale spíše psy a holuby než vlky a jestřáby. Přírodu vnímám jako něco, co nesmíme ohrožovat,
jinak ohrozíme naši vlastní budoucnost a naše míra odpojení od přírody je někdy bohužel až moc velká.
Což nám ubližuje jako jednotlivcům psychicky i celospolečensky z hlediska udržitelnosti našeho systému.
A ten vztah k ochraně lidské civilizace a ochraně životního prostředí mám silný, to je, proč studuji to, co
studuji.
Někomu by se mohlo zdát, že moje potřeba kontaktu s přírodou je minimální a asi to tak je. Mám to štěstí,
že před bytem mám hned takový malý park, takže vlastně se dívám na zeleň skoro každý den, ale je
pravda, že občas dovedu být měsíce bez toho abych byl v nějakém lese nebo něco a vlastně mi stačí se
občas projít Lužánkami směrem do hospody.
Ohledně adaptací na přírodní podmínky si dovedu sám sobě s nutnou dávkou sebereflexe uznat, že v
přírodě bych dlouho nepřežil. Mám rád svůj komfort a jsem až stereotypický měšťan.
U estetického postoje rozhodně mám rád pohled na stromy, ale připadá mi, že strom vypadá nejlépe
právě v kontrastu s nějakou budovou.
U etického postoje jsem dost ryzí antropocentrik, který má velmi paternalistický postoj k přírodě. Ten
problém je, že v současné době lidstvo bohužel přírodu neumí spravovat, a to nás kriticky ohrožuje.
Environmentální vědomí mám, jinak bych nestudoval environmentální studia a chci svůj život zasvětit
udržitelnosti, ale rozhodně nevidím budoucnost lidstva v nějaké dobrovolné skromnosti.
Řekla bych, že můj vztah k životnímu prostředí je velmi pozitivní. Hodnotu zvířecího života a lidského
života považuji za totožné. Mám za to, že by ochrana přírody a životního prostředí měla být vždy na
prvním místě a mnohdy by měla předčit i ochranu lidských životů a společnosti jako takové.
Ráda přírodu navštěvuji, zajímám se o ni a hovořím o ni s ostatními lidmi. Bez pravidelných návštěv
přírody si nedokážu představit naplněný a vyrovnaný život. V běžném každodenním rytmu se snažím
proto i co nejvíce obklopovat rostlinami a zvířaty. Domnívám se, že lidská společnost trpí svým odcizením
od přírody a dále se domnívám, že by ochranu a obnovy životního prostředí mělo být věnováno
maximální úsilí, a to i na úkor ekonomického růstu.
Vadí mi, že tématům jako je právě ochrana přírody a zdravého životního prostředí není věnován
dostatečný prostor v médiích a málo se o nich na veřejnosti mluví.
Omlouvám se, zda by mým slovům neporozumělo osmileté dítě, nevím totiž, čemu osmileté děti rozumí.
I přes to, co jsem napsala v první části dotazníku si nemyslím, že patřím do první skupiny, tedy skupiny,
kterou charakterizuje Potřeba kontaktu s přírodou. Dále také nespadám příliš do druhé skupiny, neb pro
kontakt s přírodou opravdu nejsem příliš tělesně vybavena. Na druhou stranu mohu říct, že základy
dovedností pro pěstitelství a chovatelství asi ovládám, možná více než základy. Avšak představa, jít
někde do přírody jen tak kempovat mě opravdu neláká.
Co se týče estetického postoje k přírodě, ten je u mě silný a uvědomuji si, že i například umění, jehož
tématem je alespoň částečné přírodní výjevy, je pro mě velmi atraktivní. To se asi promítá i do mého
vztahu k různým typům počasí, kdy ať už je slunečno, je vichřice, chumelí nebo prší, tak všechny tyto
projevy přírody shledávám jako nejen užitečné, ale také nesmírně krásné. Také pohled na krajinu mě
naplňuje radostí a pozitivními emocemi.
Asi nejlépe by můj vztah k přírodě šel vysvětlit v pojmech kterými mluví Etický postoj k přírodě. To asi i z
první části úkolu jde vidět. Hodnota přírody a životního prostředí pro mě převažuje hodnotu lidských
životů a mám za to, že by příroda měla být v lidském hodnotovém žebříčku na prvním místě, klidně na
úkor hodnot jako je svoboda. Ochrana životního prostředí je u mě vždy na prvním místě. Také
Environmentální vědomí hraje v mém vztahu k životnému prostředí a přírodě silnou roli.
Můj vztah k přírodě je myslím velmi dobrý, vlastně bych řekla, že příroda je a byla v mém životě a
formování mé osobnosti dost zásadní. K lásce k ní jsem byla vedená od malička rodiči, a to jak z hlediska
pobytu v přírodě a obdivu k ní, tak i k šetrnému chování vůči ní. Vnímám přírodu jako zcela zásadní a
nezbytnou, nenahraditelnou, a špatné chování člověka k ní nesu velmi těžce. Miluju procházky lesem,
chození po horách a pláních a koupání venku v (alespoň relativně) čisté vodě i svoje domácí kytičky a
péči o ně. Taky ráda pozoruju mraky/nebe obecně a zvířata. Ráda přírodu fotím – hlavně makro. Ve svém
každodenním životě se snažím obklopovat co nejvíc přírodními věcmi (obecně nesnáším vzhled čehokoli
z plastu a podobných materiálů, preferuji dřevo, sklo, keramiku příp. kov…) a všímat si v rámci města
záblesků přírody, ať už jsou to květiny, stromy, ptačí hejna nebo západy slunce a mraky. Taky se snažím
svým chováním přírodu neničit, když jsem s ní v kontaktu, a nepřispívat k jejímu ničení svým chováním a
návyky – byť si neustále uvědomuji, jak moc nešetrných věcí dělám, a jak je to zároveň stejně úplná
kapka v moři.
Potřeba kontaktu s přírodou: Myslím si, že mám podle mě celkem velkou potřebu kontaktu s přírodou, byť
si to občas úplně neuvědomuju. Často mi ale stačí i poměrně málo, aby mi to zlepšilo náladu – pohled z
okna do přírody, pohled či péče o moje domácí kytičky, pohled na nebe… Lepší jsou pak vycházky do
lesa, a ideální výlety do hor.
Adaptace na přírodní podmínky: Musím se přiznat, že od té doby, co jsem byla malá, tak se myslím o
něco zhoršila – konkrétně mi vadí vlhko, bojím se klíšťat (už jsem toho slyšela moc o borelióze) a když
spím venku na hlíně či listí, tak trošku i stonožek. Pořád to není tak zlé, pohyb přírodním terénem mě
baví, bláto mi nevadí a studenou vodu v řece taky přežiju 😊, ale limity vnímám. A teda na nějakém
vybavení závislá jsem – potřebuju sirky, pokud je zima tak něco teplého (jsem hrozně zimomřivá) a bez
nějakých potravin bych se taky neobešla – z borůvek a hub bych asi nevyžila, a lovit neumím, ani nechci.
Estetický postoj: Myslím, že esteticky jsem na přírodu vnímavá hodně. Líbí se mi květiny, stromy, sníh,
mraky, západy slunce, zvířata, krajiny, hvězdy … – neustále se nad něčím rozplývám a ukazuju to těm,
kdo jsou zrovna semnou – s větší či menší mírou pochopení pro moje nadšení. Když jsem v horách,
motivací pro unavené nohy je každý další zákrut cesty a očekávání nového výhledu.
