200(5
n<*hy. É, pro;
■ snad,
ař. pfj. J oba. ■ľ- R* lemŕin !ni ph «1 piv
výra. «?!kánl
' s» po ragiciq Zt lepi tidíéh,
kde *
:lovťh l nespi, 'tivťdk, n slibfr lá je In iŕečteni ilovu ná ilai-
íhodm
CHTří
TY
!frfť«if
0 po-
řejnofi mulůQ ý $áfíl t j s Víl
spteo-p, dej itiik ji
y no-■e tisi-tižení-přede-rflfíiW h, coi
1 iní* j, aby Sidoňi
1 jah
ho
udv» drtí?
tuko"*
Malá ilustrace velkého tématu: vlastnictví nade vše?
1 8 -08- 2006
3/ Příběh zániku Zemědělských
Pan M. mi chatu, leč chatařit ncmůřr Vyjde li ze dveří, ocitá se iu cizím poíemku - a jeho mžitek ntttrj občas zavolá)! policii Navíc se ocitl min jakoukoli právní ochranu - pro instituce, jež mají hájit spravedlnost, jc to jen sousedsky nevraiŕvi banalita, ťoto Lenka Sedlákovi
JAN HURDÍK
^Cnoc?lK
3 Vlastnictví - svoboda nebd
Případ pana M. ilustruje výstižně a znepokojivě chápání vlastnického práva v naší Justicí. Může si člověk dělat se svým majetkem co chce? A co když svou svévolí škodí línému? Neměl by 5 sebou majetek nést též odpovědnost vůči okolí? Že pan M. svého vlastnictví užívat nemůže a fakticky se ocitl mimo jakoukoli právní ochranu, se těm, kteří by mu ji měli poskytnout, jeví jako banalita.
Začneme standardní žil byl pan M se svou rodinou. Platil řidne daní a usiloval vidy respektoval daný řád, zejména pak ve svém oboru (jeť autorizovaným inženýrem ve stavebnictví). A možná praví tato. jistí obecní chvályhodná vlastnost, stala u počátku jeho potíži. Řekli jsme, že pan M. je stavař a navíc velkoměstsky človek. Není divu, >.e zatoužil po prírode a klidné rekreaci v jejím lůní. Manželka vzala všechno svoje dediervi po rodicích, získali místo s rozestavenou stav-houn nad kterým se srdce smálo, a (jako stavař) vybudoval chatu, o niž platí totéž. A možná práve tento, sám o sobí chvályhodný fakt,
JAKUB PATOČKA
Kdo si počká...
byi dalším zdrojem jeho potíži. Člověk žije mezi lidmi, i kdyi zdánliví v lůně přírody. Chata pana M, jc části chatové kolonie, která náleží do katastru obce Vanec. Zastavěné pozemky od počátku patří příslušným vlastníkům chat, okolní pozemky původní vykoupil od soukromých vlastníků stát, jak bylo pro chatové osady v tehdejší socialistické dobí obvyklé, posléze přešly v roce 1992 podle zákona y majetku státu na obec Pyíe|. Možno říci. ř.e potíže se odvíjely od okamžiku, kdy se
Pokračováni na straně S
7/
10/
13/
16/
Svobodné volby v Kongu
Eva Kantůrkova o Číně
Třetí břeh Jany Štroblové
Grbavica: v Berlíně oceněná, v Bělehradě zakázaná
Fejeton Rebel Antonína Bajaji
ft to přesni rok, co jsme pod titulkem Ani Parauhek soudili, ie český premiér má v sobi obdobní jako jeho předchůd te vtee z policajta než ze sociálního demokrata. Bylo to v reakci na strašlivou ostudu jménem CzechTek, nu kterou sociálni demokracie ostatní dosud de dopláči. Od té doby je nám Jiří Parou bek ovšem čím dal t tm sympatičtější. Ä způsob, jimt nyní nechává v letním téru ve vlastních iťávách smažit Mirka Topolánka a jeho dva podařené komplice, v nás vůči Jiřímu Paroubkavi ■■■■ ■>■.<■;,,) vyloženě náklonnost. Kdo tvrdí, ie se od voleb nic nedije, vůbec netuší, jak zábavné a také pouční takoví nic můie být. Podívejme se na předsedu Občanské demokratické strany. Připomíná jinocha, který si přítel od pouličního obchodní ka koupit sluneční brýle. Zjišťuje, ie stoji ncbatbvských sto jedna korun, a v zapiti také objevuje, ie po kapsách svých iortek má jak na potvoru přetni
