17
Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti*
(Čtyři obecné hypotézy)
JADWIGA ŠANDEROVÁ**
Fakulta sociálních věd UK, Praha
Classes and Strata in Contemporary Capitalism Again
(Four general hypotheses)
Abstract: This study is a contribution to the ‘class debate’. The class and hierarchy
perspectives are discussed within the context of the discussion on cross-class families.
The author presents a modified neo-classical approach to the classification of
cross-class families: the position of the spouse whose class culture is supposed to be
better-crystallised counts. Four general hypotheses are presented: (1) Stratification
systems of contemporary capitalist societies include both classes and strata. The
classes do not cover the whole population and strata are not ‘subclasses’. (2) A
modified Goldthorpe class schema based on the previous hypothesis is presented.
(3) The joint and modified neo-classical classifications of cross-class families (especially
of workers’ families) are discussed. Hypothetically, joint classification suits
better the situation where the class cultures amalgamate (the embourgeoisement of
the working class). The modified neo-classical classification suits better the situation
where the middle class and strata are proletarianised. The embourgeoisement and
proletarianisation theses are not meant in terms of Popper’s historicism. They are
rather two competitive tendencies. (4) A hypothetical stratification system of the
Czech Republic based on the previous hypotheses is presented. The desirability of
qualitative research (alongside classical representative surveys) in this regard is
stressed in the conclusion.
Sociologický časopis, 1999, Vol. 35 (No. 1: 17-31)
V roce 1973 Ackerová a Haughová [Acker 1973, Haugh 1973] nezávisle na sobě podrobily
zdrcující kritice tehdejší výzkum sociální stratifikace, který se omezoval na populaci
mužů. Možná vůbec netušily, že tím k nesčetné řadě „stratifikačních sporů“ přidávají
další, jenž je dodnes považován ze jeden z nejkontroverznějších. Přehled o stavu diskuse
na toto téma zhruba do poloviny 80. let podává Stockman [1991]. Mimo jiné ukázal, že
rozhodnutí o tom, jak určit sociální postavení vdaných žen, má významné teoretické im-
plikace.
Uvedená diskuse totiž nastolila problém, co s tzv. třídně smíšenými páry. Lze ještě
hovořit o třídní struktuře, procházejí-li hranice tříd rodinami? Má být nahrazen dosavadní
konvenční model (postavení rodiny určuje postavení muže) tzv. modelem neokonvenčním
(postavení rodiny určuje postavení toho z partnerů, jenž stojí výše) nebo tzv. sdruženou
(joint) klasifikací [Szelényi 1994], která bere v úvahu postavení obou partnerů? Jsou
třídně smíšené rodiny jedním z příznaků odumírání tříd? Spěje vyspělá kapitalistická
*) Stať vznikla zkrácením a úpravou textu publikovaného v edici Working papers SoÚ AV ČR
[Šanderová 1998].
**) Veškerou korespondenci posílejte na adresu: PhDr. Jadwiga Šanderová, CSc., ISS FSV UK,
Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail sander@s.fsv.cuni.cz
Sociologický časopis, XXXV, (1/1999)
18
společnost ke zcela otevřené hierarchii vrstev? Má ještě smysl považovat za jednotku
analýzy rodinu, nebo jí je dnes individuum?
Spor o jednotku analýzy a třídně smíšené rodiny tak znovu nastoluje otázku, který
ze základních modelů sociální stratifikace (hierarchický či třídní)1 lépe odpovídá současné
západní společnosti. Přibývá sice autorů, kteří jsou přesvědčeni, že obě pojetí mají svá
oprávnění, žádný z nich však neříká nic bližšího o jejich vzájemném vztahu a konkrétním
využití. Dnešní stav diskuse o umístění žen ve stratifikačním systému podle mého názoru
nabízí, byť jen implicitně, tři obecné hypotézy, z nichž první se týká vzájemného vztahu
tříd a vrstev v současném kapitalismu, druhá modifikuje u nás nejužívanější třídní schéma
a třetí naznačuje, že strategický význam pro zkoumání vývoje stratifikačního systému by
mohly mít právě třídně smíšené rodiny. Od těchto hypotéz pak odvíjím hypotézu čtvrtou
věnovanou stratifikačnímu systému u nás.
1. Třídy nebo vrstvy?
Rozhodnutí, zda za základní kámen sociální stratifikace budeme považovat individuum
nebo rodinu, záleží především na tom, zda se přikloníme k hierarchickému nebo třídnímu
pojetí sociální stratifikace. Zastánci hierarchického pojetí, kteří popisují stratifikační systém
vyspělých společností západního typu jako lineární vertikálu vrstev, volí zpravidla
individuum [např. Abott 1987, Stanworth 1984, Walby 1986]. Ti, kdo hájí třídní pojetí,
volí rodinu [např. Evans 1996, Britten a Heath 1983, Heath a Britten 1984, Wright 1989,
Leiulfsrud a Woodward 1988, McRae 1986]. Otázkou je, zda lze tyto dva přístupy považovat
za konkurenční či komplementární.
Zhruba od konce 50. let se opakovaně setkáváme s názorem, že jsou oba relevantní,
avšak každý z nich je vhodný pro analýzu jiných typů problémů. Například Dahrendorf
[1959] hovoří o dvou pohledech na sociální strukturu, které nelze propojit (hierarchie
vrstev jsou vhodnější pro popis stavu a třídy pro analýzu změny). Lenski [1966] je naopak
přesvědčen, že provedl jejich syntézu, pracuje však pouze s pojmem třída, který je
navíc v jeho pojetí klasickou sociální kategorií (tj. vrstvou). Cromptonová [1993] se omezuje
na ne mnoho říkající konstatování, že není zapotřebí nových teorií a metod, jako
spíše flexibilního přístupu, který by odrážel provázanost různých aspektů sociální stratifikace
v celé její úplnosti. Sorensonová [1994] považuje vrstvy za vhodné pro popis struktury
a variability postavení na trhu práce a třídy pro analýzu životních šancí. S určitým
zjednodušením lze říci, že zastánci kompromisního názoru vesměs považují třídy za výraz
určitého konfliktu, který je ve společnosti vždy přítomen, byť většinou jen latentně.
Zároveň si jsou však vědomi, že žádná společnost nemůže existovat bez určité míry konsensu
ohledně sociálních nerovností. Na takovém konsensu je založena hierarchie vrstev.
Spokojují se však bohužel s obecnými formulacemi spíše proklamativního charakteru.
Nezmiňují se tedy ani o konkrétní podobě stratifikačního systému vyspělých kapitalistických
společností, ani o tom, zda a případně jaký je mezi vrstvami a třídami vztah.
1) Jak je v sociologii téměř všeobecně zvykem, není ani v teorii a výzkumu sociálních nerovností
pojmový aparát jednotný. Pojmem stratifikační systém (sociální stratifikace) rozumím více či
méně hierarchické uspořádání určitých segmentů společnosti lišících se životními podmínkami
těch, kdo je tvoří. V rámci teorií a výzkumů zabývajících se tímto problémem rozlišuji přístupy
třídní a hierarchické (viz následující text). Domnívám se, že v literatuře lze pozorovat sílící tendenci
používat tyto pojmy právě v uvedeném smyslu.
Jadwiga Šanderová: Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti
19
Máme-li se však rozhodnout, zda budeme považovat za základní jednotku stratifikačního
systému rodinu či individuum, nemůžeme se podle mého názoru obejít bez
vstupní (byť jen hypotetické) představy o tom, s jakými konkrétními segmenty je třeba
v stratifikačním systému počítat, jak jsou uspořádány, kudy vedou jejich hranice a jaký je
mezi nimi vztah.