Etický postoj k přírodě: Myslím, že naší absolutní povinností je chovat se k přírodě šetrně a tak, abychom
jí ubližovali co možná nejméně, tak, abychom co nejméně narušovali ekosystémy, znečišťovali, těžili,
zastavovali apod. Je mi líto každého stromu (musím se přiznat, že u monokultur, které jsou tam, kde by
neměly je tento soucit o poznání menší) a zvířete (zde opět s přiznávám limit, a to je bodavý hmyz a
paraziti), krajiny i řeky, které přicházejí kvůli nám k úhoně.
Environmentální vědomí: To mám myslím celkem vysoké, už kvůli studiu, byť se zatím projevuje hlavně
mou vlastní snahou chovat se šetrně, než aktivismem – což je rozhodně prostor pro zlepšení. Často
zápasí s mou potřebou kontaktu s přírodou, jelikož mám ze všech krajin nejraději hory, a ty v česku
nemáme a vyžadují nějak se tam dopravit, což není obvykle moc ekologické (podobné to mám s mořem,
ale u toho už jsem nebyla hodně dlouho).
Přírodu mám ráda. Bohužel se jí tak trochu i bojím. Bojím se jít sama do lesa, nebo na rozsáhlou louku,
nebo pole. Ani nevím proč. Nebojím se asi ničeho konkrétního, spíš neznáma.. častokrát se mi také
stalo, že jsem narazila na lesní zvířata .. a prohnání bachyní se bojím úplně nejvíce.
Takže ač přírodu miluju, držím si od tohoto typu přírody trochu odstup. Nevadí mi ale taková místa
navštívit, pokud jsem s někým - ve dvou se to lépe táhne.. a to i pokud jde o utíkání před divočákama.
Vyrůstala jsem na vesnici, kde nežijí skoro žádní lidé a obchod, hospodu, nebo kostel ta vesnice viděla
pouze z dálky. Nejhorší to vždy bylo s dopravou. Autobus tu nejezdí a na kole bylo všechmo moc daleko
a rodiče mě samotnou nepouštěli. Když jsem mohla z této vesničky odejít do města jako je Brno, byla
jsem štěstím bez sebe. Vážila jsem si i toho, že si můžu zajít jen tak do obchodu a nemusím to plánovat
dopředu, abych to skombimovala s dostupností apod., nebo se s někým domluvit a sejít se hned v tu
chvíli.
Takže teď moje srdce tíhne spíše k městu, ale vždy se do své rodné vesnice s kravínem, prasečákem,
políčkama, loukama a lesama ráda vracím.
Svůj vztah k životnímu prostředí bych popsala jako zdravý, kdy je hlavním motem věta “nic se nesmí
přehánět. Myslím si, že můj vztah s životním prostředím je na stupnici vztahů na zlatém středu. Snažím
se ho chránit, záleží mi na tom, jak naše planeta vypadá, chci, aby byla domovem i pro mé děti a
vnoučata a bojím se, že jednou pro ně budou například lední medvědi to, co pro nás dinosauři, že nebude
dostatek vody, že naše planeta už nebude zelená, že bude všude hrozné sucho a lidé už se nebudou mít
tak dobře, jako se máme my. Snažím se žp chránit, ale přitom se snažím nebýt “otravným
ekologem/environmentalistou”, který se kouká přes prsty na každého, kdo jednou vyhodí plastový obal do
směsného odpadu, nebo v obchodě nenakupuje do látkových sáčků, nebo jí maso. Podle mě je dobré
druhé seznámit s tím, co by mohl dělat jinak a jaký má dopad na přírodu jeho chování, snažit se
inspirovat.. ale tohle odsuzování ostatních, koukání přes prsty, nátlaky a výčitky viz. “Víš kolik kvůli tomu,
aby sis teď mohl dát tohle jídlo, muselo trpě zvířat?”, podle mého ostatní spíš odrazuje.
Takže ano, snažím se, abychom kolem sebe měli čisté životní prostředí a krásnou přírodu a krajinu, ale
kvůli tomu, že si jednou za čas naliju mléko, nebo pojedu někam autem, místo na kole, si hlavu trhat
nebudu :-)
Podle charakteristiky potřeby kontaktu s přírodou, bych se nezařadila mezi ani jeden popis. Nejsem
člověk, který nutně potřebuje být v přírodě 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Přírodu mám ráda, ráda v ní
trávím čas a samozřejmě zastávám názor, že je lepší, když člověk může trávit čas na čistém vzduchu,
než zavřený doma. U mě doma ale nenajdete přírodní tematiku (možná sem tam nějaký kamínek nebo
fosílii z předešlého studia), nemám jí na pozadí počítače (pokud se tam zrovna nenastavila sama) a
nešílím, když chvíli nemůžu ven. Hlavně v zimních měsících bych se označila spíš jako člověka, který
kontakt s přírodou vyhledává mnohem méně. Miluju sníh a ten zimní vzduch, ale opravdu nedokážu
vydržet být několik hodin venku v zimě a vždy se raději těším domů do teplíčka.
Podle adaptace na přírodní podmínky jsem spíše člověk s menší adaptací. Jsem spíše takový nešika a
ňouma. Umím samozřejmě postavit stan, nedělá mi problém spát po širákem, nebo se koupat v rybníce.
Dokonce bych zvládla nějakou tu túru. Že bych ale měla znalosti a schopnosti jako skauti, nebo
trampové, to se říci opravdu nedá. Nemám v plánu ale tyto věci podnikat sama a tak se raději vždy
ujistím, že s sebou máme někoho, kdo tomu rozumí. Broučci, pavoučci a zvířátka mi nevadí, pokud
nelezou po mně.
Estetická postoj k přírodě si myslím, že mám. Krásy přírody si všímám a dokážu jí ocenit. Mnohdy se mi
ale stává, že přehlédnu nebo zanedbám detaily, kterých si ostatní všímají. Což je podle mého názoru
spojeno s mojí roztěkaností a kdyby mi někdo dal více času, určitě bych si toho všimla také.
Myslím si, že po etické stránce je můj vztah k přírodě spíš přátelský a určitě ne dominantní. Neberu ji
rozhodně jako něco podřazeného, něco co bychom jen měli využívat a brát od ní a nedávat nic nazpátek.
Co se týká charakteristiky env. vědomí, myslím si, že se k přírodě snažím co nejohleduplněji umím,
ohrožení planety opravdu vnímám jako vážnou hrozbu a nesnažím se rozhodně tyto problémy zlehčovat.
Neangažuji se nějak více přímo v nějakých organizacích, nebo protestech (zatím). Myslím si, že ale není
všem dnům konec a určitě je ještě na mém přístupu k ochraně přírody spoustu co zlepšovat.
Myslím si, že jsem její součástí, je v každé mé buňce, v každém nádechu a hlavně v srdci. Příroda mne
také obklopuje. Tvoří mé životní prostředí, tedy prostor pro život. Dává mi vše a já se k ní za to snažím
alespoň chovat ohleduplně. Jsem vděčná za to, že je, nabíjí mě a probouzí ve mně fantazii. Nepřestává
mě fascinovat, čím dál tím více. Mám pocit, že je to trochu jako se znalostmi, čím více toho vím, tím mám
větší pocit, že nic nevím. Čím víc přírodu poznávám, tím více mne fascinuje a přesvědčuje o své genialitě
a o tom, jak jsem já sama opticky malá. Horská krajina či les mi způsobují vnitřní radost a na tváři
vykouzlují úsměv. Miluji horské rozkvetlé louky, prameny vody, šumějící les, brouky, motýly, pozorování
ptáků na krmítku, vůni květin,…Příroda je pro mne velmi cenná a myslím si, že by měla být pro každého.
