ÚSTAV SOUKROMÉHO PRÁVA
V úvodu kapitoly je pozornost zaměřena na historický vývoj a využívání právní formy
(veřejného) ústavu; následuje základní charakteristika ústavu v širších souvislostech, úvaha o
specifickém postavení jeho zakladatele, účelu a činnosti ústavu, jeho organizační struktuře, jeho
reportních povinnostech, jakož i o možnosti jeho zrušení a zániku. V textu je rovněž zahrnuta
úvaha o rozsahu použitelnosti úpravy nadací pro ústav (s ohledem na § 418 OZ) a o jeho
odlišnosti od jiných právnických osob s majetkovým základem.
1. Ústav v historickém kontextu – ústav veřejný
Pojem ústavu měl během historického vývoje od středověku až po současnost řadu významů,
jejichž počátky je možné hledat v právu kanonickém (ke konstrukci ústavu a jeho vnímání viz
přehledně Matějka, J. 1929, str. 76 a násl.).
Právní nauka v kontinentální Evropě tradičně vychází z členění právnických osob na právnické
osoby s personálním základem (korporace) a osoby se základem majetkovým (nadace, ústav).
Členění na nadace a ústavy bylo spíše výjimečné a bylo odvislé od pozitivního zakotvení
v jednotlivých právních řádech a přístupech tamní právní doktríny, zda byly tyto dvě kategorie
vůbec rozlišovány, zda byly nazývány nadacemi/ústavy, zda byla kategorie ústavu nadřazena
nadaci či vice versa, nebo zda tyto kategorie zcela splývaly.
Starší československá judikatura se klonila k přístupu, že „ústav není než druh nadace“ (R I
313/2, Vážný 1559).
Historicky byl pojem ústav používán především pro ústavy práva veřejného, neboť sloužil
většinově k nakládání s veřejnými prostředky (i když ne výlučně). V nejširším pojetí byl chápán
jako „souhrn prostředků, jež majíce sloužiti určitému společnému účelu tvoří technickou
jednotku“ (viz blíže Matějka, J., 1929, str. 77), a ne vždy nutně právnickou osobu (srov.
kategorii nesamostatných ústavů). Veřejné ústavy se vyznačovaly trvalostí, proto byly dávány
do protikladu s „veřejnými podniky“, které mohly mít povahu přechodnou (viz blíže Hoetzel,
J., 1934, str. 71). Byly využívány ve veřejném prostoru především jako forma podpory
chudých, nemocných, potřebných, ale i v oblasti vzdělávání a vědy.
V období socialismu vůdčí roli v této oblasti přejal stát, který tyto účely zajišťoval za pomoci
entit zcela nebo částečně napojených na veřejné rozpočty: rozpočtových, příspěvkových či
dalších zvláštních organizací, což byl koncept zcela jiný, zrcadlící tehdejší dobu.
V novodobé historii byl v roce 1995 přijat (dnes již zrušený) zákon č. 248/1995 Sb., o obecně
prospěšných společnostech, který vytvořil rámec pro zvláštní právní formu s majetkovým
základem: obecně prospěšnou společnost. Byla určena k poskytování obecně prospěných
služeb a zamýšlena jako nástupnická forma pro transformaci příspěvkových organizací (ke
které však nikdy nedošlo).
Právní základ obecně prospěšné společnosti osciloval někde na pomezí práva soukromého a
veřejného, neboť byl vytvořen po vzoru amerických „public benefit corporations“. Takto
zvolený koncepční přístup, lišící právnické osoby (a jiné entity) nikoli podle právní formy, ale
podle účelu (tzv. charity concept), nebyl příliš kompatibilní se zbytkem právního řádu (zejména
úpravou právnických osob soukromého práva), stavícím tradičně na diferenciaci přístupu
k různým právním formám (tzv. organizační pojetí). Popis těchto přístupů viz v Ronovská, K.,
2012, str. 18. Jako nevhodný se jevil i samotný název „společnost“, který vytvářel mylnou
představu o korporačním základu obecně prospěšných společností. Snad i proto byl zákon č.
248/1995 Sb. v souvislosti s rekodifikací soukromého práva zrušen.
I když je, z pohledu funkcionálního, ústav „nástupcem“ obecně prospěšné společnosti, je třeba
zdůraznit, že v mnoha ohledech došlo k odklonu od této „hybridní“ právní formy a
zdůraznění „fundačního“ základu ústavů. Tuto tendenci zrcadlí již samotný odkaz na
„obdobné“ užití úpravy nadací pro ústavy.
