KRONIKA VÁLEK
Od francouzské revoluce do íránsko-irácké války
Joseph Cummnis
Bod zvratu je hlavní částí kapitoly a zároveň se jedná o napínavé čtení. Detailně popisuje rozhodující bitvu konfliktu.
Průvodce Kronikou válek
Kronika válek je koncipována tak, abyste s ní mohli pracovat různými způsoby a seznamovat se s jednotlivými dějinnými událostmi v rozdílně detailní míře. Všechny kapitoly jsou doplněny pečlivě vybranými ilustracemi, které vhodným způsobem dokreslují vlastní text a ilustrují konflikt pro potřeby moderního čtenáře.
SHRNUTÍ KONFLIKTU JEDNOU VĚTOU
TABULKA PRO RYCHLOU ORIENTACÍ
5 UVEDENÍM VALČÍCÍCH STRAN DÉJIST VÁLEČNÝCH UDÁLOSTÍ, ZTÍlAT A HLAVNÍCH AKTÉRU
L
r
Povstání Tchai-pchingů 1851-1864
STRUČNÝ POPIS VÁLKY OBJASŇUJÍCÍ JEJ! HISTORICKÝ
VYZNÁM
Úvodní stránky každé kapitoly poskytnou čtenáři základní přehled o této válce.
Oddíl Kronika je důležitou součástí každé kapitoly. Obsahuje stručný chronologický popis konfliktu. Současně také pomocí odkazů informuje o jednotlivých pasážích, které detailně popisují jednotlivé aspekty dané války.
ČASOVÁ OSA, KTERÁ USNADŇUJE RYCHLÉ POCHOPENÍ PRŮBĚHU A VÝVOJE VÁLKY-UŽITEČNÝ NÁSTROJ PRO SLEDOVÁNÍ SOUVISLOSTÍ PRI ČETBC NÁSLEDUJÍCÍCH PASÁŽÍ
Oddíl Hlavní aktéři popisuje životní osudy dvou nejvýznamnějších vojevůdců, kteří se spolu v této válce střetli. Dozvíme se zde o jejich rodinném zázemí, vzdělání, charakteru a zkušenostech, díky nimž dosáhli významné pozice a které předurčily jejich osud - a následně mnohdy i osud celého světa.
Část Historické detaily je kompilací článků, které se zabývají zajímavými a mnohdy překvapivými aspekty daného konfliktu. Obvyklým tématem jsou zde inovace bojových prostředků, netradiční bojové taktiky a mýty a kontroverze obklopující válku. Ovšem záběr témat je velmi široký, takže se zde setkáme například i s popisem použití balonů v období francouzských revolučních válek, dozvíme se, jak nevraživost mezi dvěma postaršími britskými důstojníky ovlivnila průběh krymské války a proč se Saddám Husajn ve válce proti Íránu nakonec uchýlil k použití chemických zbraní.
8
C187A
Francouzské revoluční války 1792-1802
Tento deset let trvající konflikt od základu změnil porevoluční Francii a připravil jeviště pro titánské souboje evropských mocností, které měly probíhat v 19. století
Válčící strany
• Francie
• První koalice (Velká Británie, Rakousko, Španělsko, Prusko, Rusko a Holandsko)
• Druhá koalice (Rusko, Velká Británie, Rakousko, Portugalsko a osmanská říše)
Dějiště válečných události
Západní Evropa, Itálie, Španělsko, Středozemí, Egypt
Ztráty
Odhad počtu padlých za všechny evropské státy činí 580000
Hlavní aktéři
FRANCIE
Generál Napoleon Bonaparte, nej-schopnější vojevůdce své doby Generál Charles Francois Dumouriez, ministr války a zachránce francouzské revoluční armády v roce 1792
Generál Francois Kellermann, vítěz bitvy u Valmy
PRUSKO
Král Fridrich Vilém II., neúspěšný panovník pod pórující francouzské roajalisty
Generál Karel Vilém Ferdinand,
vévoda Brunšvický, generál poražený v bitvě u Valmy
RUSKO
Carové Pavel I. a Alexandr l„ kteří bojovali proti Francouzům, ale brzy kapitulovali
Generál Alexandr Suvorov, nejslav-nější ruský vojevůdce 18. století
VELKÁ BRITÁNIE
Admirál Horatio Nelson, vítěz
námořní bitvy u Abukiru
Občané-vojáci jsou oblečení jen do cárů, ale hlavy drží zpříma
a odhodlaně kráčejí do boje s nepřítelem chystajícím se zničit jejich novou republiku. Tak nějak vypadá obrázek, pomocí něhož historická věda tradičně prezentuje období francouzských revolučních válek. Ovšem toto desetiletí bohaté na ozbrojené konflikty, které mělo v období po francouzské revoluci z roku 1789 proměnit tvář Francie i Evropy, do značné míry odolává pokusům o jednoduchou definici. Je pravda, že v období 1792-1802 postupně vznikly dvě velké koalice, které si kladly za cíl boj proti Francii, a že jejich součástí byly prakticky všechny významnější státní útvary v Evropě. Ovšem řada hlav těchto států se domnívala, že návrat Ludvíka XVI. a jeho bourbonských princů k moci je nereálný, a mnozí významní evropští myslitelé byli toho názoru, že si Ludvík za svůj neblahý osud může sám, protože zatvrzele odmítal proměnit svou zemi v poněkud osvícenější formu monarchie. A byla to nakonec sama Francie, kdo vyhlásil válku jako první. Byla si totiž vědoma domáci politické situace a historické příležitosti zmocnit se území dnešní Belgie. Po tomto stručném úvodu je možné konstatovat, že francouzské revoluční války začaly tím, že se narychlo sestavená armáda střetla se stálými vojsky staré Evropy, a skončily úspěšným překreslením francouzských hranic - z větší části díky schopnému mladému vojevůdci jménem Napoleon Bonaparte.
10
SLED U DÁ l OSTÍ
I
1789 , Ve Francií se dostávají k moci revolucionáři.
1795:
1791 . Pilnická deklarace hrozí Francii vojenskou intervencí, pokud by měl král LudvíkXVI. utrpět nějakou újmu.
duben: Francie dobývá Spojené nizozemské provincie a vytlačuje odtud britské síly. Prusko uzavírá s Francií v Basileji separátní mír.
srpen: Španělsko ukončuje válečné operace.
1792:
duben: Francie vyhlašuje válku Rakousku a napadá Rakouské Nizozemí.
Červen: Vzniká První koalice.
září: Francouzi porážejí Prusy u Valmy.
listopad: Francouzi porážejí Rakušany u Jemappes.
1793:
leden: Poprava krále Ludvíka XVI.
srpen: Konvent vyhlašuje levéeen masse- všeobecnou mobilizaci.
1794:
červen: Francouzi porážejí Rakušany u Fleurus, a donutí tím Rakousko vzdát se Belgie.
červenec: Výbor pro veřejné blaho je svržen prvním Direktoriem.
1796:
březen: Napoleon Bonaparte je jmenován velitelem francouzské armády v Itálii.
duben-listopad: Napoleon poráží vojska Sardinie a Rakouska v sérii vítězných bitev na severu Itálie (Rivoli, Tagliamento, Arcola), v listopadu svůj triumf završuje vítězstvím nad Rakušany u Arcoly.
1797:
srpen: Britský admirál Horatio Nelson ničí francouzskou flotilu u Abukiru.
prosinec: Vzniká Druhá koalice.
TŤ99:~
leden: Francouzi obsazují Neapol.
duben-srpen: Rakousko-ruské síly dobývají švýcarsko a sever Itálie.
listopad: Díky převratu se v Paříži dostává k moci tzv. Konzulát.
prosinec: Bonaparte se stává prvním konzulem.
1800:
červen: Francouzi porážejí Rakušany v bitvě u Marenga.
;8C1:
říjen: Rakousko uzavírá mír vCampo Formio, čímž uznává francouzské územní zisky.
_____
Červenec: Francouzská armáda vedená Napoleonem Bonapartem napadá Egypt.
červenec: Rozhodujícívítězství Francouzů nad Mameluky v bitvě u pyramid.
únor: Rakušané uzavírají v Lunéville mír s Francií.
září: Francouzská armáda v Egyptě se vzdává britským a osmanským silám,
1802:
březen: Velká Británie podepisuje v Amiens mír, čímž končí období francouzských revolučních válek.
f i ^
Arssitatkw Ok LOUIS XVI a Wfcwii
ťaAa-cL*n?r<irctěfAWi..t.   ,1«» «M í ."W/í jmvpMuap&O. ywJu, -X
i 'bi (Irniuir«««!^^ SAln.sJ*á»r '• ťajr<j-- X* <_**_#-. «-« lýttvpifeiuettf*»?'!* lva JiacW'-a-uiwŕ i» .\rMswt.i-~ 'Valu. ftgmM ■.-^rí-ic^t ^ oatiijí'w...
MNOZI VÝZNAMNÍ EVROPŠTÍ MYSLITELÉ 5E
DQMNÍVALi, ŽE FRANCOUZSKÝ KRAL LUDVÍK XVI., KTERÝJENATOMT OBRÁZKU PRAVÉ SPOU SE SVOU RODINOU ZÄI KÁK, SI VLASTNÍ OSUD ZAVINIL SÁM, PROTOŽE ODMÍTAL 2AVÍ5T PONc KUD OSVÍCEN ĚJ-ÍFORN MONARCHIE.
Zatčení Ludvíka XVI. a jeho rodiny ve Varen n dne 21 června 1791 (kvas i\ň papíre), bratři L esueu rové 118. století} / Muzeum města Paříže Muzeum Carnavatet Paríř, Francie, Lauros /Giraudon / The Bridcjeman ArtLibrary
[R O N t K A
r
FRANCOUZSKÉ   REVOLUČNÍ VÁLKY
Války za svobodu
V roce 1789 se měla Francie změnit jednou a provždy. Tento státní útvar se vyznačoval největším počtem obyvatel v západní Evropě, ovšem i kolabující ekonomikou a vysokou mírou zdanění. Obrovské masy nezaměstnaných se stahovaly do měst, kde je radikální buřiči podněcovali k odporu proti represivnímu a nerozhodnému režimu krále Ludvíka XVI.
Sebevědomí Francouzů napomohl úspěšný průběh americké revoluce, a tak povstali a vytvořili Ústavodárné národní shromáždění. V září roku
bonů mohl vrátit k moci. Ovšem ve Francii, kde vládl nedostatek potravin a kde se šířily poplašné zprávy o útoku nepřátel, byla brána vážně.
Francouzští politici, shromáždění v Národním konventu, novém francouzském orgánu s rozhodující působností, tuto deklaraci chápali také jako příležitost posunout znovu hranice Francie severním směrem, což znamenalo vydat se do Rakouského Nizozemí (území dnešní Belgie a Lucemburska) a západním směrem k Rýnu. V dubnu roku 1792 vyhlásila Fran-
V září roku 1791 byl Ludvík přinucen schválit novou francouzskou ústavu a o rok později byla monarchie zrušena.
1791 byl Ludvík přinucen schválit novou francouzskou ústavu a o rok později došlo k oficiálnímu zrušení monarchie. V lednu roku 1793 byl král Ludvík XVI. popraven. (Jeho manželka, Marie Antoinetta, ho na gilotinu následovala v říjnu.)
Ostatní evropské státy, jmenovitě Velkou Británii, Rakousko a Prusko, vývoj ve Francii znepokojoval. V srpnu roku 1791 proto vydali císař Leopold II. (bratr Marie Antoinetty) a pruský král Fridrich Vilém II. tzv. Pilnickou deklaraci, ve které pohrozili blíže nespecifikovanou reakcí, pokud by se králi Ludvíkovi XVI. a Marii mělo něco stát. Pilnická deklarace však byla spíše jakýmsi gestem, protože jen málokdo tehdy věřil, že by se rod Bour-
cie válku Rakousku a napadla Belgii. Znepokojené evropské mocnosti Británie, Rakousko, Španělsko, Prusko, Rusko a Holandsko vytvořily takzvanou První koalici. Špatně organizované francouzské jednotky byly donuceny k ústupu a p řevážně pruské invazní jednotky podporované rakouskou pěchotou a roajalistickými emigranty se nyní vydaly na pochod do Francie. Situace nově vzniklé republiky nevypadala vůbec růžově, ovšem nově motivované francouzské armádě se nakonec v září roku 1792 podařilo postup Prusů zastavit nedaleko belgické obce Valmy (viz „Bod zvratu", str. 14).
Jakmile se Prusové stáhli, pustili se Francouzi do celé řady úspěšných vojenských podniků, v jejichž
důsledku pronikla revoluční armáda jižním směrem do Itálie, západním směrem do Německa až po Frankfurt a konečně i severním směrem, kde Francouzi v listopadu dosáhli vítězství nad rakouskou armádou v bitvě u Jemappes a mohli díky tomu obsadit celé území dnešní Belgie.
V lednu roku 1793 způsobila poprava Ludvíka XVI. v Evropě značný rozruch a Koalice znovu rázně zaútočila. Spojenci nejprve Francouze zatlačili na všech frontách a získali zpět většinu území, které ztratili v předchozím roce, ovšem díky vyhlášení hromadné mobilizace (viz „Francouzský občan-voják", str. 24) dokázali Francouzi již na podzim roku 1793 postavit obrovskou a motivovanou armádu. V roce 1794 zatlačili revolucionáři Prusy zpět za Rýn a dosáhli klíčového vítězství v bitvě u Fleurus (viz „Vzdušné síly francouzské revoluční armády", str. 26), a získali tak zpět Rakouské Nizozemí.
Francouzi pak dále pokračovali okupací Holandského Nizozemí, Porýní a části Itálie (v Itálii zejména díky charismatickému mladému vojevůdci Napoleonu Bonapartovi). Po dobytí Holandska začaly Španělsko a Prusko v roce 1795 vyjednávat o uzavření příměří. Období První koalice francouzských revolučních válek skončilo v říjnu roku 1797, kdy Rakousko podepsalo mír v Campo Formio, který Francii přiznával dosažené územní zisky.
Ovšem Velká Británie, všemi dosavadními spojenci opuštěná, zůstávala s Francií i nadále ve válečném stavu a spoléhala při tom především na své mocné loďstvo, které blokovalo francouzské přístavy. Z části proto, aby poškodil britské zájmy v Indii, zaú-
točil Napoleon Bonaparte na Egypt a v červenci roku 1798 rozdrtil mamelucké jednotky v bitvě u pyramid. Již o měsíc později ovšem admirál Horatio Nelson zničil francouzskou flotilu u Abukiru (viz „Bitva u Abukiru", str. 29), a zmařil tím Napoleonovy naděje, že by tuto zemi mohl dobýt.
V reakci na toto vítězství a také jako odpověď na to, že francouzské síly pronikaly stále hlouběji do Itálie a obsadily papežský stát, vznikla tzv. Druhá koalice. Jejími členy bylo Rusko, Velká Británie, Rakousko, Portugalsko a osmanská říše. Ruským a rakouským jednotkám se na počátku roku 1799 podařilo dosáhnout na severu Itálie významných úspěchů, ovšem neshody mezi Rusy a Rakušany a zhoršující se situace v Polsku nakonec přinutila Rusko k tomu, aby se ve válce přestalo angažovat.
Francouzi po vedením Napoleona Bonaparta (který se díky puči stal francouzským prvním konzulem) porazili Rakušany v červnu roku 1800 v bitvě u Marenga a sever Itálie znovu obsadili. Rakušané pak s Francií v roce 1801 uzavřeli separátní mír (smlouva z Lunéville).
Spojeným britským a osmanským silám se v září roku 1801 konečně podařilo porazit francouzskou armádu v Egyptě. Ovšem Britové, které válka velmi vyčerpala a kteří se v ní v závěru angažovali prakticky sami, nakonec v roce 1802 podepsali v Amiens mír, a ukončili tak období francouzských revolučních válek. Tento mír ovšem neměl mít dlouhého trvání, protože nově korunovaný císař Napoleon Bonaparte se měl zanedlouho společně se svou armádou znovu postavit celé Evropě (viz „Napoleonské války", str. 30).