Měli bychom jí chránit, vážit si jí a podporovat v tom, aby všechno fungovalo tak, jak má… Můj vztah je
asi ryzí zamilovanost nebo láska. Jsem jí vděčná za to, že se mohu při spaní pod širákem kochat prvními
ranními paprsky slunce, že si mohu natrhat lesní jahody, že mi z půdy vyroste cuketa, že mohu
fascinovaně pozorovat detaily drobné vločky, že se mohu brodit řekou, že mohu lézt po horách a
poznávat sama sebe, že mohu pozorovat svět okolo sebe,… Pomáhá mi, když je mi nejhůře a já usnu v
noční můře.
Myslím, že jsem rozhodně člověk, který potřebuje vysoký kontakt s přírodou. Nikdy dříve jsem si to
neuvědomovala. Od malička žiji v rodinném domě obklopeném ze všech stran obrovskou zahradou,
rybníkem a lesem. Nesmím také zapomenout, že i ten samotný dům byl vždy přeplněný květinami. Náš
dům také leží na úpatí Ještědsko-kozákovského hřebene, takže taky do lesa a na skály co by kamenem.
No inu tím, že byla příroda okolo mne vždy a vlastně všude, to že s ní potřebuji tak velký kontakt jsem si
uvědomila až na výšce, kdy jsem se přestěhovala do města a na kolej. Bylo to zvláštní a chvilku mi trvalo,
než mi došlo, co je špatně. Když jsem vždy měla trochu času, snažila jsem se utíkat do parků,
prozkoumávala lesy v okolí města nebo spěchala domů do hor. Bylo to uklidňující a nabíjející se do
přírody vracet a unikat.
Zároveň si myslím, že jsem člověk velmi dobře adaptovaný na přírodu. Jako malá jsem prošla Skautem,
moje maminka a tatínek mě do přírody tahaly, kdy jen mohli a také mě o ní hodně naučili. Miluji
vandrování a spaní pod širákem. Toulám se přírodou a stále ráda poznávám. Musím však uznat, že
komáři bzučící mi kolem spacáku, nebo třeba divocí psi nejsou zrovna moji nejlepší kamarádi. A i když se
velmi ráda vykoupu v tekoucí vodě, po týdnu s mastnou hlavou jsem při koupání byla donucena použít i
šampón, což i přes slibované ideální složení nevnímám jako nejlepší.
Estetický postoj k přírodě si myslím, že také povětšinou mám.
U toho etického se cítím velmi na hraně,… Nevnímám za správné ničení přírody či životního prostředí,
zabíjení druhů… Snažím se zasazovat o ochranu biodiverzity i jednotlivých druhů, ale… Do dnešního dne
nejsem schopná na 100 % vyřadit maso ze svého jídelníčku. Zvládnu to vždy několik měsíců z roku, ale
pod vlivem toho, že mi není dobře, si maso opět dám. Což mě mrzí a nějak s tím vnitřně bojuji. Souzním s
myšlenkou, že maso smí jíst ten, kdo to zvíře dokáže zabít a „zpracovat“, ne si ho jen koupit na tácku v
obchodu jako „produkt“. To já ale rozhodně nejsem. Stejně tak si myslím, že mám i velmi silné
environmentální vědomí, ale ve svých životních krocích a rozhodnutích nejsem rozhodně dokonalá.
Snažím se však učit, rozhodovat, přemýšlet a alespoň po malých krůčcích se přibližovat k tomu lepšímu
cíli.
Příroda je pro mě prostor, který si mě postupně víc a víc volá zpátky. Když jsem byla malá, přírodu jsem
znala ze zahrádky, z lesa u chalupy a občas z hor. Postupně začínám poznávat různé zahrady, různé
lesy a různá pohoří a k nim další druhy krajiny. Příroda mi už tolikrát poskytla krásnou galerii, hřiště,
kostel, „střechu“ nad hlavou i zdroj jídla a pití. Nejtěsnější vztah mám k přírodě střední Evropy, v ní jsem
doma a ta se mi pod tím slovem vybaví jako první. Často to spolu ale míváme složité. Čím jsem starší,
tím víc zjišťuju, že ne všechno, co se mi v přírodě líbí, je správně - a zároveň vím, že ne všechno, co je
správně, je mi příjemné. Je to vidět na mém vztahu k dešti. Suché roky jsou mi vlastně pohodlné, nemám
ráda, když je chladné mokro - a ani mokřady nejsou mým oblíbeným prostředím. Přesto ale vím, že jsou
deště i mokřady potřeba, a postupně se učím radovat se z počasí, které je nepříjemné pro mě, ale
příjemné pro přírodu okolo mě. Těžší je to možná opačně - když vím o problémech se suchem, nemůžu
se z něj radovat, protože si pak připadám sobecky. Stejně tak si musím zvykat na to, že ne všechno, co
odmala znám jako přírodu je správně - třeba všudypřítomné smrkové lesy. Když teď vidím kůrovcovou
holoseč, pere se ve mně spousta pocitů. Část mě pláče za les, který měla ráda. Část mě si říká, že kdyby
tam byl jiný les, nikdy by neuschl. Část mě si neví rady - mám ráda něco, co je špatně. Kolik je ještě na
světě věcí, o kterých si myslím, že do něj patří a jsou správné - ale nejsou a budou muset zmizet, aby byl
svět zdravější?
Má potřeba kontaktu s přírodou je poměrně vysoká a postupem času se spíš zvyšuje. Svoje pobývání ve
městě už dnes vnímám jako dočasné s tím, že přesun na venkov se blíží (respektive z velké části se už
stejně stal). V přírodě se mi nikdy neděje, že bych myslela na město - opačně je to každodenní jev.
Zároveň se projevuje i v mých plánech, co na venkově vůbec dělat, převládá jakási skautskohospodářská
tendence.
	V rámci celé české populace si připadám slušně adaptovaná na přírodu. Většinu roku dokážu v přírodě
trávit dny a noci, orientovat se v terénu a vybírat místa na táboření, sbírat to, co je jedlé, rozdělávat oheň..
Limitem je vybavení, které umím dobře zvolit, ale jeho nejnutnější části, jako je spacák a karimatka, ještě
rozhodně ne odhodit. Velké limity mám v zimním táboření, do kterého mi moje zimomřivost brání se
vůbec pouštět, a v poznávání některých méně známých druhů rostlin. Doma jsem naopak celkem
schopná pěstitelka mnoha druhů ovoce a zeleniny	a sadařka.
	Esteticky se nejlépe vciťuji do krajiny, která je „nahoře a venku“ - „mou vlastní krajinou“ jsou Žďárské
vrchy (a místa jim podobná). Mám v ní neodbytný pocit, že právě tam patřím a že tak nějak si představuji i
krajinu, kde se chci ocitnout po smrti. Většina mých písňových textů je o přírodě - o této přírodě. Esteticky
složitá jsou pro mě naopak místa „uvnitř a dole“ - vlhké hluboké lesy, mokřady, jeskyně, údolí. K nim si
hledám vztah opravdu těžko.
