Právnické osoby - koncepce, systematika, rejstříkové souvislosti

1. Co je to právnická osoba?

O pojmovém vymezení právnických osob jako subjektů právních vztahů se odedávna vedou diskuse, avšak žádná z dosud právní teorií formulovaných definic se nedočkala obecného uznání. Občanský zákoník definuje právnickou osobu v ustanovení § 20 odst. 1: „Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná.“

Obecná úprava postavení právnických osob, obsažená v § 118 až 435 občanského zákoníku, má svůj význam nejen pro oblast občanskoprávní, ale je subsidiárně použitelná i pro postavení dalších právnických osob soukromého i veřejného práva, které jsou upraveny zvláštními zákony.
Právní věda i praxe vycházejí především z pozitivistické teorie fikce pohlížející na právnickou osobu jako na pouhou juristickou fikci, jež nemá oporu v reálném světě. Platí numerus clausus právnických osob. Existence právnické osoby jako subjektu práva závisí na jejím uznání právní normou. Otázkou, která není dosud uspokojivě zodpovězena, zůstává, jakou formu musí mít toto uznání; zda musí být výslovné - tedy přímo vyjádřeno v zákoně, nebo zda postačí, aby zákon přiznal určitému útvaru pouze typické pojmové znaky.
 
2. Pojmové znaky právnických osob
Za společné pojmové znaky právnických osob jsou v současné době považovány především název, sídlo, právní osobnost, majetková samostatnost, účel právnické osoby a existence organizační struktura (zejména statutárního orgánu).

Název právnické osoby je jejím důležitým identifikačním a zároveň pojmovým znakem. Slouží k označení a zároveň odlišení svého nositele. Při jeho určování je zřizovateli dána v podstatě volnost, při respektování obecných občanskoprávních ustanovení týkajících se absolutní ochrany názvu právnických osob (§ 135 obč. zák.). Všechny ostatní osoby se musí zdržet užívání stejného nebo zaměnitelného názvu; platí zde pravidlo priority. Název musí obsahovat označení právní formy právnické osoby.

Sídlo je dalším důležitým a nezbytným znakem právnické osoby, neboť bez sídla je existence právnické osoby vyloučena. Sídlo musí být určeno již při ustavení právnické osoby, přičemž při jeho určování je zřizovateli dána volnost.

Ustanovení § 136 a 137 obč. zák. specifikuje pravidla pro určení sídla právnické osoby. Sídlo může být i v bytě, nenaruší-li to klid a pořádek v domě. Občanský zákoník preferuje skutečné sídlo. Sídlo musí být určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat (§ 136 odst. 2 obč. zák.).

Právní osobnost (způsobilost k právům a povinnostem) právnických osob je odvozena od určitého okruhu fyzických osob (resp. osoby jediné). 

3. Kategorizace právnických osob

V rámci právní teorie i praxe byla učiněna řada pokusů definovat kritéria, podle kterých by bylo možno právnické osoby přehledně kategorizovat. Vzhledem k rozmanitosti a různosti typů právnických osob je tento úkol značně obtížný.

Právnické osoby lze podle jejich charakteru rozčlenit:

1) dle právního důvodu jejich vzniku a zaměření jejich činnosti na právnické osoby veřejného práva a právnické osoby soukromého práva

Právnické osoby soukromého práva vznikají na základě jednostranných či vícestranných právních jednání a v zásadě vystupují v právních vztazích v rovném postavení s ostatním subjekty soukromého práva. 

Právnické osoby veřejného práva jsou útvary, které byly zřízeny autoritativně, tj. zákonem nebo správním aktem na základě zákona, čímž byly splněny podmínky pro vznik právnické osoby a její způsobilosti. Většinou vykonávají určitou působnost ve sféře veřejné moci a jsou často vybaveny rozhodovací pravomocí o právech a povinnostech jiných subjektů. Zákonná úprava právního postavení těchto osob je velmi různorodá a je roztříštěna do velkého množství předpisů. Ustanovení občanského zákoníku se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob (§ 20 odst. 2 obč. zák.).

2) dle účelu založení právnických osob na právnické osoby založené za účelem soukromě prospěšným a za účelem veřejně prospěšným:

Ustanovení § 146 obč. zák. považuje za veřejně prospěšnou takovou právnickou osobu, jejímž posláním je přispívat v souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k dosahování obecného blaha, pokud na rozhodování právnické osoby mají vliv pouze bezúhonné osoby, pokud majetek nabyla z poctivých zdrojů a pokud hospodárně využívá své jmění k veřejně prospěšnému účelu.

