339
Politická kultura – teoretický koncept a výzkum*
ZDENKA VAJDOVÁ**
Sociologický ústav AV ČR, Praha
Political Culture – Theoretical Concept and Research
Abstract: The text deals with the history and the genesis of the term „political culture“.
The author refers extensively to the book Civic Culture written by Almond
and Verba as a classical theoretical and empirical study. Current studies, which focus
on defining post-communist regimes maintaining and developing democracies
exploiting the term of political culture as a data organising concept, illustrate the
topicality of the concept. Some examples of Czech surveys of political culture are
briefly introduced. The text could serve as an introduction to the theoretical concept
of political culture in the Czech sociological environment and in view of contemporary
empirical research on political culture in the Czech society.
Sociologický časopis, 1996, Vol. 32 (No. 3: 339-351)
Z historie pojmu politická kultura
Budeme-li sledovat Almondův [Almond 1980] výklad historie pojmu politická kultura,
resp. změna politické kultury, budeme sledovat historii jednoho z nejsilnějších témat klasické
literatury. Souvislost strukturálních a performančních charakteristik společnosti1
s postoji, hodnotami, politickou socializací a politickým chováním jejích členů zmiňují
v analytických nebo aforistických formulacích Platón, Aristotelés, Machiavelli, Montesquieu,
Rousseau i Tocqueville. Osvícenství a liberální teorie 17.-19. století byly zásadně
teoriemi politické kultury a politické socializace. Sociologie, která se v 19. století začala
rozvíjet, spolehlivě rozeznávala důležitost subjektivních proměnných pro vysvětlení politických
jevů: Saint Simon, Comte, Marx, Durkheim, Pareto a hlavně Weber. Závaznost
subjektivních proměnných lze vidět v tom, že typy politické autority Maxe Webera jsou
subjektivní kategorie; diference mezi politickými systémy jsou odvozeny od subjektivních
kategorií; typologie politických stran je založena na subjektivních důvodech ať členství
nebo podpory straně. To všechno významně ovlivnilo teorie rozvoje a modernizace,
které se berou v potaz při výzkumu politické kultury. Pokračovatelem Webera je T. Parsons
v tom smyslu, že jeho kategorie jako specificita, univerzalismus, cílová motivace a
afektivní neutralita jsou z Weberovy pozice interpretovatelné jako vlastnosti racionální
kultury a struktury, zatímco opozitní kategorie jako aspekty tradicionality.2
*) Text byl zpracován v souvislosti s výzkumným projektem „Politická kultura lokálních společenství“,
podpořeným grantem GA ČR 408/93/1084.
**) Veškerou korespondenci posílejte na adresu: PhDr. Zdenka Vajdová, Sociologický ústav AV
ČR, Jilská 1, 110 00 Praha 1, tel. (02) 24 22 09 79, l. 235, fax (02) 24 22 02 78, e-mail
local@site.cas.cz
1) V originálním textu je slovo polity, kterému rozumíme takto: jakákoliv komunita, žijící pod
organizovaným systémem vlády.
2) Jde o kategorie rozptýlenost, partikularismus, askripce a afektivita.
Sociologický časopis, XXXII, (3/1996)
340
Dalším intelektuálním proudem, který vešel do konceptualizace politické kultury a
jejího výzkumu byla podle Almonda [1980: 12] sociální psychologie; v citované práci je
disciplína popsána jako „úsilí porozumět a vysvětlit, jak a proč jsou postoje a chování
individuí podmíněny a ovlivněny přítomností a působením jiných individuí a sociálních
uskupení“.3 V této souvislosti zmiňuje Almond jako vlivné studie výzkum Autoritářská
osobnost (Adorno et al.) a Americký voják (Stouffer et al.); první kombinující metody a
teorie psychologie, sociologie a psychoanalýzy, druhá rozvíjející metody a teorii sociální
psychologie. Lazarsfeldovy výzkumy volebních preferencí v termínech demografických
charakteristik, postojových vzorců a otevřenosti komunikaci zanechaly rovněž svůj vliv
na studie formování politických postojů. Almond ještě konstatuje vliv psychoantropologie,
která se pokoušela vysvětlit odstíny politické kultury socializací v dětství, nevědomými
motivacemi a psychologickými mechanismy.
Avšak za katalyzátor a motor konceptualizace a výzkumu politické kultury v 60.
letech považuje Almond [1980: 15] „novou výzkumnou technologii – survey“ (dotazníkové
šetření) a rozvoj statistické analýzy dat.
Politická kultura tak představuje v sociologii poměrně otevřený koncept, ale o jeho
podstatě existuje více méně souladné mínění. Široce se užívá Almond-Verbovo vymezení
[Almond, Verba 1963: 14-17]: politická kultura společnosti se vztahuje k politickému
systému, jak je internalizován v poznání, cítění a hodnocení členů této společnosti; koncept
je operacionalizován skrze politické orientace k politickým objektům; pak charakterizovat
politickou kulturu národa znamená určit frekvence různých druhů kognitivních,
emotivních a evaluativních orientací
• vůči politickému systému obecně (např. státu, kde poznávací a hodnotící aspekt je vyjadřován
jako „malý či velký“, „slabý či silný“, a systém vlády jako „demokratický či
konstituční či socialistický“; cítění pak zahrnuje patriotismus nebo odcizení);
• vůči politickým a administrativním procesům jako vstupním a výstupním aspektům
politického systému (u každého aspektu lze rozlišit strukturu či role – legislativa, exekutiva,
byrokracie, dále nositelé těchto rolí a samotná politika či rozhodování);
• a vůči sobě jako politickému aktéru.4
Almond a Verba v citované práci pak popisují tři základní typy politické kultury, které
mají ve svém základu koncepty a kategorie Weberovy a Parsonsovy:
• parochiální; lze ji najít ve společnostech kmenových a v takových lokálních komunitách,
kde neexistují specializované politické role;
• subjektivní či poddanská, charakterizovaná vysokou frekvencí orientací vůči diferencovanému
politickému systému a jeho výstupním aspektům či administrativní stránce
systému, orientace vůči sobě jako politickému aktéru dosahují nuly; jde o pasivní
vztah vůči politickému systému;
3) Základní jednotky, které sociální psychologie užívá jako prvky explanace, jsou instinkt, zvyk,
sentiment a postoj. Nelze na tomto místě aspoň nepřipomenout jméno Norberta Eliase a jeho figurativní
sociologii, jejímž východiskem je „individuum ve figuraci s ostatními individui a sociálními
uskupeními“ [Elias 1978].
