fóru OSN nebo mimo ně, na univerzální, mnohostranné či bilaterálni nákladně.
V OSN, podobně jako tomu bylo u Všeobecné deklarace lidských prav neoQ Deklarace o zásadách upravujících využívání kosmického prostoru, mohou být později přijímány rezoluce a deklarace k jednotlivým zásadám, jakož í sje(j navány úmluvy o nich, nebo lze později přikročit i ke smluvnímu zaKoivem všech sedmi zásad najednou, v jednom velmi významném paktu. |í|
Konkretizovat, vykládat, aplikovat a obohacovat o nové prvky budou rnocl státy zásady mírového soužití i v rámci oblastních organizací, seskupeni států v mezích jednotlivých kontinentů, ve vztazích' se svými sousedy a jinými stóty^š ať již v nových mezinárodních smlouvách, nebo obyčejových pravidlech, které založí60). ^
Doc. dr. VILÉM STEINER, CSc.
ÚPRAVA OTÁZEK VZNÁNÍ A VÝKONU CIZÍCH ROZHODNUTÍ f V MEZINÁRODNÍCH SMLOUVÁCH, JEJÍ VÍVQJ, ZÁSADY A VÝZNAM J
Smlouvy o uznání a výkonu cizích rozhodnutí mají svou dlouhodobou his*1*!, torii, v níž lze zároveň sledovat celkový vývoj mezinárodních styků mezili státy na tomto úseku. Jejich základ je třeba shledávat již ve smlouvách, jimiž se upravovala ve XIII. století tzv. koloniální jurisdikce mezi severoitalskými státy a ostatními státy evropskými nebo mimoevropskými, jakož i mezi italskými státy samými a pro níž byl dán podnet v neobyčejně rozvinutém již tehdy obchodu mezinárodním.1}
Zatím co se však tyto první tzv. jurisdikční smlouvy již podle svého označení nesly především k ..vy^iezen^ a rozhraničení jurisdikce a tím i_k odstraň! není možných jurisdíkčních konfliktů .me^ si teprve
pozdější značně Širší a stále více se rozvíjející mezinárodní obchod a vědec-? t; koťechtiícký rozvoj souvisící s kapitalistickým výrobmm_ způsobem a spadající již do XVIII. a zejména pak do _Xn?- a        st0'etí -V^Olí^ylastních smluv 4 exekučních, které byly zaměřeny již přímq_ke staitoyení podmínek výkonu ~a popř. i uznání cizích rozhodnutí, jakož i některých dalších procesních., aktu. jako např. soudních smírů, notářských zápisů a rozhodčích nálezů. í Smlouvy samy navazovaly na příslušnou úpravu vnitrostátní, která připouštěla; exekuci na základě cizích titulů; k nejstarším úpravám tohoto druhu náležela-, francouzská ordonance z r. 1629, která však ve svém čl. 121 Činila ještě;: rozdíl, pokud Šlo o výkon cizích rozhodnutí proti francouzským, anebo cizím ; občanům.2) Za nejstarší ze zmíněných smluv je zase nutno pokládat smlouvu,
f») Ukončeno k 15. únoru 1968.
K tomu srov.  Krčmář:   Základy BartDlovy a Baldovy teorie mezi národního i práva soukromého, Praha 1910, str. 71 násl. a tam uvedená bohatá literatura. ř;
2\ Srov. Meilí, Das ínternationala Zivilprozessrecbt auf Grund der Theorie, Ge-? setzgebung und Praxis, Zurich 1904. I. díl, str. 13: Les jugements rendus, contrats des. obligations recues ěs royaumes et souveraínetés étrangěres pour quelque cause que ce. soit, n'auront aucune hypotěque ni exécution en notre dit Royaume, ains tiendront les contrats lieu de simples prDinesses et nonobstant les jugements. nos sujets contre lesquels ils auront été rendus pourront de nouveau débattre leurs droits comme entiers par devant nos officiers.
kterou uzavřela Francouzská koruna se Švýcarskem (Bund der eidgenössischen Katholischen^ Orte) v Solothurnu dne 5. 5. 1715 a smlouva francouzsko-sar-dinská z 1. 3: 1760. Tyto smlouvy byly přitom ovšem pouze předzvěstí vlastních smluv exekučních, neboť směřovaly původně toliko proti dlužníkům, kteří Uprchli z území státu rozsudkového na území druhého smluvního státu, aby se tak vyhnuli plnění svých závazků. Teprve v dalším jejich přepracování se staly smlouvami, které zajistily mezi smluvními státy exekuční právní pomoc v plném rozsahu, tj. i proti dlužníku v jeho vlastním státě. Tak Solo-jhurnská smlouva z r. 1715 se stala základem dodnes platné smlouvy francouz-sko-švýcarské z r. 1869 a smlouva francouzsko-sardinská_ z r. 1760 zase základem nové platné smlouvy francouzsko-italské z 3. 6. 1930.
Byja... to vůbec Francie a ostatní země románské, kterým náležel v té době prirná£_jia_jiľ^ v jejich ďalším rozvíjení. Je také třeba
říci, že neustále se rozvíjející úprava smluvní, vykazovala silný .zpětný vliv i na úpravu vnitrostátní, popř. na judikaturu, zejména ve směru zmírnění původně v ní kladených podmínek pro výkon, popř. uznání cizích rozhodnutí.