Ústav, jako zvláštní typ právnické osoby soukromého práva, se tak v českém právním řádu po
1. 1. 2014 objevuje z pohledu historie vůbec poprvé a bude zajímavé sledovat, v jakých
situacích a k jakým účelům bude v právní praxi využíván.
2. Právní rámec pro ústavy v občanském zákoníku a jeho nejasné kontury
2.1 Systematika, koncepční uchopení a základní východiska platné úpravy
Ústav je typem právnické osoby soukromého práva s primárně majetkovým základem,
která má specificky vymezený účel a organizační strukturu. Právní rámec pro ústav je
systematicky zařazen do samostatného oddílu 4 (§ 402 – 418 OZ).
Zařazení do samostatného oddílu je dle zákonodárce odůvodněno kombinací „věcného
základu s osobním prvkem“ a specifickým účelem ústavu, kterým je poskytování služeb. Ani
to však nic nemění na jeho „majetkové“ podstatě a pojmové neexistenci členské základny.
Určitým „korporačním prvkem“, který lze u ústavu zaznamenat, je zejména osobité postavení
zakladatele ústavu, jemuž zákon i po vzniku ústavu přiznává určitá práva a povinnosti.
Obdobný přístup bylo možné nalézt v dnes již zrušeném zákoně č. 248/1995 Sb., o obecně
prospěšných společnostech. Tím se zakladatel de facto dostává do postavení, které je obdobné
pozici nejvyššího orgánu korporace (resp. postavení společníka, akcionáře). Další zvláštností
je např. možnost, aby si zakladatel (projevem vůle v zakladatelském právním jednání) ponechal
pravomoci zrušení ústavu či změny jeho účelu, interpretace zakladatelského právního jednání,
popř. i další pravomoci. Tendenci k takovému prolínání korporačních a fundačních prvků lze
nalézt i u jiných typů právnických osob, např. u nadací a nadačních fondů, viz blíže Ronovská,
K., 2015, str. 32 a násl.).
Právní úprava ústavu v občanském zákoníku je poměrně stručná (je tvořena 17 ustanoveními
OZ) a věnuje pozornost především základním statusovým otázkám (název, účel, nutný
minimální obsah zakladatelského právního jednání, vznik, vnitřní organizační struktura, právní
důvody pro možné autoritativní zrušení ústavu atd.).
Soukromé právo garantuje zakladatelům ústavů tzv. svobodou ustavování, která se
projevuje v možnosti rozhodnout o ustavení ústavu, jeho majetkovém vybavení, jakož i o
dalších otázkách spojených s jeho fungováním. Občanský zákoník dále obsahuje nenápadné,
nicméně důležité ustanovení § 418 OZ, který stanovuje, že se „v ostatním na právní poměry
ústavu použijí obdobně ustanovení o nadaci…“, což výše zmiňovanou svobodu zakladatele do
jisté míry limituje. Zvolené legislativně technické řešení sice vypadá na první pohled elegantně
a jednoduše, skrývá v sobě však řadu otázek.
Míra použitelnosti úpravy nadací pro ústavy je aktuálně „horkým“ tématem, což dokazuje
např. nejednotná rozhodovací praxe rejstříkových soudů i odlišné názory prezentované
v odborné literatuře (srov. např. Ronovská, K., Ústav soukromého práva: na pomezí mezi
fundací a korporací, Právní rozhledy č. 6/2017. str. 191, Hurdík, J. In: Občanský zákoník:
Komentář. Obecná část. § 1–654. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1594 a násl., Ronovská, K.,
2014, č. 11 s. 48 – 50, Deverová, L. In: Občanský zákoník: Komentář. Svazek I. Praha: Wolters
Kluwer, 2014, str. 919 a násl.).
Lze mít za to, že základními východisky jsou v této souvislosti jednak autonomie vůle
zakladatele a jednak samostatnost specifických právních úprav jednotlivých typů
právnických osob. Právní úprava určující pro ústav vymezuje poměrně jasně základní rámec
pro jejich fungování, tj. v zásadě všechny nutné (základní) „statusové atributy“. Mimo to je
však třeba aplikovat (s ohledem na § 418 OZ) kogentní ustanovení zákona z části nadační,
jakož i podpůrně z obecné úpravy právnických osob (§ 117 a násl. OZ) a osob v právním
smyslu (§ 15 a násl. OZ).
K tématu se vyjádřil i Nejvyšší soud, v NS 29 Cdo 4197/2015, R 45/2018, kdy rozhodoval o
formě zakládací listiny ústavu.