4) Chceme-li pak mluvit o politické kultuře lokálního společenství, to zde znamená specifikaci ve
smyslu určení populace, na kterou se distribuce politických orientací vztahuje, a politický systém
je zde určen především jako lokální politický systém: instituce veřejné správy na lokální úrovni,
politické strany a další organizace občanů, prostředky komunikace.
Zdenka Vajdová: Politická kultura – teoretický koncept a výzkum
341
• participativní, charakterizovaná jasnou orientací jednotlivců na politický systém, na
jeho politické i administrativní struktury, a orientací jednotlivce na vlastní aktivní roli
v systému.
Sám pojem občanská kultura je založen na následujících představách [Almond, Verba
1963: 21-25)]: Politická kultura může či nemusí být kongruentní, může či nemusí být
v souladu s politickou strukturou. A je kongruentní tam, „…kde poznání vzhledem k politickému
systému je převážně správné či odpovídající, kde cítění a hodnocení jsou spíše
pozitivní.“ Obecně lze vzájemně přiřadit, resp. lze považovat za kongruentní: parochiální
politickou kulturu a tradiční komunitní politickou strukturu; subjektivní-poddanskou politickou
kulturu a centralizovaný autoritativní systém; konečně participativní politickou
kulturu a demokratickou politickou strukturu. Kongruence je pak charakterizována jako
silná, převládá-li v postojích důvěra, oddanost, loajalita (allegiance), nebo jako slabá,
převládá-li lhostejnost (apathy); inkongruence je pak charakterizována odcizením (alienation).
Je nezbytné připomenout, že jde především o procesy; politické systémy se mění,
stav kongruence není trvalý, většina politických systémů stále mění do určité míry svou
formu.
Podle Almonda a Verby [1963: 32 an.] lze rozlišit další typy politické kultury –
smíšené, charakterizované hojným současným zastoupením frekvencí postojů, které byly
nejfrekventovanější v již dříve zmíněných „čistých“ typech politické kultury. Almond a
Verba pak určují občanskou kulturu takto: je to smíšená politická kultura, v níž se participativní
orientace kombinují s poddanskými a parochiálními orientacemi; nikoliv, že by
je nahrazovaly. „Jednotlivec se stává účastníkem politického procesu, aniž by odložil své
poddanské či parochiální orientace“ (…) „jsou kongruentní s participativní orientací“,
a sice v tom smyslu, že neparticipativní, více tradiční orientace omezují, usměrňují jednotlivcovo
zaujetí vůči politice do rozumných mezí. Vedle postojů nakloněných participaci
v politickém systému hrají neméně důležitou roli nepolitické postoje, jako jsou
důvěra k ostatním lidem a společenská participace obecně. „Zachování těchto tradičnějších
postojů a jejich spojení s participativními orientacemi vede k rovnovážné politické
kultuře, kde politická aktivita, zapojení se a racionalita existují, ale jsou vyváženy pasivitou,
tradicí a respektováním parochiálních hodnot.“ Pro udržení demokratických institucí
politického systému je tento typ kultury považován za rozhodující. Vzájemný vztah postojů
a politického chování prokázali autoři (1) ve vzájemném vztahu schopnosti porozumět
politice, pocitu schopnosti ovlivnit politiku a faktické zkušenosti s jejím ovlivněním,
(2) ve vzájemném vztahu pocitu politické kompetence, politické participace a pozitivní
podpory politického systému a (3) ve vzájemném vztahu mezi obecnou důvěrou v lidi a
schopností spolupracovat v politice.5
Kritika vytýkala studii Civic Culture především to, že imputuje kauzální vztah mezi
kulturu a strukturu s tím, že první produkuje druhé. Almond považuje tuto kritiku za
nesprávnou [Almond 1980: 29] a tvrdí, že ve studii je koncept politické kultury chápán
i jako závislá, i jako nezávislá proměnná, jako příčina, ale i jako důsledek.
5) Empirickými daty studie The Civic Culture bylo 5000 rozhovorů v pěti státech (USA, Velká
Britanie, NSR, Itálie, Mexiko). Zjištění převažujících typů politické kultury a srovnání bylo cílem
studie. Studie [Almond, Verba 1963] se stala zdrojem poučení pro každého, kdo se v této oblasti
angažoval. „Je to jedna z nejcitovanějších studií 60. let“ [Wiatr 1980: 105]. Přístup aplikovaný ve
studii ovlivnil vědce po celém světě.
Sociologický časopis, XXXII, (3/1996)
342
Ale pozdržme se ještě u historie konceptu politická kultura [Almond 1980], neboť
ta naznačuje, za jakých společenských situací se dostává koncept politické kultury do
středu pozornosti. Byl to kolaps evropských kontinentálních demokracií – Francie, Itálie
a Německa a nárůst totalitních hnutí po druhé světové válce, který vzbudil novou vlnu
úvah a teoretických spekulací o podmínkách stability demokracie. Říká se, že nestabilita
demokracie a kolaps režimů byly důsledkem masové společnosti, která vznikla jako vedlejší
produkt procesů industrializace, urbanizace a demokratizace; rozpad sociálních vazeb
a sociální organizace v masové společnosti ji činí náchylnou k podřízení se
demagogickému vedení a autoritářskému hnutí.6 Pluralistická teorie, která byla v této
souvislosti vypracována, má hodně společného s tradicí smíšené vlády (trochu oligarchie,
trochu demokracie už doporučuje Aristoteles) a teorií občanské kultury právě v důrazu na
vyškolené elity, na integraci jednotlivců do společenských struktur. Z pluralistické hypotézy
vyplývala role zájmových skupin, které formulovaly zájmy a potřeby různých sociálních
skupin. Role spočívala v tom, že se jednak utvářela zdatná zájmová elita, a jednak
možnosti redukovat intenzitu zájmů jejich rozptýlením. Od realizace doporučení vyplývajících
z pluralistické hypotézy se pak očekávalo potlačení důsledků masové společnosti.7
V adaptaci pojmu politická, resp. občanská kultura pro potřeby empirických šetření
lze u různých autorů pozorovat různě kladený důraz. Zrekapitulujme si podle toho, jak
informuje Almond [1980]. Almond zdůraznil ve studii Civic Culture [Almond, Verba
1963] politické vědomosti a dovednosti, citové a hodnotové orientace vůči politickému
systému jako celku, vůči sobě jako účastníku politických procesů, vůči politickým stranám
a volbám atp. Verba [Pye, Verba 1966] definoval důležité dimenze politické kultury,
jako je např. národní identita, postoj vůči sobě jako účastníku, postoj ke spoluobčanům,
postoj a očekávání vzhledem k výstupům vládní politiky, znalosti o procesu politického
rozhodování a postoje k němu. Dahl [1966] se soustřeďuje na orientace vůči politickému
systému jako celku, na postoje ke kooperaci, k jednotlivci a k lidem obecně, na orientace
související s řešením problémů, ať už pragmatických, nebo ideologických.
