POCTA  
juDr Karlu Malému, DrSc
k 65. narozeninám
Uspořádal Ladislav Soukup
Vydavatelství KAROLINUM Univerzita Karlova Praha 1995
Historie a právo
(Poznámky o interdisciplinaritě)
JIŘÍ KEJŔ
Praha
Skromné sdělení, které si dovoluji předložit, nechce být ani hlubokou metodickou úvahou ani filozofickým zdůvodněním podstaty práva či jeho proměn, nechce být ani návodem k badatelské práci a k její technice. O tom všem byla napsána řada prací a zejména v poslední době se staly studie o vztazích mezi dvěma téměř bezbřehými okruhy duchovního světa, mezi dějinami a právem, velmi aktuální potřebou pro ujasnění směrů, kudy se má brát příští historické poznáni. Takovému zamyšlení se sotva vyhne ten, kdo byť jen s minimální kritickou náročností se snaží dosáhnout odůvodněných výsledků při hledání společných vazeb mezi existencí a proměnami dějinných podmínek vzniku práva a v opačném smyslu i působení pravá na průběh jevů. Jsem potěšen, že jsem směl nabídnout tuto rozpravu do Pocty Karlu Malému, jehož dílo znamená nepopiratelné obohacení znalosti
0 dějinách naší právní kultury.
Není ještě zcela odstraněna dřívější polarizace mezi historií práva a jen „obyčejnou" historií, o jejich někdejších rivalitách a vymezených studijních zájmech. Ale společnou tendencí takových úvah, ať pocházejí z učených dílen historiků či právníků, není už rozhraničení zájmů, nýbrž vzájemná návaznost společných metod a snaha po interdisciplinárním překonání oborové izolovanosti.
Bylo by jistě užitečné a snad i zajímavé rekapitulovat aspoň základní práce, jež se zamýšlejí nad vztahy mezi dějinami práva a ostatními historickými obory, vyvodit z nich závěry o převládajících tendencích a najít poučení i pro naše úsilí zvládat problémy našich dějin.' Svůj úkol pojímám však skromněji. Chci najít styčné body mezi právem a historií
1 V naší literatuře nalezneme i protichůdná pojetí, jaká zastávaly např. dvě téměř současné studie B. TOMSA, K metodologii právní historie, in: Sborník prací k poctě šedesátých narozenin Františka Weyrn, Praha 1939,
v praktické každodenní práci. Z toho plyne, že nepřinesu žádné nové převratné poznatky, že budu mluvit o věcech, které zná a které aplikuje každý z nás. Tím se otázka „historie :i právo" hodně zjednodušuje. Z vysoké teorie se dostává do obyčejného hledání vztahů právních dějin na jedné straně k právu a na druhé k ostatním oborům a technikám historického bádání, tím se dostáváme k jejich interdisciplinárním vzájemným průnikům/
Dvojjedinost právni historie, dnes téměř vesměs uznávaná, nebyla vždy samozřejmostí. Naopak určitý izolacionismus v myšlení některých úzce dogmaticky formovaných právníků se projevil markantně v jejich přístupu k historickému zkoumání právních jevů. Ještě v r. 1931 byly vysloveny ve vážně míněné polemice takovéto věty:3 „Dělba práva v historii (na dějiny právní, sociální, hospodářské, politické, kulturní, obecné, na historii umění, náboženství atd.) je zjev pro vědu velmi zdravý," nebo: „Historické skutečnosti jsou pro právní dějepis jen inventářem trpěným do té míry, pokud jsou nutné k objasnění milieu... v němž se právní pojmy vyvíjely," nebo konečně: „Do práva zásadně nepatří úvahy politické, hospodářské, sociální, etické, náboženské, kultúrni vůbec, pokud se nejedná o poměry právní." „Kdo chce studovali církevní právo, musí sáhnouti k práci právnické. V ni má nalézti čisté právo, nezatížené hledisky politickými, hospodářskými, morálními nebo náboženskými."
