Jana Dudová



}význam jednotlivých determinant zdraví na celkové zdravotní politice zpracovávané Ministerstvem
zdravotnictví ČR
}„očekávaná délka života“ (střední délka života, resp. naděje na „dožití“)
}Vazba environmentálních vlivů na očekávanou délku života je v České republice sledována a zkoumána
Ministerstvem životního prostředí ČR a promítá se mimo jiné i do Situační zprávy ke strategii
udržitelného rozvoje ČR publikované tímto ministerstvem.

}podnět a návod k vlastnímu řešení otázek péče o zdraví, k vlastním cestám, jak dosáhnout 21 cílů
společného evropského programu ke zlepšení zdravotního stavu národů a regionu. V programu je
konstatováno, že Česká republika nepatří mezi země s kritickou úrovní zdravotního stavu
obyvatelstva, není však bez problémů a přes znatelný pokrok dosud nedosáhla parametrů zdraví
v nejvyspělejších demokratických průmyslových státech.

}Čl. 6 – právo na život
}Čl. 31 – právo na ochranu zdraví
}Čl. 35 – právo na příznivé životní podmínky
}Čl. 7 – právo na nedotknutelnost osoby a ochranu jejího soukromí
}Čl. 28 – právo na uspokojivé pracovní podmínky
}Čl. 11 – výkon vlastnického práva
}Čl. 41 – normativní zakotvení na úrovni zákona
}

}Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu byl zaměřen na hygienu vnitřního prostředí (umělého,
resp. urbanizovaného), jakož i na hygienu životního prostředí ve vztahu k jednotlivým složkám
životního prostředí. K výraznému zúžení předmětu jeho úpravy došlo přijetím zákona č. 258/2000 Sb.,
o ochraně veřejného zdraví. Původní zákon o péči o zdraví lidu sice zůstal v platnosti, ale ve
značně pozměněné podobě a je ve své podstatě zaměřen na podmínky poskytování zdravotní péče a na
zdravotnické právo.

}Organizační zabezpečení
}Ochrana vybraných dílčích veřejných zájmů
}Požadavky na ochranu zdraví při vybraných činnostech
}Sankční aparát
}vymahatelnost

}Princip nejvyšší ochrany a trvale udržitelného rozvoje
}Princip předběžné opatrnosti
}Princip prevence
}Princip informovanosti a účasti veřejnosti
}Princip únosného zatížení
}

}§ 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí: životním prostředím se rozumí „vše, co vytváří
přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho
složkami jsou zejména ovzduší, organismy, ekosystémy a energie“. Z uvedeného vymezení však mohou
vyplývat pochybnosti, zda za součást životního prostředí je považováno pouze „přírodní“ prostředí
nebo i prostředí „umělé“, tj. vytvořené člověkem.
}

}zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu pojem nevymezuje, v intencích tohoto zákona lze
k součástem zdravých životních podmínek zahrnout i společnost, resp. společenské vztahy, které
člověka spojují s ostatními lidmi a zprostředkovávají jeho vztah k okolnímu hmotnému světu.
}Jedná se nejen o životní prostředí v užším smyslu (přirozené podmínky k zajištění existence
organismů), ale i prostředí uměle vytvořené člověkem, kdy je mnohdy otázkou, zda se ještě
o „přirozené prostředí“ bude či nebude jednat (např. v případě využití biotechnologií, atomové
energie, ionizujícího i neionizujícího záření apod.).

}§ 2 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví: veřejným zdravím se rozumí „
zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Tento zdravotní stav je určován souhrnem přírodních
a pracovních podmínek a způsobem života“.

}ochrana zdraví je chápána jako originální subjektivní právo veřejné, které (pokud není zákonem
stanoveno jinak) nepřechází na právní zástupce a náleží pouze oprávněnému subjektu. Z výše
uvedeného lze dovodit, že se jedná o právo „hraniční“ s výrazným přesahem převažující veřejnoprávní
roviny do roviny práva soukromého.
}

}normativní systém, kterým stát regulačně působí na společnost za účelem uspořádání společenských
vztahů směřujících k ochraně veřejného zdraví a tím i k zajištění reprodukce a rozvoje společnosti
a zachování samé podstaty lidského bytí.
}soubor právních norem a institutů regulujících společenské vztahy související s ochranou
a reprodukcí zdravých životních podmínek a člověka.

}výkon státní moci: řada subjektů, a to jak na ústřední úrovni, tak i na úrovni místní. Na ústřední
úrovni se v rámci své působnosti dle zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (kompetenční zákon),
jakož i  speciálních právních předpisů, podílejí v oblasti ochrany veřejného zdraví kromě
Ministerstva zdravotnictví ČR zejména Ministerstvo životního prostředí ČR, Ministerstvo zemědělství
ČR, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, Ministerstvo dopravy ČR a okrajově i Ministerstva obrany
a vnitra ČR. Působnost ministerstev je tak stanovena nejen rámcově kompetenčním zákonem, ale
i v řadě dalších zákonů hmotněprávní povahy.
}

}Ministerstvo zdravotnictví společně s krajskými hygienickými stanicemi a Ministerstvy obrany
a vnitra tvoří soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví
}