pouhopouhou stovku. Toí zkouši všech-ny triky, které se špatným vychováním vr své straní naučil. Nejprve vysvětluje obchodníkovi, te mu tu korunu kdysi dávno půjčil, pak mu zase zkouši namluvit, že mu ty brýle přece patři odjakživa, a nakonec se snaží vydyndal slevu s argumentem, že je prodavačův příbuzný. Paroubek si v kůži onoho obchodníka předváděnou tirádu pobaveni prohlíží a mlčky čeká, ODS jako strana institucionalizované korupce je odzdoia nahoru zvyklá si politická rozhodnutí kupovat, což patří k povaze jeji ideologie trhu bez přívlastků, a tak nepřestává doufat, že si nakonec jeden potřebný hlas ke sní movni vitími skuteční koupi. Vzhledem k miliardám, jež jsou v sázce, to nakonec nelze vyloučit, neboť o míře idealismu prasvitlujicího útroby sociální demokracie si není třeba dělat mnoho iluzí. Pokud se nikdo ze sociálních demokratů zkorumpovat nenechá.
bude to jedna z nejlepiich zpráv o stavu této strany za velmi dlouhou dobu. Ze dvou přívaiků ODS je tím nade víi pochybnost trapnijiím Strana zelených. Poctivě vzato ani lidovci nejsou osudové předurčeni ke spojenectví s ODS, Koneckonců když pod Luxovým vedením ze spřažení s ODS vystupovali, míli k tomu přibližné tytéž důvody, které by je milý od spojenectví s ODS idržovat i dnes. Zuto sociální demokracie, 5 niž tehdy fosef lux chystal nikoli účelovou, ale strategickou alianci, se od té - tj. Zemanovy - doby mínila spiše k tepiimu. Lidovci ale maji určité lavírování v povahopise. Úplni absurdní je ovšem nynější programové bezectné počínáni Strany zelených. Dnešní vedeni zelených ukázalo, te je vlechny vyznávané zásady ochotno obítovat ministerským funkcím, uŽ koaliční smlouvou, v niž se jedna z hlavních programových priorit a osobních zálib předsedy Bursíka,
jet spóčtvá v boji s kamiony, zhmotňuje jako zachování státu quo. Poslední smutnou ilustraci programové zpustlosti je Buršíkův potémkinovský nápad pojmenovat jednotlivé body koaliční smlouvy podle předvolebních programových priorit sociálni demokracie. Při tomto šaškavském trendu lze brzy čekat jeho nabídku, ze si nechá změnit jméno na Martin Paroubek. Můžeme si vžit do rukou ttále platný politický' program Strany zelených a představit jí, co všechno by z néj byla sociální demokracie ochotna uskutečnit výmenou za toleranci své menšinové vlády. Ať už bychom priority koncipovali v tech-nokratiitĚjším pojetí Bursíkovi anebo v idealističtějším pojetí jeho předchůdců, vždy by se jednalo o nejméně o dva řády vyšší přínosy než všechny programově založené zelené uráiejici text koaliční smlouvy, pomineme-U samo, proti nejvnitřnějiímu duchu evropské zelené politiky jdoucí, spojenectví s nacionalistickou a neoliberálni ODS. fakt, že je néco takového vůbec možné, dosvědčuje to, před Čim jsme zde varovali jíl před volbami: tato Strana zelených není stranou zelenou v běžném evropském slova smyslu, ale spíše dalším