Je to jistě extrémní východisko, sotva sdílené v širším okruhu odborníků, ale přece jen opožděné vystihuje a ještě vyhrocuje některé směry dřívějších dob, poplatné ještě úzkému pojetí juristickému, které zkoumalo minulost jen jako soustavu norem a přenášelo na starou látku pracovní postupy, jež byly běžné při zkoumání platného práva. Dá se tomu rozumět pro dobu, kdy se právní dějiny vydělovaly z právních věd jako samostatný obor bádání. Posun aspektů a výběni látky se dá pozorovat např. i v pojetí, jež vtisklo centrálnímu německému právněhistorickému časopisu jeho jméno. Od původního názvu Zeitschrift für geschichtliche Rechtswissenschaft, prozrazujícího ještě vyhraněně juristický zorný úhel,4 se přešlo k názvu Zeitschrift für Rechtsgeschichte. Zůstává-li se tvrdošíjně jen na vymezeni, tu--li omezení právnickém, které dlouho přežívalo a stále někdy přežívá, pak takové pojeti, byť ne třeba programově prohlašované, zkresluje poznáni skutečností a měni je ve schémata.
Je známo, že právníci, kteří vycházejí z právnických fakult, třebas s hlubokým zájmem o historii a s vůlí v ní pracovat, nebývají dostatečně připraveni k náležitému studiu pramenů ti k ověření jejich schopnosti vypovídat o historických skutečnostech/ Základním nedosta-
s. 261-269, a V. VANĚČEK, Čtvero hlavních prací právního historika, in: Misccllanea historico-iuridica, Sbomik práci... k oslavě šedesátin JUDra Jana Kaprasa, Praha 1940, s. 292-308. Je třeba konstatovat neuspokojivý slav metodologických předpokladů k právněhistorické tvorbě u nás, zvláště ve srovnání s německými pracemi, které sahají hluboce k filozofickým zdrojům vzniku práva, srv. P. LANDAU, Bemerkungen zur Methode der Rechtsgeschichte, Zeitschrift für Neuere Rechtsgeschichte, 1980, s. 117-131
0 interdisciplinaritě pojednal B. LEPETIT, Téze o interdisciplinaritě, ČČH 90, 1992, s. 64-72, ale proti jeho Vývodům i celkovému pojetí by bylo možno zásadně polemizovat, k čemuž v tomto článku není místo.
J. TUREČEK, Úvaha o učebnici dějin církevního práva, zvi. otisk ze SVPS 31, čís. 4, Praha 1931, s. 7 ns. lak to pojímal i v prvnim ročníku 1815 uveřejněný programový článek E. EICHHORN, Über das ge-s.'hii hlliľhc Studium des deutschen Rechts, s. 124-146.
1 Iprávnčnč lo vytýka K. S. BADER, Das Wertproblem in der Rechlsgeschiehte. Zum Standort einer historischen Disziplin in den modernen Geisteswissenschaften, in: Speculum iudiciale (Festschrift Johannes
68
tkem bývá nedostatečná průprava v pomocných vědách historických, bez nichž nelze na dostatečné úrovni studovat žádnou otázku historickou a tím ani otázku z dějin práva. Je třeba dohnat znalosti, jak oceňovat ten či onen druh pramenů, orientovat se po literatuře blízkých oboril a především se naučit technice práce dějepisce, bez které nelze zvládnout ani dějiny práva, nemají-li z nich zůstat jen neživé paragrafy. Je proto samozřejmým požadavkem, aby právník dovedl poznat všechny historické podmínky, které vytvořily právní řád i jednotlivé obyčeje či zákony, aby jeho časově prvním činem bylo shromážděni veškerých dokladů pro jeho další práci. Musí učinit to, co by musel učinit v daném případě historik kteréhokoli oboru, jenž by sledoval souběžné téma.
Takováto východiska může vytvořit i historik, jehož profesionální formací není právo a který je i v další fázi studia schopen s porozuměním dosáhnout výsledků důležitých pro právní historii.'' Takových historiků je více, než by se na první pohled zdálo, a jejich výsledky obohacují právo obvykle významněji než dogmatický rozbor norem. Tzv. Ver-fassungsgeschichte či u nás dějiny správní (užívám tohoto označení byť s výhradou jeho nepřesnosti) přinášejí výsledky, které se buď přímo týkají dějin práva při zjištění institucí a jejich působnosti, nebojsou právním dějinám aspoň v rozhodné míře oporou. Při takovém bádání není prvořadé, zdaje autorsvým vzděláním právník nebo historik. Stačí si uvědomit, jak se právní historie prolíná s historickou práci, když se prohlížejí např. některé svazky Vorträgc und Forschungen nebo jiných souborných děl vzniklých z tematicky vymezených symposií. Zde se dá někdy těžko rozeznat původní vzdělání autorů, neboť všichni přispívají k témuž badatelskému programu.
