Dokazování v civilním procesu
(§ 120 - § 136 OSŘ)


n Dokazování je procesním právem (též
nnormy EU, mezinárodní úmluvy apod.)
nupravený postup, jehož prostřednictvím
nsoud zjišťuje skutečnosti významné pro
nrozhodnutí.

n Na rozsah dokazování a užití důkazních
nprostředků mají vliv :
n
npoučovací povinnost soudu (v průběhu celého řízení),
npříprava jednání,
npřípravné jednání,
nkoncentrace řízení.

n Klíčové pojmy
n
n V důkazním řízení se na základě tvrzení stran a
ndůkazních návrhů
n
nzjišťují relevantní skutečnosti (fakta, okolnosti),
na provádí se jejich hodnocení  (průběžné, závěrem).
n
n Nutno odlišit od právního posouzení zjištěných
nskutečností.

n Důkazní řízení, resp. důkazní část řízení
nmá tyto fáze :
n
nnavrhování důkazů,
nobstarávání důkazů,
nprovádění důkazů,
nhodnocení důkazů.
n
n Lze také přidat fázi – procesní úkon –
nrozhodování o důkazech (který důkaz bude
nprováděn, který nikoli a proč).

n V důkazním řízení se uplatňuje z procesních
nzásad především zásada projednací.
nDůkazní iniciativu mají zásadně strany. Její
nprotiklad, zásada vyšetřovací, má své místo
n
nv tzv. nesporných řízeních, jakož i jiných věcech zákonem vyjmenovaných (§ 120 odst. 2 OSŘ),
nshledá-li soud provedení některého důkazu sám za potřebné a vyplývá-li tato možnost z obsahu spisu
(§ 120 odst. 3 OSŘ).

n
n
n
n Některé důkazy je soud povinen provést
nna základě výslovného příkazu zákona (§
n187 odst. 3 OSŘ).

n
n
n Dalšími procesními zásadami, které se
nuplatňují v důkazním řízení, jsou zásady
npřímosti a ústnosti. Dokazování se provádí
njen při jednání. Může je též provést
ndožádaný soud.

n Výluky z dokazování
n
nnotoriety,
nprávní předpisy (nikoli však cizí právo, problém – komunitární předpisy a judikatura evropských
soudů),
nskutečnosti, pro něž platí povinnost mlčenlivosti,
nskutečnosti, jež není třeba dokazovat, protože rozhodné skutečnosti (skutkový stav) již byly
zjištěny; jde tedy o skutečnosti irelevantní,
nnepřípustné (neúčinné) důkazy (R 39/99).

n Důkazní prostředky
n
njsou zákonem stanovené způsoby (formy), kterými se provádějí konkrétní důkazy a tak zjišťují
rozhodné skutečnosti. Výčet důkazních prostředků je uveden v § 125 OSŘ. Tento výčet je otevřený –
lze provést i důkazy takovými prostředky, které nejsou v OSŘ uvedeny (audiovizuální záznam).
n
n Následují výslovně upravené důkazní prostředky:

n Výslech svědka (§ 126)
n
n Osoba předvolaná svědčit má povinnost
nvypovídat. Odmítnout výpověď může jen,
njestliže by způsobila nebezpečí trestního
nstíhání sobě nebo osobám blízkým. O
ndůvodnosti odepření výpovědi rozhoduje
nsoud.

n Průběh výslechu svědka
n
nzjištění totožnosti, osobních údajů, okolností s vlivem na věrohodnost svědka,
npoučení svědka o jeho právech a povinnostech (včetně trestních následků křivé výpovědi),
nvylíčení relevantních skutečností (předmět výslechu); výslech řídí předseda senátu, po něm kladou
otázky zástupci stran, případně účastníci,
nzakázány jsou otázky
n- nesouvisející s předmětem výslechu,
n- sugestivní,
n- kapciózní (klamavé).

nZnalecký posudek (§ 127)
n
n Užívá se, je-li třeba „posoudit“ rozhodné
nskutečnosti za pomoci odborných znalostí.
nPosudek někdy směšuje skutkové a právní
naspekty (posudek o ceně nemovitosti). Soud
nv zásadě nehodnotí znalcovy závěry po
nvěcné stránce, ale hodnotí jejich
nkonzistentnost a postup, jak k nim znalec
ndospěl.

