Evropské (hospodářské) společenství dostalo při svém vzniku do vínku nesnadný úkol podporovat harmonický rozvoj hospodářských činností členských států, jejich nepřetržitý a vyvážený růst, vyšší stabilitu, rychlejší zvyšování životní úrovně a užší kontakty mezi nimi. Cesta k prosperitě a intenzivní spolupráci členských států měla vést přes postupné odstraňování rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států a společný trh. Ten měl být vytvořen v průběhu 12letého přechodného období, a to prostřednictvím:
Společný trh se podařilo dokončit již před koncem původně předpokládané doby. V podstatě tak došlo ke vzniku prostoru, v němž byl do značné míry umožněn pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Evropské (hospodářské) společenství tímto krokem překonalo naprostou většinu jiných integračních projektů, neboť ty se vesměs vyčerpaly vytvořením prosté zóny volného obchodu (tedy spokojily se s bodem č. 1 shora uvedeného přehledu), případně celní unie (zahrnující kromě bodu 1 též bod 2 shora uvedeného přehledu).
Ambiciosní projekt společného trhu narazil na meze svých možností v 70. letech, tedy takřka po 20 letech existence. Hospodářský růst členských států Evropského (hospodářského) společenství z řady důvodů, a to jak vnějších (ropné šoky), tak i vnitřních (technické, fyzické a fiskální překážky), nenaplňoval očekávání. Politická vůle ke změně však přišla až v 80. letech, kdy Komise spustila projekt, jehož cílem bylo identifikovat slabá místa fungování společného trhu. Od jejich odstranění si politické elity slibovaly urychlení hospodářského růstu. Výsledkem snah Komise byla Bílá kniha o dotvoření vnitřního trhu a na jejím základě přijatý Jednotný evropský akt (1986). V tomto reformním dokumentu byl mimo jiné zakotven cíl vytvořit tzv. vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Podobnost se záměrem vytvořit společný trh není náhodná, jsou zde však i odlišnosti, kdy tou nejzřetelnější je právě jednoznačné zakotvení vůle odstranit vnitřní hranice.
Rozdíl oproti stavu před Jednotným evropským aktem spočívá v tom, že na základě jím provedené reformy dostalo Evropské (hospodářské) společenství k dispozici mocný nástroj. Staly se jím harmonizační předpisy přijímané Radou, na návrh Komise, a ve spolupráci s Evropským parlamentem, a to hlasováním kvalifikovanou většinou v Radě, což zefektivnilo a zrychlilo legislativní proces. Výsledkem byla rozsáhlá harmonizace právních a správních předpisů členských států v podstatě ve všech oblastech týkajících se oběhu zboží, osob služeb a kapitálu.
Je sice nemožné přesně stanovit předěly a hranice mezi jednotlivými stupni hospodářské integrace, přesto lze s jistou mírou nepřesnosti konstatovat, že se vnitřní trh stal realitou v roce 1993. Nutno podotknout, že základní odlišnost mezi společným trhem a vnitřním trhem nespočívá ani tak v rozsahu liberalizace hospodářství členských států, jako spíš v její kvalitě a intenzitě. Volnému pohybu zboží, osob či služeb v rámci vnitřního trhu již nebrání překážky v podobě kontrol na státních hranicích, či rozdílné národní standardy ochrany spotřebitele, životního prostředí, bezpečnosti zdraví atp. Harmonizace se dotkla i fiskální oblasti, zejména v oblasti daní nepřímých.
Na přelomu 80. a 90. let přijatá opatření harmonizovala řadu právních a správních předpisů členských států. Již zmiňované technické, fyzické a právní překážky pohybu čtyřech základních svobod byly těmito opatřeními do značné míry či dokonce zcela odstraněny. Některé problémy ale vyřešit nebylo možné. S ohledem na jejich charakter nelze očekávat, že by v nejbližší době mohly být odstraněny. Právo totiž není schopno v relativně krátkém časovém horizontu překonat rozdíly utvářené po staletí. Překážkou plného (ideálního) oběhu zboží, služeb i osob tak zůstávají jazykové či kulturní rozdíly. Zdá se, že těmito přirozenými odlišnostmi mezi členskými státy není výrazněji poznamenána jen tzv. čtvrtá svoboda – volný pohyb kapitálu. Je to překvapivější o to víc, že až do 90. let tato svoboda byla liberalizací dotčena nejméně.