Soukromě prospěšný účel je takový, který slouží blahu „soukromému“ – zájmům určitých či individualizovaných osob (podnikání, správa vlastního či rodinného majetku, daňová optimalizace atd.). Typicky je soukromě prospěšný účel výdělečný. Směřuje k dosažení zisku, k lepšímu hospodářskému postavení nebo zlepšení hospodářského postavení in natura.

3) dle charakteristiky faktického základu právnické osoby na korporace, fundace a ústav.

4. Vnitřní poměry, orgány a jednání právnických osob

Již samotný § 20 občanského zákoníku předpokládá, že právnická osoba bude útvar, který je specificky vnitřně organizován. Právní povaha právnických osob vyžaduje vytvoření jistého vnitřního řádu, jímž se řídí vlastní činnost právnické osoby, umožňuje spravovat majetek a prosazovat zájmy jejich členů. 

U konkrétních typů právnických osob se tyto mohou tyto organizační prvky spojovat do jediného organizačního zdroje, či mohou chybět (např. společnost s ručením omezeným s jediným společníkem, který je zároveň jednatelem), případně mohou být rozloženy do relativně demokratických struktur iniciování vzniku, formování a realizace vůle uvnitř právnické osoby i navenek (např. akciová společnost s tisíci drobných akcionářů), popřípadě u některých typů právnických osob může být jejich vůle tvořena či jinak ovlivňována i zvenku, mimo vnitřní strukturu vlastní právnické osoby (např. nadace či nadační fondy vzniklé na základě závěti). 

Přesto lze typizovat vnitřní strukturu orgánů právnických osob:

 

Nový občanský zákoník předpokládá i další typizaci orgánů společnosti:

 

Dle § 151 odst. 1 občanského zákoníku jsou to právě orgány, které právnické osobě vlastním rozhodováním nahrazují její vůli. Z hlediska působnosti orgánů právnických osob lze rozlišovat působnost vnitřní (rozhodovací) a působnost vnější (jednatelskou). Příklonem k tzv. fikční teorii právnických osob došlo v souvislosti s jednáním právnické osoby k opuštění stávajícího dělení na tzv. jednání „za“ právnickou osobou a jednání „jménem“ právnické osoby. Zatímco podle dřívějších právních předpisů platilo, že členové statutárního orgánu (statutární orgány) jednali jménem právnické osoby (viz např. § 13 odst. 1 ObchZ), nově i členové statutárního orgánu jednají za právnickou osobou toliko jako její zástupci. Každé jednání za právnickou osobu tedy bude mít charakter zastoupení, nikoliv přímého jednání právnické osoby.

Zcela „minimalistická“ koncepce předpokládá existenci statutárního orgánu právnické osoby. Tomu dle ustanovení § 163 občanského zákoníku (není-li určeno jinak) náleží tzv. zbytková působnost, tedy působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěřují jinému orgánu právnické osoby. Člen statutárního orgánu je zásadně oprávněn zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. S členstvím ve statutárním orgánu (avšak nejen s ním) je spojován koncept péče řádného hospodáře.

 

5. Péče řádného hospodáře

Činnost členů statutárního orgánu (popřípadě jiných volených orgánů) lze v nejobecnější rovině charakterizovat jako správu cizích záležitostí mající svůj původ již v římskoprávní fiducii. Měřítkem odpovědnosti při správě cizího majetku je právě poctivý hospodář, či řádný hospodář. Tento požadavek nepřináší až nový občanský zákoník (§ 159  odst. 1 občanského zákoníku).

 Péče řádného hospodáře je testovacím měřítkem pro posouzení, zda byly záležitosti právnické osoby spravovány optimálně. Je to měřítko, jehož funkce jsou ochranné (mají, poskytnou členům volených orgánů dostatečnou jistotu a prostor pro řízení právnické osoby) a motivační (a to zejména ve smyslu negativní motivace, kdy porušení péče řádného hospodáře představuje porušení právní povinnosti, jež zakládá právo na náhradu škody).