12
13
00 ZVRATU
Bitva u Valmy, 20. září 1792
Krajina se topila v husté mlze. Nebyl to jen lehký mlžný opar, jaký se někdy objevuje na jaře nebo v létě, ale hustá a lezavá podzimní mlha, která se lepí na keře i stromy jako ovčí vlna. Během noci se tato mlha roztáhla po vyvýšené planině obsazené Francouzi a nahromadila se v roklinách a dalších níže položených místech, takže viditelnost byla prakticky nulová. Téměř nikdo z příslušníků narychlo vytvořené revoluční armády o počtu 36000 mužů nedokázal usnout. Rozdělávat oheň bylo z bezpečnostních důvodů zakázáno, a tak se vojáci jen choulili jeden k druhému.
Z dálky k nim doléhaly zvuky připravující se pruské armády, údery kopyt jezdeckých koní, hřmotný pochod pěchoty nahánějící hrůzu a vrzání beden s municí. V Argonnském lese na území dnešní Belgie bylo připraveno asi 30000 Prusů, s nimi pak kontingent lehkých rakouských jednotek a pluk vytvořený z Francouzů, kteří zůstali věrni králi Ludvíku XVI. a usilovali o jeho návrat na trůn.
Francouzští vojáci na vyvýšenine poblíž nevelké obce Valmy věděli o tom, že cestu do Paříže, vzdálené jen asi sto padesát kilometrů, mají koaliční síly volnou - pruské jednotky dokonce ležely mezi nimi a jejich domovy. Prusové se brzy z rána chystali tuto hrozbu ve svém týle rozdrtit, a to stejným způsobem, jakým se jim podařilo francouzskou armádu porážet již v létě osudného roku 1792. Pak by mohli pokračovat v tažení na Paříž a skoncovat s revolucí jednou provždy.
„Poslední válka!"
O pět měsíců dříve, 20. dubna, se francouzský Národní konvent po bouřlivé debatě rozhodl pro vyhlášení války Rakousku a brzy nato i Prusku. Zčásti se jednalo o odpověď na tzv. Pilnickou deklaraci (viz „Kronika", str. 12), která ohrožovala stabilitu nové francouzské republiky, a zčásti šlo o to, že se mnozí radikální francouzští myslitelé domnívali, že nadešel správný čas k tomu, aby se revoluční myšlenky začaly šířit i do dalších zemí. A v neposlední řadě zde šlo o znovuzískání území, které bylo ztraceno v předcházejících válkách, konkrétně Rakouského Nizozemí (dnešní Belgie).
„Tato válka bude válkou poslední," prohlašoval ministr zahraničí Francois Dumouriez a měl tím na mysli, že po této válce celá Evropa pochopí, jak velká je moc nové revoluční Francie. Měsíc nato vyslal Dumouriez, jmenovaný generálním velitelem francouzské revoluční armády, vojenské jednotky, aby Belgii napadly.
Dumouriez i ostatní francouzští politici se měli brzy přesvědčit, že jejich optimismus nebyl na místě. Francouzská armáda ztratila téměř polovinu svých důstojníků, kteří přešli na stranu Rakušanů a Prusů. Leveé en massé (všeobecná mobilizace) měla být vyhlášena až příští rok (viz „Francouzský občan-voják", str. 24), a tak se Dumouriez a jeho generálové museli spokojit jen s houfem dobrovolníků. Tato armáda byla navíc plná špehů, které do ní vysílali Dumourie-zovi pařížští političtí protivníci. S odstupem času je možné prohlásit, že se jednalo o velmi špatnou
14
armádu, která byla nedostatečně vycvičena a v níž se střetávala řada rozdílných názorů.
Když tato armáda vytáhla do boje proti dobře vycvičeným rakouským a pruským veteránům, kteří své zkušenosti získali v sedmileté válce, byly výsledky lehce předvídatelné. První francouzské sbory, skládající se asi z 1000 vojáků, překročily hranice s Belgií v červnu a u města Tournai narazily na mnohem menší rakouský oddíl. Okamžitě se daly na panický útěk s pokřikem: „Byli jsme zrazeni!" Zastavili se až v Lilie, kde zavraždili svého vlastního generála, protože se v panice domnívali, že je zaprodal Rakušanům.
Podobné scény se toho léta odehrávaly prakticky podél celé francouzské severní hranice -10000 kavaleristů se dalo na spěšný ústup poté, co se v Belgii krátce střetli s mnohem méně počet-
FRANCOUZSKÉ   REVOLUČNÍ   V A L K
rem. V cestě mu nestalo prakticky nic, pouze chabě hájené pevnosti Sedan, Longwy a Verdun a dvě malé armády. Jedné z nich velel profesionální voják generál Francois Kellerman, a druhá byla dokonce bez velení, protože markýz Lafayette uprchl.
Procházka do Paříže
Celá záležitost připadala Pruské armádě natolik snadná, že někteří důstojníci už žertovali o „procházce do Paříže" a o snadném vítězství nad zbabělou lůzou tvořící francouzskou revoluční armádu. Pruská invaze, která byla zahájena na konci července, byla skutečně do takové míry považována za jakousi exkurzi, že armádu dokonce provázeli někteří „turisté", mezi nimiž byl například i mladý německý básník Johann
Francie se nacházela na pokraji katastrofy.
ným rakouským oddílem. Jiná francouzská divize vzala do zaječích, když se v jejích řadách rozšířila fáma, že střelný prach, kterým byla vybavena, je neškodný. Pařížští politici z těchto neúspěchů obviňovali velitele v poli, z nichž mnozí měli roajalistickou minulost. Jedním z nich byl markýz Lafayette, kterého Národní shromáždění dokonce označilo za zrádce a donutilo ho utéci do Liěge, kde ho zajali Rakušané.
Ze druhého břehu Rýna to vše sledoval generál Karel Vilém Ferdinand, vévoda Brunšvický a velitel pruské armády, který si byl dobře vědom, že mu rychlá dezintegrace francouzských sil nabízí příležitost k efektnímu vítězství. Se svou dobře vycvičenou armádou by mohl proniknout do samého srdce Francie, ležící od něj jihovýchodním smě-
Wolfgang von Goethe. Ten velmi obdivoval disciplinu řadových pruských vojáků, ale přiznal, že byl naopak zděšen některými francouzskými aristokraty, kteří se k vojsku připojili, aby bojovali proti svým bývalým spoluobčanům, a kteří se chovali nesnesitelně afektovaně.
Pruská armáda Francouze zpočátku jednoduše drtila, podobně jako německé tanky bez překážky prošly francouzskými obrannými liniemi v roce 1940 (viz „Druhá světová válka", str. 316). Pevnost Longwy byla dobyta 21. srpna, Verdun padl 2. září.
„Postupujíc majestátně vpřed v odpočinkovém tempu", jak to popisuje historik Edward Creasy, se pruské vojsko dostalo mezi dvě francouzské armády a připravovalo se na to, že je postupně
15
KRONIKA VÁLEK
rozdrtí a pak zaútočí na Paříž. Z Paříže ovšem dorazil generál Dumouriez, aby se osobně ujal jednotek, které zůstaly bez velení. Byl si vědom situace, kdy, jak se později sám vyjádřil, „se Francie nacházela na pokraji katastrofy". Naštěstí se mu podařilo shromáždit rozptýlené a demoralizované jednotky bývalé Lafayettovy armády a zaujmout s nimi velmi výhodné postavení v Argonnském lese v Belgii, v tomto hustém pásu lesa a skalnatých hor, ve kterém se jednou bude odehrávat i řada boj u druhé světové války. Síly vévody Brunšvického tlačil dále na jih, proti vojákům pod velením Francoise Kellermana, kteří byli rozmístěni na vysoké plošině nedaleko Valmy a vyčkávali v mlze.
„VivelaNation!"
Francouzská revoluční armáda se v této fázi války ještě neskládala z vojáků-občanů, ale téměř výhradně pouze z občanů. Sloužili v ní kuchaři, umělci, ševci, koželuzi, zemědělci, spisovatelé, politici i muži mnoha dalších profesí. A dokonce se ani nejednalo pouze o muže. Revoluce se vyznačovala mimo jiné tím, že po boku mužů bojovala i řada žen, z nichž nejznámější jsou Reine Chapuyová, Rose Bouillonová, Catherine Pochetaová a mladé sestry Fernigovy (viz „Sestry Fernigovy: velmi zběhlé v zabíjení", str. 28). Tito muži i ženy nenosili uniformy a jejich výzbroj mohlo představovat prakticky cokoli od standardních francouzských mušket až po pušky ptáčnice, kopí, píky a meče.
Tato armáda ale měla v rukávu několik trumfů, o nichž postupující Prusové neměli ani tušení. Na prvním místě je třeba zmínit fakt, že nižší důstojníci zpravidla nedezertovali společně s roaja-listickými důstojníky, a právě ti se měli stát všem novým vojákům významnou oporou. Je pravda,
že tato armáda v létě nepodávala nijak přesvědčivé výkony, ale u Valmy tito nižší důstojníci ráno tiše procházeli řadami vojáků a dodávali jim sebedůvěru, kterou rozhodně potřebovali v okamžiku, kdy se mlha začala zdvihat a objevily se bílé pruské uniformy.
Další výhodou Francouzů bylo jejich delostrelectvo, které čítalo čtyřicet děl. Vévoda Brunšvický měl sice k disposici o čtrnáct děl více, ovšem v případě Francouzů se jednalo o de Gribeauvalova dva-náctiliberní děla (viz „De Gribeauval a jeho slavná dvanáctiliberka", str. 25), která se vyznačovala přesným zaměřováním a schopností rychlé palby.
Poslední, ale zároveň rozhodující výhodou Francouzů v ten den bylo to, že je vedl generál Francois Kellermann, jemuž bylo již 57 let, a který se účastnil už sedmileté války. Přestože mu někteří radikální francouzští politici příliš nedůvěřovali, protože dříve sloužil v královské armádě, čistky, kterým padli za oběť mnozi prominentní důstojníci se mu vyhnuly, snad proto, že svou hodnost získal službou, a ne původem.
Nebyl považován za zvlášť geniálního generála, ale spíše za někoho, kdo jen svědomitě plní rozkazy. Toho rána ovšem měl jakési vnuknutí. Když spatřil pruskou jízdu, jež se odpojila od hlavních sil pěchoty ve snaze obklíčit jeho postavení, a uviděl nervozitu mezi svými vojáky, kteří měli z jízdy oprávněné obavy, vyrazil na koni skrze francouzské šiky a stále dokola provolával: „Vive la Nation!
BITVA U VALMY PŘEDSTAVUJÍ: JEDEN Z NEJVÝZNAMNĚJSiCH VOJENSKÝCH STftETU V DĚJINÁCH. POKUD 3Y ZDE FRANCOUZI NEZVÍTĚZILI, NEBYLA BY FRANCOUZSKÁ REVOLUCE ÚSPEŠNÁ A NEBYLY BY ANI NAPOLEONSKÉ VÁLKY.
Bitva u Valmy, 20, září 1792.1335 (olej na plátně, detail levé strany), ívlauzaísse, Jean Baptisté (17S4-1844) / Louvre Paříž, Francie/The Bridgeman Art Library
16
KRONIKA VÁLEK
Vive la Nation!" Francouzští vojáci se k tomuto pokřiku začali přidávat, takže zanedlouho už jej mohli slyšet i postupující Prusové.
Vévoda Brunšvický si ovšem z tohoto projevu vlastenectví hlavu nedělal. Pouze přikázal svému delostrelectvu postoupit na vzdálenost asi 1200 metrů od francouzských pozic a zahájit ohlušující palbu.
Jakýsi krvavě rudý odstín
Vévoda a ostatní koaliční důstojníci očekávali, že se Francouzi po první salvě dají na útěk a jezdectvo se pak pustí do jejich pronásledování a zmasakruje je. Tito vojáci se koneckonců nevzmohli na odpor od okamžiku, kdy válka začala. Ale neočekávané se stalo skutečností - francouzské delostrelectvo opětovalo palbu a bitva u Valmy vypukla.
ností, jež bývá mladým mužům vlastní, přirovnal zvuk tisíců vypálených střel k „hučení vlčků, zurčení vody a pískáni ptáků". Později, s tím, jak kanonáda pokračovala, prohlásil Goethe, že se mu začalo zdát, jako by svět kolem sebe viděl v jakémsi krvavě rudém oparu. Tato poznámka by mohla působit nevěrohodně, ale podobně své zážitky popisují i další vojáci, kteří se někdy nacházeli v intenzivní dělostřelecké palbě.
Brzy odpoledne se nakonec vévoda z Brun-šviku rozhodl vydat povel k útoku, ale jeho muži se okamžitě dostali do smrtící dělostřelecké palby a stáhli se zpět. V tomto okamžiku měl zase generál Kellermann pocit, že pruská palba slábne, a ujal se proto osobné vedení výpadu proti nepříteli. Když ovšem z kouře vyrazil na otevřenou část planiny, byl oddíl, který vedl, zdecimován
Bitva u Valmy bývá považována za jednu z nejzvláštnějších velkých světových bitev. Rozhodující význam zde měla dělostřelecká palba, která trvala několik hodin.
FRANCOUZSKÉ    REVOLUČNÍ VÁLKY
jednalo se o jedno z nejvýznamnějších zastavení v dějinách - a rozhodl se, že nechat svou skvělou armádu zmasakrovat mu jednoduše nestojí za to.
Nová éra
Počet vojáků, kteří toho dne padli, tedy 300 Francouzů a asi 200 Prusů a Rakušanů - byl z hlediska taktického plánování zcela zanedbatelný, ovšem význam vítězství u Valmy už nemohl být větší. Té noci si unavení francouzští vojáci, z nichž mnozí si nakonec ani nevystřelili, ani nespatřili nepřítele z blízka, uvědomili, že Prusové už dále neútočí. A skutečně, vévoda z Brunšviku vyčkal ještě asi deset dní a pak odvedl svoji armádu zpátky za Rýn a další boj odložil na neurčito.
V průběhu příštích dvaceti let mělo dojít k mnoha dalším bitvám mezi Francií a zbytkem Evropy, ale zde francouzská armáda poprvé prokázala, že je schopná bránit nové občanské svobody. Den po bitvě prohlásil Národní konvent Francii
republikou a o čtyři měsíce později byl král Ludvík XVI. popraven.
Od bitvy u Valmy je možné sledovat kontinuitu až k bitvě u Waterloo (viz „Napoleonské války", str. 30), protože bez bitvy u Valmy by nebylo ani francouzské revoluce, ani napoleonských válek.
Význam některých historických událostí bývá někdy doceněn až s určitým odstupem, ovšem v případě bitvy u Valmy tomu tak rozhodně nebylo. Účastníkům bitvy bylo okamžitě zřejmé, že se právě událo něco mimořádného. V noci po bitvě se Francouzi radovali a tančili kolem svých táborových ohňů, v pruském táboře naopak vládla pochmurná nálada. Goethe seděl u ohně s pruskými důstojníky, z nichž většina mlčela a tupě hleděla do plamenů, a řekl jim: „Tady a teď začíná nová éra v dějinách lidstva a vy všichni budete moci jednou říci, že jste byli u toho."
Měl naprostou pravdu, ale je možné pochybovat o tom, že tím Prusy utěšil.
Francouzští vojáci se prozatím statečně drželi. Na jejich čelech vyrážel i v tomto chladném dni pot, ale s uspokojením pozorovali, že i jejich koule létají do pruských řad. Pruská dělostřelba si zase vybírala svou daň mezi Francouzi. Promáčený terén však způsobil, že projektily daleko častěji uvízly v bahně, než aby se odrážely a poskakovaly skrze šiky, a díky tomu bylo na obou stranách mnohem méně padlých, než by bylo možné očekávat.
Bitva u Valmy bývá považována za jednu z nejzvláštnějších velkých světových bitev. Rozhodující význam zde měla dělostřelecká palba, která trvala několik hodin. Samotný Goethe, který se v této dělostřelecké palbě projížděl na koni s lehkováž-
ukrytou pruskou baterií. Kellermannův kůň padl k zem i a vojáci museli otřeseného generála odnést zpět. Po této události se Prusové opět shromáždili k útoku a domnívali se, že tentokrát už se francouzská obrana konečné zhroutí. Ovšem Kellermann, nyní již opět na nohou, volal na své muže, že konečně přichází šance, na kterou čekají -musejí nechat nepřítele přijít na dosah a pak na něj zaútočit bajonetem.
Lesem se rozléhaly další a další výkřiky „Vive la Nation!" a postupující Prusové zaváhali. Pokud by zaútočili, čekal je postup do svahu a proti francouzské armádě, která se tentokrát zdála nebojácná a odhodlaná. Vévoda z Brunšviku se zastavil -
18
19
HLAV Ní
i«j é ji j.....
FRANCOUZS
Mladý Napoleon: dítě revoluce
I když měl Napoleon Bonaparte nakonec předznamenat konec francouzské revoluce, a to tím, že si v roce 1804 oblékl císařský plášť, presto zosobňuje rovnostářského ducha počátků republiky. Narodil se v roce 1769 na Korsice v rodině nižšího šlechtice, a do svých devíti let dokonce ani nemluvil francouzsky. Tehdy nastoupil na královskou vojenskou akademii v Brienne nedaleko Troyes, aby se zde připravoval na kariéru dělostřeleckého důstojníka. Nebyl nijak impozantního vzrůstu, byl vášnivý, a dostavovaly se u něj téměř epileptické záchvaty, když nebylo po jeho. Jeden z jeho učitelů o Napoleonovi napsal: „náladový, nafoukaný a strašlivě egoistický (...) (ale přesto) pyšný, ambiciózní a snažící se všeho dosáhnout."
Bonaparte byl sice talentovaný, ale teprve revoluce mu umožnila stát se tím, čím se stal, protože bez ní by tento excentrický Korsičan nikdy nedostal šanci postoupit v hierarch ii francouzské armády někam výše. Ovšem za situace, kdy tisíce důstojníků přecházely na stranu nepřítele, dostal příležitost. Protože se o něm vědělo, že je vášnivým stoupencem revoluce, byl kapitán Bonaparte v září roku 1793 při obléhání jihofrancouzského přístavního města Tou-lon jmenován velitelem delostrelectva. Roajalistické jednotky toto město bránily s podporou Španělů a britské loďstvo zase hrozivě hlídkovalo u pobřeží. Napoleon, kterému tehdy bylo dvacet čtyři let, plně využil svou příležitost a našel vynikající místo pro rozmístění svých dělostřeleckých baterií, jež pak přinutily britské lodě odplout. Poté byl dokonce bajonetem poraněn do nohy, když osobně vedl útok na osvobozované město. V průběhu dvou měsíců byl
pak povýšen do hodnosti brigádního generála a tím započal jeho raketový mocenský vzestup.
V roce 1794 působil Napoleon Bonaparte jako velitel delostrelectva francouzské armády v Itálii, ale pak tuto funkci ztratil, když byl Maxmilián Robespierre a jeho Výbor pro veřejné blaho zlikvidován. Díky kontaktům s těmi, kteří tvořili Direktorium, však tento politický pád ustál. Vždy měl štěstí na to, že se v pravý čas nacházel na pravém místě. Například v říjnu roku 1795 velel jednotkám, které v ulicích Paříže čelily davu kontrarevolucionářů a roajalistů. Vydal rozkaz vypálit přímo do davu kartáčovými střelami, což mělo za následek 1 400 mrtvých.
Nebyl to samotný Bonaparte, ale anglický spisovatel Thomas Carlyle, kdo zpopularizoval poněkud frivolní výrok - Napoleon měl údajné prohlásit, že dal davu ochutnat „obláček kartáče". Ovšem to, co Napoleon napsal jednomu ze svých bratrů, zní podobně cynicky: „Nepřátelé nás napadli v Tuille-riích. Pozabíjeli jsme jich mnoho (...) Jako obvykle jsem vyvázl bez úhony. Měl jsem velikou radost."
Krátce na to byl Napoleon pověřen velením tzv. italské armády. Zde rozvinul svou strategii bleskových úderů, které mu měly přinést takový věhlas. Napoleon se domníval, že armáda by měla neustále útočit a že jejím jediným cílem je kompletní zničení nepřítele. V průběhu pouhých tří týdnů porazil pie-montskou armádu, dobyl Miláno a Neapol a obrátil svou pozornost na rakouské državy v Itálii.
Zvítězil v bitvách u Rivoli 14. ledna 1797, u Tag-liamenta 16. března a u Arcoly ve dnech 15.-17. listopadu. Nebyla to právě snadná vítězství - boje
REVOLUČNÍ vAlky
ZDE JE NAPOLEON ZACHYCEN Pftl PŘEKRAČOVÁNÍ ALP NA SLAVNÉ MALBĚ JACQUESE LOUISE DAVIDA. KRÁTCE PRED-3YL POVĚŘEN VELENÍM ITALSKÉ ARMÁDY. S NÍŽ PROVEDL SÉRII BLESKOVÝCH ÚDERŮ, KTERÉMU ZAJISTILY NEHYNOUCÍ SLÁVU.
Napoleon překračuje Alpy (olei na platné!, Diivid, Ji'. cqii?s Louis (1748-1825), Chateau de Versailles, T-ra;tt:ie, Peter Willi/TlieBridgemanArt Lib'.ííy
probíhaly v horském terénu a francouzští vojáci stáli proti lépe vyzbrojenému i vycvičenému protivníkovi - Napoleon však přesto nakonec triumfoval. Stál také neohroženě v čele svých mužů - u Arcoly dokonce uchopil prapor a vyrazil v čele svých mužů přes most, čímž zachránil situaci.
Poté, co prakticky bez pomoci zvenčí donutil Rakušany, aby podepsali mír v Campo Formio, vrátil se Napoleon triumfálně do Paříže. Když pak
v roce 1798 opět opouštěl Francii v čele armády, která měla zaútočit na Egypt, začaly do popředí vystupovat náznaky velikášstva a opojení vlastní mocí, které byly v tomto mladém Korsičanovi přítomny odmalička. Jeden pozorovatel poznamenal, že se „všichni skláněli před slávou jeho vítězství a povýšeností jeho chování. Už se nejednalo o generála triumfující republiky, ale o dobyvatele jednajícího na svůj vlastní účet..."
20
21
O N I K A   V A L E K
Viceadmirál Horatio Nelson: problematický, ale zlatý hrdina
Schopnost Horatia Nelsona všechny okouzlit -námořníky, ženy (včetně manželek jiných mužů) i britskou veřejnost - byla legendární, stejně jako jeho ochota vzdát se různých částí těla (oka, ruky) pro blaho Britského impéria.
Jednalo se o muže, který je autorem mnohem více teatrálních výroků než kterýkoli jiný hrdina v historii. Když v roce 1797 v bitvě u Santa Cruz de Tenerife přišel o pravou paži, odmítl být odnesen zpátky na svou vlajkovou loď se slovy: „Nechte mne na pokoji! Ještě mi zbývají nohy a levá ruka." Když odmítl uposlechnout rozkazu a ustoupit v bitvě u Kodaně v roce 1801, vymlouval se na to, že se tak stalo kvůli tomu, že nemá jedno oko. To ztratil o několik let dříve rovněž v boji: „Víte, já mám jen jedno oko. Proto mám právo být občas slepý!"
A když pak ležel ve své poslední hodině na palubě lodi po bitvě u Trafalgaru v roce 1805, stále do kola prý šeptal: „Díky bohu, splnil jsem svou povinnost!"
Podobně jako se vévoda z Wellingtonu stal hrdinou další části napoleonských válek (viz „Napoleonské války", str. 30), i Horatio Nelson byl nej významnějším velitelem na straně koaličních sil a mužem, který toho pro zastavení Napoleona učinil mnohem více než kdokoli jiný. Narodil se v roce 1758 jako jedno ze třinácti dětí v rodině anglikánského kněze a měl to štěstí, že jeho strýcem byl kapitán Maurice Suckling, který zastával významnou funkci v Britském námořnictvu a kterého poprvé doprovázel na moře v roce 1770 jako
řadový námořník. Počátky Nelsonovy námořnické
kariéry nebyly nikterak oslnivé (trpěl mořskou
*
nemocí, která ho měla trápit až do konce života), ale s pomocí strýčka Maurice nakonec rychle postupoval v hierarchii královského námořnictva a v roce 1779 se ve svých sotva dvaceti letech stal kapitánem. Následujících deset let strávil Nelson v západní Indii, kde se účastnil bojů s Francouzi a Spaněly, pak se opět vrátil do Anglie. Mezitím se ale oženil a jeho závazky ho donutily opustit na několik let námořnictvo a věnovat se jiným aktivitám.
Když se však blížila válka s Francií, byl Nelson v roce 1793 pověřen velením válečné lodi HMS Agamemnon s 64 děly, a právě tady začínají jeho legendární úspěchy. V roce 1794, když vedl útok na Korsiku, byl ovšem oslepen kameny vystřelenými z děla. Následující rok dostal velení ještě o něco větší lodi, 74dělové HMS Captain, byl jmenován komodorem a dostal svolení plavit se podle svého uvážení po Středozemním moři a napadat španělské a francouzské lodě. V únoru roku 1797 se podílel na skvělém vítězství nad španělskými silami v bitvě u Mysu sv. Vincenta, kde své lodě bez rozkazu vyslal, aby napadly španělské loďstvo. V červenci stejného roku přišel o ruku při útoku na Santa Cruz de Tenerife. V té době si již ziskal srdce britské veřejnosti a byl jmenován kontradmi-rálem a pasován na rytíře.
Nelson byl velký individualista a jeho taktické uvažování bylo svérázné. Do značné míry se spoléhal na své podřízené, kterým ponechával vel-
SCHOP'TOST LORDA ADMIRÁLA HORATIA NELSONA OKOUZLIT VŠECHNY KOLEM SEBE -NÁMOŘNÍKY, 2ENY (VČETNĚ MANŽELEK JINÝCH MUŽŮ)I 3RIT-SKOU VFÍLEJNOST - BYLA LEGENDÁRNÍ
Portrét admiráía Nelsona',1758-18051 (olej na platné), Healy, Georgy Peter Alexander (1808-1894)/ zámek Versailles, Francie, Ciirauciori/ The Bridcjernan Art Libra ry
kou míru volnosti a kteří dobře chápali, že jejich hlavním úkolem je nepříteli co nejvíc uškodit, aniž by museli čekat na to, až se zformuje celá bitevní linie britských řadových lodí. Nelsonovým cílem bylo rozdělit a izolovat jednotlivé části nepřátelské flotily, zaměřit na ně postupně palbu a zničit je. Pravé tímto způsobem zvítězil například v námořní bitvě u Abukiru v roce 1799 (viz „Bitva u Abukiru", str. 29). Po tomto slavném vítězství pobýval Nelson nějaký čas v Neapoli, kde vzbudil pohoršení svým skandálním románkem s Emmou Hamiltonovou, manželkou britského velvyslance Sira Williama Hamiltona. V roce 1800 byl povolán do Anglie. K údivu všech zde Nelson opustil svou ženu a žil ve společné domácnosti s Williamem
a Emmou, se kterou měl dokonce dceru (příznačného jména Horatia).
Britská admiralita už takové chování nehodlala dále tolerovat a v roce 1801 poslala Nelsona znovu na moře. Ten zde dosáhl dalšího klíčového vítězství nad Dány a tvrdil, že při tom nic neviděl. A nakonec se 21. října roku 1805 britská flotila pod Nelsonovým velením utkala s přesilou španělských a francouzských lodí u mysu Trafalgar ve Španělsku a dosáhla zde senzačního vítězství. V průběhu bitvy byl však Nelson na palubě své vlajkové lodi Victory zasažen kulkou francouzského odstřelovače a krátce na to zemřel, šeptaje při tom svá památná poslední slova. Angličané sice ztratili vojevůdce, ale získali slavného hrdinu.
22
23
t o r i c k é e t A u y
francouzské    revoluční   v ä l k y
Francouzský občan-voják: levée en masse
.Od této chvíle až do okamžiku, kdy budou všichni nepřátelé donuceni opustit půdu Republiky, jsou všichni francouzští muži povinni sloužit armádě. Mladí muži budou bojovat, ženatí muži budou kout zbraně a přepravovat zásoby, ženy budou vyrábět stany a šaty a pečovat o ranené, děti budou z plátna vyrábět cupaninu a staří muži vyjdou do ulic, aby pozvedli morálku bojovníků..."
Tato vášnivá deklarace, kterou Konvent vydal dne 23. srpna roku 1793, představuje jeden z najvýznamnejších momentů francouzských revolučních válek. Vůbec poprvé.jak později napsal vojenský teoretik Clausewitz, „mají obyčejní lidé podíl na této významné státnízáležitosti".
Na začátku francouzských revolučních válek přešla na stranu nepřítele více než polovina armádních důstojníků, kteří zůstali věrni králi, a spolehlivost těch zbývajících byla také více než pochybná. Morálka v samotné armádě byla velmi špatná a zásobování vázlo. Ovšem po vyhlášení toho, že „se vlast nachází v nebezpečí", odvedl Konvent prostřednictvím Výboru pro veřejné blaho do armády všechny mladé muže ve věku 18 až 25 let díky procesu, který se nazýval levée en masse {všeobecná mobilizace), a přivlastnil si i veškeré materiálnízdroje.
Ze všech částí Francie pak přicházeli nejen ochotní muži i ženy, ale proudily sem i zbraně, ošacení, potraviny, munice a zvířata. O rok později už francouzská armáda „pohltila" kolem 750000 vojáků, kteří již byli dobře vyzbrojeni i vycvičeni. Nenísice možné říci, že by tyto odvody byly popu-
lární naprosto všude, ale přesto takto Francouzi dosáhli poměrně významného úspěchu, a to z řady důvodů.
Typického odvedence je možné si představit jako podobně motivovaného bojovníka americké revoluce, který si mnohdy přinášel vlastní zbraně a přiváděl svá zvířata. Nechával doma rodinu, která byla plně na jeho straně, a přiváděl s sebou i další muže ze své čtvrti nebo obce. Armády První koalice, která byla nedlouho předtím jen krůček od dosažení rozhodného vítězství (viz„Kroníka" str. 12), rozsah této mobilizace zcela ohromil.
Výcvik nováčků měl na starosti Lazare Carnot, který býval kapitánem ženistů, ale nyní se stal jakýmsi personalistou nové francouzské armády, zodpovedným za přetvořeni této obrovské masy odvedenců v opravdové vojáky. Používal k tomu malé skupiny mladých a ambiciózních poddůstojníků a důstojníků, kteří byl původně řadovými vojáky. Doba přála
každému Francouzi, který byl inteligentní, odhodlaný a statečný a který si přál, jak ho Carnot vyzýval, „pustit se do bitvy po hlavě a pronásledovat nepřítele, až dokud nedojde k jeho zničení". Jedním z takových nováčků katapultovanýchdodůležitéfunkce byl kapitán jménem Napoleon Bonaparte, který měl nakonec tuto armádu odvedenců transformovat do podoby nej-schópnější armády své doby.