Ani marxistická sociologie východní Evropy nezůstala nezasažena proudem zájmu
o rozvíjení konceptu a výzkum politické kultury v 60. letech. Wiatr [1980] připomíná dva
autory, jejichž práce se zabývá problematikou politické kultury, v jejichž textech je kon-
6) Almond cituje v této souvislosti Lederera, Arendtovou, Kornhausera a Fromma.
7) Jako příklad pluralistické teorie uvádí Almond Pět podmínek úspěchu demokratické metody
Josepha Schumpetera [1942]. (1) Demokratická politika potřebuje vycvičené profesionální politiky
(nejen charakterní a inteligentní, ale i zdatné ve vyjednávání, vytváření koalic, vedení volební
kampaně atp.); (2) Politický proces nemá být zahlcen množstvím projektů a programů, tj. rozsah
vlády má být omezen; (3) Musí existovat profesionální byrokracie, aby zajistila kontinuitu a odbornost
legislativních a administrativních procesů, tj. byrokratický profesionalismus má být silný a
důvěryhodný, aby mohl instruovat politiky; (4) Má existovat demokratická sebekontrola, jde
o doménu toho, čemu se říká politická kultura: všichni – vláda, opozice, poslanci, voliči – musí
respektovat politickou dělbu práce; opozice má povinnost oponovat, ale musí odolat pokušení
svrhnout či ohrozit vládu vždycky, když to jen trochu jde; voliči musí respektovat dělbu práce
mezi sebou a zvolenými, nesmějí snadno ztrácet důvěru mezi volbami a musí respektovat fakt, že
když si jednou někoho zvolili, pak politická akce je jeho byznys; (5) Tolerance různých přesvědčení
a mínění, tj. všechny smysluplné zájmy mají být prakticky ve vzájemné shodě a oddány nejen
zemi, ale i strukturálním principům existující společnosti. Těchto pět podmínek vychází z analýzy
Anglie a USA, ale také Německa, Itálie a Francie, při hledání odpovědi na otázku, proč se demokracie
zachovala u prvních zemí a zkolabovala na evropském kontinentu.
Zdenka Vajdová: Politická kultura – teoretický koncept a výzkum
343
cept považován za legitimní prvek v terminologii marxistické společenské vědy: Burlatski
[1970] v SSSR a Markiewicz [1972] v Polsku. Každý z nich vymezuje termín po
svém; neliší se však navzájem a příliš ani od Almondova vymezení v Civic Culture, jak je
analyzoval Wiatr. Wiatr sám vypracoval definici politické kultury: [Wiatr 1973: 367] „je
to komplex postojů, hodnot a vzorců chování existujících v dané společnosti; souvisejí se
vzájemnými vztahy moci (státu) a občana a zahrnují tyto kategorie: znalost politiky, hodnocení
politických jevů, emotivní aspekt politických postojů a vzorce politického chování.“
Pokud jde o empirický výzkum politické kultury v socialistických zemích, Wiatr
[1980: 106] rekapituluje: „Jenom v některých zemích východní Evropy, za zmínku stojí
Polsko a Jugoslávie, kde byly nějaké výzkumy realizovány a výsledky, týkající se vybraných
aspektů politické kultury byly publikovány.“ Připomíná také rozsáhlý mezinárodní
projekt ze 60. let Hodnoty a aktivní komunita,8 na němž participovalo Polsko, Indie, USA
a Jugoslávie a který nebyl zaměřen exkluzívně na politickou kulturu, nicméně je považován
„za příspěvek ke komparativnímu výzkumu politické kultury elit“.9
Aktuálnost pojmu politická kultura
Z předcházejícího se zdá, že lze připustit názor: politická kultura se dostává do centra
pozornosti vždy znovu, když dochází ve společnosti k radikálním změnám politického
systému, k utvoření nových politických institucí, které mají garantovat prosazení nových
norem a působí na změnu politické kultury tak, aby se stala kongruentní s novou politickou
strukturou. V průběhu posledních tří dekád se závažnost pojmu politická kultura,
resp. občanská kultura, prosazovala v souvislosti s nově vznikajícími a zanikajícími demokraciemi,
v poslední době v souvislosti s pádem komunistických režimů ve střední a
východní Evropě.
S. M. Lipset v Adrese americké sociologické společnosti „The Social Requisities
of Democracy Revisited“ [Lipset 1994] zmiňuje obtíže, které provázejí pohyb společnosti
k demokracii. Připomíná, že demokracie vyžaduje podpůrnou politickou kulturu,
v níž občané i elity akceptují principy demokratické společnosti, kde „…Silná občanská
společnost – existence množství prostředkujících institucí včetně skupin, médií a sítí, které
nezávisle operují mezi jednotlivci a státem, povzbuzuje stabilní systém. (…) Skupiny
občanů musí být základem a zdrojem podpory institucionalizovaným politickým stranám,
8) Za zmíněným projektem Hodnoty… (Values and Active Community) stojí především jména
Adam Przeworski a Henri Teune.
