2
Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Autoři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Otroctví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Bílé maso / Sex Slaves. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Bílý král, červený kaučuk, černá smrt / White King, Red Rubber, Black Death. . . . . . . . . . . . . . . 19
Ochrana před genocidou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Mrtví jsou naživu / The Dead Are Alive – Eyewitness in Rwanda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Pláč z hrobu / A Cry from the Grave . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Sedm světel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
Čečenská ukolébavka / Chechen Lullaby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
Dětští vojáci / Child Soldiers . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
Proč zabili své sousedy? / Why Did They Kill Their Neighbors? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
Znásilnění jako válečný zločin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Kongo: Hluboké ticho / The Greatest Silence: Rape in the Congo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Případ Pinochet / The Pinochet Case. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Specialista / The Specialist . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Zúčtování / The Reckoning . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Taxi na temnou stranu / Taxi to the Dark Side. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
3 Dějiny, film a lidská práva
Obsah
Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
Kauza Uherské Hradiště . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
Masakr na Švédských šancích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
Příběhy z Jodoku / Yodok stories . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
Severní Korea, jeden den života / North Korea, A Day in the Life. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
Barmský VJ / Burma VJ – Reporting from a Closed Country . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
Charta 77 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
Lekce běloruštiny / A Lesson of Belorussian . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
Totální popření / Total Denial . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Rovnost a diskriminace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Bílý teror / White Terror. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Nenávistné pozdravy z Ruska / From Russia with Hate . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
Běž za Louisou / Go to Louisa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
Choropampa – cena zlata / Choropampa, The Price of Gold . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
Otec, syn a svatý Torum / Father, Son and The Holy Torum. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
Migrace a právo azylu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
Historická a lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
Barcelona, nebo smrt / Barcelona or Die. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
Pevnost / The Fortress . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
Svoboda médií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
Historická část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
Lidskoprávní část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
Filmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
Občan Berlusconi / Citizen Berlusconi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
Obraz nepřítele / Enemy Image. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
Proklaté karikatury / Bloody Cartoons . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
4Dějiny, film a lidská práva
Vážení příznivci a vážené příznivkyně dokumentárního filmu a tematiky
lidských práv,
skripta, která se vám právě dostávají do rukou nebo na která se díváte na vašich počítačových obrazovkách, jsou
jedním z dílčích výsledků projektu Dějiny, film a lidská práva, který od září roku 2009 organizuje společnost
Člověk v tísni. Jsme rádi, že po roce úspěšného fungování tohoto projektu, jehož cílem je začlenit dokumentární
filmy do výuky na českých vysokých školách, vznikl tento materiál shrnující výsledky naší dosavadní práce.
Věříme, že v něm objevíte mnoho zajímavých informací, ať už studujete, učíte, nebo se prostě zajímáte
o problematiku lidských práv a o dokumentární film.
Společnost Člověk v tísni se vedle projektů humanitární pomoci, rozvojových projektů a programů terénní sociální
práce velmi důrazně zaměřuje na podporu dodržování lidských práv ve světě a na multikulturní, lidskoprávně
osvětové a vzdělávací projekty. Každoročně pořádá Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech
Jeden svět, který se za třináct let své existence stal největším festivalem svého druhu v Evropě. Projekt Dějiny, film
a lidská práva koresponduje s dlouhodobou snahou festivalu Jeden svět informovat o univerzálním konceptu
lidských práv, a ještě důrazněji o různých formách jeho porušování. Právě mnohaletá zkušenost s dokumentárními
filmy a také mnohaletá spolupráce se základními a středními školami nás přivedla k myšlence, že je nejvyšší čas
předat naše zkušenosti také studujícím a vyučujícím na vysokých školách, aby i tam mohli na vlastní kůži, během
svých seminářů, vyzkoušet vzdělávací potenciál dokumentárních filmů a reflektovat tím problematiku porušování
lidských práv také skrze historickou perspektivu.
Naší ambicí je přispět ke zkvalitnění výuky na akademické půdě v České republice a doufáme, že k domu
napomohou tato skripta a dokumentární filmy, které skrze projekt Dějiny, film a lidská práva dáváme k dispozici.
Skripta jsou rozdělena na dvanáct základních témat. Ke každému z nich jsme vybrali určitý počet dokumentárních
filmů, které každé téma svým vlastním způsobem zpracovávají v duchu jednosvětové tradice, v níž je důležitý nejen
obsah filmu, ale i forma sdělení. Jedná se o studijní materiál, který pohlíží na problematiku každého tématu ze
dvou perspektiv – dějinné a lidskoprávní. Společně s vybranými filmy, které dáváme k širokému využití v rámci
vysokoškolské výuky, chceme složit dohromady pestrou mozaiku, která má hodně odstínů, ale pokud od ní
odstoupíme, vystoupí z ní její základní myšlenka, a sice snaha dobrat se co nejpoctivějšího a nejpravdivějšího
pohledu na skutečnost.
Věříme, že skrze vzdělávání, předávání informací a zkušeností je možné dosáhnout změny. Změny sice pomalé
a v krátkém časovém horizontu nepostřehnutelné, v dlouhodobé perspektivě ovšem rozeznatelné. V tomto případě
chceme, aby se dokumentární film stal plnohodnotným studijním materiálem a napomohl kvalitnějšímu
reflektování lidskoprávních a historických témat na českých vysokých školách. V započaté práci chceme
pokračovat a projekt dále vyvíjet a obohacovat. Budeme rádi, když se s námi podělíte o vaše připomínky a názory,
kterými se budeme moci inspirovat. Veškeré aktuální informace včetně těchto skript ke stažení, ukázek z filmů,
reportáží z vysokoškolských seminářů a dalších informací najdete na webových stránkách
http://www.dejinyfilmalidskaprava.cz.
Závěrem bych chtěla poděkovat za celý náš tým nadaci Stiftung EVZ za to, že se rozhodla náš projekt finančně
podpořit. Bez její pomoci by projekt Dějiny, film a lidská práva nemohl vzniknout.
Děkuji všem za pozornost a přeji mnoho pěkných hodin s filmy a lidskoprávně historickými texty.
5 Dějiny, film a lidská práva
Úvod
Hana Kulhánková
ředitelka festivalu
dokumentárních filmů
o lidských právech
Jeden svět
6Dějiny, film a lidská práva
PhDr. Jan Cebepřednáší na Fakultě sociálních věd UK, kde dokončuje postgraduální studium v oboru
mediální studia. Zaměřuje se především na dějiny českých médií v období 1939–1948 a na oblast propagandy
v médiích. Na tato témata publikoval v řadě sborníků a odborných časopisech. Autorsky se též podílel na výstavě
Zlaté časy médií, která proběhla v Národním muzeu v Praze v letech 2005–2006.
Mgr. Blanka Čechová, MSt.,vystudovala právo na Univerzitě Karlově a tvůrčí psaní na Oxfordské
univerzitě. V letech 2005–2006 působila jako právnička u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku,
následně jako členka mise OBSE v Kosovu. V současné době se věnuje psaní a vlastnímu vzdělávacímu projektu
na Balkáně. Je autorkou řady odborných i publicistických textů; jako spoluautorka se podílela mj. na publikacích
Rovnost a diskriminace (C.H. Beck, 2007) a Komunistické právo – kapitoly z dějin bezpráví (Mezinárodní
politologický ústav MU, 2009).
Mgr. Tereza Hendlováje magistrou v programu Genderová studia na FHS UK. Absolvovala studijní
pobyty na nizozemské University of Maastricht (program Globalizace a diverzita) a novozélandské University of
Otago (v programu Bioetika). Dále absolvovala kratší studijní pobyty v Indii (V. V. Giri National Labour Insititute)
a Palestině (An-Najah University). V současné době je doktorandkou v programu Bioetika na 1. lékařské fakultě
UK a zabývá se zkoumáním etických aspektů genderové selekce z nelékařských důvodů. Ispiraci čerpá zejména
z feministických, postkoloniálních a queer teorií. V rámci doktorského studia absolvovala stáž v Hastings Center
ve státě New York, nezávislém výzkumném institutu bioetiky. Vedle studia pracuje jako PR manažerka pro queer
filmový festival Mezipatra a také koordinovala pofilmové debaty na 13. ročníku festivalu Jeden svět.
Mgr. Sylva Holubovávystudovala Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd UK. Problematice
rozvojových zemí se věnovala již po dobu studia, profesionálně pak od roku 2005 ve společnosti Člověk v tísni, kde
pracovala v oddělení humanitární a rozvojové pomoci jako koordinátorka informačních aktivit. Podílela se mj. na
vytvoření informačního portálu Rozvojovka.cz či na mezinárodním projektu Stop dětské práci informujícím
o situaci pracujících dětí v rozvojovém světě.
Mgr. Ondřej Klípavystudoval slavistiku (se spec. polština) a etnologii na FF UK a mezinárodní
teritoriální studia na IMS FSV UK, od roku 2005 je tamtéž doktorandem. V současné době působí jako vedoucí
sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny na Úřadu vlády ČR a jako pedagog na Vyšší sociálně
-pedagogické a teologické škole Jabok. Zabývá se problematikou etnických menšin, multikulturní integrace
a nacionalismu, zvláště v regionu středovýchodní Evropy.
Mgr. Jiří Kopalvystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1999 působil jako
dobrovolník a posléze jako člen v Ekologickém právním servisu. V roce 2002 inicioval založení Ligy lidských práv,
byl jejím prvním předsedou a členem do konce roku 2009. Vedle toho vykonával funkci zastupujícího generálního
tajemníka pro Evropu a střední Asii v Mezinárodní federaci lidských práv (FIDH) se sídlem v Paříži (červenec
2007 – duben 2010). V současnosti podniká.
PhDr. Michal Kopeček, PhD.,v současné době působí jako vedoucí Oddělení pro dějiny
demokratické transformace po roce 1989 v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Přednáší také v Ústavu českých
dějin FF UK. Mezi hlavní oblasti jeho odborného zájmu patří moderní intelektuální dějiny a nacionalismus ve
střední a východní Evropě, dějiny komunismu a demokratické transformace, historie a teorie historiografie.
Je autorem řady publikací, mimo jiné monografie Hledání ztraceného smyslu revoluce. Zrod a počátky
marxistického revizionismu ve střední Evropě 1953–1960, je editorem kolektivní práce Past in the Making.
Historical Revisionism in Central Europe after 1989 a jedním z redaktorů sborníků Bolševismus, komunismus
a radikální socialismus v Československu I–V či Kapitol z dějin české demokracie po roce 1989.
7 Dějiny, film a lidská práva
Autoři
Mgr. Markéta Křížová, PhD.,vystudovala etnologii a historii na FF UK, působí jako docentka ve
Středisku iberoamerických studií FF UK. Zabývá se problematikou indiánských kultur Nového světa
a koloniálními dějinami Ameriky, především vztahy původních obyvatel a Evropanů a také dopady setkání
s americkou realitou na evropské vnímání sebe sama. Vydala odborné monografie Ideální město v divočině (2007)
a The Strength and Sinews of This Western World… (2008); popularizační knihy Aztékové (2005), Inkové (2006),
Haiti (2009) a Dominikánská republika (2010). Připravuje knihu o moderním otroctví.
Mgr. Pavel Uhl, PhD.,advokát a politolog působící v Praze. Vedle svého zaměstnání v advokátní
kanceláři dlouhodobě spolupracuje se společností Člověk v tísni. V letech 2004–2009 působil jako pozorovatel
prezidentských či parlamentních voleb na Ukrajině, v Bělorusku, Gruzii a Moldavsku v rámci mise OBSE. Ve své
vědeckovýzkumné práci se zabývá veřejným právem, lidskými právy, mezinárodními vztahy, geopolitikou. Svůj
zájem zaměřuje na oblast střední Asie. Má za sebou bohatou publikační činnost, a to jak v odborných sbornících,
tak v časopisech.
Mgr. Filip Tesařvystudoval etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v současné době studuje
postgraduálně politologii na Západočeské univerzitě. Od roku 1990 se zabývá nacionalismem, konflikty
a postkomunistickou transformací na Balkáně, dějinami Balkánu a etnickými konflikty obecně. Prováděl řadu
terénních výzkumů zejména v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. V minulosti působil i jako novinář, spolupracovník
společnosti Člověk v tísni a pracovník Ministerstva zahraničí ČR.
Doc. PhDr. Václav Veber,historik. Kmenové pracoviště: Ústav historických věd, Filozofická fakulta,
Univerzita Pardubice. Zabývá se nejnovějšími dějinami, speciálně dějinami Ruska a Sovětského svazu (poslední
tituly: Komunistický experiment v Rusku 1917–1991 aneb Malé dějiny SSSR, Set out, Praha 2001; Leninova vláda –
Rusko 1917–1924, Triton, Praha 2003, Stalinovo impérium – Rusko 1924–1953, Triton, Praha 2003; je
spoluautorem Dějin Ruska, NLN, Praha 2010), dějinami Evropské unie (Dějiny sjednocené Evropy, NLN, Praha
2009) a nejnovějšími dějinami ČSR (Osudové únorové dny 1948, NLN, Praha 2008), publikuje v časopisech
Slovanský přehled a Paměť a dějiny.
PhDr. Kateřina Werkman, MRes.,je absolventkou oboru mezinárodní vztahy na Fakultě
sociálních věd Univerzity Karlovy a oboru válečná studia na King’s College v Londýně. V současné době je externí
doktorandkou na katedře mezinárodních vztahů FSV UK. Ve své dizertační práci zkoumá úlohu tradičních
institucí a mechanismů řešení konfliktu v procesu usmíření a obnovy válkou zničených komunit v Sieře Leone.
Dlouhodobě se věnuje především problematice ozbrojených konfliktů a postkonfliktních společností
v subsaharské Africe.
8Dějiny, film a lidská práva
Otroctví v moderní době
Otroctví – dědičné zbavení lidského jedince všech práv i možnosti rozhodovat o sobě samém – je fenomén starý
jako lidstvo samo. Někteří antropologové pro ně používají výraz „sociální smrt“. Otrok má formálně postavení
věci, kterou je možné prodat či zlikvidovat. Není chráněn zákony, není způsobilý k právním úkonům.
Na práci otroků stálo antické Řecko a Řím. V evropském středověku ustoupilo do pozadí, právně ale nebylo nikdy
popřeno a také křesťanská církev je přijímala jako součást bohem daného řádu. Přetrvalo především ve
Středomoří, v oblastech bojů křesťanů s muslimy, a revitalizovalo se v době zámořské expanze evropských států
(15.–19. století).
Když Portugalci kolonizovali ostrovy v Atlantiku – Madeiru, Kapverdy a São Tomé –, zjistili, že jsou velmi vhodné
pro pěstování cukrové třtiny. Práce na třtinových plantážích byla ale fyzicky velmi náročná, proto byli třeba otroci.
Ale v době končící reconquisty, tedy znovudobývání Iberského poloostrova z rukou muslimů, možností pro
získávání otroků na evropském kontinentu ubývalo. Proto Portugalci obrátili pozornost k subsaharské Africe. Zde
bylo otroctví běžné a černí otroci se objevovali ve Středomoří již v antice. Portugalci brzy zjistili, že podnikat
vlastní nájezdy na pobřežní osady je méně efektivní než napojit se na stávající obchodní systémy.
Portugalští obchodníci dodávali černé otroky mimo jiné do Španělska. Odsud se instituce otroctví i její využití při
pěstování cukrové třtiny a později dalších plodin na plantážích přeneslo do Ameriky. Španělé sice na karibských
ostrovech i ve Střední Americe experimentovali také se zotročováním místních obyvatel, rychlý úbytek domorodců
v důsledku epidemií evropských chorob je ale donutil využívat výhradně černé Afričany.
Zpracování tropických plodin dovážených z Ameriky podněcovalo technologickou inovaci a kvantitativní nárůst
tovární výroby na starém kontinentu. Stejně rychlý byl i rozvoj peněžního podnikání, úvěrového a pojišťovacího
hospodaření, lodní dopravy, reklamy atd.; tím spíše, že většinu plantážní produkce představovalo v zásadě
„nepotřebné“ zboží – pochutiny, dodávající i spotřebitelům z nižších tříd zdání luxusu. Ztělesněním nového stylu
podnikání, úzce svázaného s koloniální expanzí, se stal tzv. trojúhelníkový obchod. V Africe se za evropské zboží –
kovové předměty, bavlněné a vlněné látky, střelné zbraně, alkohol – nakupovali otroci pro americké plantáže;
odsud se lodě naplněné koloniálními surovinami vracely do Evropy, aby předaly své zboží stále početnějším
zástupům průmyslových dělníků.
Moderní otroctví bylo vůči svým obětem stejně brutální a dehumanizující jako otroctví antické, v jednom klíčovém
aspektu se však od něj lišilo. Nevzniklo jako reakce na aktuální nedostatek pracovních sil ani nebylo výsledkem
dlouhodobého válečného stavu. Stalo se nástrojem a zároveň podněcovatelem expanze, prostředkem k rozšiřování
moci a vlivu evropských metropolí na úkor zbytku světa – a vlastně i na úkor vlastního obyvatelstva. Rozvoj
konzumerizmu totiž činil z obyvatel nově budovaných industriálních center poslušné nástroje v procesu
transformace evropského hospodářství.
Revitalizace otroctví sehrála významnou roli také v procesu formování společné „evropské“ identity, jenž se
v období raného novověku rozvíjel paralelně s procesem formování identit národních. Můžeme diskutovat o tom,
zda výrazně rasový charakter amerického otroctví způsobila náhodná shoda okolností (dostupnost otroků v Africe,
úbytek amerických indiánů), nebo zda byl důsledkem negativního pohledu na Afriku, hluboce zakořeněného
v evropské tradici. Již ve středověku se objevuje argument zdůvodňující otroctví černochů buď Kainovým
prokletím, nebo prokletím Kenaana, Noemova vnuka (poté, co se praotec Noe v opilosti zneuctil a dostalo se mu
posměchu nejmladšího syna Cháma, totiž uvalil kletbu na jeho potomky, Gn 9, 20–25).
Kenaanovo prokletí naopak nebylo vztahováno na americké domorodce. Naopak, již v první polovině 16. století se
v iberském prostředí zformovala početná skupina odpůrců otroctví indiánů (známou postavou byl dominikán
Bartolomé de Las Casas). Historikové dlouho debatují o důvodech odlišného zacházení se zámořskými „divochy“.
Hlavním důvodem patrně bylo to, že plošné zotročování domorodců by ohrozilo bezpečnost a stabilitu amerických
kolonií. Zato v Africe se ambice Evropanů až do konce 18. století omezovaly na pobřeží a lokální důsledky
9 Otroctví – Historická část
Otroctví
Historická část
Doc. Markéta Křížová,
Ph.D.
zotročování nepoškozovaly jejich zájmy. Indiáni byli navíc novým a nezvyklým prvkem morálních úvah evropských
teologů a právníků. Počínaje Kolumbovými dopisy jim byla přisouzena role protagonistů ideální společnosti na
počátku věků. Zato Afrika a její černí obyvatelé nikdy nezmizeli z povědomí Evropanů, byli důvěrně známými
„cizinci“; oproti tomu byla Afrika v očích evropských komentátorů jednoznačně ztotožňována s islámem.
A konečně také fyzická odlišnost černochů od Evropanů byla jednoznačná. To ostatně ukazuje i výraz, kterým byli
v různých jazycích označováni: negro, noir. Ve středověku se mnohé negativní stereotypy vázaly na černou barvu
(peklo, ďábel, špína, hřích). Na druhé straně v křesťanské tradici existovaly také pozitivní obrazy černochů –
tmavé pleti byl jeden z biblických tří králů, stejně jako sv. Maur nebo „černá královna“ Belakane v rytířském
románu o Parcivalovi. Negativní konotace tedy nebyly automatické; je ale logické, že zahájení masivního obchodu
s otroky během 16. století posílilo záporný obraz černého Afričana v evropském diskurzu.
Úměrně s degradací černocha posilovalo vědomí sounáležitosti „bělochů“ bez ohledu na jazyk, víru nebo
národnost. Koncept „rasy“, tak jak se vytvořil během novověku v reakci na postupné prozkoumávání zámořských
území, předpokládal zásadní rozdíly mezi jednotlivými větvemi lidského rodu. Paralelně se v Evropě formoval
i koncept „svobody“ politické i náboženské, svobody jedince ve smyslu volnosti pohybu, práva prodávat svou
pracovní sílu, práva na život i na osobní štěstí. Tento unikátní produkt evropské modernizace se ovšem stal
korporativním privilegiem „bílé“ rasy.
10Otroctví – Historická část
Berlin, I. Many Thousands
Gone: The First Two Centuries
of Slavery in North America.
Cambridge / London: 1998.
Finley, M. I. Ancient Slavery
and Modern Ideology. New
York: 1980.
Foner, L., Genovese E. (eds.).
Slavery in the New World: A
Reader in Comparative History.
Englewood Cliffs: 1969.
Mintz, S. W. Sweetness and
Power: The Place of Sugar in
Modern History. New York:
1985.
Patterson, O. Slavery and
Social Death: A Comparative
Study. Cambridge, Mass. /
London: 1982.
Cena pro Afriku
Jakou cenu za prosperitu a sebevědomí Evropy zaplatila Afrika? Okamžitým důsledkem obchodu s otroky bylo
masivní vylidňování některých oblastí. Jeho rozsah ovšem vzhledem k nedostatku pramenů nelze přesně určit.
Zjišťovat, kolik osob bylo dopraveno na americké území, můžeme vzhledem k tomu, že se v jednotlivých
přístavech vedla podrobná evidence tohoto „zboží“ podléhajícího dani. Zůstane ale otázkou, kolik lidí zahynulo
během nájezdů afrických otrokářů na osady, cestou k pobřeží a během plavby přes Atlantický oceán (neboť zde
úmrtnost kolísala mezi 10 a 50 %). Jen během 16.–18. století bylo přes Atlantický oceán převezeno nejméně deset
milionů černochů. Ztráty na území Afriky musely být nejméně dvojnásobné. Vzhledem k tomu, že v 15. století žilo
v subsaharské Africe kolem 100 milionů lidí, znamenalo to zásadní úbytek, k němuž navíc musíme připočítat
hluboké hospodářské a sociální změny podnícené hospodářstvím založeným na obchodu s lidmi.
Toto si uvědomovali už kritikové otrokářství na počátku 19. století (abolicionisté). Jejich následovníci dodnes
prohlašují otrokářství za jediný nebo za zcela dominantní důvod problémů v Africe moderní doby. Naproti tomu
antiabolicionistická propaganda argumentovala, že k masivnímu zotročování docházelo v Africe ještě před
příchodem Evropanů v důsledku mezietnických sporů a válek. Zastánci tohoto směru zdůrazňují aktivní roli
afrických překupníků v obchodě s otroky a jsou přesvědčeni, že Afrika celkově ze svého začlenění do atlantického
systému profitovala. Pravda je, že s narůstajícím zájmem Evropanů o černé pracovníky vznikaly u západního
i východního pobřeží Afriky predátorské státy, které cíleně vedly války s vnitrozemskými etniky s výlučným cílem
získat zajatce, případně docházelo k „chování“ otroků za účelem prodeje ve zvláštních „chovných stanicích“.
Na druhé straně byl obchod s otroky jen jednou stránkou komplikovaného zapojení Afriky do světového systému.
V 16.–19. století se v Africe rozšířila znalost pěstování nových plodin importovaných z Ameriky, především
kukuřice a manioku. Existují demografické modely, které tvrdí, že se díky těmto novým potravinám – jejichž
znalost byla nepřímým důsledkem otrokářství – více než vyrovnaly ztráty způsobené obchodem s otroky. Jedním
dechem autoři těchto modelů dodávají, že jejich snahou samozřejmě není bagatelizovat utrpení jedinců, kteří se
dostali do otroctví. Mimo to se sice Afričané do obchodu s lidmi zapojovali více či méně dobrovolně a zejména
zpočátku si zachovávali poměrně široký manévrovací prostor; v dlouhodobé perspektivě se ale dostávali do
závislosti na evropských překupnících a na jejich zboží. Proto také znamenalo překotné ukončení obchodu
s otroky na počátku 19. století pro mnohá africká společenství obrovský šok a vedlo k dlouhodobé politické,
společenské a hospodářské destabilizaci celého regionu.
11 Otroctví – Historická část
Doc. Markéta Křížová,
Ph.D.
Curtin, Philip. Economic
Change in Precolonial Africa:
Senegambia in the Era of the
Slave Trade. Madison: 1975.
Manning, Patrick. Slavery and
African Life: Occidental,
Oriental, and African Slave
Trades. Cambridge / New
York: 1990.
Boje za zrušení obchodu s otroky a otroctví
Před rokem 1750 panovala v Evropě představa, že koloniální otroctví je základnou pokroku, prosperity mateřské
země a že otrokům samotným otevírá cestu k „civilizaci“. Nicméně brzy se objevily i názory opačné: otroctví nejen
narušuje přirozená práva Afričanů a odporuje „slušnosti“, ale také poškozuje zájmy samotných majitelů otroků.
Již od 16. století duchovní všech vyznání odsuzovali otroctví jako nelidské a neslučitelné s křesťanskou morálkou.
V roce 1681 byli v Havaně zatčeni dva kapucíni za to, že veřejně kázali proti otroctví a hrozili neudělením svátosti
rozhřešení otrokářům. Roku 1758 výroční setkání kvakerů ve Filadelfii vyhlásilo, že žádný křesťan nemůže vlastnit
otroka, aniž ohrožuje svou spásu, a v roce 1761 londýnští kvakeři vyloučili ze svého středu všechny, kdo odmítli
propustit své otroky. Ideál osmnáctého století, tak jak jej představovaly náboženské a filozofické spisy, v sobě
zahrnoval soucit s lidským utrpením. Pravý muž si měl uvědomovat, že rozum a národní zájem nemohou být
rozvíjeny na úkor neštěstí bližního. V roce 1760 navíc skotský právník George Wallace vyjádřil názor, že lidské
bytosti nemohou být předmětem obchodu. „Proto žádný z těchto nešťastníků, nazývaných otroky (…) nikdy
neztratil svou svobodu; nemohl ji ztratit, jeho vládce s ní nemůže disponovat. Prodej byl ipso jure neplatný… Jakmile
vstoupí na území, jehož soudci nezapomněli na svou lidskost, je jejich povinností připomenout si, že i on je mužem,
a prohlásit jej za svobodného.“ Tato pasáž byla později převzata editory francouzské Encyklopedie.
Svou roli hrálo i poznávání a kolonizace Afriky. V roce 1796 Mungo Park během cesty podél řeky Niger jako první
Evropan vůbec putoval s karavanou otroků a barvitě popsal utrpení zajatců. Mimo to otroctví nebylo zcela
kompatibilní s osvícenskou představou člověka nadaného svobodnou vůlí (jakkoli se zde uplatňovaly i názory
odvozené od antických stoiků o „svobodě vzít si život“ a „pravé vnitřní svobodě“). Zároveň ale osvícenská věda
převzala a posilovala představu o intelektuální a fyzické nedostatečnosti černé rasy a hlásala nutnost jejího
podrobení intelektuálně schopnějším Evropanům. Jednoznačný nebyl ani postoj církví. V bibli bylo možné nalézt
argumenty pro otroctví i proti němu. Křesťanská teologie ještě v 18. a 19. století rozlišovala duchovní rovnost
pánů a otroků před Kristem a světskou podřízenost. Posilování křesťanského svědomí a intelektuální rozvoj by
tedy samy o sobě jistě nestačily podnítit tak zásadní proměnu evropské společnosti.
Lze předpokládat, že zrušení obchodu s otroky a později i otroctví v atlantickém prostoru úzce souviselo
s rozvojem industriálního kapitalismu – tedy s transformací, k níž významně přispělo samo koloniální otroctví.
Obchod s otroky ztělesňoval monopol charakterizující první fázi koloniální expanze a stával se obtížným v situaci
dozrávajícího kapitalismu, „kapitalismu volné soutěže“. Už v 18. století tvrdili liberální ekonomové (na prvním
místě Adam Smith), že otrok je ze své podstaty nákladnou a neefektivní pracovní silou, neboť sám není motivován
k aktivitě a pán musí zajišťovat jeho potřeby. Jak pokračovala zámořská expanze a kolonizace dalších regionů, bylo
možné získávat stejné produkty (cukr, bavlnu, indigo) levněji než v Americe, která ale měla u metropolitních
odběratelů přednostní práva zajištěna monopolem.
Historik Eric Williams proto dospěl k přesvědčení, že abolicionistické hnutí na počátku 19. století přímo
financovali a organizovali britští průmyslníci, usilující o expanzi do Indie. Pokusili se zničit plantážníky v Karibiku
tím, že je zbavili pracovní síly. Ať už dáme za pravdu Williamsovi, nebo jeho četným kritikům, musíme zároveň
připomenout, že abolicionistické hnutí ztělesňovalo i další zásadní přelom, jímž na prahu novověku prošla
evropská společnost. Bylo první široce založenou veřejnou kampaní opírající se o tisk a petice zasílané
zákonodárcům. Otroctví se často stávalo jen zastřešujícím tématem pro debatu nad zcela odlišnými problémy
(jedním z nich bylo i hnutí za politická práva žen). Samozřejmě jen těžko rozhodneme, zda byl některý z těchto
faktorů klíčový. V každém případě dal jejich souběh nakonec vzniknout všeobecnému přesvědčení, že otroctví je
neproduktivní, nebezpečnou a nemorální institucí. Na dominantním hospodářském, politickém i kulturním
postavení Evropanů v amerických koloniích a ve zbytku světa se ale nic nezměnilo. Bariéry v podobě rasových
předsudků přetrvaly i poté, co bylo otroctví zrušeno. Jsou dodnes jedním z nejvýznamnějších dědictví – nebo spíše
břemen – doby zámořských objevů a kolonizace.
12Otroctví – Historická část
Doc. Markéta Křížová,
Ph.D.
Drescher, S. Capitalism and
Anti-Slavery: British
Mobilization in Comparative
Perspective. London: 1986.
Williams, E. Capitalism and
Slavery. London: 1944.
Tábory nucených prací v moderní době
Tzv. ,,moderní otroctví“, se kterým se jak evropská, tak současná světová civilizace setkala ve 20. století, je
otroctví, které vyprodukoval totalitní teroristický stát. Postupně, z důvodů rasových nebo třídních, zavíral některé
své občany do vězeňských zařízení a koncentračních táborů, které sloužily nejen k likvidaci protivníků režimu, ale
i k jejich využívání jako nejlevnější pracovní síly. Učinil je zcela bezprávnými osobami, vydanými na milost
a nemilost svým trýznitelům. I když byl teroristický totalitarismus v některých zemích svého působení již
odsouzen, stále ještě existují státy a režimy, které tento typ otroctví praktikují.
Označování obětí nucených prací za „otroky“ zároveň není zcela přesné v tom smyslu, že ačkoli práce zde byla
velmi těžká a vězni ztráceli většinu lidských práv, jejich status nebyl dědičný a přísně vzato ani doživotní. Do
vnímání sovětských gulagů či nacistických koncentračních táborů jako „otroctví“ se tak spíše promítá odmítavý
postoj evropské společnosti moderní doby k omezování osobní svobody a jednoznačně negativní vnímání slova
„otrok“ (antiteze všeho, co charakterizuje moderního, svobodného člověka) ustavená v době osvícenství.
Více viz text doc. PhDr. Václava Vebera, CSc., Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory.
Otázkové okruhy:
• Lze se s dědictvím otroctví zcela vyrovnat? Odsoudit je z moderních pozic je snadné, ale jak se vyrovnat se
skutečností, že v době, kdy bylo praktikováno, plně odpovídalo dobovým morálním a právním kritériím?
• Africké společnosti dnes hlasitě odsuzují otroctví jako produkt evropské kolonizace. Jak se ale vypořádat
se skutečností, že to byli Afričané, kdo dodával černé otroky evropským překupníkům? A kdo má dnes
nárok na odškodnění – jakákoli osoba černé pleti, obyvatelé afrických zemí, potomek černého otroka ve
Washingtonu a St. Louis bez ohledu na své současné společenské postavení?
• V čem spočívá hlavní význam boje proti otroctví v první polovině 19. století?
13 Otroctví – Historická část
Doc. PhDr. Václav Veber,
CSc.
14Otroctví – Historická část
Dětská práce a otroctví
Celosvětově pracuje 218 milionů dětí, což představuje každé sedmé dítě na světě (údaj Mezinárodní organizace
práce, 2006). Polovině z nich není ještě 12 let a třem čtvrtinám ani 15 let. Tyto děti zanedbávají školní docházku
nebo nechodí do školy vůbec (což je asi 72 milionů dětí). 69 % dětí pracuje v zemědělství, 22 % ve službách (prodej
zboží, práce v restauracích) a 9 % v průmyslu (těžba, tovární výroba). Za dětskou práci lze považovat i běžnou
situaci, kdy dívky celodenně pečují o své mladší sourozence místo toho, aby chodily do školy. Dívky jsou často také
posílány do majetnějších rodin na práci v domácnosti. V situaci, kdy je dětská práce považována společností za
normální jev, ji i děti berou jako normální, a pracují tedy většinou dobrovolně. V jiných případech za děti rozhodli
rodiče či příbuzní. V nejhorších případech se děti stávají oběťmi obchodu s lidmi.
K zamyšlení:
• V jakých zemích je podle vás dětská práce nejvíce rozšířena? Zná mezinárodní právo účinné postihy pro
případ, že některá země soustavně a rozsáhle porušuje práva dětí?
• Jakým způsobem lze zjistit, jestli společnost, která vyrobila oděv, který nosíme, nebo potraviny, které
konzumujeme, nevyužívá v některé fázi výrobního řetězce dětskou nebo otrockou práci?
Několik věcných poznámek: Otroctví, dětská práce a mezinárodní právo
Dětská práce zahrnuje všechny formy práce, které jsou vykonávány dětmi mladšími 18 let (nebo 17 let podle
zákonodárství dané země) a které jsou škodlivé pro jejich psychické i fyzické zdraví a vývoj a brání jim ve školní
docházce bez ohledu na to, zda dítě za tuto práci dostává mzdu. Dětský fond OSN (UNICEF) k této definici
dodává ještě počet hodin, kterou tato práce trvá v závislosti na věku dítěte a typu práce – např. pro děti do 11 let je
to 1 hodina práce za mzdu týdně či 28 hodin týdně práce v domácnosti.
Dětská práce a chudoba jsou spojené nádoby. Práce dětí negativně ovlivňuje celkovou zaměstnanost dospělých,
mzdy a pracovní podmínky – děti totiž dostávají za svou práci daleko nižší mzdu, než kolik by dostával dospělý
pracující. Další souvislosti dětské práce a chudoby jsou patrné ze schématu na následující straně.
Za dětskou práci naopak nelze považovat, pomáhá-li dítě po škole na poli či v domácnosti a tato práce nenarušuje
jeho psychické a fyzické zdraví a vývoj.
Úmluva o nejnižším věku pro vstup do zaměstnání (Minimum Age Convention) byla přijata členy Mezinárodní
organizace práce v roce 1973. Úmluva zavazuje signatářské země k „provádění vnitrostátní politiky, která zajistí
účinné odstranění dětské práce a postupné zvyšování nejnižšího věku pro vstup do zaměstnání či výkon práce na
úroveň slučitelnou s co nejplnějším tělesným a duševním rozvojem mladistvých“. Česká republika úmluvu ratifikovala
k 26. 4. 2007. Mezinárodní úmluva o zákazu a opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce byla přijata
v rámci Mezinárodní organizace práce v roce 1999. Úmluvu ratifikovalo již 163 zemí světa, včetně České
republiky, pro niž Úmluva vstoupila v platnost 19. 6. 2002. Úmluva OSN o právech dítěte platí od roku 1990.
Přiznává dítěti právo na ochranu před hospodářským vykořisťováním a před vykonáváním jakékoli práce, která
může být pro něho nebezpečná nebo bránit jeho vzdělávání nebo která by škodila zdraví dítěte nebo jeho
tělesnému, duševnímu, duchovnímu, mravnímu či sociálnímu rozvoji (čl. 32). Konečně Rozvojové cíle tisíciletí
(Millenium Development Goals – MDGs), přijaté v roce 2000 všemi členskými státy OSN na tzv. Summitu
tisíciletí, jsou závazky ke snižování globálního rozšíření chudoby, hladu a dalších rozvojových cílů. Cílem číslo dvě
je zajistit základní vzdělání pro všechny chlapce a dívky na světě do roku 2015. Toho je možné dosáhnout pouze
tehdy, bude-li odstraněna dětská práce.
15 Otroctví – Lidskoprávní část
Otroctví
Lidskoprávní část
Mgr. Sylva Holubová
Otroctví je dnes prakticky ve všech zemích světa zakázané a stíhá jej i mezinárodní právo. Leckde na světě ale
přetrvává otroctví do současnosti. V africkém Nigeru se podle odhadů rodí až 8 procent obyvatel do rodin, které
jsou ve vlastnictví jiného klanu či kmenu. Jedná se převážně o černošské rodiny sloužící pod arabskými pány.
Otroctví přetrvává i v Mauritánii, Mali a Súdánu.
Obchod s lidmi – novodobé otroctví. Podle odhadů mezinárodních organizací je na celém světě ročně
obchodováno minimálně 2,45 milionu osob. Jsou drženy pomocí psychického či fyzického nátlaku a nuceny
k práci, kterou by dobrovolně nevykonávaly, a v podmínkách, které by pro ně byly za běžných okolností
nepřijatelné. Za práci často nedostávají žádnou nebo jen velmi nízkou mzdu či musejí pracovat dlouhé hodiny bez
možnosti odpočinku.
Obchodníci s lidmi nejčastěji zneužívají ženy a děti k poskytování sexuálních služeb. Obchodování s lidmi má také
další formy, např. zneužívání a nucení lidí k práci v zemědělství, továrním průmyslu, k žebrání, k práci
v domácnostech či obchodování se ženami za účelem sňatku. O obchodování s lidmi se často mluví jako
o novodobém otroctví, a to proto, že jsou porušována základní lidská práva obchodované osoby; ta se nemůže
svobodně pohybovat a rozhodovat sama o sobě.
Nedůstojné pracovní podmínky. Otrockým podmínkám se dnes mnohdy blíží pracovní podmínky v továrnách (tzv.
sweatshopech) v některých asijských zemích. Zaměstnanci továren nemají de facto jinou volbu než tyto podmínky
přijmout, neboť nemají jinou možnost výdělku. I když jsou svobodní, jsou závislí na libovůli svých zaměstnavatelů.
Úmluva o otroctví byla sjednána v roce 1926 v rámci Společnosti národů. Státy, které se staly smluvními stranami
této úmluvy, se zavázaly zabraňovat obchodu s otroky, potlačovat ho a usilovat o postupné a co nejrychlejší úplné
potlačení otroctví ve všech jeho podobách. Všeobecná deklarace lidských práv pak v článku 4 stanoví, že nikdo
nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví, a zakazuje všechny formy otroctví a obchodu s otroky.
16Otroctví – Lidskoprávní část
Koloběh chudoba – nedostatek vzdělání – dětská práce
Otázkové okruhy:
Některé mezinárodní organizace se zaměřují primárně na odstranění nejhorších forem dětské práce, a tak práci
např. na rodinných farmách či v domácnosti, i na úkor školní docházky, de facto tolerují. Je to podle vás dobrý
způsob řešení této problematiky?
Jako řešení problému nucené a dětské práce v továrnách se nabízí bojkot takto vyrobených produktů. Sami
zaměstnanci se ale často staví proti. Jaké jsou podle vás jejich argumenty? Myslíte si, že bojkot může být řešením?
Některé obchodní společnosti podporují „earn-and-learn“ programy, ve kterých kloubí práci a školu – dopoledne
mladí lidé od 15 let pracují a odpoledne se vzdělávají. Může takové schéma podle vás fungovat? Jaká může mít rizika?
K diskusi:
1) Zamyslete se nad následujícími situacemi z hlediska etiky a práva:
• Čtrnáctileté dítě – sirotek – pracuje tři dny v týdnu v továrně na výrobu koberců. Zbývající čtyři dny chodí
do školy a ze mzdy živí dva mladší sourozence.
• Desetiletý romský chlapec je hudební talent, hraje na housle a zpívá. Chodí řádně do školy. Jeho rodiče ho
zároveň nutí vystupovat v rámci každodenního krátkého pouličního představení spolu se skupinou
dospělých hudebníků. Vydělané peníze zajišťují obživu pro celou rodinu.
• Trojice dětí od šesti do jedenácti let, která žije v pěstounské péči na periferii velkého evropského města,
plní pokyny svých pěstounů, tj. pomáhají pečovat o dům a velkou zahradu, samostatně vykonávají
i náročné domácí práce. Všechny tři děti chodí do školy, ale mimo školu se věnují téměř výhradně pomoci
v domácnosti. V případě nevykonání nebo nedbalém provedení zadaného úkolu následují ze strany
pěstounů fyzické tresty a psychický nátlak.
2) Jedním z nejúspěšnějších soukromých neziskových počinů českého původu byl v posledních letech projekt
Sluneční škola: v himálajské obci Kargyak, která je téměř zcela odříznutá od okolního světa a nenabízí
možnost školní docházky pro místní děti, byla v rámci projektu vybudována nízkoenergetická škola
a zakotven systém výuky přiměřený potřebám místní komunity. Děti, které ve škole získají základní
vzdělání, mohou později z vesnice odejít za prací nebo dalším vzděláním. Zakladatelé projektu tvrdí, že
vzdělání je jediným východiskem pro budoucnost obce, kterou dříve nebo později nevyhnutelně dostihne
infrastruktura a tím i všechny možnosti a úskalí moderního světa. Vyskytli se však i odpůrci projektu, kteří
tvrdí, že škola narušila tradiční styl života komunity, která beztak zůstane izolovaná od světa a kde byly
děti zvyklé pomáhat v domácnosti a při náročných zemědělských pracích. Co o těchto argumentech
soudíte?
3) Právy dětí a potíráním dětské práce se zabývají stovky organizací. Pokuste se některé z nich jmenovat.
Které z nich mají podle vás skutečné výsledky? Jakými metodami pracují? Které jejich aktivity považujete
za potřebné a účinné? Jaký průměrný roční rozpočet má podle vašeho odhadu dispozici organizace
UNICEF? Pokuste se tuto položku vyhledat na internetu. Je vyšší, nebo nižší, než jste očekávali?
4) Jakým právem se řídí programy tzv. adopce na dálku? Považujete je za legitimní a chvályhodné i v případě,
že většina peněz získaných od adoptivních rodičů není použita ve prospěch dětí, ale na podporu
náboženských nebo politických hnutí?
5) Představte si, že jste jedním z účastníků vládního kulatého stolu v zemi, kde je dětská práce palčivým
problémem, a na doporučení mezinárodních organizací je třeba situaci radikálně a rychle řešit. U stolu
společně sedí:
- zástupce mezinárodní organizace, která dosavadní situaci v zemi ostře kritizovala;
- zástupce vlády, který diskusi z podnětu mezinárodní organizace svolal;
- učitel základní školy;
17 Otroctví – Lidskoprávní část
Blanka Čechová
- majitel továrny na výrobu koberců, pro kterého jsou děti nenahraditelná pracovní síla, export koberců je
zároveň významným odvětvím hospodářství státu;
- rodič, který nemůže sehnat práci, zatímco jeho děti pracují v továrně na koberce a na jejich výdělcích je
rodina závislá;
- zástupce místní nevládní organizace na podporu práv dětí.
Rozdělte si úlohy a pokuste se vést diskusi o nových opatřeních, která by vedla ke zlepšení situace.
Další informace:
Dětská práce:
Mezinárodní program na odstranění dětské práce Mezinárodní organizace práce (IPEC):
http://www.ilo.org/ipec/lang—en/index.htm
UNICEF: http://www.unicef.org/protection/index_childlabour.html
Kampaň na odstranění dětské práce: http://www.stopchildlabour.eu
Stránky v češtině: http://www.stopdetskepraci.cz
Otroctví a pracovní podmínky:
http://www.antislavery.org
http://www.freetheslaves.net
http://www.fashioninganethicalindustry.org
Rozvojovka.cz – odborné studie, články a aktuality o rozvojovém světě: http://www.rozvojovka.cz
18Otroctví – Lidskoprávní část
Každoročně se na pět set tisíc žen stane obětí sexuálního průmyslu. Dokumentaristka Ric Esther Bienstocková se
zaměřila na země bývalého Sovětského svazu, které jsou v posledních letech největšími dodavateli nedobrovolných
prostitutek. Pomocí skrytých kamer a odposlechů odhaluje, jakým způsobem probíhají různé fáze obchodu
s „bílým masem“. Mnoha ženám v těžkých životních situacích nezbývá nic jiného než věřit nejistým slibům
o zaměstnání v zahraničí, kde mají pracovat nejčastěji jako servírky. Vydělané peníze by mohly zachránit někomu
v rodině život. Bez nich nebude na léky, operaci, ale ani na pokrytí základních životních potřeb. Místo toho se ženy
ocitnou v ještě bezvýchodnější situaci. Výpovědi několika zachráněných, kterým se podařilo se vrátit, svědčí
o brutálních podmínkách, jakými byly k prostituci donuceny. Paralelně s jejich vyprávěním o nočních můrách,
které nikdy nezmizí, sledujeme manžela jedné z unesených žen, který se pokouší dostat ji zpět. Multibilionovému
průmyslu nedělá problém podplatit policii ani soudy, proto poslední nadějí zůstává riskovat vlastní život.
19 Otroctví – Filmy
Ric Esther Bienstock
Kanada
2005 / 89 min.
Bílé maso / Sex Slaves
Když v roce 1880 pronikli první Belgičané na území Konga, začala se psát nejtemnější kapitola v historii této
africké země. Během několika desítek let zde v důsledku brutální kolonizace vedené belgickým králem
Leopoldem II. zahynulo deset milionů nevinných civilistů. Jako neblahá předzvěst nacistických koncentráků zde
bylo zřízeno množství pracovních táborů, jejichž vězni měli jediný úkol: získat z okolních stromů co nejvíce
kaučuku, z jehož prodeje se financovaly honosné paláce v Bruselu a který stál za ekonomickým rozmachem Belgie.
Leopoldem placení žoldáci páchali v Kongu neslýchané zločiny na domorodém obyvatelstvu. Režisér Peter Bates
ve své brilantně zrežírované rekonstrukci kolonizace Konga využívá kromě unikátního archivního materiálu
i stylizované scény s fiktivním soudem, při němž hercům vkládá do úst dobová svědectví diplomatů či misionářů
o rozsahu genocidy v Kongu.
Peter Bate
Belgie
2003 / 90 min.
Bílý král, červený kaučuk, černá smrt / White King, Red
Rubber, Black Death
Filmy
20Otroctví – Filmy
Genocida
Pojem genocida je novodobý. Byl vytvořen v roce 1944 v reakci na vyvražďování Židů nacisty a předchozí
hromadné vraždění Arménů v Osmanské říši z řeckého „genos“ (rod) a latinského „cide“ (zabít). Znamená tedy
vyhlazení národa. Pojem používali již žalobci norimberského procesu. Autor pojmu Rafał Lemkin se rovněž
podílel na konceptu Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia, přijaté Valným shromážděním OSN v roce
1948 (platnost od roku 1951). Podle Úmluvy se genocidou rozumí:
„...kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou,
rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
a) usmrcení příslušníků takové skupiny;
b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo
částečné fyzické zničení;
d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.“
Trestná je podle Úmluvy genocida, spolčení k jejímu spáchání, přímé a veřejné podněcování k jejímu spáchání,
pokud o její spáchání a účast na ní. V původním konceptu byly jako trestné navrženy i etnické čistky. Genocida
spadá pod mezinárodní právo jako zločin, za nějž by měl být odsouzen každý pachatel. Žalobcem může být
kterýkoli stát. Genocidu jsou oprávněny soudit státy, na jejichž území k ní došlo, případně mezinárodní tribunály.
Na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN byly v roce 1993 vytvořeny Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou
Jugoslávii (ICTY) a o rok později Mezinárodní soudní tribunál pro Rwandu (ICTR). Na svém území soudily
genocidu Kambodža, kde byl za tím účelem v roce 2006 ve spolupráci s OSN ustaven zvláštní tribunál, a Bosna
a Hercegovina. Zde ICTY přenechal část případů vázaných ke Srebrenici národnímu soudnictví.
V dějinách jsou známy čtyři případy obecně uznávané jako totální genocida, tedy pokus o naprosté vyhlazení
určité skupiny. Jsou jimi: tzv. aghet – genocida Arménů v Osmanské říši (1915–1917); holocaust, zahrnující
genocidu Židů (shoah), Romů (porajmos) a dalších skupin, především sovětských zajatců v nacistické říši (1941–
1945); genocida Čamů, Vietnamců a jiných nekhmerských etnik, obyvatel měst a politických oponentů režimem
Rudých Khmerů v Kambodži (1975–1979); genocida Tutsiů ve Rwandě (1994). V případě Kambodži bývá někdy
jako genocida kvalifikováno pouze vyhlazování nekhmerských etnik. Za částečnou genocidu je pokládáno
vyvražďování v bosenské Srebrenici (1995). V souvislosti s genocidou bývají diskutovány i vraždění a deportace
v západní Anatolii (1914–1923), ukrajinský hladomor (1932–1933), vyvražďování ve východním
Pákistánu/Bangladéši (1971), Burundi (1972), Guatemale (1981–1983), Dárfúru (od 2003) i jinde.
Všechny uvedené případy pocházejí z novodobé historie. Neznamená to však, že by snaha vyhladit jinou skupinu
byla spojena výhradně s moderní dobou. Podstatné je spíše to, že moderní doba přinesla takový stupeň politické
organizovanosti, jež umožňuje uskutečnění takové snahy. Genocidu lze uskutečnit i s omezenými technickými
prostředky, ale je potřeba koordinovat rozsáhlou síť vykonavatelů, kteří musí být prakticky připraveni na to, kdy
a kým začít, jak hledat a poznat oběti, jakým způsobem a za jakých okolností je zabíjet i co učinit s mrtvými těly.
K uskutečnění genocidy jsou potřeba určité předpoklady. Prvním je tradice konfliktu mezi skupinou, která je
vykonavatelem, a jinou skupinou, která je obětí genocidy. Nepřátelství a vzájemná odlišnost bývají uměle
posilovány. Příznačné bývá pohrdavé, odlidšťující označování příslušníků druhé skupiny. Dalším předpokladem je
nerovnováha sil v neprospěch oběti. Konečně posledním je vhodná příležitost, nejčastěji válka. V případě aghetu,
holocaustu, rwandské genocidy i částečné genocidy ve Srebrenici vykládali pachatelé vyvražďování jako nutnou
součást války s nepřítelem.
21 Ochrana před genocidou – Historická část
Ochrana před genocidou
Historická část
Mgr. Filip Tesař
Rozhodnutí padá uvnitř uzavřené, hierarchicky organizované skupiny, obvykle v rámci politické strany nebo
armády, mimo demokratické politické prostředí s veřejnou kontrolou. Zásadní rozhodnutí jsou utajována,
přípravy rovněž a velmi často je utajováno i vlastní provedení fyzické likvidace. Samotné rozhodnutí ke genocidě
bývá bez písemného dokladu a také mnoho pokynů a rozkazů se předává ústně, což ztěžuje potrestání. Genocida je
neodělitelná od politiky a určité politické ideologie. Důležité je, že skupina obětí je prezentována jako významná
hrozba (a také jako viník neutěšené situace skupiny, která je pachatelem), přičemž konflikt zdánlivě nemá
alternativu („buď my, nebo oni“). Genocida bývá i prostředkem k uskutečnění určitých strategických politických,
vojenských nebo ekonomických cílů, mnohem podstatnější je však její sepětí s posilováním moci.
Nacistická ideologie a holocaust
Nacistická ideologie vycházela vstříc antisemitismu, který byl v německé společnosti v té době stále dosti rozšířen.
Antisemitismus sice nebyl příčinou genocidy, poskytl jí ale plodnou půdu. Na nacistickou ideologii měl zásadní
vliv Adolf Hitler; za první světové války nadšený a statečný voják, přesvědčený, že Německo nebylo poraženo
v poli, ale v týlu, činností Židů a komunistů. Z války si odnesl přesvědčení, že je vyvolen spasit Německo. Hitlerovo
přesvědčení bylo k uskutečnění holocaustu rozhodující. Rozhodnutí Židy, Romy a poté další národy vyhladit
zřejmě postupně dozrávalo i u něj tak, jak se formovala rasová ideologie stavící Němce nad „podřadné“ rasy
a národy. Prvotní snahou bylo oddělit „parazitující“ Židy od Němců, aby nedocházelo ke „znečištění“ rasy.
Konečné rozhodnutí o genocidě bylo propojeno s plány přeorganizovat celý evropský, potažmo euroasijský
prostor: nejlepší území a suroviny dát k dispozici Němcům (případně jejich spojencům), některé národy
přestěhovat, jiné asimilovat a některé vyhladit. Hitlera v tom ovlivnila jeho zkušenost s mnohonárodním
Rakouskem-Uherskem i dobové sociálně-darwinistické úvahy a geopolitické teorie, podle kterých bylo možné
globální převahu uskutečnit jen ovládnutím eurasijského prostoru (ústředního území – Heartland). Nacistická
ideologie předkládala obraz dějin jako rasového boje, v němž byli Němci handicapováni přítomností Židů. V tomto
obraze dějin úzce souviselo přesvědčení o panské rase, předurčené vládnout, a vůdcovský princip, který měl
zajistit vítězství. S tímto pojetím antisemitismus dobře souzněl. Antisemitismus byl v nacistické ideologii propojen
i s odporem vůči bolševismu a liberalismu, jejichž ideje byly často připisovány Židům. Holocaust bývá
interpretován jako výsledek ideologického projektu (nacistického rasismu a antisemitismu), ale i jako součást
totalitní mašinerie. Jde spíše o úhel pohledu; v každém případě šly rasistická ideologie a posilování kontroly státu
nad společností a ekonomikou ruku v ruce.
Předstupněm genocidy bylo zdůraznění rozdílů mezi Židy a Němci. Židé byli tzv. norimberskými zákony (1935)
zbaveni občanství a občanských práv, byl zakázán jejich sexuální styk s Němci, zakázáno vykonávat stejná povolání,
zdůrazňována byla jejich odlišnost od ostatních viditelným označením. Posilován byl naopak dojem jejich vnitřní
kulturní homogenity (např. povinným používáním druhých jmen Izrael a Sára). K jejich běžným pohrdavým
označením patřilo „vši“ či „bacily“; Hitler sám s oblibou používal metafory z oblasti medicíny a hygieny.
Fyzicky byl Židům omezen nejprve volný pohyb, pak byli deportováni do koncentračních táborů a po dobytí Polska
do ghett. Nacisté se snažili soustředit evropské Židy do centrálního Polska (tzv. generální gouvernment).
Diskutovalo se o jejich hromadné deportaci do Afriky, Palestiny nebo Austrálie, nejvíce se diskutovalo
o Madagaskaru (,,konečné územní řešení“). Nakonec zvítězila myšlenka vyhlazení. Po útoku na Sovětský svaz,
který měl být finální bitvou o životní prostor, začaly na nově okupovaných územích působit vyvražďovací jednotky,
tzv. komanda smrti (Einsatzkommandos), které do konce roku 1941 vyvraždily na 300 tisíc osob, převážně Židů.
Na tajné konferenci ve Wannsee v lednu 1942 pak bylo rozhodnuto vyhladit evropské Židy průmyslovým
způsobem ve zvláštních vyhlazovacích táborech. Největšími z těchto táborů byly Osvětim, Treblinka a Belzec.
Organizační páteří holocaustu byla NSDAP a její prodloužené ruce – gestapo, SS a Einsatzkommandos. Vlastní
nacistické struktury na obrovský vytčený úkol nedostačovaly. Nacisté však měli k dispozici dobře fungující státní
byrokracii v Německu a v okupované západní Evropě. Povinnosti související s genocidou byly rozloženy mezi
množství úřadů a institucí. Každý z tisíců byrokratických spolupracovníků nesl jen nepatrný díl viny a jednalo se
jen o malou součást pracovních povinností. Proto bývá holocaust interpretován i jako „temná stránka modernity“
s důrazem na společenské odcizení a nezodpovědnost moderní byrokracie. Improvizace sílila směrem na východ,
kde se na genocidě ve zvýšené míře podílela pravidelná armáda.
22Ochrana před genocidou – Historická část
Kromě Židů, hlavních obětí (kolem šesti milionu osob), a Romů, na které byla uplatňována zvláště přísná rasová
kritéria (nejméně 200 tisíc), nacistický režim systematicky vyhlazoval i sovětské válečné zajatce (3,5 milionu),
homosexuály, fyzicky handicapované a další.
Navzdory množství přímých dokladů bývá holocaust někdy popírán, obvykle ve spojení s antisemitskými motivy
a obdivem vůči nacismu.
23 Ochrana před genocidou – Historická část
Browning, Christopher R.
Obyčejní muži: 101. záložní
policejní prapor a „konečné
řešení“. Praha: Argo, 2002.
Götz, Aly. Konečné řešení:
Přesun národů a vyhlazení
evropských Židů. Praha: Argo,
2006.
Hilberg, Raul. Pachatelé,
oběti, diváci: Židovská
katastrofa 1933–1945. Praha:
Argo, 2002.
Spoerer, Mark. Nucená práce
pod hákovým křížem:
Zahraniční civilní pracovníci,
váleční zajatci a vězni ve třetí
říši a v obsazené Evropě v letech
1939–1945. Praha: Argo,
2005.
Wette, Wolfram. Wehrmacht:
Obraz nepřítele, vyhlazovací
válka, legendy. Praha: Argo,
2006.
Stalinismus a hladomor na Ukrajině
Hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933 (holodomor) bývá pokládán někdy za důsledek katastrofální sovětské
kolektivizační politiky, jindy za politicky řízený pokus o genocidu Ukrajinců. Příčiny jsou dodnes předmětem
politických, odborných i soudních debat, především na Ukrajině samotné. Za genocidu považoval ukrajinský
hladomor už Rafał Lemkin. Za důkazy genocidy bývají pokládana politická opatření, především stanovení
neúměrně vysokých kvót na povinné dodávky, stanovování dodatečných kvót pro ty, kdo splnili, zákaz volného
pohybu, zákazy pomoci hladovějícím, zabavování potravin a vývoz obilí v době hladomoru. Odpůrci argumentují
např. tím, že hladomor nebyl omezen na Ukrajinu, a také tím, že byl jedním z projevů tehdy se rodícího vrcholného
stalisnimu jako státně teroristického systému.
Základními otázkami je, zda byla smrt cílem, nebo „jen“ průvodním jevem, akceptovanou cenou za vynucení
naprosté poslušnosti rolníků při kolektivizaci zemědělství, a nakolik byla namířena proti Ukrajincům. Ve prospěch
toho vypovídá kontext: mezi Ukrajinci získali bolševici ve volbách roku 1917 sotva 10% podporu a tažení proti
rolníkům od roku 1929 předcházelo vyvražďování ukrajinské inteligence. Politická opatření v roce 1932 při tažení
proti rolníkům byla zvláště přísná na Ukrajině. Opatření však nebyla opakována, což svědčí o tom, že cílem akce
nebylo vyhlazení celého národa.
Celé tažení proti rolníkům charakterizuje fakt, že vedení státu mělo průběžně dostatek pravdivých a detailních
informací o situaci, které však byly úmyslně a systematicky zatajovány. Události byly tabuovým tématem po celé
sovětské období a oficiálně byl popírán i samotný hladomor. V roce 2006 byl 25. listopad určen Dnem vzpomínky
na hladomor. V roce 2009 se rozběhlo vyšetřování a v roce 2010 apelační soud v Kyjevě shledal někdejší sovětské
vůdce v čele s J. V. Stalinem vinnými genocidou.
Odhady obětí se pohybují mezi 2,2–5 miliony osob (spíše spodní hranice), zčásti v důsledku hladu, zčásti
v důsledku tyfových epidemií, které se během hladomoru snadno šířily.
24Ochrana před genocidou – Historická část
Hostička, V., Zylinskij, B.
Dějiny Ukrajiny. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny,
2011.
Conquest, Robert . The
Harvest of Sorrow. Soviet
Collectivization and the Terror
-Famine. New York: Oxford
University Press, 1986.
Ideologie Rudých Khmerů a genocida v Kambodži
V Kambodži provedl mezi roky 1975 a 1979 režim místních komunistů zvaných Rudí Khmerové (sám se nazýval
Angkar, tj. Organizace) nejrozsáhlejší pokus o vytvoření beztřídní a monoetnické společnosti v dějinách lidstva.
Když Organizace roku 1975 zvítězila v občanské válce, snažila se zemi zcela izolovat od cizích vlivů. Uzavřeny byly
školy, nemocnice, zrušeny peníze, zakázáno soukromé vlastnictví, náboženství. Zakázány byly i tradiční tance
a písně, veřejně se naopak předváděly revoluční představení, často demonstrující lásku k Organizaci. Obyvatelstvo
z měst bylo vystěhováno na venkov a přinucenu žít zcela soběstačně v zemědělských komunách. Země se v
podstatě změnila v gigantický pracovní tábor. Za neuposlechnutí příkazů se popravovalo.
Obyvatelé venkova v oblastech, které Organizace ovládala před rokem 1975, bylo označeno jako „staré“,
obyvatelstvo nově obsazených území jako „nové“. „Nové“ obyvatelstvo bylo podrobeno výrazně represivnější
„převýchově“. Organizace dávala příslušníkům „nových“ najevo jejich bezcennost. Často opakovaným heslem
bylo: „Držet vás není přínos, zničit vás není ztráta.“
Kampaň řídilo politbyro ústředního výboru komunistické strany a jemu přímo podřízení místní straničtí tajemníci.
Řídící struktury i vztahy mezi nimi byly tajné. Lidé, jež měli být popraveni, bývali odváděni v noci. Utajování bylo
charakteristické pro celou Organizaci, vedení veřejně téměř nevystupovalo, cíleně byl vytvářen dojem anonymní,
kolektivní moci. Členové politbyra se označovali jako „bratr číslo X“. Ústřední postavou („bratrem č. 1“) byl až do
své smrti v roce 1998 Pol Pot. Režim cíleně politicky indoktrinoval a využíval děti proti starším členům rodiny, sám
se snažil vystupovat v roli jejich pomyslného rodiče a sourozence.
Poté, co byl režim poražen komunistickým Vietnamem (s podporou SSSR), který zde instaloval novou vládu, bylo
vedení Organizace lidovým revolučním tribunálem uznáno vinným z genocidy. Organizace se stáhla na západ do
oblastí u thajské hranice, kde přežívala díky těžbě diamantů a dřeva. Posílila svou nacionalistickou
a protivietnamskou rétoriku a zapojila se do protivládní koalice podporované západními zeměmi a Čínou. Po
uzavření dohody mezi vládou a povstalci nicméně odmítla složit zbraně. Její frakce se nakonec vzdaly v letech
1998–1999. Po deseti letech debat byl v roce 2007 ustaven zvláštní tribunál pro genocidu, první případ byl
otevřen v roce 2009.
Odhady obětí sahají nejčastěji od více než milionu do více než dvou milionů osob (pravděpodobnější bude spíše
vyšší odhad). Pouze zhruba se předpokládá, že polovina obětí byla pobita přímo, polovina zahynula v důsledku
hladu, vyčerpání a nemocí. Kambodža měla v té době 7–8 milionů obyvatel, takže vláda Rudých Khmerů je
nejděsivějším případem democidy, termínu vytvořeného jako souhrn vybíjení obyvatelstva vlastní vládou.
25 Ochrana před genocidou – Historická část
Mabbett, I. , Chandler, D.
Khmerové. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny,
2000.
Nožina, Miroslav. Dějiny
Kambodže. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny,
2007.
Y Ly. Heaven Becomes Hell: A
Survivor‘s Story of Life under
the Khmer Rouge. New Haven:
Yale University Southeast Asia
Studies, 2000.
