tedy Legislativní pravidla vlády fungují jako obecná legislativní pravidla. Proto je legitimní v pochybnostech předpokládat, že i užití pojmů v těchto zákonech významově odpovídá legislativním pravidlům vlády.
Problematičtější je situace, kdy má jeden výraz různý význam v rámci jednoho typu jazyka, v našem případě v rámci spisovné češtiny. Zde je nutno vycházet z kontextu celého ustanovení. Z čistě jazykového hlediska jsou všechny tyto jazykově možné významy rovnocenné. Tento problém již tedy není řešitelný jazykovým výkladem, nýbrž prostředky odstraňování sémantických nejasností (viz níže).
V)       Metodologický význam jazykového výkladu
A) Obecně
Jeden ze základních problémů aplikace práva je spojen s vágností, neurčitostí obecného jazyka, který je však zákonodárce v právním státě převážně nucen užívat. Soudce se nemůže zprostit povinnosti rozhodnout právní případ s odkazem na neurčitost dikce zákona169. Soudce je povinen rozhodnout. Přitom bude buď určitou situaci pod neurčitě vymezený pojem subsumovat a aplikovat tím právní následek příslušné normy, nebo tuto normu aplikovat nebude; tertium non datur.
Pomocí jazykových hledisek nelze zjistit, zda má užitý pojem význam jako v obecném jazyku, nebo zda mu zákonodárce přiřadil specifický význam právní. Tím spíše pak takto nelze zjistit, jaký konkrétní specifický právní význam zákonodárce s určitým pojmem spojuje. Jazykový výklad tedy soudci při jeho zvažování, zda má zákon aplikovat či nikoli, není s to vůbec pomoci.
B) Model tří oblastí významu pojmu
Jaký tedy vůbec má jazykový výklad právní význam? Skutečný význam jazykového výkladu spočívá ve vymezení hranic pro další postup při interpretaci, resp. aplikaci práva. Jeho pomocí se vymezí hranice „sémantických hracích ploch"170, což je důležité z toho důvodu, že na každé této ploše platí poněkud odlišná pravidla hry. Nejprve si vymezme tyto sémantické hrací plochy a poté bude namístě určení, jaká pravidla v nich platí a proč.
169 Srov. čl. 4 francouzského code civile: soudce nesmí odmítnout vydat rozsudek z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona.
170 Tento pojem užívá velice trefně Krämer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 45.
71
Ke grafickému znázornění hranic sémantických hracích ploch slouží tzv. model tří oblastí významu pojmu171. Tento model v právní vědě zavedl jeden ze zakladatelů moderní právní metodologie Phillip Heck172. V tomto modelu jde o zařazení částí skutečnosti (jevů, předmětů) do tří skupin v závislosti na jejich vztahu k jazykovému významu dotčeného pojmu.
Třemi oblastmi významu pojmu jsou: Jádro pojmu, které zahrnuje jevy, předměty, který by prakticky každý příslušník příslušného jazykového prostředí subsumoval pod daný pojem173. Např. každý příslušník českého jazykového prostředí by subsumoval pod pojem „strom" vzrostlý dub.
Neurčitá část pojmu, která zahrnuje jevy, předměty, které by některý příslušník daného jazykového prostředí podřadil pod příslušný pojem, jiný však nikoli174. Např. bonsai by pod pojem strom všichni příslušníci jazykového prostředí nepodřadili. Pokud alespoň v nějaké souvislosti může mít zkoumaný pojem význam, který zahrnuje předmětnou skutečnost, náleží tato skutečnost do této části významu pojmu. Bydlinski tak správně uvádí, že nelze korektně interpretovat, aniž by byly nejprve ozřejměny veškeré jazykově možné pojmové významy175. V anglosaské diskusi se často hovoří o tzv. takzvaných otevřených texturách (open textuře). Hart hovoří o polostínech vlastní neurčitosti pojmu176. Oblast mimo rozsah pojmu177, do které náleží jevy, předměty, které by prakticky žádný příslušník daného jazykového prostředí pod příslušný pojem zjazykového hlediska nepodřadil178. Např. tráva není zcela jistě v českém
171 Ačkoli se hovoří o významu pojmu, lze tento model užít na větší jazykové významové celky (věty, soubory vět atd.).
172 Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 39; viz tamtéž, str. 45, včetně příslušných odkazů.