9) Na rozdíl od studie Civic Culture, která byla orientována na národní populaci, studie Values…
měla jako jednotku komunitu, která byla v jednotlivých zúčastněných státech specifikována jako
taková územně administrativní jednotka, aby byly zajištěny nároky komparace. Byly empiricky
šetřeny dvě populace; jednak soubor občanů vymezené jednotky (okres, komuna, municipalita)
přičemž bylo uplatněno dotazníkové šetření a statistické metody analýzy dat, jednak soubor lidí
zastávajících v té době významné funkce ve společenském životě dané komunity – lokální elity,
kde byly uplatněny i metody další. Kombinace různých zdrojů informace a různých metod představovala
metodologický problém. Na druhé straně umožňovala hledat odpovědi i jinde než jenom
ve studiu postojů. Wiatr [1980: 110] k tomu říká: „Vzniklo tak mnoho, ne úplně vyřešených problémů,
jako např. oprávněnost interpretace rozdílů v aktivitě mezi jednotlivými komunitami na
základě charakteristiky elit, jejich hodnot apod., aniž by byly současně studovány postoje obecného
lidu a faktické chování elit. Krátce, projekt Values… se podujal ambicióznějšího (než Civic
Culture) metodologického úkolu, ale zaplatil za to vysokou cenu tím, že zůstala řada metodologických
a teoretických problémů nevyřešena.“
Sociologický časopis, XXXII, (3/1996)
344
které jsou nezbytnou podmínkou – také součástí definice – moderní demokracie.“ Ovšem
takové normy se ve společnosti neprosadí ze dne na den. Lipset cituje Huntingtona
[1991]: ze 32 ve světě fungujících demokracií se v roce 1958 do poloviny let 70. vrátila k
autoritářskému systému jedna třetina. S. M. Lipset vyjadřuje pochyby o demokratické
budoucnosti postkomunistických zemí. Domnívá se, na základě dat a dostupných informací,
že právě tento typ politické kultury – občanská kultura – v těchto zemích chybí nebo
je jen slabě zastoupen.
Koncepty obsažené ve studii Civic Culture a dalších pracích pojednávajících toto
téma sleduje Putnamova studie Making Democracy Work z roku 1993 [Putnam 1993].10
Referuje o 20 let trvajícím výzkumu regionálních vlád v Itálii. Původně byl celý výzkum
zaměřen na kontinuitu a změnu regionální politiky. Později, když byly zjištěny velké rozdíly
v úspěšnosti různých regionálních vlád, se pozornost stočila na jejich srovnání a
z toho vyplývající fakt, že rozdíly mezi regiony mají hluboké historické kořeny. Pojmy
občanská kultura, sociální kapitál, normy vzájemnosti a sítě občanské angažovanosti či
účasti se staly vysvětlujícími proměnnými úspěchu či neúspěchu regionálních vlád.11
Sítě občanské účasti jsou základní formou sociálního kapitálu [Putnam 1993: 173
an.]. Čím hustší je síť těchto vztahů v komunitě, tím je pravděpodobnější, že občané budou
schopni kooperovat. Neboť tyto sítě usnadňují komunikaci a zlepšují toky informací
o důvěryhodnosti jednotlivců. Důvěra a spolupráce závisí na spolehlivé informaci o minulém
chování a současných zájmech potenciálních partnerů. Putnam dovozuje a posléze
dokládá empirickým materiálem: kde v historii existovaly úspěšné formy spolupráce
v komunitě, je na co navázat, semínka důvěry jsou zaseta. Zatímco v klientelistické společnosti,
s převažujícími vertikálními toky a nesymetrickými závazky, jsou skupiny s horizontálními
vazbami a solidarita podryty. Putnamova studie zkoumala sílu a mocnost
institucionální reformy jako strategie politické změny a tlaky, zábrany, které jí klade sociální
kontext. Studie ukázala, že tam, kde byla politická kultura charakterizována normami
vzájemnosti a sítě společenské angažovanosti ztělesněny v různých organizacích
s převažující horizontální vazbou, tyto horizontální občanské vazby pojistily zvýšení
úrovně institucionálního výkonu a ekonomiky. Stát a trh je uvažován jako alternativa pro
řešení sociálních problémů, ale studie naznačuje, že stát i trh působí mnohem efektivněji
v občanském prostředí; charakteristikou občanského prostředí je, že jeho stopy vedou do
10) Z dalšího je jistě zřejmé, že toto navazování se neděje tak, jak se lze dočíst v kritické recenzi
G. Therborna (Contemporary Sociology 1995, s. 350) knihy L. Diamonda [1993] o politické kultuře
a demokracii v rozvojových zemích: „Je to kniha ke cti a paměti starých dobrých časů před
marxismem a rational choice, kdy modernita byla synonymem pro USA a kdy centrum Civic Culture
bylo na Main Street“. Therborn totiž autorovi recenzované knihy zazlívá, že ponechal stranou
to, kde se polititická kultura projevuje v konkrétních kontextech, jako v politické rétorice, volební
kampani, při politickém rozhodování, při implementaci politických rozhodnutí, ale i v interakci
elit, ve vztazích státních aparátů, ve vztazích mezi státními úředníky nebo politiky a občany.
11) Pojmu sociální kapitál rozumíme jako J. S. Coleman [1990: 302 an.]: jde o specifickou vlastnost
struktury vztahů mezi lidmi; neleží ani v lidech, ani ve fyzických implementech produkce,
narozdíl od lidského a fyzického kapitálu. „Sociální kapitál se vytváří, jestliže se vztahy mezi lidmi
mění takovým způsobem, který usnadňuje jednání“. Není soukromým vlastnictvím žádné osoby,
která z něj profituje, je nezcizitelný. Platí o něm, že faktory, které činí jednotlivce méně
závislým na ostatních, jako např. blahobyt nebo masivní oficiální zdroje podpory, sociální kapitál
deprivují. Na druhé straně je posilován častým využíváním.
