■."■"'■:Í?Š«5-.. Tilt Lobbing a občanská společnost Karel B. Müller Proč pojednávat o lobbingu pod zorným úhlem teorie občanské společnosti? Lobbing a občanská společnost představují neméně spojité nádoby jako občanská společnost a demokracie a v jistém smyslu jde o dvě strany jedné mince. Jak argumentuje Tocqueville (1992), v demokratických zemích je dovednost „sdružovat se" dovedností základní a na jejím rozvoji závisí rozvoj všech ostatních dovedností. Občanská společnost je dnes nejčastěji spojována se sférou zájmového sdružování, která je na státu více či méně nezávislá a mimo jeho kontrolu. Od konce 17. století se v severozápadní Evropě v konfrontaci s osvícenským absolutismem formuje občanská (buržoázni) společnost jako sebevědomá a autonomní sféra občanských práv a svobod. Občanská společnost se stává jistou protiváhou státní moci a etabluje se zároveň jako partner i jako konkurent státu v souvislosti s diskusí o otázkách daňové politiky a podmínkách výkonu veřejné moci (viz např. Habermas, 2000; Müller, 2002; Strnadova, 2008). Situace v Evropě se vyznačovala existencí silných centralistických monarchií, vůči kterým se občanské společnosti emancipovaly, někdy jim navzdory, jindy s jejich pomocí. Naopak situace v USA se od počátku vyznačovala slabou centrální vládou, která musela nacházet oporu v konkrétním zájmovém rozložení občanské společnosti. Role spolkového života hrála ve Spojených státech při formování moderního demokratického státu významnější roli, než tomu bylo v Evropě. Svoji úlohy hrálo také to, že Amerika nepoznala zkušenost feudálního řádu, což oslabovalo význam společenských elit v procesu demokratizace. V USA existence občanské společnosti tak v jistém smyslu předcházela existenci státu, zatímco v Evropě tomu bylo spíše naopak. Také v Evropě však existovaly značné rozdíly. Tak zatímco v Anglii či Holandsku byla občanská emancipace vynucena „zdola" bohatnoucí a sílící buržoazií, v Habsburské monarchii či Prusku naopak převažoval tlak „shora", jehož tvůrcem byla byrokracie a neutěšený stav státních financí. Lobbing v moderních demokraciích Ve střední Evropě, kde modernizační procesy začaly působit oproti západní Evropě s několíkageneračním zpožděním, tak sebevědomá byrokracie v jistém smyslu kompenzovala slabé postavení buržoazie.103 Obecně lze říci, že občanská společnost dnes není považována za jakýsi všelék, spíše za pouhou nezbytnost, bez níž může demokracie stěží fungovat. Je jasné, že v rámci občanské společnosti vznikají čas od času vážné a nesmiřitelné konflikty, jež si vyžadují zásahy státu. Ačkoli zdůrazňování konceptu občanské společnosti bývá někdy dáváno do souvislosti s oslabováním principů reprezentativní demokracie, je mimo vší pochybnost, že mezi občanskou společností a demokratickým státem existuje vztah vzájemné závislosti. I když tento vztah je v jistém smyslu charakterizován jako vztah nepřímé úměrnosti (čím více občanské společnosti, tím méně státu a naopak), není oprávněné jej posuzovat jako vzájemnou rivalitu či soutěživost. Je vztahem partnerským (Hall, 1995: 16; Shils, 1991: 9) a v jistém smylu paralelní ke vztahu liberalismu a demokracie, o kterém jsme hovořili v předchozí kapitole. Je sice možné, že čím větší důvěru ve své vlastní schopnosti si občanská společnost vybuduje, tím menší je potřeba zásahů státních institucí. Stále však potřebujeme demokratický stát na ochranu před zneužíváním svobody a před projevy, řekli bychom, necivilizovaného (yncioif) jednání. Potřebujeme také autonomní a otevřenou občanskou společnost minimálně na ochranu před zneužíváním státní moci nebo před jejím selháváním. Podobně jako pojem demokracie, také pojem občanská společnost je pojmem normativním i empirickým. Je pojmem, kterým označujeme určitou sociální a institucionální strukturu, jež nám umožňuje, byť nedokonale, naplňovat jistá očekávání a hodnoty. Obě roviny se však nutně prolínají a je nemožné, podobně jako u pojmu demokracie, je zcela oddělit. V našem zkoumání se pokusíme obě perspektivy propojit a nabídnout komplementární koncept občanské společnosti, který se pokouší normativní (preskriptivní, utopickou) i empirickou (deskriptívni, realistickou) perspektivu analyticky propojit. Vyjdeme z výše představené perspektivy utopického realismu. Lobbing a občanská společnost 103 Více k slabému postavení buržoazie ve střední Evropě a českých zemích (např. Loewenstein, 1995; Müller, 2002). 7.1 Perspektiva utopického realismu Jak bylo již řečeno, současné liberální pojetí konceptu občanské společnosti má své kořeny v evropském osvícenství, ale za v pravdě prvního moderního teoretika občanské společnosti lze považovat Alexise de Tocquevilla (Cohen, Arato, 1992). Tocqueville (1992) si kladl mnoho otázek, které ani dnes neztratily nic ze své naléhavosti. Jaké existují záruky před zneužíváním politické moci v prostředí, kde převládá právní i materiální rovnost a moc se koncentruje v rukou centrální vlády? V hierarchické aristokratické společnosti sice panovala značná nerovnost životních podmínek, ale systém vzájemné závislosti, šlechtických výsad a stavovské cti vytvářel účinný ochranný val bránící koncentraci a nadměrnému zneužívání politické moci. Jak zaručit autoritu práva, když upadá královská prestiž i autorita křesťanských hodnot? Tocqueville také pochopil, že demokracie není cestou k jednotnému přesvědčení, ale spíše horečnatý proces střetávání tisíce zájmů. Jakým způsobem však udržovat víru v základní společné ideje, které jsou prodanou společnost konstitutivní a jejichž rozklad ohrožuje samu podstatu společnosti? Při hledání odpovědí Tocqueville dochází vždy k jedinému řešení, k občanské společnosti. Politické způsoby kontroly despotismu musí být podle něj posíleny rozvojem občanských sdružení, která jsou mimo dosah státu. Dále, má-li být právo autoritou pro občany (lid), musí být občané zdrojem moci (nikoli však vlády) a tvorby zákonů. K tomu však nemůže docházet bez dovednosti občanů sdružovat se kolem svých zájmů. Aktivně utvářené veřejné mínění není jen způsobem legitimizace výsledku politické soutěže či dohody mezi politickými elitami, aleje také zdrojem tvorby morálních norem. Jedině občanská společnost může být základem identity demokratického státu. Aktivní participace a komunikace ve veřejné sféře může být podle Tocquevilla zdrojem loajality k zákonům i solidarity se spoluobčany, může být způsobem reprodukce morálního rádu i kolektivní identity. Občanská sdružení jsou podle Tocquevilla jakýmsi koloběhem citů a idejí, jež umožňuje nalézání a ověřování společných zájmů, hodnot i symbolů. Přeloženo do jazyka moderních sociálních věd, Tocqueville argumentuje tím, že občanská společnost plní v demokratickém státě funkci ochrannou, participační, legitimizační a integrační. Spíše než vytvářet seznam aktérů, kteří jsou považováni za součást občanské společnosti, měli bychom se raději ptát, jaký druh jednání či činnosti je možné považovat za specifický projev občanské společnosti (Eder, 2009) a lobbing je nepochybně projevem občanské společnosti par excellence. Charles Taylor shrnuje škálu možných definičních přístupů ke konceptu 185 Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost občanské společnosti způsobem, který zohledňuje jak normativní, tak empirickou dimenzi tohoto pojmu. Taylor (1995: 207) říká, že: „Vminimálním smyslu občanská společnost existuje tam, kde nalehneme suobodné asociace, jež nejsou pod patronací státu. V silnějším smyslu existuje občanská společnost tam, kde se společnost jako celek může strukturovat a koordinooat sooje jednání skr^e takooé asociace, která jsou nezáuisfé na státní moci. V doplňkovém smyslu k druhému pojetí pak lze o občanské společnosti hovořit tam, kde souhra těchto asociací významně oofioňuje chod státní moci." \ v této Taylorově definici je možné nalézt čtyři zmíněné funkce občanské společnosti. Schéma 7A Funkcionální dimenze ve vztahu občanské společnosti a státu protektive / ✓ y y ■ y y ' s t s \ \ ■ S ■ ......