I. Sociologie práva – východiska a přístupy

   

   Sociologické poznání versus zdravý rozum

   Právnická profese zahrnuje z velké části práci s lidmi a řešení sociálních problémů v jejich
   právní formě.

   Sociální kompetence ovlivňují úspěšnost právníka ve všech základních směrech jeho činnosti:

     o právní službě,
     o rozhodování v právních věcech,
     o činnosti v organizačních strukturách

   

   Sociologické poznání představuje systematické a cílevědomé poznávání sociální reality
   vědeckými postupy a metodami. Snaží se překonat omezenost zdravého rozumu. Pomoci porozumět
   sociální realitě prostřednictvím zkušeností jiných lidí.

   

   Zdravý rozum (common sence) je zobecněním běžné nesystematické zkušenosti každodenního života.
   Jeho kvalita v sociální oblasti odvisí zejména od úrovně sociální inteligence (SQ) jedince a
   obecné lidské zkušenosti (moudrosti) předávané socializací. Nelze pominout i emoční
   inteligenci (EQ).

   

   Sociální inteligence je schopnost orientovat se v mezilidských vztazích a sociálních
   situacích, rozumět jim, žít s lidmi, působit na ně a nasměrovat je tam, kam chceme. Je
   geneticky disponována, ale nerozvine se bez jejího průběžného rozvíjení (tréninku) v procesu
   sociálního učení.

   

   Úspěšnost zdravého rozumu (úsudku) při řešení konkrétního sociálního problému závisí zejména
   na složitosti tohoto problému a úrovni sociálních kompetencích řešitele. Právní problémy
   bývají současně i problémy sociálními a mají sociální konsekvence.

   

   Sociologické poznání umožňuje porozumět sociálnímu dění a sociálním jevům kolem nás. Americký
   sociolog Peter Berger ve své práci „Pozvání do sociologie“ (česky Praha 1991) říká, že
   sociologie umožňuje “vidět skrz”, “vidět za scénu”, “prohlédnout hru”, apod., neboť “věci
   nejsou tím, čím se zdají”.

   

   Sociologie tak zprostředkovává schopnost „myslet sociologicky“, jak nazval svoji práci
   sociologický klasik Zygmunt Baumann (česky Praha 2004). Sociologie umožňuje chápat sociální
   život v souvislostech, činí nás vnímavější k věcem, které jsme dosud neviděli, porozumět lidem
   a dění kolem nás. Právníkům pak zprostředkovává určitý nadhled nad pouze normativním viděním
   světa, k němuž mají právníci tendenci.

   

   Lidská sociabilita jako antropogenezí daná vlastnost neznamená obecnou schopnost člověka
   spolehlivě se orientovat v mezilidských vztazích a sociálních situacích. Sociologie má v této
   situaci napomoci zprostředkovávat sociální kompetence pro jednání s lidmi a řešení sociálních
   (právních) situací.

   

   

   Sociologie jako věda  a sociologie práva

   Sociologie je teoreticko empirickou vědní disciplínou, která plní zejména poznávací
   (diagnostickou) a praktickou (expertní) funkci. Je zároveň vědou předpokládající odborný a
   kvalifikovaný přístup, má-li poskytovat spolehlivé informace.

   

   Sociologie práva představuje zaměření sociologie na právní oblast. Je jednou z obecných
   právních disciplín, která má právníkovi napomoci osvojit si vedle normativního i sociologický
   způsob myšlení.

   

   Sociologii  jako  vědu založil francouzský sociolog Auguste Comte (1798-1857), který v roce
   1839 poprvé užil termínu sociologie.

   

   Sociologie práva se formuje na přelomu 19. a 20. století jako reakce:

   ·      na právní pozitivismus v Evropě, zakladateli jsou zejména:

   Eugen Ehrlich (1862-1922), který v “Základech sociologie práva” (1913) užívá pojmu „živé
   právo”;

   Emanuel Chalupný (1879-1958), napsal monografii “Sociologie a filosofie práva a mravnosti”
   (1929);

   ·      na potřeby právní praxe ve Spojených státech - zakladatel americké sociologie práva
   Roscoe Pound (1870-1964) rozlišil právo v akci (law in action) a právo v knihách (law in
   books).

   

   Vymezení sociologie práva

   Výstižně ji vymezil již Max Weber jako vědu empiricky analyzující vztah práva a společnosti.

   

   Současní autoři vymezují sociologii práva zejména jako vědu studující fakticitu práva,
   sociální skutečnost práva nebo sociální život práva.