Potreby .hospodárského života a vzájemných, stále více se prohlubujících styků-mezLmoderními státy pak_zpfi&Qb1.1y,.Ze počet dvoustranných exekučních gmluv uzavíraných v XIX, a XX. století mezi jednotlivými státy dále „vzrůsj tal,3l a že dokonce i takové státy, jako např. Velká Británie nebo Spojené státv americké, které se původně stavěly zdrženlivě k jejich uzavírání, se postupně staly buď samy smluvními stranami, anebo alespoň umožnily, jako např. Velká Británie prostřednictvím zákona »Foreign judgements (Reciprocal enforcement) Act« z r. 1933, exekuční pomoc za podmínky vzájemnosti též s jinými státy.
Méně .úspěšnými _byiy, .pokusy, upjrjayit tuto obtížnou jinak matérii uznání a výkonu cizích rozhodnutí v celoevropském měřítku smlouvami kolektivními. mnohostrannými (multilaterálními). Základní překážka, která se ukázala bránit ratifikaci některých návrhů usnesených a přijatých na Haagských konferencích mezinárodního práva soukromého a dotýkající se těchto otázek £poia.viüa_y značné .různosti.i,příslušnostních a popř. i kolizních kritérií platných. — pokud jde o tyto věci —_vmJedj^tlwjgch evropských státech. Tak prakticky neuspěly nejen návrhy Haagské konference z r. 1902 o konfliktech zákonů a soudnictví se zřetelem k rozluce a rozvodu manželů, nýbrž ani návrh z r. 1925 o uznání a výkonu soudních rozhodnutí.4]
Úspěšnými se ukázaly toliko Haagská procesní úmluva z r. 1905 a Haagská úmluva o civilním řízení z r. 1954, publikovaná v ČSSR pod c. 72/1966 Sb.r jakož i mezinárodní úmluva o přepravě zboží po železnicích vyhlášená v Československu původně pod č. 58/1938 Sb., která nyní platí v nové podobě a kterou se budeme zabývat zvláště. U všech těchto úmluv však jde o uznání
3) Jejich texty jsou zachyceny v alfabetickém uspořádání podle jednotlivých zemí u W. Jellinka v ciíls: Die zweiseitigen Staatsverträge über Anerkennung ausländischer Zivilurteile, Berlin—Tübingen, 1953, v díle II. Kromě smluv v tomto díle uvedených je třeba poukázat ještě na smlouvy další, zejména na smlouvu německo-bel-gickou z 30. 6. 1958, na smlouvu belgicko-švýcarskou z 29. 4. 1959, na smlouvu italsko-holandskou ze 17. 5. 1959 apod. [pokud jde o text těchto smluv, srov. např. Mémoires et Annexes établies par le Bureau Permanent de la Conference de la Haye de droit international přivé; document préllminaire No 1/1962).
*) Srov. Actes de la Cinquiěme conference de la Haye pour le droit international přivé, La Haye 1925, dále též W. J e 11 i n e k, Die zweiseitigen Staatsverträge über ausiändischer Zivilurteile, Berlin-Tübingen 1953, II. díl, str. 381.
197
a výkon rozhodnutí týkajících se pouze zvláštních a poměrně úzkých otázek:! Zcela oddělenou skupinu uprostřed ostatních států evropských představují' v těchto věcech státy severské (nordické), tj. Finsko, Dánska, Island, Norsko.', a Švédsko, kterým se podařilo cestou mezinárodních smluv zejména Mezili skandinávské konvence o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí z 6. 3. 1933. jakož i smlouvy o mezinárodním právu soukromém z 6. 2. 1931, mezinárodní konvence o vymáhání vyživovacích příspěvků z 10. 2. 1931, konvence kon-,. kursní ze 7. 11. 1933 a konvence o dědickém právu z 19. 11. 1934 unifikovat , materiální i procesní právo též pro oblast uznání a výkonu soudních rozsudkítí a smírů, i když jen na teritoriu menšího rozsahu. Podobných úspěšných výsledků, pokud jde o uznání a výkon cizích rozhodnutí, se podařilo dosáhnout". mezi Argentinou, Bolívií, Paraguayí, Peru a Uruguayí ještě také v Montevidej-Í ské smlouvě procesní z r. 1883 a 1940, jakož i patnácti jihoamerickým státům,; které ratifikovaly Codigo Bustamante z r. 1928.5]
Mezi zdařilé pokusy o unifikaci právních předpisů na tomto úseku je třeba.: nakonec jmenovat ještě také mnohostrannou Newyorskou úmluvu o vymáhání výživného v cizině, vyhlášenou v ČSSR pod č. 33/1959 Sb., jakož i Ženevskou úmluvu o výkonu cizích rozhodcích nálezů č. 191/1931 Sb. a z poslední doby pak Newyorskou dohodu o výkonu rozhodčích, nálezů č...74/1959 Sb. a Evrop--; skou úmluvu o, obchodní arbitráži č. 176/1964 Sb.