Bude tedy vždy otázkou širší úvahy, zda vůbec a kde je ponechán prostor pro uplatňování
vůle zakladatele ústavu. Klíčové (a nejtěžší) bude především rozlišení kogentních a
dispozitivních ustanovení kodexu v právní úpravě ústavu a dále pak nadací, respektive
fundací obecně, jakož i právnických osob jako takových. Jen tímto způsobem lze nalézt jasné
limity pro svobodnou vůli zakladatele a bude zajímavé sledovat, jak se s touto problematikou
vypořádá právní praxe.
Při posuzování je třeba mít vždy na paměti rovněž obecné limity zákonem stanovené pro
právní jednání a v neposlední řadě základní principy, na kterých je občanský zákoník
vystavěn, zejména respekt k autonomii vůle při ustavování právnických osob soukromého
práva a ochrana jejich statusu.
3. Ústav práva veřejného
Samostatnou kategorii tvoří ústavy práva veřejného. Pro jejich právní režim jsou určující
především zákony, podle kterých byly zřízeny. Aplikace úpravy obsažené v občanském
zákoníku musí vždy projít „testem“ § 20 odst. 2 OZ, tj. bude ve vztahu k těmto subjektům
použitelnou pouze tehdy, slučuje-li se to s jejich právní povahou. V následujícím textu bude o
zmíněných entitách, s ohledem na jejich různorodost, pojednáno pouze okrajově.
Typickými ústavy veřejného práva jsou např. Česká tisková kancelář, Česká televize, Český
rozhlas, veřejné výzkumné instituce (v. v. i.) atd. Dále půjde též kupř. o příspěvkové organizace
(státu, krajů či obcí), které jsou specifické tím, že přestože jsou nadány samostatnou právní
osobností, jsou i nadále neoddělitelně spjaty se svými zřizovateli.
4. Obecně prospěšná společnost – předchůdce ústavu soukromého práva
Jak již bylo uvedeno výše, ústav soukromého práva vykazuje několik shodných rysů s právní
formou obecně prospěšné společnosti. Z pohledu funkcionálního též částečně „nastupuje na
místo“ těchto do entit, kterým byl dán právní základ dnes již rušeným zákonem č. 248/1995
Sb., o obecně prospěšných společnostech.
Zákon č. 248/1995 Sb. byl občanským zákoníkem zrušen. Právní forma obecně prospěšné
společnosti zůstala nicméně zachována a právní poměry obecně prospěšných společností
vzniklých do 31. 12. 2013 se i nadále řídí dosavadními právními předpisy (§ 3050 OZ).
Zrušení tohoto zákona má v zásadě dvojí efekt: po 1. 1. 2014 již není možné ustavit novou
obecně prospěšnou společnost a zrušený zákon již nikdy nebude možné novelizovat.
Přechodná ustanovení občanského zákoníku zároveň zakotvují těmto entitám právo na změnu
právní formy na ústav, nadaci nebo nadační fond; této možnosti však není dosud prakticky
využíváno.
5. Mnohost právních forem s majetkovým základem
V českém právním prostředí tak vedle sebe existují po 1. 1. 2014 nadace, nadační fondy,
ústavy a obecně prospěšné společnosti, které mohou být ustaveny za velmi podobným
účelem. Stranou nelze nechat ani „korporační“ formy, jejichž právní základ stanovují nejen
občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích, ale i další zvláštní právní předpisy.
Pro dosahování zvoleného účelu se některá z výše uvedených právních forem může jevit
vhodnější než jiná. Zakladatel má možnost si ze zákonem nabízených variant vybrat, avšak
s rizikem (odpovědností) za volbu nevhodnou. Využitelnost jednotlivých výše uvedených
právních forem pro zvolený účel se zároveň v mnohém překrývá, proto bude důležitou roli
hrát nejen soukromoprávní rámec, ale též veřejnoprávní režim, zejména dotační či daňový.
Při pohledu do zahraničí je patrné, že mnohost právních forem právnických osob s majetkovým
základem není příliš častá. Většina právních řádů totiž využívá formu jedinou – nadaci
(Foundation, Stiftung, Stichting), která funkčně „pokrývá“ všechny entity výše uvedené,
popř. stanovuje pouze určitá specifika v rámci této jediné obecné kategorie (např. rodinné
nadace či nadace péče o zaměstnance ve švýcarském občanském zákoníku). Úskalím v České
republice zvoleného přístupu je zejména nejasnost kontur jednotlivých právních forem a
taktéž nebezpečí vnitřní regulatorní arbitráže.
6. Zakladatelské právní jednání; specifická pozice zakladatele ústavu
Vůle zakladatele projevená v zakladatelském právním jednání (zakládací listině nebo pořízení
pro případ smrti) má zásadní význam. Založit ústav lze jak inter vivos (zakládací listinou), tak
mortis causa (pořízením pro případ smrti). I když zákon nevymezuje okruh osob, které mohou
být zakladateli ústavů, lze dovodit, že jím může být kterýkoli člověk nebo právnická osoba,
pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (zejména u právnických osob veřejného práva).