175 Srov. Bydlinski, Franz: Grundzüge der juristischen Methodenlehre, FOWl-Arbeitspapiere Nr. 95, Brtlnner Vortrage Nr. 1, Vídeň 2003, str. 13.
17< Srov. Bydlinski, Franz: Grundzüge der juristischen Methodenlehre, FOWI-Arbeitspapiere Nr. 95, Brünner Vorträge Nr. 1, Vídeň 2003, str. 14.
175 Bydlinski, Franz: Grundzüge der juristischen Methodenlehre, FOWI-Arbeitspapiere Nr. 95, Brünner Vorträge Nr. 1, Vídeň 2003, str. 15.
176 Hart, H.L.A.: Pojem práva, Prostor, Praha, 2004, str. 138. V českém právním prostředí užívá pojmu „polostín" např. Kühn, Zdeněk: Aplikace práva ve složitých případech, k úloze právních principů v judikatuře, Praha 2002, str. 27,28.
177 Hovořit v této souvislosti o významové oblasti pojmu není zcela přesné, neboť skutečnosti zařazené do této oblasti nejsou zjazykového hlediska zcela jistě obsaženy ve významu zkoumaného pojmu. Z didaktických důvodů je však možno na uvedenou terminologii přistoupit. Konec konců lze též hovořit o negativní významové oblasti pojmu.
178 Srov. Bydlinski, Franz. Grundzüge der juristischen Methodenlehre, FOWI-Arbeitspapiere Nr. 95, Brünner Vorträge Nr. 1, Vídeň 2003, str. 13: hovorí o „Bereich jenseits des Begriffs".
jazykovém prostředí stromem. Hranice, která odděluje oblast mimo rozsah pojmu a neurčitou část pojmu je tedy vymezena nejširším možným jazykovým významem interpretovaného předpisu.
Terminologie analytické jazykové filosofie používá namísto pojmu skutečnost zařazená do jádra pojmu označení „positivní kandidát", pro oblast mimo rozsah pojmu označení „negativní kandidát" a pro neurčitou část pojmu „neutrální kandidát"179.
Přechody mezi takto stanovenými hranicemi nejsou zcela ostré, naopak mohou být plynulé180. U téměř každého deskriptivního pojmu lze myslet případy,, které budou hraniční, o kterých proto v jazykovém prostředí nebude panovat naprostá jistota, pod který pojem je podřadit.
Př.: Můžeme si představit tak jasný pojem jako je „židle"; kdy však židle přestává být židlí a stává se křeslem. Je ještě motorová tříkolka autem? Kde přesně ležf hranice mezi knihou a sešitem.
Jak bylo výše uvedeno, obecný jazyk je natolik přesný, aby to umožňovalo běžnou komunikaci v daném jazykovém společenství. Tato však nevyžaduje naprostou přesnost při vymezení významu pojmu.
179 Srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 45.
180 Srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 40, včetně pozn. č. 52, str. 47.
72
73
Př.: Franz Bydlinski"" demonstruje model tří významových oblastí pojmu na příkladě, který je vhodný též pro české právní prostředí. Jedná se o interpretaci § 578 věta 1 o.z.o., který upravuje holografii! závěť: „Kdo chce pořizovati, písemně a bez svědků, musí závěť nebo dovětek vlastní rukou napsati a svým jménem vlastní rukou podepsati." Problematický je právě výklad pojmu ,jméno". V českém občanském zákoníku tento problém odpovídá ustanovení § 476a OZ, podle kterého musí být vlastnoruční závěť vlastní rukou napsána a podepsána. Tento text tedy neobsahuje pojem Jméno", aväak naprosto stejné problémy nastanou při výkladu pojmu „podpis", který není ničím jiným než osobním jménem napsaným zpravidla vlastní rukou182. V případě, který uvádí Bydlinski, existují závěti, na jejichž závěru je uvedeno:
a) Josef Trávníček
b) Trávniček'83
c) Josef184
d) J.T.
