1 Násilný rozpad Jugoslávie Zdeněk Kříž pro MVZb2030. Válka v Jugoslávii •Problémy se vrší v 80. letech po smrti Tita. • •Násilný rozpad Jugoslávie – asi nejzávažnější událost 90. let. Událost nejvýznamnější pro Evropu. • •Nacionalismus + ekonomické potíže (inflace, ekonomická stagnace). Komunistické elity potřebují novou legitimaci! • •Slobodan Miloševič – od 1986 – předseda ÚV KS Srbska. • •Franjo Tudman - bývalý generál Jugoslávské lidové armády. • •Alija Izetbegović – 1983 odsouzen za šíření islámského nasionalsmu • • •Vzedmutí nacionalismu v masivní míře se objevuje až po smrti prezidenta maršála Tita roku 1980. 80. léta – doutná krize v Kosovu! • •Počátek 90. let - ke slovu se v jednotlivých republikách dostávaly politické reprezentace akcentující zájmy národnostně chápaných – republik. • •Na podobě reformy se však jednotlivé reprezentace nedokázaly shodnout! • •Etapy •1991 – Slovinská válka za nezávislost. •1991 – 1995 – Chorvatská válka za nezávislost. •1992 – 1995 – válka v Bosně a Hercegovině – daleko nejzávažnější konflikt. •1997/98 – 1999 – válka v Kosovu (horká fáze). •2001-2003 – konflikt v Makedonii 2 Kořeny krize •Jugoslávie nečlen sovětského bloku - s koncem bipolárního světa končí vnější prostředí příznivé pro existenci Jugoslávii pohromadě. • • Západ přestal mít důvod poskytovat vysoce zadlužené zemi další půjčky. • •Smrt Josipa Broze Tita – květen – 1980 - prudkým růst nacionalismu. • •Krize legitimity komunistického režimu a komunistické idelologie. • •Velké hospodářské problémy, rostla nezaměstnanost, inflace (2 mil bankovka) a zahraniční zadluženost země (20 mld. USD) • •Bohatší republiky na západě země - Chorvatsko a Slovinsko - nechtěly doplácet. • •Chorvati - jazyk nebyl veden jako samostatný - latinkou psaná verze společného jazyka Srbů a Chorvatů - srbocharvátštiny. • •Členské republiky Jugoslávské federace - mnohonárodnostní s početnými menšinami. • •Srbové v Srbsku + 2 mil v dalších republikách, především v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině ale i v Černé Hoře - v centru většiny konfliktů. Chorvati - v Bosně a Hercegovině, Albánci – Kosovu a v Makedonii. • •Jednotlivé státy federace - dodatek k ústavě z 1974 - možnost opustit federaci na základě výsledků voleb, zároveň ale garance hranic hranice nedodržujících etnické rozdělení zemí – past bez úniku. • •Po Titovi – rotační vedení země - každý nový rok předseda (kolektivního) prezídia, z jiné republiky. Sílící nacionalismus 80. let •Sílící nacionalismus se projevoval už od osmdesátých let. • •Srbové toužili po návratu výsad, jež měli před přijetím ústavy z roku 1974 – vůdčí národ. • •Vadila autonomie– Kosovo (Albánci) a mnohonárodnostní Vojvodina. • •Vlna nacionalismu – do čela vůdce srbských komunistů Slobodan Milošević. • •Omezoval autonomii obou oblastí. Protesty v Kosovu. 1981 místní Albánci, zejména studenti, požadovali práva svazové republiky. • •Slobodan Milošević 28. června 1989, Kosovo, projev při příležitosti šestistého výročí bitvy na Kosově poli. • •Drastické omezení autonomie Kosova - kosovští Albánci - nenásilné protesty. Vůdce Ibrahim Rugova. Paralelní struktury. • •Oficiálně neuznávaný kosovský parlament vyhlásil 2. července 1990 nezávislou Kosovskou republiku, kterou uznala jen Albánie. • •Snaha o ekonomické reformy - odpor obyvatel + populistů. Odtržení Chorvatska od Jugoslávie •Na začátku roku 1990 chorvatská a slovinská delegace na protest proti srbské snaze o utužení federace opustily sjezd Svazu jugoslávských komunistů - ustoupil od ideje vedoucí úlohy strany! • •Preference konfederace. • •První volby po