Právo EU
Ochrana hospodářské soutěže
Ochrana hospodářské soutěže
Shrnutí
Regulace fúzí je nezbytná pro řádné fungování společného trhu a nerušenou hospodářskou soutěž. Právní úprava dlouhou dobu vycházela pouze z obecných ustanovení Smlouvy a z ustanovení čl. 81 a 82 SES, tedy o ustanovení, které zakazují kartely a zneužívání dominantního postavení a judikatury ESD. V současné době jsou fúze upraveny nařízením Rady č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004, o kontrole spojování podniků.
Ochrana pravidel hospodářské soutěže se stala významnou součástí hospodářské politiky všech hospodářsky nejvyspělejších států světa. Bráněním škodlivému protisoutěžnímu chování silných ekonomických subjektů je totiž přímo podporován rozvoj malého a středního podnikání a ovlivňována zaměstnanost. Prostřednictvím vytváření podmínek pro větší konkurenci dále podporuje růst produktivity práce, rychlost inovací a v konečném důsledku vede k vyšší kvalitě finálních produktů a zvýšené konkurenceschopnosti celých hospodářských odvětví. Jsou tak sekundárně naplňovány cíle Evropské unie v podobě trvalého a udržitelného růstu, hospodářské a sociální soudržnosti, zvyšování životní úrovně a dokončení budování jednotného evropského vnitřního trhu.
Spolehlivé fungování jednotného evropského trhu není možné zabezpečit bez společných pravidel hospodářské soutěže. Nelze zajistit volné přelévání kapitálu, zboží, služeb nebo pracovních sil z jednoho geografického nebo komoditního trhu na jiný trh, jestliže neexistují stejné podmínky pro podnikání. Jestliže je daný trh ovládán několika silnými soutěžiteli, kteří mají tendencí rozdělit si jeho jednotlivé oblasti mezi sebe nebo se dohodnout na prodejních cenách, pak dochází k degradaci a úpadku ostatních podniků i daného hospodářského odvětví jako celku. Ochrana hospodářské soutěže jde navíc ruku v ruce s procesem liberalizace ekonomiky, jejímž cílem je odstranění všech neekonomických faktorů a regulačních opatření, která přispívají k ochraně zavedených soutěžitelů a brání novým zájemcům ve vstupu na trh. Účinná hospodářská soutěž může být narušena jak jednáním států např. pomocí tarifních či netarifních překážek obchodu, rozdílným zdaněním apod., tak i jednáním jednotlivců. Omezování soutěže a snižování konkurence je tedy nutné předcházet i na komunitární úrovni. Přístup na úrovni členských států pak nemůže, s ohledem na teritoriální omezenost dopadu rozhodnutí kartelových úřadů a partikulární zájmy států stačit
Spolehlivé fungování jednotného evropského trhu není možné zabezpečit bez společných pravidel hospodářské soutěže. Nelze zajistit volné přelévání kapitálu, zboží, služeb nebo pracovních sil z jednoho geografického nebo komoditního trhu na jiný trh, jestliže neexistují stejné podmínky pro podnikání. Jestliže je daný trh ovládán několika silnými soutěžiteli, kteří mají tendencí rozdělit si jeho jednotlivé oblasti mezi sebe nebo se dohodnout na prodejních cenách, pak dochází k degradaci a úpadku ostatních podniků i daného hospodářského odvětví jako celku. Ochrana hospodářské soutěže jde navíc ruku v ruce s procesem liberalizace ekonomiky, jejímž cílem je odstranění všech neekonomických faktorů a regulačních opatření, která přispívají k ochraně zavedených soutěžitelů a brání novým zájemcům ve vstupu na trh. Účinná hospodářská soutěž může být narušena jak jednáním států např. pomocí tarifních či netarifních překážek obchodu, rozdílným zdaněním apod., tak i jednáním jednotlivců. Omezování soutěže a snižování konkurence je tedy nutné předcházet i na komunitární úrovni. Přístup na úrovni členských států pak nemůže, s ohledem na teritoriální omezenost dopadu rozhodnutí kartelových úřadů a partikulární zájmy států stačit
Teritoriální působnost
Důležité je zabývat se i teritoriální působností soutěžního práva. Je založena na principu účinku – princip následku. To znamená, že komunitární úprava se uplatní tehdy, je-li protisoutěžním jednáním ovlivněn obchod mezi členskými státy a narušena soutěž na společném trhu. I jednání, které bylo učiněno v cizině, tak může být postihnuto dle soutěžního práva ES, projeví-li se účinky tohoto jednání na trhu ES. Z uvedeného vyplývá, že i podniky se sídlem v třetím státě, se mohou dopustit protisoutěžního jednání na území ES, pakliže se důsledky jejich jednání projeví na společném trhu.
Případ „Wood pulp“ Komise uložila 41 producentům dřevní buničiny a dvě asociacím producentů dřevní buničiny pokutu pro porušení hospodářské soutěže, když tyto podniky dle zjištění Komise mezi sebou slaďovaly ceny účtované odběratelům dřevní buničiny ve Společenství. Hlavní centra výroby dřevní buničiny v té době ležela mimo území ES, především v USA, Kanadě, Finsku a Švédsku. Z těchto zemí pocházely i rozhodnutím dotčené společnosti. Přímo, prostřednictvím svých poboček či dceřiných společností zásobovaly tyto společnosti trh Společenství a společně tyto společnosti uspokojovaly 2/3 dodávek a 60% spotřební dřevní buničiny ve společenství.
Otázkou je, jestli mohla Komise takto postupovat a sankcionovat dotčené podniky pokutou. Pokud totiž skutečně došlo ke slaďování cen, stalo se tak mimo území Společenství a některé ze sankcionovaných podniků na společném trhu přímo nepůsobily. Dotčené společnosti v řízení skutečně mimo jiné namítaly, že Komise nesprávně interpretovala Smlouvu, neboť ji nelze vztahovat i na ně, zahraniční osoby se sídly mimo území ES, ale pouze na subjekty ze společenství. Rovněž poukazovaly, že takovéto rozhodnutí je zcela v rozporu s mezinárodním právem veřejným (princip nevměšování se). ESD však konstatoval, že podstatné jsou důsledky takovéhoto jednání a ty se projevovaly na území ES. Pokutování subjektů mimo území ES, však je právně nevymahatelné, teprve při pokusu o výkon rozhodnutí ukládajícího sankci, by došlo k porušení mezinárodního práva veřejného. Pokud by totiž použitelnost zákazu kartelů měla být limitována tím, kde k jednání došlo, kde byla sjednána dohoda, vydáno rozhodnutí nebo společný postup, bylo by snadné tento zákaz obcházet. Z toho důvodu je podstatné to, kde dochází k jejich realizaci (tedy princip účinku!). A zde docházelo k provádění cenové politiky producentů celulózy na území ES.
Objekt ochrany
Objektem ochrany práva hospodářské soutěže je logicky samotná soutěž, a to proti nežádoucím zásahům prováděným jak veřejnoprávními subjekty tak i subjekty soukromoprávními. Cílem soutěžního práva je zajistit stejné základní podmínky pro všechny soutěžitele a ochránit fungování základních svobod před nežádoucím jednáním jak soutěžitelů tak i států. Smyslem je zajistit svobodnou, ničím nerušenou, poctivou a účinnou konkurenci. Podstatné je, že není rozhodné místo sídla podniků zúčastněných na potenciálně nebezpečném jednání.
Ochrana poskytovaná právem ES tedy směřuje jednak proti:
1. státním intervencím a dále
2. proti protisoutěžnímu jednání samotných podniků.
Cílem soutěžního práva ES je ochránit trh Společenství jak před jednáním států tak i subjektů jim podřízeným. Tím si vymezujeme i osobní působnost soutěžního práva ES. Adresáty právních norem jsou jak státy, tak i podniky, resp. jejich sdružení. Sídlo podniku není rozhodující a stejně tak není rozhodující, zda se jedná o podnik soukromý či veřejný.
Pojem podnik ve Smlouvě vymezen není. Definici poskytla judikatura ESD. Lze jej s ohledem na zavedenou judikaturu ESD definovat jako jakoukoliv entitu zabývající se výkonem hospodářských aktivit, bez ohledu na svůj právní status a způsob financování. Jedná se tedy o takovou entitu, která:
1. vyvíjí hospodářskou činnost;
2. má relativně trvalý charakter;
3. je hospodářsky nezávislá což jí umožňuje relativně nezávislé chování na trhu ES.
Rozhodujícím znakem podniku naopak není jeho:
1. právní forma; ani
2. subjektivita, ani
3. sídlo.
Ve smlouvě lze nalézt konkrétní odraz výše uvedeného v článcích:
1. 81 SES, který zakazuje spolupráci subjektů způsobem, který by vedl k nepříznivým důsledkům pro spotřebitele
2. 82 SES, který znemožňuje účastníkům trhu zneužít své dominantní postavení
3. a čl. 87, který se obrací na členské státy, kterým zakazuje zvýhodňování vybraných podniků a tím deformování hospodářské soutěže.