	V přírodě, kterou nespravuji, se snažím o přátelský a submisivní přístup k přírodě (ačkoli nepochybuji o
tom, že má ohromné rezervy). Výzvou jsou pro mě hlavně místa, kterým mám přát jejich vlhkost a
zarostlost, protože má radši sucho a prostorno. Postupně se učím to přijímat a vyhledávat místa, která
jsou mi přirozeně bližší, aniž by do tohoto tvaru musela být nějak znásilněna. Na vlastní zahradě uplatňuji
o dost dominantnější přístup, stojím o jejich zemědělský ráz, snažím se ale o jakýsi kompromis (například
v rozhodování, co s uschlými stromy či v naprosté minimalizaci chemie).
	Mám za to, že mé environmentální vědomí je celkem vysoké - zásadní výzvou je pro mě ale co nejvíc mu
přiblížit své chování, které stále hodně kulhá, ačkoli to o něm vím. Vyhodnotit tuto diskrepanci by ale
zabralo celou další stranu..
Příroda má v mém životě velmi důležité místo. Na výlety jsme doma vždycky chodili do přírody, a to se
nezměnilo. Přírody si vážím, na procházkách se rozhlížím, obdivuju a snažím se na ni naladit, ráda
chodím na vandr a spím pod širákem. Chci vědět, jak se která rostlina jmenuje a na co se dá použít.
Ráda sbírám různé plody a pak je využívám, třeba na čaj, ráda o nich i čtu. Taky jsem si všimla, že mi
příroda, ta evropská, připomíná domov. Když jsem žila v zahraničí, chodila jsem ven na procházky za
město nebo do městské divočiny mnohem častěji, sbírat šípky, trnky, houby, jablka, pak z nich něco
vytvářet a přesvědčovat spolubydlící, že mě ty houby neotráví. Cítila jsem se tak víc spojená s domovem.
Zároveň mě odmala zajímala ochrana přírody, kterou jsem nakonec i studovala, než jsem šla na enviro.
Krom dobrovolnictví v podobě jarního přenášení žab přes silnici se snažím žít i jiné způsoby chránění
přírody, jako je omezování odpadu, masa a mléčných výrobků, konzumu celkově. I to souvisí s mým
vztahem k přírodě.
Po přečtení pěti charakteristik bych řekla, že mám v jistém smyslu blízko ke každé z nich. Nikdy to ale
není ve všem. Rozhodně bych řekla, že mám velkou potřebu kontaktu s přírodou, chodit na procházky do
přírody nebo v ní jinak trávit čas. I tak ale do přírody občas jedu autem. Co se týká adaptace na přírodní
podmínky, je pro mě samotnou důležité, abych věděla, jak rozdělat oheň a jaké plody jsou jedlé. Naproti
tomu mám ale často pocit, že se nechám zastrašit počasím (hlavně v zimě) a nechce se mi tolik vyrážet
ven a už vůbec ne třeba na přenocování. Estetická stránka přírody je pro mě velmi důležitá, ale také si na
ni ne vždy najdu čas, zvlášť třeba při jízdě na kole – jsem v přírodě, ale spíš jí projíždím, než že bych se
mohla pozorně dívat kolem sebe jako bych to dělala při procházce. Etické postoje si často uvědomuju a
všímám si jich, ať už co se týče mých osobních rozhodnutí, nebo někoho jiného. Ani environmentální
znepokojení mi není vzdálené. Mám potřebné znalosti k tomu, abych se mohla „správně“ rozhodovat jako
spotřebitelka a často se tak i chovám. Není to ale vždycky a ve všem, což si většinou uvědomuji, ale
rozhodnu se to ignorovat. Celkově bych svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí popsala jako blízký, a
přesto plný paradoxů, které vlastně nedávají smysl, ale dějí se.
Od mala vnímám relativně silný vztah k přírodě, který tím, že teď dokážu různé věci lépe pojmenovat a
zařadit si do spojitostí, mnohem lépe chápu. Přesto je to pořád něco abstraktního a těžko popsatelného.
Co ale pro mě bylo velké odhalení a „wau“ moment, který jsem si odnesla z jedné z hodin
ekopsychologie, bylo zjištění, odkud se můj vztah k přírodě vzal. Že jeho vznik je vlastně velmi úzce
spojený se vztahem s člověkem, který mi byl v dětství nejbližší – s mým dědou. Až teď, když s odstupem
času vzpomínám na ty pravidelné a dlouhé výpravy do lesa, přes pole a louky, tak mi dochází, jak moc
velký význam pro mě tyhle toulky měly. A že nebýt těchhle výletů a mého dědy, tak takhle silný vztah k
přírodě pravděpodobně nemám...
Se studiem molekulární biologie, která se velkou částí zaměřuje i na zkoumání rostlin, dostal ten vztah
další nový rozměr. Protože když teď jdu lesem a koukám na stromy, tak je nevnímám jenom jako neživé
objekty, ale jako něco, co pod kůrou bují životem a kde se děje spousta zajímavých a složitých dějů.
Myslím, že trochu spadám do takové té kategorie snílků, co mají rádi, když je všechno v harmonii, až je
to trochu klišé... Vědecký pohled na věc to ale trochu vyrovnává a racionalizuje. Co se týká ochrany
přírody, tak ale zatím nejsem žádný aktivista, a nepůsobím v žádných organizacích ani hnutích, i když o
tom uvažuji.
Ve stručnosti (a jednoduchosti) bych se charakterizovala vysokou potřebou kontaktu s přírodou, střední
adaptací na přírodní podmínky, vysokým estetickým postojem k přírodě a střední úrovní
environmentálního vědomí a etického postoje.
Vysokou potřebu kontaktu s přírodou pozoruju obzvláště potom, co jsem se přestěhovala z vesnice do
(centra) Brna, kde na mě padl takový zvláštní smutek, když jsem zjistila, že v okolí několika stovek metrů
není ani jediný strom a z okna koukám akorát na nekonečnou šeď paneláků. Pozadí související s
přírodou jako tapeta na počítači i na mobilu, a touha vyrazit do přírody, kdykoli se naskytne příležitost...
Co se adaptace na přírodní podmínky týká, nevadí mi zablácené oblečení, jehličí ve vlasech, neštítím se
pavouků, hadů, myší atd, ale na druhou stranu jsem už dost zpohodlněla, takže ven nosím např.
nepromokavé softshellové bundy atd.
Estetickou stránku přírody vnímám docela silně, dost se v popisu u této charakteristiky vidím. Ve svém
volném čase maluju, takže se vždycky rozplývám nad ladícími odstíny, pastelovým nebem, hry světel a
stínů... Environmentální vědomí a etický postoj jsou podle mě dost komplexní charakteristiky na to, abych
je zvládla takto rozebrat v rámci pár vět...
K přírodě, životnímu prostředí, ani utrpení zvířat rozhodně lhostejná nejsem, naopak mě enviro problémy
dost trápí - asi jako všechny na našem oboru, a proto tady také jsem.
Můj vztah k přírodě a životnímu prostředí je tím nejjednodušším slovem velice kladný. Příroda mě
neustále nepřestává překvapovat. Přijde mi neuvěřitelné, jak spolu v přírodě vše tak úzce souvisí. Vše
má svůj řád, který je dokonale vymyšlen a nastaven. Jedno souvisí s druhým. To, jak si příroda dokáže
poradit, jak je čistá, krásná a zároveň velice silná a někdy i trošku drsná má své kouzlo. Do přírody
chodím moc ráda. Chodím si tam pro odpočinek, rady a někdy se trošku schovat před vším, co mě trápí.
