Kapitola 11 Oligarchizace české politiky
Stanislav Balík
Kniha o vývoji české politiky na konci druhého desetiletí 21. století by nebyla úplná, kdybychom se v ní zaměřili pouze na analýzu ústavních institucí, voleb, politických stran či ekonomického vývoje. Analýza zcela aktuálního vývoje bývá pro společenské vědy velkou výzvou, schází totiž výhoda většího odstupu, uzavření různých vývojových kapitol. S ohledem na bouřlivé a mnohdy emocionální debaty hýbající s českou, moravskou a slezskou politickou přítomností je přesto nezbytné se alespoň krátce zamyslet nad některými vývojovými trendy - zvláště nad fenoménem oligarchizace.
V posledních několika letech se lze často setkat s přesvědčením, že se zásadně liší formální demokratická architektura politického systému na jedné straně a skutečné děje probíhající v pozadí či přímo v politickém zákulisí na straně druhé (ačkoli vzpomeneme-li si např. na devadesátá léta, i tam byl tento postoj přítomen). Za zlom v polistopadovém vývoji bývá často označován rok 2013 spojený s policejním zásahem na Úřadu vlády ČR, pádem Nečasový vlády, nezdařeným pokusem Miloše Zemana o reálný posun politického systému poloprezidenciálním směrem a prvním velkým úspěchem nového subjektu - ANO založeného a zosobněného miliardářem Andrejem Babišem. Když po dalších čtyřech letech ANO sněmovní volby přímo vyhrálo a dostalo od prezidenta Zemana fakticky neomezenou ruku pro zformování exekutivy, již využilo k rychlému převzetí moci, bylo to pro mnohé definitivním stvrzením nového stavu.
Ten bývá, často expresívne, publicisticky, politicky i odborně nazýván různě - jako konec polistopadové republiky v důsledku tzv. velké protikorupční revoluce (např. Doležal 2015), začátek nové babišovské vůdcovské demokracie (iRozhlas 2018), oligar-chické demokracie (Novotný 2017) či nejčastěji - a analyticky
268
»lall
Kslcé politiky
Wik
)ncidruhého desetiletí 21. sj lni zaměřili pouze na^
meh stran či ekono Troje bývá pro spokj íhoda většího odstu plédem na bouři} eskou, moravskou íezbytné se alespo
ro vy-!e vědy zavření mnohdy zskou po-rátce zamy-
Ü trendy - zvláště jJPÍ fenoménem
i se lze často ní demokratic ané a skuteč, i zákulisí na adesátá léta, i adovém vývoji íiním zásahem na
cat s přesvědče-architektura poděje probíhající mě druhé (ačkoli byl tento postoj řá často označo-l<du vlády ČR,
lařeným pokusem lÄoše Zemana iystému poloprczidcirÄUním srnčím nového subjektu - A^^fe založc-lářem Andrejem Babišem. íMvž po němovní volby přímo vyhrálsÄkdo-fakticky neomezenou ruku pro ) k rychlému převzetí moci, bylo^ ;ením nového stavu, ě, publicisticky, politicky i odborně polistopadové republiky v důsledku )luce (např. Doležal 2015), začátek Jemokracie (iRozhlas 2018), oligar-2017) či nejčastěji - a analyticky
r
přesněji - jako oligarchizace (např. Cichowlas, Foxall 2015). Proto dává smysl zkusit rozebrat toto téma hlouběji.
Oligarchizace
Je zajímavé, že společenské vědy, ačkoli s tímto termínem opatrně pracují, nenabízejí jeho zcela obecně akceptovanou definici. Vyjdeme-li z řeckého základu slova - oligoi (málokteří), arche (vláda) -, vidíme nejširší význam v podobě vlády soustředěné do rukou malé skupiny lidí. Nicméně takto široký význam není analyticky užitečný, neboť může znamenat jak vládu vojenskou, tak rodovou či náboženskou. Ve starověkém Řecku bylo jako oli-garchické vnímáno uspořádání, kde vládli nejbohatší občané. Taková forma vlády byla provozována v řadě řeckých městských států (Žaloudek 1996: 296). Podle Platona je oligarchie zřízení založené na významu majetku, kdy jeho výši upřednostňuje před schopnostmi a vlastnostmi občanů: ,Je-li v obci váženo bohatství a s ním i boháči, potom ztrácí svou cenu dokonalost a s ní i dokonalí lidé" (Platon 1993: 368). Jak podle Platona, tak podle Aristotela patří oligarchie k nevhodným formám vlády. Aristoteles definici oligarchie rozšířil, podle něj se vyznačuje tím, že se k moci dostávají nejenom bohatí, ale i bohatí a vzdělaní lidé. V tomto směru by Platonovu konceptu oligarchie lépe odpovídal méně užívaný Aristotelův termín plutokracie, který Aristoteles považoval jen za jednu z forem oligarchie (Aristoteles 1988: 134, 206).
S termínem oligarchie je spojen známý koncept tzv. železného zákona oligarchie německého sociologa Roberta Michelse. Podle něj ve všech organizacích a společnostech, bez ohledu na jejich politickou orientaci, dochází nevyhnutelně k ovládnutí jejich mocenských struktur několika málo osobami - jde podle něj o projev přirozené existence politického vůdcovství: „Organizace v sobě zahrnuje tendenci k oligarchii" (Michels 2001: 26).