S ohledem na dikci § 29 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování
v právních vztazích, lze a contrario dovodit, že stát nemůže být zakladatelem ústavu
soukromého práva.
Občanský zákoník stanovuje pouze minimální (obligatorní) obsahové náležitosti
zakladatelského právního jednání ústavu. Zakládací listina i pořízení pro případ smrti (typicky
závěť) musí obsahovat alespoň:
- název ústavu a jeho sídlo;
- účel ústavu vymezením předmětu jeho činnosti, popř. i předmět jeho podnikání;
- údaj o výši vkladu, popř. jeho nepeněžitém předmětu;
- počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů
- podrobnosti o vnitřní organizaci ústavu, nevyhradí-li se její úprava statutu ústavu.
Zakladatelským právním jednáním může být zřízena i dozorčí rada. V takovém případě by
v něm měla být uveden též počet jejích členů a jména a bydliště prvních členů.
Ohledně formy zakladatelského právního jednání platí, že je občanský zákoník zásadně
postaven na svobodě volby formy, vyjádřené v § 559 OZ: „každý má právo zvolit si pro právní
jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem“. Obecný
zákonný limit pro zakladatelská právní jednání se nachází v ustanovení § 123 odst. 3 OZ, jež
stanoví, že „pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma“. Pro některé právní
formy pak stanovuje občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích či jiný právní předpis,
požadavek formy zpřísněné (ve formě notářského zápisu, písemnou formu s ověřeným
podpisem).
Z výše uvedeného lze dovodit, že není-li u určitého typu právnické osoby stanoven zvláštní
požadavek na formu zakladatelského právního jednání (a to u ústavu není), je třeba pořídit je
v písemné formě v souladu s § 123 odst. 3 OZ. Blíže argumentaci na podporu prezentovaného
přístupu viz v Ronovská, K. Bulletin advokacie, 2014, str. 48. K tématu se vyjádřil i Nejvyšší
soud, v NS 29 Cdo 4197/2015, R 45/2018, kdy rozhodoval o formě zakládací listiny ústavu,
který výše uvedené potvrdil s tím, že se přihlásil k principu - in dubio pro mitius – tj.
v pochybnostech ve prospěch méně invazivnímu řešení a příklon k respektu autonomie vůle.
Mimo to platí obecné pravidlo, že „na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než
jako na neplatné“ (§ 574 OZ), ze kterého plyne, že vznikají-li pochyby o interpretaci ustanovení
zákona ohledně náležitostí právního jednání, je třeba se přiklonit k udržení platnosti
právního jednání, tj. mírnějším formálním požadavkům.
Zakladatel si dále může (nad rámec zákona) vyhradit určité pravomoci i po dobu trvání
samostatné existence ústavu. Není ani vyloučeno, aby některá svá oprávnění, která mu dává
zákon, svým projevem vůle svěřil jiné osobě (stojící mimo ústav), popřípadě některému
z vnitřních orgánů, například dozorčí radě (bude-li zřízena) či radě správní.
Zákon zároveň ponechává možnost „zasahovat do samostatného života ústavu“ tím, že
zakladateli svěřuje právo rozhodovat o změně zakladatelského právního jednání i za trvání
ústavu. Zároveň však není vyloučeno, aby zakladatel stanovil nezměnitelnost zakladatelského
právního jednání (nebo jeho části).
U ústavů, stejně jako u nadací, ale zřejmě nelze připustit převoditelnost pozice zakladatele
(i když na tuto problematiku existují rozdílné názory. Jsme názoru, že s ohledem na specifickou
povahu práv zakladatele převod možný není, neboť jde o osobní právo (ke specifičnosti pozice
zakladatele a jeho povaze viz výklad v kapitole Nadační právo). To neznamená, že by
zakladatel nemohl některá svá práva (např. kontrolní oprávnění) delegovat na jinou osobu. Své
„role“ jako celku se ovšem zakladatel nemůže zbavit jinak než smrtí nebo zánikem (je-li
právnickou osobou). Toto řešení lze podpořit nepřímo např. i dikcí § 409 odst. 1 OZ, v němž
zákon zavádí „nouzové řešení“ pro případ, že nebude možné, aby zakladatel vykonával jednu
ze svých pravomocí – jmenovat a odvolávat členy správní rady.
Na ústavy tak nebude použitelné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 9. 2011,
sp. zn. 8 Cmo 360/2010, týkající se převodu pozice zakladatele u obecně prospěšné společnosti,
neboť zákon v tomto ohledu nabízí odlišné řešení.
