1
MP311Z Občanské právo II
MP410Zk Občanské právo III
OSOBA V PRÁVNÍM SMYSLU
ČLOVĚK, PRÁVNÍ OSOBNOST, SVÉPRÁVNOST,
ZASTOUPENÍ A PODPŮRNÁ OPATŘENÍ
PŘÍBUZENSTVÍ A DALŠÍ STATUSOVÁ PRÁVA RODINNÁ
OSOBY BLÍZKÉ
Tento sylabus slouží jako vzdělávací materiál pro potřeby předmětu MP410Zk Občanské právo III a
MP311Z Občanské právo II. Výčet informací v tomto sylabu není vyčerpávající. Pro závěrečné a
postupové zkoušky v kontextu uvedených předmětů může být proto samotný sylabus nedostačující
Úvodem
Osobou v právním smyslu je každý člověk, který má právní osobnost. Historicky
však každý člověk osobou v právním smyslu nebýval, viz římské právo, koncepce persony.
Občanský zákoník pro označení člověka užívá zejména termín fyzická osoba s tím, že
od právní osobnosti a svéprávnosti člověka (viz níže), resp. jeho jmění, se odvozuje koncept
právnických osob jako umělých útvarů. K tomu viz jiný sylabus.
Ustanovení upravující postavení osob, tedy právní osobnost (§ 15 odst. 1 ObčZ),
svéprávnost (§ 15 odst. 2 ObčZ), zletilost (§ 30 ObčZ), osoby blízké (§ 22 ObčZ), zastoupení
(§ 436 a násl. ObčZ), jméno (§ 77 ObčZ), bydliště (§ 80 ObčZ), ochranu osobnosti člověka (§
81 a násl. ObčZ) apod. patří mezi základy obecného soukromého práva. Tyto termíny, společně
s dalšími pojmy rodinného práva, kupř. jako matka (§ 775 ObčZ), otec (§ 776 a násl. ObčZ) či
příbuzný (§ 771 a násl. ObčZ) jsou významné pro každého člověka, neboť utváří jeho civilní,
resp. rodinný status, což je podstatné pro celý právní řád.
Byť je soukromé právo ovládáno zásadami „je dovoleno vše, co není zakázáno“ a
„autonomií vůle“ a převažují v něm dispozitivní normy, statusové poměry jsou upraveny
kogentně, tj. nelze se od nich odchýlit (viz § 1 odst. 2 ObčZ). Je tomu tak proto, že je třeba ctít
veřejný pořádek, jehož účelem je vyloučení nebo omezení nebezpečí veřejné poruchy, a tím
přispění k právnímu bezpečí jako obecnému blahu.
2
1. Právní osobnost
Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti (§ 15
odst. 1 ObčZ). Zákon stanoví, že člověk má právní osobnost od narození až do své smrti (§
23 ObčZ). Toto pojetí vychází z přirozenoprávní teorie, dle které má každý právo na to,
aby byla uznána jeho osobnost (lat. Quisque ius habet suam iuridicam personam in omnibus
locis accipi.). Občanský zákoník toto právo pouze chrání (§ 19 ObčZ). Je zakotveno, že každý
člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž
se považuje za osobu. Zákon přirozená práva uznává v určitém rozsahu a stanoví způsob jejich
uplatňování a způsob jejich ochrany (§ 19 odst. 1 ObčZ). Přirozená práva spojená s osobností
člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu (viz také § 16
ObčZ). Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo
veřejnému pořádku (§ 19 odst. 1 ObčZ).
Po narození musí být každé dítě zapsáno v knize narození, kterou vede matriční
úřad (srov. čl. 7 ÚPrDt). Do matriky se zejména zapisuje jméno a příjmení dítěte, datum jeho
narození, pohlaví a jména a příjmení jeho rodičů (§ 14 MatrZ).
Zvláštní ustanovení obsahuje zákon pro nascitura. Na počaté dítě se hledí jako na již
narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Zákon dále stanoví vyvratitelnou domněnku, dle
které se má za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však dítě živé, zákon stanoví fikci, na
základě které je třeba na ně hledět tak, jako by nikdy nebylo (§ 25 ObčZ).
Pro stanovení smrti člověka stanoví zákon dva způsoby, a to
a) důkaz smrti a
b) domněnku smrti.
Ad a) Jde-li o důkaz smrti, je uvedeno, že smrt člověka se prokazuje
• úmrtním listem vystavenou po prohlédnutí těla mrtvého stanoveným způsobem (§ 26
odst. 1 ObčZ);
• rozhodnutím soudu, nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem;
člověka za mrtvého prohlásí i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové
události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá; v rozhodnutí určí soud
den, který platí za den smrti (§ 26 odst. 2 ObčZ; § 54 a násl. ZŘS).
3
Závisí-li právní následek na skutečnosti, že určitý člověk přežil jiného člověka, a neníli
jisto, který z nich zemřel jako první, má se za to, že všichni zemřeli současně (§ 27 ObčZ).
To může mít významný dopad zejména do dědického práva, ale i do právního nástupnictví
vůbec.
Ad b) Domněnka smrti je zákonem stanovena pro případ, že lze o někom mít důvodně za
to, že zemřel (§ 71 odst. 1 ObčZ). Za mrtvého může soud prohlásit
• toho, kdo byl již prohlášen soudem za nezvěstného z důvodu, že opustil své bydliště,
nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, a to po uplynutí zákonných
lhůt (§ 66 a násl. ve spojení s § 73 a násl. ObčZ);
• toho, který se stal nezvěstným tak, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a
není o něm známo, kde se zdržuje, a po uplynutí zákonných lhůt (§ 74 a § 75 ObčZ).
V rozhodnutí je třeba vždy uveden den, kdy nastaly účinky prohlášení nezvěstnosti,
což má význam zejména pro uplatnění prvé domněnky otcovství (viz § 776 ObčZ). Také
v rozsudku o prohlášení za mrtvého je nutné určit den, který se pokládá za den smrti, resp.
den, který člověk nepřežil. To je důležité nejen pro uplatnění první domněnky otcovství (viz
§ 776 ObčZ), ale zejména pro zánik manželství či registrovaného partnerství (§ 71 odst. 2 in
fine ObčZ). Zákon totiž stanoví, že na člověka, který byl prohlášen za mrtvého, se hledí, jako
by zemřel (§ 71 odst. 2 ObčZ).
Byl-li člověk prohlášen za mrtvého, nevylučuje to důkaz, že zemřel dříve nebo později,
anebo že je ještě naživu. Zjistí-li se, že je někdo naživu, k prohlášení za mrtvého se
nepřihlíží ex lege (nicméně rozhodnutí bude zrušeno dle § 64 ZŘS); manželství nebo
registrované partnerství se však neobnovuje. Obdobně se postupuje tehdy, byl-li proveden
mylný důkaz smrti (§ 76 ObčZ).
I úmrtí musí být zapsáno ve veřejných knihách, tj. v knize úmrtí vedené matričním
úřadem (viz § 21 a násl. MatrZ).
2. Změna pohlaví
Změna pohlaví člověka je novým pojmem občanského zákoníku (§ 29 ObčZ). Je
4
stanoveno, že nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční
funkce a přeměně pohlavních orgánů na základě zvláštního zákona (viz § 21
ZdravSpecSl). Může o ni písemně požádat jen osoba starší 18 let, která nežije v manželství či
registrovaném partnerství anebo obdobném statusovém poměru. Mezi další předpoklady patří
zejména jednoznačné stanovená porucha sexuální identifikace, tj. trvalý nesoulad mezi
psychickým a tělesným pohlavím, kladné stanovisko odborné komise a prokázaná schopnost
žít jako jiná osoba.
Z povahy věci vyplývá, že se jedná o dlouhodobý proces, jehož výsledkem je přeměna
ženy na muže, resp. muže na ženu. Právní řád nezná neutrální pohlaví. Nicméně, matriční
předpis pro tyto účely stanoví, že osobě, která podstupuje změnu pohlaví, lze zapsat na její
návrh neutrální jméno a příjmení (§ 72 odst. 5 MatrZ).
V zákoně je zakotvena vyvratitelná domněnka, dle které se má za to, že dnem změny
pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb (§ 29 odst.