padesáti letech, jichž se mohlo zúčastnit více stran. V Chorvatsku a ve Slovinsku se konaly na jaře 1990. • •Zvítězili v nich nacionalisté: ve Slovinsku Milan Kučan a v Chorvatsku Franjo Tudžman, v Srbsku zůstávali u moci komunističtí nacionalisté (Miloševič). • •Tudžman 30. května 1990 - vyhlášení nové ústavy - obavy u srbské menšiny. Chorvatsko mělo být nově definováno na národnostním základě a ne jako společný stát Chorvatů, Srbů a dalších menšin. • •Situace se vyhrotila na podzim 1990. Krajinští Srbové zahájili akce proti Chorvatům a začali je vytlačovat. • •Zpočátku vlažná podpora z Bělehradu. • •Protesty Srbů v Chorvatsku zesílily 22. prosince 1990: chorvatský parlament ratifikoval novou ústavu a mnoho ze Srbů pracujících v úřadech ztratilo své místo. • •Chorvatsko a Slovinsko společně vyhlásily nezávislost 25. června 1991. Válka v Chorvatsku 1991 •Odtržení Chorvatska - regulérní válka - červenec 1991. Do příměří v lednu 1992 - 10 000 obětí, do roku 1995 - 20 000. • •Během války v Chorvatsku bylo vyhnáno asi 220 000 Chorvatů a 300 000 Srbů. • •Nejprve se bojovalo o Dalmácii, o Zadar a Šibenik, kde žili především Chorvaté - etnické čistky. • •Snaha britského vyjednavače lorda Petera Carringtona selhala: Jugoslávie je země v rozpadu a že každý stát z federace má právo na sebeurčení. Sliboval, že Evropské společenství zajistí ochranu všech menšin včetně srbských. • •Milošević odmítl - Brusel nemá právo rozhodovat o tom, zda se Jugoslávie rozpadá. Vadilo, že by po odtržení byli rozděleni Srbové – 4 republiky. • •V plné síle propukly boje v srpnu u Vukovaru, který federální vojska od 25. srpna 1991 ostřelovala. • •RB OSN schválila 27. listopadu 1991: rezoluce o vyslání mírových sborů do země (UNPROFOR), embargo na dodávky zbraní do oblasti. • •Chorvati je ale dál pašovali – včetně zbraní z bývalé NVA. Srbové to nepotřebovali. • •Srbové v Krajině a Slavonii vyhlásili 19. prosince 1991 mezinárodně neuznanou Republiku Srbská krajina, která byla Chorvaty dobyta až v roce 1995 na konci bosenské války. • •Chorvatsko - 15. ledna 1992 - byla jeho existence uznána ze strany Evropského společenství. • •Srby ovládaná federální jugoslávská armáda se stáhla z Chorvatska včetně Krajiny. Odtržení Slovinska •K samostatnosti směřovalo i Slovinsko - situace ve srovnání s Chorvatskem jednodušší - nebylo mnohonárodnostní. • •V referendu z 23. 12 1990 se 88 procent Slovinců – nezávislost. • •Chorvatsko a Slovinsko - vyhlásily nezávislost 25. 6. 1991. • •Zásah ve Slovinsku - relativně umírněný a skončil po deseti dnech. • •V bojích padlo 44 federálních vojáků a 18 Slovinců, zraněno bylo 300 lidí. • •Federální vojska byla zaskočena tím, že Slovinci vyhlásili nezávislost o den dříve než avizovali, a tak naplánovaný zásah přišel pozdě. • •Slovinci zvolili asymetrickou obranu. Neměli těžké zbraně, sázeli především na protitankové zbraně a protiletadlové rakety. • •Příměří bylo vyhlášeno 2. 7. 1991. • •Role ES které se jednání účastnilo od konce června. Bosna a Hercegovina •Konflikt v Bosně a Hercegovině (1992) nejkrvavější válka při rozpadu Jugoslávie. • •Ukončily ji až Daytonské dohody na konci roku 1995. • •Charakter jak občasné války, tak války mezi svrchovanými státy, navíc války s náboženskými i etnickými motivy. • •Přímou příčinou války v Bosně a Hercegovině byla snaha srbských a chorvatských stratégů o vytvoření národního státu. • •O účelu války změnit demografické poměry v zemi svědčí skutečnost, že v Bosně a Hercegovině (4,4 mil. obyvatel) více než 2 miliony lidí opustily svoje domovy a zhruba 200 000 přišlo o život. • • 8 Bosna a Hercegovina: UNPROFOR •Dohlížet na dodržování míru, který neexistoval. • •Síly UNPROFOR s 37 000 vojáky nemohly zabránit událostem, jako byl masakr muslimů ve Srebrenici v létě 1995, • •Přišlo o život kolem 7000 lidí. • •Mandát! • •Od července 1992 NATO - námořní operace Sharp Guard. • •Následně se role NATO rozšířila o poskytování vzdušné podpory za účelem ochrany UNPROFOR a takzvaných bezpečných zón vyhlášených Radou bezpečnosti OSN v Bosně a Hercegovině. • •Do vnitřních bojů mezi Bosňáky (občas dříve označovanými za bosenské Muslimy, aby se zdůraznilo, že šlo o odlišné etnikum, od tohoto názvu se ustoupilo, protože mnozí ani islám nevyznávali. • •Vměšovala se jak jugoslávská armáda na straně Srbů, tak armáda samostatného Chorvatska, která navíc využila konfliktu k vyhnání Srbů z Krajiny a Slavonie. • 9 Počátek konfliktu v BH •Jádrem sporu byla otázka dalšího osudu Bosny a Hercegoviny, která po vítězství Aliji Izetbegoviče ve volbách v roce 1991 směřovala k nezávislosti. • •Bosenští Srbové - vytvoření společné federace se Srbskem a Černou Horou - Bosňáci nechtěli. • •Bosenští Srbové se pro vznik nové Jugoslávie vyslovili v referendu v listopadu 1991, v lednu 1992 vyhlásili Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny a na začátku února se dohodli o vytvoření nové Jugoslávie se Srbskem a Černou Horou. • •Postup ale bosenská vláda v Sarajevu označila za neústavní a vyhlásila celobosenské referendum o nezávislosti, které se konalo 29. února a 1. března 1992. • •Účastnilo se ho 67 procent obyvatel - Srbové je bojkotovali. • •Přes 99 procent účastníků referenda hlasovalo pro vyhlášení nezávislosti, kterou deklaroval prezident Alija Izetbegović 3. března. • •Evropská unie uznala samostatnou Bosnu 6. dubna, o den později tak učinily Spojené státy. • •Srbové začali stavět barikády v ulicích Sarajeva a dalších velkých městech a napětí narůstalo. Už 21. dubna jednotky postupujících bosenských Srbů podporované federální Jugoslávskou armádou začaly ostřelovat Sarajevo – obklíčené 1300 dní. 10 Bezpečné zóny •Terčem srbské agrese se stávali jak Bosňáci, označování pro posílení nenávisti za muslimy, tak Chorvaté – spojenectví. • •3. 7. 1992 bosenští Chorvaté – 20% - populace, vyhlásili na jihozápadě země Chorvatské společenství Herceg-Bosna jako odpověď na existenci Republiky srbské. • •OSN na jaře 1993 vyhlásila alespoň šest „bezpečných zón“ pro Bosňáky, jimiž se mělo stát Sarajevo, Goražde, Srebrenica, Tuzla, Bihać a Žepa. • •V dubnu 1993 začalo NATO v rámci operace Deny Flight kontrolovat bezletové pásmo nad Bosnou a Hercegovinou. • •Situace se začala obracet v neprospěch Srbů. Chorvati a Bosňáci podepsali 23. února 1994 dohodu o příměří a obrátili se proti vůdci bosenských Srbů Radovanu Karadžičovi. • •11. 7. 1995 – Srebrenica. • •Následoval útok na Žepu, která byla vypálena. Karadžić pak nabídl výměnu obklíčeného Goražde za část Sarajeva a pro svou Republiku srbskou požadoval 56 % území Bosny a Hercegoviny. 11 Rok 1995 v Bosně a Chorvatsku •Na začátku května 1995 Chorvaté zneužili vývoje situace a zaútočili na pozice krajinských Srbů v západní Slavonii, kterou dobyli. • •Chorvatská letadla zaútočila na pozice sil OSN a zabila několik vojáků OSN. • •4. 8. 1995 chorvatská armáda zahájila operaci Bouře, jejímž cílem bylo zcela ovládnout srbskou Krajinu, což se povedlo. • •150 000 srbských uprchlíků. • •Změnu místních poměrů a patové situace v Bosně a Hercegovině přineslo vytvoření vojenského paktu mezi bosenskými Chorvaty a Bosňáky v létě 1995, kterým Srbové v zemi ztratili vojenskou převahu. • •Západ/NATO leteckými útoky na bosensko-srbské cíle protože jejich armáda útočila na (mezinárodním společenstvím vyhlášené) „bezpečné oblasti“ v Bosně. • •Letecká kampaň NATO - strategický cíl nedopustit opětovné zvrácení mocenské rovnováhy v oblasti, a přinutit tím strany konfliktu zasednout k jednacímu stolu - Deliberate Force“ 29. 