\ \ \ integrační \ legitimrzační / ■■■ \ V. ' ' y \ V v \ s y ... y / y ■ y -y . y I / j participační Podrobněji se zaměříme na jednotlivé funkce níže. Zkusme si však nejdříve vytvořit ucelený obrázek o vztazích mezi občanskou společností a státem a o vztazích mezi jednotlivými funkcemi občanské společnosti. Pro lepší představivost můžeme schematizovat čtyři funkce (vzhledem ke komplexitě problematiky bychom mohli hovořit o funkcionálních dimenzích) občanské společnosti následovně (viz Schéma 7A). Tato schematizace nám pomůže zasadit argumenty do kompaktního interpretačního rámce, lépe porozumět dynamice vztahů mezi občanskou společností a státem a také do určité míry překlenout dilema mezi empirickým (tendujícím k realismu) a teoretickým (tendujícím k utopismu) přístupem k dané problematice. Schematizace nám také umožní, jak si ukážeme, formulovat konkrétní praktická opatření 186 na podporu občanské společnosti a liberální demokracie. Tento přístup je inspirován Gíddensovým přístupem (1998) k analýze institucionálního uspořádání současných moderních společností (blíže viz Müller 2003, 2006). Vnější kruh představuje celek občanské společnosti, malý středový kruh vymezuje stát a sféru politické moci, tedy sféru kontroly informací a sociálního dohledu. Zmiňovaná očekávání či funkce, jež jsou s konceptem občanské společnosti spojována, můžeme umístit do schématu následovně: proti sobě na vertikále leží funkce ochranná, která je také obdobou tzv. negativní svobody (viz BOX 6A). Jde především o zajištění právních záruk, prostoru občanské autonomie a osvobození od nerovnosti. Na opačném konci se nachází participační funkce, jež naopak odpovídá hodnotě tzv. pozitivní svobody. Zde se jedná o celkovou kvalitu sociálního prostředí, které se vyznačuje možnostmi politické seberealizace a naplněným a spokojeným občanským životem. Obě hodnoty jsou obsahem těkavé dynamiky vztahů mezi občanskou společností a státem. Zprava jde o legitimizační funkci občanské společnosti a pravá polovina horizontální osy poukazuje na vzájemnou závislost a provázanost občanské společnosti a demokratického státu. Občanská společnost vytváří společenské zdroje politické moci a zakládá důvěryhodnost demokratického státu, který je zde naopak od toho, aby občanskou společnost ochraňoval a opatroval vztahy důvěry k demokratickým politickým institucím. Na levém konci horizontály pak nalézáme hodnotu společenské integrace, jež je výrazem skutečnosti, že občanská společnost je schopna sebe sama reprodukovat a integrovat jakožto společnost. Ale také toho, že občanská společnost je integrována do rámce jednoho politického systému. Proces demokratického politického rozhodování, jak poukazuje Taylor (1994: 37), nemůže probíhat ve společnosti, jejíž členové nereflektují sami sebe jakožto členové jedné společnosti. Zatímco vertikální a horizontální osa představují silné (přímé) vazby mezi jednotlivými funkcemi, přerušované spojovací čáry ilustrují slabé (nepřímé) vazby mezi jednotlivými funkcemi. Na pozadí Schématu 7A lze spatřit klíčové hodnotové dimenze liberální demokracie samé: hodnotu svobody a bezpečí - viz Schéma 7B. Vertikální osa „svobody" představuje hodnotu individuality, autonomie a dílčích zájmů. Tyto otázky bývají ve společenských vědách více předmětem empirického zkoumání zaměřeného na jednání aktérů (agency approach). Horizontální osa „bezpečí" pak představuje hodnotu společenské soudržnosti, norem a sdílených orientací při jednání, tzn. hodnotu předvídatelnosti a jistot (či bezpečí). Tato rovina zkoumání bývá ve společenských vědách většinou předmětem makroteoretických analýz zaměřených na ceíek společnosti, její strukturální povahu a souvislosti. V této souvislosti se v sociálních vědách Lobbing v moderních demokraciích obvykle hovoří o tzv. strukturním či strukturně-funkcionálním přístupu, který má zpravidla teoretičtější povahu. Můžeme také říci, že zatímco vertikála představuje spíše liberální, horizontála zastává republikánské (či demokratické) hodnoty a přesvědčení. Schéma 7B Hodnoty moderní demokracie jedinec/činnost Pokud chceme prvnímu schématu ubrat na utopičnosti a přidat na skepticismu či realismu, je možno toto schéma přepsat do podoby Schématu 7C. jež představuje rozložení závažných rizik demokracie a příčin selhávání procesu demokratického politického rozhodování. Jde o riziko ztráty legitimity politických institucí, pokles občanské participace, nekontrolovaný růst státního dohledu či zneužívání politické moci, a konečně o nebezpečí společenské atomizace, nebo dokonce anomie. Mezi těmito riziky existují mnohé vazby a také v tomto ohledu nám předkládaná schematizace nabízí interpretační možnosti pro teoretickou i empirickou analýzu. Pokud ještě více přitlumíme normativní perspektivu předkládané schematizace, jež staví stát a občanskou společnost do poněkud nerovného postavení, na pozadí předloženého schématu můžeme analyzovat další čtveřici rizik, která ohrožují dynamiku občanské společnosti a demokratického státu: slabý stát, nadměrnou participaci, nekritickou důvěru a přílišnou sociální soudržnost. Podívejme se nyní podrobněji na jednotlivé funkce a jejich vzájemné vazby. Lobbing a občanská společnost Schéma 7C Rizika moderní demokracie růst státní moci, byrokratizace, centralizace / :■■: /:.::' ■ ■ ■ ......... v . ...y ■!■:'■■ v :.V": ■ ■ ■ / s- .S ': . v ..; atomizace. : hr- krize anomie .■M legitimity \ n \ \ \: > \ \ ■ ■ ■/ / /. I...- krize politické svobody, občanská apatie 12 Občanská společnost jako hlídací pes demokracie (ochranná funkce) Hlavní hodnota občanské společnosti leží v její mimopolitičnosti a nezávislosti na státní moci a ve schopnosti si tuto nezávislost udržet. Občanská společnost tím vytváří jakýsi ochranný val proti rozpínavosti a zneužívání politické moci (Cohen, 1999: 63; Hall, 1995: 15; Janovski, 1998: 16; Shils, 1991: 10), Vždyť samotný koncept nátlakové skupiny {pressure group) předpokládá existenci instituce, vůči níž má být protitlak vyvíjen (Grazia-no, 2001: 104). Patří k evropské historické zkušenosti, že každá moc má tendenci, často ve jménu efektivity a akceschopnosti, k centralizaci, čímž roste riziko jejího zneužívání. Normativní požadavek ochrany, který je s občanskou společností spojován, tedy reflektuje reálné nebezpečí přílišné centralizace a koncentrace politické moci, jež s sebou přináší riziko jejího zneužívání a je jedním z nejvážnějších úskalí demokratického politického procesu (Cohen, 1999: 77; Putnám, 2000: 78). Jak přesvědčivě ukázal Tocqueville (1992), demokracie se svojí láskou k rovnosti jsou k tomuto nebezpečí zvláště náchylné. Vytváření demokratických mechanismů na ochranu před nerovnostmi a k odstraňování privilegií - ve jménu rovného zacházenía rovného materiálního zabezpečení Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost - vede k postupnému hromadění moci v rukou centralizovaného státu. Ve jménu demokratické rovnosti se stát stává regulátorem, poradcem, učitelem a soudcem, tedy jakousi ochranou i utvářecí mocí, která sama sebe stále méně prezentuje jako moc a stále více jako garanta veřejného zájmu. Moc občanské společnosti demokraticky svěřená státu se obrací proti její svobodě. Růst státní moci ve jménu efektivity a akceschopnosti je tendencí, jež se sice může zdát na první pohled chvályhodná, dokonce snad nezbytná, může však ve svém důsledku vést ke společenské atomizaci, ke krizi legitimity politických institucí, či dokonce k poklesu společenské soudržnosti. Málokdo ze současných politiků i sociálních vědců pochybuje o tom, že demokracie nevystačí s pouhou soutěží politických stran, jež je občanům částečně zprostředkovávána médii a do níž občané jednou začas vstoupí prostřednictvím voleb. Soutěž politických stran je sice výborný a nepostradatelný vynález liberálních demokracií, není to však z mnoha důvodů vynález dostatečný. Jakými argumenty můžeme podložit toto tvrzení? Tak například samotná reprezentativnost stran vycházejících vítězně z voleb může být díky konkrétnímu volebnímu systému či malé volební účasti problematická a nedostatečná. Stejně tak volební periodicita často nevyhovuje reálným problémům země a potřebám občanů. Konečně občané sami chtějí ovlivňovat politická rozhodování také v průběhu volebního období (Green, 1997). Pokud navíc nejsou politické strany něčím omezeny, mají tendenci expandovat, vytvářet si kartelové dohody a rozparcelovat si stát na vlastní domény, ideologizovat na první pohled nepolitické otázky, politizovat úřední správu či komunální problémy. Negativní důsledky vytváření politického kartelu jsou v politologii dostatečně zanalyzovány (Klíma, 1998). Tento rys se objevuje například v meziválečném Československu, jehož politický systém bývá nazýván partitokracií, či v poválečném Rakousku nebo Belgii. Opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD v letech 1998-2002 nese podobné rysy. Mezi negativní důsledky patří nárůst pasivity, apatie a nedůvěry, bujení korupce, neprůhledného klientelismu a politického extremismu. Samotný systém dělby moci na moc soudní, výkonnou a zákonodárnou, který jako první nejpregnantněji formuloval Montesquieu, není sám o sobě dostatečnou zárukou. Montesquieu se domníval, že nebezpečí zneužívání politické moci je možné čelit pomocí tzv. systému kontroly a rovnováhy {checks and bafances), ve kterém bude politická moc rozdělena do mnoha institucí, které se budou vzájemně doplňovat, vyvažovat a kontrolovat. Byl to opět Tocqueville (1992), který poukázal na riziko kartelizace politické moci i v takto (horizontálně) decentralizovaném systému. Kdo nám zaručí, že se ústavní instituce nestanou kořistí nějaké ekonomicky silné skupiny či jedné politické strany, která systém kontroly a rovnováhy podlomí a zruší, nebo jej bude pouze předstírat jako pouhou kulisu ústavního pluralismu? 