V současnosti je pojem oligarchie spojován i s termínem „vehicle parties" („strana jako dopravní prostředek lídra"), jako vysoce personalizovaných ad hoc organizací většinou seskupených kolem rismatického lídra, jež jsou obvykle finančně závislé na svém
269
lídrovi či jeho okolí a jež mu mají umožnit zisk vrcholné vládni pozice (prezidentské či premiérské). „Tento typ strany slouží k řešení osobních problémů svého zakladatele spíše než významných společenských problémů" (Lucardie 2000: 177). Taková strana vzniká v politickém prostředí, kde skutečnč hodně záleží na penězích (drahé kampaně, komercionalizace politiky apod.). Oligar-chizacc tak bývá spojována se vzrůstající rolí peněz ve stranické politice a sílícím vlivem několika málo osob (oligarchů) na financování a rozhodování politických stran (Ufen 2018: 316-319).
Skutečnost, jak se tento termín žurnalisticky používá v současné době (tedy ve spojení s politickou mocí výjimečně bohatých osob), je výraznč ovlivněna situací v Rusku a některých dalších nástupnických zemích Sovětského svazu (např. Ukrajina), kde byl takto v devadesátých letech 20. století označován ekonomický (průmyslový, obchodní) magnát, jehož jmění vzešlo z podivných procesů (často i kriminálního charakteru) rozkladu někdejšího státního majetku. V ruské a ukrajinské situaci nemusel mít oligarcha k tomu, aby byl takto označován, přímo politickou moc, ale stačil mu „jen" politický vliv.
Na Ukrajině se vliv oligarchů rozšiřoval i skrze politické strany (v Rusku devadesátých let to platilo rovněž, přičemž není vyloučeno, že na Jednotné Rusko oligarchové působí dodnes, jen to není vidět tak výraznč jako u Ukrajiny). Ty jsou některými autory označovány za strany oligarchů (srov. např. Bader 2010: 1091). Jejich účelem nebylo prosazovat především konkrétní programové požadavky, ale skrze pozici získanou ve volbách získat vliv na výkonnou moc. V ukrajinském případě bylo hodně důležité, že mnoho zakladatelů stran oligarchů vzešlo ze sovětské komunistické nomenklatury (Hloušek, Chytilek, Kopeček, Svačinová 2018: 27-28).
V současné době v české realitě používaný termín oligarchi-zace zpravidla odkazuje k procesu - tedy že dochází k posilování vlivu bohatých osob na výkon politické moci, případně přímo k posilování jejich moci.
V této kapitole budeme nejčastěji používat termín „čeští miliardáři", který bude synonymem termínů „bohatí" či „nejbohatší". Nezaměřujeme se pouze na „top ten" nejbohatších Čechů, jak je
270
"i umožnit zisk vrcholné vládní I „Tento typ strany slouží k ře-kladatele spíše než významných Se 2000: 177). Taková strana e skutečně hodně záleží na peně-alizace politiky apod.). Oligar-růstající rolí peněz ve stranické málo osob (oligarchů) na finan-stran (Ufen 2018:316-319). 'n žurnalisticky používá v sou-olitickou mocí výjimečně boha-situací v Rusku a některých dal-větského svazu (např. Ukrajina), 120. století označován ekono-' magnát, jehož jmění vzešlo z po-Inálního charakteru) rozkladu ně-jruské a ukrajinské situaci nemusel Jtakto označován, přímo politickou liký vliv.
ů rozšiřoval i skrze politické strany 'platilo rovněž, přičemž není vylou-oligarchové působí dodnes, jen to krajiny). Ty jsou některými autory ÍA (srov. např. Bader 2010: 1091). vat především konkrétní progra-zici získanou ve volbách získat vliv ském případě bylo hodně důležité, oligarchů vzešlo ze sovětské komu-šek, Chytilek, Kopeček, Svačinová
realitě používaný termín oligarchi-cesu - tedy že dochází k posilování politické moci, případně přímo
ejčastěji používat termín „čeští miliar-m termínů „bohatí" či „nejbohatší". „top ten" nejbohatších Čechů, jak je
on
řadí nejrůznější žebříčky (např. Forbes 2018) - ačkoli např. právě mezi deseti nejbohatšími Čechy za rok 2018 najdeme většinu jmen, o nichž pojednává další text (Petr Kellner, Andrej Babiš, Karel Komárek, Radovan Vítek, Daniel Křetínský, Pavel Tykač, Pavel Baudiš, Marek Dospiva, Eduard Kučera, Zdeněk Bakala -viz Forbes 2018). Zajímají nás i další, jejichž majetek se odhaduje v řádu miliard - Tomáš Chrenek, Ivo Lukačovič, Vít Bárta apod.