 

6. Podnikání a pojem podnikatele

Nový občanský zákoník zavádí definici podnikání, respektive podnikatele v ustanovení § 420 a § 421. Pojmové znaky podnikání lze vymezit dle § 420 odst. 1 ObčZ tak, že podnikatelem bude osoba, vykonávající podnikatelskou činnost; jde o činnost vykonávanou:

(i) samostatně - tedy na vlastní účet a odpovědnost, v této souvislosti se hovoří o podnikatelském riziku, podnikatel vykonává činnost na základě vlastních rozhodnutí. Nerozhodné je zda vlastní silou či prostřednictvím organizování zaměstnanců či jiných subjektů.

(ii) soustavně - tento znak odkazuje na nutnou trvalost činnosti, v režimu nového občanského zákoníku je kladen důraz na samotný záměr této osoby vykonávat podnikatelskou činnost soustavně, více než na objektivní hlediska posuzování soustavnosti. Přesto však soustavnost nemusí znamenat trvalou kontinuitu či dlouhodobost. Podnikatelem může být i osoba, která své aktivity vyvíjí v řádu několika měsíců, popřípadě i osoba která nevykonává činnost podnikatele trvale. Jde spíše o opak nahodilosti či výjimečnosti ve výkonu výdělečné činnosti.

(iii) za účelem dosažení zisku - výdělečný charakter podnikatelské činnosti neznamená, že podnikající osoba musí nutně zisku dosahovat. Přitom podnikatelem může být i osoba, jejíž primárním cílem není dosažení zisku, v této souvislosti se hovoří o tzv. fiktivním podnikateli či podnikateli podle formy (viz dále).

(iv) živnostenským nebo obdobným způsobem - tato podmínka nebyla v textaci definice podnikání v obchodním zákoníků obsažena. Výkonem výdělečné činnosti živnostenským způsobem se zřejmě rozumí výkon výdělečné činnosti ve smyslu živnostenského zákona. Provozování činnosti způsobem obdobným živnostenskému podnikání se proto rozumí například činnosti stanovené v § 3 odst. 1, 3 ŽZ (tj. činnost bank, loterijní činnost, hornická a další činnosti, které jsou regulovány ve zvláštních předpisech).

Dle § 420 odst. 2 ObčZ však bude za podnikatele pro účely ochrany spotřebitele (a § 1963) považována též osoba, která: (jde o obdobu unijního pojetí pojmu profesionála pro účely evropských směrnic)

• uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání
• osoba jednající jménem nebo na účet jiného podnikatele

Osoba (fyzická či právnická), která výše uvedené znaky naplňuje, se považuje za podnikatele, ať jí náleží podnikatelské oprávnění (typicky živnostenské) či nikoliv. Absence oprávnění sice může mít veřejnoprávní sankční důsledky (jako správní delikt či trestný čin neoprávněného podnikání), soukromoprávní jednání tím však dotčeno nebude (§ 1 odst. 1 ObčZ, dříve výslovně § 3a odst. 1 ObchZ).

Kromě tohoto materiálního pojetí podnikání však dle § 421 ObčZ bude podnikatelem vždy také osoba zapsaná do obchodního rejstříku. Osoby zapisované do obchodního rejstříku jsou uvedeny především v § 42 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících a v dalších předpisech. Za podnikatele jsou tak vždy považovány obchodní společnosti i družstva. Obchodní společnost může být však v některých případech založena i k nepodnikatelským účelům (např. § 2 odst. 2 ZOK), přesto však vždy bude podnikatelem. Jde o tzv. fiktivní podnikatele či podnikatele dle formy a typickým příkladem je nemocnice provozovaná ve formě akciové společnosti.

Konečně, vyvratitelná domněnka § 421 odst. 2 ObčZ stanoví, že podnikatelem bude i ten, kdo má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění. Ač tedy dle § 420 odst. 1 ObčZ, bude podnikatelem jakákoliv osoba, která naplní materiální kritéria podnikání, ať již má příslušené oprávnění či nikoliv, má se za to, že u osoby, která příslušné podnikatelské oprávnění obdržela, jsou tyto podmínky splněny a není-li prokázán opak, považuje se tato osoba za podnikatele. Do této skupiny právě spadají právnické osoby, které nejsou obchodními korporacemi a nezapisují se do obchodního rejstříku, avšak mají živnostenské oprávnění. Je třeba v této souvislosti zdůraznit, že osoba je považována za podnikatele pouze se zřetelem ke své podnikatelské činnosti.