Zdenka Vajdová: Politická kultura – teoretický koncept a výzkum
345
historie společnosti.12 Putnamova pochybnost o trvalosti demokratického vývoje v postkomunistických
zemích, vyslovená na konci jeho studie, čerpá z výše uvedených úvah a
závěrů, v nichž sociální kapitál v pojmech jako důvěra, normy vzájemnosti a sítě občanské
angažovanosti jsou klíčovými slovy pro „sociální kontext a historii“ [Putnam 1993:
183]: „Mnoho postkomunistických zemí mělo chudé občanské tradice ještě před příchodem
komunismu a totalitní vláda zneužila i tento rozsah sociálního kapitálu…“
Ucelenou studií politické kultury v postkomunistických zemích je Schöpflinův příspěvek
[Schöpflin 1993] o kultuře a identitě v postkomunistické Evropě. Úvahy a závěry
příspěvku jednak dovozují vrstvení a změny politické kultury ve vzájemné závislosti
s působením existujících politických režimů a jejich změn, jednak ústí v explicitní deskripci
vzorců politické kultury, které vertikálně, a podle jeho mínění hluboce, rozdělují
populaci jednotlivých postkomunistických států do tří kategorií s velice různými aspiracemi,
omezenou komunikací mezi sebou a povážlivými vzájemnými nedorozuměními až
antagonismy. Jsou popsány takto:
1. Tradiční společnost je popsána jako venkovská společnost, jejíž hodnoty přežily komunistickou
modernizaci. Hodnoty jsou silně kolektivistické, hierarchické, antiintelektuální;
k politice je nedůvěra na jedné straně, na druhé straně je společnost
přístupná manipulaci populistickou demagogií. Veřejná kontrola moci není normou,
ale existuje široké pole iluzí o tom, k čemu všemu je moc dobrá. Nízká úroveň politické
gramotnosti vede k povýšení role státu a do závislosti na něm. Tradiční společnost
těžce zápasí s komplexitou industriálního života, lidé jsou tlačeni do jednostranného
vztahu s nepochopitelným státem a do podřízenosti etatismu. Komunistická industrializace
je jediná poznaná a (tudíž splývá s obecným procesem industrializace) zanechává
nepřátelství a nedůvěru vůči městu.13
2. Druhým segmentem je společnost vzniklá až za komunismu a utvářená komunistickým
režimem, která si uchovává jako svůj nejvýraznější rys pozitivní postoj k závislosti
na státu. Stát je i nadále považován za nejlepšího garanta osobního i kolektivního
dobra. Komunistický systém, i když ne zcela perfektní, byl zdrojem společenského
postavení, úspěchu, identity lidí. Na rozdíl od tradičního segmentu společnosti akceptoval
druhý segment modernizaci jako industrializaci a za nejefektivnější nástroj tohoto
procesu považuje stát. Také byrokracie a transformace shora je považována za
nejrozumnější způsob změny. Nižší vrstvy tohoto segmentu se obávají o svoji bezpeč-
12) Je třeba mít na paměti a respektovat tvrzení, jako je A. Goldsmithovo [1994] „nelze najít rozhodný
vztah mezi typem politického systému a ekonomickým rozvojem“. Liberální hypotéza
o tom, že demokracie podporuje ekonomický rozvoj a autoritativní režim ne, není verifikována;
demokratizace nemusí významně zlepšit ekonomické podmínky, ani je nemusí významně poškodit.
Podle Goldsmitha má politická změna v jakémkoliv směru málo závislý ekonomický efekt, ať
pozitivní, nebo negativní a rozvoj politické a občanské svobody je zanedbatelným faktorem klimatu
vhodného pro obchod a průmysl; „hodnota demokratizace je v ní samotné a ne proto, že by to
byl nástroj ekonomického vylepšení“.
13) O českých zemích říká Schöpflin [1993: 29]: „Absorpce rolnictva do průmyslu se tady odehrála
daleko dřív (než v Polsku např.), když začala již před 1. světovou válkou, avšak dala české industrializaci
zvláštní povahu; byly vytvořeny společenské útvary, izolované od řady
technologických a ekonomických procesů, jež mohly založit postoje příznivější a uvolněnější vůči
mobilitě a změně.“ Česká dělnická třída tak byla prostoupena konzervativními hodnotami hierarchie
a nehybnosti – cituje Rupnika.
Sociologický časopis, XXXII, (3/1996)
346
nost, velmi často proto, že jejich kvalifikace neodpovídá nárokům současného trhu
práce a zajištění své bezpečnosti spojují úzce se státem. V segmentu je široká vrstva
intelektuálů, vděčících za své postavení komunistickému režimu, identifikujících se
Západem a považujících se za Evropany. Mají administrativní a politickou zkušenost z
minulého režimu a sebedůvěru, která tuto zkušenost provází. Vyšší vrstva, bývalá nomenklatura,
proměnila svoji politickou moc na moc ekonomickou nebo konvertovala
k nacionalismu pro uchování politické moci.
3. Třetí je občanský segment, liberální společnost, která akceptuje hodnoty politické a
ekonomické soutěže. Je otevřená novým idejím, trhu, iniciativě, risku, technologickým
změnám. Je přístupná poznání, že flexibilní politický systém založený na kompromisu,
je ten, který nejlépe zajišťuje jejich zájmy. O tomto segmentu říká Schöpflin [1993:
33], že ve střední a východní Evropě nikdy nebyl moc silný.
Celá tato koncepce tří segmentů s různou politickou kulturou nemá za sebou nějaký empirický
výzkum, který by dovolil odhadnout, jak rozsáhlé jsou jednotlivé segmenty v jednotlivých
státech. Ale pokud jde o ustavení fungující demokracie, považuje Schöpflin za
rozhodující velikost druhého a třetího segmentu. Jakousi alianci mezi etatismem jednoho
a liberalismem druhého segmentu považuje za možnou a současně za bázi, na níž by se
mohla vyvinout občanská společnost.14 Nelze také přehlédnout zjednodušení v deskripci
„tradiční společnosti“, které je založeno v různorodosti vývoje středo- a východoevropského
prostoru před tím, než byl pohlcen komunistickým režimem. Schöpflinova deskripce
jednotlivých segmentů není lehce adaptovatelná pro využití v empirickém šetření.
Avšak v jeho studiu vlivu komunismu na masu lidí se dá najít vysvětlení geneze některých
postojů, které jsou pozorovatelné v současnosti. Týká se to např. postojů k institucím,
postojů netrpělivosti a radikalismu vůči ekonomickému zlepšení, konspiračního
vědomí, nacionalismu.15
Na empirickém výzkumu je založena také většina příspěvků v knize o politické
kultuře střední a východní Evropy [Meyer 1993], i když ne právě příspěvky české: příspěvek
Jindřicha Fibicha [1993] není založen na empirickém výzkumu a příspěvek L.