Oligarchové a politická moc
O rozhodujícím vlivu miliardářů, o tématu oligarchizace, resp. vlivu bohatých na politickou moc, se hovořilo dávno před vstupem A. Babiše do politiky. Šlo ale o jinou formu - do té doby byli miliardáři navázaní na politiky, skrze které prosazovali své zájmy. V jednom starším textu autoři této knihy psali, že „čeští občané měli již dlouho podezření, že ti nejbohatší v zemi mají v politice ohromný vliv. Bohatí jsou často obviňováni z toho, že manipulují veřejnými obchodními soutěžemi a privatizacemi, tedy politikami, z nichž má jejich podnikání přímý prospěch. Lze však očekávat, že miliardáři budou mít možnost mluvit do celé řady veřejných politik, od daní a rozpočtu až po důchody a zahraniční politiku. (...) S výjimkou miliardářů - vůdců stran jako Babiš či Bárta toho víme velmi málo o tom, jak čeští bohatí lidé participují v politice" (Balík a kol. 2017: 171).
Počátky tohoto stavu můžeme sledovat již v devadesátých letech v souvislosti s privatizací, která jako jeden z vedlejších efektů způsobila „oficializaci" „špinavých" peněz a využití sociálního kapitálu z předlistopadového období. Některé privatizační kauzy měly přesah i do stranické politiky - snad nejznámější byl případ bývalého tenisty Milana Šrejbera a jeho utajený sponzo-ring ODS, který byl dáván do souvislosti s privatizací Třineckých železáren (Kopeček 2010a: 286-288). Jako další příklad vlivu bohatých na politiku může být uvedena tzv. aféra Bamberk spojená s Milošem Zemanem a financováním ČSSD (srov. Kopeček 2015: 42-46) a řada dalších. Opomenuta by neměla být kauza lehkých topných olejů, u které rovněž existovalo podezření na politické krytí (srov. Šmíd, Kupka 2011: 247-252) apod.
271
Přímo součástí politického (i vnitrostranického) boje se toto téma stalo již na konci devadesátých let a v prvním desetiletí jednadvacátého století. Prvním případem je rozštěpení ODS v letech 1997-1998. Zakladatelé Unie svobody výslovně (a především) argumentovali kauzami spojenými s financováním ODS. Ještě silněji se problém otevřel v souvislosti s politickým angažmá Stanislava Grosse. Největší spekulace se pojily s privatizací společnosti Mostecká uhelná. Podle vyšetřujících úřadů zc Švýcarska bylo z účtů společnosti odesláno krátce po privatizaci cca 170 milionů Kč na účet, „k němuž měl přístup Grossův přítel, jeden z nejvlivnějších zbrojařů Pavel Musela (v roce 2008 utrpěl za podezřelých okolností vážné zranění, které ho vyřadilo z běžného života - pozn. aut.). S penězi následně disponoval i Jiří Martinek, Grossův poradce, který pro ČSSD zajišťoval kampaně a marketing" (Slonková 2015). Poté, co Stanislav Gross po podezřeních z nelegálních příjmů odešel z politiky, vydělal 80 milionů korun na obchodu s akciemi Moravia Energo. Tuto firmu ovládal dnešní miliardář, ocelář Tomáš Chrenek. Gross nejdříve koupil od svého přítele Roberta Sýkory asi třetinový podíl ve společnosti Moravia Energo, který obratem se zmíněným výrazným výdělkem přeprodal slovenskému miliardáři Pavlu Krůpovi (Slonková 2015).
To vše ale již probíhalo po Grossově politickém pádu v roce 2005, kdy musel S. Gross kvůli podezření z nelegálního financování nákupu svého bytu v politice skončit. Došlo tedy k jakési katarzi - podobné jako v případě rozštěpení ODS, kdy problém spojený s předsedou strany (byť případy jsou to odlišné) vedl k hmatatelnému tlaku, který něco zásadního způsobil.
Další indicie se na přetřes dostaly v souvislosti s vraždou podnikatele Františka Mrázka označovaného za jednu z hlav české mafiánské scény s přesahy do politiky. Sám své jmění, k němuž přišel bankovními podvody po roce 1989, odhadoval na několik miliard korun. Přes řadu pochybností a partnerství s odsouzenými za ekonomickou kriminalitu nebyl Mrázek po roce 1989 obžalován za hospodářské delikty. Měl kontakty s politiky ČSSD a přinejmenším jedním vysokým politikem ODS, o řadě dalších kontaktů se spekulovalo. Dodnes nevyšetrenou zůstává jeho
272
i vnitrostranického) boje se toto jitých let a v prvním desetiletí jed-fipadem jc rozštěpení ODS v le-[Jnie svobody výslovně (a přede-\ spojenými s financováním ODS. vsouvislosti s politickým angažmá jekulace se pojily s privatizací spo-ile vyšetřujících úřadů ze Švýcar-desláno krátce po privatizaci cca nuž měl přístup Grossův přítel, je-ävel Musela (v roce 2008 utrpěl f zranění, které ho vyřadilo z běž-jienězi následně disponoval i Jiří :erýpro ČSSD zajišťoval kampaně , Poté, co Stanislav Gross po pólu odešel z politiky, vydělal 80 mi-Eiemi Moravia Energo. Tuto firmu řTomáš Chrenek. Gross nejdříve krta Sýkory asi třetinový podíl ve který obratem se zmíněným výraz-jenskému miliardáři Pavlu Krůpovi
Grossově politickém pádu v roce fili podezření z nelegálního finan-olitice skončit. Došlo tedy k jakési adé rozštěpení ODS, kdy problém byť případy jsou to odlišné) vedl hěco zásadního způsobil, postály v souvislosti s vraždou pod-ínačovaného za jednu z hlav české Bo politiky. Sám své jmění, k němuž ■o roce 1989, odhadoval na něko-pochybností a partnerství s odsou-ninalitu nebyl Mrázek po roce 1989 fielikty. Měl kontakty s politiky ČSSD pkým politikem ODS, o řadě dalších iDodnes nevyšetrenou zůstává jeho
vražda v lednu 2006 (Šmíd, Kupka 2011: 220-245). E Mrázek se stal i jedním z témat tzv. Kubiceho zprávy z května 2006, zveřejněné několik dní před volbami, která poukazovala na proniknuti organizovaného zločinu do státní správy. Zpráva varovala před omezováním činnosti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze strany policejního prezidia, ministerstva vnitra a premiéra Jiřího Paroubka (ČSSD) mj. v souvislosti s vyšetřováním Mrázkovy vraždy. Nepotvrzené spekulace ji spojovaly s podnikateli z Paroubkova okolí (Šmíd, Kupka 2011: 238-243).