1 in fine ObčZ). Je-li změna dokonána, resp. proveden chirurgický zákrok při současném
znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů, zapíše se změna pohlaví do
knihy narození osoby, které se týká, a bude vydán nový rodný list.
Příklad: Pan Jan Novák se rozhodl změnit své pohlaví. Nejprve se rozvedl se svojí ženou Evou,
neboť tak stanoví zvláštní zákon. Jakmile započal hormonální léčbu, byl oprávněn používat
jméno René Wallo. Po úspěšném provedení chirurgických zákroků bylo lékařským týmem
vydáno potvrzení, že byla změna pohlaví dokončena, což mělo za následek změnu v knize
narození, kde byl původně tento člověk zapsán. Matriční úřad mu vydal další nový rodný list,
kde bylo zapsáno ženské pohlaví a jméno Renata Svobodová.
Zákon dále stanoví důsledky změny pohlaví (§ 29 odst. 2 ObčZ). Především je
uvedeno, že
a) změna pohlaví nemá zásadně vliv na osobní stav (status) člověka, ani na jeho
osobní a majetkové poměry (tj. člověk dále zůstává příbuzným, dítětem svých rodičů,
sourozencem a zejména rodičem svých dětí, prarodičem svých vnuků apod.);
b) změnou pohlaví však zaniká manželství nebo registrované partnerství, byla-li
změna provedena v zahraničí, neboť zvláštní zdravotní zákon stanoví, že změnu nelze
provést osobě, která uzavřela manželství či vstoupila do registrovaného partnerství či
obdobného svazku (§ 21 odst. 2 ZdravSpecZ);
c) o povinnostech a právech muže a ženy, jejichž manželství zaniklo, rozhodne soud
5
podle pravidel stanovených pro období po rozvodu; jde jak o povinnosti a práva ke
společnému dítěti a o majetkové povinnosti a práva v době po zániku manželství; soud
rozhodne, a to i bez návrhu, jak bude každý z rodičů napříště o společné dítě pečovat,
plnit svoji vyživovací povinnost a s dítětem se stýkat; obdobně soud rozhodne i o
povinnostech a právech bývalých registrovaných partnerů (viz dikci „obdobně platí …“
v § 3020 ObčZ).
3. Jméno
V návaznosti na zápis dítěte matričním úřadem je povinností a právem rodičů dát dítěti
jméno v souladu s veřejnoprávními předpisy. Blíže viz MatrZ. Jde-li o příjmení dítěte, je
odvozeno od příjmení jeho rodičů (pravidla viz § 860 ObčZ).
Zákon stanoví, že jméno člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další
jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí, a že každý člověk má právo užívat
své jméno a příjmení v právním styku, stejně jako právo na jeho ochranu a na úctu k němu
(§ 77 ObčZ). Zákon dále upravuje konkrétní prostředky ochrany proti zpochybnění jména či
neoprávněnému zásahu (§ 78 ObčZ) s tím, že obdobně je chráněn i pseudonym (§ 78 ObčZ).
4. Osobnost člověka a jeho tělesná integrita
Zákon chrání osobnost člověka, včetně všech jeho přirozených práv, zejména život
a důstojnost každého člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho
vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (bez ohledu na věk či svéprávnost)
s tím, že každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (§ 81 ObčZ).
Další ustanovení upravují prostředky ochrany proti dotčení osobnostních práv člověka, které
může využít jak o sám, tak po jeho smrti osoba blízká (§ 82 a násl. ObčZ). V rámci
následujících ustanovení je zvláštní pozornost věnována podobě a soukromí každého (§ 84 a
násl. ObčZ) a duševní a tělesné integritě (§ 91 a násl. ObčZ), resp. ochraně před zásahy.
Výslovně je v této souvislosti stanoveno, že nezletilý, který není plně svéprávný,
může v obvyklých záležitostech udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to
přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o zákrok
nezanechávající trvalé nebo závažné následky (§ 95 ObčZ; jde např. o vytržení zubu). Máli
být zasaženo do integrity nezletilého, který dovršil čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti, a
který zákroku vážně odporuje, třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze zákrok
6
provést bez souhlasu soudu. To platí i v případě provedení zákroku na zletilé osobě, která není
plně svéprávná (§ 100 odst. 1 ObčZ). Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do integrity
této osoby, ač si jej tato osoba přeje, lze zákrok provést na její návrh nebo na návrh osoby jí
blízké jen se souhlasem soudu (§ 100 odst. 2 ObčZ). Soudní řízení je upraveno v zákoně o
zvláštních řízeních soudních (§ 466 ZŘS). Zvláštní zákony stanoví podrobnosti (ZdravSl,
ZdravSpecSl).
5. Zletilost
Zákon stanoví, že zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku (§ 30 odst.
1 věta druhá ObčZ). Jedná se o den narozenin, resp. jeho počátek (§ 601 ObčZ). Právní řád
spojuje se zletilostí celé spektrum důsledků. Je třeba ji odlišovat od plné svéprávnosti, byť
zpravidla tyto kategorie splývají.
6. Svéprávnost
Jedná se o nový pojem občanského práva, který byl však používán historickými
úpravami. Svéprávnost znamená, že člověk je osobou svého práva (lat. sui iuris), tj. je
způsobilý nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat
k povinnostem, tj. právně jednat (§ 15 odst. 2 ObčZ). Svéprávnost tak nenáleží každému, na
rozdíl od právní osobnosti.
Dále je stanoveno, že každý člověk odpovídá za své jednání, je-li s to je posoudit a
ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný
nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná (§ 24 a § 2922 ObčZ). Svéprávností je dán –
mimo jiné – základ deliktní způsobilosti člověka, tj. způsobilosti být deliktním dlužníkem
(srov. zejm. § 1723 a násl. ObčZ). K tomu blíže viz jiný sylabus.
Podle intelektuální a volní vyspělosti člověka lze rozlišovat:
a) plnou svéprávnost,
b) částečnou svéprávnost,
c) omezenou svéprávnost.
Ad a) Plná svéprávnost
7
Plná svéprávnost znamená, že člověk je způsobilý plně nabývat pro sebe vlastním
právním jednáním práva a plně se zavazovat k povinnostem (§ 15 odst. 2 ObčZ). Zákon
jako pravidlo stanoví, že plně svéprávným se člověk stává
• zletilostí, které se nabývá dovršením věku osmnácti let (§ 30 odst. 1 ObčZ); před
tímto rokem se plné svéprávnosti nabývá
• přiznáním svéprávnosti (§ 37 ObčZ) nebo
• uzavřením manželství; svéprávnost se neztrácí ani zánikem manželství, ani
prohlášením manželství za neplatné (k tomu viz § 30 odst. 2 ObčZ ve spojení s §
656 ObčZ).
V případě přiznání svéprávnosti se někdy používá chybný pojem emancipace (srov. i
DZ). Nejde však o vynětí z moci otcovské (lat. emantipatio), ale o obdobu přidání či prominutí
let (lat. venia aetatis). Zákon v této věci stanoví, že navrhne-li nezletilý, který není plně
svéprávný (resp. jeho zákonného zástupce), aby mu soud přiznal svéprávnost, soud návrhu
vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se
živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého.
V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého.
Máme za to, že těmito ostatními případy mohou být jakékoli situace. Jedinou podmínkou, na
které je třeba trvat (ve vazbě na návrh soudu), je schopnost nezletilého samostatně se
soustavně živit a obstarat si své záležitosti. Jinak by právní úprava postrádala význam. Řízení
je upraveno v zákoně o zvláštních řízeních soudních (§ 466 ZŘS).
Příklad: Nezletilý Adam, významný dětský herec, nabyl značného jmění, o kterém hodlá do
budoucna rozhodovat sám. Má vážné obavy, že jeho otec, vášnivý hazardní hráč a
marnotratník, nespravuje jeho jmění řádně. Matka již nežije. Adam si neumí představit, že by
tuto agendu zastal někdo z rodiny jako majetkový opatrovník.