0 reálnosti takové hrozby jsme se mohli vskutku již mnohokrát přesvědčit, ať už v dávné či nedávné minulosti. Systém kontroly a rovnováhy politické moci by měl být podle Tocquevilla doplněn také územní (vertikální) decentralizací politické moci. Tocqueville (1992:1/68) se domnívá, že demokracie se nemůže dlouhodobě udržet bez rozsáhlé decentralizace a samosprávy, neboť centralizovaná vláda příliš polarizuje rozdíl mezi menšinou schopnou spravovat na straně jedné, a neschopnou a stále apatičtější většinou na straně druhé. Je sice pravda, že společnost může vzkvétat i bez samosprávného členění, ale při silné centralizaci, kdy je výkonná moc dostatečně akceschopná, je rozkvět společnosti více či méně závislý na osvícenosti centrální moci. Centralizace však má podle Tocquevilla (1992:1/119) i jiné nevýhody, například dává zákonům příliš uniformní povahu a nedokáže respektovat zvláštnosti místních zvyklostí a mravů. Avšak ani propracovaná kombinace horizontální i vertikální dělby moci, domnívá se Tocqueville, není dostatečnou zárukou proti zneužívání politické moci, pokud nad celým systémem nebdí nezávislé oko veřejnosti. Jedině nezávislá a vitální veřejnost může být trvalou zárukou udržení systému kontroly a rovnováhy, a eliminovat tak nebezpečí permanentního či nadměrného zneužívání politické moci. Byli to především Mill a Tocqueville, kteří jako první poukázali na to, že stejně tak jako je třeba chránit občanskou společnost před státní mocí, tak je třeba chránit jednotlivce před vůlí většiny. Bylo již řečeno, že v rámci občanské společnosti mohou vznikat vážné konflikty a ne všechny zájmy formulované nezávislou veřejností jsou nutně prospěšné. Není zkrátka v moci občanské společnosti zajistit ochranu individuálních práv bez účinné státní moci. Vážným nebezpečím pro občanskou společnost a demokracii je tedy také riziko oslabení síly a nezávislosti státní autority a úpadek efektivity a akceschopnosti veřejné správy. Slabý stát nemůže vést k ničemu jinému než ke kolonizaci státních institucí, v lepším případě politickými stranami {partitokracie), v horším případě nevlivnějšími zájmovými skupinami; nejspíše však oběma zároveň. Všudypřítomný klientelismus a rozmáhající se korupce jsou jedinou náhradou slabého státu. Můžeme říci, že silná a nezávislá občanská společnost tak představuje nejbezpečnější ochranu jak proti příliš silnému státu, kdy stát omezuje (byť nevědomky, demokraticky a třeba i s dobrými úmysly) svobody občanů, tak 1 proti příliš slabému státu, kdy je stát zneužíván úzce partikulárními zájmy, ať už jde o získávání neoprávněných výhod či prosté kriminální okrádání daňových poplatníků. Otevřenost politického systému vůči zájmovým skupinám a transparentnost jejich působení jsou nutnou podmínkou zdravé 19G 191 Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost dynamiky mezi občanskou společností a demokratickým státem. Už bylo nejednou řečeno, že největším nebezpečím lobbingu je málo lobbingu. Nebo jinak: nejlepším hlídacím psem lobbingu (stejně jako demokracie) je (vedle veřejného mínění a masmédií) opět lobbing. Vnější působení zájmových skupiny se zaměřuje buď na prosazování vlastních požadavků, nebo na zabraňování požadavkům vznášeným jinými zájmovými skupinami. Proti-lobbing je v liberální demokracii legitimní reakcí na obavu, že stát bude vycházet vstříc určitým požadavkům, které jsou v rozporu s našimi zájmy. Realizace či (se Sartorim řečeno) optimalizace ideálu občanské společnosti vede k celé řadě paradoxů a dilemat (např. Marada, 2005).104 Mnozí se domnívají (Tester, 1992), a podle našeho soudu oprávněně, že pojem občanské společností je od svých osvícenských počátků pojmem s výrazně převažujícím normativním akcentem. Při diskusích o občanské společnosti bychom na tento předpoklad neměli zapomínat. Pokud však zbavíme pojem občanské společnosti jeho normativního náboje, nebo lépe řečeno, když namixujeme utopickou vizi s notnou dávkou realismu, lze ochrannou funkci občanské společnosti interpretovat také takto: čím silnější občanská společnost, tím lépe dokáže chránit sama sebe, a to nejen před státem, ale také před, chcete-li, svými paradoxy, tedy silami a vlivy tryskajícími z podhoubí občanské společnosti, které ohrožují její samotný bytostný étos. Tento paradoxně a poněkud tautologický znějící výrok ovšem zcela odpovídá realitě. Konflikty vznikající v rámci občanské společnosti dokáže občanská společnost buď řešit, ať už s pomocí státu či bez jeho pomoci, nebo je řešit nedokáže, což vede k pošlapání občanských práv a svobod na straně jedné, a k růstu sociálního napětí a exkluze na straně druhé. Tím se však již dostáváme k jiné (integrační) funkci občanské společnosti, o které budeme hovořit později. iiiiiiiiascs 104 Marada (2005) hovoří v této souvislosti o čtyřech paradoxech. Za prvé jde o paradox historický, jenž poukazuje na skutečnost, že historie občanské společnosti je často interpretována jako její postupný úpadek, který je důsledkem jejího zmasovění a demokratizace. Za druhé hovoří o paradoxu politickém, který vyplývá z prvého a spočívá ve faktu, že naplňování ideálu občanské společnosti vytváří zdroje jejího ohrožování. Třetí paradox nazývá Marada edukačním, který spočívá v tom, že idea občanské společnosti přispívá ke kultivaci a posilování jejích vlastních nepřátel. Konečně čtvrtým, a podle Marady možná nejvýznamnějším paradoxem, který nazývá paradoxem institucionalizpce, je skutečnost, že úspěšná institucionalizace aktivit občanské společnosti přispívá k poklesu občanské participace a ve svém důsledku potlačuje občanský étos spontánní angažovanosti. 7.3 Občanská společnost jako sféra občanské kompetence (participační funkce) Dovednost sdružovat se kolem svých zájmů, jak bylo již opakovaně řečeno, patří k hlavní podmínce svobodné společnosti. Podle Tocquevilla (1992:11/84) je velmi důležité, aby občané ve sdružování rozpoznali nejefektivnější způsob prosazování svých zájmů. Jde o jediný způsob, jak umocnit a zviditelnit své zájmy a zároveň dochází k uznání toho, že možnost prosazení svých zájmů je do velké míry závislá na jiných lidech, kteří mají stejný zájem. Dochází k poznání toho, že a jak jsme si navzájem potřební. Sdružování kolem všech zájmů, malých i velkých, je důležité a podle Tocquevilla zdokonaluje občanské kompetence. Sdružování kolem „malých" zájmů je základem toho, aby mohly být prosazovány „velké" věci. Participační funkce j^mjňíwáfle-rnnoha významnými autory jako výsostná charakte,dstík«-Tyrjcarískéspoleč (Cohen, 1999: 55; Fullinwider, 1999: 2; ^Sfnls, 1991:13; Taylor, 1995:207). Občanské společnost by měla umožňovat efektivnější zapojení občanů do správy veřejných záležitostí, než jaké zajišťují etablované politické strany. Pokud někdo chce zabránit stavbě hypermarketu či změnit způsob třídění domovního odpadu, ještě to neznamená, že by měl vstupovat do politiky, byť na komunální úrovni, chodit na členské schůze a platit členské příspěvky, či v opačném případě pouze vyčkávat, která z politických stran uchopí požadované téma v příštích volbách. Mezi občanskou společností (zájmovými skupinami) a státem (centry politického rozhodování) v zásadě existují tři druhy komunikačních kanálů: ■ Za prvé jsou to volby, které musí být v liberální demokracii organizovány s jistou pravidelností a na principu soutěživostí, rovnosti a férovosti. B Za druhé je to soubor přímých kanálů, kam spadá celá škála forem, jako jsou osobní kontakty, psaní dopisů, petic, veřejné mítinky, demonstrace či referenda. ■ Za třetí jde o škálu nepřímých forem zájmového zprostředkování, jako jsou politické strany, zájmové skupiny, byrokratické aparáty či média (Schendelen, 2004: 293). Spíše než politická centralizace je to mnohavrstevná decentralizace veřejné správy, jež usnadňuje přístup občanů a zájmových skupin do procesů politického rozhodování. Systémy vertikální, horizontální i profesní samosprávy mohou vést k hospodárnějšímu a efektivnějšímu využívání zdrojů. Široká občanská participace, jak jsme ukázali spolu s Tocquevillem, představuje značnou mobilizaci sociálních zdrojů díky využití široce rozptýlených infor- Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost mací a znalostí, čímž může zajistit větší kvalitu politického rozhodování. Zájmové skupiny mohou díky svému charakteru - k němuž patří problémová zaměřenost - často dříve než politické strany rozpoznat či poukázat na vážná rizika či nebezpečí a navrhovat užitečná a inovativní řešení. Je pak na veřejnosti i na občanech ve veřejných funkcích, jak jejich požadavky a expertizy posoudí a jak na ně budou reagovat. Občanská společnost by tedy měla být prostředím, jak jsme již zmínili spolu s Tocquevillem, které zakládá a kultivuje občanské kompetence, tedy jakousi občanskou způsobilost a soubor dovedností. Občanské kompetence mají jak znalostní (kognitivní), tak emocionální (afektivní) a morální (hodnotící) rovinu. Pro občansky kompetentní jednání je důležité nejen disponovat znalostmi o institucionálních možnostech a efektivních formách zájmového prosazování či obhajování, ale zaleží také na emocionálních a morálních předpokladech. Nestačí pouze vědět „jak na to", důležité jsou také motivace a přesvědčení o smysluplnosti konkrétního počínání. Přesvědčení o tom. že dokážu prosazovat (ne prosadit!) svůj zájem a uplatňovat občanský vliv je základním předpokladem vitální občanské společnosti a samozřejmým východiskem lobbistických aktivit. Úspěšné „používání" znalostí či poznatků je do velké míry závislé na emocionální inteligenci a hodnotových postojích zúčastněných aktérů. Ty ovlivňují průběh a výsledek každé komunikace. Obhajoba konkrétních požadavků pomocí vynikajících argumentů může vést k žalostným výsledkům, pokud je doprovázena nervozitou či projevy nedůvěry, nebo naopak agresivitou