Na základě toho můžeme rozlišovat
1. obecný zákaz kartelů
2. zákaz zneužívání dominantního postavení
3. regulace fůzí
4. obecný zákaz státních dotací
5. regulaci veřejných zakázek
Zákaz kartelových dohod
Zákaz kartelových dohod je upraven v čl. 81. SES. Mezi výslovně zakázané formy opatření patří:
1. dohody mezi podniky;
2. rozhodnutí sdružení podniků;
3. jednání ve vzájemné shodě;
Znaky kartelu: K tomu, abychom mohli určité jednání považovat za kartel, musí toto jednání vykazovat 4 znaky:
1. jedná se o některou ze shora uvedených forem (dohoda, rozhodnutí, jednání ve shodě);
2. na základě tohoto jednání dochází k ovlivnění obchodu mezi členskými státy EU;
3. jednání způsobuje nebo směřuje k omezení nebo narušení hospodářské soutěže v rámci vnitřního trhu Společenství.
4. narušení nebo ohrožení soutěže je citelné, tj. není prostor pro uplatnění korekční zásady „de minimis“.
Určité jednání může vykazovat znaky kartelu a přesto být povolené, a to na základě rozhodnutí Komise (blokové výjimky – viz níže) nebo čl. 81. odst. 3 SES. Výjimky přichází v úvahu pouze tehdy, pokud výhody kartelu pro spotřebitele převáží nad jejich nevýhodami spočívajícími v narušení hospodářské soutěže.
Podstatné je, že toto ustanovení čl. 81 SES má přímý účinek. Jednání nebo skutkový stav uvedený v čl. 81 je přímo zakázaný touto smlouvou a smlouva, která splňuje znaky kartelu, je od počátku neplatná. Není k tomu zapotřebí žádného předchozího rozhodnutí některého správního orgánu či soudu členského státu či Komise.
Dohody mezi podniky
Do této kategorie spadají veškeré smlouvy, ať už soukromoprávní tak i veřejnoprávní, uzavřené písemně, ústně či konkludentně. Podle judikatury ESD je skutková podstata dohody naplněna tehdy, pokud strany uzavřely smlouvu, v níž je vyjádřena jejich vůle chovat se určitým způsobem. Podstatné je tedy vyjádření vůle stran být smlouvou vázán, byť je de iure dle kartelového práva neplatná. Dohodou není takové ujednání, které závazek chovat se nějakým způsobem postrádá.
Rozhodnutí sdružení podniků
Rozdíl oproti předchozí kategorii spočívá v tom, že rozhodnutí vychází z již existujícího právního úkonu, jakým je statut společnosti, společenská smlouva, jednací pořádek apod., na základě kterého jsou sdruženy určité podniky do jedné organizační jednotky. Rozhodnutí není dvoustranným aktem, typicky v něm chybí vyjádření závazku podniku chovat se určitým způsobem. Rozhodnutí nemusí být právně závazné. Znaky kartelu může vykazovat i neformální doporučení, jestliže by pro jeho adresáta znamenalo jeho nerespektovaní nevýhodu, ať už právního či hospodářského charakteru.
Jednání ve vzájemné shodě
Jedná se o institut převzatý z práva USA, který má za cíl pokrýt veškeré situace, které nemají původ v právním úkonu mezi podniky. Tato kategorie je svým způsobem zbytková, jejím smyslem je zahrnout všechny zbývající formy protisoutěžního jednání podniků, které nelze zařadit do předešlých kategorií, a které jsou přesto pro hospodářskou soutěž škodlivé. Podle judikatury ESD se jím rozumí forma koordinace mezi podniky, která dospěla do stadia uzavření smlouvy, avšak základem není smlouva či rozhodnutí, ale faktická spolupráce zúčastněných podniků v hospodářské soutěži.
Dělení kartelů
Původně byly kartely chápány jako ujednání výrobců stejného nebo obdobného zboží za účelem rozdělení produkce a udržení či zvýšení cen. Odpovídá tomu i konstrukce čl. 81 SES. To by však samo o sobě nestačilo a praxe to potvrdila. ESD proto ve své judikatuře rozšířil pojem kartelu i na kartely vertikální, tedy ujednání mezi podniky, které nepůsobí na stejné úrovni trhu. Rozlišujeme proto horizontální kartely, jako dohody, rozhodnutí a jednání ve shodě mezi podniky v konkurenčním postavení, které stojí na jedné úrovni trhu a kartely vertikální, které dopadají na vztahy mezi podniky na různé úrovni trhu, které spolu v zásadě nejsou v konkurenčním prostředí. Typicky se jedná o vztahy výrobci a jejich distributory, dodavateli a výrobci apod. Za určitých okolností mohou být vertikální kartely přínosné pro spotřebitele, a proto Komise tzv. blokovými výjimkami některé z nich za zákazu vyňala (např. smlouvy o výhradním prodeji, o výhradním nákupu, o distribuci a servisu motorových vozidel či smlouvy franšíze).
Případ Consten a Grundig: Německá společnost Grundig vyrábějící elektroniku uzavřela smlouvu o výhradním obchodním zastoupení s francouzským distributorem společností Consten. Consten se zavázal odebírat určité minimální množství výrobků Grundig, distribuovat je do francouzských obchodů, poskytovat zákaznický servis a zajišťovat reklamu. Vedle toho se společnost Consten zavázala také neodebírat výrobky konkurentů Grundig. Grundig se naproti tomu zavázal, že Consten bude jeho výlučným distributorem pro celou Francii. Cílem ujednání bylo udržet vyšší ceny elektroniky ve Francii a zabránit jejich snížení paralelními dovozy z jiných států ES, kde se táž elekotronika prodávala laciněji.
Lze na shora popsané jednání Constenu a Grundigu aplikovat zákaz kartelu vyjádřený v ustanovení čl. 81 SES? Podstatné na tomto rozsudku je, že zúčastněné podniky nejsou ve vzájemném konkurečním postavení. To ale neznamená, že by se společně nemohly dopustit jednání, které má závažné negativní důsledky pro řádnou funkčnost soutěže na společném trhu. V tomto případě je zcela evidentním důsledkem dohody Constenu a Grungigu vyšší cena elektroniky značky Grundig, kterou musí francouzský spotřebitel za její pořízení zaplatit. ESD proto stanovil, že obecný zákaz dohod omezujících nebo narušujících hospodářskou soutěž se vztahuje i na vertikální dohody mezi subjekty, které si vzájemně nekonkurují.
Jednotlivé typy kartelových praktik
Kartely lze typizovat podle toho, zda se jedná o dohody, rozhodnutí nebo jednání ve shodě, které:
1. přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky;
2. omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice;
3. rozdělují trhy nebo zdroje zásobování;
4. uplatňují vůči obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni v hospodářské soutěži;
5. podmiňují uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.
Bagatelní kartely
Pravidlo o ochraně omezování soutěže obsažené v čl. 81, které zakazuje kartely, však nelze uplatňovat na nepodstatné narušení hospodářské soutěže. Tedy, v případě narušení malého rozsahu, zákaz daný čl. 81 nenastupuje. Z důvodu právní jistoty a transparentnosti vydala Komise oznámení, v němž kvantifikovala pomocí podílů na trhu prahové limity, při jejichž nedosažení se předpokládá, že dohodou není narušena soutěž. Narušení soutěže tedy musí nabýt určité intenzity, jedná se o jakýsi materiální znak skutkové podstaty kartelového deliktu. Pro dohody mezi soutěžiteli – tedy pro horizontální dohody je limit stanoven na 10%. Pro dohody mezi nesoutěžiteli to je 15%. Jestliže není možné dohodu zařadit, je to 10%. Snížená je hranice pro kumulativní řetězce dohod paralelních sítí dohod a to na 5%. Uvedené hodnoty jsou pouze orientační a Soud první instance či Evropský soudní dvůr nemají povinnost se jimi řídit. Pro hodnocení kartelů těmito orgány je typické, že vycházejí spíše z chování dotčených podniků v hospodářské soutěži, nežli z jejich podílu na trhu.
Legální výjimky ze zákazu kartelů
Již byly zmiňovány výjimky ze zákazu kartelů. Zákaz kartelů totiž není absolutní. Kartelová dohoda může za určitých okolností uniknout zákazu uvedeného v čl. 81 odst. 1. Tyto okolnosti jsou uvedeny v čl. 81. odst. 3, který představuje tzv. legální výjimky ze zákazu kartelů, pokud:
1. dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, které přispívají ke:
a. zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku,
b. přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které
2. neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná;
3. neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.
