Prameny mezinárodního práva •čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora: „Dvůr rozhoduje podle MP.“ •Bere za podklad: –1. mezinárodní smlouvy –2. mezinárodní zvyklosti přijaté za právo – (= mezinárodní obyčej) –3. obecné zásady právní –4. soudní rozhodnutí –5. nauku nejkvalifikovanějších znalců – 2015-MPV-mag Teritoriální dosah norem MP – obecné mezinárodní právo • •obecné MP – lze se dovolávat vůči všem státům (celé mezinárodní společenství) (jen obyčej) (nesprávně: „platí pro všechny státy“) •- dispozitivní pravidla lze derogovat •- pravidlo lze soustavně výslovně odmítat při jeho vzniku nebo při první příležitosti po vzniku – nikoli až když již platí) •- stát, který neměl a nemá příležitost k jeho aplikaci, není „odmítajícím“ •tedy: pravidla OMP se lze vůči všem státům dovolávat, ale kterýkoli z nich může prokázat, že vázán není, že je včas odmítl (vyvratitelná domněnka vázanosti) •prokazování „obecnosti“: objektivní i subjektivní prvek obyčeje Teritoriální dosah norem mezinárodního práva - 2 • •partikulární MP – zavazuje jen část (skupinu) států (obyčej i smlouva) •regionální = zvláštní případ partikulárního •univerzální – mezinárodní smlouva určená potencionálně celému mezinárodnímu společenství („nemůže být obecná“) •jakákoli mezinárodní smlouva zavazuje jen individuálně určené strany Mezinárodní obyčej Vznik a základy mezinárodního obyčeje •dynamické a statické pojetí •proces vzniku neupraven •živelný a spontánní, nekonsensuální •dva prvky obyčeje: –1. materiální (objektivní) –2. subjektivní Definice obyčeje •2 prvky mezinárodního obyčeje –materiální (objektivní) = obecná dlouhodobá praxe (usus longaevus) –„psychologický“ (subjektivní) = opinio juris sive necessitatis (přesvědčení o právní závaznosti) •je-li jen první: mezinárodní zdvořilost (diplomatický protokol) 1. Materiální (objektivní) prvek •kvalifikovaná praxe států (opakovaná, dlouho-dobá, stejnorodá) USUS LONGAEVUS – délka? - důkazy praxe států: –mezinárodní smlouvy a jednání o nich –praxe mezinárodních organizací –rezoluce VS OSN –politická prohlášení představitelů států –dvoustranná praxe –diplomatická korespondence –judikatura soudů národních i mezinárodních –prohlášení v parlamentech »větší mocenská váha velmocí »velmi zainteresované státy (moře) 2. Subjektivní prvek •OPINIO IURIS SIVE NECESSITATIS (přesvědčení států o právní závaznosti) •dodržování i když nevýhodné •důkazy opinio iuris: –dvoustranné smlouvy –rezoluce VS a RB OSN –mezinárodní konference, jednání, výroky představitelů států • Vznik mezinárodního obyčeje • •Jak to poznat: •- je třeba pozitivního aktu nebo stačí „abstence“, není-li příležitost - ? •- vyjádření všech nebo reprezentativního vzorku - ? •- co porušování? Je to důkaz o odmítání obyčeje? • Dynamický charakter obyčeje (= vznik a zánik) •nepřímo se podílejí všechny státy (mnohé zcela pasivně) •platí i pro nově vzniklé státy (mohou odmítnout) •výslovný nesouhlas s obyčejem: nebude se vztahovat na odmítající stát, ale zůstává (pro ostatní) •rychlost: tam kde mezinárodní smlouva neprůchodná •je mezinárodní obyčej tacitum pactum? ne – musel by být souhlas všech států – zde není souhlas konkrétních států • •Statická stránka obyčeje: = jeho okamžitá podoba („fotografie“) Statická stránka obyčeje: Závěry •Přes obtíže s jeho identifikací - obyčej existuje a je to jediný pramen obecného mezinárodního práva. •Vztah ke kodifikačním úmluvám: v pozadí vždy zůstává obyčej •I u statutů mezinárodních trestních tribunálů – soudci se odvolávají i na obyčeje Teorie závaznosti obyčeje •s dvěma prvky všeobecný souhlas, liší se pojetí opinio iuris (z čeho vyplývá závaznost) •voluntaristický směr – vůle, tacitum pactum, konsensuální teorie •objektivistický směr – samovolnost - společenská potřeba (pěšina po trávě), mnohé státy se nevyjádří – živelnost, obecná praxe, od kdy? •klasický x moderní obyčej: coutume sage, sauvage Nové tendence při vzniku nových obyčejů •nejprve ustálená praxe, pak teprve opinio iuris •coutume sage = klasický obyčej výsledkem dlouhodobého chování států •coutume sauvage = spontánní – rychlá