V roce 2009 poprvé použil v rámci vnitrostranického boje v ODS její předseda Mirek Topolánek termín gubernátori či krajští kmotři. Snažil se přitom deklaratorním bojem proti nim posílit vlastní vnitrostranickou pozici. Měli to být lidé (nejen lob-bisté), kteří propojují byznys a politiku. Většinou to měli dělat zprostředkovaně přes „své" volené politiky, skrze něž se jim mělo dařit mít vliv na politické orgány, firmy či jiné instituce a tak řídit dění ve svých krajích. Politikům oplátkou nabízeli ochranu jejich stranické a politické pozice. ODS později Topolánkovi fenomén tzv. kmotrů, resp. jeho verbalizování vyčítala, tvrdila, že ji tím poškodil.
Ani v případě takzvaných kmotrů, Mrázkových mafiánů apod. stále ale nešlo o příklad vlivu těch nejbohatších na politiku. Tomu již ale byl blízko případ fenoménu ČEZ a jeho generálního ředitele Martina Romana. Tuto funkci spolu s funkcí předsedy představenstva ČEZ Roman zastával v letech 2004-2011 (2011-2013 pak byl předsedou dozorčí rady této firmy) a byl svého času označován za hlavního českého oligarchu či „půlpre-miéra" a Česká republika satiricky označována za „ČEZkou republiku" - právě kvůli velkým financím, které měl ČEZ k dispozici, a politickému vlivu jeho hlavního představitele. Romanův vzestup byl spojen s náměstkem ministra průmyslu a obchodu Robertem Sýkorou, který sehrál jednu z klíčových rolí ve zbohatnutí Stanislava Grosse po jeho odchodu z politiky (viz výše). Roman neměl ale privilegované vztahy pouze k ČSSD, ale i k ODS v době M. Topolánka, zvláště k Topolánkovu spolupracovníkovi Marku Dalíkovi. Za Romanova vedení se z ČEZu jakožto „pouhé" polostátní energetické firmy stal velký „hospodářsko-
273
-politický komplex" s několika částmi: výrobna elektrické energie expandující do zahraničí, vlivné právnické firmy provádějící lob-bing, vlivné PR agentury pracující pro CEZ. Velký vliv měl M. Roman např. na podobu úřednické Fischerovy vlády z let 2009-2010 (ministerské nominace Vladimíra Tošovského a Martina Peciny) (Pečínka, Cvrček 2009).
Za příklad par excellence propojení miliardářů se „starými" stranami lze vydávat kauzu privatizace OKD (Ostravsko-karvin-ské doly) miliardářem Zdeňkem Bakalou. Ten spolu se společníky koupil důlní společnost za 7,4 miliardy Kč, z toho pouze 4 miliardy připadly státu za vypořádání jeho menšinového podílu (představoval 46 %). Na podzim 2004 celou firmu komplikovanou cestou ovládl Zdeněk Bakala přes firmy s nejasnou vlastnickou strukturou. Při prodeji byl zřejmě ošizen nejen stát, ale i další tehdejší vlastníci - miliardáři Viktor Koláček a Petr Otava. Existuje podezření, že Z. Bakala při obchodu ani nedisponoval vlastními financemi.
Na jaře 2005 již byla společnost oceněna na 22,5 miliardy, tedy téměř na trojnásobek - což zavdává dodnes podezření na nevýhodnost prodeje. V dalších letech došlo k rozdělení společnosti, jejímu výraznému zadlužení a stahování zisků. Z. Bakala a investoři v jeho skupině ale na celé transakci zbohatli. Do roku 2004 prodělečná společnost začala vzápětí vydělávat, od roku 2006 začala vyplácet obrovské dividendy. Odhaduje se, že Bakala a jeho skupina z podniku získali více než 100 miliard Kč. Celé kauze přidal na problematičnosti fakt, že s privatizací dolů byl spojen i prodej hornických bytů, jejichž nájemníci měli přislíbeno, že si je budou moci odkoupit za symbolickou cenu, což se ale nestalo a zůstaly majetkem Z. Bakaly.