Ještě užší formou spolupráce mezi státy než je jednotný vnitřní trh, je hospodářská a měnová unie. Hospodářskou a měnovou unii musíme odlišovat od prosté měnové unie na straně jedné (zahrnuje výhradně společnou měnu), a od hospodářské unie na straně druhé (předpokládá úzkou spolupráci v oblasti hospodářských politik bez jednotné měny). Příkladem měnové unie je např. Organizace východokaribských států používající východo-karibský dolar (East Caribbean dollar), příkladem fungující hospodářské unie je BeNeLux. Hospodářská a měnová unie je naproti tomu založena a vychází z jednotného vnitřního trhu. Integrace je ale navíc prohloubena existencí společné měny a jednotné měnové politiky. Představuje dosud nejvyšší stupeň dosažené integrace v rámci ES/EU. Neúčastní se jí ale v plné míře všechny členské státy ES/EU. Společnou měnu používá v současné době (k 1.3.2008) pouze 15 států (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko a Španělsko). Zbylé státy ES/EU společnou měnu buď odmítají (např. Velká Británie, Dánsko, Švédsko), nebo o její přijetí více či méně úspěšně usilují (např. Slovensko, Estonsko, Litva, Lotyšsko).
Shrnutí:
Evropské společenství prošlo v průběhu své existence dlouhým vývojem. Jeho průběh lze pro didaktické účely rozdělit do několika etap. Po zobecnění jsou tyto etapy označovány jako stupně ekonomické integrace.
Zóna s preferenčním zacházením – vazby mezi státy na této úrovni jsou nízké a zpravidla postrádají pevný integrační rámec. Zpravidla se jedná o situace, kdy ekonomicky rozvinuté státy umožní příznivější zacházení s výrobky států silně zaostalých a usnadní jim tak přístup na svůj trh. Příklad: Aktivity ES vůči zemím ACP.
Zóna volného obchodu – prostor, kde jsou odbourány vnitřní překážky oběhu zboží. Příklad: ESVO, CEFTA, NAFTA atp.
Celní unie – po odstranění vnitřních překážek členské státy celní unie přijímají též společnou úpravu obchodu navenek, tedy vůči třetím státům. Příklad: EHS (od roku 1968), ČR a SR po rozpadu federace, MERCOSUR.
Společný trh – Kromě zajištění oběhu zboží uvnitř celní unie a společné obchodní politiky navenek je v rámci společného trhu umožněn též pohyb ekonomicky aktivních osob (podnikatelů a pracovníků), služeb a v omezené míře též kapitálu. Příklad: EHS (od roku 1986 do roku 1993).
Jednotný vnitřní trh – je charakteristický dalším uvolněním překážek oběhu čtyřech základních svobod. Je označován jako prostor, ve kterém je prostřednictvím odbourání fyzických, technických a fiskálních překážek umožněn oběh zboží, osob, služeb a kapitálu v podstatě bez výraznějších omezení. Zároveň je zajištěna ochrana hospodářské soutěže, regulováno poskytování veřejných podpor a otevřeny veřejné zakázky i subjektům z jiných členských států. Základní zásadou prostupující celým jednotným vnitřním trhem je zásada zákazu diskriminace na základě původu nebo státní příslušnosti, jejímž adresátem jsou státy i jednotlivci. Příklad: ES (od roku 1993).
Hospodářská a měnová unie – úprava jednotného vnitřního trhu je doplněna o společnou měnu a jednotnou měnovou politiku. Příklad: Eurozóna (od 1.1.1999)
Úplná hospodářská unie – vrcholný stupeň ekonomické integrace (pokračovat lze dále v rovině politické). Charakterizován je v podstatě jednotnou (centrální) hospodářskou politikou, kdy státy mají buď marginální, nebo dokonce žádný vliv na chod hospodářství. Zatím neexistuje žádná mezinárodní organizace, která by v integraci dosáhla až tohoto stupně. Příkladem úplné hospodářské unie s malou rolí dílčího státu a silnou úlohou federace mohou být Spojené státy americké v období po válce Severu proti Jihu.