Ad b) Částečná svéprávnost
8
Částečná svéprávnost náleží dětem, které jsou nezletilé a které nenabyly plné
svéprávnosti jejím přiznáním (§ 37 ObčZ) anebo uzavřením manželství (§ 30 odst. 2 ObčZ
ve spojení s § 656 ObčZ). V této věci je tak nutné vycházet
• jak z obecného pozitivního pravidla (§ 31 ObčZ),
• tak z obecného negativního pravidla (§ 36 ObčZ),
• z ustanovení upravujícího jednání dítěte se souhlasem zákonného zástupce (§ 32 ObčZ),
• ze zvláštních ustanovení upravujících provozování obchodního závodu (§ 33 ObčZ),
• z ustanovení stanovících pravidla pro závislou práci (§ 34 a § 35 ObčZ); zvláštní zákon
stanoví zákaz závislé práce nezletilého mladšího patnácti let nebo nezletilého, který
neukončil povinnou školní docházku; těmto dětem je však dovoleno vykonávat
uměleckou, kulturní, reklamní či sportovní činnost;
• z dalších zvláštních ustanovení (viz § 95 a § 100 ObčZ, upravující zásady do tělesné
integrity),
• ze zvláštních předpisů (např. § 35 ZdravSl) či z mezinárodních smluv (čl. 6 ÚZvíř).
Svéprávnosti se nabývá z povahy věci postupně ve vazbě na rozumovou a volní
vyspělost. Jinak tomu bude u novorozenců, jinak u dětí raného školního věku, jinak u
středoškoláků. Zákon však na rozdíl od historických právních úprav nestanoví žádné věkové
kategorie dětí, např. děti do 7 let, od 8 do 15 let, nad 15 let. Obecné pozitivní pravidlo je
vyjádřeno vyvratitelnou domněnkou, dle které se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl
plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové
a volní vyspělosti nezletilých jeho věku (§ 31 ObčZ). Jedná se o objektivní koncepci, která
připouští protidůkaz a tím umožňuje zohlednit specifika u konkrétního dítěte daná jeho
rozumovou a volní vyspělostí. Zákon tak garantuje na jedné straně jistotu a druhé straně
respektuje jedinečnost, individualitu každého dítěte.
Pokud má dítě způsobilost k určitému právnímu jednání, jedná samo a právní
jednání je platné, vyhovuje-li jinak zákonu.
Příklad: Osmiletý Adam si koupil v knihkupectví za své uspořené kapesné zeměpisný atlas, aby
mohl sledovat cestu dobrodruhů kolem světa.
Jestliže však dítě nemá způsobilost k určitému jednání, jedná za něj zákonný
zástupce, tedy zástupce ex lege, kterým může být
9
a) jeho rodič v rámci výkonu povinností a práv plynoucích z rodičovské odpovědnosti
(viz § 892 ObčZ; srov. také pravidla pro řešení možných kolizí, § 892 ObčZ, a neshody
rodičů, § 877 ObčZ),
b) ale i poručník (§ 929 ObčZ, srov. také poručenství na základě soudního rozhodnutí dle
§ 934 a násl. ObčZ),
c) resp. opatrovník ad hoc či jiná osoba, kupř. pěstoun v běžných věcech na základě
zvláštních ustanovení zákona (viz § 966 odst. 2 ObčZ).
Obecné negativní pravidlo stanoví, že nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není
nikdy, bez ohledu na obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v těch
záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu (§ 36 ObčZ
ve spojení s kupř. § 898 ObčZ, nikoli běžná správa jmění). To platí bezvýjimečně, neboť
v zákoně není uvedeno žádné zvláštní pravidlo či výjimka.
Příklad: Patnáctileté Evě chce její babička darovat chatu, na kterou Eva od dětství jezdí.
Darovací smlouvu však musí za Evu uzavřít její rodiče. Smlouvu musí schválit soud, neboť ne
každý dar je obecně výhodný. Vlastnictví zavazuje.
Zákon upravuje také jednání dítěte se souhlasem zákonného zástupce (§ 32 ObčZ).
Je stanoveno, že udělil-li zákonný zástupce nezletilému, který nenabyl plné svéprávnosti, ve
shodě se zvyklostmi soukromého života souhlas k určitému právnímu jednání nebo k dosažení
určitého účelu (výslovně i konkludentně, neformálně, předem i následně – lat. ratihabice), je
nezletilý schopen v mezích souhlasu sám právně jednat, pokud to není zákonem zvlášť
zakázáno; souhlas může být následně omezen i vzat zpět (s účinky ex nunc). Je-li zákonných
zástupců více, postačí, projeví-li vůči třetí osobě vůli alespoň jeden z nich. Jedná-li však vůči
další osobě více zástupců společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (k
neshodě viz např. § 876 ObčZ).
Příklad: V den narozenin pětiletých dvojčat Evy a Adama je vzali jejich rodiče do lunaparku.
Děti si mohly samostatně vybrat z atrakcí a užít si jízdy na kolotočích. Rodiče postávali opodál
a provozovateli jen s úsměvem dali kývnutím hlavy na vědomí, že s jízdou na ponících i cenou
za ni souhlasí.
10
Dojde-li k excesu, tedy k situaci, kdy jednala osoba ne plně svéprávná, resp. nebyla
řádně zastoupena, jedná se o absolutně neplatné jednání pro rozpor se zákonem a veřejným
pořádkem (§ 581 ObčZ ve spojení s § 588 ObčZ).
Příklad: Čtyřletá Eva směnila se svojí kamarádkou ze školy své kolo za křečka. Rodiče Evy se
smlouvou nesouhlasili. Zejména namítali, že o křečka je třeba se starat, kupovat mu potravu,
zajistit veterinární péči apod. Proto zvířátko zanesli zpět rodičům druhé holčičky a požadovali
vydání kola.
Ve druhé části občanského zákoníku jsou obsažena i další ustanovení týkající se
nezletilých ne plně svéprávných dětí, ve kterých je stanovena konkrétní věková hranice. Jde
zejména o sňatečný věk a sňatečnou způsobilost (§ 672 ObčZ), o právo dát souhlas
k osvojení (vlastnímu, srov. zejména tzv. právo veta u dítěte staršího dvanácti let, § 806 ObčZ,
dále ve vazbě na vlastní dítě, § 811 ObčZ) apod.
Částečnou svéprávnost je třeba odlišit od participačních práv dítěte, garantovaných
mezinárodními smlouvami.
Ad c) Omezená svéprávnost
Omezenou svéprávnost má ten, koho soud ve svéprávnosti omezil (§ 55 a násl. ObčZ).
Základním předpokladem je, že každé rozhodnutí musí být učiněno v zájmu člověka, jehož se
to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti;
přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o
vlastní záležitosti. Dále zákon stanoví, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li
by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně
omezující opatření. V rámci každého rozhodování tak musí být uplatněn princip poměrnosti
(viz také IV. ÚS 412/04). Nově proto zákon stanoví celý katalog podpůrných opatření, tj.
předběžná prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti (v detailech
viz dále). Pokud byl někdo omezen ve svéprávnosti, jedná za něj soudem ustanovený
opatrovník. Procesním předpisem je zákon o zvláštních řízeních soudních (viz § 31 a násl.
ZŘS).
Zákon stanoví další pravidla, zejm.
a) cíl: zájem člověka,
11
b) důvod: duševní porucha, která není jen přechodná,
c) rozsah: jen takový, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen
přechodná, schopen právně jednat,
d) a délku: v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na
jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na tři roky, resp. pět let.
Ve druhé části občanského zákoníku jsou obsažena zvláštní ustanovení týkající se
osob, které byly omezeny ve svéprávnosti. Jde zejména o sňatečnou způsobilost (§ 673 ObčZ),
o právo dát souhlas k osvojení (§ 812 ObčZ) a o pravidla pro výkon rodičovské
odpovědnosti (§ 686 odst. 2 ObčZ).
Zákon upravuje i faktické omezení svéprávnosti a zákonné důsledky s tím spojené (viz
§ 581 ObčZ).
7. Dítě, nezletilé dítě, ne plně svéprávné dítě, nezaopatřené dítě
Dítětem je každý potomek svých rodičů, bez ohledu na věk, zletilost, svéprávnost
(viz § 771 až 773; § 775 a § 776 a násl. ObčZ). To má význam jak za života, tak i v případě
úmrtí ve vazbě zejména na dědické právo. Relevantní je právní rodičovství, byť zákon
zohledňuje na mnoha místech i rodičovství biologické, resp. sociální (§ 785 až 793 ObčZ jdeli
o popírání otcovství; § 794 a násl. ObčZ jde-li o osvojení nezletilého; § 847 ObčZ ve věci
osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého ObčZ). To lze říci i o příbuzenství.