z řetézce jepicích pokusů neživotného pražského liberalismu, který parazituje na oprávněném voláni České veřejnosti po novém politickém obsahu i stylu. Proto má čekáni Jiřího Paroubka hluboký smysl: proč by mil lidovce a Stranu zelených pouštět k vládě, aby se tím utvrzovali ve svých vůči sociální demokracii nevraživých a vůči společnosti nezdravých návycích, když může přinejmenším dilem oprávněni doufat, že přidríí-li ti je se sebou v opozici, prosadí Se v nich časem spontánní tendence protichůdné? Čas bude pracovat pro sociální demokracii a hrozba jeji menšinové vlády tolerované i jednou z menších stran nad ODS nepřestane viset, feji případná menšinová vláda tak bude muset být velmi krotká. Možnosti předčasných voleb se přitom musí bát nejméně ze všech právě sociálni demokracie, feji předseda si dává zále tet, aby proti nim vystupoval nejhlasitěji ze všech takte na jeho hlavu nepadnou. A pokud zvládne zelené téma lépe než letos na jaře, o čemž po této pro všechny výchovné zkušenosti není důvod pochybovat, Strana zelených již situaci vc Sněmovní zřejmě komplikovat nebude - ii trumfy v rukou puk bude držet on.
8 TEMA
LITERÁRNÍ NOVINY
31 / 31. ČERVENCE 2006
Dokončení'zestrany l
Vlastnictví...
odvíjely od okamžiku, kdy se obce rozhodla provést plynofikaci a potřebovala peníze. Jak je u nás obvyklť, peníze lze jednoduše získat prodejem obecního majetku. Obec ledy nezastavenou plochu kolem chat rozdělila na parcely tvořici rekreační zázemí jednotlivých chat a tylu prodala jednotlivým vlastníkům chat. Pardon: s jedinou výjimkou, kterou byli manželé M. Pozemek obklopující jejich chatu byl prodán (mimochodem postupem, který mel daleko k souladu s předpisy u nakládáni s majetkem obce) sousedním třeni chatařům do jejich spoluvlastnictví a obec si ponechala pouze úzky pruh pozemku, kterým bylo možno dojil ke sklepu chaty AI, avíak nic vit. Situaci dokresluje fakt, že jeden ze tři nových spoluvlastníků pozemku kulem chaty nebyl - velmi eufemisticky ŕeČenu - s pannu M- zrovna zadobre, ba praví naopak. Nove nabyté vlastnictví vsem Ifcm dalo postavení, kterého plně využili: zákaz vstupu rodiny M. na jejich pozemek, odstraněni všeho, co na pozemku dosud pan M. měl, a zcela nekompromisní postup při prosazování svého vlastnictví vstup na pozemek = výjezd policistů z nejbliisího obvodního oddelení, přivolaných k ochrané vlastnického práva před narušitelem. V horším případě ochrana svého vlastnictví svépomocí, která skončila četnými pohmožděninami a zlomeninou ruky pani M. a před trestním soudem, který - vinen nevinen, berte po řadě ocenil všechny účastníky (jinak vážené občany) jaku výtržníky.
Shrňme situaci: pan M. má chatu, rekreovat se ale nemůže. Pan M. má chatu, avíak banka mn na ni odmítla úvěr: její tržní cena a prodejnost jsou vzhledem k „právni závadě" velmi nízké. Jiný by to vzdal a vyhověl by „dobráckému" doporučeni jednoho ze soudů, aby se z konfliktního prostredí odstěhoval, ne vsak pan M.: má zato, že je v právu, a chce, aby mu právo poskytlo ochranu. Má totiž celou stavbu i s příslušenstvím řádné zkolaudovánu a domáhá se jen toho, co mu stavební zákon umožňuje.
A toto byla asi další, tentokrát fatální chyba pand M., jak uvidíme dále.