potřeba pravidel (rezoluce mezinárodních organizací) (ale pochybnosti o individuálním opinio iuris) •obecný obyčej: nesporné přijetí všemi kromě odmítajících Coutume sauvage •Napřed opinio iuris, až pak ustálená praxe (tj. naopak než u běžného obyčeje) •Tři nové faktory v současnosti, které mohou vést k vzniku nových obyčejů: – vznik množství nových států – institucionalizace MP – změny v působení MP (zejm. regionálního) –Dvě změny: –urychlení obyčejotvorného procesu –rostoucí role mezinárodních organizací a mezinárodních soudů – „legislativní funkce“ Mezinárodní smlouva jako pramen MPV Pojmové znaky mezinárodní smlouvy •1. souhlasný projev vůle (dohoda) –strany, forma •2. mezi subjekty mezinárodního práva –vyloučeny: nestátní útvary, obchodní společnosti, orgány nejednající jménem státu •3. řídí se mezinárodním právem •4. zamýšlené právní účinky –deklarace, gentleman`s agreement (Irsko) Funkce mezinárodní smlouvy •1. Upravit určitý konkrétní vztah mezi smluvními státy – stanovit „subjektivní“ práva a povinnosti (jako občanskoprávní kontrakt) (kontraktuální) • •2. Vytvořit objektivní právo, tedy právní pravidla závazná pro smluvní státy (právotvorné) Funkce mezinárodní smlouvy •ad 1. Mezinárodní smlouvy kontraktuální –úprava konkrétní otázky – regulace konkrétních právních vztahů –ve vnitrostátním právu nejde o pramen práva –příklady: •o zamezení dvojího zdanění •o zamezení dvojího občanství •o vzájemné vízové povinnosti •o spolupráci v různých oblastech •o státních hranicích –téměř všechny dvoustranné smlouvy jsou kontraktuální –mnohostranné smlouvy také často kontraktuální –historicky nejprve smlouvy kontraktuální Funkce mezinárodní smlouvy •ad 2. Mezinárodní smlouvy právotvorné –vytvářejí právní pravidla, která mají být trvale aplikována smluvními státy, tedy objektivní právo –příklady (některé mnohostranné smlouvy): •kodifikační úmluvy •úmluvy o lidských právech •úmluvy stanovící režim mezinárodního obchodu •unifikační úmluvy •výjimečně dvoustranné smlouvy: o právní pomoci Označení mezinárodních smluv • •úmluva, smlouva, charta, dohoda, protokol, ujednání, statut •žádný vliv na právní povahu (závaznost) •označení někdy naznačuje charakter smlouvy •označení v EU: atypická specifika Struktura mezinárodní smlouvy •1. Preambule – cíl a účel smlouvy, relevantní pro interpretaci (nepovinná) •2. Meritorní text •3. Závěrečná ustanovení (protokolární články) = právní život smlouvy •4. Přílohy –protokoly –prohlášení –právní povaha: stanovená smlouvou (protokoly jsou zpravidla nedílnou součástí s odlišným schvalovacím režimem) 1. Mezinárodní právo MS •mezinárodní obyčej •Vídeňská úmluva o smluvním právu (smlouvy mezi státy – 1969) (pro ČR platnost od 1987) •obdobná úmluva (smlouvy mezinárodních organizací – 1986) – nevstoupila v platnost 2. Vnitrostátní právo – –Ústava ČR –rozhodnutí prezidenta republiky č. 144/1993 Sb. –usnesení vlády ČR –chybí prováděcí zákon k Ústavě Etapy vzniku platné mezinárodní smlouvy • •1. Sjednání textu smlouvy •2. Schválení a autentifikace textu smlouvy •3. Souhlas se smlouvou vnitrostátní a •4. mezinárodní (vznik mezinárodního závazku) •5. Vstup smlouvy v platnost SJEDNÁNÍ TEXTU SMLOUVY •DVOUSTRANNÉ: –návrh vypracuje jedna ze stran – –sondáž a expertní jednání (vyjednávání) –přijetí (parafování, podpis, podpis ad referendum) • •MNOHOSTRANNÉ: –návrh připraví mezinárodní organizace –expertní jednání (vyjednávání) –přijetí na diplomatické konferenci (hlasování) • AUTENTIFIKACE TEXTU •DVOUSTRANNÉ: –většinou splývá s přijetím (podpis, podpis ad referendum) •MNOHOSTRANNÉ: –podpis, podpis ad referendum závěrečného aktu konference, obsahujícího text smlouvy TEXT SMLOUVY SCHVÁLEN A AUTENTIFIKOVÁN Schvalování smluv v ČR •Kategorizace smluv pro schvalování podle čl. 49 Ústavy ČR a rozhodnutí prezidenta č. 144/93 Sb. •1. PREZIDENTSKÉ •2. VLÁDNÍ •3. RESORTNÍ • Vyjádření definitivního souhlasu se smlouvou navenek (většinou stanoví sama smlouva) •na základě takto vyjádřeného souhlasu smlouva může vstoupit v platnost •podpis – typický pro smlouvy vládní a resortní •výměna nót o vnitrostátním