Existence dosavadních mezinárodních smluv upravujících tyto otázky zejména dosavadních smluv mnohostranných, mezi něž patří především zmíněná již Ženevská úmluva o výkonu cizích rozhodčích nálezů č. 191/1931 Sb. a.: Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů č. 74/1959 Sb. zdála by se nasvědčovat tomu, že není třeba žádné mnohostranné úpravy další. Takový závěr by však nebyl správný. Obe multilaterální smlouvy dotý-, kají se jen jednoho druhu rozhodnutí, totiž rozhodcích nálezů. Jsou mimo to. podepsány a ratifikovány dosud jen některými zeměmi evropskými i mimoevropskými, neplatí např. pro značnou Část asijských zemí, pro naprostou většinu afrických zemí a stále ještě pro několik zemí evropských, včetně více než poloviny' zemí socialistických. Za tohoto stavu jsou proto Časté případy, že se obchodní podniky některé ze zemí, které ratifikovaly zmíněné úmluvy a smlouvy, dostanou do styku s obchodními partnery ze zemí stojících mimo zmíněné úmluvy, anebo, že některé z obchodních podniků, pro jejichž státv jinak platí zmíněné mezinárodní úmluvy, odepřou podepsat v konkrétním případě rozhodčí doložku a rozhodování případných sporů zůstane pak řádným soudům. Vzájemné uznání a výkon rozhodnutí těchto soudů nebývá však obvykle zajištěno ani smlouvou dvoustrannou. Možnost výkonu takových rozhodnutí v cizině na základe mnohostranné konvence ukazovala se proto v poslední době všestranně výhodná. Výhodnou se jevila taková úprava výkonu rozhodnutí bezesporu i v jiných věcech občanskoprávních než v těch, které souvisejí se zahraničním obchodem. Pokud jde o rozhodnutí soudní, je totiž Haagskou procesní úmluvou ze 17. 7. 1905 a Haagskou konvencí o civilním řízení z 1. 3. 1954 smluvně zajištěn pouze výkon rozhodnutí o procesních nákladech. Ostatní mezinárodní mnohostranné smlouvy s výjimkou zmíněné Newyorské úmluvy o vymáhání výživného v cizině Č. 33/1959 Sb., dále též Haagské konvence z 15. 4. 1958 o uznání a v|konu rozhodnutí týkajících
5) Kodex byl ratifikován těmito státy Střední a jižní Ameriky: Bolívií, Brazílii, Dominikánskou republikou, Ecuadorem, Guatemalou, Haiti, Hondurasem, Chile, Kostarikou, Kubou, Nicaraguou, Panamou, Peru, Salvadorem, Venezuelou.
se alimentačních závazků vůči dětem, jsou pak jen regionální povahy a rovněž pOČet jejich signatářů není ještě úplný. Také počet smluv dvoustranných upravujících výkon soudních rozhodnutí není stále uspokojivý. Ve všech těchto případech jevila se tedy konvence zajištující výkon rozhodnutí znějících na peněžitá plnění onou chybějící a někdy alespoň subsidiární mezinárodní úpravou otázek, na nichž musí mít každý stát eminentní zájem především z hlediska potřeb rozvíjení mezinárodních hospodářských styků a stále vzrůstajícího zahraničního obchodu.
Tato potřeba mezinárodní úpravy otázek uznání a výkonu rozhodnutí v majetkových věcech v poslední době stále více zřejmější, nalezla také efektivní odraz hned v několika směrech. Odpovídalo jí jednak projednání těchto otá2ek na 48., 49., 50. a 51. konferenci International Law Assotiation, kde jedním z předmětů jednání byla také příprava návrhu konvence o uznání a výkonu cizích rozhodnutí za účasti nejvýznačnějších představitelů nauky, jednak vypracování Haagské konvence o uznání a výkonu rozhodnutí ve všech věcech civilních a obchodních v r. 1966, jejímž signatářem by se mohlo nepochybně stát z důvodů, o nichž byla již učiněna zmínka, také Československo.
Všechnv dosud zmíněné POkusx..íL.1?"'inkapí p^p-dpisďK--Tnfl7.iná.rndn1ho__jiLáva soukromého a procesního v této oblasti, ať již jde o pokusy, které zůstaly zcela neúspěšnými, anebo se popř. staly i částečně úspěšnými^ svědčí_ zároveň zřetelně o tom, že dosažení žádoucího cíle harmonie zákonů {Harmony of Laws, Gesetzharmonie),0) jakož i bezkonfliktního rozhraničení kompetence sQ.ujjlích„jpxg^ů„mezi státy__y širokém mezmárpdnírn mfířítku_4e_ stále, „ještě vzdálené a. že mu brání dosud především skutečnost nerovnoměrného vývoje jednotlivých států samotných a s tím spojené rozdílné jejich ekonomické zájmy. Tomu pak také nutně odpovídá, různorodost pojali, jejich príslušnost-ních řádů a kolizních kritérií s příslušnostním řádem vždy úzce spjatých.
Pokud v této souvislosti jde o státy socialistické, lze říci, že jejich ekonomické a politické zájmy jsou vyjádřené také v jejich vzájemné spolupráci jak v oblasti hospodářské, tak i politické, včetně smluvní úpravy vzájemných vztahů v oblasti právní. K tomu přistupuje též skutečnost, že sama vnitrostátní právní úprava v těchto zemích je si nutně velice blízká, i když vyjadřuje ještě též určité zvláštnosti nebo tradice spojené s historickým vývojem jejich právních institutů.
To došlo také vyjádření počínaje r. 1947 v postupném uzavírání bilaterálních smluv mezi evropskými socialistickými státy o tzv. právní pomoci či o právních stycích, kterými se podařilo v podstatě sjednotit mezinárodní právo soukromé a procesní evropských socialistických zemí, i pokud jde o otázku uznání a výkonu cizích rozhodnutí na rozsáhlém území střední, jižní a východní Evropy.
Vzhledem k tomu, že se Československo řadilo již dříve ke státům s rozsáhlým počtem exekučních smluv, bude nutné, abychom tyto smlouvy v dalším podrobili podrobnějšímu rozboru tak, že si nejdříve povšimneme smluv mezi Československem a státy kapitalistickými, dále smluv Československa s ostatními zeměmi socialistickými a nakonec smluv o přepravě zboží po Železnicích.