KONVENT A VÝBOR PRO VEREJNÉ BI M iC PROHLÁSILY, 2b,VLAST JE V NEBEZPEČÍ",
YHLÁSILY LE VÉEENMASSÍ VŠEOBECnou mobilizaci) a odvedly do ARMÁDY VŠECHNY MLADE muže ve VĚKU 18 AZ 25 let. O ROK později UŽ VE FRANCOUZSKÉ aRMAl^SLClZíLC /::::;;:)■ ivu jako
Národní garda opouští v září roku 1792 Paríž, iaby se připojila k armádě, cca 1833-1836 (olej na plátně) ídetaji z 3010-11, Cogniet, Leon (1794-1880!/zámekVersailles, Francie, Giraundon / The Bridgernan Art Ľihraiy
Armády, které se spojily k boji proti francouzským občanům-vojákům, se skládaly z lépe vycvičených a vyzbrojených statečných vojáků, ovšem postrádaly revoluční zápal a osvícené vedení, kterým se mohla pochlubit armáda francouzská.
Koaliční armády, které se účastnily konfliktu, představovaly velmi pestrou směsici. Angličané měli na sobě červené uniformy, Prusové tmavě modré, Rakušané bílé a Rusové zelené, (Francouzi bylí na počátku války oblečeni do nejrůznéjších uniforem, postupem času se však standardem staly tmavě modré kabáty s červeným lemováním a bílým vyložením. Váznoucí dodávky ovšem často vedly k tomu, že z těchto uniforem zbývaly jen cáry.)
Odlišné barvy na evropských bojištích té doby měly svůj význam: vojáci
Koaliční voják
díky tomu dokázali odlišit své dru hy od nepřátel, což na bojištích 18. a 19. století, kdy se po zemi válela oblaka kouře, nebylo právě jednoduché. Na rozdíl od francouzských vojáků-občanů nosili koaliční vojáci vlasy většinou stažené v copech, které byly obvykle navoskované.
Příslušníci pěchoty zpravidla nebývali příliš pohybliví, protože museli nosit výstroj vážící až 30 kilogramů. Patřil k ní například tlumok naplněný jídlem a osobními věcmi, mušketa s hladkou hlavní a bajonet, patrontaška alespoň se 60 kusy střeliva a tlustá, těžká deka, která se obvykle nosila srolovaná na prsou, kde měla sloužit jako ochrana proti úderu jezdeckou šavlí. A pokud měl voják nějaké užitečné povolání (byl například švec nebo kovář), nosíval s sebou někdy i své nástroje, aby mohl
v případě potřeby provádět opravy pro členy své čety nebo roty.
Teprve v období napoleonských válek (viz „Napoleonské války", str. 30) byly koaliční síly vedeny poněkud osvícenějšími vojevůdci, ale i tak byli tito vojáci proslulí svou houževnatostí, a zejména se to týká Prusů a Rakušanů. Historici uvádějí, že francouzské revoluční armády skutečně vítězily nad lépe vyzbrojenými koaličními jednotkami, pokud byly v přesile: jestliže však byly počty na obou stranách vyrovnané nebo pokud měly koaliční síly mírnou převahu, byly velmi často schopny Francouze odrazit, a to díky lepší palebné kázni a schopnosti vyrovnat se s určitými ztrátami, aniž by došlo k rozpadu Jejich formace.
De Gribeauval a jeho slavná dvanáctiliberka
Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval se narodil v roce 1715 a bylo mu souzeno zemřít v roce 1789, tedy předtím, než revoluční války vůbec začaly, Ovšem reforma delostrelectva, kterou uskutečnil, mela zcela zásadní význam pro úspěchy francouzské revoluční armády.
De Gribeauval byl vysoký, rozvážný intelektuál pocházející ze zámožné rodiny z města Amiens. Pokřtěn byl příznačně 4. prosince, na den svaté Barbory, která je patronkou dělostřelců. Do řad francouzského delostrelectva vstoupil v roce 1732 a v průběhu následujících třiceti let, kdy probíhala válka o rakouské dědictví a sedmiletá válka, si
dokázal zajistil trvalé místo v dělostřelecké vědě 18. století, mimo jiné i díky tomu,že inspiraci pro své reformy hledal u Rakušanů i Prusů. Když se v roce 1776 stal generálním inspektorem francouzského delostrelectva, zahájil proces přeměny dosavadních těžkých děl v mobilnější a přesnější zbraně.
Mobility bylo dosaženo tím, že původní železné nápravy byly nahrazeny nápravami z tvrdého dřeva, ä zápřahem koni v páru namísto po jednom, díky čemuž se zvýšila jejich tažná síla. De Gribeauval také zavedl šroubový mechanismus pro úpravu náměru (jeho použitím došlo ke zrychlení palby, protože děla nebylo třeba
znovu zaměřovat po každém výstřelu) a „hledí" vzadu, které bylo vybaveno děleným mosazným měřidlem, takže delostrelci mohli střílet přesněji.
De Gribeauval dohlédl také na to, aby byla všechna děla vyráběna ze vzájemně zaměnitelných dílů a aby byly kolesny používané pro převoz děl konstruovány podle standardního modelu, takže bylo možné zavést masovou výrobu. Trval také na tom, aby byla francouzská armáda vybavena všemi typy děl - čtyřliberními, osmiliberními a dvanáctiliberními (v závislosti na váze koule).
Je známo, že Napoleon si oblíbil nejtěžší kalibr. Dvanáctiliberní
24
25
ion i ka válek
francouzské   revoluční války
De Gribeauvaiovo dělo vážilo asi 550 kilogramů, mělo v lafetě vyříznuté dvě pozice pro uloženi hlavně (přední pro střelbu, zadní pro přepravu, ve které dělo lépe drželo rovnováhu). Napoleon
měl geniální nápad použít tato relativně lehká, ale účinná děla (kterým s oblibou přezdíval „dcerušky") jako útočnézbraně. Nechaljedopravit blízko k přední linii (místo toho, aby je sou-
středil za prvosledovými jednotkami) a použil je k devastací nepřátel na krátkou vzdálenost, po čemž následoval rychlý výpad pěchoty.
Vzdušné síly francouzské revoluční armády
Bitva u Fleurus, která se hluboko v Argonnském lese odehrála 26. června roku 1794, se nakonec ukázala být klíčovým vítězstvím Francouzů nad Rakušany. Jen málo se ale ví o tom, že v této bitvě byl poprvé k vojenským účelům použit pozorovací balon.
Výbor pro veřejné blaho zřídil tajný poradní orgán, který měl rozhodnout, zda by bylo možné použít balon pl něný vodíkem jako prostředek pro vojenský průzkum a pozorování. Tento orgán, kterému předsedali dva vědci, dostal k dispozici vymezený prostor na předměstí Paříže, kde mohl v tajnosti na vývoji balonu pracovat. Výsledkem byl ĽEntreprenant („Podnikavý") - balon, který měl být upoután k zemi silnými lany, aby odolal nárazům větru, a který moh! vystoupat do výšky asi 600-900 metrů. Posádku tvořili dva muži, z nichž
první měl provádět pozorováni nepřítele dalekohledem. Okolem druhého muže bylo přijímat a odesílat zprávy na zem (po laně) nebo signalizovat informace jednotkám v blízkosti. Unikání vodíku z balonu měl zabránit speciální nátěr, díky tomu tedy mohl balon zůstat ve vzduchu o něco déle.
Při testu balonu ĽEntreprenant v březnu roku 1794 bylo zjištěno, že muž s dalekohledem dokáže rozeznat detaily až na vzdálenost dvacet devět kilometrů. Výbor pro veřejné blaho byl nadšen a okamžitě nařídil vytvoření prvních bojových vzdušných sil na světě. Tento útvar se nazýval Compag-nie ďAeronautiers. Ještě na jaře téhož roku vzala francouzská armáda ĽEntreprenant s sebou na sever, kde se měla na území dnešní Belgie utkat s Rakušany. Když se rakouské oddíly blížily
k Fleurus, byl balon naplněn vodíkem. Francouzský generál Georges Morlot strávil v baloně více než deset hodin a posílal odtud informace o pohybu Rakušanů, které do značné míry rozhodly o francouzském vítězství, protože Rakušané se při útoku rozdělili do pěti různých skupin.
Rakušané si stěžovali, že použití balonu není férové, a pokoušeli se jej z oblohy sestřelit (Francouzi pak jednoduše povolili lana, a ĽEntreprenant se tak dostal mimo dostřel). Francouzi pakzkonstruovali ještě tři další balony a v průběhu války je s úspěchem používali.
BITVA U FLEURU5 JE PRVNÍM VÁLEČNÝM STŘETEM, PŘI KTERÉM BYL K BOJOVÝM UČE LU M POU2IT POZOROVACÍ BALON, JEMUŽ FRANCOUZI ftlKAU Í/ENTREPRENANT L PODNIKAVÝ"). BALON BYL PŘIPOUTÁN K ZEM! SILNÝMI LANY A JEHO POSÁDKU TVORILI DVA muži, Z NICH2 JEDEN SLEDO-VAL NEPŘÍTELE DALEKOHLEDEM A DRUHÝ ZAJIŠŤOVAL KOMUNIKACI SE ZEMÍ {PO LANÉ] A POMOCÍ SIGNÁLNÍCH VLAJEK PŘEDÁVAL INFORMACE JEDNOTKÁM V BLÍZKOSTI
LandauerCoileciiort, oddělení tisků a fotografií, Libraryof Congress LC-USZ62-65649
Generál Alexander Suvorov: „Bodák je správný chlapík!"
Ruský generál Alexandr Suvorov, který se narodil v roce 1729, byl vojákem, jehož kvality Západ dlouho přehlížel.
Pocházel z urozené moskevské rodiny a účastnil se sedmileté války a rusko-tu řecké války v letech 1768-1774. A právě tam, v jeho první funkci v hodnosti generála, začíná mimořádně dlouhá série vítězných bitev: stal se díky tomu jedním z mála nikdy neporažených generálů v dějinách. Když porazil Turky, vrátil se do Moskvy, kde napsal své stěžejní dílo „Uměni vítězit", které je známé svými jadrnými, ale pravdivými aforismy: „Mnoho mužů, malá vítězství", „Zaútoč tím, co je kdis-pozici, co ti Bůh posílá" a „Kulka je hlupák, bodák je správný chlapík".
Z těchto poněkud extrémních názorů vycházela Suvorovova bojová filozofie: tvrdý výcvik, rychlý přesun, který nezdržuje trén' a bleskový bodákový útok. Když Suvorov potlačil v roce 1794 povstání v Polsku, jmenovala ho carevna Kateřina polním maršálem, ovšem po její smrti v roce 1796 upadl u nového panovníka cara Petra I. v nemi-lost a byl přinucen odejít do ústraní.
Ovšem Suvorov byl příliš cenný na to, aby dlouho zůstával bez užitku, a tak byl v roce 1799 vyslán do Itálie, protože Rusko se stalo součástí Druhé koalice, která se znovu utvořila, aby se postavila Francii. Zde se mu podařilo dosáhnout série senzačních vítězství a vytlačit prakticky veškeré francouzské vojáky z Itálie. Ostatní ruští velitelé ovšem nebyli zdaleka tak úspěšní a díky tomu se polní maršál ocitl v nezáviděníhodné situaci. Byl donucen k neob-
9%
Vojenský zásobovací oddíl (Pozn. pfekl.)
vyklému ústupu z Itálie přes Alpy v okamžiku, kdy jeho armáda byla hladová a zoufalá. Jednalo se o úspěšný strategický tah, který bývá přirovnáván kHannibalovu přechodu Alp.
Následkem vyčerpání pak Suvorov následujícího roku v Petrohradě umírá. V Rusku mé dodnes mnoho obdivovatelů, a dokonce zde přežívá legenda, že tento statečný, mimořádně nadaný a obětavý muž ve skutečnosti nikdy nezemřel, ale že se, podobně jako například bájný král Artuš, vždy objeví, když se ruští vojáci ocitnou v nouzi.
ruský generál alexandr vasilijevič SUVOROV ZŮSTÁVÁ jedním z mála nikdy NEPORAŽENÝCH GENERÁLŮ V DĚJINÁCH. JEHO SVÉRÁZNÁ filozofie BYLA NÁSLEDUJÍCÍ' TVRDÝ VÝCVIK, RYCHLÝ PŘESUN, KTERÝ NE ZDRŽUJE TRÉN, A BLE5KOVÝ BODÁKOVÍ ÚTOK.
Portrét polního maršála generallissima hraběte Alexandra Vasilijeviče Suvorova [1729-18003,1786 íolej na plátně), i evíckij,
Dmitrij Grigarjevii (1735-1822) /Muzeum V.A.Tropimna a jeho současníků,Moskva, Rusko /The Sridgeman Art Library
26
27
r o n i k a válek
Sestry Fernigovy: „velmi zběhlé v zabíjeni"
Francouzská revoluce nejen zničila monarchii, která ve Francii vládla po několik staletí, ale také změnila zažité představy o roli ženy ve společnosti. Stejně jako se řada žen podílela na násilnostech v průhěhu revoluce a po ní (Maximilian Robespeirre měl osobni stráž složenou výhradně z žen, z části proto, aby ho chránily před jinou ženou, roajalistkou, která se ho snažila zavraždit), tak se statečné ženy nacházely i v řadách francouzské armády.
Čelní místo mez nimi patří sestrám Fernigovým - Félicité, které bylo dvacet dva let, a Théophile, jez byla teprve sedmnáctiletá. Pocházely z Flander, kde se o jejich výchovu staral jejich otec - lovec. Staly se díky tomu výbornými střelkyněmi a lučišt-nicemi. Když vypukla válka, připojily se k místním milicím bojujícím proti Rakušanům. Když šly do akce, začer-nily si obličeje, oblékly mužské šaty a s úspěchem pak využívaly svých znalostí místního terénu k provádění nočních útoků. Svými činy se proslavily a byly představeny generálu Charlesi Francoisi Dumouriesovi, na kterého udělaly takový dojem, že nařídil vydat jim koně a uniformy. Obě sestry se účastnily bojů u Valmy a u Jemappes. Ve druhé ze jmenovaných bitev Felicité zabila dva Rakušany, kteří se chystali ubodat bajonetem mladého belgického důstojníka. Obě ženy, jak později napsala francouzská hodnotící komise, „byly velmi zběhlé v zabíjení".
Když se Dumouriez rozešel s radikálním francouzským vedením a nakonec v roce 1794 přešel na stranu
nepřítele, sestry Fernigovy dezertovaly spolu s ním. Přestože na místě bitvy u Jemappes dnes stojí jejich památník, tehdejší francouzská revoluční vláda jim nikdy neodpustila a 2bytek svého života strávily na okraji společnosti.
FRANCOUZSKÉ HRDINKY FÉLICITÉ A THÉOphile fernigovy ÍNA obrázku NA1IORE! byly jedněmi Z MNOHA ŽEN, které
vradach francouzské armády
BOJOVALY proti RAKOUSKU
Frartcou2Ské hrdinky, Félicité a Théophile de Femig v roce 1792, podle „Le Petit Journal1 z 27. srpna 1894 (vybarvená rytina), Lix, =rédéric (1830-1897) /soukromá sbírka, Archives Charmet / The ßridgerrtan Art Library
francouzské    revoluční války
Bitva u Abukiru: déšť částí lidských těl
Uprostřed této noční bitvy došlo k explozi, jakou žádný voják nebo námořník přítomný na místě ještě nikdy nevi d é I a n i nes lyšel. Francouzská vlajková \odUOrient se v oblaku dýmu rozpadla na kusy poté, co palba z britských dél zasáhla její muniční sklad. Otřesy byly tak silné, že se třásla i ráhnoví mnoha dalších lodí v okolí, a mnozí námořníci se proto domnívali, že k výbuchu došlo na jejich lodi (výbuch bylo slyšet až ve vzdálené Káhiře).
