Podobné diskreční oprávnění, pokud jde o možnost vydat podzákonný právní předpis bez výslovného zákonného zmocnění, platí pro obce, kraje a hlavní město Prahu při vydávání obecně závazných vyhlášek. Vyplývá z článku 104 odst. 3 Ústavy, dle něhož zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.

Nutno též dodat, že judikatura Ústavního soudu v minulosti nebyla jednotná, pokud jde o možnost územně samosprávných celků stanovovat svými obecně závaznými vyhláškami povinnosti, aniž by k tomu byly výslovně zákonem zmocněny (s ohledem na ústavní maximu zakotvenou v článku 2 odst. 4 Ústavy); např. v ustanovení § 10 zákona o obcích

Povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou

a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány,

b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku,

c) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně3) (dále jen "veřejná zeleň") a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti,

d) stanoví-li tak zvláštní zákon.

V nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 1. 1994. sp. zn. Pl. ÚS 5/93, Ústavní soud patrně poprvé vyslovil, že obcemi vydávané obecně závazné vyhlášky sice mají originární povahu a k jejich vydání tak není potřeba výslovného zákonného zmocnění, to ovšem s ohledem na čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny neplatí, pakliže stanovují povinnosti. Jinými slovy, že v takovém případě ústavní zmocnění dané článkem 104 nestačí; danou linii Ústavní soud následoval téměř 14 let. Poté, nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, názor přehodnotil, když uznal, k ukládání povinností v samostatné působnosti formou obecně závazné vyhlášky obec výslovné zákonné zmocnění nepotřebuje. Lze soudit, že uvedené lze bez dalšího aplikovat i na hlavní město Prahu a kraj; samozřejmě za podmínky, že jedná v rámci své samostatné působnosti.

Samozřejmě, pro případ zákonného podkladu pro ukládání povinností, lze doplnit též odpovídající ustanovení (§ 44 odst. 3) zákona o hlavním městě Praze:

Povinnosti může hlavní město Praha ukládat v samostatné působnosti jen obecně závaznou vyhláškou

a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména lze stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v hlavním městě Praze nebo by mohly být v rozporu s dobrými mravy anebo z důvodu ochrany bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, popřípadě stanovit, že na určitých veřejně přístupných místech v hlavním městě Praze jsou takové činnosti zakázány,

b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku,

c) k zajištění udržování čistoty na ulicích a jiných veřejných prostranstvích, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně¹³⁾ (dále jen "veřejná zeleň") a k užívání zařízení hlavního města Prahy nebo městské části,

d) stanoví-li tak zvláštní zákon.,

a pro pořádek též o poznání stručnější ustanovení § 6 zákona o krajích:

Obecně závaznou vyhláškou kraje vydanou zastupitelstvem v mezích jeho samostatné působnosti lze ukládat povinnosti fyzickým a právnickým osobám, jen stanoví-li tak zákon.

Stále však platí, že obecně závaznými vyhláškami nelze stanovit nové skutkové podstaty přestupků a sankce; ty mohou být stanoveny jen zákonem ve smyslu § 2, § 11 a následujících zákona o přestupcích (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 5. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 8/93).