Některá ustanovení zákona však poskytují ochranu pouze nezletilým dětem, které
nenabyly svéprávnosti přiznáním svéprávnosti či uzavřením manželství před dosažením
věku osmnácti let (tj. nezletilým ne plně svéprávným dětem), především prostřednictvím
rodičovské odpovědnosti (§ 865 ObčZ). Také mnohé mezinárodní smlouvy považují za dítě
pouze osobu mladší osmnácti let (např. čl. 1 ÚPrDt), resp. poskytují ochranu dětem pouze do
šestnácti let (kupř. čl. 4 MÚnosD). Rozlišování těchto pojmů má význam i jde-li o osvojení
(srov. zakotvené osvojení zletilého, § 846 ObčZ) či o výpočet povinného dílu nepominutelného
dědice (§ 1643 ObčZ).
V zákoně se lze setkat též s termínem nezaopatřené dítě. Jde o dítě, které není schopno
se živit (§ 767 odst. 2 a § 768 odst. 2 ObčZ) či o dítě, které je schopno se živit jen na přechodnou
dobu (§ 767 odst. 2 in fine ObčZ). Může se jednat jak o dítě zletilé, tak nezletilé, bez ohledu
na svéprávnost.
12
Na dalších místech zákona se lze setkat i s termínem potomek (viz např. § 1635, § 1636
ObčZ).
Jiné právní předpisy, zejména práva veřejného, používají zcela odlišnou terminologii,
např. pojem mladistvý, mládež apod. (viz např. ZSM).
8. Nezletilé dítě a právní jednání
S ohledem na výše uvedené pojmy lze rozlišovat několik kategorií nezletilých dětí, a to
a) nezletilé děti, které jsou plně svéprávné v důsledku uzavření manželství či přiznání
svéprávnosti – jednají samostatně;
b) nezletilé děti, které nejsou plně svéprávné, tj. mají částečnou svéprávnost; zákon
proto diferencuje s ohledem na celé spektrum skutečností a vymezuje
a. nezletilé, kteří jednají samostatně ve vazbě na svoji rozumovou a volní
vyspělost (viz zejm. § 31 a 32 ObčZ) a pracovněprávní způsobilost (viz § 34
a § 35 ObčZ);
b. nezletilé, kteří jednají se souhlasem zákonného zástupce (§ 32 ObčZ);
c. nezletilé, kteří jednají se souhlasem zákonného zástupce a soudu, jde-li o
provozování obchodního závodu (viz § 33 ObčZ);
d. nezletilé, za které jedná výlučně jejich zákonný zástupce.
Zákonným zástupcem může být zejména
i. rodič v rámci rodičovské odpovědnosti (viz § 892 ObčZ, se
souhlasem soudu ve věci jmění dítěte dle § 898 ObčZ);
ii. poručník (se souhlasem soudu v nikoli běžné záležitosti dle § 934
ObčZ);
iii. jiné osoby, kupř. opatrovník ad hoc či pěstoun (viz § 966 odst. 2 ObčZ).
Nedostatek způsobilosti nezletilého nesvéprávného k právnímu jednání, tj.
svéprávnost v nedostatečném rozsahu je třeba považovat za nesvéprávnost k určitému
jednání. Může jít jak o situaci, kdy nezletilý jednal sám, ačkoli za něj měl jednat zákonný
zástupce, resp. dát mu souhlas ve shodě se zvyklostmi soukromého života (viz § 32 ObčZ) či o
jednání, ke kterému by potřeboval zákonný zástupce nezletilého přivolení soudu (§ 36 ObčZ).
Pokud dojde k excesu, tj. nějakému jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný
pořádek a je v rozporu s dobrými mravy, toto jednání má za následek absolutní neplatnost
(§ 588 ObčZ). K absolutní neplatnosti přihlíží soud ex offo, neboť je vždy třeba chránit zájem
13
nezletilého. Ustanovení o tom, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné, než
neplatné (§ 574 ObčZ) tak musí důvodně ustoupit této vyšší hodnotě. Dodatečné schválení
nezletilého je vyloučeno.
S výše uvedenými pojmy souvisí deliktní způsobilost a částečná deliktní způsobilost
nezletilého plně nesvéprávného dítěte. Je stanoveno, že každý člověk odpovídá za své
jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout (§ 24 ObčZ). Nezletilý, který nenabyl plné
svéprávnosti, je povinen nahradit způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své
jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se
škůdci ze šetrnosti k němu. I kdyby nebyla dána deliktní způsobilost nezletilého, má poškozený
právo na náhradu škody, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům dítěte a
poškozeného (viz § 2920 ObčZ). Společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo
nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému
škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled (viz § 2921 ObčZ).
9. Participační práva dítěte
Částečnou svéprávnost je třeba odlišit od participačních práv dítěte, garantovaných
mezinárodními smlouvami (viz zejm. čl. 12 ÚprDt). Dítě musí být bráno jako aktivní jedinec,
nikoli pasivní objekt aktivit svých rodičů či třetích osob, resp. státních orgánů.
Participační práva dítěte je možné dělit na čtyři základní úrovně takto:
a) právo být informováno,
b) právo vyjádřit svůj názor a své přání,
c) právo svým názorem ovlivnit rozhodnutí a
d) právo svým názorem zcela určit rozhodnutí.
Dítěti se vždy musí dostat vhodným způsobem všech důležitých informací tak, aby si
mohlo s ohledem na svůj věk a rozumovou a volní vyspělost vytvořit vlastní názor. Také mu
musí být dán prostor ke sdělení svého názoru, ať už přímo či prostřednictvím jiné osoby. Není
rozhodné, zda se jedná o správní či soudní řízení, ať už sporné či nesporné apod. (čl. 12 ÚPrDt).
Dále je třeba, aby dítě obdrželo informace o možných důsledcích vyhovění jeho názoru, resp.
o možných důsledcích jakéhokoli rozhodnutí v jeho věci či věci, která se ho týká (viz čl. 3
EÚVýPrDt). Občanský zákoník tyto základní zásady dané mezinárodními standardy rozvíjí
v mnoha ustanoveních (srov. zejm. § 100 ObčZ), zejména však v části druhé. Jedná se
především o ustanovení zařazená do rodičovské odpovědnosti, jmenovitě o vyvratitelnou
14
domněnku, dle které se o dítěti starším dvanácti let má za to, že je schopno informaci
přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit (§ 867 odst. 2, věta za středníkem ObčZ).
Obdobně činí procesní předpisy.
Výsledkem každé činnosti, resp. řízení musí být nalezení souladného a vyváženého
řešení v duchu teze „maximální prospěch dítěti a minimální újmu ostatním“.
Zejména v případě, kdy nebylo vyhověno názoru či přání dítěte, musí být postup či
rozhodnutí ve věci dítěte odůvodněno ve vazbě na zásadu nejlepšího zájmu dítěte.
S ohledem na dynamiku práva na sebeurčení a participačních práv je třeba dát dítěti
prostor i v budoucnu, vždy však ve vazbě na jeho nejlepší zájem. V soudem již rozhodnutých
věcech, které se týkají dítěte, zejména péče, výživy a osobního styku, není zásadně překážka
věci rozsouzené s tím, že podstatná změna poměrů může vést k novému rozhodnutí ve věci (lat.
clausula rebus sic stantibus). K tomu viz zvláštní sylaby.
10. Nezletilé a ne plně svéprávné dítě jako rodič nezletilého dítěte
Zákon ve zvláštní části stanoví pravidla pro vznik rodičovství. Především je uvedeno,
žena se stává matkou porodem, a to bez ohledu na věk či stupeň svéprávnosti (viz dále, § 775
ObčZ). Pro vznik otcovství jsou stanoveny vyvratitelné domněnky (viz níže, § 776 a násl.
ObčZ), kde hraje významnou roli sňatečný věk, resp. svéprávnost.
Nositelství rodičovské odpovědnosti náleží každému rodiči stanovenému zákonem,
ledaže jí byl zbaven (§ 865 ObčZ). Zde nehraje roli ani věk, ani svéprávnost matky či otce
dítěte. Nicméně, jde-li o výkon povinností a práv z rodičovské odpovědnosti vyplývajících, je
stanoveno odlišně, resp. ex lege dochází k pozastavení vybraných povinností a práv (viz § 868
odst. 1 ObčZ).