Nevýhodná privatizace byla spojena s koaličními vládami vedenými ČSSD, premiéry byli Vladimír Špidla a Stanislav Gross a ministrem financí obou vlád a pozdějším premiérem Bohuslav Sobotka, který je v současnosti považován za hlavní osobu celé akce na straně státu. Kauza byla ve veřejném prostoru přítomna od poloviny prvního desetiletí 21. století. S novou silou pak od roku 2016, kdy se kvůli klesajícím cenám uhlí a kvůli předluže-nosti (jež je vnímána jako vytunelování) společnost OKD do-
274
částmi: výrobna elektrické energie né právnické firmy provádějící lob-racující pro ČEZ. Velký vliv měl M. rolnické Fischerovy vlády z let 2009-Vladimíra Tošovského a Martina Pe-
e propojení miliardářů se „starými" privatizace OKD (Ostravsko-karvin-ňkem Bakalou. Ten spolu se společ-Jt za 7,4 miliardy Kě, z toho pouze za vypořádání jeho menšinového porna podzim 2004 celou firmu kompliko-lík Bakala přes firmy s nejasnou vlast-rodeji byl zřejmě ošizen nejen stát, ale 'miliardáři Viktor Koláček a Petr Otava. Z. Bakala při obchodu ani nedisponoval
lečnost oceněna na 22,5 miliardy, tedy i zavdává dodnes podezření na nevý-letech došlo k rozdělení společnosti, :ní a stahování zisků. Z. Bakala a inves-celé transakci zbohatli. Do roku 2004 íala vzápětí vydělávat, od roku 2006 za-'dendy. Odhaduje se, že Bakala a jeho ' více než 100 miliard Kč. Celé kauze :i fakt, že s privatizací dolů byl spojen Jejichž nájemníci měli přislíbeno, že si ;za symbolickou cenu, což se ale nestalo akaly.
«e byla spojena s koaličními vládami ve-byli Vladimír Špidla a Stanislav Gross \ivlád a pozdějším premiérem Bohuslav časnosti považován za hlavní osobu celé i byla ve veřejném prostoru přítomna etiletí 21. století. S novou silou pak od klesajícím cenám uhlí a kvůli předluženo vytunelování) společnost OKD do-
stala do insolvence. Stala se opět majetkem státu, který převzal i zodpovědnost za zmírnění sociálních dopadů (velká nezaměstnanost). Především se ale kauza OKD stala velkým politickým tématem, kdy za ni byl činěn zodpovědným především premiér B. Sobotka a zprostředkovaně celá ČSSD. Odium, které se Z. Bakalovi kvůli jeho roli v pádu OKD a před tím i v nesplnění slibu nájemníkům hornických bytů dostalo, se propojilo i s jeho blízkostí k pravicovým a pravostředovým stranám (viz výše). Na kritice Bakaly a OKD se vyprofiloval především A. Babiš. K prošetření privatizace byla zřízena vyšetřovací komise v Poslanecké sněmovně; Z. Bakala je vyšetřován českou policií a vzhledem k jeho švýcarskému státnímu občanství i švýcarským finančním zpravodajstvím existuje podezření hned na několik trestných činů: porušení povinnosti při správě cizího majetku, zneužití informací a postavení v obchodním styku a způsobení úpadku. Kauza tak trestněprávně vyřešena není, politicky ale ano (pro celou kauzu srov. např. Klímová 2018).
Oligarchizace médií
Jedna z oblastí, v nichž se oligarchizace projevila a projevuje zcela neskrývaně, jsou česká média. Na jejich zvláštní situaci reagují i různé žebříčky monitorující jejich svobodu. Jedním z nich je World Press Freedom Index společnosti Reporters Without Borders. V něm se Česká republika za poslední roky výrazně propadá -zatímco v roce 2013 byla na 16. místě ze 180 hodnocených zemí (a v letech 2014 a 2015 na 13. místě), v roce 2016 již na 21. místě, o rok později na 23. místě a v dosud posledním hodnoceném roce 2018 dokonce až na 34. místě (Reporters Without Borders -Czech Republic 2019).
Co a kdy se začalo dít? Hlavní příčinou je něco, co bývá nazýváno jako národní koncentrace mediálního vlastnictví. Z původně roztříštěného mediálního trhu, kde mimo jiného působilo vícero velkých zahraničních vydavatelství, která do redakční politiky nezasahovala, se stal trh ovládaný několika málo vlastníky - českými miliardáři. Česká republika se tak poprvé setkává se situací, kterou můžeme charakterizovat jako přítomnost
275
mediálního magnáta či několika málo mediálních magnátů. Stav je o to zajímavější, že po velkých otřesech na mediálním trhu spojeném mj. s nástupem digitalizace médií a sociálními sítěmi již tradiční média včetně tisku nejsou ekonomicky zajímavá - neboť v českém prostředí negenerují zajímavé ekonomické zisky. Tuto nevýhodu se ale daří řešit právě v rámci širšího portfolia, neboť zpravodajské weby jsou ekonomicky ziskové. Přesto má několik málo mediálních magnátů pro své mediální investice jiné motivace - a tou hlavní je používat média jako nástroj moci či alespoň vlivu (Vojtova 2017: 48).
Zásadní zvrat a cesta k dnešnímu stavu byla otevřena v roce 2008. Tehdy Z. Bakala vstoupil majetkově do vydavatelství Econo-mia, v roce 2010 pak získal v této společnosti stoprocentní podíl. Má tak bezprostřední vztah k vydávání deníku Hospodářské noviny, týdeníků Respekt, Ekonom, zpravodajských portálů iHNed.cz, Aktuálne, cz apod. (Vojtova 2017: 66-68). Těmto médiím se v politickém boji kvůli jejich majiteli někdy přezdívá „Bakalova média".
