Výlučná vs. nevýlučná pravomoc

V důsledku nahrazení národního státu Evropským společenstvím ve společné obchodní politice vznikla situace, kdy:

Vymezení výlučných a nevýlučných pravomocí je poměrně problematickou otázkou. Smlouva ES v tomto směru není příliš návodná. Otázka vztahu ES a členského státu a výlučnosti pravomocí byla řešena Evropským soudním dvorem v posudku 1/94. Vyvstala v průběhu jednání o založení Světové obchodní organizace. Evropská komise dne 6. dubna 1994, tedy několik dní před předpokládaným datem podpisu Dohody o WTO v Marrakeši, podala Evropskému soudnímu dvoru žádost o posudek ve věci možnosti a rozsahu participace ES a členských státech na Dohodě o zřízení WTO a souvisejících mnohostranných smlouvách.

V uvedeném posudku Komise položila mimo jiné následující otázky:

Evropský soudní dvůr zaujal následující právní názor, které si pro zjednodušení rozdělíme do tři skupin. V první skupině budeme sledovat výlučnost pravomocí Evropského společenství v oblasti obchodu se zbožím, ve druhé službami a ve třetí obchodním aspektům práv duševního vlastnictví.

Úprava obchodu se zbožím na mezinárodní úrovni není vnitřně jednotná. Ostatně, i Smlouva ES rozlišuje při regulaci jednotného vnitřního trhu mezi obecným zbožím a zemědělskými produkty, jež jsou regulovány v samostatné části Smlouvy ES a obecným pravidlům podléhají jen tehdy, pokud zvláštní část nestanoví jinak. Regulace mezinárodního obchodu se zbožím (s přihlédnutím k právu WTO) se proto dále člení dle předmětu obchodu na:

Pro posouzení otázky výlučnosti pravomocí ale shora uvedené členění nemá valný význam. Evropské společenství má ve všech těchto oblastech výlučnou pravomoc a je oprávněno uzavírat mezinárodní smlouvy, jejichž předmětem je regulace dovozu a vývozu zboží.  Nahrazuje tak plně členské státy ES/EU.

Stejně jako zboží, i služby představují z pohledu Smlouvy ES problematickou kategorii v tom smyslu, že se právní úprava jejich poskytování v rámci jednotného vnitřního trhu (vnitřní obchod z pohledu ES)  štěpí na dva celky – obecnou regulaci obchodu službami a zvláštní úpravu dopravních služeb. Při posouzení výlučností pravomocí ES je dále důležité zkoumat i přistup ke službě jako takové. Kupř. Smlouva ES vymezuje služby odlišně od GATS. V konečném důsledku to znamená, že GATS reguluje jako služby i takové činnosti, které jsou právem ES upraveny odlišným institutem (svoboda usazování). To je nutné zohlednit. Regulace mezinárodního obchodu se službami (s přihlédnutím k právu WTO) se proto dále člení dle předmětu obchodu na:

Při posuzování výlučnosti pravomocí Evropského společenství v oblasti obchodu službami tedy Evropský soudní dvůr vyšel ze systematiky Smlouvy ES. Přeshraniční dodávka služby (např. elektronicky přes Internet) je analogická dodávce zboží. Také totiž nevyžaduje pohyb osobního faktoru – příjemce či dodavatele služby.  Jako taková spadá, analogicky jako již zmíněná dodávka zboží, do výlučné pravomoci Evropského společenství se všemi důsledky s tím spojenými.

Naproti tomu spotřeba v zahraničí, komerční přítomnost a přítomnost fyzických osob jsou úzce spojeny s osobním faktorem a k realizaci vyžadují, aby hranici mezi státy překročila nejen služba ale i alespoň jeden z dvojice dodavatel – příjemce. V právu ES je problematika překračování hranic osobami upravena samostatnými ustanoveními. Nespadají pod společnou obchodní politiku, a proto Evropské společenství nemá v těchto oblastech výlučnou pravomoc. Navíc, regulaci svobody usazování (což je z pohledu práva WTO v podstatě také jen poskytování služby) a volného pohybu služeb spojeného s pohybem osob příslušníků některého z členských států Evropského společenství lze upravit komunitární právem v zásadě nezávisle na regulaci výkonu analogických aktivit na jednotném vnitřním trhu státními příslušníky třetích států. Pravomoc v této oblasti je tedy sdílená a je vykonávána jak členskými státy, tak Evropským společenstvím, a to jak při regulaci vnitřního obchodu, tak i vnějšího.