Nesčetná řada výzkumů ukázala, že každý stratifikační systém lze úspěšně popsat
jako hierarchické uspořádání většího či menšího počtu sociálních kategorií vymezených
sociálně ekonomickým statusem (sociálně ekonomických vrstev). Takový popis však (jak
už bylo mnohokrát konstatováno) nezachycuje nositele latentního napětí ve společnosti,
které určuje politický život, případně provokuje změny sociální struktury.2 Zde je vhodnější
třídní přístup. Ten však podle mého názoru vychází z ne příliš realistické představy,
že třídně strukturována je celá populace. Jinými slovy, zatímco zastánci hierarchického
přístupu ponechávají stranou pozornosti důležitá sociální uskupení, zastánci třídního přístupu
vidí třídy i tam, kde nejsou. Stratifikační systém vyspělých společností podle mého
názoru tvoří vrstvy i třídy.3
Vrstvy jsou sociální kategorie, jejichž počet a hranice jsou výsledkem arbitrárního
rozhodnutí. Jsou tak zcela zřetelné a jejich hranice jsou jednoznačně určeny, takže každé
individuum lze snadno přiřadit ke konkrétní vrstvě a takto beze zbytku „roztřídit“ veškeré
obyvatelstvo (zpravidla ekonomicky aktivní). Třídy představují uskupení osob, které
nejsou prostými sociálními kategoriemi, ale představují tzv. demografickou identitu
[Goldthorpe 1987: 327-351] či třídní (generační) kontinuitu [Parkin 1971: 48-78]. Předpokládá
se také, že třídy mají přirozené hranice. Je pro ně totiž typická relativně nízká
inter- a intragenerační mobilita i sociální blízkost (uzavírání sňatků a přátelské vazby jsou
pravděpodobnější v rámci třídy než mezi třídami). Podobné objektivní podmínky a životní
šance spolu s generační kontinuitou a sociální blízkostí pak mohou, alespoň potenciálně,
nalézt svůj výraz nejen v podobném životním stylu, ale i v utváření specifické
subkultury, hodnotového systému a životních strategií (habitu, milieu apod.), což se může
projevit v pocitu určité sounáležitosti („my“ a „oni“), blízkých politických názorech, postojích
a jednání. Tyto subkultury pak mohou nalézt svůj výraz i v určitých třídních ideologiích,
které do jisté míry vyvolává a ovlivňuje činnost jednotlivých politických stran,
hnutí, odborů apod. Zmíněné ideologie se dnes liší především tím, zda spíše podporují
neviditelnou ruku trhu nebo státní intervencionismus (tzv. neosocialismus [Porket 1997]).
Souvisí to s určitou životní filozofií, s níž se člověk ztotožňuje zejména v průběhu socializačního
procesu a která je dále podporována či korigována na základě životních zkušeností
a reálných i pociťovaných životních šancí.
Stručně řečeno, třídy jsou podmnožinou hierarchie vrstev a na rozdíl od nich nejsou
uspořádány lineárně. „Třídní mapy“ či schémata, která zahrnují celou populaci a jsou
2) Ponechala jsem stranou analýzu konsistence statusu. Nikoli snad proto, že bych ji považovala za
irelevantní. Domnívám se však, že jde o specifický problém, který navíc není v rozporu s předloženými
hypotézami. Je to jistě otázka, která by si zasloužila více než krátkou poznámku. V prostoru,
jenž je vymezen stati, se však nelze zabývat vším.
3) Rozpor s mým nedávným tvrzením [Šanderová 1995], že třída není pojmem relevantním analýze
současné společnosti, je menší, než se možná na první pohled zdá. Mým přáním tehdy bylo
vymýtit ze sociologie „gumový“ pojem, nikoli však problém. Mohla jsem samozřejmě zavést nový
pojem. Obávala jsem se však, že by pak text mohl být vnímám spíše jako definiční cvičení než
jako hledání nového přístupu k problému. V podstatě jsem ovšem kapitulovala.
Sociologický časopis, XXXV, (1/1999)
20
jsou v zásadě hierarchické, tak jak je předkládají např. Goldthorpe nebo Wright, nutně
podporují přesvědčení některých jejich kritiků, že nic takového jako výše vymezené třídy
v dnešních vyspělých společnostech reálně neexistuje a že i hranice mezi třídami jsou
(stejně jako mezi vrstvami) výsledkem arbitrárního rozhodnutí badatele.
Tento názor zastávají například autoři tzv. Cambridgské škály zaměstnání [Stewart,
Prandy a Blackburn 1980; Prandy 1990; Prandy a Blackburn 1997], která konkuruje
Goldthorpovu třídnímu schématu. Z hlediska teoretických východisek se tvůrci této škály
pohybují na pomezí hierarchického a třídního přístupu. Jednotlivá zaměstnání totiž seskupili
do hierarchicky uspořádaných skupin na základě výpovědí respondentů o zaměstnání
jejich partnerů a nejbližších přátel (tj. na základě sociální distance).4 Zároveň však
tvrdí, že stratifikační systém je kontinuální hierarchií skupin zaměstnání, mezi nimiž lze
určit hranice jednotlivých tříd jen arbitrárním rozhodnutím. Na základě řady analýz,
v nichž porovnávali Cambridgskou škálu s Goldthorpovým třídním schématem, dospěli
k přesvědčení, že třídy jakožto reálné entity s jasně vymezenými hranicemi neexistují.
Všechny pokusy zakotvit stratifikaci nebo třídy v objektivních ekonomických podmínkách
charakterizují jako mylné. Goldthorpovo schéma považují za sice vcelku dobrý nástroj
popisu stratifikačního systému, nikoli však za důkaz existence tříd jakožto
diskrétních homogenních uskupení se zřetelnými hranicemi [Prandy 1990, Prandy a
Blackburn 1997]. Toto přesvědčení opírají především o zjištění, že Goldthorpovo třídní
schéma silně koreluje s Cambridgskou škálou. Je však třeba zdůraznit, že tato korelace
činí 0,5, což neznamená nic více a nic méně než to, že třídní struktura a hierarchie vrstev
na sobě nejsou nezávislé.
Jádro problému podle mého názoru tkví v Goldthorpově zamlčeném předpokladu,
že společnost je třídně strukturovaná jako celek. Stručně řečeno, Goldthorpe se dopouští
stejné chyby, kterou Bourdieu kritizuje u Marxe [Bourdieu 1984b: 4]. Ztotožňuje „třídy
na papíře“ s reálnými (aktuálními) třídami.
S názorem, že představu tříd jako reálných sociálních skupin s jasně vymezenými
hranicemi je třeba opustit, nelze než souhlasit. Jasně vymezené hranice mezi třídami totiž
implikují sociální uzavřenost, tj. spíše předkapitalistické uspořádání. Typickým znakem
třídy ve srovnání se stavy ve feudální společnosti je kromě odlišného institucionálního
zakotvení právě relativní otevřenost, tj. určitá propustnost třídní struktury (a tudíž určitá
nejasnost či „rozmazanost“ jejích hranic). Na druhé straně ve srovnání s vrstvami (tak jak
jsou chápány zastánci hierarchického přístupu) jsou ovšem třídy naopak relativně uzavře-
né.
Už v roce 1959 dospěl R. Nisbet [1959] k závěru, že o třídách má smysl hovořit
spíše v souvislosti s minulostí, nikoli však v současné době (tj. koncem padesátých let).