n Znalecký posudek je zásadně ústní, ale
nv soudní praxi většinou písemný – podle
notázek položených soudem v usnesení o
nustanovení znalce. Jestliže má soud
npochybnosti o závěrech znalce, ustanoví
nznalce revizního (eventuálně znalecký
nústav).

n Účastníci i jiné osoby jsou povinny –
nv rámci respektování svých práv –
nposkytnout znalci potřebnou součinnost.
nV jednodušších situacích může stačit
nodborné vyjádření znalce. Znalecký
nposudek předložený procesní stranou
nse považuje jen za listinný důkaz!

nZprávy a vyjádření orgánů, fyzických i
nprávnických osob (§ 128)
n
n Stanoví se povinnost je podat („každý“);
npřípustnost jejich odmítnutí je vázána na
nstejné podmínky jako u svědka (též na
npřípadnou povinnost mlčenlivosti).

nDůkaz listinou (§ 129)
n
n Provádí se jejím přečtením nebo sdělením
nobsahu. Neobstará-li si listinu soud sám,
nmůže uložit její předložení účastníku nebo
njiné osobě (ediční povinnost). Při hodnocení
nlistiny se rozeznává její pravost a
nsprávnost jejího obsahu.

nOhledání (§ 130)
n
n Soud jím získává bezprostřední
npoznatky o určitých skutečnostech.
n
nDůkaz se provádí
nohledáním předmětu při jednání,
nohledáním místa.

nVýslech účastníka (§ 131)
n
n Jde jen o podpůrný důkazní prostředek. Je
nvázán na tyto podmínky:
ndokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak,
núčastník se svým výslechem souhlasí (s výjimkami ve věcech, v nichž je přípustná iniciativa soudu
- § 120 odst. 2 OSŘ – a ve věcech statusových).
n
n Účastník nemůže být trestněprávně postižen za
nnepravdivou výpověď.

nHodnocení důkazů (§ 132)
n
n Je myšlenkový proces soudce, při němž
nse dospívá k definitivním důkazním
nzjištěním. Tak by měla být zjištěna
nobjektivní (materiální) pravda. Důkazy
nse hodnotí jednotlivě i ve vzájemné
nsouvislosti. Výsledky hodnocení důkazů
njsou vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí.

n Soudce by měl být přesvědčen o
nsprávnosti svého hodnocení. Nestačí
npřevažující pravděpodobnost důkazních
nzjištění, příznačná pro důkazní úpravy
nv jiných zemích.
n
n Častá je však „praktická jistota“ o určité
nskutečnosti, kterou má soudce za prokázánu.

nDůkazní břemeno
n
n Napomáhá hodnocení důkazů.
n
n V subjektivní podobě se projevuje břemenem
ntvrdit fakta a navrhovat k jejich prokázání důkazy (§
n101 odst. 1 OSŘ).
n
n V objektivní podobě nastupuje, jestliže
nskutkový stav věci zůstal neobjasněn (non
nliquet). Pak to má za následek neúspěch ve sporu
npro tu stranu, která neunesla důkazní břemeno.

nTeorie o důkazním břemeni
n
nNese je ten, kdo tvrdí skutečnost, jež má být prokázána.
nNese je ten, v jehož zájmu se určitá skutečnost prokazuje.
nNese je zásadně žalobce.
n
n V řadě případů lze dovodit z hmotného práva,
nkoho tíží důkazní břemeno. Někdy je to řečeno
nvýslovně (§ 420 odst. 3 OZ).

nProstředky usnadňující dokazování (§ 133
-§ 136 OSŘ)
-
nVyvratitelná domněnka ohledně určité skutečnosti („má se za to“), připouštějící důkaz opaku (např.
domněnka diskriminace).
n
nDomněnka autentičnosti a pravdivosti obsahu veřejné listiny (větší důkazní síla proti soukromé
listině).

nVázanost soudu úředním rozhodnutím o spáchaném deliktu (vyjma blokového řízení); z jiných úředních
rozhodnutí soud jen vychází; nebylo-li rozhodnuto, může to soud posoudit sám (prejudiciální
otázka).
n
nLze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, nastupuje
úvaha soudu.
n
n Možné užití všech těchto prostředků nezbavuje
nstrany ani soud povinnosti mít důkazní iniciativu.