14 JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA neúčinný, kdyby neexistovalo řízení umožňující kontrolovat zákonnost použití smrtící síly státními orgány a nutící je, aby ze svých činů skládaly účty. Soud odmítá tezi vlády, podle níž odpovědnost za úmrtí Ahmeta Gülece padá na PKK. Nezdá se, že by vyšetřovatelé pochybovali o verzi událostí podané policií; nenamáhali se s vyslechnutím dvou klíčových svědků, poddůstojníka Ayha-na, řidiče vozidla Condor a slečny Cüdy Demirové, která se nacházela po boku stěžovatelova syna v okamžiku, kdy byl zasažen úlomkem smrtící kulky. Incidenty přinášející smrt jsou na jihovýchodě Turecka naneštěstí tragickou a běžnou věcí vzhledem k nedostatku bezpečnosti, který zde vládne. Avšak ani četnost násilných ozbrojených konfliktů ani velký počet obětí nemají dopad na povinnost, vyplývající z či. 2, provést účinné a nezávislé vyšetřování úmrtí, k nimž dojde při střetech s pořádkovými silami nebo, jako v projednávaném případě, v průběhu manifestace, byť je nezákonná. Za těchto podmínek Soud dospěl k závěru, že vyšetřování nebylo vedeno ani důkladně ani nezávislými orgány, a navíc probíhalo bez účasti podavatele trestního oznámení, jemuž nebylo doručeno nařízení ze dne 18. října 1991 a rozhodnutí ze dne 13. listopadu 1993. 6. - Článek 2 byl tedy porušen z důvodu nepřiměřeného použití síly a absence důkladného vyšetřování okolností úmrtí stěžovatelova syna (jednomyslně). 7. - Soud na základě či. 50 rozhodl přiznat stěžovateli 50 000 FRF za morální újmu (jednomyslně) a 10 000 FRF za náklady řízení (jednomyslně). 8. Literatura DECAUX (E.) a TAVERNIER (P.) - «Chronique de jurisprudence de la Cour européenne des droits de ľhomme (année 1998)», J.D.I. 1999, str. 224-226. KOERING-JOULIN (R.). -«Droits de ľhomme», R.S.C.D.RC. 1999, str. 384 a nasi. SUDRE (R). - «Droit de la Convention européenne des droits de ľhomme», J.C.P. 1999, edition generale, č. 3,1, 105. VEC IRSKO proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ 15 Kapitola 2 ZÁKAZ MUČENÍ (či. 3 Úmluvy) Oddíl 1 ZACHÁZENÍ SE ZATČENÝMI NEBO ZADRŽOVANÝMI OSOBAMI VĚC IRSKO proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ - Výjimečná opatření a zacházení se zadržovanými v Severním Irsku 1. - U zrodu stížnosti stojí tragická a trvalá krize, kterou prochází Severní Irsko. K měsíci březnu roku 1975 přinesl neklid posledních let v Ulsteru více než 1 100 mrtvých a 1 500 zraněných, přičemž také způsobil zničení majetku ve výši přesahující 140 milionů liber; někdy měl podobu nepokojů, jindy teroristických činů, tj. organizovaného násilí pro politické cíle. Dne 9. srpna 1971 vláda Severního Irska přistupuje k použití různých zvláštních pravomocí, zahrnujících zatčení, zadržení a internaci četných osob. Výkon těchto „mimosoudních" pravomocí pokračuje ipo 30. březnu 1972, datu, kdy byly funkce vlády a parlamentu šesti hrabství svěřeny orgánům Spojeného království. Podle oficiálních zdrojů jsou namířeny hlavně proti Irské republikánské armádě (IRA), tajnéparamilitaristické organizaci; po 5. únoru 1973 jejich užíváno také proti osobám podezřelým ze spojení s „loajálním" tero- Legislativa dávající tyto pravomoci a způsob, jakým byla používána, se v průběhu záležitosti vyvíjely. Dotčené osoby byly podrobeny jednomu nebo několika opatřením, která měla v hrubých rysech formu počátečního předvedeni pro účely výslechu, prodlouženého zadržení pro doplnění šetření a preventivní vazby na zákonem neomezenou dobu. Obecné trestní právo zůstávalo v platnosti a v praxi souběžně se zvláštními pravomocemi. 2. - Dne 16. prosince 1971 irská vláda podává Komisi stížnost, v níž uvádí, že Spojené království porušilo v Severním Irsku různé články Úmluvy, zejména pak či. 3, 5, 6, 14 a 15. Podstatou jejího tvrzení je, že mnoho osob zbavených svobody na základě zvláštních pravomocí bylo podrobeno špatnému zacházení, že tyto pravomoci jsou samy o sobě neslučitelné s Úmluvou a způsob, jímž byly aplikovány, představoval diskriminaci založenou na politických názorech. 