Téměř o 40 let později tvrdí Pakulski s Watersem (The Death of Class z roku 1996), že o
třídní strukturaci lze hovořit zhruba do konce sedmdesátých let. Dnes však jsou třídy
podle názoru těchto autorů prakticky mrtvy. Jako by tedy třídy byly patrnější teprve až
s určitým časovým odstupem. V zásadě historicistnímu názoru, že třídy jsou postupně se
vytrácejícím reliktem minulosti a že tedy třídní přístup stále méně a méně odpovídá realitě
(viz také např. [Clark a Lipset 1991, Hout 1988]), totiž i nadále odporují výzkumy řady
autorů (za všechny jmenujme Goldthorpa [Goldthorpe et al. 1987], Bourdieu [1984a] a
4) Podrobnosti o této škále lze nalézt na internetu (http://www.sps.s.am.ac.uk/SRG_Cambrid
ge_Scale.html).
Jadwiga Šanderová: Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti
21
Wrighta [1997]), kteří dosti přesvědčivě ukázali, že v rámci těchto neostrých hranic lze
nalézt sociální uskupení se zřetelnou generační kontinuitou a specifickou subkulturou. Je
silně pravděpodobné, že společnost raného kapitalismu byla uzavřenější, než jsou současné
kapitalistické společnosti. To nás však neopravňuje k historicistní extrapolaci dalšího
vývoje. Třídní vyhraněnost je třeba považovat spíše za „ideální typ“ a úvahy i výzkumy
týkající se třídní struktury je třeba odvíjet od „neurčitosti sociální reality“ [Aron 1964]
(podle [Giddens 1973: 61]).
Srovnáváme-li počátky moderní společnosti s dneškem, lze dále předpokládat, že
sociální uskupení třídního charakteru pokrývala větší část společnosti než dnes, neboť
pluralitní charakter společnosti z hlediska uspořádání života (life patterns) se promítá i do
pluralismu stratifikačního systému. Počátky kapitalismu mimo jiné spadají v jedno s počátky
tzv. zlatého věku rodiny, jenž v západních zemích kulminoval zhruba koncem padesátých
let, kdy manželství a rodinný život byly téměř všeobecně rozšířeným
uspořádáním života, přičemž ještě začátkem padesátých let šlo většinou o celoživotní
soužití týchž partnerů v modelové situaci muže živitele a ženy v domácnosti. Tato situace,
která přispívala k homogenitě jednotlivých tříd, je historicky ojedinělá [viz HoffmanNowotny
1988, Možný 1990]. Od 50. let se zvyšuje počet osob žijících samostatně (ať už
svobodných, či rozvedených), neúplných rodin (stále častěji již takto založených), tzv.
agregovaných rodin (druhé a další manželství s dětmi z aktuálního i předchozích manželství)
a nesezdaných soužití. Bylo by ovšem přemrštěné považovat tento trend za všeobecný
úpadek rodiny, který povede k úplnému vymizení rodinného života. Pouze se snížil
počet lidí, kteří si takto svůj život uspořádali, případně se mění způsob soužití partnerů
(neprovdaná žena s dětmi, jimž se otec pravidelně věnuje; tzv. oddělené manželství, kdy
má každý z partnerů vlastní domácnost apod.).
Pluralita uspořádání života pak přispívá k pluralitnímu stratifikačnímu modelu, který
však sotva bude odpovídat představě společnosti jakožto souhrnu de facto sociálně
nezakotvených individuí, jak naznačují např. Clark a Lipset [1991] a podrobněji popisují
Pakulski a Waters [1996].5 Jde spíše o pluralitu typů (zejména z hlediska pevnosti sociálních
pout) těchto sociálních zakotvení. Pravdu má zřejmě Lyotard, který v jiné souvislosti
konstatoval, že v pozadí představy o mase „složené z individuálních atomů podléhajících
jakémusi absurdnímu Brownovu pohybu“ stojí pohled zamlžený „rajskou představou
ztracené ‚organické‘ společnosti“ [Lyotard 1993: 115]. Tak jako ohniskem biologické
reprodukce zůstává rodina, zůstávají, alespoň prozatím, ohniskem reprodukce stratifikačního
systému třídy. Je ovšem pravděpodobné, že jejich význam v čase a prostoru kolísá.
2. Stratifikační systém vyspělého kapitalismu
Obecně můžeme charakterizovat stratifikační systém vyspělé kapitalistické společnosti
jakožto lineární uspořádání socioekonomických vrstev, v jehož rámci lze identifikovat
5) Pakulski a Waters v této souvislosti hovoří o statusech stanovených konvencí (statusconventional
stratification). Tento typ stratifikace je podle jejich názoru primárně jevem kulturním.
Jde o to, že se člověk přihlásí k určitému životnímu stylu, pro nějž jsou typické určité preference.
Statusy stanovené konvencí se do značné míry překrývají a představují nestálý systém
křehkých formací. Existuje zde řada konfliktů, přičemž žádný nelze považovat za hlavní. Stratifikační
procesy se průběžně mění, což činí stratifikační systém velice otevřeným. Pro takto stratifikovanou
společnost je rovněž typická vysoká míra autonomizace, což znamená, že na základě
znalosti statusu je obtížné předpovědět postoje a chování lidí.
Sociologický časopis, XXXV, (1/1999)
22
několik tříd, které tuto hierarchii částečně protínají. Snad jenom J. H. Goldthorpe původně
tvrdil, že třídy nejsou důsledně hierarchicky uspořádány. Za vzestupnou mobilitu považoval
pouze mobilitu do servisní třídy a za sestupnou pouze mobilitu z této třídy
[Goldthorpe 1987 (první vydání 1980)]. Nicméně, většinu tříd charakterizoval jako mezilehlé
(intermediate) mezi servisní a dělnickou třídou, což určitou hierarchii evokuje. Poukazují
na to např. Prandy [1990] a Payne [1996]. Payne navíc upozorňuje, že v novějších
analýzách [Erikson, Goldthorpe 1992] pracuje Goldthorpe s hierarchií zcela explicitně.
Realitě se zřejmě více blíží Goldthorpovo původní tvrzení z roku 1980, kdy zdůrazňoval,
že jednotlivé třídy nejsou striktně hierarchicky uspořádány jako vrstvy. Vysoce
kvalifikovaný dělník může mít lepší životní šance než živořící živnostník (samostatný) či
řadový úředník apod. V rámci dělnické třídy tedy sice nalezneme častěji představitele
nižších vrstev než například v řadách rutinních nemanuálních pracovníků, ne však výlučně.
Nejnižší vrstvy pak představují tzv. třídu chudoby (underclass), která však třídou ve
vlastním slova smyslu není [Dahrendorf 1991]. Jde o atomizované vrstvy marginalizovaných
na trhu práce a odkázaných po většinu svého života na sociální zabezpečení a charitu.
Tyto nejníže postavené vrstvy, podobně jako elity, nebývají předmětem stratifikačních
výzkumů, a to především proto, že je obtížné je zkoumat reprezentativním dotazníkovým
šetřením, které je dominantní metodou ve výzkumu sociální stratifikace.6 Jejich početnost
a životní šance jsou však velmi významné pro celkovou atmosféru ve společnosti [viz
Dahrendorf 1991, Saunders 1987, Murray 1984, Crompton 1993 a další] a je třeba je v
úvahách o sociální stratifikaci vést v patrnosti.
Pomocí vrstev lze tedy charakterizovat jednotlivé třídy jen přibližně. Nejnižší vrstvy
představuje výše zmíněná třída chudoby. V rámci tzv. vyšších nižších a středních vrstev
existují více či méně zřetelně zformované třídy: v Goldthorpově terminologii jde
zejména o třídu dělnickou, třídu těch, kdo řídí manuální pracovníky, rutinní nemanuální
pracovníky a tzv. samostatné (živnostníky nenajímající pracovní sílu). Tyto čtyři třídy
nezahrnují nižší a střední vrstvy v jejich úplnosti ani netvoří hierarchii – jdou jimi napříč.
