PRÁVO NAOCHRANU OSOBNOSTI1
Tento sylabus slouží jako vzdělávací materiál pro potřeby předmětu MP214ZkObčanské právo–
obecná část. Výčet informací v tomto sylabu není vyčerpávající. Pro závěrečné a postupové zkoušky
v kontextu uvedeného předmětu může být proto samotný sylabus nedostačující.
1 Základní vymezení ochrany osobnosti
Osobnostní práva patří mezi soukromá osobní práva nemajetkové povahy (stejně jako
osobní práva rodinná a osobní práva statusová). Právo na ochranu osobnosti je spjato
se zásadou, že „každý člověk má právo si žít podle svého“2
, čemuž odpovídá povinnost
všech ostatních toto jeho právo respektovat. Právní ochrana osobnosti je poskytována toliko
člověku (§ 19 odst. 1 OZ) a vychází z přirozenoprávního konceptu, na němž je naše
soukromé právo vystavěno, tj. právní osobnost (subjektivita) fyzické osoby je důsledek
osobnosti člověka jako takového (nikoli naopak). Z uvedeného vyplývá, že stát člověku
osobnost „neposkytuje“ (ius positivistická koncepce), ale pouze garantuje její ochranu
a upravuje způsoby uplatnění této ochrany.
Pod osobnost člověka zahrnujeme vše, čím je člověk „patrný“ ve vztahu ke svému ke svému
okolí, proto hovoříme o jednotném právu na ochranu osobnosti. Osobnost člověka je
ve své celistvosti tvořena chráněnými statky osobnostními (složkami či stránkami). Jedná
se o hodnoty lidské osobnosti, které tvoří její fyzickou (tělesnou) a psychicko-morální
i sociální integritu (všeobecná osobnostní práva) a výsledky duševní tvořivé činnosti
(zvláštní osobnostní práva tvůrčí).
Všeobecná osobnostní práva jsou vlastní všem lidem a představují zejména právo na
tělesnou a duševní integritu, svobodu, čest, lidskou důstojnost, jméno, jakož i projevy
osobní povahy (písemnosti, soukromé hovory, podobu, zvukové projevy atd.3
Zvláštní osobnostní práva tvůrčí mohou náležet pouze člověku, který je schopen tvořit –
tvůrci (původci), přičemž vznikají současně se vznikem samotného předmětu práv
duševního vlastnictví (výsledku duševní činnosti člověka) a vztahují se právě k těmto
tvůrčím duševním plodům osobnosti člověka. Mezi tato práva patří:
1) osobní právo na ochranu autorství,
2) osobní právo na ochranu původcovství výkonu výkonného umělce,
3) osobní právo na ochranu původcovství předmětů průmyslových práv a
4) osobní právo na ochranu původcovství šlechtitelů rostlin.
Často dochází rovněž k souběhu zvláštní ochrany autorskoprávní nebo průmyslově právní
a obecné občanskoprávní.
Právo na ochranu osobnosti je přirozeným subjektivní právem (i povinnosti) každého
člověka, a to absolutní právní povahy (působí erga omnes), má nemajetkový charakter
a řadí se mezi základní lidská práva, která jsou nezadatelná (vrozená), nezcizitelná
1
Tento sylabus, zejména pak jeho osnova, vychází z prezentace z přednášky na toto téma doc. JUDr. Kateřiny
Ronovské, Ph.D. (dostupné v studijních materiálech).
2
Pokud tím nepřiměřeně nezasahuje do práv jiných osob či právem chráněných zájmů.
3
RONOVSKÁ, Kateřina; DOBROVOLNÁ, Eva; LAVICKÝ, Petr. Úvod do soukromého práva: obecná část. 2. vydání.
Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2018, 33 s.
(nepřevoditelná), nepromlčitelná a nezrušitelná (nemožnost se vzdát – subjektivní právo
nemůže z vůle člověka zaniknout), přičemž je lze omezit jen ve výjimečných případech.
Ochrana osobnosti člověka vychází z těchto principů:
• zásada v pochybnostech ve prospěch života (in dubio pro vita),
• zásada přednosti ochrany lidské bytosti před zájmy společnosti nebo vědy,
• zásada nedotknutelnosti osobnosti (existují výjimky),
• zásada odvolatelnosti svolení – je založena na možné změně přesvědčení (limity – zákaz
zneužití, poctivost etc.)],
• zásada zákazu těžení finančního prospěchu z lidského těla (nebo jeho částí),
• zásada pietní ochrany
Přímo v OZ jsou principy ochrany osobnosti vyjádřeny zejména v:
§ 3 odst. 1: „Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené
právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým
způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.“
§ 3 odst. 2: „každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti,
důstojnosti a soukromí“
§ 81 odst. 1: „Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý
je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“.4
V § 81 odst. 2 OZ se pak nachází výčet (demonstrativní) chráněných statků osobnostních:
• Život
• Důstojnost člověka
• Zdraví
• Právo žít v příznivém prostředí
• Vážnost
• Čest ve společnosti
• Soukromí
• Projevy osobní povahy člověka
2 Právní zakotvení
Ochrana osobnosti člověka je upravena jak na úrovni mezinárodní (v mezinárodních
dokumentech a komunitárním právu), tak v právu vnitrostátním, ať už se jedná o ústavní
pořádek (Ústava a LZPS) nebo její zakotvení v jednotlivých zákonech. Důležitým pramenem
při studiu je judikatura českých soudů (zejména Ústavního soudu a Nejvyššího soudu),
Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), která právní
úpravu vykládá.
2.1 Mezinárodně/evropské právní zakotvení
• Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966) (vyhláška MZV č. 120/1976
Sb.)
4
Jedná se o generální klauzuli ochrany osobnosti, která je dále doplněna v druhém odstavci o demonstrativní
výčet osobnostních práv.
• Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP50) sděl. č. 209/1992 Sb.),
včetně Protokolů
• Evropská Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti
s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně), (sděl.
č. 96/2001 Sb. m.s.), včetně Dodatkového protokolu o zákazu klonování lidských bytostí.
(sděl. č. 97/2001 Sb. m. s.) atd.
• Úmluva o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb., s opčním protokolem č. 57/2006
Sb.m.s.)
• Listina základních práv Evropské unie
• Obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR)
• etc…
2.2 Vnitrostátní zakotvení
• Ústava (zejména v preambuli)
• LZPS (zejména čl. 1,6,7,8,105,11, 12,13, 15, 16)
• Zákon č.110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (provedení obecného nařízení
GDPR do českého právního řádu)
• OZ (zejména § 3, § 81 a násl., § 2956 a 2957)
• Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a změněně
kterých zákonů (transplantační zákon)
• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
• Zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon
• Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským
a o změně některých zákonů (autorský zákon)
• Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících
zákonů
• Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
• Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím
• § 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích – přestupky proti občanskému soužití
• OSŘ (§ 133a – diskriminace podle pohlaví)
• ZZŘS
• etc …
3 Zásah do osobnosti člověka
Poskytnutá ochrana se týká jak porušení práva na ochranu osobnosti, tak i jeho ohrožení.
Člověk, do jehož osobnostních práv bylo neoprávněně zasaženo (i některé další aktivně
legitimované osoby), se může proti takovémuto zásahu bránit, a to proti každému (člověku,
právnické osobě nebo státu), jakož i proti více osobám společně [společná odpovědnost za
zásah do osobnostních práv (např. vydavatel, novinář na volné noze etc.)]6
– pasivní věcná
legitimace.
K rozhodování sporů z ochrany osobnosti člověka je v prvním stupni věcně příslušný
okresní soud, viz § 9 OSŘ. Ve vztahu k místní příslušnosti je významné ustanovení § 87
písm. b) OSŘ, které upravuje příslušnost soudu danou na výběr a zakládá příslušnost soudu
5
Čl. 10 odst. 1 LZPS „každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst
a chráněno jeho jméno".
6
RONOVSKÁ, Kateřina; DOBROVOLNÁ, Eva; LAVICKÝ, Petr. Úvod do soukromého práva: obecná část. 2. vydání.
Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2018, 35 s.
v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. 25 Cdo 2669/2020 a v něm vyslovený závěr, že
„ve sporu o zadostiučinění za zásah do cti, vážnosti a důstojnosti zasláním nepravdivých
informací elektronickou poštou je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud,
v jehož obvodu má žalobce v době zásahu bydliště (§ 80 o. z. a § 85 odst. 1 věta druhá a třetí
o. s. ř.).“
Předpoklady ochrany před neoprávněným zásahem do osobnosti člověka, které musí být
kumulativně splněny (objektivní odpovědnost):
• Neoprávněnost zásahu do osobnosti člověka
• Zásah je objektivně způsobilý přivodit újmu7
na právech chráněných § 81 a násl. OZ
• Příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi ohrožením nebo porušením osobnostního
práva a neoprávněným zásahem
Dále je při uplatnění práva na ochranu osobnosti člověka důležité rozlišovat, zda se konkrétní
osoba neoprávněného zásahu do osobnosti člověka dopustila jako veřejný činitel
či soukromá osoba a z toho vyplývající pasivní legitimaci.8
3.1 Aktivní legitimace
S přijetím OZ došlo k rozšíření okruhu osob, které mohou ochranu proti neoprávněnému
zásahu do osobnosti člověka uplatňovat (aktivně legitimovaných). Nejedná se tedy výlučně
jen o samotného dotčeného člověka, přestože stále platí, že je to právě dotčený člověk,
který by se měl proti zásahu do svých práv bránit (§ 82 odst. 1 OZ). Po smrti dotčeného
člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých (§ 82 odst.