Etnické čistky během války v Bosně a Hercegovině
Etnické čistky v Bosně a Hercegovině během války v letech 1992–1995 nelze kvalifikovat jako genocidu. Šlo
především o systematické vyhánění obyvatelstva odlišné národnosti, odstartované ve velkém ze srbské strany
současně s počátkem ozbrojených akcí v roce 1992. Cílem bylo etnicky homogenizovat území, na němž žili Srbové,
včetně takových oblastí, kde byli Srbové v menšině, a vytvořit zde zvláštní srbský stát. Součástí vyhánění bylo
i selektivní zabíjení (hlavně intelektuálů, veřejně a politicky činných osob, zámožnějších lidí), které mělo za cíl
vzbudit paniku; výjimkou nebyly ani masové vraždy. Vyhánění Bosňáci (Muslimové) byli na mnoha místech
internováni ve zvláštních táborech, kde rovněž probíhalo vraždění. Chorvaté a místy i Bosňáci – ovšem v daleko
menší míře – vyháněli Srby. Během roku 1993 byli systematicky vyháněni Bosňáci z Hercegoviny a částí střední
Bosny a Chorvaté rovněž z částí střední Bosny. Ve všech případech bylo vyhánění politicky plánováno nebo
alespoň zaštítěno. Celkem opustilo domovy přes dva miliony lidí, polovina všeho obyvatelstva. Část obyvatel
opustila během války zemi z ekonomických důvodů, část přesídlila ze strachu, největší část však připadá na
násilné přesuny. Po válce došlo k navrácení zabaveného nemovitého majetku. Do původních domovů se vrátilo
podle oficiálních údajů přes milion osob, pouze asi třetina v nich však podle neoficiálních odhadů trvale žije. Část
lidí, kteří opustili zemi, se vrátila, ne však do svého původního bydliště, nýbrž tam, kde je jejich národnost ve
většině. Násilně vytvořená etnická homogenizace valnou měrou stále přetrvává.
Nejdrastičtější podobu nabylo vyhánění ve východní Bosně a Hercegovině, odkud byli vyháněni Bosňáci bez
ohledu na to, zda se poddali jednostranně vyhlášenému srbskému státu (nebo dokonce sloužili v jeho ozbrojených
složkách), nebo zda se stavěli na odpor. Jako první byli Bosňáci deportováni z měst podél hranice se Srbskem. Na
vyhánění, vraždění a bojích s Bosňáky se podílely pravidelné i paravojenské jednotky ze Srbska. Bosňáci byli
vyháněni také ze sousedících oblastí Černé Hory. To ukazuje na strategický význam východní Bosny ve vztazích
Srbska a Černé Hory a jednostranně vyhlášené Republiky srbské. Během války existovaly ve východní Bosně
enklávy ovládané Bosňáky, z nichž většina byli vyhnanci. Tyto enklávy, zejména Srebrenica, byly pokládány za
možné ohrožení spojení mezi Srbskem a Sarajevem, plánovaným hlavním městem Republiky srbské.
Vyvraždění bosňáckých mužů ve Srebrenici v červenci 1995 bylo ICTY a Mezinárodním soudním dvorem (ICJ)
uznáno za částečnou genocidu. Po obsazení enklávy bylo během července pobito pravděpodobně přes osm tisíc
mužů a chlapců (z toho 6500 těl obětí bylo zatím identifikováno). Na vyhlazování se podílely jednotky pravidelné
armády bosenských Srbů, rozhodoval její vrchní velitel Ratko Mladić a kruh „nedotknutelných“ – bezpečnostních
důstojníků a velitelů zvláštních jednotek, spjatých s ním osobními vazbami.
Ratko Mladić je od roku 1996 na útěku. Generál Radoslav Krstić, velitel Drinského sboru bosenskosrbské armády,
jenž enklávu obsadil a podílel se na vyvražďování, byl v roce 2001 odsouzen za spoluúčast na genocidě. Je to první
případ, kdy mezinárodní soud vynesl individuální rozsudek za genocidu.
26Ochrana před genocidou – Historická část
Honig, J. W. , Both, N.
Srebrenica: Zpráva o válečném
zločinu. Praha: Mladá fronta,
2001.
Genocida ve Rwandě
Rwandská genocida, která trvala necelé čtyři měsíce od dubna do července 1994, si vyžádala kolem 800 000 životů
převážně Tutsiů, ale i umírněných Hutuů. Bezprostřední příčinou masového vraždění na jaře 1994 byl ozbrojený
konflikt mezi vládou země a Rwandskou vlasteneckou frontou (RPF), vytvořenou tutsijskými uprchlíky žijícími
v ugandském exilu. Invaze RPF, zahájená v roce 1990, byla hutuskou politickou reprezentací vnímána, nebo spíše
prezentována, jako hrozba návratu nadvlády Tutsiů, což v některých částech hutuského obyvatelstva posilovalo
strach a protitutsijské postoje a násilí. Aby bylo možné těmto pocitům alespoň částečně porozumět, je však nutné
stručně nahlédnout vztahy mezi Tutsii a Hutuy z širší historické a regionální perspektivy.
Jedním z významných problémů jsou totiž odlišné interpretace vzájemného soužití mezi Hutuy a Tutsii
v předkoloniálním a koloniálním období. Jedni tvrdí, že obě skupiny vedle sebe žily v atmosféře míru a spolupráce,
posilované sdílením společných kulturních a náboženských hodnot a vzájemnými sňatky. Byli to teprve němečtí
a především belgičtí kolonialisté, kdo přetvořil propustné socioekonomické vazby v rigidní systém založený na
etnické příslušnosti, od 30. let 20. století povinně uváděné v průkazech totožnosti, a kdo tak zasel semeno
meziskupinového konfliktu. Ve druhé verzi sahá nenávist mezi Hutuy a Tutsii do hluboké minulosti a kolonizátoři
jenom potvrdili dávno existující ostré nerovnosti a nevraživost mezi tutsijskými držiteli moci a ovládaným
většinovým hutuským obyvatelstvem. Odlišná pojetí minulosti mají zásadní politický význam. Jsou základem pro
utváření kolektivních identit obou skupin a mnohokrát posloužily jako motivace i ospravedlnění násilí vůči
příslušníkům druhé skupiny.
Kritický význam pro formování vzájemných vztahů v postkoloniálním období měla také regionální dynamika,
především události v sousedním Burundi. Často je v této souvislosti parafrázován výrok o tom, že když Rwanda
kýchne, Burundi a Demokratická republika Kongo dostanou rýmu. Dekolonizační proces ve Rwandě byl provázen
politickým konfliktem, který vyvrcholil v roce 1959 tzv. hutuskou rolnickou revolucí. Narůstající násilí proti
Tutsiům, které ji doprovázelo, přerostlo v letech 1960 a 1961 v organizované vyvražďování, které přineslo smrt asi
20 000 Tutsiů a ze Rwandy vyhnalo první vlnu 140 000 – 250 000 tutsijských uprchlíků, především do Ugandy
a Burundi. Události ve Rwandě měly závažný dopad na situaci v Burundi, kde utvrdily místní tutsijskou elitu, že
kontrola státu je nezbytnou podmínkou k zachování postavení, ne-li života skupiny. Sloužily také jako
ospravedlnění brutality vůči Hutuům v zemi, která vyvrcholila v roce 1972 genocidou, jíž během dvou měsíců
padlo za oběť 100 000 – 150 000 Hutuů a jež poslala dalších 150 000 do exilu. Uprchlická vlna a s ní spojené
sociální nepokoje potom v sousední Rwandě nejen spustily protitutsijské násilí a další hromadný exodus, ale byly
i jednou z příčin vojenského převratu, který přivedl k moci vojenskou diktaturu Juvenala Habyarimany.
Autoritářský režim legitimizoval svou moc rétorikou o tutsijském nebezpečí a posílil institucionální diskriminaci
Tutsiů, které prakticky vyloučil z politické moci a kvótně jim omezil přístup ke vzdělání a pracovním příležitostem.
Necelý rok před rwandskou genocidou navíc v Burundi vypukla nová vlna mezietnického násilí, vyvolaná vraždou
prvního hutuského prezidenta v historii země, která dále radikalizovala postoje rwandských hutuských extremistů.
I stručný historický přehled odkrývá některé motivy, které vedly k masové účasti obyvatelstva na vyvražďování
příslušníků druhé skupiny. Prvním je strach z druhé strany, založený na předchozí zkušenosti, který vede
k přitažlivosti preventivního útoku jako odpovědi na vlastní bezpečnostní nejistotu. Druhým jsou pak negativní
předsudky, udržované, institucionalizované a postupně radikalizované vládní politikou a přiživované událostmi
v sousední zemi. Třetím motivem může být více osobní touha po odplatě. Mezi pachateli genocidy (tzv.
génocidaires) bylo například mnoho Hutuů, kteří byli v předchozích letech donuceni opustit vlastní domovy, když
prchali před násilím postupující RPF. Účast na násilí pak může být vedena také oportunismem a cílem osobního
zisku, jako především snahou získat půdu, ale i zemědělskou úrodu a předměty denní potřeby. Posledním
významným motivem je politická kultura poslušnosti, charakterizovaná úctou k autoritám a neochotou vybočovat
mimo dominantní skupinu. Na druhou stranu je ale nutné se na tvrzení o masové účasti podívat kriticky. Odhady
počtu Hutuů, kteří se na vyvražďování aktivně podíleli, se liší; podložené odhady se pohybují mezi 175 000 až
210 000 pachateli, což stále představuje pouze 14–17 % dospělé hutuské populace a znamená to, že je nutné
vyvarovat se kolektivizování viny Hutuů. Kromě toho je z některých výzkumů patrné, že ne všichni génocidaires se
na vraždění podíleli stejnou měrou. Za téměř tři čtvrtiny vražd je zodpovědná jen asi desetina útočníků, složená
především z ozbrojených příslušníků armády, policie, polovojenských organizací jako Interahamwe a obzvlášť
horlivých a násilných jednotlivců.
27 Ochrana před genocidou – Historická část
PhDr. Kateřina
Werkman, MRes.
Rwandská genocida nebyla projevem spontánní lidové zloby, ale výsledkem systematické politiky a dlouholeté
institucionalizované diskriminace. Z tohoto důvodu má pro budoucnost země kritický význam, jak se podaří
prosadit usmíření napříč celou společností, včetně vytvoření silných a spravedlivých státních institucí, schopných
zajistit rovné příležitosti pro všechny skupiny obyvatel. Navzdory příznivému hospodářskému rozvoji a stabilitě
v posledních letech je situace v zemi v tomto ohledu stále problematická. Často se objevují zprávy o potlačování
politické opozice vládou dominovanou RPF, která mnohdy zneužívá obvinění z genocidy jako způsob diskreditace
svých kritiků, především mezi Hutuy.
Další informace:
Genocide Watch: http://www.genocidewatch.org
Projekt Prevent Genocide: http://www.preventgenocide.org
Khmer Rouge Trial Portal: http://www.krtrial.org
Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslávii: http://www.icty.org
Mezinárodní trestní soud pro Rwandu: http://www.ictr.org
28Ochrana před genocidou – Historická část
Lemarchand, R. (1998):
Genocide in the Great Lakes:
Which Genocide? Whose
Genocide? In: African Studies
Review, Vol. 41, No. 1, str.
3–16.
Onderka, P. (ed.) (2004):
Afrika: dvojznačné jaro 1994.
Občanské sdružení Aegyptus
a SPA ve spolupráci
s Městským muzeem
v Moravské Třebové
(příspěvky Kateřina Staňkové,
Luboše Kropáčka, Luca de
Heusche, Olgy Kadlecové
a Mesfina Gedlu).
Straus, S. (2004): How many
perpetrators were there in the
Rwandan genocide? An
estimate. In: Journal of
Genocide Research, Vol. 6, No.
1, str. 85–98.
Uvin, P. (1999): Ethnicity and
Power in Burundi and
Rwanda: Different Paths to
Mass Violence. In:
Comparative Politics, Vol. 31,
No.3, str. 253–271.
Úvod: Kolik aktů genocidy dá dohromady genocidu?
Rwanda, červen 1994. Krvavý konflikt mezi příslušníky dvou hlavních rwandských etnik vrcholí; podle tehdejších
odhadů novinářů i OSN přišlo tou dobou ve Rwandě o život již několik set tisíc lidí.
Za těchto okolností dojde k rozhovoru mezi Alanem Elsnerem – reportérem agentury Reuters – a Christine
Shellyovou, mluvčí amerického ministerstva zahraničí. Tento rozhovor se stane legendární ostudou americké
diplomacie a později je opakovaně reprodukován v médiích. Objeví se dokonce v jedné ze scén známého filmu
Hotel Rwanda.
Elsner: Jak byste popsala události, ke kterým právě dochází ve Rwandě?
Shelly: Na základě důkazů, které máme přímo z místa, se lze domnívat, že ve Rwandě došlo k aktům
genocidy.
Elsner: Mohla byste upřesnit, jaký je rozdíl mezi pojmy „akt genocidy“ a „genocida“?
Shelly: Jak víte, existují právní výklady těchto pojmů a tyto výklady nelze aplikovat na veškeré násilnosti,
ke kterým ve Rwandě došlo. Ale co se týče rozdílu mezi pojmy, snažíme se jen pojmenovat věci, jak
nejlépe dovedeme, a opakuji, že na základě našich důkazů máme za to, že došlo k aktům genocidy.
Elsner: Kolik aktů genocidy dá dohromady genocidu?
Shelly: Alane, promiňte, ale to není otázka, kterou bych byla oprávněna zodpovědět.
Ještě téhož dne tehdejší ministr zahraničí USA Warren Christopher čelil tlaku médií a veřejnosti prohlášením:
„Pokud v tom označení spatřujete nějaké zvláštní kouzlo, nemám problém nazvat situaci genocidou.“1
K zamyšlení:
• Existují právní a faktické hranice pro určení, v jaké situaci jde či nejde o genocidu?
• Znamená genocida vždy vraždu? Stačí k naplnění skutkové podstaty genocidy úmyslné zabití jednoho
člověka, nebo musí jít o skupinu?
• Má nějaká mezinárodní entita pravomoc či odpovědnost konkrétní situaci za genocidu označit a případně
konat?
• Měla americká diplomacie důvod zdráhat se v souvislosti s konfliktem ve Rwandě termínu genocida?
Několik věcných poznámek: Ochrana před genocidou a právo
Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia. Genocidu a ochranu před ní upravuje Úmluva o zabránění
a trestání zločinu genocidia. Byla podepsána 8. prosince 1948, tj. ještě o pár dní dříve než Všeobecná deklarace
lidských práv. (V platnost však vstoupila až v roce 1951, kdy došlo k ratifikaci prvními dvaceti státy. Pro
zajímavost: jedním z prvních signatářských států byla v roce 1950 Kambodža; Rwanda k Úmluvě přistoupila v roce
1975, Súdán v roce 2003.)
Genocida je v dokumentu označena za zločin podle mezinárodního práva. Smluvní strany se zavazují genocidě
zabraňovat a trestat ji. Článek II. Úmluvy upřesňuje jednání naplňující skutkovou podstatu zločinu genocidy:
29 Ochrana před genocidou – Lidskoprávní část
Ochrana před genocidou
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
1
Power, Samantha. Bystanders to
Genocide. The Atlantic. [on-line]
[cit. 2010-08-09]. Dostupné z:
http://www.theatlantic.com
/doc/200109/power-genocide/6
„V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo
částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení
příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové
skupiny; c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné
nebo částečné fyzické zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.“
Podle Článku IV. Úmluvy podléhají pachatelé genocidy trestu bez ohledu na postavení vymezené domácím právem
signatářského státu, tj. nezávisle na imunitě nebo nestíhatelnosti vyplývající z jejich případné ústavní
odpovědnosti nebo veřejné funkce. Vzhledem k tomu, že genocida znamená nejzávažnější porušení základních
lidských práv a že původ ochrany před genocidou pramení z tradičních mezinárodněprávních obyčejů, je úmluva
aplikovatelná ve všech státech, bez ohledu na to, zda její text ratifikovaly.
Vynutitelnost mezinárodněprávní ochrany před genocidou. Aplikovatelnost, žel, nutně neznamená
vynutitelnost: bezprostřední ochrana před genocidou obvykle spočívá v ozbrojené intervenci (o kontroverzích, resp.
selháních mírových misí OSN bylo napsáno mnoho knih), zatímco následné stíhání pachatelů genocidy a zločinů
proti lidskosti bylo opakovaně svěřováno do kompetence ad hoc institucí (typicky Mezinárodní trestní tribunál pro
Rwandu zřízený OSN nebo dřívější norimberský tribunál, který poprvé právně vymezil definice válečných zločinů a
zločinů proti lidskosti). Jurisdikce obdobných tribunálů je však vždy regionálně i časově omezena.
Mezinárodní trestní soud. Posunem od ad hoc tribunálů bylo založení Mezinárodního trestního soudu
(International Criminal Court – ICC), ke kterému došlo na základě tzv. Římského statutu. ICC začal fungovat
v roce 2003 a je stálým tribunálem, který má projednávat případy genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných
zločinů. Jeho prioritou je prolomení trendu beztrestnosti, který panuje v některých konfliktních nebo
postkonfliktních oblastech, jako je Kongo, Uganda nebo Súdán, a kde pachatelé či organizátoři nejtěžších zločinů
jsou podle vnitrostátního práva nestíhatelní a zároveň žádná mezinárodní trestní jurisdikce se na ně až do
ratifikace Římského statutu nevztahovala. (Více k ICC viz Téma 5 – Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření.)
Kromě Mezinárodního trestního soudu a ad hoc tribunálů existuje ještě forma tzv. hybridních soudů, které spojují
funkce národních a mezinárodních soudů (např. Zvláštní soud zřízený OSN a vládou Sierry Leone k projednání
zločinů během občanské války v druhé polovině 90. let).
Další úmluvy týkající se genocidy zahrnují Konvenci o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti
lidskosti (Convention on the Non-Applicability of Statutory Limitations to War Crimes and Crimes Against
Humanity, 1968), Základní principy a pravidla týkající se práva obětí na odškodnění (Basic Principles and
Guidelines on the Right to a Remedy and Reparation for Victims of Gross Violations of International Human Rights
Law and Serious Violations of International Humanitarian Law, 2005) a Principy mezinárodní spolupráce ve
věcech vyšetřování, zadržování, vydávání a trestání osob odpovědných za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti
(Principles of International Co-Operation in the Detection, Arrest, Extradition and Punishment of Persons Guilty of
War Crimes and Crimes Against Humanity, 1973). V roce 2008 vydala Komise pro lidská práva OSN Rezoluci o
prevenci genocidy, v níž vyzvala státy, které ještě nepodepsaly Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidia, aby
tak učinily.
Povinnost ochrany – responsibility to protect. Žádný ze shora uvedených dokumentů neobsahuje závazek států
chránit obyvatelstvo cizího státu v případech, kdy dojde ke genocidě a vnitrostátní mechanismus ochrany selže.
Summit OSN v roce 2005 však formuloval novou politiku, a to mezinárodní kolektivní odpovědnost států za
ochranu cizího obyvatelstva v případě, že se stane terčem genocidy, válečných zločinů, etnických čistek nebo
zločinů proti lidskosti, za předpokladu, že se mírové řešení ukáže jako neadekvátní a že vláda státu, kde ke
křivdám dochází, sama neposkytne dostatečnou ochranu (Outcome Document of the 2005 UN World Summit).
Tato nová úprava znamená posun od dosavadní, toliko morální odpovědnosti států konat k písemně
formulovanému závazku (byť jeho nedodržení není a logicky ani nemůže být postiženo žádnou sankcí). V každém
konkrétním případě záleží na odpovědnosti představitelů rozhodujících vlád – stálých členů Rady bezpečnosti.
Během svého prvního vystoupení na jednání států G8 Barack Obama řekl, že v otázce intervencí neexistuje
jednoznačný recept pro určení, kdy konat, ale za výjimečných okolností – ke kterým došlo například při konfliktu
ve Rwandě – je mezinárodní intervence morálním imperativem.
30Ochrana před genocidou – Lidskoprávní část
Úřad poradce generálního tajemníka OSN pro prevenci genocidy. Orgánem, který od roku 2004 vykonává
supervizi v rámci systému OSN, je Úřad zvláštního poradce pro prevenci genocidy (Office of the Special Adviser on
the Prevention of Genocide). Úřad shromažďuje informace o vážných porušeních lidských práv a porušeních
humanitárního práva, která mají etnický nebo rasový podtext a mohou přerůst v genocidu. Úřad vydává zprávy
a prohlášení k humanitárním krizím a rizikovým situacím, ale jeho status je pouze konzultační – nemá žádnou
exekutivní pravomoc, např. při rozhodování o mírových intervencích.
Příklad ze současnosti: Dárfúr
Podle údajů OSN v súdánské oblasti Dárfúr během uplynulých šesti let zemřelo v důsledků násilí, hladu a nemocí
300 000 lidí, zatímco neuvěřitelných 2,7 milionu lidí se ocitlo v uprchlických táborech.
Před několika lety herci Don Cheadle a George Clooney úspěšně nastartovali mediální kampaň na pomoc Dárfúru.
Zároveň vznikla – zejména v USA – řada iniciativ na podporu humanitárních akcí v Dárfúru; v Kalifornii vedla
malá místní organizace boj za schválení zákona proti podpoře společností s obchodními zájmy v Súdánu.2
Kniha The Thin Blue Line z pera zkušeného humanitárního pracovníka Conora Foleyho však přináší další, méně
populární pohled: iniciativa Save Darfur, která úspěšně obrátila pozornost světových médií ke krizi v oblasti, však
už v roce 2005 uváděla 400 000 bezprostředních obětí genocidy a vyzývala mezinárodní společenství k zásahu,
který zabrání dalším ztrátám na životech. USA a Británie v návaznosti na tuto kampaň předestřely možnost
intervence. Většina humanitárních organizací, které v Dárfúru působily, se však proti kampani zřetelně ohradila:
přímých obětí násilí bylo podle svědectví pracovníků OSN výrazně méně – řadu životů si vyžádalo mj. extrémní
sucho. Hladomoru se nicméně podařilo díky úsilí humanitárních organizací úspěšně čelit a počet obětí od roku
2004 rapidně klesal. V roce 2007 se většina humanitárních organizací působících na území Dárfúru od iniciativy
Save Darfur distancovala; její výkonný ředitel byl odvolán a Britská asociace pro standardy v reklamě (ASA)
dokonce odsoudila slogany Save Darfur jako prokazatelně zavádějící. Ve stejném roce západní vlády upustily od
úmyslu zasahovat do konfliktu v oblasti; předchozí několikaletá nejistota ohledně možné zahraniční intervence
však udržovala v Súdánu napětí, sloužila tamní vládě k propagandistickým účelům a pravděpodobně tak přispěla
k pokračujícím násilnostem.
Otázkové okruhy:
• Jakými způsoby se může jednotlivec podílet na předcházení genocidě nebo na jejím potírání v cizím státě?
• Jaké jsou nedostatky a limity Mezinárodního trestního soudu při vyšetřování zločinů v Dárfúru?
• Jaké mocenské a ekonomické zájmy se střetly při humanitární krizi v Dárfúru?
• K jakým konkrétním zločinům podle Úmluvy o genocidě v Dárfúru došlo?
• Z jakých důvodů podle vás nedošlo v Dárfúru k mezinárodní intervenci?
• K nejtragičtějším případům masového porušování lidských práv v nedávné době se řadí etnické čistky
během války v Bosně a genocida ve Rwandě. Jak se lišil způsob, kterým na oba případy reagovalo
mezinárodní společenství? Spatřujete odlišnosti ve způsobu, kterým o obou případech informovala
média? Čím si je vysvětlujete? Jak se k oběma situacím stavěla Česká republika?
• Jakým způsobem by měla o zločinech proti lidskosti informovat média? Jakou formu kampaně ze strany
nevládních organizací a občanských iniciativ považujete v této souvislosti za účinnou? Vzpomenete si
v tomto kontextu na nějakou konkrétní informaci, slogan nebo kampaň proti násilí, která vás mimořádně
oslovila, eventuálně vás přiměla k vyhledání dalších informací nebo k osobní účasti? Jaká formulace,
fotografie nebo skutečnost vás nejvíce zasáhla?
31 Ochrana před genocidou – Lidskoprávní část
2
Zdroj: dokumentární film Darfur
Now (režie Ted Braun, 2007)
K diskusi:
V prosinci roku 2003 vyslovil Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu zlomový verdikt: odsoudil tři klíčové
novináře na doživotí, resp. na 35 let odnětí svobody za genocidu spáchanou prostřednictvím jejich vlivu ve
rwandských médiích. Jednalo se o zakladatele rozhlasové stanice RTLM (Radio-Television Libre des Mille Collines)
a šéfredaktora deníku Kangura, kteří zneužili popularitu svých médií k rozpoutání a šíření nenávisti a násilí vůči
tutsijské minoritě. Bylo to poprvé od norimberských procesů, kdy byl někdo odsouzen za masovou vraždu
prostřednictvím vlivu v médiích (norimberský proces s Juliem Streicherem v r. 1946). Předseda senátu uvedl:
„Média mají moc vytvořit nebo zničit základní lidské hodnoty, a to znamená obrovskou odpovědnost. Bez střeliva,
mačety či jakékoli jiné fyzické zbraně jste způsobili smrt tisíců nevinných civilistů.“3
Ke konkrétním prohlášením, která se před vypuknutím a během rwandské genocidy objevovala v dotyčných
médiích, patřilo např.: „Musíme s nimi skoncovat, vymýtit je, vymést z naší země…“ Stanice RTLM zároveň
upozorňovala posluchače na místa, kde se Tutsiové ukrývají, a vyzývala je k pronásledování konkrétně
jmenovaných osob (toto bylo výborně zobrazeno ve filmu Hotel Rwanda, při jehož realizaci pracovali filmaři
s autentickými rozhlasovými záznamy). Deník Kangura otiskl slogan „Jaké zbraně použít k mýcení švábů?“ vedle
fotografie mačety („Švábi“ se mezi Hutuy rozšířilo jako označení Tutsiů). Přední expertka na rwandskou genocidu
Alison DesForgesová prohlásila, že verdikt je klíčový, neboť kvalifikuje média jako zbraň, zatímco americký právní
zástupce jednoho z odsouzených řekl, že americký soud by se podobnému rozsudku vysmál.4
• Pod jaké ustanovení Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia lze podřadit odpovědnost
rozhodujících pracovníků médií za rozpoutání genocidy?
• Pokuste se na stránkách Úřadu poradce generálního tajemníka OSN pro prevenci genocidy zjistit, jakými
konkrétními kroky se Úřad snaží předcházet genocidě. Považujete tyto aktivity za potřebné a efektivní?
Napadají vás jiné způsoby, kterými by bylo možné v rizikových oblastech postupovat?
• Představte si následující situaci: místní ultrapravicové hnutí vydává časopis. Na jeho stránkách zveřejní
článek, ve kterém zesměšňuje všechny národnostní menšiny a navíc ostře napadne jednoho konkrétně
jmenovaného příslušníka romského etnika s tím, že dotyčný „zasluhuje nejvyšší trest“. Jak hodnotíte tuto
situaci z hlediska našeho domácího práva? Jak by se situace změnila, kdyby byl konkrétně jmenovaný Rom
v důsledku otištění článku zavražděn? A kdyby došlo zároveň k vraždě několika členů jeho rodiny?
Další informace:
Rwanda. Desítky výpovědí těch, co přežili. Upozornění: materiály obsahují místy velmi drastické popisy
http://www.un.org/preventgenocide/rwanda/testimonies.shtml
Úřad poradce generálního tajemníka pro prevenci genocidy: http://www.un.org /preventgenocide /adviser
Genocide Watch: http://www.genocidewatch.org
Human Rights Watch: http://www.hrw.org
32Ochrana před genocidou – Lidskoprávní část
3
Incitement to Genocide in
International Law. United States
Holocaust Memorial Museum.
[online] [cit. 2010-08-09].
Dostupné z:
http://www.ushmm.org
/wlc/en/article.php?
ModuleId=10007839
4
Celý rozsudek v anglické verzi ke
stažení na:
http://www.ictrcaselaw.org
/docs/doc40472.PDF
Dokument vychází z deníku belgické novinářky Els de Temmermanové, která podávala zpravodajství o genocidě
ve Rwandě po celou dobu tragédie. Její svědectví dokazuje, že tragické události ve Rwandě nebyly náhlým
výbuchem kolektivního násilí, ale promyšleným a pečlivě připraveným masovým vražděním.
Film byl uveden na mnoha mezinárodních festivalech, v roce 1996 získal Golden Gate Award na FF v San
Francisku, v roce 1997 byl oceněn na MFF v New Yorku.
33 Ochrana před genocidou – Filmy
Anna van der Wee
Belgie
1996 / 40 min.
Mrtví jsou naživu / The Dead Are Alive – Eyewitness in
Rwanda
Film se snaží zdokumentovat průběh masakru více než sedmi tisíc Muslimů, který se odehrál v červenci 1995
v bosenské Srebrenici, jež byla již předtím prohlášena za bezpečnostní zónu OSN.
Leslie Woodhead
Nizozemsko,
Velká Británie, USA
1999 / 104 min.
Pláč z hrobu / A Cry from the Grave
Režisérka Olga Sommerová se ve své práci opakovaně zaměřuje na osudy a svědectví žen. Pro svůj nový dokument
zvolila šest židovských pamětnic, které před kamerou oživují zasuté vzpomínky na holocaust a druhou světovou
válku. Ve svých životních příbězích nás zavádějí do Terezína, Osvětimi a Bergen-Belsenu, kde se do jejich paměti
otiskly obrazy krutého vyvražďování židovského obyvatelstva. Jiné vzpomínají na partyzány a odboj, do něhož se
aktivně zapojily, aby tak prospěly svým blízkým a vlasti. Každá z nich se svěřuje nejen se svým vlastním
,,návodem“ na přežití nacistického režimu, ale zamýšlí se i nad vlastním chováním: nad jeho nedostatky
a přednostmi ve chvíli, kdy byla vystavena tak extrémní životní situaci. Síla výpovědí je ještě větší, když upozorňují
na nebezpečné chování současníků, kteří se veřejně hlásí k myšlenkám nacismu a nacionalismu. Než zemře
nejmladší z nich, naléhavé svědectví a poselství musí zůstat uchováno.
Olga Sommerová
Czech Republic
2008 / 57 min.
Sedm světel
Filmy
34Ochrana před genocidou – Filmy
První světová válka
Předehrou k první světové válce byly války na Balkáně (1876–1878 a 1912–1913), které přinesly hromadné
vyhánění a deportace obyvatel a vyvražďování příslušníků jiných národností. Balkánské války v letech 1912–1913
k tomu připojily rozvinutou nacionalistickou propagandu prostřednictvím tisku.
První světová válka pak vzápětí přinesla další zkušenost s přesuny, deportacemi a internacemi obyvatel, z nichž
nejhroznější se děly v západní a východní Anatolii. Nucené přesuny Arménů v Osmanské říši jsou téměř všeobecně
pokládány za první doložený případ totální genocidy – přesuny sloužily jako zástěrka k vyhlazování, které bylo
skutečným cílem. Kromě toho, že se v první světové válce poprvé ve větším nasazení objevily moderní druhy zbraní
jako letadla, tanky, ponorky či chemické zbraně, přinesla válka také obrovskou kolektivní zkušenost s hromadným
zabíjením. Úzce propojila zabíjení s průmyslovou výrobou, povzbudila nacionalismus i komunistické hnutí. Stát si
začal nárokovat životy svých občanů.
Válka začala být pokládána za záležitost celého národa, válečné nasazení se týkalo vojáků i civilistů, silně se
rozvinula politická propaganda předkládající zkreslený, karikovaný obraz nepřítele vyobrazeného jako
podřadného. Neblahé stopy zanechalo hledání „pátých kolon“, špehů a zrádců, jimž se kladlo za vinu, že
nepřichází vítězství.
Německý císař Vilém II. byl v mírové smlouvě z Versailles označen za válečného zločince (nalezl útočiště
v Nizozemsku, kde zůstal až do své smrti v roce 1941). V Lipsku bylo na základě mírové smlouvy uspořádáno
několik procesů s německými vojáky, kteří byli obviněni z porušování mezinárodního práva. Šlo o první proces za
válečné zločiny.
35 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti
Historická část
Mgr. Filip Tesař
Gilbert, Martin. První světová
válka. Praha: BB Art, 2005.
Druhá světová válka a válečné zločiny
Během druhé světové války se naplno rozvinul potenciál totální války. Civilisté byli vlastní stranou vnímáni jako
neoddělitelný prvek válečného úsilí, protivníkem jako součást nepřátelských sil. Větší význam než kdy jindy si
získala průmyslová výroba, kterou se bojující strany snažily narušit. Jedním z prostředků bylo i plošné
bombardování a neomezená ponorková válka, využívané zvláště USA a Británií. Vyvrcholením bylo svržení
jaderných pum na japonská města Hirošima a Nagasaki. Mnohde v zemích okupovaných fašistickou Osou vzniklo
hnutí odporu, na které okupanti často odpovídali plošnými represemi, z nichž k nejhroznějším případům patřilo
vyhlazení Lidic a Ležáků. V okupované východní Evropě se v týle nacistických sil rozvinulo i silné partyzánské
hnutí, které se opíralo o spolupráci s civilisty. Cílem represí bylo vynutit si strachem poslušnost civilního
obyvatelstva a podlomit jeho vůli k odporu. Za většinu hromadných zločinů nesly zodpovědnost státy Osy, které
válku rozpoutaly (hlavně Německo a Japonsko), z jejich satelitů zejména Chorvatsko. Na vyhlazování Židů se
podílely i další státy, jako Rumunsko, a také úřednictvo a obyvatelstvo Německem podmaněných zemí. Německo
a Japonsko se provinily i vyvražďováním válečných zajatců a nelidským zacházení s nimi. Tomu se však nevyhnuli
ani Spojenci, zejména Sovětský svaz (viz Katyň), ale také americké síly v Tichomoří. Závěr války a poválečnou
dobu provázely obrovské nucené přesuny obyvatel i nucená asimilace. Během války nesmírně posílila válečná
propaganda, ideologie posvěcující zločiny proti celým skupinám obyvatel, ale rovněž utajování zločinů.
Reakcí na hrůzy druhé světové války byly norimberské a tokijské procesy s válečnými zločinci. Zkušenosti z těchto
tribunálů byly roku 1949 vtěleny do nového dokumentu mezinárodního práva, mezinárodní úmluvy o ochraně
civilních osob za války. V reakci na hromadné válečné represe zdůrazňuje konvence princip individuální
zodpovědnosti a kolektivní odvetu označuje za válečný zločin. Tato konvence spolu se staršími konvencemi
O zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli (1864), O zlepšení osudu raněných,
nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři (1906) a O zacházení s válečnými zajatci (1929), které byly v roce
1949 inovovány a rozšířeny, jsou nazývány Ženevské konvence. Konvence byly rozšířeny dodatkovými protokoly
v letech 1977 a 2005. Velký význam má zejména druhý dodatkový protokol z roku 1977, který se týká obětí
vnitřních ozbrojených konfliktů. Vztahují se na všechny státy světa a zavazují všechny válčící strany, tedy jak
pravidelné síly, tak povstalce. Každý stát má povinnost obviněné z porušení Ženevských konvencí postavit před
soud nebo vydat státu, který má na stíhání zájem. Konvence se vztahují na války a ozbrojené konflikty bez ohledu
na to, zda byla vyhlášena válka a zda se jedná o mezinárodní, nebo vnitrostátní konflikt. Zakázáno je zabíjení,
zohavování a mučení, vědecké experimenty, braní rukojmí, ponižování, vynášení rozsudku mimo řádný soud.
Civilní obyvatelstvo nesmí být objektem útoku ani hrozeb násilím, deportace jsou zakázány. Objektem útoku
nesmějí být ani historické památky a místa bohoslužeb. Ženevské konvence dnes představují základní zdroj
mezinárodního práva při posuzování porušování norem a zvyklostí vedení války. To bývá často zkráceně
označováno jako válečné zločiny. K nim bývají přiřazovány také zločiny proti lidskosti, které často válku
doprovázejí, a zločiny proti míru. Obojí bylo spolu s porušováním norem a zvyklostí vedení války definováno
v tzv. Londýnské chartě norimberského tribunálu. Zločiny proti lidskosti se rozumí závažný útok na lidskou
důstojnost či její ponižování, zahrnující i vraždy, vyhlazování, mučení, znásilňování, politické, rasové nebo
náboženské pronásledování, a to jako součást rozšířené či systematické politiky. Nerozhoduje, zda jsou, či nejsou
porušením interního práva v zemi, kde byly spáchány. Zločiny proti lidskosti byly jinak poprvé zmíněny roku 1915
v protestu Dohody proti masakrům Arménů v Osmanské říši. Za zločin proti lidskosti byla roku 1976 Valným
shromážděním OSN uznána i systematická perzekuce jedné etnické skupiny druhou, jako např. režimem
apartheidu v Jižní Africe. Zločinem proti míru se rozumí plánování, přípravy, zahájení či vedení válečné agrese
nebo válka porušující mezinárodní dohody a záruky. Nejnověji byly válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a rovněž
genocida definovány Římským statutem Mezinárodního trestního soudu (1998), který vstoupil pro signatáře
v platnost roku 2002. Tento soud vznikl po zkušenostech s tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu. Česká
republika ratifikovala Římský statut v roce 2009.
36Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
Mgr. Filip Tesař
Dams, C., Stolle, M. Gestapo.
Moc a teror ve třetí říši. Praha:
Paseka 2010.
Hobsbawn, Eric. Věk extrémů:
Krátké dějiny 20. století
1914–1991, Praha: Argo
2010.
Mazower, Mark. Hitlerova říše.
Nacistická vláda v okupované
Evropě. Brno: Jota 2009.
Naimark, Norman. Plameny
nenávisti. Etnické čistky
v Evropě 20. století. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny
2006.
Obrynba, Nikolaj I.
Partyzánem. Praha: Baronet
2009.
Wette, Wolfram. Wehrmacht:
Obraz nepřítele, vyhlazovací
válka, legendy. Praha: Argo
2006.
Kolektiv autorů. Život ve třetí
říši. Praha: Naše vojsko, 2009.
Válka v Bosně a Hercegovině
V Bosně a Hercegovině zahynulo podle nejdůkladnějšího výzkumu, provedeného nevládní organizací zvanou
Výzkumně dokumentační středisko, přes 97 tisíc osob, z toho téměř 10 tisíc žen a přes tři tisíce dětí a nezletilých.
Z celkového počtu bylo přes 40 % civilistů. Nejvíce civilistů mají na svědomí srbské regulérní a paravojenské síly:
více než 31 tisíc. Nejvíce obětí mezi civilisty tvoří Bosňáci; ve východní Bosně, kde došlo k nejhorším zločinům, ve
Srebrenici dokonce k částečné genocidě, tvoří civilisté dokonce 70 % všech obětí mezi Bosňáky. Z pohledu obětí
na životech byla válka v Bosně a Hercegovině nejtragičtějším konfliktem na území bývalé Jugoslávie a na
evropském kontinentě od druhé světové války. Během války docházelo k záměrnému vyvražďování, znásilňování,
vyhánění, hromadným internacím, mučení, záměrnému ničení domovů vyhnaných, ničení mešit, kostelů a dalších
kulturních památek.
Vyrovnávání s touto tragickou minulostí se zrcadlí v tom, jak se válečné zločiny dostávají před soud, jak se osvětlily
osudy nezvěstných, v návratech vyhnanců, vztahu k památkám symbolizujícím odlišnost, geografických názvech,
diskriminaci v zaměstnávání či v ekonomické spolupráci a cestování. V bývalé Jugoslávii se v dnešní době nejhůře
s minulostí vyrovnává Kosovo, lepší je to ve vlastním Srbsku, nepříliš slavné v Chorvatsku. Jiné je to v Bosně
a Hercegovině, odkud před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny putovalo nejvíc obviněných.
Před tento soud předstoupili hlavně Srbové, ale také značné množství Chorvatů a Bosňáků, takže lze vyloučit
černobílé vidění minulosti. V Bosně a Hercegovině probíhá také nejvíc domácích procesů kvůli válečným
zločinům: několik stovek je sice jen zlomek z asi deseti tisíc případů, jako první se však na řadu dostávají ty
nejzávažnější a hlavně – podstatné je, že se tato forma vyrovnávání s minulostí rozbíhá stále více. Překážky jsou
dnes hlavně technického rázu. V Bosně a Hercegovině je naprostá většina obyvatel gramotná, má přístup k tisku,
televizi a v poměrně velkém rozsahu také k internetu, což je důležitý rozdíl např. oproti africkým zemím.
Válečné zločiny jsou veřejně přetřásány a povědomí o soudních procesech napomáhá korigovat obraz minulosti.
V Bosně a Hercegovině je dobře vidět, že procesy mají dva důležité doprovodné a často přehlížené efekty: zaprvé
objasňují osudy nezvěstných. To neléčí bolest, ale postiženým rodinám pomáhá udělat čáru za minulostí.
Objasněné osudy nezvěstných zase úzce souvisejí s návraty vyhnanců. Dalším faktorem je očištění policie.
V prvních poválečných letech policie, v níž byli stále i ve velení váleční zločinci, mlčky přihlížela útokům na
navrátilce. To postupně zhruba do roku 2004 skončilo.
Pro návraty, obnovování právního státu a nepřímo pak i vyrovnávání se s minulostí byly důležité restituce.
V Bosně a Hercegovině byly prosazeny nejen na papíře, ale i v praxi. Návraty a restituce provázela i obnova
kulturních památek, hlavně mešit a kostelů, které byly za války zničeny ve snaze smazat dějinné stopy přítomnosti
jiného národa. Překážkou dalšího vyrovnávání se s minulostí je diskriminace navrátilců v zaměstnávání, která na
většině míst stále dělí obyvatele na oběti a viníky, na poražené a vítěze. Ti první jsou závislí na dobré vůli druhých,
které nic nenutí konfrontovat své vnímání minulosti s menšinovým. Problémem je i nezaměstnanost, která dodnes
i přes rychlý poválečný růst HDP činí až 28 %.
Veřejný sektor neformálně supluje sociální síť a je běžné dávat přednostně zaměstnání příslušníkům vlastního
národa. Tam, kde je diskriminace v zaměstnávání omezována, je společné hledání výkladu minulosti patrné např.
v konsensuálním přejmenovávání ulic, které za války často dostaly v nacionalistické euforii nová jména
zdůrazňující separátní identitu.
37 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
Mgr. Filip Tesař
38Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
Honig, J. W., Both, N. Srebrenica:
Zpráva o válečném zločinu. Praha:
Mladá fronta 2001.
War Crimes in Bosnia-Hercegovina
(Volume I). Human Rights Watch
1992.
War Crimes in Bosnia-Hercegovina
(Volume II). Human Rights Watch
1993.
Abuses by Bosnian Croat and Muslim
Forces in Central and Southwestern
Bosnia-Hercegovina. Human Rights
Watch 1993.
War Crimes in Bosnia-Hercegovina:
U.N. Cease-Fire Won‘t Help Banja
Luka. Human Rights Watch 1994.
On-line na: http://www.hrw.org/
legacy/reports/994/bosnia2/
Sarajevo. Human Rights Watch 1994.
On-line na: http://www.hrw.org/en
/reports/1994/10/01/sarajevo
Still Waiting: Bringing Justice for War
Crimes, Crimes against Humanity, and
Genocide in Bosnia and Herzegovina’s
Cantonal and District Courts. Human
Rights Watch 2008. On-line na:
http://www.hrw.org/en/reports/2008
/07/09/still-waiting-0
Bosnian War Crimes Atlas, interaktivní
mapa s výkladem:
http://www.idc.org.ba
Genocida ve Rwandě
Viz kapitola Ochrana před genocidou
Občanská válka v Sieře Leone
Občanskou válku v Sieře Leone zahájil v březnu 1991 vpád rebelů z Revoluční sjednocené fronty (RUF), která
zpočátku čítala sotva stovku mužů, do dvou pohraničních okresů na východě a jihovýchodě země. Útokům v zemi
předcházelo několik desetiletí zhoršující se politické, ekonomické a sociální situace, jež byla důsledkem špatné
vlády a zneužívání politické moci, krátkozraké hospodářské politiky, plenění bohatých nerostných zdrojů země
a bujné korupce na všech úrovních. Od zavedení systému jedné strany v roce 1978 kontrolovala veškerou moc
a zdroje vláda Všelidového kongresu (APC) prezidenta Siaky Stevense ve Freetownu a venkovské oblasti ve
vnitrozemí byly velmi zanedbávány nebo zcela opomíjeny – zejména východní a jižní části země, kde tradičně
dominovala opoziční Lidová strana Sierry Leone (SLPP). Zneužívání moci se neomezovalo na centrání vládu –
v provinciích se na něm vydatně podíleli i místní úředníci a především náčelníci. Ti si uchovali významnou roli
v interpretaci zvykového práva, zejména kontrolu nad rozdělováním půdy a těžebních licencí, v určování místních
daní, bránili své právo ukládat finanční tresty a nucenou práci. Své autority zneužívali k upevnění hierarchických
vztahů i nerovností a k umlčení a marginalizaci těch, které vnímali jako hrozbu. Byli to především mladí muži,
kteří nejvíc trpěli tímto zneužíváním. Ve spojení s omezeným přístupem ke vzdělání a pracovním příležitostem to
vedlo k jejich odcizení od místních komunit. Mnoho z nich opustilo své vesnice a odešlo do diamantových dolů
a velkých měst. Spolu s nespokojenými mladými muži z venkova to byla i marginalizovaná městská mládež,
tvořená směsí negramotných kriminálních živlů a radikálních studentů, na kterou silně doléhal postupný
ekonomický a morální úpadek země. Všichni tito mladí muži představovali připravenou zásobárnu rekrutů jak pro
RUF, tak pro narychlo verbující armádu. Léta nahromaděné frustrace a nenávisti pomáhají alespoň částečně
vysvětlit rozsah a brutalitu násilí, které zemi na více než deset let zachvátilo.
Byla to tedy celková a hluboká politická a společenská krize, co bylo hlavní příčinou války v Sieře Leone, a nikoli
boj o diamanty, jak se někdy jednostranně podává. Diamanty nicméně hrály v konfliktu významnou roli.
Diamantový sektor byl především sám součástí popsané krize a přispěl k hromadění nespokojenosti z nerovného
rozdělení zisků z těžby a k nárůstu napětí mezi místní populací a kopáči v dolech na jedné straně a obchodníky
a náčelníky na straně druhé. Možnost nelegální těžby a obchodu s drahými kameny pak během konfliktu
podněcovala násilí RUF i vládních vojáků, kteří se mnohokrát střetli o kontrolu nad diamantovými oblastmi. Zisky
z prodeje pak také pomáhaly financovat nákup zbraní.
RUF měla zpočátku určitou podporu mezi lidmi, protože využívala nespokojenosti obyvatelstva, aby se
prezentovala jako skupina osvoboditelů s příslibem lepší budoucnosti. Převrat mladých armádních důstojníků
v dubnu 1992 však byl většinou obyvatel vnímán jako dosažení hlavního cíle změny vlády a RUF tak sebral
počáteční sympatie. Nová vojenská vláda navíc zahájila intenzivní vojenskou operaci, která na konci roku 1993
přivedla RUF na pokraj rozpadu. Právě v tomto okamžiku RUF změnila taktiku na guerillový způsob boje, který se
spoléhal na útoky ze zálohy a teror, jak proti armádě, tak především proti civilnímu obyvatelstvu. Jako způsob
náboru nových bojovníků hojně využíval únosy, především dětí. Používání extrémního násilí včetně vražd,
amputací, znásilnění a mučení mělo udělat život v zemi pro obyvatelstvo zcela neúnosným a donutit tak střídající
se vojenské vlády a později i demokraticky zvolenou vládu k vyjednání dohody o sdílení moci. V reakci na
zastrašovací taktiku RUF a důsledkem překotného najímání nedostatečně vycvičených a nespolehlivých vojáků se
také vládní jednotky velmi často uchylovaly k nevybíravému násilí a dopouštěly se vážných zločinů proti
obyvatelstvu srovnatelných s RUF. Válka vyvrcholila útokem RUF na Freetown v lednu 1999, který za sebou
zanechal několik stovek mrtvých a polovinu města v troskách. Mírová dohoda byla podepsána v Lomé v červnu
1999; válka pak byla oficiálně označena za ukončenou v roce 2002.
39 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
PhDr. Kateřina
Werkman, MRes.
Ačkoli Dohoda z Lomé původnĕ předpokládala všeobecnou amnestii pro všechny bojující strany, požádala nakonec
vláda prezidenta Ahmada Tejana Kabbaha v roce 2000 OSN o ustavení mezinárodního soudu, před kterým měli
stanout ti, kteří „nesou největší odpovědnost“ za zločiny, ke kterým došlo během konfliktu. Soud byl oficiálnĕ
ustaven o dva roky později. Obviněno bylo celkem třináct osob, a to ze spáchání zločinů proti lidskosti, válečných
zločinů a dalších vážných porušení mezinárodního humanitárního práva. V poslední kategorii soud poprvé
v historii žaloval – a odsoudil – několik pachatelů za zločin najímání a zneužívání dětských vojáků v ozbrojeném
konfliktu. Významným úspěchem bylo také zahrnutí nucených sňatků mezi zločiny proti lidskosti, stejně jako
obecně velký důraz na sexuálně motivované násilí mezi body obžaloby. Dosud bylo odsouzeno osm obžalovaných;
všichni si v současnosti odpykávají tresty ve vězení ve Rwandě – tři rebelové z RUF, tři představitelé Revoluční
rady ozbrojených sil (AFRC), která spolu s RUF svrhla Kabbahovu vládu v roce 1997, a dva členové provládních
Jednotek civilní obrany (CDF). Třetí člen CDF, Samuel Hinga Norman, zemřel před vynesením rozsudku. Tři
klíčoví pachatelé však před soudem nikdy nestanuli – zakladatel RUF Foday Sankoh, který zemřel ve vazbě v roce
2003, jeho nástupce Sam „Moskyt“ Bockarie, který byl ve stejném roce zavražděn v Libérii, a vůdce AFRC Johnny
Paul Koroma, o jehož osudu a místě pobytu se neví, ačkoli podle některých svědectví byl Koroma, stejně jako
Bockarie, zlikvidován v Libérii na příkaz prezidenta země Charlese Taylora. Bývalý liberijský prezident je také
posledním obžalovaným; proces s ním by měl být ukončen někdy v průběhu roku 2011.
40Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
Abdullah, I. (2004): Between
Democracy and Terror: The
Sierra Leone Civil War. Dakar:
CODESRIA.
Keen, D. (2003): Greedy
Elites, Dwindling Resources,
Alienated Youths. The
Anatomy of Protracted
Violence in Sierra Leone.
Internationale Politik und
Gesellschaft, Vol. 6, No.2, str.
67–94.
Stovel, L. (2006): Long Road
Home: Building Reconciliation
and Trust in Post-War Sierra
Leone. Dissertation submitted
in partial fulfillment of the
requirements for the degree of
Doctor of Philosophy. Simon
Fraser University: Department
of Sociology and
Anthropology.
Truth and Reconciliation
Commission (2004): The TRC
Final Report. Volume 3A.
On-line na: http://www.
sierra-leone.org/Other-
Conflict/TRCVolume3A.pdf
Dětští vojáci
Podle Dětského fondu OSN (UNICEF) je dětským vojákem jakákoli osoba mladší osmnácti let, která je součástí
pravidelné nebo nepravidelné ozbrojené síly nebo skupiny, a to v jakékoli funkci. Nejde tedy jenom o děti, které
nosí zbraň, ale i o ty, které vykonávají další pomocné role – nosičů, poslíčků, kuchařů a podobně –, a o dívky
odvedené za účelem sexu nebo nuceného sňatku. Zapojení dětí do ozbrojeného konfliktu není novým fenoménem,
i když zejména v posledních dvou desetiletích 20. století se situace výrazně zhoršila. Výrazný podíl na tom měl
především narůstající počet vleklých vnitrostátních konfliktů, provázených rozpadem státních a společenských
struktur a charakterizovaných mimo jiné cíleným zaměřením násilí proti civilnímu obyvatelstvu, které v 90. letech
představovalo více než 90 % válečných obětí. Děti byly zapojeny do konfliktů po celém světě a v mnoha z nich
dětští vojáci tvořili nezanedbatelnou část bojovníků, kteří se podíleli na provádění těch nejhorších násilností.
Vysvětlení, proč jsou děti nabírány do ozbrojených skupin je celá řada – někteří vnímají rozšíření fenoménu
dětských vojáků především jako odpověď na obecný nedostatek lidských zdrojů ve vleklých konfliktech, jiní jej
připisují panujícím představám o lepší poddajnosti dětí, které lépe přijímají ideologický nátlak a manipulaci,
snadněji se kontrolují a mají menší zábrany v boji; další jej spojují s hlubokou krizí a rozpadem společenského
řádu a mravních norem v postižených zemích.
Děti se do ozbrojených skupin dostávají několika způsoby. Často jsou odvedeny násilím nebo uneseny. Armáda
božího odporu (LRA) v Ugandě je obzvlášť nechvalně známá únosy dětí a násilnými postupy při jejich výcviku,
během něhož jsou někdy i pod hrozbou vlastní smrti donuceny zabít, mnohdy člena rodiny nebo přítele, čímž mají
zpřetrhat vazby na domov a prokázat věrnost ozbrojené skupině. Unesené děti, jejichž celkový počet od roku 1986
dosáhl více než 50 000, představují podle odhadů obyčejnĕ až 90 % bojovníků v řadách LRA. Bylo by ale mylné se
domnívat, že přímé donucení je nejběžnějším, nebo dokonce jediným způsobem najímání dětských vojáků. Mnozí
z nich se k ozbrojeným silám přidají dobrovolně, ačkoli linie mezi donucením a dobrovolností je ve válečných
situacích velice tenká. V řadě zemí, kde chudoba a konflikt vedly k rozbití společenských a rodinných struktur, je
mnoho dětí a mladých lidí nuceno hledat alternativní způsob přežití a členství v ozbrojené skupině je potom možné
vidět jako racionální a atraktivní příležitost. Jednotka představuje komunitu, která nahrazuje rodinu a dává
prostor k zajištění živobytí v situaci absolutního nedostatku nebo neexistence jiných pracovních příležitostí. Za
dobrovolným vstupem do ozbrojených skupin je často i příslib lepší budoucnosti – vzdělání nebo finanční či
materiální odměny. Některé z těchto faktorů dokumentuje výrok dětského vojáka ze Sierry Leone:
„Neměli jsme peníze na školu, protože mámin obchod zničila válka... V té době se naše situace zhoršila. Pak
přišli rebelové a řekli nám, ať se k nim přidáme. Protože jsem nic nedělal a nikdo se o mě nestaral, rozhodl
jsem se k nim přidat a bojovat. Přidal jsem se k nim záměrně, kvůli problémům, které jsme měli... Rebelové nás
vyzvali, ať jim pomůžeme v boji, abychom v budoucnosti mohli mít slušný život.“ (cit. podle Peterse, 2004)
Je proto chybou paušálně vnímat dětské vojáky pouze jako pasivní, bezbranné a závislé jedince a věnovat
pozornost jejich rozhodnutím v podmínkách velmi omezených, ale přesto existujících možností. To jednak umožní
lépe porozumět tomu, proč se někteří k ozbrojeným skupinám přidají, zatímco jiní ne, ale hlavně na základě
tohoto porozumění zlepšit strategie pro zamezení účasti a najímání dětí do ozbrojených skupin.
V reakci na rozšíření fenoménu dětských vojáků vytvořilo mezinárodní společenství v posledních desetiletích řadu
právních nástrojů, kterými se snaží ochránit práva dětí a zabránit jejich účasti v ozbrojených konfliktech. V roce
1989 – po deseti letech jednání – přijala OSN Úmluvu o právech dítěte, která sice definuje dítě jako každou osobu
do osmnácti let, ale která v článku 38 (2) zavazuje smluvní strany k přijetí „všech proveditelných opatření
k zabezpečení toho, aby se osoby, které nedosáhly věku patnácti let, přímo neúčastnily bojových akcí“. Hranice
patnácti let byla mnoha humanitárními organizacemi a lidskoprávními skupinamy považována za nepřijatelnou,
a po dalších několika letech jednání byl v roce 2000 přijat Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování
dětí do ozbrojených konfliktů, který zákaz zapojení posunul na osmnáct let – s výjimkou dobrovolného
41 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
PhDr. Kateřina
Werkman, MRes.
narukování, kde je hranice stanovena věkem šestnáct let. Podle kritiků ale diskuse strávené nad debatou o věkové
hranici odvádějí pozornost od skutečného problému týkajícího se mezinárodního práva v oblasti zapojení dětí do
konfliktu – jeho efektivního prosazování, kterého se navzdory některým dílčím úspěchům v posledních letech stále
nepodařilo dosáhnout.
42Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
Drumbl, M. (2009): Child
Soldiers: Agency, Enlistment,
and the Collectivization of
Innocence. Washington & Lee
Public Legal Studies Research
Paper Series. Working Paper
No. 07.
Honwana, A. (2006): Child
Soldiers in Africa.
Philadelphia: University of
Pennsylvania Press.
Peters, K. (2004): ReExaminig
Voluntarism: Youth
Combatants in Sierra Leone.
Monograph No. 100. Pretoria:
ISS. On-line na:
http://www.iss.co.za/pubs/
Monographs/No100/
Contents.html
Otázkové okruhy:
• Jak a kdy se z etnicity ve Rwandě a Burundi stala otázka života a smrti? Kdo nebo co způsobilo rwandskou
genocidu?
• Jaké důvody vedou k páchání rozsáhlého násilí na civilním obyvatelstvu v současných konfliktech?
• Proč děti bojují v ozbrojených konfliktech? Je vždy výhodné vnímat dětské vojáky jako bezbranné oběti bez
vlastní rozhodovací schopnosti? Jak může mezinárodní společenství účinně bojovat proti využívání dětí
v ozbrojených konfliktech?
Další informace:
Beah, Ishmael (2007): A Long Way Gone: Memoirs of a Boy Soldier. Sarah Crichton Books.
Bennett, T.W. (1998): Using Children in Armed Conflict: A Legitimate African Tradition? Criminalizing the
Recruitment of Child Soldiers. ISS Monograph No. 32, Institute of Security Studies. On-line na:
http://www.iss.co.za/pubs/monographs/no32/contents.html
Mamdani, M. (2001): When Victims Become Killers: Colonialism, Nativism, and the Genocide in Rwanda.
Princeton: Princeton University Press.
Richards, P. (1998): Fighting for the Rain Forest: War, Youth and Resources in Sierra Leone. Oxford: James
Currey.
Coalition to Stop the Use of Child Soldiers http://www.child-soldiers.org
Uppsala Conflict Database http://www.pcr.uu.se/gpdatabase/search.php
43 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
44Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Historická část
Úvod: Zatykač Mezinárodního trestního soudu na Josepha Konyho, velitele
Lord’s Resistance Army v Ugandě, vydaný dne 8. července 2005
„Podle obvinění uvedených v podání žalobce je Armáda božího odporu (Lord’s Resistance Army – LRA)
ozbrojená skupina, jež nejméně od roku 1987 provádí akty odporu proti vládě státu Uganda a proti ugandské
armádě (známé také jako Ugandské lidové obranné jednotky – Uganda Peoples’ Defence Force, UPDF) i proti
místním obranným jednotkám (LDU). Během této doby, včetně období od 1. července 2002, LRA vedla útoky
jak proti jednotkám UPDF, tak jednotkám LDU a proti civilnímu obyvatelstvu. Dále pak LRA rozpoutala vlnu
násilí a zavedla model ‘teroru na civilním obyvatelstvu’, a to prostřednictvím aktů vyvražďování, únosů,
sexuálního zotročování, mrzačení i masového vypalování domů a rabování táborů. Podle obžaloby LRA také
unášela civilisty, a to včetně dětí, které údajně byly násilně „rekrutovány“ jako bojovníci, nosiči a sexuální
otroci ve službách LRA a které se měly účastnit útoků proti ugandské armádě i civilnímu obyvatelstvu…“1
Většina základních dokumentů k procesům proti obžalovaným z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti je volně
přístupná na domovských stránkách mezinárodních soudů (Mezinárodní trestní soud, tribunály pro Rwandu
a bývalou Jugoslávii). Lze si tak přečíst např. svědecké výpovědi k jednotlivým případům, závěrečné řeči
obžalovaných nebo odlišná stanoviska soudců k rozsudku. V kontrastu ke způsobu, kterým o válečných zločinech
či o mezinárodní justici v některých případech informují média, jde o ojedinělou možnost seznámení se
s prvotními zdroji informací.
K zamyšlení:
• Jaký je vztah mezi pojmy genocida a zločin proti lidskosti?
• Jak je vymezen válečný zločin? Co je humanitární právo?
• Když se řekne „zločin proti lidskosti“, který z aktuálně probíhajících nebo nedávno minulých konfliktů vás
napadne jako první? Víte přibližně, kolik obětí si vyžádaly zločiny proti lidskosti a válečné zločiny během
válek v Bosně, ve Rwandě a v Kongu?
• Kde a jak lze zjistit, z jakých konkrétních činů je obviněn Radovan Karadžić nebo Omar al-Bashir?
Několik věcných poznámek: Zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a právo
Zločiny proti lidskosti. Termín zločin proti lidskosti byl poprvé použit v souvislosti s tureckým masakrem Arménů
v roce 1915. V mezinárodním právu jej však definoval až Statut Mezinárodního vojenského soudního dvora
(norimberského tribunálu) v roce 1945:
„Zločinem proti lidskosti je vražda, vyhlazování, zotročování, deportace a veškeré jiné nelidské činy, spáchané
proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo během ní, nebo pronásledování z důvodů
politických, rasových či náboženských, ať jsou, či nejsou porušením interního práva v zemi, kde byly spáchány,
jako následek jakéhokoliv zločinu spadajícího do kompetence tribunálu nebo v souvislosti s tímto zločinem.“
Válečnými zločiny rozumí Statut z roku 1945:
„Porušení zákonů války nebo válečných zvyklostí. Takové porušení bude v sobě zahrnovati vraždu, zlé
nakládání nebo deportaci civilního obyvatelstva z obsazeného území nebo v něm k otrocké práci nebo pro
45 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Lidskoprávní část
Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
1
Z původního znění zatykače
v angličtině: „Warrant of arrest for
Joseph Kony issued on 8 July 2005:
CONSIDERING the general
allegations presented in the
Prosecutor’s application that the
Lord’s Resistance Army (the
“LRA”) is an armed group carrying
out an insurgency against the
Government of Uganda and the
Ugandan Army (also known as the
Uganda People’s Defence Force
(“UPDF”)) and local defence units
(“LDUs”) since at least 1987; that
over this time, including the period
from the 1st of July 2002, the LRA
has been directing attacks against
both the UPDF and LDUs and
against civilian populations; that, in
pursuing its goals, the LRA has
engaged in a cycle of violence and
established a pattern of
“brutalization of civilians” by acts
including murder, abduction, sexual
enslavement, mutilation, as well as
mass burnings of houses and looting
of camp settlements; that abducted
civilians, including children, are
said to have been forcibly
“recruited” as fighters, porters and
sex slaves to serve the LRA and to
contribute to attacks against the
Ugandan army and civilian
communities.”
On-line na:
http://www.icc--cpi.int/
iccdocs/doc/doc97185.PDF
jakýkoliv jiný účel, vraždu válečných zajatců nebo osob na moři nebo zlé nakládání s nimi, zabíjení rukojmí,
plenění veřejného nebo soukromého majetku, svévolné ničení měst a vesnic nebo pustošení neodůvodněné
vojenskou nutností, nebude však na ně omezeno.“
Ustanovení Statutu o válečných zločinech byla dále potvrzena v rezolucích Valného shromáždění OSN (3(I)
z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946). V roce 1949 následovaly tzv. Ženevské konvence na ochranu obětí
války (o ochraně obětí války, o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, o zlepšení
osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři, o zacházení s válečnými zajatci, o ochraně
civilních osob za války.) V roce 1977 byly Ženevské konvence rozšířeny o Dodatkový protokol o ochraně obětí
mezinárodních ozbrojených konfliktů a Dodatkový protokol o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících
mezinárodní charakter (k dnešnímu dni tento protokol podepsalo více než 160 států s výjimkou USA, Izraele,
Íránu, Iráku, Afghánistánu a Pákistánu). Systém Ženevských konvencí je základním instrumentem tzv.
humanitárního (válečného) práva.
Mezinárodní humanitární právo je ovládáno mj. následujícími zásadami – obyčejovými
normami:
• Princip rozlišování – mezi civilisty a kombatanty, mezi civilními a vojenskými objekty (útoky jsou přípustné
pouze proti kombatantům a vojenským objektům; jsou zakázány násilné činy, jejichž cílem je zastrašování
civilního obyvatelstva).
• Vojenské objekty jsou takové objekty, které svou povahou, umístěním, účelem nebo použitím představují
účinný příspěvek k vojenským akcím a jejichž částečná nebo úplná destrukce, obsazení nebo neutralizace
podle okolností, jež v danou chvíli převažují, poskytuje zjevnou vojenskou výhodu.