Manželé M. se obrátili postupné na snad všechny dostupné instituce, počínajíce okresním úřadem (tehdy jestr existujícím - vidíme. Ti vrť má vousy) a končíce ombudsmanem. Všechny instituce Sť odmítly ve věci účinné angažovat Se závěrem, že věc jc v pravomoci civilního soudu. Na něj se maiiřelé M. v roce 2000 obrátili s jedinou možnou žalobou, kterou usilovali, aby smlouva kupní o převodu pozemku kolem chaty do spoluvlastnictví sousedních vlastníků chat byla prohlášena za neplatnou, vlastníkem by zůstala obec, která by pozemek následné převedla podle vlastního původního záměru na manžele M., nebo by si ho ponechala jako veřejné prostranství. Obé varianty by vyřešily situaci ke spokojenosti manželů M-, nikomu by nebyla způsobena újma (v praxi se ukázalo, že převod pozemku sousedům nemá pro ně žádný zřejmý užitek, s výjimkou možnosti Škodit M.l, klasické distributivní spravedlnosti podle Aristotela by bylo učinéno zadost. Pro soud zdánlivě jasné jako hlahol zvonů. To vsak neznáte právo i ty, kteří s nim pracují. Manželé M. u dvou soudních instanci utrpěli fatální neúspěch, provázený udivenými pohledy: Cože to vlastně od soudu chcete? Chcete, abychom považovali za zájem hodný ochrany požadavek dostat ve shodné situaci to, co všichni ostatní a o čem dokonce původně rozhodla obec a co je koneckonců posláním obce? Chcete, abychom prolomili právo vlastníka (byť jím je obec) zcela libovolně rozhodovat, jak s vlastnictvím naloží, byť by cd tohoto rozhodnuti byl jediný - škodit jinému? Zdánlivé bizarní situace, ve skutečnosti vsak situace, která je budována na systému, jenž funguje a na jehož základě se poskytuje spravedlnost, jen někdy mající frapantní podobu tnstitucionahzované nespravedlnosti. Zkuste se podíval na zdroje, odkud tato (nespravedlnost pochází.
Cesty (ne)prosazování práva
Zdánlivé neopakovatelný příběh, a zejména jeho řešeni nejsou výjimečná - naopak jsou projevem standardního chováni práva jako systému norem a práva v akci, ledy jako procesu poskytováni ochrany svým účastníkům.
Z tohoto pohledu nacházíme v příběhu několik klíčových momentů, kieré mají obecnou podobu. Ponejprv: právo je demokratický systém, ale ne vždy se demokraticky chová. Principy demokracie jsou dva: rozhodováni většinou a ochrana menšin. Zatímco rozhodováni většinou právo obecně prijíma, ochranu menšin neposkytuje vždy a v každém případě. To platí tím spise, patří-li k většině úřední osoby zainteresované ve věci. Závěr: zůsta-ne-li účastník ve sporu osamocen, zpravidla lo vede k závěru; že nemá pravdu. Za druhé: právo se sice tváří napohled jako inertní vůči emocím, v realitě uplatňováni práva však emoce, sympatie a antipatie hrají významnou roli.