e) Váš otec
f) Kapitán Korkorán (což byla jeho přezdívka)
g) Sbohem mí drazí.
h) XXX
Výše bylo uvedeno, že kritériem pro zařazení určité skutečnosti do některé z významových oblastí pojmu je náhled příslušníků daného jazykového prostředí. Tomu však nelze rozumět tak, že by soudce v konkrétním případě provádět lingvistický výzkum dotazováním se reprezentativního vzorku příslušníků jazykového prostředí. Spíše je sám odkázán na svou jazykovou zkušenost a své jazykové znalosti, případně na poznatky jazykovědy.
Ačkoli se hovoří o modelu tří oblastí pojmu, lze tento model aplikovat i na větší jazykové významové celky, např. věty.
181 Bydlinski, Franz: Grundzúge der jurístischen Methodenlehre, FOWl-Arbeitspapiere Nr. 95, Brunner Vorträge Nr.l, Vídeň 2003, str. 10 a násl.
182 Slovník spisovného jazyka českého, sv. II (N - Q), Praha 1964, str. 665.
183 Srov. R 51/1984: „Podepsai-li zůstavitel závěť alespoň svým příjmením, je tím splněna náležitost podpisu závěti podle ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák., pokud o totožnosti podpisu zůstavitele nejsou žádné pochybnosti."
184 Srov. Vážný č. 6437: „Při závěti psané vlastní rukou (§ 578) stačí po případě podpis zůstavitelův pouhým křestním jménem" Oproti tomu rozsudek německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 25. 10. 2002, V ZR 279/01, publikovaný v Právních rozhledech č. 3/2005, str. 106, 107: „Podpis účastníka osvědčeni pod notářskou listinou vyžaduje podpis alespoň příjmením; podpis výlučně křestním jménem má za následek neúčinnost prohlášení učiněného účastníkem."
V konkrétním případě ještě může být model tří oblastí ještě modifikován některými argumenty formálně systematického výkladu (srov. v části věnované formálně systematickému výkladu pojednání o argumentací pomocí nadpisů).
C)     Metodologický význam zařazení do určité významové oblasti pojmu
Přes problémy se zcela konkrétním vymezením hranic mezi jednotlivými oblastmi pojmu, je tento model zcela legitimní. Legitimačním důvodem takového vymezení hranic významu pojmu je princip právní jistoty. Jelikož zákonodárce užívá k právní regulaci jazyka, mohou se adresáti právního předpisu (zásadně, prima facié) domnívat, že určitý předpis zcela jistě aplikován na případy, které lze nepochybně podřadit pod jeho jazykový význam. Stejně tak se adresáti mohou domnívat, že pokud určitý případ pod zákonodárcem použití pojem podřadit nelze, právní předpis aplikován nebude. Pokud je však sám jazykový význam užitého pojmu nejasný, nemůže taková prima facie domněnka u adresátů právního předpisu oprávněně vzniknout.
Princip právní jistoty je tedy důvodem, proč pro každou z významových oblastí pojmu platí poněkud odlišná právně metodologická pravidla. Tato odlišnost se odráží i v systematice této práce, kde je výklad a dotváření práva rozebírán v samostatných kapitolách. Zjednodušeně lze říci, že výklad práva, při kterém není zasahováno do principu právní jistoty jako je tomu u dotváření práva, připouští větší množství argumentů, než je tomu právě u dotváření práva. Pro dotváření práva musí hovořit závažnější argumenty, které v konkrétním případě převáží na principem právní jistoty.
1)        Význam pro výklad právních předpisů
Z hlediska výkladu právních předpisuje primární tzv. neurčitá část pojmu. Toto je oblast vlastních výkladových problémů. Obsahuje-li právní předpis pojem, výraz, který není z jazykového hlediska ve vztahu ke konkrétní skutečnosti jednoznačný, nelze zněj jazykovými prostředky vůbec odvodit pravidlo, které by bylo způsobilé subsumpce. Subsumpce naopak předpokládá, že je známo, zda pojem, pod který se má určitá skutečnost podřadit, tuto skutečnost zahrnuje, nebo nikoli. Určitý předpis tedy musí být teprve interpretován, aby z něj touto interpretací bylo vytěženo pravidlo, které je
74
75
subsumpce způsobilé. K tomuto vytěžení subsumpce způsobilého pravidla však nejsou využitelná jazyková pravidla.