Aby pak bylo možné pochopit smluvní úpravu s rozličnými státy, pokládáme za vhodné provést nejdříve rozbor zásad, na nichž mohou smlouvy o uznání
61 K tomu srov. Wolfi: Private International Law, Oxford 1945, str. 16, dáie Kahn: Abhandlungen zum internationalen Privatrecht, München und Leipzig, 1928, sv. I, str. 310, 316, 326.
198
199
1
a výkonu cizích rozhodnutí vůbec spočívat a na nichž také spočívají Ľeieŕ jejich soustavy, vytvářené skupinami zemí takovými smlouvami navzájem^ spjatých.
II.
Sledujeme-li nejdříve jednotlivé smlouvy o uznání a výkonu cizích rozhod-;, nutí v západní Evropě, a to v oblastí zemí románských, které jsou jejichž kolébkou, zejména pak smlouvy, které uzavřela Francie,7} zjišťujeme, že všem. těmto smlouvám je společná jako klíčová podmínka výkonu popř. uznání cizích rozhodnutí, že tato rozhodnutí byla vydána nalézacím orgánem k tomu kompetentním; nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) nalézacího > orgánu je také jedním z důvDdů, pro nějž se připouští nevyhovět návrhu na výkon rozhodnutí v druhém smluvním státě. Sama mezinárodní příslušnost ciziny (pravomoc cizích soudů) je pak podle těchto smluv určena především, na základě invokace určitých smlouvou přímo stanovených a tedy smluvených" sudišť (fór).8) V některých smlouvách pak ještě k tomu přistupuje možnost' subsidiárního použili zásady hypotetického promítání příslušnostních norem státn výkonu rozhodnutí do príslušnostního řádu země, kde vykonávané roz-. hodnutí vzniklo.9)
Mezi země, které se řadí svými smlouvami k systému vypočítaných (evo-. kačních) fór s případnou doložkou o použití principu hypotetické příslušnosti státu vykonávajícího patří též Švýcarsko a Itálie, zejména ve vzájemném smluvním poměru.10)
Obě země však uzavřely také smlouvy, v nichž jako základního určovatele příslušnosti používají principu hypotetické příslušnosti.11) Itálie přitom výjimečně aplikuje princip hypotetické příslušnosti ve zvláštní podobě tím, že měří příslušnost nalézacího státu popř. ještě pomocným hlediskem daným »podle všeobecných zásad práva mezinárodního" ;12) těmito pak míní zásady, k nimž lze dospět vědeckým zkoumáním a syntezí podávající se z vnitrostátní i smluvní úpravy těchto otázek.
Zásadně v opačném poměru pak obou zmíněných hledisek, tj. hlediska hypotetické příslušnosti na místě prvém a vypočtených sudišť [fór] jako hlediska podpůrného používá Velká Británie ve smlouvách, které uzavřela na základě zákona Foreign Judgment Act z r. 1933 s Francií a Belgií,1^" neboť podle těchto smluv nutno posoudit příslušnost nalézacího soudu nejdříve podle »pravidel mezinárodního práva soukromého« (rozumí se tím ovšem i práva procesního) státu výkonu a teprve podpůrně je třeba použít určovatelů, jimiž jsou smluvně zajištěna další, a to výslovně smluvená fóra.
7) Srov. W.  jellinek,  cit. dílo, II. díl, str. 302 násl.
8) K tomu srov. např. či. 1—-10 smlouvy franeouzsko-švýcarské z 15. 6. 1869; text Jellinek,  cit. dílo, díl II., str. 316 násl.
9) K tomu srov. např. či. 1 odst. 1 a oddíl II smlouvy francouzsko-italské z 3. 6. 1930; text Jellinek, cit. dílo, díl. II, str. 311 a 313 násl.
in) K tomu srov. cl. I a 2 smlouvy italsko-švýcarské z 3. 1. 1933; texl v cil. díle W.  Jellinka,  II. díl, str. 336 nási.
11) Srov. např. či. 4, 5 smlouvy švýcarsko-švédské z 15. 1. 1936; text v díle W. Jellinka, díl II. str. 372.
12) Srov. čl. 19 odst. 1 smlouvy italsko-turecké z 10. a. 1926, text v cit. díle W. Jellinka, díl II, sír. 342.
13) Text smluv srov. v cit. díle W.  Jellinka,  li. díl, str. 264, 302.
200
Státy střední Evropy, zejména Rakousko a Německo,14) které ve svých vnitrostátních úpravách uznání a výkonu cizích rozhodnutí pracují s principem hypotetické příslušnosti a vzájemnosti jako se základními podmínkami účinnosti cizích rozhodnutí, promítají zásadu hypotetické příslušnosti též do příslušných mezinárodních smluv a střídají tuto zásadu popř. s daleka ještě volnější zásadou generální příslušnosti ciziny, kterou nepřipouštějí toliko v případě, že by tím byla porušena výlučná pravomoc státu, kde má být cizí rozhodnutí vykonáno, a zajišťují tak přitom smluvně v podstatě toliko výlučnou pravomoc soudům státu výkonu.