2 OZ). Postmortální ochrany osobnosti člověka se může domáhat i právnická osoba, jestliže
neoprávněný zásah souvisí s činností dotčeného člověka v právnické osobě, konkrétně se
může domáhat, aby od neoprávněného zásahu bylo upuštěno a aby byly odstraněny jeho
následky (83 odst. 2 OZ). Jestliže je dotčený člověk naživu, může takováto právnická osoba
právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit jen jeho jménem a s jeho souhlasem – výjimku
tvoří situace, kdy dotčený člověk není schopen projevit svou vůli pro nepřítomnost nebo
neschopnost úsudku (§ 83 odst. 1 OZ).
Aktivní legitimace k ochraně jména je upravena poněkud odlišně (v ustanovení § 78 OZ).
V prvé řadě je samozřejmě aktivně věcně legitimován dotčený člověk (odst. 1). Dále to
mohou být manžel, potomek, předek a partner (taxativní výčet), v jejichž případě nedochází
ke vzniku nějakého „zvláštního originárního práva“ (soukromoprávní aktivní věcné
legitimace), ale v zásadě je pouze o tyto osoby rozšířena žalobní legitimace, a to pouze za
kumulativního splnění podmínek: a) objektivní důvody (nepřítomnost, nezvěstnost,
omezení svéprávnosti) brání dotčenému člověku chránit svá práva; b) dotčený člověk
(v dotčeném rozsahu svéprávný svéprávný) nedal najevo, že si ochranu svých práv nepřeje
(odst. 2). Odlišná situace je ve vztahu k příjmení upravena v odst. 3, kde OZ zakládá
originární soukromoprávní aktivní věcnou legitimaci k ochraně příjmení dotčeného
člověka jeho manželovi nebo jiné osobě blízké, byť by do jejich práva ke jménu přímo
7
Objektivně způsobilý porušit, popřípadě ohrozit osobnostní právo.
8
Vodicí kritéria viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3076/20 („Zeman v. Šarapatka“)
zasaženo nebylo9
, jestliže je pro to důvod spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny
(rodového jména).10
3.2 Oprávněný zásah do osobnosti (osobnostních práv) člověka
Nikoli každý zásah do osobnosti člověka představuje zásah neoprávněný, proto zásah do
osobnostních práv člověka může být jak oprávněný, tak i neoprávněný. S neoprávněným
zásahem je spojena možnost se proti takovémuto zásahu bránit, kdežto u zásahu
oprávněného dochází k částečnému omezení práva na ochranu osobnosti. Takovéto
omezení však nesmí být nepřiměřené a musí k němu být důvod (v civilistice často
označovaný jako důvod vylučující neoprávněnost zásahu). Jedná se zejména o tyto
důvody:11 12
1) Souhlas „dotčeného“ člověka
Jedná se o typický důvod vylučující protiprávnost (viz např. § 84 a 85 OZ). Právní úprava
může na formu a „kvalitu“ souhlasu klást další nároky (např. § 94 a násl. OZ –
kvalifikovaný souhlas). Souhlas jako jednostranné právní jednání může být odvolán,
ovšem s možnými negativními důsledky vyplývajícími z právní úpravy (zpravidla nárok
na náhradu škody).
2) Dovolení zákonem
S ohledem na různé veřejné zájmy je zásah dovolen přímo zákonem. Spadají sem tzv.
bezúplatné zákonné licence upravené v OZ (blíže viz 4.2 tohoto sylabu), licence
dle autorského zákona, zákona o zvláštních zdravotnických službách (dále jen „ZZS“) etc.
3) Plnění právní povinnosti stanovené zvláštním zákonem
Například plnění procesních povinností (svědecká výpověď etc.), výkon rozhodovací
činnosti státních orgánů (např. uložení výkonu trestu odnětí svobody)
4) Výkon jiného subjektivního práva
V určitých případech může dojít ke kolizi osobnostního práva člověka a jiného
subjektivního práva stanoveného zákonem (základního lidského práva). Typicky střet
práva na ochranu lidské důstojnosti a práva na svobodu projevu. Do této skupiny patří
například o výkon práva kritiky, ale může se jednat i o nutnou obranu (§ 2905 OZ),
krajní nouzi (§ 2906 OZ), výjimečně i svépomoc (§ 14 OZ), výkon práv účastníků
řízení etc.
Korektiv přiměřenosti zásahu do osobnostních práv člověka je přítomen u každého
z důvodů vylučujících neoprávněnost takového zásahu, přičemž přiměřenost takového zásahu
se posuzuje prostřednictvím testu proporcionality.
V českém právním prostředí se nejčastěji používá test proporcionality třístupňový
[s mnohými modifikacemi – nejvýznamnější bývá označována i jako čtvrtý stupeň (kritérium
9
Jedná se o osobu s odlišným příjmením.
10
DOLEŽAL. In: MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117.
Praha: Leges, 2013, 493-494 s.
11
TŮMA. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H.
Beck, 2014, 407-409 s.
12
DOLEŽAL op. cit.525-532 s.
racionality13
)]. Obecně byla jeho kritéria vymezena např. v nálezu pléna Ústavního soudu ze
dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a konkrétně se jedná o:
• Kritérium vhodnosti (soud zkoumá, zdali „institut, omezující určité základní právo,
umožňuje dosáhnout stanovený cíl“)
• Kritérium potřebnosti (soud zkoumá, zdali by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo
„jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími
se základních práv a svobod“)
• Kritérium poměřování – test proporcionality v užším smyslu (soud porovnává
„závažnost obou v kolizi stojících základních práv“, což „spočívá ve zvažování
empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů“)
Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi využívá test proporcionality
pětistupňový14
:
• Spadá daný případ pod rozsah některého z článků Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv?
• Došlo k zásahu do příslušného práva stěžovatele?
• Bylo toto omezení stanoveno zákony?
• Sleduje toto omezení legitimní cíl?
• Je toto omezení „nezbytné v demokratické společnosti“?
3.3 Prostředky ochrany osobnostních práv
V OZ se nově nachází taxativní výčet prostředků ochrany osobnostních práv:
• Zdržení se [upuštění od neoprávněného zásahu negatorní (zápůrčí) žalobou (§ 82 odst.
1 OZ)]
• Odstranění škodlivého následku (restituce) - § 82 odst. 1 OZ
• Nárok na náhradu vzniklé nemajetkové újmy (přiměřené zadostiučinění) - § 2956 OZ
• Nárok na náhradu vzniklé majetkové újmy (skutečná škoda a ušlý zisk) - § 2910 a násl.
OZ
• Nárok na vydání bezdůvodného obohacení - § 2991 a násl. OZ
Aby bylo možné úspěšně požadovat nárok na náhradu újmy (majetkové i nemajetkové),
je vyžadováno rovněž zavinění „rušitele“. To znamená, že ve vztahu k těmto nárokům
se jedná o odpovědnost „rušitele“ subjektivní (§ 2910 a násl. OZ), přičemž povinnost
k náhradě vzniklé újmy na těchto přirozeních právech (osobnostní práva) nelze předem
vyloučit nebo omezit (§ 2898 OZ). Nemajetková újma se odčiní přiměřeným
zadostiučiněním, přičemž je preferována peněžitá satisfakce15
(§ 2951 OZ). Pro určení výše
náhrady nemajetkové újmy se obecně užije interpretační pravidlo obsažené v ustanovení
§ 2957 OZ a výrazným interpretačním vodítkem ve vztahu k tělesné integritě člověka je
rovněž metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Kromě
13
Např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 29/08, nález pléna Ústavního soudu
ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08, nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 25/07 etc.
14
Podrobněji viz KOSAŘ a BOBEK. In: KMEC, Jiří; KOSAŘ, David; KRATOCHVÍL, Jan; BOBEK, Michal. Evropská
úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 99-116 s.
15
Změna oproti předešlé právní úpravě.
samotné dotčené osoby přísluší (za určitých okolností) nárok na náhradu nemajetkové
újmy i dalším osobám (např. § 2971 OZ). S tímto blízce souvisí i náhrada nemajetkové újmy
při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví osoby blízké podle ustanovení § 2959
OZ (tzv. sekundární oběti).
Přestože jednu z významných vlastností základních lidských práv, mezi něž právo na ochranu
osobnosti bezesporu patří, představuje jejich nepromlčitelnost, tak právo na odčinění újmy
způsobené na osobnostních právech člověka promlčení podléhá (viz § 612 OZ).
