Právo na soudní a jinou právní ochranu
III. ÚS 376/03
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná
realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první skupinu případů vyčlenit situace, kdy důkaz,
resp. informace v něm obsažená není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází)
procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine
vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. sp. zn. IV.
ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 - Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 14, nález č. 74 svazek 19,
nález č. 134 svazek 24, nález č. 167 svazek 26, nález č. 69 - a další].
Další skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž
bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto
provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut),
což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí
nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti
věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu,
tj., soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např.
sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp.
zn. I. ÚS 549/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 49 svazek 3, nález č. 10 svazek 6,
nález č. 131 svazek 25, nález č. 19 svazek 22, nález č. 63 - a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních
stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS
166/95 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34 svazek 4, nález č. 79
- a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu
dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu vyčlenit případy důkazů získaných, a tudíž
posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně
případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě
ve věci navrhovatele R. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2003 č. j. 5 To 410/2002-310, a rozsudku Okresního
soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 10. října 2001 č. j. 102 T 154/2001-234, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené
zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být
dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 102 T 154/2001, jejž si vyžádal, Ústavní soud
zjistil, že stran merita věci byl stěžovatel po provedeném trestním řízení rozsudkem tamního soudu
ze dne 10. října 2001 č. j. 102 T 154/2001-234 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 25. dubna 2003 č. j. 5 To 410/2002-310 pro ve výroku blíže popsaný skutek uznán vinným
ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní
pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Za základ skutkového zjištění pro výrok o vině byly vzaty
zejména provedené výslechy stěžovatele, svědků a dále listinné důkazy, zejména potom přehledy
výpisů poskytnutých finančními ústavy (č. l. 162-183 spisu o. s.), resp. znalecký posudek znalkyně
v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence (č. l. 152-185).
Stěžovatel - stručně shrnuto - má za to, že Okresní soud v Karviné i Krajský soud v Ostravě
porušily jeho shora označené základní právo, postupovaly v rozporu se směrnicemi plynoucími z čl.
4 a čl. 90 Ústavy ČR, a tedy v konečném důsledku rovněž i s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, neboť v jeho trestní věci nehodnotily objektivně jím předložené důkazy, a stejně tak
provedly jejich nepřípadnou selekci, pročež následně dle jeho názoru nemohly dospět ke zjištění
skutkového stavu v rozsahu požadovaném ust. § 2 odst. 5 tr. řádu.
Ústavní soud prostudoval připojený spisový materiál, vzal v úvahu výhrady stěžovatelem
předložené a po jejich posouzení dospěl k závěru, že podaná stížnost vykazuje z pohledu ústavních
kautel znaky zjevné neopodstatněnosti. Za této situace považuje za nutné připomenout, že není
součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto
soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele
vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné před obecnými
soudy, s nimiž se tyto řádně vypořádaly (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu), a tím staví Ústavní
soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ve své podstatě jsou jeho výhrady pouhou
polemikou se skutkovými závěry obecných soudů a směřují proti ve věci provedenému důkaznímu
řízení.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace
důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu.
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit skupinu případů situace, kdy důkaz, resp.
informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu
dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu
úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (např. sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS
129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 a další).
Další skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo
účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl
soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. Zcela opomenut), což znamená, že ve
vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či
toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení
provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně)
zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a
hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn.
IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech
případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním
rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např.
nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu
dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž
posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně
případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
Ústavněprávní pochybení takto naznačená v postupu obecných soudů ve věci stěžovatele Ústavní
soud neshledal. Pokud potom stěžovatel v souvislosti se svou argumentací poukazoval rovněž na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000 sp. zn. 3 Tz 155/2000, napadená rozhodnutí ze
základního rámce tezí v něm vyložených nevybočují.
Pro důvody shora řečené byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle ust. § 43 odst. 2
písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání
bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2004