Ve smyslu tohoto odpovědnostního institutu odpovídá stát za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby a orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy a je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb. Územní samosprávné celky pak za podmínek stanovených v zákoně odpovídají i za škodu způsobenou při výkonu samostatné působnosti. Právo na náhradu škody mají ti, kdo byli účastníky, respektive nesprávně nebyli účastníky řízení, a byli poškozeni rozhodnutím v tomto řízení vydaném. Podmínkou vzniku nároku je vznik a současně účastník podal řádný opravný prostředek a pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno jiným orgánem. Nárok se uplatňuje u rezortně příslušného ústředního správního orgánu. Pokud není účastník do 6 měsíců od uplatnění nároku plně uspokojen, může se svého nároku domáhat u soudu. Nárok na náhradu škody způsobené územním samosprávným celkem se uplatňuje přímo u tohoto územního samosprávného celku. Stát či územní samosprávný celek mohou u konkrétních osob, které vznik škody zapříčinily, uplatnit regresní náhradu.

• Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 245/98
  • V rámci ústavního pořádku působí nezávisle na sobě státní moc zákonodárná, státní moc výkonná a státní moc soudní. Za státní orgány je tedy podle názoru Ústavního soudu nutné považovat všechny orgány, které tyto jednotlivé moci uplatňují. Podle již zmiňovaného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod odpovídá stát za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup všech státních orgánů. Uvedené ustanovení je ustanovením obecným, jehož podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Tímto zákonem byl v daném případě také zákon č. 58/1969 Sb. Podle ustanovení jeho § 18 bylo však možné postupovat, pokud se nesprávného úředního postupu dopustily orgány uvedené v § 1 odst. 1 zákona, tj. pouze ty státní orgány, které vydávaly rozhodnutí v občanském soudním řízení, v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a trestním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem. Bylo by však v rozporu s Listinou základních práv a svobod po 8. 2. 1991, kdy ústavní zákon, jímž se tato Listina uvozovala, vstoupil v platnost, používat při aplikaci cit. zákona výklad, který nejen že není v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale je také v rozporu s principy materiálního právního státu a s chápáním spravedlnosti jako cíle, kterého má být v soudním řízení dosaženo a to, i když nová úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci byla ve smyslu cit. článku Listiny provedena až zákonem č. 82/1998 Sb.
  • Senát Ústavního soudu v této věci dospěl k závěru, že předmětné ustanovení výslovně omezuje aplikaci tohoto zákona pouze na nesprávný úřední postup některých státních orgánů, mezi které nelze zahrnout zákonodárný sbor, zatímco ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, platné od 8. 2. 1991 má generelní povahu, je koncipováno jako základní právo každého domáhat se náhrady škody, která mu byla způsobena nejen soudem, ale vůbec orgánem veřejné správy či kterýmkoli jiným státním orgánem, a to jeho rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Citovaný článek tedy nevylučuje odpovědnost za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem při vyhlašování zákona. Opačný výklad by podle názoru Ústavního soudu vedl k tomu, že by byla narušena rovnováha mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, když jedna z nich by byla vyloučena z povinnosti odpovídat za svůj nesprávný úřední postup. <
• Nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12
  • Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009).
  • Způsobit škodu za určitých okolností může i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno in favorem poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, ač k tomu došlo nezávisle na jeho procesní aktivitě. Totiž u takových rozhodnutí je logicky vyloučeno, aby se poškozený účastník domáhal jejich formálního zrušení (leda v případě, že mu bylo vyhověno jen zčásti a opravným prostředkem sleduje dosažení plného uspokojení, což se ale se smyslem a účelem zrušení rozhodnutí pro nezákonnost přirozeně míjí), když jejich samotné vydání ještě škodu v majetkové či imateriální sféře tohoto účastníka nepůsobí.
  • Nikdo nemůže být nucen uplatňovat v právním řízení svá procesní práva způsobem, který vede nebo může vést ke zhoršení svého postavení, pod podmínkou řádného nárokování jiných subjektivních práv, ať už hmotných nebo procesních, popřípadě podávat opravné prostředky, které per se nemohou vést k účinné nápravě. Jiný přístup představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i popření smyslu základního práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci, jak je zachycuje Listina v čl. 36 odst. 3. Z toho také vyplývá, že požadavek odvolacího soudu, aby bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno na základě opravného prostředku podaného poškozeným účastníkem, resp. že splnění podmínky existence nezákonného rozhodnutí jako jednoho ze tří předpokladů, které musejí být cumulative splněny, aby byla dána objektivní odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup v rámci výkonu veřejné moci, vyžaduje vždy příslušnou procesní aktivitu poškozeného účastníka, nemůže obstát.
• Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009.
  • Při stanovení odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba vycházet z celé délky řízení, tj. i z doby jeho trvání před 18. 3. 1992, kdy se pro Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.).