• Útok na vzdávajícího se nebo raněného protivníka je zakázán.
• Preventivní opatření při útoku: každá strana konfliktu musí útok zrušit nebo odvolat, stane-li se zřejmým, že
objekt není vojenským objektem nebo že by útok mohl způsobit náhodné ztráty na životech civilních osob,
zranění civilních osob, poškození objektů civilního rázu nebo kombinaci těchto případů, které by převyšovaly
předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu.
• Každá strana konfliktu musí účinným způsobem vydat varování před útoky, které by mohly postihnout civilní
obyvatelstvo, ledaže to okolnosti nedovolí.
• Zdravotnický personál výhradně určený ke zdravotnickým úkonům musí být za všech okolností respektován
a chráněn.
• Novináři vykonávající profesionální úkoly v oblastech ozbrojeného konfliktu musí být respektováni
a chráněni, pokud se přímo neúčastní bojové činnosti.
• Každá strana konfliktu musí respektovat kulturní statky; způsoby a prostředky vedení boje musí být vybírány
s ohledem na ochranu a zachování životního prostředí.2
Podle Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968 se válečné zločiny a zločiny
proti lidskosti nepromlčují. K dopadení a zadržení válečných zločinců napomáhá řada bilaterálních vydávacích
dohod i mezinárodních smluv, např. Zásady mezinárodní spolupráce při odhalování, zadržování, vydávání a stíhání
osob zodpovědných za spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, které Valné shromáždění OSN schválilo
v roce 1973.
46Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Lidskoprávní část
2
Obyčejové mezinárodní
humanitární právo. Český červený
kříž. [on-line] [cit. 2010-05-25].
Dostupné z:
http://www.cervenykriz.eu/
cz/mhp/obycej_mhp.htm
Jak bylo řečeno v předchozí kapitole o genocidě, klíčovou roli v potírání zločinů proti lidskosti a válečných zločinů
má relativně nedávno (Římským statutem) ustavený Mezinárodní trestní soud. Při řízení soud vychází z článků
6, 7 a 8 Statutu, které obsahují výčet zločinů, a z dokumentu Prvky skutkových podstat trestných činů (Elements of
Crimes), kde jsou integrálně a podrobně upraveny všechny shora uvedené zločiny. Jde o průlomový dokument,
protože vůbec poprvé detailně stanovil skutkové podstaty jednotlivých činů, podobně jako trestní zákony
jednotlivých států. Vymezování zločinů proti lidskosti se dosud spokojovalo s výčtem jednotlivých zločinných
jednání, zatímco Římský statut ve spojení s Prvky skutkových podstat trestných činů podrobně stanoví, jaké konkrétní
jednání naplňuje skutkovou podstatu zločinů vyhlazování civilního obyvatelstva, apartheidu, zotročování, mučení,
znásilňování, nuceného těhotenství, nucené prostituce, perzekuce související s politickým přesvědčením, rasovou,
národnostní či etnickou příslušností atd. Dokument zároveň upřesňuje, že činy musí být součástí útoku proti
civilnímu obyvatelstvu a že musí být rozsáhlé a systematické, což je odlišuje od trestných činů vraždy, znásilnění ad.,
které jsou upraveny v trestních zákonech států a spadají do jurisdikce jejich soudů. Úprava skutkové podstaty
zločinu proti lidskosti vypadá v dokumentu Prvky skutkových podstat trestných činů konkrétně takto:
Článek 7 (1) (c) Zločiny proti lidskosti zotročování
Skutková podstata:
Pachatel zneužíval částečně nebo úplně moc, kterou měl, tím, že si přivlastnil jednu nebo více osob. K tomu
docházelo koupí, prodejem, půjčením či směnou takové osoby či takových osob, případně takovým osobám
podobným způsobem upíral svobodu.
Pachatel takto postupoval v kontextu rozsáhlých a systematických útoků mířených proti civilnímu
obyvatelstvu.
Pachateli bylo známo, že toto chování je součástí rozsáhlých a systematických útoků mířených proti civilnímu
obyvatelstvu. Pachatel jednal vědomě za účelem vykonání těchto záměrů.
Stejným způsobem jsou konkretizovány jednotlivé formy genocidy a jednotlivé válečné zločiny (znásilnění, útok
na civilní obyvatelstvo, braní rukojmí, lékařské a vědecké experimenty jako válečný zločin, nucené těhotenství,
prostituce, sterilizace, používání osob jako štítů, využívání a nábor dětských vojáků ad.).
Příklady ze současnosti: Bosna, Rwanda
Pláč z hrobu. Film Pláč z hrobu přináší pohled na masakr v bosenské Srebrenici, kde bylo v červenci roku 1995
zavražděno několik tisíc místních muslimských obyvatel, přestože oblast byla misí OSN prohlášena za zónu pod
ochranou nizozemských mírových jednotek. Před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii
v souvislosti se srebrenickým masakrem stále probíhá projednávání případů. Řada odsouzených si už odpykává
trest (Obrenović, Todorović), odsouzená Biljana Plavšićová byla propuštěna. (Informace a dokumenty
k jednotlivým případům lze najít na http://www.icty.org/sid/203; domovská stránka filmu je na
http://www.pbs.org/wnet/cryfromthegrave, kde jsou ke stažení audiozáznamy svědků masakru, včetně
příslušníků mírových jednotek.)
Otázkové okruhy:
• Čím se liší trestný čin vraždy podle trestního zákona státu a vražda jako zločin proti lidskosti podle
dokumentů Mezinárodního trestního soudu?
• Jak hodnotíte zásah jednotek OSN, resp. jeho absenci, v souvislosti s událostmi ve Srebrenici? Proč
jednotky nezasáhly? Čí to byla odpovědnost?
• Jak hodnotíte časový odstup, se kterým dochází k odsouzení osob, které za zločiny spáchané během války
v Bosně odpovídaly? Jaký význam má pro postkonfliktní vývoj v Bosně samotná existence příslušného
trestního tribunálu?
47 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Lidskoprávní část
K diskusi:
Jak hodnotíte z právního hlediska následující situace?
• Smrtelně raněný voják se marně snaží přemístit se z bojiště. Dostihne ho kombatant nepřátelských
jednotek. Uvažujme tři možnosti:
A) Voják nepřátelské strany odnese raněného vojáka jako zajatce do svého tábora.
B) Voják nepřátelské strany neudělá nic.
C) Umírající a trpící voják prosí nepřítele, aby mu zasadil ránu z milosti, a on mu – za přítomnosti několika
svědků – vyhoví.
V rámci rozsáhlejší vojenské akce proběhne letecký útok na strategický most na území nepřítele.
A) Při útoku dojde k neúmyslnému zničení několika obytných domů a k usmrcení deseti civilistů.
B) Několik civilistů na mostě dobrovolně vytvoří živý štít. Pro velitele leteckého útoku je jednoznačně
rozpoznatelné, že se na mostě nachází lidé, ale nedokáže posoudit, jestli jde o kombatanty, nebo civilisty.
Útok je přesto dokonán, všichni civilisté zahynou.
C) Živý štít na most násilím umístí příslušníci paramilitárních jednotek bránícího se státu ve snaze odvrátit
letecký útok.
Jak se změní pohled na shora uvedené činy, pokud se jich dopustí kombatant soukromé paramilitární jednotky
najaté státem k vojenské operaci nebo příslušník mezinárodní jednotky sil NATO?
• Říká se, že nejlepší obrana je útok. Liší se pohled humanitárního práva na násilné ofenzivní a defenzivní
vojenské akce? A jak se liší postavení civilisty, který:
A) dobrovolně chrání majetek proti pachatelům běžné trestné činnosti (např. krádež vloupáním, poškození
cizí věci);
B) dobrovolně chrání majetek proti nepřátelskému vojenskému útoku.
• Jak se mezinárodní právo staví k tzv. žoldnéřům, tj. osobám najatým a finančně motivovaným za účelem
boje, které nejsou občany ani jedné ze stran konfliktu ani příslušníky armád bojujících stran? Je
žoldnéřství trestné? Existuje v mezinárodním humanitárním právu tendence žoldnéřství eliminovat?
• Co znamená pojem „humanitární bombardování“?
Kanadský generál Romeo Dallaire působil během tří měsíců genocidy ve Rwandě jako velitel jednotek OSN.
Dallairovy opakované snahy získat od OSN posily se nesetkaly s úspěchem, naopak – větší část jednotek byla ze
Rwandy stažena, později i velitel dostal příkaz opustit Rwandu. Romeo Dallaire se však příkazu vzepřel a setrval
uprostřed genocidy na vlastní pěst, spolu s hrstkou odhodlaných mužů. Zachránil životy mnoha tisíců Rwanďanů. Po
návratu do Kanady se opakovaně pokusil o sebevraždu, nakonec napsal o své zkušenosti ve Rwandě knihu (Shake
Hands with the Devil) a podílel se na realizaci několika filmů (mj. dokument Poslední spravedlivý – Last Just Man).
• Jak si vysvětlujete nezájem a neúčast mezinárodního společenství tváří v tvář genocidě ve Rwandě? Jak
hodnotíte postoj generála Dallaira?
48Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Lidskoprávní část
• Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu se zabývá výhradně případy zločinů spáchaných většinovým
etnikem Hutuů na menšině Tutsiů. Při osvobozování Rwandy a v rámci odvetných bojů však naopak
Tutsiové povraždili na 60 000 Hutuů. Považujete za správné, že se soud těmito případy nezabývá? Myslíte
si, že takové rozhodnutí napomáhá k překonání etnického napětí ve Rwandě, nebo naopak situaci
zhoršuje?
• Ve filmu Zúčtování (viz Téma 5) mluví prokurátor Moreno-Ocampo o vydání zatykače na súdánského
prezidenta Omara al-Bashira, podle něhož tisíce lidí v Súdánu trpí Bashirovou vinou hlady, žijí ve strachu
a jsou systematicky vystavovány násilí. Spadá toto jednání do kategorie zločinů proti lidskosti, ačkoli nelze
prokázat přímé oběti na životech?
Další informace:
Projekt Válečné zločiny: http://www.crimesofwar.org
Rwanda, postkonfliktní otázky: http://www.hrw.org/legacy/reports/2000/rwanda
Etnicita a moc: http://socrates.berkeley.edu/~warcrime/Papers/webley-thesis.pdf
Prvky skutkových podstat trestných činů:
http://www1.umn.edu/humanrts/instree/iccelementsofcrimes.html
Nadace Romea Dallaira: http://www.romeodallairefoundation.com
Svědectví k procesům před ICTY: http://www.icty.org/sections/Outreach/VoiceoftheVictims
Humanitární právo: http://www.cervenykriz.eu/humanitarnipravo
Vyčerpávající informace k Ženevským konvencím: http://ck.czweb.org/cck/aktivity/konvence.html
49 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Lidskoprávní část
50Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Lidskoprávní část
51 Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Filmy
Pět válečných korespondentů, mezi nimi Petra Procházková, líčí své osobní prožitky a profesionální zkušenosti
z války, která Západ nezajímá.
Nino Kirtadze
Francie
2000 / 57 min.
Čečenská ukolébavka / Chechen Lullaby
Zbraně v rukou dětí? Je šokující, do jaké míry je tento jev rozšířen. Súdán, Uganda, Barma, Kolumbie, Sierra
Leone... a výčet by mohl pokračovat. Často i osmileté děti jsou unášeny a nuceny bojovat za věc, které nemohou
rozumět. Teror, znásilňování, vymývání mozků, drogy. Podle střízlivých odhadů je na světě na tři sta tisíc dětských
vojáků. Velitelé často dávají přednost dětem, protože jsou snáz manipulovatelné a jsou schopny páchat ta
nejneuvěřitelnější zvěrstva. Dětští vojáci ale nejsou jen problémem třetího světa. Spojené státy posílají na výcvik
sedmnáctileté, Velká Británie v roce 1991 vysílala do války v Zálivu šestnáctileté děti. Organizace bojující za lidská
práva tuto praktiku ostře odsuzují. Mezinárodní tribunál může soudit jakéhokoli velitele, který použije dětské
vojáky, za zločin proti lidskosti. Hrozivý jev ale rozhodně není na ústupu.
Alan Lindsday
Austrálie
2002 / 56 min.
Dětští vojáci / Child Soldiers
V průběhu občanské války ve Rwandě v roce 1994 zmasakrovali příslušníci většinové skupiny Hutuů během tří
měsíců 800 000 Tutsiů. Ke genocidě byli povzbuzováni rozhlasovým vysíláním, které v lidech rozněcovalo nenávist
k Tutsiům. Dokument sleduje příběh mladíka, který jako jeden z prvních z celkového počtu 130 000 Hutuů,
držených ve vazbě s obviněním ze spáchání genocidy má být po třech letech výkonu trestu propuštěn. Mladík byl
svými sousedy z vesnice donucen zabít děti své starší sestry a byl jedním z mála, kteří přiznali svou účast na
hromadném zabíjení. Tento dokument odhaluje mrazivou realitu mediální manipulace, která dovedla jeden národ
až k bodu, kdy se příbuzní a sousedé začali vzájemně vraždit.
Kumiko Igarashi
Japonsko
1998 / 49 min.
Proč zabili své sousedy? / Why Did They Kill Their
Neighbors?
Filmy
52Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – Filmy
Znásilnění v ozbrojených konfliktech
Znásilnění je aktem sexuální agrese, který je v naprosté většině případů páchán muži na ženách. Akt znásilnění má
mnoho rovin: jednak je aktem individuálního muže, který vykonává agresi v rámci sexualizovaných vztahů moci,
jednak je znakem násilí ve společnosti, kterou charakterizuje hierarchie: muži jsou v ní ustaveni jako dominantní
skupina a ženy jako „slabší pohlaví“. Tato hierarchie existuje v systému mužských a ženských genderových rolí
a stereotypů, v jejichž rámci jsou ženy velmi často prezentovány jako sexuální objekty. Jak konstatoval francouzský
sociolog Pierre Bourdieu: „Žena existuje především skrze – a pro – pohled těch druhých neboli jako přístupná,
přitažlivá a disponibilní věc.“ (Bourdieu: 61).
V rámci tradičních genderových rolí „správným“ mužům náleží síla, agrese a aktivní sexualita, zatímco od
„správných“ žen se očekává submisivní a sexuálně pasivní chování. Kulturní konstrukt genderu dále zahrnuje
vnímání ženského těla jako něčeho zranitelného, co lze z principu kdykoli penetrovat a znásilnit, naopak mužnost
je naproti tomu nenapadnutelná, ale zraňující. Silná vazba konstruktu mužnosti a násilí na politický a symbolický
řád je mimořádně výrazná právě v armádě, kde je mužnost sociálně definována, posilována a prokazována.
Znásilňování je vždy nutné chápat v sociálním a kulturním kontextu: není o sexu, ale o moci; o moci muže vlastnit
a ponížit ženu (nebo jiného muže): „Skutečnost, že mužské násilí je často spojeno se sexuálním jednáním,
neznamená, že násilný čin musí být motivován sexuálně. Sexualita je naopak jistou formou projevu moci a nátlaku.
Sexuální vraždy, znásilnění (i v manželství) a sexuální obtěžování na pracovišti nejsou projevy sexuality, ale
sexuálními projevy agresivity“ (Feigl: 177).
Z historického hlediska znásilňování existovalo ve všech epochách, a to jak v míru, tak ve válce, ale měnilo svůj
význam s tím, jak se měnily role žen a mužů a jejich význam ve společnosti. V minulosti bylo znásilnění ženy
vnímáno omezeně jako útok na čest a status rodiny nebo manžela, neboť žena byla vnímána jako majetek. Do zcela
nedávné doby bylo znásilňování žen přecházeno jako ,,vedlejší efekt“ válečných konfliktů a jejich de facto
nevyhnutelná součást. V současné době je pojímáno jako zločin proti lidskosti a právům na tělesnou integritu
individuálních žen a mužů. Rezoluce 1325 z roku 2000 a Rezoluce 1820 z roku 2008 vydané OSN pomohly ustavit
znásilnění jako válečný zločin, což byl skutečný průlom ve statusu znásilnění v rámci ozbrojených konfliktů.
Velmi se také proměnilo chápání toho, co znásilnění je. V minulosti byl kladen důraz na penetraci, použití
fyzického násilí a nutnost vyjádření nesouhlasu a obrany oběti. V současnosti je reflektován kontext, tedy fakt, že
znásilnění je vynucený akt sexuální povahy, který zahrnuje velkou škálu sexuálních praktik, jehož obětmi mohou
být jak ženy, tak muži, přičemž je věnována pozornost mocenským sociálním vztahům nadvlády, závislosti
a strachu obětí z přímého ohrožení života, kvůli němuž mohou jednat pasivně.
V tomto směru je situace ve válečných konfliktech samozřejmě ještě vyhrocenější, neboť pachatelé jsou téměř vždy
ozbrojeni a znásilnění je nejen zločinem proti lidskosti, ale také součástí válečných strategií; proto je nutné je
nahlížet jako politický akt. „Sexuální násilí vůči ženám nabývá ve válce na významu, neboť jediný násilný akt plní
mnoho funkcí. Zaprvé je tím zasažena mužská identita protivníka… Zadruhé je možné sexuálním násilím vůči ženám
ponížit pocit národní mužnosti zvláště některých národů a etnik“ (Seifert: 181). Protože ženy mohou v důsledku
otěhotnět a protože lze skrze znásilnění žen dehumanizovat nejen samotné, ale symbolicky i jejich etnickou
komunitu, je znásilnění používáno také jako strategie genocid.
53 Znásilnění jako válečný zločin – Historická část
Znásilnění jako válečný zločin
Historická část
Mgr. Tereza Hendlová
Amesberger, H., Auer, K., Halbmayr,
B. Sexualizované násilí. Ženské
zkušenosti z nacistických koncentračních
táborů. Praha: BB Art, 2005.
Bourdieu, Pierre. Nadvláda mužů.
Praha: Karolinum, 2000.
Ciprová, Kristýna. (ed.) Pod hladinou:
mýty a fakta o znásilnění. Praha:
Gender studies, 2010.
Jones, Adam. (ed.). Gendercide and
Genocide. Nashville: Vanderbilt
University Press, 2004.
OSN. 2008. A Brief Overview of Recent
Developments in Sexual Offences
Legislation in Southern Africa.
Dostupné on-line z:
http://www.un.org/womenwatch/daw
/egm/vaw_legislation_2008
/expertpapers/EGMGPLVAW
%20Paper%20(Karen%
20Stefiszyn).pdf
Seifert, Ruth. Die Weibliche Körper als
Symbol und Zeichen.
Geschlechtspezifische Gewalt und die
kulturelle Konstrukzion des Krieges. In:
Gestrich, Andreas. Gewalt im Krieg.
Ausbühung, Erfahrung und
Verweigerung von Gewalt in Kriegen des
20. Jahrhunderts. Münster: LIT, 1996.
S. 13–33.
Renzetti a Curran. Ženy, muži
a společnost. Praha: Karolinum, 2003.
Turshen, Meredeth, Clotilde
Twagiramariya. (Eds.). What Women
Do in Wartime. Gender and Conflict in
Africa. London & New York: Zed
Books, 1998.
Znásilnění jako válečný zločin – Historická část 54
Znásilnění jako válečný zločin – Historická část55
Druhá světová válka
Znásilňování bylo součástí druhé světové války. Dopouštěla se jej třeba německá nacistická armáda, např. při
invazi do Sovětského svazu. Specifickou kapitolou bylo sexuální násilí páchané v koncentračních táborech, kde
byly ženy vystaveny různým formám sexuálního ponižování, včetně znásilňování a sexuálního otroctví formou
nucené prostituce.
„Nejpozději při zřizování táborových bordelů pro vězně hrozila vězenkyním další nucená práce:
v bordelu. Ženy v Ravensbrücku byly určeny pro všechny bordely s výjimkou bordelů v základním
táboře Osvětimi a v Osvětimi-Monowicích, kde byly do zvláštních budov povolány ženy z Osvětimi
-Březinky. Existují známky toho, že první verbování pro práci v bordelu proběhlo už roku 1941,
což je zcela možné, neboť ženy z Ravensbrücku podle výpovědí četných dobových svědkyň musely
vykonávat sexuální práci i v bordelech wehrmachtu a SS“ (Amesberger, Auer a Halbmayr: 115).
Je přitom poměrně těžké určit, kolik žen bylo tomuto násilí vystaveno, neboť mnoho z nich se stalo obětí
nacistického režimu a zemřely ve válce, v koncentračních táborech nebo v rámci boje nacistického státu proti
opozici. Norimberský tribunál se znásilňováním jako součástí nacistických zločinů vůbec nezabýval.
Krutého zacházení zaměřeného specificky vůči ženám se ve druhé světové válce dopustila japonská armáda při
vpádu do tehdejšího čínského hlavního města Nankingu v roce 1937. V rámci masového vraždění vojáků i civilistů
bylo znásilněno 20–80 tisíc žen. Přesný údaj nikdo nezná, neboť většina z nich byla zavražděna, aby nikdy
nemohly podat svědectví. Ty, které přežily, se v mnoha případech staly obětí sexuálního otroctví pro japonské
vojáky. Ani tokijský tribunál se problematice znásilnění nevěnoval.
Znásilňování se za druhé světové války nedopouštěly jen armády států tzv. Osy, nýbrž také spojenecké armády,
např. americká armáda, která bojovala na evropském a japonském území. Několik mužů bylo za tyto zločiny
odsouzeno, ale vzhledem k rasistickému rozměru vyšetřovací a soudní praxe v té době šlo převážně pouze o muže
afroamerického původu.
Masové znásilňování nebylo jen součástí války, ale vlna agrese vůči ženám se zvedla v průběhu osvobozování
Evropy od nacistické nadvlády. Odhaduje se, že vojáci Rudé armády znásilnili až dva miliony německých žen všech
věkových kategorií, jen v Berlíně jich bylo znásilněno 100–200 tisíc. Většina z nich byla pravděpodobně znásilněna
mnohonásobně a mnoho z nich v důsledku znásilnění otěhotnělo.
Tento aspekt druhé světové války je dodnes velkým tabu a první jmenovité svědectví o něm bylo podáno po
dlouhých pětašedesáti letech, kdy Gabriele Koeppová publikovala knihu nazvanou Proč jsem musela být dívka.
Paní Koeppová se ve svých patnácti letech pokusila prchnout před postupující Rudou armádou do Berlína, byla ale
zajata a sériově znásilňována sovětskými vojáky po dobu dvou týdnů.
Když byla paní Koeppová dotázána, proč se rozhodla prolomit mlčení o sexuálním násilí, navíc po tak dlouhé
době, odpověděla: „Byla jsem tehdy pořád ještě dítě a sepsání oněch dávných událostí v mém životě pro mě nebylo
snadné. Ale zatím nikdo pod vlastním jménem něco takového nenapsal. Bylo to na mně. Neměla jsem jinou možnost.“
Vojáci Rudé armády se ale nedopouštěli zločinu znásilnění pouze na německých ženách, znásilnilňovali
i ukrajinské, ruské a běloruské ženy a dívky, které byly osvobozeny z totálního nasazení v Německu, a znásilňovali
i na spojeneckých územích – což odporuje tendenčním pokusům „ospravedlnit“ strategické používání sexuálního
násilí jako pomsty za německé válečné zločiny v Sovětském svazu.
Amesberger, H., Auer, K., Halbmayr,
B. Sexualizované násilí. Ženské
zkušenosti z nacistických koncentračních
táborů. Praha: BB Art, 2005.
Beevor, Antony. The Fall of Berlin 1945.
New York and London: Penguin Books,
2002.
Brownmiller, Susan. Making Female
Bodies the Battlefield. In Alexandra
Stiglmayer. Mass Rape: The War
against Women in Bosnia-Herzegovina,
Lincoln: University of Nebraska Press,
1994. Str. 180–183.
Feigl, Susanne. Frauenratgeber in.
Wien: BM für Frauenangelegenheiten
und Verbraucherschutz, 1997.
iHNed. „Žena po 65 letech promluvila
o tom, jak Rudá armáda znásilňovala
Němky.“ 2010. Dostupné on-line z:
http://zahranicni.ihned.cz/c1-
40812810-zena-po-65-letech-
promluvila-o-tom-jak-ruda-armada
-znasilnovala-nemky
MacKinnon, Catharine A. Rape,
Genocide and Women’s Human Rights.
In: Alexandra Stiglmayer. Mass Rape:
The War against Women in BosniaHerzegovina,
Lincoln: University of
Nebraska Press, 1994. Str. 183–197.
Seifert, Ruth. Die Weibliche Körper als
Symbol und Zeichen.
Geslchlechtspezifische Gewalt und die
kulturelle Konstrukzion des Krieges. In:
Gestrich, Andreas. Gewalt im Krieg.
Ausbühung, Erfahrung und
Verweigerung von Gewalt in Kriegen des
20. Jahrhunderts. Münster: LIT, 1996.
S. 13–33.
Znásilnění jako válečný zločin – Historická část 56
Zákon č. 203/2005 Sb. ze dne
3. května 2005 o odškodnění
některých obětí okupace
Československa vojsky Svazu
sovětských socialistických
republik, Německé
demokratické republiky, Polské
lidové republiky, Maďarské
lidové republiky a Bulharské
lidové republiky.
Dostupné on-line z:
http://www.mzv.cz
/public/59/13
/98/147285_14896_
Z_2005_203.doc
Znásilnění jako válečný zločin – Historická část57
Znásilňování za okupace sovětskými vojsky
Na území střední Evropy se další znásilňování v rámci konfliktu odehrálo při okupaci v roce 1968. V tomto směru
je pozoruhodné, že česká vláda v roce 2005 schválila zákon č. 203/2005 Sb., o odškodnění některých obětí
okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Přiznává v něm finanční odškodnění 70 000 Kč
v případě zranění nebo znásilnění s trvalými následky a 30 000 Kč v ostatních případech. Z toho plyne paradoxní
situace: ačkoliv je znásilnění definováno jako zločin proti lidskosti, v případě, že oběť nemá trvalé fyzické následky,
náleží jí méně než poloviční odškodnění, a to ve stejné hodnotě, která je přiznávána osobám, které byly v rámci
konfliktu zraněny. V takovém případě tedy není zohledněno, jak závažným zločinem znásilnění je a jak hluboké
následky na přeživších zanechává.
Amnesty International. Bosnia
-Herzegovina. Rape and Sexual Abuse
by Armed Forces. 1993. Dostupné
on-line z:
http://www.amnesty.org/en/library
/asset/EUR63/001/1993/en
/7e43f522-ecc8-11dd-85fd-99a
1fce0c9ec/eur630011993en.pdf
Human Rights Watch. Federal Republic
of Yugoslavia: Kosovo Rape as a Weapon
of Ethnic Cleansing. New York: Human
Rights Watch, 2000. Dostupné
on-line z: http://www.hrw.org/reports
/2000/fry/
Nikolić-Ristanović, Vesna. Women,
Violence and War. Wartime
Victimization of Refugees in the
Balkans. Budapest: Central European
University Press, 2000.
By Thom Shanker. Sexual Violence.
2003. Dostupné on-line z:
http://www.crimesofwar.org
/thebook/sexual-violence.html
St. Germain, Tonia. Rape as a War
Crime: International Law, Policy, and
Feminism. 2006. Dostupné on-line z:
http://www.allacademic.com
/meta/p95477_index.html
Stiglmayer, Alexandra. (Ed.) Mass
Rape: The War against Women in
Bosnia-Herzegovina. Lincoln:
University of Nebraska Press, 1994.
Znásilnění jako válečný zločin – Historická část 58
Bosensko-srbský konflikt
Světová veřejnost se poprvé začala zabývat znásilňováním jako součástí válečných strategií v reakci na bosensko
-srbský konflikt v letech 1992–1995. Muslimské ženy z Bosny byly masově znásilňovány srbskými vojáky a mnoho
z nich bylo za tímto účelem vězněno v detenčních táborech a systematicky skupinově znásilňováno, dokud
neotěhotněly. Tato praxe byla součástí genocidy spáchané bosenskosrbskými vojenskými a polovojenskými
složkami na muslimské a chorvatské populaci.
Znásilňování se v bosensko-srbském konfliktu dopustily všechny zúčastněné strany, faktem ale je, že bosenskosrbská
armáda tak činila v největším rozsahu a jako vítězná armáda také s největší silou a mocí. Masový rozměr
zločinů, které srbští vojáci spáchali na ženách, donutil i mezinárodní komunitu nakonec k tomu, aby se
problémem znásilňování ve válečných konfliktech začala po dlouhých letech jeho přehlížení reálně zabývat.
„Řekla, že se jmenuje Marijanna, ale její pravé jméno je Mirsada a víc toho při svém příjezdu do
nemocnice v srpnu 1992 neřekla (…) Jak týdny ubíhaly, začala tato muslimka chorvatského původu
mluvit o tom, jak byla spolu se svou matkou a asi dvaceti dalšími ženami vězněna v podzemí radnice
ve svém městě Teslic, na severozápadě Bosny. Její věznitelé, bosenskosrbští civilisté, je znásilňovali
a nutili je k sexu s uniformovanými příslušníky bosenskosrbské armády, kteří území obsazovali. Ona
a její matka se musely navzájem dívat, jak je skupinově znásilňují, třikrát denně, den za dnem,
v průběhu čtyř měsíců. Mirsada byla propuštěna až poté, co byla viditelně těhotná a jeden z jejích
násilnických věznitelů jí řekl: ‚Běž a chovej naše srbské děti.‘ V době, kdy se jí podařilo přejít přes
frontu a vyhledat lékařskou pomoc v Chorvatsku, byl plod příliš starý na to, aby jej mohla bezpečně
potratit… Mirsadě bylo sedmnáct let“ (Shanker, 2003).
Na základě výpovědí žen, které přežily válku, a díky vzepětí hnutí za práva žen nastala podstatná změna ve statusu
znásilnění ve válečných konfliktech. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu poprvé v historii
soudil znásilnění jako zločin proti lidskosti. Bosensko-srbský konflikt ale také ukázal, jak je důležité nevnímat
znásilňování omezeně pouze ve chvíli, kdy je pácháno v rámci genocid a válečných konflitků. Ve válce páchá
znásilňování mnoho stran a je důlěžité zohlednit práva všech žen a mužů, kteří se stanou obětí znásilnění nehledě
na jejich etnickou příslušnost.
Turshen, Meredith,
Twagiramariya, Clotilde.
(Eds.). What Women Do in
Wartime. Gender and Conflict
in Africa. London & New
York: Zed Books, 1998.
Human Rights Watch.
Shattered Lives. Sexual
Violence during the Rwandan
Genocide and its Aftermath.
Dostupné z:
http://www.hrw.org
/reports/1996/
Rwanda.htm
OSN. A Brief Overview of
Recent Developments in Sexual
Offences Legislation in
Southern Africa. 2008.
Dostupné on-line z:
http://www.un.org
/womenwatch/daw/
egm/vaw_legislation
_2008/
expertpapers/EGMG
PLVAW%20 Paper%20
(Karen%20Stefiszyn).pdf
Znásilnění jako válečný zločin – Historická část59
Rwanda
V roce 1994 propukl rwandský konflikt, při němž byla hutuskými ozbrojenci spáchána genocida na tutsijské
komunitě. Odhaduje se, že při této genocidě bylo znásilněno až 500 000 žen, velké množství z nich bylo drženo
v sexuálním otroctví. Tyto ženy byly často znásilňovány velmi brutálním způsobem, který zahrnoval mučení,
znásilňování zbraněmi i předměty a mrzačení. Mnoho žen bylo znásilněno poté, co byly nuceny přihlížet mučení
a vraždění svých rodin, a mnoho z nich bylo po znásilnění také zavražděno. Vojenští i političtí lídři systematické
znásilňování a vraždění iniciovali, podporovali a řídili s jediným cílem: zahubit Tutsie jako skupinu.
Tutsijské ženy byly znásilňovány proto, že byly ženy, a proto, že patřily k určité etnické skupině, kterou chtěli
Hutuové ovládnout. Hutuská válečná propaganda vyzývala k degradaci tutsijského etnika skrze sexuální zotročení
tutsijských žen jako skupiny, nehledě na věk obětí. V rámci konfliktu byly také znásilňovány hutuské ženy, které
byly vdané za tutsijské muže nebo bránily tutsijskou komunitu proti genocidě. Je možné, že nemálo žen z obou
etnik bylo navíc znásilněno nehledě na etnický původ nebo politickou příslušnost. Ženy, kterým se znásilňování
podařilo přežít, se často bojí vypovídat kvůli stigmatu, které oběti znásilnění ve společnosti provází, ze strachu
o zavržení vlastními rodinami a z obavy z možných problémů najít partnera, vdát se a založit rodinu. Veliké stigma
provází ženy, které na základě znásilnění porodily děti; některé z nich je proto opustily nebo zabily, jiné se snaží žít
s dětmi zplozenými násilně v rámci genocidy.
Kongo
Podle odhadů OSN se od roku 1998 stalo v rámci válečných konfliktů v Kongu obětí sexuálního násilí 200 000 žen
a dívek. Hlavními pachateli systematického masového znásilňování jsou vojáci národní armády FARDC (the
Forces Armées de la République Démocratique du Congo), kteří se dopustili skupinového znásilňování a mučení, jež
mnoho žen a dívek nepřežilo. Velící důstojníci armády se na těchto zločinech buď podíleli, nebo zásadně selhali
v jejich potlačování.
Přestože v roce 2006 proběhly v Kongu první demokratické volby, násilí na ženách a znásilňování stále trvá: jen
v roce 2008 bylo registrováno 16 000 případů znásilnění; to jsou však jen případy, které byly nahlášeny. Od
začátku roku 2009 se situace ještě zhoršila, přičemž sexuální zločiny páchá jak armáda, tak milice. Jen velmi málo
vojáků bylo pro tyto zločiny soudně stíháno, a ještě méně jich bylo skutečně odsouzeno.
„Vracela jsem se od řeky, kde jsem nabrala vodu… Ti vojáci ke mně přišli a řekli, že když se jim
nepodvolím, tak mě zabijí. Zbili mě a roztrhali mi šaty. Jeden z vojáků mě znásilnil… Moji rodiče
mluvili s velitelem, ale ten řekl, že jeho vojáci neznásilňují a já jsem lhářka. Dva z těch vojáků jsem
poznala a vím, že jeden z nich se jmenuje Edouard“ (Human Rights Watch: 4).
Výpověď 15leté dívky z Minovy v Jižním Kivu z března 2009. Tato dívka v důsledku znásilnění otěhotněla a její
rodina jí řekla, že se může vrátit domů, ale bez dítěte.
60Znásilnění jako válečný zločin – Historická část
Human Rights Watch.
Soldiers Who Rape,
Commanders Who Condone.
2009. Dostupné z:
http://www.hrw.org
/en/reports/2009
/07/16/soldiers-who-rape-
commanders-who-condone
OSN. A Brief Overview of
Recent Developments in Sexual
Offences Legislation in
Southern Africa. 2008.
Dostupné on-line z:
http://www.un.org
/womenwatch/daw
/egm/vaw_legislation
_2008/expertpapers/
EGMGPLVAW%20Paper
%20(Karen%20
Stefiszyn).pdf
Případy masového znásilňování, které se odehrály na přelomu 20. a 21. století ukazují, že ustavení znásilnění jako
zločinu proti lidskosti a válečného zločinu nestačí, dokud chybí politická vůle k potlačování násilí na ženách,
k implementaci legislativy do praxe za účelem respektování práv žen. Znásilňování je problém národní
a mezinárodní bezpečnosti a lidských, a především specificky ženských práv a rovnoprávnosti žen a mužů.
Uvedené případy sexuálního násilí ve válečných konfliktech nejsou samozřejmě kompletní, existuje mnoho dalších
zemí, kde je pácháno znásilňování žen jako součást ozbrojených konfliktů. Existuje ale ještě více zemí, v nichž jsou
ženy znásilňovány v mírových podmínkách. Znásilňování je jednou z nejčastějších forem násilí proti ženám ve
společnosti vůbec. Jen v USA je v jediném roce nahlášeno 200 000 znásilnění (a to jsou jen nahlášené případy,
skutečný počet je vyšší), což je více než v mnohých válečných konfliktech. V České republice je ročně znásilněno
přibližně 18 000 žen (nahlášeno je ale pouze 3–8 % případů). A samozřejmě na celém světě dochází také ke
znásilňování mužů, jedná se ale o menšinu případů, jejichž pachateli jsou ve valnou většinou jiní muži.
Všude na světě má znásilňování hluboké negativní psychologické a sociální důsledky pro individuální oběti i jejich
širší okolí. Vedle nutnosti zastavit páchání sexuálního násilí a potrestat pachatele je naprosto zásadní zahrnout
problematiku znásilnění do mírových strategií, neboť masové znásilňování nekončí s válečným konfliktem, ale velmi
často pokračuje v ,,mírových dobách.“ Dokud je to tak, pak zejména pro ženy jako skupinu je mír relativním pojmem.
61 Znásilnění jako válečný zločin – Historická část
Ciprová, Kristýna. (Ed.) Pod
hladinou: mýty a fakta
o znásilnění. Praha: Gender
studies, 2010.
OSN. A Brief Overview of
Recent Developments in Sexual
Offences Legislation in
Southern Africa. 2008.
Dostupné on-line z:
http://www.un.org
/womenwatch/daw
/egm/vaw_legislation
_2008/expertpapers
/EGMGPLVAW%20Paper
%20(Karen%20
Stefiszyn).pdf
Human Rights Watch. United
States: Senate Should Act on
Rape Investigations. 2009.
Dostupné z:
http://www.hrw.org
/en/news/2009
/12/14/united-states-senate-
should-act
-rape-investigations
62Znásilnění jako válečný zločin – Historická část
Úvod: …a pak mě znásilnili
„Do našeho domu ve vesnici Kihonga vniklo šest vojáků. Nejdřív znásilnili moji tříletou sestru a pak
dva z nich znásilnili mě, zatímco ostatní rabovali náš dům. Moje nedávno narozené dítě hodili na
zem, dodnes má bolesti a trauma, když se někdo dotkne jeho nohou. Vojáci měli na sobě uniformy
a mluvili jazykem kinyarwanda. (…) Když mě znásilnili, odvlekli mou matku pryč. Dodnes se
nevrátila, myslím si, že už je nejspíš mrtvá. Té noci vtrhli vojáci do dalších pěti domů ve vesnici.“
„Šla jsem jen k dolů k řece pro vodu… Přišli ke mně dva vojáci a řekli mi, že jestli jim nebudu po vůli,
zabijí mě. Zbili mě a roztrhali mi oblečení. Jeden z vojáků mě znásilnil. Moji rodiče mluvili s jejich
velitelem, řekl jim, že jeho vojáci neznásilňují a že jsem si všechno vymyslela. Ale já jsem oba vojáky
poznala, dokonce vím, že jeden z nich se jmenuje Edouard.“ 1
(z výpovědí obětí znásilnění, obě ve věku patnácti let, oblast Jižní Kivu, březen 2009)
Hutuové okupují východ Konga už patnáct let, mají zde vlastní armádu FDLR (Rwandan
Liberation Democratic Forces). Jejich vůdci patřili k jednotkám Interhamwe – tedy těm
zodpovědným za genocidu ve Rwandě v roce 1994, při níž zmasakrovali až 800 000 Tutsiů. FDLR
má v Kongu kolem deseti tisíc ozbrojených vojáků. „Naším cílem je odstranit z naší mateřské země
barbarský a tyranský režim, který tam vládne (rozuměj tutsijská vláda prezidenta Kagameho)“ –
píše se na oficiálních webových stránkách FDLR. A jak je možné, že horda rebelů běhající po
konžských pralesích má vlastní web? Jednoduché – vůdci FDLR Ignace Murwanashyaka a Callixte
Mbarushimana totiž žijí v Německu a ve Francii. Odtud do světa šíří lživé tiskové zprávy
a propagandu, získávají politickou a finanční podporu. Callixte byl v červenci 2008 v Německu
zatčen kvůli podezření ze spáchání válečných zločinů. O tři měsíce později už ale byl na svobodě.
Pracovat tito lídři zajisté nemusí, jejich militantní skupiny jsou totiž zároveň perfektně
organizovaným byznysem, vydělávajícím stamiliony dolarů ročně.
(Markéta Kutilová – „Kdo rozerval malou Naomi?“, kutilova.blog.respekt.cz)
K zamyšlení:
• Pokuste se odhadnout, kolik obětí znásilnění žije v oblasti Kivu.
• Myslíte si, že Demokratická republika Kongo přistoupila k Římskému statutu Mezinárodního trestního
soudu? A Rwanda?
• Který orgán má pravomoc stíhat shora uvedené představitele FDLR?
• Kolik žen podle vás dosud působilo v OSN ve vedoucích pozicích v rámci mírových misí (tj. ve funkci
zvláštní zmocněnec OSN pro danou oblast)? Myslíte si, že by na potlačování násilí na ženách
v postižených oblastech mělo vliv, pokud by policejní složky mírových misí byly obsazeny ženami alespoň
z poloviny?
63 Znásilnění jako válečný zločin – Lidskoprávní část
Znásilnění jako válečný zločin
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
1
Soldiers Who Rape,
Commanders Who Condone.
Human Rights Watch. [on-line]
[cit. 2010-08-09]. Dostupné z:
http://www.hrw.org/en/reports/
2009/07/16/soldiers-who-rape-
commanders-who-condone
Několik věcných poznámek: Znásilnění jako válečný zločin a mezinárodní
právo
Ochrana žen proti sexuálnímu násilí je v mezinárodním právu inherentně obsažena v normách směřujícím proti
mučení, otroctví, nelidskému a ponižujícímu zacházení a diskriminaci. Existuje také celá škála mezinárodních
úmluv a deklarací, která se zaměřuje přímo na ochranu práv žen a potlačení sexuálního násilí v době míru,
případně na ochranu práv žen a dětí v ozbrojeném konfliktu. Znásilnění jako válečný zločin projednával už
norimberský tribunál, ačkoli v dikci závěrečných rozsudků nakonec převážily jiné zločiny. (Odsouzeníhodné
brutální činy, jichž se prokazatelně dopustila řada vojáků Rudé armády při osvobozování, žádný tribunál neřešil.)
Ani Ženevské konvence znásilnění jako válečný zločin zvlášť neupravují, dokonce ani mnohem pozdější Statut
Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) neobsahuje samostatné ustanovení pro
znásilnění. Během řízení před ICTY však došlo k posunu v definici tohoto válečného zločinu: soud se zabýval nejen
znásilňováním v kontextu ozbrojeného konfliktu, ale také znásilňováním jako jedním ze způsobů etnických čistek,
resp. systematickým oplodňováním žen formou znásilnění. Později ustavený Mezinárodní trestní soud, resp. jeho
předpis Prvky skutkových podstat trestných činů, vymezuje znásilnění jako válečný zločin konkrétně takto:
Článek 8 (2) (e) (vi) – Válečný zločin znásilnění
Skutková podstata:
1. Pachatel napadl tělo osoby takovým způsobem, že takové chování vedlo k penetraci, v jakékoli
míře, jakékoli části těla oběti nebo pachatele sexuálním orgánem, dále pak k análnímu či
genitálnímu otevření oběti jakýmkoli předmětem či jakoukoli částí těla.
2. K napadnutí došlo za použití násilí či vyhrožování, síly či nátlaku, což vedlo k jednání na
základě strachu z násilí, nátlaku, zadržení, psychického tlaku a zneužití moci vůči jiné osobě
či zneužití koercetivního prostředí. Takovému napadnutí byla vystavena osoba, která nebyla
schopna dát právoplatný souhlas k takovému činu.
3. Tyto činy se odehrály v kontextu ozbrojeného konfliktu, který nebyl mezinárodní povahy.
4. Pachatel si byl vědom faktických okolností, které vedly k vypuknutí ozbrojenému konfliktu.
Římský statut dále jako válečný zločin specifikuje sexuální otroctví, nucenou prostituci, nucené těhotenství,
nucenou sterilizaci nebo jakýkoli jiný srovnatelně závažný čin, který může naplnit podstatu válečného zločinu
nebo zločinu proti lidskosti. Kromě osobní odpovědnosti pachatele zločinu zakotvuje Římský statut i tzv.
„command responsibility“, princip humanitárního práva, který znamená odpovědnost velitele v případě, že nebrání
spáchání zločinu svým podřízeným. Kromě mezinárodní úpravy má většina zemí, kde k sexuálnímu násilí na
ženách během konfliktů dochází, vnitrostátní předpisy, které tyto činy kriminalizují. Obzvlášť v Kongu jsou trestní
sazby za znásilnění velmi přísné. Realita, tj. vynutitelnost těchto ustanovení, je však katastrofální.
V současnosti se znásilňování jako prostředek boje objevuje kromě Konga i v konfliktu v Dárfúru, v Barmě,
Indonésii a v Kolumbii. Z nedávno minulých konfliktů se tatáž situace týkala Libérie, Rwandy a bývalé Jugoslávie.
Znásilňování se v zónách konfliktů dopouštěli dokonce členové vojenských, policejních i civilních složek OSN
(Dárfúr, Haiti, Libérie) nebo Africké unie (Dárfúr). V Libérii nechvalně proslulo sexuální obtěžování velmi
mladých dívek formou „jídlo za sex“, kterého se dopouštěli členové mise UNMIL, a dokonce pracovník Světového
potravinového programu OSN.2
64Znásilnění jako válečný zločin – Lidskoprávní část
2
Liberia sex-for-aid
„wideaspread“. BBC News.
[on-line] [cit. 2010-08-09].
Dostupné z: http://news.bbc.co.uk
/2/hi/africa/4983440.stm
Role OSN. V roce 2000 vydala OSN rezoluci 1325, která odsoudila sexuální násilí na ženách během ozbrojených
konfliktů. V červnu 2008 vydala OSN další rezoluci (1820) vyzývající k okamžitému a úplnému zastavení
znásilňování jako válečného prostředku. Při té příležitosti také poprvé vyslovila tzv. politiku nulové tolerance vůči
vlastním zaměstnancům a příslušníkům vlastních jednotek, kteří by se sami dopustili sexuálního násilí nebo
zneužívání. Každý takový případ má být napříště postižen nejen podle disciplinárního systému OSN, ale také
podle národního práva státu, jehož je pachatel příslušníkem. (Je otázkou, jak je vůbec možné, že OSN dříve
v tomto kontextu uplatňovala cokoli jiného než právě a pouze přístup nulové tolerance.) Bylo také navrženo, aby
policejní jednotky OSN byly více obsazovány ženami.
Kongo: Hluboké ticho
Jedna z agentur OSN, United Nations Population Fund (UNFPA), která v Kongu monitoruje sexuální násilí na
ženách, uvádí, že jen v roce 2008 evidovala 15 996 nových případů znásilnění. Hlavními pachateli jsou
demoralizovaní vojáci konžské státní armády (Forces Armées de la République Démocratique du Congo – FARDC),
zbytky ozbrojenců Interhamwe ze Rwandy a příslušníci Rwandan Liberation Democratic Forces – FDLR. Obětmi
jsou od vypuknutí konfliktu v roce 1997 podle odhadů Human Rights Watch a dalších organizací ženy v počtu
200 000, přičemž vysoké procento připadá na nezletilé dospívající dívky, a dokonce děti předškolního věku. Film
Kongo: Hluboké ticho zobrazuje nejen otřesné zdravotní, sociální a psychické následky, se kterými znásilněné ženy
musí žít, ale i mentalitu vojáků, kteří považují znásilnění mj. za akt ponížení a likvidace nepřítele, případně ho
využívají ke zvýšení vlastní odolnosti v boji.
Role EU. Evropská unie má v Kongu misi pro reformu bezpečnostního sektoru (EU Security Sector Reform
Mission in the Democratic Republic of Congo – EUSEC), která provádí např. census vojáků konžské armády
a organizaci jejich výplat, což napomáhá odstraňování demoralizace místních vojáků – jedné z příčin
znásilňování, a zároveň policejní misi, která má podporovat reformu konžské armády a policie (působí v Kinshase,
Gomě a Bukavu, 60členná mise má roční rozpočet šest milionů eur). EU zároveň v Kongu asistuje při reformě
justičního systému na východě země. Spolehlivé informace o efektivitě této mise nejsou dostupné.
Konžské orgány. Při stíhání pachatelů znásilnění se konžské orgány zaměřují pouze na vojáky nižších hodností,
a nikoliv na jejich velitele, kteří za chování svých mužů nesou odpovědnost, nezabraňují jim v páchání zrůdností
a velmi často se jich sami dopouštějí. Vnitrostátní právo v Kongu přitom odpovědnost velitelů upravuje. Nejvýše
postaveným pachatelem v nejhůře postižené oblasti Kivu byl podle zprávy uveřejněné Human Rights Watch
(HRW) voják v hodnosti kapitána. Na vině je masivní a hluboce zakořeněná korupce, propojení státní správy
a vojenských složek a mnohdy i strach orgánů činných v trestním řízení z odvety.
Jedna z možností nápravy. HRW navrhuje ustavení smíšených soudních senátů (mixed chambers), kde by kromě
místních působili i mezinárodní žalobci a soudci. Mezinárodní pracovníci nejsou tak zranitelní, nežijí v Kongu,
nemají zde své rodiny, a jsou tak odolnější vůči korupci i odvetným praktikám. Otázkou je, kdo by zřízení a provoz
takových senátů financoval: Kongo je sice bohatá země, ale neinvestuje peníze do boje s kriminalitou a do
mechanismů, které by posilovaly vládu práva. MONUC, mise OSN v Kongu, je navzdory svému rozsahu
a mandátu podle řady pozorovatelů málo efektivní, klade navíc důraz na vojenskou, nikoliv civilní (soudní)
složku.3
Velmoci, které by mohly vznik smíšených senátů a vyslání mezinárodních soudců podpořit, nejsou
motivovány, protože masové znásilňování v oblasti Kivu nijak neohrožuje jejich ekonomické zájmy v zemi
(především těžba nerostných surovin), naopak – nestabilita v regionu úspěšně kryje řadu nelegálních způsobů,
jimiž nerostné bohatství z Konga mizí.
65 Znásilnění jako válečný zločin – Lidskoprávní část
3
Pro srovnání: Mise MONUC
v současnosti čítá cca 18 000
vojáků s tím, že Kongo je rozlohou
veliké asi jako západní Evropa.
Jednotky NATO v Kosovu (KFOR),
které je velké asi jako jižní Čechy,
čítají okolo 15 000 vojáků (v oblasti
působí i několik tisíc policistů
a civilních pracovníků misí
EULEX a OBSE).
Otázkové okruhy:
• Kongo přistoupilo k Římskému statutu a spadá do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu. Jaké jsou
pravomoci soudu v kontextu stávající situace v oblasti znásilňování žen? Koho může žalobce soudu stíhat
a za jakých podmínek?
• Markéta Kutilová na svém blogu uvádí telefonické a e-mailové kontakty na vůdce jednotek FDLR, které
mají na svědomí vysoký počet znásilnění v oblastech Kivu. Napsali byste jim? Pokud ano, co by to bylo?
Pokud ne, proč?
• Jaké jsou obchodní a diplomatické styky České republiky s Demokratickou republikou Kongo?
K diskusi:
Přečtěte si znovu úvodní úryvek z blogu Markéty Kutilové. Napadá vás nějaká možnost odškodnění pro oběti
znásilnění?
Uvažte následující skutečnosti:
• FDLR je právnická osoba, která jedná prostřednictvím svých statutárních orgánů – v daném případě
vůdců hnutí. Pokuste se zjistit, kde má FDLR registrované sídlo.
• Dokázat vinu konkrétního vojáka FDLR, který se dopustil znásilnění v konkrétním případě, by bylo velmi
problematické – ať už z důvodu strachu a nevůle obětí iniciovat trestní stíhání, nebo z důvodu nízké
pravděpodobnosti identifikace a dopadení jednotlivého pachatele. Jako nástroj zadostiučinění obětem má
proto trestní stíhání relativně nízkou perspektivu. To však nic nemění na tom, že znásilněním byla obětem
způsobena škoda – újma na zdraví, psychický otřes, doživotní následky a neschopnost práce atd.
• Tuto škodu lze vymáhat také prostřednictvím civilního – občanskoprávního – řízení.
• Žaloba by v tomto případě směřovala proti FDLR, právnické osobě, neboť podle uniformy, dialektu
a dalších určujících znaků je nepochybné, že se znásilnění dopouštěli a dopouštějí právě vojáci jednotek
FDLR. A pokud FDLR nedokáže zabránit tomu, aby její vojáci způsobovali v rámci svého působení
v Kongu škodu, je povinna tuto škodu nahradit, když se bude poškozená osoba domáhat náhrady za
prokazatelně způsobenou újmu u soudu.
1) Sepište koncept žaloby, kterou by se u příslušného soudu v oblasti Kivu jedna z obětí domáhala náhrady
škody – i materiální újmy – v návaznosti na shora uvedené skutečnosti. Jaká konkrétní újma byla
způsobena? Jak ji vyčíslíte?
2) Pokud by se některá z obětí tímto způsobem na soud skutečně obrátila, jakým hlavním úskalím by podle
vás musela čelit?
3) Stíhat trestnou činnost na svém území přísluší státu. V Kongu tento mechanismus funguje nedostatečně;
v oblasti Kivu a v souvislosti s trestným činem znásilnění téměř zcela selhává. V Evropě mají občané
možnost – v případě nefunkčnosti nebo pochybění státu – obracet se na Evropský soud pro lidská práva.
Existuje v Kongu obdobná možnost (bez ohledu na to, jestli ji občané využívají)?
66Znásilnění jako válečný zločin – Lidskoprávní část
Další informace:
Blog Markéty Kutilové, která v Kongu organizuje pomoc znásilněným ženám: kutilova.blog.respekt.cz
Seznam mezinárodních úmluv o právech žen a potlačení násilí proti ženám:
http://www1.umn.edu/humanrts/instree/auoe.htm
Zprávy Human Rights Watch k násilí na ženách v Kongu: http://www.hrw.org
67 Znásilnění jako válečný zločin – Lidskoprávní část
68Znásilnění jako válečný zločin – Lidskoprávní část
69 Znásilnění jako válečný zločin – Filmy
Občanská válka v Demokratické republice Kongo je jedním z nejvleklejších a nejzapomenutějších světových
konfliktů. Přestože na dodržování míru po letech válek dohlížejí tisíce vojáků OSN, především na východě země se
stále bojuje. Oběťmi vleklých bojů jsou také statisíce dívek a žen, které jsou masivně a velmi brutálními způsoby
znásilňovány. Kromě častých zdravotních problémů trpí znásilněné ženy mnohdy i vyloučením z vlastních rodin
a zavržením okolím. Konflikt za sebou nechává také celou generaci sirotků počatých násilím. Sugestivní snímek
americké dokumentaristky Lisy F. Jacksonové přináší znepokojivá svědectví o životech a utrpení znásilněných žen
ve válkou zbídačené zemi. Autorka pátrá po příčinách současného jevu, kdy znásilnění není pouhým násilným
aktem a výrazem chtíče vojáků, ale stává se systémovým prostředkem k porážce a ponížení nepřítele. Snímek
obsahuje autentické výpovědi nejen obětí znásilnění, ale i jejich pachatelů. Citlivost režisérčina přístupu
k postavám filmu umocňuje skutečnost, že byla kdysi sama brutálně znásilněna.
Lisa F. Jackson
USA
2007 / 77 min.
Kongo: Hluboké ticho / The Greatest Silence: Rape in the
Congo
Filmy
70Znásilnění jako válečný zločin – Filmy
Každá vláda, která se postaví do čela země po skončení násilného konfliktu nebo jiného masového porušování
lidských práv, stojí mimo jiné před zásadní otázkou, jakým způsobem se vypořádat s dědictvím minulosti. Hlavním
cílem je dosáhnout usmíření – vytvořit nové vztahy mezi dřívějšími nepřáteli a nahradit rozdělenou minulost
sdílenou budoucností. Na čistě obecné úrovni zahrnuje takový usmiřovací proces několik možných nástrojů, jako
je hledání pravdy prostřednictvím tzv. komisí pravdy, některou z forem trestní spravedlnosti – národních,
hybridních nebo mezinárodních soudních procesů s těmi, jež jsou odpovědni za spáchané zločiny –, všeobecnou
amnestii, místními tradičními a kulturně podmíněnými mechanismy spravedlnosti a usmíření, odškodněním obětí
a podobně. V praxi je úkolem nové vlády zvolit takovou kombinaci nástrojů, která zohledňuje povahu předchozího
konfliktu a celou řadu politických, společenských, kulturních, ekonomických či demografických faktorů. Důležité
je, aby zvolená cesta byla vyvážená, protože jednotlivé součásti se buď mohou vzájemně posilovat, nebo být
v rozporu, což může celý proces ohrozit. Například hledání pravdy o minulosti v hluboce rozdělených
společnostech vyžaduje velkou pozornost otázce, čí pravda je vyslyšena. Necitlivý přístup může dále prohloubit
vzájemné nepřátelství namísto podpory usmíření a odpuštění. Někdy může úsilí nalézt pravdu být na úkor
důsledného prosazování spravedlnosti jako v případech udělování amnestie za dobrovolné přiznání ke zločinu.
Jednostranné zaměření na trestní spravedlnost pak zase příliš nenapomáhá usmíření.
Mezinárodní spravedlnost a její nejdůležitější instituce
Cíle mezinárodní trestní spravedlnosti, jak je ve své zprávě z roku 2004 identifikoval bývalý generální tajemník
OSN Kofi Annan, je možné rozdělit do tří širších skupin. První kategorii tvoří cíle, které se shodují s cíli běžných
vnitrostátních právních procedur jako postavit viníky zločinů před soud, skoncovat se zločiny a zabránit jejich
opakování v budoucnosti odstrašením potenciálních pachatelů nebo zajistit spravedlnost a důstojnost obětem
a postiženým. Druhou skupinu cílů představuje úsilí o vytvoření objektivního záznamu o minulosti a třetí pak širší
úkoly tranzitivní spravedlnosti jako přispět k dosažení národního usmíření, vybudování míru a obnovení vlády
práva. Tyto tři skupiny cílů významně utvářejí a ovlivňují podobu mezinárodní trestní spravedlnosti. Leží také
v jádru některých jejích problémů. Někteří zpochybňují, zdali jsou tyto cíle vůbec dosažitelné: Mohou skutečně
zajistit spravedlnost pro oběti a odstrašení pro budoucí možné pachatele, když jsou schopny stíhat jen zlomek
válečných zločinů? Jsou opravdu nápomocné v procesu usmíření a podpoře míru, nebo mohou naopak přispět ke
zvýšení napětí a oddálit možnost řešení problémů? A pokud jsou s to všech svých závazků dosáhnout, neexistuje
způsob, jak téhož dosáhnout za nižší finanční náklady? Kromě toho mohou být jednotlivé cíle ve vzájemném
rozporu. Jako ukázkový příklad může sloužit Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, který se programově
a dlouhodobě zcela vyhýbal otázce stále nevyjasněných okolností sestřelení letadla s prezidentem Juvenalem
Habyarimanou v dubnu 1994, které bylo bezprostředním spouštěcím mechanismem genocidy, protože její
otevření by mohlo ohrozit usmiřovací proces v zemi – což dokumentuje střet mezi druhým cílem zaznamenat
objektivní historickou pravdu a třetím cílem podpořit národní usmíření.
Základní kameny moderní mezinárodní trestní spravedlnosti položily norimberské procesy s nacistickými
válečnými zločinci a tokijský tribunál, před nímž stanuli čelní představitelé válečného Japonska. Po jejich uzavření
dostala mezinárodní spravedlnost druhou šanci až po skončení studené války. V roce 1993 vytvořila OSN
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a o rok později pak Mezinárodní trestní tribunál pro
Rwandu (ICTR). Jednalo se o tzv. ad hoc tribunály, jejichž mandáty byly omezeny specifickým geografickým
a časovým kontextem daných konfliktů. ICTY i ICTR pomohly přispět jak k ukončení kultury beztrestnosti
a potrestání viníků některých z nejzávažnějších válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, tak k rozvoji mnoha
oblastí mezinárodního humanitárního práva. Na druhou stranu si ICTY i ICTR vysloužily ostrou kritiku zejména
kvůli pomalému postupu a vysokým nákladům, stejně jako malému dopadu na ty, na nichž byly souzené zločiny
spáchány. Zvláštním typem jsou tzv. hybridní soudy, jako například Zvláštní soud pro Sierru Leone (SCSL),
vytvořený na základě dohody mezi sierraleonskou vládou a OSN v roce 2002. SCSL měl překonat některé
71 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření
Historická část
PhDr. Kateřina
Werkman, MRes.
Annan, K. (2004): The Rule of
Law and Transitional Justice in
Conflict and Post-conflict
Societies. Report of the
Secretary-General, 23 August
2004, S/2004/616.
Galbraith, J. (2009): The Pace
of International Criminal
Justice. Michigan Journal of
International Law, Vol. 31, No.
1, str. 79–155.
Sands, P. (ed.) (2006): From
Nuremberg to The Hague. The
Future of International
Criminal Justice. Cambridge:
Cambridge University Press.
Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část 72
problémy ad hoc tribunálů, a to zejména užším mandátem, který se soustředil pouze na pachatele s největší
odpovědností za zločiny spáchané během konfliktu a sliboval tak kratší a efektivnější proces. Kromě toho zasedal
v zemi, kde byly souzené zločiny spáchány, což mělo zvýšit jeho pozitivní dopad na národní usmiřovací proces.
SCSL dosáhl některých významných úspěchů; mimo jiné poprvé odsoudil několik pachatelů za zločin najímání
a zneužívání dětských vojáků v ozbrojeném konfliktu. Přesto se mu nepodařilo zcela vyřešit problémy vysokých
finančních a časových nákladů a spory panují i ohledně jeho skutečného dopadu na místní obyvatelstvo.
Zkušenosti z tribunálů 90. let uspíšily vznik Mezinárodního trestního soudu (ICC), který byl ustaven na základě
Římského statutu přijatého v červenci 1998. Statut vstoupil v platnost k 1. červenci 2002. ICC může soudit zločiny
spáchané na území členského státu, případně na území jiného státu občanem členského státu. Přednost je dána
národním soudům; ICC může vést trestní řízení jenom v případech, kdy stát samotný je neschopný nebo
neochotný vykonat spravedlnost. Stálý mezinárodní soud podle svých zastánců mimo jiné umožní odstranit hlavní
nedostatky dosavadních ad hoc tribunálů a přinese stabilitu a jednotný přístup k trestání definovaných zločinů. Je
také silným signálem ochoty mezinárodního společenství zastavit beztrestnost a sloužit tak jako odstrašení pro
potenciální pachatele. Skeptici naopak upozorňují na celou řadu politických i právních problémů – mezi nimi na
obavy z možnosti zpolitizovaného rozhodování žalobce, který má podle Statutu právo zahájit vyšetřování i
z vlastní iniciativy, nebo ze zásahů ICC do soudní moci suverénních států. Někteří kritici jej také označují jako
„africký soud“, čímž odkazují na téměř výhradní zaměření dosavadní činnosti ICC na Afriku, což je podle nich více
než mezinárodním úsilím o dosažení spravedlnosti spíše odrazem globálního rozložení moci.
Geneze mezinárodní trestní spravedlnosti a norimberské procesy
Norimberské procesy označují třináct soudních procesů proti nacistickým válečným zločincům konaných v letech
1945 až 1949. Nejvíce pozornosti přitáhl první proces, označovaný jako Soud s hlavními válečnými zločinci, který
probíhal před Mezinárodním vojenským tribunálem od listopadu 1945 do října 1946. Významná je ale i druhá
skupina soudů s dalšími bezmála dvěma sty válečnými zločinci, mezi nimiž byli mimo jiné nacističtí lékaři, kteří
prováděli experimenty na lidech v koncentračních táborech, nebo příslušníci vražedných komand Einsatzgruppen.
Ačkoli byly norimberské procesy do značné míry spíše politickým než právním aktem, položily základy moderní
mezinárodní spravedlnosti a celé řadě lidskoprávních úmluv.
Ustavení tribunálu předcházely dlouhé politické a právní debaty; ostatně i sama myšlenka tribunálu se objevila
relativně pozdě. Britská vláda plánovala postavit válečné zločince států Osy spíše než před soud před popravčí četu
a s hromadnými popravami souhlasila i část americké administrativy včetně prezidenta F. D. Roosevelta.