K dalšímu - a rozhodujícímu - kroku došlo o pět let později v roce 2013, v čase hluboké politické krize kolem policejního zásahu na Úřadu vlády ČR a následného pádu vlády Petra Nečase. Dne 26. června 2013 koupil vydavatelství MAFRA vydávající nej-čtenější seriózní deník Mladou frontu Dnes, dále deníky Lidové noviny a Metro jako jediný vlastník Andrej Babiš (skrze Agrofert), v té době již předseda ANO. V předchozím roce přitom bylo celé vydavatelství, jež patřilo mezi lety 1994-2013 německé společnosti Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, ve ztrátě 168,5 mil. Kč (Vojtova 2017: 53). Vedle zmíněných deníků do vydavatelství patřila hudební televizní stanice Očko, zpravodajské portály iDnes.cz a Lidovky.cza řada různých komerčních webů. Koncem roku 2013 získal Andrej Babiš pod kontrolu také názorový portál Česká pozice16 a regionální deníky 5plus2; na za-
16 Česká pozice je vůbec první Babišova mediální investice - nekoupil ji, ale někdy v letech 2010-2011 investoval do jejího vzniku, ačkoli to přiznal až v roce 2013. Česká pozice mu věnovala od vzniku nápadně nadstandardní pozornost. Totéž zopakoval o nějakou dobu později - v letech 2011-2012 v případě bezplatných týdeníků 5+2, kde šlo od počátku o přiznané budování nových tý-
276
a málo mediálních magnátů. Stav U otřesech na mediálním trhu spo-jizace médií a sociálními sítěmi již gejsou ekonomicky zajímavá - neboť (zajímavé ekonomické zisky. Tuto yé v rámci širšího portfolia, neboť jonomicky ziskové. Přesto má několik Ho své mediální investice jiné modlit média jako nástroj moci či alespoň
[dnešnímu stavu byla otevřena v roce )upil majetkově do vydavatelství Econo-| v této společnosti stoprocentní podíl, h k vydávání deníku Hospodářské noviny, pravodajských portálů iHNed.cz, Aktual-16-68). Těmto médiím se v politickém !kdypřezdívá „Bakalova média", fujícímu - kroku došlo o pět let později |é politické krize kolem policejního zá-a následného pádu vlády Petra Nečase. \i vydavatelství MAFRA vydávající nej-Mlaioufrontu Dnes, dále deníky Lidové no-Mastník Andrej Babiš (skrze Agrofert), V předchozím roce přitom bylo celé ■ mezi lety 1994-2013 německé společ-fche Druckerci- und Verlagsgesellschaft, ve pjtová 2017: 53). Vedle zmíněných deníků [hudební televizní stanice Očko, zpra-%,iUdovky.cz a řada různých komerčních (113 získal Andrej Babiš pod kontrolu také [pozice16 a regionální deníky 5plus2; na za-
ní Babišova mediální investice - nekoupil ji, ale ně-jívestoval do jejího vzniku, ačkoli to přiznal až v roce [věnovala od vzniku nápadně nadstandardní pozor-ínějakou dobu později - v letech 2011-2012 v případě f2, kde šlo od počátku o přiznané budování nových tý-
čátku roku 2014 rovněž nejposlouchanější českou rozhlasovou stanici Rádio Impuls, dále pak rádio RockZone 105,9. V roce 2014 začal vydávat první týdeník Téma, v roce 2015 zábavně-informační portál Expres.cz (Vojtova 2017: 56-57). Významným počinem je i vydávání bezplatného deníku Metro. V roce 2017 vložil A. Babiš celou tuto „mediální divizi" Agrofertu včetně celého holdingu do tzv. svěřenských fondů, aby naplnil požadavek nové legislativy. Přesto celou dobu přetrvává podezření, že jde o oddělení pouze formální a že Babišův vliv v celé oblasti jeho podnikání přetrval.
Tato Babišova velká mediální akvizice spustila několik dalších. Švýcarsko-německou skupinu Ringier Axel Springer CZ, do níž patřily bulvární deníky Blesk, Aha a Sport, koupila v prosinci 2013 nově založená společnost Rongosor, a. s. Společnost Rongosor se v únoru 2014 přejmenovala na Czech News Center, a. s. (dále CNC). Jediným akcionářem společnosti CNC je společnost Czech Media Invest, a. s., kterou podle dosud poslední zveřejněné výroční zprávy za rok 2016 společně kontrolují Daniel Křetínský (50 %), Patrik Tkáč (40 %) a Roman Korbačka (10 %) (CNC 2016). Kromě již zmíněných deníků Blesk, Sport a Aha se díky akvizici stala CNC v srpnu 2014 také vydavatelem na politiku zaměřeného týdeníku Reflex a řady dalších časopisů a webů.17 Od dubna 2016 po sloučení s částí vydavatelství Mladá fronta, a. s., začala CNC vydávat i ekonomický deník E15 a další časopisy18 (Vojtova 2017: 62).