11. Zastoupení
Občanský zákoník upravuje zastoupení, které je přímé. Stanoví, že kdo je oprávněn právně
jednat jménem jiného, je jeho zástupcem, a že ze zastoupení vznikají práva a povinnosti
přímo zastoupenému. Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním
jménem (§ 436 ObčZ).
Zastoupení lze dělit podle právního důvodu vzniku na:
15
- zákonné, které vzniká přímo ex lege – zákonnými zástupci nezletilého ne plně
svéprávného dítěte jsou jeho rodiče v rámci rodičovské odpovědnosti a dítě
zastupují při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé (§ 892 ObčZ);
v případě, že dítě rodiče právně nemá, zastupuje ho veřejný poručník (dle § 929
ObčZ); zákonnými zástupci jsou i manželé navzájem v běžných věcech apod. (viz §
696 ObčZ); zákonným zástupcem zletilé osoby omezené ve svéprávnosti je veřejný
opatrovník (dle § 468 ObčZ),
- ustanovené soudem, o kterém rozhoduje soud na základě zákona, tj. kupř. jmenuje
tomu, kdo je omezován ve svéprávnosti, opatrovníka a nalezenému či odloženému
novorozenci poručníka (§ 928 ObčZ),
- smluvní, které vzniká na základě smlouvy (§ 441 ObčZ).
Právní úprava zastoupení je založena na několika zásadách, mezi které patří zjevnost
zastoupení, zákaz střetu zájmů, osobní jednání a ochrana před překročením zástupčího
oprávnění. Zákon dále stanoví další obecná i zvláštní pravidla, zejména pro zákonné
zastoupení a opatrovnictví, které sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv.
Specifická pravidla jsou stanovena pro smluvní zastoupení a prokuru (viz § 450 ObčZ). K tomu
viz zvláštní sylabus.
12. Opatrovnictví člověka
Zákon stanoví, že soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho
zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu,
- koho ve svéprávnosti omezil,
- tomu, o kom není známo, kde pobývá,
- neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání
- nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv
(viz § 468 ObčZ).
Stane se tak zpravidla po shlédnutí člověka s tím, že soud musí vyslechnout vyjádření
příslušného člověka nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něho, zejména jde-li o volbu
osoby opatrovníka. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo
jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a
schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou
osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka
podle jiného zákona (§ 471 ObčZ).
16
K povinnostem opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v
potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát
o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy.
Opatrovník při plnění svých povinností naplňuje opatrovancova právní prohlášení a dbá
jeho názorů, i když je opatrovanec projevil dříve, včetně přesvědčení nebo vyznání, soustavně
k nim přihlíží a zařizuje opatrovancovy záležitosti v souladu s nimi. Není-li to možné, postupuje
opatrovník podle zájmů opatrovance. Opatrovník dbá, aby způsob opatrovancova života nebyl
v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním
opatrovancovým představám a přáním. Nesmí odejmout zastoupenému věc zvláštní obliby,
ledaže to odůvodňuje ohrožení jeho života či zdraví. Věc zvláštní obliby musí být
zastoupenému ponechána i při jeho umístění ve zdravotnickém zařízení, v zařízení sociálních
služeb apod.
Rozhoduje-li opatrovník o opatrovancových záležitostech, vysvětlí opatrovanci
srozumitelně povahu a následky rozhodnutí.
Opatrovnictví zaniká smrtí opatrovance. Smrtí opatrovníka či jeho odvoláním soudem
však nikoli, neboť přechází na veřejného opatrovníka.
13. Opatrovnická rada
Je-li jmenován opatrovník, může opatrovanec nebo každá osoba opatrovanci blízká (viz
níže) žádat o ustavení opatrovnické rady s tím, že opatrovník svolá schůzi osob blízkých
opatrovanci a jeho přátel, jsou-li mu známi, tak, aby se schůze konala do třiceti dnů po obdržení
žádosti. Není-li schůze včas svolána nebo nekoná-li se z jiného důvodu, anebo není-li na ní
zvolena opatrovnická rada, svolá schůzi soud, a to i bez návrhu. Schůze se může zúčastnit
opatrovanec, každá osoba opatrovanci blízká a kdokoli z jeho přátel, třebaže nebyl pozván;
každý z nich má jeden hlas. Zúčastní-li se schůze alespoň pět osob, může být opatrovnická rada
zvolena (§ 472 ObčZ). Musí mít nejméně tři členy, a to na dobu neurčitou, a předsedu.
Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník rozhodnout o
a) změně bydliště opatrovance,
b) umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení v případě, kdy
to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje, nebo
c) zásazích do integrity opatrovance, nejedná-li se o zákroky bez závažných následků.
17
Bez souhlasu opatrovnické rady nesmí opatrovník naložit s majetkem opatrovance,
jedná-li se o
a) nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající stonásobku
životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
b) nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu třetinu opatrovancova majetku, ledaže
tato třetina představuje hodnotu jen nepatrnou, nebo
c) přijetí nebo poskytnutí zápůjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených v
písmenu a) nebo b), ledaže se k takovým rozhodnutím vyžaduje i souhlas soudu.
Zákon stanoví další, poměrně komplikovaná pravidla pro zvláštní situace.
14. Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat
Jedná se o nové instituty sledující ochranu člověka, který očekává těžkosti, obtíže,
vlastní nezpůsobilost právně jednat apod., resp. již trpí duševní poruchou. Zákon upravuje:
- předběžné prohlášení, které může být učiněno veřejnou i soukromou listinou, ve
které ve vazbě na očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit
vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala
určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (viz § 38 ObčZ);
- nápomoc při rozhodování, která může být založena smlouvou, vyžadující ke své
účinnosti schválení soudem; potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu
v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může
si s podpůrcem či podpůrci ujednat poskytování podpory (viz § 45 ObčZ);
- zastoupení členem domácnosti, tj. potomkem, předkem, sourozencem, manželem
nebo registrovaným partner či tzv. osobou spolužující po dobu alespoň tří let, vzniká
schválením soudem, brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce,
samostatně právně jednat (§ 49 ObčZ); zástupce dá zastoupenému na vědomí, že ho
bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlí povahu a následky zastoupení; dbá o
ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl
v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i
zvláštním představám a přáním zastoupeného; zastoupení se vztahuje na obvyklé
záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného, proto zástupce není
oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými
18
následky; zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro
obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného; s
peněžními prostředky na účtu zastoupeného však může nakládat jen v rozsahu
nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního
předpisu; má-li zastoupený více zástupců, postačí, pokud jedná jeden z nich; jedná-li
však vůči další osobě více zástupců společně a odporují-li si, nepřihlíží se k projevu
žádného z nich.
15. Příbuzenství
Zákon uvádí velmi obecnou definici příbuzenství. Stanoví, že příbuzenství je
statusový vztah osob založený na pokrevním poutu (v širokém slova smyslu s ohledem na
dárcovství zárodečných buněk) anebo vzniklý osvojením, neboť osvojení vždy představuje
především statusovou změnu (lat. adoption naturam imitatur, § 771 ObčZ). Rozlišuje se
a) příbuzenství v linii přímé (lat. linea recta), tedy zejména mezi prarodiči, rodiči a
vnuky (§ 772 odst. 1 ObčZ), a
b) příbuzenství v linii vedlejší (lat. linea collateralis), tj. mezi sourozenci apod. (§
772 odst. 2 ObčZ) s tím, že stupeň příbuzenství je dán počtem zrození (lat. gradus,
viz § 773 ObčZ).
Zákon na některých místech mezi příbuznými diferencuje i jinak. Používá termíny
a) blízcí příbuzní (např. § 831, § 910 odst. 3 ObčZ), což jsou takové osoby, které mezi
sebou nemohou uzavřít manželství, tj. všichni příbuzní v řadě přímé a sourozenci
(viz § 675 ObčZ) a
b) vzdálení příbuzní, tj. osoby v linii přímé i vedlejší, odlišné od blízkých příbuzných,
kupř. teta a synovec.
16. Mateřství
Mateřství představuje základní civilní status, který má význam z pohledu celého
právního řádu. Pro člověka je mateřský status klíčový, neboť umožňuje dále zakládat otcovství
a příbuzenství vůbec.