a náznaky arogance vůči partnerům či veřejným institucím. Za nejvýznamnější překážky participace konkrétní zájmové skupiny bývá označována její nedostatečná vnitřní kapacita k jednání, která může být dána mnoha faktory. Problémem mohou být také nerealisticky vytyčené cíle, nerespektování obtížně ovlivnitelných daností a nezlomné přesvědčení o neomezenosti svého vlivu. Mezi faktory snižující vnitřní kapacitu skupiny patří také nedostatečná soudržnost skupiny, nedostatek zdrojů, nedostatek znalostí a dovedností, nevhodné kombinování zdrojů a znalostí, špatný vnější obraz či pošramocená reputace. Zvyšování kvality lobbingu je pochopitelně úkol pro zájmové skupiny samé. Avšak podobně jako na trhu, kde soutěživost působí blahodárně, také v kontextu zájmových skupin platí, že čím vyšší je počet aktivních a zavedených zájmových skupin, tím ostřejší soutěž a společenská kontrola mezi nimi probíhá (Schendelen, 2004: 319). Pokles občanské participace a schopnosti ovlivňovat procesy veřejného rozhodování představují ohrožení pro každou demokracii. Zakládá neblahé předpoklady, které jsou příznivé především pro posilování oligarchických tendencí. Čím méně naléhavých problémů je občanská společnost schopna řešit sama prostřednictvím aktivní účasti občanů, tím více musí zasahovat stát. Pokles občanské participace může také vést k vážnému oslabování společenské soudržnosti (viz níže integrační funkce občanské společnosti), neboť, jak poznamenává Giddens (1998: 139), znakem modernity je skutečnost, že seberealizace se stala podstatným faktorem při formování individuální i kolektivní identity. Psychologické výzkumy ukazují, že vědomí sociální kompetence a integrity je nezbytným prostředkem formování zdravé pozitivní identity (Hoover, 1997). Stejně tak i praktikovaná občanská kompetence je nejspolehlivějším zdrojem formování zdravé občanské (c/b/7) identity. Schopnost identifikovat se s místem, kde žiji, se svými spoluobčany, je přirozeným důsledkem každé aktivity a občanského angažmá, a pokud je taková iniciativa alespoň zčásti úspěšná, platí to dvojnásob. Lidé cítí přirozenou příchylnost k prostředí, na jehož utváření se dokážou sami podílet. Také občanské aktivity, které nedosáhnou svých cílů, mohou vytvářet vztahy důvěry a sociální prostředí či sítě jakési familiárnosti, jež ve svém důsledku vedou k posilování sociálních vztahů. Naopak pokles občanské participace, pasivita či apatie znesnadňují, či dokonce znemožňují formování pozitivních identit a zakládá tendenci k přijímání společensky výbušných a politicky snadno manipulovatelných negativních identit (viz BOX 7A). Box. ' ; - , i ; < Ku c nce t I Významný americký psycholog Erik Erikson (1974, 1982) dochází ve svých výzkumných I analýzách formování identity k závěru, že lidská přirozenost spočívá v usilování o identitu, jež je založena na dvou základních principech. Jednak je to princip kompetence ve výrobních, sociálních a osobních vztazích. Druhým principem naší identity je vědomí sociální integrity ve světě sdílených „rozumných" významů. Jde o míru naší zakotvenosti ve specifickém sociálním prostředí. Jak kompetence, tak integrita, jakožto hlavní principy naší identity, zahrnují transakci mezi jednotlivcem a spoíečností. Obojího může být dosahováno pouze díky individuálnímu úsilí a prostřednictvím společenského uznání jeho hodnoty. Identita rosie a je vyživována či frustrována pouze v komplexním sepětí jedince a společnosti. Erikson rozlišuje mezi pozitivní a negativní identitou. Negativní identita mívá většinou podobu znevažování či pseudo-vymezování. Bývá téměř pravidlem v situaci menšin, které se vymezují vůči dominantní kultuře, což zpravidla vede k posilování skupinových antagonismů a k agresi. Jejím dlouhodobým důsledkem bývá růst nenávisti, frustrace, nedostatek sebe/úcty. Formování identity není nikdy přímočaré. Vždy existuje napětí mezi pozitivní a negatívni identitou, Erikson tvrdí, že nebezpečí přisuzování negativní identity (ať už sobě, či druhým), tzn. vymezování vůči tomu, co odmítáme, ať už u sebe, či u druhých, je vždy přítomné. Jde však o to disponovat prostředky zvládáni tohoto nebezpečí. Různé identity mohou být v komplementárním, tak diskriminačním 194 195 Lobbing v moderních demokraciích (výlučném) vztahu a Erikson analyzuje diskriminaci (a šovinismus) jako zdroj patologického formováni (negativní) identity. Identity, jíž je dosaženo viktimizací jiných, nazývá patologií. Ukazuje, že dynamika patologického formování identity může být různá, většinou však vede k nenávisti, k násilnému jednání a ke snaze o dominanci, mívá destruktivní politické a sociálni důsledky. Lidé s negativní identitou jsou také náchylnější k manipulaci a k upínání se k autoritářským vůdcům. Pozitivní identita, jež nemá neurotickou povahu, a spočívá ve schopnosti demonstrovat svojí kompetenci, být integrální součástí komunity a budovat vazby vzájemnosti, vede k sebe/uspokojení (Marcia, 1997; Hoover, 1997). Pokud opět zbavíme občanskou společnost její normativní přetíženosti, můžeme spatřovat jisté riziko v nerovnoměrné občanské participaci, nebo dokonce v nadměrné participaci. Přetíženost procesu politického rozhodování nadměrnou občanskou participací může zvláště při oslabení rozhodovacích mechanismů vyvolávat vážné problémy (Almond, Verba, 1963). I když se toto riziko může zdát (především v podmínkách ČR) jako málo reálné, nadměrná participace může vést k zahlcení rozhodovacích center a ke snížení efektivity rozhodování (např. moci soudní). Pokud občané nadměrně využívají opravných a odvolacích prostředků, které jsou zabudovány do institucionálního systému kontroly a rovnováhy {checks and baíances), může to vést k dlouhodobému blokování rozhodovacích mechanismů. Například mnohé environmentálni skupiny dokážou být v našich podmínkách neúnavné ve využívání opravných prostředků, ale také ostatní aktéři (včetně ústavních činitelů) rádi využívají (mnohdy bohužel) všech formálních možností k blokování rozhodovacích procesů, které by mohly rozhodnout v rozporu s jejich zájmy. Nadměrná participace může být zvláště problematická v situaci malé informovanosti či vzdělanosti občanů a při oslabené schopnosti občanů akceptovat kompromis jako užitečný nástroj řešení společenských konfliktů. Růst politického populismu a extremismu a politická nestabilita jsou nevyhnutelným důsledkem takové situace (Schumpeter, 1996). 0 problému nerovnoměrné participace, který souvisí s otázkou reprezentativnosti konkrétní zájmové skupiny, jsme již hovořili ve 4. kapitole. Podíváme se na něj ještě jednou v souvislosti s legitimizační funkcí občanské společnosti. Lobbing a občanská společnost 7.4 V čem tkví autorita práva aneb 0 legitimizační funkci občanské společnosti Legitimizační funkce spočívá v tom, že občanská společnost ve své nezávislosti a autonomii vytváří společenské zdroje politické moci, legitimizuje stát a jeho vládu (Dahrendorf, 1991:96; Taylor, 1995: 207; Tester, 1992:5). Moc státu, resp. vlády je legitimní pouze tehdy, pokud má důvěru občanů. Mají-li být zákony i výkon vládnutí dostatečně účinné, musí být založeny na důvěře a musí tuto důvěru ochraňovat. Pokud vláda, na níž byla na základě principu suverenity lidu moc lidu delegována, tuto důvěru ztratí, občané mají právo vládu vyměnit. Mimopolitický statut občanské společnosti garantuje mimo jiné „rozumný" výkon politické moci tím, že si občanská společnost nezávisle na politické moci vytváří veřejné mínění, které je pro politickou moc závazné. V žádné demokracii nelze „střednědobě" vládnout v rozporu s veřejným míněním, Aby bylo možné takové veřejné mínění formulovat, musí občanská společnost představovat poměrně bohatou strukturu, kde dochází k vyhledávání, pojmenovávání a ověřování společenských zájmů a priorit, které podmiňují a ospravedlňují demokratický stát i politiku vlády. Zároveň zde také dochází k jisté selekci a modifikaci zájmů a hodnot. Zájmové skupiny mohou ustoupit od některých svých požadavků neboje zmírnit, pokud zjistí, že nezískaly podporu, nebo dokonce vyvolaly odpor. Legitimizační požadavek občanské společnosti se může pohybovat mezi slabým (realističtějším) a silným (utopističtějším či normativnějším) vymezením, paralelně k výše zmíněné Taylorově definici (Taylor, 1995:176). Občanská společnost legitimizuje vládu tím, že: 1. souhlasí (ex post) s jejími kroky, 2. vláda vychází vstříc nejzřetelnějším požadavkům vzešlým z občanské společnosti. V souvislosti s lobbingem se často poukazuje na to, že legitimita působení zájmové skupiny je problematická z důvodů její nejasné reprezentativnosti. Konvenční přístup předpokládal, že „politická váha" a úspěšnost zájmové skupiny při lobbování je odvislá od velikosti členské základny. Úspěšnost zájmové skupiny při prosazování svých zájmů se však zdaleka nemusí odvíjet od počtu členů, ale neméně záleží na její vnitřní kapacitě k jednání, o které jsme se již zmínili výše. Například určité společenské zájmy nejsou i přes svoji masovost schopné mobilizovat dostatečné zdroje a patřičně protěžovat 196 197 Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost zmíněné přímé i nepřímé komunikační kanály mezi občanskou společností a státem. Dobrým příkladem je