Větší počet těch, kdo se nacházejí na hranici s třídou chudoby, nalézáme v dělnické třídě.
Naopak ti, kdo se zabývají rutinní nemanuální prací, a samostatní se častěji pohybují ve
vyšších středních vrstvách. Nicméně situace, kdy dělník má vyšší sociálně ekonomické
postavení než např. řadový úředník, může být poměrně běžná. V rámci neostrých hranic
těchto tříd lze nalézt rodiny a individua s vysokou generační kontinuitou a třídní homogenitou.
Konečně v rámci nejvýše postavených vrstev nalézáme servisní třídu, rovněž
s určitým stabilizovaným jádrem či jádry v podobě různých typů elit (patří sem rovněž
celebrity v tom smyslu, jak tento pojem použil Mills [1968: 91-100].
Přísně vzato (plyne to např. z Goldthorpových analýz sociální mobility) má zřejmě
charakter třídy ve smyslu pouze demografické identity část tzv. dělnické třídy (definované
manuální prací), do jisté míry třída samostatných (tj. drobných vlastníků), kteří své
postavení v rámci intra- i intergenerační mobility velmi často opakovaně ztrácejí a získávají
(jde tedy spíše o určitou tendenci k demografické identitě), a jen část servisní třídy
(která se početně rozrůstá, a je tudíž z hlediska sociálního původu značně heterogenní,
avšak méně než třídy mezilehlé). Zbývající mezilehlé třídy (tj. s výjimkou samostatných)
6) To je zřejmě důvod, proč Goldthorpe nevěnuje třídě chudoby zvláštní pozornost. Pragmatické
důvody tohoto typu ho totiž vedly k tomu, že nevymezil samostatnou třídu velkých vlastníků.
Jadwiga Šanderová: Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti
23
představují sociální uskupení na hranicích zmíněných tříd, která nelze charakterizovat
jako třídy a která nelze striktně hierarchicky uspořádat.
Mezilehlé třídy spolu se středními vrstvami pravděpodobně hrají klíčovou roli
v tom, nakolik je třídní struktura té které společnosti vyhraněná a zda je ve společnosti
tendence k podpoře spíše viditelné ruky státu [Porket 1997] nebo neviditelné ruky trhu.
Hypoteticky lze předpokládat, že třídní struktura z hlediska své vyhraněnosti a rozsahu
(tj. jak velké části populace se týká) pulzuje pod vlivem celé řady faktorů (ekonomické,
politické i kulturní povahy) mezi více a méně vyhraněnou.
Pro období restrukturalizace trhu práce, kdy převládá růst početnosti pracovních
míst ve středních a vyšších segmentech stratifikačního systému jakožto důsledek technicko
technologického pokroku, ale i strategií lépe postavených, jejichž cílem je udržet či
získat zpět výhodné postavení [Bourdieu 1984a], je typická vzestupná sociální mobilita.
V této souvislosti lze pozorovat jistou erozi tříd, tj. rozostření hranic a snížení jejich početnosti.
Extrapolace tohoto procesu pak vedla koncem šedesátých let k historicistnímu
závěru o tzv. „zburžoazňování dělnické třídy“, které povede k úplnému vymizení tříd.
Tento pojem je trochu zavádějící, neboť jde spíše o prorůstání dělnické třídy do středních
tříd a politický příklon střední třídy spíše k vyšší třídě, který doprovází růst podpory neviditelné
ruky trhu.
V období, kdy je nabídka nových výhodných pozic, a to zejména ve středních segmentech,
stabilizována, či dokonce klesá (ať už v důsledku recesí a krizí nebo snížení
kvalifikačních nároků na některé profese, které souvisí s technickým rozvojem), se dosavadní
mobilitní příležitosti uzavírají, případně se zvyšuje podíl sestupně mobilních. Tento
proces bývá označován výstižnějším, avšak u nás zřejmě obtížně stravitelným, termínem
„proletarizace středních tříd či vrstev“ [viz Pete 1987]. Je pravděpodobně provázen i růstem
početnosti třídy chudoby. V rámci tohoto procesu lze počítat s politickým příklonem
části středních vrstev a mezilehlých tříd k dělnické třídě (která se přechodně stabilizuje),
tj. s vyšší podporou role státu (viditelné ruky státu, neosocialismu).7 Extrapolace této
dočasné tendence vedla k opačnému historicistnímu názoru marxisticky orientovaných
autorů, že stratifikační systém se polarizuje. Tyto procesy lze samozřejmě popisovat také
jakožto snižování a zvyšování početnosti středních vrstev (případně tříd), jejichž růst je
mimo jiné považována za důležitý předpoklad sociálního smíru a stability.8
Vraťme se však k výše uvedeným tezím či hypotézám. V západní sociologii se o
nich diskutovalo zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Teze o zburžoazňování
byla formulována na přelomu padesátých a šedesátých let jako reakce na období
růstu všeobecného blahobytu let padesátých. Obecnější podporu teze o proletarizaci lze
považovat za teoretickou reakci na rozčarování konce šedesátých let. Podle mého názoru
jsou obě hypotézy i nadále aktuální, avšak nikoli ve své historicistní podobě (vyspělá
7) Velmi důležitou roli v této souvislosti dále hraje činnost politických stran, nejrůznějších sdružení
a hnutí, masmédií i kulturní tradice té které země, které mimo jiné ovlivňují také to, jak si reálnou
situaci (objektivní nerovnosti) lidé interpretují. Tendenci k třídní erozi či posílení tříd mohou
jak posilovat, tak působit proti ní.
8) To je také základní východisko zatím nejnovější publikace týkající se sociální stratifikace u nás
[Večerník, Matějů a kol. 1998], jejíž autoři vycházejí z přesvědčení, že hlavním úkolem transformace
u nás je formování středních tříd. Pojmy střední třídy, střední vrstvy a střední stav(y) jsou
zde používány nesystematicky, více méně jako synonyma. Stratifikační model, který předkládám
ve čtvrté kapitole, je s tím podle mého názoru v souladu.
Sociologický časopis, XXXV, (1/1999)
24
kapitalistická společnost spěje buď k proletarizaci středních tříd, či ke zburžoaznění dělnické
třídy), ale v podobě zjišťovací (někdy lze pozorovat spíše rozvolnění třídní struktury,
jindy spíše upevňování). Žádnou z těchto hypotéz nelze jednou provždy zamítnout.
3. Strategický význam třídně smíšených rodin
V rámci diskuse o neokonvenční indikaci sociálního postavení rodiny a sdružené klasifikaci
poukazují Leiulfsrudová s Woodwardovou [1987, 1988] na fakt, že neokonvenční
přístup ponechává stranou pozornosti tzv. třídně smíšené rodiny a nebere vůbec v úvahu
pracovní zkušenosti žen (obsah práce, pracovní dobu, dominanci a subordinaci), které se
mohou projevovat v jejich zapojení do různých asociací (odbory, politické strany apod.) a
odtud v jejich vědomí a politickém jednání. Leiulfsrudová a Woodwardová vycházejí z
předpokladu, že nelze shrnout do jedné kategorie všechny rodiny, kde muž je příslušníkem
střední třídy, je-li v některých případech manželka v domácnosti a v jiných vykonává
dělnické zaměstnání nebo má stejné zaměstnání jako partner.