V této věci byla Komise příslušná udělovat individuální výjimky. Po přijetí nařízení 1/2003/ES však byl systém individuálních výjimek zrušen. V současnosti vypadá situace tak, že podniky jsou povinny samy posoudit, zda jejich případná dohoda či jednání naplňuje znaky kartelového jednání. Komisi již tedy své dohody a jednání, které by mohlo být v rozporu se soutěžním právem, neohlašují. Kontrola je uplatňována ex ante a již ne přímo Komisí, ale nejdříve prostřednictvím národních kartelových úřadů.
Blokové výjimky
Jiná je situace v oblasti blokových výjimek. Komise je oprávněna vydávat nařízení či směrnice k provedení zásad uvedených v čl. 81. Na základě toho byly vydány tzv. skupinové resp. blokové výjimky. Komise vydala nařízení, která obsahují blokové výjimky pro následující typy dohod:
1. smlouvy o výhradním prodeji,
2. smlouvy o výhradním nákupu,
3. smlouvy o distribuci a servisu motorových vozidel,
4. smlouvy o franšíze,
5. smlouvy o specializaci,
6. smlouvy o výzkumu a vývoji,
7. smlouvy v oblasti pojišťovnictví,
8. smlouvy o přenosu technologií.
Výjimky jsou povolovány tehdy, pokud je prokázáno, že narušení soutěže, ke kterému by bloková výjimka vedla, je převáženo výhodami pro jiné účastníky trhu, zejména pro spotřebitele.
Shrnutí
Obecně lze tedy říci, že článek 81 zakazuje dohody mezi soutěžiteli, které omezují soutěž. Podstatné je, že se jedná o dohodu, byť neformální, více subjektů na společném trhu. Nejzávažnější z těchto dohod jsou dohody o cenách, dohody o rozdělení trhu, popřípadě dohody o objemu výroby mezi podniky. Takovéto dohody mohou vést k poškození spotřebitele v podobě jinak neodůvodněného růstu cen a sníženého výběru zboží. K dohodám může docházet i mezi podniky v rámci distribučního řetězce, popřípadě mezi podniky působícími na různých trzích. Podle práva ES mohou být takové dohody vyjmuty ze zákazu, pokud se prokáže, že mají příznivý vliv na vývoj trhu.
Zneužití dominantního postavení
Právní úprava zákazu zneužívání dominantního postavení je obsažena v čl. 82 SES. Dominantní postavení samo o sobě ale zakázané není. Bylo by nesmyslné sankcionovat někoho, kdo se ke svému výjimečnému postavení dopracoval vlastní pílí a úspěchem. Takový podnik však v okamžiku, kdy dominantní postavení získá, musí podléhat přísnějším pravidlům, aby svého silného tržního postavení nezneužíval. Ve smlouvě definice dominantního postavení chybí. Bylo tedy tradičně opět na ESD aby se k tomuto pojmu vyjádřil a poskytl jeho výklad. Při hodnocení dominantního postavení mohl ESD vyjít z podílu dotčeného podniku na trhu. Je-li podíl tohoto podniku do 25% relevantního trhu, lze uvažovat o tom, že nemá dominantní postavení. Podíl mezi 25% až do 40% může znamenat dominantní postavení, pokud jsou splněny i další okolnosti, přesahuje-li podíl dotčeného podniku 40% relevantního trhu, je dominantní postavení zpravidla evidentní. Při posuzování dominantního postavení se zohledňují kromě podílu na trhu rovněž věci struktura trhu, možnost přístupu na něj, vlastnictví dotčeného podniku apod.
Uvedené kritéria hodnocení dominantního postavení jsou spíše podpůrné povahy. ESD totiž mnohem více zohledňuje konkrétní chování dotčeného podniku na relevantním trhu. To mu umožňuje přesněji postihnout situace, kdy dochází ke zneužívání tržní moci a zásahům do funkční a otevřené soutěže na jednotném vnitřním trhu. Kritérium podílu na trhu totiž samo o sobě není příliš vhodné a jeho strohá aplikace by byla pro ESD a Komisi svazující. Dle tradiční judikatury ESD je tedy podnik v dominantním postavení tehdy, pokud je v takovém postavení ekonomické síly, která mu umožňuje se chovat ve značném rozsahu nezávisle na jeho konkurentech, zákaznících a nakonec i spotřebitelích a tím bránit efektivní soutěži. Z uvedené definice lze dovodit znaky zneužívání dominantního postavení dle čl. 82 SES. Jsou jimi:
1. existence dominantního postavení (sama o sobě protiprávní a zakázaná není);
2. jeho zneužití (ke zneužití může dojít v rovině horizontální tj. ve vztahu ke konkurentovi nebo vertikální ve vztahu k dodavatelům nebo odběratelům;
3. ovlivnění obchodu mezi členskými státy ES;
4. narušení, nebo i pouhé ohrožení účinné hospodářské soutěže.
Adresátem zákazu zneužívání dominantního postavení jsou jak veřejné tak i soukromé podniky, přičemž není rozhodné jejich sídlo. Zákaz zneužívání dominantního postavení se vztahuje i na podniky se sídlem mimo území společenství, jejichž jednání se projevuje na jednotném vnitřním trhu.
V předchozím textu byl několikrát zmíněn pojem relevantní trh. Rozumíme jím prostor, kde dochází k realizaci dominantního postavení. Dle čl. 82 SES je tímto prostorem společný trh nebo jeho podstatná část (viz bod 3 shora uvedeného přehledu). Dominance se tedy vztahuje vždy k určitému trhu či jeho části. Rozlišujeme:
1. Věcně relevantní trh, který zahrnuje veškeré výrobky, které jsou z pohledu spotřebitele z hlediska jejich charakteristiky, ceny, zamýšleného použití nahraditelné či zastupitelné (United Brands)
2. Geograficky relevantní trh, který zahrnuje území, na němž dotčené podniky prodávají a poptávají výrobky nebo služby a který je dostatečně homogenní proto, aby jej bylo možné odlišit od jiných místně relevantních trhů.
Zneužití postavení
Článek 82 odst. 2 SES obsahuje několik příkladů zneužití dominantního postavení. Výčet v tomto ustanovení je demonstrativní, zahrnuje pouze některé nejnebezpečnější formy jednání narušujícího hospodářskou soutěž. Zneužívání tak může spočívat v:
1. v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek;
2. v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů;
3. v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy;
4. v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.
ESD považuje za zneužití takové jednání podniku v dominantním postavení, které je způsobilé přímo či nepřímo negativné ovlivnit strukturu trhu. S ohledem na to, že je na takovém trhu pro existenci subjektu s dominantním postavením soutěž oslabena, je nutné sankcionovat každé jednání dominanta bránící zachování i té soutěže, která ještě na trhu zbyla. Z uvedeného také vyplývá, že jednání, které normálně nevadí, může u dominanta představovat porušení práva hospodářské soutěže
Shrnutí
Právo ES nezakazuje dominantní postavení na trhu. Jednalo by se o sankcionování někoho, kdo byl obvykle dost dobrý tak, že si takové postavení vydobyl. Právo ES se snaží postihovat pouze ty situace, kdy daný podnik využívá zničujícím způsobem tohoto svého svým způsobem výlučného postavení. Jednotlivé typy zneužití dominantního postavení se v zásadě podobají typům uvedeným u kartelů. Podstatná odlišnost spočívá v tom, že v případě kartelů předpokládáme protiprávní jednání více subjektů, zatímco u zneužití DP je tento subjekt zpravidla pouze jeden.
Státní podpory
Právo ES reguluje státní podpory přímo ve Smlouvě o založení ES v čl. 87 a následujících SES. Úprava státních podpor na komunitární úrovni je nezbytná, aby státy svými zásahy nedeformovaly svobodnou a účinnou hospodářskou soutěž na jednotném vnitřním trhu. Státní podpory nejsou zakázány absolutně, v úvahu přichází řada výjimek, je však nutné k nim přistupovat jak je ostatně pro všechny výjimky typické restriktivně. Významnou roli v této oblasti hraje Komise, neboť zamýšlí-li členský stát poskytnou podporu, je povinen ji předem ohlásit. Neslučitelné jsou dle Smlouvy podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, nestanoví-li Smlouva jinak. Chápání státních podpor ESD je přitom velmi široké. Přesnější by proto bylo hovořit o veřejných podporách, neboť ty zahrnují i prostředky poskytnuté z fondů samosprávných celků či dokonce soukromých osob, mají-li tyto prostředky původ ve státních financích. Forma veřejných podpor je ESD vykládána extenzivně. Za státní podpory jsou považovány veškerá opatření, bez ohledu na jejich formu, která jsou schopná přímo či nepřímo zvýhodnit určitý podnik, ohrožují byť potencionálně hospodářskou soutěž (6/64 Costa proti E.N.E.L.) nebo která mohou být považována za ekonomickou výhodu, jíž by přijímající podnik nezískal za normálních tržních podmínek (C-39/94 SFEI).