Brokla a Z. Mansfeldové [1993] se týká politické kultury jen vzdáleně. Ale příspěvek M.
Marodyové [1993] o Polsku, který má v sobě potenci srovnání např. s prostorem České
republiky vzhledem ke společnému dědictví komunistického režimu, dokumentuje úvahy
příklady výsledků empirického výzkumu realizovaného na reprezentativním souboru respondentů.
Autorka se vzdává otázek „Jak daleko jsme od komunismu?“ nebo „Jak dale-
14) Pro české země má Schöpflin i zde poněkud jiné poselství kvůli „trochu jiné politické konstelaci“
(ODS zvolena na jasné protržní orientaci, povaha tradiční společnosti je spíše industriální
než agrární). Na druhé straně „mnoho procesů ještě nedosáhlo v českých zemích vyšší úrovně, a
tak není jasné, jak budou různé segmenty společnosti reagovat.“
15) Uveďme pár vět o postoji k institucím [Schöpflin 1993: 26-27]: komunistické instituce byly
považovány za neautentické; odsud přetrvává postoj, v němž jsou instituce považovány za podvodné
a za nástroj, kterým elita manipuluje lidmi. Porozumění institucím, jako stabilizujícímu
prvku, který pomáhá redukovat svévoli a chrání moc před jejím nakupením v rukou minority, v
postkomunistických společnostech velice chybí. Důsledkem je, že osobní vztahy jsou viděny jako
mnohem více autentické než vztahy institucionální. V takové situaci jenom personální loajalita
dává smysl mocenským tokům a politickým interakcím. Je však zřejmé, že v komplexní společnosti
nestačí personální loajalita vysvětlit realitu, což nutí lidi uchylovat se ke „konspiračním teo-
riím“.
Zdenka Vajdová: Politická kultura – teoretický koncept a výzkum
347
ko jsme pokročili k liberální demokracii?“ a ptá se „Co se skutečně děje?“, neboť další
směr transformace v Polsku silně závisí na politickém chování lidí, tedy opět na politické
kultuře občanů.
Lipsetova a Schöpflinova studie využívají koncept politické kultury, aby kolem něj
uspořádali i vysvětlili data a informace o postkomunistických společnostech, data a informace
získané z různorodých informačních zdrojů, o nichž se ve studiích nijak podrobně
nezmiňují. Na základě těchto informací a z toho, co je o pojmu politická kultura
známo, pak odhadují situaci v postkomunistických společnostech a její možný vývoj. Takovéto
studie nejsou vystavěny tak, aby v nich pojem politická kultura sehrál úlohu analytického
nástroje. Putnamova studie je empirickou prací a pojem politická kultura
v ní hraje závažnou roli, a stejně jako občanská kultura je klíčovým pojmem úspěšného
fungování demokratických institucí. Občanská kultura u Putnama se však neváže na Almond-Verbův
pojem kongruence politické kultury a politické struktury, ale spíše se orientuje
na pojmy, zahrnující nepolitické postoje a jejich genezi v historii. Je vůbec otázka,
jestli analytický koncept politické kultury a jeho operacionalizaci, jak byly založeny
v pracích Almonda, Verby a Pye v 60. letech, lze a případně s jakými obtížemi využít
dnes.
Pojem politická kultura v některých studiích české společnosti
Víme z příspěvku J. Wiatra [1980], že empirický výzkum politické kultury v socialistických
zemích byl skrovný. Zmiňuje jenom Polsko, Jugoslávii v souvislosti s rozsáhlou
komparativní a zde již zmíněnou studií Values…. Almond [1980] připomíná studii politické
kultury v sedmi komunistických zemích, tentokrát včetně Československa [Brown,
Gray 1977]. Avšak na rozdíl od studie Values…, která byla empirickým šetřením, tato
studie referuje k literatuře popisující vzorce politické kultury a která je někdy teoretická,
jindy odkazuje na nějaký empirický výzkum.16
Pod heslem politická kultura (s výhradou poznámky 16) tedy nebyl v Československu
realizován žádný empirický výzkum, přestože to byl legitimní pojem marxistické sociologie.
Pravděpodobně bychom sestavili nějakou charakteristiku na základě výzkumů
hodnot, které se už jistě v 80. letech realizovaly v různých vrstvách a skupinách společnosti,
určitě mládeže. Znamenalo by to vlastně sekundární analýzu těchto výzkumů, podobně
jako ji podnikl Slejška [1995], ovšem s jasnou představou, jaké indikátory a čeho
hledáme. Bylo by možné také využít jiných zdrojů evidence, než jsou dotazníková šetření,
s podstatně větší námahou a ne tak přesvědčivými výsledky.
Po změně režimu v roce 1989 byl pod heslem politická kultura realizován v Sociologickém
ústavu AV ČR první empirický výzkum, podpořený grantem GA ČR v letech
1993-95 – Politická kultura lokálních společenství. Jak je z názvu patrné, projekt byl zaměřen
na lokální společenství. Konkrétně na populaci tří měst – občany a elity, a na instituce
veřejné správy a lokální politiky. O jejich vzájemných vztazích a kategoriích pro ně
relevantních, jak jsou vyjádřeny ve vymezeních Almonda, Verby a Wiatra, byla získána
16) S radostí uvádím pro mne novou informaci dr. L. Brokla o jeho osobní zkušenosti: Československo
na rozsáhlé komparativní studii, kterou připomíná Almond, participovalo. V roce 1968
Verba navštívil Prahu, aby osobně zajistil spolupráci českých sociologů. Pětičlenný tým tehdejšího
Sociologického ústavu, po specifikaci záměru na Brači s americkým týmem vedeným Verbou,
Pyem a Triskou ze Stanford University, připravoval terénní výzkum. Po okupaci však tým, a vůbec
Československo od projektu muselo odstoupit.