V kvalitativním výzkumu třiceti stockholmských rodin soustředily svůj zájem právě
na třídně smíšené rodiny, v nichž má pouze jeden z páru dělnické zaměstnání. Na základě
takového výzkumu pak dospěly k závěru, že typ manželství vymezený postavením
partnerů (tj. fakt, zda dělnické povolání zastává žena nebo muž) ovlivňuje konkrétní obsah
rolí mužů a žen v rodinném životě, dělbu práce v rodině, postoje k výchově dětí, politice
i světu a liší se od charakteristik tohoto typu, které byly zjištěny jinými výzkumy
v třídně homogenních rodinách.
Tak například, ačkoli v třídně homogamních rodinách zůstává doma s nemocným
dítětem vždy žena, v heterogamních rodinách je to ten z páru, kdo vykonává dělnické
zaměstnání (tj. bez ohledu na pohlaví). Na druhé straně, žena dělníka, která má jiné než
dělnické povolání, se často ujímá tradičně mužských rolí. Je vlastníkem bytu a plátcem
rodinných daní a určuje také dlouhodobé ekonomické cíle celé rodiny. Jinými slovy, bez
ohledu na pohlaví a velikost příjmů se strategickým činnostem věnuje ten z manželského
páru, kdo není dělník. Naopak, manželky-dělnice mužů ze středních vrstev se rády vzdávají
některých tradičně ženských rolí, jako je například komunikace s učiteli dětí, neboť
své partnery považují v tomto směru (jakožto vzdělanější) za kompetentnější. Konečně,
muži i ženy v dělnických povoláních představují důležitý strategický přínos pro rodinu
tím, že v případě potřeby výpomoci z vnějšku snadněji mobilizují své přátele, příbuzné a
spolupracovníky. Neformální pomoc v případech, kdy nejsou k dispozici finanční zdroje
na placené služby, je totiž typická pro homogenní dělnické rodiny. Heterogenní rodiny na
pomezí dělnické a střední třídy tak mají podle názoru autorek citované stati určité výhody
proti homogenním, protože mohou aktivizovat výhody obou „ideálně typických“ kultur
(dělnické a střední třídy) a představují tak modelovou situaci prorůstání dvou třídních
kultur [Leiulfsrud a Woodward 1987: 406].
V této souvislosti dále formulovaly hypotézu, že kdo je prostředníkem rodiny vůči
vnějšímu světu, souvisí daleko více s jeho postavením na trhu práce, než s tím, zda je
mužem nebo ženou. Údaje o obou partnerech tak umožňují detailněji zkoumat „třídně
založené vzorce vyjednávání o sociálním zabezpečení“ [Leiulfsrud a Woodward 1988:
556]. Konečně poukazují na zjištění, že třídně smíšené rodiny se z hlediska politických
postojů ve Švédsku i ve Velké Británii pohybují mezi dělnickou a střední třídou, což
podle jejich názoru musí ovlivňovat každý politický systém, který spočívá na mobilizaci
tříd, nemluvě o konkrétní artikulaci třídního konfliktu. Tuto hypotézu však dále nekon-
Jadwiga Šanderová: Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti
25
kretizují. Uvádějí ji spíše proto, aby ukázaly, že neokonvenční model tyto třídně smíšené
rodiny nepodchycuje, a tudíž ani nemůže takovou hypotézu testovat.
K podobnému závěru vede stať amerických sociologů Zippa a Plutzera [1996]. Ti
jsou rovněž nakloněni spíše sdružené klasifikaci, jejíž relevanci testovali na empirických
datech z let 1973-1993 týkajících se ekonomicky aktivních manželských párů žijících
v domácnostech bez dalších výdělečně činných osob. Cílem prezentovaných analýz bylo
zjistit, za jakých podmínek zaměstnání manželky ovlivňuje nebo neovlivňuje to, s kterou
třídou se partneři identifikují (tzv. sociální sebezařazení). Základní strategie analýzy je
jednoduchá: zjišťovali, zda postavení manželky při daném postavení muže mění jeho i
její subjektivní třídní identifikaci.
Analýza dat pak vedla ke zjištění, že ačkoli má postavení muže i ženy významný
vliv na sebezařazení obou v páru, celkově je význam manželova postavení důležitější, a
to pro muže i ženy. To však neznamená, že vliv postavení manželky je nulový či zanedbatelný.
V případech, kde pracuje na plný úvazek a vydělává 43 a více procent rodinného
příjmu, je vliv jejího postavení na třídní sebezařazení jí samé i jejího manžela zhruba
stejný jako postavení muže. Na druhé straně tam, kde ženy přispívají do rodinného rozpočtu
méně než 22 procenty, je význam postavení ženy menší než postavení muže. Tento
vztah je navíc konstantní v čase (tj. v období let 1973-1993). Krom toho se ukázalo, že
sklon nepřihlížet k postavení partnera mají daleko více muži než ženy. Jinými slovy, uvažuje-li
muž o svém sociálním postavení, zpravidla nebere v úvahu postavení své manželky;
žena v této situaci bere v úvahu postavení svého manžela i své vlastní.9 Chování
mužů tak hovoří ve prospěch konvenčního přístupu, zatímco chování žen naznačuje, že
nelze odmítnout sdruženou klasifikaci. K podobnému závěru, týkajícímu se však volebního
chování, dospěl Prandy [1990]. Podle jeho zjištění není deklarovaná politická orientace
mužů v Britanii příliš ovlivněna zaměstnáním manželky, zatímco u žen je ovlivněna
jejich vlastní pracovní zkušeností i postavením manžela.
Zipp a Plutzer však také zjistili, že pro třídní sebezařazení žen má největší význam
jejich vlastní postavení, pokud zastávají buď odbornou, nebo dělnickou profesi. Toto
zjištění interpretují jako důsledek specifických procesů kulturní povahy. „Tak například,
kolektivistická povaha dělnického zaměstnání a s ní spojený životní styl i interakční
vzorce mohou vést k dostatečně silnému pocitu třídní sounáležitosti, což ženám umožňuje
efektivně zeslabit vliv třídního postavení jejich manželů na třídní identitu rodiny. Na druhé
straně ženy-odborné pracovnice mají nezbytný kulturní kapitál, který jim umožňuje
artikulovat jasnou třídní identitu dostatečně silnou, aby mohla ovlivnit je samé i manžely“
[Zipp a Plutzer 1996: 248]. Máme tak před sebou další model, o němž se ovšem Zipp a
Plutzer explicite nezmiňují. Třídní postavení rodiny určuje ten z manželského páru, jehož
postavení implikuje silnější třídní identitu. V zásadě jde o specifický typ neokonvenčního
modelu (dále modifikovaný neokonvenční model).
V této souvislosti připomeňme, že střední třídy jsou všeobecně považovány za nevyhraněné.
Tak například Wright [1985] je charakterizuje jako třídy s rozporným třídním
postavením, Goldthorpe [1987] jako třídy s nejnižší demografickou identitou, Parkin
[1979] jako třídy uplatňující vůči vyšší třídě strategii usurpace a vůči dělnické třídě se
uzavírají a podle Bourdieu [1984a] nemají specifický habitus a je pro ně typické, že se
snaží odlišit od vkusu a životního stylu dělnické třídy tím, že napodobují třídu vyšší.
9) Adekvátní by ovšem bylo ptát se na postavení rodiny.
Sociologický časopis, XXXV, (1/1999)
26
Hypoteticky tedy lze přepokládat, že realitě třídně smíšených párů odpovídají dva
základní modely: (1) modifikovaný neokonvenční, který odvozuje postavení rodiny od
třídního postavení toho z partnerů, jehož třídní kultura je vyhraněnější a (2) model sdružené
klasifikace indikující určité „prolnutí třídních kultur“.