Veřejné podpory mohou mít takřka jakoukoliv myslitelnou podobu a zákaz se neomezuje pouze na přímou finanční pomoc od státu poskytnutou podniku. Dle judikatury ESD zahrnuje zákaz veřejných podpor i takové formy státních podpor, které se realizují ve formě půjčky se sníženou úrokovou sazbou, úlev na sociálním pojištění, zvýhodněných dodávek služeb či energií, nevymáhání pohledávek, bezplatné či zlevněné přenechání pozemků apod. Stejně to bude platit i pro zvýhodněné nájmy infrastruktury či bytových a nebytových prostor ve vlastnictví státu, územně samosprávných celků či jimi vlastněných právnických osob. V této souvislosti lze argumentovat analogicky s rozhodnutím C-301/87 v řízení Francie proti Komisi, kde ESD judikoval, že snížené úroky a odvody na sociálním zabezpečení umožňují beneficiáři vyhnout se nákladům, které by za normálních okolností byl podnik nucen hradit ze svých vlastních zdrojů, a proto omezují konkurenci.
Podmínkou proto, aby podpora byla neslučitelná se společným trhem je, aby měla nebo mohla mít dopad na obchod uvnitř Společenství a účinek narušení hospodářské soutěže v něm existující . Pokud podpora poskytnutá členským státem posiluje postavení podniku vzhledem k jiným konkurenčním podnikům v obchodě uvnitř Společenství, musí být tento obchod považován za ovlivněný podporou. ESD ve svém judikátu Altmark C-280/00 dokonce zahrnul mezi zakázané veřejné podpory i takové, které byly poskytnuty čistě lokálním poskytovatelům služeb – zde dopravcům. ESD v rozhodnutí mj. Altmark stanovil, že i podpora udělená podniku, který poskytuje čistě lokální nebo regionální dopravní služby a neprovádí žádnou činnost mimo stát jeho původu, může mít efekt na obchod mezi členskými státy. Je tomu tak proto, že takovýto podnik je schopen dodávat své služby ve stejné či dokonce vyšší míře a poskytovatelé stejných služeb z jiných členských států mají sníženou možnost podnikat v tomto členském státě. Krom toho není nezbytné, aby se zvýhodněný podnik sám o sobě podílel na obchodě uvnitř Společenství. Pokud totiž členský stát poskytne podniku podporu, může být dosud ryze vnitrostátní činnost zvýšena s tím důsledkem, že možnosti podniků usazených v jiných členských státech proniknout na trh tohoto členského státu jsou snížené. Mimoto posílení podniku, který se až do té doby nepodílel na obchodu uvnitř Společenství, jej může uvést do situace, která mu umožní proniknout na trh jiného členského státu.
Při posuzování slučitelnosti státních podpor hraje významnou roli ustanovení čl. 86 odst. 2 SES, dle něhož podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům hospodářské soutěže, pouze do té míry, pokud uplatnění těchto pravidel právně nebo fakticky nebrání plnění jejich, svým způsobem velmi specifických, činností. Přesto však obchod resp. konkurence v kterékoliv oblasti služeb obecného hospodářského zajmu, nesmí být dotčena v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství. Na otázku co mezi tyto zájmy patří, lze nalézt odpověď zejména v čl. 3 písm. g) SES a čl. 4 odst. 2 in fine, která stanoví, že činnosti Společenství zahrnují systém zajišťující, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž, a ukládají jak Společenství, tak členským státům, povinnost podporovat obecnou hospodářskou politiku ve Společenství v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží. Poměrně striktní mantinely pro použití čl. 86 SES stanoví již citované rozhodnutí Altmark. Dle tohoto rozhodnutí opatření státu není státní podporou tehdy, pokud se jedná o kompenzaci za poskytnuté služby ve veřejném zájmu, za podmínky, že tento podnik nezíská jak skutečnou finanční výhodu z tohoto plnění, ani výhodnější postavení ve srovnání s konkurencí. ESD se však nespokojil s touto poměrně obecnou definicí a dále podmínil možnost aplikace čl. 86 SES těmito podmínkami:
1. zvýhodněný podnik poskytuje služby v obecném hospodářském zájmu a jeho povinnosti jsou jednoznačně stanoveny, např. národním zákonodárstvím či licencí;
2. parametry, za nichž je kompenzace poskytována, byly stanoveny dopředu transparentní cestou
3. kompenzace nepřevyšuje nezbytné náklady poskytování těchto služeb
4. podnik byl vybrán ve výběrovém řízení, které umožní zajistit poskytování takovýchto služeb s nejnižšími náklady. V případě, že k výběrovému řízení nedošlo, musí být výše kompenzace stanovena na základě analýzy, která určí, jaké by byly náklady typického, dobře řízeného a vedeného podniku.
Veřejné podpory nelze hodnotit pouze formální stránce. Formální znaky opatření členského státu stanovené v čl. 87 SES mohou být naplněny, ale přesto se takové opatření může vyhnout aplikaci čl. 87 odst. 1 SES, a nepodléhají tedy oznamovacímu postupu podle čl. 88 odst. 3 SES. Lze pak hovořit o tzv. materiálním znaku veřejné podpory, který byl vymezen v nařízení Komise č. 69/2001/ES o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis (tzv. "nařízení o bagatelních podporách"). Dle čl. 2 nařízení o bagatelních podporách nesplňují všechna kritéria čl. 87 odst. 1 SES a nepodléhají proto oznamovací povinnosti podle čl. 88 odst. 3 SES podpory, kdy celková výše poskytnutá jednomu podniku nepřesáhne v období tří let částku =100.000,- EUR.
Ne každá státní podpora má jen negativní důsledky. Jsou jisté situace, které bez státního zásahu vyřešit nelze, nebo jen velmi obtížně. V takovém případě je na místě státní podporu poskytnout. Právo ES připouští výjimky ze zákazu státních podpor.
Rozlišujeme:
Státní podpory, které jsou automaticky slučitelné se společným trhem. Jedná se o:
1. podpory sociální povahy, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností;
2. podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi;
3. podpory z důvodu rozdělení Německa;
Vedle shora uvedených podpor upravuje Smlouva i subvence, které nejsou povolené automaticky, ale mohou být v určitém konkrétním případě poskytnuty. Hovoříme o tzv. fakultativně slučitelných podporách, mezi něž patří zejména:
1. podpory méně rozvinutých oblastí;
2. podpory významného evropského projektu;
3. podpory, které mají za cíl nápravu vážné poruchy hospodářství některého členského státu;
4. sektorální podpory;
5. horizontální podpory;
6. podpory kultury a zachování kulturního dědictví;
7. další druhy fakultativně slučitelných podpor (určených např. pro společnou výstavbu lodí apod.).
Regulace fúzí
Problematika fúzí je v právu ES upravena nařízením Rady č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004, o kontrole spojování podniků (dále jen "nařízení ES o spojování"). Právní úprava se opírá zejména o čl. 81 a 82 SES, tedy o ustanovení, jež zakazují kartely a zneužívání dominantního postavení. To by ale samo o sobě nestačilo pokrýt celou sledovanou problematiku spojování, a proto využila Rada možnosti, kterou jí skýtá ustanovení čl. 308 SES. Na základě tohoto ustanovení si může Společenství stanovit další pravomoci k činnostem nutným k dosažení svých cílů, který mi, jak již bylo uvedeno účinná hospodářská soutěž na jednotném vnitřním trhu je. Právní úprava dopadá na:
Spojení má význam pro celé Společenství jestliže:
1. celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesahuje 5000 milionů EUR a
2. celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků v rámci celého Společenství přesahuje 250 milionů EUR,
3. pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témž členském státě více než dvou třetin svého celkového obratu v rámci celého Společenství.
Spojení nedosahující těchto prahových hodnot má i přesto význam pro celé Společenství jestliže:
1. celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesahuje 2500 milionů EUR;
2. v každém z nejméně tří členských států celkový obrat všech dotčených podniků přesahuje 100 milionů EUR;
3. v každém z nejméně tří členských států uvedených pro účely ad 2) převyšuje celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků 25 milionů EUR a
4. celkový obrat v rámci Společenství každého z nejméně dvou dotčených podniků přesahuje 100 milionů EUR,
5. pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témž členském státě více než dvou třetin svého celkového obratu v rámci celého Společenství.
Příklad „Continental Can“: Continental Can Co. Inc. (dále jen „CC“) je společností se sídlem v USA vyrábějící obaly. V Evropě byla zastoupena prostřednictvím německé společnosti Schmalbach-Lubeca-Werke AG (dále jen „SLW“), kterou získala v roce 1969. SLW byla dominantním výrobcem plechovek. V roce 1970 koupila CC prostřednictvím své další dceřiné společnosti Europemballage se sídlem v USA majoritní podíl v nizozemské společnosti Thomassen a Drijver-Verbliva N. V. (dále jen „TDV“), vyrábějící stejné výrobky. Výsledkem bylo zcela zřejmé dominantní postavení na podstatné části společného trhu v oblasti výroby plechovek. Dle názoru Komise byl tento nákup zneužitím ve smyslu čl. 82 Smlouvy, neboť zmíněným nákupem získala CC takové postavení na trhu, že byla de facto znemožněna jakákoliv soutěž. Zahájila proto proti CC řízení.