Lze se domnívat, že si zakladatel může v zakladatelském právním jednání vyhradit i právo
ústav zrušit. Zákon však zakladateli tuto pravomoc explicitně nesvěřuje; lze tedy usuzovat,
že bez zmocnění k takovému jednání v zakladatelském právním jednání zrušení rozhodnutím
zakladatele v úvahu nepřichází.
7. Účel existence ústavu a jeho činnost
Účel ústavu je zákonem omezen na „provozování činnosti užitečné společensky nebo
hospodářsky“. Účel je obligatorní obsahovou náležitostí zakladatelského právního jednání a je
v souladu s § 25 odst. 1 písm. b) ZVR taktéž údajem povinně zapisovaným do rejstříku ústavů.
Při volbě účelu je zakladatel omezen nejen limity v zákoně výslovně vymezenými, ale též
dalšími obecnými korektivy jako je zákaz zneužití práva, povinnost výkonu práv v souladu
s dobrými mravy a veřejným pořádkem, principem poctivosti apod.
Účel a činnost ústavu je ve vztahu cíle a prostředku k jeho naplnění. Výsledky činnosti ústavu
musí být každému rovnocenně dostupné, za podmínek předem stanovených. Přesnost
vymezení účelu ústavu v zakladatelském právním jednání hraje rozhodující roli i z hlediska
uplatňování (resp. limitace) vlastní vůle členů vnitřních orgánů.
Ústav může podnikat nebo vyvíjet jinou vedlejší hospodářskou činnost, pokud tuto činnost
zakladatel v zakladatelském právním jednání nevyloučí nebo neomezí. Daná činnost (resp.
dosahování zisku) však nesmí být nikdy účelem samotným a její provozování nesmí být na
újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných v rámci hlavní činnosti ústavu.
Zisk z těchto aktivit pak musí být užit jen k podpoře činnosti, pro niž byl ústav založen, a
k úhradě nákladů na vlastní správu.
Ústav může podnikat přímo, tj. provozovat podnikatelskou činnost svým jménem na svůj účet,
nebo formou držení majetkových účastí (podílů) v jiných podnikajících korporacích. Ne každé
držení majetkových účastí (podílů) na podnikajících korporacích je však podnikáním, protože
správa vlastního majetku obecně podnikáním není (k tomu blíže viz výklad o fundacích).
Pokud bude ústav podnikat, bude se zřetelem k této činnosti za podnikatele považován se všemi
důsledky z toho plynoucími.
S ohledem na povahu ústavu jako právnické osoby s majetkovým základem je třeba ústav při
jeho ustavení vybavit alespoň minimálním majetkem k dosahování zvoleného účelu.
Občanský zákoník stanovuje základní pravidla pro správu majetku ústavu, při níž hraje
zásadní roli správní rada, která je v tomto ohledu vybavena rozhodovacími pravomocemi (§
411 odst. 2 OZ), popř. dává předchozí souhlas k určitému právnímu jednání (§ 421 OZ).
Zákonem stanovená pravidla mohou být dále doplněna zakladatelem.
8. Organizační struktura ústavu
Občanský zákoník obsahuje zvláštní úpravu organizační struktury ústavu, zakotvuje ovšem
pouze několik kogentních ustanovení. Tím ponechává při jejím dotváření zakladateli
poměrně široký prostor. Zároveň je předpokládána obdobná (subsidiární) použitelnost
kogentních ustanovení právní úpravy nadací a též popracované „obecné části“ právnických
osob (např. co se týče zastupování ústavu členy jeho orgánů navenek). Použitelnost
dispozitivních zákonných ustanovení přichází v úvahu, pokud neexistuje autonomní úprava
(v zakladatelském právním jednání, příp. ve statutu).
Zakladatel může svou vůli projevit buď přímo v zakladatelském právním jednání, nebo
ponechat některé otázky úpravě ve statutu, který vydá správní rada. Statut je však pouze
fakultativním vnitřním předpisem, který se vydává jen tehdy, je-li to účelné nebo určí-li tak
zakladatelské právní jednání (413 OZ).
Zákon požaduje obligatorně existenci dvou vnitřních orgánů: individuálního statutárního
orgánu – ředitele – a dále kolektivního orgánu – správní rady, které zákon vymezuje základní
rozsah pravomocí. Zakladatel však může zřídit i další orgány. Zákon výslovně počítá s dozorčí
radou, ale v úvahu přichází např. i individuální kontrolní orgán (např. revizor), poradní orgány,
odborná kolegia atd.
Obecně je dána neslučitelnost funkcí: ředitele s členstvím ve správní radě, popř. dozorčí radě
či jiném kontrolním orgánu, neslučitelnosti členství ve správní a dozorčí radě, byla-li řízena.