A ona mi skoro pokaždé velmi pomůže a dodá potřebnou energii a útěchu. Na druhou stranu mám někdy
z přírody trošku respekt. Umí být velmi mocná a člověk, i když je její součástí se jí může jen těžko rovnat.
Co mě ale trápí je to, jak s přírodou mnohdy my lidé zacházíme. Častokrát si to sice ani pořádně
neuvědomujeme, ale spousta našich činů přírodě hodně ubližuje. To mi ale nepřijde vůbec fér, když
příroda nám lidem dává tak moc. A to je důvod, proč se nad svým chováním často snažím zamýšlet a
snažím se dělat věci tak, aby co nejméně přírodě ubližovali. Samozřejmě mi to také častokrát nejde, ale
myslím si, že alespoň něco je lepší než nic. Byla bych moc ráda, kdyby se nám to všem dařilo mnohem
lépe. Takový je můj vztah k přírodě.
Můj vztah k přírodě a životnímu prostředí bych dle daných pěti charakteristik reflektovala následovně.
Moje potřeba kontaktu s přírodou je velice velká. Ráda se obklopuji přírodními materiály, přírodní výjevy
vyhledávám skoro všude. Pohled na přírodu i na fotce nebo na plátně ve mně vyvolává uklidňující pocity.
Mám moc ráda zvířata, neustále nějaké v rámci svých možností „zachraňuji“ jednu dobu jsem doma měla
pět koček a psa. Pobyt v jejich společnosti mě velice uklidňuje a jsem díky nim šťastná. Když jde o výlety
a procházky, nejradši vyhledávám spíše divokou přírodu, ale líbí se mi i městská zeleň.
Moje adaptace na přírodní podmínky bohužel není tak velká, jak bych si přála. I když to nerada
přiznávám, žít venku v přírodě bych moc dlouho nevydržela. Nemám na to potřebné zkušenosti, ale třeba
časem se postupně něco naučím. Jinak se ale přírody neštítím, mám ráda bahno, sníh, led, vše přírodní
a nevadí mi se v přírodě ušpinit.
Můj estetický postoj k přírodě je na takové střední cestě. Hlavně když jsem v přírodě sama, všímám si
různých detailů jako je šumění lesa, malých rostlin, stop zvířat a tak dále. Všímavá jako umělec ale
nejsem, když jsem v lese s někým jiným, nejsem k estetickým znakům přírody tolik vnímavá.
V případě etického postoje k přírodě se snažím být „přátelská“ a přírodu respektovat a zbytečně se nad ni
nepovyšovat. Můj postoj k přírodě je spíše „romanticko-spirituální“.
Mé environmentální vědomí o přírodě je dle mého na vyšší úrovni. Snažím se chovat v souladu a s úctou
k životnímu prostředí, zajímat se o dopady mého chování na životní prostředí. Často se mi to ale také
bohužel nedaří. Ochrana přírody je pro mě velké téma. Osudy životního prostředí jsou pro mě emotivním
tématem.
Příroda je pro mě asi něco jako maminka. Představuju si ji jako bytost, která má mnoho podob, a bez
které by tu nebyl nikdo, kdo by nám dal život. Cítím k ní obrovskou vděčnost za to, co všechno nám dává,
a jaké možnosti máme právě proto, že je tak moc rozmanitá. Obdivuju ji ale taky nejenom kvůli jejím
darům, ale i proto, jak je krásná. Mám ráda její proměnlivost, jak se s každým ročním obdobím mění a
oblíká si nové „šatičky“. A taky jak je tvořivá – kolik jenom dokázala vytvořit tvarů, barev, podob živočichů
a rostlin a přírodních jevů. Je prostě úžasná a myslím si, že jeden človíček nikdy nemůže pochopit, jak
mocná a veliká je ve skutečnosti.
Taky se o ni ale dost často bojím. Ne každý si uvědomuje, jak je příroda jedinečná a že potřebuje chránit.
Bojím se a taky mám pocit, že když jí někdo ubližuje, cítím za ni. Moc mi na ní záleží, protože vím, že bez
ní bychom tu buď vůbec nebyli, nebo by se nám tu opravdu těžce žilo.
Ačkoliv jsem svůj vztah k přírodě původně reflektovala hodně esteticky a spirituálně, teď už si uvědomuji,
jak úzký pohled to byl. Začněme nyní popořadě – potřeba kontaktu s přírodou je u mě obrovská. Téměř
každý den se snažím vzít pejska aspoň na chvilku do lesa, ve volném čase téměř vždy mířím do přírody.
Rok, který jsem bydlela v Brně, hodnotím jako nejhorší období za dlouhou dobu. Byla jsem hodně
nesoustředěná, roztěkaná, hodně často v depresi. Až si zanedlouho budu vybavovat byt, chci v něm mít
co nejvíce přírodních prvků.
S adaptací na přírodní podmínky je to trošku vlažnější, nejsem žádný skaut nebo tak. Jako dítě jsem byla
hodně introvertní, proto mě nic podobného nikdy nelákalo. Nejsem ani žádný zálesák, ale přírody se
nebojím v mnoha situacích si i poradím. S pěstitelstvím to zatím taky trochu pokulhává – ani zahradníkem
byste mě nepojmenovali. Ale jak zahradničení, tak přežití v přírodě mě fascinuje/zajímá a chci se v
obojím něco přiučit.
Estetický postoj asi vyplynul hodně z předchozí odpovědi – zkrátka pro mě není nic krásnějšího a více
uklidňujícího než přírodní scenérie. Miluju proměnlivost přírody, jak mění barvy a odstíny. Svítání a západ
slunce, kdy se nebe barví do šarlatova, jsou ty nejkrásnější části dne. Není to ale jen po zrakové stránce,
o vůních, zvucích, tvarech i chutích bych tu mohla psát celý den.
Co se etiky týče, snažím se k přírodě přistupovat jako k entitě, vedle které já jsem svým věděním,
schopnostmi a dovednostmi úplně prťavá. Mám k ní úctu, snažím se jí chránit, dost často je u mě příroda
na prvních žebříčcích hodnot. Dovedu si ovšem představit, že zájem člověka někdy převýší, jako člověk
totiž nemáme jen „propřírodní“ cítění, ale také sociální, a volit mezi jedním a druhým je často složité.
Myslím si, že jsem environmentálně hodně uvědomělý člověk, mám velké vnitřní motivace chránit ŽP i
přírodu, nezlehčuju env. problémy, občas si potykám s nějakou formou env. žalu apod. Jak jsme si ale
ukázali na jedné z předchozích lekcí, žádný z nás není environmentálně dokonalý a vždy je co zlepšovat
nebo na co se zaměřit.
Ze začátku mě vůbec nenapadlo, jak tahle otázka je vlastně složitá. Nebo možná napadlo, a proto jsem
odpověď oddalovala co nejdál.
Můj vztah k přírodě je založen (mimo jiné) na mé závislosti na ní (pokud pojímáme přírodu obecněji než
třeba les za barákem). Bez přírody bych doslova nemohla žit. Někdy si ráda myslím, že příroda je
alespoň zčásti závislá na mně (ať už v romantickém smyslu, že můj život má nějaký hlubší smysl, ale
také ve smyslu pohybu v enviro hnutí), ale tak nějak vím, že to není pravda.