V tomto rozhodnutí byl poměrně zajímavě aplikován čl. 82 Smlouvy. Komise totiž vydala rozhodnutí o tom, že chystané převzetí zakládá zneužití dominantního postavení na trhu Společenství. CC toto rozhodnutí napadl s tím, že samotná fúze nemůže být vykládána jako zneužití. Dle něj čl. 82 směřuje pouze na chování škodlivé pro spotřebitele. Navíc předpokládá určitý vztah mezi dominancí a zneužitím. Nicméně ESD nesouhlasil. Dle ESD čl. 82 vylučuje fúze, které by vedly k eliminaci soutěže. Dopadá nejen na případy, kdy je spotřebitelům škoda způsobena přímo, ale i tehdy, pokud jim může být škoda způsobena nepřímo zásahem do funkčnosti soutěže na trhu. Zneužití může být dáno i tehdy, když dominant své dominantní postavení i nadále zesiluje tak, že na trhu zůstávají již jen podniky malé a slabé na něm závislé. Ustanovení zakazující zneužívání dominantního postavení chrání společný trh před možným ohrožením či narušením nepovoleným jednáním podniku. Tím spíše by pak mělo dopadat i na situace, kdy je soutěž fúzí vyloučena zcela.
Důležité je zabývat se i teritoriální působností soutěžního práva. Je založena na principu účinku – princip následku. To znamená, že komunitární úprava se uplatní tehdy, je-li protisoutěžním jednáním ovlivněn obchod mezi členskými státy a narušena soutěž na společném trhu. I jednání, které bylo učiněno v cizině, tak může být postihnuto dle soutěžního práva ES, projeví-li se účinky tohoto jednání na trhu ES. Z uvedeného vyplývá, že i podniky se sídlem v třetím státě, se mohou dopustit protisoutěžního jednání na území ES, pakliže se důsledky jejich jednání projeví na společném trhu.
Případ „Wood pulp“ Komise uložila 41 producentům dřevní buničiny a dvě asociacím producentů dřevní buničiny pokutu pro porušení hospodářské soutěže, když tyto podniky dle zjištění Komise mezi sebou slaďovaly ceny účtované odběratelům dřevní buničiny ve Společenství. Hlavní centra výroby dřevní buničiny v té době ležela mimo území ES, především v USA, Kanadě, Finsku a Švédsku. Z těchto zemí pocházely i rozhodnutím dotčené společnosti. Přímo, prostřednictvím svých poboček či dceřiných společností zásobovaly tyto společnosti trh Společenství a společně tyto společnosti uspokojovaly 2/3 dodávek a 60% spotřební dřevní buničiny ve společenství.
Otázkou je, jestli mohla Komise takto postupovat a sankcionovat dotčené podniky pokutou. Pokud totiž skutečně došlo ke slaďování cen, stalo se tak mimo území Společenství a některé ze sankcionovaných podniků na společném trhu přímo nepůsobily. Dotčené společnosti v řízení skutečně mimo jiné namítaly, že Komise nesprávně interpretovala Smlouvu, neboť ji nelze vztahovat i na ně, zahraniční osoby se sídly mimo území ES, ale pouze na subjekty ze společenství. Rovněž poukazovaly, že takovéto rozhodnutí je zcela v rozporu s mezinárodním právem veřejným (princip nevměšování se). ESD však konstatoval, že podstatné jsou důsledky takovéhoto jednání a ty se projevovaly na území ES. Pokutování subjektů mimo území ES, však je právně nevymahatelné, teprve při pokusu o výkon rozhodnutí ukládajícího sankci, by došlo k porušení mezinárodního práva veřejného. Pokud by totiž použitelnost zákazu kartelů měla být limitována tím, kde k jednání došlo, kde byla sjednána dohoda, vydáno rozhodnutí nebo společný postup, bylo by snadné tento zákaz obcházet. Z toho důvodu je podstatné to, kde dochází k jejich realizaci (tedy princip účinku!). A zde docházelo k provádění cenové politiky producentů celulózy na území ES.
Objekt ochrany
Objektem ochrany práva hospodářské soutěže je logicky samotná soutěž, a to proti nežádoucím zásahům prováděným jak veřejnoprávními subjekty tak i subjekty soukromoprávními. Cílem soutěžního práva je zajistit stejné základní podmínky pro všechny soutěžitele a ochránit fungování základních svobod před nežádoucím jednáním jak soutěžitelů tak i států. Smyslem je zajistit svobodnou, ničím nerušenou, poctivou a účinnou konkurenci. Podstatné je, že není rozhodné místo sídla podniků zúčastněných na potenciálně nebezpečném jednání.
Ochrana poskytovaná právem ES tedy směřuje jednak proti:
1. státním intervencím a dále
2. proti protisoutěžnímu jednání samotných podniků.
Cílem soutěžního práva ES je ochránit trh Společenství jak před jednáním států tak i subjektů jim podřízeným. Tím si vymezujeme i osobní působnost soutěžního práva ES. Adresáty právních norem jsou jak státy, tak i podniky, resp. jejich sdružení. Sídlo podniku není rozhodující a stejně tak není rozhodující, zda se jedná o podnik soukromý či veřejný.
Pojem podnik ve Smlouvě vymezen není. Definici poskytla judikatura ESD. Lze jej s ohledem na zavedenou judikaturu ESD definovat jako jakoukoliv entitu zabývající se výkonem hospodářských aktivit, bez ohledu na svůj právní status a způsob financování. Jedná se tedy o takovou entitu, která:
1. vyvíjí hospodářskou činnost;
2. má relativně trvalý charakter;
3. je hospodářsky nezávislá což jí umožňuje relativně nezávislé chování na trhu ES.
Rozhodujícím znakem podniku naopak není jeho:
1. právní forma; ani
2. subjektivita, ani
3. sídlo.
Ve smlouvě lze nalézt konkrétní odraz výše uvedeného v článcích:
1. 81 SES, který zakazuje spolupráci subjektů způsobem, který by vedl k nepříznivým důsledkům pro spotřebitele
2. 82 SES, který znemožňuje účastníkům trhu zneužít své dominantní postavení
3. a čl. 87, který se obrací na členské státy, kterým zakazuje zvýhodňování vybraných podniků a tím deformování hospodářské soutěže.
Na základě toho můžeme rozlišovat
1. obecný zákaz kartelů
2. zákaz zneužívání dominantního postavení
3. regulace fůzí
4. obecný zákaz státních dotací
5. regulaci veřejných zakázek
Zákaz kartelových dohod
Zákaz kartelových dohod je upraven v čl. 81. SES. Mezi výslovně zakázané formy opatření patří:
1. dohody mezi podniky;
2. rozhodnutí sdružení podniků;
3. jednání ve vzájemné shodě;
Znaky kartelu: K tomu, abychom mohli určité jednání považovat za kartel, musí toto jednání vykazovat 4 znaky:
1. jedná se o některou ze shora uvedených forem (dohoda, rozhodnutí, jednání ve shodě);
2. na základě tohoto jednání dochází k ovlivnění obchodu mezi členskými státy EU;
3. jednání způsobuje nebo směřuje k omezení nebo narušení hospodářské soutěže v rámci vnitřního trhu Společenství.
4. narušení nebo ohrožení soutěže je citelné, tj. není prostor pro uplatnění korekční zásady „de minimis“.
Určité jednání může vykazovat znaky kartelu a přesto být povolené, a to na základě rozhodnutí Komise (blokové výjimky – viz níže) nebo čl. 81. odst. 3 SES. Výjimky přichází v úvahu pouze tehdy, pokud výhody kartelu pro spotřebitele převáží nad jejich nevýhodami spočívajícími v narušení hospodářské soutěže.
Podstatné je, že toto ustanovení čl. 81 SES má přímý účinek. Jednání nebo skutkový stav uvedený v čl. 81 je přímo zakázaný touto smlouvou a smlouva, která splňuje znaky kartelu, je od počátku neplatná. Není k tomu zapotřebí žádného předchozího rozhodnutí některého správního orgánu či soudu členského státu či Komise.
Dohody mezi podniky
Do této kategorie spadají veškeré smlouvy, ať už soukromoprávní tak i veřejnoprávní, uzavřené písemně, ústně či konkludentně. Podle judikatury ESD je skutková podstata dohody naplněna tehdy, pokud strany uzavřely smlouvu, v níž je vyjádřena jejich vůle chovat se určitým způsobem. Podstatné je tedy vyjádření vůle stran být smlouvou vázán, byť je de iure dle kartelového práva neplatná. Dohodou není takové ujednání, které závazek chovat se nějakým způsobem postrádá.