8 a 14. 9. 1995. • • 12 Daytonská mírová smlouva •Americkému vyjednavači Richardu Holbrookovi podařilo vyjednat příměří, které vstoupilo v platnost v říjnu 1995. • • Válku pak ukončil podpis dohod z Daytonu, kde se jednání se účastnily srbská, chorvatská a bosensko- hercegovská delegace v čele s prezidenty Miloševičem, Tudžmanem a Izetbegovičem. • •V delegaci nebyl ani bosenskosrbský předák Karadžić, ani bosenskosrbský generál Mladić, kteří byli obviněni z válečných zločinů. • •Jejich účast na jednáních Američané a Bosňáci předem vyloučili. • •Návrh dohody, podle níž se srbská Krajina stala součástí Chorvatska a 51 % území Bosny a Hercegoviny připadlo chorvatsko-muslimské federaci veden Siljadžičem, zbytek pak Srbům, • •14. 12. 1995 - v Paříži závěrečný text dohody. • •Dohled mezinárodního společenství. • •Angažmá NATO 1995-2004 - mise IFOR, SFOR a SFOR II – dohled nad dodržováním vojenských aspektů dohody. • • • • • • • • • • • • • • •od 2004 EU. 13 Kosovo a bitva 1389 •Kosovo – 11 000 km čtverečných, 1,9 mil obyvatel, dnes Albánci 88%, Srbové 7%. • •Srbové považují oblast za „kolébku srbství“. Konec srbského panství přinesla bitva na Kosově poli v roce 1389, v níž zvítězil turecký sultán. • •Po následující staletí bylo Kosovo součástí osmanské říše a osidlováno spřízněnými Albánci. Albánci se zase považovali za potomky starověkých Ilyrů, kteří na území Kosova žili dávno před příchodem Slovanů. • •V roce 1918 se Kosovo stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávie. Cíleným dosídlováním se začalo po roce 1945 etnické složení zase měnit, tentokrát ve prospěch Srbů. • •Celkově enúspěch – větší porodnost Albánců – ztrojnásobení jejich počtu – koncem 80. let 20. století 65-70% podíl na populaci. • •Po druhé světové válce sice Kosovo získalo v rámci Srbska autonomii, ta ale byla značně omezená. Když se v 70. letech rozšířila - nespokojenost na obou stranách. • •Srbové v tom viděli oslabení svého vlivu a rostoucí převahu Albánců, kterých navíc rychle přibývalo. • •Albáncům vadilo, že Kosovo nezískalo v rámci Jugoslávie postavení republiky. Komunistický režim ale demonstrace a projevy nespokojenosti potlačoval. • 14 Kosovo a jeho historie II. •Koncem 80. let se v Srbsku vyhrotily nacionalistické tendence a v roce 1989 začaly v Kosovu represe proti Albáncům. • •Osm desítek jich při bojích přišlo o život, v oblasti byl vyhlášen výjimečný stav. Krátce nato Srbsko zrušilo Kosovu autonomii. Albánci reagovali bojkotem centrálních úřadů a začali otevřeně usilovat o větší samostatnost. • •V červenci 1990 kosovský parlament vyhlásil nezávislost, Srbsko však tento parlament ihned rozpustilo. • •Tlak na Albánce pokračoval likvidací univerzity v kosovské metropoli Prištině a zákazem výuky v albánštině ve školách. • •Referendum o nezávislosti – v něm 99,7 procenta voličů nezávislost podpořilo, bojkotováno místními Srby a Albánci, kteří byli proti nezávislosti. • •Po odtržení Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny zůstaly v roce 1992 v zemi s názvem Svazová republika Jugoslávie jen Srbsko a Černá Hora. • •Poválečné smlouvy potvrdily nové uspořádání – Kosovo - zůstalo nadále součástí Srbska. • 15 Rugova a DLK •Celá 80. léta minulého století byla obdobím permanentního napětí v Kosovu. Po generální stávce v roce 1989 byla Kosovu a Vojvodině