Obecněji je to vztah založený na protikladech - z přírody nemám strach, ale někdy taky mám, příroda je
krásná, ale někdy je taky pěkně hnusná, příroda mě někdy baví, někdy taky nebaví (a tohle všechno i
přes to, že bez přírody doslova nemůžu žít, což je pravděpodobně ten největší rozpor).
Občas v různých kolektivech řešíme, jestli jsme "spojeni" s přírodou... a je zajímavý, že občas i v dost
enviro kolektivech docházíme k závěru, že třeba ne (a někdy zase jo). A já zrovna teď třeba přemýšlím,
jestli jsem zrovna teď s přírodou spojena jinak, než vztahem závislosti.
V prvním dotazníku jsem psala, že můj vztah k přírodě je založen na nejrůznějších rozporech, v čemž
jsem podle přečtené kapitoly měla asi pravdu (i když moje rozpory se spíše různě mění v čase, o čemž se
v textu sice explicitně nepíše, ale pravděpodobně to není protichůdné textu). Je celkem uklidňující vědět,
že je v pohodě, že můj vztah k přírodě je plný rozporů - a že nejsem jediná, kdo to tak má.
Přemýšlím, do jaké "kategorie" bych zařadila vztah mé závislosti na přírodě?
Přijde mi také zajímavé sledovat, jak se moje škály u kategorií vyvíjí v čase - vím, že třeba před pár lety
jsem byla v estetickém postoji k přírodě hodně nízko (jelikož jsem estetické oko neměla vůbec na nic čímž
ale neříkám, že teď už ho mám), ale teď si myslím, že už jsem trochu výš. Naopak si třeba myslím,
že ve škále adaptace na přírodní podmínky jsem se ve škále - za poslední dva roky v covidu - mírně
snížila.
Mám k přírodě velmi blízký vztah. Vyrostla jsem na vesnici, takže jsem v podstatě každou volnou chvíli
strávila venku, lozením do všech koutů, chytáním kobylek na louce, zahraňováním myšek a ptáčků,
šplháním po stromech a jinými aktivitami. Domů jsem chodila v podstatě pouze na jídlo a do postele. Jak
jsem rostla můj pobyt venku se zkracoval, avšak moje láska k přírodě neochabla. Stále potřebuji kontakt
s přírodou. Během pobytu v přírodě si pročistím hlavu, uteču od problémů a zrelaxuji se. Nejradši trávím
čas se dlouhými procházkami s mojí fenkou. Zároveň si myslím, že mám silné environmentální cítění,
takže se snažím žít co nejšetrněji k přírodě. S přírodě také nacházím krásu a ráda se kochám scenériemi
či jinými přírodními úkazy. Kormě pavouků se prakticky ničeho neštítím, ale kvůli mému chatrnému zdraví
nejsem schopná chodit na nějaké náročné túry či stanovat, jelikož nemám silnou imunitu ani nejsem
otužilá.
Řekla bych že mám spíše nižší adaptaci na přírodní podmínky. V přírodě jsem ráda a skoro ničeho se
neštítím a dokonce se i částečně vyznám v jedlých či léčivých rostlinách. Kvůli chatrnému zdravý však
nejsem schopná nějakého dlouhodobého pobytu v přírodě, zvlášť za nějakých nepříznivých podmínek
počasí jako je déšť či zima. Na druhou stranu mám silný etický postoj k přírodě a silné environmentální
vědomí. Jsem veganka, miluji zvířata a už od malička jsem odmítala jíst maso a zachraňovala jsem
každého živého tvora, který se octil v tísni. Také se snažím žít co nejšetrněji k přírodě, nakupuji v
bezobalovém obchodě, redukuji svou spotřebu plastů a pozvolna se snažím přijít ne zero-waste. Mám
také spíše vyšší estetický postoj k přírodě. Často si všímám všelijakých drobností, pozoruji brouky v
trávě, či ráda navštěvuji přírodní památky a podobně. Moje potřeba kontaktu s přírodou je průměrná.
Samozřejmě jsem v přírodě kdykoliv mám možnost. Jenže kvůli mnoha povinnostem a faktu že žiji ve
městě chodím do přírody podstatně méně a moje potřeba se dost snížila v porovnání s dobou kdy jsem
žila na vesnici. Na druhou stranu, pokud je venku krásné počasí, nic mě doma neudrží a musím se jít
projít ven.
Příroda pro mě vždy znamenala bezpečí. Když jsem v lese, tak se cítím šťastná. Vnímám praskání
větviček pod nohama, vítr v korunách stromů a vůni jehličí. Mám pocit, že se mi nemůže stát nic
špatného. V přírodě mě opuští všechny chmury, protože se soustředím jen na svět kolem sebe. Nemám
čas přemýšlet o ničem jiném.
Čím jsem starší, tím více jsem za přírodu, a všechny pocity, které vě mě vyvolává, vděčná. Vím, že to
není samozřejmost. Snažím se proto chovat tak, abych přírodě svým jednáním nijak neubližovala a
naopak jí pomáhala. Celý život je o učení a i můj vztah k přírodě se může zlepšovat a posouvat.
To, jaký vztah mám k přírodě, mě ovlivňuje i při výběru mého budoucího povolání. Chci žít ve společnosti,
kde životní prostředí a příroda bude číslo jedna pro všechny. Kdy bude samozřejmostí jezdit ve městě na
kole, kde bude samozřejmostí zachytávat dešťovou vodu na všech budovách nebo kde se budou lidé
zajímat o stav prostředí, ve kterém žijí.
1. potřeba kontaktu s přírodou: Přírodu vyhledávám a ráda se jí obklopuji. Trávím v ní čas, protože chci a
neumím si představit jinou dovolenou než s batožinou na zádech a desítkami kilometrů v nohách. V
budoucnu chci žít v lese, obklopena zelení a stromy. Dnes jsem ráda za možnosti města, i přestože bych
byla šťastnější, kdyby byla města koncipovaná více v souladu s přírodou a zeleň nahradila rozlehlá
parkoviště s rozpálenými střechy aut.
2. adaptace na přírodní podmínky: Podle mě mám velmi dobrou adaptaci na přírodní podmínky. Od šesti
let jsem jezdila každý rok na tři týdny na tábor, kde jsme spali ve stanech, rozdělávali sami oheň a celý
den byli v místních lesích. Později jsem prošla skautem a následně Dofe a jejich expedicemi. Na druhou
stranu jsem ale ráda, pokud mám u sebe sofistikované outdoorové oblečení a vybavené, protože "better
safe than sorry" a jako správný skaut razím heslo "vždy připraven".
3. estetický postoj k přírode: Tady bych řekla, že spňuji 100 %. Zelená je moje nejoblíbenější barva, dřevo
a další přírodní materiály jsou pro mě vždy jasná volba a jak bylo napsáno v textu, tak příroda mě
opravdu někdy až pohlcuje. Mám pocit, jako bych se v krajině rozpouštěla. Přírodě dávám přednost i ve
světě moderních technologií, takže mezi moje nejoblíbenější hry patří Skyrim, kde vlastním dům v
Lakeview Manor v obklopení lesů.
4. etický postoj k přírodě: Stejně jako u estetiky, i zde mám poměrně silné vnímání. Jsem docela emočně
založený člověk a velká plačka, takže chování k přírodě a živým bytostem vnímám až osobně. Vztah k
přírodě mám přátelský až romanticko-spirituální.