Po tomto ohromném výbuchu jeden z britských pozorovatelů napsal; „Následovala děsivá přestávka vyplněná hrobovým tichem, která trvala asi tři minuty." Pak byly lodě obou flotil zasypány částmi lidských těl - nohy, paže a hlavy - tento hrůzostrašný a krvavý déšť dokonce několik námořníků přivedl k šílenství.
Dne 1. srpna roku 1798 tak společně s lodí UOrient přišly vniveč i veškeré naděje, které Napoleon Bonaparte vkládai do svého egyptského tažení. V květnu roku 1798 vyplul z Toulonu s armádou 35000 mužů na výpravu, jejímž cílem bylo dobýt Egypt. Francouzi se domnívali, že se jim tak podaří poškodit britské zájmy v Indii a vytvořit ve východním Středomoří francouzskou mocenskou základnu. Rychlé vítězství nad vojsky egyptských mameluků v bitvě u pyramid, jen několik mil od Káhiry, mohlo budit dojem, že je tato strategie úspěšná. Francouzská armáda následně 22. července vstoupila triumfálně do Káhiry.
Francouzi ovšem nepočítali s kon-tradmirálem Horatiem Nelsonem (viz „Hlavní aktéři", str. 22). Francouzům se sice podařilo oklamat britské ná-
mořnictvo pří plavbě do Egypta, ale Nelson, v čele flotily čtrnácti lodí, objevil třináctičlennou francouzskou flotilu (které velel viceadmirál Francois--Paul Brueys ďAigalliers), když kotvila v Abukirskézátoce nedaleko Alexandrie u pobřeží Egypta. Přestože měli Britové mírnou výhodu v počtu lodí, Francouzi měli za svými zády pobřežní mělčiny a měli k disposici i podporu dělostřeleckých baterií na pobřeží, i když tyto nebyly právě ideálně rozmístěné. A Brueys nebyl na bitvu připraven. Hrozbu možného útoku ze strany Britů podceňoval, a paluba jeho vlajkové lodi byla dokonce plná plechovek s barvou, protože právě probíhala její údržba,
Britské lodě podnikly odvážný večerní útok, a některým z nich se dokonce podařilo proniknout mezi francouzskou flotilu a pobřeží. Nakonec zbyly z francouzské třináctičlenné flotily pouze dvě lodi. Zahynulo asi 2000 mužů, včetně Brueyse. Britové naopak neztratili ani jedinou loď. V průběhu jedné jediné noci tak Nelson
zajistil britským silám nadvládu nad Středomořím a toto významné vítězství také zároveň zvýšilo sebedůvěru Spojenců a napomohlo vzniku Druhé koalice.
Přestože Napoleon ve svém egyptském tažení pokračoval, díky této porážce ztratil možnost svou armádu zásobovat. Později své vojáky dokonce opustil a vydal se zpět do Francie, aby se zde zapojil do přípravy převratu, který jej vynesl do funkce prvního konzula. Zbytek jeho armády se nakonec v roce 1801 vzdal Britům a Turkům.
V PHUtir.HU BÍTVY U ABUKIRU DNE 1. SRPNA 1798 ZDECIMOVALI BRITOVÉ PODVEDENÍM ADMIRÁLA HORATIA NELSONA FRANCOUZSKOU FLOTILU ČÍTAJÍCÍ TŘINÁCT LODÍ. ZKÁZE UNIKLY POUZE DVÉ Z NICH A O 2IVOTPŔIŠLO 2 000 FRANCOUZŮ, VČETNĚ FRANCOUZSKÉHO VlCEADMiRÁLA FRANCOISE-RAULA BRUEYSE D'AIGALUERS.
Bitva u Abukiru,!. srpna 179ÍS, Baileyho rytina pro knihu J. Jenkinse ,Naval Achievements", 1816 (barevná rytina}, Whitcombe,-Thomas (cca 1752 1 824) /soukromásbírka,The Srapleton Coilection / The Sridgeman Art Libra r y
28
29
O O A L o s
Napoleonské války 1803-1815
Po relativně krátkém období klidu se v Evropě opět
rozhořela válka, v níž měly být revoluční ideály podřízeny Napoleonovým dobyvatelským ambicím
Válčící strany
■ Francie, Francií obsazené Španělsko, Itálie a menší německé státy
• Třetí koalice: Rakousko, Rusko, Portugalsko, Švédsko a Británie
• Čtvrtá koalice: Prusko, Rusko, Sasko, Švédsko a Británie
• Pátá koalice: Británie a Rakousko
• Šestá koalice: Prusko, Švédsko, Rakousko, Británie a menší německé státy
■ Sedmá koalice: Británie, Rusko, Prusko, Švédsko, Rakousko
a Nizozemí
Dějáštš válečných událostí
Evropa, Rusko, Španělsko, Atlantik, Jižní Amerika
Ztráty
Celkový počet obětítěchto válek v Evropě je odhadován na 2500 000
Hlavní aktéři
FRANCIE
Císař Napoleon Bonaparte, všemocný vládce Francie Josef Bonaparte, Napoleonův bratr a vládce Neapolského království a Španělska
Jerome Bonaparte, Napoleonův bratr a vestfálský král Maršál Michel Ney, schopný generál, který u Waterloo nesplnil Napoleonova očekávání Maršál Luis-Nicolas Davout Napoleonův ministr války v době sto-denního císařství
Maršál André Masséna, velitel francouzských jednotekv Portugalsku
PRUSKO
Polní maršál Gebhard von Blíicher,
jeden z vítězů bitvy u Waterloo
RAKOUSKO
Karel, arcivévoda rakouský, který zvítězil nad Napoleonem v bitvě u Aspern a Esslingu
RUSKO
Car Alexandři., který odhodlaně vzdoroval Napoleonově invazi do své země
Generál Petr Ivanovic Bagration,
schopný vojevůdce, který se s Napoleonem střetl v Rusku Generál Michail Barclay de Tolly,
který při Napoleonově vpádu zvolil ústupovou taktiku
VELKÁ BRITANIE
Admirál Horatio Nelson, vítěz bitvy u Trafalgaru
Polní maršál sir Arthur Wellesley,
vévoda z Wellingtonu a vítěz bitvy u Waterloo
V roce 1804 se Francie převážnou většinou vyslovila pro to, aby se
Napoleon Bonaparte stal císařem. Napoleonovy osobní ambice nyní vystoupily do popředí. Jeho cílem bylo ovládnutí Evropy, a tak se z francouzských revolučních válek, které po uzavření míru z Amiens na chvíli ustaly, staly války napoleonské. Proměnlivé koalice evropských mocností se už nesnažily paci-fikovat nově vzniklou republiku - nyní se měly utkat s vojenským géniem, jenž chtěl učinit z Francie dominantní evropskou velmoc. Než musel Napoleon spolknout horkou pilulku v podobě porážky u Waterloo v roce 1815, téměř se mu podařilo tohoto cíle dosáhnout. V roce 1810 už ovládal takřka celou západní Evropu, včetně Itálie a velkých částí Německa. Přestože Napoleon nakonec vše ztratil, mělo dvanáct let napoleonských válek významně změnit tvář Evropy, zapříčinit vzestup nacionalistických hnutí a také pozměnit způsob vedení války.
1803
květen: Znovu začíná válka mezi Francií a Velkou Británií.
červen: V Jižní Americe se Británie zmocňuje Svaté Lucie, Tobaga a nizozemské Guyany.
1804
prosinec: Napoleon je korunován císařem Francouzů. Poté, co Británie za útočí na jeho loďstvo, vyhlašuje Španělsko Británii válku.
1805
duben: Británie, Rusko a Rakousko vytvářejí Třetí koalici.
květen: Napoleon se prohlašuje králem Itálie.
říjen: Nelson umírá ve vítězné bitvě u Trafalgaru, Francouzi obkličují Rakušany u Ulmu.
prosinec: Napoleon poráží spojené rakousko-ruské vojsko v bitvě u Slavkova, Prešpurským (Bratislavským) mírem pak Rakousko postupuje Francii rozsáhlá území.
1807
červen: Napoleon poráží Rusko v bitvě u Friedlandu.
červenec: Rusko a Francie podepisují vTylži mír, končí tak Čtvrtá koalice.
listopad: Francie napadá Portugalsko, které se odmítá zapojit do kontinentálního systému.
1808
květen: Napoleon napadá Španělsko a na královský trůn dosazuje svého bratra Josefa.
srpen: Válka na lberském poloostrově začíná vyloděním britských jednotek pod vedením vévody z Wellingtonu v Portugalsku.
říjen: Napoleon evakuuje Moskvu.
prosinec: Napoleon opouští svou armádu a poslední zbytky francouzských jednotek odcházejíz Ruska.
~1813~
březen: Rusové vstupuji do Berlína, Prusko vyhlašuje válku Francii.
květen: Napoleon poráží spojené rus-ko-pruské síly ve bitvě u Grossgorsche-nu, Wellington ve Španělsku úspěšně postupuje.
červen: Francouzi evakuují Madrid.
říjen: Napoleon je poražen v bitvě u Lipska (také známé jako Bitva národů), Wellington překračuje Pyreneje a vstupuje na území Francie.
1809
1806
duben: Josef Bonaparte se stává neapolským králem, Británie zahajuje námořní blokádu Francie.
říjen: Prusko, Rusko, Sasko, Švédsko a Británie vytvářejí Čtvrtou koalici. Napoleon na hlavu poráží pruskou armádu v bitvě u Jeny.
listopad: Napoleon vytváří „kontinentální systém", který zakazuje dovoz britského zboží do Evropy.
duben: Británie a Rakousko vytvářejí Pátou koalici.
duben: Napoleon poráží Rakušany
v několika bitvách v Bavorsku.
květen: Rakušané pod vedením arcivévody Karla svádějí s Napoleonem vítěznou bitvu u Aspern-Esslingu.
červenec: Napoleon poráží Rakušany pod vedením arcivévody Karla v bitvě u Wagramu.
říjen: Schonbrunnský mír ukončuje boje mezi Francií a Rakouskem.
1812
Červen: Napoleonův vpád do Ruska, září: Napoleon vstupuje do Moskvy.
1814
březen: Spojenci vstupují do Paříže.
duben: Napoleon abdikuje a je poslán do vyhnanství na italský ostrov Elba.
1815
únor: Napoleon utíká z Elby.
březen: Napoleon vstupuje do Paříže; Británie, Rusko, Prusko, švédsko, Rakousko a Nizozemí vytvářejí Sedmou koalici.
červen: Spojenecké armády porážejí Napoleona v bitvě u Waterloo, Napoleon abdikuje a je poslán do vyhnanství na ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku.
30
31
Napoleon si podmaňuje Evropu
Když byl Napoleon prohlášen prvním konzulem a pak v roce 1804 i císařem, změnily se revoluční boje v závod o naplnění Napoleonových osobních ambicí. Přes snahu evropských mocností ho zastavit se mu podařilo ovládnout větší část Evropy.
I po uzavření míru z Amiéns (1802) pokračovali Francouzi v zabírání dalšího území, včetně částí Piemontu, Itálie, Švýcarska a Nizozemí. Tím ale rozzlobili Brity, kteří se odmítli vzdát Malty, jak bylo dohodnuto, a namísto toho vyhlásili Francii v roce 1803 válku. Napoleonův plán napadnout Anglii (viz „Invaze, která se nikdy nekonala", str. 49) ztroskotal na síle britského námořnictva. Francouzské loďstvo bylo v roce 1805 z větší části
1808 přivedl Napoleon svou armádu do Španělska a donutil tamní britskou armádu k evakuaci, aniž by musel vybojovat jedinou větší bitvu. Následující rok nicméně utrpěl svou první porážku z rukou Rakušanů u Aspern-Esslingu. Napoleon sice zvítězil hned v následující bitvě (u Wagramu, v červenci), ale toto vítězství stálo život 34000 francouzských vojáků.
I přes velkou intenzitu odvodů - Francie měla v té době 27 milionů obyvatel ve srovnání s 11 miliony obyvatel Velké Británie, díky čemuž bylo verbovaní nových vojáků jednodušší - začínala mít Velká armáda problémy se zaplňováním míst po svých padlých. Přestože k roku 1810
Přestože v roce 1810 Napoleonovi ležela u nohou prakticky celá západní Evropa, rozhodl se v roce 1812 neprozřetelně napadnout Rusko.
zničeno admirálem Horatiem Nelsonem v bitvě u Trafalgaru u španělského pobřeží. Evropa ovšem patřila Napoleonově skvělé Velké armádě (viz „Voják francouzské Velké armády", str. 44). Když vznikla první z celkem pěti koalic namířených proti Napoleonovi, předvedl tento vojevůdce sérii ohromujících vítězství a porazil rakouské armády u Ulmu, Slavkova (viz „Slavkovské slunce", str. 47) a Prusy u Jeny.
Britské lodě blokovaly francouzské přístavy a Britové se zmocnili francouzských držav v Jižní Americe, ovšem Napoleon obsadil Španělsko a Portugalsko. Ze svých příbuzných učinil loutkové panovníky ve Španělsku, Itálii a Nizozemí a porážel jednu koaliční armádu za druhou. V roce
už Napoleonovi patřila prakticky celá západní Evropa, rozhodl se v roce 1812 neprozřetelně napadnout Rusko, což mělo známé tragické důsledky (viz „Bod zvratu", str. 34).
V prosinci téhož roku se musel Napoleon vypořádat s nepokoji ve své vlasti, a proto opustil svou armádu, která na tomto tažení utrpěla ztráty téměř 400 000 mužů. Navzdory skutečnosti, že h ned následujícího roku byl schopen opět postavit do pole velkou armádu, aura neporazitelnosti už byla ta tam, Koaliční síly se s nově nabytým sebevědomím semkly ke smrtelnému úderu: generál Arthur Wellesey, lord Wellington (viz „Hlavní aktéři", str. 43), dosáhl skvělých úspěchů ve Španělsku a Portugalsku a vstoupil na území Francie.
32
Napoleon mezitím v říjnu 1813 ztratil největší bitvu války u Lipska.
Poražený Napoleon abdikoval v dubnu 1814 a byl poslán do vyhnanství na italský ostrov Elba. S nuceným exilem se ovšem nemínil smířit, a tak v roce 1815 uprchl, shromáždil armádu a vytáhl na Paříž, kde donutil nového krále Ludvíka XVIII. k útěku. Znovu došlo k vytvoření protinapoleonské koalice, tentokrát sedmé a poslední, a vévoda z Wel-lingtonu, s významnou pomocí maršála Blúchera a Prusů, zničil tuto hrozbu jednou provždy v bitvě u Waterloo. Napoleon byl znovu poslán do vyhnanství, tentokrát na vzdálený ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku, kde v roce 1821 umírá.
Důsledky napoleonských válek byly dalekosáhlé. Je ironií osudu, že zatímco ve Francii se po návratu Bourbonů vrátily věci do starých kolejí, Napoleonova snaha působit na nacionalismus Francouzů přinesla největší výsledky v zemích, které byly nepřáteli Francie. Hnutí za nezávislost se objevila v Rusku, Německu i dalších zemích, včetně Jižní Ameriky (po pádu španělského impéria) a Řecka (viz „Válka za řeckou nezávislost", str. 50). Tato nacionalistická hnutí byla nakonec úspěšná a ve 20. století měla pozměnit rovnováhu sil v Evropě i ve světě.
PRUD'HONSUV POSLEDNÍ PORTRÉT Z ROKU 1810 ZACHYCUJE NAPOLEONA BONAPARTA NA VRCHOLU SI ÁVV.V ROCE 1810 KONTROLOVAL NAPOLEON PRAKTICKY CELOU ZÁPADNÍ EVROPU VČETNĚ ITALI A VELKÝCH ČÁSTÍ NĚMECKA.