Právní úprava je jednoznačná. Občanský zákoník expressis verbis stanoví, že matkou
dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 ObčZ). Jedná se o kogentní normu, od které se není
19
možné jednostranně, ani smluvně odchýlit, což je pro statusové věci charakteristické. V obecné
části občanského zákoníku je uvedeno, že jsou zakázána ujednání porušující právo týkající se
postavení osob s tím, že porušení je sankciováno absolutní neplatností, ke které přihlédne soud
ex offo (viz § 1 odst. 2 ve vazbě na § 580 odst. 1 a 588 ObčZ).
Stará římskoprávní zásada respektující fakt porodu (lat. mater semper certa est) je
v českém prostředí zavedeně považována za základ pro vytvoření statusového poměru matka
– dítě. Byla respektována i za situace, kdy v důsledku rozvoje reprodukční medicíny začalo
docházet k asistované reprodukci za pomoci dárcovství vajíčka a umělého oplodnění ve
zkumavce a kdy biologická, resp. genetická realita nebyla v souladu se stavem právním a
sociální realitou. Přirozenoprávní myšlenka jedné matky a jednoho otce dítěte plně odpovídá
přírodním zákonům a mezinárodním smlouvám a je v souladu s evropskými standardy
v historickém kontextu. Pro vznik mateřství není relevantní věk, zletilost či svéprávnost ženy.
Je-li mateřství v souladu se zákonem určeno, každá matka novorozeného dítěte má právo dát
svému dítěti jméno a je zejména nositelkou rodičovské odpovědnosti s tím, že výkon některých
povinností a práv je ex lege pozastaven (viz § 868 odst. 2 ObčZ). Není-li k dítěti právně určeno
otcovství, dítěti musí být jmenován poručník.
17. Otcovství
Také otcovství je pro člověka velmi významné, neboť vedle mateřství představuje také
základní statusový poměr, významný pro určování příbuzenství a pro rodinný život
každého člověka.
Právní úprava určování otcovství je založena na třech právních domněnkách, které
vycházejí z pravděpodobnosti a jsou vyvratitelné (§ 776 až 793 ObčZ). Tato koncepce má
původ ve starém Římě (pater vero is est, quem nuptiae demonstrant) a navazuje na historické
právní úpravy u nás. V zásadě se nikterak nevymyká z konceptu většiny evropských
zahraničních úprav. Mnohé občanské zákoníky zakotvující zákonné domněnky otcovství však
byly přijaty v dobách, kdy byla legitimita dítěte narozeného do manželství velmi vysoce ceněna
a kdy byly mnohé metody asistované reprodukce i paternitních testů neznámé.
Prvá domněnka vychází ze statusového poměru manželství (§ 776 ObčZ). Za otce se
má manžel matky, pokud se dítě narodilo do manželství či do třístého dne po jeho zániku. Jde
o tzv. ochrannou dobu, která měla chránit „pohrobky“. Druhá domněnka otcovství staví na
autonomii vůle rodičů a jejich rovnosti (viz § 779 ObčZ). Třetí domněnka je založena na
20
souloži v tzv. kritické neboli rozhodné době, tj. době ne delší než tři sta dnů a ne kratší nežli
sto šedesát dnů před porodem dítěte (§ 783 ObčZ), byť by bylo možné za otce určit na základě
genetických testů toho, kdo dítě zplodil (k tomu viz I. ÚS 987/07).
Určení otcovství, resp. rodičovství vůbec, má pro dítě zásadní význam, neboť
prostřednictvím svých rodičů se dítě stává příbuzným se svými prarodiči, sourozenci a
dalšími příbuznými (viz § 771 ObčZ). To má význam pro celý právní řád, a to jak za života
těchto osob, tak v případě jejich úmrtí (viz zejména dědické právo). K dalším nejdůležitějším
právním důsledkům všech domněnek otcovství patří vznik nositelství rodičovské
odpovědnosti otci vůči dítěti ex lege, právo dát dítěti osobní jméno a další práva vyplývající
jak ze soukromoprávní úpravy, tak z veřejnoprávních předpisů.
Pokud nemá právní rodičovství založené prvou nebo druhou domněnkou oporu
v realitě, lze je popírat u soudu v zákonem stanovených prekluzivních lhůtách (viz § 785 a
násl. ObčZ). Výjimky jsou stanoveny pro mimořádné situace (§ 792 a § 793 ObčZ). To je
v souladu s právem dítěte znát svůj původ, je-li to možné, a právem žít se svými rodiči (čl. 6, 7
a 8ÚprDt). Třetí domněnka je realizována v rámci soudního řízení, kdy je buď otcovství určeno,
anebo je domněnka vyvrácena a návrh na určení otcovství zamítnut. Pak platí zásadně překážka
věci rozsouzené (lat. res iudicata). Právnímu otcovství odpovídá otcovství biologické, resp.
genetické. Jde-li o případy z doby, kdy nebyly genetické testy DNA k dispozici, je možné
v souladu s novelou zákona o zvláštních řízeních soudních podat žalobu na obnovu řízení (viz
§ 425a ZŘS).
18. Manželství
Manželství charakterizuje zákon jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem,
který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a
vzájemná podpora a pomoc (§ 655). Právní úprava je založena na zásadě monogamie a
rozlučitelnosti manželství za života manželů rozvodem, který je koncipován na principu tzv.
kvalifikovaného rozvratu manželství (§ 755 ObčZ).
19. Registrované partnerství
Jedná se o statusový poměr určený pro osoby stejného pohlaví, které upravuje zvláštní
zákon o registrovaném partnerství. Je založen na monogamii a rozlučitelnosti za života
partnerů soudem. Občanský zákoník navíc stanoví, že ustanovení upravující poměry mezi
21
manželi se použijí obdobně i na poměry mezi registrovanými partnery, vyjma ustanovení
obsažených v části druhé (viz § 3020 ObčZ). Mezi registrovanými partnery tak nevzniká ex
lege zejména společné jmění manželů či společný nájem bytu manželi. Registrovaní partneři
také nemohou společně osvojit dítě, resp. stát se společnými rodiči.
20. Švagrovství
Švagrovství není příbuzenství, neboť není založeno na pokrevním poutu, ani na osvojení
(viz § 771 ObčZ). Vznik švagrovství je vázán na vznik manželství a zásadně na jeho
existenci (výjimky níže). Švagrovství není spojeno s jinými formálními svazky (registrovaným
partnerstvím) nebo faktickými poměry (nesezdané soužití). Dle důvodové zprávy se jedná o
poměr obdobný příbuzenství.
Občanský zákoník stanoví, že vznikem manželství vznikne švagrovství mezi jedním
manželem a příbuznými druhého manžela (§ 774 ObčZ). Uzavřením manželství však
nevzniká právní poměr mezi všemi příbuznými týchž manželů tak, jak je tento poměr někdy
laicky vnímán. Lze tak rozlišovat švagrovství právní (lat. de iure) a sociální příbuzenství, které
nemá právní význam zamýšlený zákonodárcem ve vazbě na zakotvení pojmu švagrovství do
občanského zákoníku.
Jde-li o linie a stupně švagrovství, zákon stanoví, že v jaké linii a v jakém stupni je
někdo příbuzný s jedním manželem, v takové linii a v takovém stupni je sešvagřen s druhým
manželem (§ 774 věta druhá ObčZ).
Příklad: Má-li Adam sestru Marii, je jeho manželka Eva s Marií sešvagřená v linii pobočné ve
druhém stupni; má-li Adam matku Janu, je Adamova manželka Eva sešvagřena s jeho matkou
Janou v linii přímé v prvém stupni, byť se laicky tento poměr nazývá vztahem snachy a tchýně.
Švagrovství má význam zejména v rámci úpravy rodinného závodu (§ 700 a násl.
ObčZ) s tím, že je relevantní švagrovství až do druhého stupně. Osoby šešvagřené jsou
považovány za osoby blízké, bez ohledu na další skutečnosti (viz § 22 odst. 1 in fine ObčZ).
Jde o vyvratitelnou domněnku. Viz níže. Švagrovství není překážkou uzavření manželství, ani
registrovaného partnerství.