Příklad takové těsné spolupráce se dá demonstrovat na neobyčejně bouřlivě se vyvíjejícím bádání o pramenech kanonického práva, spojeném skoro vždy se studiem rukopisů. Zde se stýkají na temže poli teologové, právníci či historici a jejich postupy jsou tak příbuzné, ne-li identické, že se zpravidla podle obsahu díla nepozná, který vědní obor je autorovi vlastní, protože společným základem je kodikologie. Také je snadno možné zjistit, že dnes se dějinami kanonického práva ve středověku zabývá více jiných odborníků než právníků.
Jsem přesvědčen, že ve zkoumání pramenů, po výtce pak pramenů středověkých, musí historik práva dosáhnout stejného stupně znalosti i metodických a technických předpokladů jako historik. Ale i historik se proměňuje v právníka, studuje-li státní instituce, městské zřízeni, správu, a to dokonce i ve své nejběžnější praxi, seznamuje-li se s kompetenci a formami činnosti úřadu, jehož archiv má uspořádat. V takových případech pak ví o předpisech, kanceláří a judikatuře příslušného úřadu on nejvíce.
Spojitost mezi práci právního historika a historika jiného směni může být velmi různo-
Spörl), Freiburg-München 1965, s. 647. Tuto výtku lze ovsem jeslí obecněji adresoval i jiným oborům, srv.
J. MACF.K, Historická sémantika, ČČH 89, 1991, s. 2:.........mnoho energie historiků se vyčerpávalo až
dosud stále na to, aby se zacelily mezery v naší řemeslné historické výzbroji.'" 6    P. LANDAU, Bemerkungen, s. 119, při úvaze o dělbě práce mezi historiky a právními historiky dovozuje, že
..... auch der Allgenieinhistoriker an der rechtsgeschichtliehen Forschung teilnimmt und es keine "Provinz
der Rechtsgeschichte" gibt, deren Ausmessung primár den Juristen anvertraut wäre."
rodá. Kdysi byly zkoumány vztahy právní historie ke čtyřem jiným příbuzným naukám, k etnografii, archeologii, antropologii a lingvistice,7 ale stejně by bylo možné zkoumat relace k diplomatice, hospodářským dějinám, dějinám umění a dokonce i k historické geografii a snad k veškerým jiným historickým oborům. U diplomatiky jde při tom o nesporné překrývání výsledků a ve svých počátcích i východisek. Listina bez ohledu na formu, v jaké je vydána, je právním pramenem, ano je proto vydána, aby se právním pramenem stala. Byly-li před léty při pokusu o roztřídění různých typů pramenů listiny zcela odděleny od jiných právních pramenů, šlo o zřejmé neporozumění jejich účelu a tím i obsahu. Pro rozbor listin je nutná znalost, jak každá z nich vznikla.9 Pro právnéhistorické zkoumání listin platí tato poučka beze zbytku. Tu nelze odmyslet od všech podmínek pro sestavení, vyhotovení a vydáni listin ani jejich stránku obsahovou, totiž jejich význam pro vznik a ochranu právních skutečností. Lze asi tvrdit, že právní historie se tu stává pomocnou vědou diplomatiky.
Tato svázanost velmi markantně vyplyne při studiu fals, protože ta jsou vytvářena proto, aby se prokazovalo nějaké právo, ve skutečnosti neexistující. Falsa nevznikala proto, aby byly kladeny hádanky příštím diplomatikům, ale aby přinesla padělateli užitek uplatněním fiktivního právního nároku.
Zůstaňme ještě u studia listin. Je samozřejmé, že doba vydání a místo jsou vždy pečlivě brány v úvahu při interpretaci, že se přihlíží k obsahové stránce, protože jinak se utváří vypovídací způsobilost privilegia, mandátu, smlouvy apod., ale stejnou závažnost má při tom i kancelářský usus, jinak řečeno nejen styl listin různých vydavatelů, nýbrž i jejich terminologie.
Nechť je dovoleno uvést příklad. Často se stává, že postupné rozvíjení některého sídelního celku v město je provázeno proměnami v označení, jak se postupně objevují v různých dokumentech. Jsou sestavovány celé řetězce výrazů, jimiž jsou prokazovány stupně, v nichž procházi institucionální formování tvořícího se města.10 Nikdy není ke škodě takový přehled vypracovat a často bude i velmi ilustrativním důkazem o fázích vytvořeni právního města. Ale vždy se při tom musí dbát na dějiny slov, která mohou mít jiný význam v listinách různého původu.