schválení – dtto •„schválení“ (vládní smlouva, výměna listin – neobvyklé) •ratifikace (výměna nebo uložení listin) •přístup (totéž) Srovnání schválení smlouvy uvnitř a navenek • UVNITŘ •v l á d n í –schválení vládou (usnesení vlády) •p r e z i d e n t s k é kromě toho: –usnesení obou komor Parlamentu –prezident: podpis ratifikační (přístupové) listiny • NAVENEK •v l á d n í –podpis, výměna nót • •p r e z i d e n t s k é kromě toho: –výměna (uložení) ratifikační listiny, listiny o přístupu • Vstup smlouvy v platnost: vlastní ustanovení •Definitivní souhlas státu byl vyjádřen •možnosti: –ihned úkonem (např. dnem podpisu) –za určitou dobu od úkonu (legisvakance) –mohou být stanoveny další podmínky • Objektivní a subjektivní vstup v platnost mnohostranné smlouvy •Objektivní platnost smlouvy jako takové: –splnění všech podmínek pro vstup v platnost •ratifikace (přístup) ze strany vyžadovaného minimálního počtu smluvních stran •uplynutí legisvakance •Subjektivní platnost pro konkrétní stát: •ratifikace (přístup) daného státu •uplynutí legisvakance •splnění podmínky minimálního počtu smluvních stran (objektivní platnost) •Objektivní platnost je předpokladem platnosti subjektivní •+ eventuální souhlas ostatních smluvních států Výhrady k mezinárodním smlouvám Pojem výhrady obecně Výhradou rozumíme •jednostranné prohlášení státu •směřující k vyloučení závaznosti určitých ustanovení smlouvy pro tento stát, •tedy ke změně právních následků těchto ustanovení. •smysl výhrady, četnost •kompatibilita výhrady s předmětem a cílem smlouvy Pojem výhrady ve Vídeňské úmluvě •jednostranné prohlášení •jakkoliv formulované nebo označené, •učiněné státem při podpisu, ratifikaci, přijetí nebo schválení smlouvy, nebo při přístupu k ní, •jímž se zamýšlí vyloučit nebo pozměnit právní účinek určitých ustanovení smlouvy při jejich použití vůči tomuto státu. •--------------------------- 26 04 18 ---------------- Učinění výhrady •jen při podpisu, ratifikaci a jiných podobných úkonech, jimiž je vyjadřován definitivní souhlas státu se smlouvou •výhradu nelze učinit dodatečně, tedy poté, co byl tento souhlas vyjádřen •obligatorní je písemná forma výhrady, kterou je třeba notifikovat ostatním smluvním stranám Přípustnost výhrady •rozlišují se výhrady smlouvou •výslovně zakázané, •výlučně dovolené, •výslovně dovolené (předvídané) a •ostatní. •Kromě toto není dovoleno učinit výhradu, která by byla neslučitelná s předmětem a účelem smlouvy. Přijetí výhrady •Ostatní výhrady (tedy smlouvou nezmiňované) musí být zásadně přijaty jinými smluvními státy. •Ty mají možnost výhradu přijmout nebo k ní uplatnit námitku. Je-li výhrada jiným smluvním státem přijata, stávají se oba ve vzájemné relaci stranami smlouvy ve znění výhrady. •Nevznese-li smluvní stát námitku k výhradě do dvanácti měsíců od její notifikace, má se za to, že ji přijal. •Námitka proti výhradě vznesená smluvním státem nebrání tomu, aby smlouva mezi oběma vstoupila v platnost, ledaže by namítající stát jasně vyjádřil opačný úmysl. •Výhrada musí být přijata alespoň jedním dalším smluvním státem, aby byl účinný úkon vyjadřující souhlas být vázán smlouvou ze strany státu činícího přitom tuto výhradu. Přijetí výhrady a námitka •Výhrada platná ve vztahu k jinému smluvnímu státu mění pro oba státy ustanovení smlouvy podle obsahu výhrady. Tato výhrada nemá právní účinky pro jiné smluvní státy v jejich vzájemných vztazích. •Jestliže stát, který vznesl námitku k výhradě, se nevyslovil proti vstupu smlouvy v platnost mezi ním a státem, který učinil výhradu, ustanovení, proti němuž výhrada směřuje, se mezi oběma státy v rozsahu výhrady nepoužijí. Odvolání výhrad a námitek •Výhrady, jakož i námitky k výhradám lze kdykoli odvolat, a to jednostranným aktem a vždy písemně. Prohlášení •Někdy státy činí při podpisu nebo ratifikaci smlouvy prohlášení. •Prohlášení, která vyhovují definici výhrady, jsou vlastně výhradami. •Naproti tomu prohlášení, která nezamýšlejí pozměnit právní účinky smlouvy vůči státu, výhradami nejsou. •Prohlášení se mohou týkat výkladu smlouvy (tzv. interpretační prohlášení).