50.
PŮHON.
První stadíiun. českého feudálního procesu bylo zahajováno zvláštním úkonem žalující strany, který se nazýva p úhon. Půhon (od slova poháněli na soud) byla písemná formulace ialoby s níž hodlal žalobce — původ vystoupil na soudě proti pohnanému — žalovanému. Nebyla to žaloba ve vlaslnim slova smyslu, neboí půhonu chyběly určité náležitosti pro žalobu nezbytné: tak napr. neobsahoval důkazy nebo návrhy důkazních prostředků a pod.
Celý složitý akt pohánění začal tím, že žalobce se obrátil na zvláštního úředníka při menším zemském soudě — starostu komorničího. Tento úředník měl na starosti celou agendu poháněni, disponoval soudními posly — komorníky a zapisoval půhony do zvláštních knih nazývaných registra. Starosta komorníci určil na žádost žalující strany komorníky, kteří pak měli za povinnost doručit půhon pohnanému. Na počátku 16. stol. vyvinula se praxe, že starosta komorníci mohl odmítnout přijetí půhonu, jestliže jím bylo např. poháněno před věcně nepříslušný soud a rozhodnout tak praejudicietně otázku soudní kompetence.
295
Půhon zapsaný v registrech mohl být žalobcem měněn a doplňován jen dotud, pokud pohnaní) nepřipojil k jeho zápisu tzv. vizu (od lat. video, videre), kterou naznačil, že zápis četl, čili dnešními slovy jej „ovidoval".
Původ se musil vedle pohnání starat i o io, aby byl půhon skutečně proveden, čili slovy feudální právnické terminologie, aby byl pohnaný dohnán. ¥ případech, kdy byl předepsán právem několikanásobný půhon (někdy i trojnásobný — např. při sporu o dědictví — svobodný statek, o dluh větší než 100 kop č. gr., o hlavu, únos či znásilněni), musil původ skutečně třikrát pohnal, nebol jinak by byl soudem pokutován.
Půhon musel mít určité nezbytné náležitosti, bez kterých by nemohl být jako právoplatný uplatněn se zdarem před soudem. Především musel obsahoval jména sporných stran — původa i pohnaného — a jejich přesné titulu. Dále v něm musil být uveden text žaloby, jméno komorníka doručujícího půhon a datum soudního přelíčení — soudní rok. Pohnání muselo být provedeno nejdéle ti a nejméně 2 týdny před zahájením soudu. Pohánět mohl každý plnoletý. V určitých případech bylo však pohánění zvláště upraveno. Zvláštním způsobem byl poháněn např. krá! a zemští úředníci, jinak byli poháněni bezzemci a ve starší době i svobodní.
Před zahájením vlastního přelíčení byly půhony „svědčeny" (vyhlašovány), a to tak, že půhon byl za přítomnosti síran soudním úředníkem přečten, aby tyto mohly vznést námitky proti případným formálním nedostatkům p úhonu, či způsobu jejich doručení. Již o tomto stadiu, které v podstatě uzavíralo přípravné řízení, uplatňovala se zásada koníu-mačního rozsudku pro „neslaní", a to pro případ, že by se jedna ze sporných stran ke svědčení půhonu nedostavila.
V průběhu 16. stol. začal být půhon postupně nahrazován jiným způsobem předvolání k soudu, jež se nazývalo obeslání a bylo v podstatě úředním, předvoláním strany k soudu na žádost (vznešení — suplikaci) strany žalující. Půhon zanikl r. 1827, kdy byl Obnoveným zřízením zemským zrušen a nahrazen obesláním, které se tak stalo výlučným prostředkem předvolání k soudu.
Půhon, který otiskujeme, má všechny nezbytné náležitosti, jak byla o nich řeč výše (navíc je ještě nad jménem pohnaného připojena poznámka o právním zástupci — řečníkovi). Tento půhon je zajímavým tím, že je k němu připojen i enunciút nálezu, jimž byl celý spor ukončen a to kontumačním rozsudkem pro nestání.
Z literatury:
V. BRANDL: Staročeské řízení soudní, Právník 1869.
J. MARKOV: Svedčení půhonu a kontumační rozsudek, Miscellanea historico-iuridica, Praha 1940, str. 100.
Gregorián komorník útok vložen v outerý po sv. Jiří. Dodán kdy vyšel.
Léta an. padesátého čtvrtého
K SUCHÝM DNťJM...... . LETNIČNÍM
Arnošt Bryknar z Brukštejna a na Benci pohání
Tu týž Vilém poroučí Janovi z Popovic k vzetí obojího hojamství. Viléma Chlumčanskýho z Přestavlk
Vinit ho chce z nářku ctí, a to z takového, že jest o něm Arnoštovi Bryknarovi mluvil ne na jednom místě mezi lidmi, léta p. padesátého druhého i třetího, že jest měšec
296
s penězi ukradl a jej zas vrátiti musil. A když jest týž Arnošt. Bryknar o to k němu Vilémovi Chlumčanskému podle zřízení zemského skrz ceduli řezanou poselství učinil, znali se k tomu, na to jest mu světlý odpovědi nedal, a tak jest to k sobě přijal. Protož aby stál a jemu Arnoštovi Bryknarovi z toho práv byl.
Dokládá se smlouvy s pečetěmi a cedulí řezaných posíiací a jiných svých spravedlivostí k tomu náležitých.
Tu vedie toho p úhonu páni jich milost a vladyky na plném soudu zemském s úředníky vyšším i menšími, soudíce stání i nestání, poněvadž on Vilém Chlumčanský, pohnaný, po třikrát volán jsouc k tomuto pohonu když na při přišlo jest nestál, i 7, té příčiny dali jsou ráčili jemu Arnoštovi Bryknarovi původu, proti nč-niu Vilémovi Chlumčanskému, pohnanému, za právo stáné. D. p. Ante sabballo S. Jeronimi 1558.
Otištěný text je převzat z Register púhonných červených 1554—1555, zemských désk menších 2), Státního ústředního archívu.