Poslední významný tiskový titul měl a má zvláštní podobu. Jde o 71 regionálních mutací Deníku. Jejich zakladatelem (sloučilo a doplnilo původně roztříštěné regionální tituly) bylo v červenci 2000 vydavatelství Vltava-Labe-Press. Od roku 2009 bylo toto vydavatelství stoprocentně vlastněno německou společností Verlagsgruppe Passau GmbH. Do portfolia společnosti pa-
deníků Agrofertem (Hloušek, Chytilek Kopeček a Svačinová 2018: 125-126). ABC, GEO, Blesk pro ženy, Blesk Hobby, Svět motorů, Auto Tip, AutoProfi atd., portály Blesk.cz, iSport.cz a Auto.cz.
Bydlem Stavby Reality, Dieta, F.O.O.D., ForMen, Lidé a Země, Maminka, Mateřídouška, Moje Psychologie, MojeZdraví, Právo a Byznys, ZENa Betynka (v tištěné i on-line podobě).
277
třila řada dalších volnočasových titulů.19 Pro téma oligarchizace je důležitý srpen 2015, kdy stoprocentní podíl ve vydavatelství Vltava-Labe-Press koupila investiční skupina Penta Investments Limited. Na podzim 2015 Penta odkoupila i první české vydavatelství tabletových titulů Tablet Media, a. s. Spoluzakladatelem a spolumajitelem skupiny Penta je český miliardář Marek Dospiva.
Dále je potřeba zmínit, že od července 2013 patří cca třetina vydavatelství Borgis, a. s., které vydává deník Právo, společnosti Seznam.cz, kterou založil a vlastní český miliardář Ivo Lukačovič.
V současnosti tak všech jedenáct celostátních tištěných deníků vydává pouhých šest vlastníků, přičemž všichni jsou čeští nebo slovenští podnikatelé nebo subjekty. „Převážnou část zpravodajských médií ovládá pětice hlavních aktérů, jimiž jsou Andrej Babiš (Mladáfronta DNES, Lidové noviny, Metro), duo Daniel Křetínský a Patrik Tkáč {Blesk, Aha, Sport, EIS), Zdeněk Bakala (Hospodářskénoviny), Penta (Deník) a duo Zdeněk Porybný a Ivo Lukačovič (Právo)" (Vojtova 2017: 76). Přidáme-li k tomu významné politické týdeníky (Respekt, Ekonom, Reflex) či zpravodajské weby (Seznam.cz, iDNES.cz, Lidovky.cz, Blesk.cz apod.), je situace ještě zajímavější. Mimo vliv této skupiny lidí zůstávají jednak veřejnoprávní média, jednak nejvlivnější televizní stanice (Nova, Prima).
V čem je téma vlastnictví médií miliardáři rizikové pro demokracii? Autoři knihy Já platím, já roz/wduji. Političtí podnikatelé a jejich strany uvádějí: „Mafra se stala politickou oporou Andreje Babiše. Extrémním dokladem je případ novináře Mladé fronty Dnes Marka Přibila, který se stal známý díky anonymnímu twitterovému účtu Julius Šumán, pojmenovanému podle příslušníka komunistické StB, který měl kdysi Babiše získat pro spolupráci. Na tomto účtu se v květnu 2017 objevily nahrávky zachycující debaty Babiše s Přibilem, jejichž obsahem byla příprava a publikace kompro-mitujících článků na několik Babišových politických oponentů hlavně z řad ČSSD, a to s využitím policejních spisů. Je to velmi
TV mini, TVstár, TV magazín, TV expres, KřížovkářskýTV'magazín,Glanc, Gourmet, Týdeník Květy, Vlasta, Překvapení, Praktická žena, Stoiy, Fajn život, National Geographic, Chuť astyl a Dům a zahrada.
278
lových titulů.19 Pro téma oligarchizace ' stoprocentní podíl ve vydavatelství i investiční skupina Penta Investments f Penta odkoupila i první české vydava-ablet Media, a. s. Spoluzakladatelem Penta je český miliardář Marek Dospiva. že od července 2013 patří cca třetina vy-eré vydává deník Právo, společnosti Se-vlastní český miliardář Ivo Lukačovič. :ch jedenáct celostátních tištěných de-:st vlastníků, přičemž všichni jsou čeští itelé nebo subjekty. „Převážnou část dádá pětice hlavních aktérů, jimiž jsou ntaDNES, Lidové noviny, Metro), duo Da-Tkáč {Blesk, Aha, Sport, E15), Zdeněk Ba-|, Penta {Deník) a duo Zdeněk Porybný i" (Vojtova 2017: 76). Přidáme-li k tomu [leníky {Respekt, Ekonom, Reflex) či zpravo-iDNES.cz, Lidovky.cz, Blesk.cz apod.), je si-íimo vliv této skupiny lidí zůstávají jed-3ia, jednak nej vlivnější televizní stanice
dctví médií miliardáři rizikové pro demo-: platím, já rozhoduji. Političtí podnikatelé a jejich t stala politickou oporou Andreje Babiše. e případ novináře Mladéfronty Dnes Marka 'imf díky anonymnímu twitterovému účtu ovánému podle příslušníka komunistické ibiše získat pro spolupráci. Na tomto účtu :vily nahrávky zachycující debaty Babiše ahem byla příprava a publikace kompro-lěkolik Babišových politických oponentů o s využitím policejních spisů. Je to velmi
IIVexpres, KnlovkáhkýTVmagazínfilanc, Gourmet, Týde-1 Praktická žena, Story, Fajn život, National Geograplúc, C/mť
podobné chování ukrajinských oligarchů" (Hloušek, Chytilek, Kopeček, Svačinová 2018:127).