16 JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA Soud tak byl vyzván, aby se vyslovil k existenci praktik a nikoli k jednotlivým případům. • Rozsudek ze dne 18. ledna 1978 (plénum Soudu) (série A č. 25) 3. - V první části se rozsudek zabývá tvrzením o špatném zacházení. Při zjišťování skutkových okolností Komise postupovala způsobem, který stanovila a který obě vlády přijaly. Zevrubně posoudila, na základě lékařských zpráv a ústních výpovědí, šestnáct případů, považovaných za „reprezentativní", které vybrala irská vláda. Dalších j ednačtyřicet prostudovala na základě lékařských zpráv a písemných sdělení; zmínila i zbývající případy. Pokud jde o tvrzení o špatném zacházení, stanovisko Komise (zpráva ze dne 25. ledna 1976) obsahovalo zejm. dvojí konstatování: kombinované použití „pěti technik" pro pomoc při výslechu čtrnácti osob v roce 1971 představovalo praxi nelidského zacházení a mučení, porušující či. 3; deset dalších osob trpělo nelidským zacházením v rozporu s článkem 3 a při výsleších v Palace Barracks u Belfastu v roce 1971 bylo praktikováno nelidské zacházení porušující tento článek.. Britská vláda nezpochybňovala před Soudem stanovisko Komise v těchto dvou bodech: zavazovala se rovněž bezpodmínečně k tomu, že zmíněných „pět technik" za žádných okolností nebude znovu užito pro pomoc při výslechu. Dále tvrdila, že rozhodnutí Soudu o těchto otázkách by nebylo užitečné a to s ohledem na její závazek a na různá další opatření přijatá Spojeným královstvím. 4. - Soud bere tento závazek britské vlády na vědomí; rozhoduje však, že navzdory absenci zpochybnění některých porušení či. 3 je namístě se k nim vyslovit (jednomyslně). Dále analyzuje situaci v různých výslechových či vazebních centrech. První případ: neidentifikované centrum nebo centra. V srpnu a říjnu 1971 je čtrnáct osob, zadržovaných v jednom nebo několika z těchto center, podrobeno „důkladným" výslechům. Ty zahrnují použití „pěti technik", jež spočívají především v zahalení zadržovaných, jejich vystavení souvislému hlučnému hvizdu, bránění ve spánku, omezení stravy a přinucení stát proti zdi v nepříjemném postoji po dobu několika hodin. Podrobná svědectví, týkající se dvou z takto zadržovaných osob odhalila, že tyto techniky, někdy nazývané „dezorientační" nebo „smyslové deprivace", na ně byly aplikovány po dobu čtyř nebo pěti dnů s občasnými přestávkami, jejichž délku se nepodařilo zjistit. Soud poznamenává, že tyto techniky byly používány kumulativně, promyšleně a po dlouhé hodiny a způsobily těm, kteří jim byli vystaveni, pokud ne skutečná poškození zdraví, pak přinejmenším značné fyzické a morální utrpení a v průběhu výslechu jim přivodily akutní psychické poruchy. Kromě toho svou povahou mohly u obětí tohoto zacházení vyvolat pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, způsobilé je ponížit, potupit a případně zlomit jejich fyzickou a psychickou odolnost. Soud dospěl k závěru, že použití těchto pěti technik je nutno považovat za praxi nelid- VĚC IRSKO proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ 17 ského a ponižujícího zacházení (šestnáct hlasů proti jednomu); naproti tomu se domnívá, že jejich použití nepředstavovalo praxi mučení, neboť tyto techniky nezpůsobily utrpení takové intenzity a krutosti, jaké implikuje slovo mučení (třináct hlasů proti čtyřem). Druhý případ: Palace Barracks. Na podzim 1971 příslušníci Royal Ulster Constabidary surově nakládají s četnými osobami zadržovanými v tomto vojenském táboře (např. do nich kopou neboje bijí pěstmi), což přivodilo značné utrpení a někdy i tělesné újmy. Soud konstatuje existenci praxe nelidského zacházení (jednomyslně), avšak má za to, že se nejednalo o praxi mučení, protože intenzita utrpení, které mohlo být vyvoláno inkriminovanými činy, nedosahovala takové