odebrána autonomie. • •Až do poloviny 90. let byl v Kosovu, ve srovnání se situací v Bosně a Krajině v Chorvatsku, relativní klid • •Liga pro demokratické Kosovo – Rugova - v Kosovu paralelní společnost s vlastními školami, státními úřady a daňovým systémem a preferovali politiku pasivní rezistence. • •Od počátku 90. let minulého století bylo jejich konečným cílem získat nezávislost pro Kosovo pomocí delegitimizace jugoslávských státních institucí • •Zhruba od poloviny 90. let vliv LDK na dění v Kosovu upadal, čemuž napomohlo i nezařazení kosovské otázky na program konference v Daytonu. • •Rugova nebyl schopen na tento fakt reagovat a mobilizovat kosovské Albánce k projevům odporu. • •Koercivita srbské politiky vůči kosovským Albáncům vzrostla po podpisu Daytonské mírové dohody. Produkt: 1996 a 1997 – UCK. • •Z politicky radikálních (bývalí marxisté různého ražení, studenti a obdivovatelné protisrbského odboje a zbojnické tradice regionu) a kriminálních (pašeráci, obchodníci s bílým masem a narkotiky) složek albánské společnosti v Kosovu a zahraniční diaspory začala organizovat Kosovo Liberation Army (KLA) KLK/UCK Eskalace 1998/1999 Masakr v Račaku •V lednu 1999 se spory znovu vyostřily a srbské jednotky vpadly do Kosova. Po jejich „protiteroristické operaci“ bylo na jihu Kosova u obce Račak nalezeno 45 mrtvých kosovských Albánců. • •Mnohé oběti byly podle médií zmrzačeny nebo na nich byly vidět střelné rány. Agentura AP popsala, že někteří mrtví měli vypíchané oči a jiní rozbité hlavy. Vyšetřování ukázalo, že mezi oběťmi byly i ženy, chlapec a mnoho starých lidí. • •Vedoucí Ověřovací mise OBSE v Kosovu William Walker: „Po tom, co jsem sám viděl, neváhám tuto událost označit za masakr, za velmi vážný zločin proti lidskosti. Nemám slov k vyjádření svého zhnusení nad tím, co nemůže být popsáno jinak, než jako nepopsatelné zvěrstvo.“ • •Srbsko však tvrdilo, že šlo o povstalce zabité v bojích. • •Masakr odsoudilo NATO, OBSE, Rada Evropy, generální tajemník OSN a řada států včetně USA, Británie, Německa, Francie a Itálie. A dokonce i Rusko, tradiční spojenec Srbska. • •Akce jugoslávských bezpečnostních složek z ledna a února 1999 - systematické etnické čištění Kosova •nebo nevybíravě vedenou protipovstaleckou kampaň? • •Brutalitu Srbů podporovalo jejich široce rozšířené vnímání Albánců jako „lidí druhé kategorie“. • •Únor 1999 – jednání v Rambouillet Mezinárodní reakce na Račak •Albánský parlament požádal NATO o zásah, aby se předešlo „krvavé lázni“ v Kosovu a aby se konflikt nerozšířil do celého regionu. Vyzval Západ, aby zvýšil tlak na jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče. • •Americký vyslanec v oblasti Richard Holbrooke upozornil, že už v říjnu předchozího roku bylo NATO „jen 96 hodin od bombardování cílů v Jugoslávii s cílem zastavit srbskou ofenzivu proti kosovským Albáncům“ a nyní je situace možná ještě vážnější. • •Prezident Slobodan Miloševič - obhajoval vojenskou operaci v Kosovu slovy, že Jugoslávie má „legitimní právo bojovat proti terorismu“ a „žádný zahraniční nátlak ji o to nemůže připravit“. • •Generální tajemník NATO Javier Solana - dohoda a politické řešení krize. • •Solana: „Pokud je použití síly jedinou řečí, které prezident Slobodan Miloševič rozumí, pak použijeme sílu.“ • •Rudolf Scharping, ministr kobrany SRN (SPD): „Myslíme to zcela vážně a nebudeme pasivně přihlížet masakrům. To není jako v Bosně, kde jsme byli nuceni bezmocně sledovat masakry nejhoršího druhu.