Sociologický časopis, XXXII, (3/1996)
348
empirická data. Ovšem tento projekt nebyl budován jako replika studie Civic Culture v
lokalitách a výzkumné schéma současného projektu tuto studii nesledovalo. Základní
otázka se ptá na to, jaké jsou vzorce politické kultury občanů a elit ve vybrané lokalitě,
vysvětlení jejich podobností a rozdílů se hledá mezi sociologickými představami. Pluralitou
metod a zdrojů informace se tento projekt podobá studii Values… a přes jejich časový
odstup, se potýká s podobnými metodologickými i teoretickými problémy.
Avšak není to první empirický výzkum, který do této oblasti zasáhl. V letech 1991-
92 byl uskutečněn projekt Lokální demokracie a inovace, mezinárodní srovnávací projekt,
který byl v určitých partiích příspěvkem ke studiu politické kultury v transformujících
se postkomunistických zemích [Baldersheim et al. 1996; Hanšpach 1992;
Heřmanová, Vajdová 1991; Hubáček 1991, 1993; Illner 1991; Heřmanová, Illner, Vajdová
1992]. Rovněž další výzkumy, empirická šetření na reprezentativních souborech občanů
ČR, které se dotazovaly na postoje k lokální politice a k lokálním politickým
institucím, lze považovat za příspěvky k deskripci některých prvků politické kultury
[Hanšpach, Kostelecký, Vajdová 1993; Vajdová 1992, 1994, 1995].17
Za pozoruhodný lze považovat příspěvek kolegů psychologů k poznání politické
kultury české postkomunistické společnosti [Feierabend et al. 1993]. Empirický výzkum
politické kultury skupiny českých a amerických studentů vychází důsledně z analytického
konceptu studie Civic Culture. (Tímto je dána odpověď na otázku ze závěru předchozí
kapitoly.) Data, získaná rozsáhlým dotazníkem ke zjištění postojů, byla zpracována
Q-faktorovou analýzou, která k sobě sdruží případy podle blízkosti postojů. Výsledky
jsou zajímavé především v prvním faktoru, který má zcela odlišné charakteristiky ve skupině
amerických studentů a ve skupině studentů českých.18 V závěru studie říkají autoři
[Ibid.: 295]: „Češi jsou daleko více ‚subjekt‘ a méně ‚odcizení‘ než jejich američtí vrstevníci.
V tomto smyslu jsou vzorce občanské kultury obou skupin přesným opakem.“ Dále
autoři interpretují výsledky v tom smyslu, že v nich nelze najít podporu strachu
z katastrofických důsledků komunistického dědictví pro českou občanskou kulturu, jak se
vyskytuje u tolika autorů.
Pokusili jsme se využít dostupnou literaturu týkající se konceptu politické kultury a
udělat si jasno, v jakých situacích je tento koncept aktuální, z jakých prvků se skládá a jak
je adaptován pro empirický výzkum. Je zřejmé, že od doby studie Civic Culture doznal
koncept významného rozpracování, ať už v pracích spíše teoretických, nebo v empirických
výzkumech. A jak naznačují výsledky současných studií, je třeba respektovat poznání,
že vzorce politické kultury se utvářejí v konkrétním prostředí určité pospolitosti a
její časové kontinuitě s kořeny hluboko v historii.
17) Máme na mysli konkrétně projekty: LD & I také pod jménem Sociologické aspekty lokální
demokracie, 1991-92, finančně podpořen NORAS a grantem ČSAV; Místní správa a samospráva,
1992, grant MV; Postoje k životnímu prostředí a k místní politice, ISSP 1993; a konečně současný
projekt Politická kultura lokálních společenství, 1993-95, grant GA ČR. Základní výsledky byly
publikovány jako Data & Fakta, příspěvky do odborných časopisů, knih, které většinou teprve
vyjdou. Otevřeně řečeno, politická kultura čeká na své shrnutí v knize. Naštěstí realita označená
tímto pojmem je dlouhodobý proces, jehož poznání má nečasový význam.
18) Ve výzkumu jde o skupiny vysokoškolských studentů, 35 z Karlovy university, 39 na San Diego
State University, obojí studenti humanitních věd. V průběhu času byl výzkum rozšířen o další
komparativní soubory studentů [Feierabend 1996].
Zdenka Vajdová: Politická kultura – teoretický koncept a výzkum
349
ZDENKA VAJDOVÁ je vědeckou pracovnicí Sociologického ústavu AV ČR. Zabývá se sociologickými
aspekty lokální politiky, místní správy a samosprávy, sociálními změnami v lokálním společenství.
Politická kultura lokálního společenství bylo téma jejího posledního projektu.
Literatura
Almond, G. A. 1980. „The Intellectual History of the Civic Culture Concept.“ In The Civic Culture
Revisited, ed. by G. A. Almond and S. Verba. Boston: Little Brown and Co.
Almond, G. A., S. Verba 1963. The Civic Culture. Princeton, NJ: Princeton University Press.
Baldersheim, H., M. Illner, A. Offerdal, L. Rose, P. Swianiewicz (eds.) 1996. Local Democracy
and the Process of Transformation in East-Central Europe. Boulder, CO: Westview Press.
Brokl, L., Z. Mansfeldová 1993. „Die Wahlen in der CSFR 1992“. In Die Politischen Kulturen
Ostmitteleuropas im Umbruch, hg. von G. Meyer. Tübingen und Basel: A. Francke Verlag.
Brown, A., J. Gray 1977. Political Culture an Political Change in Communist States. New York:
Holmes and Meier.
Burlatskii, F. M. 1970. Lenin, gosudarstvo, politika. Moskva: Nauka.
Coleman, J. S. 1990. Foundation of Social Theory. Cambridge, MA: The Belknap Press of Harvard
University Press.
Dahl, R. A. 1966. Political Oppositions in Western Democracies. New Haven, CT: Yale University
Press.
Diamond, L. 1993. Political Culture and Developing Countries. Boulder, CO: Lynne Rienner.
Elias, N. 1978. What is Sociology? London: Hutchinson & Co.
Feierabend, I. K., C. R. Hofstetter, C. J. Huie, M. Klicperova, D. Lautenschlager 1993. „Democracy,
Civic Culture, and the Post-Communist Condition in the Czech Republic: A Pilot Study
Using Q-Methodology“. In The Legacy of the Past as a Factor of the Transformation Process
in Postcommunist Countries of Central Europe, ed. by V. Dvořáková, E. Voráček. Praha:
VŠE.