úrovně, jakou implikuje pojem mučení (čtrnáct hlasů proti třem); dále nepokládá za prokázané, že zmíněná praxe přetrvávala i po dubnu 1971 (jednomyslně). Třetí případ: ostatní místa. Soud kvalifikuje zacházení se zadržovanými ve vojenském táboře Ballykinler (hrabství Down) v srpnu 1971, které zahrnovalo nucený výkon nepříjemných cvičení, jako ponižující a odsouzeníhodnou praxi; rozhoduje však, že tato praxe neporušila či. 3 (patnáct hlasů proti dvěma). Dodává, že údaje, které má k dispozici, vedou k domněnce, že k jednotlivým porušením či. 3 muselo dojít i na různých jiných místech v Severním Irsku. Uzavírá nicméně, že žádná praxe, jež by byla v rozporu s či. 3, není u těchto dalších míst prokázána (patnáct hlasů proti dvěma). 5. - Konečně, Soud je toho názoru, že nemůže Spojenému království nařídit, jak to žádala irská vláda, zahájení trestního nebo disciplinárního stíhání proti těm, kteří spáchali, kryli nebo tolerovali porušení či. 3 konstatovaná Soudem (jednomyslně). 6. - Druhá část rozsudku pojednává o „mimosoudních" zbaveních svobody. Soud souhlasí se závěrem Komise, který nebyl britskou vládou zpochybněn a podle něhož zvláštní pravomoci pro zatčení, zadržení a/nebo internaci tak, jak byly vykonávány, porušily či. 5 v řadě bodů. Dále se zabývá otázkou či. 15, na jehož základě stát může, v případě války nebo jiného veřejného nebezpečí ohrožujícího život národa,0' odstoupit od některých závazků stanovených v Úmluvě, v rozsahu, který je přísně vyžadován naléhavostí situace. Soud potvrzuje, že takové nebezpečí v Severním Irsku v dané době skutečně existovalo (jednomyslně). Irská vláda však tvrdila, že odstoupení od či. 5 překračovalo (1) V oficiálním českém překladu Úmluvy (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) je výraz „danger public manacant la vie de la nation", použitý ve francouzském originálu Úmluvy, přeložen jako „veřejné ohrožení státní existence". V této knize je překládán doslovně, jako „veřejné nebezpečí ohrožující život národa" (pozn. pfekl.). 18 JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA „přísně vyžadovaný rozsah". S ohledem na míru uvážení ponechanou státům či. 15 Soud rozhoduje, že toto tvrzení není prokázané (šestnáct hlasů proti jednomu). 7. - Irská vláda poukazovala na porušení či. 14 ve spojení s článkem 5: tvrdila, že vznikla diskriminační politika či praxe, založená na politických názorech, a to jako důsledek skutečnosti, že před únorem 1973 zvláštní pravomoci sloužily pouze proti osobám podezřelým z účasti na terorismu v řadách IRA nebo z držení informací, jež sejí týkaly; později jich bylo užito také proti domnělým „loajalistickým" teroristům, ale v mnohem menší míře. Před 30. březnem 1972, konstatuje Soud, byla velká většina teroristických činů dílem IRA, která - díky své mnohem lépe vybudované organizaci - představovala daleko závažnější hrozbu než „loajalističtí" teroristé. Všeobecně také bylo snazší soudně stíhat posledně jmenované než jejich „republikánské" protějšky a často byli předáváni soudům. Po březnu 1972 „loajalistický" terorismus doznal neobyčejného rozmachu. Soud nicméně pokládá za málo realistické rozdělit situaci, která se neustále vyvíjela, na ostře ohraničené fáze; připouští, že státní orgány váhaly, jakého postupu se mají držet, postupovaly tápavě a potřebovaly určitou dobu na to, aby se pokusily přizpůsobit postupným požadavkům krize. Proto nemůže prohlásit, že výkon zvláštních pravomocí pouze proti IRA, před únorem 1973, představoval diskriminaci: cíl sledovaný až k tomuto datu - přednostně eliminovat nejobávanější organizaci - mohl být pokládán za legitimní a použité prostředky se nezdají nepřiměřené. Soud obzvláště poznamenává, že počínaje únorem 1973 sloužila „mimosoudní" zbavení svobody k boji proti terorismu jako takovému a již nikoli výhradně proti určité organizaci; nebyla ani zdaleka tak často používána proti „loajalistickým" teroristům jako proti IRA, avšak ta dosud páchala většinu teroristických činů. S ohledem na soubor opatření přijatých proti oběma kategoriím teroristů Soud konstatuje, že počáteční rozdíl v zacházení nepřetrvával po únoru 1973. S konečnou platností má za to, že žádná diskriminace, která by byla v rozporu s kombinovanými články 14 a 5, nebyla prokázána (patnáct hlasů proti dvěma). 