Rozhodnutí sdružení podniků
Rozdíl oproti předchozí kategorii spočívá v tom, že rozhodnutí vychází z již existujícího právního úkonu, jakým je statut společnosti, společenská smlouva, jednací pořádek apod., na základě kterého jsou sdruženy určité podniky do jedné organizační jednotky. Rozhodnutí není dvoustranným aktem, typicky v něm chybí vyjádření závazku podniku chovat se určitým způsobem. Rozhodnutí nemusí být právně závazné. Znaky kartelu může vykazovat i neformální doporučení, jestliže by pro jeho adresáta znamenalo jeho nerespektovaní nevýhodu, ať už právního či hospodářského charakteru.
Jednání ve vzájemné shodě
Jedná se o institut převzatý z práva USA, který má za cíl pokrýt veškeré situace, které nemají původ v právním úkonu mezi podniky. Tato kategorie je svým způsobem zbytková, jejím smyslem je zahrnout všechny zbývající formy protisoutěžního jednání podniků, které nelze zařadit do předešlých kategorií, a které jsou přesto pro hospodářskou soutěž škodlivé. Podle judikatury ESD se jím rozumí forma koordinace mezi podniky, která dospěla do stadia uzavření smlouvy, avšak základem není smlouva či rozhodnutí, ale faktická spolupráce zúčastněných podniků v hospodářské soutěži.
Dělení kartelů
Původně byly kartely chápány jako ujednání výrobců stejného nebo obdobného zboží za účelem rozdělení produkce a udržení či zvýšení cen. Odpovídá tomu i konstrukce čl. 81 SES. To by však samo o sobě nestačilo a praxe to potvrdila. ESD proto ve své judikatuře rozšířil pojem kartelu i na kartely vertikální, tedy ujednání mezi podniky, které nepůsobí na stejné úrovni trhu. Rozlišujeme proto horizontální kartely, jako dohody, rozhodnutí a jednání ve shodě mezi podniky v konkurenčním postavení, které stojí na jedné úrovni trhu a kartely vertikální, které dopadají na vztahy mezi podniky na různé úrovni trhu, které spolu v zásadě nejsou v konkurenčním prostředí. Typicky se jedná o vztahy výrobci a jejich distributory, dodavateli a výrobci apod. Za určitých okolností mohou být vertikální kartely přínosné pro spotřebitele, a proto Komise tzv. blokovými výjimkami některé z nich za zákazu vyňala (např. smlouvy o výhradním prodeji, o výhradním nákupu, o distribuci a servisu motorových vozidel či smlouvy franšíze).
Případ Consten a Grundig: Německá společnost Grundig vyrábějící elektroniku uzavřela smlouvu o výhradním obchodním zastoupení s francouzským distributorem společností Consten. Consten se zavázal odebírat určité minimální množství výrobků Grundig, distribuovat je do francouzských obchodů, poskytovat zákaznický servis a zajišťovat reklamu. Vedle toho se společnost Consten zavázala také neodebírat výrobky konkurentů Grundig. Grundig se naproti tomu zavázal, že Consten bude jeho výlučným distributorem pro celou Francii. Cílem ujednání bylo udržet vyšší ceny elektroniky ve Francii a zabránit jejich snížení paralelními dovozy z jiných států ES, kde se táž elekotronika prodávala laciněji.
Lze na shora popsané jednání Constenu a Grundigu aplikovat zákaz kartelu vyjádřený v ustanovení čl. 81 SES? Podstatné na tomto rozsudku je, že zúčastněné podniky nejsou ve vzájemném konkurečním postavení. To ale neznamená, že by se společně nemohly dopustit jednání, které má závažné negativní důsledky pro řádnou funkčnost soutěže na společném trhu. V tomto případě je zcela evidentním důsledkem dohody Constenu a Grungigu vyšší cena elektroniky značky Grundig, kterou musí francouzský spotřebitel za její pořízení zaplatit. ESD proto stanovil, že obecný zákaz dohod omezujících nebo narušujících hospodářskou soutěž se vztahuje i na vertikální dohody mezi subjekty, které si vzájemně nekonkurují.
Jednotlivé typy kartelových praktik
Kartely lze typizovat podle toho, zda se jedná o dohody, rozhodnutí nebo jednání ve shodě, které:
1. přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky;
2. omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice;
3. rozdělují trhy nebo zdroje zásobování;
4. uplatňují vůči obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni v hospodářské soutěži;
5. podmiňují uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.
Bagatelní kartely
Pravidlo o ochraně omezování soutěže obsažené v čl. 81, které zakazuje kartely, však nelze uplatňovat na nepodstatné narušení hospodářské soutěže. Tedy, v případě narušení malého rozsahu, zákaz daný čl. 81 nenastupuje. Z důvodu právní jistoty a transparentnosti vydala Komise oznámení, v němž kvantifikovala pomocí podílů na trhu prahové limity, při jejichž nedosažení se předpokládá, že dohodou není narušena soutěž. Narušení soutěže tedy musí nabýt určité intenzity, jedná se o jakýsi materiální znak skutkové podstaty kartelového deliktu. Pro dohody mezi soutěžiteli – tedy pro horizontální dohody je limit stanoven na 10%. Pro dohody mezi nesoutěžiteli to je 15%. Jestliže není možné dohodu zařadit, je to 10%. Snížená je hranice pro kumulativní řetězce dohod paralelních sítí dohod a to na 5%. Uvedené hodnoty jsou pouze orientační a Soud první instance či Evropský soudní dvůr nemají povinnost se jimi řídit. Pro hodnocení kartelů těmito orgány je typické, že vycházejí spíše z chování dotčených podniků v hospodářské soutěži, nežli z jejich podílu na trhu.
Legální výjimky ze zákazu kartelů
Již byly zmiňovány výjimky ze zákazu kartelů. Zákaz kartelů totiž není absolutní. Kartelová dohoda může za určitých okolností uniknout zákazu uvedeného v čl. 81 odst. 1. Tyto okolnosti jsou uvedeny v čl. 81. odst. 3, který představuje tzv. legální výjimky ze zákazu kartelů, pokud:
1. dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, které přispívají ke:
a. zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku,
b. přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které
2. neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná;
3. neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.
V této věci byla Komise příslušná udělovat individuální výjimky. Po přijetí nařízení 1/2003/ES však byl systém individuálních výjimek zrušen. V současnosti vypadá situace tak, že podniky jsou povinny samy posoudit, zda jejich případná dohoda či jednání naplňuje znaky kartelového jednání. Komisi již tedy své dohody a jednání, které by mohlo být v rozporu se soutěžním právem, neohlašují. Kontrola je uplatňována ex ante a již ne přímo Komisí, ale nejdříve prostřednictvím národních kartelových úřadů.
Blokové výjimky
Jiná je situace v oblasti blokových výjimek. Komise je oprávněna vydávat nařízení či směrnice k provedení zásad uvedených v čl. 81. Na základě toho byly vydány tzv. skupinové resp. blokové výjimky. Komise vydala nařízení, která obsahují blokové výjimky pro následující typy dohod:
1. smlouvy o výhradním prodeji,
2. smlouvy o výhradním nákupu,
3. smlouvy o distribuci a servisu motorových vozidel,
4. smlouvy o franšíze,
5. smlouvy o specializaci,
6. smlouvy o výzkumu a vývoji,
7. smlouvy v oblasti pojišťovnictví,
8. smlouvy o přenosu technologií.
Výjimky jsou povolovány tehdy, pokud je prokázáno, že narušení soutěže, ke kterému by bloková výjimka vedla, je převáženo výhodami pro jiné účastníky trhu, zejména pro spotřebitele.
Shrnutí
Obecně lze tedy říci, že článek 81 zakazuje dohody mezi soutěžiteli, které omezují soutěž. Podstatné je, že se jedná o dohodu, byť neformální, více subjektů na společném trhu. Nejzávažnější z těchto dohod jsou dohody o cenách, dohody o rozdělení trhu, popřípadě dohody o objemu výroby mezi podniky. Takovéto dohody mohou vést k poškození spotřebitele v podobě jinak neodůvodněného růstu cen a sníženého výběru zboží. K dohodám může docházet i mezi podniky v rámci distribučního řetězce, popřípadě mezi podniky působícími na různých trzích. Podle práva ES mohou být takové dohody vyjmuty ze zákazu, pokud se prokáže, že mají příznivý vliv na vývoj trhu.