Rozdělený Washington se plně přiklonil k myšlence mezinárodního soudu až po nástupu právníka Harryho
Trumana na prezidentský post. Během jednání tří spojeneckých mocností pak americký postoj podpořili i Sověti,
jež si však představovali soudní řízení spíše na způsob stalinistických vykonstruovaných procesů ze 30. let. Díky
„nepravděpodobné alianci komunistických právníků a amerických liberálů“ nakonec bylo dosaženo dohody
o vytvoření vojenského tribunálu během ustavující konference OSN v San Francisku v květnu 1945 . To ale byl
jenom počátek dlouhých politických diskusí.
Dlouho nebylo jisté, kdo by se měl objevit na seznamu obžalovaných a za jaké zločiny by měl vlastně být souzen.
Zatímco původní americké seznamy obsahovaly více než stovku osob, v nichž se počítalo i s představiteli italského
a maďarského režimu, Britové zase jednu chvíli zvažovali pouze exemplární proces s Hermannem Göringem jako
symbolem nacistické diktatury. Debatovalo se i o tom, zda budou předvoláni jenom političtí představitelé, nebo
i zástupci armády a průmysloví magnáti. Kompromisní seznam nakonec obsahoval čelní představitele
nacistického režimu, strany a ozbrojených sil, na kterém se vedle dalších objevili i druhý muž třetí říše a velitel
Luftwaffe Hermann Göring, ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, ministr vnitra Wilhelm Frick, šéf
Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernst Kaltenbrunner nebo náčelník generálního štábu Wilhelm Keitel.
Také zločiny, za které měli být obžalovaní souzeni, byly předmětem vášnivých diskusí. Objevily se dva hlavní
problémy. Zaprvé bylo třeba rozhodnout, jak ustavit odpovědnost jednotlivců za zločiny vlády. Tento problém byl
vyřešen pomocí kategorie „společného plánu nebo spiknutí“, která zachytila v síti všechny bez ohledu na jejich
vlastní odpovědnost za specifické činy. Zadruhé pak bylo nutné najít způsob, jak kriminalizovat německý
rasismus, antiseminismus a zločiny proti německým občanům, do té doby nemožné vzhledem k nedotknutelnosti
státní suverenity. K tomuto účelu přinesla obžaloba nový pojem „zločinů proti lidskosti“, které zahrnovaly
vraždění, vyhlazování a zotročování civilního obyvatelstva a pronásledování na základě politických, rasových nebo
náboženských důvodů. Zatykač dále obsahoval ještě obvinění z válečných zločinů a zločinů proti míru, které se
vztahovaly k porušování existujících mezinárodních norem v oblasti vedení války. Z 22 souzených největších
válečných zločinců jich bylo nakonec 12 odsouzeno k trestu smrti, 3 k trestu doživotí, další 3 dostali tresty
v rozmezí od 10 do 20 let a 3 byli zproštěni viny.
Navzdory nesporným úspěchům se soud potýkal i s řadou překážek – jak praktické, tak především právní povahy.
Hlavní kritika se týkala skutečnosti, že většina zločinů, za které byli obžalovaní v Norimberku souzeni, nebyla
považována za zločiny v době, kdy k jejich spáchání došlo. Podle zastánců tribunálu však jeho hlavním cílem
nemělo být řídit se existujícími principy mezinárodního práva, ale vytvořit nová pravidla mezinárodního chování,
která znemožní opakování podobných zločinů v budoucnosti.
73 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
Sands, P. (ed.) (2006): From
Nuremberg to The Hague. The
Future of International
Criminal Justice. Cambridge:
Cambridge University Press.
Diktátorské režimy v Latinské Americe
Řada zemí v Latinské Americe prošla v 60. až 80. letech 20. století obdobím vojenských diktatur, politického
násilí, ozbrojených konfliktů a rozsáhlého porušování lidských práv. Státní teror, doprovázený únosy, mučením,
mimosoudními popravami, nuceným zmizeními nebo vyhošťováním opozice a odpůrců režimu, si v těchto zemích
vyžádal desetitisíce obětí.
Od 80. let, kdy se k moci postupně vrátily civilní demokratické vlády, se latinskoamerické státy a společnosti
pokouší vyrovnat se se zločiny minulosti a dosáhnout spravedlnosti a usmíření. Region se stal průkopníkem celé
řady nástrojů a procesů, které se později uplatnily v postkonfliktních situacích v jiných částech světa;
nejznámějším příkladem jsou komise pravdy. Zaměření na hledání pravdy bylo velkou měrou odpovědí na skrytou
povahu zločinů vojenských režimů, především rozšířenou praxi nucených zmizení. Komise také představovaly
určitý kompromis mezi spravedlností a beztrestností tím, že umožnily uznání zločinů minulosti a stanovení míry
odpovědnosti v situaci, kdy se soudní procesy s představiteli vojenských režimů zdály v mnoha zemích nereálné,
vzhledem k přetrvávajícímu vlivu armády a hrozbě, kterou představovala pro rodící se demokracii.
Velice zajímavé je také sledovat dynamiku vývoje tranzitivní spravedlnosti v řadě zemí Latinské Ameriky,
především postupný posun od všeobecných amnestií pro představitele bývalého režimu až k postupnému zahájení
soudních procesů. Kritickou roli v tomto vývoji sehrálo vytrvalé a dlouholeté působení nevládních lidskoprávních
organizací, které dlouhé roky dokumentovaly spáchané zločiny, organizovaly petice a hledaly mezery v zákonech
o amnestii, které by umožnily postavit pachatele před soud. Důležitý dopad mělo i vzájemné ovlivňování mezi
jednotlivými státy oblasti a tlak některých mezinárodních aktérů, především španělský zatykač na bývalého
chilského diktátora Augusta Pinocheta v roce 1998 na základě univerzální jurisdikce, který pomohl změnit postoje
domácích vlád a soudů k trestním procesům. Tento vývoj dobře dokumentují příklady Argentiny a Chile.
Argentina byla první zemí, která ustavila komisi pravdy. Vznikla již v roce 1983 pod názvem Národní komise pro
zmizelé (CONADEP), s cílem zajistit informace o osudu tisíců lidí, kteří zmizeli za minulého režimu. Některá
publikovaná zjištění pak byla použita k zahájení trestních procesů s několika členy junty již v roce 1985 – navzdory
pokusům ukrýt se za zákony o protiprávnosti stíhání členů armády schválené ještě před pádem vojenské vlády.
Situace v Argentině byla do značné míry výjimečná vzhledem k tomu, že junta opustila vládu značně oslabena
porážkou ve válce o Falklandy v roce 1982. Přesto byly trestní procesy s armádními důstojníky ještě v 80. letech
zastaveny kvůli hrozbě vojenského převratu. Až po roce 2005, kdy argentinský Nejvyšší soud prohlásil zákony
o amnestii za neplatné, tak mohly být procesy znovu zahájeny. Dosud bylo obviněno na 700 armádních
důstojníků, policistů a úředníků a téměř stovka jich byla odsouzena. Navzdory uznávanému úspěchu CONADEP
a obnovení trestních procesů však argentinskou společnost dosud „stín zmizelých“ nepřestal pronásledovat.
V Chile byla situace ještě komplikovanější. Armáda v čele s generálem Augustem Pinochetem si ještĕ před svým
odstoupením vytvořila celou řadu právních a institucionálních překážek, které znemožňovaly soudní procesy, ale
především si udržela velmi silný politický vliv v zemi. Po vzoru Argentiny byla sice v zemi ustavena Komise pravdy
a usmíření (známá pod názvem Rettigova komise podle svého předsedy Raúla Rettiga), mĕla však relativně slabý
mandát, jenž zahrnoval pouze zločiny s následkem smrti a nevztahoval se na případy mučení a zmizení. To
významně omezilo schopnost komise zdokumentovat pravdu o mnoha případech porušování lidských práv.
Vzhledem k odporu soudů a armády se také nepodařilo na základě zjištěných důkazů zahájit jediný soudní proces.
Situace se změnila s vydáním zatykače na generála Pinocheta španĕlským soudcem Baltazarem Garzónem, které
vedlo k jeho zadržení během zdravotního pobytu v Londýně v roce 1998. Ačkoli Britové nakonec generála do
Španělska nevydali, v samotném Chile byla celá událost impulsem k postupnému zahájení domácích trestních
procesů. Od roku 2000 bylo z porušování lidských práv obviněno přibližně 600 armádních důstojníků a civilních
spolupracovníků vojenského režimu. Ačkoli zákony o amnestii nikdy zrušeny nebyly, jejich účinnost je
v současnosti významně omezena.
74Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
Shifter, M. a Jawahar, V.
(2004): Reconciliation in Latin
America: A Fine Balance.
Brown Journal of World
Affairs, Vol. 11, No. 1, str.
127–135.
Van Schaack, B. (2007):
Panel: The Justice Cascade in
Latin America. Santa Clara
Journal of International Law,
Vol.5, No. 2, str. 345–362.
On-line na:
http://www.scu.edu/scjil
/archive/Pp_345_362
_Latin%20America.pdf
Valji, N. (2009): Trials and
Truth Commissions: Seeking
Accountability in the Aftermath
of Violence. Report. Centre for
the Study of Violence and
Reconciliation. On-line na:
http://www.humansec
uritygateway.info/documents
/CSVR_TrialsTruth
Commissions_Seeking
Accountability_Aftermath
Violence.pdf
Jihoafrický apartheid
Během více než čtyřiceti let apartheidního režimu, stejně jako desetiletí protiapartheidního ozbrojeného boje,
postihlo rozsáhlé porušování lidských práv mnoho Jihoafričanů. Represivní státní aparát prováděl únosy, mučení
a vraždy, které přímo zasáhly desetitisíce občanů a jejich rodin. Nepřímo byly postiženy miliony – vyháněním
a přesídlováním, povinným nošením pasů a omezováním svobody pohybu, chudobou a bezmocností. Koncept
apartheidu – systému, který určoval občanská a politická práva jednotlivce na základě barvy pleti, nad kterou
jednotlivec nemá žádnou kontrolu – byl sám o sobě hrubým porušením lidských práv a útokem proti lidské
důstojnosti.
Ve snaze najít způsob, jak se s dědictvím tohoto systému vyrovnat, byla v Jihoafrické republice v roce 1995 – na
základě Zákona o podpoře národní jednoty a usmíření – zřízena Komise pravdy a usmíření (TRC), s cílem odkrýt co
nejvíce pravdy o hrubém porušování lidských práv během apartheidního režimu, přesněji mezi krvavými
událostmi z johannesburského předměstí Sharpeville z března 1960 do zvolení Nelsona Mandely jihoafrickým
prezidentem v květnu 1994. Pravda o spáchaných zločinech a o tom, co se během apartheidu skutečně dělo, měla
Jihoafričanům pomoci pochopit a překonat rozdělenou minulost, navrátit obětem důstojnost a dát viníkům
příležitost vyrovnat se s vlastní minulostí. Do čela TRC se postavil arcibiskup Desmond Tutu, jeden z předních
bojovníků proti apartheidu a držitel Nobelovy ceny za mír z roku 1984.
Komise měla bezpochyby nejpropracovanější a nejobsáhlejší mandát ze všech komisí pravdy v historii. Pracovala
v rámci tří vzájemně propojených výborů – Výbor pro porušování lidských práv se věnoval shromažďování
jednotlivých výpovědí obětí a svědků s cílem identifikovat viníky a stanovit odpovědnost za spáchané činy, Výbor
pro amnestii shromažďoval a rozhodoval o individuálních žádostech o amnestii a Výbor pro odškodnění a obnovu
předkládal doporučení v otázkách náhrady škod obětem apartheidu. TRC nasbírala více než 21 000 svědectví,
z nichž přes 2000 proběhlo ve veřejných slyšeních. Kromě toho uspořádala celou řadu zvláštních slyšení,
zaměřených na specifická témata či historické události – například ženy, děti a mládež, události v Sowetu v roce
1976 – stejně jako na klíčové instituce a sektory a jejich roli při porušování lidských práv; mezi nimi se objevily
mimo jiné vězeňský systém, média, soudnictví nebo role ozbrojených složek.
Mezi výjimečné a bezprecedentní pravomoci TRC patřily především možnost udělovat jednotlivcům amnestii za
politicky motivované zločiny, vykonávat domovní prohlídky a zabavovat důkazy, předvolávat svědky a provozovat
program ochrany svědků. Nejdiskutovanější a nejkontroverznější z těchto pravomocí bylo právo udělit amnestii
těm pachatelům, kteří se plně doznali ke svým činům a navíc byli schopni prokázat jejich politickou motivaci. Na
činy spáchané s cílem osobního prospěchu, zášti nebo zlého úmyslu se amnestie nevztahovala. Hrozba trestního
stíhání, demonstrovaná několika soudními procesy s představiteli apartheidního režimu před zahájením práce
TRC, měla motivovat další k podání žádosti o amnestii. Osvobozující rozsudek v procesu s bývalým ministrem
obrany Magnusem Malanem v roce 1995 však měl opačný efekt a mnoho vysoce postavených politických
i armádních představitelů se rozhodlo o amnestii vůbec nežádat. Proti neústavnosti pravomoci TRC udělovat
amnestie také neúspěšně protestovalo u Nejvyššího soudu několik rodin obětí apartheidu. Komise nakonec
obdržela více než 7000 žádostí, na jejichž základě bylo uděleno jen 849 amnestií, ostatní byly z různých důvodů
zamítnuty.
Závěrečná zpráva byla zveřejněna v roce 1998 (poslední dvě části se závěry Výboru pro amnestie byly předloženy
v roce 2003). Zpráva TRC vyvolala silné reakce ze všech stran. Podle některých zašla příliš daleko a spíše
poškodila meziskupinové vztahy. Podle jiných naopak nešla dost daleko nebo se vydala špatným směrem –
zaměřila se pouze na individuální porušování lidských práv, což odvedlo pozornost od problematizování struktur
apartheidu a těch, kteří na nich vydělávali, jako například mnoho podniků a korporací. Někteří z řad poškozených
a rodin obětí měli navíc pocit, že TRC nevěnovala dostatečnou pozornost jejich požadavkům a potřebám, a to jak
udělováním amnestií viníkům násilí namísto trestů, tak tím, že selhala při prosazování programů odškodnění
a dalších prostředků podpory, jež vnímají jako nezbytnou součást usmiřovacího procesu.
75 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
TRC měla i významný mezinárodní dopad a její příklad motivoval nárůst zájmu o ustavování komisí pravdy
a usmíření v mnoha poválečných společnostech po celém světě. I přes řadu problémů je nutné uznat, že velmi
významně přispěla k procesu vyrovnávání se s minulostí v Jižní Africe. Skutečnost, že se jí nepodařilo adresovat
všechny problémy s tímto procesem spojené, nelze jednostranně přičítat jejímu selhání, ale spíše rozsahu
bezpráví, které desetiletí rasové diskriminace napáchala na jihoafrické společnosti. K postupnému překonání
dědictví apartheidu bude ještě zapotřebí vyážená kombinace odkládaného potrestání viníků identifikovaných
TRC, odškodnění obětí, stejně jako postupného odstraňování hlubokých nerovností v jihoafrické společnosti.
76Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
Bloomfield, D., T. Barnes, T.
a L. Huyse (eds.) (2003):
Reconciliation After Violent
Conflict. A Handbook.
International Institute for
Democracy and Electoral
Assistance. On-line na:
http://www.idea.int
/publications/reconciliation
/upload/reconciliation
_full.pdf
Campbell, P. (2000): The Truth
and Reconciliation
Commission: Human Rights
and State Transitions – The
South African Model. African
Studies Quarterly, vol. 4, No.2.
On-line na:
http://web.africa.ufl.edu
/asq/v4/v4i3a2.htm
Minow, M. (1998): Between
Vengeance and Forgiveness:
Facing History after Genocide
and Mass Violence. Boston:
Beacon Press.
Truth and Reconciliation
Commission of South Africa
Report. Volume I. Presented by
the TRC to President Nelson
Mandela on 29 October 1998.
On-line na:
http://www.justice.gov.za
/trc/report/finalreport
/Volume%201.pdf
Genocida ve Rwandě
Rwandská genocida se od jiných národních tragédií v historii odlišuje v řadě aspektů. Především je to počet
a koncentrace mrtvých – za čtyři měsíce od dubna do července 1994 přišlo podle nejčastějších odhadů o život asi
800 000 lidí, převážně Tutsiů. Druhou, podobně zarážející skutečností je hromadná účast obyvatelstva – čísla se
pohybují od 200 000 až k více než jednomu milionu Hutuů. Mnoho lidí pak s genocidou mlčky souhlasilo. Všechny
tyto skutečnosti přispívají ke značnému rozmazání hranic mezi vinou a nevinou a komplikují snahy o potrestání
viníků i dosažení usmíření.
Od svého nástupu k moci v červenci 1994 byla vláda národní jednoty pevně odhodlána potrestat všechny viníky
genocidy, což považovala za jediný způsob, jak nadobro zastavit začarovaný kruh násilí. Ačkoli se zejména ze
zahraničí ozývaly návrhy na vytvoření usmiřovací komise, rwandská vláda chtěla trestní spravedlnost. Samo slovo
usmíření bylo dlouho dobu tabu pro ty, kteří přežili genocidu, a proto ani nebylo veřejně vyslovováno. Všestranný
důraz na spravedlnost vedl ke vzniku v podstatě třístupňového systému výrazně odlišných soudních orgánů
zabývajících se viníky genocidy na mezinárodní, národní a lokální úrovni.
V tanzanské Arushi byl ustaven Mezinárodní trestní soud pro Rwandu (ICTR) s mandátem soudit osoby
zodpovědné za genocidu a další vážná porušení mezinárodního humantiárního práva spáchaná ve Rwandě nebo
rwandským občanem na území sousedních států mezi lednem a prosincem 1994. ICTR dosud uzavřel 51 případů,
dalších 23 jich probíhá, 3 podezřelí stále na soud čekají a 10 se nepodařilo zatím dopadnout. Mezi odsouzenými
jsou i bývalý premiér Jean Kambanda a další členové vlády, státní správy a armády.
Osoby podezřelé z genocidy jsou souzeny také před národními soudy – buď před běžnými soudy, nebo vojenskými
tribunály. Zákon o genocidě z roku 1996 rozdělil obviněné do čtyř kategorií podle druhu a rozsahu účasti
a stanovil jim příslušné tresty. Do první kategorie patří organizátoři, podněcovatelé a vůdci genocidy, do druhé
jsou zahrnuti pachatelé promyšlených vražd a útoků s následkem smrti, třetí tvoří neúmyslné zabití a útoky, jež
nezpůsobily smrt, a čtvrtou kategorii představují zločiny proti majetku. Zásadní problém však představoval
katastrofální stav rwandských soudů a právního systému. Z dřívějšího mála kvalifikovaných právníků a soudců
jich většina přišla o život, podílela se na zabíjení nebo uprchla ze země, materiální zázemí bylo v troskách. Ve
vězeních navíc na soud čekalo více než 130 000 podezřelých, příliš velké sousto i pro funkční soudní systém. Mezi
roky 1995 a 2001 proběhlo o něco málo více než 5000 procesů.
Vzhledem k této situaci koncem 90. let vláda přišla s nápadem transformovat tradiční rwandský mechanismus
řešení sporů – vesnické tribunály gačača – v rozsáhlý systém lokálních soudů. Výraz gačača je možné přeložit jako
„spravedlnost na trávníku“, což vystihuje podstatu celého procesu. Komunity se schází k neformálním
shromážděním, jejichž cílem je projednávat a rozhodovat spory mezi jejími členy. Účelem není určit vinu či
uplatňovat důsledně státní zákony, ale obnovit harmonii a společenský řád v dané komunitě a zapojit porušitele
zpět do běžného života společnosti. Ve skutečnosti jsou modernizované tribunály gačača značně vzdáleny od těch
tradičních. Jsou mnohem větší, mají stálou povahu a namísto občanských sporů se musí zabývat zločiny trestní
povahy, včetně genocidy. Klíčovým pojítkem je jejich základ v místní kultuře, který jim dodává legitimitu
a důvěryhodnost. Systém bezmála 11 000 tribunálů, které byly formálně ustaveny v roce 2001 a plně začaly
fungovat v průběhu roku 2005, měl soudit zločiny druhé až čtvrté kategorie. Kromě urychlení soudních procesů
měly tribunály gačača přispět k procesu urovnání vztahů uvnitř komunit po celé zemi tím, že dají prostor obětem
ke sdílení bolestných zkušeností, pachatelům k doznání a žádosti o odpuštění a povedou k odhalení pravdy
o genocidě. I když dopad na usmíření komunit je stále obtížené hodnotit, tribunály gačača, které by měly ukončit
svou činnost během roku 2010, významně přispěly k vyprázdnění přeplněných rwandských věznic. V současnosti
v nich čeká na soud už „jen“ přibližně 38 000 podezřelých pachatelů genocidy.
I když všechny instituce – ICTR, národní soudy i tribunály gačača – v podstatě úspěšně plní svůj hlavní cíl, tedy
soudit a trestat pachatele genocidy, je rwandský přístup také spojen s celou řadou problémů. Kritika ICTR směřuje
77 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
především na jeho minimální dopad v samotné Rwandě, stejně jako na selektivitu soudních procesů, které se
dosud zaměřily pouze na vedoucí představitele Hutuů a vynechaly zločiny spáchané bĕhem konfliktu současnou
vládní tutsijskou Rwandskou vlasteneckou frontou (RPF), což se prakticky rovná podpoře „spravedlnosti vítězů“.
Vzhledem k zásadním rozdílům v oblasti lidských a finančních zdrojů i aplikovaných právních norem také vznikla
ve vztahu mezi ICTR a rwandskými soudy vcelku paradoxní situace, že nejhorším pachatelům genocidy se dostává
spravedlivějšího procesu, lepšího zacházení a mírnějších trestů než pachatelům souzeným v domácích procesech
– včetně několikerého udělení a provedení trestu smrti ve Rwandě až do jeho zrušení v roce 2007. Ani tribunály
gačača nejsou bez potíží. Část výhrad se týká samotného soudního řízení před tribunály, zejména absence záruk
pro případ zneužití nebo omylu. Objevila se celá řada případů zastrašování a útoků na svědky včetně několika
vražd nebo spolky udavačů, ochotných za poplatek vznést falešné obvinění z genocidy. Mnoho soudců bylo
obviněno z úplatkářství a korupce, někteří i ze stranění pachatelům a vlastní účasti na genocidě. Stejně jako ICTR
a národní soudy se i tribunály gačača zabývají výhradně zločiny spáchanými Hutuy a ignorují násilí RPF, a tak
namísto podpory usmíření spíše podporují utužování kolektivní viny. Vláda dominovaná RPF navíc nepřipouší
veřejnou kritiku tribunálů, kterou označuje za podporu „genocidní ideologie“. Navzdory některým dílčím
úspěchům je tak cesta ke spravedlnosti a národnímu usmíření ve Rwandě stále dlouhá.
78Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
Le Mon, Ch. (2007): Rwanda’s
Troubled Gacaca Courts.
Human Rights Brief, Vol. 14,
No. 2, str. 16–20.
Onderka, P. (ed.) (2004):
Afrika: dvojznačné jaro 1994.
Občanské sdružení Aegyptus
a SPA ve spolupráci
s Městským muzeem
v Moravské Třebové
(příspěvek Kateřiny
Staňkové).
Stover, E. a H.Weinstein
(2004): My Neighbour, My
Enemy. Justice and Community
in the Aftermath of Mass
Atrocity. Cambridge:
Cambridge University Press.
Súdánská krize a Dárfúr
Nezávislý sultanát Dárfúr byl připojen k sousednímu Súdánu v rámci britského koloniálního impéria v roce 1916.
Populace je složena z nearabských etnických skupin, kterým dominují převážně zemědělští Fúrové, Masalitové
a příslušníci kmene Zaghawa a skupin arabských, tradičně více nomádských pastevců. Rozdíly mezi oběma skupinami
nejsou zdaleka tak hluboké, jak některé interpretace dárfúrského konfliktu jako střetu Arabů s Afričany podávají, spíše
naopak – nejsou mezi nimi zásadní rozeznatelné rasové nebo náboženské rozdíly. Mnoho Arabů však vzhledem
k pasteveckému a nomádskému způsobu života historicky nevlastnilo půdu – zhoršující se ekonomická situace
v oblasti, násobená suchem a dezertifikací, postupně způsobila nárůst ozbrojených střetů mezi zchudlými pastevci,
hladovými po zemědělské půdě, a tradičními zemědělci, kteří se ji snažili zachovat pro sebe. Kořeny současného
konfliktu je tak možné spíše hledat v chudobě, degradaci životního prostředí a především dlouhodobé marginalizaci
regionu než v etnických rozdílech. Už během britské vlády byl Dárfúr relativně zanedbávanou oblastí a stejný trend
pokračoval poté, co se stal součástí nezávislého Súdánu v roce 1956 – minimální hospodářský rozvoj, téměř žádná
infrastruktura a nejnižší úroveň vzdělání a zdravotní péče.
Násilí v Dárfúru sahá minimálně do konce 80. let a kromě vnitřních příčin má i významnou regionální dimenzi.
Ostatně arabské milice Janjaweed, nechvalně proslulé brutálním násilím vůči dárfúrským obyvatelům, vznikly právě
v této době, s podporou Muammara Kaddáfího, který v dárfúrských arabských nomádech našel spojence a základnu
pro svou snahu o kontrolu sousedního Čadu. Součástí stejného Kaddáfího plánu bylo i vyzbrojování centrální
súdánské vlády, jež byla ve vleklém konfliktu na jihu země. To pak obratem motivovalo jihosúdánské protivládní
ozbrojence k podněcování protivládních vystoupení nearabských skupin v Dárfúru a vládu ke spojenectví s milicemi
arabských nomádů. Tyto faktory, spolu s usnadněním dostupnosti zbraní v regionu, postupně během 90. let zostřovaly
střety mezi arabskými a nearabskými skupinami roznícenými spory o půdu a dobytek. Současná fáze konfliktu začala
zformováním dárfúrské Súdánské osvobozenecké armády (SLA), složené především z Fúrů a Zaghawa, a jejím
útokem na cíle súdánské armády v Dárfúru. V odpovědi na aktivity SLA zahájila vláda vojenskou a policejní kampaň,
v níž milice Janjaweed vytvořily jakýsi předvoj vládní protipovstalecké taktiky, jejíž součástí bylo i rozsáhlé násilí proti
civilnímu obyvatelstvu, vypalování vesnic, znásilňování a vraždění. Dosud si konflikt podle OSN vyžádal na 300 000
mrtvých a asi 2,7 milionů lidí muselo opustit své domovy.
V červenci 2004 vyšetřování amerického ministerstva zahraničí konstatovalo, že násilí páchané milicemi Janjaweed
a vládními jednotkami na súdánském obyvatelstvu představuje genocidu. Spojené státy pak celou věc předaly OSN,
jejíž vyšetřovací komise sice potvrdila, že v Dárfúru dochází k páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, ale že
obvinění z genocidy je neopodstatněné. Na základě zprávy vyšetřovacího týmu pak Rada bezpečnosti svěřila záležitost
Dárfúru Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC). Ten pak v roce 2007 vydal první zatykače na významné súdánské
představitele – nejprve ministra vnitra a později ministra pro humanitární záležitosti Ahmada Haruna a na velitele
milic JanjaweedAliho Kushayba. V roce 2009 také obvinil tři dárfúrské rebelské vůdce z válečných zločinů v souvislosti
s útokem na jednotky Africké unie v Dárfúru. Všichni tři se dobrovolně dostavili ke slyšení před ICC, proces s nimi ale
dosud nebyl zahájen.
V březnu 2009 byl pak vydán zatykač na prezidenta Omara al-Bashira. Bashir byl obviněn z válečných zločinů
a zločinů proti lidskosti, nikoli ale ze zločinu genocidy, jak hlavní žalobce ICC Luis Moreno-Ocampo původně
navrhoval. Súdán však není signatářem Římskéhostatutua s ICC odmítl spolupracovat. Zatykač na súdánského
prezidenta navíc vzbudil odpor a obavy mnoha afrických a arabských států, Číny i některých aktérů dárfúrského
konfliktu z možné eskalace násilí v oblasti.
Zastánci rozhodnutí vydat zatykač na prezidenta Bashira jej vyzdvihují jako jasný signál ze strany ICC pro nejvyšší
představitele států, kteří špatně zacházejí se svými obyvateli, že ani prezidentská funkce není zárukou beztrestnosti.
Podle odpůrců Ocampova rozhodnutí komplikuje vydání zatykače nejen cestu k nalezení řešení dárfúrského konfliktu,
ale i probíhající mírový proces ve zbytku Súdánu, jehož vrcholem má být referendum o nezávislosti jižní části země
v roce 2011, protože Bashira nutí k rozhodnutím motivovaným více pudem sebezáchovy než budoucností země.
79 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
De Waal, A. (2004): Tragedy in
Darfur. On Understanding and
Ending the Horror. Boston
Review. On-line na:
http://bostonreview.net
/BR29.5/dewaal.php
De Waal, A. (2005): Who are
the Darfurians? Arab and
African Identities, Violence and
External Engagement. African
Affairs, Vol. 104, No. 415, str.
181–205.
International Crisis Group
(2009): Sudan: Justice, Peace
and the ICC. Africa Report
No.152. On-line na:
http://www.crisisgroup.org
/~/media/Files/africa/horn-
of-africa/sudan/Sudan
%20Justice%20Peace%20and
%20the%20ICC.ashx
Otázkové okruhy:
• Jaké nástroje a možnosti mají společnosti, které se snaží vypořádat se s dědictvím násilného konfliktu
nebo jiného masového porušování lidských práv?
• V čem leží hlavní přínosy norimberských procesů? Jak tyto procesy přispěly k rozvoji mezinárodní
spravedlnosti a mezinárodního humanitárního práva?
• Jakou roli hrají při vyrovnávání se s minulostí komise pravdy a usmíření? Srovnejte případ zemí Latinské
Ameriky a Jihoafrické republiky.
• Jakou roli mají v usmiřovacích procesech mezinárodní trestní tribunály? Platí tvrzení, že bez spravedlnosti
nelze dosáhnout usmíření/míru?
• Je Mezinárodní soudní tribunál významným nástrojem, jak dostat válečné zločince před spravedlivý soud,
nebo je spíše překážkou k dosažení míru a usmíření? Diskutujte v souvislosti s konflikty v Ugandě nebo
Súdánu.
Další informace:
Bloomfield, D., T. Barnes, T. a L. Huyse (eds.) (2003): Reconciliation After Violent Conflict. A Handbook.
International Institute for Democracy and Electoral Assistance. On-line na:
http://www.idea.int/publications/reconciliation/upload/reconciliation_full.pdf
Gibson, J. (2004): Overcoming Apartheid: Can Truth Reconcile a Divided Nation? York: Russell Sage
Foundation.
Mani, R. (2002): Beyond Retribution: Seeking Justice in Shadows of War. London: Polity Books.
Minow, M. (1998): Between Vengeance and Forgiveness: Facing History after Genocide and Mass Violence.
Boston: Beacon Press.
Sands, P. (ed) (2003): From Nuremberg to The Hague: The Future of International Criminal Justice.
Cambridge: Cambridge University Press.
Sarkin, J. a E. Daly (2004): Too Many Questions, Too Few Answers: Reconciliation in Transitional Societies.
Columbia Human Rights Law Review, Vol. 35, No. 3, str. 101-168. On-line na:
http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1334876
International Center for Transitional Justice: http://www.ictj.org/en/
Transitional Justice Forum: http://tj-forum.org/
Centre for the Study of Violence and Reconciliation: http://www.csvr.org.za/
80Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Historická část
Úvod: Válečný zločinec na lyžích v Julských Alpách
„Tři neděle po zveřejnění obžaloby mi zavolal důstojník KFOR, aby mi oznámil, že Fatmir Limaj bez obtíží
nastoupil na let pravidelné linky do Slovinska, kam odcestoval lyžovat se svým obchodním partnerem
Hashimem Thacim. Byla jsem rozlícená. Soud (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii)
informoval všechny příslušné autority v Kosovu o obžalobě a zatykači na Limaje a jeho spoluobžalované.
Limaj přitom nepoužil žádnou falešnou identitu, když se vypravil na prištinské letiště. Neschovával se
v žádném úkrytu. Prostě přišel k odbavovací přepážce, obdržel palubní vstupenku, aby pokračoval dál přes
pasovou a bezpečnostní kontrolu a odletěl pryč, údajně aniž to kdokoli zpozoroval.“1
„Leighton Smith, vrchní velitel sil NATO pro jihovýchodní Evropu, dal svým jednotkám jednoznačné
instrukce: ‚Neprovokujte, žijte a nechte žít,‘ čímž zvolil velmi restriktivní výklad mandátu sil IFOR. A proto
i když stála americká základna 20 km od Mladićova hlavního stanu, tato nejhledanější osoba v Bosně byla
nechána na pokoji a americké jednotky oznámily svou návštěvu jejího okolí vždy s dostatečným předstihem
(Powers 2003: 476). Tato neochota mezinárodních jednotek konat vedla k absurdním situacím, kdy podezřelí
váleční zločinci byli běžně k vidění v místních kavárnách, kde s nimi před očima hlídkujících jednotek dělali
novináři rozhovory. K posunu situace došlo po prvním zadržení Slavka Dokmanoviće v roce 1997 ve východní
Slavonii. Slavko Dokmanović se nezmohl na odpor a k žádné prudké veřejné reakci nedošlo. Později, když byl
při operaci jednotek SFOR zabit podezřelý, který kladl odpor, rovněž nedošlo k žádné destabilizaci situace
v regionu.“2
„Jsem žalobkyně a nezabývám se politikou, snažím se od politiky držet stranou, i když se někdy pohybuji na
hranici… Ale potřebuji své uprchlé obžalované, potřebuji spolupráci, abych mohla naplnit svůj mandát.
Každopádně si myslím, že když tyto země [země bývalé Jugoslávie] budou skrývat válečné zločince, pak by
neměly mít právo vstoupit do EU. Nebavíme se tady o nějakých podřadných anebo středně důležitých
uprchlých obžalovaných, ale o lidech, kteří jsou v nejvyšší míře odpovědni za nejukrutnější zločiny.“ (Carla del
Ponte)3
81 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Lidskoprávní část
Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
1
Del Ponte, C., Editore, F.
Madame Prosecutor:
Confrontations with Humanity’s
Worst Criminals and the Culture of
Impunity. Milan, 2008, str. 286.
2
Ľubomír Majerčík. ICTY
a souzení válečných zločinů. In
Středoevropské politické studie,
IIPS, ročník XI, č.4.
3
Carla del Ponte Interview: „Jde mi
hlavně o oběti“. Evropský
parlament. [on-line] [cit. 2010-07-
09]. Dostupné z:
http://www.europarl.europa.eu
/sides/getDoc.do?pubRef
=-//EP//TEXT+IM-PRESS+
20070622STO08192+0
+DOC+XML+V0//CS
K zamyšlení:
• Co je podle vás největším handicapem mezinárodních soudních institucí?
• Jaké hlavní důvody vedly mezinárodní společenství na konci 90. let 20. století k založení stálého
Mezinárodního trestního soudu?
• Jaké druhy imunit a exempcí rozlišuje české právo?
• Jak vnímáte rozdíl mezi termíny peacemaking a peacekeeping?
• Napadá vás soudobý příklad země, která po vnitřním nebo mezinárodním ozbrojeném konfliktu prošla
úspěšnou postkonfliktní fází? Pokud ano: co za tímto úspěchem stálo, tj. jakým způsobem se dotyčná
společnost vyrovnala se svou minulostí, etnickým nebo sociálním napětím, ekonomickými problémy atd.?
• Jak se díváte na vstup zemí bývalé Jugoslávie do EU (tj. zemí, kde probíhaly v 90. letech ozbrojené
konflikty, tj. především Chorvatsko, Srbsko nebo Bosna a Hercegovina)? Spojuje EU přidružení/vstup
těchto států s nějakými specifickými podmínkami, které souvisejí se stále trvající postkonfliktní obnovou
a probíhajícími procesy u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii?
82Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Lidskoprávní část
Několik věcných poznámek: Právo a realizace mezinárodní spravedlnosti
Vyrovnání se s válečnými zločiny a křivdami minulosti, odškodnění skutečných obětí a potrestání skutečných
viníků – před tento problém byla od druhé světové války postavena celá řada zemí: Kambodža, Chile, země bývalé
Jugoslávie, Jihoafrická republika, Mosambik, Angola, Libérie, Sierra Leone, Kongo, Uganda, Rwanda.
Postkonfliktní rekonstrukce společnosti se v každé z těchto zemí odehrála jiným způsobem: vnitrostátní
mechanismy zahrnovaly amnestie (Angola, Mosambik), rehabilitace, zvláštní soudy nebo soudní senáty (Libérie,
Libanon), vyšetřovací, rekonciliační a smírčí komise (Jihoafrická republika). Vnitřní způsoby postkonfliktní
obnovy s větším či menším nasazením doprovázela účast mezinárodního společenství, která zahrnovala především
vojenské a civilní mise OSN či NATO (Rwanda: UNAMIR, Sierra Leone: UNAMSIL, mise KFOR v Kosovu, ad.),
mise dalších mezinárodních vládních i nevládních organizací (např. mise OBSE na Balkáně a Středním východě),
zřizování zvláštních mezinárodních soudů (např. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu) až po převzetí správy
území formou mezinárodního protektorátu (mise OSN v Kosovu).
Chile. K významnému mezníku ve stíhání ústavních činitelů od druhé světové války došlo při zatčení bývalého
chilského diktátora Augusta Pinocheta. Během jeho léčebného pobytu ve Velké Británii na něj španělský soud
vydal zatykač a Británie byla požádána o jeho vydání. Následovala vleklá rozprava ve Sněmovně lordů: Pinochet se
opíral o předpisy upravující imunitu a s odkazem na britský State Immunity Act (1978) namítal nestíhatelnost
plynoucí z jeho postavení někdejší hlavy státu. Sněmovna lordů však rozhodla, že na tak závažné zločiny, ze
kterých byl Pinochet obviněn (mučení, porušování humanitárního práva), se dotyčný předpis nemůže vztahovat.
Pinochet byl vydán zpět do Chile, kde soudy několik následujících let opakovaně řešily otázku jeho imunity, až
nakonec v roce 2006 Nejvyšší soud Chile Pinocheta imunity zbavil. Trestní řízení začalo, Pinochet však ještě téhož
roku zemřel, aniž byl pravomocně odsouzen. I tak se jednalo po dlouhé době o posun v přístupu k beztrestnosti
a nestíhatelnosti zločinů proti lidskosti a válečných zločinů spáchaných nejvyššími představiteli státu.
Bosna. Konflikt v Bosně si vyžádal přibližně 100 000 životů. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii
(ICTY) byl zřízen v roce 1993 rezolucí Rady bezpečnosti 827. Tribunál projednává zločiny proti lidskosti, zločin
genocidy a válečné zločiny. V rámci své časové a místní příslušnosti zahrnuje jurisdikce tribunálu i osoby chráněné
imunitou. Původně měl mandát tribunálu vypršet v roce 2010, byl však prodloužen. Už před několika lety bylo
zřejmé, že předpokládanou agendu tribunál v omezeném čase nezvládne, proto vznikl v roce 2005 Bosenský soud
pro válečné zločiny, který některé případy převzal. Nejsledovanějším případem, který tribunál v současné době
projednává, je patrně řízení proti Radovanu Karadžićovi, který je v souvislosti s obléháním Sarajeva a masakrem
ve Srebrenici obžalován z jedenácti zločinů včetně genocidy. ICTY byl v minulosti několikrát označen za politický
nástroj.4
Propojení politických zájmů se zájmy na spravedlnosti a smíření do jisté míry dokumentují podmínky dané Srbsku
pro vstup do EU: dopadení unikajícího generála Ratka Mladiće a bývalého prezidenta Srbské Krajiny Gorana
Hadžiće.
Rwanda. Konflikt ve Rwandě si vyžádal až 800 000 životů. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR)
ustavila Rada bezpečnosti v roce 1994 ke stíhání osob, které se během konfliktu ve Rwandě v roce 1994 dopustily
genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Pravomoci soudu podléhají i Rwanďané, kteří se těchto
zločinů dopustili na území sousedních států. Tribunál má k dispozici i skupinu 18 ad litem soudců (jedním z nich
byl v nedávné době i český soudce JUDr. Robert Fremr). Chod soudu zajišťuje 872 zaměstnanců, rozpočet pro
období 2002–2003 činil 117,7 milionu USD. K nejvýraznějším úspěchům soudu patří odsouzení Jeana Kambandy,
rwandského předsedy vlády během konfliktu, v jehož případě jde o první hlavu státu, která byla zatčena a následně
odsouzena za genocidu. Nedávno byl též k doživotnímu odnětí svobody odsouzen jeden z hlavních architektů
genocidy, Theoneste Bagosora.
83 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Lidskoprávní část
4
viz např. http://jurist.law.pitt.edu
/shen.htm.
Mezinárodní trestní soud. Myšlenka založení trvalého Mezinárodního trestního soudu (International Criminal
Court – ICC), který by podle principu individuální odpovědnosti stíhal jednotlivce odpovědné za genocidu, zločiny
proti lidskosti a válečné zločiny, byla na půdě OSN poprvé projednávána už v roce 1948 (někdy dochází k záměně
ICC a Mezinárodního soudního dvora, který rovněž sídlí v Haagu, je však jedním z orgánů OSN a řeší spory mezi
členskými státy organizace). V důsledku názorové nejednotnosti států však další vývoj na mnoho let ustrnul.
V roce 1992 Valné shromáždění pověřilo Komisi pro mezinárodní právo přípravou Statutu Mezinárodního
trestního soudu. Masakry v Kambodži, bývalé Jugoslávii a Rwandě potřebu takové instituce ještě posílily.
Mezinárodní trestní soud byl ustaven Římským statutem Mezinárodního trestního soudu přijatým v roce 1998.
De iure ICC vznikl roku 2002, kdy Statut vstoupil v platnost, a de facto zahájil činnost o rok později.
Soud je složen z osmnácti soudců volených signatářskými státy na devítileté funkční období. Předsedou soudu je
soudce Philippe Kirsch (Kanada), prokurátorem je Luis Moreno-Ocampo (Argentina), jeho roční rozpočet se
pohybuje okolo třiceti milionů eur (což je relativně skromná suma na to, co se od soudu žádá). Podnět k řízení před
soudem může dát signatářský stát Římského statutu, Rada bezpečnosti OSN nebo prokurátor. Soud nemá
retroaktivní jurisdikci, tzn. smí se zabývat pouze zločiny spáchanými po 1. červenci 2002, a jeho místní a personální
příslušnost zahrnuje pouze zločiny spáchané občany signatářských států, na jejich území a jen v případě, že
vnitrostátní mechanismy selžou, tj. stát sám nedokáže nebo neprojevuje ochotu zajistit trestní stíhání, tj. naplnit
povinnost, která plyne z jiných mezinárodních smluv (např. z Ženevských konvencí). Požádá-li jej o to Rada
bezpečnosti OSN, může soud stíhat zločiny vymezené Statutem spáchané kýmkoli a kdekoli. Díky tomu mohl soud
zahájit řízení proti súdánskému prezidentu al-Bashirovi, ačkoli Súdán Římský statut neratifikoval. V zájmu ochrany
míru může Rada bezpečnosti také uložit Soudu nezahajovat po určitou dobu stíhání (např. proti příslušníkům
jednotek majících mandát OSN). Trestnost případných zločinů tím však nezaniká, jde jen o odklad stíhání.5
K dnešnímu dni ratifikovalo Římský statut již 110 států. Mezi strany Římského statutu však vedle řady rizikových
rozvojových zemí stále nepatří Rusko, Čína a USA (za Bushovy administrativy zaujímaly Spojené státy proti
Mezinárodnímu trestnímu soudu otevřeně kritický postoj). Za těchto okolností je nasnadě, že efektivita a úroveň
instituce je do značné míry závislá na kvalitě osobnosti prokurátora – na jeho schopnosti vypořádat se
s politickými aspekty fungování soudu, na jeho odvaze a vůli prosazovat cíle, pro které byl soud zřízen.
Stálost ICC představuje v mezinárodním trestní justici značný posun: soud má lepší předpoklady naplňovat
zásadu včasného stíhání narušitele práva a má zároveň příležitost etablovat se jako instituce méně náchylná
k politizaci. Ad hoc tribunály zakládala Rada bezpečnosti a dodnes má na jejich činnost nezanedbatelný vliv. Např.
bývalá žalobkyně Carla del Ponte byla během svého působení na ICTY politicky nepohodlnou osobou, když
usilovala o vyváženost procesů (v rámci procesů týkajících se Kosova se např. marně pokoušela postavit kromě
Srbů před soud také některé Kosovské Albánce).6
Zrovna tak na ICTR chyběla politická vůle stíhat Tutsie, kteří při odvetných bojích po skončení genocidy zavraždili
až 60 000 prchajících Hutuů.
Kromě Mezinárodního trestního soudu a ad hoc tribunálů existuje ještě forma tzv. hybridních soudů, které spojují
funkce národních a mezinárodních soudů (např. Zvláštní soud zřízený OSN a vládou Sierry Leone k projednání
zločinů během občanské války v druhé polovině 90. let).
84Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Lidskoprávní část
5
Čím je Mezinárodní trestní soud?
Český červený kříž. [on-line] [cit.
2010-06-09]. Dostupné z:
http://www.cervenykriz.eu
/cz/mezinarsoud.aspx.
6
del Ponte, C. The Hunt: I and the
War Criminals. Milano: Feltrinelli,
2008.
Příklad ze současnosti: Možnosti a limity fungování Mezinárodního
trestního soudu
Americký film Zúčtování zobrazuje založení a prvních několik let fungování Mezinárodního trestního soudu.
Diplomaté – příznivci i odpůrci soudu –, právní asistenti, žalobci a především hlavní žalobce Luis Moreno-Ocampo
ve filmu vyslovují své názory na mezinárodní trestní právo, jeho potenciál a limity. Prvních několik případů před
soudem zahrnuje řízení proti vůdcům ugandské Lord´s Resistance Army, proti Thomasi Lubangovi – někdejšímu
veliteli Forces patriotiques pour la libération du Congo (FPLC) – a také proti súdánskému prezidentovi al-Bashirovi.
Otázkové okruhy:
• Z jakých důvodů se podle vás USA brání ratifikaci Římského statutu?
• Jaká je trestní odpovědnost, případně imunita, příslušníků vojenských a civilních složek mezinárodních
misí?
• Súdán neratifikoval Římský statut. Jak je možné, že ICC přesto mohl zahájit řízení proti súdánskému
prezidentovi? S jakými reakcemi se setkal fakt, že ICC zasahuje do probíhajícího konfliktu?
K diskusi:
Po ukončení konfliktu v Kosovu (1999) byla rezolucí OSN č. 1244 zakotvena mezinárodní správa teritoria
a přítomnost mezinárodních vojenských sil Kosovo Force (KFOR). Jednotky KFOR v rámci bezpečnostní
kompetence odpovídaly mj. za odminování, resp. označení rizikových oblastí.
V roce 2000 si skupina malých chlapců hrála poblíž města Mitrovica. Objevili nedetonované třaskaviny
a v domnění, že jde jen o zbytky použitého střeliva, s nimi neopatrně manipulovali. Došlo k výbuchu a k usmrcení
jednoho z chlapců – Gadafa Behramiho – a k závažnému zranění jeho bratra Bekima Behramiho, který později
v důsledku zranění přišel o zrak. Policie OSN případ vyšetřila a věc zhodnotila jako neúmyslné zabití způsobené
hrubou nedbalostí.
Příslušníci sil KFOR požívají imunitu před místními soudy v Kosovu, avšak podléhají jurisdikci států svého
původu. Agim Behrami, otec obou dětí, se tak obrátil na Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Jménem svých
synů namítal porušení čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – Právo na život – a svou stížnost
obrátil proti Francii, neboť právě francouzské jednotky KFOR byly odpovědné za oblast Mitrovica. ESLP stížnost
odmítl jako nepřijatelnou s tím, že povinnosti, které plynou z Úmluvy členským státům, nejsou přičitatelné státu
coby členu mezinárodní organizace (tj. KFOR, ev. UN Mission in Kosovo – UNMIK) při plnění úkolů mírové mise.
§ Diskutujte závěr soudu. Celý text rozhodnutí (v angličtině) je ke stažení na http://www.echr.coe.int.
Považujete za správné, že tímto rozhodnutím ESLP výrazně posílil nestíhatelnost pracovníků
mezinárodních misí?
§ Mohl se Agim Behrami obrátit i na jiný mezinárodní soud nebo instituci?
§ Na domovské stránce ESLP si otevřete český text Úmluvy a vyhledejte, jestli existuje lhůta pro podání
stížnosti. Jaké jsou další podmínky, které musí stěžovatel splnit, aby jeho stížnost nebyla shledána
nepřijatelnou?
§ Kosovo vyhlásilo v roce 2008 nezávislost a v červenci roku 2010 vyslovil Mezinárodní soudní dvůr poradní
stanovisko, ve kterém vyslovil, že vyhlášení kosovské nezávislosti neodporuje mezinárodnímu právu.
85 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Lidskoprávní část
Zatímco převážná část kosovského území je obývána Albánci, sever Kosova je dominantně srbský.
Ve shora zmiňovaném městě Mitrovica již několik let řádně nefunguje soud ani policie, čímž jsou
dlouhodobě porušována práva tamních občanů – Srbů i Albánců. Srbsko je signatářem Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, a jeho občané se tedy mohou obracet na ESLP se stížnostmi proti
Srbsku. Srbské orgány však nemají a nemohou mít nad územím severního Kosova kontrolu, takže
v daném případě stížnost proti Srbsku neobstojí. Stát Kosovo přitom k Úmluvě zatím nepřistoupil.
Diskutujte o tomto stavu. Existuje v rámci mezinárodní justice možnost, která se občanům severního
Kosova naskýtá k ochraně jejich práv? Pokuste se navrhnout prozatímní, případně i dlouhodobější řešení.
Další informace:
Mezinárodní trestní soud: http://www.icc-cpi.int
Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu: http://www.ictr.org/default.htm
Zatykač na al-Bashira: http://www.icc-cpi.int/iccdocs/doc/doc639078.pdf
Námitky Václava Klause proti Římskému statutu: http://www.fragmenty.cz/archiv/iy138.htm
Lubomír Majerčík, článek o ICTY: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=279
Zpráva Human Rights Watch Selling Justice Short: http://www.hrw.org/en/node/84262/section/2
86Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Lidskoprávní část
87 Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Filmy
V roce 1998 byl během návštěvy Londýna britskou policií zatčen bývalý chilský diktátor a doživotní senátor
Augusto Pinochet. Stal se tak prvním diktátorem, který byl od doby norimberských procesů předveden před
mezinárodní soud. Fascinující film renomovaného režiséra Patricia Guzmána sleduje soudní vyšetřování ve
Španělsku, které proti Pinochetovi zahájila skupina rozhodných právníků a soudců. Ti nakonec docílili předání
generála do vazby. Film zachycuje i mechanismy britského právního systému a politické reakce v Británii
v průběhu soudního přelíčení. Jako rozhodující se ukázaly výpovědi stovek obětí jeho brutálního režimu, převážně
žen, jež Guzmán s velkým citem začleňuje do filmu. Režisér svým filmem přesvědčivě zdokumentoval pokus
o spravedlivé odsouzení diktátora za kruté zločiny, které spáchal během pětadvaceti let své vlády. Britové nakonec
stárnoucímu Pinochetovi povolili návrat domů; byl ovšem zbaven imunity, aby mohl být stíhán v Chile, a odsouzen
k domácímu vězení.
Patricio Guzmán
Francie
2001 / 110 min.
Případ Pinochet / The Pinochet Case
Dokument zachycuje soudní přelíčení s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem, který je hluboce
přesvědčen o své nevině, protože vykonával jen ,,úřednickou práci“ a plnil rozkaz zefektivnit systém transportů
evropských Židů do koncentračních táborů.
Eyal Sivan
Francie
1999 / 124 min.
Specialista / The Specialist
V reakci na opakované páchání zločinů proti lidskosti se na konci 20. století spojilo 108 zemí, aby vytvořily
Mezinárodní trestní soud. Poprvé v historii se tak zformoval stálý tribunál, který stíhá pachatele bez ohledu na
jejich moc nebo vliv a trestá je za zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo genocidu. V dokumentu je zachycen
neúnavný žalobce Luis Moreno-Ocampo, který se svým týmem po dobu tří let stíhá pachatele na čtyřech
kontinentech. Vystavuje zatykače na členy Armády božího odporu v Ugandě, na válečníky v Kongu a usiluje
o zúčtování se súdánským prezidentem Omarem al-Bashirem za genocidu v Dárfúru. Řízení proti zločincům však
naráží na problémy: prokurátor má sice mandát pro zatčení a následné odsouzení, nedisponuje však exekutivními
policejními silami. Mělo by se mezinárodní společenství angažovat, aby pachatelé nejhorších zločinů neunikli
spravedlnosti? Velmi aktuální snímek otevírá řadu otázek a ukazuje, jak nelehké je vytvářet koncepci mezinárodní
spravedlnosti.
Pamela Yates
USA
2009 / 110 min.
Filmy
Zúčtování / The Reckoning
88Mezinárodní spravedlnost, pravda a smíření – Filmy
Počátky mučení v Evropě
Dějiny mučení jsou spojeny se zatím nekončícím a neustále se v různých formách opakujícím chováním lidí
a vládců všech kontinentů a významných i méně významnějších civilizací. Proto od počátku tvoří také odvrácenou
stranou mince „civilizace euroatlantické“. V Evropě se datují nejméně od dob starého Řecka a Říma. Mučení
(basanos) ve starověkých Aténách sloužilo zejména jako prostředek k vynucení přiznání od otroků. V době pozdní
římské říše se tato praktika – nazývaná quaestio – rozšířila v případech podezření ze spáchání vážných zločinů i na
svobodné občany.
Po zachování této praxe i ve středověké Evropě trvalo až do doby osvícenství, než se mučení stalo předmětem
reforem trestního práva i vědeckých diskusí. Velký vliv na posun v této oblasti je připisován spisu Cesareho
Beccarii O zločinu a trestu z roku 1764. I když ani v devatenáctém století nebylo mučení definitivně odstraněno,
jeho restaurace ve století dvacátém je spojována zejména s praktikami tajné policie ruského cara. Ty převzali
a náležitě zdokonalili po roce 1917 ruští bolševici a po nich zase němečtí nacisté. Nejbrutálnější vězeňské praktiky
i do té doby nepředstavitelné lékařské pokusy vůči vybraným skupinám lidí, zosnované nacistickými pohlaváry
a uskutečňované před vypuknutím druhé světové války a zejména pak během ní, šokovaly mezinárodní
společenství.
Boj proti mučení po druhé světové válce
Iniciativy snažící se o zabránění mučení po druhé světové válce na základě jejích hrůz započaly dynamicky. Mnoho
úsilí bylo v postupných krocích této otázce věnováno jak na úrovni OSN, tak na půdě Rady Evropy. Na obrovském
významu nabyl pojem „lidské důstojnosti“, který je jednou ze základních hodnot předznamenávajících nástup boje
proti mučení i mírnějším formám špatného zacházení.
Vědomí vrozené lidské důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny jako základu svobody,
spravedlnosti a míru ve světě uvozuje preambule Všeobecné deklarace lidských práv. Útoky na lidskou důstojnost
byly prohlášeny za nemístné z pohledu celkové mezinárodní stability. Byla tím předznamenána změna
mezinárodních vztahů a s tím spojená intenzivní přeměna mezinárodního práva. Všeobecná deklarace lidských
práv z roku 1948 stanoví pro oblast mučení a mírnějších forem špatného zacházení ve svém článku 5 jednoznačný
autoritativní zákaz: „Nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo
trestu.“ Autoři textu Všeobecné deklarace si kladli i při sjednávání tohoto článku otázky, jak propříště zabránit
zvěrstvům, kterým otevřela stavidla hrůzná praxe podrobně zdokumenotvaná v nacistickém Německu. Všeobecná
deklarace jako právně nezávazný, ale významný symbolický dokument odstartovala mimo jiné proces vedoucí
k postupnému zpřesňování a definování pojmů mučení a nelidského zacházení. Stejně tak byla základním
stavebním kamenem pro sjednávání další mezinárodních mechanismů, které měly postupně pomoci zmírňovat
tuto praxi v jednotlivých státech.
Vedle toho je z hlediska tématu této kapitoly důležité, že do Všeobecné deklarace byl zakotven rovněž zákaz
svévolného zadržování. Zkušenosti ukazují, že druhým stadiem, který po svévolném zbavení svobody následuje,
bývají často nejrozličnější formy špatného zacházení. Hlavním akcelerátorem debaty o začlenění takového
ustanovení byly opět zkušenosti s praxí v nacistickém Německu, kde byl život obyvatel ve veřejném i soukromém
prostoru narušován bezprecedentními arbitrárními zásahy státu. Podobné praktiky byly samozřejmě již od
počátku dvacátých let 20. století každodenním chlebem i pro občany Sovětského svazu.
89 Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Historická část
Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování
Historická část
Mgr. Jiří Kopal
Peters, E. Torture.
Philadelphia: University of
Pennsylvania Press, 1996.
Kriebaum, U. Folterprävention
in Europa. Wien: Verlag
Österreich, 2000.
Morgan, R., Evans, M.
Preventing Torture: A Study of
the European Convention for
the Prevention of Torture and
Inhuman or Degrading
Treatment or Punishment.
Oxford: Oxford University
Press, 1998.
Morsink, J. The Universal
Declaration of Human Rights,
Origins, Drafting and Intent.
Philadelphia: University of
Pennsylvania Press, 1999.
Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Historická část 90
Od Všeobecné deklarace k prvním právně závazným úmluvám
Chronologická řada po válce uzavíraných úmluv zahrnujících zákazy mučení počíná společným článkem 3 všech
čtyř Ženevských konvencí z roku 1949. Obdobnou motivaci jako v univerzálních úmluvách měl i zákaz stanovený
v regionálních instrumentech vymezujících chráněná lidská práva, zejména v Evropské úmluvě o lidských právech
a základních svobodách z roku 1950 (mučení čl. 3, svévolné zadržování čl. 5).
Právně závazná Evropská úmluva lidských právech a základních svobodách se prosazovala na půdě Rady Evropy
daleko jednodušeji i proto, že Rada Evropy spojovala jen demokratické státy Evropy, a nikoli státy pod sovětským
vlivem. Vliv této úmluvy v oblasti ochrany před mučením a svévolným zadržením byl dán i tím, že nad jejím
dodržováním bděla Evropská komise pro lidská práva, navíc vybrané případy dále posuzoval Evropský soud pro
lidská práva. Tyto orgány začaly definovat různé formy mučení a nelidského zacházení díky posuzování dvou
významných případů. Šlo o případ brutálního zacházení se zadržovanými osobami v Řecku, který Evropská
komise pro lidská práva rozhodla v roce 1969, a o případ nelidského zacházení s osobami podezřelými z terorismu
ve Velké Británii. Ten rozhodovala nejprve Komise v roce 1976 a v roce 1978 pak i Evropský soud pro lidská práva.
Jejich judikatura ovlivnila i definice mučení, které se začaly v polovině sedmdesátých let rodit na půdě OSN.
Pomalý vývoj mechanismů proti mučení na půdě OSN
Oproti demokratické části Evropy je nutno nepříliš rychlé posuny v otázce mučení na celosvětové úrovni obecně
přičíst problému s rozdělením světa na dva soupeřící bloky. Ideologické hranice mezi důrazem na občanská
a politická práva na straně států vedených Spojenými státy americkými a na druhé straně socialistickým blokem
podléhajícím ideologickému vedení Sovětského svazu zdůrazňujícím sociální a hospodářská práva bránily uzavřít
právně závazné dohody.
Proto uběhly skoro dvě desítky let, během nichž se na univerzální úrovni reprezentované OSN žádné nové
ochranné ustanovení nebo úmluvu proti mučení prosadit nepodařilo. Počátek sedmdesátých let ovšem přinesl
další masově prováděné zločiny ve státech jako Kambodža a zejména nakládání s politickými oponenty během
vojenského převratu v Chile. Tyto události opět zalarmovaly a zaktivizovaly světovou veřejnost k nutnosti silnější
ochrany fyzické integrity. Postupně se začaly vynořovat nové mezinárodní nevládní organizace, které začaly být
brány jako partneři na mezinárodní úrovni. Vedle toho přišly s konkrétními vizemi osobnosti, které zasvětily svůj
život boji proti mučení.
V rámci univerzální, tedy celosvětové kontroly dodržování lidských práv lze rozlišit rozvoj dvou oddělených sfér
pravomocí, které jsou důležité i pro otázku mučení. Zaprvé byly vytvořeny praktické mechanismy ochrany
lidských práv založené na Chartě OSN (charter-based mechanisms) a zadruhé mechanismy založené na zvláštních
právně závazných smlouvách (treaty-based mechanisms) sjednaných rovněž na půdě OSN. Svoji úlohu v určování
standardů při zbavování svobody a podmínek zacházení se zadržovanými osobami také plní normy obsažené
v nezávazných dokumentech přijatých Valným shromážděním OSN. Z pohledu chronologie naposledy musíme
zmínit jinak zatím nejefektivnější prostředky chránící před mučením v podobě orgánů, které mohou navštěvovat
přímo místa zbavení svobody v jednotlivých státech.
1) Ochrana mučení založená na Chartě OSN
Mechanismy bránící mučení založené na Chartě dovolovaly OSN vykonávat od konce šedesátých let kontrolu
týkající se dodržování lidských práv na základě povinností vyplývajících z Charty. Rezoluce 1503 Hospodářské
a sociální rady z roku 1970 umožňovala důvěrné posuzování zpráv, které odhalují závažná a důvěryhodně
doložená porušování lidských práv. Tento proces byl ovšem hodnocen, a to i ze strany diplomatů, jako nesmírně
těžkopádný. Uvedené rezoluci ovšem předcházela ještě Rezoluce označená číslem 1235 z roku 1967. Díky ní byl
postupně položen základ pro mandát specifických pracovních skupin a zvláštních zpravodajů, aby mohly
posuzovat dodržování lidských práv ve značném počtu zemí, hodnotit jejich zprávy a případně navrhovat
přijímání rezolucí, které začaly být i v praxi poměrně kritické; kupříkladu v případě výše zmíněné situaci v Chile
v sedmdesátých letech za vlády generála Pinocheta. Právě tato situace a první mezinárodní kampaň Amnesty
International proti mučení na počátku sedmdesátých let zřejmě nejvíce ovlivnily přijetí nezávazné Deklarace proti
mučení 9. prosince 1975, která ovšem již předznamenala přípravu právně závazné úmluvy. V té době také začaly
nabírat na síle nové odnože hnutí za lidská práva, které se opíralo jak o přijetí Helsinských dohod, tak o vstup
v platnost obou paktů o politických i sociálních právech v roce 1976. Nakonec byl na úrovni OSN zřízen roku
1985 post Zvláštního zpravodaje pro otázky mučení a v roce 1991 vznikla i specializovaná pětičlenná Pracovní
skupina pro otázky svévolného zadržování.
2) Mnohostranné úmluvy bránící mučení
Druhý zásadní význam OSN v oblasti dodržování lidských práv obecně, a v otázce mučení zvláště, spočívá ve
vztahu této organizace k vývoji mechanismů založených na zvláštních úmluvách sjednaných na její půdě. Výsadní
postavení z hlediska jeho širokého spektra ochrany a dosahu v oblasti lidských práv získal Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech, který byl sjednán již v roce 1966, ale v účinnost vstoupil až po potřebné
ratifikaci ze strany 35 států o deset let později. Ten stanovil jako první na celosvětové úrovni zákaz mučení
91 Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Historická část
v právně závazné podobě. Na základě tohoto Paktu byl ustaven Výbor pro lidská práva. Tento orgán dohlíží nad
realizací závazků států vyplývajících z Paktu v praxi jednotlivých států. Všechny smluvní státy mají povinnost
předkládat Výboru pro lidská práva zprávy o opatřeních, které přijaly, aby práva obsažená v Paktu mohla být
aplikována v každodenní praxi i na nejnižších úrovních místních orgánů jednotlivých států. Proces posuzování
zpráv poskytuje příležitost pro pečlivé zhodnocení situace v jednotlivých státech a vydání závěrečných připomínek
(concluding observations). V nich jsou zdůrazněny skutečnosti, které vyvolávají zvláštní obavy, a činěna určitá
doporučení. V čl. 7, 9 a 10 Pakt podrobně vymezuje zákaz mučení, dalších forem špatného zacházení, svévolného
zadržování i ochranu lidské důstojnosti v době zbavení svobody.