Dalšími prostředky ochrany jsou:
• V mediálním právu (právo na odpověď a dodatečné sdělení)
• Ochrana osobnosti zaměstnance (§ 16 a 17 zákoníku práce – rovné zacházení a zákaz
diskriminace)
• Ochrana v antidiskriminačním zákoně (§ 10 – nároky)
• Ochrana osobnosti v oblasti svobodného přístupu k informacím
• Ochrana trestněprávní (trestné činy proti právům na ochranu osobnosti)
• Ochrana správněprávní
4 Vybrané chráněné statky osobnostní
4.1 Jméno člověka
V „širším smyslu“ jméno člověka zahrnuje osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další
jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí (matričního zákona). Jméno může
vystupovat jako statusové označení (tradiční způsob identifikace – není přirozeným
právem16
) a vedle toho i jako složka osobnosti člověka (chráněný statek osobnostní). Obě
tyto složky jsou velmi těsně provázány (neoprávněným užitím jména člověka dochází velmi
často rovněž k zásahu do jeho cti či důstojnosti).
Přirozenoprávní rovina (§ 81 OZ)
• Právo být pojmenován
• Svoboda člověka zvolit si své označení
• Ochrana důstojnosti, cti, vážnosti = ochrana tzv. „dobrého jména“
Statusová (pozitivněprávní) rovina (§ 78 a 79 OZ)17
• Ochrana před zpochybnění práva ke jménu
• Ochrana před neoprávněný zásah do jména a též pseudonymu18
(§ 79 OZ), např. použití
jména při propagaci výrobku či služby
o Je možné udělit souhlas s použitím jména, a to i úplatně (např. § 428 OZ)
Praktický význam uvědomění si těchto dvou rovin spočívá v tom, že dle ust. 2894 odst. 2
OZ nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje
16
Není chráněným statkem osobnostním.
17
Rovněž absolutněprávní ochrana.
18
Vejde-li pseudonym ve známost, tak se možnost jeho užití neomezuje pouze pro určitý obor své činnosti
(např. tvůrčí činnosti), ale všeobecně pro soukromí styk. Je však nutné respektovat ochranu práv třetích osob,
proto odpovědnost za výsledek (zavinění není relevantní) nese ten, kdo jedná pod pseudonymem – viz následky
omylu v § 583 OZ.
škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon, přičemž dle ust. 2956 OZ lze nemajetkovou újmu
požadovat pouze při újmě na přirozeních právech. Pokud by tedy nebylo zasaženo do
i „dobrého jména“ člověka, nebylo by možné za samotný zásah do práva ke jménu
(vystupujícímu v rovině identifikačnímu znaku člověka) odčinění nemajetkové újmy
požadovat19
. V takovém případě by bylo možné se dožadovat (krom zdržení se závadného
jednání a odstranění závadného stavu) pouze náhrady majetkové újmy, vydání
bezdůvodného obohacení a (pakliže by byly naplněny předpoklady nekalosoutěžní
ochrany) rovněž ochrany dle ust. § 2976 a násl. nároky viz § 2988 OZ20
).
4.2 Podoba a soukromí v OZ
Podoba člověka zahrnuje vše, jak a čím se člověk „jeví“ ostatním lidem. Pod ochranu práva
na podobu spadá zejména zákaz neoprávněného vyobrazení člověka, na jehož základě je
zpětně identifikovatelný a šíření tohoto vyobrazení.21
Zachytit a rozšiřovat podobu
člověka je možné jen s jeho svolením (viz § 84 a 85 OZ). Souhlas jako jednostranné právní
jednání může být odvolán, ovšem s možnými důsledky vyplývajícími z ustanovení § 87
OZ. Těmito důsledky je míněn zejména nárok na náhradu škody, jestliže byl odvolán souhlas
udělený na dobu určitou, aniž by to odůvodňovala podstatná změna okolností. V zásadě
obdobně bude postupováno, jestliže byl souhlas udělen sice na dobu neurčitou, ovšem
k určitému účelu a udělený souhlas byl odvolán před naplněním tohoto účelu.22
Podoba
člověka může být zachycena a rozšiřována i na základě dvoustranného (vícestranného)
právního jednání – licenční smlouvy.
K zásahu do podoby a soukromí člověka může dojít i na základě již výše uvedených
tzv. bezúplatných zákonných licencí, a to:
• Zákonné licence k ochraně práva nebo jiných chráněných zájmů třetích osob (§ 88
odst. 1 OZ)
• Zákonné úřední licence (§ 88 odst. 2 OZ)
o Pořízení nebo použití musí mít bezprostřední věcný vztah k předmětu úředního
řízení a jeho účelu.23
• Zákonné licence ochrany veřejného zájmu (vystoupí-li člověk veřejně v záležitosti
veřejného zájmu, viz § 88 odst. 2 OZ)
• Zákonné licence vědecká a umělecká a zákonné licence zpravodajská (§ 89 OZ)
o Neuplatní se na písemnosti osobní povahy.
o U licence zpravodajské je významné právo na odpověď a dodatečné sdělení
(viz tiskový zákon a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání)
• Zákonné licence zpravodajská (§ 89 OZ)
19
Je ovšem otázkou, jestli by v takovém případě vůbec nějaká nemajetková újma vznikla.
20
V rámci právní úpravy nároků z ochrany proti nekalé soutěži však vystupuje i nárok na přiměřené
zadostiučinění, jímž by mělo dojít k odčinění nemajetkové újmy.
21
RONOVSKÁ, Kateřina; DOBROVOLNÁ, Eva; LAVICKÝ, Petr. Úvod do soukromého práva: obecná část. 2. vydání.
Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2018, 38 s.
22
CHALOUPKOVÁ, Helena; HOLÝ, Petr; URBÁNEK, Jiří. Mediální právo. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck,
2019, 370 s.
23
KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle
občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, 114 s.
Ustanovení § 90 OZ pak u zásahu do podoby a soukromí člověka (skrze zákonné licence)
klade – kromě korektivu přiměřenosti zásahu – požadavek, aby tento zásah nebyl
v rozporu s oprávněnými zájmy „dotčeného“ člověka. Každé omezení osobnostních práv
je de facto výjimkou z konceptu ochrany osobnosti člověka, proto je nutné tyto výjimky
vykládat restriktivně (v pochybnostech ve prospěch ochrany osobnostních práv).
Soukromí představuje neurčitý právní pojem (stejně jako pojem dobré mravy, veřejný
pořádek etc.), přičemž důsledkem snahy o vyčerpávající definici tohoto pojmu by nutně bylo
jeho zúžení, proto taková definice ani není možná24
. ESLP se obdobně vyjádřil již ve svém
rozsudku ze dne 16. 12. 1992, 13710/88, Niemitz v. Německo, v níž uvedl, že „soud
nepokládá za možné ani nutné pokusit se o vyčerpávající definici pojmu „soukromý
život“. Bylo by příliš restriktivní limitovat tento pojem na "vnitřní kruh", v němž může
jedinec žít svůj vlastní osobní život podle svých představ, a úplně z něho vyloučit svět
nezahrnutý do tohoto kruhu. Respektování soukromého života musí rovněž zahrnovat do
určité míry i právo vytvářet a rozvíjet vztahy s ostatními lidskými bytostmi“.
Pojem soukromí lze chápat v širším nebo užším pojetí. V širším pojetí je chápán zejména ze
strany ESLP (je užíván pojem „soukromý život“) nebo ze strany Ústavního soudu. V širším
pojetí tedy zahrnuje:
• Právo na sebeurčení (ve vztahu k morální i tělesné integritě)
• Právo na soukromí život v prostorové dimenzi (ochrana soukromých prostor, obydlí)
• Právo realizovat rodinný život
• Právo na zajištění důvěrnosti komunikace25
Dokonce ve vztahu k ochraně před zásahy do životního prostředí ESLP ve svém rozsudku ze
dne 19. 2. 1998, 14967/89, Guerrová a další v. Itálie, dovodil, že „vážné zásahy do životního
prostředí mohou mít dopad na blaho osob a mohou je zbavit možnosti pokojného užívání
obydlí, čímž poškozují jejich rodinný a soukromý život“.
Širšího pojmu soukromí v rozhodovací praxi českých soudů neužívá jen Ústavní soud, ale
stále častěji i obecné soudy, které přirozeně judikatorní závěry ESLP a Ústavního soudu
přejímají do svých rozhodnutí. Viz např. problematika odškodňování sekundárních obětí
za smrt osoby blízké za předešlé právní úpravy26
– za neexistence explicitního nároku na
odčinění újmy sekundárním obětem (jako je tomu dnes v § 2959 OZ) – k tomu např. i nález
Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 a v něm vyjádřený závěr, že
„respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření
a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, přičemž součástí soukromého života je též
rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými“. Širšího pojetí pojmu soukromí
ve vztahu k nárokům sekundárních obětí využil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí27
i za
účinnosti OZ.
24
Obdobně viz rozsudek ESLP ze dne 6. 2. 2001, 44599/98, Bensaid v. Spojené království Velké Británie
a Severního Irska
25
DOLEŽAL, op. cit. 551–552 s.
26
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998 sp. zn. 23 C 52/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1678/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo
4312/2011.
27
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. 21 Cdo 710/2019, přičemž se tak stalo za takových
skutkových okolností, kdy speciální právní úprava obsažená v zákoníku práce neumožňovala odčinit újmu
sekundárních obětí, vzniklou v důsledku smrtelného pracovního úrazu osoby jim blízké, přičemž Nejvyšší soud
neaplikoval (dle své konstantní judikatury nemohl aplikovat) ustanovení § 2959 OZ (z důvodu speciality právní
V oblasti civilistiky je však stále upřednostňováno tradiční užší pojetí soukromí28
. Vedle
práva na soukromí je tedy dále odlišováno právo na důstojnost, čest, tělesnou integritu etc.