“ • •Jugoslávie musí splnit všechny své mezinárodní závazky. • •Únor 1999 – jednání v Rambouillet Jednání Rambouillet I. Jednání Rambouillet II. •Jugoslávie na jednáních trvala zejména na neměnnosti svých hranic a odmítnutí nezávislosti Kosova. Nesouhlasila ani s přítomností mezinárodních sil v této provincii. • • Prezident Černé Hory navíc vzkázal, že nepřijme dohodu, která by postihla status jeho republiky v rámci Jugoslávie, a že je rozhodně proti tomu, aby se Kosovo stalo třetí republikou ve svazku. • •Kosovská delegace, především zástupci Kosovské osvobozenecké armády, zase odmítala jiné řešení než nezávislost, trvala na podpisu příměří a okamžitém rozmístění mezinárodních sil na svém území. KLK nechtěla slyšet o svém odzbrojení, s čímž mírové plány počítaly. • •Jednání skončilo po dvou týdnech neúspěšně, přestože například Spojené státy hrozily oběma stranám konfliktu, byť s různou intenzitou. Žádná strana nebyla ochotná podepsat text dohody. • •Druhé kolo – 15.3.1999 - podepsala pouze delegace kosovských Albánců, ačkoli ani ona nebyla s výsledky spokojena, protože nijak nezaručovaly možnost získání samostatnosti po uplynutí tříletého přechodného období. • •Jugoslávie odmítla smlouvu s tím, že podle ní by v podstatě do budoucna zaručovala Kosovu nezávislost. Po uplynutí tříletého přechodného období, kdy by správu nad Kosovem převzalo mezinárodní společenství, se mělo podle smlouvy konat referendum o dalším statusu Kosova, což by podle Jugoslávie jistě vedlo k jeho odtržení. • •Posledním diplomatickým pokusem, jak odvrátit válku, byla mise amerického vyjednavače Richarda Holbrooka do Bělehradu 21. března. Ani tentokrát ale Miloševič neustoupil a 23. března Holbrook oznámil definitivní krach jednání s Jugoslávií. • •Severoatlantická aliance reagovala 24. března 1999 – od jara 1998 připravovanými a předem avizovanými – leteckými útoky proti Jugoslávii pod kódovým označením Allied Force • • Allied Force a mezinárodní právo •Celkově lze konstatovat, že relevantní rezoluce Rady bezpečnosti OSN (1160, 1199, 1203) obsahují určité společné body: • 1.zodpovědnost Jugoslávie za humanitární katastrofu v Kosovu, 2.odsouzení užívání nepřiměřeného násilí jugoslávskými bezpečnostními složkami i teroristických aktivit kosovských Albánců (míní se KLA, i když v rezoluci RB OSN č. 1203 již není zmíněna), 3. výzvy k zastavení bojů určené všem stranám konfliktu, 4.konstatování porušování lidských práv a 5.závěr, že tento jev není mezinárodním společenstvím vnímán výlučně jako vnitřní záležitost Jugoslávie (IICK 2000: 142). • • V rezolucích není přítomno žádné zmocnění k užití hrozby vojenskou silou nebo k použití vojenské síly – zásah nebyl v souladu s mezinárodním právem! • •Výše uvedené rezoluce RB OSN ukazují, že Aliance bezdůvodně nezaútočila na bezúhonného člena mezinárodního společenství. • •Rada bezpečnosti OSN ještě 26. března 1999 odmítla poměrem hlasů 12 ku 3 odsoudit tyto alianční útoky. • •Rezoluci odsuzující použití síly členy NATO proti Jugoslávii navrhly Rusko, Indie a Bělorusko. NATO a Allied Force •Operace Allied Force proti Jugoslávii byla první válkou NATO. Celkem se na ní podílelo vojenskými kapacitami čtrnáct členských států: Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Kanada, Německo, Nizozemsko, Norsko, Maďarsko, Portugalsko, Španělsko, Spojené státy, Turecko a Velká Británie. • •Celá letecká operace odehrávala pod taktovkou Spojených států, které nesly největší vojenské břemeno této kampaně. • •Spojené státy poskytly 61 % všech bojových letadel a bezpilotních průzkumných prostředků nasazených v operaci. Americký personál tvořil 75 % příslušníků ozbrojených sil NATO v kosovské operaci. Americké letecké síly provedly 62 % všech bojových letů. • •Severoatlantická aliance v rámci operace Allied Force provedla 38 400 bojových letů a 10 484 úderů • • Zpočátku bylo do kampaně nasazeno 400 letadel. Když NATO přistoupilo k útokům na strategické cíle v Srbsku, navýšil se počet letadel podílejících se na kampani až na 1000. • •Odpor k nasazení pozemních sil. • •Okamžitý efekt leteckých útoků na omezení kapacit jugoslávských sil terorizovat civilisty a bojovat s ozbrojenci, což byl první deklarovaný cíl NATO, byl více než sporný – vyhánění pokračovalo. 