Druhým významným orgánem s dopadem na problematiku mučení i mírnějších forem špatného zacházení je
Výbor proti mučení, zřízený na konci osmdesátých let na základě Úmluvy proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Její text vyšel z výše zmíněné právně nezávazné deklarace
z roku 1975. Výbor proti mučení je s OSN provázán obdobně jako Výbor pro lidská práva. Také předkládá
Valnému shromáždění své zprávy. Při své činnosti posuzuje zprávy jednotlivých zemí a může rovněž posuzovat
oznámení jednotlivců a států na druhé státy.
3) Nezávazné mezinárodní instrumenty
Zákaz mučení a mírnějších forem špatného zacházení je zahrnut i v četných kodexech chování, zásadách
a minimálních standardech, které obsahují hmotná pravidla pro chování osob, jež vykonávají dozor v místech, kde
jsou osoby zbaveny svobody a pro zacházení s těmito osobami. Některé se týkají též výkonu speciálních profesí
(lékaři, právníci) a jejich povinností. Uvedené kodexy chování a zásady jsou produktem politických
a diplomatických procesů mezi státy na půdě politických orgánů OSN a jsou často ovlivňovány také činností
mezinárodních nevládních organizací na ochranu lidských práv. Protože tyto instrumenty nejsou závazné, bývají
často považovány reprezentanty států na vnitrostání i mezinárodní úrovni za nepříliš důležité. Na druhé straně se
z nezávazných deklarací stávají v pozdějších stadiích vývoje diplomatických jednání i na základě tlaku nevládních
organizací poměrně často předlohy pro právně závazné úmluvy a jejich konkrétní ustanovení.
4) Inspekční mechanismus inspirovaný nevládními organizacemi a Radou Evropy
Jak jsme si již uvedli v předešlé části, sedmdesátá léta dvacátého století byla spojena s nástupem nevládních
organizací, které hrají silnou roli až do současnosti. Apel britského advokáta Petera Benensona k osvobození dvou
studentů, z nichž se stali političtí vězni v totalitárním Portugalsku, vedl v roce 1961 k založení Amnesty International.
Tato nevládní organizace si jako jedna z prvních vzala otázku mučení pod svá křídla vzhledem ke svému propojení
s osudy politických vězňů a postupy totalitních států vůči nim.
O nic méně zajímavý příběh v historii ochrany před mučením a svévolným zadržováním však na podzim svého života
začal psát mimo odbornou lidskoprávní komunitu málo známý ženevský bankéř Jean-Jacques Gautier (1912–1986).
Ten se v raných fázích sedmdesátých let rozhodl, že zasvětí závěrečnou fázi svého života boji proti mučení.
Inspirován, jak se na švýcarského občana sluší a patří, pravomocemi Mezinárodního výboru Červeného kříže ve
válečných situacích, zahájil přípravy nové mezinárodní úmluvy, na jejímž základě by vznikl orgán s oprávněním
navštěvovat kdykoli (!) všechna místa v jednotlivých státech, kde je omezována osobní svoboda. To byla na svou dobu
převratná myšlenka. V roce 1977 založil nevládní organizaci Švýcarský výbor proti mučení (Swiss Committee Against
Torture), dnes známou pod názvem Asociace pro zabránění mučení (Association for the Prevention of Torture – APT).
Ta měla za úkol iniciovat realizaci Gautierovy myšlenky v praxi. Švýcarský výbor proti mučení vypracoval na konci
sedmdesátých let první návrh takové úmluvy.
V tu samou dobu, do níž spadá první Gautierův návrh, byly Komisi OSN pro lidská práva předloženy dvě jiné
předlohy Úmluvy proti mučení, které nebyly primárně postaveny na snaze prosadit kontrolu míst zbavení svobody
v jednotlivých státech, ale především na hodnocení zpráv ze strany států. Protože se Švýcarský výbor podporovaný
92Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Historická část
další nevládní organizací, Mezinárodní komisí právníků (International Commission of Jurists – ICJ), chtěl vyhnout
soupeření tří předloh, rozhodl se v roce 1978 k přeměně předlohy úmluvy v návrh Opčního protokolu k navrhované
Úmluvě proti mučení. Opční protokol ovšem začal být po letech těžkostí diskutován v jedné z pracovních skupin
Komise OSN pro lidská práva až v roce 1992.
Mezitím se pozornost Švýcarského výboru proti mučení obrátila k Radě Evropy. V roce 1981 přijalo její Parlamentní
shromáždění rezoluci k návrhu OSN o Úmluvě proti mučení. Tato rezoluce obzvláště upozorňovala členské státy Rady
Evropy na plánovaný systém návštěv. Rada Evropy začala zaznamenávat velmi pomalý průběh jednání a nejistou
budoucnost Opčního protokolu na půdě OSN. Proto prezident Komise pro právní záležitosti a lidská práva
Parlamentního shromáždění požádal Švýcarský výbor proti mučení a Mezinárodní komisi právníků (ICJ), aby přišly
s návrhem Úmluvy, která by byla prakticky použitelná pro členské státy Rady Evropy.
Text Úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jak zní její konečný název, byl
s konečnou platností přijat po necelých čtyřech letech jednání Výborem ministrů 26. června 1987 a otevřen
k podpisům 27. listopadu téhož roku. Jelikož ratifikace následovaly velmi rychle, vstoupila Úmluva v platnost
1. února 1989. Není divu, že prvně úspěšně založený mechanismus tohoto druhu v podobě Evropského výboru pro
zabránění mučení (CPT) vzdal hold Gautierovi a jeho prosté ideji a ve své první obecné zprávě ho označil za
„osvíceného švýcarského občana, který si společně s jím založeným Švýcarským výborem proti mučení, Mezinárodní
komisí právníků a Parlamentním shromážděním [Rady Evropy] zasluhuje uznání pro tento zásadní průlom [prosazení
Úmluvy a zřízení Výboru na jejím základě] v oblasti lidských práv“. Výbor pro zabránění mučení navíc poznamenal, že
byl založen, aby přispěl k ochraně lidské důstojnosti. Každodenní prací uvádí v praxi a oživuje vznešené ideály dvou
myslitelů osvícenství: Cesareho Beccarii a Immanuela Kanta (Beccariovo příkré odsouzení mučení a obdobných
nepřijatelných praktik a Kantův ideál lidskosti).
Není vůbec překvapivé, že se v případě prevence mučení pomocí návštěv jednotlivých detenčních zařízení uchytila
idea ze strany bankéře. Tato forma prevence je totiž postavena na úmorné mravenčí práci. Vyžaduje smysl pro
přesnost počínající přeměřováním v ězeňských cel a posuzováním hygienických podmínek přes podrobnou kontrolou
lékařských zpráv, známek násilí na těle osob omezených na svobodě bez toho, aby u toho byli dozorci, a konče
určováním přijatelných a dobře definovaných standardů, které umožní jak výkon práce na místech omezení svobody,
tak důstojné zacházení s osobami, které se tam z rozličných důvodů nacházejí.
I následná praxe v podobě návštěv v jednotlivých státech ze strany Evropského výboru pro zabránění mučení sehrála
úspěšnou roli pokusného králíka potřebného pro to, aby na půdě OSN byla otevřena cesta pro vznik Podvýboru pro
prevenci (Subcommitteon Prevention–SPT). Ten započal svoji činnost díky přijetí Opčníhoprotokolu k Úmluvě proti
mučení na celosvětové úrovni v prosinci 2002 a jeho ratifikaci ze strany potřebných prvních dvaceti států v roce 2006.
Podvýbor přináleží k Výboru proti mučení a má pravomoc ve státech, které Opčníprotokol ratifikovaly, navštěvovat
všechna místa omezení svobody. Vedle toho se tyto státy zavázaly ustavit pro zvýšení účinnosti boje proti mučení a jeho
přecházení na národní úrovni svůj vlastní nezávislý mechanismus, který může navštěvovat všechna tato zařízení.
Inspekční mechanismy ve spolupráci s konkrétními státy, které se rozhodly zveřejňovat zprávy z jejích návštěv,
započaly opravdu otevřené posuzování podmínek omezování svobody v jednotlivých zemích; i když z opatrnosti není
v uvedených úmluvách právně závaznou povinností, aby tyto státy zprávy zveřejňovaly. V Evropě došla situce tak
daleko, že když stát nechce několik let svolit se zveřejněním zprávy Evropského výboru proti mučení, předpokládá se,
že potřebuje tajit velice závažné informace a vystavuje se tak pohrdání a tlaku ze strany ostatních států, že nedodržuje
ochranu před mučením v souladu s úmluvou a principy Rady Evropy. I přes tento zprvu nepředpokládaný úspěch
inspekčních orgánů a většinou dosti ochotné spolupráci ze strany států během návštěv se ani v demokratických
státech nedá říct, že by všechny formy špatného zacházení vymizely. Ve zveřejněných zprávách z desítek států na
internetových stránkách zmíněných institucí se lze dočíst o stovkách brutálních případů mučení i nelidských
podmínkách v řadě policejních stanic, věznic, detenčních zařízeních pro cizince, sociálních ústavech, ústavech pro
mladistvé či psychiatrických léčebnách.
93 Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Historická část
Rodley, N.: The Treatment of
Prisoners under International
Law. Oxford: Oxford
University Press, 1999.
Bank, R.: Die internationale
Bekämpfung von Folter und
unmenschlicher Behandlung
auf den Ebenen der Vereinten
Nationen und des Europarates:
eine Vergleichende Analyse von
Implementation und
Effektivität der neueren
Kontrollmechanismen.
Freiburg: Max-Planck-Inst. für
Ausländisches und Internat.
Strafrecht, 1996.
Ochrana proti mučení na mezinárodní úrovni: málo muziky za příliš
peněz?
Přes aktivní působení řady mechanismů i nevládních organizací a jejich mnohaleté financování ze strany států,
nadací, občansky odpovědných firem i jednotlivců se mučení ani svévolné zadržování nepodařilo vymýtit, a to ani
v demokratických státech. Ba co víc, po událostech ze září 2001 ve Washingtonu a New Yorku vedoucích
k zahájení „války proti terorismu“ se mučení jako přípustná praxe znova „rehabilitovalo“ a ocitlo v mnoha
podobách a diskuzích znova na scéně. Zprávy, fotografie či videa z Abú Ghrajbu, Bagramu či Guantánama
obletěly celý svět, stejně jako zprávy o tajných věznicích USA v různých totalitních státech, kde docházelo
k mučení organizovanému ze strany CIA. Tyto události inspirovaly i státy s dlouhodobě špatnou pověstí v oblasti
mučení a svévolného zadržování, aby omlouvaly nakládání s politickými oponenty a dalšími osobami ve světle
praxe USA. Ani mučení ve věznicích a dalších detenčních zařízeních většiny zemí příliš neubylo, jak ukazují
opakující se zprávy Amnesty International a dalších organizací zabývajících se touto otázkou. Jejich výčty
pravidelně přesahují počet 150 zemí, kde se mučení používá. A to často tyto organizace nejsou aktivní v menších
a hůře dostupných státech, například v oblasti Oceánie.
Arbitrárně prováděné omezování svobody a různé formy násilí zůstávají i přes desítky precedenčních odsuzujících
rozsudků, stovky pečlivých inspekčních návštěv, tisíce vydaných zpráv a provedených tréninkových programů ze
strany mezinárodních mezivládních institucí i nevládních organizací zakomponovány jako legitimní prostředek
v hlavách mnoha lidí, kteří slouží v bezpečnostních složkách nebo dohlížejí na osoby omezené na svobodě.
Historicky se částečně změnil jen účel, kdy tortura již není prostředkem vynucení přiznání v rámci trestního
procesu upraveného právem, ale většinou nástrojem pro získání informací. Stejná zřejmě zůstává v některých
případech snaha o postupné ničení samotné fyzické podstaty politických protivníků i „kreativní“ používání stále
nových technik mučení v souladu s vývojem nových technologií a sadistickým založením některých osob, které
o jejich použití mohou rozhodovat. Boj proti mučení tak stále zůstává bojem nerovným, kdy na různé akty
mocenských skupin i jednotlivých dozorců v místech omezení svobody ničících základy lidské důstojnosti přichází
pomalá organizovaná práce směřující k tomu, aby se vytvořením institucionálních opatření celosvětově takovýmto
činnostem zabraňovalo. Institucionální přístup navíc se sebou v jednotlivých zemích i u některých déle působících
mechanismů přináší nebezpečí postupného zkostnanění. Nové dynamice bohužel opět „pomáhají“ až nové
brutální kauzy, které se čas od času vynoří a zbystří pozornost mezinárodní veřejnosti. Spustí také vždy novou
aktivitu dalších generací idealistů, kteří se snaží i v této nepříliš vábné oblasti ochrany lidských práv situaci zlepšit.
Otázkové okruhy:
• Jakým způsobem pomohla Všeobecná deklarace lidských práv k ochraně proti mučení? Jaký je rozdíl mezi
mučením a svévolným zadržováním?
• Jaké druhy mechanismů bránících mučení se podařilo ustavit na úrovni OSN a na základě jakých
událostí? Jaké byly důvody pro pomalé prosazování těchto mechanismů? V čem spočívají jejich silné
a slabé stránky?
• Jaké druhy orgánů proti mučení fungují v rámci úmluv uzavřených na půdě Radě Evropy? V čem bylo
jejich prosazení jednodušší oproti OSN?
• V čem spočívají hlavní výhody a přínosy inspekčních orgánů, které mohou navštěvovat místa, kde jsou
osoby zbaveny svobody v jednotlivých státech?
• Které mezinárodní nevládní organizace hrály významnou roli při prosazování vzniku úmluv proti mučení
v OSN a Radě Evropy? Jakým způsobem se o jejich vznik zasloužily a v jaké době?
94Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Historická část
Další informace:
Webové stránky Asociace pro prevenci mučení: http://www.apt.ch
Webové stránky Amnesty International: http://www.amnesty.org
Webové stránky Kanceláře komisaře pro lidská práva při OSN: http://www.ohchr.org (více specificky
podsekce http://www2.ohchr.org/english/bodies/cat/index.htm)
Webové stránky Komise pro prevenci mučení a nehumánního zacházení při Radě Evropy:
http://www.cpt.coe.int
95 Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Historická část
96Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Historická část
Úvod: Svázali mě a dali do díry plné vody
(…) Nejohavnější činy se údajně staly na místě vojenské základny FOB (Forward Operating Base, předsunutá
operační základna) Mercury. Mezi činy mučení či nelidského zacházení, které popsali, patří silné bití
(v jednom případě voják zlomil nohu zadrženého baseballovou pálkou), bití a kopání do obličeje, hrudi, břicha
a končetin, opakované kopání do různých částí těla zadrženého, lití chemických látek na obnaženou kůži či do
očí, nucení do pozice působících stres jako například držení těžkých nádob s vodou v rozpažení, což někdy
vedlo až k úplné ztrátě vědomí, spánková deprivace, jako další techniky mučení bylo používáno vystavování
zadržených extrémně vysokým či nízkým teplotám, sestavování lidských pyramid ze zadržených či úmyslné
nepodávání potravy (kromě sucharů) a vody zadrženým.
(Descriptions of Techniques Allegedly Authorized by the CIA – zpráva Human Rights Watch)
„Spal jsem na policejní stanici. Následující ráno pro mě přišel muž z FAA (Angolan Armed Forces, Armáda
Angoly), armádní bezpečnostní velitel mě pak přivedl do vojenských kasáren v Lomě. Vojáci mě tam svázali,
bili a křičeli na mě: ‚…protože patříš k FLEC ( Fronta za osvobození enklávy Cabinda), protože jsi zaútočil na
služební auto a zabil jsi jednoho pracovníka‘ nebo: ‚Jsi vůdce skupiny.‘ Hodně jsem krvácel. Pak mě vzali –
svázaného – do kasáren v Caio a dali mě do díry plné vody. Tam mě nechali devatenáct dní, pak mě převezli
zpátky do Lomy a tam mě předvedli před skupinu velitelů. Trval jsem na tom, že jsem nevinný. Pak mě odvezli
a dali zpět do té ‚díry‘ v Caio. Nechali mě tam dalších devět dní. Bili mě, kleštěmi mi drtili genitálie i jazyk
a křičeli na mě: ‚Řekni pravdu.‘ Úpěl jsem bolestí. Zavolali mi zdravotní sestru, aby mi dala injekci.“
(Výpověď oběti mučení během pobytu ve vojenské vazbě FAA Angolan Armed Forces – Forças Armadas
Angolanas – zpráva HRW „They Put Me in the Hole“ – Military Detention, Torture, and Lack of Due Process
in Cabinda, Angola)
Human Rights Watch (HRW) se věnuje monitoringu mučení intenzivně a celosvětově: jen během uplynulých tří
let vydala podrobné zprávy o výskytu a projevech mučení v Číně, Barmě, Zimbabwe, Keni, Nigérii, Burundi,
Eritreji, Indonésii, Bangladéši, Čečensku i amerických věznicích v Iráku a v zálivu Guantánamo. HRW apeluje na
vlády států, na jejichž území k mučení dochází, a doporučuje jim kroky ke zlepšení situace. Angolské vládě HRW
doporučila, aby co nejdříve ratifikovala Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu trestání
či zacházení i její Dodatkový protokol.
K zamyšlení:
Česká republika jako signatář Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu trestání či
zacházení zařadila příslušný trestný čin do vnitřních právních předpisů. V našem trestním zákoně je skutková
podstata trestného činu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení vymezena takto: „Kdo v souvislosti
s výkonem pravomoci státního orgánu, orgánu územní samosprávy nebo soudu jinému mučením nebo jiným nelidským
krutým zacházením působí tělesné nebo duševní utrpení…“
• Odhadnete, v jakém rozmezí se pohybuje základní trestní sazba?
• Z jakých důvodů jsou vězni podezřelí z účasti na teroristických činech umístěni mimo území USA?
Několik věcných poznámek: Ochrana před mučením a právo
Zákaz mučení obsahuje v první řadě Všeobecná deklarace lidských práv. Mezinárodní pakt o občanských
a politických právech (1966) pak v článku 7 stanoví, že „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému,
97 Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Lidskoprávní část
Ochrana proti mučení
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu
podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.“ Základní mezinárodní smlouvou týkající se mučení je Úmluva
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu trestání či zacházení (1984). Definuje mučení jako
„…jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem
získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo
třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo
z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou
působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich
výslovným nebo tichým souhlasem.“
Úmluva zavazuje státy přijmout na svém území účinná opatření k zabránění mučení, stanovuje
neospravedlnitelnost mučení jakoukoli výjimečnou situací včetně ozbrojeného konfliktu a zakazuje státům vydávat
osoby tam, kde by jim hrozilo mučení (v případě hrozícího vydání do rizikové země má dotčená osoba možnost
obrátit se na Evropský soud pro lidská práva, který v minulosti opakovaně úspěšně intervenoval právě v těchto
případech, a tato část jeho judikatury je jednou z řídkých ukázek okamžité účinnosti mezinárodněprávní soudní
ochrany). Úmluva dále ukládá státům pravidelně dohlížet na metody a praxi během trestního řízení (vedení
výslechu, zadržení, vazba) či během výkonu trestu odnětí svobody. Úmluvou byl zároveň zřízen výbor proti
mučení, který mj. monitoruje případy mučení a na který se oběti mučení mohou obracet s individuálními
stížnostmi. Státy, které úmluvu ratifikovaly, měly povinnost zahrnout zákaz mučení do vnitrostátního práva. Mezi
státy, které úmluvu neratifikovaly, patří např. Severní Korea, Angola nebo Irák.
V roce 2002 byla Úmluva proti mučení doplněna Opčním protokolem, který mj. ukládá státům implementaci
preventivních opatření proti mučení. K mučení se vztahují i další úmluvy, např. Úmluva o nepromlčitelnosti
válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Zákaz mučení upravují i některé regionální mechanismy, například
Africká charta lidských práv nebo Evropská úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu
trestání či zacházení nebo (evropská) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň některé
speciální úmluvy o ochraně dětí a žen obsahují ochranu proti mučení. Absolutní zákaz mučení byl opakovaně
vysloven Evropským soudem pro lidská práva, naposledy ve věci proti Itálii, který mj. uvedl: „…nebezpečí
terorismu nesmí jakkoli zpochybnit absolutní povahu zákazu mučení.“ (Itálie chtěla v dané věci vydat Nassima
Saadiho do Tuniska, čímž porušila své závazky plynoucí z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.)
Svědectví o mučení a nelidském a ponižujícím zacházení v Kolumbii přinesla někdejší kolumbijská prezidentská
kandidátka Ingrid Betancourtová, kterou v roce 2002 unesli členové paramilitárních jednotek povstalecké
organizace FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie). Byla osvobozena až v roce 2008. V souvislosti s činy,
kterých se paramilitární jednotky na území Kolumbie dopouštějí, již zemi navštívil hlavní žalobce ICC Luis
Moreno-Ocampo a doporučil Kolumbii, aby vůdce jednotek stíhala, jinak do situace ICC zasáhne).
Příklad ze současnosti: Věznice amerických ozbrojených sil v okupovaných
zónách
Film Taxi na temnou stranu hledá souvislosti příběhu zmizelého afghánského taxikáře, který byl zadržen
americkými jednotkami v Afghánistánu a podroben mučení a ponižujícímu zacházení. Film předkládá svědectví
amerických vojáků a snaží se rozkrýt nejen pravdu o zacházení se zajatci v amerických táborech, ale především
o odpovědnosti nejvyšších představitelů americké administrativy, kteří o mučení nejen věděli, ale dokonce ho pod
záminkou války proti terorismu podporovali.
Až do rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu v červenci 2006 (Rasul v. Bush, Hamdan v. Rumsfeld) nebyly na
vězně v Guantánamu a dalších věznicích na amerických základnách aplikovány Ženevské konvence. Někteří vězni
byli přitom v Guantánamu drženi několik let, aniž proti nim bylo zahájeno řízení. Drsné výslechové techniky, tzv.
98Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Lidskoprávní část
counter-resistance strategies, byly popsány mj. v memorandech amerického ministerstva obrany. Zahrnovaly
zastrašování vězňů pomocí psů nebo jiných prostředků podle individuálních fóbií, nepohodlné pozice,
waterboarding – ponořování do vody –, vysvlečení vězně, vystavování nízkým teplotám atd. USA ratifikovaly
Úmluvu o mučení i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech s několika výhradami – pro USA tak např.
neplatí čl. 16 Úmluvy o mučení, který zavazuje stát zabraňovat „dalším činům krutého, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestání, které nespadají pod mučení“, pokud by se ho měli dopustit veřejní činitelé. Mučení,
samozřejmě, zapovídá americká ústava, ta však nechrání neamerické občany mimo území Spojených států, tj.
např. na Kubě. V říjnu roku 2006 navíc americký Kongres schválil Military Commision Act, který mj.
dekriminalizoval ponižující zacházení s vězni. Současný prezident Obama usiluje o převoz vězňů z Gauantánama
do některé z věznic na americkém území, což se nesetkává v USA s příznivým ohlasem. Rovněž američtí spojenci
nejeví přílišný zájem o převzetí alespoň některých vězňů do nápravných zařízení ve svých státech.
Otázkové okruhy:
• Co konkrétně obnášela politika „války proti terorismu” administrativy prezidenta Bushe?
• Existuje autorita, která by dohlížela, zda USA trestně stíhaly osoby odpovědné za mučení ve věznicích
Bagram, Abú Ghrajb a Guantánamo?
• Jak je upravena imunita členů americké vlády? Jsou jí chráněni pouze po dobu výkonu funkce, nebo i po
jejím skončení?
• Jak hodnotíte autoritu USA jako demokratického státu, který tradičně a celosvětově propaguje vládu
práva, ve světle událostí ve věznicích jako Guantánamo?
K diskusi:
1) Zhodnoťte následující situace z hlediska Úmluvy proti mučení a posuďte, jde-li o její porušení, nebo ne:
• Skupina vězňů se na protest proti nepříznivým hygienickým a pracovním podmínkám ve věznici
dobrovolně rozhodne držet hladovku, během níž odmítá příjem jakékoli potravy či tekutin. Brzy se
u některých hladovějících vězňů začnou projevovat zdravotní potíže, které vyžadují lékařské ošetření.
Vězni je však odmítají, dokud nedojde ke zlepšení podmínek ve věznici.
• Ve Francii žádá o azyl uprchlík, který se v zemi svého původu dopustil trestného činu. Tento čin je ve
Francii také trestný, avšak s mírnější trestní sazbou. Země původu uprchlíka je postkonfiktní zónou, kde
prokazatelně dochází k porušování lidských práv zadržených a odsouzených. Francouzské orgány
rozhodnou uprchlíkovi azyl neudělit, takže je nucen žádat o azyl jinde nebo se vrátit do své země původu.
• V pásmu Gazy panuje omezení pohybu, takže Palestinci mají špatný přístup do ostatních částí
palestinských území. Zdravotnická zařízení v Gaze nejsou dostatečně personálně ani přístrojově vybavena
pro léčbu závažnějších onemocnění. Jednomu obyvateli Gazy je diagnostikováno těžší onemocnění, které
lze však s potřebným vybavením a preparáty úspěšně léčit. Izraelské orgány však z blíže nespecifikovaných
bezpečnostních důvodů neumožní pacientovi vycestovat z Gazy, resp. s udělením povolení neodůvodněně
otálí, takže dotyčný začne trpět velkými bolestmi a nakonec zemře.
• V Saúdské Arábii funguje tzv. náboženská policie (Komise pro propagaci ctnosti a prevenci neřesti,
Mutawa’een). Tato policie zadrží muže a ženu na základě podezření ze spáchání zločinu khilwa, k němuž
podle saúdskoarabského práva dojde, jsou-li spolu o samotě muž a žena, kteří nejsou příbuznými nebo
manžely. Oba zadržení jsou odsouzení ke čtyřiceti ranám bičem a šesti měsícům odnětí svobody.
99 Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Lidskoprávní část
• Vězeň je na několik týdnů umístěn na samotku. Hygienické a životní podmínky jsou dostatečné, vězni však
není umožněno praktikovat jeho náboženství – islám –, neboť mu byl odebrán turban, v souladu
s vnitřními předpisy věznice mu byl oholen plnovous a znemožněn pravidelný přístup do vězeňské
modlitební místnosti. Dozorci vězně podrobují ponižujícím verbálním útokům, nadávkám
a zesměšňujícím poznámkám na adresu jeho národa a náboženství.
2) Pokuste se na domovských stránkách Výboru proti mučení a Amnesty International vypátrat a následně
porovnat: 1) cíle, které mají obě entity naplňovat; 2) způsoby a metody, které k naplňování svých cílů
využívají; 3) rozpočty, které mají k dispozici; 4) výsledky a úspěchy, kterých v minulosti dosáhly. Která
z organizací se vám jeví jako účinnější?
3) Definujte pojem „politický vězeň“ a „vězeň svědomí“. Jaký je mezi těmito kategoriemi rozdíl? Jak byste
z hlediska práva zhodnotili situaci, kdy může být vězeň z výkonu trestu propuštěn, pokud se vzdá
některého svého konkrétního přesvědčení nebo zásad?
Další informace:
University of Minnesota – Human Rights Library, Torture and Human Rights Links:
http://www1.umn.edu/humanrts/links/torture.html
Canadian Centre for Victims of Torture: http://www.ccvt.org
Amnesty International: http://www.amnesty.org
Výbor proti mučení: http://www2.ohchr.org/english/bodies/cat
Zpráva Amnesty International o mučení v Tunisku:
http://www.amnesty.org/en/library/info/MDE30/005/2008/en
Domovská stránka filmu Taxi to the Dark Side: http://www.taxitothedarkside.com/taxi
Memorandum amerického ministerstva obrany ohledně výslechových technik a tzv. counter-resistance
strategies: http://www1.umn.edu/humanrts/usdocs/guantanamo/d20040622doc3.pdf
100Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Lidskoprávní část
101 Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Filmy
Afghánský taxikář Dilawar se ve své rodné vesnici těšil pověsti dobrého a čestného muže. O to větší bylo
překvapení jeho spoluobčanů, když byl jednoho dne zatčen a bez soudu uvězněn. Dilawar po pěti dnech v cele
zemřel. Jen týden předtím ve stejném vězení zemřel jiný zadržovaný. Pitva prokázala, že smrt obou mužů nastala
následkem zranění, které zajatcům způsobili američtí vojáci. Během „války s terorem“ v americkém zajetí zemřelo
více než sto vězňů. Taxi na temnou stranu ukazuje, že Dilawarova brutální smrt úzce souvisí s rozhodnutími
nejvyšších představitelů Bushovy vlády. Uznávaný režisér Alex Gibney dokládá, jak bývalý ministr obrany Donald
Rumsfeld spolu s právníky Bílého domu přesvědčil americký Kongres, aby schválil používání mučení na válečných
zajatcích. Díky detailní rekonstrukci Dilawarova případu přináší vyčerpávající analýzu zavedení mučení coby
formy výslechu a vysvětluje roli, kterou při tom sehrály klíčové postavy americké administrativy. Film získal
Oscara za nejlepší dokumentární film.
Alex Gibney
USA
2007 / 52 min.
Taxi na temnou stranu / Taxi to the Dark Side
Filmy
102Ochrana proti mučení a svévolnému zadržování – Filmy
Doc. PhDr. Václav Veber,
CSc.
Historická část
Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory
Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Historická část103
K autoritářskému a totalitnímu státu
Moderní stát je nejčastěji charakterizován přívlastky: ústavní, právní, demokratický a sociální. Koncem 20. století
se za demokratické z celkového počtu necelých 200 států světa mohlo považovat přibližně 65 z nich. Ostatní
klasifikujeme většinou jako nedemokratické, v nichž má monopol moci malá skupina lidí či jedna instituce ve státě.
S hodnotným výzkumem nedemokratických režimů přišli politologové až po druhé světové válce;
k nejvýznamnějším patří Carl J. Friedrich a Zbigniew K. Brzezinski, Hannah Arendtová a Raymond Aron.
Sestavili šest znaků totalitarismu:
1. V totalitním režimu existuje oficiální ideologie, kterou musí závazně přijmout všichni členové společnosti.
2. Politický i společenský život podléhá kontrole jedné masové, hierarchicky uspořádané politické strany,
řízené silným vůdcem.
3. Jediná strana disponuje absolutním monopolem na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci.
4. Existuje absolutní kontrola prostředků masové komunikace (tisk, rozhlas, televize, knižní produkce).
5. Existuje systém dokonalé psychologické i fyzické kontroly společnosti pomocí tajné policie, která používá
teroristické postupy.
6. Monopolní kontrola ekonomické sféry společnosti (řízená ekonomika, centrální plánování).
S jednotlivými znaky totalitarismu není sice jednotná shoda, ale celkově je tento koncept považován za moderní
a dostatečný. To se týká i klasifikace totalitních režimů.
K charakteristice autoritativního režimu se nejčastěji využívají definice Juana J. Linze, který definoval autoritářský
politický systém jako:
1. systém s limitovaným politickým pluralismem;
2. systém bez vedoucí ideologie;
3. systém bez intenzivní nebo extenzivní politické mobilizace;
4. systém, kde je moc v rukou vůdce nebo úzké skupiny osob s nejasnými, ale zjistitelnými hranicemi.
V autoritativním režimu na rozdíl od totalitního není absolutní kontrola nad politickou sférou, v rámci
limitovaného pluralismu jsou strany nebo skupiny jen vytlačeny mimo politickou sféru. Občan také není nucen
stále dokazovat svou oddanost režimu a jeho kontrola není absolutní jako v totalitním režimu. Obvykle se také
neprosazuje oficiální ideologie, kterou se většinou řídí vůdce, ale nevnucuje ji všem obyvatelům.
Stalinismus
Stalinismem, který považujeme za teroristický totalitní režim, se obvykle rozumí doba Stalinovy vlády v sovětském
Rusku, tj. léta 1929–1953. K základním rysům stalinismu patří jedna ideologie (marxismu-leninismu) a jedna
strana (za Stalina Všesvazová komunistická strana – bolševici), teroristická policie (od Čeky po KGB), monopol na
všechna média i komunikační zdroje, včetně cenzury a propagandy, monopol na zbraně, direktivní centrální řízení
ekonomiky a uzavření země neprostupnými hranicemi. Nejtragičtější bylo ovšem totální ovládání společnosti,
která byla postupně donucena se svým podřízením souhlasit a také mu tleskat. K tomu především sloužila
leninsko-stalinská teorie o stálém zostřování třídního boje, která umožnila neustále provádět a zvyšovat rozsah
teroristických činů vůči obyvatelstvu. Cílem bylo vyvolat strach a všestranné obavy, panickou hrůzu i zbabělou
poslušnost. Vládnoucí elita – především Stalin sám – si tímto způsobem zajišťovala likvidaci všech možných
budoucích oponentů a také vytvářela zálohu zcela nemorálních lokajů režimu.
Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Historická část 104
Základním prostředkem k budování teroristického státu byla tajná policie a její neomezené pravomoci. Zprvu to
byla Všeruská mimořádná komise (oficiální název: Všeruská mimořádná komise při Radě lidových komisařů pro
boj s kontrarevolucí a sabotáží), tzv. Čeka (z ruského názvu Črezvyčajnaja komissija), pak od února 1922 GPU
(Gosudarstvennoje političeskoje upravlenije – Hlavní politická správa), od roku 1934 reorganizovaný Všesvazový
lidový komisariát vnitra (NKVD – Narodnyj komissariat vnutrennich děl), jenž měl v nové podobě několik hlavních
správ, mj. správu státní bezpečnosti a také správu nápravněpracovních táborů a pracovního usídlení. Po několika
následných reorganizacích v rámci lidového komisariátu (od roku 1945 ministerstva) byl od března 1954 ustaven
Výbor státní bezpečnosti při radě ministrů SSSR (KGB – Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti), který poté
působil až do konce komunistického režimu v Rusku.
Gulagy
Sovětskou moc si nelze představit bez táborů nucené práce. Leninem vytvářený komunistický režim s nimi počítal
od samého začátku, oficiálně byly zřízeny v létě 1918. Pak – v průběhu přibližně 35 let, za stalinského režimu –
probíhaly nejrůznější reorganizace světa táborů, které často existovaly pod různými jmény. Např. na začátku
dvacátých let minulého století byly tři soustavy pracovních táborů, které fungovaly současně vedle sebe: tábory
lidového komisariátu vnitra, komisariátu spravedlnosti a tábory Čeky, později GPU. Do nich byly zařazeny osoby
odsouzené k odnětí svobody na více než tři roky (političtí, kriminálníci a bandité) a osoby, které zatkla sama Čeka
či GPU. Přibližně od roku 1922 všechny tábory s výjimkami a od roku 1934 bez výjimek patřily do kompetence
komisariátu vnitra. Do roku 1934 sovětská propaganda běžně mluvila a psala o táborech nucených prací jako
o místu převýchovy vězňů, ale po tomto roce byly tábory naprosté tabu v sovětské společnosti, jejich názvy zmizely
i z adres, na které příbuzní posílali vězňům dopisy.
Tak vzniklo postupně souostroví Gulag (GULAG, Glavnoje upravlenije lagerej – Hlavní správa táborů), obrovská
síť pracovních táborů, které podle Applebaumové „byly kdysi roztroušené křížem krážem po celém Sovětském svazu,
od ostrovů v Bílém moři k břehům Černého moře, od polárního kruhu k pláním Střední Asie, od Murmaňsku a Vorkuty
po Kazachstán, od centra Moskvy k leningradským předměstím“. Během existence Sovětského svazu bylo takových
táborových komplexů 476, všechny ovšem sdružovaly další tisíce jednotlivých táborů (např. Dalstroj, Gidrostroj,
Segežstroj – výstavba segežské papírny a celulózky; SLON – Solovecký tábor zvláštního určení; Uchtsko-pečorský
trust, Volgostroj a další). Gulag byl oficiálně ustaven 25. dubna 1930. Soudí se, že přibližně v roce 1929 jim Stalin
dal nový smysl: rozhodl o používání nucené práce k urychlení industrializace Sovětského svazu a o dobývání
surovin na těžko přístupném severu země. Zprvu byli hlavním zdrojem rostoucího osazenstva táborů rolníci
vystavení tlakům násilné kolektivizace, v období tzv. Velkého stalinského teroru (1937–1938) pak nesčetné oběti
tajných „masových operací“, na něž se vztahoval proslulý Ježovovův operační rozkaz č. 00447 ze dne 30. 7. 1937,
zpracovaný za přímého Stalinova dohledu, který vypočítával osm „kontingentů“ ke stíhání s cílem „skoncovat
jednou provždy s podvratnou činností vedenou kontrarevolučními živly proti samotným základům sovětského státu“.
„Vězňové,“ píše A. Applebaumová, „pracovali skoro v každém myslitelném odvětví – v dřevorubectví, hornictví, na
stavbách, v továrnách, v zemědělství, při konstrukcích letadel a děl – a žili fakticky v jakési zemi uvnitř země, v takřka
odlišné civilizaci.“ Měli své vlastní zákony, zvyky, morálku i slang.
Největší rozsah Gulagu je spjat se Stalinovou vládou. Je sporné, zda hlavním důvodem rostoucího počtu vězňů
byly důvody ekonomické (vězňové postavili velké stavby komunismu, např. Dněproges, Bělomořsko-baltský
průplav, Bajkalsko-amurskou magistrálu, Komsomolsk na Amuru aj.), anebo bezpečnostní z hlediska režimu. Je
jisté, že ekonomický význam pracovních táborů po druhé světové válce postupně upadal, po Stalinově smrti v roce
1953 vedení strany postupně odstranilo slovo Gulag z názvosloví svých usnesení – z gulagů se stala zařízení
a nápravněpracovní kolonie. Oficiálně byl Gulag rozpuštěn v lednu 1960, systém pracovních táborů však přežíval
dál, jen v omezenější míře.
Početní stavy vězeňských zařízení jsou dodnes předmětem diskusí, badatelé se ve svých odhadech dosti rozcházejí.
V carském Rusku byla statistika těchto zařízení veřejná a pravidelně byla otiskována, v Sovětském svazu se tak
dělo jen na začátku dvacátých let, brzo poté se taková statistika stala jedním z velkých státních tajemství
a spolehlivé výsledky nejsou zjištěny dodnes. Pro příklad uveďme statistiku J. Rossiho, vězně Gulagu v letech
1939–1961, jenž ve své práci (J. Rossi: Encyklopedie Gulagu) vychází ze zpráv vězňů, kteří v jednotlivých táborech
pracovali jako účetní či plánovači a měli přístup ke statistickým údajům.
V carském Rusku bylo vězněno
1912 138 tisíc osob
V Sovětském svazu bylo vězněno
1924 86 tisíc osob
1927 asi 200 tisíc osob
1937 asi 16 milionů
ve 40. a 50. letech asi 17–22 milionů
v 70. letech asi 3 miliony osob
v 80. letech asi 4 miliony osob
Oficiální statistiky, které byly zveřejněny za Chruščeva a zvláště v gorbačevovské éře a vzešly z provenience
statistik čekistických institucí, jsou podstatně nižší. Mnozí historici jim důvěřují, anebo aspoň z nich vycházejí
jako z hodnověrného základu; diskuse na toto téma zdaleka není ukončena. K nejznámějším táborům patřily
Solovki, Kolyma, Vorkuta a Norilsk.
Solovki (souostroví v Bílém moři u Oněžské zátoky) – původně jeden z největších pravoslavných klášterů v Rusku
byl v roce 1922 sovětskou vládou dán k dispozici GPU, která zde vybudovala jeden z prvních (vzorových)
koncentračních táborů, jehož nejčastějším pojmenováním byl název Severní tábory zvláštního určení. Proslul
divokou zvůlí místních velitelů, asi podněcovaných shora, kteří zde zkoušeli nejrůznější praktiky čekistů, jako bylo
např. bití, týrání hladem a zimou, nucené vystavování na „komáříčky“, v zimě pak polévání vodou i trestání
uprchlíků. Zprvu měl tábor tři kategorie vězňů – politické, kriminální a tzv. kontrarevolucionáře. Početní stav vězňů
rapidně rostl, podle Rossiho byly na Solovkách v roce 1923 asi čtyři tisíce vězňů, v roce 1927 již přes 20 tisíc a na
začátku 30. let, kdy již správa Soloveckých ostrovů spravovala i tábory na pevnině, bylo vězňů více než 650 tisíc. To
už ale vězňové pracovali na velkých stavbách, konkrétně na Bělomořsko-baltském průplavu. Koncem 30. let byl
tábor zrušen, od roku 1957 je zde státní historické muzeum – skanzen, nyní již navrácený pravoslavné církvi.
Kolyma – řeka v severovýchodní Sibiři, která vtéká do Východosibiřského moře. V letech 1932–1956 zde
fungovaly série tzv. kolymských táborů, které dosáhly nejhorší proslulosti, vynikaly tvrdostí režimu i největší
úmrtností vězňů. S velice drsným podnebím (mrazy až -60 stupňů Celsia) se pojily náročné normy – výkonová
norma vězně horníka byla 1,5 tuny na den.
Vorkuta – řeka za polárním kruhem v západním Uralu, podél níž vznikl systém různých koncentračních táborů.
Nejčastějším druhem práce byla práce v dolech, ještě složitější bylo zajistit dopravu vytěžených surovin do
obydlených oblastí. Tábory byly proslulé i tím, že zde končila většina cizích občanů Sovětského svazu, jako např.
Poláci po rozdělení Polska v roce 1939 mezi nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz, Finové po tzv. zimní
válce (včetně sovětských zajatců v této válce), příslušníci pobaltských národů, koncem války a po ní desítky tisíc
německých zajatců.
Norilsk – město na pravém břehu Jeniseje za polárním kruhem, které bylo zcela vybudováno vězni (začalo se
v roce 1936). Vznikl zde rozsáhlý Norilský nápravněpracovní tábor, jehož úkolem byla těžba niklu, mědi, kobaltu
a uhlí, posléze i všeobecná hutní výroba. Z hlediska ekonomického úspěchu bylo v roce 1943 nutné zřídit několik
oddělení těžké nucené práce, a v roce 1948 dokonce zvláštní tábor (zvláštní tábory soustředily politické vězně
105 Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Historická část
a tzv. kontrarevolucionáře, vězňové zde byli zaměstnáváni nejtěžšími pracemi, vést je mohli jen pečlivě prověření
mistři; stravování se řídilo výkonem, popohánělo se bitím a vězňové bydleli v uzavřených barácích). Norilsk i Vorkuta
patřily k táborům, kde v letech 1953–1954 vypukly velké stávky. Vězňové nebyli spokojeni s vyhlášenou amnestií,
která se nevztahovala na politické vězně. Se stávkujícími poprvé správa táborů na pokyn z Moskvy vyjednávala.
106Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Historická část
Applebaum, A. Gulag – dějiny,
Praha: BETA Dobrovský, Jiří
Ševčík, 2004.
Chlevňuk, Oleg V. Historie
Gulagu – od kolektivizace do
„velkého teroru“, Praha: BB
Art, 2008.
Solženicyn, Alexandr.
Souostroví Gulag I–III, Praha:
OK Centrum, 1990.
Mongili, Alessandro. Stalin
a sovětské impérium, Praha:
Levné knihy, 2006.
Veber, Václav. Leninova vláda
(Rusko 1917–1924)
a Stalinovo impérium (Rusko
1924–1953), Praha: Triton,
2003.
Kulturní revoluce v Číně
Komunismus v Číně zvítězil po dlouhé, více než dvacetileté občanské válce na podzim 1949 a komunistická Čínská
lidová republika byla vyhlášena 1. 10. 1949. V prosinci 1949 odešly v čele s Čankajškem zbytky poražených tzv.
nacionalistů na Tchaj-wan, aby zde ustavily Čínskou republiku. Oba státy fungují dodnes. Také čínský
komunistický stát měl všechny rysy totalitního teroristického státu: Mao Ce-tung přes dílčí odlišnosti uznával
a uplatňoval stalinský systém řízení státu, jedinou skutečnou politickou stranou v zemi se stala Komunistická
strana Číny (na konci 20. století měla cca 45 milionů členů).
Jednotlivé etapy útoku na společnost jsou totožné se sovětskými poměry. Také v Číně komunisté začali tzv.
pozemkovou reformou, jejímž konečným cílem bylo podmanění a ujařmení venkova. Proběhla v letech 1950 až
1952 a za následek měla likvidaci vesnických předáků jako místních autorit (pod heslem likvidace
„kontrarevolucionářů“), velký finanční zisk státu ze zabaveného majetku a atmosféru strachu, která již následně
byla režimu vlastní. Reforma uvolnila část pracovních sil a vytvořila předpoklady pro etapu industrializace. V Číně
byla představena jako tzv. Velký skok vpřed; vrchol této aktivity je spjat s léty 1959 až 1961. Cílem bylo v podstatě
zdvojnásobit průmyslovou výrobu, i zemědělství (zemědělské komuny se staly výlučnou formou hospodaření na
venkově) šlo krátkodobě stranou – výsledkem této politiky byly hladomory v jednotlivých provinciích Číny
s odhadovanou ztrátou 30 až 40 milionů vesničanů, kteří zemřeli hladem. V této době začíná éra masových
koncentračních táborů, protože levná pracovní síla byla podmínkou hospodářského úspěchu. K jejich naplnění
dostatkem pracovních sil byla ovšem nutná stalinská metoda tzv. masových operací, při níž statistiky z centra
určují rozsah potřebných pracovních sil, a tedy i nepřátel. Cíl dosáhnout během několika let úrovně
nejvyspělejších kapitalistických států byl ovšem nesplnitelný a oslavovaný „nevídaný“ kvantitativní nárůst
produkce nedokázal zakrýt skutečnost, že kvalita a distribuce byly značně problematické, což postupně
zdiskreditovalo politiku „Velkého skoku“ i Mao Ce-tungovu autoritu v čele státu.
Úpadek reálné moci Mao Ce-tunga a jeho nejbližší elity a především snaha o její opětné nastolení stály zřejmě za
projektem tzv. kulturní revoluce, i když i tento záměr souzněl s představou i praxí stalinismu v Sovětském svazu.
Akce vrcholila v letech 1966–1969 (přežívala až do konce Maova života v roce 1976) a vyzývala k oživení
základních revolučních principů a metod. Oficiálně byly představeny dva hlavní cíle: boj proti „byrokratické
buržoazii“, kterou se mj. rozuměly některé stranické kádry, a reformu výchovy schopnou vymýtit z mysli nových
generací staré tradiční konfuciánské principy. V praxi to znamenalo jednak velké stranické čistky (hlavním
obviněným byl tehdejší prezident státu Liou Šoa-čchi a jeho okolí, mj. i tehdejší generální tajemník strany Teng
Siao-pching) a jednak ohrožení tradiční čínské kultury. Nositelkou tohoto úsilí se z Maovy iniciativy stala
zfanatizovaná mládež, tzv. Rudé gardy, které zprvu zaplavily Peking a pak se rozšířily po celé Číně – rozpoutaly
teror, jehož obětí se stala především inteligence a bohatší společenské vrstvy; oběti se odhadují na 7 až 8 milionů.
Zabíjení se stalo prostředkem, jak uhájit své „revolucionářské smýšlení a postavení“. Hlavní oporu Maovi poskytl
maršál Lin Piao a s ním i celá armáda. Kampaň byla zastavena po IX. sjezdu čínských komunistů roku 1969, na
němž se konstatovaly velké negativní dopady kampaně na ekonomický vývoj. Armáda v témže roce na pokyn
strany potlačila Rudé gardy a Lin Piao byl v roce 1971 vyloučen ze strany. Jistý radikalismus však v čínské politice
přetrval až do Maovy smrti 1976. V následném boji o nástupnictví jeho následníci, tzv. banda čtyř, byli potlačeni.
Nejvlivnějším čínským politikem následujícího období, jehož pozitivní pověst přetrvává do dnešní doby, byl Teng
Siao-pching, v letech 1954–1966 generální tajemník strany, který oponoval Maovým projektům. Byl odvolán
a hrozily mu represe, ale přežil a dokázal se prosadit v mocenském zápase po jeho smrti. Zasadil se o větší
pragmatismus čínského vedení v domácí i zahraniční politice (např. kontakty s USA a zmírnění sporů se
Sovětským svazem), vyhlásil projekt čtyř modernizací (armády, zemědělství, průmyslu a vědy), v roce 1978
prosadil drastickou demografickou politiku, v zemědělství zrušil lidové komuny (symbol maoismu) a nastolil
jistou liberalizaci výroby. Připustil i částečnou rehabilitaci odsouzených občanů. Podporoval také vznik
speciálních ekonomických zón, kde bylo možné soustředit cizí investice, a rehabilitoval zisk. Také se ovšem zasadil
o potlačení tzv. pekingského jara v květnu až červnu 1989, jehož cílem bylo postupné prolomení monopolního
107 Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Historická část
postavení čínské komunistické strany, a přikázal protestující studenty 4. července 1989 na náměstí Tchien-an-men
(náměstí Nebeského míru) brutálně potlačit armádou (podle dnešního stavu bádání, které čínští komunisté
popírají, bylo zabito 400 až 2000 účastníků a přibližně 7 až 10 tisíc vážně zraněno).
Tak jako v Rusku, i v Číně je komunistický režim od samého začátku spjat s existencí táborů nucené práce.
Zatímco ruský název táborů „gulag“ je dnes již mezinárodně známým slovem, čínské označení těchto táborů
laogai dosud neproniklo do mezinárodního povědomí. Pracovní tábory v Číně mají také za sebou více než
padesátiletou historii (a podle odhadů přibližně 50 milionů obětí). Propagátor informací o čínských
koncentračních táborech, jejich dlouholetý vězeň (v letech 1960–1979) Harry Wu, který dnes žije v USA a zasadil
se o otevření muzea Laogai ve Washingtonu, stále ještě nedosahuje mezinárodního věhlasu Solženicyna a jeho
Souostroví Gulag, které otevřelo oči západní společnosti. Také Wuova kniha Laogai (angl. The Chinese Gulag,
1991), která historii čínských táborů popisuje, není všeobecně známá. I čínské koncentrační tábory se oficiálně
zasazují o převýchovu prací, jejich sloganem je heslo: Nucená práce je prostředek a revoluce v myšlení cíl. Čínské
tábory se také nijak neliší od běžně známých koncentračních táborů, navíc jsou integrální součástí čínské
ekonomiky. Opoziční hnutí (např. Evropské informační centrum Falun Gongu v Bruselu) uvedlo, že koncem
dvacátého století bylo v Číně více než 1000 koncentračních táborů s 8 až 10 miliony vězňů, kteří jen za rok 1999
vyprodukovali roční obrat kolem necelé jedné miliardy dolarů. Velká část čínských výrobků vzniká v pracovních
táborech, je to např. čínský čaj nebo čínská vlna, různé součástky čínských strojírenských výrobků, jako např. pro
terénní vůz Beijing. Západní obchodní společnosti občas mají problém s nákupem a prodejem takto vyrobeného
zboží, ale málokdy ho důsledně řeší. Práce v táborech je velmi náročná: pracovní doba podle různých svědectví
dosahuje až 16 či 18 hodin denně, jídla je minimum, hygienické prostředí zcela nedostatečné, zatčení lidé mají
málo místa k životu a navíc jsou často nuceni pracovat v nebezpečných provozech bez jakýchkoliv ochranných
pomůcek. Poměrně malé znalosti o čínských koncentračních táborech umožňují také existenci poměrně značné
skupiny obhájců čínských praktik a popíračů koncentračních táborů zvláště po březnu 2004, kdy čínská vláda pod
západním tlakem přijala zvláštní doplněk čínské ústavy, jímž zavázala stát respektovat a udržovat lidská práva.
Od začátku devadesátých let minulého století se v Číně rozvinulo hnutí Falun Gong. Je to hnutí nepolitické, jde mu
o metody k zušlechťování těla a mysli běžné v čínské tradici, jejichž cílem je návrat k tradičním čínským hodnotám
pravdivosti, soucitu a snášenlivosti. Hnutí mělo zprvu i podporu vlády, rychle se šířilo, ale když počet
praktikujících přesáhl počet členů čínské komunistické strany přibližně o dvě desítky milionů, v červenci 1999 ho
čínské vedení postavilo mimo zákon, prohlásilo její příslušníky třídními nepřáteli a začalo s policejním postihem.
Vznikly nové koncentrační tábory členů hnutí Falun Gong, jichž v polovině prvního desetiletí nového tisíciletí bylo
přibližně třicet šest, mnohé z nich i s několika desítkami tisíc vězňů. Novinkou těchto táborů je, že u většiny z nich
jsou zřízena krematoria a lékařské instituty, které se údajně zabývají odebíráním orgánů za účelem jejich
následného využití – jsou totiž předmětem prodeje i mimo Čínu. Nejznámějším takovým táborem je tábor ve
městě Šen-jang v oblasti Su-Ťia-tchun na severovýchodě Číny. Čínská vláda ani tuto praxi nepopírá, brání se tím,
že se vše děje se souhlasem zainteresovaných osob.
108Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Historická část
Skřivan, Aleš. Teng Siaopcheng:
první muž Říše středu.
Praha: Epocha, 1996.
Short, Philip: Mao. Praha: BB
Art, 2001.
Wu, Harry: Laogai—The
Chinese Gulag. Boulder,
Colorado: Westview Press,
Inc., 1992.
Severní Korea a gulagy
Pokud jsme uváděli, že v podstatě máme málo informací o koncentračních táborech v komunistické Číně,
o komunistické Koreji to platí dvojnásob. Je to zcela uzavřený svět, z něhož uniká minimum informací. Víme
samozřejmě, že na severním území poválečné Koreje byla hned v srpnu 1945 po vstupu sovětských vojsk
vyhlášena Korejská lidová republika. Americké jednotky s tím nesouhlasily, nahradily její moc na jižním území
americkou okupační správou a samostatné státy vznikly po složité dohodě bývalých Spojenců v létě 1948. Až roku
1954, po korejské válce (1950–1953), začala výstavba komunistické Koreje podle stalinského vzoru. Plán
industrializace, který v totalitním komunistickém státě je podmínkou vzniku koncentračních pracovních táborů,
začal být realizován hned v roce 1954 a patřilo k němu i přibližně 3000 kolektivistických zemědělských farem.
Totalitní systém byl důsledný. Kim Ir-sen nasměroval komunistickou Koreu k politické izolaci a koncem
šedesátých let, po rozsáhlých čistkách a masových „operacích“, se koncem 60. let nechal prohlásit „velkým
vůdcem“ země. Novinkou jeho politiky byla snad jen extrémně nacionalistická politika čučche, za níž se skrývala
snaha o politickou, ekonomickou i vojenskou autonomii v rámci komunistického bloku, což umožňovaly hlavně
čínsko-sovětské rozpory. Duch doby i velké hospodářské potíže přiměly Kim Ir-sena v polovině osmdesátých let
minulého století navrhnout „normalizaci“ vztahů s ekonomicky úspěšnou Jižní Koreou.
Roku 1994 však Kim Ir-sen zemřel a jeho syn, dědic pomyslného trůnu Kim Čong-il, se ukázal být konzervativním
obhájcem komunistického režimu a odpůrcem i náznaku jakýchkoli reforem. Umožnil tak v roce 2002 tehdejšímu
americkému prezidentovi G. W. Bushovi, aby ve velmi sledovaném projevu o stavu Unie zařadil komunistickou
Severní Koreu mezi „osu zla“ ve světové politice. To platí do dnešní doby. Dnes známe Severní Koreu jako
důslednou a neprůhlednou diktaturu, která ze svých občanů udělala novodobé otroky, jež se chovají jako ovce,
zcela nepřipravené na svobodu.
S komunistickou Koreou jsou tedy přímo spjaty koncentrační pracovní tábory. Můžeme předpokládat, že mají jako
v jiných komunistických totalitních státech dvojí záměr: ekonomický a politický. K nejznámějším patří tábory
Hwasong, Bukchang, Jodok a další (na severu země je také zvláštní zóna doživotního vězení, kterou vězeň nesmí
opustit). Soudí se, že jich je mezi 10 až 30 (usuzuje se tak na základě satelitních fotografií) a jsou vesměs umístěny
na severovýchodě země. Podle minima dílčích svědectví je pro ně charakteristické, že jsou poměrně velké
(Hwasong má až 50 tisíc vězňů), je v nich vysoká úmrtnost (20 až 25 %) a produkují celou řadu výrobků, kterých
se ujímají čínské zprostředkovatelské firmy, jež je „perou“ ve světové ekonomice. Političtí odpůrci jsou trestáni
komplexně s celými svými rodinami včetně dětí i rodičů a někdy i širšího příbuzenstva (političtí vězni mají tvrdé
tresty a vykonávají těžkou práci za obtížných podmínek, mladší rodinní příslušníci absolvují náročnou
ideologickou převýchovu nejčastěji po dobu tří let a pak po složení zkoušek jsou někdy i propuštěni do běžného
života). Ti nejvyhlášenější odpůrci, pokud nejsou popraveni, jsou sterilizováni a vůbec jsou vězni používáni jako
pokusný objekt pro výzkum různých chemických či biologických látek. Celkově se odhaduje, že je momentálně
v severokorejských pracovních táborech přibližně 200 tisíc vězňů a že situace z hlediska zneužívání lidských práv
je v nich nejhorší v dnešním světě.
109 Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Historická část
110Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Historická část
Úvod: Pusa plná kamení
„To nešťastné stvoření, které šlo na svou smrt, už nevypadalo jako člen lidské komunity. Mohli jste ho snadno
zaměnit za zvíře, vlasy měl divoce rozcuchané, vyboulené oči, byl celý pohmožděný a na těle měl strupy zaschlé
krve. Vtom jsem si všiml jeho úst. Tak takhle ho umlčeli. Do úst mu nacpali kamení. Dozorci ho teď třemi
provazy začali přivazovat k tyči – přes obličej, kolem hrudníku a kolem pasu. Když odstoupili, vrchní velitel se
postavil vedle střílící čety. ‚Zamiřte na zrádce vlasti… Pal!‘ Bylo zvykem střílet třikrát a ze vzdálenosti
necelých pěti metrů. První střelba rozstřelila horní provaz, zabila odsouzeného, jehož hlava přepadla
dopředu. Druhá střelba mu zpřetrhala provaz kolem hrudi a odsouzený přepadl ještě více kupředu. Třetí
střelba mu uvolnila poslední připoutání a mužovo tělo se sesulo do díry, kterou měl před sebou, do jeho hrobu.
Takto si zjednodušili pohřeb.“1
„Ve společnosti existuje systém tzv. pětidomí (podle čínského vzoru, ale jde o tradiční korejský pohled), podle
kterého ‚hlava‘ zodpovídá za činy ostatních ‚částí těla‘. Tento systém funguje tak, že pokud se jedinec proviní,
je potrestána rodina, případně i širší společenství. To je příčinou, proč jsou lidé stále ve střehu a vzájemně se
hlídají. Naprosto běžná jsou i udání mezi příbuznými. Nedílnou součástí života v KLDR jsou pracovní tábory.
O jejich existenci se ví už dlouho, ale otevřeně se o nich mluví až od začátku 90. let (samozřejmě mimo KLDR),
kdy vzrůstá počet lidi, kterým se ze Severní Koreje podařilo uprchnout. Mezinárodní společenství monitoruje
asi dvacet těchto táborů, ale některá území na severovýchodě jsou pro svět nepřístupná a dá se očekávat, že
právě tam je těchto táborů nejvíce.“
„Od poloviny 80. let 20. století trpěla Severní Korea opakovaně nedostatkem potravin. Vláda nejprve snižovala
příděly jídla, posléze se snažila motivovat lidi prostřednictvím různých pochybných kampaní (‚Za dvě jídla
denně‘, ‚Chovej si svou krysu‘ atd.), které problém samozřejmě neřešily. Od poloviny 90. let tak v KLDR
dochází k hladomorům každoročně. Potravinová pomoc z celého světa je rozdělována mezi funkcionáře
a armádu, k potřebným se většinou nedostane. Odhadem zemřel od roku 1994 do roku 2004 na následky
hladomoru asi jeden milion lidí. Asi polovina obyvatel trpí v současné době podvýživou. Rodiče často řeší tuto
bezvýchodnou situaci tím, že své děti doslova odhazují nebo vraždí. Časté jsou také potraty vivisekcí.“2
K zamyšlení:
• Na rozdíl od řady situací, kdy není snadné určit hlavního viníka zločinů proti lidskosti, ohledně
odpovědnosti Kim Čong-ila v případě Severní Koreje panuje ve světě obecná shoda. Za jakých podmínek
by na něj mohl žalobce Mezinárodního trestního soudu vydat zatykač?
• Jaká je pozice Severní Koreje ve světovém obchodu se zbraněmi? Jsou některé země, které Severní Korea
považuje za své spojence či partnery? Jaké jsou vztahy se sousední Korejskou republikou (Jižní Koreou)?
• Jaké jsou podle vás alternativy dalšího vývoje v oblasti? Jaké mezinárodněprávní, politické či ekonomické
prostředky mezinárodní společenství využívá nebo by mohlo využít ke zlepšení situace i přes hrozbu,
kterou představuje severokorejský jaderný program?
111 Demokratický a autoritářský stát
Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Lidskoprávní část
1
Chol-Hwan, K., Rigoulot, P. The
Aquariums of Pyongyang –Ten
Years in the North Korean Gulag.
New York: Basic Books, 2002.
2
Nesměl jsem ani umřít. Jeden svět
na školách. [on-line] [cit. 2010-07-
09]. Dostupné z:
http://www.jedensvetnaskolach.cz
/download/pdf/
jsnsfilmpdfquestions_13.pdf
Několik věcných poznámek: severokorejské pracovní tábory a mezinárodní
právo
Severní Korea uplatňuje několik desetiletí izolacionistickou politiku, díky níž přistoupila jen k velmi
nízkému počtu mezinárodních smluv. Některé však přece jen ratifikovala: Mezinárodní pakt o občanských
a politických právech, Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech, Ženevské konvence,
Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy, Úmluvu o právech dítěte. Roku 1993 odstoupila od Úmluvy
o nešíření jaderných zbraní (Non-proliferation Treaty).
Severní Korea je patrně nejrepresivnějším režimem současného světa. Vzhledem k izolovanosti země je
obtížné získávat spolehlivé informace ohledně tamního porušování lidských práv, ale z výpovědí uprchlíků
nebo novinářů či turistů, kteří jsou za přísných podmínek vpouštěni do země, skrze zpravodajské služby či
nejnověji díky aplikaci Google Maps vznikají šokující odhady: až 200 000 vězňů umístěných ve zhruba dvaceti
pracovních táborech, kde panují katastrofální podmínky, vězni trpí hlady, jsou mučeni. Nejen v těchto táborech
pak také dochází ke svévolným popravám politických odpůrců, uprchlíků, prokazatelně dochází i k únosům
a zmizením (Amnesty International, Human Rights Watch).
Underground Railroad
Severní Koreu lze bez nadsázky nazvat nejrozlehlejším vězením světa: emigrace je trestným činem, za který jsou
udělovány přísné tresty, od uvěznění v pracovním táboře až po trest smrti. Organizace Underground Railroad se
zaměřuje na pomoc severokorejským uprchlíkům. Většina z nich se snaží dostat do Jižní Koreje přes Čínu, která
však neplní své závazky plynoucí z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu trestání či
zacházení: v případě, že uprchlíky zadrží, posílá je zpět do Severní Koreje. Každý měsíc se přitom touto cestou
snaží ze Severní Koreje uprchnout stovky lidí. Čína je prohlašuje za ekonomické migranty, a to i v případech, kdy
se oficiální cestou snaží požádat o azyl. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) zůstává nečinný.
V roce 2008 se v Číně bez ohledu na flagrantní porušování závazků z mezinárodních smluv o ochraně lidských
práv uskutečnily olympijské hry.3
K diskusi
• Jaké orgány mezinárodního společenství mají mandát intervenovat ve věci postoje čínských úřadů
k severokorejským uprchlíkům?
• Sankce pro představitele mezinárodních organizací za neplnění jejich mandátu v podstatě neexistují.
Kdybyste o nich měli rozhodnout vy, jaké sankce byste navrhli pro hlavní reprezentanty UNHCR za to,
že v případě severokorejských uprchlíků nekonají?
• Jaký je váš názor na to, že Mezinárodní olympijský výbor umožnil pořádání letních OH v Pekingu za
situace, kdy Čína setrvalým a zásadním způsobem porušuje základní lidská práva vlastních občanů
i cizinců?
112Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Lidskoprávní část
3
Zdroj: dokumentární film Soulský
vlak vysvobození (režie Jim
Butterworth, Aaron Lubarsky, Lisa
Sleeth, 2004)
Další informace:
Přehled seveokorejských pracovních táborů, masových hrobů a sídel vládních představitelů, který se
podařilo vytvořit díky Google Maps: http://www.nkeconwatch.com/north-korea-uncovered-google-earth/
Stránky Korejské asociace přátelství obsahující propagandu ohledně politické a společenské situaci v zemi:
http://www.korea-dpr.com/politics.htm
Zprávy o stavu dodržování lidských práv v Severní Koreji, volně ke stažení: http://www.hrw.org
The Committee for Human Rights in North Korea: http://www.hrnk.org
113 Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Lidskoprávní část
114Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Lidskoprávní část
115 Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Filmy
Dokumentaristka Kristina Vlachová se ve své tvorbě věnuje především českým politickým vězňům. Od roku 1994
sleduje události okolo takzvané kauzy Uherské Hradiště. Ve zdejší věznici, postavené ještě za Marie Terezie, byli od
padesátých do konce šedesátých let vězněni a mučeni političtí vězni z moravského kraje. Výslechová skupina
z Uherského Hradiště patřila mezi nejkrutější v zemi. Jak dokládají četná svědectví, bylo používáno fyzického
i psychického nátlaku, a dokonce mučení elektrickými šoky. Po deseti letech vyšetřování je jediným výsledkem
omilostnění bývalého vyšetřovatele StB Vladimíra Zavadilíka, který jako jediný ze tří hlavních obviněných
předstoupil před soud. Druzí dva, Alois Grebeníček a Ludvík Hlavačka, však kvůli ,,špatnému zdravotnímu stavu“
nikdy před soudem nestanuli. Režisérka v rozhovorech s advokáty, bývalými ministry spravedlnosti, vězni, ale také
s účastníky prvomájových oslav uvažuje o důvodech, které brání potrestání obviněných. Zaznamenaná svědectví
snad dopomohou alespoň k veřejnému uznání viny za zločiny, kterých se komunistický režim dopustil. Vlasta
Parkanová v dokumentu říká: „Dnes už nejde o to, posadit tyto starce za katr, ale uznat je vinnými.“
Kristina Vlachová
Česká republika
2007 / 57 min.
Kauza Uherské Hradiště
Dokument Jany Hádkové je filmovou rekonstrukcí tragické události z noci na 19. června 1945, která je výmluvným
svědectvím, že lidské utrpení na našem území zdaleka neustalo s koncem druhé světové války. Zároveň ukazuje, jak
v tehdejším Československu využili samozvaní soudci a mstitelé nacionalistických a protifašistických nálad a ve
jménu národní očisty vraždili nevinné lidi, jejichž jediným „proviněním“ byla německá národnost. To je případ
československých vojáků, kteří u obce Horní Moštěnice na místě zvaném Švédské šance postříleli 265 karpatských
Němců ze Slovenska, převážně žen, dětí a starců. Tato skupina obyvatel slovenských vesnic byla v průběhu
druhé světové války přesunuta ze svých domovů na práci do Německa a po jejím skončení se do nich vracela.
Na železniční zastávce v Přerově je potkali příslušníci 17. pěšího pluku Československé armády vracející se
z vojenské přehlídky v Bratislavě, z nichž někteří v nich poznali své bývalé sousedy. Svou roli sehrála i tehdy silná
protifašistická euforie v Přerově, kde během povstání padlo 21 místních obyvatel. U tehdejšího předsedy Národního
výboru v Lověšicích si vojáci vedení poručíkem Pazorem vyžádali dvacet místních mužů, kterým nařídili vykopat
hrob. I přes úpěnlivé prosby matek a malých dětí všechny bez milosti popravili. Přitom skupina zavražděných
karpatských Němců hovořila plynně slovensky a jen těžko by se vracela do svých domovů, kdyby během války její
členové kolaborovali. I když bylo hned druhý den po masakru zahájeno vyšetřování, byl hlavní iniciátor celé akce,
poručík Karol Pazor, odsouzen až v roce 1947 a za necelý rok v rámci amnestie propuštěn. Později se stal
funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Během období komunismu byl celý případ pod přísným utajením,
a jak prostřednictvím výpovědí historiků a pozůstalých zjišťuje autorka dokumentu, nebyl dodnes řádně prošetřen.
Jana Hádková
Česká republika
2000 / 28 min.
Masakr na Švédských šancích
Jak dokumentárně zachytit brutality páchané v novodobých koncentračních táborech, v nichž trpí a umírají
desetitisíce severokorejských politických vězňů? Významný polský režisér Andrzej Fidyk našel originální
a nesmírně efektní způsob, jak skloubit dokumentární filmovou výpověď o zločinech proti lidskosti se
zneklidňujícím uměleckým ztvárněním. Přesvědčil divadelního režiséra Jung Sung Sana, který se v roce 1994 po
útěku z koncentračního tábora Jodok dostal přes hranice do Jižní Koreje, aby nastudoval muzikál věrně zachycující
otřesné praktiky uplatňované v táboře. Tvůrci přitom vycházejí ze vzpomínek několika lidí, kteří přežili internaci
v koncentračních táborech a podařilo se jim uprchnout do Jižní Koreje. Všichni jsou politickými oběťmi diktatury,
i když někteří z nich začínali jako táboroví dozorci. Nakonec se ale také stali nepohodlnými. Mrazivé taneční
choreografie, chorály a muzikálové árie vkládané mezi velmi otevřené popisy očitých svědků utrpení
v severokorejských koncentračních táborech jsou umělecky působivou výpovědí o zločinech jedné z nejtvrdších
diktatur na světě.
Andrzej Fidyk
Norsko, Polsko
2008 / 83 min.
Příběhy z Jodoku / Yodok stories
Filmy
116Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Filmy
117 Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Filmy
Hlavní postavou poklidným tempem plynoucího snímku je severokorejská dělnice Hong Sun Hui. Kamera ji
sleduje od ranního doprovázení dcery do školky přes pracovní den v továrně na oblečení až po večerní sledování
televize. Stejně jako řada jejích spoluobčanů je Hong přesvědčená, že největší radostí je uctívání „milovaného
vůdce“ a že za většinu problémů jejich chudé země mohou „američtí imperialističtí psi“. Film ukazuje bez
komentáře, ale zato v dostatečně výmluvných záběrech neuvěřitelnou, až hrůzně absurdní intenzitu, se kterou
totalitní režim Severní Koreje vymývá každodenně svým občanům mozek. Úsměvnější momenty ve snímku nabízí
pohled na kurz angličtiny zdánlivě nezatížený všudypřítomnou propagandou.
Pieter Fleury
Nizozemsko
2004 / 48 min.
Severní Korea, jeden den života / North Korea, A Day in
the Life
118Demokratický a autoritářský stát: Pracovní tábory – Filmy
119
Brunkhorst, H., Köhler, W.R.,
Lutz-Bachmann, M. (Hrsg.).
Recht auf Menschenrechte.
Menschenrechte, Demokratie
und internationale Politik.
Frankfurt am Main:
Suhrkamp, 1999.
Hanuš, J. (ed.). Lidská práva.
Nárok na obecnou platnost
a kulturní diferenciace. Brno:
CDK, 2001.
Ignatieff, M. Human Rights as
Politics and Idolatry.
Princeton: Princeton
University Press, 2001.
PhDr. Michal Kopeček,
PhD.
Historická část
Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova,
shromažďování a pohybu
Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Historická část
Nesmírné lidské ztráty a ničivé následky druhé světové války přiměly mezinárodní společenství k obnově
a reorganizaci systému kolektivní bezpečnosti, jehož základní oporou se stala Organizace spojených národů
(OSN) založená na konferenci v San Franscisku v dubnu a červnu 1945. Ačkoliv je OSN založena na mezivládním
principu a uznává suverenitu a svrchovanost svých členských států, od počátku bylo součástí její politiky též
prosazování univerzálních lidských práv jako základu mírového soužití a mezinárodní bezpečnosti. Už zakládající
Charta OSN obsahuje ustanovení o všeobecné podpoře a ochraně dodržování lidských práv a svobod, na něž má
nárok každý jedinec od narození bez ohledu na rasu, pohlaví, jazyk či náboženství. Potvrzením této „lidskoprávní
revoluce“ v mezinárodních vztazích, která vyjmula dodržování lidských práv z výlučné kompetence národních
států, byla Všeobecná deklarace lidských práv přijata Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948. Ta byla
později doplněna a specifikována řadou zvláštních smluvních úprav, jako např. Úmluvou o hospodářských,
sociálních a kulturních právech či Úmluvou o občanských politických právech schválených v roce 1966, a dále řadou
regionálních dohod a ustanovení. Všeobecná deklarace však slouží jako fundamentální dokument a 10. prosinec se
každoročně připomíná jako Mezinárodní den lidských práv. Všeobecná deklarace dělí lidská práva do dvou
hlavních kategorií. Ta první (články 3 až 21) definuje základní občanská a politická práva na základě
„negativního“ vymezení práv a svobod zajišťující svobodu jednotlivce před ingerencí a mocenskou manipulací
státu. Zahrnuje například právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, právo na spravedlivý soud, právo
shromažďování, právo svobodného pohybu apod. Druhá kategorie (články 22 až 27) se opírá o tentativní
„pozitivní“ definici svobody a týká se práv ekonomických, sociálních a kulturních, která mají garantovat možnost
osobního rozvoje a plnohodnotného zapojení do společnosti. Tato kategorie zahrnuje např. právo na vzdělání,
odpočinek, ale také např. právo na práci.
Důraz na jednotlivé kategorie lidských práv se od počátku stal předmětem různých výkladů a sporů, kdy západní
demokracie kladly zpravidla důraz na kategorie občanských a politických práv, zatímco země socialistického bloku
či rozvojové státy zdůrazňovaly především nedostatky v oblasti ekonomických a sociálních práv. Růst váhy
a mezinárodní role lidských práv po roce 1945 nebyl v žádném případě přímočarý.
Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Historická část 120
Represivní systém ve státech střední a východní Evropy
Po druhé světové válce se velká část střední a východní Evropy s výjimkou Řecka, Albánie a Finska ocitla
v sovětské sféře vlivu, což v mnoha zemích, zejména bývalých spojenců hitlerovské třetí říše, pomáhala zajišťovat
přítomnost Rudé armády. Krátké období semidemokratického politického života po roce 1945 bylo
charakterizováno koaliční vládou tzv. vlasteneckých (či národních) front v rámci systému tzv. lidové demokracie,
kde komunisté zpravidla hráli rozhodující roli a ovládali důležité mocenské resorty jako např. ministerstvo vnitra,
obrany, justici apod. Režimy lidové demokracie však porušovaly demokratické ústavní principy už svou základní
definicí, jež z politického procesu vylučovala značnou část především pravicové politické reprezentace
s paušalizujícím odkazem na jejich údajnou spolupráci s fašismem a nacismem před válkou a během ní. Zpravidla
už v tomto období byly znárodněny banky a klíčový průmysl a došlo k rozsáhlým pozemkovým reformám, které
likvidovaly nebo omezovaly velkostatky a rozdělovaly půdu drobným rolníkům.
Počínající studená válka a také první roztržka mezi Moskvou a Bělehradem od léta 1947 přinutila Stalina
k přitvrzení politického kurzu a urychlenému přizpůsobení rodících se lidových demokracií sovětskému vzoru.
Komunisté vsadili na tzv. salámovou taktiku, tedy postupnou, avšak rychlou eliminaci liberálních, křesťanských
a rolnických stran pomocí taktiky izolace a rozštěpení. Likvidace pluralitního politického života zpravidla vrcholila
nerovným slučováním komunistické strany se socialistickou, resp. sociálnědemokratickou. Po dosažení
mocenského monopolu, jehož posledním článkem ve středovýchodní Evropě byl únorový komunistický převrat
roku 1948 v Československu, komunisté zintenzivnili proces sovětizace, který znamenal dalekosáhlou
transformaci politického, hospodářského a sociálního systému dotyčných zemí. Byl nastolen systém vlády jedné
strany, který mj. znamenal: úzké provázání stranického a státního aparátu; rušení soukromého hospodářského
sektoru a do značné míry likvidaci soukromého majetku vůbec; zavedení direktivního, centrálně řízeného
plánovaného hospodářství; kolektivizaci zemědělství a robustní industrializaci s důrazem na těžký průmysl; úplné
potlačení opozice, která se stala cílem nevybíravé propagandistické kampaně, policejní perzekuce a politického
pronásledování; naprosté ovládnutí a zglajchšaltování masových sociálních i zájmových organizací a jejich
přetvoření v tzv. převodové páky politického režimu a prostředky ideologické indoktrinace obyvatelstva; úplné
potlačení svobody slova, tisku a shromažďování, jakož i totální ovládnutí a unifikaci vzdělávacího a výchovného
systému, jehož jedinou a výsadní ideologickou náplní se stal tzv. vědecký světový názor marxismus-leninismus
ve své stalinské podobě.
Období stalinského teroru přelomu 40. a 50. let vyvrcholilo brutálními zásahy proti dosud vzdorujícím
organizacím či skupinám, jako byly například církve a věřící občané, další výstavbou represivního aparátu včetně
pracovních a internačních táborů a čistkami pomocí zinscenovaných politických procesů proti některým
vybraným komunistickým předákům, často představitelům tzv. „domácích“ komunistů oproti „moskevským“,
tedy těm, kteří strávili předválečná a válečná léta v SSSR.
Nelze přesně kvantifikovat počty obětí stalinské politické represe a pronásledování, avšak je zřejmé, že v rámci
sovětského bloku šlo o miliony lidí, kteří byli z politicko-ideologických důvodů popraveni, zabiti, týráni a mučeni,
odvedeni na nucené práce, vězněni, přesídleni, zbaveni majetku a základních občanských a lidských práv. Ačkoliv
se později po smrti Stalina v roce 1953 charakter společenského života a každodenní lidská zkušenost velké části
obyvatelstva značně změnily, základy diktatury, tj. autoritářský politický systém a jeho ideologické odůvodnění
opírající se o kolektivistickou doktrínu marxismu-leninismu a její utopickou vizi, zůstaly až do r. 1989 v podstatě
nezměněny. Na druhé straně přispěla modernizace pomocí stalinského diktátu i přes značné lidské i ekonomické
náklady k vzestupu životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva, všeobecné gramotnosti a všeobecného
zdravotního zajištění, což vytvořilo komunistickému panství nezanedbatelnou a dlouhodobou sociální oporu
u obyvatelstva.
Vykoukal, J., Litera, B.,
Tejchman, M. (eds.). Východ:
vznik, vývoj a rozpad sovětského
bloku 1944–1989. Praha:
Libri, 2000.
Helsinský proces
Období zmírňování mezinárodního napětí (détente) vyvrcholilo v Evropě na počátku 70. let tzv. Konferencí
o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Její první fáze byla zakončena podpisem Závěrečného aktu v Helsinkách
v roce 1975, jehož se s výjimkou Albánie zúčastnily všechny evropské země spolu s USA a Kanadou. Helsinské
dohody byly rozděleny podle tří hlavních témat do tzv. košů. První koš stanovil deset principů mírového soužití
v Evropě, mezi nimiž byly respekt k územní celistvosti a suverenitě jednotlivých států či nedotknutelnost hranic.
Druhý koš obsahoval základní pravidla široké hospodářské spolupráce v oblasti obchodu, dopravy, průmyslu,
turistiky apod. Oba tyto koše považoval Sovětský svaz a ostatní komunistické země za své vítězství, neboť zatímco
první poprvé od války přinutil některé západní země, zejména SRN, uznat existující poválečné hranice, druhý
sliboval oživit stagnující státní socialistické hospodářství východního bloku. Jako klíčový se však nakonec ukázal
třetí koš zahrnující požadavky respektu základních lidských práv, svobody vyznání a přesvědčení, svobody slova,
shromažďování i pohybu, který se podařilo prosadit zejména díky tlaku západoevropských zemí a podpoře nové
Carterovy americké administrativy. Byla to právě „lidskoprávní“ interpretace, která z Helsinských dohod učinila
základní nástroj tlaku západních politiků na komunistické země a která vedla k dalekosáhlé změně paradigmatu
mezinárodní politiky. Zatímco dosud byla základní lidská práva – a v tomto především práva politická a občanská
– sice rétoricky uznávána, avšak nadále zůstávala v gescích právních systémů jednotlivých suverénních států,
následkem tzv. helsinského procesu se stala lidská práva a jejich monitoring i dodržování přímým předmětem
multilaterálních i bilaterálních jednání diplomatů a tím zároveň oporou demokratické opozice ve východním bloku
v jejím boji proti autoritářské socialistické diktatuře.
121 Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Historická část
Thomas, Daniel C. Helsinský
efekt. Mezinárodní zásady,
lidská práva a zánik
komunismu. Praha: Academia
– ČSDS, 2007.
Charta 77 a demokratická opozice v Československu
Jako jedna z prvních helsinských skupin ve středovýchodní Evropě vznikla občanská iniciativa Charta 77, která se
ve svém Prohlášení z 1. ledna 1977 adresovaném ústavním orgánům odvolávala na helsinské závazky
československé vlády a požadovala veřejnou kontrolu dodržování lidských práv a dialog moci s občany. Charta
vznikla jako koalice tří různých proudů nezávislého myšlení. Nejpočetnější byli bývalí komunisté vyloučení z KSČ
po roce 1968 za svůj podíl na tzv. reformním procesu pražského jara. Další skupinu tvořili příslušníci umlčené
kultury a křesťanští disidenti. Poslední podstatnou chartovní složkou byli zástupci tzv. podzemní kultury, kteří
však veřejné vystupování Charty až do poloviny 80. let příliš neovlivňovali. Základní program obrany lidských práv
umožnil těmto jinak politicky i sociálně velmi různorodým proudům najít společnou řeč a sjednotit se ve svém
občanském postoji proti zvůli politické moci. V první vlně podepsalo Chartu 239 signatářů a ani později se jejich
počet radikálně nezvýšil. Do listopadu 1989 činil necelé dva tisíce, avšak význam Charty sahal daleko za tyto
skrovné počty. Základním pravidlem bylo, že Chartu reprezentovali na veřejnosti vždy tři mluvčí. Prvními se stali
filozof Jan Patočka, dramatik Václav Havel a bývalý ministr zahraničí z roku 1968 Jiří Hájek. Charta se soustředila
především na vydávání dokumentů, které se zpravidla týkaly porušování lidských práv v Československu, resp.
jiných vážných společenských problémů. Veřejnost měla možnost se seznámit se stanovisky Charty
v samizdatovém časopise Informace o Chartě. Základní politicko-filozofické ukotvení dala Chartě filozofie Jana
Patočky založená na konceptu „života v pravdě“, který osvobozuje jedince od strachu před odosobněným
systémem moci a mechanické reprodukce a umožňuje mu/jí jednat jako svobodný člověk a občan, který se nemusí
přetvařovat a účastnit se nevěrohodných společenských rituálů a který se naopak může podílet na veřejných
záležitostech podle svého svědomí a vůle.
Proti chartistům byla ihned po zveřejnění Prohlášení organizována mediální kampaň zostuzující signatáře jako
protisocialistické živly. Nejznámější byla podpisová akce tzv. Anticharta, při níž se proti Chartě 77 svým podpisem
vyslovila řada známých osobností vědy a kultury a také pracovní kolektivy z celé republiky, aniž většina z nich text
prohlášení znala a věděla, co svým podpisem odsuzují. Chartisté byli za svou činnost často pronásledováni,
podrobováni policejním výslechům a mnozí byli odsouzeni pod falešnou záminkou k nepodmíněným trestům
odnětí svobody. Zároveň si však komunistická moc nemohla dovolit Chartu násilně zlikvidovat, neboť tomu
bránila její nemalá mezinárodní viditelnost daná nadnárodní sítí helsinských organizací i novou rolí, jíž lidská
práva hrála v mezinárodní politice.
V roce 1978 vznikla další důležitá iniciativa reagující na policejní a justiční zvůli státně socialistického režimu, tzv.
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Další nezávislé iniciativy tak či onak navázané na Chartu vznikaly
až ve druhé půli 80. let v období tzv. perestrojky. Byly to např. Československá demokratická iniciativa, Nezávislé
mírové sdružení, České děti, Mírový klub Johna Lennona, klub Obroda, Hnutí za občanskou svobodu apod.
122Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Historická část
Císařovská, B., Prečan, V.
(eds.). Charta 77: Dokumenty
1977–1989. Praha: Ústav pro
soudobé dějiny AV ČR, 2007.
Otáhal, M. Opozice, moc
a společnost. Praha: Maxdorf,
1994.
Povolný, M. Zápas o lidská
práva. Rada svobodného
Československa a helsinský
proces 1975–1989. Brno:
Stilus, 2007.
Solidarita
Jedním z nejslabších článků sovětského bloku bylo tradičně Polsko. Zvolení Poláka Karola Wojtyly za papeže Jana
Pavla II. a jeho návštěvy ve vlasti byly vedle helsinských iniciativ typu KOR či ROPCiO důležitým předstupněm
nové formy protikomunistické opozice. V červenci 1980 propukla otevřená dělnická revolta jako reakce na
zdražování, jež vyvrcholila okupační stávkou v gdaňských loděnicích, do jejíhož čela se postavil charismatický
Lech Wałęsa. Stávka se posléze proměnila v dlouhodobé hnutí, jež v sobě poprvé propojilo dělnický protest vedený
zejména sociálně-ekonomickými požadavky, tradiční autoritu katolické církve a intelektuální disent inspirovaný
lidskoprávní agendou. Výsledkem bylo ustavení nezávislého odborového svazu Solidarita, který se se svými devíti
miliony členy stal bezkonkurenčně nejpočetnější a nejvlivnější nezávislou opoziční organizací ve východním bloku.
Sovětský svaz potýkající se s řadou vlastních problémů, způsobených mj. jeho vojenskou angažovaností
v Afgánistánu, vyvíjel značný tlak doprovázený masivní propagandistickou kampaní o kontrarevoluci v Polsku.
To nakonec vedlo nového prvního muže polských komunistů gen. Wojciecha Jaruzelského k vyhlášení
výjimečného stavu v noci z 12. na 13. prosince 1981. Bylo internováno na deset tisíc osob včetně vedoucích
představitelů Solidarity, na protivládní demonstrace odpověděly silové jednotky střelbou. Jaruzelskému se
podařilo na nějakou dobu konsolidovat situaci a znovu prosadit ztracený mocenský monopol, avšak Solidarita, jíž
byla znemožněna legální činnost, se uchýlila do podzemí, kde rozvinula širokou paletu činností sahající od
samizdatu a informačních servisů až po alternativní sociální organizace a univerzitní kurzy. Připravovala si tím
půdu pro pozdější nástup k moci na konci 80. let.
123 Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Historická část
Falk, B. Dilemmas of
Dissidence in East Central
Europe. Citizen Intellectuals
and Philosopher Kings.
Budapest: Central European
University Press, 2003.
Osa, M. Solidarity and
Contention: Networks of Polish
Opposition. Minneapolis:
University of Minnesota Press,
2003.
Solidarita. Polské nezávislé
odbory od svého vzniku až po
vyhlášení výjimečného stavu
Purley, Rozmluvy, 1987.
Fundajca Centrum
Solidarności:
http://www.fcs.org.pl
Pád komunismu ve střední a východní Evropě
Z dnešního pohledu lze za počátek pádu evropského komunismu pokládat poslední vážný pokus o jeho reformu,
jejímž symbolem se stal poslední generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov. Politika perestrojky a glasnosti,
kterou zahájil od poloviny 80. let, na jedné straně přinesla nové naděje a očekávání obyvatel východní bloku, na
druhé straně však také uvolnila značnou část nahromaděného kritického potenciálu a nespokojenosti, jež
v konečném důsledku vedly ke zhroucení systému moci a celého východního bloku. K prolomení komunistického
mocenského monopolu došlo nejdříve v Polsku mírovou cestou jednání mezi předáky opět legalizovaných
nezávislých odborů Solidarita a komunistickou politickou elitou, jež vyústilo v první, relativně svobodné volby ve
východním bloku od roku 1947. Ustavení vlády nekomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého v létě 1989
odstartovalo dominový efekt. Otevření rakousko-maďarské hranice bylo signálem pro masy východoněmeckého
obyvatelstva, které využily příležitosti k odchodu ze země přes Rakousko do západního Německa. Rychlý sled
událostí pak vedl k symbolickému zhroucení tzv. železné opony, když v noci z 9. na 10. listopadu prakticky
náhodou, následkem nedorozumění ve vedení východoněmecké Sjednocené dělnické strany došlo ke stržení
berlínské zdi, jež od počátku 60. let symbolizovala rozdělení Německa i Evropy na dva nepřátelské bloky.
V Československu se průlomem stala o několik dní později, 17. listopadu, studentská demonstrace, která byla na
Národní třídě v Praze brutálně potlačena pořádkovými silami. Rozhořčení a protest proti zákroku byly počátkem
tzv. sametové revoluce, která v rychlém sledu vedla ke zrušení mocenského monopolu komunistické strany,
odstoupení dosavadních komunistických předáků a symbolů moci v čele s Gustávem Husákem a ke zvolení patrně
nejznámějšího disidenta ve středovýchodní Evropě Václava Havla prezidentem Československa. Hegemony
sametové, resp. něžné revoluce, které dovedly zemi k prvním svobodným parlamentním volbám v červnu 1990,
se staly Občanské fórum v Česku a Verejnost proti násiliu na Slovensku.
Posledním článkem demokratické revoluce ve středovýchodní Evropě se stalo Rumunsko, které po krvavých
střetech mezi mocí a opozičním hnutím dosáhlo v prosinci 1989 svržení diktatury Nicolae Ceauşesca. Další země
východního bloku, jako byla Jugoslávie či SSSR, čekaly na konec komunismu o dva roky déle, kdy se pak rozpadly
v často krvavých etno-nacionálních konfliktech na řadu menších následnických států.
Zatímco morální kredit Charty a dalších tzv. helsinských skupin nikdo nezpochybňuje, předmětem kontroverzí
a diskuzí se po roce 1989 stala otázka podílu východoevropského disentu a politiky lidských práv na pádu
komunistického režimu. Někteří pokládají vliv disentu za fundamentální, což má dokládat často zásadní roli,
již bývalí disidenti sehráli v demokratických revolucích roku 1989. Jiní kladou větší důraz na jiné faktory pádu
východoevropského komunismu, jakými byly např. ekonomická vyčerpanost a neefektivita, vzrůst nacionalismu
zejména v SSSR a Jugoslávii, americké „uzbrojení“ Sovětského svazu apod.
124Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Historická část
Durman, K. Útěk od praporů.
Kreml a krize impéria
1964–1991. Praha:
Karolinum, 1998.
Suk, J. Labyrintem revoluce:
aktéři, zápletky a křižovatky
jedné politické krize: (od
listopadu 1989 do června
1990). Praha: Prostor, 2003.
Otázkové okruhy:
• Jakou roli hrála lidská práva v poválečné evropské a mezinárodní politice? Jaký byl poměr mezi právy
občanskými a politickými na jedné a právy ekonomicko-sociálními a kulturními na druhé straně?
• Jaké byly základní charakteristiky politického, hospodářského a sociálního řádu v sovětizované střední
a východní Evropě po roce 1948? Jaká byla situace v dodržování lidských práv?
• Co je to helsinský proces a jaký vliv měl na situaci v zemích tzv. východního bloku? Co byla Charta 77
a jaká byla souvislost mezi ní a helsinským procesem?
• Co byla polská Solidarita a lze ji označit za výsledek tzv. lidskoprávní politiky?
• Jaké hlavní faktory vedly k pádu tzv. železné opony a zániku komunistického panství ve východní Evropě?
Jakou roli v tomto procesu sehrálo Československo?
125 Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Historická část
126Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Historická část
Úvod: Jsme zavázáni pomáhat
„Naše zkušenost je, ale to je spíš apel do našich řad, že mezinárodní solidarita je nesmírně důležitá, pomáhá
a má velikou cenu, byť často jen jakožto povzbuzení, nikoli jako to, co opravdu moc přesvědčuje.
Po zkušenostech, které jsme sami s totalitním systémem a s diktaturou udělali, jsme proto povinni a zavázáni
pomáhat těm, kteří se ze svobodných poměrů ještě netěší.“
(Z projevu Václava Havla 11. března 2009 při předávání ceny Homo Homini)
K zamyšlení:
• Pokuste se jmenovat co nejvíce států, v nichž dochází k systematickému omezování svobody pohybu, slova
(projevu) nebo shromažďování. Jak se liší povaha narušování těchto svobod v Evropě a v Asii?
• Jaká instituce v Evropě chrání občany před porušováním shora uvedených svobod ze strany jejich
vlastních států? Existují podobné instituce i na jiných kontinentech?
• V případě, že by došlo k porušení vaší vlastní svobody slova, pohybu či shromažďování v ČR, jaké právní
kroky máte k dispozici na vnitrostátní a evropské úrovni?
Několik věcných poznámek: Svoboda pohybu, projevu a shromažďování
v mezinárodním právu
V současném světě lze nalézt rozsáhlou škálu závažnosti narušení svobody slova, pohybu a shromažďování – od
Severní Koreje po Itálii. Problémy se zdaleka netýkají jen zemí, kde vládne represivní režim. Faktem však je, že
nejzávažnější omezování těchto svobod lze nalézt v zemích, které jsou od ostatního světa izolované, tj. například
právě Severní Korea, Barma nebo Bělorusko.
Svoboda pohybu je upravena ve Všeobecné deklaraci lidských práv (čl. 13) jako svoboda volného pohybu, volby
bydliště uvnitř určitého státu, právo opustit kteroukoli zemi včetně své vlastní nebo se do ní vrátit.
Svoboda slova (čl. 19) je upravena jako právo na svobodu přesvědčení a projevu, což zahrnuje právo vyhledávat,
přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. Toto právo nepřipouští,
aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení.
Konečně svobodu pokojného shromažďování a sdružování upravuje čl. 20. Všechny tři tyto svobody explicitně
upravují také Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a (evropská) Úmluva o ochraně základních práv
a svobod. V rámci OSN působí Zvláštní zpravodaj pro ochranu svobody přesvědčení a projevu (Special Rapporteur
on the Promotion and Protection of the Right to Freedom of Opinion and Expression) a Komise pro lidská práva
(Human Rights Committee), která má monitorovat stav v oblasti dodržování občanských a politických práv.
Oba tyto orgány mají určité výsledky, nicméně jejich výkonnost ani kvalitu publikovaných zpráv nelze srovnávat
s vysokou úrovní, jíž – obzvlášť v oblasti monitoringu občanských práv – dosahují nevládní organizace typu
Human Rights Watch.
127 Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Lidskoprávní část
Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova,
shromažďování a pohybu
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Evropský soud pro lidská práva rozhodoval ve věcech
týkajících se svobody projevu, pohybu a shromažďování v mnoha desítkách případů. Stížnosti směřovaly jak proti
zneužití svobody projevu, resp. překročení jejích mezí (střet s právem na ochranu osobnosti, viz např. věc Lingens
v. Austria), tak proti narušení uvedených svobod jako takových. Typickými stěžovateli byli v těchto věcech např.
novináři a média (svoboda projevu) nebo politické strany (svoboda shromažďování). Do jurisdikce soudu patří
problematické země, jako je Ukrajina, Rusko, Turecko nebo Moldávie, nicméně ani vítězné stížnosti např. proti
Itálii nebo Rakousku nejsou výjimkami.1
Rozsudky ESLP znamenají v řadě případů významný přínos v oblasti
interpretace pojmů a limitů při vymezování obsahu svobody slova nebo shromažďování.
Bělorusko
Ačkoli je Bělorusko poslední totalitní zemí v Evropě, ratifikovalo překvapivě vysoký počet mezinárodních smluv
vztahující se k ochraně lidských práv – vedle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech např.
i zvláštní úmluvu o svobodě sdružování (Freedom of Association and Protection of the Right to Organise
Convention). Jediným dokumentem, jehož ratifikací by bylo možné zajistit běloruským občanům ochranu před
zvůlí vlastního režimu, však zůstává Úmluva o ochraně základních práv a svobod, která zakládá jurisdikci
Evropského soudu pro lidská práva – tu však Bělorusko zatím neratifikovalo. Tzv. otevřené mandáty některých
zástupců OSN, kteří v minulosti prováděli v Bělorusku monitoring dodržování lidských práv, byly opakovaně
pozastaveny, resp. neprodlouženy. Bělorusko je od roku 1992 členským státem Organizace pro bezpečnost
a spolupráci v Evropě (OBSE), ale v současné době je z důvodu nevůle vlády působnost kanceláře OBSE v Minsku
ohrožena. Podle organizací, které situaci v Bělorusku soustavně sledují (Amnesty International, Freedom House,
Human Rights Watch, Člověk v tísni), dochází v zemi k závažným porušením celé řady občanských a politických
práv. Zásahy do svobody slova a shromažďování vypadají konkrétně např. takto:
Den solidarity v Minsku opět násilně rozehnán
Dne 16. října 2009 policie a muži v civilu rozehnali po několika minutách pokojné shromáždění na Říjnovém
náměstí v Minsku. Šestnáctého každý měsíc se tu scházejí oponenti režimu, aby vyjádřili svou podporu
politickým vězňům, uctili památku zmizelých či zavražděných oponentů prezidenta Lukašenka a protestovali
proti politickým represím v zemi. Během zásahu policie bránila novinářům fotografovat i natáčet videa.
Všichni zadržení aktivisté byli propuštěni po několika hodinách strávených na policii.
Dne 13. října bylo v Homeli odsouzeno sedm aktivistů k pokutě 7 milionů a 525 tisíc běloruských rublů
(v přepočtu více než 47 tisíc korun) za rušení veřejného pořádku, když o měsíc dříve v Den solidarity nesli
portréty zmizelých politiků V. Gončara a A. Krasovského na náměstí Povstání.
Běloruská křesťanská demokracie není stále zaregistrovaná
Dne 16. dubna 2009 ministerstvo spravedlnosti Běloruska odmítlo registraci Běloruské křesťanské
demokracie (BKD). BKD provedla 28. února zakládací sjezd, do čela strany byli zvoleni Ryhor Dzmitruk,
Vital Rymaševsky, Pavel Sevjarynec a Aljaksej Šejn, dne 12. března pak představitelé BKD podali oficiální
žádost o registraci politické strany. Sevjarynec považuje odmítnutí registrace za ryze politické rozhodnutí,
ministerstvo spravedlnosti argumentuje, že žádost zamítlo z důvodu nutnosti prozkoumat doplňující
informace.
(zdroj: http://www.clovekvtisni.cz – přehled politických událostí v Bělorusku)
Významnou roli pro další vývoj budou mít vztahy Běloruska s EU a výsledek prezidentských voleb v roce 2011.
128Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Lidskoprávní část
1
Blíže viz např. tyto rozsudky:
Jerusalem v. Austria, Ukrainian
Media Group v. Ukraine, Jersild
v. Denmark, Savitchi v. Moldova,
Radio Twist v. Slovakia, Sergey
Kusnetsov v. Russia, Partiudul
Comunistilor v. Romania, Socialist
Party of Turkey v. Turkey,
Wirtschafts-Trend ZeitsschriftenVerlagsgesellschaft
M.B.H.
v Austria, Bodrozic v. Serbia, etc.
Uzbekistán je vysoce centralizovaný autoritářský stát v rukou prezidenta Islama Karimova, který má zásadní vliv
na obsazení úřadů a institucí v zemi i na průběh voleb. Vláda kontroluje média a nařizuje nejrůznější represivní
akce proti občanům – nejčastěji stíhání za kritiku režimu, která je trestným činem, nebo porušování práva na
sdružování a shromažďování. Znepokojení nad vývojem situace v zemi vyjádřila řada orgánů OSN, jejichž
zástupcům byl opakovaně odepřen přístup do země, i Rada EU. Mezinárodní společenství obzvlášť pobouřil
incident v Andijanu, kdy během demonstrace proti režimu v květnu 2005 uzbecká policie zavraždila několik set
osob včetně žen a dětí, další stovky lidí byly zatčeny. EU následně uvalila na Uzbekistán řadu sankcí včetně
zbraňového embarga, ale v roce 2008 sankce stáhla a v nedávné době zrušila i zbraňové embargo.2
Příklad ze současnosti: Barma
Situace v Barmě (v současnosti nazývané Myanmar) je v oblasti porušování lidských práv kritická. Vládnoucí
vojenská junta bezohledně porušuje lidská práva obyvatel, plošně využívá nucenou práci, verbuje dětské vojáky
a systematicky potlačuje etnické menšiny v pohraničních oblastech. Ve jménu boje proti ozbrojeným rebelům
vypálila barmská armáda přes 3000 vesnic a jejich obyvatele násilím přesídlila nebo vyhnala ze země. Režim tvrdě
pronásleduje jakýkoliv projev odporu. V roce 1988 potlačil celonárodní prodemokratické povstání. Při zásahu
armády zemřely tisíce lidí a řada opozičních aktivistů byla následně uvězněna či vyhnána do exilu. V září 2007
světem otřásl další brutální zásah armády proti pokojným demonstrantům vedeným buddhistickými mnichy.
Desítky osob zahynuly, stovky byly zraněny a tisíce zatčeny. V současnosti je v Barmě více než 2100 politických
vězňů, včetně nositelky Nobelovy ceny míru a vůdkyně opozice Aun Schan Su Ťij, kterou režim drží v domácím
vězení již více než třináct let. Barmská společnost je pod dohledem tajné policie a za opoziční činnost či jen kritiku
vlády hrozí několikaleté až doživotní tresty odnětí svobody.
Barmská vláda je pravidelně kritizována na mezinárodní scéně za potlačování lidských práv. Valné shromáždění
OSN schválilo od roku 1991 celkem sedmnáct rezolucí, upozorňujících na různé problémy od potlačování
lidských práv přes existenci politických vězňů až po neochotu vlády zahájit v Barmě demokratizaci. Od roku 1990
do března 2008 navštívili různí vyslanci a vysocí diplomaté OSN Barmu celkem sedmatřicetkrát, aby pomohli
zprostředkovat dialog mezi opozicí a vládou. Situací v zemi se zabývá i vrcholný orgán OSN, Rada bezpečnosti,
neboť občanská válka, nestabilní situace, vysoký počet uprchlíků, nekontrolované šíření viru HIV, tuberkulózy
a malárie i vysoká produkce drog ohrožují také bezpečnost okolních států regionu. Přestože k tomu byla
mnohokrát vyzývána, neschválila Rada bezpečnosti závaznou rezoluci vůči Barmě, protože ji vetovaly Rusko
a Čína, které situaci v Barmě považují za vnitřní problém země. Vlády USA a Evropské unie vyhlásily proti
barmskému režimu částečné ekonomické sankce a zákaz prodeje zbraní. Sdružení zemí jihovýchodní Asie
(ASEAN), jehož je Barma členem, je však k situaci méně kritické. Na celkový mezinárodní nátlak však barmská
vojenská vláda nereaguje vůbec anebo činí pouze malé ústupky.3
Dokument Barmský VJ zobrazuje práci redaktorů exilové televizní stanice Democratic Voice of Burma, kteří v ulicích
skrytými kamerami či z utajených stanovišť zachycují skutečnou míru represí v dnešní Barmě. V roce 2007 byly jejich
záznamy jediným materiálem z demonstrací Barmánců a barmských mnichů proti režimu. Záběry shromáždění,
průvodů i surových policejních zákroků proti demonstrantům se dostaly do předních světových médií.
129 Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Lidskoprávní část
2
Vyjádření ke stavu lidských práv
v Uzbecké republice. Český
helsinský výbor. [on-line] [cit.
2010-07-19]. Dostupné z:
http://www.helcom.cz/view.php?
cisloclanku=2007082801.
3
Barmské projekty. Člověk v tísni
[on-line] [cit. 2010-06-10].
Dostupné z:
http://www.clovekvtisni.cz
/index2.php?id=337
Otázkové okruhy:
• Jaký je váš názor na ekonomické sankce jako formu nátlaku na nedemokratické režimy?
• Má OSN kromě kritických zpráv a rezolucí nějaké další mechanismy, jakými může efektivně odsoudit
barmskou vládu?
• Barma nikdy neratifikovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a řadu dalších
podstatných mezinárodních úmluv o lidských právech. Jaký to má vliv na platnost svobody projevu
a shromažďování v Barmě? Jsou lidská práva univerzální?
K diskusi:
1) Ve věci Handyside proti Spojenému království u Evropského soudu pro lidská práva byl stěžovatel
majitelem nakladatelství, které vydalo publikaci zaměřenou na sexuální výchovu žáků základních škol.
Kniha byla zabavena britskými orgány z důvodů obavy z ohrožení morálky mládeže. Stěžovatel namítal
porušení čl. 14 (zákaz diskriminace) ve spojení s čl. 9 (svoboda myšlení), čl. 10 (svoboda slova)
a čl. 1 Dodatkového protokolu (právo vlastnit majetek) z důvodu svých politických názorů. Soud však
stížnost zamítl. V odůvodnění uvedl, že neexistuje celoevropský univerzálně aplikovatelný koncept
morálky, a dovodil, že není jiného východiska než v otázkách hodnocení obdobných morálních standardů
ponechat členským státům dostatečně široký prostor pro jejich vlastní uvážení.
Ačkoli rozhodnutí bylo většinovým stanoviskem senátu, byla k textu připojena odlišná stanoviska dvou
soudců. V jednom z nich soudce Mosler tvrdil, že k porušení práv stěžovatele podle jeho názoru došlo,
neboť postup státu vůči němu byl nepřiměřený a nespravedlivý – ve stejnou dobu byla občanům Británie,
i mladistvým, na trhu k dispozici mnohem obscénnější média a materiály, jejichž distribuci nikdo nebránil.
Připustil, že opatření britských orgánů sledovala legitimní cíl a nebyla v rozporu s domácími zákony, ale
zároveň namítl, že zásah – stažení knihy z distribuce – byl neefektivní (zahrnul jen malou část nákladu,
zatímco jeho větší část byla již distribuována) a nadto není jisté, zda byl nejen nutným, ale také jediným
možným řešením.
Rozhodnutí ve věci Handyside dobře ilustruje, jak se postupem doby mění společenské klima a postoje
k otázkám týkajícím se morálky, resp. tabuizace některých konkrétních témat: rozhodnutí bylo vydáno
v roce 1976, kdy publikace o sexuální výchově žáků byly spíše výjimkou a nebylo těžké jejich obsah
a autory skandalizovat. Pročteme-li nicméně některé pasáže z knihy, které jsou citovány v rozsudku,
dospějeme k názoru, že jde o poměrně cudný text, který by v dnešní době, resp. v konkurenci současných
publikací podobného zaměření, prošel školami i knihkupectvími bez povšimnutí. Stát by dnes jen stěží
stahoval obdobnou knihu z oběhu pro škodlivý vliv na mládež. A pokud by přece jen takový zákrok
podnikl, ESLP by se dnes daleko spíše postavil na stranu stěžovatele.
§ Znáte nějaké další případy, v nichž se dostaly do konfliktu svoboda slova a některý konkrétní zájem
společnosti (zdraví, bezpečnost, výchova dětí a mládeže)?
§ Existuje u nás nějaký orgán, který kontroluje obsah publikovaných knih z hlediska jejich výchovné
(ne)závadnosti pro děti a mladistvé? Nebo se řeší až konkrétní případ, pokud se někdo obrátí na soud?
§ Co znamená „legitimní cíl“ a jakým způsobem lze při hodnocení praxe státních orgánů určit, co je při
zásazích do základních práv a svobod legitimní a co ne? Existují nějaká obecně použitelná kritéria?
130Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Lidskoprávní část
§ Možnost odlišného stanoviska soudce neexistuje u všech soudů. Dohledejte, je-li zakotvena 1) u dalších
mezinárodních soudu; 2) v ČR, např. u našeho Ústavního nebo Nejvyššího správního soudu.
2) Nejvyšší správní soud (NSS) rozpustil v únoru 2010 Dělnickou stranu. Celé řízení i výsledný verdikt
provázely diskuse stoupenců a odpůrců strany. Několik dní po zveřejnění rozhodnutí NSS založili původní
představitelé Dělnické strany nový politický subjekt a pod názvem Dělnická strana sociální spravedlnosti se
účastnili červnových voleb. Tutéž reakci – přejmenování a přetvoření v nový subjekt ve shodném obsazení –
očekávají politici a experti v případě, že by v budoucnu došlo k rozpuštění KSČM. Řada účastníků iniciativy
„Zrušme komunisty“ namítá, že jim mj. vadí slovo „komunistická“ v názvu strany – takový název je podle
nich protiústavní. Proti současnému názvu KSČM několik let brojil nedávno zesnulý herec a režisér
Ladislav Smoljak, který prohlásil: „Zajímalo by mě, co by mi odpověděl Vojtěch Filip, kdybych se ho zeptal,
jestli je cílem KSČM nastolit u nás komunismus. Pokud by řekl, že ne, pak není důvod, aby se strana nazývala
komunistickou. A pokud ano, pak musí být zrušena, protože je protiústavní.“ Co o tomto výroku soudíte? Jaké
následky by podle vás mělo případné vypuštění adjektiva „komunistická“ z názvu KSČM?
Další informace:
Uzbekistan Rewrites the Story of the Andijan Massacre, září 2005, vydané Human Rights Watch:
http://www.hrw.org/reports/2005/uzbekistan0905
Rozcestník odkazů k situaci v Bělorusku: http://www.svobodnebelorusko.cz/odkazy
Democratic Voice of Burma: http://www.dvb.no
Stránky stálé delegace Barmy při OSN: http://www.un.int/wcm/content/site/myanmar
131 Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Lidskoprávní část
132Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Lidskoprávní část
133 Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Filmy
V roce 1988 byl Joshua jako malý chlapec svědkem brutálního zásahu barmské vojenské junty proti
demonstrantům, během něhož byly zabity více než tři tisíce lidí. Od té doby se rozhodl bojovat za demokracii.
„Vyzbrojen“ malou kamerou a mobilním telefonem se společně s třemi desítkami dalších odvážných mladých
Barmánců ze skupiny Democratic Voice of Burma rozhodl podrobně zachytit protivládní demonstrace v září roku
2007 a jejich následné surové potlačení. Záběry dramatických událostí z kamer těchto reportérů se objevily ve
zpravodajství všech významných světových médií a byly po určitou dobu jedinou možností, jak se svět mohl
dozvědět o skutečné situaci v Barmě. Strhujícím způsobem sestavený dokument nabízí podrobný a navýsost
autentický záznam tehdejších událostí, kdy Barmánci po devatenácti letech překonali svůj hluboce zakořeněný
strach z vládních represí a vyšli za mohutné podpory buddhistických mnichů do ulic Rangúnu. Skrze detailní
záznam práce Joshuy a jeho kolegů, kteří svou činností riskovali život, film ukazuje nepopiratelný význam
nezávislých médií v boji proti totalitní moci. Barmský VJ získal řadu ocenění na mezinárodních festivalech, mimo
jiné hlavní cenu na dokumentárních festivalech CPH: DOX v Kodani a IDFA v Amsterdamu.
Anders Ostergaard
Norsko, Švédsko,
Dánsko, Velká Británie
2008 / 55 min.
Barmský VJ / Burma VJ – Reporting from a Closed
Country
Charta 77 byla dílem skupinky lidí nejrůznějších vyznání i povah v moři beznaděje „reálněsocialistického“
Československa. Dokument se snaží zachytit tragikomické okolnosti jejího vzniku a prvních deseti let existence.
Vychází z dobových archivních dokumentů, amatérských filmových archivů chartistů a z výpovědí signatářů
a sympatizantů po téměř dvaceti letech. Zachycuje klíčové okamžiky v životě jedné z nejstarších iniciativ na
obranu lidských práv. Film usiluje o historickou pravdivost bez jakékoliv heroizace. Vznikl k 20. výročí Charty 77.
Angelika Hanauerová
Česká republika
1997 / 120 min.
Charta 77
Roku 1990 vyhlásilo Bělorusko svrchovanost a rok nato, po rozpadu SSSR, i svou plnou samostatnost. Na
počátku tohoto období vzniklo v Minsku národní elitní lyceum. Rok 1995, kdy k moci nastupuje Alexandr
Lukašenko, znamenal konec svobody a demokracie v Bělorusku a také začátek těžkých časů lycea. V roce 2003
byla tato oáza svobody a pěstování běloruského jazyka zakázána. Studenti ani pedagogové se ale nevzdávali a ve
výuce i v šíření svobodomyslných názorů pokračovali v ilegalitě. Navíc se začínali stále silněji bouřit. Dokument je
neobyčejně dynamickým popisem tíživé situace v současném Bělorusku skrze pohled na nejmladší generaci
studentů školy. Ti vstupují do předvolební prezidentské kampaně v roce 2006 s nadějí, že nové volby jistě
pomohou zlepšit jak politickou, tak sociální úroveň. Režisér Mirosław Dembiński kombinuje rozhovory s mladými
lidmi se sugestivními záběry z průběhu volební kampaně a materiál navíc protkává protestsongy. Film je nejen
strhující výpovědí o situaci v totalitním státě, ale i důkazem toho, že mladí lidé mají sílu ovlivnit své životní
podmínky a protestovat proti ubíjející totalitě.
Miroslaw Dembinski
Polsko
2006 / 51 min.
Lekce běloruštiny / A Lesson of Belorussian
Filmy
134Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Filmy
135 Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Filmy
Velké kultury vždy vznikaly na zádech otroků. Některé politické strategie se bohužel nemění, stejně jako nemizí
vůle k odporu. Ka Hsaw, uprchlík z Barmy, žijící v ilegalitě v sousedním Thajsku, podniká cesty zpět do barmské
džungle, aby vyhledal původní osadníky z kmene Karen. Jejich příběhy natočené na kameru mu mají posloužit
k obžalobě nadnárodních ropovodních společností Unocal a Total. Tyto dva ekonomické kolosy přispívají ročně
barmské vládě patnácti miliony dolarů. Jejich jména a loga jsou napsána nad dveřmi každé nemocnice nebo školy,
ale už na první pohled je jasné, že peníze putují jinam. Vládnoucí vojenská junta kupříkladu neustále posiluje
výzbroj svých milicí. Když se vydáme společně s Ka Hsawem do zelených hor, vidíme i druhou tvář „humánního“
gesta bohatých akcionářů. Na místě původních osad domorodců, kteří si od zdejší nádherné, téměř nedotčené
přírody brali jen to nejnutnější ke svému přežití, stojí teď přistávací plochy pro helikoptéry a těžební technika.
Vojáci vypálili domy a tamní obyvatele odvedli do pracovních táborů, aby z nich učinili novodobé otroky. Odvaha
obžalovat před soudem jedny z největších celosvětových společností, jak to učinil Ka Hsaw, inspirovala v boji
o dodržování základních lidských práv i další země, jako jsou Indonésie nebo Nigérie.
Milena Kaneva
Itálie, Bulharsko
2005 / 77 min.
Totální popření / Total Denial
136Demokratický a autoritářský stát: Svoboda slova, shromažďování a pohybu – Filmy
Mgr. Ondřej Klípa
Historická část
Rovnost a diskriminace
Rovnost a diskriminace: Geneze multikulturalismu – Historická část137
Geneze multikulturalismu
Vědecké překonávání rasismu
Druhá světová válka zcela zpochybnila dlouhou dějinnou etapu rozlišování lidských skupin na biologickém
základě. Nejvýraznějším takovým konceptem byla teorie o nerovnosti lidských ras, kterou v polovině 19. století
rozpracoval francouzský šlechtic Arthur de Gobineau. Rozlišování vlastní skupiny lidí a skupin ostatních, kteří
jsou v nějakém smyslu „méně lidmi“, je však velmi častá v kultuře většiny předmoderních společností. Nástup
průmyslové revoluce a osvícenství tento kulturní jev nevyvrátil, nýbrž posunul na akademickou úroveň. Lidské
skupiny se tak umisťovaly ve shodě s tehdy módním evolucionismem na pomyslnou vývojovou stupnici, v jejímž
čele stála „pochopitelně“ bílá (kavkazská) rasa. Příspěvkem rasistů pak bylo přesvědčení, že každá rasa má své
specifické schopnosti (a omezení), takže nižší nikdy nemohou dosáhnout úrovně ras vyšších. Nacismus pak čerpal
mimo jiné z této klasické teorie rasismu, zvláště ze specifických teorií zaměřených proti Židům (antisemitismus).
Průmyslové vraždění jako výsledek uplatňování těchto teorií v praxi vedlo k nutnosti systematického vědeckého
zhodnocení rasismu. Vymezil se vůči němu jak přírodní, tak humanitní směr. V roce 1952 publikoval na výzvu
UNESCO francouzský sociální antropolog Claude Lévi-Strauss esej Rasa a dějiny, ve které poukázal na zásadní
neduh rasismu: směšování (domnělých) biologických charakteristik lidí s jejich sociálními a psychologickými
vlastnostmi; tedy směšování fyzického vzhledu s kulturou. Kultura přitom není biologicky „naprogramována“,
ale je naučená. Odmítnutí rasismu však neznamená popření kulturních rozdílů mezi skupinami. Ty pochopitelně
existují, ale jsou dány opět nikoli biologickými determinantami, nýbrž přírodním prostředím a historicko
-sociálními okolnostmi jako populační tlak, možnost kontaktu s jinými kulturami atd. Podle principu kulturního
relativismu je pak hodnoticí znaménko (lepší, vyšší) závislé na pohledu hodnotitele. Nedochází-li k prudké
kulturní změně, má každá kultura takový systém hodnot, který zhruba odpovídá potřebám jejích členů. Pokud je
např. v západním systému hodnot považováno za nejvyšší dobro prodlužování délky života a zvyšování spotřeby
na osobu, pak jsou západní společnosti logicky považovány většinovou společností za nejdokonalejší na světě.
Jinak by však byly hodnoceny lidmi, jejichž kultura akcentuje spíš dobro kolektivu (bez ohledu na jednotlivce) či
metafyzické poznání (bez ohledu na fyzické pohodlí).
Z hlediska biologického je mylný jak rasismus, tak koncept rasy jako takové. Fyziologické rysy, které si Evropané
stanovili jako významné (typ a barva vlasů, kůže, nosu, očí…), jsou z hlediska celé genetické informace okrajové
a zároveň opět závislé na kulturně podmíněných vjemech. Již hrabě Gobineau vnímaly tři rasy podle notně
stylizovaných odstínů kůže (černá, bílá či žlutá barva nemají téměř nic společného s pigmentací většiny Evropanů,
Afričanů či Asiatů). Přitom v Brazílii rozlišují podle odstínů kůže ras mnohem více. Podobně některé národy „žluté“
rasy se mezi sebou striktně „rasově“ rozlišují. Chápání ras se také proměňuje v čase, což je další důkaz jejích
kulturních podmínění. Někteří teoretici rasismu proto za rasu považovali semitskou (míněni převážně pouze Židé),
přestože jejich fyziologické odlišnosti po dvou tisíciletích života v Evropě jsou často neznatelné i pro Evropana,
natož pak např. pro Asiata. V USA byli například za „nebílou“ skupinu považováni ještě v 19. století i Irové.
Další výtkou je, že vybrané rasové charakteristiky se nevyskytují v jednotných kombinacích. Například někteří
Súdánci a Skandinávci mají dost často stejný tvar těla. Proč zde hraje najednou větší roli pigment kůže před geneticky
mnohem významnější specifickou stavbou těla? A proč je tomu jindy naopak? Tmavovlasý a tmavooký, dohněda
opálený Španěl je přece automaticky považován za příslušníka bílé rasy. Z těchto důvodů a také proto, že jednotlivé
znaky nemají přesně stanovenou podobu, nelze určit hranice, kde jedna rasa končí a jiná začíná. Jsou tedy opět dány
našimi historicky podmíněnými stereotypy. Mnohé prvky (např. barva kůže, ale třeba i tvar lebky, vzrůst atd.) jsou
navíc způsobeny vlivem prostředí během života jednotlivce, nikoliv geneticky. Důkazem je nejen opálená bílá rasa, ale
i „barevnost“ původních Jihoaustrálců, která je dána do velké míry prostým slunečním opálením, nebo příklady
výrazně rozdílných jednovaječných dvojčat vychovávaných v kulturně vzdálených prostředích.
Levi-Strauss, Claude: Rasa
a dějiny. Brno: Atlantis, 1999.
American Association of
Physical Anthropologist
Statement on Biological
Aspects of Race, In: American
Journal of Physical
Anthropology, 101, 1996, s.
569–570.
Montagu, A. (ed.): Race and
IQ. New York: Oxford
University Press, 1975.
Rovnost a diskriminace: Geneze multikulturalismu – Historická část 138
Zásadní výtkou proti rasismu je však neprokázaná spojitost mezi rasově vnímanou skupinou a inteligencí či jinými
psychickými schopnostmi jednotlivce. Antropologické výzkumy již desítky let ukazují, že klasické testy inteligence
jsou výrazně kulturně podmíněné. Jejich metody a akcenty zdůrazňují něco, co se může míjet s akcenty zkoumané
populace. Často přitom stačí, aby domněle neinteligentní populace měla rovný přístup do majoritního
vzdělávacího systému. Výsledy inteligenčních testů např. severoamerického indiánského kmene Osaga se výrazně
zlepšily poté, co Osagové nalezli na území své rezervace ropu a výtěžek z ní investovali z velké části do vzdělání.
Odstranění segregace v USA
Rasismus byl sice překonán na úrovni vědeckého myšlení, ovšem rasové předsudky jsou ve společnosti stále velmi
silné. V USA (zvláště v jižních státech) panovala do 50. let politika otevřené rasové segregace. Američané jsou sice
jako přistěhovalecký národ tvořeni samými etnickými menšinami v tom smyslu, že žádná skupina netvoří více než
polovinu populace. Ty však byly do národního konceptu integrovány, přestože si některé zachovávají či
zachovávaly určitá specifika (etnické skupiny Irů, Židů, Italů, Číňanů atd.). Otevřeně segregační politika byla
uplatňována zejména vůči černošskému obyvatelstvu, které se od ostatních obyvatel lišilo mimo jiné i historií
příchodu (otrocká práce). Smíšený přístup dodnes platí vůči indiánům, kteří jsou sice většinovou společností stále
vylučováni a patří k nejnižší společenské třídě, ovšem jako původní obyvatelé zároveň těží z řady státem
zaručených privilegií jako vlastnictví rezervací, lov chráněné zvěře či provozování hazardních her ve státech, kde je
to jinak zapovězeno. Přestože dnes tvoří největší menšinovou skupinou v USA tzv. Hispánci, v době uplatňování
státní segregace byli z rasově odlišných obyvatel zdaleka nejpočetnější a nejvýraznější černoši. Po americké
občanské válce byla přijata série ustanovení zaručující občanská a politická práva černochům, zvláště čtrnáctý
dodatek k americké ústavě (1868), který rozšířil množinu občanů na všechny osoby narozené či naturalizované
v USA. Nebyl však vnímán jako povel ke zrušení rozdílů například v přístupu k veřejným službám: Rovnoprávnost
ano, ale budeme ji využívat každý odděleně (doktrína separate, but equal). Přelomovým momentem se staly až
soudní verdikt v roce 1954 (kauza Brown v. Board of Education), který označil odmítnutí přístupu černošských dětí
do „bílé“ školy za odporující ústavně zaručené rovnosti, a o deset let později schválený zákon o občanských
právech. Hnacím motorem těchto změn bylo mohutné hnutí za lidská práva černých Američanů, jehož vůdčí
postavou se stal Martin Luther King. Pro odstranění hluboko zakořeněné neoficiální segregace americká vláda
zavedla určitá vyrovnávací opatření.
139 Rovnost a diskriminace: Geneze multikulturalismu – Historická část
Petrův, Helena: Vývoj
koncepce rovnosti v USA. In:
Petráš, R.; Petrův, H.; Scheu,
H. Ch. (eds.) Menšiny a právo
v České republice. Auditorium,
Praha 2009.
Kühn, Zdeněk: Diskriminace
v teoretickém a srovnávacím
kontextu, in: Rovnost
a diskriminace, Praha 2007.
Vznik nových menšin v Evropě
Díky prudkému poválečnému ekonomickému růstu a demografickým změnám se v západní Evropě projevil silný
nedostatek pracovních sil. Nejdříve byl řešen přílivem pracovníků především z relativně blízkých jihoevropských
zemí (Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko, později Jugoslávie). Zejména od 60. let však některé země zvaly také
pracovní síly ze severní Afriky a z Turecka. Velká Británie přitom čerpala hlavně z Irska a ze svých (bývalých)
kolonií. Období nenasytného pracovního trhu západoevropských ekonomik však skončilo z velké části díky
ekonomickému šoku z ropné krize v roce 1973. Kvůli strachu z redukce pracovních příležitostí v hostující zemi
a lepším životním podmínkám než v zemích mateřských se navzdory očekávání evropských vlád mnozí původně
„hostující“ pracovníci v Evropě usadili. Imigrace navíc pokračovala dál, převážně díky právu slučování rodin (část
z mateřské země mohla přicestovat k části usazené na Západě) a díky udělování azylu.
V jednotlivých západoevropských zemích se postupně objevily hlasy volající po uchování etno-kulturní
homogenity jednotlivých západoevropských států a jejích sociálních výdobytků. Hrozbou pro obojí měli být právě
imigranti. Již v dobách úbytku pracovních příležitostí (70. a 80. léta) byli obviňováni, že zabírají zbývající místa
domácímu obyvatelstvu, což se v později stalo zásadním politickým tématem řady zemí. Většina přistěhovalců
však vykonávala zaměstnání (často nebezpečná, namáhavá, nízce hodnocená a neprestižní), která místní občané
již nechtěli dělat, i když k tomu měli příležitost. Další problém byl shledáván v azylantech, kteří svým statusem
získávali hned téměř stejná práva (krom volebních) jako občané přijímající země, tedy i možnost využívat různé
typy sociálních podpor. Azylanti přitom často nebyli motivováni ani k práci, ani k hlubší integraci do místní
společnosti.
Vedle socio-ekonomického ohrožení se zejména od 90. let zdůrazňovalo také ohrožení kulturní, především ze
strany islámu. Výrazná většina imigrantů od 60. let pocházela právě z muslimských zemí, často z prostředí
konzervativního výkladu islámu, a přinášeli z evropského pohledu nepřípustné zvyky svých kultur, někdy bez
přímé opory v muslimské věrouce (ženská obřízka, nucená manželství apod.). V průběhu celého 20. století, ale
zvláště v jeho druhé polovině, se mnozí muslimové také výrazně politicky radikalizovali. Hlavní příčinou byla
reakce na kolonialismus muslimských oblastí evropskými mocnostmi, který prohluboval zaostalost tamních
muslimů za Západem a poškozoval je materiálně i morálně (zformování kolaborantské zkorumpované vládnoucí
třídy). Umění i věda koloniálních mocností přitom zejména v 19. století systematicky vytvářela romantizující obraz
muslimských (zvláště arabských) společností v protikladu k evropským hodnotám (tzv. orientalismus). Tyto jevy
se pochopitelně dále projevovaly i po osamostatnění kolonizovaných zemí. Protizápadní postoj některých muslimů
se posílil také stále rostoucím odporem vůči Izraeli, který byl a je často vnímán bez historického kontextu jen jako
další forma násilné evropské kolonizace.
Zvlášť ostrý střet se projevil s druhou generací imigrantů, kteří se již narodili na evropském území, ovládli místní
jazyky a přejali mnoho z majoritní populace. Zároveň již nepotřebovali úsilí svých rodičů uchytit se v cizí zemi
a tolik necítili vděk vůči ní. Vzhledem k popisovaným přetrvávajícím odlišnostem a xenofobním předsudkům však
tyto děti imigrantů často nebyly domácí společností plně přijaty. Výsledná frustrace u mnohých vyvolala příklon
k politicky radikálním výkladům islámu; u majoritní populace zas vznik a popularitu nacionalistických
a xenofobních politických stran.
140Rovnost a diskriminace: Geneze multikulturalismu – Historická část
Bade, Klaus J.: Evropa
v pohybu. Evropské migrace
dvou staletí. Praha:
Nakladatelství LN, 2004.
Barša, Pavel: Západ
a islamismus. Střet civilizací,
nebo dialog kultur? Brno:
CDK, 2001.
Modely evropských menšinových politik
Na rozdíl od USA se na „ochranu majority“ vedle kontroly migrace neužívala v Evropě jako hlavní politika
segregace vlastních občanů (až na malé skupiny Romů a jiných kočovníků), ale právě imigrační a naturalizační
restrikce(udělování občanství). Jednotlivé evropské státy přitom zaujaly rozdílné politiky s ohledem na historické
tradice (např. různé chápání národa, koloniální vazby) a s tím související pocit ohrožení imigranty. Velmi zhruba
se zformovaly tři přístupy, jejichž nejvýraznějšími představiteli je Německo, Francie a Velká Británie. Zde však
vystupují jako ideálně typické modely, které se ve skutečnosti různě proměňují a vzájemně přibližují, zvláště
v posledních dvou dekádách.