33
od zvratu
Invaze do Ruska: 1812
V roce 1810 si Napoleonovo okolí začalo všímat jeho nepřirozené letargie. Toto období trvalo asi rok. Tento teatrální, rozporuplný a nepředvídatelný muž, který mával pěstmi, vyhrožoval a ječel, když nebylo po jeho, se náhle proměnil v poklidného, mírně obézního otce malého chlapce, kterého mu porodila Marie-Luisa, arcivévodkyně rakouská. S tou se oženil poté, co se rozvedl se svou první ženou Josefinou. Napoleon byl ze svého syna nesmírně nadšen. Po jeho narození ho zdvihl „v návalu radosti", aby ho představil svému dvoru, a prohlásil: „Nyní začíná nejlepší období mé vlády."
V roce 1811 už lidé začínali spekuloval. Napoleon se nevrátil do Španělska, aby převzal velení
když napoleon vjížděl do moskvy, OČEKAVAl, ŽE si VTi EPŠI náladu
pohledem na poražené město namísto toho zjistil, že se ve městě prakticky nenachází zívá duše.
nad svou armádou, přestože se tamní krvavá válka (viz „Guerra de Gueriílas", str. 45) vymkla Francouzům z rukou. Znamenalo to, že velký Napoleon už je válkou unaven a - jak si někteří dovolili doufat - je připraven na mír v Kvropě?
To byly opravdu bláhové naděje. Náladový Napoleon byl pouze unaven protahující se válkou ve Španělsku a čekal na něco nového, na nějaký nový svět, který by mohl dobýt. A jeden našel, V roce 1812 Napoleon náhle sršel energií jako nikdy předtím - rozjel se kontrolovat francouzské pevnosti, vydával rozkazy ohledně vytváření nových jednotek a nařizoval, aby byly v Polsku a Německu zřízeny velké muniční sklady. Těm, kteří Napoleona znali, bylo jasné, že tato manická
i
i i
fáze je předzvěstí války, a válku bylo možné vést pouze proti Rusku.
„Jak si myslíte, že mne dokážete zastavit?"
V roce 1807 uzavřel ruský car Alexandr I. s Napoleonem v Tylži velmi křehký mír, a Rusko se tak stalo Napoleonovým nepříliš ochotným spojencem. V červnu toho roku totiž Francouzi porazili velkou ruskou armádu bitvě u Friedlandu. Ovšem přátelství s Napoleonem bylo pro Alexandra téměř nepředstavitelné. Napoleonův kontinentální systém, který zakazoval směnný obchod s Británií, měl na ruskou ekonomiku velmi negativní dopad. Mezitím začalo ruskou bezpečnost ohrožovat i pronikání Francouzů do Polska, východního Německa a na Balkán.
V roce 1811 se car Alexandr odmítl nadále podílet na kontinentálním systému a zahájil mírová jednání se svými sousedy, například se Švédskem a osmanskou říší. Když to Napoleon zjistil, bylo mu jasné, že válka je nevyhnutelná. A znovu se rozhodl, že udeří jako první. Napoleon byl téměř v extázi, když začal roku 1812 připravovat největší invazi, jaké byl svět svědkem od 13. století, kdy opačným směrem táhly mongolské hordy. Napoleon shromáždil 190 000 koní, vozy s přepravní kapacitou 7 000 tun denně a nesmírnou sílu 614000 mužů ve srovnání s 220000 ruskými vojáky stojícími proti nim. Svým podřízeným řekl: „Cílem mého úsilí je shromáždit armádu 400000 vojáků na jednom místě, prorazit ruskou obranu, obsadit Moskvu a donutit Alexandra v Sankt Petěrburgu, aby mne prosil o mír."
Dne 24. června 1812 překročil Napoleon v čele masy 225 000 mužů řeku Němen a postupoval
napoleonské války
do Ruska. Když se o tom Alexander dozvěděl, poslal Napoleonovi depeši, která začínala slovy: „Monsieur monfrěre, včera jsem se dozvěděl, že navzdory věrnosti, kterou jsem projevil dodržováním závazků ujednaných s Vaším Veličenstvem, Vaše vojska překročila ruskou hranici."
Alexandr Napoleona prosil, aby svůj záměr ještě přehodnotil. Na to Napoleon odpověděl: „Připravoval jsem se důkladně a moje jednotky jsou třikrát početnější než Vaše... Jak myslíte, že mne dokážete zastavit?"
car alexandr lna rytině Z počátku 19. století, když se ukázalo, že kontinentálni systém je pro již tak strádající ruskou ekonomiku velmi škodlivý, pokusil se tento váhavý napoleonův spojenec o přehodnocení VZTAHŮ se svými sousedy.
35
kronika válek
VÝJEVZ03KAZU ÚSTUP ZRUSKAZROKU \S3S UKAZUJE, JAK NEPŘIPRAVENA NAPOLEONOVA VOJSKÁ STRÁDALA V KRUTĚ RUSKÉ ZIME.
Výjev z obrazu Ustup •t Ruska, 183'; (olej na platné}, Boissarri de Soisdeníer.Joíeph Fenwnd (1813-1865) / Musec des Geaux Arts, Rcuen, Francie, Lauros/Giraiidon/ThS! Bridijeman Art Líbrary
Mrtví koně
Odpověď na tuto otázku byla jasná hned, jak Napoleon vstoupil na rozlehlé ruské pláně. Rusové se ho ani zastavit nesnažili, ba naopak, ustupovali před ním stejně jako před Švédy v tzv. velké severní válce a stejně, jako budou o 140 let později, v průběhu druhé světové války, ustupovat před Němci. I když to Napoleon mohl předvídat, nečekal to a náhle se cítil, jako by ho někdo okradl o rychlý boj a vítězství, po kterých tolik toužil.
Čím hlouběji do Ruska Napoleon postupoval, tím hlouběji Rusové před křídly jeho mocných armádních uskupení ustupovali. Únava a hlad si ale pomalu začínaly mezi Napoleonovými vojáky vybírat svou daň. Zásobovací trasy byly stovky kilometrů dlouhé a kozácká jízda je mohla velmi snadno napadnout a přerušit. Velká armáda začala také pociťovat rozmary nepředvídatelného ruského počasí. Přívalové deště způsobovaly bahno vysoké až po
kolena, jindy je střídaly dny, kdy pálilo slunce a kdy na primitivních cestách vznikaly hluboké koleje.
Koně začali umírat jako první. Jejich vnitřnosti se začaly nadouvat kvůli tomu, že jim jako potrava muselo postačit zelené obilí anebo slaměné došky ze střech vesnických chalup. Pro mnoho vojáků Velké armády byly vzpomínky na toto období spojeny s odporným zápachem z desetitisíců mrtvých koní a s mračny zvířeného prachu na nekonečných pláních. Brzy začali umírat i vojáci, na úplavici, tyfus, vyhladovění nebo jednoduše vyčerpáním. Když Napoleon konečně 28. července překročil řeku Dvinu a vstoupil do města Vitebsk, doufal, že zde zastihne armádu ruského generála Michaila Barclayho de Tolly. Místo toho zjistil, že Barclay se svou armádou znovu ustoupil. Roz-zuřenýNapoleon před svými rádci prohlásil: „Tady může Alexandr jasně vidět, jak neschopní jeho generálové jsou. Takto ztratí celou svou zem."
Ve skutečnosti ale generálové tuto válku pro Alexandra vyhrávali. Napoleon začal carovi posílat mírové návrhy - teď už psané odlišným tónem než arogantní depeše z počátku invaze -ale Alexandr neodpovídal. Rusové pokračovali v ústupu i v srpnu. A pak přišlo září.
Bitva u Borodina
Dne 7. září Napoleon konečně dostihl armádu generála Michaila Kutuzova, který vystřídal Barclaye. Stalo se tak nedaleko městečka Borodino, asi 110 kilometrů jihozápadně od Moskvy. Kut uzov velel přibližně 106 000 vojáků, kteří se zakopali mezi kopci a strmými srázy v okolí. Velitel 1. sboru, maršál Louis-Nicolas Davout, doporučoval obchvatný manévr na jejich levé křídlo. Jak Napoleonovi řekl, jakmile by se dostal přes hrozivá ruská děla, mohl by se obrátit zpět a vpadnout nepříteli do boku. Napoleon ale - v předzvěsti toho, co se stane o tři roky později u Waterloo - nařídil čelní útok. Byla to reakce vyčerpaného (možná i nemocného) vojevůdce, a přestože Francouzi měli nadále početní převahu, ztratili už tisíce mužů a nacházeli se stovky kilometrů od domova.
Přesto však útok na císařův povel začal. Napoleon poslal 100 000 mužů přímo proti postavením hájeným vojáky generála Petra Ivanovice Bagrati-ona, jednoho z nejschopnějších ruských velitelů. „Ta obrovská ruská pevnost chrlila proti našemu středu opravdové peklo," popsal to jeden francouzský očitý svědek. Mnoho z Napoleonových věrných vojáků jednoduše zmizelo, protože vylétli do povětří. Po několika hodinách bojů, včetně těžkého ostřelování 300 děly, byli Rusové donuceni ustoupit. Utrpěli velké ztráty, kromě jiných
napoleonské
byl smrtelně zraněn i generál Petr Bagration. Napoleon však odmítl, aby jeho záloha nepřítele pronásledovala až do liplného vítězství, a tak ruská armáda přežila, aby se mohla vrátit a bojovat za příznivějších okolností.
Francouzi sice zvítězili, ale bylo to Pyrrhovo vítězství, protože Napoleonovy ztráty činily neuvěřitelných 40000 mrtvých a zraněných. Rusové sice ztratili asi 50000 mužů, ale na domácí půdě mohli tyto ztráty mnohem snadněji nahradit. Nyní se dokonce i císařovo sebevědomí zdálo být otřesené. „Tihle Rusové se nechávají zabíjet, jako by ani nebyli lidé, ale nějaké stroje," řekl jednomu ze svých důvěrníků. Pro vlastenectví svých protivníků zjevně neměl velké pochopení.
Děsivé ticho v Moskvě
Cesta do Moskvy byla volná a Napoleon tam 15. září v čele své armády vstoupil. Očekával, že se triumfálně projede ulicemi města plnými pokořených Moskvanů, ale namísto toho, jak napsal jeden historik, „bylo město úplně bez života, žádná tvář v okně, žádné dítě v zahradě, žádný kůň, kočár ani vůz v ulicích".
Rusové Moskvu kompletně vyklidili a zanechali toto překrásné město s 1200 věžičkami, věžemi a kupolemi, „vzhledu více asijského než evropského", jak napsal jeden francouzský důstojník, zcela liduprázdné. Zmatený Napoleon vyrazil do Kremlu, kde ticho rušilo pouze odbíjení věžních hodin. Ještě téže noci, když se Napoleonovi vojáci pustili do opevňování v okolí Moskvy, začaly vznikat požáry. První z nich se objevil v Čínské čtvrti, ale rychle se rozšířily po celém městě. Brzy bylo jasné, že za sebou Rusové zanechali skupinu žhářů, jejichž úkolem bylo Moskvu zapálit.
36
37
kronika válek
Napoleon byl donucen Moskvu na tři dny opustit apo tuto dobu bylo město vydáno na pospas plamenům. Francouzský císař nemohl dost dobře uvěřit tomu, že Rusové své překrásné hlavní město zničili jen proto, aby se ho Francouzi nemohli zmocnit. Napoleon napsal carovi do Sankt Petérburgu dopis, který dokazuje, jak moc mimo realitu se císař ocital: „Vedl jsem proti Vašemu Veličenstvu válku bez osobní zaujatosti," píše Napoleon, „Vaše krásné město Moskva už neexistuje, protože je (Vaši velitelé) vypálili. Dopis o kapitulaci před nebo po bitvě (u Borodina) by můj postup zastavil."
Alexandr neodpověděl. Namísto toho nařídil svým velitelům, aby s přicházejícím podzimem obklíčili a uzavřeli francouzská vojska ve vypálené Moskvě.
Pochod smrti
Napoleonovi velitelé očekávali, že Napoleon Moskvu vyklidí. Byla to poslední možnost, jak ještě mohl svou armádu zachránit. Ten to ale odmítal a prohlašoval: „Těžko můžu někde přečkat zimu lépe než tady v Moskvě." Napoleona možná poněkud zmátlo nezvykle teplé podzimní počasí, protože začal říjen a počasí bylo stále přívětivé. Avšak mezi Francouzi se začaly šířit řeči, že císař přišel o rozum. Většinu času trávil za zdmi Kremlu, jedl sám, řídil se jen svým vlastním rozumem. Pokaždé, když se s Napoleonem setkali jeho štábní důstojníci, zdálo se jim, že je posedlý carem. „Alexandr nikdy nebude mít lepší příležitost k uzavření míru než právě teď!" vykřikoval jedné noci a lidé, kteří to slyšeli, se domnívali, že mu definitivně přeskočilo.
Napoleon byl však bojovník a měl vůli přežít. Dokonce i v době, kdy tomu nahlas odporoval,
potají evakuaci ruské metropole připravoval. Částečně to byla i reakce na novinky z Paříže, odkud se dozvěděl, že Wellingtonova armáda je ve Španělsku na postupu. Dne 19. října v poledne vyjel Napoleon v čele dlouhého zástupu svých vojáků z města: Francouzi s sebou odváželi vše, čeho se ve městě zmocnili, včetně soch, obrazů a perských koberců. K zajištění tažení do Ruska bylo původně shromážděno 700 000 mužů, z toho na počátku tažení vpadlo do země 450 000 vojáků. Na zpáteční cestu se nyní vydávalo asi 102 000 mužů. Z původního počtu 1400 děl jich nyní zbývalo jen 589. Napoleon v Moskvě zanechal 15 000 raněných vojáků a také svůj zadní voj o počtu 7000 mužů, jejichž úkolem bylo vyhodit do povětří Kreml. Neúspěšně se o to pokusili, aby pak odešli také a nechali palác nedotčený.
Pochod zpět do Francie se zapsal do dějin. První mráz přišel na konci října a 4. listopadu napadl první sníh. V prosinci už teplota klesla na minus třicet stupňů. Velká armáda byla donucena použít k ústupu stejnou trasu, kterou do Moskvy přišla, a proto nenacházela po cestě nic, jen spálenou zem a mrtvá těla. Francouze sužovaly partyzánské nájezdy kozácké jízdy, která izolovala a pobíjela roztroušené jednotky. Muži mrzli a umírali ve stoje. Napadaly je smečky vlků a ti, kteří už neměli dostatek sil na obranu, byli roztrháni na kusy. O několik let později vzpomínal jeden voják na tyto zážitky takto: „Spousta nás šla pěšky, opírali jsme se o hole a naše vlasy a vousy byly samý led (...) Muži, kteří upadli a úpěnlivě volali o pomoc, zůstávali, obávám se, nevyslyšeni."
Když se Napoleon dozvěděl o pokusu o převrat, který v Paříži provedl generál Claude-Francois de
napoleonské války
BĚHEM ÚSTUPU OD MOSKVY SE KU PPNA MUŽŮ POD VEDENÍM MARŠALA MTGHELA NEYE ODDĚLILA OD HLAVNÍ ARMÁDY ABYLA DÍKY TOMU LEHCE ZRANITELNÁ. BYLI JEDNI Z MALA KTEŘÍ PREŽILI SOUSTŘEDĚNÝ RUSKY ÚTOK,
Malet, opustil v litevské vesnici Smorgoni své vojsko a společně s 200 příslušníky své gardy vyrazil jako o závod na saních a vozech do Paříže. Do paláce dorazil jedné prosincové noci, „míjeje vplné rychlosti napůl rozestavěný ,Arc de Triomphe', a k smrti vyděsil rozespalého strážného, který mu přišel otevřít jen v noční košili".