24 NATO, Allied Force výsledky •Síly NATO dle oficiálních zdrojů ztratily tři vrtulníky, 32 bezpilotních průzkumných letadel a jeden F-117 – při 38 000 bojových letů – minimální ztráty! • •Záhy po ukončení operace USA uváděly, že bylo zničeno 10 000 příslušníků jugoslávských bezpečnostních sil, více než 100 letadel, 203 obrněných bojových vozidel, 314 dělostřeleckých systémů a 120 tanků. • •V případě údajů o zničené technice jugoslávské armády je zřejmé, že v ní jsou započteny i zásahy klamných cílů, protože pozemní síly Jugoslávie utrpěly menší škody, než by vyplývalo z aliančních údajů. • •Hlavní překážkou větší úspěšnosti NATO byly zejména možnosti aliančního průzkumu, který nebyl schopen – v tamním terénu a při velmi dobré úrovni maskování a klamání jugoslávské armády – dodat velitelům potřebné informace. Alianci proto trvalo dvanáct dní, než provedla tolik leteckých útoků jako za 12 hodin operace Desert Storm v Iráku. • •Přesto se Srbům podařilo vyhnat z Kosova dalších 700 000 lidí a tvrdit, že uprchli kvůli náletům NATO. • •Politický cíl operace byl splněn – Jugoslávie Kosovo vyklidila – prostor pro KFOR. • •Rezoluce RB OSN – 1244. Mise KFOR – viz minulá přednáška • •Kosovo není standardním modem operandi u NATO a není ani precedentem! • 25 NATO a Kosovo •Mezinárodní společenství provádělo správu Kosova prostřednictvím UNMIK (United Nation Interim Administration Mission) na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. • •Úkolem KFOR na stejném právním základě bylo (a je i nadále) vytvořit v Kosovu bezpečné prostředí pro práci mezinárodního společenství, zabránit etnicky motivovaným konfliktům, střežit hranice Kosova, vybudovat stabilní a v míru žijící multietnické Kosovo a připravit podmínky pro stanovení jeho budoucího konečného statusu. • •Kosovo sice zůstalo od roku 1999 formálně součástí Jugoslávie, avšak de facto bylo od ní spravováno odděleně. • •Rozdělení úkolů lze zobecnit tak, že primární zodpovědnost za stabilizaci Kosova nese OSN, respektive UNMIK, přičemž NATO se prostřednictvím KFOR stará o vytvoření bezpečného prostředí. • •Přesto je mandát NATO v případě KFOR nejkomplexnější ze všech aliančních operací. • •KFOR jsou od samého počátku multinacionálními silami, na kterých se podílejí jak členské státy NATO, tak ostatní země. 26 Kosovo Rozpad Jugoslávie - důsledky •Válka v Kosovu roku 1999 prozatím definitivní tečka za násilným rozpadem Jugoslávie. • •V letech 2001/2002 se podařilo preventivními opatřeními zabránit eskalaci konfliktu v Makedonii! • •Po ukončení bojů byly velké části bývalé Jugoslávie těžce poškozeny. • •Následky etnických čistek pocítila nejvíce Bosna a Hercegovina, území bývalé Srbské Krajiny a Kosovo. • •Války a střetnutí v bývalé Jugoslávii v letech 1991 až 2001 stály životy 131 569 až 136 782 osob, z toho více než dvě třetiny v Bosně a Hercegovině. 2 – 3 milióny vyhnaných! • •Diskreditace OSN – Srebranica a další „bezpečné zóny“ - Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa – Rezoulce RB OSN • •Společně s Rwandou – otevřen problém humanitární intervence – cesta k RtP. • • 27