Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska
vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle
stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby
nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 657/2008, ze dne 23.9.2009)

___________________________________________________________________________

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně A. Z., zastoupené advokátem, proti žalované
J. R., zastoupené advokátem, o 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod
sp. zn. 12 C 1014/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
20. 6. 2007, č.j. 10 Co 621/2005-60, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.
6. 2007, č.j.  10 Co 621/2005-60, se v měnících výrocích ve věci samé a o soudním poplatku a ve
výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

                                          Z odůvodnění :


Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 25. 3. 2005, č.j. 12 C 1014/2004-41, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni 54.250,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 8. 7. 2004 do zaplacení („ve
zbytku ... návrh na přiznání příslušenství“ zamítl), rozhodl o náhradě nákladů řízení a žalované
uložil povinnost zaplatit soudní poplatek 2.170,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že
mezi žalobkyní a M. Č., jako prodávajícími, a žalovanou, jako kupující, byla dne 28. 9. 2001
uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej zařízení restaurace B. d. v B. Z vyhotovení
kupní smlouvy předloženého žalobkyní soud prvního stupně zjistil, že pod bodem II. je uvedeno, že
kupující a prodávající se dohodli, že kupující kupuje od prodávajících předmět smlouvy za částku
70.000,- Kč, pod bodem III. je uvedeno, že kupující uhradila každému z prodávajících při podpisu
smlouvy 5.000,- Kč a zavazuje se kupní cenu hradit splátkami po 5.000,- Kč měsíčně, a dále že
kupující uznává částku 65.000,- Kč za svůj dluh co do důvodu a výše vůči prvnímu prodávajícímu. Ve
vyhotovení kupní smlouvy předloženém žalovanou se oproti vyhotovení předloženém žalobkyní liší
údaje uvedené v bodě III. co do výše splátek (v tomto vyhotovení je uvedeno dle možností). Soud
prvního stupně pak s odkazem na § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), z obsahu smlouvy, výpovědí účastníků a svědků dovodil,
že kupní cena činila celkem 140.000,- Kč pro oba prodávající, takže každému z nich měla být
vyplacena částka 70.000,- Kč, z čehož žalovaná dosud uhradila jen 5.000,- Kč při podpisu smlouvy a
splátkami 10.750,- Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č.j. 10 Co 621/2005-60, rozhodnutí
soudu prvního stupně v napadené části (tj. vyjma zamítavého výroku týkajícího se „zbytku“
příslušenství) změnil tak, že žalobu co do částky 35.000,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 8. 7. 2004
do zaplacení zamítl, snížil výši soudního poplatku na 770,- Kč a žalobkyni uložil povinnost
zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů; jinak je potvrdil. Odvolací soud po
zjištění, že kupní cena byla v bodě II. smlouvy dohodnuta částkou 70.000,- Kč a že podle prvního a
druhého odstavce bodu III. smlouvy měla být kupní cena mezi stranami uhrazena tak, že každému z
prodávajících se dostane poloviny dohodnuté kupní ceny, uzavřel, že k tvrzené skutečné vůli
žalobkyně převést vlastnictví nikoli za cenu 70.000,- Kč, ale dvakrát 70.000,- Kč, nelze přihlížet,
neboť je v rozporu s jazykovým projevem – textem písemné smlouvy. Smlouva obsahuje výslovné
ujednání o kupní ceně 70.000,- Kč za celý předmět koupě, z níž byla kupující zavázána každému z
prodávajících zaplatit polovinu. Dovozoval-li soud prvního stupně závěry z výpovědí svědků namísto
předložené kupní smlouvy, nepřípustně účastníky učiněný projev vůle doplňoval, měnil a nahrazoval.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které směřuje – hodnoceno podle jeho obsahu
– proti měnícímu výroku ve věci samé. Ze dvou stejnopisů kupní smlouvy není, argumentuje
dovolatelka, doložen projev vůle žalované koupit celý předmět koupě za 70.000,- Kč, zaplatila-li na
místě prodávajícím dohromady 10.000,- Kč a zavázala-li se samotné první prodávající k zaplacení
65.000,- Kč. Právní úkony je třeba vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž
žalobkyně měla při uzavírání smlouvy za to, že prodala svůj spoluvlastnický podíl za 70.000,- Kč. S
ohledem na to, že součástí kupní smlouvy bylo i zajištění závazku předepsané v tiskopisu pro
každého prodávajícího (podílového spoluvlastníka) zvlášť, a (zejména) že oba stejnopisy obsahují
závazek žalované zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč, nepředstavuje podle dovolatelky rozhodnutí soudu
prvního stupně postup, kterým by byl doplňován či nahrazován písemný projev vůle. Z uvedených
důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nedůvodné. Kupní cena byla  ve smlouvě vyjádřena
jednoznačně částkou 70.000,- Kč, takže nelze výkladem a dokazováním dovozovat případnou jinou, s
jazykovým vyjádřením rozpornou vůli účastníků. Tvrzení žalobkyně o kupní ceně ve výši 140.000,- Kč
považuje za vykonstruované. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II,
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – je důvodné.