masa českých nekuřáků, která doposud téměř nic nezmohla proti lépe organizovaným zájmovým skupinám, které úspěšně rozptylují veřejné obavy z nebezpečných důsledků kouření. Tento fakt také souvisí s fenoménem černého pasažéra, o kterém jsme se již zmiňovali v předchozích kapitolách. Jiné zájmové skupiny však mohou být velmi vlivné i přesto, že mají zanedbatelný počet členů. Příkladem mohou být malé profesionální advokační skupiny, které dokážou v pravém čase mobilizovat množství sympatizantů pomocí grassroots lobbingu a zároveň zručně a úspěšně operovat v politických sítích. Jejich vliv na tvorbu legislativy tak může být vzhledem k jejich velikosti a často i finančním zdrojům obdivuhodně silný [Císař, 2008).105 Z hlediska legitimizační funkce občanské společnosti však reprezentativnost zájmových skupin nepředstavuje zásadní problém. Zájmové skupiny nedisponují z definice svého statusu politickou mocí a ani o ni neusilují. Chtějí politické procesy ovlivňovat, nikoli o nich rozhodovat. Jejich cílem je ovlivňovat názory tvůrců veřejné politiky, nikoli vydávat zákony. Za jejich případné lobbistické úspěchy i neúspěchy vždy v konečném důsledku před veřejností odpovídá nějaký volený (a odvolatelný) veřejný činitel. Legitimita výstupů vládnutí je však v liberální demokracii vždy alespoň částečně důsledkem lobbistických aktivit. Tento výrok je neoddiskutovatelný jak z empirického, tak z teoretického hlediska. Z teoretického hlediska liberální demokracie, jak jsme si ukázali v předešlé kapitole, přirozeně počítá s konstitutivní rolí partikulárních zájmů při formování veřejného zájmu. Také empiricky by bylo možné doložit, že legitimita výstupů vládnutí je v liberálních demokraciích tím silnější, čím lépe je lobbování regulováno a čím profesionálněji (tedy také etičtěji) je lobbování zájmovými skupinami prováděno. Zkušenost z USA ukazuje, že dlouhodobě úspěšní lobbisté by se měli vyznačovat důvěryhodností, osobní integritou a odbornou kompetencí. Kvalitní lobbista není pouhým zástupcem svého klienta (zájmové skupiny), ale také odborníkem v určité oblasti veřejné politiky, který si v zájmu zachování důvěryhodnosti a udržení svých kontaktů nemůže dovolit poskytovat zkreslené či neúplné informace. Postupem profesionálního lobbingu je naopak prezentace všech faktů (včetně těch sporných), tedy i otevřená polemika s argumenty zpochybňujícími postup a požadavky zájmové skupiny, kterou reprezentuje. Profesionální lobbista neskrývá eventuální nevýhody akcepto- lĚEIlĚISEStCS ..... 105 Například Ondřej Císař ve svém výzkumu (prováděném mezi léty 1993 a 20053 dochází k závěru, že profesionální advokační skupiny [Císař hovoří o tzv. novém transakčním aktivismu) jsou nejtypičtější formou občanských aktivit v postkomunistické střední Evropě. vání požadavků, které prosazuje, spíše je odkrývá a snaží se rozptýlit obavy z možných dopadů (Graziano, 2001:15). Nezbytnou součástí profesionálního lobbingu, který zvyšuje šance na úspěch, by ostatně mělo být i vyzařování osobního přesvědčení o oprávněnosti vznášených požadavků i o postupu jejich prosazování. Jak bylo již opakovaně řečeno, transparentní a regulovaný lobbingje nekonečným rezervoárem informací, který může nejen posilovat legitimitu, ale i odbornou kvalitu výstupů politického rozhodování. Prostor pro působení lobbistů je dán jednoduše tím, že vláda, parlament i ministerstva by měly řešit ohromné množství problémů a potřebují obsáhnout velké množství informací a přitom zpravidla nedisponují dostatkem zdrojů. Zvláště poslanci a senátoři jsou nuceni zaujímat stanoviska k obrovskému množství problémů, v nichž se při nejlepší vůli nemohou zcela vyznat (Wílson, 1995). Kdybychom zakázali prosazování zájmů a zrušili lobbing (jak někteří navrhují), což by ve skutečnosti znamenalo, jak říká Schendelen (2004: 317), „konečné" vítězství jedné dominantní zájmové skupiny, připravili bychom se o nepříliš drahý, relativně spolehlivý a trvalý přísun velkého množství informací, které bychom dokázali shromažďovat jen pomocí ohromné a těžko ufinancovatelné byrokracie. Také teoreticky, jak bylo již řečeno, lze poměrně snadno obhájit tvrzení o nevyhnutelnosti zájmového zprostředkování a prospěšnosti lobbingu pro demokracii. Legitimizační funkce občanské společnosti se může uplatňovat pouze při existenci veřejné sféry, kde může docházet k veřejné reprezentaci zájmů. Jen veřejná reprezentace zájmů může vést k zájmovému vymezování a zájmové selekci, jež je v liberální demokracii živnou půdou politického konfliktu. Bez veřejné reprezentace společenských zájmů a konfliktů nelze relevantní společenské konflikty - pomocí soutěže politických stran - institu-cionalizovat a není tedy možné nalézání či formování legitimního veřejného zájmu. Veřejný zájem je v liberální demokracii pojímán jako odvozený ze zájmů partikulárních, nikoli naopak. Veřejný zájem je pak výsledkem dohody mezi nimi, má proměnlivý a často pouze procedurální charakter a jeho cílem je především ochrana partikulárních zájmů a odstraňování případných třecích ploch mezi nimi. V liberální demokracii nepředstavuje veřejný zájem nějakou apriorní či objektivní kategorii a politika zde není chápána jako cesta za poznáním či jako hledání správného řešení. Jak konstatoval již Tocqueville (1992), politika je v liberální demokracii chápána jako horečnatý proces hledání dohody mezi partikulárními zájmy, které jsou vždy rozpoznány jako prvotní. Veřejný zájem by měl představovat aktivně zformovaný a spravedlivý morální konsenzus, ke kterému se dospívá na základě veřejné diskuse (a podle pravidel), jež by měla mít (v ideálním případě) povahu racionální 199 Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost argumentace, což předpokládá existenci relativně aktivní a poměrně vzdělané občanské veřejnosti. Bez aktivního a transparentního působení zájmových skupin ve veřejné i politické sféře nemůže být formulován či konstruován (natož pak prosazován] legitimní veřejný zájem. Selhávání legitimizační funkce občanské společnosti odpovídá nebezpečí ztráty legitimity státu a politických institucí (Cohen, 1999: 78; Fullinwider, 1999: 2; Sullivan, 1999: 33). Jestliže demokratický stát není schopen respektovat zájmy občanů či zájmových skupin, ztrácí jejich důvěru. Pokud stát a politické instituce nemají důvěru občanů, potom nemohou efektivně a demokraticky spravovat a vládnout, zákony přestávají být účinné a celý politický systém se ocitá v ohrožení. Pouze politické strany nestačí k navazování a udržování vztahů důvěry mezi občany a státem. Právě pokud jde o naväzovania udržování vztahu důvěry mezi státem a občany, představuje občanská společnost klíčovou strukturu, jež dodává demokratickému státu důvěryhodnost a sílu. V souvislosti s demokratickou transformací postkomunistických států mnozí poukazují na nízkou míru důvěry občanů v politické instituce jako na hlavní překážku demokratické transformace (Múller, 2002; Mishler, Rose, 1997; Sztompka, 1998). V důsledku ztráty legitimity politických institucí může docházet jak k úbytku politické participace, tak k nekontrolovanému růstu státní moci i ke ztrátě společenské soudržnosti (viz BOX 7B). Pokud opět vysvlékneme občanskou společnost z jejího normativního hávu, můžeme označit jako vážné riziko, kterému demokracie čelí, přílišnou až nekritickou důvěru občanské společnosti vůči státním institucím a oslabení racionálního diskurzu uvnitř občanské společnosti samé (Habermas, 2000). To může být důsledkem, ale také příčinou oslabení racionálního diskurzu ve sféře politické moci. Nekritická důvěra je většinou výrazem nedostatečné politické gramotnosti masy občanů a je zpravidla doprovázena růstem po-pulismu, šovinismu, intolerance a fabulováním falešných obrazů nepřítele ze strany držitelů moci, jež podporuje formování zmiňovaných negativních identit (viz 80X 7A). Nekritická důvěra otevírá široký prostor pro zneužívání politické moci, která je většinou doprovázena malou efektivitou politických institucí a vysokou mírou klientelismu a korupce. 