Zneužití dominantního postavení
Právní úprava zákazu zneužívání dominantního postavení je obsažena v čl. 82 SES. Dominantní postavení samo o sobě ale zakázané není. Bylo by nesmyslné sankcionovat někoho, kdo se ke svému výjimečnému postavení dopracoval vlastní pílí a úspěchem. Takový podnik však v okamžiku, kdy dominantní postavení získá, musí podléhat přísnějším pravidlům, aby svého silného tržního postavení nezneužíval. Ve smlouvě definice dominantního postavení chybí. Bylo tedy tradičně opět na ESD aby se k tomuto pojmu vyjádřil a poskytl jeho výklad. Při hodnocení dominantního postavení mohl ESD vyjít z podílu dotčeného podniku na trhu. Je-li podíl tohoto podniku do 25% relevantního trhu, lze uvažovat o tom, že nemá dominantní postavení. Podíl mezi 25% až do 40% může znamenat dominantní postavení, pokud jsou splněny i další okolnosti, přesahuje-li podíl dotčeného podniku 40% relevantního trhu, je dominantní postavení zpravidla evidentní. Při posuzování dominantního postavení se zohledňují kromě podílu na trhu rovněž věci struktura trhu, možnost přístupu na něj, vlastnictví dotčeného podniku apod.
Uvedené kritéria hodnocení dominantního postavení jsou spíše podpůrné povahy. ESD totiž mnohem více zohledňuje konkrétní chování dotčeného podniku na relevantním trhu. To mu umožňuje přesněji postihnout situace, kdy dochází ke zneužívání tržní moci a zásahům do funkční a otevřené soutěže na jednotném vnitřním trhu. Kritérium podílu na trhu totiž samo o sobě není příliš vhodné a jeho strohá aplikace by byla pro ESD a Komisi svazující. Dle tradiční judikatury ESD je tedy podnik v dominantním postavení tehdy, pokud je v takovém postavení ekonomické síly, která mu umožňuje se chovat ve značném rozsahu nezávisle na jeho konkurentech, zákaznících a nakonec i spotřebitelích a tím bránit efektivní soutěži. Z uvedené definice lze dovodit znaky zneužívání dominantního postavení dle čl. 82 SES. Jsou jimi:
1. existence dominantního postavení (sama o sobě protiprávní a zakázaná není);
2. jeho zneužití (ke zneužití může dojít v rovině horizontální tj. ve vztahu ke konkurentovi nebo vertikální ve vztahu k dodavatelům nebo odběratelům;
3. ovlivnění obchodu mezi členskými státy ES;
4. narušení, nebo i pouhé ohrožení účinné hospodářské soutěže.
Adresátem zákazu zneužívání dominantního postavení jsou jak veřejné tak i soukromé podniky, přičemž není rozhodné jejich sídlo. Zákaz zneužívání dominantního postavení se vztahuje i na podniky se sídlem mimo území společenství, jejichž jednání se projevuje na jednotném vnitřním trhu.
V předchozím textu byl několikrát zmíněn pojem relevantní trh. Rozumíme jím prostor, kde dochází k realizaci dominantního postavení. Dle čl. 82 SES je tímto prostorem společný trh nebo jeho podstatná část (viz bod 3 shora uvedeného přehledu). Dominance se tedy vztahuje vždy k určitému trhu či jeho části. Rozlišujeme:
1. Věcně relevantní trh, který zahrnuje veškeré výrobky, které jsou z pohledu spotřebitele z hlediska jejich charakteristiky, ceny, zamýšleného použití nahraditelné či zastupitelné (United Brands)
2. Geograficky relevantní trh, který zahrnuje území, na němž dotčené podniky prodávají a poptávají výrobky nebo služby a který je dostatečně homogenní proto, aby jej bylo možné odlišit od jiných místně relevantních trhů.
Zneužití postavení
Článek 82 odst. 2 SES obsahuje několik příkladů zneužití dominantního postavení. Výčet v tomto ustanovení je demonstrativní, zahrnuje pouze některé nejnebezpečnější formy jednání narušujícího hospodářskou soutěž. Zneužívání tak může spočívat v:
1. v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek;
2. v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů;
3. v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy;
4. v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.
ESD považuje za zneužití takové jednání podniku v dominantním postavení, které je způsobilé přímo či nepřímo negativné ovlivnit strukturu trhu. S ohledem na to, že je na takovém trhu pro existenci subjektu s dominantním postavením soutěž oslabena, je nutné sankcionovat každé jednání dominanta bránící zachování i té soutěže, která ještě na trhu zbyla. Z uvedeného také vyplývá, že jednání, které normálně nevadí, může u dominanta představovat porušení práva hospodářské soutěže
Shrnutí
Právo ES nezakazuje dominantní postavení na trhu. Jednalo by se o sankcionování někoho, kdo byl obvykle dost dobrý tak, že si takové postavení vydobyl. Právo ES se snaží postihovat pouze ty situace, kdy daný podnik využívá zničujícím způsobem tohoto svého svým způsobem výlučného postavení. Jednotlivé typy zneužití dominantního postavení se v zásadě podobají typům uvedeným u kartelů. Podstatná odlišnost spočívá v tom, že v případě kartelů předpokládáme protiprávní jednání více subjektů, zatímco u zneužití DP je tento subjekt zpravidla pouze jeden.
Státní podpory
Právo ES reguluje státní podpory přímo ve Smlouvě o založení ES v čl. 87 a následujících SES. Úprava státních podpor na komunitární úrovni je nezbytná, aby státy svými zásahy nedeformovaly svobodnou a účinnou hospodářskou soutěž na jednotném vnitřním trhu. Státní podpory nejsou zakázány absolutně, v úvahu přichází řada výjimek, je však nutné k nim přistupovat jak je ostatně pro všechny výjimky typické restriktivně. Významnou roli v této oblasti hraje Komise, neboť zamýšlí-li členský stát poskytnou podporu, je povinen ji předem ohlásit. Neslučitelné jsou dle Smlouvy podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, nestanoví-li Smlouva jinak. Chápání státních podpor ESD je přitom velmi široké. Přesnější by proto bylo hovořit o veřejných podporách, neboť ty zahrnují i prostředky poskytnuté z fondů samosprávných celků či dokonce soukromých osob, mají-li tyto prostředky původ ve státních financích. Forma veřejných podpor je ESD vykládána extenzivně. Za státní podpory jsou považovány veškerá opatření, bez ohledu na jejich formu, která jsou schopná přímo či nepřímo zvýhodnit určitý podnik, ohrožují byť potencionálně hospodářskou soutěž (6/64 Costa proti E.N.E.L.) nebo která mohou být považována za ekonomickou výhodu, jíž by přijímající podnik nezískal za normálních tržních podmínek (C-39/94 SFEI).
Veřejné podpory mohou mít takřka jakoukoliv myslitelnou podobu a zákaz se neomezuje pouze na přímou finanční pomoc od státu poskytnutou podniku. Dle judikatury ESD zahrnuje zákaz veřejných podpor i takové formy státních podpor, které se realizují ve formě půjčky se sníženou úrokovou sazbou, úlev na sociálním pojištění, zvýhodněných dodávek služeb či energií, nevymáhání pohledávek, bezplatné či zlevněné přenechání pozemků apod. Stejně to bude platit i pro zvýhodněné nájmy infrastruktury či bytových a nebytových prostor ve vlastnictví státu, územně samosprávných celků či jimi vlastněných právnických osob. V této souvislosti lze argumentovat analogicky s rozhodnutím C-301/87 v řízení Francie proti Komisi, kde ESD judikoval, že snížené úroky a odvody na sociálním zabezpečení umožňují beneficiáři vyhnout se nákladům, které by za normálních okolností byl podnik nucen hradit ze svých vlastních zdrojů, a proto omezují konkurenci.
Podmínkou proto, aby podpora byla neslučitelná se společným trhem je, aby měla nebo mohla mít dopad na obchod uvnitř Společenství a účinek narušení hospodářské soutěže v něm existující . Pokud podpora poskytnutá členským státem posiluje postavení podniku vzhledem k jiným konkurenčním podnikům v obchodě uvnitř Společenství, musí být tento obchod považován za ovlivněný podporou. ESD ve svém judikátu Altmark C-280/00 dokonce zahrnul mezi zakázané veřejné podpory i takové, které byly poskytnuty čistě lokálním poskytovatelům služeb – zde dopravcům. ESD v rozhodnutí mj. Altmark stanovil, že i podpora udělená podniku, který poskytuje čistě lokální nebo regionální dopravní služby a neprovádí žádnou činnost mimo stát jeho původu, může mít efekt na obchod mezi členskými státy. Je tomu tak proto, že takovýto podnik je schopen dodávat své služby ve stejné či dokonce vyšší míře a poskytovatelé stejných služeb z jiných členských států mají sníženou možnost podnikat v tomto členském státě. Krom toho není nezbytné, aby se zvýhodněný podnik sám o sobě podílel na obchodě uvnitř Společenství. Pokud totiž členský stát poskytne podniku podporu, může být dosud ryze vnitrostátní činnost zvýšena s tím důsledkem, že možnosti podniků usazených v jiných členských státech proniknout na trh tohoto členského státu jsou snížené. Mimoto posílení podniku, který se až do té doby nepodílel na obchodu uvnitř Společenství, jej může uvést do situace, která mu umožní proniknout na trh jiného členského státu.