8. - Rozsudek obsahuje ještě velmi stručnou třetí část věnovanou či. 6. Za předpokladu jeho aplikovatelnosti - Soud nepokládá za nutné tuto otázku rozhodnout - odstoupení od jeho záruk nevyhnutelně vyplývala z odstoupení od záruk či. 5 a jsou, tak jako ona, slučitelná s či. 15 (jednomyslně); navíc Soud nenachází jakoukoli diskriminaci, která je v rozporu s kombinovanými články 14 a 6 (patnáct hlasů proti dvěma). 9. - Jelikož irská vláda uvedla, že neusiluje o dosažení náhrady škody ve prospěch osob, jež se staly obětí porušení Úmluvy, Soud dospěl k závěru, že není namístě v projednávaném případě aplikovat či. 50 (jednomyslně). VĚC IRSKO proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ 19 10. Literatura ANDREWS (J.). - «vThe Northern Ireland case before the Court», E.L.R., 1978, str. 250-258. AUBERT (G.). - «Repression du terrorisme et protection des libertés individuelles: le Royaume-Uni devant la Cour européenne des droits de l'homme», Revue internationale de criminologie et de police technique 1978, str. 367-384. BLECKMANN (A.). - «Anmerkungen zum Nordirland-Fall des Europäischen Gerichtshofes für Menschenrechte», EuGRZ 1979, str. 188-191. BONNER (D.). - «Ireland v. United Kingdom», I.C.L.Q., 1978, str. 897-907. CALLEWAERT (J.), DÉJEANT-PONS (M.) a SANSONETIS (N.) - «La jurisprudence de la Cour européenne des droits de l'homme relative ä ľarticle 50 de la C.E.D.H. (2=partie)»,/í.iy.D.ií, 1990, str. 121. COHEN-JONATHAN (G.). - « Cour européenne des droits de ľhomme - chronique de jurisprudence 1978», CD.E. 1979, str. 465-471. DONAHUE (D. E.). - «Human rights in Northern Ireland: Ireland v. the United Kingdom», Boston College International and Comparative Law Review 1980, str. 377-432. DOSWALD-BECK (L.). - «What does the prohibition of "torture or inhuman or degrading treatment or punishment" mean? The interpretation of the European Commission and Court of Human rights», N.I.L.R. 1978, str. 24-50. DRZEMCZEWSKI (A). - « Human rights. Recent developments », The Law Teacher 1978, str. 49-53. ERGEC (R). - Les droits de l'homme ä ľépreuve des circonstances exceprionnelles. Etude sur ľarticle 15 de la Convention européenne des droits de l'homme, Brusel, Bruylant et Editions de ľUniversité de Bruxelles, 1987, str. 167-170 a 209- 212. GARCIA DE ENTERRIA (E.) (ed.). - El sistema europeo de protección de los derechos humanos, Madrid, Civitas, 1983, str. 430-451. HARRIS (D. J.). - «Decisions on the European Convention on Human Rights during 1978», B.Y.B.I.L. 1978, str. 301-306. HARTMAN (J. F). - « Derogation from human rights treaties in public emergencies - A critique of implementation by the European Commission and Court of Human Rights and by the Human Rights Committee of the United Nations», Harv.J.L.R. 1981, str. 1-52. JACKSON (D. W). - The United Kingdom confronts the European Convention on Human Rights, Gainesville, University Press of Florida, 1997, str. 31-45. KAMMINGA (M. T.). - Inter-State accountability for violations of human rights, Philadelphia, University of Pennsylvania Press, 1972,217 stran. LEDURE (C). - « Garanties minimales contre la detention arbitraire et pour le droit á un proces equitable en perióde d'exception», R.B.D.I. 1994, str. 646-650. MARTIN (P.-M.). - «A propos de ľarticle 3 de la Convention européenne des droits de l'homme: ľarret de la Cour européenne des droits de l'homme dans ľaffaire Irlande contre Royaume-Uni», R.G.D.I.P. 1979, str. 104-125. PELLOUX (R.). - «Ľaffaire irlandaise et ľaffaire Tyrer devant la Cour européenne