Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy Mgr. Veronika Hradilová 4. 12. 2007 Osnova n Úvod n Působnost Římské úmluvy n Základní kritéria pro určení rozhodného práva n Meze obligačního statutu, výhrada veřejného pořádku n Transformace Římské úmluvy do nařízení n Závěr Úvodem ES nedosáhlo jednotné smluvní úpravy pro závazkové vztahy TH sjednocení kolizní úpravy závazků ze smluv v podobě mezinárodní smlouvy - Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980: § vstup v platnost 1. 4. 1991, § cílem vytvořit jednotná pravidla pro určení práva rozhodného pro závazky ze smluv, § nástroj unifikace k dosažení jednotné úpravy v členských státech ES. ČR podepsala Římskou úmluvu v dubnu 2005 TH stranou Úmluvy od 1. 7. 2006 na základě Úmluvy o přistoupení k Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy a k Prvnímu a Druhému protokolu o jejím výkladu Soudním dvorem ES (č. 64/2006 Sb. m. s.). V souladu s článkem 10 Ústavy ČR se Římská úmluva stala součástí právního řádu ČR a má přednost před zákony v případě, že stanoví něco jiného X zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Na smlouvy uzavřené do 30.6.2006 TH ZMPS. Na smlouvy uzavřené po 1.7.2006 TH Římská úmluva. Římská úmluva se člení do tří hlav: Hlava první: vymezení aplikace úmluvy Hlava druhá: jednotlivá kolizní pravidla Hlava třetí: závěrečná ustanovení Působnost Římské úmluvy Úmluva se vztahuje na závazky ze smluv uzavíraných v rámci práva občanského, obchodního a pracovního (smlouvy kupní, nájemní, o dílo, pracovní apod.), které mají vztah k právu různých států. Úmluva se nevztahuje na (článek 1 odst. 2 a 3): n otázky týkající se osobního statutu (s výjimkou případů v článku 11); n otázky osobní (smluvní závazkové vztahy týkající se závětí a dědění, majetkových vztahů mezi manželi, práv a povinností z rodinných vztahů, rodičovství, manželství nebo z příbuzenství vzniklého manželstvím, včetně vyživovací povinnosti k dětem nemanželského původu); n závazkové vztahy ze směnek, šeků, dlužních úpisů a jiných obchodovatelných cenných papírů; n prorogační a rozhodčí smlouvy; n otázky práva obchodních společností a právnických osob (z důvodu dosažení vysokého stupně harmonizace ve smyslu článku 44 odst. 2 g SES); n zastupování včetně postavení orgánu právnické osoby (způsobilost zástupce zastupovat zastoupeného vůči osobě třetí); n založení trustů a vztahy mezi zakladateli trustu, správci trustu a oprávněnými osobami; n dokazování (s výhradou článku 14); n pojištění (z důvodu vysokého stupně harmonizace v podobě směrnic). Univerzální povaha Římské úmluvy n Smluvní stranou Úmluvy mohou být pouze členské státy ES. n Podle článku 2 však může být právem rozhodným, na který odkazuje kolizní norma, i právo státu, který není její smluvní stranou TH právo třetího (nesmluvního) státu. n Úmluva je aplikována před soudy smluvního státu bez ohledu na to, zda má či nemá účastník právního vztahu personální nebo teritoriální vztah k smluvnímu státu. Základní kritéria pro určení rozhodného práva 1. Volba práva jako základní pravidlo • Volba práva = princip autonomie vůle stran TH je na stranách smluvního vztahu, který právní řád si zvolí pro úpravu smlouvy. • Čl. 3 TH volba práva musí být výslovná nebo musí s přiměřenou jistotou vyplývat z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu, TH neomezená kolizní volba práva. Volba práva může mít podobu doložky ve smlouvě nebo samostatné smlouvy. Příklad: „Rozhodným právem pro smlouvu je české právo.“ „Otázky smlouvou neupravené, včetně její platnosti, následků neplatnosti a vztahy se smlouvou související se řídí českým právem.“ 2. Náhradní hraniční určovatel Strany nezvolily právo TH domněnka: smlouva se řídí právem státu, se kterým prokazuje nejužší spojení (čl. 4 odst. 1): n Právo státu, kde má strana poskytující pro smlouvu charakteristické plnění (čl. 4 odst. 2): • obvyklé bydliště v případě osoby fyzické, nebo • hlavní (administrativní sídlo) v případě osoby právnické. n Smlouvy týkající se věcného práva k nemovitosti nebo užívacího práva k nemovitosti (čl. 4 odst. 3) TH právní řád místa polohy nemovitosti. n Smlouvy o přepravě zboží (čl. 4 odst. 4) TH stát hlavního místa podnikání přepravce, je-li toto místo také místem naložení či vyložení nebo místem podnikání odesílatele. n Únikové ustanovení (čl. 4 odst. 5) TH úprava v čl. 4 odst. 2, 3 a 4 se nepoužije, pokud smlouva má užší spojení s jiným právním řádem. Toto pravidlo je použitelné tehdy, nelze-li určit právo podle charakteristického plnění postupem podle čl. 4 odst. 2. Zvláštní úprava některých spotřebitelských smluv a individuálních pracovních smluv Spotřebitelské smlouvy Čl. 5 dopadá na smlouvy, jejichž předmětem je