5-.X 7B Krize důvěry v Česku Nedostatek občanského sebevědomí (nedůvěra v sebe), nedůvěra v druhé lidi (které neznám), a nedůvěra v instituce představují tři roviny krize důvěry v ČR (ale i v ostatních postkomunistických zemích). Kritická (aktivní) nedůvěra sama o sobě může být pro demokracii žádoucím jevem, mezi občany ČR však převládá vztah apriórni a nekritické (pasivní) nedůvěry ve stát, v jeho instituce (především parlament) a jejich představitele. Postojem apriorní nedůvěry se občané vzdávají nejdůležitějšlho prostředku kontroly i vlivu, kormidla i záchranné brzdy, jež v demokracii ospravedlňuje výkon politické moci a zamezuje jejímu zneužívání. Udržitelnosi demokracie závisí na tom, zda jsou občané schopni aktivně investovat důvěru ve své politické zástupce. Součástí aktivního investováni důvěry je, jako při každé investici, určité riziko a průběžné vyhodnocovaní investice. Aktivní investování důvěry vede k šíření a množeni důvěry. Aktivní důvěra vychovává, zavazuje a umožňuje rozvinutí transparentního a odpovědného vládnutí. Slepá (pasivní) nedůvěra naopak uzavírá možností učeni i jednání, rozvolňuje, svádí k neodpovědnosti, posiluje obavy a strach. Popření principu .důvěřuj/aktivně' a jeho nahrazováni principem .nedůvěřuj/pasivně1, vyvolává četné negativní politické, právní, ekonomické a sociální důsledky: ■ podlamuje flexibilitu a reflexivitu politických institucí a jejich citlivost a otevřenost vůči veřejnosti. Kdo z poslanců a senátorů by se bál ztráty důvěry občanů, když ta je již beztak značně oslabena? Ztráta důvěry neni v situaci apriorní nedůvěry možná, neboť nelze ztratit něco, co nemám. Je proto do jisté míry racionální, že občané ve veřejných funkcích nevyvozují ze ztráty důvěry osobní a politické důsledky. ■ Přispívá tak k „pěstováni" politické neodpovědnosti (viz BOX 7C). Patří k charakteristickým rysům poiitické kultury v ČR, že politici neodstupuji ze svých funkcí v situacích, které politici ve vyspělejších demokraciích obvykie řeší rezignací. To, že se politici neobávají ztráty důvěry, je samozřejmě z hlediska rozvoje demokratických institucí zásadní problém, neboť to otevírá široký prostor pro netransparentní a neodpovědný výkon politické mocí. ■ Snižuje motivaci občanů vstupovat do politické, potažmo veřejné sféry. Kdo by se v takové situaci chtěl stát nositelem občanům odcizené a stigmaíizující politické mocí? Kdo by na sebe vzal háv nedůvěryhodnosti? Snad jen ten, komu takové postavení nevadí? Začarovaný kruh nedůvěry se tak uzavírá. E Brání také efektivnímu rozvinutí celé řady právních a ekonomických institucí. Výzkumy ukazují, že existuje pozitivní korelace mezi mírou důvěry a ekonomickým bohatstvím. Důvěra je podle ekonomické teorie pozitivní externalitou, která zvyšuje míru předvídatelnosti ekonomických aktérů směny i celkového prostředí, snižuje transakční náklady, láká investory a stimuluje ekonomický růst. ■ Brání rozvoji vlády práva. Občanská společnost vzniká a je udržována důvěrou ve formální pravidla v prosazování a střetávání zájmů v každodenním životě (Alexander, 1998:2). Koncept občanské společnosti je konceptem slušné a zdvořilé společnosti, Lidé s rozdílnými zájmy a názory mohou mezi sebou spolupracovat proto, že jsou k sobě navzájem slušní a zdvořilí a že dodržuji pravidla. A to ne snad z důvodu jejich dokonalostí (dokonalá pravidla, tedy pravidla, která by vyhovovaly všem, neexistuji), ale proto, že existence pravidel je chrání před nástrahami anonymního prostředí masové společnosti. ■ Znesnadňuje vytváření občanské kolektivní identity, jež se váže k institucím a formálním pravidlům, čímž otevírá prostor pro identitu organicko-národní, která má v Česku historicky dominantní postavení, která však brání rozvinutí liberální kultury. Lobbíng v moderních demokraciích ._. ' 1 ,)X ?C Politická odpovědnost Pojem politické odpovědnosti není většinou ze strany českých politiků interpretován tak, jak t je na severozápadě Evropy obvyklé. Místní politici, jsou-li například obviněni z trestného činu, se často hájí principem presumpce neviny. Tento princip, který je relevantní v právní oblasti, však není v demokratické politice sám o sobě směrodatný. Zde naopak v jistém smyslu ptati princip presumpce „viny", což znamená, že politik by měl dobrovolně a permanentně odkrývat, vysvětlovat a zdůvodňovat své politické kroky a rozhodnutí, čimž jedině může udržovat či posilovat důvěru veřejnosti v politiku. Odstoupeni z veřejné funkce zároveň neznamená přiznáni viny, jak se u nás často tvrdí. Je reakcí na oslabení politické kompetence, která je v demokracii postavena na důvěře, nikoliv na nevině. Odstupující politik pouze říká občanům; „Nemám-li vaši důvěru, nemohu vás dále vést a zastupovat." 7,5 Musíme společnost konstruovat nebo prostě existuje? (integrační funkce) Občanské společnosti jsou spojovány s očekáváním, že zde dochází k vytváření vztahů přináležitosti a loajality, tedy k sociální i systémové integraci (Cohen, 1999: 55; Dahrendorf, 1997: 58; Shils, 1991: 10; Suilivan, 1999: 37). Opakovaná účast na dění v občanské společnosti zprostředkovává zkušenost, že na to, aby byl náš hlas slyšet a náš zájem zohledněn, se potřebujeme spojit s někým jiným. Vytváření zájmových koalic bývá také považováno za jednu z nejdůležitějších strategií lobbování. Pokud chceme v silně rovnostářské demokratické společnosti ovlivňovat a efektivně působit, musíme spolupracovat s druhými. Vzniká pocit přináležitosti ke konkrétní zájmové skupině či společenství. Občanská společnost tak zakládá prostor pro reprodukci a ověřování sdílených hodnot, norem a symbolů a zpravidla tak zprostředkovaně dochází k vytváření pocitu přináležitosti k celé společnosti i politickému systému. Procesy veřejné komunikace v rámci zájmového sdružování a prosazování/obhajování přispívají k ověřování a reprodukcí morálního řádu. Můžeme to formulovat i tak, že pokud občané sledují společně své zájmy, sociologicky významné není pouze to, jaké zájmy sledují, neméně významná je také skutečnost, že své zájmy sledují společně. Nejdůležitější přitom není skutečnost, zda jsou všichni schopni realizovat své zájmy. Jde spíše o to, co Taylor (1994: 38) jednoduše nazývá „pocitem Lobbing a občanská společnost lidí, ie se jim naslouchá" a že se všem naslouchá stejnou měrou. Musíme přihlížet také k charakteru politického procesu, nejen k jeho výsledku. Důležitý je onen pocit, že naše požadavky byly vyslechnuty a i když nebyly momentálně realizovány, je možno pokusit se je realizovat kdykoli v budoucnu. Byli jsme vyslechnuti a kdykoli v budoucnu nám bude dána možnost, abychom své stanovisko opět objasnili v debatě. Je důležité si uvědomit, že zájmové skupiny mohou v politické hře buď získávat, nebo ztrácet, mohou však také neztrácet, avšak jakýkoli momentální výsledek hry může mít pro zájmovou skupinu dlouhodobější důsledky. Bylo již řečeno, že lobbing je velmi komplexní hra o mnoha fázích. Spatný vnější obraz zájmové skupiny také bývá považován za jednu z hlavní překážek participace zájmové skupiny (Schendelen, 2004:319). Zájmová skupina sice může momentálně vyhrávat, zároveň ale mohla svým postupem poškodit svoji důvěryhodnost, omezit si přístup do veřejné či politické arény a snížit svoji vyjednávači kapacitu. Mohla také naopak prohrát, avšak posílit svoji veřejnou reputaci, zachovat si silnou pozici v politické aréně a posílit svoji důvěryhodnost u partnerů, tedy zvýšit pravděpodobnost, že se jí daný výsledek politické hry podaří v krátkém čase změnit. Jak ukazuje Schendelen (2004) na příkladu lobbingu při institucích EU či Graziano (2001) na příkladu USA, současné trendy v metodách lobbingu jasně ukazují na to, že moderní zájmové kolbiště je považováno za férovější než dříve a agresivní styl zájmového prosazování se v něm dokáže uplatnit stále méně. Tradiční zájmové skupiny zpravidla vycházely z arogantního přesvědčení o své nadřazenosti, naopak nové metody lobbingu jsou založeny na přesvědčení, že oblast i rozsah vlivu zájmové skupiny jsou vždy omezené a že se vyplatí pěstovat důvěru partnerů i respekt vůči soupeřům. Většina zavedených zájmových skupin v EU i v USA dnes disponuje dostatečnými kapacitami na účinný protilobbing. Schendelen dokonce argumentuje tím, že lobbování se postupně mění v jakýsi management veřejných záležitostí [public affairs management), který respektuje hranice svého vlivu, avšak o to větší důraz klade na analytickou a organizační přípravu, „otevírání dveří" vůči svému okolí, ke kterému se nestaví konfrontačně, nýbrž se zaměřuje na jeho permanentní monitoring a vytváření koalic s klíčovými partnery. Profesionální zájmové skupiny se snaží nalézat optimální kompromis mezi svými požadavky a aktuálními možnostmi, který je založen na důkladném monitoringu „okolí" zájmové skupiny. Vstupy profesionální zájmové skupiny do politického systému tak mimoděk vytvářejí blahodárný tlak na posilování expertizy v rozhodovacích procesech. Podle Schendeíena (2004) však zpravidla platí, že čím aktivněji a profesionálněji zájmová skupina k prosazování svých zájmů přistupuje, tím spíše Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost nebude v politické hře dlouhodobě ztrácet, spíše naopak. Aktivní a profesionální zájmová skupina si většinou udržuje trvalý přístup či zastoupení v politické hře, díky čemuž dokáže produkovat nejen vztahy solidarity mezi svými členy, ale i vztah loajality vůči svým partnerům i širšímu okolí. Aktivní, profesionální a etablovaná lobby se také spíše vyvaruje neférových praktik, neboť na rozdíl od příležitostných hráčů může podstatně více ztratit, pokud by byla z neférového postupu usvědčena (Schendelen, 2004: 317). Pokud se opět vrátíme do obecnější roviny a otupíme ostří konceptu občanské společnosti, je evidentní, že selhávání integrační funkce vede k atomizaci společnosti a ke společenské anomii, Nebezpečí společenské atomizace, tedy rozpadu společnosti do izolovaných sociálních jednotek, může být důsledkem jak politické centralizace, tak poklesu politické participace a politického odcizení. Přední američtí sociální vědci, Robert Putnám (1993, 2000) a Francis Fukuyama (1995), zaměřili diskusi o kvalitě občanské společnosti na otázky vztahů mezilidské důvěry a tzv. sociálnřho kapitálu, které dnes dominují diskusi o občanské společnosti v USA. Putnám ve své analýze dokumentuje, že společnost v USA zažívá na konci tisíciletí výrazný