Obce mohou při výkonu své samostatné působnosti vzájemně spolupracovat.

Spolupráce mezi obcemi se uskutečňuje:

a) na základě smlouvy uzavřené ke splnění konkrétního úkolu,

b) na základě smlouvy o vytvoření svazku obcí (dále jen "svazek obcí"),

 Současný stav meziobecní spolupráce v ČR tak lze hodnotit jako neuspokojivý a velmi nepřehledný, což je důsledek neexistence podrobnějších doporučení či závaznějších pravidel, která by ukázala stávajícím svazkům obcí, jak mají fungovat a jak by mohly realizovat různé aktivity. Máme zde obrovské množství svazků obcí, z nichž je celá řada neaktivních, protože účel jejich vzniku byl naplněn. Na druhé straně zde máme víceúčelové svazky obcí, které dokázaly překročit svůj stín a „omezení“ daná zapojením do projektů na podporu meziobecní spolupráce, dále rozvíjí svou činnost, tvoří poměrně velké celky ve funkčních mikroregionech a potvrzují, že meziobecní spolupráce má smysl.

 Počátky spolupráce mezi obcemi je možné vysledovat již v období Rakouska-Uherska či první republiky. Vývoj meziobecní spolupráce v ČR byl poté poznamenán obdobími nesvobody, kdy došlo k potlačení samosprávného charakteru obcí. V tomto období komunistické totality se na spolupráci mezi obcemi nekladl důraz, což odráželo ztrátu samostatného postavení obcí. To samozřejmě nevylučovalo neformální kontakty a vzájemnou inspiraci. 5 V roce 1990 se úsilí soustředilo na obnovení obecní samosprávy a otázky meziobecní spolupráce nestály v popředí. Dobrovolné svazky obcí měly v tehdejší době taxativně vymezen okruh možných činností (např. školství, zdravotnictví, kultura apod.), naopak zájmová sdružení právnických osob mohla svou činnost zaměřit na jakoukoliv oblast. Pokus o systémový přístup ke spolupráci obcí na bázi meziobecní spolupráce představoval návrh Společenství obcí (2005)1 . Koncept vycházel z pozitivních zkušeností s uzavíráním svazků obcí (mikroregionů) s cílem systémově posílit společné řešení hospodářského a sociálního rozvoje celého spádového mikroregionu tvořeného SO ORP prostřednictvím společného výkonu některých samostatných působností obcí v oblasti školství, sociálních věcí, zdravotních služeb, životního prostředí, dopravní obslužnosti a vytváření podmínek pro hospodářský a sociální rozvoj území apod. Společenství obcí mělo také zajišťovat pro své členské obce i výkon některých delegovaných přenesených působností. V ČR existují podmínky pro prohloubení meziobecní spolupráce. Jak uvádí Jiří Ježek2 v komentářích k šetření mezi zástupci obcí: „většina respondentů se shoduje v názoru, že větší pozornost než slučování obcí, by měla být věnována podpoře dobrovolné meziobecní spolupráce“. Pro 68,2 % respondentů to je nejlepší cesta, jak konsolidovat místní správu v České republice. U projektů financovaných z evropských fondů (ESIF) byl příjemcem Svaz měst a obcí ČR. Přestože od roku 2013 se tomuto tématu věnovaly dva velké projekty (projekty Meziobecní spolupráce a Centra společných služeb), nepodařilo se nastavit dlouhodobou spolupráci obcí, která by vykazovala stabilitu a nezávislost na externím financování. V území je ale v dostatečné míře vytvořeno povědomí o přínosech meziobecní spolupráce, na kterých je možné stavět a na činnost Svazu měst a obcí ČR je nutné navázat. Často se jako inspirace pro meziobecní spolupráci uvádí dobrá praxe ze zahraničí. Inspiraci lze čerpat z Francie a Itálie, kde existuje silná lokální identita lidí a zmíněné země se snaží problémy roztříštěné sídelní struktury řešit cestou spolupráce, nikoliv slučováním. Ve Francii byla podoba meziobecní spolupráce určena zákonem, výsledkem jsou vytvořená sdružení obcí, na které obce převedly své povinné působnosti a zároveň na ně mohly převést i některé další působnosti. V praxi tak tato sdružení obcí zajišťují veřejné služby, plány rozvoje a urbanistické plány, správu společných zařízení apod. Přestože tento vzor existuje a české prostředí specifika meziobecní spolupráce v daných zemích zná, nepodařilo se do českého právního řádu nic zařadit.