} 80 odst. 1 ZOVZ:
}Řídí a kontroluje výkon státní správy a odpovídá za tvorbu a uskutečňování národní politiky na
úseku ochrany veřejného zdraví. V rámci této koncepční činnosti mimo jiné sestavuje celorepublikové
programy ochrany a podpory veřejného zdraví, zajišťuje mezinárodní spolupráci a mimořádná opatření
při epidemii a opatření k ochraně zdraví fyzických osob. Koordinuje činnost a spolupráci s jinými
státními a nestátními orgány a organizacemi, včetně registrovaných občanských sdružení, jakož i se
sociálními partnery v oblastech souvisejících s výkonem státní správy na úseku ochrany veřejného
zdraví.
}Přijímá opatření na základě a v mezích přímo použitelných předpisů EU.
}V Ministerstvu zdravotnictví ČR je zřízena funkce hlavního hygienika, který ve věcech ochrany
veřejného zdraví vystupuje jako orgán Ministerstva zdravotnictví. Dále je v Ministerstvu zřízen
Inspektorát lázní a zřídel.
}
}
}

}správní úřady ve stanovených správních obvodech, sídlech a územních pracovištích. Náleží jim
vydávání rozhodnutí, osvědčení a plnění dalších úkolů státní správy v ochraně veřejného zdraví
včetně zdravotního dozoru v tzv. „zbytkové působnosti“, pokud není příslušné Ministerstvo
zdravotnictví.
} státní zdravotní dozor nad dodržováním zákazů a plnění dalších povinností stanovených přímo
použitelnými právními předpisy EU, ZOVZ a zvláštními právními předpisy k ochraně veřejného zdraví
včetně ochrany zdraví před riziky plynoucími z fyzikálních, chemických a biologických faktorů
pracovních podmínek, z nepříznivých mikroklimatických podmínek a z fyzické a duševní zátěže
člověka. Jedná se o věcně specializovaný správní dozor zaměřený na určitý úsek ochrany veřejného
zájmu (z. č. 552/1991 Sb., o státní kontrole)
}KHS, která působí ve správním obvodu hlavního města Prahy, se označuje jako Hygienická stanice
hlavního města Prahy.
}
} §§ 88 – 90 ZOVZ: orgány ochrany veřejného zdraví a zaměstnanci hygienických stanic jsou povinni
zachovávat mlčenlivost o údajích vztahujících se k fyzickým osobám a obchodním tajemstvím (s
výjimkami dle ustanovení § 89 ZOVZ). Za odebrané kontrolní vzorky (kromě vody a písku) výrobků
zaplatí kontrolované osobě finanční částku ve výši ceny, za kterou kontrolovaná osoba výrobek běžně
na trhu prodává nebo za kterou výrobek pořídila.

}Hluk, vibrace
}Neionizující záření a ionizující záření
}Chemické látky
}Hygienické aspekty vody, půdy, ovzduší …..
}Havárie a epidemie
}
}Stanovené rizikové faktory ve vazbě na
}
}Výrobky
}Potraviny
}Léky
}Služby
}
}

}Přípustnou míru znečišťování životního prostředí určují mezní hodnoty stanovené zvláštními
předpisy. Tyto hodnoty se stanoví v souladu s dosaženým stavem poznání tak, aby nebylo ohrožováno
zdraví lidí a aby nebyly ohrožovány další živé organismy a ostatní složky životního prostředí.
Mezní hodnoty by měly být stanoveny s přihlédnutím k možnému kumulativnímu působení nebo
spolupůsobení znečišťujících látek a činností (srov. § 12 zákona o životním prostředí).
}
}

}ZOVZ pojem „hodnocení zdravotních rizik“ vymezuje jako posouzení míry závažnosti zátěže populace
vystavené rizikovým faktorům životních a pracovních podmínek a způsobu života (srov. ustanovení § 2
odst. 3 ZOVZ).
}
}Při hodnocení rizika by měly být brány v úvahu všechny potenciální škodlivé účinky
}
}Pojem hodnocení zdravotních rizik lze porovnat s pojmem rozumně dosažitelná míra. Pojem rozumně
dosažitelná míra je definován ve speciálních ustanoveních ZOVZ (majícími tudíž přednost před
ustanoveními obecnými). Shodná podstata obou pojmů tkví v preventivním posouzení zátěže z prostředí
na zdraví člověka. Rozumně dosažitelnou míru lze v obecné rovině vyjádřit jako poměr mezi náklady
na opatření k ochraně zdraví člověka na straně jedné a jejich přínosem ke snížení zdraví škodlivé
zátěže na straně druhé (např. v rámci stanovení hygienických limitů hluku). Srov. např. ustanovení
§ 31 ZOVZ.
}
}

}
}
}HIA „Health Impact Assesment“
}Integrovaná prevence znečištění a nejlepší dostupné techniky
}Územní plánování a navazující řízení
} RIA „Regulatory Impact Assesment“ (připomínky k legislativním návrhům)

}Veřejnoprávní a soukromoprávní ochrana spotřebitele
}Potravinové právo
}Zdravotní nezávadnost potravinového řetězce
}Udržitelná výroba a spotřeba
}
}

}Kvalita zdravotní péče
}Pojem pacient
}Právo na informace
}Informovaný souhlas
}Právo na volbu lékaře (zařízení) a léčebného postupu
}Léky a alternativní přístup
}Právo post mortem