Př.: A zřídí na pronajatém pozemku, který patří B, volejbalové hřiště. Po skončení nájmu vyvstává otázka, zda je toto hřiště samostatnou stavbou, jejíž vlastníkem zůstává A, nebo zdaje úpravou pozemku B, a náleží tedy jemu. Rozhodným v dané věci je výklad pojmu stavba ve smyslu § 120 odst. 2 OZ. Jazyková kritéria nám v této věci nepomohou dále.
Zde tak vzniká problém odstraněni sémantických nejasností. Je toto odstranění v rámci výkladu právních předpisů vůbec možné? A pokud ano, jakými pravidly se musí interpret řídit? Na tyto otázky se pokouším najít odpověď v části věnované odstranění sémantických nejasností. Jde tedy o otázku možnosti právní argumentace intra verba legism.
Zda má být příslušný pojem interpretován restriktivně, tj. spíše blíže k jádru pojmu, nebo extenzivně, tj. k hranici nejširšího možného jazykového významu, záleží na jiných argumentech, než jazykových. O těchto argumentech viz blíže v kapitole o výkladu práva.
Je-li v této práci dále užíván pojem „výklad", je užíván právě pro oblast neurčité části pojmu jako nástroj pro odstraňování sémantických nejasností.
Srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 39.
Proto je zde i extenzivní (rozšiřující) a restriktivní (zužující) výklad terminologicky odlišován od analogie, resp. teleologické redukce186, které jsou kategoriemi dotváření práva.
2)       Význam pro dotváření práva
Je-li určitá skutečnost zařazena do jádra pojmu či do oblasti mimo rozsah pojmu, jakoby tím bylo již všechno vyřešeno. V prvním případě se právní norma aplikovat bude, ve druhém nikoli. Stačí však tato nespornost ohledně jazykového přiřazení k příslušnému pojmu, abychom mohli říci, že zákon je jasný (lex clara esť)? Jsou pro tento závěr o výkladu práva dostatečná jazyková hlediska?
Konkrétními problémy dotváření práva se budeme zabývat v příslušném díle. Pro uvedení do problému na tomto místě postačí, když se na chvíli podíváme okem právního sociologa, jak jsou v praxi občas zdůvodňovány právní názory. Vidíme, že existují případy, kdy se právní norma neaplikuje, ačkoli zjazykového hlediska nevznikají vůbec žádné pochybnosti o tom, že by se tak dít mělo. Jedná se o situaci, kterou lze přiřadit do jádra pojmu. Tento postup se někdy označuje jako restriktivní výklad; v této práci je pro něj užíváno označení „teleologická redukce".
Př.: Vzpomeňme na příklad č. 2 z úvodní části, ve kterém bylo sjednána smlouva o zřízení věcného břemene, jehož obsahem měla být povinnost vlastníka domu spočívající ve zdržení se jeho zcizení. Věcná břemena jsou v § 15 In OZ určena tak, že omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Po zrušení zajišťovacího institutu omezení převodu nemovitosti187 byly činěny pokusy dosáhnout téhož prostřednictvím institutu věcného břemene s uvedeným obsahem. Zjazykového hlediska takto formulované věcné břemeno zcela odpovídá dikci § 151n OZ. Přesto je takové věcné břemeno obecně považováno za nepřípustné188.
Ještě častější jsou případy, kdy se právní následek (dispozice) právní normy aplikuje i na případy, které nelze podřadit pod jazykový význam její skutkové podstaty (hypotézy). Tento postup se někdy označuje jako extenzivní
186 V právní metodologii jsou tyto pojmy často užívány promiskue. Stejné důvody, které svědčí pro odlišení výkladu a dotváření prává, svědčí i pro toto terminologické odlišení.
187 §§ 58 a násl. OZ ve znění účinném do31. 12. 1991.