Vzhledem k tomu, že stupeň třídní vyhraněnosti jednotlivých tříd i společností je
různý, nelze tyto modely „aplikovat“ plošně pro všechny třídy a jednotně ve všech společnostech
či různých obdobích téže společnosti. Který z nich převládá, je empirický
problém. Obecně lze předpokládat, že tendenci k prorůstání dělnické třídy do středních
tříd, tj. tendenci k rozvolňování třídní struktury, bude odpovídat model sdružené klasifikace
a tendenci k proletarizaci středních tříd, tj. tendenci ke krystalizaci třídní struktury,
modifikovaný model neokonvenční.
Rodiny, v nichž má jeden z partnerů dělnické povolání a druhý spadá do některé ze
středních vrstev či tříd, by mohly hrát ve výzkumu vývoje třídní strukturu klíčovou roli.
Stranou pozornosti by také neměly zůstat rodiny na hranicích dělnické třídy a vrstev marginalizovaných.
Zde totiž může v určitých podmínkách probíhat proces, který bychom
mohli nazvat „tendence k marginalizaci dělnické třídy“, kdy ten z partnerů, který je příliš
často vně trhu práce, může do svého postavení strhnout i druhého. V obdobích, kdy tato
tendence sílí, roste početnost marginalizovaných vrstev, což ohrožuje společnost jako
celek [Dahrendorf 1991]. V obou případech jde o procesy, které jsou zachytitelné pouze
v rámci třídního přístupu, přičemž modelovou situaci představují uvedené třídně nevyhraněné
rodiny, které v rámci běžného neokonvenčního přístupu nelze identifikovat.
4. Stratifikační systém u nás
Situace u nás se však zjevně od situace v západních zemích liší a model naznačený
v kapitole 2 je proto třeba upravit. Především je podle mého názoru třeba vzít v úvahu
úlohu státního sektoru. „Třídotvorného“ charakteru vlastnického sektoru si všímají i někteří
autoři v západních zemích. Například třída znalců (knowledge class) je podle P. L.
Bergera ve své většině úzce spjata se státním sektorem, což vede k zainteresovanosti jejích
příslušníků na rozšíření sociálního státu a distributivním systému vlády. Berger to
uvádí jako jeden z důvodů, proč je tato třída „v západních společnostech hlavním antagonistickým
protivníkem kapitalismu“ [Berger 1993: 94-97]. Velmi podobnou hypotézu
testoval marxista Wright, který na základě analýzy dat srovnávacího výzkumu v USA,
Japonsku a Švédsku dospěl k závěru, že oblíbené sousloví neoweberiánských teoretiků
stavějících do centra pozornosti stát „the state matters“ (důležitý je stát) v zásadě odpovídá
realitě. Stát však není stejně důležitý pro všechny třídy ani pro jednu třídu v různých
historických podmínkách. Wright mimo jiné také zjistil, že stát (tj. zaměstnání ve státním
sektoru) má pro postoje lidí největší význam ve Švédsku, kde je také nejrozsáhlejší
[Wright 1997]. Lze proto předpokládat, že význam faktoru sektoru zaměstnání u nás bude
ještě větší než v západních zemích, a to především proto, že stát má u nás doposud velmi
pevné postavení.
Na základě publikovaných analýz týkajících se sociální stratifikace u nás, statistických
údajů, výzkumů veřejného mínění i některých publicistických článků10 lze hypoteticky
předpokládat, že se u nás v současné době formují tři základní třídy:
10) Vzhledem k tomu, že seznam použité literatury je už tak poměrně rozsáhlý, rozhodla jsem se
ho nezatěžovat další řadou titulů (lze je nalézt v [Šanderová 1998]). Předkládám zde obecnou
hypotézu, kterou chápu jako odrazový můstek pro další práci. Jsem si tudíž dobře vědoma, že má
Jadwiga Šanderová: Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti
27
1. Vyšší třída: mocenská elita a celebrity, část velkých vlastníků, špičkového managementu
a vysoce kvalifikovaných odborných pracovníků zaměstnaných v soukromém
sektoru (tj. bez jakékoliv účasti státu) a jejich partneři.
2. Střední třída: živnostníci a drobní podnikatelé na celý pracovní úvazek a jejich partneři
(s výjimkou partnerů vyšší třídy).
3. Dělnická třída: středně kvalifikovaní a nekvalifikovaní dělníci bez ohledu na vlastnický
sektor a kvalifikovaní dělníci ve státním sektoru a v podnicích s vysokým vlivem
státu, jejichž partner(ka) má rovněž dělnické povolání.
Vyšší třídu lze do značné míry ztotožnit s nejvyššími vrstvami, střední třída je podmnožinou
celého spektra středních vrstev. Dělnická třída má své těžiště ve vyšších nižších vrstvách
s určitým přesahem do nižších středních. Nejnižší vrstvy pak představují třídu
chudoby (tj. marginalizované na pracovním trhu).11 Hranice těchto tříd dnes zřejmě nejsou
příliš zřetelné. Prostor mezi nimi je vyplněn středními vrstvami, které se rekrutují
z odborných pracovníků vyšší i střední kvalifikace, z tzv. rutinních nemanuálních pracovníků,
ze všech článků řízení mimo ryze soukromý sektor, středních i nižších řídících kádrů
a kvalifikovaných dělníků v čistě soukromém sektoru. V rámci těchto vrstev
pravděpodobně nelze předpokládat ani rodící se třídní identitu. Zejména o jejich příslušníky
se dnes vede politický boj. Zvláštní pozornost zaslouží ještě odborníci ve zdravotnictví
a školství, kteří možná tvoří tzv. statusové skupiny (Weberovy stavy), stejně jako
celebrity. Je otázkou, nakolik tito odborníci posilují či oslabují třídní identitu svých partnerů
v třídně nevyhraněných rodinách.
Z hlediska posilování či oslabování třídní vyhraněnosti dělnické třídy, která je
zřejmě pro politickou atmosféru a odtud vyšší či nižší sociální napětí klíčová, představují
strategickou sociální kategorii na jedné straně smíšené rodiny, kde jeden z partnerů je
představitelem dělnické třídy a druhý některé ze středních vrstev a na straně druhé rodiny
na hranici s třídou chudoby. Zejména početnosti, postojům a životnímu stylu posledně
jmenovaných je podle mého názoru třeba věnovat zvláštní pozornost.12
Tento hypotetický model je inspirován Goldthorpovým třídním schématem, nicméně
se od něj v mnoha ohledech podstatně liší: (a) kromě tříd pracuje s vrstvami a je
pouze trojtřídní (jak bylo řečeno marginalizovaní nejsou třídou v pravém slova smyslu);
(b) třídy nezahrnují celou populaci; (c) ponechává stranou rozdíly mezi zemědělským a
ostatním obyvatelstvem; (d) důležitým kriteriem je vlastnický sektor; (e) část servisní
třídy (Goldthorpovu třídu II) umisťuje do středních vrstev; (f) věnuje zvláštní pozornost
marginalizovaným na trhu práce (bez ohledu na kvalifikaci).
Podobně jako původní Goldthorpův model je i tento jen částečně hierarchický.
Třídní struktura sice značně koreluje s hierarchií vrstev, avšak nekryje se s ní. Nejvýše
slabá místa. Mohla bych ji samozřejmě nejdříve dopracovat a teprve potom publikovat, jak si přál
anonymní recenzent. Domnívám se však, že odborný časopis by měl být spíše prostorem, kde má
autor možnost průběžně konfrontovat svoji práci s názory ostatních, než autoritativním periodikem,
kde se předkládají hotové „pravdy“.