Při posuzování slučitelnosti státních podpor hraje významnou roli ustanovení čl. 86 odst. 2 SES, dle něhož podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům hospodářské soutěže, pouze do té míry, pokud uplatnění těchto pravidel právně nebo fakticky nebrání plnění jejich, svým způsobem velmi specifických, činností. Přesto však obchod resp. konkurence v kterékoliv oblasti služeb obecného hospodářského zajmu, nesmí být dotčena v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství. Na otázku co mezi tyto zájmy patří, lze nalézt odpověď zejména v čl. 3 písm. g) SES a čl. 4 odst. 2 in fine, která stanoví, že činnosti Společenství zahrnují systém zajišťující, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž, a ukládají jak Společenství, tak členským státům, povinnost podporovat obecnou hospodářskou politiku ve Společenství v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží. Poměrně striktní mantinely pro použití čl. 86 SES stanoví již citované rozhodnutí Altmark. Dle tohoto rozhodnutí opatření státu není státní podporou tehdy, pokud se jedná o kompenzaci za poskytnuté služby ve veřejném zájmu, za podmínky, že tento podnik nezíská jak skutečnou finanční výhodu z tohoto plnění, ani výhodnější postavení ve srovnání s konkurencí. ESD se však nespokojil s touto poměrně obecnou definicí a dále podmínil možnost aplikace čl. 86 SES těmito podmínkami:
1. zvýhodněný podnik poskytuje služby v obecném hospodářském zájmu a jeho povinnosti jsou jednoznačně stanoveny, např. národním zákonodárstvím či licencí;
2. parametry, za nichž je kompenzace poskytována, byly stanoveny dopředu transparentní cestou
3. kompenzace nepřevyšuje nezbytné náklady poskytování těchto služeb
4. podnik byl vybrán ve výběrovém řízení, které umožní zajistit poskytování takovýchto služeb s nejnižšími náklady. V případě, že k výběrovému řízení nedošlo, musí být výše kompenzace stanovena na základě analýzy, která určí, jaké by byly náklady typického, dobře řízeného a vedeného podniku.
Veřejné podpory nelze hodnotit pouze formální stránce. Formální znaky opatření členského státu stanovené v čl. 87 SES mohou být naplněny, ale přesto se takové opatření může vyhnout aplikaci čl. 87 odst. 1 SES, a nepodléhají tedy oznamovacímu postupu podle čl. 88 odst. 3 SES. Lze pak hovořit o tzv. materiálním znaku veřejné podpory, který byl vymezen v nařízení Komise č. 69/2001/ES o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis (tzv. "nařízení o bagatelních podporách"). Dle čl. 2 nařízení o bagatelních podporách nesplňují všechna kritéria čl. 87 odst. 1 SES a nepodléhají proto oznamovací povinnosti podle čl. 88 odst. 3 SES podpory, kdy celková výše poskytnutá jednomu podniku nepřesáhne v období tří let částku =100.000,- EUR.
Ne každá státní podpora má jen negativní důsledky. Jsou jisté situace, které bez státního zásahu vyřešit nelze, nebo jen velmi obtížně. V takovém případě je na místě státní podporu poskytnout. Právo ES připouští výjimky ze zákazu státních podpor.
Rozlišujeme:
Státní podpory, které jsou automaticky slučitelné se společným trhem. Jedná se o:
1. podpory sociální povahy, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností;
2. podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi;
3. podpory z důvodu rozdělení Německa;
Vedle shora uvedených podpor upravuje Smlouva i subvence, které nejsou povolené automaticky, ale mohou být v určitém konkrétním případě poskytnuty. Hovoříme o tzv. fakultativně slučitelných podporách, mezi něž patří zejména:
1. podpory méně rozvinutých oblastí;
2. podpory významného evropského projektu;
3. podpory, které mají za cíl nápravu vážné poruchy hospodářství některého členského státu;
4. sektorální podpory;
5. horizontální podpory;
6. podpory kultury a zachování kulturního dědictví;
7. další druhy fakultativně slučitelných podpor (určených např. pro společnou výstavbu lodí apod.).
Regulace fúzí
Problematika fúzí je v právu ES upravena nařízením Rady č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004, o kontrole spojování podniků (dále jen "nařízení ES o spojování"). Právní úprava se opírá zejména o čl. 81 a 82 SES, tedy o ustanovení, jež zakazují kartely a zneužívání dominantního postavení. To by ale samo o sobě nestačilo pokrýt celou sledovanou problematiku spojování, a proto využila Rada možnosti, kterou jí skýtá ustanovení čl. 308 SES. Na základě tohoto ustanovení si může Společenství stanovit další pravomoci k činnostem nutným k dosažení svých cílů, který mi, jak již bylo uvedeno účinná hospodářská soutěž na jednotném vnitřním trhu je. Právní úprava dopadá na:
- fúze dvou či více původně nezávislých podniků nebo částí podniků, nebo
- situaci, kdy jedna či více osob, které již kontrolují určitý podnik, získají přímou nebo nepřímou kontrolu nad celkem nebo částmi jednoho či více podniků jiných.
Spojení má význam pro celé Společenství jestliže:
1. celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesahuje 5000 milionů EUR a
2. celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků v rámci celého Společenství přesahuje 250 milionů EUR,
3. pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témž členském státě více než dvou třetin svého celkového obratu v rámci celého Společenství.
Spojení nedosahující těchto prahových hodnot má i přesto význam pro celé Společenství jestliže:
1. celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesahuje 2500 milionů EUR;
2. v každém z nejméně tří členských států celkový obrat všech dotčených podniků přesahuje 100 milionů EUR;
3. v každém z nejméně tří členských států uvedených pro účely ad 2) převyšuje celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků 25 milionů EUR a
4. celkový obrat v rámci Společenství každého z nejméně dvou dotčených podniků přesahuje 100 milionů EUR,
5. pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témž členském státě více než dvou třetin svého celkového obratu v rámci celého Společenství.
Příklad „Continental Can“: Continental Can Co. Inc. (dále jen „CC“) je společností se sídlem v USA vyrábějící obaly. V Evropě byla zastoupena prostřednictvím německé společnosti Schmalbach-Lubeca-Werke AG (dále jen „SLW“), kterou získala v roce 1969. SLW byla dominantním výrobcem plechovek. V roce 1970 koupila CC prostřednictvím své další dceřiné společnosti Europemballage se sídlem v USA majoritní podíl v nizozemské společnosti Thomassen a Drijver-Verbliva N. V. (dále jen „TDV“), vyrábějící stejné výrobky. Výsledkem bylo zcela zřejmé dominantní postavení na podstatné části společného trhu v oblasti výroby plechovek. Dle názoru Komise byl tento nákup zneužitím ve smyslu čl. 82 Smlouvy, neboť zmíněným nákupem získala CC takové postavení na trhu, že byla de facto znemožněna jakákoliv soutěž. Zahájila proto proti CC řízení.
V tomto rozhodnutí byl poměrně zajímavě aplikován čl. 82 Smlouvy. Komise totiž vydala rozhodnutí o tom, že chystané převzetí zakládá zneužití dominantního postavení na trhu Společenství. CC toto rozhodnutí napadl s tím, že samotná fúze nemůže být vykládána jako zneužití. Dle něj čl. 82 směřuje pouze na chování škodlivé pro spotřebitele. Navíc předpokládá určitý vztah mezi dominancí a zneužitím. Nicméně ESD nesouhlasil. Dle ESD čl. 82 vylučuje fúze, které by vedly k eliminaci soutěže. Dopadá nejen na případy, kdy je spotřebitelům škoda způsobena přímo, ale i tehdy, pokud jim může být škoda způsobena nepřímo zásahem do funkčnosti soutěže na trhu. Zneužití může být dáno i tehdy, když dominant své dominantní postavení i nadále zesiluje tak, že na trhu zůstávají již jen podniky malé a slabé na něm závislé. Ustanovení zakazující zneužívání dominantního postavení chrání společný trh před možným ohrožením či narušením nepovoleným jednáním podniku. Tím spíše by pak mělo dopadat i na situace, kdy je soutěž fúzí vyloučena zcela.
Shrnutí
Regulace fúzí je nezbytná pro řádné fungování společného trhu a nerušenou hospodářskou soutěž. Právní úprava dlouhou dobu vycházela pouze z obecných ustanovení Smlouvy a z ustanovení čl. 81 a 82 SES, tedy o ustanovení, které zakazují kartely a zneužívání dominantního postavení a judikatury ESD. V současné době jsou fúze upraveny nařízením Rady č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004, o kontrole spojování podniků.