Převažuje totiž názor, že nemá být směšován pojem „soukromí“ a „soukromí život“, neboť
pojem „soukromí“ je pojmem užším než pojem „soukromí život“29
, byť nejasnosti vyvolává
ustanovení § 86 OZ, které ve vztahu k těmto pojmům vyznívá přesně opačně. Argumentem
pro užší pojetí pojmu soukromí je zejména to, že pojem „soukromý život“ je užíván jak
v Listině základních práv a svobod, tak v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, přičemž výčet chráněných statků v nich obsažený, je výčtem taxativním, proto je
nutné (z hlediska co nejširší ochrany), tyto statky vykládat co možná nejšířeji. OZ však
v ustanovení § 81 odstavec. 1 obsahuje generální klauzuli ochrany osobnosti a výčet
chráněných osobnostních statků v odstavci druhém je pouze demonstrativní, proto v rámci
soukromého práva není důvod vykládat pojem „soukromí“ stejně široce, jako to činí třeba
ESLP ve vztahu k pojmu „soukromí život“.30
Právo na soukromí má složku pozitivní (zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem
mají být skutečnosti související se soukromím osoby zpřístupněny jiným) a složku negativní
(bránit se neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob).31
Soukromí je tedy
intimní sférou člověka, do které nesmí nikdo další bezdůvodně zasahovat či vstupovat,
jinak je dotčená osoba oprávněna se vůči takovým zásahům bránit. Tato sféra je
ohraničena prostorově a obsahově. Při zásahu do soukromí se zpravidla neuplatní důkaz
pravdy, neboť i pravdivé tvrzení může představovat neoprávněný zásah do soukromí člověka,
jestliže se dotýká jeho intimní sféry.32
. Soukromí33
zahrnuje především:
• Obydlí člověka či jiné soukromé prostory
• Soukromou sféru člověka v rámci veřejných prostor
• Osobní informace o člověku
• Osobní, sociální a ekonomické vztahy člověka včetně rodinného života34
• Soukromé písemnosti osobní povahy35
Ochrana obydlí člověka či jiných soukromých prostor
Z uvedeného je zřejmé, že ochrana se netýká jen obydlí člověka (tj. místa, kde člověk
bydlí)36
, ale zahrnuje např. i místo, kde člověk vykonává svou obvyklou profesi (srov. již
úpravy náhrady újmy upravené v zákoníku práce), ale poukázal na zásah do práva na soukromí sekundárních
obětí, čímž de facto otevřel cestu k odčinění jejich nemajetkové újmy.
28
Ale i v rámci těchto názorů dochází postupně k rozšiřování pojmu soukromí, například již o zmíněné právo na
rodinný život.
29
Tento závěr ostatně vyplývá i z ustanovení § 81 odst. 2 OZ, které obsahuje demonstrativní výčet jednotlivých
chráněných statků osobnostních, kde vedle sebe stojí soukromí, právo žít v příznivém životním prostředí, život,
zdraví atd., přičemž je tedy OZ považuje za samostatné osobnostní statky a nepodřazuje je pod pojem
„soukromí“.
30
Tento názor zastává např. TŮMA, op. cit. 509-512 s., opačně, respektive k výkladu pojmu soukromí v jeho
širším pojetí viz např. DOLEŽAL op. cit. 553 s.
31
KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle
občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, 335 s.
32
CHALOUPKOVÁ, Helena; HOLÝ, Petr; URBÁNEK, Jiří. Mediální právo. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck,
2019, 367-368 s.
33
K podstatě a rozsahu práva na soukromí srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. II ÚS
2048/09, ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 705/06, ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. Pl US 32/15 nebo ze dne 12. 12.
2017 sp. zn. Pl US 26/16 etc.
34
TŮMA, op. cit. 512 s.
35
Někteří autoři je pod pojem soukromí nezahrnují viz TŮMA, op. cit. 518 s.
zmíněný rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992, 13710/88, Niemietz v. Německo). Prostorový
aspekt soukromí ve smyslu OZ lze stahovat i na osobní zavazadla, deníky či zápisníky,
trezory etc., a to bez ohledu na jejich skutečný obsah (na rozdíl od písemností osobní
povahy). Je třeba upozornit, že tatáž ochrana se vztahuje i na virtuální uložiště, emailové
schránky, datové soubory etc.
Soukromí na veřejnosti
Soukromí se nevztahuje pouze na prostorově omezenou oblast obydlí člověka a jiných
soukromých prostor, ale může podle okolností zahrnovat i místa veřejně přístupná,
jestliže osoba nacházející se na takovém veřejně přístupném místě může být
v rozumném očekávání, že její soukromí bude i zde zachováno (srov. rozsudek ESLP ze
dne 25. 9. 2001, 44787/98, P. G. a J. H. v. Spojené království). Především však soukromí na
veřejnosti představuje „vlastní tělesnou zónu člověka“ a s ní související problematika
osobních prohlídek (srov. rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2010, 4158/05, Gillan a Quinton
v. Spojené království).
Osobní informace o člověku
Ve vztahu k tomu, jaké informace o člověku je nutno považovat za soukromé, je třeba za
soukromé považovat v zásadě každou osobní informaci o člověku, která jím nebyla
určena k veřejnému využití nebo ji sám dotčený člověk svým chováním z jeho intimní
sféry nevyloučil. Příkladem opačného přístupu (než vyloučení informací z intimní sféry)
je případ monacké princezny Caroline von Hannover (viz rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 2004,
59320/00, Caroline von Hannover v. Německo), která, byť členkou královské rodiny, velmi
dbala o své soukromí a nesnažila se vystupovat jako veřejně známá osobnost, ale
mediálnímu zájmu se vyhýbala, a která se domáhala stažení fotografií z jejího běžného
života (ESLP dovodil zásah do jejího soukromí).
Osobní informace o člověku představují zejména o údaje o „biologickém původu člověka
včetně jeho celkové sociální identity, jako je národnost člověka apod., obdobně pak
v okolnostech o jeho narození, či naopak v údajích o rodičovství člověka (srov. např.
rozsudek ESLP ze dne 7. 2. 2002, 53176/99, Mikulić v. Chorvatsko, rozsudek ESLP ze dne
4. 12. 2008, 30562/04, S. a Marper v. Spojené království, zpráva NS ČSR ze dne 18. 9. 1969
sp. zn. Cpj 138/69), v informacích o zdravotním stavu včetně údajů o tělesných
identifikačních údajích, jako jsou otisky prstů či DNA (srov. např. rozsudek ESLP ze dne
25. 2. 1997, 22009/93, Z. v. Finsko), v informacích o povolání člověka (srov. rozsudek ESLP
ze dne 18. 10. 2011, 16188/07, Khelili v. Švýcarsko), členství v politické straně (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/2010), informacích o pohlavním
životě člověka včetně jeho sexuální orientace (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1983,
7525/76, Dudgeon v. Spojené království) apod. (…) či údaje o komunikačním provozu, což
se týká nejen obsahu zpráv podávaných telefonem či obdobným způsobem, nýbrž i údajů
o volaných číslech, datu a čase hovoru, o době jeho trvání, v případě mobilní telefonie
o základových stanicích zajišťujících hovor apod. Tyto údaje jsou nedílnou součástí
komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1.
2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000, rozsudek ESLP ze dne 3. 4. 2007, 62617/00, Copland
v. Spojené království, rozsudek ESLP ze dne 1. 3. 2007, 5935/02, Heglas v. Česká republika,
nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/10)“.37
Osobní, sociální a ekonomické vztahy člověka včetně rodinného života
36
K vymezení pojmu obydlí lze podpůrně užít závěrů trestněprávní teorie a praxe, zejm. k ustanovením § 133
TrZ a § 82 TŘ.
37
TŮMA, op. cit. 515 s.
Jak již bylo zmíněno výše, tak v tomto ohledu se vlivem zejména ESLP a Ústavního soudu
pojem soukromí vykládá již v poněkud širším pojetí a lze tak pod něj podřadit vytváření
osobních, sociálních a ekonomických vztahů včetně práva na rodinný život (srov. např.
rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 2003, 48321/99, Slivenko v. Lotyšsko). Lze pod něj zahrnou
i např. pietní ochranu pozůstalých.
Soukromé písemnosti osobní povahy38
Po svém vzniku již existují ve vnějším světě již nezávisle na existenci člověka, a to zpravidla
v podobě jejich hmotného zachycení, avšak i tak je možné se jejich ochrany samozřejmě
domáhat prostřednictvím ochrany osobnosti, neboť předmětem ochrany není samotné hmotné
zachycení, ale jeho obsah. Jedná se například o dopisy, e-maily, deníky, zápisníky etc.