Za zcela výjimečnou nutno pokládat úpravu, která váže uznaní nebo výkon cizího rozhodnutí v otázce mzinárodní příslušnosti (pravomoci ciziny] toliko na splnění příslušnosti (pravomoci) nalézacího soudu podle jeho vlastního príslušnostního řádu bez jakékoli další doložky a která se vyskytuje zcela sporadicky v úpravě vnitrostátní.15)
Takto pojaté základní systémy smluvní, z nichž jeden (západoevropský) vychází z principu vypočítaných sudišť, druhý (severoevropský) pak z principu hypotetické příslušnosti, ať již pojaté v ryzí formě, anebo modifikované podle zásad mezinárodního práva soukromého (procesního) státu exekučního, dospěly jen postupně — jak jsme viděli — ke kombinaci obou principů a ukazovaly tak v Časovém vývoji zároveň cestu ke sblížení obou východisek. Toto sbližování se pak zvláště projevilo v návrhu 5. Haagské konference, který — i když nebyl přijat všeobecně — znamenal další etapu vývoje na cestě smluvní úpravy otázek uznání a výkonu cizích rozhodnutí, neboť se stal sám základem některých dvoustranných smluv. Zvláštní formy vyrovnání příslušných vzájemných rozdílů v otázkách vnitrostátní úpravy mezinárodní příslušnosti ciziny, nalezly mimo to státy severské ve smlouvách už dříve zmíněných, a také — jak ještě dále uvidíme — ve svém vzájemném vztahu státy socialistické.
1. Pokud jde o uznání a výkon cizích rozhodnutí, uzavřelo Československo již před druhou světovou válkou některé dvoustranné smlouvy, z nichž dosud platí smlouva s Itálií č. 127/1926 Sb'., se Švýcarskem c. 23/1929 Sb., s Řeckem č. 41/1929 Sb., se Španělskem č. 19/1931 Sb. a s Portugalskem č. 23/1931 Sb.
I když jsou si tyto smlouvy rozsahem problémů, jichž se dotýkají, i svým obsahem velice podobné, přesto se liší některé z nich navzájem zejména přístupem k řešení otázky mezinárodní příslušnosti ciziny. Z tohoto hlediska je lze dělit na smlouvy, k nimž došlo již vlivem 5. Haagské konference z r. 1925 a ty z nich, které byly koncipovány ještě bez tohoto vlivu. K posléze jmenovaným náleží smlouva Čs.-italská z 6. 4. 1922, která vznikla ještě před 5. Haagskou konferencí, i když byla ratifikována až po r. 1926, a která při smluvní úpravě mezinárodní soudní příslušnosti vychází z principu hypotetické projekce príslušnostního řádu státu výkonu do státu rozsudkového v čisté podobě.16)
Všechny ostatní zmíněné smlouvy jsou již koncipovány jako pokus o sblížení mezi soustavou založenou na vypočtených fórech na straně jedné a sou-
14) Srov. v podrobnostech lext smluv uzavřených Rakouskem v cit. díle W. jellinka,  II. díl, str. 353—363, smluv uzavřených Německem pak str. 291—301.
13) Tak např. ustanovení  §  1915 Kalifornského Code o£ Civile Proceduře z r. 1907.
15) Podle čl. 1 cit. smlouvy je cizí rozhodnutí z hlediska mezinárodní příslušnosti soudu nalézacího vykonatelně v druhém smluvním státě. »jestliže podle zákonných ustanovení platných ve státě, kde rozhodnutí bylo předloženo, soudní úřady státu, kde rozhodnutí bylo vydáno, byly příslušnými rozhodovat ve sporné věci«.
stavou hypotetické příslušnosti na straně druhé, neboť výkon rozhodnutí je -r v nich učiněn závislým ve směru příslušnosti ciziny na tom, že příslušnostnť . rád státu rozsudkového není v rozporu s výlučnou pravomocí státu, kde rozhodnutí má být vykonáno.17)
Od hypotetické projekce příslušnostního řádu jednoho smluvního státu do státu druhého in toto, liší se toto pojetí volnější vazbou příslušnostních řádů obou smluvních států v tom smyslu, že zde dochází v podstatě ke smluvnímu uplatnění principu generální mezinárodní příslušnosti  (pravomoci ]   ciziny, . jehož použití je vyloučeno jen tehdy, jestliže by znamenalo porušení výlučné • pravomoci státu exekučního, kterou nelze vyloučit ani výslovnou prorogací.
Pokud jde o ostatní podmínky výkonu cizího rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních, Činí zmíněné smlouvy již jednotně jeho výkon závislý na tom, že rozhodnutí nabylo právní moci ve státě, kde vzniklo, že se nesmí příčit veřejnému pořádku, a že oběma sporným stranám bylD umožněno zúčastnit se řízení. Kromě těchto dvoustranných smluv věnovaných výlučně otázkám uznání a výkonu cizích rozhodnutí, je ČSSR vázána ještě dalšími dvoustrannými smlouvami, které se dotýkají otázky výkonu cizího rozhodnutí pouze ;: jako jedné z mnoha jiných otázek své úpravy a míří přitom toliko na smluvní úpravu výkonu soudního výroku o nákladech řízení.18]
Po vypočtení dvoustranných smluv, kterými je ČSSR vázána v poměru ke státům kapitalistickým, jakož í po stručné analýze jejích některých zásad, které usnadňují tyto smlouvy zařadit do schématu celkového jejich vývoje ve světovém měřítku, je třeba zmínit se také ještě o smlouvách mnohostranných.
Z těchto smluv týkajících se uznání a výkonu cizích rozhodnutí v majetkových věcech je třeba jmenovat Haagskou procesní úmluvu z r. 1905, Haagskou úmluvu o civilním řízení z r. 1954, jakož i Newyorskou úmluvu o vymáhání výživného v cizině Č. 33/1959 Sb. Všechny uvedené smlouvy se ovšem otázky . výkonu cizího rozhodnutí dotýkají v relacích toliko značně specifických.