Ohledně odměňování členů orgánů ústavu zákon obsahuje zvláštní (dispozitivní) pravidlo, že
řediteli náleží odměna obvyklá, kdežto funkce členů ostatních orgánů „jsou čestné“ (§ 414 OZ).
8.1. Ředitel
Statutárním orgánem ústavu je ředitel, pro kterého lze (s výhradou klamavosti) zvolit i jiné
označení. Jeho působnost je jednak vnitřní, kde je v řadě ohledů limitován postavením správní
rady, jednak vnější, v jejímž rámci jedná za ústav „navenek“ (vůči třetím osobám) a
zastupuje jej ve všech záležitostech (§ 168 OZ). Ústav je právnickou osobou, proto není nadán
vlastní vůlí; ta je nahrazována právě vůlí ředitele a členů dalších orgánů ústavu. Ústavu se
zároveň přičítá i dobrá víra těchto osob (§ 151 odst. 2 OZ).
Řediteli náleží tzv. zbytková působnost, tj. veškeré pravomoci, které zakladatelské právní
jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu (§ 163 OZ).
Ředitel řídí činnost ústavu, spravuje jeho majetek a obstarává běžnou provozní agendu. Jeho
rozhodování o důležitých otázkách je však často podmíněno předběžným souhlasem dozorčí
rady. Svou funkci je povinen vykonávat s péčí řádného hospodáře (§ 159 OZ) se všemi důsledky
z toho plynoucími. Zákon stanoví, že se nepřihlíží k volbě ředitele, kterým by měla být osoba
odsouzená za úmyslný trestný čin.
8.2. Správní rada
Správní rada je rovněž obligatorně zřizovaným, a nadto obligatorně kolektivním orgánem
ústavu a její role pro jeho fungování je nezastupitelná. Co do zákonem svěřených pravomocí se
do jisté míry funkčně podobá nejvyššímu orgánu (zejména kapitálových obchodních)
korporací.
Správní radu jmenuje a odvolává její zakladatel, pokud svým projevem vůle
v zakladatelském právním jednání neurčí způsob jiný. Není-li to možné, volí a odvolává členy
správní rady dozorčí rada, pokud je zřízena; jinak si správní rada volí a odvolává své členy
sama.
Pokud zakladatelské právní jednání neurčí jinak, je funkční období členů správní rady tříleté a
není vyloučeno opakované členství. Pokud si však správní rada volí „sebe sama“, lze tutéž
osobu zvolit maximálně na dvě po sobě jdoucí období.
Správní rada zejména volí a odvolává ředitele ústavu a dohlíží nad řádným výkonem jeho
funkce, rozhoduje o právních jednáních ústavu vůči řediteli, přičemž za ústav projevuje vůli
předseda správní rady. Mimo to správní rada schvaluje rozpočet, řádnou a mimořádnou účetní
závěrku a výroční zprávu ústavu. Je zákonem povolána k vydání statutu ústavu, pokud je to
předvídáno v zakladatelském právním jednání nebo je-li to účelné.
Kodex (§ 412 OZ) vyžaduje, aby správní rada udělila předchozí souhlas s právními
jednáními, kterými ústav:
- nabývá nebo pozbývá vlastnické právo k nemovité věci;
- vlastní nemovitou věc zatěžuje;
- nabývá nebo pozbývá autorské nebo průmyslové právo;
- zakládá jinou právnickou osob nebo se na takové osobě podílí vkladem.
Mimo to správní rada rozhoduje o dalších pro fungování ústavu zásadních otázkách. Pokud
zakladatel nestanoví jinak, rozhoduje správní rada o zahájení provozu obchodního závodu nebo
jiné vedlejší činnosti a o změně jejího předmětu. Správní rada může též, za podmínek
stanovených v § 406 OZ a s přivolením soudu, rozhodnout o zrušení ústavu. Další práva a
povinnosti může správní radě stanovit zakladatel svým projevem vůle v zakladatelském
právním jednání.
Neudělení předchozího souhlasu správní radou však automaticky právní jednání vůči třetím
osobám neplatným nečiní, neboť je třeba chránit dobrou víru třetích osob, též s ohledem na §
162 OZ nebo § 1760 OZ.
Pokud zakladatel nestanoví jinak, správní rada uděluje předchozí souhlas k právním
jednáním, kterými ústav nabývá nebo pozbývá vlastnické právo k movité věci, jejíž hodnota
je vyšší než hodnota zakázky malého rozsahu ve smyslu § 12 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů.