Závěr: v našem případe se pan M fatálne provinil, když se obracel na úřední mista a úřední osoby s předpokladem, že budou vždy a všude postupovat přesné a přísné v souladu s příslušnými právními předpisy a vědomy si své odpovědnosti zíí svůj úřední postup že neochotu a pochybnosti nebudou řešit k tiži toho, kdo se domáhá práva. Pominul sílu neformálních vazeb, sousedských vztahů, zejména si však pohoršil svým očekáváním, že úředník je tu proto, aby důsledně řešil situace, k jejichž řešení je povolán, bez ovlivnění svou osobni situací, únavou, sympatiemi a antipatiemi atd Svým jednáním, které z jeho pohledu nebylo ničím jiným než očekáváním důsledného plněni Úředních povinnosti a ochoty tylo povinnosti plnit, se mu podařilo vyvolat antipatie důležitých osob s předem zřejmými důsledky. Za třetí: právo vychází 7. předpokladu, že taktický stav je stavem, který je v souladu s právem. Chce-li někdo tvrdit opak, musí tento opak proki zat, k čemuž musí mil dostatečné sily a prostředky (finanční, důkazní apod.). Závěr: pan M. si včas neuvědomil staré pořekadlo: Mnoho psů... Za čtvrté: zvláštním případem předcházejícím vlastnosti práva je jeho vlastni obrana před zbytečnými spory. Podle procesních předpisů tedy může být úspěšný v řízení o určení, ie mu náleží vlastnické nebo jiné právo, pouze ten. kdo prokáže, že na tomto určení má takzvaný naléhavý právní zájem. Tato kouzelná formulace sice na jednu stranu dokáže odbremenil soudy od zbytečných sporů, na druhou stranu väak dokáže -zejména při vhodném uřítí - odstavit od spravedlnosti řešení situací, které jinak nelze ře&it. Soudní praxe navíc přijala z* svého hlediska jistě výhodný postup: nejprve se zabývá jako předběžnou otázkou naléhavým zájmem na vydáni rozhodnutú a důspéje-li ze závěru, že naléhavý zájem není dán, žalobu /.umu bez dalšího zkoumám. Fakt, že ve složitějších věcech nelze zjistit přítomnost naléhavého právního zájmu bez důkladné znalosti cele kauzy, tak vylučuje určitou skupinu případů i poskytnutí spravedlnosti. Závěr: diodou okolností případ pana M. zřejmé patřil mezi takto popsané
situace. \^^H^k
A naposled: asi nejvýraznéjsim problémem práva, na které tento případ narazil, je způsob pochopení obsahu a rozsahu vlastnického práva. Ze stejného důvodu si mu vyhradíme    n usu Lnou kapitolu.
Vše má své kořeny
Pan M. se ve svém sporu dotkl institutu, klety se zdá být v současné době pro určitou část justice tabu: vlastnického práva a jeho (nejomezenosti. Bez ohledu na právní úpravu vlastnictví se jeho praktické chápáni a lomu odpovídající nakládáni s nim pohybuje v rozmezí od absolutního majetkového práva, jehož nositel může vse včetně způsobeni jinému škody, až po vlastnictví jako závazek, jehož nositel jc především odpovědný vůči svému okoli Dilema tohoto institutu je, zdá se, dilematem moderní doby. leho současné problémy a současné projevy nevznikly v současnosti, ale ve dvou časové vzdálených obdobích: v římském právu, kde člověk byl svobodný potud, pokud byl privilegovaný, přičemž vlastnictví bylo jedním z těchto privilegií, a dále na samotném počátku modernity, tj. na konci osmnáctého století ve Francii, která apriorní nerovnost a s ní spojený systém privilegii obrátila naruby deklarováním
(pozor: nikoli reálným uskutečněním) svobody a rovnosti všech osob. Ideály Velké francouzské revoluce, vyjadrené dodnes ve státním heslu Francouzské republiky: volnost, rovnost, bratrství, jsou postuláty, jejichž obsah se v průběhu samotné revoluce měnil. Sociologové práva (Carbonnier) považuji za důležité, že zatímco volnost a rovnost nebyly předmětem pochyb, diskuse se odehrávala o třetí Části hesla. Dnes již je znán
absolutní moci nad ostatními, jak odpovídá liberálním ekonomickým principům fungováni moderní společnosti, nebo je společnost a v jejím rámci vlastnici vázaná duchovním odkazem Velké francouzské revoluce, v jehož rámci vlastnictví představuje závazek vůči vlastníku i Jeho okolí a ti. klad ekonomického postavem všech Členů společnosti? Ustupuje princip rovnosti šanci neomezeně vlastnické svobodě?