11) Nedávno ukázal poměrně přesvědčivě Sirovátka [1997], že vzdor nízké nezaměstnanosti u nás
začíná vznikat (zatím nepříliš početná) kategorie lidí nacházejících se trvaleji v marginalizované
pozici na trhu práce.
12) Konec konců jde o zrcadlový problém nutnosti vybudovat tzv. „středostavovskou společnost“,
o níž hovoří Večerník a Matějů [Večerník, Matějů a kol. 1998: 205-224, 291-298].
Sociologický časopis, XXXV, (1/1999)
28
stojí vyšší třída. Střední a dělnickou třídu nelze jednoznačně nadřadit jednu druhé, neboť
obě prolínají v zásadě celým spektrem středních a vyšších nižších vrstev. Analytickou
jednotkou vrstev je individuum, tříd rodina. Pro určení třídního postavení rodiny byl zvolen
v případě vyšší třídy „klasický neokonvenční model“, v případě dělnické třídy de
facto konvenční model (oba v páru mají stejné postavení) a příslušnost k střední třídě
určuje ten z páru, který je samostatný (u samostatných předpokládám silnější, byť teprve
se rodící, třídní identitu) – jde tedy o modifikovaný neokonvenční model.
Testovat a dopracovat tento hypotetický stratifikační systém by ovšem bylo nutné
nejen na datech velkého reprezentativního šetření, ale rovněž prostřednictvím případových
studií kombinujících kvantitativní a kvalitativní přístup a srovnávajících životní styl,
strategie a postoje třídně vyhraněných a nevyhraněných rodin.
Závěr
Řešení dilematu hierarchický přístup versus třídní, které předkládám, je jen zdánlivě
kompromisní. Netvrdím totiž, že relevantní jsou obě pojetí. Naopak za relevantní nepovažuji
ani jedno z nich. Zastánci třídního přístupu se podle mého názoru zcela nerealisticky
snaží do třídního modelu „vtlačit“ celou populaci a představitelé hierarchického ponechávají
stranou významné strukturační procesy. Jinými slovy, omezit se buď na hierarchický,
nebo třídní přístup, vždy znamená výrazně zkreslit sociální realitu.
Nyní se nabízejí nejméně dvě otázky, a to: (1) zda lze předložené hypotézy empiricky
testovat; (2) nakolik lze objektivně rozhodnout, zda v tom kterém stratifikačním
systému v určitém období převažuje tendence k rozvolňování či krystalizaci třídní struk-
tury.
Na první otázku lze v zásadě odpovědět kladně, pokud se neomezíme na dotazníková
reprezentativní šetření a v jejich rámci pak na mnohorozměrné analýzy, do nichž
vstupují údaje o celé zkoumané populaci a pro jejichž potřebu sociální postavení a jeho
důležité koreláty (aspekty) jsou uniformně indikovány ordinálními nebo dichotomickými
proměnnými, s nimiž se pak zachází jako s pseudoordinálními. Takovou metodou jednak
postihneme jen ty nejrobustnější tendence, které nemusí mít pro život společnosti nutně
větší význam než procesy méně nápadné. Zároveň se nevyhneme arbitrárnímu rozhodnutí
o hranicích tříd, nemluvě o tom, že sotva lze rozhodnout, nakolik je zjištěná linearita artefaktem
operacionalizace a nakolik výrazem reality. Velká reprezentativní šetření mohou
poskytnout základní představu o „stratifikační mapě“, bez níž se neobejdeme. Měla by
však být permanentně doplňována případovými studiemi orientovanými zejména na tři
cíle: (a) prověřovat aktuálnost používaných indikátorů; (b) analyzovat základní strukturační
procesy, jako je například sociální uzavření v pojetí Parkinově [1979], habitus
v pojetí Bourdieu [1984a], „credentialismus“ v pojetí Collinsově [1979], vliv a význam
sociálních sítí apod.; (c) zkoumat tendence k vyhraněnosti či rozvolňování třídní struktury.
To vše mimo jiné i prostřednictvím komparace třídně nevyhraněných a vyhraněných
rodin.
S objektivitou je to zdánlivě složitější. Lze jistě namítnout, že výsledky výše navrhované
výzkumné aktivity nejsou jednoznačné, a vedou tudíž k subjektivním interpretacím.
Například Erikson a Goldthorpe [1988] charakterizoval citovanou kvalitativní sondu
Leiulfsrudové a Woodwardové jako impresionismus. Stejně nejednoznačné jsou však
výsledky analýz opírajících se o reprezentativní data a komplikované statistické metody.
Jak naznačují probíhající diskuse, i zde je dostatek prostoru pro subjektivní interpretace
Jadwiga Šanderová: Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti
29
týkající se toho, jakou povahu má stratifikační systém té které země a především toho,
kam daná společnost v blízké budoucnosti směřuje. Očekávat, že diskuse na toto téma
dospějí v dohledné době (pokud vůbec někdy) k všeobecnému konsensu, by bylo naivní.
Nejde jen o to, že zjištěné vztahy je vždy třeba nějak interpretovat (a objektivní interpretace
je contradictio in adiecto). Neméně významný je fakt, že do diskusí na toto téma se
nutně promítá třídní habitus diskutujících. V každém případě je však třeba výzkum sociální
stratifikace přiblížit pestrosti stratifikačního systému a spolu s tím upřesňovat teo-
rii.
JADWIGA ŠANDEROVÁ vystudovala sociologii na Filozofické fakultě UK. Začínala jako podnikový
sociolog. V osmdesátých letech působila v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. Od roku
1994 přednáší na katedře sociologie Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd UK.
Zabývá se teoriemi sociální stratifikace. Publikuje především v časopisech a sbornících.
Literatura
Abbot, P. 1987. „Women’s Social Class Identification: Does Husband’s Occupation Make a Difference?“
Sociology 21: 91-103.
Acker, J. R. 1973. „Women and Social Stratification: A Case of Intelectual Sexism.“ American
Journal of Sociology 78: 936-945.
Aron, R. 1964. La lutte des classes. Paris.
Berger, P. L. 1993. Kapitalistická revoluce. Bratislava: Archa.
Bourdieu, P. 1984a. Distinction. London: Routledge and Kegan Paul.
Bourdieu, P. 1984b. „Espace social et genese des ‚Classes‘“. Actes de la rechérche en sciences
sociales 52-53: 3-12.
Britten, N., A. Heath 1983. „Women, Men and Social Class“. Pp. 35-62 in Gender, Class and
Work, ed. by E. Gamarnikov, D. Morgan, J. Purvis and D. Taylorson. London: Heineman.
Clark, T. N., S. M. Lipset 1991. „Are Social Classes Dying?“ International Sociology 6: 397-410.
Collins, R. 1979. The Credential Society. New York: Academic Press.
Crompton, R. 1993. Class and Stratification. An Introduction to Current Debates. Cambridge:
Polity Press.
Dahrendorf, R. 1959. Class and Class Conflict in Industrial Society. Stanford: Stanford University
Press.
Dahrendorf, R. 1991. Moderný sociálny konflikt. Esej o politike svobod. Bratislava: Archa.
Erikson, R., J. H. Goldthorpe 1988. „Women at Class Crossroads: A Critical Note.“ Sociology 22:
545-553.
Erikson, R., J. H. Goldthorpe 1992. The Constatnt Flux. Oxford: Clarendon Press.
Evans, G. 1996. „Putting Men and Women into Classes: An Assessment of the Cross-Sex Validity
of the Golthorpe Class Schema.“ Sociology 30: 209-234.
Giddens, A. 1973. The Class Structure of the Advanced Societies. London: Hutchinson University
Library.
Goldthorpe, J. H. et al. 1987. Social Mobility and Class Structure in Modern Britain. Oxford:
Clarendon Press.