dodávka zboží nebo služeb nebo jejich financování spotřebitelem mimo jeho obchodní či profesní činnost. Úmluva se použije v případech smluv poskytujících dopravu společně s ubytováním (tzv. „paušální cesty“, čl. 5 odst. 4). Z dosahu Úmluvy (čl. 5 odst. 4) jsou vyloučeny smlouvy o přepravě a spotřebitelské smlouvy, na základě kterých má být poskytnuta služba v jiném státě, než je stát obvyklého bydliště spotřebitele. Čl. 5 odst. 2 a 3 obsahuje kolizní ustanovení: n tzv. materializovaná volba práva: Volba rozhodného práva mezi stranami nesmí zbavit spotřebitele ochrany, kterou mu poskytují kogentní normy právního řádu místa jeho bydliště. Podmínkou je uzavření smlouvy v souladu s těmito podmínkami: • uzavření smlouvy ve státě spotřebitele předcházela nabídka určená výslovně spotřebiteli a spotřebitel v tomto státě uskutečnil všechny nezbytné úkony směřující k uzavření smlouvy, nebo • poskytoval zboží nebo služeb nebo jeho zmocněnec obdrželi objednávku od spotřebitele ve státě bydliště spotřebitele, nebo • smlouva je smlouvou o koupi zboží a spotřebitel cestoval do jiné země, kde učinil svou objednávku, jestliže byla tato cesta organizována prodávajícím se záměrem podnítit spotřebitele ke koupi; n náhradním hraničním určovatelem v případě neexistence volby rozhodného práva je místo bydliště spotřebitele. Individuální pracovní smlouvy § Volba práva (čl. 6 odst. 1): nesmí zbavit zaměstnance ochrany, kterou mu poskytují imperativní normy právního řádu, který se použije v případě neexistence volby práva. § Náhradní hraniční určovatel (čl. 6 odst. 2): • právo státu, kde pracovník obvykle vykonává práci podle smlouvy, i když je dočasně zaměstnán v jiném státě; nebo • nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi, právem státu, kde se nachází provozovna, ve které je zaměstnán (vznikl zde zaměstnanecký vztah); nebo • místo výkonu práce se nepoužije, prokáže-li jiný právní řád užší spojení s pracovní smlouvou (tzv. úniková doložka). Meze obligačního statutu Meze obligačního statutu = na které problémy dopadá právní řád určený podle článků 3 – 6 Úmluvy a které jsou vzhledem ke své povaze upraveny podle jiných hraničních určovatelů. Článek 10 odst. 1 Úmluvy obsahuje demonstrativní výčet: n výklad smlouvy, n plnění závazků ze smlouvy, n následky porušení závazků ze smlouvy, n jednotlivé způsoby zániku závazků ze smlouvy (včetně promlčení a prekluze), n následky neplatnosti smlouvy. Vznik a platnost smlouvy se řídí obligačním statutem vždy, pokud je smlouva platná (čl. 8 odst. 1). Strana se dovolává neexistence vůle uzavřít smlouvu TH dovolat se práva svého bydliště, vyplývá-li z okolností případu, že by nebylo rozumné posuzovat účinky jejího jednání podle legis causae (čl. 8 odst. 2). Forma uzavření smlouvy využívá obligační statut smlouvy, ale rovněž připouští v případě uzavření smlouvy mezi přítomnými v jednom státě použít právní řád místa uzavření smlouvy (čl. 9 odst. 1). U smluv uzavíraných mezi nepřítomnými lze vedle lex causae použít právní řád místa, kde se osoby nacházely v okamžiku uzavření smlouvy (čl. 9 odst. 2). V případě jednání zástupce lze použít právní řád místa, kde zástupce jednal (čl. 9 odst. 3). Ve věcech spotřebitelských smluv se pro formu použije právní řád místa bydliště spotřebitele (čl. 9 odst. 5). V případě smluv, jejichž předmětem je věcné nebo užívací právo k nemovitostem, se vždy použije právní řád polohy nemovitosti (čl. 9 odst. 6). Výhrada veřejného pořádku Podle čl. 16 může být odepřeno použití právního řádu určeného podle Úmluvy, je-li toto použití ve zřejmém rozporu s veřejným pořádkem fóra. Nepoužitá právní norma může být nahrazena normou fóra, nebo jinak určenou právní normou. Samotná Úmluva nepřináší na takovou otázku odpověď. Transformace Římské úmluvy do nařízení Evropská komise v roce 2002: tzv. Zelená kniha o transformaci Římské úmluvy z roku 1980 v komunitární nástroj Společenství a o modernizaci jejích pravidel. 15. 12. 2005 přijala Komise návrh nařízení Parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy („Řím I“). Závěr § Základním pilířem Římské úmluvy je zásada autonomie vůle, která stranám umožňuje svobodně si zvolit právní řád, kterým se bude jejich smlouva řídit. § Pokud si strany nezvolily právní řád rozhodný pro jejich smlouvu, řídí se tato smlouva právním řádem, ke kterému má nejužší vztah. § Zvláštní pravidla na ochranu slabších stran, tj. spotřebitelů a zaměstnanců (nestanoví-li strany ve smlouvě jinak TH spotřebitelská smlouva se řídí právními řádem místa bydliště spotřebitele a pracovní smlouva právním řádem státu, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo kde se nachází provozovna, kde je zaměstnán). Děkuji za pozornost J