Tudy se přijíždělo, dokud se
ibilo, A tvůj i-oto Lenka
papír ntpapir, teď ni tudy nepojede*, sousede. Sedlaková
historiky, že jeden z návrhů na znění hesla zněl: volnost, rovnost, vlastnictví. Z dnešního pohledu se jedná o pojmy vzájemné se vylučující. Vlastnictví v dnešním smyslu popírá rovnost a vylučuje volnost ostatních, tj. nevlastniků. Sladit tyto ideály bylo předmětem diskusí po celou dobu revolučního kvasu. Zatímco radikálnj návrhy (líabcuf aj.) zrušit institut vlastnictví byly odmítnuly, představa významné části revolucionářů spočívala ve využili institutu vlastiiKlvi k dosaženi stavu svobody a rovnosti členů společnosti. Cestou k tomulu cíli mělo hýt rozdělení vlastnictví mezi všechny Cleny společnosti tak, aby se stalo zdrojem uspokojování potřeb všech na základě vlastni práce a úspor. Svobodou se tedy rozuměla svoboda živit se vlastní prací na základě k tomu nutného majetku, rovnosti se rozuměla rovnost vlastnická, včetně odpovídající společenské distribuce majetku. Je historickou skutečnosti, že zatímco některé kroky k dosažení tohoto ideálu byly uskutečněny (vyvlastnení a rozdělení majetku aristokracie!, nastupující společenský řád s jeho zákon i tostmi podřidd vlastnictví soutěžnímu principu kdo s koho S důsledky, které jsou dnes dostatečné známy. K témto důsledkům mimo jiné patři neochota jasně přiznat a právné odpovídajícím způsobem regulovat charakter vlastnického práva, který si s sebou nese staleté dilema: Jc vlastník nositelem
Závěr: pan M. zřejmě podcenil výrazný liberalismus současného myšleni české společnosti, který vágnosti právních formulací dává ostré kontury.
Vždyť přece o nic nejde
itinv ľ se k našemu příběhu a vybavime-li si atmosféru, která jej provázela na příslušných místech, kde byl řešen, lze ji shrnout větou, která uvozuje tuto kapitolu. Instituce, řešící tuto kauzu, k ni a priori přistupovali jako k banalitě. Koneckonců pan M. stejně jen obtěžoval svou důsledností úřady
2e vlastník nemůže užívat svého vlastnictví, íc je vyřazen ze .standardních rozdělovačích procesů vedených institucemi k tomu povolanými záko' nem, ře se fakticky ocitl mimo jakoukoli právní ochranu, byť s poukazem na pořad práva, je situace, která by se banalitou stát nikdy neměla, [inak bychom se zpronevěřili odkazu evropské (právni) kultury pocházející t. křesťanských kořenů, na který se odvolávali nejvýznamněji! autoři (Ihc-rtng): Jde-li v právním sporu o drobnou minci nebo o velký majetek, budiž v lvy, h očích jedno, neboť v obou případech jde o podstatu práva a jeho samotnou existenci.
ANDREA HERBRYCHOVA
jí profesorem nu Právnické fakulte MU, specializuje sc na občanské právo
Hledá se smírčí soudce ^ Jjf^
Strany sporu stojí proti sobé zpravidla jako nesmiřitelní protivníci: výhra a zisk jednoho znamená porážku a ztrátu druhého. Přitom sousedské a rodinné spory by zhusta potřebovaly spíše zprostředkovat vzájemnou dohodu. Jenže o to se soudci zpravidla nepokoušejí, Hovořili totiž o smíru, zpravidla si jen chtějí ušetřit práci.