Pouze otázek výkonu rozhodnutí o nákladech řízení proti žalobci (inter-venientovi) se dotýkají Haagská procesní úmluva z r. 1905 (srov. cl. 18, 19} a Haagská úmluva o civilním řízení č. 72/Í966 Sb. (srov. čl. 18, 19),19 zatím co Newyorská úmluva o vymáhání výživného v cizině č. 33/1959 Sb., která sama má vůči speciálním mezinárodním úmluvám subsidiární platnost (srov. cl. í odst. 2], umožňuje zase jen vymáhání výživného pro osobu žijící na území jedné smluvní strany proti osobě povinné žijící na území druhé smluvní
17) Tak např. podle čl. 1 smlouvy čs.-švýcarské z 21. 12. 1926 bude soudní rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních, vydané v jednom smluvním státě, uznáno ve stálé dmhém, jestliže »předpisy o mezinárodní soudní příslušností platné podle práva státu, kde rozhodnutí je uplatňováno, nevylučují příslušnost druhého státu k rozhodování ve věci, o kterou jde«. Obdobnou úpravu obsahují též ostatní zmíněné smlouvy.
18J Patří sem zejména smlouva čs.-italská Č. 166/1926 Sb. (čl. 4, 5], dodatková dohoda Čs.-Švýcarská c. 9/1928 Sb. (čl. 5), doplňující Haagskou úmluvu č. 72/1966 Sb. (srov. sděl. č. 7/1947 Věst. min. sprav.), smlouva čs.-řecká č. 40/1929 Sb. (čl. 3], dodatková dohoda čs.-španělská č. 18/1931 Sb. (čl. 6], doplňující Haagskou úmluvu č. 72/1966 Sb., dodatková dohoda čs.-portugalská č. 22/1931 Sb. (Čl. 6], doplňující Haagskou procesní úmluvu z r. 1905, smlouva cs.-turecká č. 75/1933 Sb. (Čl. 4] a meziresortní dohoda Čs.-rakouská sděl. Č. 12/1948 Vest. min. sprav.
19J V poměru k ČSSR jsou nyní vázány Haagskou procesní úmluvou z r. 1905: Island, Izraei a Portugalsko; Haagskou úmluvu o civilním řízení z v. 1954 pak tyto státy: Belgia, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Jugoslávie, Lucembursko, Maďarsko, Německá spolková republika, Nizozemí, Norsko, Polsko. Rakousko. Španělsko. Švédsko a Švýcarsko.
strany.20) Otázku vlastního výkonu cizího rozhodnutí týkajícího se výživného však sama neupravuje a ponechává ji národní úpravě státu výkonu těchto rozhodnutí, popř. jiné úpravě smluvní.
2. V poměru mezi státy socialistickými dostalo se otázce uznání a výkonu cizího rozhodnutí obsáhlé úpravy na úrovni dvoustranných smluv o právní pomoci či o právních stycích, které byly uzavírány postupně od r. 1947 mez: všemi evropskými socialistickými státy.21]
Příznačné pro úpravu obsaženou v těchto smlouvách je jednak skutečnost, že se úprava dotýká uznání a výkonu cizích rozhodnutí jak v majetkových věcech, tak i ve věcech sta tušových, tj. ve věcech manželských, a podle většiny smluv i ve věcech zjištění a popření otcovství, dále pak, že pravomocná rozhodnutí jednoho smluvního státu mají být podle smluv uznána a vykonána na území druhého smluvního státu bez dalšího, zvláštního (delibač-ního} řízení a jen za přezkoumání určitých smluvně pro to stanovených podmínek; tím je na základě smluvním dosaženo stavu, který byl případně v nauce označen jako společenství rozsudků.'22]
Smlouvy upravující uznání a výkon rozhodnuti v majetkových věcech musely nejdříve také určit rozsah majetkových nároků, které se mohou stát předmětem takového rozhodnutí. Řadí sem pak jednak rozhodnutí o nárocích ve věcech občanských i rodinných včetně rozhodnutí o dědictví (čl. 50 smlouvy čs.-jugoslávské), jakož i soudní smíry v těchto věcech, jednak rozhodnutí trestních soudů vynesená v tzv. adhezním řízení (s výjimkou smlouvy Čs.-polské a čs.-rumunské 1 a konečně i rozhodci nálezy a smíry uzavřené před rozhodci. Posléze zmíněná úprava je významná z toho důvodu, že některé socialistické státy neratlfikovaly dosud Ženevskou ani Newyorskou úmluvu o výkonu rozhodčích nálezu.
Smluvní úpravu přitom charakterizuje také zakotvení principu hospodárnosti řízení i jeho bezformálnosti, což se zračí např. v tom, že návrh na uznání či výkon může být podán nejen u soudu výkonu, ale i u soudu, který rozhodoval v první stolici a který pak postoupí návrh s příslušnými doklady a potvrzeními sám soudu země výkonu.