Německý „segregační“ přístup vychází z koncepce exkluzivního národa, vymezeného jazykově, kulturně
a domnělým společným etnickým původem. Jeho existence je nezávislá na státu, ve kterém se právě nachází.
Německý stát proto buď nutil neněmecká, ovšem jen „rasově“ blízká etnika (např. tzv. porúrské Poláky) k úplné
kulturní asimilaci, což opustil po druhé světové válce, nebo naopak jejich odlišnou národní identitu plně uznával.
V případě výrazně kulturně odlišných a navíc značně početných tureckých a jiných novodobých imigrantů však
politika zachování jejich odlišnosti od Němců a zároveň přiznání plných občanských (včetně volebních a sociálně
-ekonomických) práv nebyla udržitelná. Až do 90. let proto německé zákony prakticky neumožňovaly udělit
občanství těmto imigrantům, a to i když se již narodili na německém území (princip práva „krve“, ius sanguinis).
Francouzský stát zas naopak všechny své občany považuje za členy francouzského politického národa. Žádné
etnické či národnostní menšiny v něm oficiálně neuznává a nepodporuje. Jelikož je francouzská naturalizace
založena spíše na přijetí politických idejí, nikoliv na (domnělém) společném původu, Francie se až do počátku
90. let nesnažila dlouhodobě udržovat kulturně odlišné imigranty a jejich děti bez francouzského občanství. Ony
více či méně oficiální státoprávní ideje jsou sice zdánlivě všeobecně přijatelné (např. volnost, rovnost, bratrství),
ovšem ve skutečnosti často vycházejí ze specifického vývoje francouzských dějin a výrazně zasahují do kulturních
hodnot imigrantů (např. sekularizace, dominance francouzštiny a francouzského systému školství). Imigranti jsou
tak v podstatě nuceni k asimilaci. Problém pak nastává, panují-li u původních Francouzů i přes humanistická
hesla rasové předsudky a xenofobie. Formálně zcela rovnoprávný a do značné míry „pofrancouzštělý“ černoch se
pak přesto nemusí dostat k odpovídající práci či kvalitnímu bydlení.
Ve Velké Británii je podobně jako ve Francii (a na rozdíl od Německa) za Brita považován držitel britského pasu,
nehledě na jeho původ a kulturu. Díky své bohaté koloniální historii a také sdružování čtyř státních etnik (dnes
v podstatě autonomních „národů“) na svých ostrovech Britové nemají problém s chápáním svého národa jako
střešní identity pro různé skupiny s odlišnou kulturou. Přestože Británie praktikovala dosti přísnou imigrační
politiku pro „barevné“ imigranty (ovšem s výjimkou obyvatel kolonií do začátku 60. let, zejména Karibiku,
východní Afriky a indického subkontinentu), nebála se ohrožení svého národa přijímáním kulturně odlišných
osob, kterým se již na ostrovy podařilo dostat. Na rozdíl od Francie je však nenutila k asimilaci. V udělování
občanství sice nebyla tak liberální jako Francie, ale na rozdíl od Německa udělovala občanství dětem imigrantů
(princip práva „půdy“, ius soli). Jak u „ostrovanů“, tak u imigrantů se proto v různé intenzitě ustálila v podstatě
dvojí identita (Brit-Velšan, Brit-Pakistánec atd.), což je považováno za znak (nikoliv však nutný)
tzv. multikulturního národa.
V komunistické východní Evropě se mezitím ukotvil Sověty podporovaný model uznání národnostních menšin, avšak
jen některých (u nás např. bez Židů, Rusínů, Romů a dlouho i bez Němců) a jen převážně v kulturní sféře (např.
folklór, výuka v mateřském jazyce apod.). Poválečná migrace srovnatelná se západní Evropu se zde kromě nucených
přesunů a výměn obyvatel na etnickém základě nekonala. O dočasné pracovní migraci např. Poláků či Vietnamců do
ČSSR se prakticky nemluvilo a o integraci usazených dělníků (např. díky smíšeným sňatkům) stát neusiloval.
141 Rovnost a diskriminace: Geneze multikulturalismu – Historická část
Baršová, Andrea; Barša, Pavel:
Přistěhovalectví a liberální stát:
Imigrační a integrační politiky
v USA, západní Evropě
a Česku. Brno: Masarykova
univerzita, 2005.
Multikulturalismus
Snahu o pochopení a co nejširší přijetí kultury imigrantů a zároveň jejich plné zapojení do společnosti z uváděných
modelů projevila nejvíce Velká Británie. Mimo ni ji však rozvinulo především Švédsko a Nizozemsko, které mělo navíc
podobnou zkušenost soužití více etnik v rozsáhlém koloniálním impériu. Politiky těchto zemí bývají označovány za
multikulturní. Tento výraz je zde však jen obecným rámcem pro různé vývojové etapy a velké regionální rozdíly.
Do značné míry lze politiku multikulturní integrace logicky nalézt také v přistěhovaleckých zemích (USA, Kanada,
Austrálie apod.), kde je nutno integrovat lidi z různých kultur. Oslabuje se zde mírou tlaku na ztotožnění nově
příchozích s vybranou majoritní kulturou (v USA vymezena jako White-Anglo-Saxon-Protestant, zkráceně WASP)
či s nějakým novým kulturním konceptem (např. svého času v USA tzv. melting pot).
Konkrétní podoby multikulturní integrace lze rozčlenit do několika typů, které se v některých státech vyskytovaly
částečně i v chronologickém pořadí. Nejvýraznějšími z nich jsou pluralistický (komunitaristický, silný) a liberální
(individualistický, slabý) multikulturalismus. Ani jeden se však nevyskytuje v čisté podobě a zároveň různé jejich
prvky byly a jsou v různé intenzitě využívány jinak zcela odlišnými zeměmi.
Pluralistický umožňuje menšinám užívat co nejvíc z jejich kultury ve veřejné sféře (ekonomika, právo, školství
apod.) čili tzv. kulturní autonomii. Pokud jsou menšiny zřetelně teritoriálně ohraničeny, jde pak často i o politickou
autonomii hraničící s federací, např. frankofonní Quebec či inuitský Nunavut v Kanadě. Kulturní autonomie může
znamenat možnost užívání svého jazyka v úředním styku nebo i oficiální zakotvení kulturních tradic v kodexech
rodinného práva, což dodnes platí např. při sňatcích a rozvodech v komunitách Židů či muslimů v Británii. Některé
komunitaristické vize však znamenaly úplné rozdělení společnosti podle etnické či náboženské příslušnosti.
Liberální multikulturalismus obecně řečeno požaduje zachování různě definované veřejné sféry (societární kultury),
které se musí každý jednotlivec podřídit. Kulturní rozmanitost se tak praktikuje spíše v soukromí. Stát však do
kultury menšin zasahuje zcela minimálně (např. jen pokud samy omezují své členy z pohledu majoritní kultury)
a hodnotí ji vcelku pozitivně. Uznává totiž, že ani kultura většiny obyvatel není nijak univerzálně hodnotná a etnicky
neutrální, tedy by se neměla nikomu vnucovat, pokud to není nezbytné.
Od počátku provázela multikulturalistickou politiku silná kritika zprava i zleva, která ještě zintenzivněla po
teroristických útocích v USA a v Evropě. Oba kritické proudy se soustředí na uznání kulturních odlišností.
Konzervativně laděný poukazuje na uznávání odlišností destruktivních a eticky neslučitelných se západními
hodnotami. Podporování odlišných menšin pak podle něj povede k jejich vzrůstajícím politickým požadavkům,
které ve výsledku způsobí rozpad základní stavební jednotky současného světa, zvláště pro funkční demokratický
systém – národního státu. Liberálně-levicoví kritici zas upozorňují na opačný problém. Podle nich totiž mnoho osob
zvenčí označených za menšiny žádnou společnou identitu a skupinovou loajalitu necítí. Jejich kulturní odlišnosti
zvláště ve smyslu hodnot od zbytku společnosti jsou prý zcela zanedbatelné. Obojí je přitom zneužíváno jak
vládnoucími politiky, tak samozvanými „reprezentanty“ menšin. Ti první označí nižší sociální postavení menšiny
prostě za důsledek jejich kulturních odlišností, místo aby bojovali např. s rasovou diskriminací. Ti druzí pak
opakovaně na podporu (či odstranění) domnělých kulturních odlišností „svých skupin“ inkasují státní dotace.
Pod vlivem levicově-liberální polemiky vykrystalizoval tzv. kritický multikulturalismus, který odmítá právě onu
neměnnost a předurčenost skupinových identit a kultur. Místo kulturních odlišností se zaměřuje spíše na mocenskou
diskriminaci. Čerpá také z moderních poznatků o identitě jako o proměnlivém, mnohotvarém a vnitřně dosti
rozporuplném jevu. Z těchto důvodů se snaží odbourat především národní či etnické mantinely integrace, takže
poukazuje jak na individualitu každého člověka, tak na globální měřítko dělicích linií mezi mocí a bezmocí,
bohatstvím a chudobou atd. Hlavním nástrojem tohoto multikulturalistického proudu je vzdělávání, které se má
zaměřit na odstranění patologických myšlenkových i jazykových šablon (např. menšiny = problém, nutnost péče,
podpory). Vzdělávání je navíc obvykle nejméně kritizovanou podporou menšin, protože nezvýhodňuje nikoho
materiálně a zahrnuje celou společnost.
142Rovnost a diskriminace: Geneze multikulturalismu – Historická část
Tzv. transkulturní výchova vzešlá z kritického multikulturalismu se čím dál více v evropských zemích (zejména
v Německu) prosazuje. Snaží se o interaktivní práci učitele s jednotlivými žáky. Hledá přitom jednoticí prvky
žákovského kolektivu různého etnického původu a zároveň odhaluje jedinečnost (nikoliv automatickou
skupinovou příslušnost) každého z nich.
Otázkou však zůstává, na kolik akcentovat – byť pozitivní – přítomnost hlavních menšinových etnik na daném
území. Jedná-li se totiž o společensky znevažované a navíc vizuálně odlišitelné menšiny, její členové se s nimi
budou muset dříve či později stejně ztotožnit, avšak v negativním smyslu (např. díky posměšku spolužáků).
Ve shodě s kritickým multikulturalismem ukazují zkušenosti některých států, že integraci menšin výrazně
napomáhá odstranění „etnických“ pojmů, které umocňují dělicí linie ve společnosti. V zemích, kde jsou menšiny
definovány spíše jazykově, nikoliv etnicky (např. švédskojazyční ve Finsku, frankofoni v Kanadě, čtyři jazykové
skupiny ve Švýcarsku atd.), je jednoticí střešní identita národa přijímána snáze.
Ani antidiskriminační opatření, která poslední multikulturní směr také akcentuje, se nevyhnula ostré kritice.
Zvláště v USA, kde byla nejčastěji uplatňována, prošla vývojem od přímého zvýhodňování poškozovaných skupin
(tzv. pozitivní diskriminace) po nepřímé a zřejmě efektivnější postupy (tzv. afirmativní a postafirmativní akce).
Například místo direktivních kvót pro menšiny ve školách či firmách se prosadilo spíše cílené vyhledávání
a oslovování potenciálních studentů či zaměstnanců v menšinových komunitách. V odůvodnění tohoto postupu se
nyní akcentuje spíše celospolečenský zájem, jako nižší výdaje pro budoucí sociální podporu znevýhodněným
osobám a ekonomický efekt plynoucí z myšlenkové výměny kulturně různorodých osob. Úspěšnost začlenění
menšin jak na úrovni kultury a identity, tak ekonomiky však závisí ještě na řadě zdánlivě nesouvisejících faktorů;
zejména nastavení pracovního trhu, systému sociální podpory, flexibilitě právního systému apod.
143 Rovnost a diskriminace: Geneze multikulturalismu – Historická část
Moree, Dana (ed.): Než
začneme s multikulturní
výchovou. Od skupinových
konceptů k osobnostnímu
přístupu. Praha: Člověk v tísni,
o. p. s., 2008.
Katz Pinzlerová, Isabelle:
Americké zkušenosti
s ochranou práv menšin. In:
Ochrana menšin v USA. Tři
příspěvky. Praha: USIS, 1998.
Barša, Pavel: Politická teorie
multikulturalismu. Brno:
CDK, 1999.
Hirt, Tomáš:
Multikulturalismus: uzavřená
kapitola nebo aktuální
společenská vize? In Šubrt, Jiří
(a kol.). Sociologie III. Praha:
Karolinum, 2008.
Taylor, Charles:
Multikulturalismus: Zkoumání
politiky uznání. Praha:
Epocha, 2004.
Otázkové okruhy:
• Proč je mylné spojení fyziologických odlišností a kulturních prvků?
• Proč nelze jednoznačně určit jednotlivé „rasy“?
• Jakým vývojem prošla americká politika vůči černochům?
• Jak se utvořily imigrantské komunity v západní Evropě?
• Proč došlo ke konfliktům mezi západoevropskými společnostmi a muslimskými imigranty?
• Jaké jsou hlavní typy evropských politik vůči imigrantům?
• Čím se vyznačuje pluralistická a liberální politika multikulturní integrace?
• Jak argumentují kritici multikulturalismu?
• Jakou integraci menšin bez zavedení úplné asimilace či segregace nabízí kritický multikulturalismus?
144Rovnost a diskriminace: Geneze multikulturalismu – Historická část
Nové formy rasismu a xenofobie
Úvod: Povodni je třeba se postavit čelem
Další temnou kapitolou naší současnosti je podpora přílivu cizinců do České republiky. Jde především o cizince
ze zemí, které mají zcela odlišné historické a kulturní i náboženské zázemí, které je diametrálně odlišné od
našich dějin, tradic a úrovně. Jedná se o snahu rozředit a smísit zcela odlišné skupiny osob ve snaze potlačit
českou kulturu a tradice. Výrazným prvkem této cizinecké vlny je příval Cikánů ze Slovenska, Rumunska
a dalších zemí východní Evropy. V ČR se vytrvale prosazuje iluze, že Cikáni se stěhují do zahraničí, do
Kanady, Velké Británie, atd. Přirozeně, že pár jich skutečně odešlo. (…) Tyto skupiny se usazují v některých
lokalitách, kde svým způsobem života zcela vytlačují slušné obyvatele a vytvářejí ghetta, ve kterých porušují
zákony i normy základní slušnosti. (…) České obyvatelstvo je ve zdrcující většině velmi tolerantní, slušné
a pokojné. Tyto kladné vlastnosti ovšem v tomto případě jsou spíše na škodu. Protože je nezbytné se povodni
postavit čelem a zastavit ji, nežli bude zcela pozdě. (…) Takto by bylo možno ještě poukázat na celou řadu
nedostatků a hrozeb, které na naši krásnou zemi doléhají, jako např. pokles úrovně vzdělání, kdy kvantita
nahrazuje kvalitu, hrozba děsivé byrokratizace a nesvobody vyplývající z Evropské unie v současné podobě
a hrozby majetkových nároků sudetských Němců po prosazení tzv. Lisabonské smlouvy. Leč na úvod pro
pochopení obav členů Dělnické strany o osud českého národa to dostačuje.
(Nejvyšší správní soud; Vyjádření Dělnické strany k návrhu na rozpuštění politické strany Dělnická strana na
základě § 15 odst. 1 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích)
§ 4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích
Zakazují se strany a hnutí:
a) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu;
b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány;
c) které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními
prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů;
d) jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.
K zamyšlení:
• Jak hodnotíte úryvek z vyjádření Dělnické strany k návrhu na rozpuštění? Jak na vás působí jazyk
a stylistika textu?
• Zamyslete se nad vymezením a rozdíly mezi pojmy: nacionalismus, nacismus, rasismus, rasová
diskriminace, xenofobie, extremismus. Které z těchto termínů jsou zároveň pojmy právními?
• Jaká extrémně pravicová hnutí a strany se po roce 1989 u nás objevily? Jaké předpisy a ustanovení u nás
obsahují ochranu obyvatel před rasovou diskriminací a ochranu menšin?
• Víte, co znamená pojem „kinderskins“? Jakými nejčastějšími způsoby získávají extrémně pravicová hnutí
sympatizanty a rekrutují nové členy?
• Neonacismus je agresivní formou prezentace svých idejí viditelnější než jiné žánry politického
extremismu. Napadá vás nějaké jednání, které by bylo možné interpretovat jako komunistický
extremismus směřující k potlačování práv některých skupin obyvatelstva?
145 Rovnost a diskriminace: Nové formy rasismu a xenofobie – Lidskoprávní část
Rovnost a diskriminace
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
• Jaký je váš názor na fakt, že extrémně levicové strany a hnutí v ČR smějí ve svých názvech používat
adjektivum „komunistický/á“?
Několik věcných poznámek: Neonacismus a právo
Základní ideou všech novodobých podob nacismu je přesvědčení o výjimečnosti bílého etnika a nutnosti
zachování „čistoty rasy“, nenávist vůči národnostním, rasovým a politickým skupinám (Židé, Romové, imigranti,
komunisté, NATO, ad.) a vybízení k boji proti nim pod hesly „bílá revoluce“ nebo „svatá rasová válka“. Hesla
a emblémy hrají v těchto hnutích podstatnou roli, mj. z důvodu identifikace s německou nacistickou stranou
(hákový kříž, hajlování, styl oblečení). Název největšího mezinárodního neonacistického hnutí je Blood and
Honour (krev a čest), podle někdejšího hesla SS. Neonacistické a neofašistické organizace v České republice
zahrnují např. spolky Bohemia Hammer Skinheads, Národně socialistické hnutí Evropy, Vlastenecká liga,
Vlastenecká fronta, Národní odpor (příznivci mezinárodního hnutí Blood and Honour, jehož odnož u nás byla
rozpuštěna), Národní aliance nebo Republikánská mládež.
V Evropě i ve světě panují rozdíly v úrovni legislativy směřující k eliminaci neonacistických a extremistických
projevů a hnutí. Zatímco u nás jsou zákony i přístup policie považovány za poměrně přísné, ve Skandinávii nebo
např. v Srbsku jsou předpisy mírnější, čímž se snižuje i možnost policie účinně zasahovat.
Základní mezinárodní normou, která přímo směřuje proti šíření neonacistických idejí, je Úmluva o odstranění
všech forem rasové diskriminace (1966), v jejímž čl. 4 se smluvní státy zavazují: 1) přijmout pozitivní opatření
k vymýcení jakéhokoli podněcování k rasové diskriminaci nebo činům rasové diskriminace; 2) kriminalizovat
rozšiřování idejí založených na rasové nadřazenosti nebo nenávisti a jakékoli podněcování k rasové diskriminaci;
3) prohlásit za nezákonné organizace a rovněž i organizovanou a jakoukoli jinou propagandistickou činnost
podporující a povzbuzující rasovou diskriminaci a prohlásit účast v takových organizacích nebo na takové činnosti
za trestnou podle zákona. V některých případech je však obtížné zakročit proti neonacistickým hnutím tak, aby
byla zároveň šetřena jejich práva na svobodu slova, projevu a shromažďování, protože řada sdružení se velmi
obratně pohybuje na hraně výkladu příslušných ustanovení domácího práva. V otázkách výkladu hraje roli mj.
autorita judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) – viz např. rozsudek ve věci The United Communist
Party of Turkey and others v. Turkey z 30. 1. 1998 (stížnost č.19392/92), kdy ESLP odsoudil Turecko za porušení
článku 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (svoboda shromažďování), jehož Ústavní soud rozpustil
předmětnou politickou stranu v souladu s vnitrostátním zákonem zakazujícím výraz „komunistický/á“ v názvu
politické strany a zakázal jejím zakladatelům zastávat obdobné funkce v jakékoli jiné politické straně.
V našem právním řádu jsou základní záruky proti rasismu a ochrana menšin obsaženy v Listině základních práv
a svobod. Náš trestní zákon dále vymezuje několik souvisejících trestných činů, a to v hlavě V. (Trestné činy hrubě
narušující občanské soužití) a v hlavě X. (Trestné činy proti lidskosti). Jde o trestné činy podpory a propagace
hnutí směřujících k potlačení práva svobod občanů, hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení,
podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, násilí proti skupině obyvatel
a proti jednotlivci. § 261a kriminalizuje veřejné popírání, zpochybňování nebo ospravedlňování nacistické nebo
komunistické genocidy.
146Rovnost a diskriminace: Nové formy rasismu a xenofobie – Lidskoprávní část
Příklad ze současnosti: Nový nacismus v Evropě
Film Bílý teror zkoumá švédskou organizaci mezinárodního rasistického hnutí Blood and Honour, které
v posledních dvaceti letech zaznamenalo obrovský vzestup nejen ve Švédsku, ale i v mezinárodním kontextu.
Hudebními videy a koncerty oslovuje cílovou skupinu středoškoláků, které se snaží rekrutovat. Šířením
antisemitských a rasistických idejí podněcuje proti minoritám a přistěhovalcům, poskytuje návody na ničení
majetku těchto osob a vyzývá k násilí proti nim. Švédské právo zakazuje šíření a projevy nacistické ideologie
(např. hajlování, nošení symbolů na oděvu, vykřikování hesel), ale nacistům je povolováno – za asistence policie –
pořádat koncerty, pochody a jinak se shromažďovat. Autory rasistických videí nikdo trestně nestíhá. Hudební
a filmové nosiče i další materiály se navíc velmi snadno šíří bezcelním prostorem EU, takže ze Švédska pronikají
do dalších zemí.
V Německu je naopak hnutí Blood and Honor zakázáno, ultrapravicová strana NDP má nicméně zastoupení ve
spolkovém parlamentu. Eric Blücher, který je ve filmu označen za mozek evropského neonacistického hnutí, však
úspěšně publikoval na internetu celou řadu rasistických textů. V Americe byli neonacisté v hledáčku médií
a politiků do 11. září 2001, poté však USA plně obrátily pozornost k vnějšímu nepříteli a boji s terorismem.
Otázkové okruhy:
• Je v USA legální používat, zobrazovat nebo šířit symboly nacismu?
• Proč nikdo nestíhá švédské autory rasistických videí už jen na základě prokazatelných souvislostí
prezentovaných ve filmu Bílý teror?
• Jak je možné, že neonacistické průvody a demonstrace jsou zpravidla povoleny, ačkoli jejich rasistický
a neonacistický podtext je zcela zřejmý nebo obecně známý?
• Jaký je váš názor na současnou vládní kampaň „Víš, co nosíš?“ směřující proti některým značkám
oblečení?
147 Rovnost a diskriminace: Nové formy rasismu a xenofobie – Lidskoprávní část
K diskusi:
V rozsudku ze dne 7. února 2006 ve věci D. H. a další proti České republice Evropský soud pro lidská práva
vyslovil, že umístěním stěžovatelů do zvláštních škol nedošlo k diskriminaci ve výkonu práva na vzdělání na
základě příslušnosti k etnické menšině.
Stěžovateli v daném případě bylo osmnáct českých školáků romského původu. Namítali porušení čl. 14 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 2 Dodatkového protokolu, tj. diskriminaci ve výkonu
svého práva na vzdělání, a to na základě příslušnosti k etnické menšině. V různých časových úsecích během let
1996–1999 byli tito žáci – po absolvování předepsaných psychologických testů – umístěni do zvláštních škol, a to
buď přechodem ze standardních základních škol, nebo přímo. Podle odst. 9 daného rozhodnutí „(…) rodiče těchto
žáků s umístěním dětí do zvláštních škol souhlasili, pokud k němu nedošlo přímo na základě jejich žádosti. Následně
bylo vydáno o přestupu nebo umístění rozhodnutí, které bylo rodičům dotyčných žáků dáno na vědomí. Rozhodnutí
obsahovala poučení o dovolání, které však nikdo z rodičů nepodal“.
V roce 1999 požádalo čtrnáct žáků Školský úřad v Ostravě o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení
s tvrzením, že jejich intelektové schopnosti nebyly řádně zjištěny a že jejich zákonní zástupci nebyli řádně
informováni o důsledcích umístění ve zvláštní škole. Školský úřad žádosti odmítl. V roce 1999 zároveň podali dva
ze stěžovatelů ústavní stížnost, v níž namítali diskriminaci s ohledem na celkové nastavení systému zvláštních škol
(odst. 15 rozsudku). Ústavní soud stížnost odmítl jako neopodstatněnou, mj. s poukazem na skutečnost, že není
jeho rolí hodnotit celkový společenský kontext namítaného umisťování romských žáků do zvláštních škol.
V řízení před ESLP namítla česká vláda mj. nevyčerpání domácích opravných prostředků: ústavní stížnost podali
pouze dva stěžovatelé, zatímco žádný z nich nevyužil možnosti odvolat se proti někdejšímu rozhodnutí o umístění
do zvláštní školy. ESLP však k námitce nepřihlédl s tím, že stížností byly předloženy otázky značného významu,
který přesahuje individuální zájmy jednotlivých stěžovatelů.
Ve věci kromě vlády a stěžovatelů intervenovaly i dvě nevládní organizace, a sice Human Rights Watch a Interights,
které uvedly, že českou legislativu týkající se umisťování žáků do zvláštních škol bylo lze považovat za nepřímo
diskriminující přesto, resp. právě proto, že byla neutrální co do vztahu příslušnosti k etniku, čímž dávala prostor
k disproporčnímu dopadu na různé skupiny žáků. Obě organizace též upozornily na věrohodnost a význam
statistik zobrazujících zastoupení etnicky různých skupin žáků ve zvláštních školách.
Poměrem hlasů 6 : 1 rozhodl senát o neporušení namítaných ustanovení Úmluvy. Stěžovatelé se však proti
rozsudku odvolali k tzv. Velkému senátu.1
• Jak Velký senát nakonec rozhodl? Potvrdil, nebo zvrátil původní rozhodnutí? Jaký je váš názor?
Další informace:
Text Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace: http://www.osn.cz/dokumenty-
osn/soubory/umluva-ras.diskriminace.pdf
Vyhledávání v rozsudcích ESLP: http://www.echr.coe.int/echr/en/hudoc
Zpráva Human Rights Watch o soudobém pravicovém extremismu v Německu:
http://www.hrw.org/en/reports/1995/04/01/germany-germans
148Rovnost a diskriminace: Nové formy rasismu a xenofobie – Lidskoprávní část
1
Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z.
(eds.) Rovnost a diskriminace. I.
vydání. Praha: C.H. Beck, 2007.
149 Rovnost a diskriminace – Filmy
Dokumentárním filmem Bílý teror zakončuje režisér Daniel Schweizer svou trilogii věnující se problematice
radikálních pravicových extremistů. Pro sběr informací zvolil pozici nevměšujícího se a nekritizujícího
pozorovatele, a tak se mu podařilo točit s příznivci a předáky neonacistů. Povolili mu nahlédnout do zákulisí jejich
„soukromých oslav“ a tvorby „domácích videí“. Setká se tak například s největším švédským výrobcem
propagandistických šotů, kde se střídají záběry z likvidace Židů v koncentračních táborech a jejich masových
hrobů s koncerty skinheadských kapel hrajícími písně s rasistickými texty. Co se může na první pohled zdát
ústupkem režiséra, je účinnou taktikou, jak se dostat do blízkosti egocentrických fanatiků, kteří nepochybují o své
pravdě. Kritičnost a výstražný apel se do filmu dostávají prostřednictvím rozhovorů s novináři z různých regionů,
kteří se dlouhodobě věnují mapování a komentování aktivit tamních pravicových extremistů. Cesta malého
filmového štábu propojuje tři hlavní centra neonacistických stoupenců: Stockholm jako ohnisko produkce
propagandy, Dallas překvapující „rodinnou“ atmosférou, kde se setkání zastánců „čisté rasy“ odehrávají při
nedělním grilování, a Moskvu, v níž se nacionalisté rekrutují z pouličních gangů a z řad bývalých vojáků, kteří se
šikují pod záminkou slovanské vzájemnosti. Schweizer varuje, že „naši lokální náckové“ jsou organizovaná,
mezinárodně propojená a početná subkultura a reálné nebezpečí jejich myšlenek a činů lze odvrátit jen tím, že jim
věnujeme pozornost.
Daniel Schweitzer
Švýcarsko, Francie,
Německo
2005 / 90 min.
Bílý teror / White Terror
Americký filmař Christof Putzel se vydal do Ruska, aby tam zaznamenal vzrůstající vlnu neonacistického hnutí.
Skupiny skinheadů zde brutálně napadají imigranty – ať již jde o občany bývalých republik Sovětského svazu, kteří
do Ruska přicházejí za prací, nebo o zahraniční studenty výrazně se odlišující barvou pleti. Nebezpečně se šířící
fenomén má dokonce podporu některých členů fašisticky orientované Liberálně demokratické strany zastoupené
v ruské Dumě, kteří tak v postsocialistické zemi snadno nacházejí podporu u nestálé mládeže, z níž se násilní
stoupenci neonacismu rekrutují. Kromě účasti na veřejných shromážděních, kde je povoleno hajlovat a popírat
holocaust, nebo na výcviku proti nepříteli na tajných táborech je největší zábavou ruských neonacistů natáčení
brutálních rasisticky orientovaných útoků na imigranty a jejich umisťování na internet. Šokující reportáž, jejíž
pasáže mohli diváci zhlédnout volně na internetu na stránkách investigativní CurrentTV, je otřesným varováním
před touto hrozbou.
Christof Putzel
Rusko, USA
2007 / 18 min.
Nenávistné pozdravy z Ruska / From Russia with Hate
Filmy
150Rovnost a diskriminace – Filmy
Boxer, Charles R. Race
Relations in the Portuguese
Colonial Empire, 1415–1825.
London: 1963.
Brown, Dee. Mé srdce pohřběte
u Wounded Knee. Praha: 1998.
Peckham, H., Gibson, Ch.
(eds.). Attitudes of Colonial
Powers Toward the American
Indian. Salt Lake City: 1969.
Whiteman, Darrell (ed.).
Missionaries, Anthropologists,
and Cultural Change.
Williamsburg: 1985.
Mgr. Markéta Křížová,
Ph.D.
Historická část
Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit
Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Historická část151
Dobývání zámořských území a podrobování původních obyvatel
Evropská zámořská expanze 15.–19. století s sebou nesla nutnost vyrovnávat se s přítomností domorodců
a možnostmi jejich začlenění do nově ustavovaných koloniálních společností. Přístup byl přitom u různých
kolonizujících národů velmi odlišný; rozdíly ustavené v koloniální době přetrvávají dodnes.
Portugalci, kteří od 15. století postupovali na jih podél pobřeží Afriky, navazovali obchodní kontakty s místními
vládci. Na africkém území existovala století rozsáhlá, hospodářky, vojensky i politicky silná a sebevědomá
království. Portugalci je vždy respektovali jako svébytné politické entity a uzavírali s nimi smlouvy. Podobně
jednali i v Indii, kde si navíc ostře uvědomovali, že ze srovnání s místními kulturními výdobytky nevychází Evropa
nejlépe. V jihozápadní Asii se ovšem Portugalci chovali sebevědoměji. Zakládali zde plantáže, na nichž pracovali
zotročení domorodci a otroci dovezení z Afriky. Také práva domorodého obyvatelstva v Brazílii nebyla v rámci
portugalské kolonie nijak chráněna.
Španělé v Americe od samého počátku naprosto nerespektovali práva domorodých politických uskupení a jejich
území zabírali jménem španělského krále a ve „spravedlivé válce“. Během prvního kontaktu s kolonizovaným
územím bylo jeho obyvatelům obvykle přečteno tzv. requerimiento – právní text (v latinském jazyce), který
objasňoval podstatu křesťanského náboženství, úlohu papeže a to, že bulami Inter Caetera z roku 1493 papež
přiřkl západní hemisféru španělskému králi. Svou inkorporací do španělské koloniální říše se ale také indiáni
stávali španělskými poddanými, na jejich ochranu byly vydávány zvláštní zákony a v určitých oblastech dokonce
požívali zvláštních výsad (např. nezcizitelné užívání půdy, práv užívat vlastní jazyky v úředním styku). Navzdory
oficiálním snahám o oddělení domorodců a Evropanů ve španělských koloniích bylo vzájemné soužití obou ras
poměrně těsné, což vedlo ke kulturnímu splývání i k biologickému míšenectví.
To nebyl případ domorodců v Severní Americe. Zde Angličané a Francouzi respektovali domorodé komunity jako
politické entity („národy“) a uzavírali s nimi smlouvy, které zastupitelské orgány následnických států – USA
a Kanady – dodnes nezpochybnily, a dokonce v nich pokračovaly. Např. v USA bylo v letech 1790–1871 takových
smluv s jednotlivými kmeny uzavřeno celkem 372. I když vždy nebyly výsledkem rovnoprávného vztahu dvou
nezávislých subjektů, dokázali do nich indiáni prosadit i vlastní požadavky a výměnou za odstoupení území získali
nejrůznější výsady. Právě tyto smlouvy, jejichž platnost nebyla nikdy zpochybněna, zakotvují dnešní zvláštní status
indiánů v USA. Zároveň si ale běloši v Severní Americe zachovávali od domorodců odstup, snažili se o jejich
pokojné či násilné přesídlení a soužití s domorodci zde bylo minimální. V 19. století v Austrálii pak Britové práva
domorodců nerespektovali s odvoláním na jejich „nízký stupeň vývoje“.
Ve všech zámořských koloniích bez výjimky se ale v dlouhodobém vývoji dostávali domorodci do
marginalizovaného postavení, docházelo k omezování jejich životního prostoru, nevybíravé exploataci přírodních
zdrojů a postupnému zániku svébytné kultury a životního stylu. Na těchto procesech nic nezměnila ani
dekolonizace v 19. a 20. století a vznik nezávislých států na území Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Ve většině
těchto nových států se moci ujaly bílé nebo míšenecké elity, které domorodé tradice vnímaly jako překážku na
cestě k modernizaci (tedy k imitaci evropského životního stylu, hospodářství a kultury).
Ferro, Marc. Dějiny kolonizací
(Od dobývání až po nezávislost,
13.–20. století). Praha: 2007.
Křížová, Markéta. Indiáni
v USA ve 20. století. Historický
obzor 3–4/1998, s. 50–56,
Historický obzor 5–6/1998,
s. 119–125.
Mgr. Markéta Křížová,
Ph.D.
Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Historická část 152
Hnutí původních obyvatel po roce 1945
Období po druhé světové válce se v mimoevropském prostoru neslo ve znamení snah hledat řešení aktuálních
hospodářských, sociálních a politických problémů s ohledem na zvláštnosti jeho historického vývoje třetího světa
i vystřízlivění z víry v jednoznačně kladnou hodnotu evropské civilizace. Hospodářský rozvoj dekolonizovaných
zemí – byť stále v porovnání s Evropou a USA nedostatečný – umožnil postupné šíření vzdělanosti. Gramotnost,
znalost světových jazyků, nové způsoby komunikace, šíření zpráv ze světa prostřednictvím novin, rozhlasu
a televize, to vše usnadňovalo vzájemnou spolupráci příslušníků původních národů, tzv. „čtvrtého světa“, tedy
skupin marginalizovaných i v rámci nových národů vzešlých z dekolonizace. Nové technické prostředky jim
umožňovaly formulovat své požadavky, ale také jim dávaly výrazněji pocítit jejich jinakost, chudobu a politickou
bezvýznamnost.
Výraznou inspirací se stal boj menšin za rovná práva uvnitř vyspělých států ve 2. polovině 20. století, především
v USA, kde se jako první od 50. a 60. let prosazovali Afroameričané a po nich američtí indiáni. Zejména indiánské
akce byly barvité, hlasité a těšily se velkému zájmu médií – za všechny připomeňme rok 1972 a několikaměsíční
obsazení Wounded Knee, místa, kde byly v roce 1890 zmasakrovány tři stovky Siouxů. I když ne vždy
chvályhodným způsobem, problémy domorodých obyvatel tak pronikly do povědomí veřejnosti na národní
a následně na nadnárodní úrovni a na světová fóra (OSN). Na rozdíl od boje černochů za plnou integraci do
národní společnosti v USA bylo cílem indiánských skupin uznání jejich specifičnosti, práva na etnické školy a na
samosprávu ve vymezených enklávách (rezervacích), které jsou jako produkty smluv z 18. a 19. století do značné
míry exteritoriálními územími v rámci USA. Toto pojetí boje za občanská práva se pak často díky logistické
a finanční pomoci amerických indiánských skupin šířilo do dalších regionů, jako byla Latinská Amerika či
subsaharská Afrika.
Dalšími významnými faktory se od 60. let stal vliv nestandardních misijních společenství, jako byli např. salesiáni
(ti v 70. letech pomáhali Jívarům v pralesních nížinách Peru a Ekvádoru v boji proti dálnicím a těžbě ropy)
a spolupráce s ekologickými organizacemi, byť právě zájmy ekologů se s aktivitami domorodců někdy rozcházejí
– jako příklad uveďme eskymácký lov tuleňů. Přesto se užitečnost této spolupráce projevila například při bojích
proti důsledkům stavby transamazonské dálnice a drancování přírodního prostředí v Brazílii. Potomci
domorodých obyvatel na všech kontinentech chtějí dnes své záležitosti řešit sami, s poukazem na svou „jinakost“
a „unikátnost“ často apriorně odmítají modely většinové společnosti. Zároveň ale touží pozvednout svou životní
úroveň, nechtějí ztratit dotace a výhody, které jim již byly přiznány.
Například v USA jsou již od 70. let domorodí obyvatelé spolu s ostatními historicky handicapovanými skupinami
(Afroameričané, Mexičané) zvýhodňováni v rámci tzv. afirmativní akce (od zvláštních postupů při přijímání
zaměstnanců či uchazečů o studium po cílové počty a kvóty). Od 90. let se přidala symbolická omluvná gesta ze
strany představitelů bývalých koloniálních mocností – v listopadu 1995 se britská královna Alžběta veřejně
omluvila za masakr Maorů na Novém Zélandu v roce 1863. Indiánka z kmene Mayů Rigoberta Menchú získala
v roce 1992 Nobelovu cenu za mír, rok 1993 byl vyhlášen OSN jako Mezinárodní rok původních obyvatel a také
desetiletí 1994–2004 za Desetiletí původních obyvatel s cílem posílit mezinárodní spolupráci při řešení jejich
problémů (9. srpen se stal mezinárodním Dnem původních obyvatel). Na gesta ale málokdy navazují konkrétní
činy respektující specifické potřeby původních obyvatel. Ti jsou stále oběťmi dlouhodobé diskriminace,
občanských i mezinárodních válečných střetnutí a genocid i drancování životního prostředí.
Jihoafrický apartheid
Evropané se na jižním cípu Afriky začali usazovat v polovině 17. století. Tímto se začal vytvářet komplikovaný
vztah, charakterizovaný hlubokým konfliktem mezi bílou menšinou, která do svých rukou uchopila veškerou
politickou a hospodářskou moc, a černošskou většinou. Režim apartheidu, ustavený v roce 1948 afrikánskou
Národní stranou, je tak nejextrémnějším obdobím v dlouhé historii rasové diskriminace a porušování práv
domorodých obyvatel v Jižní Africe.
K rozsáhlému porušování lidských práv docházelo jak v období kapského obchodu s otroky od poloviny 17. století
až do jeho formálního zrušení v roce 1834, tak během mnoha vyvlastňovacích válek a tzv. hraničních konfliktů
provázejících pronikání bílých osadníků hlouběji do vnitrozemí. Ani sociální inženýrství nebylo zcela vynálezem
apartheidu. Již v roce 1913 schválila vláda Zákon o půdě, který zakázal vlastnictví či pronájem půdy černými
Afričany mimo oblasti rezervací, na které bylo vyčleněno 7 % země. Tím zasadil významnou ránu zemědělství
a potravinové soběstačnosti černých Afričanů, dal do pohybu rozsáhlé nucené stěhování a způsobil smrt stovek
lidí, kteří se náhle ocitli bez práce a prostředků. Položil také základ územního oddělení bílého a černého
obyvatelstva.
Během apartheidu ale získala diskriminace nové rozměry. Vláda Národní strany, neochotná nadále tolerovat
pouze segregaci de factos mnoha „šedými zónami“, ve kterých se jednotlivé skupiny promíchávaly
prostřednictvím osobních vztahů a smíšených manželství, se rozhodla systematicky skrze nové zákony dosáhnout
plné segregace všech aspektů politického, ekonomického, společenského a kulturního života. Vytvořila také
obrovský bezpečnostní aparát vyzbrojený silnými pravomocemi, který měl na fungování systému dohlížet a potírat
veškerou opozici.
Jedním z hlavních pilířů apartheidního státu byl Zákon o registraci obyvatelstvaz roku 1950, který rozdělil
Jihoafričany do čtyř populačních skupin na „bílé“, „černé“, „barevné“ a Asiaty. Vzhledem k umělosti těchto
kategorií nepostačoval biologický koncepty rasy a barvy, ale k zařazení jednotlivců do příslušných skupin bylo
nutné využívat i řadu dalších, kulturních odlišností jako zvyklosti, normy chování nebo uznávání okolím. Již v roce
1949 byl přijat zákon zakazující smíšená manželství a o rok později dodatek o nemorálnosti a zákazu veškerých
sexuálních styků mezi příslušníky jednotlivých skupin. V roce 1953 pak přibyl zákon o oddělení veřejných zařízení,
podle kterého měla být jednotlivá veřejná zařízení a prostory jako parky, knihovny, hřiště a podobně vždy
vyhrazena pro určitou skupinu; v praxi to znamenalo, že se většina zařízení uzavřela pro černé obyvatelstvo.
Další zákony omezily možnosti černých studovat na univerzitách, stěhovat se z rezervací do měst nebo volně
nabízet svou pracovní sílu atd.
Sérií legislativních opatření byly rezervace přetvořeny na autonomní a kvazinezávislé domoviny, někdy
označované jako bantustany. Jejich cílem bylo mimo jiné rozvrátit narůstající sebeuvědomění a politické aspirace
mezi černými obyvateli tím, že jim dala omezený prostor k jejich uplatnění v rámci rozdrobených jednotek zvlášť
pro každou „etnickou“ skupinu. Zákonem o občanství v domovinách z roku 1970 pak bylo všem černým obyvatelům
nařízeno přijmout občanství některé z domovin na základě své „etnické“ příslušnosti, a to bez ohledu na to, zda
tam žili, či nikoli, a zároveň jim bylo odňato jihoafrické občanství. V rámci územního oddělování jednotlivých
skupin obyvatelstva bylo podle odhadů od 60. do 80. let násilně přesídleno, odsunuto nebo vyhnáno 3,5 milionu
lidí, především černých Afričanů.
Politika apartheidu pochopitelně vyvolala protireakci. Ta měla zpočátku podobu nenásilného odporu, ale po
krvavém potlačení nenásilného protestu v Sharpeville v březnu 1960 přijaly opoziční černošské skupiny také různé
formy ozbrojeného boje. Až do 80. let se ale vládě dařilo jej relativně úspěšně potlačovat. V čele boje černé většiny
stál Africký národní kongres, jehož ozbrojené křídlo Umkhonto we Sizwe (Kopí národa) vedl Nelson Mandela. Na
konci 80. let se začala proměňovat politická situace jak uvnitř Jihoafrické republiky, tak v mezinárodním prostředí,
a v únoru 1990 označil tehdejší jihoafrický prezident Frederik de Klerk apartheid za mrtvý. Zahájil tak dlouhou
153 Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Historická část
PhDr. Kateřina
Werkman, MRes.
cestu ke zrovnoprávnění a nápravě křivd, jejíž první etapa vyvrcholila prvními všeobecnými všerasovými
demokratickými volbami v roce 1994, které přinesly vítězství ANC. Nová vláda pak zahájila řadu projektů
zaměřených na odstranění nerovností mezi skupinami, především formou pozitivní diskriminace, stejně jako na
ekonomickou transformaci a zlepšení životních podmínek černého obyvatelstva. I přes některé úspěchy ale není
ani po více než patnácti letech demokracie situace ideální. Ohraničenost kultur je stále vnímána velmi silně, také
fyzické územní oddělení jednotlivých populačních skupin velkou měrou přetrvává – snad jen s výjimkou malé
vrstvy černé elity, která se stěhuje do dříve výhradně bělošských rezidenčních čtvrtí, zůstává většina černého
obyvatelstva v oblastech bývalých domovin a v předměstských oblastech, tzv. townshipech. Velkým problémem je
chudoba, která také nerovnoměrně postihuje černošské obyvatelstvo, stejně jako s chudobou do velké míry
související vysoká zločinnost.
154Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Historická část
Onderka, P. (ed.) (2004):
Afrika: dvojznačné jaro 1994.
Občanské sdružení Aegyptus
a SPA ve spolupráci
s Městským muzeem
v Moravské Třebové
(příspěvek Hany Novotné
a Otakara Hulce).
Truth and Reconciliation
Commission of South Africa
Report. Volume I. Presented by
the TRC to President Nelson
Mandela on 29 October 1998.
On-line na:
http://www.justice.gov.za
/trc/report/finalreport
/Volume%201.pdf
Austrálci
Před příchodem Angličanů na konci 18. století žilo v Austrálii asi 700 různých skupin domorodých obyvatel (nyní
označovaných jako Austrálci nebo Aboridžinci), které dohromady čítaly přibližně 750 000 lidí. Tyto skupiny
spojovalo mnoho společných kulturních a náboženských zvyků, i když každá z nich měla své vlastní území,
politický systém, zákony a dialekt. Přesto byl australský kontinent označen prvními bílými osadníky jako terra
nullius neboli prázdná země – bez lidí, zákonů a historie. Do roku 1900 zůstalo z původních statisíců domorodých
obyvatel méně než 50 000. Většina jich podlehla dovezeným nemocem, i když někteří byli zabiti britskými
jednotkami a osadníky a během masakrů, které provázely zabírání půdy. Fyzické násilí, vyvlastňování a zákazy
místních zvyků vedly k likvidaci tradičního světa a rozkladu kulturní identity Austrálců.
Na počátku 20. století bylo zahájeno období kulturní i etnické absorbce Austrálců. Tato nucená asimilační politika
byla prováděna formou přesunů domorodých obyvatel do křesťanských misií a rezervací, stejně jako násilným
odebíráním dětí. Mezi léty 1910 a 1970 jich bylo odejmuto na 100 000, což představovalo téměř každé desáté dítě,
především ze smíšených rodin, aby mohly být vychovány „bílým“ způsobem a mohly tak lépe zapadnout do
většinové společnosti. Některé z těchto dětí byly adoptovány a vychovány v náhradních rodinách, mnoho z nich
skončilo v církevních nebo státních ústavech a sirotčincích a bylo vystaveno hrubému a násilnému zacházení.
Trauma nuceného odebrání mělo devastující účinky nejen na děti, které jsou často označovány za „ukradenou
generaci“, ale i na jejich rodiny a celé komunity. Změny v této politice přinesla až 70. léta, kdy se začaly prosazovat
racionálnější přístupy k řešení existenčních problémů Austrálců, stejně jako širší reflexe dopadů kolonizace na
domorodé obyvatelstvo a jeho životní prostředí.
Dalším závažným problémem je přiznání pozemkových práv. Nárok na „půdu předků“ je jedním ze základních
příkladů kulturního vlastnictví domorodých skupin. Bez rodové země hrozí zánik místních zvyků a ztráta
tradičních znalostí. Alespoň částečné uznání domorodého nároku na půdu je proto podmínkou pro zachování
a zastavení rozkladu identity původních Australanů. Jedná se ale o velice kontroverzní otázku. Jak bylo uvedeno
výše, Austrálie vznikla „objevením“ a následnou efektivní okupací terra nullius souladu s mezinárodním právem,
zcela bez ohledu na domorodé obyvatelstvo přítomné na kontinentě v okamžiku objevení, které tak bylo zbaveno
veškerých práv a podílů na území, jež jim kdysi celé patřilo. Významný právní posun přineslo rozhodnutí
australského Nejvyššího soudu v případu Mabo a další v. Queensland, které uznalo existenci určité formy
zákonného nároku domorodého obyvatelstva na území – v tomto případě na ostrově Murray v Torresově úžině.
Brzy nato byl přijat Zákon o domorodém nároku, který zakotvil podmínky a principy regulace zákonných
pozemkových nároků původních obyvatel. Součástí legislativní úpravy pozemkových práv je ale i požadavek
prokázání vlastnictví půdy tím, že daná skupina Austrálců v této oblasti po dobu alespoň dvou generací nazpátek
praktikovala vlastní kulturu, tradice a zvyky, což je v případě těch, kteří byli ze svého území násilně vykořeněni,
prakticky nemožné.
Populace necelého půl milionu Austrálců – tedy asi jen 2,4 % obyvatel Austrálie – zůstává nadále nejvíce
znevýhodněnou skupinou ve společnosti a často naráží na projevy skrytého i otevřeného rasismu v mnoha
oblastech každodenního života. Dětská úmrtnost je dvakrát vyšší než u ostatní populace a průměrná délka života
je skoro o dvacet let nižší. Nezaměstnanost dosahuje trojnásobku národního průměru a rodinné příjmy představují
jen asi dvě třetiny národní úrovně. Naopak nadprůměrný je podíl Austrálců na kriminalitě a projevech agrese,
stejně jako na alkoholismu a drogové závislosti.
V 90. letech byl v Austrálii zahájen proces usmíření. Byla vytvořena Rada pro domorodé usmíření s cílem podpořit
usmiřovací proces mezi původními obyvateli a australskou společností. Zásadním milníkem pak byla v roce 2008
formální omluva australské vlády za bolest, ztrátu a trápení tzv. ukradených generací a jejich rodin a za křivdy
a ponížení spáchané na původních obyvatelích minulými vládami. Navzdory určitému pokroku ale zbývá stále
ještě hodně práce.
155 Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Historická část
PhDr. Kateřina
Werkman, MRes.
Barta, T. (2008): „They Appear
Actually to Vanish from the
Face of the Earth“: Aborigines
and the European Project in
Australia Felix. Journal of
Genocide Research, Vol. 10,
No. 4, str. 519–539.
Kulhánková, J. (2009): Kdo
jsou dnešní Austrálci? Pojetí
ženství, rodiny a spirituality.
Odborná studie.
Antropowebzin. on-line na:
http://antropologie.zcu.cz
/webzin/kdo-jsou-dnesni-
australci-pojeti-
zenstvi-rodiny-a-spirituality
Mellor, D.; D. Bretherton a L.
Firth (2007): and NonAboriginal
Australia: The
Dilemma of Apologies,
Forgiveness, and
Reconciliation. Peace and
Conflict: Journal of Peace
Psychology, Vol. 13, No. 1, str.
11–36.
Smith, R. K. M. (2001): Lands
and Cultural Rights: The
Australian Experience. The
International Journal of
Human Rights, Vol. 5, No. 3,
str. 1–18.
Otázkové okruhy:
• Jaké měla na domorodé populace v různých částech světa vliv evropská kolonizace?
• Jakým způsobem, pokud vůbec, je možné napravit křivdy spáchané na domorodých populacích?
Další informace:
Blainey, G. (1999): Dějiny Austrálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Horáková, H. (2007): Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Hradec Králové: Gaudeamus.
Hulec, O. (2000): Dějiny Jižní Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Minority Rights Group International: http://www.minorityrights.org
156Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Historická část
Úvod:
Ruský ropný magnát, Yukos, chce vést Tunkinským národním parkem ropovod, což je v přímém rozporu se
zákonem o chráněném území. Tunkinský národní park, který byl založen v roce 1991, pokrývá rozlohu téměř
tří milionů akrů. Rozprostírá se v údolí Tunka nedaleko jižní části jezera Bajkal v Burjatské republice.
Je vklíněn mezi pohořími Chamar Daban na jihovýchodě a velkolepým horským pásmem Sayan na
severozápadě. Park chrání neporušený lesní ekosystém tajgy, kterému dominují sibiřské borovice. V parku se
také nachází přes 200 minerálních pramenů. Mezi ohrožené živočišné druhy patří například leopard sněžný,
sibiřská horská koza, čáp černý, horská husa, zlatý orel a orel bíloocasý.
Pro místní Burjaty, Soyoty a Evenky, kteří v kraji žijí z chovu ovcí a obdělávání údolí Tunky, je celý kraj
posvátný. Mnozní z nich proto chápou postavení ropovodu jako zneuctění své kultury, historie i víry. Yukos má
plány vybudovat ropovod o délce 200 metrů na místech, která jsou pro Burjaty nedotknutelná. Ti byli již za
Stalina pronásledováni kvůli svému tradičnímu vyznávání buddhismu a šamanismu. 1
Přiznání plného práva malým národům na zem a k ní náležící přírodní zdroje je pro přežití tradičních lidských
společenství nezbytné. Například členové kmenové skupiny Yanomami v Amazonii žijí ve společných domech,
zvaných yanos. Koncept „individuálního vlastnictví“ takové budovy jim nedává žádný smysl. Také právo
kmenové skupiny rozhodnout se kupříkladu o tom, zda by těžařská společnost měla získat povolení těžit na
dané půdě, dává smysl jen tedy, je-li na něj pohlíženo jako na kolektivní právo rozhodnutí. Navzdory tomu si
však Velká Británie stojí na tom, že k těmto nezbytně důležitým kolektivním právům by se mělo přistupovat
jako k individálním právům, která budou „v praxi vykonávána kolektivně“. Ve Spojených státech však neslavně
proslulý Dawesův zákon z roku 1887 ukázal nebezpečí takového přístupu. Podle tohoto zákona byla půda, jež
byla v komunitním vlastnictvím indiánů, rozparcelována na individuální pozemky. Důsledkem toho přišli
indiáni nakonec o 90 milionů akrů půdy a došlo k územnímu narušení rezervací.
K zamyšlení:
• Jak velký rozdíl v jednání korporací a v přístupu státu by podle vás nastal, kdyby strategické těžební oblasti
místo domorodých komunit obývali příslušníci většinového etnika příslušné země?
• Kam se mohou domorodí obyvatelé obrátit v případě, že stát porušuje jejich práva?
157 Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Lidskoprávní část
Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
1
Protect Tunkinsky National Park
– Russia. Cultural Survival. [online]
[cit. 2010-06-13]. Dostupné
z: http://www.culturalsurvival.org
/explore/protect-tunkinsky
-national-park-russia
Několik věcných poznámek: Ochrana domorodých komunit a právo
Zákaz diskriminace vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 1 a 2): „Každý má všechna práva a všechny
svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka,
náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného
postavení.“ Bez jakéhokoli rozlišování tak stanoví základní předpoklad pro realizaci všech ostatních práv
obsažených v deklaraci. Zákaz diskriminace v souvislosti s právy domorodých komunit obsahuje Úmluva
o domorodých a kmenových národech v nezávislých zemích (Convention concerning Indigenous and Tribal peoples in
independent countries; 1991), nejnověji pak Deklarace práv domorodých národů (Declaration on the Rights of
Indigenous Peoples), kterou Valné shromáždění OSN přijalo v roce 2007. Úmluva opakuje zákaz diskriminace
domorodých komunit, dále stanoví právo na sebeurčení (včetně práva na autonomii a vlastní správu
a samosprávu), právo praktikovat a rozvíjet kulturní tradice, jazyky, zvyky a rituály nebo právo na ekonomický
a sociální rozvoj bez diskriminace. Úmluva zakotvuje také povinnost států konzultovat s představiteli komunit
návrhy legislativy nebo správních opatření, které by je mohly negativně ovlivnit. Domorodí obyvatelé nesmí být
násilím přesídleni ze svého území. V práci a v odměňování nesmějí být diskriminováni. Zatímco 143 zemí úmluvu
schválilo, USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland byli proti.
V Africe a Jižní a Střední Americe má z hlediska ochrany domorodých komunit význam Africký soud pro lidská
práva a Interamerický soud pro lidská práva. V Evropě je možné hledat ochranu u Evropského soudu pro lidská
práva. Sibiřští Evenkové by se tak mohli po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků obrátit na ESLP
se stížností proti Rusku pro porušování zákazu diskriminace, ačkoli judikatura soudu je ve věcech diskriminace na
základě příslušnosti k domorodému etniku poměrně chudá.
Příklad ze současnosti: Peru – Choropampa
V roce 2000 projížděl peruánskou vesnicí Choropampa nákladní vůz z nedalekého zlatého dolu Yanacocha, který
byl ve vlastnictví americké obchodní společnosti. Došlo k vylití 151 kg tekuté rtuti a těžké kontaminaci celé oblasti,
v jejímž důsledku začali místní obyvatelé trpět nejrůznějšími zdravotními poruchami a symptomy. Snažili se
domoci vyčištění oblasti a odškodnění ze strany společnosti, ale dostávalo se jim jen systematicky zavádějících
informací ohledně příčin jejich zdravotního stavu.
Otázkové okruhy:
• Existuje nějaký mezinárodní mechanismus ochrany pro případ, kdy stát není schopen nebo ochoten
vymáhat dodržování předpisů o ochraně životního prostředí a prosadit zájmy vlastního obyvatelstva proti
zájmům nadnárodní korporace nebo silné obchodní společnosti?
• Co soudíte o postupu obyvatel vesnice Choropampa? Myslíte si, že se při boji za svá práva dopustili chyb?
• Úmluva o domorodých a kmenových národech zakotvuje právo praktikovat a rozvíjet tradice a rituály.
Některé komunity však mají tradice, které se mohou z pohledu většiny ostatního světa jevit jako brutální
nebo jinak neslučitelné s ochranou lidských práv jednotlivce. Vzniká v takovém případě rozpor mezi
ochranou celé komunity ustanovením úmluvy (právo na rozvíjení tradic) a právem jednotlivce např. na
osobní svobodu, svobodu pohybu, volbu partnera atd.? Které právo má přednost? Může se jednotlivec
platně vzdát svých lidských práv?
158Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Lidskoprávní část
K diskusi:
Vzdálenou oblast státu X obývá nepočetná skupina původních obyvatel země, kteří se pokoušejí dodržovat tradiční
způsob života. Jsou závislí na lovu a rybolovu, k přežití potřebují poměrně velké území. S ulovenou zvěří a rybami
ve skromném měřítku také obchodují a získávají tak peníze na položky, které si nemohou sami zajistit.
Stát X je signatářskou zemí Deklarace práv domorodých národů. Zároveň je členskou zemí Unie Y, jejíž
zákonodárství v oblasti ochrany přírodních zdrojů je na jeho území závazné.
Na řece, která protéká územím původních obyvatel, dochází k záplavám, které ohrožují obyvatele ve městě. Vláda
státu tvrdí, že záplavy jsou důsledkem globálního oteplování. Ze zvláštního fondu, který na opatření proti
oteplování vyčlenila Unie Y, proto nechá na řece postupně vybudovat několik menších přehrad. To zabrání
záplavám a zároveň každoroční migraci ryb, které původní obyvatelé loví. Když si zástupci původních obyvatel
stěžují u příslušného úřadu, je jim řečeno, že ryby přestaly migrovat právě v důsledku globálního oteplování.
Z podnětu ekologických sdružení umístí Unie Y na seznam chráněných živočichů několik lesních savců, jejichž lov
je pro původní obyvatele dalším klíčovým článkem obživy. Stát X zároveň vydá nový zákon o regulaci lovu, kterým
limituje počet kusů ulovené zvěře v dané oblasti na úroveň, která neumožňuje původním obyvatelům přežít.
Po vlně protestů ze strany zoufalých obyvatel vláda nabídne řešení: obyvatelé se přesunou do nedalekého města,
kde jim bude poskytnuto bydlení zdarma a zároveň balíček zvláštních sociálních dávek a podpor, aby se mohli
snáze integrovat do většinové společnosti a zvyknout si na městský způsob života.
Někteří obyvatelé tento návrh vítají, ale samosprávní orgán komunity řešení zavrhne a rozhodne se podat stížnost
k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) a k OSN (Permanent Forum for Indigenous Issues).
• Pokuste se podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stručně formulovat text možné
stížnosti k ESLP.
• Představte si diskusi o shora popsané situaci ve zvláštním výboru OSN. Diskuse se účastní zástupce vlády
státu X, zástupce Unie Y, představitel domorodých obyvatel, aktivista ekologického sdružení, zmocněnec
OSN, který má za úkol doporučit řešení. Rozdělte si úlohy a pokuste se dopracovat se k závěru, který bude
pro všechny aktéry přijatelný.
• Srovnejte obsah mezinárodních úmluv a předpisů na ochranu původních obyvatel a přistěhovalců.
Čí práva se vám zdají více diskutována a lépe chráněna? Proč si myslíte, že tomu tak je?
Další informace:
Tribal Law Journal: http://tlj.unm.edu
Survival International: http://www.survivalinternational.org
Studie problematiky diskriminace domorodých populací (Martínez Cobo Study):
http://www.un.org/esa/socdev/unpfii/en/spdaip.html
159 Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Lidskoprávní část
160Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Lidskoprávní část
161 Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Filmy
Polský režisér Grzegorz Pacek se vydává do Jihoafrické republiky deset let po pádu starého politického systému.
Do země, kde utlačování „černých“ obyvatel „bílými“ bylo zcela běžnou praxí, kde kořeny otrokářství prorůstaly
chováním a myšlením lidí tak dlouho, že v nich zůstaly dodnes. K zachycení této problematiky v celé její šíři si
vybírá továrnu na výrobu gumy a trojici postav, které jsou spjaty s jejím provozem a pevně hájí své zájmy – Stacha,
majitele továrny polského původu, Gerta, bílého Afričana a manažera společnosti, a Andrease, chudého dělníka
z kmene Zulu. Je zcela jasné, že pokud jednotlivé strany neomezí své sobectví, změna k lepšímu nikdy nenastane
a apartheid potrvá i nadále. Dějovou linii dokumentu zastupuje příběh Andrease, který se snaží bojovat za svá
práva. Svou situaci má vyřešit s Louisou, zprostředkovatelkou práce, se kterou se však nemůže setkat ani se jí
dovolat. Beznaděj trvá. Továrna se v dokumentu stává symbolickým zástupcem celého chodu společnosti dané
republiky s novým vládnoucím systémem. Je bodem, kde se setkávají „bílí“ s „černými“, nadřízení s podřízenými,
luxus s chudobou, místem, kde se dělníci snaží dosáhnout lepšího postavení a jejich zaměstnavatelé co největšího
zisku. Obecné téma těžkosti prosazení vlastní svobody a humánního zacházení zaznívá v podtextu ještě silněji díky
skutečnosti, že jak továrník, tak režisér pocházejí ze země, kde ještě nedávno také panovala diktatura.
Grzegorz Pacek
Polsko
2005 / 42 min.
Běž za Louisou / Go to Louisa
V červnu roku 2000 havaroval v zapadlé horské vesničce Choropampa vysoko v peruánských Andách kamion
americké těžařské společnosti Yanacocha. Při havárii vyteklo 151 kg rtuti, která zamořila vesnici a způsobila
obyvatelům závažná onemocnění. Bezprostředně po havárii však těžaři roztočili kola lží a manipulací počínaje
falešnými informacemi o zdravotních rizicích. Vesničané si zvolili mladého idealistického starostu, aby hájil jejich
zájmy a získal spravedlivé odškodnění. Konflikt vyvrcholil blokádou silnice. Bohatá a mocná firma ale nakonec
jednotu chudých venkovanů rozložila. Na dramatické případové studii lze sledovat, jak globalizovaný průmysl
a vlády rozvojových zemí upřednostňují ekonomický růst na úkor zdraví a kvalitního života. Taková je cena zlata.
Stephanie Boyd, Ernesto
Cabellos
Peru
2002 / 78 min.
Choropampa – cena zlata / Choropampa, The Price of
Gold
Dva světy se setkávají v dokumentárním filmu slavného estonského režiséra Marka Soosaara. Jeden svět je
konzervativní a plný tradic, druhý ,,moderní“ a přizpůsobivý. Otec a syn. Šaman a ,,byznysmen“. Oba patří
k zanikajícímu sibiřskému národu – Chantů. Syn pracuje pro ruskou naftařskou společnost, která ze země
zděděné po předcích těží miliony barelů nafty. Má za úkol donutit vlastní lid, aby půdu prodal. Šaman mu vzdoruje
svým bubínkem a medvědí hlavou…
New York Times, 12. prosinec 1997: ,,Tento sžíravý film si nedělá žádné nároky na objektivitu. Hlavní postava –
čachrář odpovědný za prodej půdy – je chamtivý darebák, který se otočí zády ke své rodině a zaprodá ji a je za to
s zuřivou nenávistí proklet. Vidíme Chanty naříkat a prosit své bohy o ochranu, když kolem jejich domovů vyrůstají
naftařské věže a chrlí plameny, které zasypávají jejich zemi popelem. Jejich starobylou kulturu uctívající přírodu
nahrazuje degenerovaná televizní kultura, ubohá noční můra světa řvoucího popu a prodejného sexu. Jejich zkáza
není nic jiného než tragédie...“
Mark Soosaar
Estonsko
1997 / 90 min.