Vyprávěný příběh o chataři, sousedech, obci a soudech mne nepřekvapuje, tím spise, že není jen bojem občana s hydrou státní moci, ale také - a možná spise - nesousedsky sousedskou válkou, jakých je kolem plotů vezdejších jako máku. Vedou se vlekle spory, na úřadech i soudech, některé až u NcjvyiAího i Ústavního soudu, dochází k fysickým útokům, volá sc policie. A deus ex machina v nedohlednu. Tedy, podle mě už na scéně byl, jen nekonal, jak by konat mohl a měl. Tím bohem z maáiny myslím soudce, kterému přímo zákon, přesněji řečeno občanský soudní řád. ukládá povinnost vést sírany ke smíru. Ne že by to nedělali, ale z mé zkušenosti mohu říct. že hovoři-li soudce o smíru, je patrné. Že si chce ušetřit práci. Jestliže se strany smíří, nemusí studovat spis, nemusí provádět dokazování, nemusí soudit. JeStř jsem se ale nesetkala se soudcem, který by se skutečně snažil strany sporu usmířit, a to ani ne tak za pumoci kliček paragrafů, ale S použitím zdravého rozumu. Pravda, je to těžké, ale ono jc vůbec těžké být soudcem, který rozhoduje o životě jiných lidi Moc, kterou soudci mají. bohužel nedokážou vždycky využít tím správným způsobem.
Správným způsobem myslim takové vedení sporu a takové rozhodnuti, které dá nejen slávu (a peníze) vitézi, ale i čest poraženým. Můj idealistický požadavek vsak naráží na fakt, že i když soudní rozhodování nahradilo starší formu řešení sporů bojem, který končil podrobením, zničením, Cit-č-kem nebo kapitulaci protivníka, mnohé prvky zůstaly. Strany sporu stojí proti sob* jako protivníci, výhra a zisk jednoho znamená porážku a ztrátu druhého a rozhodnuti se obvykle pohybuje pouze mezi krajními póly: ano, či ne. Role soudce jako smírčího činitele je tak omezena nejen jeho osobnostními rysy, ale samotným charakterem soudního řízení. V podobné problematických sporech, jako je případ Pavla Melouna, by se hodilo použít institut takzvaného mediátora. Prostředníka, který bude schopen přimet strany jak k tomu, aby svůj spor řešily mimosoudně, ale dokonce k tomu, aby na vyřešení svého sporu dokázaly spolupracovat. O mediátora si vysloveně „říkají" rodinné a sousedské spory. V těch totiž nejde ani tak o domy, pole, peníze, ale o vztahy, city, pocity, domnělé i skutečné křivdy. Potíž jc v tom, žc lide, kteři mezi sebou už konflikt maji, se neshodnou ani na loni. že je nebe modré.
Ji.iiur pak musí být mnohem přesvědčivější než média zprostředkovávající styk mezi světem živých a mrtvých a strany mu musí věřit více než televizním zprávám.
Kde takového člověka vzít, nevím. Žádného mediátora jsem jesté neviděla, i když věřím, Že jsou. S mediací například výslovné počítá zákon o probaČni a mediační sluibě, ten je ovsem určen pro urovnáni sporů mezi obviněným a poškozeným v trestním řízeni. Sousedské problémy př*-často nejsou potížemi vztahů právních, ale mezilidských. Soudní spor je pro zúčastněné strany jen způsob boje. A nikdo z nich se ve skutečnosti smiřovat nechce Katarze se tedy nedočkáme. Pokud ovsem nenastane zázrak: sousedé i chatař by mohli o kousíček, o páně Kaplanovu „pídu" ustoupit a zkusit najít ne cestu k chatě, ale cestu k sobě navzájem. Nebo by se mohl stát jiný zázrak. Některý ze soudců by se stal Diem Hromovládným a dotyčné by v soudní síni sežehl bleskem jako trest za vedeni žabomyší války
Autorka je advokátní kotuiptentkoti, věnuje íe zejména občanskému a rodinnému právu.
■ >
U
ti ja
■ ní
■-L
"ni
■
■ ?
Bit
■ li
* i!
:-t: v.í
■•■sny
'r
v-, :-j
■■<;; ■-,
:?.
V