I když vojáci ještě stále klopýtali a umírali na zmrzlých pláních východní Evropy, tažení do Ruska skončilo. Ze 700 000 francouzských vojáků
a jejich spojenců jich 400000 zemřelo a 100000 padlo do zajetí. Přestože se Napoleon chystal postavit novou armádu a zničit koaliční vojska i Rusko - a skutečně se mu hned další rok podařilo postavit do boje armádu o 300 000 mužích - bodu zlomu v napoleonských válkách bylo dosaženo. Napoleon už nebyl považován za neporazitelného. Od té chvíle už bylo jen otázkou času, kdy koaliční vojska, která nyní dostala novou vzpruhu, francouzského císaře jednou provždy zničí,
38
39
hlavni akt é r i
napoleonské
Napoleon: „tak skvělý a úžasný osud"
Kariérní postup z pozice kapitána delostrelectva na císaře Francouzů v průběhu pouhých deseti let není určitě jednoduchý úkol, ovšem Napoleon působil dojmem, jako by to pro něj byla úplná hračka. „Francouzskou korunu jsem našel ležet na zemi," řekl později, „a zdvihl jsem ji svým mečem." Tato zdánlivá nonšalance a neotřesitelné sebevědomí byly pro Napoleonův přístup k vojenským i státnickým záležitostem typické - ovšem za nimi se skrývala cílevědomost a instinkty rázného a pragmatického vojevůdce.
Napoleonova situace aroganci do značné míry vyžadovala: jeho pocit absolutní sebejistoty mu pomohl překonat řadu nezáviděníhodných obtíží. Když se v roce 1804 stal císařem, celá Evropa se opět postavila proti němu, ale on přesto pokračoval v sérii skvělých vítězství - u Ulmu a Jeny v Německu, i u Slavkova, kde se mu podařilo přelstít koaliční velitele, jako by to byly malé děti. Spojenci jednoduše nedokázali držet tempo s Napoleonovými brilantními taktickými improvizacemi a způsobem, jakým přesunoval svou armádu v rozptýlených, navzájem od sebe oddělených sborech, které se pak před vlastním útokem přimkly k sobě a na nepřítele zaútočily buď čelně, nebo provedly obchvat.
Přesto Napoleona jeho domýšlivost dostávala do problémů. Jeho invaze do Ruska (viz „Bod zvratu", str. 34) byla neomluvitelnou chybou příliš sebevědomého člověka, stejně jako ztráta celé armády ve Španělsku. Neměl také žádný respekt k muži, který ho měl nakonec porazit u Waterloo.
0 vévodovi z Wellingtonu Napoleon prohlásil, že se jedná o „generála sipáhijů" (měl tím na mysli, že dokáže velet pouze domorodým vojákům, tak jako to dělal v Tndii). Wellington podle Napoleona jednal „pouze ze strachu. Jen jednou se na něj usmálo štěstí, ale byl si vědom toho, že takové štěstí nikdy nepřichází dvakrát."
Tím druhým kouskem štěstí se měla stát bitva u Waterloo, která proběhla 18. června roku 1815, ale Wellington ji neměl vyhrát díky štěstěně. Napoleon, jak Wellington později řekl, v této bitvě „vůbec nemanévroval". Jeho účinné útoky samostatných sborů a překvapivá přeskupení armády už byly minulostí. Namísto toho tento unavený a pravděpodobně nemocný vojevůdce - trpěl hemeroidy, žaludečními vředy, cystitidou a bolestivou infekcí močového měchýře - pouze útočil přímo vpřed a sledoval, jak se jeho nově sestavená Velká armáda rozpadá pod zničující palbou spojeneckých vojsk. Napoleon se nikdy nerozpakoval opustit své vojáky v situaci, která vypadala beznadějně. Zachoval se tak v Egyptě i v Rusku a uprchl
1 tentokrát. Nakonec se však vzdal Britům, kteří ho poslali do vyhnanství na ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku, jejž už neměl opustit - v roce 1821 zde zemřel na onemocnění žaludku, a to ve věku 52 let.
Napoleon do historie vstoupil jako jeden z nej-schopnějších vojevůdců v dějinách, ale také jako muž, který podlehl svému přílišnému sebevědomí a zničil slibně se rozvíjející budoucnost své vlasti v období po francouzské revoluci. Jeho velvyslanec
v Moskvě Armand de Caulaincourt protestoval proti Napoleonovu osudnému plánu napadnout Rusko: „Zmiňoval jsem všechny výčitky, kterých se dočká, pokud podstoupí tolik rizik a dá v sázku tak skvělý a úžasný osud." Ale Napoleon neposlouchal a výsledkem byla naprostá katastrofa.
ZDE NAPOLEON DIKTUJE VZPOMÍNKY NA SVÁ TAŽENÍ NA OSTROVE SVATA HELENA V ATLANTIKU V ROCE 1816, KAM SYL POSLÁN DO VYHNANSTVÍ. UMÍRÁ TU NA ONEMOCNĚNÍ ŽALUDKU V ROCE 1821, VE VĚKU 52 LET.
Svalá Helena, i 816. Napoleon diktuje hraběti Las Cases vzpomínky na svá vojenská tažení íoíej na piátnei, Orchardson, sirWiíliam Qfjiíte Í18J2-T910) /'v Lady Lever Art Gallery, Národní muzeum Liverpool / The Sridgeman Arí Líbrary
40
41
kronika válek
Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu: „prst prozřetelnosti ukazoval na mne"
Arthur Wesley - rodina si měla své jméno na Wellesley změnit až později, aby vypadalo vznešeněji a aby ji nebylo možné spojovat s Johnem Wesleyem, metodistickým kazatelem - se narodil v roce 1769 v anglicko-irské šlechtické rodině v irském hrabství Meath. Jeho rodiče byli, podle toho, co o nich později prohlašoval jeden z jeho bratrů, „lehkovážné a bezstarostné osoby", které Arthurovi nevěnovaly příliš pozornosti. V podstatě ho jen poslali na dobrou internátní školu a zapomněli na něj. Zachovala se jedna historka, která praví, že když bylo Wellesleymu osmnáct let, zahlédla ho jeho matka jednoho večera v hledišti jistého londýnského divadla. Vykřikla prý: „Myslím, že tohle je můj ošklivý chlapec Arthur. Co si s ním mám počít?"
Nabízelo se řešení koupit mu důstojnickou hodnost v Britské armádě. Wellesley sloužil krátce v Irsku a pak odešel v roce 1796 do Indie. Když do této země přišel, vypadal opravdu jako „ošklivý chlapec" - byl vysoký, nemotorný a jeho nos byl tak křivý, že mu jeho vojáci přezdívali „Zobáček". Ovšem brzy se vyznamenal v boji proti místním indickým vládcům v provincii Maisúr a v roce 1803 se vrátil domů jako generálmajor a rytíř Bathského řádu.
V roce 1809 se Wellesley stal vrchním velitelem britských sil bojujících ve španělské válce (viz „Guerra de Guerillas", str. 45) a poprvé se střetl s Napoleonovými vojáky (ovšem nikoli se
samotným Napoleonem, který mezitím Španělsko opustil, aby se vydal bojovat proti Rakušanům). Zde se plně projevily jeho geniální vojevůdcovské schopnosti. Jeho specialitou byla zejména obrana, což byl také jeden z důvodů, proč jím Napoleon pohrdal. Wellesley totiž považoval za nejlepší taktiku najít nějakou dobře chráněnou polohu, rozestavit svá křídla u řeky nebo nějaké vyvýšeniny, rozmístit své vojáky na odvráceném svahu hory nebo hřebene a pak nechat nepřítele, aby, pokud se k tomu odhodlá, zahájil bitvu.
Díky této taktice - a také díky uvážlivému provádění smělých útoků - dokázal Wellesley dobýt Portugalsko a Španělsko, a dokonce zaútočit na samotnou Francii, čímž v roce 1814 přispěl ke konci Napoleonovy vlády. Když pak Napoleon následujícího roku uprchl z ostrova Elba, byl to právě vévoda z Wellingtonu, kdo velel koaličním silám u belgického Waterloo. V této bitvě se specialista na obranu utkal s geniálním útočným stratégem. Tito dva vojevůdci sebou přitom navzájem pohrdali - Wellington měl později prohlásit, že „celý Bonapartův život, jak osobní, politický, tak i vojenský, byl jeden velký podvod" - a veleli vojskům v bitvě, která měla rozhodnout o dalším směřování Evropy.
Přestože se Wellington o Waterloo vyjadřoval jako o „běhu na krátkou vzdálenost", unavený Napoleon, který zde stál proti němu, už nebyl tím starým Napoleonem a bitevní pole zcela ovládla
napoleonské války
ŽIVOT ARTHURA WELLESLEYHO, VÉVODY Z WELLINGTONU, JE MOŽNÉ DO URČITÉ MlRY PŘIROVNAT K ŽIVOTU NAPOLEONA BONAPARTA. OBA SVÉ GENIÁLNÍ SCHOPNOSTI PROKÁZALI UŽ V ÚTLÉM VĚKU A MĚLI O SOBĚ PODOBNĚ VYSOKÉ MÍNĚNÍ. TO Z NICH DĚLALO IDEÁLNÍ PROTIVNÍKY
Wellingtonova defenzivní strategie. Napoleon zemřel relativně mladý, Wellington se naproti tomu měl stát britským premiérem a jednou z osobností, které budou rozhodovat o poválečném uspořádání Evropy.
Přestože byl Arthur Wellesley svým způsobem stejně domýšlivý jako Napoleon - jednou dokonce
prohlásil: „Začal jsem pociťovat, že prst prozřetelnosti ukazuje na mne" - nikdy nedopustil, aby jeho ego zastínilo logické uvažování, a to mu nakonec umožnilo v souboji s geniálním, vášnivým, ale příliš netrpělivým Napoleonem zvítězit.
42
43
I S T O R I C K É D E T A I t V
NAPOLEONSKÉ VÁLKY
Voják francouzské Velké armády
Mezi lety 1802 a 1805, když Napoleon vytušil, že bude muset svádět dlouhotrvající války s celou Evropou, věnoval vybudování své la Grande Armée - Velké armády - mnoho času a úsilí. Během tří let tvrdého výcviku se mu podařilo udělat z masy francouzských odve-denců impozantní válečný stroj a nej-lepší armádu tohoto období na světě.
Přestože nápad na použití armádních sborů nepochází z Napoleonovy hlavy, právě on tuto myšlenku dovedl k dokonalosti. Z různých druhů vojska [pěchoty, delostrelectva, jezdectva) sestavil samostatná menší armádní tělesa, která se přesunovala v poměrně velké vzdálenosti od sebe. Výhoda tohoto postupu spočívala jednak ve zmatení nepřítele, který nebyl schopen zjistit pravé Napoleonovy záměry, jednak v tom, že bylo možné svolat několi k
sborů najedno místo (jako se to stalo například u Slavkova, viz „Slavkovské slunce", str. 47) a rychle udeřit.
Napoleon se snažil živit svou armádu z místních zdrojů, což mu umožňovalo rychlý přesun a také dávalo možnost odpoutat se od zranitelných zásobovacích tras. Tento postup měl všakjednu zásadní nevýhodu v podobě znepřátelení si civilního obyvatelstva, jehož statky a majetky byly vydány na pospas hordám hladových francouzských vojáků. Napoleon přesto tvrdil, že „armáda 20000 vojáků je schopná přežít i na poušti", zároveň se ovšem snažil i o určitou prevenci a budoval velké muniční sklady na trasách předpokládaného pohybu svých vojsk.
Velká armáda byla vysoce motivovaná a míra dezerce v období mezi lety 1802 a 1810 dosahovala překva-
pivě pouze tří procent, především díky tomu, že armáda vítězila, a také proto, že prostívojáci Napoleonovi plně důvěřovali. Napoleonovým oddílům veleli schopní velitelé - od maršálů, jako byl například Michel Ney, Joachim Murat, Louis Davout a André Masséna - až po poddůstojníky, kteří měli v případě prokázání velitelských schopností cestu ke kariérnímu postupu otevřenou. A především, což pomáhá vždycky, Velká armáda byla v prvních osmi letech své existence převážně armádou vítěznou. Teprve po debaklu v Rusku (viz „Bod zvratu", str. 34) se kdysi pyšná Velká armáda začala postupně rozkládat.
Koaliční voják: britská armáda
Britská armáda se skládala z dobrovolníků. Dokonce ani v rozhodujících okamžicích onoho dvanáctiletého období, kdy probíhaly války s Napoleonem, nezavedla Británie žádný systém odvodů do armády. Většina vojáků pocházela z nižších společenských vrstev. Britskou pěchotu tvořili z větší části mladí Irové, kteří tak unikali neutěšeným podmínkám ve své vlasti. Jednalo se o dobré vojáky, ovšem s výjimkou několika elitních jednotek nebylo příčinou jejich bojové discipliny nadšení pro věc, jako tomu bylo v případě Velké armády, ale spíše přísná kázeň, kdy součástí vojenského života
bylo i bití a bičování. Vévoda z Wel-lingtonu považoval veškeré zmínky o reformě armády za romantické smyšlenky. Vojáci pro něj byli pouze drsná sebranka, která vyžaduje pevnou ruku, a tak to prostě bylo a bude. Přestože britští vojáci nebyli svému vůdci tak slepě oddáni, jako byli Francouzi Napoleonovi, v okamžiku, kdy je vedl do bitvy, Arthuru Wellingtonoví jeho muži důvěřovali.
Důstojníci se obvykle rekrutovali z řad nižší aristokracie. Někteří muži se povýšení dočkali díky svému věku -což nebyl právě nejlepšízpůsob, jak motivovat mladé důstojníky-jiní díky neblaze
proslulé praxi kup ování vojenských hodností, což umožňovalo těm nejbohatším dostat se v armádní hierarchii skutečně vysoko. Vezmem e-li v potaz tyto nedostatky, byly výsledky anglických jednotek podvedením vévody z Wellingtonu překvapující a je třeba je přičítat především přísné kázni a výcviku.
Wellington měl v oblibě obranný boj a dával mu přednost, kdykoli to jen bylo možné. Jeho rozmístěníjednotek u Waterloo - u krývaly se na odvrácené straně kopce - je možné uvéstjako klasický příklad. Za normálních okolností byla britská pěchota vycvičena ktomu, aby v případě útoku vypálila dvě salvy,
a pak vyrazila do protiútoku s bodáky, což byl agresivní projev, který nepřítele často zaskočil.
Britské delostrelectvo se nemohlo vyrovnat Napoleonovým kanonýrům, ovšem zavedlo dvě smrtící inovace -Congrevovu raketu (viz „Congrevova raketa", str. 48) a šrapnel, který vynalezl
poručík Henry Shrapnel z královského delostrelectva. Šrapnel se skládal z dutého projektilu naplněného kulemi do muškety a výbušninami, který při dopadu explodoval a způsoboval děsivé škody.
Protože Velká Británie měla přece jen větší průmyslový potenciál, byla
na konci války britská pěchota lépe vyzbrojená i početnější než její francouzští protivníci, ale přesto nikdy nevstoupila do historie tak, jako seto podařilo francouzské Velké armádě.
Guerra de Guerrillas: válka na Iberském poloostrově
Slavný obraz Franciska de Goyi Poprava obránců Madridu, 3, května 1808 zachycuje veš kero u hrůzu, krev a vášně, které byly pro válku na Iberském poloostrove tak charakteristické. Španél stojící uprostřed obrazuje obklopen mrtvými těly, hledí vstříc francouzské popravčí četě, má na sobě bílou košili symbolizující mučednictvía s roztaženýma rukama se jakoby ptá Proč? V následujícím okamžiku jeho tělo provrtají kulky.
V průběhu necelých deseti let se Francouzi, původně revolucionáři, kteří svrhli tyranskou hrůzovládu, stali
represivní silou. A nikde jinde se to neprojevilo více než právě na Iberském poloostrově, v průběhu konfliktu, který je znám také jako španělská válka.