8.3. Dozorčí rada a další fakultativní orgány ústavu
Zakladatel může (ale nemusí) svým projevem vůle v zakladatelském právním jednání
rozhodnout o zřízení dozorčí rady a vybavit ji kompetencemi podle svých představ.
Zakladatel však může nad činností ústavu dohlížet i sám, některé pravomoci svěřit správní radě,
popř. vytvořit i jiný kontrolní mechanismus (např. stanovit každoroční povinnost auditu
hospodaření ústavu, určit jinou třetí osobu s kompetencí dohledu apod.).
Zakladatel může svým projevem vůle zřídit i další orgány ústavu (kolektivní či individuální).
8.4. Povinnost péče řádného hospodáře členů orgánů ústavu a povinnost k náhradě
újmy vůči třetím osobám
Také u ústavů je třeba rozlišovat odpovědnost členů orgánů za řádný výkon funkcí vůči ústavu
a povinnost ústavu k náhradě újmy vzniklé v souvislosti s jednáním členů jeho orgánů,
zaměstnanců a dalších osob jej zastupujících vůči třetím osobám.
Členové orgánů musí plnit své povinnosti v souladu se zakládací listinou, zákonem, statutem,
byl-li vyhotoven, a dalšími rozhodnutími v souladu s nimi. Svou funkci musí vykonávat s péčí
řádného hospodáře (§ 159 OZ), tj. „s nezbytnou loajalitou a potřebnými znalostmi a
pečlivostí“.
Obecně není při výkonu funkce předpokládána odbornost, ale pouze běžná péče a opatrnost. Jeli
však člen orgánu „odborníkem“ ve smyslu § 5 OZ, musí funkci vykonávat s „odbornou péčí“
a jednání bez této péče mu jde k tíži.
Zákon presumuje, že jedná nedbale ten, kdo není péče řádného hospodáře schopen a nevyvodí
z toho pro sebe důsledky (tj. nezvolí si „kvalifikovaného“ zástupce nebo ze své funkce
neodstoupí). Sankcí za neplnění povinností může být zejména zbavení člena orgánu výkonu
funkce (odvolání), pokud závažně a opakovaně porušuje zákon nebo vnitřní předpisy ústavu.
Zároveň jsou členové orgánů, kteří poruší své povinnosti, povinni k náhradě újmy způsobené
ústavu jejich jednáním či opomenutím.
Pro řádný výkon funkce volených orgánů působí motivačně i § 159 odst. 3 OZ, který v případě
porušení povinností člena voleného orgánu stanoví, že nenahradil-li škodu, kterou ústavu
způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí tento
člen orgánu věřiteli ústavu za svůj dluh v rozsahu, v jakém škodu ústavu nenahradil, pokud se
věřitel plnění nemůže domoci na ústavu samotném.
Vůči třetím osobám nese ústav povinnost k náhradě újmy způsobené protiprávním činem,
kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen správní rady, dozorčí rady, resp. revizor, jeho
zaměstnanec nebo jiný jeho zástupce (§ 167 OZ). Zvláštní režim nastupuje rovněž v případě
úpadku, viz zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon.
V úvahu přichází v neposlední řadě i správněprávní a trestněprávní odpovědnost členů
volených orgánů, pokud jsou splněny předpoklady jejího vzniku.
9. Účetní a reportní povinnosti, audit
Občanský zákoník obsahuje i základní pravidla pro vedení účetnictví ústavu. Stanoví, že je
ústav povinen účtovat odděleně o nákladech a výnosech spojených s hlavním předmětem
činnosti, s provozem obchodního závodu nebo jinou vedlejší činností a se správou ústavu.
Ústav je povinen každoročně vypracovat a zveřejnit výroční zprávu (vložením do sbírky
listin rejstříkového soudu), pro kterou je zákonem stanoven minimální obsah (§ 416 odst. 1
OZ).
Účetní závěrka a výroční zpráva ústavu musí být ověřena auditorem pouze tehdy, překročí-li
výše čistého obratu ústavu 10 mil. Kč nebo pokud je tato povinnost stanovena v zakladatelském
právním jednání nebo ve statutu.
10. Zrušení, přeměny a zánik ústavu
Ke zrušení ústavu bez právního nástupce (s likvidací) může dojít v souladu s obecnou úpravou
v § 168 OZ právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím soudu a dosažením účelu.
10.1. Zrušení ústavu s likvidací
Zvláštní důvod, pro který lze autoritativně zrušit ústav, je stanoven v § 417 OZ. Nenaplňuje-li
ústav dlouhodobě svůj účel, zruší jej soud na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem.
V úvahu rovněž přichází obecné důvody pro zrušení právnické osoby (§ 172 OZ).