Otec, syn a svatý Torum / Father, Son and The Holy
Torum
Filmy
162Rovnost a diskriminace: Práva domorodých komunit – Filmy
Fenomén migrace je vlastní lidským dějinám od jejich samotného počátku. Vždy vedle migrace celých skupin
(příchod Germánů, Keltů, Slovanů, Němců apod.) existovaly i pohyby jednotlivců, kteří překračovali hranice
civilizačních okruhů, kde doposud žili, a trvale či přechodně se dostávali do kontaktu s jinými kulturními vzorci.
Stejně jako v počátcích vývoje státnosti bylo málo lidských činností upraveno státním právem, tak i migrace
málokdy podléhala právní regulaci ustavené státní moci. Naopak v tradiční společnosti byl vždy odchod
z komunity, které byl někdo členem, a naopak přijetí nového člena „odjinud“ předmětem zákazů, pravidel a jiných
typů regulace.
Zatímco složitý proces akceptace „cizince“ za „našince“ je v dnešní době z hlediska procesu stále podroben
složitému procesu na lokální úrovni, existuje vedle toho i proces složité úřední aprobace k pobytu (povolení ke
vstupu, povolení k přechodnému pobytu, povolení k trvalému pobytu, udělení občanství).
Počátky úřední kontroly migrace sahají do středověku, kdy se městské státy začaly bránit odchodu kvalifikovaných
řemeslníků. Stejně tak feudálové bránili odchodu svých nevolníků zpravidla do měst. Zpočátku tedy právní regulace
migrace ze strany ustavené (netradiční) moci představovala hlavně omezení odchodu. Omezení kladená příchodu
a integraci do místní společnosti pak zůstávala vyhrazena mechanismům tradičním (sociální kontrola apod.).
Kontrola migrace oběma směry (ze státu/místa versus do státu/místa) se pak jako mnoho jiných sociálních jevů
stala obvyklým předmětem právní regulace až v 19. století. Například v Rakousku-Uhersku existovala celostátní
právní úprava vystěhovalectví od první poloviny 19. století. Naopak přistěhovalectví se řídilo zemskými zákony
a lokálně odlišnými postupy místní správy (v závislosti na atraktivitě lokality). Přistěhovalectví pak bylo mnohdy
spíše evidenční záležitostí.
Typickým jevem bylo vystěhovalectví ze zemí Evropy do nově osidlovaných oblastí Severní i Jižní Ameriky, stejně
jako do evropských kolonií. Naopak v tuto dobu v těchto oblastech neexistují žádné zásadní překážky k usazení se
v těchto oblastech.
Až teprve v prvé polovině dvacátého století se stalo obvyklým standardem kontrolovat veškerý provoz na státní
hranici a zavádět obecnou povinnost mít cestovní doklad pro všechny cestující. V tomto století se též začínají
rozdělovat státy do dvou základních skupin. První skupina států kontroluje migraci v absolutní podobě (tam
i zpět) a zakládá právní režim povolení trvalého vycestování a přicestování. Druhá skupina států pak reguluje
příliv přistěhovalců, omezuje vstup cizinců na své území a své vlastní občany nijak nereguluje.
Například státy západní Evropy již od první světové války v podstatě nechávají své občany obvykle svobodně
cestovat, včetně práva usadit se v zahraničí, výjimky stanoví například předpisy branného práva. Naopak
v Sovětském svazu se minimálně od 30. let zavádí režim, kdy je pro běžného občana obtížné vycestovat a pro
cizince je rovněž obtížné se usadit v Sovětském svazu.1
163 Migrace a právo azylu – Historická a lidskoprávní část
1
Sovětský svaz sice deklaroval
právo každého dělníka či rolníka,
teoreticky odkudkoliv, na získání
sovětského občanství, a tedy na to,
aby se usadil v Sovětském svazu,
ale takový postup přinášel pro
teoretického příchozí jiná rizika
související s obecnou nedůvěrou ke
všemu cizímu, minimálně od dob
stalinských represí.
Migrace a právo azylu
Historická a lidskoprávní část
Mgr. Pavel Uhl, Ph.D.
Politická emigrace z Československa po roce 1948
Po roce 1948 začal poměrně brzy stát kontrolovat režim migrace, a to oběma směry. Zatímco od roku 1945 do
roku 1948 a pak v době předválečné se pro možnost svobodného neomezeného vycestování a návratu vyžadoval
pouze cestovní pas, který nebylo obtížné získat a nadále držet, tak po roce 1948 začal režim kontrolovat, kdo
cestovat může a kdo nikoliv. Prakticky ihned přestaly být povolovány výjezdy a zavedena povinnost vlastnit
k výjezdu výjezdní doložku (zvláštní povolení). Zpočátku režim těm, kdo vycestovali dříve nebo se souhlasem
orgánů moci, nijak nezakazoval setrvat v zahraničí po delší dobu. Kdo se ovšem vrátil na území ČSR, tak je
obvykle nemohl již opustit.
Faktické uzavření hranic následovalo brzy po únoru 1948. Tehdy se na hranicích cestovní pasy běžně odebíraly,
a to jak při návratu těch, kdo doposud byli za hranicemi, tak i těm, co zkoušeli vycestovat na doposud platný pas,
který nebyl zatím orgány moci odebrán.
Možnost setrvávat v zahraničí pouze se souhlasem československých orgánů byla zavedena s mírným zpožděním.
Dělo se tak poměrně záhy cestou přijímání podzákonných předpisů, kterými se k možnosti vycestovat a setrvat
v zahraničí doplňovala povinnost zvláštního povolení (od roku 1948 plošně). Všechny cestovní pasy byly zrušeny
k roku 1953 a občané byli povinni si pořídit pasy nové. Pokud bydleli v zahraničí, mohli tam legálně setrvat pouze
na základě povolení (doložky vydané ambasádou). Nadále byl návrat do vlasti i pro československé občany možný
pouze na základě povolení.
Pro ty, kdo setrvávali v zahraničí i s předchozím souhlasem státních orgánů nebo bez něj, byl vytvořen tzv. institut
výzvy k návratu do vlasti. Neuposlechnutí výzvy k návratu mělo za následek ztrátu československého občanství
a odsouzení pro trestný čin. Státní občanství bylo také možné odebrat, pokud se někdo zdržoval v zahraničí bez
cestovního dokladu delší dobu.
Odchod z Československa bez souhlasu orgánů moci byl nadále trestný. V praxi se tak dělo, často přes zelenou
hranici, popřípadě legálně s následným nelegálním setrváním v zahraničí. V praxi se povolovalo vycestování pouze
v případě slučování rodiny (sňatky do zahraničí) a v případech, které byly ve výslovném zájmu politické moci.
V roce 1951 byl technicky dokončena stavba zátarasů podél západní československé hranice. Podobná hranice
souvislého ostnatého drátu v podstatě od konce 60. let rozdělovala Evropu od Severního moře až k Jadranu.
Na sklonku 60. let sice nebyly výjezdní doložky zrušeny, ale jejich vydávání se velmi zliberalizovalo. Tato praxe
skončila v průběhu roku 1969.
V sedmdesátých letech byla migrace opět velmi kontrolována. V některých případech byla lidem z politické
opozice povolena emigrace. Toto povolení neslo s sebou i předpoklad, že se emigrant již nevrátí. Povolování
výjezdu natrvalo příslušníkům opozice byl jev charakteristický pro normalizaci, která se tak velmi lišila od období
1948 do roku 1968, kdy takový postup nebyl v principu používán.
164Migrace a právo azylu – Historická a lidskoprávní část
Právní rámec uprchlictví
Pojem uprchlík je podle práva speciální označení osoby, která se nachází mimo svou vlast a splňuje další
podmínky stanovené mezinárodním právem. Tyto podmínky bývají v současnosti prakticky v celé západní Evropě
vykládány velice úzce.
Jedná se o (parafrázovanou) definici mezinárodního práva, konkrétně definici z Úmluvy o právním postavení
uprchlíků:
,,Osoba, jež se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových,
náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo
i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám
odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého
dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam
nechce nebo nemůže vrátit.“
Katalog azylových důvodů je obvykle vykládán restriktivně. V minulosti tomu tak vždy nebylo a postoj k fenoménu
uprchlictví se výrazně změnil v důsledku konce studené války.
Zajímavostí definice uprchlictví je i to, že azyl náleží osobě až v okamžiku opuštění vlasti a příchodu na území
státu, který azyl uděluje. Stát udělující azyl nedá nikomu, kdo je na území svého státu ve srovnatelném postavení,
ani azyl, ani jeho příslib apod.
165 Migrace a právo azylu – Historická a lidskoprávní část
Postoj zemí západní Evropy a Severní Ameriky k politické emigraci
z tzv. východního bloku před pádem železné opony
Mnoho historických událostí ve východní Evropě mělo za následek migrační vlny do zahraničí, obvykle do zemí
západní Evropy a posléze nebo někdy i přímo do zemí Severní Ameriky. Mezi události spouštějící migrační vlny
můžeme počítat: události v Československu v roce 1948 a 1968 a události v Maďarsku v roce 1956. V některých
zemích byla emigrace postupná a nevázala se na konkrétní události (Polsko a východní Německo; částečně
i Sovětský svaz).
Západoevropské země nehodnotily příliš přísně azylové žádosti uprchlíků z východní Evropy. Obvykle se zaměřily
na zjištění formálních náležitostí (identifikace, vybavení doklady, vyloučení rizik) a tito emigranti se mohli usadit
v mnoha západoevropských zemích bez rizika povinnosti se obracet někdy na úřady země svého původu. Samotná
skutečnost, že se dostali mimo faktický dosah moci státu, ze kterého utíkali, byla dostačující garancí, že uprchlík
bude moci setrvat na území, na které se dostal.
To bylo dáno několika důvody:
• Vydání kohokoliv, kdo uprchl, bez ohledu na jeho skutečný motiv, by bylo přílišnou legitimizací režimu,
který omezoval svobodu pohybu; tudíž to bylo v podstatě nepřípustné.
• Uprchlíci byli obvykle vzdělaní a dobře motivovaní k integraci do výrobních procesů.
• Do poloviny osmdesátých let byl trh s odborníky schopen většinu východních emigrantů bez problémů
absorbovat na kvalifikované pozice.
• Uprchlíci z východní Evropy spadali do shodného civilizačního okruhu jako země, do kterých prchali.
Kulturní integrace byla snadná.
• Omezení cestování východoevropskými režimy byla dostatečnou zárukou, že uprchlictví nepřeroste
v masovou záležitost.
Například Bruno Kreisky jako rakouský kancléř deklaroval v roce 1977, že Rakousko udělí azyl všem signatářům
Charty. Jejich počet nebyl vysoký a toto gesto nemohlo mít jakýkoliv statistický dopad na migraci do Rakouska.
Naopak např. československý režim se pokoušel motivací k emigraci zbavovat svých odpůrců.2
Sovětský svaz dokonce vyhostil svého občana Alexandra Isajeviče Solženicyna, jehož krátce předtím občanství
formálně zbavil.
Politické uprchlictví bylo tedy technicky problematické v rovině fáze odchodu a obvykle technicky méně
problémové ve fázi příchodu.
166Migrace a právo azylu – Historická a lidskoprávní část
2
Akce, která nutila příslušníky
opozice k emigraci, byla
organizována přímo FMV.
Jmenovala se akce Asanace.
Postoj zemí západní a střední Evropy k imigraci po pádu železné opony
Po rozpadu východního bloku se migrační reliéf v Evropě velmi rozvolnil a lidé cestují mnohem více, což platí
i o postsovětských republikách. Sanitární pás nesovětských zemí východního bloku (s výjimkou Jugoslávie
a Albánie) a pobaltské postsovětské státy se staly regulérními aktéry integračních procesů v Evropě.
Prostor nové, rozšířené Evropské unie se tak stal lákavým místem pro cílovou migraci mnoha osob, včetně osob ze
zemí postsovětského prostoru.
Zatímco v době před pádem železné opony nebylo v praxi celkem pochyb o tom, že příchozí z Československa,
Polska či SSSR je politický uprchlík, nyní již taková rovnice neplatí. Hranice mezi ekonomickou a politickou
imigrací je mnohem nejasnější a úřady cílových zemí ji zkoumají mnohem přísněji.
Mnohdy je taková aplikace přísného výkladu práva nesporná z hlediska restriktivního výkladu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, ale v rovině historického srovnání dvou modelových případů obstojí obtížně.
Emigrant z Československa v osmdesátých letech, který byl politicky v podstatě indiferentní a vystěhoval se za
lepším, se sice dopustil trestného činu a jeho návrat by znamenal trestní stíhání – existovaly však periodicky
udělované amnestie, jichž někteří emigranti využili k beztrestnému návratu. Ve vztahu k ostatním, kteří se
rozhodli setrvat, to neznamenalo žádné riziko nuceného návratu, byť jejich navrácení by nebylo porušením
žádného mezinárodního závazku, protože navrátilec by nečelil trestnímu stíhání.
Současný v podstatě politicky indiferentní přistěhovalec z diktátorského státu, který ve státě původu čelí
intenzivnějšímu omezení svobody než průměrný československý občan v 80. letech a nadto čelí nepředstavitelně
vyšším rizikům korupce, zločinnosti, státního a polostátního teroru a jiných ohrožení, nemá šanci získat azyl ani
v České republice, ani v Německu.
V důsledku tohoto postupu je status politických uprchlíků upřen mnoha osobám, které jsou ve srovnatelném
postavení jako ti, kdo prchali z některých zemí tzv. východního bloku. Přistěhovalci tak musí využít právní
možnosti legálního povoleného pobytu, což je věcně obtížné a ekonomicky náročné, nebo se mohou pohybovat
v cílových migračních zemích nelegálně.
V každém případě jsou velmi zranitelní a jejich sociální postavení je tak velice špatné. Fakticky jsou zneužíváni
v mnoha ohledech a při jejich vyšším výskytu vytvářejí deklasovanou vrstvu obyvatel. Nespornou skutečností
ovšem je, že poptávka po imigraci je natolik vyšší, že benevolentní přístup západoevropských úřadů ze
sedmdesátých let by v praxi stěží mohl obstát.
167 Migrace a právo azylu – Historická a lidskoprávní část
Otázkové okruhy:
• Je státem poskytovaný azyl projevem respektu k ochraně lidských práv, nebo je jen nástrojem mezinárodní
politiky a vyjádřením zahraničněpolitického postoje?
• Je míra migrace a její obtížná regulovatelnost důvodem k rezignaci na rovné postavení těch, kdo sem
přicházejí odjinud?
• Je snaha o záruku rovných práv i ve vztahu k ,,nenašincům“ principem, který by měl i širší a hlubší
význam? Nebo má naopak skryté praktické dopady?
• Měly by státy, které dříve produkovaly uprchlíky a které se díky podpoře států, jež je přijímaly, snadněji
transformovaly, nějak splácet dluh ve vztahu k jiným uprchlíkům? Nebo k prostým migrantům?
K diskusi:
Austrálie je známá svou vstřícnou politikou k uprchlíkům a azylantům, ovšem projevuje mnohem méně tolerance
vůči ilegálním přistěhovalcům. Ilegální žadatelé o azyl jsou umisťováni do detenčních center, dokud není
zpracována jejich žádost. To však trvá velmi dlouho – mnohdy několik let –, přičemž žadatelé čekají na výsledek
řízení mimo australské území (např. ostrovy Nauru a Kiribati). Imigranti často organizují protesty a hladovky.
V srpnu 2001 zachránila norská loď MV Tampa freighter 433 žadatelů o azyl z potápějícího se indonéského
trajektu. Většina uprchlíků, většina z nich z Afghánistánu, cestovala tisíce mil, aby se dostala do Austrálie.
Na palubě lodi Tampa strávili uprchlíci řadu dní, protože Norsko se dohadovalo s Austrálií a Indonésií, který stát
odpovídá za bezpečnost uprchlíků.
Australské úřady nejdříve odmítly lodi Tampa vstup do australských pobřežních vod, ale po desetidenní stand-off
byli uprchlíci převzati australským námořnictvem a umístěni ve sportovní hale.
Část uprchlíků přijal Nový Zéland, ale většina z nich byla deportována do detenčního centra na Nauru. Posléze
vyšlo najevo, že Austrálie zaplatila Nauru 30 milionů dolarů za to, že uprchlíky přijali.
Případ vyvolal vlnu kritiky ze strany mezinárodního společenství. Následovaly protestní akce uprchlíků
umístěných ve všech australských ostrovních detenčních centrech. OSN vyslala do detenčních center inspektory
a následně publikovala zprávu, ve které obvinila Austrálii, že uprchlíky deprimuje přílišnými průtahy v řízení
o jejich případech a že neomezeným držením uprchlíků v centrech porušuje Úmluvu o právech dítěte. Nevládní
organizace apelovaly na australskou vládu, aby odůvodnila svůj postoj k dětským žadatelům o azyl, kteří tráví
v detenčních centrech několik let, ale premiér Howard trval na tom, že je nutno určit a důsledně dodržovat hranici,
která chrání národní zájmy Austrálie, tj. bránit se nekontrolovatelnému přílivů uprchlíků.3
• Co soudíte o postupu australských orgánů vůči ilegálním uprchlíkům?
• Existuje podle vás rozpor mezi svobodou pohybu jednotlivce a právem suverénního státu uplatňovat
tvrdou imigrační politiku? Do Austrálie v minulých letech směřovalo mnoho uprchlíků z Afghánistánu.
Tito lidé měli velmi omezené prostředky k tomu, aby vstoupili do Austrálie legálně. Jak se na jejich případ
díváte v kontextu australské politiky?
• Jaký je váš názor na situaci, kdy vláda státu, který nechce přijmout uprchlíky, zaplatí vládě jiného státu za
to, že se jich ujme?
168Migrace a právo azylu – Historická a lidskoprávní část
Blanka Čechová
3
Australia Ships Out Afghan
Refugees. BBC News[on-line] [cit.
2010-06-20]. Dostupné z:
http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-
pacific/1522723.stm
Další informace:
Doporučená literatura:
Traven, B.: Loď mrtvých. Praha: Mladá fronta, 1968.
Weil, J.: Moskva – hranice. Praha: DP, 1937.
Webové adresy:
Webové stránky Migrace On-line: http://www.migraceonline.cz
Webové stránky Vysokého kominsaře OSN pro uprchlíky: http://www.unhcr.cz
Mezinárodní úmluva:
Úmluva o právním postavení uprchlíků přijatá dne 28. července 1951 v Ženevě a Protokol týkající se
právního postavení uprchlíků přijatý dne 31. ledna 1967 v New Yorku (vyhlášeno v ČR pod /1993 Sb.)
169 Migrace a právo azylu – Historická a lidskoprávní část
170Migrace a právo azylu – Historická a lidskoprávní část
171 Migrace a právo azylu – Filmy
Desetitisíce afrických uprchlíků každoročně riskují nebezpečnou cestu po moři ve snaze dosáhnout břehů
Španělska a začít v bohaté Evropě nový život. Evropa je pro Senegalce symbolem spokojeného života a tak velkým
lákadlem, že se nezdráhají riskovat život a vydávají se na přetížených člunech na pouť, která často končí tragicky.
Utečenec Modou vypráví, jak jejich člun ztroskotal v bouři a celá osádka se musela vrátit zpátky do Afriky. Bez
funkční navigace, bez jídla, bez vody. Vzpomínky mladého muže na jedenáct dní pekla na moři se ve formálně
výjimečném a vizuálně i zvukově vytříbeném dokumentu prolínají se záběry na skutečný život v Thiaroyi,
historickém předměstí Dakaru. Modouův bratranec, který získal vzdělání v USA, se po návratu domů snaží
osvětou přesvědčit mladé lidi, aby se pokusili zlepšit životní úroveň ve své vlastní zemi a neriskovali kvůli
nejistému životu v Evropě. Modou, jenž málem přišel o život a do vlasti se vrátil nedobrovolně, ale po šesti
měsících znovu propadá beznaději z každodenní senegalské reality. Chce útěk do Evropy zkusit znovu.
Idrissa Guiro
Francie
2007 / 51 min.
Barcelona, nebo smrt / Barcelona or Die
Středisko pro žadatele a žadatelky o azyl ve švýcarském městečku Vallorbe neustále přijímá nadpočet lidí
hledajících nový domov. Muži, ženy a děti téměř ze všech kontinentů stráví v tomto zařízení krátký, leč důležitý
čas, přemosťující jejich bolavou minulost s mlhavou budoucností. Všichni musejí dodržovat stanovený řád,
a zdánlivá svoboda je tak pouze dočasná, ohraničená vycházkami a časem na dva rozhovory s imigračními
úředníky. Příběhy lidí ze Somálska, Súdánu, Toga, Arménie, Bosny či Iráku se přitom liší – za některými je cítit
prožité trauma, jiné historky se opakují a je těžké posoudit jejich autenticitu. Je tedy vůbec možné brát na sebe
břímě rozhodnutí o lidském osudu? Podle jakého klíče má být azyl udělován, když je zapotřebí brát v potaz tolik
nuancí? A kde získáme jistotu, že se uprchlíci mohou živí a zdraví vrátit do země, kde se mezitím vláda zaručila za
jejich bezpečí? Prostřednictvím dokumentu můžeme být na chvíli jejich součástí a vyzkoušet si úlohu posuzovatelů
cizích životů. Film získal vedle dalších ocenění také cenu za nejlepší dokument na festivalu v Locarnu a cenu
diváků na Festival dei Popoli ve Florencii.
Fernand Melgar
Švýcarsko
2008 / 104 min.
Pevnost / The Fortress
Filmy
172Migrace a právo azylu – Filmy
Svoboda tisku a propaganda
Ke vzniku a pojmu propaganda
Samotné slovo „propaganda“ pochází z latinského výrazu „propagare“, tedy rozmnožovat, šířit či rozhlašovat.
O definici propagandy se snažila celá řada autorů z mnoha společenskovědních oborů. Pro naše účely by mohla
postačit definice, kterou nabídli ve své knize Propaganda and Persuassion autoři Garth Jowett a Victoria
O´Donnell. Podle nich je propaganda úmyslná a systematická snaha ovlivňovat vnímání, poznání a přímé jednání,
za účelem dosažení reakce, která odpovídá požadovanému záměru propagandisty.
První použití termínu propaganda ve smyslu, jak ho chápeme dnes, bychom zřejmě nalezli v názvu instituce Sacra
Congregatio de Propaganda Fide, kterou v roce 1622 založil papež Řehoř XV. za účelem šíření katolické víry mezi
protestanty i bezvěrci z Nového světa. Termín „propaganda“ i díky činnosti této instituce brzy ztratil svou
neutralitu. Postupem času byl stále více chápán ve smyslu pejorativním a je tak víceméně vnímán i dnes.
Naznačují to koneckonců i synonyma, která se nám při uvažování o propagandě vybaví: lži, manipulace, kontrola
myšlení, psychologická válka, vymývání mozků apod. Tyto výrazy odkazují na něco nesprávného či neetického.
Je však třeba říci, že metod propagandy využívají i odvětví, která jsou v rámci společnosti chápána pokud ne
pozitivně, tak alespoň neutrálně. Jedná se například o reklamu či public relations. Ve třicátých letech 20. století,
kdy propaganda jakožto společenský fenomén začala vzbuzovat zájem sociologů či psychologů, jakými byli
například Harold Lasswell či Edward Bernays, byly dokonce tyto termíny ještě často slučovány a srovnávání
propagandy s reklamou či public relations se samozřejmě nemůžeme vyhnout ani dnes. Koneckonců, podle
některých teoretiků propagandy jsou právě reklama a public relations tou nejběžnější formou propagandistických
aktivit v rámci moderní demokratické společnosti.
V naší stati se však omezíme na vnímání propagandy především ve smyslu šíření určitých společenských idejí,
ať už náboženských, či politických. Ačkoliv tuto formu propagandy samozřejmě více či méně intenzivně využívají
i demokratické státy (například v období vojenských konfliktů), typická je především pro systémy autoritářské či
totalitární. Zde se často stává nedílnou součástí fungování státu a je jedním ze základních pilířů, které zajišťují
stabilitu režimu. Na rozdíl od demokratických zřízení je systematické užití propagandy v těchto systémech často
přiznané a propaganda je prezentována pozitivně jako jeden ze stavebních nástrojů pro budování „lepší“
společnosti.
Jak si ukážeme dále, důležitou roli v propagandistickém snažení vždy hrála média, která představují jeden ze
základních kanálů pro šíření propagandistických sdělení.
První masivní a cílené nasazení propagandistických technik je spojeno s obdobím první světové války, kdy
propagandu intenzivně využívaly všechny zúčastněné strany. Často již byly zřizovány zvláštní instituce, které měly
propagandu na starosti. Jednalo se přitom o propagandu nejen vůči nepříteli, ale samozřejmě i vlastnímu
obyvatelstvu a spřáteleným či neutrálním zemím.
V oblasti propagandy v té době pracovala řada novinářů, spisovatelů a dalších umělců. Kromě periodického tisku,
jakožto hlavního masového média té doby, se k propagandistickým účelům již do jisté míry využívalo i nové
médium – film –, velmi rozšířené byly také plakáty, pohlednice apod. Intenzivní využívání propagandy se pak
přeneslo i do následujícího období po válce. Charakteristické je především pro upevňující se režim sovětského
Ruska, fašistický režim v Itálii a ve třicátých letech i pro nově nastolený nacistický režim v Německu. Propaganda
v těchto režimech prorůstá celou společností a zasahuje do všech oblastí od školství až po kulturu. Důležitou roli
173 Svoboda médií – Historická část
Svoboda médií
Historická část
PhDr. Jan Cebe
při tom hrají také masová média, a to nejen periodický tisk, ale stále výrazněji také film a nově nastupující rozhlas.
S poválečným bipolárním rozdělením světa a obdobím tzv. studené války pak souvisí další historická etapa
využívání propagandy, a to jak na Západě, tak na Východě. Propaganda hraje výraznou roli ve všech důležitých
vojenských konfliktech tohoto období (Korea, Vietnam, Afghánistán atd.) a v menší či větší míře je integrální
součástí režimů na obou stranách železné opony. Ani po jejím pádu na přelomu 80. a 90. let 20. století
propaganda nemizí. Intenzivně je využívána v rámci obou iráckých konfliktů, v kosovské válce a samozřejmě
i v případě tažení proti celosvětovému terorismu. Zůstává integrální součástí režimů ve státech, jako je Čína,
Severní Korea, Írán, Kuba, či v řadě afrických rozvojových zemích. Je tedy zřejmé, že propaganda se stala nedílnou
součástí života naší společnosti a měli bychom se naučit ji rozpoznávat a pracovat s ní.
174Svoboda médií– Historická část
Jowett, G. S., O´Donnell, V.
Propaganda and Persuasion.
Thousand Oaks, London, New
Delhi: Sage Publications,
2006.
Combs, J. E., Nimmo, D. The
New Propaganda. New York,
London: Longman Publishing,
1993.
Propaganda v nacistickém Německu
Nacistický vůdce Adolf Hitler přikládal propagandě značnou důležitost. Toto přesvědčení vycházelo zejména
z osobní zkušenosti získané během první světové války, kdy byla německá armáda i obyvatelstvo vystaveny
masivní propagandě ze strany Velké Británie. Hitler dokonce považoval britskou propagandu za jeden z důvodů
kapitulace německé armády. Není tedy divu, že ve své knize Mein Kampf věnuje značnou pozornost právě „umění
propagandy“. Ta měla podle něj jednoduchými obsahy působit na masy, jejichž kolektivní inteligence je velmi
nízká, jejich schopnost zapomínat je ovšem obrovská. Úspěšná propaganda se proto měla podle Hitlerova mínění
opírat jen o několik málo jasných bodů, které musí prostřednictvím jednoduchých sloganů opakovat dokola tak
dlouho, dokud je masa nepřijme za své. Takovýchto opěrných bodů měla nacistická propaganda několik. Mezi ty
nejzásadnější, které provázely nacistický režim od počátku až do jeho konce, patřilo budování nenávisti k Židům.
Antisemitská propaganda byla všudypřítomná. Intenzivně ji šířila tištěná média, rozhlas i film, zasahovala ale i do
dalších oblastí, např. do kultury či školství. Antisemitskou propagandu toho nejhrubšího zrna přinášel například
týdeník Der Stürmer vydavatele Julia Streichera. Mnohem nebezpečnější a účinnější však byla antisemitská
propaganda, která se tvářila jako seriózní výsledek vědeckého bádání. Takový byl například film režiséra Fritze
Hipplera Der Ewige Jüde (Věčný Žid) z roku 1940. Od útoku na SSSR se pak dalším zásadním tématem nacistické
propagandy stala hrozba bolševismu. Komunisté představovali již v období Výmarské republiky hlavní soupeře
nacistů a často mezi nimi docházelo ke krvavým střetům. V tomto případě tak šlo pouze o návrat k tématu, které
bylo v rámci nacistické propagandy stěžejní už ve 20. a 30. letech, nicméně po uzavření paktu
Ribbentropp–Molotov bylo účelově odsunuto do pozadí.
Propaganda byla v rámci nacistického režimu vnímána jako důležitá součást budování společnosti a všeobecného
souhlasu s nastoleným režimem. Její přítomnost byla veřejně přiznávána a její působení bylo vykreslováno veskrze
pozitivně a konstruktivně.
V čele nacistické propagandy stál od roku 1933 dr. Josef Goebbels jakožto ministr nově budovaného ministerstva
lidové osvěty a propagandy. V prvním roce své činnosti měl tento úřad 350 zaměstnanců, během čtyř let se však
rychle rozrostl na více než 1000 zaměstnanců. Je přitom příznačné, že pod toto ministerstvo spadal dohled nad
kulturou i všemi prostředky masové komunikace.
Ovládnutí médií jakožto prostředků pro ovlivňování veřejného mínění bylo přitom jedním z prvních kroků
nacistického režimu po jeho nástupu k moci v roce 1933. Nacisté brzy ovládli nejen periodický tisk, ale i rozhlas
a skrze ateliéry UFA také film. Své potenciální odpůrce tak připravili o jakoukoliv možnost tlumočit veřejnosti svůj
nesouhlas s režimem. Zejména rozhlas byl Josefem Goebbelsem vnímán jako médium s obrovským
propagandistickým potenciálem.
Propaganda provázela nacistický režim od počátku až do jeho konce. Nepolevila přitom ani v úplném závěru války,
kdy již bylo zřejmé, že Německo vyjde z války poraženo. Řada Němců zmanipulovaných propagandou tomu však
až do poslední chvíle nevěřila a německá společnost se s následky nacistické propagandy vyrovnávala ještě dlouho
po skončení druhé světové války.
175 Svoboda médií– Historická část
Frei, N., Schmitz, J.
Journalismus im Dritten Reich.
München: Beck, 1999.
Krist, E., Leites, N. Trends in
Twentieth Century
Propaganda. In: Berelson, B.,
Janowitz M. (ed.): Reader in
Public Opinion and
Communication. New York:
Free Press, 1966.
Stalinská propaganda
Podobně jako v nacistickém Německu, také v sovětském Rusku byla propaganda integrální součástí politického
režimu. Lenin a později i Stalin kladli na propagandu značný důraz. Je proto samozřejmé, že se sovětský režim
snažil již od svých počátků ovládnout kanály, jimiž je možné propagandu šířit, v té době tedy především periodický
tisk. Již dva dny po VŘSR vydal Lenin Dekret o tisku, v němž se praví, že „buržoazní tisk je jednou z nejmocnějších
zbraní buržoazie“, a proto byly veškeré protibolševické listy okamžitě zastaveny. Tento dekret měl sice mít pouze
dočasnou platnost, nicméně v různých nařízeních v zásadě přetrval po celou sovětskou éru a periodický tisk tak
plnil především úlohu hlásné trouby komunistického režimu.
Dalším propagandisticky velmi důležitým médiem se již v období meziválečném stává film. Právě film totiž mohl
docílit toho, čeho periodický tisk dosáhnout nemohl, tedy oslovit obrovské masy negramotného sovětského
obyvatelstva. Na propagandistických filmech se zejména v počátcích sovětské éry podílela celá řada významných
filmových režisérů, jako byl například Dziga Vertov, Alexander Dovženko nebo Sergej Ejzenštejn, jehož film
Křižník Potěmkin z roku 1925 patří i po umělecké stránce mezi nejzajímavější počiny světové kinematografie. Tato
éra umělecky vysoce kvalitních propagandistických snímků pomalu končí s upevňováním stalinského režimu ke
konci 20. let, kdy se sovětský film začíná orientovat na tzv. socialistický realismus, jehož jediným cílem byla
glorifikace úspěchů sovětského režimu.
Podobně jako v nacistickém Německu i v sovětském Rusku měla propaganda vždy několik jasných témat, o něž se
opírala. Zejména v období vlády J. V Stalina byla propaganda velmi intenzivní. V meziválečném období patřil ke
stěžejním tématům propagandy boj proti buržoazii, dále boj proti vnitřním nepřátelům, tedy skupinám, které byly
komunisty označovány za nepřátele revoluce (kulaci, kontrarevolucionáři apod.), a osobám, které Stalin
potřeboval odstranit (Zinovjev, Kameněv, Bucharin, Radek, Tuchačevskij aj.), a dále zdůrazňování úspěchů
sovětského režimu. Jedním z centrálních bodů stalinské propagandy pak bylo samozřejmě také budování
Stalinova kultu osobnosti, které vrcholí v letech 1933–1934, a končí až Stalinovou smrtí v roce 1953.
Prostřednictvím masivního propagandistického tažení, které zahrnovalo nejen masová média a veřejné
manifestace, ale i nejrůznější formy umění, byl budován obraz Stalina jako hrdiny, stvořitele vlasti a otce
sovětského lidu.
V období druhé světové války sovětská propaganda zažívá několik kotrmelců, když se musí přizpůsobovat značně
proměnlivé politické situaci. Hitlerovské Německo není zprvu díky uzavření paktu Ribbentrop–Molotov
zobrazováno jako nepřítel. Tím je naopak Beckův režim v Polsku. Po záboru části Polska jsou pak sovětská vojska
propagandou zobrazována jako lidem vítaní osvoboditelé. O pár týdnů později se nepřítelem stává Finsko. Titulky
deníku Pravda z 30. listopadu 1939 hlásaly: „Nemilosrdně udeříme na nepřítele; Hněv lidu: Smést finské
dobrodruhy z povrchu zemského.“
Po útoku Německa na SSSR v červnu 1941 začíná být sovětská propaganda samozřejmě ostře protiněmecká,
vyobrazení německého národa a jeho vojáků má často až rasistický charakter. Mění se i tón vůči sovětskému
obyvatelstvu. Propaganda se obrací k velkoruskému nacionalismu. Občané SSSR už nejsou jen „soudruzi“,
ale najednou i „bratři a sestry“, nejde již jen o obranu socialismu, ale i „staroslavné ruské vlasti“ s celou její
kulturou.
V posledním, poválečném období Stalinovy vlády pak propaganda reaguje především na bipolární rozdělení světa.
Mezi hlavní témata se tak řadí boj proti imperialismu v čele s USA, nezapomíná se však ani na vnitřního nepřítele,
který je tentokráte hledán především mezi osobnostmi židovského původu, kosmopolitní inteligencí a různými
etnickými skupinami. Těchto témat se pak sovětská propaganda s větší či menší intenzitou drží až do Stalinovy
smrti v roce 1953.
176Svoboda médií – Historická část
Krist, E., Leites, N. Trends in
Twentieth Century
Propaganda. In: Berelson, B.,
Janowitz M. (ed.). Reader in
Public Oppinion and
Communication. New York:
Free Press, 1966.
Werth, A. Russia at War. New
York: Basic Books, 1999.
Studená válka a propaganda
Během období tzv. studené války byla propaganda intenzivně využívaná na obou stranách tohoto „konfliktu“.
Hlavní představitelé, tedy USA a SSSR, využívali propagandu k ovlivňování cizího i vlastního obyvatelstva.
V USA byla veřejnost zejména v období první poloviny 50. let vystavena intenzivní propagandě zaměřené proti
příznivcům komunismu a domnělým i skutečným agentům (tzv. období mccarthismu). V SSSR se v tomto období
propaganda opět věnuje nepříteli ve vlastních řadách, tentokrát ho hledá především mezi občany židovského
původu, navrátilci z války, kosmopolitní inteligencí a různými etnickými skupinami.
Při konstruování obrazu života v kapitalistických zemích se komunistická propaganda dle zásad marxismu-leninismu
zaměřovala především na sociální problematiku, jako byla chudoba, nezaměstnanost a vládní zásahy
vůči dělnickým odborům. Dělníci v kapitalistických zemích byli vyobrazování jako ideologicky blízcí. Původ
majetku bohatých kapitalistů byl vysvětlován především příjmy z neustálého zbrojení a příprav na novou
světovou válku. Upozorňováno bylo také na sílící neofašismus a v případě USA také na rasismus.
Západní propaganda naopak zobrazovala občany socialistických zemí jako zajatce svých vlád podrobované
neustálému vymývání mozků. Propaganda také vzbuzovala strach z případné agrese Sovětského svazu a možné
nukleární války. Sílu manipulace prostřednictvím propagandy si v tomto období uvědomovala celá řada umělců
a upozorňovala na ni ve svých dílech. K propagandistickým účelům jsou v tomto období využívána všechna
dostupná média včetně nastupujícího televizního vysílaní. V rámci propagandy směrem do zahraničí hrál velkou
roli rozhlas. Ze Západu na Východ a dále také do oblasti třetího světa vysílaly například stanice Hlas Ameriky či
Rádio Svobodná Evropa. Vysílání těchto stanic bylo pod dohledem americké zpravodajské služby CIA.
Ze Sovětského svazu na západ pak vysílalo například Rádio Moskva nebo Rádio Mír a svoboda. Tyto stanice měly
svým vysíláním ovlivnit nálady a postoje obyvatel cílových zemí a vyvolávat u nich nespokojenost s daným režimem.
Intenzita propagandy v období studené války kolísala v závislosti na konkrétní politické situaci. Mezi
propagandisticky intenzivní období lze řadit například válku v Koreji či Vietnamu nebo třeba kubánskou krizi. Méně
agresivní období naopak nastává v období 80. let s postupným oteplováním vztahů mezi Východem a Západem.
177 Svoboda médií – Historická část
Jowett, G. S., O´Donnell, V.
Propaganda and Persuasion.
Thousand Oaks, London, New
Delhi: Sage Publications,
2006.
Média ve svobodné společnosti
Je zřejmé, že aby mohla být společnost svobodná, musí být co možná nejvíce svobodná také její média. Tento
požadavek nakonec vychází ze základního rysu moderních liberálně demokratických společností, jímž je svoboda
projevu. Média se tak v těchto společnostech stávají jedním z prostředků, ve kterých lze veřejně a bez omezení
sdílet či konfrontovat názory, vyjadřovat postoje k nejrůznějším záležitostem a v neposlední řadě také získávat
informace důležité k rozhodování. Není tedy divu, že právě postavení a míra svobody a nezávislosti médií ve
společnosti se často stává měřítkem úrovně její celkové svobody a demokratičnosti. Je proto pravidlem, že státy,
které se označují jako svobodné a demokratické, mají svobodu projevu zanesenu přímo v ústavě. O tom, že
svoboda projevu byla historicky spojována právě se svobodou médií, hovoří skutečnost, že součástí ústavy bývá
často požadavek svobody tisku. Mezi exemplární ukázky patří například první dodatek ústavy Spojených států
amerických, tento požadavek bychom však nalezli i v konstitucích řady jiných zemí.
Média ve svobodné společnosti však nemají pouze roli zprostředkovatele veřejného diskurzu. Často je od nich
vyžadována i kritická reflexe mocenských poměrů v dané společnosti. Média mají tedy mít v tomto pojetí i funkci
tzv. hlídacího psa demokracie, který dohlíží na to, aby ti, jimž byla občany svěřena moc vládnout, své moci
nezneužívali. Tyto požadavky na roli médií jsou však do značné míry ideální a v praxi se je ne vždy daří naplňovat.
I ve svobodných demokratických společnostech jsou totiž média vystavována celé řadě vlivů, které mohou
nezávislost médií ohrožovat. Na rozdíl od médií v totalitních společnostech jsou sice demokratická média do
značné míry osvobozena od tlaku ze strany politické moci, mohou se však u nich projevit tlaky z jiných oblastí,
nejčastěji se přitom jedná o oblast ekonomickou. Jak jsme již naznačili výše, média v demokratické společnosti
sice mají do jisté míry privilegované postavení, na druhou stranu jsou však většinou komerčními podniky, jejichž
zásadní funkcí je generování zisku. Tento tlak může být poněkud oslaben v případě takzvaných médií veřejné
služby, jejichž funkce a odpovědnost vůči veřejnosti bývá často definována zákonem a která jsou spolufinancována
například z koncesionářských poplatků. V případě komerčních médií je však obava z ekonomického tlaku zcela na
místě a nezřídka ji lze podložit i konkrétními důkazy. Nebezpečí ovlivňování obsahu médií ze strany vydavatelů
a dalších ekonomických struktur se přitom spolu se vzrůstající komercionalizací médií a jejich stále výraznějším
propojováním do nadnárodních struktur dále zvyšuje. Nejsou to však jen vlastnické vlivy, jimž musí média
v demokratických společnostech čelit. Jsou zde i další „nebezpečí“ ze strany lobbistů, public relations či
politického marketingu, s nimiž se musí moderní média vyrovnat, aby mohla naplno vykonávat funkce, které jim
jsou ve svobodné společnosti přisuzovány.
178Svoboda médií – Historická část
Curran, J. Media and power.
London: Routledge, 2002.
Habermas, J. Strukturální
přeměna veřejnosti. Praha:
Filosofia, 2000.
Záruka svobody projevu v ČR
Český právní řád poskytuje několik záruk svobodného projevu. Tou nejdůležitější je bezesporu Ústava ČR,
konkrétně pak její součást – Listina základních práv a svobod. Zde je v článku 17 zakotveno právo svobody projevu
a právo na informace, nepřípustnost cenzury, právo vyjadřovat názory libovolným způsobem a svobodně
vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Podle tohoto článku jsou též
orgány veřejné správy povinny přiměřeně informovat o své činnosti. Listina v tomto článku připouští možnost
zákonného omezení svobody projevu a práva vyhledávat a šířit informace, jedná-li se o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu
veřejného zdraví a mravnosti. Právo přijímat informace však nijak omezit nelze.
Některé právní normy pak v konkrétních případech svobodu projevu a s ní související práva omezují. Jedná se
například o trestní zákon, zákon o přestupcích či zákon o ochraně osobních údajů.
Důležitými legislativními normami, které taktéž upravují právo na svobodu projevu prostřednictvím médií, jsou
tiskový zákon a zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
V neposlední řadě se pak svobody projevu týkají i mezinárodní úmluvy, jejichž signatářem Česká republika je.
Mezi ně patří například Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která v článku 10 zaručuje
každému právo na svobodu projevu.
179 Svoboda médií – Historická část
Kroupa, J. Mediální právo.
Brno: Masarykova univerzita,
2009.
180Svoboda médií
Úvod: Bojovníci za svobodu médií
Reportéři bez hranic. Práce novináře může být dosti nebezpečná, zvlášť když působíte v nedemokratické zemi
nebo ve válečné zóně. Jedním z nejznámějších zastánců svobody médií je pařížská nevládní organizace
Reportéři bez hranic. Jejich kampaně se zaměřují na zvyšování povědomí o významu svobody tisku a na
informování o novinářích, kteří jsou oběťmi pronásledování, věznění nebo cenzury. Díky rozsáhlé síti
národních a oblastních poboček tato organizace působí na pěti kontinentech. V rámci boje proti cenzuře
rovněž publikuje články, které byly v zemi jejich původu zakázány, a nabízí praktickou podporu od příspěvků
rodině uvězněných žurnalistů až po propagační novinářské bundy pro ty, kteří pracují ve válečných zónách.
Organizace obdržela Sacharovovu cenu v r. 2005.
Balkánský deník Osvobození. Mnoho novinářů svoji práci nepovažuje za zaměstnání, ale za poslání. Kdo
bude přinášet nejnovější zprávy, když ne my? To také platilo pro zhruba 70 pracovníků balkánských novin
Oslobođenje, kterým byla Sacharovova cena udělena v r. 1993 za jejich úsilí a houževnatost při obraně Bosny
a Hercegoviny jako etnicky smíšeného státu. Cena byla udělena jako výraz ocenění statečných pracovníků
těchto novin, kteří riskovali vlastní život pro to, aby noviny mohly denně vycházet, a to i pod palbou srbského
dělostřelectva. Tato palba zničila redakci novin a přinutila její pracovníky, aby se skryli v jaderném krytu
v suterénu budovy, kde pokračovali v práci.
Běloruská asociace novinářů. Boj za svobodu médií v Evropě dosud není u konce. Cenzura, obtěžování,
vyhoštění a trestní stíhání jsou pro novináře v Bělorusku běžnou praxí. Naštěstí nejsou sami. Běloruská
asociace novinářů je známá svým zaujetím a bojem za svobodu slova a svobodu informací o lidských právech.
K jejich cílům patří vybudování a prosazování nezávislé a profesionální žurnalistiky v Bělorusku. Asociaci
byla cena udělena v r. 2004.
Salima Ghezaliová. Někteří lidé považují média za nejlepší cestu k šíření svého poselství. Alžířanka Salima
Ghezaliová, držitelka ceny z r. 1997, založila své vlastní noviny, aby mohla propagovat svobodu médií a práva
žen. Ve svých článcích se vyslovuje proti cenzuře a špatnému zacházení se žurnalisty v Alžírsku a hovoří
o nutnosti nalézt řešení krize v Alžírsku, přičemž poukazuje na velký počet obětí z řad obyvatelstva
a novinářů. Její práce sklidila kritiku alžírských úřadů, které nechaly noviny zrušit. Ona nicméně dále bojuje
za své cíle a za budoucí demokratické Alžírsko.1
Držitelé Sacharovovy ceny, kterou každoročně uděluje Evropský parlament, představují protipól médií, která jsou
více či méně viditelným způsobem v moci korporací či politických stran, ačkoli se často vydávají za nezávislé
a objektivní zpravodajské kanály. Patří k nim například některá italská média, jejichž majoritním vlastníkem je
Silvio Berlusconi, resp. jím kontrolované společnosti.
181 Svoboda médií – Lidskoprávní část
1
Dvacet let Sacharovy ceny:
Svoboda médií. Evropský
parlament [on-line] [cit. 2010-07-
09]. Dostupné z:
http://www.europarl.europa.eu
/news/public/story_page
/015-41704-315-11-46-902-
20081107STO41552-2008
-10-11-2008/default_cs.htm
Svoboda médií
Lidskoprávní část
Blanka Čechová
K zamyšlení:
Na jaře roku 1999 měl na Právnické fakultě UK přednášku Vladimír Železný. Jedna z přítomných studentek ostře
odsoudila nevyvážené zpravodajství TV Nova a zeptala se řečníka, zda si uvědomuje, že moc, kterou celoplošná
média mají, zavazuje k odpovědnosti za obsah jejich pořadů. Vladimír Železný tehdy odpověděl: „Média přece
nemají žádnou moc – mají jen ohromný vliv.“ Co si o tomto výroku myslíte?
Několik věcných poznámek: Svoboda médií a právo
Svoboda médií je součástí širší svobody projevu a je upravena v řadě mezinárodních úmluv, počínaje Všeobecnou
deklarací lidských práv (čl. 19 – Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo
trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli
prostředky a bez ohledu na hranice.). Svoboda médií je ve větší či menší míře potlačena ve všech soudobých státech
s totalitními a autoritářskými režimy. Projevuje se to zatýkáním nepohodlných novinářů, cenzurou tištěných
i audiovizuálních médií a internetového obsahu. Rejstřík opatření je široký – od čínského pravidla tzv. předběžné
cenzury, kdy média a novináři žádají o povolení ke zveřejňování informací o významných historických událostech,
výročích a osobách považovaných za kontroverzní či politicky citlivé (Amnesty International), až po absolutní
znemožnění přístupu obyvatel k internetu v Severní Koreji.
Výrazně méně průhledná situace panuje ohledně řady médií, která celoplošně působí v Evropě či USA, tj. vesměs
na územích tradičních demokracií, která by měla být v oblasti svobody médií a jejich přiměřené regulace
příkladem. Vyskytují se zde složité vlastnické struktury, četná propojení médií s politickými, lobbistickými
a obchodními zájmy a obtížná rozpoznatelnost vlivu, který různí jednotlivci či skupiny mají na stanice,
vydavatelství, nebo dokonce na orgány, které mají na média dozírat a regulovat je v souladu se zájmy
demokratické společnosti. V Evropě je regulace médií a ochrana jejich svobody velmi bohatou a podrobně
rozpracovanou oblastí práva. Jak Rada Evropy, tak orgány EU věnují příslušným úpravám poměrně značnou
pozornost. Takto například vypadají některá ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES
o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního
vysílání.2
(37) „Mediální gramotnost“ se týká dovedností, znalostí a porozumění, které spotřebitelům umožňují
efektivní a bezpečné využívání médií. Mediálně gramotní lidé by měli být schopni provádět informovanou
volbu, chápat povahu obsahu a služeb a být schopni využívat celé šíře příležitostí, které nabízejí nové
komunikační technologie. Měli by být schopni lépe chránit sebe a své rodiny před škodlivým nebo urážlivým
obsahem. Proto je třeba rozvoj mediální gramotnosti ve všech oblastech společnosti podporovat a pečlivě
sledovat její pokrok. Doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. prosince 2006 o ochraně
nezletilých osob a lidské důstojnosti a o právu na odpověď v souvislosti s konkurenceschopností evropského
průmyslu audiovizuálních a on-line informačních služeb (2) již obsahuje řadu možných opatření na podporu
mediální gramotnosti, jako například soustavné vzdělávání učitelů a školitelů, zvláštní odbornou přípravu
v oblasti internetu zaměřenou na děti od útlého věku, včetně lekcí, kterých se mohou účastnit rodiče, nebo
pořádání vnitrostátních kampaní zaměřených na občany, které zohlední všechna komunikační média, s cílem
poskytovat informace o odpovědném používání internetu.
(38) Subjekty televizního vysílání mohou získat výhradní vysílací práva k událostem vysoce zajímavým pro
veřejnost. Je však nezbytné podporovat v celé Evropské unii pluralitu prostřednictvím rozmanitosti
zpravodajské produkce a zpravodajských pořadů a respektovat zásady uznané článkem 11 Listiny základních
práv Evropské unie. 18. 12. 2007 CS Úřední věstník Evropské unie L 332/3.
(39) Pro ochranu základní svobody přijímat informace a pro zajištění úplné a řádné ochrany zájmů diváků
v Evropské unii by měli ti, kdo vykonávají výhradní vysílací práva k událostem vysoce zajímavým pro veřejnost,
182Svoboda médií – Lidskoprávní část
2
Směrnice Evropského
parlamentu a rady 2007/65/ES ze
dne 11. prosince 2007, kterou se
mění směrnice Rady 89/552/EHS
o koordinaci některých právních
a správních předpisů členských
států upravujících provozování
televizního vysílání.
udělit ostatním subjektům televizního vysílání právo použít krátké výňatky pro účely obecných zpravodajských
pořadů, a to za spravedlivých, přiměřených a nediskriminačních podmínek při řádném zohlednění výhradních
práv. Tyto podmínky by měly být sděleny v dostatečném předstihu před konáním události vysoce zajímavé pro
veřejnost, aby ostatní měli dostatek času pro výkon uvedeného práva. Subjekt televizního vysílání by měl mít
možnost toto právo vykonávat prostřednictvím zprostředkovatele jednajícího případ od případu výslovně jeho
jménem. Tyto krátké výňatky by mělo být možné použít na kterémkoli programu v rámci celé EU, včetně
specializovaných sportovních programů, a jejich délka by neměla přesáhnout devadesát sekund.
Sebevětší regulace je však málo platná v případech, kdy jsou narušitelé svobody médií nositeli imunit plynoucích
z politických funkcí a kdy současně dochází k porušování či obcházení předpisů o střetech zájmů. Významnou
měrou se na omezování svobody médií podepisují i vnitrostátní zákony, které např. v případě pomluvy rozšiřují
trestní odpovědnost z reportérů na vydavatele a editory (Slovinsko) nebo umožňují obsazovat mediální rady členy,
kteří jsou loajální vládní straně (Polsko, Litva, Slovensko). V Rumunsku byl dokonce přijat zákon, který
přikazoval, aby polovinu denního zpravodajství tvořily dobré zprávy; soud ho následně zrušil.3
Kategorie a pojmy z oblasti svobody médií vymezuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva.
Respektovanou institucí je Úřad zmocněnce OBSE pro svobodu médií, jímž je v současné době významný
maďarský spisovatel a bojovník za lidská práva Miklos Haraszti. Mandát úřadu sice tkví ve standardních, formálně
bezzubých vymezeních monitorovacích institucí, přičemž nejmocnějším krokem, který může zmocněnec učinit, je
vyzvat stát narušující svobodu médií k jednání a doporučit kroky k nápravě, ale současná aktivita úřadu dokládá, že
omezený mandát neznamená neúčinnost. Hlavní nevládní organizací, která se zabývá svobodou médií, jsou
Reportéři bez hranic, kteří kromě široké škály monitorovacích a osvětových aktivit vedou např. Seznam predátorů
svobody tisku (na předních místech stojí jména jako Muammar Kaddáfí, Alexandr Lukašenko nebo Paul Kagame).
Příklad ze současnosti: Občan Berlusconi
Žhavým kandidátem na zařazení do Seznamu predátorů svobody tisku je italský premiér Silvio Berlusconi –
kontroverzní postava západoevropské politické scény. Dokument Občan Berlusconi zobrazuje, jakým způsobem
hlavní protagonista uniká trestnímu stíhání za daňové podvody a korupci, jak využívá vlastní média a většinu
v parlamentu k prosazování svých obchodních zájmů, jak účinně pracuje se svým charismatickým zevnějškem
a jak je obtížné na tyto formy manipulace upozorňovat, pokud je někdo nezávislým novinářem.
183 Svoboda médií – Lidskoprávní část
3
Viz http://www.euroskop.cz
Otázkové okruhy:
• Jakou roli hraje v daném kontextu imunita plynoucí z Berlusconiho ústavních funkcí? Jakým způsobem by
bylo možné premiéra imunity zbavit? Co se stane, až vyprší mandát jeho ústavní funkce?
• Existuje v Itálii zákon o střetu zájmů? Proč není aplikován na zjevnou interferenci Berlusconiho
obchodních a politických aktivit?
• Jakým způsobem se v amerických a světových médiích promítla politika „války proti terorismu“?
Vybavíte si nějaké konkrétní trendy?
K diskusi:
1) Představte si, že jste panel soudců u Evropského soudu pro lidská práva, kteří rozhodují o následujících
stížnostech a diskutujte o nich:
• Stěžovatelem je vydavatel bulvárního deníku, který dlouhodobě zveřejňoval prokazatelně nepravdivé
difamující informace o politicích vládní strany. Vydavatel je přitom známým sympatizantem malé opoziční
strany. V domácích soudních řízeních byly deníku opakovaně uděleny tak vysoké pokuty, že vydavatel
zkrachoval. U ESLP stěžovatel namítá porušení svobody slova a diskriminaci pro své politické názory.
• Stěžovatelkou je populární herečka a zpěvačka, o níž seriózní deník vydal velký článek, v němž detailně
rozebíral její minulost, zpochybnil její současnou kariéru, označil jí za průměrnou, všehoschopnou,
zištnou a vypočítavou, komentoval její milostné vztahy, přičemž spekuloval, zda stěžovatelka není
milenkou ženatého poslance parlamentu. U vnitrostátních soudů stěžovatelka neuspěla – její žaloba na
ochranu osobnosti byla zamítnuta s tím, že jako populární osobnost musí být schopna unést i občasné
zveřejnění soukromých informací ze svého života, pokud nejsou prokazatelně lživé. Před ESLP si herečka
stěžuje na porušení práva na respektování soukromého a rodinného život a uvádí, že svoboda slova – tisku
– nesmí překročit hranice morálky a vkusu.
• Stěžovatelem je novinář – karikaturista, autor ostrého článku směřujícího proti přistěhovalcům a proti
nedostatkům v domácím imigračním zákonodárství. Součástí textu je kresba, která zesměšňuje ilegální
podnikatelské aktivity přistěhovalců, jejich vzhled a náboženství. Po publikaci článku dojde k protestům
ze strany přistěhovalecké komunity a k několika výhrůžkám atentáty. Autor článku je zadržen policií
a vyslýchán. U ESLP stěžovatel namítá nepřiměřenou ingerenci státu do svobody slova.
• Známý a respektovaný právník odhalí závažné mezery v probíhajícím domácím soudním řízení týkajícím
se politicky citlivé a sledované věci. Sám není na případu nijak účasten. Na svém blogu publikuje závažná
zjištění a obvinění vůči soudcům, podezření z korupce a propojení justiční a podnikatelské sféry. Jeho
informace okamžitě převezme přední politický týdeník. Díky zavádějícím titulkům a atraktivní grafické
úpravě se z věci stane mohutný skandál, který ovlivní probíhající soudní řízení. Z podnětu stavovské
organizace soudců je zahájeno řízení, přičemž jsou dosud neprodané výtisky týdeníku staženy z oběhu.
Vydavateli periodika je následně udělena vysoká pokuta. Vyjde najevo, že informace obsažené v článku nebyly
nepravdivé, ale specifickou úpravou a titulky došlo k jejich významnému zkreslení a poškození věrohodnosti
justice a soudců. Poté, co neuspěl v domácím soudním řízení, si vydavatel stěžuje u ESLP na porušení
svobody slova a práva na spravedlivý proces z důvodu zaujatosti soudců v domácím soudním řízení.
184Svoboda médií – Lidskoprávní část
2) Zásadní stížnosti před ESLP ve věcech svobody slova, resp. určování mantinelů pro její uplatnění v rámci
médií, směřovaly proti vyspělým demokraciím – Velké Británii a skandinávským státům. Pozoruhodná
jsou tak např. rozhodnutí ve věcech The Observer and Guardian v. the United Kingdom, Sunday Times
v. the United Kingdom, Jersild v. Denmark, Thorgeir Thorgeirson v. Iceland, Barfod v. Denmark, Goodwin
v. the United Kingdom. Mezi další rozhodnutí týkající se svobody slova, resp. tisku, patří také Castells
v. Spain, Verenigung Weekblad Bluf! v. the Netherlands, Glasenapp v. Germany, Groppera v. Switzerland,
Informationsverein Lentia and others v. Austria, Otto-Preminger-Institut v. Austria, Wingrove v. the
United Kingdom. Pokuste se na stránkách ESLP dohledat rozhodnutí soudu ohledně stížnosti na porušení
svobody slova (čl. 10 Úmluvy) směřující proti ČR.
Další informace:
Rozcestník českých právních předpisů upravujících činnost médií a její regulaci:
http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=524
Reportéři bez hranic: http://www.rsf.org
Zmocněnec OBSE pro svobodu médií: http://www.osce.org/fom
185 Svoboda médií – Lidskoprávní část
186Svoboda médií – Lidskoprávní část
187 Svoboda médií – Filmy
Jsme tady, abychom vyhráli, prohlásil v létě roku 2003 Silvio Berlusconi. Jeho fotbalový tým AC Milán právě
vyhrál prestižní Ligu mistrů a italský premiér se vyhoupl do čela předsednictví Evropské unie. Člověk, který
v polovině osmdesátých let dokázal rozhýbat stojaté vody italského mediálního světa, inovátor, maximalista
a skvělý řečník, jehož důsledně pěstovaná image si v ničem nezadá se způsoby rockových hvězd.
Nejkontroverznější postava západoevropské politické scény, která se dokáže umně vyhýbat soudním obviněním,
neštítí se zavést cenzuru v jí vlastněných médiích či na místě propustit nepohodlné novináře. V dynamickém střihu
nás tvůrci filmu seznamují s Berlusconiho strmou kariérou a hlavně s nebezpečím, jež parlamentní demokracii
hrozí při zneužití médií pro politické a obchodní účely. Je současná Itálie opravdu banánovou republikou, jejíž
obyvatele stačí opít na pohled přitažlivým, ale uvnitř notně zplesnivělým rohlíkem?
Susan Gray, Andrea
Cairola
Itálie
2003 / 56 min.
Občan Berlusconi / Citizen Berlusconi
Režisér Mark Daniels natočil ve francouzské produkci dokument mapující mediální strategie zobrazování války
v amerických televizích. První reportážní fotografie z bojiště je datována už občanskou válkou – tehdy způsobila
otřes stejně jako o něco později první poprava vietnamského vězně, kterou američtí diváci viděli na televizních
obrazovkách přímo ve svých obývacích pokojích. Taková otevřenost ale pro americké válečné zpravodajství není
vůbec typická. Největší rozmach televize a válka ve Vietnamu se odehrávaly ve stejnou dobu. Záběry z války
zvyšovaly sledovanost a na jejich základě pak lidé demonstrovali proti nesmyslnosti obětování amerických vojáků
pro jinou zemi. Z ukázek tehdejšího vysílání a z poznání, jak se lišilo v amerických a evropských televizích, jasně
vyplývá snaha amerického zpravodajství ukonejšit obyvatele USA tím, že je přesvědčí o neporazitelnosti armády
a o hrdinském charakteru vojáků bojujících s nepřítelem bez tváře, s kterým se potom nemůže nikdo ztotožnit.
Aby předešel prosakování nežádoucích obrazů války, kontroluje od té doby Pentagon pod záminkou bezpečnosti
pohyb novinářů. Americké úřady se z této války poučily: médiím začaly vstup do válečných oblastí co nejvíce
komplikovat a mediální výstupy se snaží kontrolovat. Do zpravodajství pronikají hollywoodské stereotypy, jaké
vidíme v akčních filmech, které dobře slouží k mytizaci armády jako koncentrace americké síly. Pohled, jakým vidí
válku Američan, se podobá zážitku diváka epického válečného filmu. Obraz nepřítele však nevypovídá pouze
o Americe – má nadčasovou a nadnárodní platnost, dotýká se všech možných konfliktů druhé poloviny 20. století.
Mark Daniels
Francie
2005 / 92 min.
Obraz nepřítele / Enemy Image
Když v září 2005 dánský deník Jyllands-Posten uveřejnil sérii karikatur proroka Mohameda, odstartoval nevídané
protesty v celém muslimském světě. Intenzita a organizovanost demonstrací vzbudily otázku, zda jsou skutečně
pouze spontánním vyjádřením nevole muslimů. Dánský investigativní novinář a dokumentarista Karsten Kjaer se
pokusil zjistit, kdo mohl mít zájem na masivním rozšířením protestů a eskalaci nenávisti vůči Západu. Při rozplétání
pavučiny událostí, které následovaly po otištění karikatur, natočil desítky rozhovorů. Hovořil s duchovními
zodpovědnými za podněcování násilí, setkal se s demonstranty, kteří vypalovali ambasády, zpovídal novináře
i vydavatele novin. Navštívil Libanon, Sýrii, Írán, Turecko i Katar. Stále častěji si přitom kladl otázku, kde leží hranice
jednoho z pilířů demokracie – svobody projevu. Kjaerův film Proklaté karikatury tak dalece přesahuje horizont reakcí
na Mohamedovu kresbu. Vypovídá spíše o problémech pramenících z odlišnosti hodnot, neporozumění a vzájemné
intolerance, podpořených navíc manipulováním informacemi a účelovým zneužíváním lidí.
Karsten Kjaer
Dánsko
2007 / 53 min.
Proklaté karikatury / Bloody Cartoons
Filmy
Dějiny, film a lidská práva
Skripta
© Člověk v tísni, o. p. s.
Všechna práva vyhrazena.
Koordinátorka: Šárka Maroušková
Odborní poradci a editoři odborných textů: Blanka Čechová, Michal Kopeček
Autoři: Jan Cebe, Blanka Čechová, Tereza Hendlová, Sylva Holubová, Ondřej Klípa,
Jiří Kopal, Michal Kopeček, Markéta Křížová, Pavel Uhl, Filip Tesař, Václav Veber, Kateřina Werkman.
Grafický návrh: Bohdan Kofila Heblík
Sazba: František Dlabač
Jazyková úprava: Andrea Bláhová
Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět
Člověk v tísni, o. p. s.
Šafaříkova 24
120 00 Praha 2
http://www.dejinyfilmalidskaprava.cz
http://www.jedensvet.cz
http://www.clovekvtisni.cz
The publication and the project was funded by the Foundation
"Remembrance, Responsibility and Future", Germany.