Nejvyšší soud se vyjádřil k zvláštní povaze ochrany písemností osobní povahy ve svém
rozsudku ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 30 Cdo 768/2009, když uvedl, že „použití všech
písemností osobní povahy se váže nejen na svolení toho, o jehož projev osobní povahy jde,
nýbrž i na svolení osoby, jíž se projev týká. Tím tato úprava překračuje ochranu vlastního
projevu osobní povahy ve smyslu § 11 ObčZ. Jsou tak v tomto případě shledávána dvojí,
zcela různá práva, mezi nimiž je podstatný rozdíl. První kategorii tvoří právo toho, o jehož
projev jde a jehož projev osobní povahy je v písemnosti zachycen. Tato osoba má vždy plné
dispoziční právo s písemností, které je přímým výrazem jejího práva k projevu osobní povahy
podle § 11 ObčZ. Toto právo není vázáno na žádné další předpoklady. Druhou kategorii práv
tvoří právo osob, jichž se písemnost týká. V tomto případě však již nejde o ochranu práva k
vlastním projevům osobní povahy. Důvod, proč zákon váže použití písemnosti i na svolení
těchto osob, spočívá výlučně ve skutečnosti, že použití písemnosti může podle okolností
případu zasáhnout do některých jiných osobnostních práv – např. do práva na čest,
důstojnost a pověst apod. O použití písemnosti týkající se též jiné osoby než té, jejíž projev je
zachycen, jde však jen tehdy, jestliže by použití vzhledem k okolnostem případu tvořilo zásah
do některé z uvedených sfér osobnostní ochrany, který by byl bez svolení dotčené osoby
neoprávněný. Svolení těchto dalších osob není proto – na rozdíl od svolení osoby, jejíž
projev písemnost zachycuje – k použití písemnosti třeba vždy, nýbrž pouze za uvedené
podmínky“.
4.3 Právo na tělesnou integritu
OZ stojí na koncepci antropocentrismu, proto je to právě člověk, který je chápán jako
nedotknutelný a nikoli např. osoba.39
Problematika tělesné integrity člověka je často
regulována zvláštními právními předpisy (např ZZS). K oprávněným zásahům do tělesné
integrity člověka dle OZ dochází:
1) Na základě souhlasu dotčené osoby (jejích zákonných zástupců)
- Souhlas musí být tzv. informovaný, tj. s vědomým o povaze zásahu a o jeho možných
následcích (viz § 93 odst. 1 OZ, k zákroku viz § 94 OZ).
- V řadě případů bude stačit souhlas konkludentní, výjimkou jsou vážné zásahy do
integrity. V ustanovení § 96 OZ je vyžadován písemný souhlas má-li být oddělena část
těla, která se již neobnoví, pokus na člověku nebo zákrok, který zdravotní stav člověka
nevyžaduje.
- Udělený souhlas může být odvolán v jakékoli formě, a to i za situace, kdy se pro
jeho udělení vyžaduje písemná forma (§ 97 odst. 1 OZ).
38
DOLEŽAL, op. cit. 553 s.
39
DOLŽAL, op. cit. 568 s.
- Presumpce souhlasu (není-li vyžadována písemná forma) a dále se při nejistotě,
zda byl souhlas odvolán v jiné než písemní formě, presumuje, že odvolán nebyl (§ 97
odst. 2 OZ).
- Souhlas k zásahu do tělesné integrity zákonným zástupcem může být udělen pouze
tehdy, je-li to k přímému prospěchu zastoupeného (§ 93 odst. 2 OZ).
- Není-li člověk schopen projevit vůli, pak (za respektování dříve vyslovených známých
přání dotčeného člověka) může souhlas udělit i osoba blízká, popřípadě jiná přítomná
osoba, která o dotčeného osvědčí mimořádný zájem (§ 98 OZ). Jedná-li se však
o zásah způsobem zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky, nebo
spojený s vážným nebezpečím pro život dotčeného člověka, pak lze zákrok provést jen
s přivolením soudu (§ 101 OZ).
2) Na základě zvláštních zákonů nebo přímo OZ
- Těmito zvláštními zákony jsou zejména ZZS, OSŘ, TŘ atd.
- Zákonnou licenci představuje ustanovení § 99 OZ (zákrok ve stavu nouze)
K tomu, aby byl souhlas se zákrokem (§ 94 OZ) tzv. informovaný, musí dojít k předání
informací o:
• Způsobu a účelu zákroku
• Očekávaných následcích
• Možných nebezpečích pro zdraví dotčeného (poučení o rizicích)
• Případném jiném postupu (poučení o dostupných alternativách.
Přitom není důležitý pouze obsah sdělení, ale toto sdělení musí být pro dotčeného člověka
i srozumitelné a musí být podáno ještě před provedením zákroku. Avšak nejsou kladeny
žádné zvláštní nároky na formu tohoto poučení.40
Dojde-li k zásahu do integrity člověka, který byl ve stavu, kdy nemohl posoudit, co se s ním
děje, a nedal-li k zákroku souhlas, musí mu být patřičné informace poskytnuty, jakmile to
jeho zdravotní stav dovolí (§ 103 OZ).
Problematický je přístup zvolený v otázce souhlasu se zákrokem nezletilého člověka,
který není plně svéprávný. Z ustanovení § 31 OZ sice vyplývá, že takový nezletilý by měl
být způsobilý k právnímu jednání přiměřeným jeho rozumové a volní vyspělosti, avšak
v ustanovení § 95 OZ se možnost právně jednat nezletilce ve vztahu k zákroku na něm samém
značně omezuje, když doplňuje podmínku, že se musí jednat o běžnou záležitost a zákrok
nezanechá trvalé či závažné následky. V opačném případě, když navíc dojde ke konfliktu
nezletilce staršího 14 let (nebo osoby neschopné úsudku) a jeho zákonného zástupce, je třeba
si vyžádat souhlas soudu (viz § 100 OZ)
4.4 Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho
souhlasu
Nedobrovolné převzetí a držení člověka ve zdravotnickém zařízení představuje významný
zásah do lidské integrity, a proto se jedná o prostředek ultima ratio. Děje se tak pouze ze
zákonem stanovených důvodů (tyto důvody jsou stanoveny v ustanovení § 38 ZZS). V ZZŘS
(§ 66 až 83) je upraveno zvláštní řízení k převzetí člověka do zdravotnického zařízení bez
jeho souhlasu.
40
DOLEŽAL, op. cit. 582-583 s.
Poté co je člověk nedobrovolně převzat do zdravotnického zařízení, musí poskytoval
zdravotních služeb zejména:
• Neprodleně oznámit hospitalizaci člověka (pakliže mu to nebylo zakázáno) jeho osobám
blízkým (§ 105 odst. 1 OZ).
• Osobě převzaté do zdravotnického zařízení nebo v takovém zařízení zadržené bez
zbytečného odkladu náležitě vysvětlí jeho právní postavení, zákonný důvod učiněného
opatření a možnost právní ochrany. Totéž vysvětlení je poskytnuto zákonnému zástupci,
opatrovníku nebo podpůrci, jestliže jej dotčená osoba má nebo si jej zvolí. (viz § 106 OZ).
Závažnost zásahu v podobě nedobrovolného převzetí člověka do zdravotnického zařízení
vyjadřuje mimo jiné i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 30 Cdo
3005/2017, v němž je vyjádřeno, že „rozhodnutí soudu o přípustnosti převzetí člověka do
zdravotního ústavu musí obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno
naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení
§ 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2001 Sb., o zdravotních službách. Soudce je povinen
takového člověka osobně zhlédnout a umožnit mu vyjádřit svůj souhlas s hospitalizací.“
K povaze rozhodnutí soudu o nezákonnosti převzetí člověka do ústavní péče a nároku na
peněžitou satisfakci za tento zásah, srov. ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 25 Cdo 590/2020 a v něm vyjádřený závěr,
že „rozhodnutí soudu určující nezákonnost převzetí člověka do ústavní péče bez jeho souhlasu
je především předpokladem pro jeho propuštění ze zdravotního ústavu. Satisfakci za zásah
do osobnostních práv může představovat jen výjimečně, v případech, kdy zdravotnický
personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k
dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak
podle následných zjištění nebylo.“41
4.5 Nakládání s částmi lidského těla
Cílem právní úpravy v OZ, která mimo jiné stanovuje, že lidské tělo ani jeho části nejsou
věcí (§ 493), je zabránění komercionalizace lidského těla. Lidském tělo ani na to, co původ
v lidském těle (slzy, pot, moč, výkaly atd.), nesmí být zdrojem majetkového prospěchu42
.
Důsledkem takového zákazu by mělo být omezení obchodu s částmi lidského těla (zejména
orgány), a proto člověk může přenechat část svého těla jinému jen stanoví-li tak zvláštní
zákon (zejména zákon o transplantacích, ZZS a zákon o specifických zdravotních službách).
Výjimku tvoří pouze vlasy a další části těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění
a které se přirozenou cestou obnovují, přičemž OZ ve svém § 112 upravuje fikci podle níž
se na tyto části hledí jako na věc movitou a lze je rovněž možné je zcizit (a to i úplatně).
Člověk, jemuž byla odňata část těla má právo se dozvědět, jak s ní bylo naloženo, přičemž je
zakázáno nakládat s odňatou částí lidského těla nedůstojným způsobem nebo způsobem
ohrožujícím veřejné zdraví (§ 111 odst. 1 OZ).