Haugh, M. R. 1973. „Social Class Measurement and Women’s Occupation Roles.“ Social Forces
52: 86-98.
Heath, A, N. Britten 1984. „Women’s Jobs Do Make a Difference: A Reply to Goldthorpe.“ Sociology
18: 475-490.
Sociologický časopis, XXXV, (1/1999)
30
Hoffmann-Nowotny, H. J. 1988. „Budoucnost rodiny“. Pp. 136-200 in Současné problémy rodiny,
ed. by J. Alan. Praha: VÚSRP.
Hout, M. 1988. „More Universalism, Less Structural Mobility: The American Occupational
Structure in the 1980s“. American Journal of Sociology 93: 1358-1400.
Leiulfsrud, H., A. Woodward 1987. „Women at Class Crossroads: Repudiating Conventional Theories
of Family Class.“ Sociology 21: 393-412.
Leiulfsrud, H., A. Woodward 1988. „Women at Class Crossroads: Replay to Erikson and Goldthorpe’s
Note.“ Sociology 22: 555-562.
Lenski, G. 1966. Power and Priviledge. New York: McGraw-Hill Company.
Lyotard, J. F. 1993. O postmodernismu. Praha: FlÚ AV ČR.
McRae, S. 1986. Cross-Class Families: A Study of Wive´s Occupational Superiority. Oxford:
Clarendon Press.
Mills, Ch.W. 1966. Mocenská elita. Praha: Orbis.
Možný, I. 1990. Moderní rodina. Mýty a skutečnosti. Brno: Blok.
Murray, C. A. 1984. Losing Ground. New York: Basic Book.
Nisbet, R. 1959. „The Decline and Fall of Social Class.“ Pacific Sociological Review 2: 11-17.
Pakulski, J., M. Waters. 1996. The Death of Class. London: SAGE.
Parkin, F. 1971. Class Inequality and Political Order. London: MacGibbon and Kee Ltd.
Parkin, F. 1979. Marxism and Class Theory: A bourgeois critique. London: Tavistock.
Pete, M. 1987. „The Concept of Class.“ Pp. 63-95 in Classic Disputes in Sociology, Ed. by R. J.
Anderson, J. A. Hughes, W. W. Sharrock. London: Allen and Unwin.
Payne, G. 1996. „Investing in Class Analysis Futures.“ Sociology 30: 339-354.
Porket, J. L. 1997. „Viditelná ruka versus neviditelná ruka.“ Sociologický časopis 33: 189-202.
Prandy, K. 1990. „The Revised Cambridge Scale of Occupations.“ Sociology 24: 629-655.
Prandy, K., R. M. Blackburn 1997. „Putting Men and Women into Classes: But is that Where they
Belong? A Comment on Evans.“ Sociology 31: 143-152.
Saunders, P. 1987. Social Theory and Urban Question. London: Unwin Hyman.
Sirovátka, T. 1997. „Sociální a ekonomické faktory marginalizace na pracovním trhu v České
republice.“ Sociologický časopis 33: 169-178.
Sorenson, A. 1994. „Women, Family and Class.“ Annual Review of Sociology 20: 27-47.
Stanworth, M. 1984. „Women, and Class Analysis. A Reply to J. Goldthorpe.“ Sociology 20: 24-
47.
Stewart, A., K. Prandy, R. M. Blackburn 1980. Social Stratification and Occupations. London:
Macmillan.
Stockman, N. 1991. „Společenské třídy a manželství.“ Sociologický časopis 27: 369-375.
Szelényi, S. 1994. „Women and Class Structure.“ Pp. 577-582 in Social Stratification in Sociological
Perspective. Class, Race and Gender, ed. by D. B. Gruski. Boulder, San Francisco, Oxford:
Westview Press.
Šanderová, J. 1995. „Nesnáze s pojmem společenská třída.“ Sociologický časopis 31: 71-76.
Šanderová, J. 1998. „Co určuje postavení žen ve stratifikačním systému?“ Pp. 131-152 in Česká
rodina v transformaci – Stratifikace, dělba rolí a hodnotové orientace, ed. by M. Tuček a kol.
Praha: SoÚ AV ČR.
Večerník J., P. Matějů a kol. 1998. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1999. Praha: Acade-
mia.
Walby, S. 1986. Patriarchy at Work. Cambridge (UK): Polity Press.
Wright, E. O. 1985. Classes. Londond:Verso.
Jadwiga Šanderová: Opět o třídách a vrstvách v současné kapitalistické společnosti
31
Wright, E. O. (ed.) 1989. The Debate on Classes. London: New Left Books.
Wright, E. O. 1997. Class Counts. Comparative Studies in Class Analysis. Cambridge: Cambridge
University Press.
Zipp, J. F., E. Plutzer 1996. „Wives and Husbands: Social Class, gender, and Class Identification.“
Sociology 30: 235-252.
Summary
Four hypotheses are presented in the study. The discussion on cross-class families is the background
of these hypotheses. The first one is an attempt to synthesise class and hierarchical conceptualisations
of social stratification. The author believes that both classes and strata are relevant for
an analysis of a contemporary capitalist stratification system. She finds inspiration in Bourdieu’s
work and sees the main problem in identifying ‘classes on paper’ with ‘real classes’. This identification
results in the idea that everyone belongs to a class, but this does not fit reality. With regard
to classes, the author has in mind the demographic stability and socio-demographic continuity, that
is, shared mobility prospects and social endogamy, which is supposed when searching for class
culture. This continuity can be found especially among the working class and probably among the
self-employed, and among some status groups among the service class. These groupings do not
cover the whole population. We can describe the contemporary capitalist stratification system as a
hierarchy of socio-economic strata while classes form a subset of it.
Secondly, the leading problem of class analysis is the conflict over the invisible hand of the
market vis-à-vis the visible hand of the state. There is more support for the visible hand in a society
when the working class is well crystallised, rather than for the invisible one. In fact, this is only
a new wording of the working class embourgeoisement and middle classes proletarianisation theses.
While these theses were formulated as forecasts or natural laws, the author believes that none
of them is possible to reject forever. Sometimes there is a tendency towards embourgeoisement, at
other times towards proletarianisation. It is a matter of empirical research to determine which of
them is stronger.
Thirdly, cross-class families, especially the families of workers, could probably play the crucial
role in an indication of the tendencies. The author presents the modified neo-classical approach
to classification of these families. The position of a family is derived from the position of
the spouse whose class culture is supposed to be better crystallised. Hypothetically, this classification
fits the reality better if the embourgeoisement tendency is stronger than the proletarianisation
one. And vice versa, the so-called joint classification fits better if the proletarianisation tendency is
stronger. (In joint classification the positions of both spouses count.)
In the end the author presents a hypothetical stratification system of the Czech Republic
which is to be tested. Goldthorpe’s class schema is the starting point. The main reason is the fact
that this model has been widely used in this country since the beginning of the 1990’s. There are
six deviations from Goldthorpe’s model. (1) It is only a three-class-model; (2) It includes also
strata besides classes. The classes do not cover the whole population. The strata are not ‘subclasses’.
The other way around rather, the classes form a subset of the strata hierarchy; (3) No
attention is paid to farmers and peasants; (4) The sector of ownership is an important criterion in
the model; (5) A part of the service class (class II) is included in the middle strata; (6) Special
attention is paid to the underclass.
In the conclusion the author emphasises that her conception is not a compromise between the
class and hierarchical conceptions. Both of them distort the reality. Supporters of the former do not
see classes, and defenders of the latter see classes even where there are none. In conclusion, the
desirability of qualitative research (alongside classical representative surveys) with a view to testing
the hypotheses is stressed.