5. environmentální vědomí: Mám potřebu životní prostředí chránit a to jak ve svém osobním, tak i
pracovním životě. Snažím se o drobné osobní kroky jako třídění odpadu, neprodukování nového odpadu
nebo i sprchování studenou vodou, abych šetřila energii (což potěší nejen planetu, ale v době energetické
krize i vaši peněženku :D). Kromě toho se snažím působit i systémově ať už v rámci politické strany, tak i
se svým "odborným" know-how.
Věřím, že se jednoho dne věci změní a příroda bude pro všechny opravdu priorita.
Jinak ještě na okraj...mě to co dělám, přijde jako úplný základ a samozřejmost. Při čtení charakteristik
nechápu, jak to vůbec člověk může vnímat jinak :D
Môj vzťah k prírode je veľmi pozitívny. Milujem prírodu, chodenie do hôr na túry, ale aj k moru. Snažím sa
pobyt v prírode pravidelnejšie vyhľadávať, aj keď nebolo tomu vždy tak. Ako dieťa sme s rodičmi do
prírody chodili veľmi málo. Chodievali sme na chatu, ktorá bola v blízkosti lesov a hôr, ale to bolo párkrát
za rok. Nechodievali sme na nejaké plánované túry do hôr, či prechádzky do lesa. Toto sa však zmenilo,
keď som sa spoznala s priateľom. On je veľký dobrodruh a turista, miluje prírodu a hory. On ma priviedol
k tejto láske a vo mne už odvtedy „rastie“ sama. Začal ma brávať na túry do Tatier, na bicykel do lesa a
postupne sme začali chodiť na viacdňové treky do zahraničia. Objavila som čaro, ktoré príroda skrýva a
spoznala som nové pocity, ktoré zažívam, keď som na krásnom mieste. Moja vlastná skúsenosť s
prírodou a záujem o udržateľnosť sa pred cca 1,5 rokom spojili do novej vášne a preto som aj na katedre
environmentálních studií 😊.
Ako som popísala v predchádzajúcej časti, ako dieťa som mala veľmi malú potrebu kontaktu s prírodou.
Ešte relatívne donedávna som nechápala ako niektorým mojím priateľom môže tak chýbať príroda, keď
sa presťahovali za štúdiom do Bratislavy. Dnes tomu už rozumiem. Moja potreba kontaktu s prírodou sa
za posledné roky výrazne zvýšila. Stále vydržím pomerne dlhú dobu bez nej, v prostredí mesta, ktoré
mám taktiež veľmi rada (mám však potrebu byť v byte obklopená s čo najviac prírodnými materiálmi). Čo
mi však postupom času začalo vadiť, je správanie ľudí v mestách. Vtedy si najviac uvedomujem a
spomínam na prírodu, na zážitky z trekov a túr, na ľudí a komunitu, ktorú spoznáš v turistických chatkách
a kempoch.
Pri týchto trekoch a pobyte v relatívne divokej prírode som zvýšila aj svoju adaptáciu na prírodné
podmienky. Všímam si to najmä po návrate domov, kedy mi už tak nevadí pavúk v izbe, či hmyz
poletujúci okolo nás na letnej terase. Musela som sa naučiť spoliehať v prírode na seba (teda najmä na
priateľa :D) a odniesť si všetko, čo potrebujem na chrbte.
Čo sa týka môjho estetického a etického postoja k prírode, tie ešte neviem dobre uchopiť. Ako som
písala, príroda ma vie niekedy naozaj veľmi pohltiť a žasnem ako je mi dobre, ako je tam krásne. Inokedy
však prídu momenty, kedy idem cez les a v hlave mi idú úplne iné myšlienky. Pomáha mi to v utrieďovaní
mojich myšlienok a pocitov. Taktiež cítim veľký hnev pri správach, keď počujem ako sa niekde škodí
prírode, ako pokračuje odlesňovanie, ako strácame biodiverzitu a ako nový developer stavia hotel v
Tatrách. Myslím si však, že by môj etický postoj k prírode mohol byť ešte väčší, najmä keď z rôznych
dôvodov konzumujem živočíšne produkty. Toto sa spája aj s mojím environmentálným vedomím, ktoré je
tiež pomerne vysoké, až na konzumáciu živočíšnych produktov a príležitostného lietania lietadlom.
Příroda mi zlepšuje moji náladu. Když se cítím špatně nebo jsem smutná, tak se seberu, co nejdřív to jde
a jdu se někam projít. V Brně je to třeba do parku nebo na blízký kopec, na přehradu. Doma jdu nejčastěji
na kopec a do lesa. Příroda je pro mě takový únik od světa, kde po mně pořád někdo něco chce, protože
tam venku je to naopak. Nemusím vůbec nic. Aspoň na chvilku. Proto přírodu i ráda chráním, abych
mohla do čisté přírody chodit i dál, a aby do ní mohli chodit moji kamarádi i všichni ostatní, kdo budou
chtít. S přírodou se setkávají všichni každý den, i když nechtějí. Životní prostředí je vše kolem nás. Je to
město, ve kterém žijeme i ta samotná příroda. Ráda se chodím procházet po Brně, ale nějak samo mě to
vždy táhne spíše tam, kde je to hezké a čisté, protože se tam cítím dobře a zvedne mi to náladu. Je
důležité, abychom se starali o všechno kolem a zajímali se o to, jaké dopady mají naše činy nejen na
naše okolí.
Potřebu kontaktu s přírodou mám především ve vypjatých a stresových situacích, je to pro mě únik.
Procházka nebo výšlap mi zlepšuje náladu a čistí mi hlavu. Například při intenzivním učení nebo práci,
kdy jsem zavřená doma už cítím silnou potřebu jít jen na chvíli ven. Možná i z tohoto pramení můj vztah k
přírodě a nutnost ji ochraňovat v rámci možností. Protože je to pro mě forma "léku".
Za to adaptaci na přírodní podmínky nemám zcela na tak vysoké úrovni. Proto delší nebo náročnější
pobyty v přírodě kompenzuji dobrými botami a oblečením a nevybírám si extrémní podmínky, abych se
nedostávala zbytečně do stresu. Taky mi pomáhá v takových těžších pobytech venku skupina kamarádů,
takže na to nejsem sama. Miluju stanování a táborák, bez kterého si nedokážu představit léto. Na druhou
stranu jsem alergik, který na jaře není schopný delšího pobytu venku bez požití léků, což mě velmi
omezuje a adaptaci mi tím dost snižuje.
Estetický postoj se u mě rozhodně váže k potřebě kontaktu s přírodou. Venkovní prostředí někde
uprostřed zeleně mě nabíjí energií. Dříve jsem malovala venkovní scenérie a snažila jsem se zachycovat
krajinu v jejím kouzle. Všímám si, že oproti některým známým jsem v tomto ohledu citlivější.
Etický postoj k přírodě mám spojený s vysokým environmentálním vědění, což by se od studenta envira
dalo očekávat. Příroda a okolí mi dává mnoho a proto cítím potřebu ji chránit a bránit. Nejsem v tom
dokonalá a asi nikdy nebudu, ale budu pro ni dělat celý život, co bude v mých silách.
V utváření mého vztahu k přírodě a životnímu prostředí hrály roli tři hlavní faktory: a) má rodina - rodiče
oba brontosauři a trampové, jezdili jsme přespávat pod širák, na osadu, na (zejména pěší) výlety; máma
znala rostliny a bylinky, táta vyprávěl pohádky a příběhy, třeba o šišce s kamínkem. Značná část rodiny
byli myslivci, vychovávali jsme srnku od miminka, liška nám kradla slepice, hladila jsem si divočáka. b)
vyrostla jsem na Šumavě pod Boubínem, dětství jsem strávila v lese. c) dospívání jsem strávila čtením
fantasy, ideálně tolkienovskou - chtěla jsem být elfkou nebo dryádou a strávit život chráněním stromů a
lesa.