Odňatou část těla je za určitých podmínek možné použít rovněž k zdravotnickým,
výzkumným nebo vědeckým účelům, avšak k takovou užití je třeba souhlasu člověka,
jemuž byla tkáň odebrána. OZ v takovýchto případech vystupuje zpravidla jako obecný právní
předpis, neboť tato problematika je v mnohých aspektech upravena předpisy veřejného práva,
kterými jsou zejména ZZS a transplantační zákon, přičemž v rámci této speciální právní
úpravy je oproti OZ vyžadována zvláštní (přísnější) forma souhlasu dotčeného člověka. Má-li
41
Vzhledem k argumentaci v rozsudku obsažené se závěr nejspíše prosadí i za současné právní úpravy.
42
Tento princip je součástí mnoha mezinárodních dokumentů, zejména pak čl. 21 Úmluvy o lidských právech
a biomedicíně.
být odňatá část lidského těla použita k neobvyklému účelu, pak se vždy vyžaduje výslovný
souhlas dotčeného člověka (§ 111 odst. 2 OZ).
K žádosti rodičky o vydání placenty (ke konzumaci) srov. nález Ústavního soudu ze dne 22.
3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2480/20 a v něm vyjádřený právní názor, že „požadavek na vydání
placenty, adresovaný zdravotnickému zařízení, je projevem osobní autonomie rodičky,
a jako takový požívá ústavněprávní ochrany. Soudům nepřísluší osobní rozhodnutí směřující
k vydání placenty a motivaci rodiček hodnotit, jejich úkolem je naopak tento niterný projev
osobní autonomie jednotlivce respektovat a chránit, nicméně vždy jen se současným
zajištěním ochrany ústavně aprobovaných veřejných statků či práv dalších osob. Ústavní
soud proto nesdílí tezi o apriorním (!) odepření vydání placenty odůvodněnou paušálně
pojímaným zájmem na ochraně veřejného zdraví. Stěžejním pravidlem omezování
základních práv je totiž šetření podstaty a smyslu omezovaného práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Situace je ovšem odlišná, jsou-li dány závažné důvody, pro které je vydání placenty
zdravotnickým zařízením nepřípustné, neboť je v rozporu s veřejným zájmem na ochraně
zdraví.“
4.6 Ochrana lidského těla po smrti člověka
Autonomie vůle člověka, jakožto vůdčí zásada, na níž je vybudován OZ, se odráží i v právu
člověka svobodně se rozhodnout, jak bude s jeho tělem po smrti naloženo (§ 113 odst. 1
OZ), pokud to samozřejmě neodporuje speciální právní úpravě veřejnoprávního
charakteru, zejména zákonu o pohřebnictví (reálná možnost volby tak zahrnuje pouze
kremaci nebo „pohřbení do země“).43
Pakliže této své autonomie člověk za svého života
nevyužije, ustanovení § 114 odst. 1 OZ upravuje, kdo takové rozhodnutí za zemřelého učiní.
Hierarchicky jsou upraveny osoby blízké, které takové rozhodnutí mohou učinit, přičemž
jako poslední v pořadí (není-li žádné osoby blízké) vystupuje obec, na jejímž území člověk
zemřel.
S ochranou osobnostních práv zemřelého člověka vyvstává v civilistice již poměrně dlouhou
dobu otázka, jak dlouho od smrti člověka má být tělu zemřelého poskytována ochrana ve
smyslu ochrany osobnostních práv zemřelého. K této problematice se vyjádřil Nejvyšší soud
ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2773/2004, v němž vyšel z názoru
publikovaného v komentáři Rouček a Sedláček44
, když uvedl, že „nakládání s lidskými
ostatky, pokud se v nich spatřuje tělo určité zemřelé osoby, nemůže být předmětem
závazkového vztahu.“ To znamená, že předmětem závazkového vztahu se naopak mohou
stát např. egyptské mumie či jiné archeologické nálezy.
Provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka bez jeho souhlasu je možné jen stanovíli
tak zvláštní zákon (§ 113 odst. 2 OZ).
4.7 „Quasi osobnostní práva“ právnických osob
Přestože právnické osoby nemají „osobnost“, nejsou totiž nadány přirozenými právy, tak
ustanovení § 135 OZ poskytuje ochranu jejich názvu, pověsti a soukromí. V mnohých
otázkách je možné obdobně uplatnit závěry ve vztahu k osobnostním právům člověka (jménu,
„dobrému jménu“ a soukromí). Právo na ochranu názvu, pověsti a soukromí právnické osoby
souhrnně označujeme jako „quasi osobnostní“ chráněné statky.
43
ONDRÚŠ, Miroslav. Soukromoprávní ochrana piety zemřelého. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019 150 s.
44
ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému
a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. II. svazek. 7 s.
Jedná se o absolutní práva nemajetkové povahy, kterým je poskytována ochrana před
neoprávněným zásahem, pro nějž právnická osoba utrpěla újmu, ale i před neoprávněným
zásahem, jestliže taková újma byť jen hrozí. Opět užití testu proporcionality.
Ve vztahu k ochraně názvu právnické osoby je třeba si uvědomit, že zde figuruje speciální
právní úprava ochrany obchodní firmy se všemi svými specifiky (§ 423 a násl. OZ).
Jestliže bylo neoprávněně zasaženo do „quasi osobnostního práva“ právnické osoby,
má právo na ochranu v podobě zdržovacího (jestliže neoprávněný zásah trvá)
či odstraňovacího nároku (jestliže přetrvávají negativní důsledky spojené s neoprávněným
zásahem – např. odstranění plakátů na billboardech neoprávněně zasahujících do práva k
názvu právnické osoby). Právnická osoba do jejíhož „quasi osobnostního práva“ bylo
zasaženo má (za splnění všech dalších předpokladů) samozřejmě nárok i na náhradu škody
a vydání bezdůvodného obohacení.45
Náhrady nemajetkové újmy je možné se domáhat
(opět za splnění všech předpokladů) prostřednictvím ochrany před nekalou soutěží.
U nároku na odčinění újmy (majetkové či nemajetkové) musí být dáno i zavinění osoby,
která neoprávněně zasáhla do „quasi osobnostních práv“ právnické osoby.
Pro řízení ve věci ochrany „quasi osobnostních práv“ právnické osoby jsou věcně
příslušnými krajské soudy [srov. § 9 odst. 2 písm. i) osř], byť předmětné ustanovení uvádí
pouze zásah do názvu a pověsti právnické osoby, je třeba dovodit, že krajské soudy budou
věcně příslušnými soudy k projednání sporu ve věci zásahu do soukromí právnické osoby46
.
Zákonné licence vylučující neoprávněnost zásahu do pověsti či soukromí právnické osoby
jsou upraveny v ustanovení § 135 odst. 2 OZ a jedná se o účely vědecké či umělecké nebo o
tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství a opět užití těchto zákonných
licencí nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby, přičemž opět je nutné je
vykládat restriktivně. Se zákonnou licencí zpravodajskou je spojeno i právo na odpověď
a dodatečné sdělení
K okamžiku vzniku práva na ochranu dobré pověsti a presumpci dobré pověsti srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, z nějž
vyplývá, že dobrá pověst právnické osoby vzniká okamžikem vzniku právnické osoby a má
povahu „osobního“ práva a že dokud není prokázán opak, předpokládá se, že právnická
osoba má dobrou pověst.
5 Kolize práva na ochranu osobnosti a práva na informace
a svobodu projevu
Právo na ochranu osobnosti (z jeho jednotlivých složek zejména právo na soukromí, čest ve
společnosti, vážnost a důstojnost), se velmi často dostává do kolize s právem na svobodu
projevu a právem na informace. Při jejich kolizi je nutné přikročit (jak již bylo zmíněno výše)
k testu proporcionality, přičemž v rámci testu proporcionality je třeba zohlednit kritéria
akceptovatelné kritiky (zejména v rámci třetího kroku testu proporcionality – kritérium
poměřování)
Při posuzování akceptovatelné kritiky vycházíme ze dvou základních kritérií47:
45
LASÁK. In. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H.
Beck, 2014, 713 s.
46
HROMADA. In: SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ, Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 31 s.
47
BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, 243–280 s.
1) Personální kritérium
o Zvažování statusu osoby, do jejíž osobnostních práv bylo zasaženo (míra
veřejné známosti a míra angažovanosti dotčeného člověka ve veřejných funkcích)
2) Věcné kritérium
o Posouzení obsahu
o Posouzení formy
5.1 Personální kritérium
Základním dělením fyzických osob do jejichž osobnostních práv může být zasaženo je na
„osoby veřejné“ a „obyčejné fyzické osoby“ s tím, že veřejné osoby zpravidla musejí
snést vyšší intenzitu zásahu do jejich osobnostních práv, aniž by se jednalo o neoprávněný
zásah. „Veřejné osoby“ je možné dále dělit na „osoby veřejně činné“ (podílejí se na chodu
veřejné moci) a „osoby veřejně známé“ (hranice mezi oběma skupinami je velmi neostrá).
