§ 1 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv

„Veřejný ochránce práv (dále jen "ochránce") působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.“

Institut Veřejného ochránce práv je v České republice relativně nový. Byl zaveden zákonem č. 349/1999 Sb. Tento navazuje na východiska uvedená v Doporučení výboru ministrů Rady Evropy R(85)13 o instituci ombudsmana. Posláním VOP je působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je jejich jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy. VOP v řadě zemí kromě kontroly zákonnosti může zkoumat i porušování lidských práv garantovaných v ústavě. VOP má působit jako neformální autorita, která zejména díky osobnostním kvalitám bude působit na úřady, které budou jeho stanoviska respektovat. VOP lze charakterizovat jako orgán nezávislý na orgánech moci výkonné, který odpovídá za svou činnost zákonodárnému sboru (Poslanecké sněmovně), kterému však není podřízen. Mezi instituce podléhající kontrole VOP náleží ministerstva a jiné orgány s celostátní působností, Česká národní banka jakožto správní orgán, Policie České republiky, Hradní stráž, Vězeňská služba, zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova a ochranné léčení. VOP je povinen přijímat podněty a na jejich základě provádí vlastní šetření a v případě zjištění nedostatků navrhuje provedení nápravy. Jeho funkce je tedy zejména iniciační. V praxi pak VOP v případě zjištění nedostatků vyzve úřad, aby se do 30 dnů k jeho zjištěním vyjádřil. Pro případ, že VOP shledá opatření úřadu za dostatečná, vyrozumí o tom stěžovatele. V opačném případě vydá VOP závěrečné stanovisko, jehož součástí je návrh opatření k nápravě. Pokud žádná z navržených opatření úřad neprovede, nebo budou-li provedená opatření nedostatečná, pak se může VOP obrátit na nadřízený úřad, případně o případu informovat veřejnost. Výše bylo naznačeno, že VOP odpovídá za svou činnost Poslanecké sněmovně, avšak zároveň současný zákon o VOP nepožaduje, aby se VOP stala osoba s právním vzděláním. VOP i jeho zástupce volí Poslanecká sněmovna na funkční období 6 let s tím, že vybírá ze dvou kandidátů Prezidenta a Senátu. VOP musí splňovat podmínky stanovené pro osoby volené do Senátu. Specifický vztah VOP a Poslanecké sněmovny pak podtrhuje povinnost VOP každoročně předložit Poslanecké sněmovně zprávu o své činnosti, což však neznamená, že by VOP byl Poslanecké sněmovně podřízen.  

VOP kromě jednání s úřady provádí systematické kontroly míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí (např. výkon vazby, trest odnětí svobody, policejní cely, zařízení pro zajištění cizinců), nebo v důsledku závislosti na poskytované péči (např. zařízení sociální péče, zdravotnická zařízení). Tyto kontroly mají posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským zacházením nebo trestáním.

VOP má dále i úkoly ve věcech práva na rovné zacházení i ochrany před diskriminací, zejména poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace či sám provádí výzkumu v této oblasti, popřípadě může zveřejňovat zprávy a doporučení.

Ustanovení § 66 odst. 3 soudního řádu správního VOP opravňuje, pro případ že prokáže veřejný zájem, podat žalobu na ochranu veřejného zájmu.

VOP je dále oprávněn doporučit vydání, změnu či zrušení právních předpisů a o svých zjištěních v této oblasti informuje Poslaneckou sněmovnu. V případě, že jeho návrhu Poslanecká sněmovna nevyhoví, může podat návrh na zrušení právního předpisu Ústavnímu soudu.   

Výše bylo uvedeno, že institutu VOP je spojen zejména s iniciačními oprávněními vůči veřejné správě a vedly se diskuze, zda by nebylo vhodnější VOP přidělit dozorové funkce, resp. vybavit jej autoritavní pravomocí nařizovat úřadům zjednání nápravy. V odborné literatuře se je pak české právní úpravě vytýkáno, že institut VOP není na rozdíl od řady jiných evropských zemí ústavně zakotven. Byť je v českém prostředí institut VOP relativně mladý, lze konstatovat, že se již dostatečně zakotvil a má své pevné místo v systému záruk zákonnosti veřejné správy.  

Učební text zpracován podle PRŮCHA, Petr. Správní právo: obecná část. 8., dopl. a aktualiz. vyd., (V nakl. Doplněk 3.). Brno: Doplněk, 2012, 427 s. ISBN 978-80-7239-281-0. a SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Veřejném ochránci práv: komentář. 2., podstatně přeprac. a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2011, xviii, 193 s. ISBN 978-80-7400-158-1.

zdroj: http://www.ochrance.cz/verejny-ochrance-prav/

Z důvodové zprávy k zákonu č. 349/199 Sb., o veřejném ochránci práv

„Ombudsman by měl sloužit průměrnému, obyčejnému občanovi, bohatstvím neoplývajícímu a právnicky "nedotčenému" individuu, ztracenému v houšti arogantní byrokracie, jako jednoduchá, nenáročná, a přitom relativně účinná forma domáhání se ochrany. Pomoc přitom může spočívat i "jen" v poskytnutí relevantní informace (právního charakteru). Vedlejším pozitivním efektem pak může být posílení důvěry ve veřejnou správu, pokud se stížnost ukáže lichou. Ombudsman by ovšem mohl napomoci v práci i poslancům, kteří dostávají různá podání a buď si s nimi nevědí rady nebo prostě nemají dostatečné prostředky a pravomoci k šetření. Odlehčit by tato instituce mohla i soudům, zejm. pak soudu ústavnímu, jež dostává řadu podání, které není oprávněn řešit.(…) Ombudsman by měl plnit funkci základní pomoci občanům v ochraně před státní byrokracií. Občan se nejčastěji dostává do styku s orgány veřejné správy a protože právě veřejná správa je soustavou nadmíru složitou a už proto - ve smyslu právním, politickém, hospodářském i etickém - zvláště zranitelnou i zraňující, zdá se, že je to právě ona, kdo vyžaduje mimořádnou pozornost. Především tímto směrem má být proto zaměřena působnost ombudsmana.“