Z pohledu práva ES je nutné samostatně posoudit dopravní služby. Ve Smlouvě ES jsou upraveny v hlavě IV, tedy odlišně od úpravy společné obchodní politiky. Ustanovení společné obchodní politiky o uzavírání mezinárodních smluv proto na tuto oblast mezinárodního obchodu nedopadají. To v konečném důsledku znamená, že Evropská společenství sice mohou uzavírat mezinárodní smlouvy k regulaci dopravních služeb (vyplývá to ostatně z již zmiňovaného posudku 1/76), jejich pravomoc ale není výlučná, jako je tomu v případě společné obchodní politiky.

V oblasti práva mezinárodního obchodu nelze vnímat právo duševního vlastnictví izolovaně. Předměty, kterým svědčí ochrana právem duševního vlastnictví, mohou nabývat podoby zboží či služby. Z tohoto důvodu jsou předpisy týkající se práv k duševnímu vlastnictví úzce spjaty s obchodem zbožím a službami, na které se uplatňují.

Při regulaci jednotného vnitřního trhu má Evropské společenství pouze limitované pravomoci v oblasti práv duševního vlastnictví. Je sice oprávněno přijímat harmonizační předpisy, avšak pouze za účelem odstraňování překážek pohybu uvnitř Evropského společenství, a tím přispět k vyváření a fungování jednotného vnitřního trhu. Doposud přijaté předpisy k harmonizaci práv duševního vlastnictví v členských státech zatím nepokrývají tuto oblast v celé šíři, ale stále zůstává řada otázek upravena výhradně vnitrostátním právem. Členské státy tedy mají relativně široký prostor pro vlastní regulaci práv duševního vlastnictví. Tento nedostatek pravomocí na straně vnitřního obchodu ES musí být reflektován i v oblasti obchodu vnějšího.

Vazba mezi duševním vlastnictvím a obchodem se zbožím se projevuje např. tím, že práva k duševnímu vlastnictví umožňují jejich majitelům, aby zabránili třetím osobám v uskutečňování určitých činností. Majitel takového práva tak má pravomoc zakázat používání ochranné známky, výrobu produktu, kopii modelu, reprodukci knihy, desky nebo videokazety. To vše může mít účinky na obchod což je ostatně smysl existence práv k duševnímu vlastnictví. Problém spočívá v tom, že se práva k duševnímu vlastnictví v zásadě netýkají jen mezinárodního obchodu, ale úplně stejně, možná rozsahem i více, vnitřního obchodu. Nejsou-li dosud nastíněné práva majitele práv duševního vlastnictví harmonizovány právem ES pro vnitřní obchod, pak není dán ani důvod, aby byly upraveny výlučně Evropským společenstvím pro obchod vnější.

Ze shora uvedeného vyplývá, že do oblasti společné obchodní politiky a tím i do výlučných pravomocí Evropského společenství mohou spadat pouze ty dohody (nebo jejich části), které se bezprostředně týkají problematiky upravené komunitární právem. Jedná se především o právní úpravu opatření prováděných celními orgány na hranicích při přechodu zboží chráněného nebo nesoucího práva duševního vlastnictví. Spadá sem například regulace propouštění padělaného zboží do volného oběhu na jednotném vnitřním trhu.

V oblasti mezinárodního obchodu členské státy přenesly výkon některých pravomocí na Evropské společenství. To proto začalo plnit jejich funkce se všemi důsledky s tím spojenými. Evropské společenství má pravomoc vyjednávat a uzavírat mezinárodní obchodní smlouvy či dokonce zakládat a být členem mezinárodních organizací. Přenos pravomocí ale nebyl úplný a týká se pouze některých oblastí mezinárodního obchodu. Zde má Evropské společenství výlučné postavení a role státu je nepatrná. Hovoříme proto, že zde disponuje výlučnými pravomocemi. Konkrétně má Evropské společenství výluční pravomoci v oblasti regulace mezinárodního obchodu s:

V ostatních oblastech je pravomoc Evropského společenství nevýlučná a jako taková může být i nadále vykonávána členskými státy. Hovoříme o tzv. sdílených pravomocích. Členské státy tedy svou roli aktéra mezinárodního obchodu dosud zcela neztratily. Do oblastí sdílených pravomocí spadají především: