48
JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
VĚC TYRER proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ
49
11]   VEC VIJAYANATHAN A PUSPARAJAH proti FRANCII - Vý-
zva srílanským žadatelům o azyl, aby opustili francouzské území
1. — Srilanští občané tamilského původu, pánové Ampalam Vijayanathan a Nagalingam Pusparajah, tajně vstupují do Francie v roce 1989. Žádají o politicky azyl, avšak francouzský úřad pro ochranu uprchlíků a osob bez vlasti, a poté v odvolacím řízeni Komise pro stížnosti uprchlíků, jejich žádost v roce 1990 zamítají: oba tyto orgány dospívají k závěru, že skutkové okolnosti a obavy z perzekuce, na nichž jsou žádosti založeny, nebyly prokázány. V prosinci 1990, resp. v lednu 1991, francouzské úřady vyzývají pana Vijayanathana a pana Pusparajaha, aby ve lhůtě jednoho měsíce opustili francouzské území, jinak se mohou stát předmětem správního opatřeni eskortování na státní hranice; léto výzvě se však nepodvolují. K datu zprávy Komise toto opatření—proti kterému by bylo přípustné odvolání ke správním soudům - nebylo přijato a stěžovatelé se dosud bez povolení zdržují na francouzském území.
2. - Před Komisí, na niž se obracejí ve dnech 10. prosince 1990 a 10. ledna 1991 pánové Vijayanathan a Pusparajah uvádějí, že jejich bezprostředně hrozící předám na Srí Lanku by je vystavilo perzekucím nebo zacházení zakázanému čl. 3 Úmluvy.^
• Rozsudek ze dne 27. srpna 1992 (senát) (série A č. 241-B)
3. - Vláda se hájila především tím, tak jako již před Komisí, že stěžovatelé nejsou v postavení „poškozených" a nevyčerpali vnitrostátní prostředky nápravy.
Soud na úvod poukazuje na rozdíl mezi projednávaným případem a věcmi Sosring proti Spojenému království (ministr vnitra již podepsal výnos nařizující vyhoštění do Spojených států) a Vilvarajah a další proti Spojenému království (k odsunu na Srí Lanku došlo během řízení před Komisí). Konstatuje také, že navzdory výzvě k opuštění území, jež sama nemá exekutivní charakter a zamítnutí žádosti o výjimečné povolení k pobytu, kterou předložil pan Pusparajah, nebyl vůči stěžovatelům dosud vydán žádný příkaz k eskortování na hranici. Kdyby policejní prefekt rozhodl o jejich vrácení, dotyční by ještě měli k dispozici opravný prostředek stanovený čl. 22 bis vyhlášky ze due 2. listopadu 1945, ve znění pozdějších změn a soubor záruk, jimiž je doprava-'. zen. Stručně řečeno, pánové Vijayanathan a Pusparajah za daného stavu věcí nemohou tvrdit, že jsou poškozeni porušením Úmluvy ve smyslu jejího Čl. 25 odst. 1. Soud proto námitku přijímá (jednomyslně).
4. - Tento závěr činí nadbytečným posouzení dalších argumentů vlády.
5. Literatur a
COUSSIRAT-COUSTERE (V.). - «La jurisprudence de la Cour europeenne des
droits de l'homme en 1992», A.F.D.l. 1992, str. 629 a nasi. DECAUX (E.) a TAVERNIER (P.). - «Chronique de jurisprudence de la Cour
europeenne des droits de l'homme», J.D.I. 1993, str. 745-746. LESCENE (P.). - «Affaires Bekljoudi c. France et Vijayanathan et Puspurajali c.
France», Cahiers du CREDHO, c. 1, 1994, str. 81-84. MERRILLS (J. G.). - «Decisions on the European Convention on Human Rights
during 1992», B.Y.B.I.L. 1992, str. 594-595. SUDRE (F.), LEVINET (M.), PEYROT <B.) a ECOCHARD (B.). - «Chronique de
jurisprudence de la Cour europeenne des droits de l'homme - 1992 », R. U.D.H.
1993,c. 1-2, str. 1 a nasi. WARBRICK (C). - «The European Convention on Human Rights», Y.E.L. 1992,
str. 697-698.
Oddit 3
TELES NE TRESTY
12] VEC TYRER proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ - Soudně ulo-
(1) Komise ve své zprávě ze dne 5. září 1991 dospívá k závěru, že k porušení čl. 3 nedošlo (devět hlasů proti šesti)
žený tělesný trest na ostrově Man
1. -Anthony Tyrer, britský státní příslušník, žije v Castletownu na ostrově Man. Dne 7. března 1972, kdy mu je patnáct let, přičemž se až dosud dobře choval, je odsouzen místním soudem pro mladistvé na základě zákona platného na ostrově ke třem ranám rákoskou za nevyprovokované násilí, jež přivodilo ublížení na zdraví (spolu se třemi chlapci zranil staršího žáka své školy). Proti trestu se odvolává k Vysokému soudnímu dvoru ostrova Man. Ten jeho záležitost projednává a dne 28. dubna 1972 jeho odvolání zamítá. Rozsudek je vykonán téhož dne na policejní stanici v přítomnosti jeho otce a lékaře. Dotyčný musí spustit kalhoty a slipy a ohnout se přes stůl.
2. - Soudně ukládané tělesné tresty, zrušené v Anglii, Walesu a Skotsku v roce 1948 a v Severním Irsku v roce 1968, jsou zachovávány pro některé de-
" likty legislativou ostrova Man. Lze je uložit jednotlivcům mužského pohlaví ve věku od deseti do jednadvaceti let, přičemž počet ran stanovený soudem nesmí přesáhnout šest u dítěte (od deseti do třinácti let) a dvanáct u mladistvého. Jejich používání — málo častě — se zdá být od roku 1969 omezeno na delikty násilí proti osobám.
Ostrov Man není součásti Spojeného království, avšak je závislým územím Koruny, které má vlastní vládu, zákonodárné shromáždění a soudy. Britská vláda jej považuje za území, za jehož mezinárodní vztahy je odpovědna a uči-
50
JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
VĚC TYRER proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ
51
nila prohlášení podle či 63 odst. 1 a 4 Úmluvy, kterým byla působnost. Úmluvy
rozšířena na tento ostrov.
3. - Ve své stížnosti podané Komisi dne 21. září 1972 Anthony Tyrer tvrdí především to, že tělesný trest, k němuž byl odsouzen, porušuje čl. 3 Úmluvy. Avšak v lednu 1976 oznamuje, že si přeje svou stížnost vzít zpět. Komise v březnu 1976 tuto žádost zamítá, neboť věc vyvolává obecně otázky týkající se dodržováni Úmluvy a volá po důkladnějším posouzení bodů spomS1'
•  Rozsudek ze dne 25. dubna 1978 (senát) (série A č, 26)
4. - Soud musí nejprve rozhodnout jednu předběžnou otázku. Attorney--General ostrova Man ho totiž vyzval, aby věc vyškrtl ze seznamu případů a to ze dvou důvodů: Anthony Tyrer poté, co dosáhl plnoletosti, vyjádřil přání vzít svou stížnost zpět; Parlamentu ostrova Man byl předložen návrh zákona, kterým měl být zrušen soudně ukládaný tělesný trest jakožto trestní sankce za delikt, z něhož byl chlapec uznán vinným. Soud může určitou věc vyškrtnout ze seznamu případů, pokud je mu např. sdělena „skutečnost způsobilá nabídnout vyřešení sporu" (čl. 47 odst. 2 jeho jednacího řádu). Avšak rozhoduje žádosti o vyškrtnutí nevyhovět, protože se domnívá, že ani prohlášení Anthony Tyrera ani návrh zákona nemohou být za takovou skutečnost považovány (jednomyslně).
5. - Poté Soud přechází k meritu problému, přičemž se domnívá, že trest, jemuž byl podroben Anthony Tyrer, nebyl ani „mučením" ani „nelidským trestem" ve smyslu 51. 3, jelikož utrpení, jaké vyvolal, nedosáhlo úrovně implikované těmito pojmy. Jedinou otázkou, která vyvstává, tak je, zda byl inkriminovaný trest „ponižující".
Aby byl nějaký trest v očích Soudu „ponižujícím" a v rozporu s čl. 3, způsobené ponížení nebo potupa musí dosáhnout zvláštní úrovně a v každém případě se lišit od obvyklého prvku ponížení, jaký běžně a téměř nevyhnutelně obnášejí soudní tresty. Posouzení je v tomto směru relativní; závisí zejm. na povaze a kontextu trestu, jakož i na podmínkách jeho výkonu.
Soud poznamenává, že legislativa ostrova Man nabízí jisté záruky. Avšak po posouzení všech okolností případu se domnívá, že rány rákoskou, jimž byl dotyčný podroben, představovaly ponižující trest. Soud totiž poukazuje na několik aspektů. Soudně ukládané tělesné tresty svou povahou implikují, že určitá lidská bytost páchá fyzické násilí na jednom ze.svých bližních; navíc se jedná o násilí institucionalizované, jehož charakter je spojen s celým ofici-
(l) Komise ve své zprávě ze dne 14. prosince 1976 vyslovuje názor, že tělesný trest soudně uložený stěžovateli porušil čl. 3 z důvodu svého ponižujícího charakteru (čtrnáct hlasů proti jednomu).
álním řízením, které trest doprovází, a se skutečností, že vykonavatelé jsou pro delikventa zcela cizí. Ačkoli Anthony Tyrer neutrpěl vážné nebo trvalé ublížení na těle, jeho potrestání - spočívající v tom, že s ním veřejný orgán zacházel jako s věcí - bylo zásahem do jeho důstojnosti a fyzické integrity; také při očekávání násilí, jemuž měl být vystaven, pocítil úzkost. Konečně, stud, že bude bičován na nahé hýždě, do určité míry učinil ponižující charakter trestu ještě závažnějším, ale nebyl jediným nebo rozhodujícím faktorem.
Na tvrzení, že velká část obyvatelstva ostrova Man považuje bičování za účinný odstrašující prostředek, Soud odpovídá, že nikdy nelze připustit použití trestů jsoucích v rozporu s čl. 3, byť by jejich účinek byl jakkoli odstrašující.
6. - Soud se dále zabývá tím, zda na tomto závěru něco mění některé argumenty předložené na základě čl. 63: Attomey-General ostrova Man tvrdil, že s ohledem na místní potřeby trest uložený Anthony Tyrerovi neporušil Úmluvu.
Soud jednomyslně toto tvrzení odmítá. Nejprve poznamenává, že místní veřejné mínění nemůže být samo o sobě považováno za důkaz, že soudně ukládané tělesné tresty jsou na ostrově Man nezbytné jako odstrašující prostředek k udržování veřejného pořádku. Dále konstatuje, že nic nenasvědčuje tomu, že by veřejný pořádek na ostrově nemohl být ochráněn bez použití takových trestů. Za třetí, současná praxe ve velké většině členských států rady Evropy umožňuje přinejmenším pochybovat o tom, že udržování pořádku v evropské zemi vyžaduje možnost ukládat podobné tresty; avšak ostrov Man je moderní společností, která se těší vysoce rozvinutým politickým, sociálním a kulturním podmínkám a vždy patřila do rodiny evropských národů. Konečně a především, žádná místní potřeba související s udržováním veřejného pořádku nemůže smluvnímu státu Úmluvy umožňovat, na základě čl. 63 odst. 3, aby užíval trestu, který je v rozporu s článkem 3.
7. - Vzhledem k výše uvedenému Soud rozhoduje, že trest, jemuž byl stěžovatel podroben, porušil čl. 3 (šest hlasů proti jednomu)/"
8. Literatura
BONNER (D.). - «The beginning of the end for corporal punishment?», M.L.R. 1979, str. 580-586.
■ CALLEWAERT (J.), DEJE ANT-PONS (M.) a SANSONET1S (N.). - «La jurisprudence de la Cour europeenne des droits de 1'homme relative ä Particle 50 de la C.E.D.H. (2"partie)y,,R.U.D.H. 1990, str. 121.
COHEN-JONATHAN (G.). - « Cour europeenne des droits de l'horame -r chronique de jurisprudence 1978», C.D.E. 1979, str. 471-473.
(1) Chief Justice ostrova Man na rozsudek Soudu upozornil soudy, které jsou příslušné vyhlásit odsouzení k tělesnému trestu.
52
JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
VĚC COSTELLO-ROBERTS proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ
53
FARRAN (S.). - The UK before the European Court of Human Rights. Case law
and commentary, Londýn, Blakstone, 1996, str. 61-64. GARCIA DE ENTERRIA (E.) (ed.). - El sistema europeo de protección de los
derechos humanos, Madrid, Civitas, 1983, str. 451-458. HARRIS (D. }.), - « Decisions on the European Convention on Human Rights
during 1978», B.Y.B.I.L. 1978, str. 306-310. LAWSON (R. A.) a SCHERMERS (H. G.). - Leading cases of the European Court
of Human Rights, Niměgue, Ars Aequi Libri, 1997, str. 43-53. MARCUS-HELMONS (S.). - «Chronique des droits de l'homme», R.D.I.D.C.
1978, str, 411-412.
PELLOUX (R.). - «L'affaire irlandaise et l'affaire Tyrer devant ta Cour européenne
des droits de \'homme»,A.F.D.I. 1978, str. 400-402. PHILLIPS (B.). - « The case for corporal punishment in the United Kingdom. Beaten
into submissions in Europe?», I.C.L.Q. 1994, str. 153-163. ROLLAND (P.). - «Chronique de jurisprudence de la Cour européenne des droits
de rhomme», J.D.I. 1980, str. 457-460. ZELL1CK (G.). - « Corporal punishment in the Isle of Man», /. CL. Q. 1978, str. 665-671.
13J VEC COSTELLO-ROBERTS proti SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ
(i)
■ Tělesný trest v soukromé škoie v Anglii
1. - V roce 1985 je tehdy sedmiletý Jeremy Costello Roberts ubytován na internátu soukromé základní školy v Anglii. Dne 3. října ho vyučující kárá za to, že vedl rozhovor na chodbě a dává mu za to trestný bod. Čtyři takové body již předtím dostal za analogické chování a jednou za to, že přišel po večerce. Po posouzení této otázky se svými kolegy ředitel rozhoduje, že chlapci bude uložen tělesný trest, sankce za pět trestných bodů. Na tomto základě o tři dny později, tedy týden poté, co Jeremy dostal pátý trestný bod, ředitel vykonává ,,nápravu", a to tak, že dítě třikrát udeří na hýždě přes jeho krátké kalhoty sportovní botou s gumovou podrážkou; nikdo jiný není této scéně přítomen. V polovině listopadu matka podává stížnost policii a Národní společnosti pro prevenci krutosti vůči dětem, ale obě instituce jí sdělují, že nemohou podniknout žádné kroky vzhledem k absenci jakékoli viditelně pohmožděniny na hýždích chlapce. Ten je v lednu 1986 přijat do nově školy.
2. — Paní Wendy Costello-Robertsová a její syn se dne 17. ledna 1986 obracejí na Komisi; tvrdí, že tělesný trest uložený Jeremymu porušil čl. 3 Úmluvy a právo každého z nich na respektování soukromého a rodinného života, zaručené čl. 8; dále uvádějí, že v rozporu s čl. 13 neměli v těchto dvou ohledech k dispozici žádný účinný prostředek nápravy.^ Později vzali zpět bod stížnosti založený na čl. 14.
(i> Viz též věc Y. proti Spojenému království
[3) Komise ve své zprávě ze dne 13. prosince 1990 prohlašuje za nepřijatelné ty z bodů stížnosti, jež se týkají matky a přijímá body týkající se syna. Ve své zprávě ze dne
• Rozsudek ze dne 25. března 1993 (senát) (série Á č. 247-C)
3. - Může být Spojené království z hlediska Úmluvy voláno k odpovědnosti za skutky, na něž si Jeremy stěžuje? Soud připomíná, že stát je odpovědným tehdy, když porušení jednoho z práv a svobod uvedených v Úmluvě vyplývá z porušení čl. 1. V tomto ohledu přichází v úvahu několik skutečností. Za prvé, stát má povinnost bdít nad tím, aby děti mohly vykonávat své právo na vzdělání (článek 2 Protokolu č. 1). Avšak disciplinární systém školy spadá do sféry práva na vzdělání. Článek 28 Úmluvy OSN z 20. listopadu 1989, o právech dítěte, to také uznává. Dále, základní právo každého na vzdělání platí pro žáky soukromých škol stejně jako veřejných škol. Konečně, stát se nemůže zprostit odpovědnosti tím, že své pravomoci deleguje na soukromé organizace nebo fyzické osoby.
4. - Z hlediska čl. 3 lze rozlišit mezi okolnostmi tohoto případu a okolnostmi věci pana Tyrera, jehož trest Soud shledal ponižujícím. Stěžovatel nepředkládá žádný důkaz o vážných nebo trvalých účincích odsuzovaného zacházení, přesahujících důsledky, s nimiž je nutno počítat u opatření přijatých v čistě disciplinární rovině. Trest, který nezpůsobuje takové následky, může spadat do působnosti čl. 3, pokud lze mít za to, že dosáhl požadované míry závažnosti. Tak tomu v projednávaném případě nebylo, i když automatický charakter sankce a lhůta tří dnů před jejím vykonáním vzbuzuje u Soudu jisté obavy. Článek 3 tedy nebyl porušen (pět hlasů proti čtyřem).
5. - Pokud jde o čl. 8, Soud připouští, že pojem „soukromého života" je široký a nehodí se k vyčerpávající definici. Opatření přijatá v oblasti vzdělávání se příležitostně mohou dotknout práva na respektování soukromého života, ale akty, o nichž lze říci, že jsou škodlivé pro fyzickou nebo psychickou integritu osoby, nutně neznamenají takový zásah. Článek 3 je prvním referenčním bodem pro posouzení záležitosti týkající se disciplinárních opatření ve školním zařízení. Soud nevylučuje možnost nahlížet na čl, 8 tak, že někdy ve věcech disciplinárních opatření poskytuje širší ochranu než čl. 3. Nicméně se domnívá (s ohledem na účel a předmět Úmluvy brané jako celek a na okolnost, že navštěvování školy dítětem nevyhnutelně implikuje jisté zasahování do jeho soukromého života), že inkriminované zasahování nebylo škodlivé do takové míry, aby spadalo pod zákaz vyslovený čl. 8. Přestože Soud nechce vzbudit dojem, že jakkoli schvaluje zachovávání tělesného trestu v disciplinárním systému školy, dospívá k závěru, že k porušení tohoto textu nedošlo (jednomyslně).
6. - Podle Soudu měl Jeremy k dispozici účinný prostředek nápravy, pokud jde o body stížnosti, jež opíral o články 3 a 8, a tudíž nedošlo k porušení čl. 13
8. října 1991 dospívá k závěru, že nebyl porušen čl. 3 {devět hlasů proti čtyřem), aSe byly porušeny čl. 8 (soukromý život) (devět hlasů proti čtyřem) a 13 (jedenáct hlasů proti dvěma)
54
JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
VĚC VAN DER MUSSELE proti BELGII
55
(jednomyslně). Dotyčný měl totiž možnost podat občanskoprávní žalobu pro urážku skutkem a v případě úspěchu mu anglické soudní orgány mohly přiznat adekvátní odškodnění. Účinnost prostředku nápravy nezávisí na jistotě příznivého výsledku; Soudu celkem vzato nepřísluší, aby o tomto výsledku spekuloval. Konečně, čl. 13 nezachází tak daleko, aby vyžadoval prostředek nápravy, umožňující před „národním orgánem" napadnout zákony smluvního státu s tím, že jsou v rozporu s Úmluvou nebo ekvivalentními vnitrostátními právními pravidly.
7. Literatura
ALKEMA (E. A.). - «Noot», N.J. 1995, str. 3665-3667.
