Článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

„Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“

Kontrola veřejné správy je zaručena v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který obsahuje tzv. generální nezkumnou klauzuli. Soudní kontrola veřejné správy je vykonávána zejména správním soudnictvím. Byť soudnictví a veřejná správa stojí v systému dělby moci odděleně, tato okolnost nevylučuje, aby vztahům mezi subjekty a objekty veřejné správy byla poskytována soudní ochrana. Hlavním posláním soudů je poskytnout ochranu tam, kde bylo veřejnou správou narušeno právní postavení subjektů, tj. v situaci, kdy je nutné ochránit veřejná subjektivní práva subjektů. Proto je správní soudnictví konstruováno na principu tzv. plné jurisdikce. Lze pak konstatovat, že na soudní přezkum je, až dílčí výjimky, vždy nárok.  V systému záruk zákonnosti má soudní přezkum nezastupitelné postavení, jak z hlediska své podstaty, tak i funkcí.

Soudní kontrola veřejné správy se ubírá třemi směry:

• jsou zřizovány samostatné speciální správní soudy, které jsou nezávislé jak na veřejné správě, tak na obecných soudech,
• soudní kontrola veřejné správy je vykonávána obecnými soudy,
• „správní soudnictví“ přísluší nezávislým správním úřadům.

Správní soudnictví má v České republice dlouhou tradici. Nejvyšší správní soud existoval až do roku 1952 a počínaje rokem 1990 bylo soudní přezkum veřejné správy obnoven, přičemž pravomoc k soudní kontrole veřejné správy byla svěřena obecnému soudnictví. Až v roce 2003 vznikl Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, a to okamžikem nabytí účinnost soudního řádu správního. Aktuální model soudní kontroly veřejné správy je založena na tzv. organizační variantě správního soudnictví.