Přednáška 15. 4. 2020 Totalitarianismus a autoritarianismus charakteristika nedemokratických politických systémů * Smyslem je naplnit obsahem mlhavé tušení toho, co to totalitarismus je (trochu jsme nakousli ve státovědě, trochu používali v ústavním právu ve vztahu k materiálnímu jádru – je načase to vyjasnit) – navíc je výročí 30 let, můžeme zjistit, zda jsme se opravdu zbavili „totalitního“ režimu * není to už jen téma pro historiky (po 1989 jsme si to mohli myslet, jak probereme příště) * Nejdřív ale vymezení pojmů * Totalitarismus + autoritativní režimy jako protipól demokracie Nedemokratické režimy: typy - totalitní - autoritativní - tradiční despocie (ty už nás dnes tolik netrápí) - cenzorní – výsada volebního práva je určena pouze určitým vrstvám - JAR ale i USA v 19. stol. - sultanistické, výsada skupin oblíbenců vládce, patrimoniální přístup ke státu: Středoafrická republika za „císaře“ Bokassy, Filipíny za Marcose; má ekonomický a politický pluralismus, ale je předmětem nepředvídatelných despotických intervencí - semikonstituční monarchie 19. stol. - a řada dalších historických Pro nás ale důležité dva nedemokratické politické systémy, vůči nimž se vymezuje náš politický i ústavní systém: totalitaritní a autoritářský. Totalitarismus: - pojem: pojem totalitární použit poprvé Mussolinim - 1925 - chtěl popsat novou strukturu státu (reakce na individualismus fin de siecle). Na Západě jím byly označovány systémy nacistické, fašistické a sovětské (ale pozor, nesměšovat totalitní ideologii a státní režim, respektive systém). - státní režim (znáte ze státovědy) * ideologie (ideologie je soubor idejí, kterými člověk vysvětluje, postuluje a zdůvodňuje cíle a prostředky organizovaných sociálních akcí, bez ohledu na to, zda se snaží změnit, zachovat, svrhnout či přebudovat daný společenský řád; souhrn názorů, program činnosti) Dva přístupy k původu totalitarismu: 1. Vladimír Čermák a totalitarismus jako historicky všudypřítomný jev: - odraz lidské psychiky (kombinace touhy po moci a paranoii) od počátku dějin - antická Sparta, inkviziční Španělsko, Kalvínova Ženeva, fašistická Itálie, nacistické Německo, SSSR - totalitarismus není výsledkem nějaké epochy, stále budou existovat tendence k němu - projev jakékoli masové společnosti – nemají vnitřní strukturu, proto zvolí izolovaného jedince – „hlad po lidské duši“ 2. Proti tomu Arendtová (a Sartori) a totalitarismus jako novinka, „projev a výraz moderní masové, atomizované, vnitřní třídní strukturu postrádající společnosti“, reakce na modernitu a politickou situaci začátku 20. století (nezaměstnanost, vykořeněnost, osamělost, síla „mas“ totalitarismus z masového člověka vyrůstá a zároveň zmasovění společnosti podporuje. Totalitarismus dokazuje krizi moderny a modernu jako krizi. Nejde o krizi tradičních kategorií, nýbrž celého západního světa a poměrů – odcizení světu, nikoli sobě. Z tohoto druhého pojetí budeme vycházet. Charakteristika totalitarismu (nejlépe vyjádřil Carl Joachim Friedrich-The Unique Character of Totalitarian Society 1954): podle Sartoriho „uvěznění celé společnosti do rámce státu, vše pronikající politické ovládnutí všeho, včetně mimopolitického života člověka“ Definiční znaky: · oficiální výlučná ideologie (světonázor) – typicky jedna velká „kniha“, společensky akceptované učení, které odůvodňuje veškeré dění (i morálku a vědu): příklad článek 4 Ústavy ČSSR 1960: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ + její článek 16 odst. 1: „Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu.“ + projevy v zákonech o výchově a školství · společnost je ideologizována a mobilizována – apatie je nepřípustná · jediná masová politická strana v čele s jediným vůdcem · monopol na kontrolu všech prostředků ozbrojené moci · kontrola masové komunikace · fyzická a psychická kontrola společnosti pomocí policie (a teroru podle Arendtové, naopak podle Sartoriho jsou vyhlazovací tábory jen předrutinní praktika potřebná pro fázi prosazování * ale odpadne ve fázi stabilizace) · Možná i další znak: úplná kontrola ekonomiky (doplnil k Friedrichovi Brzezinski v roce 1956 v knize Totalitarian Dictatorship and Autocracy) * v nacismu nebyla používána Tyto znaky totalitního systému mají synergický efekt a působí často iracionálně (vyhlazovací tábory v době, kdy je potřeba každá ruka a vlak): výsledkem je totální ovládnutí jedince včetně jeho mimopolitické oblasti (tím se liší od jiných nedemokratických režimů, ty ovládaly nepolitické oblasti jen kvůli politickým důsledkům: víra v novověku). Sartori: demokracie a totalitarismus jsou dva polární modely (jako matematické limity) a realita se jim přibližuje nebo vzdaluje – to je vývoj - málokterý státní režim naplní vše: dnes asi jen KLDR, v minulosti stalinský SSSR a Hitlerovo Německo 1941 – 1945, Československo patrně 1948 - 