Švagrovství zaniká ve vazbě na zánik, resp. zrušení manželství takto:
a) rozvodem (§ 755 a násl. ObčZ),
b) prohlášením manželství za neplatné (§ 680 a násl. ObčZ),
22
c) změnou pohlaví (§ 29 ObčZ).
Švagrovství však nezaniká tehdy, zanikne-li manželství smrtí jednoho z manželů (viz § 774
in fine ObčZ ve spojení s § 26 ObčZ), resp. prohlášením jednoho z manželů za mrtvého (§ 26
odst. 2, § 71 ObčZ). To může mít význam zejména v případě existence rodinného závodu (§
700 ObčZ).
21. Osoby blízké
Zákon obsahuje tři kategorie osob blízkých (§ 22 odst. 1 ObčZ, kromě zvláštního
režimu pro právnické osoby). Stanoví, že
a) osoba blízká je ex lege příbuzný v řadě přímé a sourozenec (§ § 771 a násl. ObčZ),
manžel (viz § 655 ObčZ) nebo registrovaný partner podle zvláštního zákona;
b) má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené (viz § 774 ObčZ) nebo
osoby, které spolu trvale žijí, např. druh a družka (jedná o vyvratitelnou
domněnku, tj. je umožněn důkaz opaku);
c) jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě
navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně
pociťovala jako újmu vlastní (újmu je tak třeba tvrdit a dokázat); tato koncepce je
založena na pojmu důvodné pociťování, který je řazen vedle pojmu důvodné
očekávání (někdy jako rozumné očekávání); zákonné pojmy důvodného pociťování
a důvodného očekávání patří mezi základní právní pojmy přirozeného práva ve
vazbě na rozum a cit (viz § 19 ObčZ a bod č. I výše).
Zákon používá ve zvláštní části také termín osoby blízké dítěti nebo jeho rodině (§
931 ObčZ), resp. pojem osoba dítěti blízká (§ 962 či § 954 ObčZ). Ve vazbě na mezinárodní
smlouvy je třeba uvést také termín osoby, mezi kterými jsou rodinná pouta (viz např. čl. 2d
EÚStykDt). Jedná se o takové osoby, mezi kterými je vztah jako mezi dítětem a jeho prarodiči
nebo sourozenci založený na právu nebo na faktických rodinných vazbách.
Výše uvedené pojmy mohou mít značný význam, zejména pokud bude třeba upravit
poměry nezletilého ne plně svéprávného dítěte a těchto osob, především osobní kontakt či
rozhodnout o nějaké z forem náhradní rodinné péče (pěstounství či svěřenectví), o opatrovnictví
anebo poručenství apod.
23
22. Bydliště člověka
Občanský zákoník stanoví pravidla pro posuzování bydliště člověka (§ 80 ObčZ). Zákon
staví na fakticitě, s tím, že evidence obyvatelstva či státní občanství (zejména dítěte) nejsou
rozhodné. Vychází tak mimo jiné i z mezinárodních standardů daných mezinárodními
smlouvami či nařízeními (srov. termín „obvyklé bydliště“ - „habitual residence“ ve smyslu
např. čl. 4 MÚnosD; srov. také judikaturu SDEÚ, např. věc C-523/07 a věc C-497/10 PPU).
Je stanoveno, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje (lat. corpus domicilandi) s
úmyslem žít tam trvale s výhradou změny okolností (lat. animus domicilandi); takový úmysl
může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště
jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti
tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné
bydliště v jiném místě (§ 80 odst. 1 ObčZ). Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo,
kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje
se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (§
80 odst. 2 ObčZ).
23. Domácnost, společná domácnost a rodinná domácnost
Pojem domácnost není v zákoně definován, na rozdíl od předchozích úprav. Domácnost
je však možné vymezit s ohledem na jiná ustanovení jako hospodářskou jednotku tvořenou
lidmi a souborem určitých majetkových složek (obydlí a jeho vybavení).
Domácnost může být jednočlenná či vícečlenná. Podle toho, kdo ji tvoří, lze dále
rozlišovat
a) domácnost, např. domácnost osvojitele (§ 827 ObčZ), pěstouna (§ § 968 ObčZ),
samostatnou domácnost potomka (§ 1661 ObčZ) apod.;
b) společnou domácnost, kdy alespoň dvě osoby žijí společně a společně uhrazují
své potřeby, např. druh a družka (jde-li o důsledky, viz stavení promlčení lhůty
dle § 646 ObčZ a stavení vydržecí doby dle § 1098 ObčZ; jde-li o další důsledky
ve vazbě na jiné skutečnosti, zejm. délku soužití, viz kupř. § 49 odst. 1 a § 1636
ObčZ); pokud však v jednom obydlí žije více osob, např. studentů, mohou mít
každý svoji vlastní domácnost, tj. každý z nich nést své náklady na živobytí;
c) rodinnou domácnost, kterou mohou tvořit
o manželé, resp. rozvedení manželé (viz § 753 ObčZ),
24
o registrovaní partneři,
o alespoň jeden rodič a dítě,
o rodič dítěte, dítě a tzv. nevlastní rodič.
Bez ohledu na zákonnou povinnost manželů žít spolu (§ 687 odst. 1 ObčZ), nemusí
spolu manželé bydlet (budou bydlet trvale odděleně dle § 743 odst. 3 ObčZ, a to na základě
dohody či opuštění rodinné domácnosti jedním z manželů) a vést rodinou domácnost (to
předvídá § 691 ObčZ). Rodinná domácnost je pojmově spojena s bydlením manželů. To má
velký význam, jde-li např. o uspokojování potřeb rodiny (§ 690 ObčZ), nakládání s obydlím,
resp. domem nebo bytem (§ 747 a 748 ObčZ) či ve vazbě na ochranu před domácím násilím
(§ 751 ObčZ) a bydlení po zániku manželství (§ 766 a násl. ObčZ).
24. Základní a obvyklé vybavení rodinné domácnosti
Jde o termíny manželského majetkového práva, jejichž rozlišování je také velmi
významné. Nicméně, účel mají společný. Ve vazbě na obecné zásady rodinného práva – tj.
solidaritu, resp. princip vzájemné pomoci a ochrany slabší strany chrání toho z manželů,
který se v důsledku uzavření manželství dostal nebo může dostat do nepříznivé životní situace.
Tím zákon poskytuje nepřímo i ochranu dětem manželů, resp. dětem jim svěřeným do péče
apod., rodině jako celku. Vlastnictví, resp. spoluvlastnictví těchto specifických movitých věcí
(bezpodílové v rámci společného jmění manželů či podílové) je irelevantní. Výlučným
vlastníkem tak může a mohl být manžel, který opustil rodinou domácnost, resp. zůstavitel.
Právní úprava je kogentní, tj. nepřipouští odlišnou úpravu předmanželskou či manželskou
smlouvou, resp. dědickou smlouvou. Tato limitace vlastnického práva i autonomie vůle je však
hodnotově plně odůvodněná. K tomu srov. i nová ustanovení omezující např. (spolu)vlastníka
domu nebo bytu z realizace svého práva dispozic (§ 747 ObčZ) či přímo bydlení ve vazbě na
domácí násilí (§ 751 a násl. ObčZ).
Základní rozdíly jsou tyto:
a) základní vybavení rodinné domácnosti je termínem užším (§ 1667 ObčZ); může
být tvořeno jen souborem určitých movitých věcí (např. nádobí, kuchyňský stůl,
sporák, lednice, pračka, postel, ložní prádlo apod.); pozůstalý manžel i registrovaný
partner nabývá vlastnické právo k těmto movitým věcem ex lege; to neplatí, pokud
pozůstalý manžel bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem rodinnou domácnost;
b) obvyklé vybavení rodinné domácnosti je termínem širším (§ 698 ObčZ); také může
být tvořeno jen souborem movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním
25
potřebám rodiny založené manželstvím a jejích členů (např. i myčka, mikrovlnná
trouba, robot apod.); je stanoven zvláštní režim tzv. nedisponovatelnosti, resp.
upravena možnost domáhat se relativní neplatnosti jednání učiněného bez souhlasu
chráněného manžela (§ 699 odst. 1 in fine ObčZ), nikoli však registrovaného
partnera (viz § 3020 ObčZ); také je značně limitováno právo výlučného vlastníka na
užívání a vydání těchto věcí po opuštění rodinné domácnosti (§ 699 odst. 1 ObčZ).