pokles spolkové aktivity.106 Z mnoha druhů členění sociálního kapitálu považuje Putnám (2000: 20-23) jedno za nejzávažnější, a sice rozlišení na bonding a bridging sociální kapitál. Jedná se o jakési druhy exkluze a inkluze, kdy první produkuje specifickou reciprocitu (něco za něco) a silnou skupinovou solidaritu, ale může také vytvářet silné skupinové antagonismy, druhý vytváří obecnější pojetí reciprocity (dodržování formálních pravidel) a identity a může přinášet větší vnějškový užitek. Otázka však nestojí, říká Putnám, buď ten, či onen druh sociálního kapitálu, ale spíše méně čí více toho, či onoho. Domnívá se navíc, že mluvíme-li o ztrátě sociální soudržnosti (sociálního kapitálu), mluvíme nejen o poklesu kvality sociálního prostředí, ale také o poklesu 106 Putnám (2000: 283) formuluje čtyři hlavní příčiny poklesu sociálního kapitálu v USA. Za prvé, výkonnostní životní styl (tlak času a peněz), jenž nutí páry (hlavné ženy) k vysokému pracovnímu nasazení a neponechává dost času na péči o děti, vede k nízké porodnosti, vysoké rozvodovostí aj. Za druhé, vysokou pracovní mobilitu, vyvažování z lokálních kontextů a proměny vztahů k místu projevující se například rozvojem tzv. satelitů a městských aglomerací, které snižují kvalitu sociálních interakcí, vztahů a celkového prostředí. Za třetí, rozvoj elektronické zábavy, především televize, která konzumuje zejména mezi dětmi stále více volného času a odvrací je od místních veřejných aktivit. Za čtvrté, generační výměnu a postupný odchod „long civic generation" a nástup mladších generací, které híavně v otázkách veřejného života postrádají silný občanský étos typický pro starší (poválečné) generace. Putnám na základě rozsáhlých empirických výzkumů odhaduje, že zatímco první dvě příčiny přispívají k poklesu sociálního kapitálu (v USA) asi z 10 %, třetí příčina se na něm podílí asi z 25 %, a čtvrtá zhruba z 50 %. kvality veřejné správy - jde tedy i o ztrátu politickou. Integrační funkce, jež je zaručena širokou plejádou forem a možností lidského spolčovaní, a komunikace, jak bylo řečeno výše, vytváří základnu pro samotnou reprodukci a transformaci morálního, a následně také politického řádu. Putnám tak poukazuje na nebezpečí, které signalizuje, že v atomizované společnosti se vládne až příliš snadno. Nebezpečí společenské atomizace, které je zvláště charakteristické, jak brilantně dokládá Tocqueville (1992), pro rovnostářské společnosti, může mimo jiné zakládat tendence k anomii, tedy ke ztrátě společných hodnot a norem, k rozpadu morálního řádu a ztrátě morální orientace. „Bez společných idejí", píše Toqueville (ibid.: 11/14], „není totiž společné činnosti a bez společné činnosti existují sice ještě lidé, ale už ne sociálníútvar." Společenská dezintegrace má většinou,jak podotýká Taylor(1994:47), eskalující povahu a může být počátkem začarovaného kruhu. Oslabení pocitu přináležitosti a vzájemných sympatií může být důsledkem, ale také příčinou rozkladu norem, společně sdílených hodnot, symbolů a schopnosti sebeomezení ve jménu uznání společných zájmů celku, jehož jsme součástí a jehož zájmy jsou také našimi zájmy. Rozklad morálních norem a společně sdílených hodnotových orientací představuje jedno z největších rizik demokratického politického procesu. Jak epicky poznamenává Dahrendorf (1994: 9), anomie ničí svobodu už jen proto, že její morální vakuum láká falešné bohy a zlé proroky. Nebezpečí anomie se může paradoxně zvrhávat v nebezpečí vysoce integrovaného sociálního systému, jenž bude potlačovat vnitřní pluralitu občanské společnosti. Jde o nebezpečí dusivého komunalismu (Gellner, 1997), který se vyznačuje konformismem a vnitřní intolerancí. Sociální rigidita takového stavu postrádá otevřenost, jež je klíčová pro kognitivní růst, který nemůže být dlouhodobě zajištěn bez svobody slova a bez permanentní institucio-nalizované (tedy mírumilovné) kritiky a opozice (viz BOX 7D). Ačkoli není z historického hlediska přesné stavět proti sobě občanský a národní princip jako dva rozporné elementy, není pochyb o tom, že vypjatý nacionalismus představuje pro občanskou společnost a demokracii jedno z nejvážnějších nebezpečí (Caihoun, 1993; Gellner, 1994; Hall, 1995). BOX 7 D Kari Popper a otevřená společnost Karl Popper se domníval, že blahobyt, kterého západní společnosti dosáhly, je především dílem svobody síova (Popper, 1994). Bohatství je nepochybně dílem racionality. Co je však racionalita? Racionalita je dle Poppera schopnost odhalovat vlastních chyby a učit se z nich a k tomu je nejlépe uzpůsobena právě svobodná otevřená společnost, která mé nejvštší šanci. Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost že se dokáže z chyb poučit, případně jím včas předcházet. Slabost diktatur podle Poppera spočívá v tom, že dříve či později zničí piody svého úspěchu, neboť nedokážou své omyly - díky absencí svobody - včas odhalit a přiměřené na ně reagovat. Otevřenost sociálních systémů je základním předpokladem, který umožňuje probíhání sociálních i politických změn, které jsou při vždy neukončeném stavu našeho vědění nevyhnutelné. Otevřená společnost je společnost, jež utváří sama sebe, z čehož vyplývá podle Poppera pro mnohé bolestné zjištění, že nelze utéci před odpovědností za její stav. Otevřená společnost se vyznačuje vírou ve svobodu a jednotlivec se v ní musí rozhodovat osobně a odpovědně, neboť jedině on sám nese odpovědnost za svá rozhodnuti. Je však zřejmé, že institucionální vyjádření zmíněných funkcionálních dimenzí ve vztahu občanské společnosti a demokratického státu je samo o sobě ovlivněno kontrafaktuáiním charakterem modernity, a proto také ani v tomto případě není možné striktní oddělení mezi realistickým a utopickým myšlením. Schéma 7D Záruky funkcionálních dimenzí ve vztahu občanské společnosti a státu 7.8 Jak pěstovat občanskou společnost? Pokusme se na závěr položit si otázku, jež stojí v pozadí mnoha sociálné-vědních diskusí: „Jak budovat občanskou společnost? Je vůbec možné a žádoucí usilovat o rozvoj tohoto „tvůrčího chaosu", jak občanskou společnost eufemicky nazval Dahrendorf (1991: 95), jež vznikla na Západě a je plodem obtížně přenositelné dějinné zkušenosti?" Osobně se domnívám, že oprávněnost takové otázky je neoddiskutovatelná a jakkoli mnozí poukazují na nepotřebnost konceptu občanské společnosti (Kumar, 1993), není náhodné, že dnes představuje jeden z nejvlivnějších konceptů v sociálních vědách. Současné společnosti jsou dnes dramaticky ovlivňovány především globalizačními procesy, které s sebou přinášejí také neúprosný růst rizik a nejistot, jež zásadně ovlivňují jak naše bezprostřední prožívání, tak mnohé institucionální změny. Otázka občanské společnosti nabývá na závažnosti také proto, zeje otázkou po způsobu redukce těchto rizik či jejich transformace do sociálně únosné a lidsky snesitelné podoby. Koncept občanské společnosti se pokouší přistoupat k současným problémům moderní společnosti s vyšší mírou citlivosti než jiné důvěrně známé koncepty a snaží se tyto problémy analyzovat ve vzájemných vztazích a jejich komplexitě (Bryant, 1993: 399; Smith, 1998:133). Pokud přijmeme marxistický princip, že společnost nestačí pouze poznávat, ale je potřeba ji také měnit, můžeme spolu s Giddensem (1998: 138) konstatovat, že cesty k vytoužené sociální změně mají malý praktický vliv, pokud nejsou spojeny s možnostmi institucionalizace. Předkládané schéma lze přepsat do podoby institucionálních záruk zmíněných funkcionálních dimenzí čí institucionální prevence rizik liberální demokracie (Schéma 7D). verejná kontrola s ■■■. ■- A '.-N .' \::. sociální integrace Systémová-/ \ . ochrana. : vytváření důvěry růst. soc. kapitálu . integrace \ j důvěry-: ! ontolog. bezpečí :;: V N otevřenost pslitickéhó t:}/.:. \>:. procesua vet spraly " «/'. autonomní veřejnost růst participace Protože každá sociální interakce se vyznačuje přítomností nejméně dvou aktérů, také funkcionální dimenze ve vztahu občanské společnosti a demokratického státu jsou garantovány jak „poptávkou" po jednotlivých aspektech občanské společnosti ze strany občanů, tak „nabídkou" možností pro uplatnění aspektů občanské společnosti ze strany mocenských center. U každého ze čtyř zmiňovaných vztahů můžeme tedy rozlišit dvě protistojné - a často nevyvážené - polohy, jež do vztahu vstupují a zaručují jeho dynamiku a vitalitu. Pokud začneme na horním okraji vertikální osy, institucionální prevenci rizika centralizace, byrokratizace, růstu a zneužívání státní moci můžeme nepochybně spatřovat v aktivní kontrole politické moci nezávislou veřejností. Ze strany občanské společnosti jde tedy o vytváření předpokladů, mechanismů a forem kontroly státu nezávislou veřejností. Klíčovým požadavkem je garance nezávislosti médií, zajištění pluralismu na mediálním trhu a vhodné mechanismy veřejné kontroly médií, především televize. 