Osoby veřejně činné jsou zpravidla do svých funkcí voleni či jmenováni a veřejné mínění je
jedním z mála neformálních sankčních mechanismů, který je vůči nim možné uplatnit. Zásahy
do jejich osobnostních práv zpravidla souvisejí právě s výkonem veřejné moci, ale není
vyloučeno ani to, aby obsah sdělení s výkonem veřejné činnosti konkrétní dotčené osoby
vůbec nesouvisel (karikatury týkající se politiků), neboť k zásahům v tomto případě dochází
právě proto, že se jedná o osoby veřejně činné. V takových případech je však třeba
přiměřenost kritiky zvláště poměřovat, zejména i ve spojení s obsahem a formou projevu.
Osoby veřejně známé, zpravidla vynikají v určité činnosti (umělci, sportovci, podnikatelé
apod.) nebo se významně angažují v záležitostech veřejného zájmu (advokáti, novináři,
lobbisté etc.). Avšak zatímco pro politiky je zájem zejména médií velmi důležitý,
u některých veřejně známých osob tomu může být právě naopak a zájmu médií se brání.
U veřejně známých osob je potřeba pečlivě brát v potaz obsah sdělení, jakým způsobem se
daná osoba veřejně známou stala (mediální hvězdy) a zda si své soukromí aktivně brání, nebo
zda bojuje o zájem médií a sama prvky svého soukromí do veřejné diskuse vnáší.
Hierarchie osob (výčet není úplný)podle toho, jakou míru zásahu jsou zpravidla nuceni snést,
aniž by se jednalo o neoprávněný zásah:
1) Vláda
Vláda je nucena snést obzvláště velkou míru kritiky, neboť jak uvedl ESLP ve svém
rozsudku ze dne 23, 4. 1992, 11798/85, Castells v. Španělsko, její kritikou dochází
k ventilaci napětí ve společnosti a může předcházet i občanským nepokojům.
2) Politici
U politiků je potřeba právo na ochranu jejich soukromí vyvažovat zájmem na svobodné
diskusi o politických otázkách která je nezbytným prvkem demokratické společnosti.
Jedná se o představitele moci zákonodárné, představitele územních samospráv i vrcholné
představitele moci výkonné. Viz rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986, 9815/82, Lingens
v. Rakousko, v němž bylo uvedeno, že „na rozdíl od soukromých osob se politik
nevyhnutelně a vědomě podrobuje důkladné kontrole každého svého slova a činu
(…)“.
3) Veřejně známé osoby
V případě zásahu do osobnosti veřejně známých osob nelze již logicky argumentovat
kontrolou výkonu veřejné moci, přesto tyto osoby musí snést vyšší intenzitu veřejné
kritiky než jiní občané, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS
367/03 (Rejžek v. Vondráčková), v němž bylo uvedeno, že „osoby veřejně činné48
,
tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné
kritiky než jiní občané“. U veřejně známých osob, které si své soukromí aktivně brání
a nevyhledávají mediální pozornost může být míra akceptovatelného zásahu do
jejich osobnostních práv poměrně nízká, viz již zmiňovaný případ monacké princezny
Caroline von Hannover.
4) Státní zaměstnanci
Jedná se u nich o výkon veřejné moci, a proto je zde přítomen aspekt veřejné kontroly,
avšak musí být zachována i nezbytná míra vážnosti příslušného úřadu
o Policisté
ESLP v rozsudku ze dne 25. 6. 1992, 13778/88, Thorgeir v. Island, uvedl, že
„jednání státních zaměstnanců by mělo být trvale předmětem zkoumání a debat
a být otevřené kritice“. Později se ESLP v rozsudku ze dne 21. 1. 1999, 25716/94 ,
Janowski v. Polsko zabýval urážlivými projevy ve vztahu k městským strážníkům
a připustil, že „za určitých okolností“ mohou být limity ještě přípustné kritiky širší
než u obyčejných fyzických osob, avšak nepřisvědčil domněnce, že státní
zaměstnanci se vědomě podrobují důkladné kontrole každého svého slova a činu
v rozsahu obdobném jako politici, ale zdůraznil ve vztahu k verbálním urážkám
zdůraznil potřebu zachování vážnosti jejich „úřadu“.
o Soudci
Na jedné straně vystupuje zájem na kontrole jejich činnosti, jakožto veřejně
činných osob, avšak na druhé straně jsou sami výrazně omezeni ve svém
vyjadřování (zachování důstojnosti soudcovského stavu – kárná odpovědnost,
povinnost mlčenlivosti, zabránění pochybností o možné podjatosti soudce). Obecně
by se měla kritika soudce omezit na jeho soudcovskou činnost či činnost, která
může mít na výkon této činnosti vliv49
. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 3341/16 ve věci
označení soudce ze strany reportérky za člena tzv. „policejní mafie"
a „brněnského gangu", v němž ústavní soud uvedl, že „byť je žalobce soudcem
a soudním funkcionářem a měřítka posouzení skutkových tvrzení jsou v jeho
případě mnohem měkčí, daná tvrzení zcela postrádala věcný základ a nelze pro ně
nalézt žádné zdůvodnění. Nelze přitom odhlédnout od toho, že nepravdivá tvrzení
stěžovatelky mohla silně ohrozit ústavně chráněnou hodnotu důvěry veřejnosti
v nezávislost a nestrannost soudní moci (viz nález sp. zn. I. ÚS 2617/15)“.
5) „Obyčejné“ fyzické osoby
- Nespadají do žádné z předcházejících kategorií
Ve vztahu zásahu do osobnostních práv poslance jiným poslancem na půdě Poslanecké
sněmovny srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 25 Cdo 2386/2019
a v něm vyjádřený právní závěr, že „projev poslance směřující vůči jinému poslanci na půdě
Poslanecké sněmovny může vyvolat nejen následky disciplinární, spočívající v projednání
48
Ústavní soud zde poněkud nepřesně „mediální hvězdy“ zahrnuje pod osoby veřejně činné, avšak vyznění
právního závěru tím není nijak zvláště oslabena.
49
Srov např. rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1997, 19983/92, De Haes a Gijsels v. Belgie, přičemž v této věci šlo
o vydání kritických článků v tisku na adresu tří soudců a veřejného žalobce ori podezření z kontaktů s krajní
pravicí a možné krytí zneužívání dětí.
věci a případném uložení sankce disciplinární komisí Poslanecké sněmovny, ale při zásahu do
osobnostních práv může vyvolat též následky soukromoprávní, tedy založit oprávnění
dotčené osoby domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl
odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 o. z.) a za podmínek uvedených v § 2956 o. z. též aby
bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění (§ 2951 odst. 2 o. z.). Pravomoc soudů k projednání
sporů na ochranu osobnosti poslance, do níž bylo neoprávněně zasaženo projevem jiného
poslance v Poslanecké sněmovně parlamentu, není zvláštním zákonem vyloučena, proto je
v této věci dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř., a nejsou zde tedy podmínky pro
zastavení řízení a postoupení věci mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny
s odkazem na § 104 odst. 1 o. s. ř.“.
Ve vztahu k minimalizaci zásahů statní moci do svobodné diskuse o věcech veřejných
a subsidiaritě státem poskytované ochrany u „veřejných osob“ srov. Nález Ústavního
soudu ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 a v něm vyslovený závěr, že „lze obecně
konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí
akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí.
Jednak se tím podporuje veřejná diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů.
Co největší bohatost diskuse o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen
v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Současně tím
stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého
jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu
napravit jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, např. užitím přípustných možností
k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý
následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení.“
Ve vztahu k pedagogům jako osobám, které musí snést vyšší míru kritiky, srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2563/2009 a v něm vyjádřený závěr,
že „také na pedagogy obdobně jako na politiky jsou kladeny zvýšené odborné i morální
nároky, takže v tomto smyslu podléhají kontrole veřejnosti, a to zejména té, která se s
jejich prací setkává. Meze takového posuzování je však nutno stanovit přísněji oproti
veřejně obecně činným a známým osobnostem (tj. politikům, umělcům apod.). Až na
výjimky bude nezbytné respektovat soukromí takové osoby v souladu s požadavkem
obsaženým v čl. 7 LPS, zejména jde-li o privátní vztahy v rodině“.
5.2 Věcné kritérium
O přípustnosti kritiky rozhoduje krom personálního kritéria i obsah a forma kritiky.
5.2.1 Posouzení obsahu kritiky
Významné je zejména to, do jaké míry se projev týká záležitosti veřejného zájmu
(speciálně pak politické záležitosti).
V této souvislosti srovnej definici věcí veřejných obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze
dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03, ve kterém je uvedeno, že „věcí veřejnou jsou veškeré
agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, např. činnost
politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů (…) Věcí veřejnou je ovšem
i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou
pozornost (…),presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli
tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat
kritik sám.“
Přestože se tento aspekt věcného kritéria v mnohém může blížit50
kritériu personálnímu
(zejména pak u politiků), tak v rámci posouzení obsahu kritiky více dbáme na skutečnost,
zda se téma týká skutečně politické záležitosti, nebo spíše soukromí politika, který na
výkon jeho funkce nemá přímý vliv.