1956 Ale co s těmi, které jsou mezi? Ty můžeme označit za autoritativní režimy. Autoritativní režimy: - Juan Linz na základě Frankova Španělska vypracoval pojem autoritativní režimy – politické systémy o s limitovaným pluralismem: o s absencí vedoucí ideologie, o obvykle bez mobilizace (ale jsou i specifické typy vyžadující krátkodobou mobilizaci společnosti – třeba ohrožené vnějším nepřítelem) o vůdce nebo malá skupina kontroluje moc uvnitř špatně definovaných, ale rozpoznatelných hranic (kdo jde proti nám, ten má problém – ale nevyžaduje nadšenou mobilizaci všech jako totalitní systém) o s typickou mentalitou – naše Druhá republika 1938-1939 - Jeho koncept se soustřeďuje na výkon moci, na kontakt moci s veřejností, místo ničení všech nepolitických subsystémů společnosti stačí jejich odsunutí mimo politiku. - Zabraňuje opozici, neboť oni sami vytvářejí společnost. Společnost si nechává určitou nezávislost vůči vládě. Rysy autoritativního režimu 1. Limitovaný pluralismus – nejvýraznější rys: typicky nějaká národní fronta politických stran, režim toleruje jen organizace nezpochybňující režim sám; větší pluralismus v nepolitické sféře (církve), stát určuje, které organizace mohou působit, poměrně různorodá elita. Příkladem je naše druhá republika: Strana národní jednoty (kde se pod vedením agrárníků sjednotily občanské strany a část národních socialistů) * legální opozice: Národní strana práce (složená ze sociálních demokratů a levého křídla národních socialistů) Dalším příkladem je Národní fronta 1945-48: (připuštěny jen KSČ, ČSL, ČSSD, ČSNS + na Slovensku DS, KSS, Strana slobody, Strana práce) - opozice může existovat, ale nezpochybňuje sám režim a nekritizuje vůdce - semiopoziční povahu má často církev - institucionalizace politické participace – nutí občany ke vstupu do strany, - v politické špičce je velmi málo lidí, kteří by vybudovali svojí kariéru ryze na politické bázi – spojeno s armádou, náboženstvím - Strana je tělesem jednotným, stálý proces kooptace nových členů - prostor pro osobní autonomii (u nás chalupaření za normalizace – příznak netotalitního režimu) 2. Ideologie nebo spíše mentalita - pokud existuje ideologie, existuje i široký limitovaný pluralismus. Co je „mentalita“ autoritativního režimu? - více emocionální než racionální – naše Druhá republika a její mýty (prohnilá liberální První republika proti zdravému jádru malého českého člověka, zejména venkovana – iluze Babičky) - intelektuální postoj (ne intelektuální obsah), pocit, nekodifikovaná (žádná jedna „kniha“) – naši druhorepublikoví národovci a katolíci, malý rozsah témat (jen národ, jazyk, půda, porážka konkrétního nepřítele, příkladem mentality je heslo salazarovského Portugalska: Deus, Patria e Familia, tedy Bůh, Vlast a Rodina) - beztvará a proměnlivá, podrobená vývoji - má blíže k minulosti a přítomnosti, na rozdíl od (totalitní) ideologie, která je utopistická - typická pro autoritativní systém, kdežto ideologie je totalitní - hůře šiřitelná mezi masami, využitelná k vzdělávání – nemá čím zaujmout intelektuály a studenty, ti se proto autoritativnímu režimu často odcizují (naopak ideologie milují: viz Raymond Aron a Opium intelektuálů) - těžko se dostává do sporů s náboženstvím a vědou - nemůže sloužit jako test loajality - neexistuje nová terminologie - použití mentality nevede k rozdělení společnosti a jejích vrstev, ale k jejich sjednocení - hraje na patriotismus 3. Semiopozice - často vzniká semiopozice, která částečně kritizuje režim, ale spolupracuje s ním - není institucionalizovaná, ale ani nelegitimní – je jen trpěná - nekritizuje vůdce režimu, akceptuje historickou legitimitu - zahrnuje disidenty, stavící se proti liberalizaci i proti transformaci - tvořena staršími občany a studenty, kteří nevidí předpoklady pro participaci - opozice může vzniknout ze semiopozice, ale je již nelegální Autoritářské režimy obvykle neslouží jako vzor pro okolní země, neexistuje internacionalismus – ani to není její ambicí! Vnitřní typologie autoritářských režimů: - byrokraticko – militaristické (Frankovo Španělsko, Polsko za Pilsudského, Horty v Maďarsku – meziválečné režimy) - organicko – etatistické (Dolffusovo Rakousko, Salazar v Portugalsku) - mobilizační autoritářské režimy: v postdemokratické společnosti (naše Druhá republika) - mobilizační autoritářské režimy v postkoloniálních zemích (řada států Afriky, Pobřeží Slonoviny 1960-1990) - rasové a etnické demokracie (JAR, Izrael) - defektní a pretotalitní autoritářské režimy (střední a východní Evropa před totalitou 1945-48) - posttotalitní autoritářské režimy (střední a východní Evropa po stalinismu – naše normalizace) Liší se od totalitarismu (ale i od demokracie) podle tří Linzových os: * jak moc je limitován pluralismus? * jak silná participace je požadována? * má spíše mentalitu nebo ideologii?