188 Srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 1995, sp.zn. 33 Ca 24/95, publikovaný jako R 43/96.
76
77
výklad, jindy jako analogie; v této práci se pro tyto případy užívá výlučně pojmu analogie.
Př.: Soudy často přiznávají bytovou náhradu, ačkoli osoba mající vyklidit nemovitost není nájemcem ve smyslu § 712 OZ'89.
Z uvedené praxe vyplývá,že ani tehdy, lze-li určitou skutečnost zařadit do jádra pojmu, resp. do oblasti mimo rozsah pojmu, ještě nelze s určitostí dovodit, že lex clara est. Ústavní soud190 výslovně judikuje takto: ,£oud ...není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku..." Je třeba se proto vypořádat s přípustností analogie, resp. teleologické redukce, a to jak obecně jako právně metodologický nástroj, tak i v konkrétním případě. Zkoumání přípustnosti aplikování práva praeter verba legis (analogie), resp. contra verba legis (teleologická redukce) je však založena na zcela jiných argumentech, než jsou argumenty jazykové. Z tohoto závěru dále vyplývá další, snad samozřejmý, avšak v praxi často opomíjený důsledek, že proti analogii či teleologické redukci nelze použít čistě jazykové argumenty, jako např. jasnost, nespornost textu. K otázkám analogie a teleologické redukce viz kapitolu o dotváření práva.
Jazykové argumenty proto striktně vzato nejsou v praxi zárukou závěru o tom, že se příslušná norma bude aplikovat či nikoli. Bydlinski v této souvislosti správně poukazuje na nutnost tzv. zpětné zkoušky, na kontrolu pravosti výsledku (Gegenprobe, Echtheitskontrolle)191. Jazykovým výkladem získaný nesporný výsledek je vždy nutno prověřit v tom směru, zda se v důsledku rozporu s principy, systémem či povahou věci neprotiví ideji práva192, což by vynucovalo užití analogie či teleologické redukce193.
189 Srov. např. při zániku (spolu)vlastnického práva k nemovitosti rozsudek Nej vyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1992, sp.zn. 2 Cz 14/92, publikovaný jako R 35/1994. Zvláštní konstrukce, kdy podle Nejvyššího soudu nelze užít analogii podle § 583 OZ, avšak prakticky ke stejným výsledkům dospívá pomocí § 3 odst. 1 OZ, je obsažena v jeho rozsudku ze dne 21. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2588/99.
190 Nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp.zn. Pl. ÚS 21/96.
191 Bydlinski, Franz: Grundzilge der juristischen Methodenlehre, FOWI-Arbeitspapiere Nr. 95, Brunner Vorträge Nr. 1, Vídeň 2003, str. 14.
192 Bydlinski, Franz: Grundzilge der juristischen Methodenlehre, FOWI-Arbeitspapiere Nr. 95, Brunner Vorträge Nr. 1, Vídeň 2003, str. 14.
V extrémním případě i neaplikovatelnost celého ustanovení, srov. Radbruchovu formuli.
Dospějeme-li k závěru o nepřípustnosti analogie, je hranice nejširšího možného jazykového významu interpretovaného předpisu též hranicí jeho aplikace. Mutatis mutandis platí totéž pro teleologickou redukci.
Př.: A se vkrade přes plot na zahradu u vily patřící B. Spáchal A trestný čin porušení domovní svobody? Skutkovou podstatu tohoto trestného činu vymezuje § 238 odst. 1 trestního zákona: kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Vzhledem k tomu, že v trestním právu je nepřípustná analogie v neprospěch pachatele, je aplikovatelnost tohoto ustanovení závislá na jazykovém významu pojmu „dům". Pokud v českém jazykovém prostředí může být pod pojem dům zahrnuta i přilehlá oplocená zahrada, lze za použití dalších argumentů o aplikaci § 238 odst. 1 trestního zákona na tento případ uvažovat. Pokud tomu tak není, je taková aplikace apriori vyloučena194.
Hranice nejširšího možného jazykového výkladu má tedy zásadní význam v právních odvětvích, ve kterých existuje zákaz analogie (např. v právu trestním, kde existuje zákaz analogie v neprospěch pachatele).