V rámci projevu je nutné rozlišovat tzv. skutková tvrzení (sdělování faktů) a hodnotící
soudy (projevy názorů). Dělicí čára mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy může
být velmi nejasná. I stejné slovo může být jednou skutkové tvrzení a jindy hodnotový
soud. Ve vztahu ke slovu mafie srov. již uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
3341/16, ve kterém je slovo mafie posuzováno a jako skutkové tvrzení, a rovněž již zmíněný
nález Ústavního soudu (Rejžek v. Vondráčková), kde je toto slovo považováno za hodnotový
soud.
U skutkových tvrzení je nutné posuzovat jejich pravdivost, neboť důkaz pravdy
představuje aspekt, který může v konkrétním případě odlišit přípustnou kritiku od
neoprávněného zásahu do osobnostních práv člověka51
.
U hodnotícího soudu však kritérium pravdivosti vůbec nemůžeme posuzovat (jsou spjaty
se subjektivním vnímáním reality) a takový požadavek sám o sobě porušuje svobodu
projevu52
.
5.2.2 Posouzení formy kritiky
Posuzuje se, zda použité výrazové prostředky odpovídají obsahu kritiky a jaký je cíl
kritiky.
K výrazovým prostředkům srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn.
I. ÚS 2246/12 (Paroubková v. Zelený Raoul), v této věci v časopisu Reflex byl otisknut
komiks, který znázorňoval „početí dítěte“ tehdejšího předsedy vlády. V tomto usnesení
Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „předmětný komiks byl primárně zacílen jako ostrá
politická kritika na v moci si libujícího manžela stěžovatelky, jenž zastával nejvyšší
exekutivní funkci ve státě i v jedné z nejsilnějších politických stran“. Toto rozhodnutí
následovalo po poněkud kontroverzním usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn.
II. ÚS 468/03 (Březina v. Zelený Raoul), v němž bylo dle Ústavního soudu zasaženo do
osobnostních práv manželky politika Karla Březiny, přičemž oba byly v rámci komiksu
vyobrazeni nazí a souložící, avšak tento komiks byl vydán poté, co politik v rámci
televizní debaty velmi barvitě popisoval svůj sexuální život. Ústavní soud v této věci
uzavřel, že „soudy se zabývaly intenzitou projevu jak s přihlédnutím ke specifikám kritiky
a karikatury, tak s přihlédnutím k osobě, vůči níž projev směřoval, tedy politikovi, který sám
určité stránky svého soukromého života veřejně prezentoval. Na konkrétních okolnostech
obecné soudy dovodily i příčinnou souvislost mezi tímto projevem a identifikovanými
negativními důsledky, promítající se (negativně) mj. do zvýšeného zájmu médií o soukromí
vedlejšího účastníka; dospěly přitom k závěru, že předmětný projev, tj. kritika obsažená
v komiksu, přesáhl přípustnou intenzitu takovou mírou, že zasáhl do osobnostních práv
vedlejšího účastníka“.
Ve vztahu k cíli kritiky je důležitý úmysl, s nímž byla kritika projevena. Patrné je to
například za situace, kdy nepravdivé skutkové tvrzení bylo autorem vypuštěno do veřejného
prostoru se zlým úmyslem a vědomostí o jeho nepravdivosti (v takovém případě se bude
50
Ale také s kritériem personálním samozřejmě vůbec souviset nemusí a může se týkat jen záležitosti veřejného
zájmu.
51
Avšak jak již bylo uvedeno, tak i pravdivé tvrzení týkající se soukromí člověka může představovat
neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv.
52
Viz již zmíněný rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1986, 9815/82, Lingens v. Rakousko.
zpravidla vždy jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv). Avšak i nepravdivé
tvrzení (o jehož nepravdivosti autor nevěděl) neoprávněný zásah do osobnosti dotřeného
představovat nemusí. Bude opět záležet na konkrétních okolnostech a v některých případech
i postavení autora sdělení53
. Není však legitimním cílem označit za neoprávněný zásah do
osobnostních práv každé nepravdivé skutkové tvrzení, neboť by pak hrozilo, že dojde
k omezení i oprávněné kritiky, když by se její autoři obávali možných postihů, kdyby se jimi
poskytované informace následně ukázaly nepravdivými, byť oni je za pravdivé považovali
(např. investigativní novináři).
Srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I ÚS 453/03 a v něm vyjádřený
závěr, že cílem kritiky nesmí být hanobení. Dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2019 sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 a v něm vyjádřený závěr, že „nepodložené
a neopodstatněné označení žalobce za osobu, která hodlá majetkově kořistit z
připomínkových akcí k holokaustu, představuje podstatný zásah do cti a vážnosti
bývalého senátora, zakládající nárok na finanční zadostiučinění, i když formulace použitá v
článku celostátního tištěného deníku nebyla přehnaně expresivní či dokonce vulgární“.
K novinářské svobodě srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 9. 1994, 15890/89, Jersild v. Dánsko,
av něm vyjádřený závěr, že svoboda projevu se nevztahuje pouze na „informace“
a „myšlenky“, které jsou přijímány pozitivně, jež jsou považovány za neškodné nebo
bezvýznamné, ale i na ty, které urážejí, šokují či zneklidňují. A dále srov. rozsudek ESLP
ze dne 6. 5. 2003, 48898/99, Perna v. Itálie, a závěr, že „novinářská svoboda tudíž zahrnuje
také možnost použití jisté dávky přehánění nebo dokonce provokace“. Příklad s opačným
výsledkem viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3090/2016
a v něm vyjádřený závěr, že „nemá-li být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti
kritizovaného, je nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení spočívá (pokud nejde
o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci takové evaluace konkrétně uvedeny,
aby adresát soudu měl možnost takový úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor
a současně aby bylo zamezeno případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech,
které sloužily hodnotiteli za podklad. Jsou-li adresátem takového soudu čtenáři
předmětného publikovaného článku, je třeba posoudit, zda měli konkrétně možnost
tvrzení žalovaného přezkoumat, a vytvořit si tím vlastní názor na věc; zda tedy článek
žalovaného poskytoval čtenářům adekvátní sumu informací pro závěry v něm uvedené“.
Ve vztahu k odčinění újmy vzniklé zásahem do osobnostních práv srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020 sp. zn. 25 Cdo 167/2019 a v něm vyjádřený názor,
že „omluva je postačující formou zadostiučinění za vulgární poukaz na sexuální orientaci
poškozeného, který ji na sociálních sítích neskrývá, jestliže tento neoprávněný zásah vyvolaný
diskusním příspěvkem k internetovému článku neměl celoplošnou působnost, nebyl veden
záměrně s cílem snížit důstojnost či vážnost poškozeného ve společnosti, nýbrž byl jen
okamžitou nesouhlasnou reakcí na předchozí příspěvek poškozeného, a trval krátkou
dobu do odstranění nevhodného vyjádření správcem diskusního fóra“.
Z hlediska dělení důkazního břemene ve sporech týkajících se kolize ochrany osobnosti
a svobody projevu je důležité poukázat na skutečnost, že důkaz pravdy ohledně skutkového
tvrzení je povinen podat autor sdělení, tak důkazní prostředky ohledně zlého úmyslu,
s nímž bylo nepravdivé skutkové tvrzení zveřejněno, je povinen předložit člověk do jehož
osobnostních práv bylo nepravdivým skutkovým tvrzením zasaženo a který tento „zlý
úmysl tvrdí.
53
Například novináři by měly informace, které publikují zpravidla pečlivěji ověřovat než jiné osoby.
Použitá odborná literatura
1. BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010 384 s.
ISBN 978-80-87212-42-4.
2. CHALOUPKOVÁ, Helena; HOLÝ, Petr; URBÁNEK, Jiří. Mediální právo. Komentář. 1.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2019, 555 s. ISBN 978-80-7400-725-5.
3. KMEC, Jiří; KOSAŘ, David; KRATOCHVÍL; Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva
o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1687 s. ISBN 978-80-
7400-365-3.
4. KNAP, Karel; ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; PAVLÍK, Pavel; PLECITÝ,
Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované
a doplněné vydání. Praha: Linde, 2004, 435 s. ISBN 80-7201-484-6.
5. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s. ISBN 978-80-7400-529-9.
6. MATES, Pavel a kol. Ochrana osobnosti, soukromí a osobních údajů. Praha: Leges,
2019, 427 s. ISBN 978-80-7502-346-9.
7. MELZER, Filip; TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1-117.
Praha: Leges, 2013, 720 s. ISBN 978-80-87576-73-1.
8. ONDRÚŠ, Miroslav. Soukromoprávní ochrana piety zemřelého. Praha: Wolters Kluwer
ČR, 2019 200 s. ISBN 978-80-7598-273-5.
9. RONOVSKÁ, Kateřina; DOBROVOLNÁ, Eva; LAVICKÝ, Petr. Úvod do soukromého
práva: obecná část. 2. vydání. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2018,
87 s. ISBN 978-80-88248-02-6.
10. ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k Československému
obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské
Rusi. II. svazek. Praha: Wolters Kluwer, 2013, (Reprint původního vydání z let 1935-1937
v pražském nakl. V. Linhart), 970 s. ISBN 80-85963-64-7.
11. SVOBODA, Karel; SMOLÍK, Petr; LEVÝ, Jiří; ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 1632 s. ISBN: 978-80-7400-673-9.