Můj vztah je tedy velice silný, až bych řekla, že síla mé vazby je až na překážku - když jsme se s rodiči
přesunuli do města, (v mých 11 letech) hodně jsem to oplakala, na střední jsem šla do většího města, až
jsem skončila na výšce v Brně. Vnímala jsem stále silnější dopady na mou psychiku, v Brně jsem začala
mít vyloženě úzkostné stavy až deprese, které se mírnily trávením času mezi stromy, v přírodě. Své
výkyvy nálad jsem řešila i s terapeuty, nicméně od března bydlím u lesa v Lulči a je mi líp. Úzkosti a
(enviro)žal téměř zmizely (myslím, že dílem i proto, že jsem svým pocitům začala naslouchat a rozumět také
díky tomuto kurzu). Cítím se silnější a snažím se tuto zkušenost šířit i mým kamarádům, kteří mají u
mě dveře vždy otevřené si přijet odpočinout :)
VYHLEDÁVÁNÍ KONTAKTU - pro mě na vysoké úrovni. Jak jsem psala v předchozím textu, odepření
kontaktu s přírodou u mě dochází k psychickému vyhoření až paralýze cokoliv dělat.
ADAPTACE NA PŘÍRODNÍ PODMÍNKY - řekla bych střední. Doma topím dřevem, ohřívám čaj na
kamnech, ráno než zatopím, chodím zachumlaná v kabátu a miluju to. Neštítím se žádného tvora (jen s
hmyzákama mám ale domluvu, že postel je bezvýhradně moje území pod trestem smrti), nevadí mi
zmoknout, přežít den v mokrých botách, vím co můžu a nemůžu sníst. Jen asi nemám úplně zvládnuté
takové ty survival skills jako ulovit a upéct veverku, rozdělat kvalitně a rychle oheň i v mokru nebo třeba
postavit iglů. Zároveň jsem (ze zkušenosti) schopná zapomenout doma karimatku, nebo si nezkontrolovat
boty a až na výletě zjistit že jsou vlastně od minula rozlepené...
ESTETICKÝ POSTOJ - velmi vysoká vnímavost. Od malička nacházím pro své kresby/malby inspiraci v
přírodě - zvířata, listy stromy. Kolikrát mi nádhera scenérie vžene slzy do očí. Mezi kamarády jsem
známá tím, že se na výletě zasnívávám, a věčně jsem poslední a čeká se na mě, protože jsem si fotila
houbu nebo našla rozdvojenou pampelišku.. Občas si přijdu až lehce otravně, když jen tak prohazuji
informace - "Tohle je pýchavička vlčí mléko - je to jediná česká houba která má pohyblivé stadium!!! To je
vzácnost!", "Nene, pupava! Co tady dělá, tohle není její běžné stanoviště!" " a podobné kusé výkřiky... :)
ETICKÝ POSTOJ - v příbězích jsem vždy na straně přírody. Snažím se nejprve porozumět situaci a
zvážit, která cesta je nejvhodnější, aby obě strany mohli těžit a která cesta je nejmenší odpor a zásah. Na
škále submise - dominance se snažím být nějak uprostřed, člověka (nebo alespoň sebe) beru jako
součást přírody, tudíž mi přijde bezpředmětné být submisivní, chci hájit i své zájmy. Afiliace vysoká.
ENVIRONMENTÁLNÍ VĚDOMÍ - Vysoká vnitřní motivace, silné prožívání emocí. Na neštěstí však nízká
aktivita, raději studuji přírodu, než situaci a poměry v lidské společnosti abych mohla přírodu efektivně
chránit. Hodlám na tom pracovat, ale je to pro mne neintuitivní. Snažím se žít nenáročně pro ŽP,
zanechávat malou stopu - jídlo si pěstuju/ obstarávám lokálně nebo dumpster diving, oblečení upcykluju
nebo výhradně secondhand. Akorát ta vášeň pro cestování. Touha poznávat jiné kraje a planetu Zemi je
silná, již jsem "zhřešila" návštěvou Indie, Srí Lanky a Malediv - na druhou stranu jsem to zvládla
najednou, a ne zvlášť, což jsou dvě cesty letadlem místo šesti... :D
Vůbec si nedokážu představit, jak bych popsal svůj vtah k přírodě. Myslím si, že jsem nad tím ani nikdy
nepřemýšlel, ačkoliv je to tak, jak bych to řekl, prostá věc, tak „každodenní“. Vždyť o tématu vztahu k ní
píšou i děti na základních školách. Ale já jsem nad tím nepřemýšlel, možná jsem se někdy zamyslel, když
jsem šel ze školy, či práce. Nebo to byla jen úvaha, jak je krásně/škaredě (doplňte podle potřeby), jak
padá listí, proč se zde povaluje odpadek, proč ten strom pokáceli a jaké krásné rostliny zde nasázeli.
Je pro mě složité nad tímto tématem přemýšlet, je pozdě v noci a já nemám dostatek energie na toto
téma. Nebo se má mysl zahalí do různých emocí, z nichž většina má spojitost se vztekem. Se vztekem
na lidi. Se vztekem na lidi, kteří ubližují přírodě. Ubližují? Vhodnější bude říci, že ji poškozují. Prostě se
nechovají tak jak mají. Proč se na zemi vyskytuje tolik odpadků? Opravdu je to jen náhoda, když někomu
vypadl z kapsy kapesník? Nebo lidé ze své pohodlnosti prostě ty odpadky po zemi házejí? Proč se s
přírodou navzájem nedokážeme respektovat? Tedy z větší části respektovat mi ji.
Když přemýšlím, doufám, že mám s přírodou dobrý vztah, alespoň z mé strany, i když vím, že si na
starého přítele občas zanadávám, když prší a já zrovna nemám deštník. Otázkou je, jaký ona má vztah
ke mně? Doufám, že ji v životě vrátím to, co mi ona dává.
chybí druhá část
Co je to příroda? Co je její součástí? Vesmír, planeta, všechno živé i „neživé“? Je člověk součástí
přírody? Zahrnuje příroda místa na planetě, které nijak neupravil člověk? Kolik takových míst je? Je
příroda i to, kde člověk byl a zanechal zde stopu, takže se místo vyvinulo jinak, než by se vyvinulo bez
jeho zásahu? Můžeme tedy říct, že příroda je i člověkem "uměle" vytvořené prostředí? Vnímám to tak, že
jsme stejně jako ostatní entity (tvorové, věci, jevy) součástí přírody. Jak působím na přírodu a životní
prostředí? To je věčná otázka. Narodila jsem se do světa, ve kterém si člověk se svými zraněními
potřebuje něco dokazovat a nevidí tak v sobě a kolem sebe lásku, radost a dokonalost? Má potřebu hnát
se za něčím a dokazovat něco sobě či někomu bez respektu a ohleduplnosti k sobě i ostatním? Přírodu a
životní prostředí „přirozeně“ měníme. Důležitou hodnotou je pro mě ale to, jak k ní přistupujeme z
vnitřního cítění – v souladu se sebou, s respektem, s pochopením, s otevřeností, s láskou, s něhou. A tak
vnímám vše v sobě i kolem sebe, tedy přírodu.
chybí druhá část