K tomu srov. termín „obvyklé vybavení domácnosti“ v procesních normách
upravujících věci nepodléhající výkonu rozhodnutí (§ 322 odst. 2 OSŘ).
Pro obě kategorie platí objektivní hledisko, byť zákon v druhém případě používá dikci
„nezbytné životní potřeby“. Toto hledisko v zásadě vyjadřuje průměrné poměry v místě a
čase (srov. termín cena obvyklá). V případě dokazování lze orientačně přihlédnout k údajům
státní statistické služby či k jiným obdobným údajům, resp. k odbornému posouzení, zejména
u hraničních stavů, anebo lze vycházet z důkazu obecnou zkušeností.
Další ochranu opuštěného manžela, resp. pozůstalého manžela poskytují jiná ustanovení
upravující např. vyživovací povinnost jak za trvání manželství (§ 697 ObčZ), tak po jeho
rozvodu (§ 760 ObčZ) či zániku úmrtím (viz právo na zaopatření z pozůstalosti, § 1666 ObčZ).
25. Oddělené bydlení manželů a odluka
Také tyto pojmy mají význam zejména v rámci manželského majetkového práva (§ 691
ObčZ, viz dikci „nemají-li rodinnou domácnost“), úpravy rozvodu manželství (§ 757 ObčZ,
viz text „déle než šest měsíců spolu nežijí“), ale i jde-li o úpravu povinností a práv k nezletilým
ne plně svéprávným dětem pro dobu po rozvodu či rozchodu jejich rodičů (§ 908 ObčZ, srov.
slova „žijí odděleně“). Jsou významné též v dědickém právu, srov. právo na zaopatření
z pozůstalosti (§ 1667 ObčZ, viz „bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem rodinnou
domácnost“) či právo na vydání základního vybavení rodinné domácnosti (§ 1666 odst. 2
ObčZ). Ve vazbě na zákon tak lze vymezit následující:
a) o oddělené bydlení manželů se jedná tehdy, pokud manželé žijí trvale odděleně a
nevedou rodinnou domácnost, protože zákon stanoví, že manželé mají obydlí tam,
kde mají rodinnou domácnost; dále je stanoveno, že se manželé mohou dohodnout,
že budou bydlet trvale odděleně (§ 743 ObčZ); to má důsledky zejména ve sféře
majetkové: nemají-li manželé rodinnou domácnost, každý nese zásadně náklady své
vlastní domácnosti (viz § 691 ObčZ a výjimka tam stanovená);
b) o odluce hovoříme tehdy, pokud spolu manželé nežijí a netvoří manželské či
rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou
26
domácnost a bydlí spolu, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství
zjevně obnovit nechce (§ 758 ObčZ); byť mají manželé zákonnou povinnost žít
spolu (viz § 687 odst. 2 ObčZ), nelze je nutit, aby za všech okolností tuto povinnost
dodržovali, a to zejména s ohledem na možnost rozvodu jako legitimního řešení
krize manželství (viz § 755 a násl. ObčZ).
VYBRANÁ JUDIKATURA
IV. ÚS 412/04: Omezení způsobilosti k právním úkonům (nyní svéprávnosti, pozn.
autorky sylabu) je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného, který je třeba
zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných
především článkem 5 a článkem 10 odst. 1, 2 Listiny. Protože tato práva Listina garantuje jako
tzv. základní práva absolutní, lze k jejich omezení přikročit jen za účelem ochrany základních
práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či
hodnoty obsažen v ústavním pořádku. Potenciální omezení těchto základních práv za tímto
účelem však vždy musí být provedeno proporcionálně.
Učebnice:
Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Rodinné právo. Učebnice. 2. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2017;
Komentářová literatura:
Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl druhý:
Rodinné právo § 655-... Praha: C. H. Beck, 2014;
Lavický, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl první: Obecná část § 1-654. Praha: C. H.
Beck, 2014;
Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek 1, § 1 - 117. Praha:
Leges, 2013;
Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek …, § 1 - 117. Praha:
Leges, 201..;
Další vybraná literatura:
Benešová, E. Řízení o svéprávnosti s ohledem na práva a povinnosti opatrovance a opatrovníka.
Právo a rodina, 2014, č. 9; Bezouška, P., Piechowiczová, L. Nový občanský zákoník.
Nejdůležitější změny. Olomouc: Anag, 2013; Čapek, J. Evropský právní pohled na otázky
27
bydlení. Rodinné listy, 2014, č. 9; Eliáš, K. Domácnost. Ad Notam, 2007, č. 3; Eliáš, K., Havel,
B., Bezouška, P., Šustrová, D. Občanské právo pro každého. Praha: Wolters Kluwer, 2013;
Hrušáková, M., Králíčková, Z. Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo
realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2; Kavalír. J. Ochrana dobré víry v. ochrana manžela.
Rodinné listy, 2014, č. 9; Králíčková, Z. O příbuzenství a švagrovství. Právní rozhledy, 2013,
č. 8; Pilík, V. Přiznání svéprávnosti nezletilému podle nového občanského zákoníku. Právní
rozhledy, 2014, č. 10; Zuklínová, M. Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. babyschránek.
Právní rozhledy, 2005, č. 7.
Přehled pramenů a vybraných použitých zkratek:
LPS/Listina Listina základních práv a svobod vyhlášená jako součást ústavního pořádku
České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.
MatrZ zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a přímení a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
LPS/Listina Listina základních práv a svobod vyhlášená jako součást ústavního pořádku
České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.
MatrZ zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a přímení a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
ObčZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
RegP zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Ú/Ústava ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších
předpisů
ZdravSl zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich
poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů
ZdravSpecSl zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění
pozdějších předpisů
ZMPS zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů
ZŘS zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů
ZSPO zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších
předpisů
28
Přehled mezinárodních smluv a vybraných použitých zkratek:
EÚLP/Úmluva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5, 8, 9,
11 a 14 (vyhlášena sděleními č. 209/1992 Sb., č. 41/1996 Sb., 243/1998 Sb. a č. 48/2010
Sb. m. s.)
EÚVýPrDt Evropská úmluva o výkonu práv dětí (vyhlášena sdělením č. 54/2001 Sb. m. s.)
EÚStykDt Úmluva o styku s dětmi (vyhlášena sdělením č. 91/2005 Sb. m. s.)
EÚOsvojDt Evropská úmluva o osvojení dětí (vyhlášena sdělením č. 132/2000 Sb. m. s.)
HÚOsvojDt Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (vyhlášena sdělením č.
43/2000 Sb. m. s.)
ÚPrDt Úmluva o právech dítěte (vyhlášena č. 104/1991 Sb.)
ÚnosD Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (vyhlášena sdělením
č. 34/1998 Sb.)
ÚOsvojDt Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (sdělení č. 43/2000 Sb.
m. s.)
ÚBioMed Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s
aplikací biologie a medicíny z roku (vyhláška č. 96/2001 Sb. m. s.)
ÚManž Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižšímu věku pro uzavření manželství a
registraci manželství (vyhláška č. 124/1968 Sb.)
ÚZvíř Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu (vyhláška č. 19/2000 Sb.,
m. s.)
KONTROLNÍ OTÁZKY
1) Odlište právní osobnost od svéprávnosti.
2) Kdy lze člověka prohlásit za nezvěstného a kdy za mrtvého? Jaký má význam
odlišování těchto pojmů?
3) Co je to částečná svéprávnost a kdy používáme termín omezená svéprávnost?
4) Vysvětlete koncepci přímého zastoupení.
5) Kdy jmenuje soud člověku opatrovníka?
6) Co jsou to podpůrná opatření a jaký mají pro člověka význam?
7) Kdo je zákonným zástupcem nezletilého ne plně svéprávného dítěte?
8) Charakterizujte participační práva dítěte
29
9) Může se stát nezletilý právně rodičem? Jaká práva bude mít k novorozenci?
10) Kdo je matkou dítěte?
11) Jak upravuje zákon určování otcovství?
12) Jak vzniká příbuzenství a jaký má význam?
13) Jaký význam má pojem osoba blízká?
14) Vymezte domácnost, společnou domácnost, rodinnou domácnost a její základní a
obvyklé vybavení.
15) Na jakém základě je koncipováno bydliště člověka?