Z dikce § 406 odst. 2 OZ plyne, že zákon počítá s možností zrušení ústavu rozhodnutím správní
rady (s přivolením soudu), což lze považovat za zákonnou výjimku z pravidla, že vnitřní orgán
právnické osoby s majetkovým (fundačním) základem nemůže rozhodovat o bytí či nebytí této
osoby (jde opět o jeden z tzv. „korporačních prvků“ promítajících se do právního rámce ústavu.
Po zrušení ústav vstupuje do likvidace, která se obdobně řídí úpravou určující pro nadace (§
378 a násl. OZ) a rovněž podpůrně úpravou obsaženou v občanském zákoníku obecně pro
právnické osoby (§ 187 a násl. OZ).
Poměry zakladatelů k majetku ústavu se po jeho zániku neobnovují. Lze však mít za to, že si
zakladatel může určit, jakým způsobem má být naloženo s likvidačním zůstatkem, přičemž
u ústavů s veřejně prospěšným účelem je (s ohledem na obdobnou aplikaci nadační úpravy) tato
dispozice omezena.
1.8.2 Přeměna ústavu
Vzhledem k obecné použitelnosti úpravy nadací lze mít za to, že k přeměně ústavu může dojít
fúzí sloučením s jiným ústavem. Průběhu fúze ústavů pak bude rovněž podléhat obdobně
použitelné úpravě nadací (viz kapitolu Nadace).
Změna právní formy ústavu zřejmě možná není, neboť ji zákon nepřipouští, a to patrně se
zřetelem ke specifičnosti ústavu jako typu právnické osoby, jakož i k jeho systematickému
zařazení mimo „fundace“.
10.2. Zánik ústavu
Ústav zaniká dnem výmazu z rejstříku ústavů, vedeného místně příslušným rejstříkovým
soudem, ke kterému dochází po skončení likvidace.
(viz kapitolu o zániku právnických osob obecně).
Shrnutí výkladu o ústavech
Ústav je v občanském zákoníku uchopen jako zvláštní forma právnické osoby soukromého
práva, která se vyznačuje specifickým účelem, majetkovým základem a určitou mírou
organizovanosti. Od nadací a nadačních fondů se liší především svým účelem a postavením
zakladatele, kterému zákon svěřuje určité pravomoci po vzniku ústavu jako samostatného
subjektu práva.
Právní rámec pro ústav je v občanském zákoníku nastaven sice stručně, avšak zároveň
dostatečně kompletně, aby k „obdobné“ aplikaci úpravy určující pro nadace bylo
přistupováno spíše méně než více.
V případě neodůvodněné aplikace pravidel o nadacích by totiž mohlo dojít k zásahu do statusu
ústavu nad rámec smyslu a účelu zákona (a též úmyslu zákonodárce), kterým bylo zřejmě
vytvořit samostatný typ právnické osoby k dosahování specifických (obecně prospěšných)
účelů. Opačný výklad by musel nutně vést k závěru, že této zvláštní formy nebylo třeba, neboť
by se dalo bohatě vystačit s jedinou právní formou "nadace“.
Související literatura
Eliáš, K. In: Eliáš a kol. Občanské právo pro každého. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer. 2014,
str. 142 a násl.
Hurdík, J. In: Lavický a kol. Komentář: Obecná část. § 1–654. Praha: C. H. Beck. 2014, str.
1594 a násl.
Matějka, J. Pojem veřejnoprávní korporace. Praha: Nákladem Knihovny sborníku věd právních
a státních. 1929, str. 76 a násl.
Ronovská, K. In: Lavický a kol. Komentář: Obecná část. § 1–654. Praha: C. H. Beck. 2014.
Výklad k fundacím a nadacím (s ohledem na § 418 OZ).
Ronovská, K. Ústav soukromého práva: na pomezí mezi fundací a korporací, Právní rozhledy
č. 6/2017. str. 191.
Ronovská, K. Pět důvodů, proč nepožadovat u zakladatelských právních jednání u nadačních
fondů a ústavů formu notářského zápisu. Bulletin advokacie. Praha: Česká advokátní komora.
2014, č. 11 s. 48–50.
Ronovská, K. Jsou fundace z Venuše a korporace z Marsu? Několik úvah nad pronikáním
korporačních prvků do nadačního práva. In: Ronovská, K. a kol. Metamorfózy nadačního práva
v Evropě a České republice na počátku 21. století. Brno: Masarykova univerzita. 2015, str. 32
a násl.
Ronovská, K. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Praha: Wolters Kluwer. 2012.
Ronovská, K. in Petrov/Beran/Výtisk, Občanský zákoník, Komentář, 2. vydání, C.H. Beck,
2020.