Reakce dalších miliardářů v oblasti akvizice médií na Babišův krok z roku 2013 a jeho následný politický úspěch bývá vykládán jako tzv. atomový kufřík: „To, že média vlastníme, nám dává jistotu, že pro kohokoli bude horší nás iracionálně napadat" (Ondráček 2015).
Přímé ovládání politických stran
Vztah miliardářů k politickým stranám prošel v minulých letech dvěma fázemi. V první se omezoval na občasné velkorysé finanční dary. Finance českých stran nebyly od velké reformy systému financování konce devadesátých let a začátku nového století závislé na individuálních dárcích, ale jejich významnou část tvořily různé formy státních příspěvků (Šimral 2016: 66-70). Přesto pro možnost rozsáhlejší volební kampaně vítaly jednotlivé dary, zvláště ty výraznější - přestože byly přinejmenším deklaratorně opatrné, a to po zkušenosti celé série finančních skandálů politických stran devadesátých let. S novou intenzitou se problém přihlásil v souvislosti s volbami 2006, jež bývají označovány za skutečný nástup politického marketingu do České republiky, kdy oficiální částky do kampaní investované přesahovaly i sto milionů korun (Matušková 2006), přičemž expertní odhady zvláště v případě ČSSD hovořily o ještě vyšších částkách. O čtyři roky později pak ČSSD utratila téměř půl miliardy (Lidovky 2010).
Poměrně velký ohlas vyvolala zpráva, že miliardář Zdeněk Bakala rozdělil před volbami 2010 celkem 29 milionů Kč mezi tři strany budoucí vládní koalice (15 mil. ODS, 8 mil. TOP 09 a 6 mil. W) (iDnes 2010). Nižší částkou (2 mil. Kč) přispěl před volbami 2017 Marek Dospiva nově vzniklým Realistům (Hlídač státu - Marek Dospiva 2019). Nezanedbatelné byly také vstupy miliardářů do prezidentských voleb - tak např. Tomáš Chrenek přispěl před prezidentskými volbami 2013 celkem 14 mil. Kč kandidátovi Janu Fischerovi (iHned 2012). Zdeněk Bakala přispěl v těchto volbách Karlu Schwarzenbergovi dvěma a půl miliony korun. Před volbami 2018 část výrazně bohatých podnikatelů
279
finančne podporila Jiřího Drahoše - hlavní akcionář Škody Transportation Tomáš Krsek prispel půl milionem, milionem vlastníci bpd partners Vasil Bobela, Petr Pudil a Jan Dobrovský (Hlídač státu - Jiří Drahoš 2019) apod. V týchž volbách Daniel Křetínský podpořil 350 tis. Kč Mirka Topolánka (Hlídač státu -Daniel Křetínský 2019).
Poslední případ ukazuje další dimenzi těsného propojení miliardářů a politiky - personální. Někdejší premiér Mirek Topolá-nek začal po svém odchodu z aktivní politiky pracovat právě pro Daniela Křetínského v jeho Energetickém a průmyslovém holdingu. Jiným příkladem je těsné propojení blízkého spolupracovníka a poradce někdejšího premiéra Bohuslava Sobotky Radka Pokorného se Zdeňkem Bakalou, pro něhož Pokorný pracoval jako advokát (Novotný 2017) a byl i členem dozorčí rady vydavatelství Economia vlastněného právě Bakalou (Veřejný rejstřík -Economia 2019). Stejně tak Pokorný působí jako člen statutárních orgánů nadací někdejšího ředitele ČEZ Martina Romana (Veřejný rejstřík - Radek Pokorný 2019).
Druhá fáze vztahu miliardářů k politickým stranám začala momentem, kdy Vít Bárta, majitel vlivné bezpečnostní agentury ABL, ovládl v roce 2008 již existující politickou stranu Věci veřejné (W), jež však až do té doby působila pouze v komunální politice Prahy 1. Za pomoci nejrůznějších strategií se mu podařilo se stranou uspět ve sněmovních volbách v roce 2010 a stát se jednou z vládních stran. Šlo o jeden z kroků v rámci širšího ekonomického záměru - učinit prostřednictvím W z ABL nej-větší a nejvýznamnější bezpečnostní agenturu v ČR (srov. Kopeček, Hloušek, Chytilek, Svačinová 2018: 61-84). Ponechme v tuto chvíli stranou osudy W - blíže viz kapitolu o politických stranách. V této fázi pojednání o vzniku strany s přímou vazbou na miliardáře je důležité, že jeho angažmá a skutečnost, že je rozhodující postavou strany, bylo dlouhou dobu pro veřejnost skryté -a tvořilo tak spíše jakýsi mezistupeň.
Důležitým momentem byl rok 2011, kdy Andrej Babiš založil ANO, specifický typ politické podnikatelské strany (srov. Kopeček, Hloušek, Chytilek, Svačinová 2018: 93-136). Nelze v této souvislosti nezmínit otázku původu Babišova majetku, resp. otázku,
280