Reflexe k předmětu Audiocafé Audiocafé jsem měl za celé mé studium dvakrát, plánuji jej i potřetí. Je to velmi zajímavý, ale zároveň ve své podstatě jednoduchý, předmět. Kombinace prostředí, inspirativních dokumentů a hostů, možnosti zaposlouchat se do ruchů a hlasů je velmi obohacující. Po každém poslechu jsem po cestě domů přemýšlel nad tím, jak by se podobné postupy daly použít v mojí budoucí době. Zároveň bylo fajn poznat lidi, kteří stojí za dokumenty, které se dostanou až do rozhlasu. Jako první tento semestr hrál dokument Včelaři, který jsem osobně vybíral. Tento dokument mi přišel zajímavý hlavně svým audiem, protože se mi líbily zvuky včel a přírody. Zároveň se dotýkal velmi krajního tématu včelařství, k tomu některé příběhy se konaly i ve městech, což přidává na zajímavosti. Ale debata po poslechu byla teprve tím nejzajímavějším, kdy se autor rozpovídal o své historii, tvorbě atd. Experimentální divadelník a audio dokumentaristika mi k sobě moc nešla, pan Procházka ale mluvil velmi hodnotně, což jako první poslech semestru byl skvělý začátek. Malá poznámka: jestli si dobře pamatuji, tak tento poslech probíhal v jiné než obvyklé místnosti, která měla o mnohem lepší akustiku. Nebylo by od věci se s Husou zkusit domluvit na tom, že bychom dokumenty poslouchali primárně tam. Dokument V mongolské stepi uprostřed léta jsem za svou dobu na katedře slyšel už asi počtvrté. Je to dokument, který jsem také vybíral, a důvod byl, protože je snad můj nejoblíbenější; dokonce bych si dovolil říct i nejlepší, který jsem slyšel. Ruchy a příběh ke mně velmi silně mluví: Mongolsko a životní styl, který se s ním pojí, je poutavý, a Jiří Slavičínský si s tím poradil výborně. Do dokumentu se dá výborně zaposlouchat, posluchače baví a zároveň se doví něco o kultuře, která je tak vzdálená. S autorem se vedla také výborná debata, a jako zkušený dokumentarista dokázal hodně předat. Poslechů dokumentů Tikot aneb Lenka 13 až 33 a Berka se rozhodl zemřít jsem jsem se bohužel nezúčastnil a také si je moc nepamatuji z poslechu v rámci dramaturgického týmu, takže ty přeskočím. Dokument Spíš nespíš byla psychologická i auditivní jízda. Ze začátku chaotické, ale na konci geniální. Sound design tohoto dokumentu byl velmi hektický, zároveň ale jedinečný a vypovídající k tématu. Jako člověk, kterého se téma špatného spánku velmi týká, musím říct, že co se duu autorů povedlo je úžasné. Myslím si ale, že pro člověka, který o tématu insomnie nic neví a chce se něco dovědět, tento dokument nic moc neřekne. Už si nepamatuji, jestli jsme se s autory bavili o jejich zájmu, co má dokument nést, takže nevím, jakému je určený publiku. I tak jsem ale velmi rád, že jsem toto dílo mohl slyšel a pořádně se do něj zaposlouchat. To nejlepší na konec? Peklíčko Brit Jensen je také znamenité dílo plné vtahujících ruchů a silných příběhů. Brit v tomto dokumentu výborně představuje druhou stránku tradice, která je pro nás normální, ale ve skutečnosti může být i děsivá. Do příběhu Mikuláše vstupuje Brit s vlastní linkou, ve které bojuje se svým strachem ze tmy, což mi přijde jako skvělý nápad. Načasování před Mikulášem s tímto dokumentem nemohlo být lepší a dílo bylo výborným zakončením podzimního Audiocafé. Jsem velmi zvědavý na dokumenty, které budou v příštím cyklu předmětu a těším se na další inspirativní autory a autorky a jejich díla.