K podmínkám, které přezkoumává podle smluv soud výkonu toliko jako předběžné otázky uznání nebo výkonu cizího rozhodnutí, patří vedle požadavku právní moci a vykonatelnosti samého rozhodnutí, požadavku důsledného projedení zásady »audiatur et altera pars«, požadavku, aby výkonu nebránila překážka vecí rozsouzené a podmínky, že se rozhodnutí nesmí příčit veřej • nému pořádku státu výkonu (výslovně tuto podmínku vytýká pouze smlouva čs.-jugoslávská v čl. 51 písm. e) i v čl. 13 a smlouva čs.-polská v čl. 6). ještě také požadavek, aby rozhodnutí bylo vydáno orgánem podle smlouvy kompe-
20] V poměru k ČSSR jsou smlouvou č. 33/1959 Sb. vázány: Brazílie, Cejlon, Dánsko, Finsko, Francie, Guatemala, Haiti, Izrael, Itálie, Jugoslávie. Maroko, Monako, Německá spolková republika, Nizozemí, Norsko, Pákistán. Poisko. Řecko, Švédsko a Západní Berlín.
21 ] Oprava tato je obsažena v poměru č5.-bulharském v čl. 24, 49—56 smlouvy C. 57/1954 Sb., v poměru Čs.-německém v Čl. 27, 49—57 smlouvy č. 38/1957 Sb., v poměru čs.-sovětském v čl. 25, 45—52 smlouvy Č. 29/1958 Sb., v poměru os.-rumunském v cl. 45—56 smlouvy č. 31/1959 Sb,, v pornem čs.-albánském v či. 40—51 smlouvy č. 57/1960 Sb., v poměru čs.-maďacském v Čl. 45—61 smlouvy č. 91/1962 Sb., v poměru čs.-polském v čl. 43—57 smlouvy č. 66/1962 Sb. a v poměru čs.-jugosíávském v čl. 50—60 smlouvy č. 207/1964 Sb.
22) Srov. Z i t e 1 m a n n,  Internationales Pnvatrecht, München und Leipzig, I, 1897, str. 10.
on n
203
tentním. A je to právě tato poslední podmínka, k jejímuž řešení nepřistoupily smlouvy zcela jednotně. V tomto jejich přístupu se zároveň také zračí i určitý vývoj, jímž smlouvy samy postupně procházely, i uplatnění zkušeností s jejich, prováděním.
Na principu příslušnosti hypotetické spočívají v tom směru smlouvy časové nejstarší, tj. smlouva čs.-bulharská a smlouva cs.-německá.23)
Na uplatnění principu generální příslušnosti státu nalézacího, s určitoi korekturou provedenou formou vypočtených sudišť ja založeno řešení obsažené ve smlouvě čs.-sovětské.24]
Z principu generální příslušnosti ciziny modifikovaného však požadavkem aby věc nenáležela výhradně do pravomoci orgánu dožádaného o výkon, vy cházejí smlouvy čs.-rumunskä, čs.-albánská a čs.-maďarská.25)
Smlouva čs.-polská a čs.-jugoslávská pracuje konečně s principem evokač-ních fór ve smlouvě uvedených, přičemž smlouva čs.-jugoslávská tento prir cip modifikuje subsidiárním použitím principu příslušnosti hypotetické.26]
Jakékoliv formálností je zbaveno i uznání rozhodnutí v manželských věcech. ; To je umožněno především tím, že hmotne právní otázky důvodů zrušení manželství rozvodem i podstata institutu neplatnosti manželství spočívá v socialistických státech v podstatě na stejných zásadách již v příslušné úpravě vnitrostátní. Podle smluv se proto uznání rozhodnutí v manželských věcech provádí bez jakéhokoliv dalšího  (delibačního)  řízení, pokud ovšem orgán země uznání nebyf sám k rozhodnutí výlučně příslušný anebo nevydal již, dříve ve věci pravomocné rozhodnutí. Smlouvy se vzájemně liší toliko v některých podružných otázkách a ve vytyčení okruhu osob, jehož se rozhodnutí, které má být smluvním postupem uznáno, může dotýkat a v určení podmínky, jejich státního občanství.
Otázka uznání rozhodnutí ve věcech zjištění a popření otcovství je smluvně, upravena jen v poměru cs.-rumunském (čl. 45 smlouvy), čs.-albánském (cl. 42 smlouvy), čs.-maďarském [čl. 45 odst. 1 smlouvy), čs.-polském (čl. 43 smlouvy) a čs.-jugoslávském [čl. 57 smlouvy). Rovněž v těchto věcech se uznání rozhodnutí provede podle smluv bez delibačního řízení, které se jinak mimo obor smluvní vyžaduje. Také zde je smluvní postup podmíněn tím, že orgán státu uznání nevydal již dříve sám ve věci pravomocné rozhodnutí, anebo že nebyl podle vnitřních předpisů k vydání rozhodnutí výlučně příslušným.
Hodnotíme-li závěrem úpravu obsaženou ve dvoustranných smlouvách mezí socialistickými státy společně s výsledky analýzy jednotlivých institutů smluvně zde upravených, nabízí se nutně též otázka, zda by přirozeným zakončením vývoje, který se ve smlouvách zračí, jakož i všech zkušeností získaných při jejich dosavadním použití, se nemohla stát smlouva mnohostranná, která by mohla na tomto základě upravit jednotně a komplexně široký okruh otázek mezinárodního práva procesního i mezinárodního práva soukromého.
3. Otázky výkonu cizího rozhodnutí se vedle dosud zmíněných smluv dotýkají ještě smlouvy zcela speciální, za něž pokládáme především smlouvy upravující mezinárodní přepravní styk po železnicích, z nichž nejstarší je smlouva uzavřená v Bernu poprvé již v r. 1890, která byla od té doby mnohokráte revidována.