3) Jednoduché a složité případy aplikace práva
V anglosaském prostředí se hovoří o tzv. jednoduchých a složitých případech aplikace práva (hart cases, soft cases195).
Jednoduché případy aplikace práva jsou ve své podstatě případy, kdy předmětem posouzení je skutečnost, která náleží buď do jádra pojmu nebo do oblasti mimo rozsah pojmu a analogie ani teleologická redukce nepřichází vůbec v úvahu. Jelikož přípustnost analogie, resp. teleologické redukce nelze zjistit jazykovými argumenty, nelze jimi ani zjistit, zda se jedná o jednoduchý či složitý případ aplikace práva. Toto zjištění je tedy až výsledkem výkladu (srov. výše uvedenou kontrolu pravosti výsledku).
4) Shrnutí
Jazykový výklad je prvním krokem pří interpretaci právního předpisu. Jeho význam pro právní metodologii je však výlučně klasifikační (model tří oblastí významu pojmu). Vymezuje oblasti, ve kterých je možno užít dalších
194 Srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, sp.zn. Tpjf 33/79, publikované jako R 1/80 [Sb.NS 80, 1:25].
195 Srov. např. Holländer, Pavel: Ústavněprávní argumentace, ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha 2003, str. 10.
78
79
výkladových metod (neurčitá část pojmu), a oblasti, ve kterých je nutno zkoumat podmínky pro dotváření práva pomocí analogie (oblast mimo rozsah pojmu) nebo teleologické redukce (jádro pojmu): Jazykový výklad tak slouží k rozlišení výkladu a dotváření práva196.
Jazykový výklad sám o sobě tedy nemůže vést ke konečnému interpretačnímu závěru.
V této souvislosti je třeba poukázat na často se opakující formuli v judikatuře Ústavního soudu197: jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity." Prvotní přiblížení spočívá zejména ve vymezení sémantických hracích ploch. Samotná hra na nich se již však řídí jinými pravidly, než jsou pravidla jazyková.
VI)      Vztah k teorii výkladových cílů
Výše uvedená problematika výkladových cílů se projevuje i u jazykového výkladu, a to zejména se změnou jazykového významu zákonodárcem užitého pojmu v čase. Který význam je pro výklad relevantní? Ten, který existoval v době vydání právního předpisu, nebo který existuje v době jeho interpretace? Při řešení tohoto případu, který se však v praxi může objevit jen zcela výjimečně, je třeba postupovat stejně jako při řešení střetu výkladových cílů198. Výjimečnost tohoto postupu spočívá mimo jiné i v tom, že v průběhu aplikace normy vzniká zpravidla tzv. justiční obyčej, který je třeba respektovat199.
196 Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 134.
191 Nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp.zn. Pl. ÚS 33/97.
"* Srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 99.
Je třeba podotknout, že existence tzv. justičního obyčeje v českém právním prostředí není dosud většinově uznávána. Vzhledem k marginálnosti těchto příkladů je upuštěno od podrobnějšího výkladu.
VII)     Zvláštní problémy jazykového výkladu A)       Pojmy bez neurčité části
Velice výjimečně existují pojmy, u kterých nelze uplatnit model tří oblastí pojmu, neboť jsou natolik určité, že jádro pojmu a oblast mimo rozsahu pojmu je zcela zřetelně oddělena. V podstatě se jedná jen o numerické pojmy.
Př.: Cl. lóodst. 1 Ústavy: „Poslanecká sněmovna má 200 poslanců (...)."
I v tomto případě však přichází v úvahu dotváření práva. Ani zde proto nelze zapomínat na nutnost kontroly pravosti výsledku.
Př.: ČI. 50 odst. 1 Ústavy: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon (...) do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen200."
B)       Neurčité právní pojmy
Neurčité právní pojmy naproti tomu vykazují hypertrofovanou neurčitou část pojmu. Je třeba ostře odlišovat neurčitost a obecnost, resp. abstraktnost určitého pojmu. Obecné pojmy vztahující se na určitou třídu individuí jsou v legislativně zcela nutné, neboť zákony nemají být vydávány k řešení individuálních případů, kde je příslušná zásadně moc výkonná. I vysoce obecné abstraktní pojmy, jako jsou pojmy numerické, jsou současně pojmy vysoce
Srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp.zn. Pl. ÚS 33/97.