DECAUX (E.) a TAVERNIER (P.). - «Chronique de jurisprudence de la Cour
curopéertne des droits de l'homme (année 1993)», J.D.l. 1994, str. 775-778. EMMER1K (M. L. van). - «Noot», NJCM-Bulletin 1993, str. 578-583. FARRAN (S.). - The UK before the European Court of Human Rights. Case law
and commentary, Londýn, Blakstone, 1996, str. 66-69. KOERNING-JOULIN (R.). - «Droits de l'homme», R.S.C.D.P.C. 1994, str. 362 a nasi. LAWSON (R. A.) a SCHERMERS (H. G.). - Leading cases of the European Court
of Human Rights, Niměgue, Ars Aequi Libri, 1997, str. 484-492. M AZIĚRE (P.). - «Interpretatiort des articles 3, 8 et 13 de la Convention européennc
des droits de l'homme ä propos ď un chätiment corpore! dans une école privée
britanique», J.C.P. 1994, edition generale, II, 22262. MERRILLS (J. G.). - « Decision on the European Convention on Human Rights
during 1993», B.Y.B.Í.L. 1993, str. 513-515. PHILLIPS (B.). - «The case for corporal purishment in the United Kingdom. Beaten
into submission in Europe?», l.C.L.Q. 1994, str. 153-163. SCHERMERS (H. G.). - «Lijstraffen op school», Ex lure 1987, str. 169-179. SCHÜRMANN (F.). - «Europäischer Gerichtshof für Menschenrechte - Chronik
der Rechtsprechung (1.1.-30.6. \993)», A J.P./PJ.A. 1993, str. 1136-1)45, 1282-
1293, 1529-1530 a 1535-1536. SUDRE (F.) a kol. - «Chronique de la jurisprudence de la Cour européenne des droits de
ľhomme. Premiere partie: janvier-mai 1993», R.U.D.H. 1993, str. 21? a nasi. SWART (B.) - «The case-law of tlie European Court of Human Rights in 1993 »,
E.J.C. 1994, str. 180 a nasi. WABRICK (C). - «The European Convention on Human Rights», Y.E.L. 1994, str. 608-611.
Kapitola 3
ZÁKAZ OTROCTVÍ A NUCENÉ PRÁCE
(ČI. 4 Úmluvy)
[u] VĚC VAN DER MUSSELE proti BELGII - Povinnost advokátního koncipienta pomáhat obviněnému bez odměny a náhrad
1. - Belgičan narozený v roce 1952, Eric Van der Musseleje advolcátem v Antverpách. Dne 31. července 1979, kdy je ještě v postaveni koncipienta, je kanceláři pro porady a obhajoby Advokátní komory v Antverpách ustanoven, aby jako obhájce ex-qffo zajišťoval obhajobu gambijského státního příslušníka, pana Ebrimy. Ten se po odsouzení v prvním stupni a poté v odvolacím řízení dostává dne 17. prosince na svobodu, po intervenci svého obhájce u ministra spravedlnosti. Nazítří kancelář pro porady a obhajoby informuje pana Van der Musseleho, že mu případ odebírá a že nesolventnost dotyčného činí nemožným poskytnutí odměn a náhrad.
2. — Pan Van der Mussele se dne 7. března 1980 obraci na Komisi. Ve svém ustanovení ex-offo pro účely zajištění pomoci panu Ebrimovi spatřuje „nucenou nebo povinnou práci", neslučitelnou s čl. 4 odst. 2 Úmluvy a zasahování do svého majetlcu, jež je v rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1. Kromě toho kritizuje diskriminaci, k níž podle něj dochází mezi advokáty a některými jinými profesemi a která porušuje čl. 14 Úmluvy ve spojení s článkem 4.il)
• Rozsudek ze dne 23. listopadu 1983 (plénum Soudu) (série A č. 70)
3. - Soud předběžně odpovídá na námitku belgické vlády. Povinnost poskytnout bezplatnou pomoc obhájce je v trestních věcech založena na čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy; v občanskoprávních věcech někdy představuje jeden z prostředků zajištění spravedlivého procesu požadovaného čl. 6 odst. 1. Spočívá tudíž na belgickém státu. Ten ji zákonně svěřuje advokátním komorám, ale toto řešení ho nemůže zprostit jeho odpovědnosti z hlediska Úmluvy a to tím spíše, že belgické advokátní komory - při striktním respektování jejich nezávislosti - podléhají požadavkům zákona.
4. - Poté Soud přistupuje k hlavní otázce, k otázce tvrzeného porušení čl. 4, pojímaného samostatně. Konstatuje, že tento text neuvádí, co má být chápáno
Komise ve své zprávě ze dne 3. března 1982 dospívá k závěru, že nedošlo k porušení čl. 4 odst. 2 Úmluvy (deset hlasů proti čtyřem), čl. 1 Protokolu č. 1 (devět hlasů proti pěti) a čl. 14 Úmluvy ve spojení s oběma výše uvedenými články (sedm hlasů proti sedmi s rozhodujícím hlasem předsedy).
(D