Válka na Iberském poloostrově začala v roce 1807, když se Napoleon rozhodl napadnout Portugalsko, které se odmítalo zapojit do jeho kontinentálního systému (viz „Kronika ", str. 32), a vyslal do Španělska tisíce vojáků pod záminkou poskytnutí podpory tomuto tažení. Napoleon tehdy přemluvil „ne právě bystrého" španělského panovníka Karla IV. k abdikaci a dosadil na trůn
svého bratra Josefa. Ovšem obyvatelé Madridu 2. května 1808 povstali. Toto povstání brutálně potlačil vrchní velitel Napoleonových sil, maršál Joachim Murat. Na různých místech ve městě
DOJMY FRANCISKA GOYI 2 TÉTO BRUTÁLNI VÁLKY JE MOŽNÉ NAJÍT NA JEHO OBRAZE POPRAVA OBRÁNCŮ MADRIDU, 3. KVĚTNA 1808.
Poprava obránců Madridu, i. května 1808 [1814, olej na plátně) (viz také 155453 pro detaily), Goya y Ucientes, Francisco Jose de 11746-1328} / Prado, Madrid, Španělsko / The Bridgoman Art Líbrary
44
45
KRONIKA VÁLEK
NAPOLEONSKÉ VÁLKY
byly shromážděny a hromadně popraveny stovky Španělů, což je zachyceno na známých Goyových obrazech, včetně Povstání proti mameluckým žoldákům, 2. května 1808.
Tento krvavý postup způsobil všeobecnou averzi vůči Francouzům. Následovala povstání ve Španělsku i Portugalsku, která podpořila i Velká Británie, jež vyslala expediční vojsko vedeně generálem sirem Arthurem Wellesleym (viz „Hlavní aktéři", str. 42). Zdlouhavá válka o Španělsko a Portugalsko tak začala. Wellesley nejprve vytlačil francouzskou armádu pod velením Napoleonova generála Jeana Junota z Portugalska. Pak Wellesley bojiště opustil, ale Napoleon se vrátil na lberský poloostrov v čele 200 000 zku-
šených vojáků. Na počátku roku 1809 donutil britskou armádu opustit Portugalsko a téměř ji při tom zničil.
Wellesley se vrátil ještě v létě téhož roku [poté, co Napoleon odešel válčit na jiná evropská bojiště) a zahájil dlouhé, těžké a namáhavé tažení, které mělo nakonec Francouze donutit, aby lberský poloostrov opustili. Toto tažení bylo vedeno nevybíravě, na obou stranách bylo několik stovek tisíc padlých a vysoký byl i počet obětí v řadách civilního obyvatelstva. Proakce, které místní nepravidelné španělské jednotky podnikaly proti Francouzům, se začal používat výraz „guerrila", protože Španělé nazývali válku na lberském poloostrově Guerrade Guerrillas neboli „válka skládající se z malých válek".
Španělské gerily, kterým ležel na srdci osud jejich vlasti, byly pobouřeny násilnostmi na civilním obyvatelstvu [včetně jeptišek, mnichů a kneží) a prostřednictvím záškodnic-kých akcí se za ně Francouzům mstily. Když seWellesleymu konečné podařilo Francouze ze Španělska a Portugalska vytlačit, bylo to mino jiné i díky tomu, že se španělským gerilám podařilo mezi Francouze zasít strach. Shodou okolností to byly právě skutky těchto španělských gerilových bojovníků, které měly už zanedlouho inspirovat jiné gerily, aby povstaly proti španělské nadvládě v Jižní Americe,
Napoleonský zákoník: ovlivnil celý svět
Když se Napoleon stal císařem Francouzů a soustředil ve svých rukách absolutní moc, neobrátil se k ideálům francouzské revoluce zcela zády. Napoleon se osobně zasadil o reorganizaci francouzského civilního práva a daňového a bankovního systému. Podporoval také soukromé průmyslové podnikaní.
Z části tomu tak bylo i z toho důvodu, že tyto inovace napomáhaly financování a vyzbrojovaní francouzské armády.Ovsem napoleonský zákoník, který byl vydán v roce 1804, uvedl do praxe mnohé z myšlenek oněch dnů, kdy ulicemi Paříže zněly výkřiky Uberte, égatité, fraternitě. Jistý historiktento zákoník nazval „jedním z mála dokumentů, které ovlivnily
celý svět". Tento zákoník měnil systém francouzského práva. Středověká koncepce, která rozdělovala lidi na bohaté a ty ostatní, se změnila v systém, jenž se v mnohém blíží naší představě o spravedlivé justici. Zákoník zrušil institut tajného práva (do té doby bylo možné, aby byl někdo odsouzen a popraven za něco, o čem ani netušil, že je to zločin), ustanovil regulační systém zákonů, kterými se museli řídit všichni soudci v zemi, a ze seznamu „zločinů" odstranil takové skutky, jako byla hereze, čarodějnictví a rouhání.
Patrně nejvýznamnějším úspěchem napoleonského zákoníku bylo ustanovení, které je základním kamenem moderního práva, totiž že osoba
je považována za nevinnou, dokud jí vina není veřejně prokázána u soudu prostřednictvím jasných důkazů. Tato inovace zabránila tomu, aby chudí lidé trávili ve vězení mnohdy i několik let, aniž by s nimi vůbec proběhl nějaký soudní proces.
Není ovšem nutné Napoleonův liberalismus příliš přeceňovat. Tento muž neváhal věznit své politické protivníky, umlčoval tisk, a především se vysmál ideálům revoluce tím, že se nechal prohlásit císařem. Ovšem napoleonský zákoník byl významným krokem na cestě ke všeobecným lidským právům, protože k jeho zavedení došlo v období napoleonských válek i v řadě dalších zemí - včetně Nizozemí, Itálie, Španělska a Portugalska.
V pozdějším období Napoleonova života, když už se mu nedařilo tolik jako dříve, vzpomínal nostalgicky na „slavkovské slunce", na ono neočekávaně silné zimní slunce, které svítilo toho dne, kdy Napoleon, čelící přesile, svedl na jižní Moravě takticky geniální bitvu se spojenou rakousko-ruskou armádou. Zlikvidoval tak hrozbu, kterou pro něj představovala Třetí koalice.
Po Napoleonově vítězství nad Rakušany u Ulmu v říjnu roku 1805 postupovala jeho armáda neúprosně vpřed prostorem severně od Vídně a pronásledovala ustupující Rakušany. Napoleon věděl, že se tito Rakušané mají spojit s ruskou armádou, kterou vedli car Alexandr I. a císař František 1. Napoleon se proto zastavil nedaleko městečka Slavkova pozorně studoval okolní terén. Svých 70000 mužů rozmístil v údolí a jako by si tím říkal o to, aby byli obklíčeni rakousko-rus-kým vojskem v počtu asi 85000 vojáků, Dne 27. listopadu tento dojem ještě
, Slavkovské slunce"
posílil tím, že požádal o uzavření příměří a vytvořil zdání, že jeho předsunuté oddíly zmateně ustupují.
Vrchní spojenecký velitel, generál Michail Kutuzov, správně vytušil, že se jedná o léčku, ale musel se podřídit přání cara Alexandra I. a císaře Františka I., kteří na ráno 2. prosince nařídili masivní obchvatný přesun levého křídla Spojenců. Zvědové Napoleona informovali o tom, že nepřítel na léčku skočil, a ten vyčkal, dokud slavkovské slunce nerozehnalo ranní mlhu.a pak většinu svých sil vrhl přímo do středu rakousko-ruských postavení, který byl v důsledku obchvatnéhó přesunu citelně oslabený.
Vojáci Velké armády s bujarým pokřikem pálili z mušket a útočili na bodák. Prorazili postavení Spojenců a zaujali pozice na Prateckých výšinách v týleSpojenců, Odtud pakzačali nepřítele zasypávat palbou. Mezitím se dva Napoleonovy sbory, navrátivší se díky usilovnému pochodu, střetly
s rakousko-ruskou pěchotou provádějící obchvat a zatlačily ji zpět. Za jediný krátký zimni den prakticky došlo k rozložení spojenecké armády -v bitvě zahynulo asi 2000 Francouzů a 7000 jich bylozraněno - v porovnání s 27000 obětí na straně Spojenců.
Po této bitvě, kterou historici někdy nazývají Napoleonovou „perfektní bitvou", se Rusové museli vrátit domů a Rakušané byli přinuceni prosit o uzavření miru a udělat četné ústupky. O dvacet dnů později postoupilo Rakousko Francii rozsáhlá území tzv. Prešpurským (Bratislavským) mírem. Prusko, které uvažovalo o tom, že by se mohlo k Rakousku a Rusku ve váice proti Napoleonovi připojit, nynís Francií raději podepsalo mírovou smlouvu, a Třetí koalice tak přestala existovat.
BITVA U SLAVKOVA JE NĚKDY OZNAČOVÁNA ZA NAPOLEONOVU „PERFEKTNÍ BITVU'. DÍKY TOMUTO OBRÁZKU JE MOŽNÉ ZÍSKAT PREDSTAVU O TOM, JAK VYSOKOU DAŇ SI NAPOLEONŮV VOJENSKÝ GENIUS VYBRAL V ŘADÁCH RAKOUSKO-RUSKÉHO VOJSKA.
Detail z obrazu Bitva u Slavkova, panoramatický tapetový obraz, 1327-1829 (tapeta), francouzská Škola (19. století); Deutsches Tapenennuiseuni, Kassel, Nemecko, i;Mtjseumlandschaft Hessen Kassei / Ihe Bridgemari Art Library
46
47
kronika válek
napoleonské války
Dělostřelecká palba byla v období napoleonských válek děsivé sama o sobě, zejména pro vojáka v otevřeném poli, který na obloze spatřil křivé černé čáry, jež se během několika vteřin změnily v dělové koule - jediná z nich mohla v mžiku roztrhat na kusy Jeho i deset jeho druhů. Ovšem raketa, kterou vynalezl sir William Congreve a která byla poprvé nasazena právě v období napoleonských válek, byla ještě děsivějším druhem střely.
Congreva, který byl synem úředníka Britské královské zbrojnice, zaujal způsob, jakým někteří indičtí rádžové používali rakety (tuto zbraň převzali od Číňanů) v průběhu tzv. Maisúrských válek, jež v Indii probíhaly na sklonku 18. století. Na základě této inspirace se Congreve rozhodí, že vyvine raketu.
Congrevova raketa
která by byla použitelná v evropských podmínkách. Jeho vynález, jenž později vešel ve známost jako Congrevova raketa, tvořila robustní železná trubka naplněná výbušninou a zakončená kónickou hlavicí, která vážila asi 13,5 kilogramu. Tato trubice byla nasazena na kovové základní těleso, naplněna černým střelným prachem a připevněna k dřevěné vodicí tyčí. Po zapálení rozbušky došlo k zážehu pohonné směsi a raketa se v oblaku plamenů vznesla k nebi. Její dostřel byl asi tři kilometry.
Congrevova raketa nebyla nijak přesná zbraň, ale ječivý zvuk, který při letu vydávala, zejména v kombinaci s ostatními typy dělostřeleckých projektilů, zcela postačoval k tomu, aby se i ten nejotrlejší veterán obrátil na útěk. Britové tuto zbraň poměrně úspěšně
používali v období po roce 1804, kdy byl dokončen její vývoj. Například město Boulogne bylo těmito raketami ostřelováno v roce 1806. Rakety zde způsobily požár, jemuž padlo za oběť několik městských čtvrtí a který si vyžádal i velké ztráty na životech. Podobně i v Kodani a Gdaňsku způ-
CONGREVOVA RAKETA, VYNALEZ SIRA WILLIAMA CONGREVA, PŘEDSTAVUJE ZAČÁTEK VYUŽÍVÁNÍ RAKET V EVROPSKÉ ROJOVÉ TRADICI. POHLED NA LETÍCÍ RAKE! U A ZVUK, KTERÝ PRÍ TOM VYDÁVALA, BYLY DOSTATEČNĚ DĚSIVÉ, ABY SE KAŽDÝ, KDO SE NACHÁZEL V DRÁZE LETU. DAL NA ÚTEK.
Kasárna Chatham, vojenský trest nazývaný „trojúhelník" a Congievovy rakety, tabule 17 zdila Historie národů lakvalinta), italská škola Í19. století)/soukromá sbírka, The Stapleton Collectíon /The Brldgeman Art Library
jj^B:TTTTI
48
sobily značné škody stovky raket, hlásil: „Nechd zapálit žádné město."
které britské delostrelectvo na města Používáníraketvšakpřinášelopřesvěd-
vypálilo. Někteří tradicionalisté tyto čivé výsledky, zbraně neměli příliš v oblibě, napři- Congrevovy rakety používali Bri-
zavedeny pokročilejší verze, ale pak se ještě dlouhou dobu používaly jako nouzové signální rakety pro lodě na moři, v některých případech dokonce
zbrane nemen k11115 v —^-----,       , . ...
klad vévoda z Wellingtonu o nich pro-    tové až do poloviny 19. století, kdy byly    ještě na začátku 20. století
Invaze, která se nikdy nekonala
Když napoleonské války začaly, zabýval se Napoleon velmi vážně přípravou masivní invaze do Anglie, která, pokud by se uskutečnila, by napoleonské války patrně velmi rychle ukončila. Ale - tak jako při mnoha jiných příležitostech v dějinách, od pokusu španělské Armády až po plány nacistů -Anglie se i v tomto případě zdála být pod ochranou vyšší moci.
První armáda připravující se na invazi do Anglie se na pobřeží kanálu La Manche shromáždila už v roce 1798, ovšem Napoleonovo přílišné zaujetí Egyptem a mír z Amiens vedly k jejímu rozpuštění. Když ovšem válka znovu vypukla, začala se v táborech u Boulogne, Brugg a Montreulu formovat nová armáda, která měla v průběhu dvou let dosáhnout počtu více než 200000 vojáků. Napoleon vydal příkaz k postavení „národní flotily" invazních plavidel, kterých mělo být
celkem 2 000 a jejichž účelem bylo toto početné vojsko přepravit do Anglie. Ovšem naplánování akce nebylo dobré. Napoleonovi velitelé navrhovali invazi provést „pod ochranou některé dlouhé zimní noci", jak to jeden z nich pojmenoval, ale moře v kanále bývá pro akci tohoto rozsahu v zimě příliš rozbouřené. Napoleon, který kanál La Manche jedno ho bouřlivého zimního dne v roce 1803 osobně navštívil, se mohl přesvědčit, že britské válečné lodě kanál neopouštějí ani v bouři a nadále zůstávají na svých postech, což znamenalo, že i kdyby Francouzi mohli za takového počasí vyplout, Britové by je téměř jistě rozstříleli na kusy.
To tedy znamenalo, že invazi bude třeba provést za plné viditelnosti, v létě. Proto Napoleon trval na tom, aby byla každá lod vybavena dělem, které jí bude chránit před britskými válečnými loděmi. Ovšem jeho lodní architekti
konstatovali, že tyto lodě s plochým dnem a nízkým výtlakem nebudou nikdy schopny vyrovnat zpětný ráz děla. A problémů dále přibývalo -jeden z Napoleonových oblíbených velitelů, který měl invazi realizovat -Eustache Bruix - zemřel na tuberkulózu, a když Napoleon nařídil provést rozsáhlý test invazních plavidel, mohl Jen bezmocné sledovat, jak se mnohá z nich potápějí, což si v mělkých vodách kanálu dokonce vyžádalo i ztráty na životech v řadách jejich posádek.
Napoleonovi se sice příčila představa, že by se měl vzdát některého ze svých plánů, ale tento neúspěch ho konečně přesvědčil, že invaze nenípro-veditelná. Dne 27. srpna 1805 se rozhodl využít tuto invazní armádu jako jádro své nové Velké armády. Vojákům nařídil strhnout tábor a přesunout se na východ, aby zde bojovali s Rakušany. Anglie tak byla zase jednou zachráněna.
49