80
81
určité (srov. předcházející bod). Neurčitý je tedy jen takový obecný pojem, kde z jazykového vyjádření není zřejmé, na jakou třídu individuí se vztahuje.
Př.: § 53 odst. 1 věta první autorského zákona: ,,Nevyužívá-!i nabyvatel výhradní licenci vůbec nebo využívá-li ji nedostatečně a jsou-li tím značně nepříznivé dotčeny oprávněné zájmy autora, může autor od smlouvy odstoupit."
Př.: § 131 správního řádu umožňuje atrahovat si věc, u níž lze mít důvodně za to, že výrazně ovlivní právní poměry účastníků ve správních obvodech více podřízených správních orgánů.
Př.: § 49 OZ: „Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit."
Neurčité právní pojmy představují jisté narušení právní jistoty, neboť pro adresáta právního předpisu není ze samotného textu zjevné, jaký je obsah a rozsah příslušného pojmu. Nelze ani tvrdit, že je splněn primární úkol zákona: tj. určit, co je právem201. Proto se někdy hovoří o mezerách intra legem.
Užití neurčitých právních pojmů je proto velice sporné v případech, kdy je třeba princip právní jistoty hodnotit velice vysoko, např. v právu trestním (srov.
Srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 52.
požadavek nulla poena sice lége čerta ). V těchto případech platí příkaz určitosti právní úpravy.
Př.: Velice pochybným je z tohoto hlediska § 187a odst. 1 trestního zákona, podle kterého ten, kdo bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
Užitím takového pojmu tedy v podstatě zákonodárce utíká ze své politické odpovědnosti203. Jelikož zákonodárce nevyřešil problém na úrovni zákona, nezbývá, než aby konečné rozhodnutí o tom, co v konkrétním případě býti má, učinil orgán, který bude příslušné ustanovení aplikovat. Dochází tak vlastně k přenesení rozhodovací pravomoci na jiný orgán a tím i k určitému narušení principu dělby moci (delegační funkce neurčitých právních pojmů204)20S.
Př.: Delegační funkce neurčitých právních pojmů je zřetelná i na výše uvedeném příkladě z trestního práva. Konkrétní stanovení toho, jak velké množství přechovávané drogy způsobuje trestnost činu, musela stanovit praxe policie206, poté praxe státních zástupců a konečně justiční praxe, tedy judikatura207.
Dalším důvodem pro užívání neurčitých právních pojmů může být tzv. dilatorický (odkládací, oddalující) kompromis (dilatorischer Formelkompromiss208). Relevantní politické síly v parlamentu se nemohou shodnout na konkrétním řešení problému, a proto tento reálně existující dispens překryjí užitím neurčitého pojmu, který takto zahrnuje obě rozporná řešení, přičemž zúčastněné strany doufají, že se v konečném důsledku prosadí právě jejich řešení.
202 Není trestu bez určitého zákona. Srov. Roxin, Claus: Strafrecht, Allgemeiner Teil, sv. I, München 1997, str. 98anásl.
203 Srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 53.
204 Ve vztahu ke generálním klausulím srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 52 a nasl. Hovorí dokonce o komplementární legislativě prostřednictvím soudcovského práva, ačkoli se formálně jedná o aplikaci práva intra legem; tamtéž str. 57.
205 Delegační funkce neurčitých právních pojmů se využívá zvláštním způsobem ve správním právu, kde se rozlišují neurčité správní pojmy a správní uvážení.
206 Stanovením orientačních hodnot malého množství, resp. množství většího než malého omamných a psychotropních látek, se zabýval, nejprve závazný pokyn policejního prezidenta č. 39/1998 ze dne 9. 12. 1998; srov. Šámal, Pavel in: Šámal, Pavel; Púry, František; Rizman, Stanislav: Trestní zákon, komentář, II. díl, 6. vydáni, C. H. Beck, Praha 2004, str. 1163, pozn. č. 1, komentář k § 187a.