23] K tomu srov. čl. 54 smlouvy č s.-bulharské a ČL 56 smlouvy čs.-německé. 24   Srov čl 45 písni a) smlouvy čs.-sovětské, jakož i její čl. 28, 32 a 33 odst. 4 aj; 25) Srov. cl. 45 odst. 1 smlouvy čs.-rumunské, cl. 40 odst 1 smlouvy čs.-albanske a Čl. 45 odst. 1 smlouvy čs.-madarské.
as) Srov. čl. 43 smlouvy čs.-polské a čl. 51 písm. b] smlouvy čs.-jugoslavske.
Pro ČSSR platí nyní na tomto úseku v podstatě tento dvojí smluvní režim: a) V oblasti mezinárodní železniční dopravy se vztahy mezi ČSSR a Belgií, Bulharskem, Dánskem, Finskem, Francií, Jugoslávií, Libanonem, Lichtenštejnském, Lucemburskem, Maďarskem, Německem (NDR i NSR), Nizozemím, Norskem, Polskem, Portugalskem, Rakouskem, Rumunskem, Řeckem, Španělskem, Švédskem, Švýcarskem, Tureckem a Velkou Británií řídí Mezinárodní úmluvou o přepravě zboží po železnicích (CIMj a Mezinárodní úmluvou o přepravě cestujících a cestovních zavazadel po železnicích (CIV), publikovanou vyhl. min. zahr. věcí c. 6/1965 Sb.27)
V oblasti mezinárodní železniční přepravy zboží v poměru ČSSR k Albánii, Bulharsku, Maďarsku, Demokratické republice Vietnam, Německé demokratické republice, Čínské lidové republice, Korejské lidově demokratické republice, Mongolské lidové republice, Polsku, Rumunsku a Sovětskému svazu platí zase Dohoda o mezinárodní železniční přepravě zboží (SMGS) původně vyhlášená pod č. 81/1951 Sb., a platná nyní ve znění z 1. 7. 1966, jakož i Dohoda o přepravě cestujících a cestovních zavazadlech po železnicích v přímém mezinárodním styku [SMPS] ve znění z 1. 4. 1965.
Ve všech těchto smlouvách je upravena též otázka výkonu rozhodnutí a s ní spojená otázka mezinárodní soudní příslušnosti pro řízení o žalobě z přepravní smlouvy, a to tak, že žalobu je možné podat jen soudu příslušnému podle vnitřních procesních předpisů té země, u jejíž železnice byla podána reklamace. Takovou reklamaci je podíe československé úpravy možné podat u Kontroly^mezinárodní železniční přepravy, zřízené k vyřizování těchto reklamací. Žalobu samu je však nutné podat vždy u soudu příslušného podle obecných předpisů, neboť uvedené úmluvy a dohody v tom směru odkazují zřetelně na národní úpravu.
V daném případě bude tedy obecná příslušnost československých soudů určena ustanovením § 84 a 85 odst. 2 o. s. ř., podle nichž obecným soudem organizace, proti níž směřuje návrh [ § 84 o. s. ř.) a jíž zde mohou být buď Východní dráhy, nebo Střední dráhy, nebo Severozápadní dráhy, anebo popř. Jihozápadní dráhy (srov. § 2 odst. 2 vl. nar. č. 44/1954 Sb.), bude soud, v jehož obvodu mají tyto organizace své sídlo (§ 85 odst. 2 o. s. ř.j, nikoli tedy — jak se někdy v praxi děje — soud, kde má své sídlo Kontrola mezinárodní železniční přepravy. Ta totiž nemá sama právní subjektivitu a nemůže ve sporu vystupovat za Československé státní dráhy ani uplatňovat jejích jménem případné regresní nároky vůči cizím železnicím. U zmíněné Kontroly, jakožto zvláštního účelového útvaru je podle našeho názoru možné uplatňovat toliko reklamace, jejichž realizace je podmínkou podání žaloby.
Vedle soudu takto obecně příslušného by ovšem byl k podání žaloby příslušný event. též soud na výběr daný, určený ustanovením § 87 písm. b) o. s. ř. To by však bylo možné jen za předpokladu, že žalobu podává u soudu ..; svého sídla buď organizace, která je sama bezprostředním účastníkem právního vztahu z mezinárodní železniční přepravy, anebo popř. jiná organizace jednající na základě smlouvy príkazní (srov. § 491 až 504 zák. č. 101/1963 Sb.).
27J Ke státům, které používají obou úmluv, patří od 1. 1. 1966 též Sýrie a Irák. Dosud neprovádějí úmluvy Maroko, Tunis a Libanon přesto, že je již podepsaly.
204
205
Časopis pro mezinárodní právo, roČ. XII, číslo 2, Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Vodičkova 40, Praha 1 — Nové Město, dpú 1, tel, 24 62 41. Tiskne Rudé právo, náměstí Rudé armády 13, Brno. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, objednávky a předplatné přijímá Poštovní novinový úřad — Ústřední administrace PNS, třída Obránců míru 2, Brno. Lze také objednat u každého poštovního úřadu nebo doručovatele. Objednávky do zahraničí vyřizuje Poštovní novinový úřad — Vývoz tisku, Jindřišská 14, Praha 1 — Nové Město. Cena jednotlivého čísla 8 Kčs. Předplatné na celý ročník [4 čísla ročně] Kčs 32,—, US $ 4,80, L stg 2,—, DM 19,20. Toto číslo vyšlo v dubnu 1968. A-05*81282.-
© Academia, nakladatelství Československé akademie věd 1968
206