Námitkou, že z textu kupní smlouvy neplyne, že kupní cena byla dohodnuta v celkové výši 70.000,- Kč
pro oba prodávající, žalobkyně ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.,
jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že
skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků
(zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek
hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§ 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku
1, pod č. C 8).

Odvolací soud při formulaci skutkového závěru, že v kupní smlouvě je v písemné formě zachycen
jednoznačný projev vůle účastníků převést vlastnické právo za kupní cenu ve výši 70.000,- Kč pro
oba prodávající za celý předmět koupě, z níž každému z prodávajících náleží jedna polovina, čerpal
pouze z bodu II. odstavce prvního a druhého bodu III. smlouvy. Pominul (nehodnotil) přitom obsah
odstavce třetího a čtvrtého bodu III. smlouvy. Je-li zde uvedeno, že kupující uhradila každému z
prodávajících při podpisu smlouvy částku 5.000,- Kč a že kupující uznává částku 65.000,- Kč za svůj
dluh co do důvodu a výše vůči prvnímu prodávajícímu, nelze dovodit, že kupní cena byla jednoznačně
sjednána celkem ve výši 70.000,- Kč pro oba prodávající. V takovém případě polovina připadající na
žalobkyni činí částku 35.000,- Kč, čemuž odporuje v odstavci čtvrtém bodu III. smlouvy zachycený
projev vůle kupující o uznání dluhu vůči žalobkyni ve výši 65.000,- Kč. Není-li v bodě II. smlouvy
explicitně vyjádřeno, zda částka 70.000,- Kč je kupní cenou pro oba prodávající dohromady nebo pro
každého z nich, a obsahuje-li první a druhý odstavec bodu III. smlouvy  ujednání, které odpovídá
první z uvedených variant, avšak obsah odstavce třetího a čtvrtého tohoto bodu – s ohledem na to,
že  součet částky 5.000,- Kč, jako části kupní ceny zaplacené při podpisu smlouvy žalovanou
žalobkyni (vedle dalších 5.000,- Kč zaplacených druhému prodávajícímu), a částky 65.000,- Kč,
uvedené jako dluh, který žalovaná uznala vůči žalobkyni, činí 70.000,- Kč, tedy celou sumu, která
je uvedena v bodě II. smlouvy – odpovídá naopak druhé z uvedených možností, pak nelze uzavřít, že z
jazykového vyjádření projevu vůle účastníků smlouvy je nepochybné, že kupní cena byla sjednána ve
výši 70.000,- Kč dohromady pro oba prodávající, ale je třeba přistoupit k výkladu projevu vůle ve
smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten
případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem.
Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska
vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle
stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby
nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu
soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití
zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době
jejich smluvního ujednání.

Lze uzavřít, že skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. byl
tedy užit opodstatněně a jeho prostřednictvím se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost napadeného
rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku věci samé i v závislých
výrocích o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první,
o.s.ř.).

(Převzato z www.epravo.cz)