20C 207 Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská společnost Postupujeme-li směrem ke středu (státu), jde o uplatňování principu dělby moci v nejširším slova smyslu (horizontální, vertikální, profesní, nezávislá tělesa garantovaná ústavou). Riziku nekontrolovaného růstu státní moci lze čelit pomocí ústavně dobře zakotveného principu kontroly a rovnováhy politické moci (checks and balances) a také právními zárukami pro menšiny i jednotlivce. Důležitou rolí může hrát požadavek „decentralizace" státních financí a zavádění vhodného daňového prostředí (např. daňové asignace) stejně jako legislativní úprava potlačující korupční a klientelistické praktiky, především formou kvalitního zákona o střetu zájmů, státní službě, veřejných zakázkách či zákonnou regulací lobbingu. Pokud budeme postupovat dále po vertikální ose „svobody" od státu směrem k dolnímu okraji, tedy k občanské společnosti, zde můžeme obecně zárukou nazvat institucionální i praktickou otevřenost procesu demokratického politického rozhodování směrem k veřejnosti. Jde o možnosti zapojení veřejnosti do veřejné správy a procesu politického rozhodování v nejširším slova smyslu a o vytváření institucionálních podmínek pro mnohavrstevnou demokratickou participaci. Takovou zárukou může být na straně jedné široce decentralizovaný systém veřejné správy, na straně druhé dílčí opatření typu: zajištění transparentnosti a informační otevřenosti ve veřejné správě, možnost tzv. veřejných slyšení, možnost účasti veřejnosti ve stavebních řízeních u veřejně významných projektů apod. Jedná se tedy o vtažení veřejnosti do procesů veřejného rozhodování a o vytváření nových institucionálních mechanismů, jež to budou umožňovat. Giddens (2001: 6-71) v této souvislosti hovoří o demokratizaci demokracie. Důležitý je opět požadavek vytvoření vhodného právního, daňového a fiskálního prostředí (např. příznivé podmínky pro sponzorství). Svoji pozitivní roli by zde ovšem mohla sehrát například také aktivní role státu v ochraně malého a středního podnikání či v prosazování sociální odpovědnosti firem [corporate sociál responsibility). Je úkolem vlád, aby aktivněji ochraňovaly tržní prostředí a aby zajistily, že nadnárodní korporace budou odpovědnými členy občanských společností (Barber, 1999: 26). Na samém spodním okraji vertikální osy pak předpokládáme existenci komunikačně zdatné a autonomní občanské spofečnosti. Žádná demokracie se neobejde bez živě se projevující veřejnosti (Taylor, 1994: 39), která je ochotna a schopna podílet se na veřejné správě a je schopna pojmenovávat a reflexivně přehodnocovat své zájmy a hodnoty. To je pochopitelně podmíněno tím, že se umí kolem svých zájmů a priorit organizovat a je schopna účinného kolektivního jednání. Z konkrétních návrhů by bylo možné jmenovat mimo jiné rozvíjení kvalitního vzdělávacího systému, jenž u dětí a studentů dokáže podchycovat a rozvíjet nejpestřejší zájmy a orientace. Nutností je také budování školní demokracie, růst politické gramotnosti a občanských kompetencí, ke kterým patří mimo jiné rozvoj komunikačních dovedností a pěstování smyslu pro názorovou a zájmovou pluralitu (tedy otevřenost, ochotu naslouchat, schopnost formulovat své stanovisko apod.) na školách všech úrovní. Jak dokládá Putnám (2000: 186), čím více vzdělání obecně, tím více občanské participace a kompetence. Přesuňme se nyní na horizontální osu „bezpečí" Schématu 7D. Na pravé straně horizontální osy nacházíme strukturu, jež, jak bylo již řečeno, umožní vyhledávání, pojmenovávání a ověřovaní společenských zájmů a priorit, což je však podmíněno existencí silné a dynamické občanské společnosti. Také zde samozřejmě hrají roli záruky úzce související s hodnotami zajišťujícími vztahy na vertikální ose. Kromě nich by však bylo možné jmenovat množinu takových záruk, které ize obecně nazvat jako navazování vztahů důvěry v rámci občanské společnosti. Není však vůbec snadné vztahy důvěry vytvářet v prostředí, v němž panuje nedůvěra. Je otázka, kterou klade Sztompka (1998: 206), zda je to vůbec možné. Vždyť chovat se nedůvěřivě v takovém prostředí je logické a často snad i nutné. Mnozí psychologové poukazují v této souvislosti na to, že předpoklady pro navazování vztahů důvěry, jež jsou spíše emocionálním než kognitivním jevem, se utvářejí v rámci primární socializace u dětí v průběhu nejranějšího dětství a jej ich působení považují pro další vývoj člověka za rozhodující.107 Dále by bylo možné jmenovat posílení politické socializace na školách všech úrovní. Jak trefně poznamenává Sartori (1993: 16), demokracie je složitější systém než ostatní politické formy a je bezprostředně ohrožována tím, že její mechanismy budou mimo intelektuální dosah průměrného občana. Přesuneme-li se dále po horizontální ose „bezpečí" směrem ke středu, můžeme hovořit o množině záruk, jež lze pojmenovat jako ochrana vztahů důvěry ze strany státu. Zde se jedná v nejvlastnějším slova smyslu o naplňování principů delegace moci a suverenity lidu a o ochranu a zajišťování demokratické legitimity politických institucí. Jde tedy o vytváření a ochranu legitimních mechanismů tvorby demokratického politického rozhodování. K formám státní ochrany a péče o důvěru veřejnosti by bylo možné připojit 107 Erik Erikson, jehož cituje Giddens (1998: 85-91), poukazuje na souvislost mezí vztahy důvěry a pocitem tzv. ontologického bezpečí. Pocit ontologického bezpečí, který se podle všeho utváří v nejranějším dětství, je podle definice předpokladem osobnostní integrity a zdravého mentálního a osobnostního vývoje. Ontologické bezpečí představuje jakousi důvěřivost v trvalost své vlastní identity a ve stálost sociálního a materiálního prostředí našeho jednání, jakýsi základní pocit spolehlivosti osob a věcí. Pocit ontologického bezpečí považuje Erikson za základní předpoklad navazování vztahů důvěry v komplexnějším slova smyslu i za podmínku pro formování zdravého sebevědomí a pozitivní identity. 208 209 Lobbing v moderních demokraciích Lobbing a občanská spoíečnost zajištění profesionální a morální integrity v přístupových bodech, ve kterých je občan se státem konfrontován (Giddens, 1998). Starost o kvalitní a nezávislé soudnictví není možné v této souvislosti nezmínit. Dále je možné zmínit institucionální zajištění transparentního a nezávislého vztahu státu a jeho představitelů ke sdělovacím prostředkům a agenturám výzkumu veřejného mínění či důslednou právní ochranu dětí a kvalitní systém dětské sociální péče. Stát sice dětem nemůže zajistit pocit ontologického bezpečí, může se však pokusit uchránit ty „méně šťastné" před zbytečnou deprivací například tím, že bude důsledněji předcházet projevům domácího násilí. Fakt, že čeští rodiče utýrají rok od roku více dětí, nesvědčí o příznivém trendu pěstování občanské společnosti. Podle odhaduje v ČR týráno 20 000-40 000 dětí, tedy 1-2 1 dětské populace (Plaček, 2008). Pokud budeme postupovat dále po horizontální ose „bezpečí" směrem (doleva) k integrační dimenzi ve vztahu občanské společnosti a státu, ze strany státu jde pak především o podporu systémové integrace jednotlivců i skupin v rámci jednoho politického systému. Jde především o vytváření a zajišťování politických a správních mechanismů, jež budou garanty politiky vzájemného respektu a uznání, a to jak vůči skupinám, tak vůči jednotlivcům. Z možných nástrojů takovéto systémové integrace lze jmenovat například afirmativní akci (pozitivní diskriminaci) v podobě zavádění garancí politické, občanské, správní i profesní participace menšin. V otázce posilování sociální soudržnosti jsou důležitá i mnohá opatření, která byla již zmíněna v souvislosti s vertikální osou „svobody", jako zajišťování právních záruk skupinám (menšinám) i jednotlivcům či institucionální rozvoj v otázkách vzdělávání a aktivní role státu v pěstování tolerance a smyslu pro názorovou pluralitu (Cohen, 1999: 72). Konečně postupujeme-li dále po horizontální ose směrem k levému vnějšímu okraji, jedná se o sociální integraci samu, o podporu sociální soudržnosti a kvalitu sociálních vztahů. Samozřejmě neexistuje žádný spolehlivý návod, jak produkovat společenskou solidaritu a soudržnost. Kvalita sociálních vztahuje podmíněna mnoha faktory, mezi ty nejdůležitější ale bezpochyby patří role rodiny. Mnozí sociální vědci docházejí ve svých výzkumech k závěru, že rodina, resp. její rozpad, tvoří pravděpodobně základní klíč k vytváření sociálního kapitálu a důvěry, resp. jejich úbytku (Možný, 2006; Putnám, 2000; Uslaner, 2002). Dobře fungující demokratická rodina je sice obtížně dosažitelný, zato však o to spolehlivější lék na posilování sociální soudržnosti. Proto by stát měl usilovat o aktivní rodinnou politiku. Je jasné, že také ostatní výše zmíněná opatření, která posilují a ochraňují v menší či větší míře výše zmíněné funkcionální dimenze ve vztahu občanské společnosti a státu, hrají při posilování sociální soudržnosti nezanedbatelnou roli. Mezi zmíněnými čtyřmi funkcionálními dimenzemi ve vztahu občanské společnosti a demokratického státu existují četné reflexivní vazby a rezonance. Není snadné seřadit možné příčiny selhávání procesu demokratického politického rozhodování podle jejich významnosti a je jistě možné mezi nimi nalézat a interpretovat různé souvztažnosti. Téma, které sledujeme, je velmi komplexní. Není vždy možné jednoznačně určit, která rizika představují příčiny a která důsledky rozkladu funkcionálních dimenzí ve vztahu občanské společnosti a demokratického státu. Je nicménějisté, že všechna představují vážná rizika pro stabilitu a rozvoj demokracie. 211