Feierabend, I., K., Hofstetter, M. Klicperova, B. Synak and C. Beres 1966. „Democracy, Civic
Culture and Czech, Polish, Hungarian, and American Students: A Q-Factor Analytic Assessment.“
Prepared for Presentation at Annual Meeting of the Western Political Science Association,
Cathedral Hill Hotel, San Francisco, March 14-16, 1966.
Fibich, J. 1993. „Grundlagen der politische Kultur in der postsozialistischen Tschechoslowakei“.
In Die Politischen Kulturen Ostmitteleuropas im Umbruch, hg. von G. Meyer. Tübingen und
Basel: A. Francke Verlag.
Goldsmith, A. 1994. „Political Freedom and the Business Climate: Outlook for Development in
Newly Democratizing States.“ Social Science Quarterly 75: 115-124.
Hanšpach, D. 1992. „Sociální a politický profil místních politiků.“ Data & Fakta 16. Praha: Sociologický
ústav AV ČR.
Hanšpach, D., T. Kostelecký, Z. Vajdová, 1993. „Local Government in the Czech Republic.“ Podkladová
studie projektu Evropa 2000. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
Heřmanová, E., Z. Vajdová 1991. „Transformation of Political Parties in Small Czech municipalities.“
In Event and Changes, ed. by G. Péteri. Budapest: LD & I Foundation.
Heřmanová, E., M. Illner, Z. Vajdová, 1992. „Politické jaro 1990 na venkově a v malém městě.“
Sociologický časopis 28: 369-385.
Hubáček, O. 1991. „The Parliamentary and the Municipal Elections Seen from the Local Level“.
In Event and Changes, ed. by G. Péteri. Budapest: LD & I Foundation.
Hubáček, O. 1993. „Attitudes of Czech and Slovak Local Elite towards the Transformation of
Society.“ Czech Sociological Review 1: 111-114.
Sociologický časopis, XXXII, (3/1996)
350
Huntington, S. 1991. The third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century. Norman,
OK: University of Oklahoma.
Illner, M. 1991. „First Steps toward Local Democracy – the Election Year 1990 in a Czech Municipality“.
In Event and Changes, ed. by G. Péteri. Budapest: LD & I Foundation.
Lipset, S. M. 1994. „The Social Requisites of Democracy Revisited: 1993 Presidential Address“.
American Sociological Review 59: 1-22.
Markiewicz, W. 1972. Socjologia a służba spoleczna. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie.
Marody, M. 1993. „Poland – A Society at the crossroads.“In Die Politischen Kulturen Ostmitteleuropas
im Umbruch, hg. von G. Meyer. Tübingen und Basel: A. Francke Verlag.
Meyer, G. (Hg.) 1993. Die Politischen Kulturen Ostmitteleuropas im Umbruch. Tübingen und
Basel: A. Francke Verlag.
Putnam, R. D. 1993. Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton, NJ:
Princeton University Press.
Pye, L., S. Verba 1966. Political Culture and Political Development. Princeton, NJ: Princeton
University Press.
Schumpeter, J. A. 1942. Capitalism, Socialism, and Democracy. New York: Harper & Row.
Slejška, D. 1995. Hodnotové faktory v současných společenských změnách. Praha: Sociologický
ústav AV ČR. Nepublikováno.
Schöpflin, G. 1993. „Culture and Identity in Post-Communist Europe“. In Development in East
European Politics, ed. by S. White, J. Batt and P. Lewis. London: Mac Millan.
Vajdová, Z. 1992. „Efektivita výkonných orgánů a jejich schopnost spolupracovat.“ Data & Fakta
17. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
Vajdová, Z. 1994. „Postoje k místní politice.“ Data & Fakta č. 3. Praha: Sociologický ústavAV
ČR.
Vajdová, Z. 1995. „Postoje k lokální politice.“ Data & Fakta č. 9. Praha: Sociologický ústav AV
ČR.
Wiatr, J. 1973. Spoleczeństwo. Warszawa: PWN.
Wiatr, J. 1980. „The Civic Culture from a Marxist-Sociological Perspective“. In The Civic Culture
Revisited, ed. by G. A. Almond and S. Verba. Boston: Little Brown and Co.
Summary
This overview study mediates some selected studies fundamental to the understanding of the term
„political culture“ and its use as an analytical tool in social research. It intends to inform on the
classical, contemporary as well as political and cultural studies and on the first (after a twenty year
break) empirical researches on the Czech society political culture.
The first part of the text deals with the classical work in this field – the Civic Culture, 1963
and the Civic Culture Revisited, 1980 by Almond and Verba. Their concept of political culture, as
it is developed in the first study is described, for empirical purposes, in great detail: „pure“ types
of political culture – parochial, subject and participative, and civic culture as a balanced complex
of attitudes and orientations which are characteristic of the individual „pure“ types. The text is not
involved in the discussion about whether the Civic Culture study establishes causal relations between
culture and structure – the first inducing the second. It underlines however social situations
as they are reflected in humanities through political culture as an organising and explicative concept
– the collapse of some democratic European nations in the 30’s, a totalitarian movement increasing
after the WWII and the collapse of communist regimes in Europe in 90’s.
The second part presents some contemporary studies illustrating the conditions of stabile democracy,
the context of democratic institutions functioning and the political culture. Putnam’s
empirical study on regional government in Italy; Lipset’s and Schöpflin’s considerations on the
Zdenka Vajdová: Politická kultura – teoretický koncept a výzkum
351
durability of social changes in post-communist countries and on political culture patterns in these
countries are particularly apposite.
The third part of the text is devoted to the empirical research of the Czech society political
culture. It echoes the elimination of Czechoslovakia from the large comparative project, initiated
by Almond and Verba, after 1968 thus ending the political culture research which had hardly
started two decades ago. It introduces the first research in the field after 1990 which was undertaken
by the Institute of Sociology: Local Democracy and Innovation, international comparative
project and Political Culture of Local Communities, case study. Moreover, it displays the noteworthy
comparative psychological study of political culture by Czech, American, Polish and Hungarian
students.