207 Srov. R 46/2000.
208 Tento pojem zavedl Carl Schmitt; srov. jeho Verfassungslehre (1928), 8. vydání, Berlín 1993, str. 31 a násl.; Der Hüter der Verfassung (1931), 4. vydání, 1996, str. 44, 48.
82
83
Užití neurčitého právního pojmu je legitimní v případě, kdy se zákonodárce obává vzniku dosud nepředvídaných skutečností. Jejich pozitivní funkcí je tak umožnit, aby se právo přizpůsobovalo změněným podmínkám (společenským, technickým či přírodním apod.) samo, tj. bez zásahu zákonodárce (tempora mutantur lex et mutatur in Mis209). Téhož však lze dosáhnout i za současného většího respektování principu právní jistoty, kdy bude neurčitý právní pojem spojen s demonstrativním výčtem210.
C)       Generální klausule
Zvláštním případem neurčitých právních pojmů jsou tzv. generální klausule. Jsou to normy se skutkovou podstatou, která se vztahuje ke společenským hodnotám, vykazující se obzvláště kvalifikovanou vágností a současně představující centrální obsah určité právní úpravy211.
Př.: § 39 OZ: „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům."
Př.: § 44 odst. 1 věta první: „Nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům."
Př.: § 451 odst. 1 OZ: „Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat."
Hlavní funkce generálních klausulí tak spočívá v bezprostředním otevření práva ve společnosti vládnoucím hodnotovým představám212, neboť jejich
209 V návaznosti na středověký hexametr: Tempera mutantu, nos et mutantur in illis (časy se mění a my se měníme v nich). Jistá varianta je připisována císaři Lotharovi I. (795-855): Omnia mutantur, nos et mutamur in illis (zdroj: Wikipedia).
210 Je však třeba již zde upozornit, že propojení generální klausule s demonstrativním výčtem vyvolává závažné systematické argumenty proti jednoduchou subsumpci případů, které „těsně" nelze podřadit pod skutkovou podstatu obsaženou v demonstrativním výčtu, podrobněji viz kapitolu o formálně systematickém výkladu.
211 Srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 51.
212 Srov. Knap, Karel; Švestka, Jiří; Jehlička, Oldřich; Pavlík, Pavel; Plecítý, Vladimír; Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha 2004, str. 64: „ (...) umožňuje, aby soudní praxe na základě této elastické právní úpravy mohla v souladu jak s měnícími se podmínkami svobodné společnosti, se stavem poznání rozvoje osobnosti fyzické osoby a potřeby její ochrany, tak s veřejnými zájmy pružně konkretizovat a v případě nutnosti uznávat další objektivně existující hodnoty osobnosti fyzické osoby jako právem chráněné hodnoty, i když nejsou v zákoně výslovně uvedeny (protože se tak děje přímo na základě zákonného zmocnění, je tím čeleno event. námitce, že tímto postupem dochází k faktické delegaci zákonodárné pravomoci na soudy)."
84
prostřednictvím dochází k recepci společenských hodnot v právu (tzv. recepční funkce213).
Generální klausule dále často plní významnou funkci při dotváření práva. Judikatorně jsou nejprve konkretizovány jednotlivé typické skutkové podstaty, které naplňují tuto generální klausuli. Tyto skutkové podstaty jsou poté zákonodárcem přímo zakotveny jako zákonné skutkové podstaty.
D)       Obdobně a přiměřeně
Legislativní pravidla v čl. 41 přímo vymezují užívání pojmů „obdobně" a „přiměřeně". Podle tohoto ustanovení slovo „obdobně" ve spojení s odkazem na jiné ustanovení vyjadřuje, že se toto ustanovení vztahuje na vymezené právní vztahy v jiném rozsahu mutatis mutandis.
Výrazu „přiměřeně" se ve spojení s odkazem na jiné ustanovení užívá tehdy, pokud zákonodárce chce vyjádřit volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Je tak třeba zkoumat, zda v konkrétním případě povaha ustanovení, na které je odkazováno, odpovídá povaze případu, o který jde.
' Srov. Kramer, Ernst A.: Juristische Methodenlehre, Bern 1998, str. 53 a násl.
85