I v naší dějepisné produkci dochází v tomto smyslu k nepřesnostem. Termín civis, za rozvitého městského zřízení označující plnoprávného měšťana institucionálního města, je pro starší dobu zcela právně bezbarvý, může označovat prostě obyvatele nějakého místa,
7    I. ADAMUS, História prawa i cztery nauki pokrewne (etnografia, archeológia, antropológia i lingwistika),
Czasopismo prawno historyezne XI/2, 1959, s. 263-283. K    F, GRAUS, Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I, Praha 1935, s. 51. I ve druhém díle,
Praha 1957, s. 19 ns., je třídění pramenů bez vnitřního pochopení v jejich zařazení do různých skupin. K tomu
J. Kli.líi - V. PROCHÁZKA. Právnéhistorické glosy k dějinám venkovského lidu v Čechách v době
předhusitské, PbS 5. 1959, s. 292-293. "     I, .ŠHUANEK, Český diplomatář, SPFFBU, řada C, 1955, s. 47.
10 Je tu praxe uplatňovaná v Rheinischer Städleatlas v úvodních výkladech k jednotlivým městům a zavedená u C, HAASEHO, Die Bntslehung der ucslľälischcn Städte, 2. vyd. Můnchen 1965.
70
71
a je proto nesprávné vyvozovat odtud závěry na existenci městské obce." Slovo civhas, které je v průběhu dob mnohoznačné, přechází v době tvoření měst z označení hradu v označení města, a to označení nejpřesnější. Ale v papežských listinách určených českým a moravským příjemcům, nejsou dlouho výrazem civhas rozuměna právní města, nýbrž biskupská sídla, zvláště ve spojení civitas et cíiocesis, ve smyslu prastarého významu slov a teprve v odstupu několika desetiletí se tímto výrazem označuje právní město, poprvé r. 1272. Papežské listiny proto představují jen doplňkový pramen, který neposkytuje primární oporu pro poznáni vzniku městského zřízení u nás.12
Naprosto zřetelně se projevuje nutnost zkoumat původ listiny při sledování pojmu burgus. Kromě staré výjimky v Čechách v listině pro johanity na Kadaň, jsou známy doklady jen z Moravy. Určité vazby, které zdánlivě poutaly toto označení k trhům, vedly k mínění, že je to výraz kvalifikace trhové vsi. Ale ukázalo se, že jde o povrchní spojitost, vlastně o optický klam, jenž nemá opodstatnění v řadě zkoumaných případů, a že jde jen o specifické označení sevřeného sídlištního tvaru. Zavedeno bylo jen v listinách, které diktoval písař O 5, tedy olomoucký biskup Robert, a v listinách jim následných. Prozkoumání původu listin tedy prokázalo, že termínu burgus nelze přikládat institucionální obsah."
A konečně lze uvést ještě jeden blízký případ. Termin burgeiisis, který v době rozvitého městského zřízení značí eminentně měšťana a je nejspolehlivějšim dokladem mostské korporace,14 je zaznamenán opětovně v naší diplomatické zásobě, ale nikdy v listině panovnické, která užívala výhradně termínu civis. I zde je tedy kancelářský usus rozhodný pro významové odstíny slov.lí
Je tedy možno uzavřít tyto odstavce výkladu konstatováním, které není nové a jen potvrzuje věci dávno známé, že už pozorná práce diplomatika nejen připravuje východiska pro historika i právního historika, nýbrž už sama o sobě objasňuje právní instituce. Neztratilo svou oprávněnost konstatováni, že diplomatika a právo bývaly tak vzájemně propojeny, že diplomatika tvořila přímo část jurisprudence."'
Hospodářské, sociálni a politické dějiny jsou s tvorbou práva svázány do té míry, že nelze bez jejich pomoci najít smysl, proč se právo tvoří. Právo není prvotním ani samoúčelným výtvorem, nýbrž produktem určitých předpokladů. Nevyloží vznik práva ten, kdo zůstane
11 Příklady takového užití výrazu civis shrnul J. KEJŘ, Nad počátky našich měst. ČSČH 24, 1976, s. 383, pozn. 33.
12 Cf. J. KEJŘ, Päpstliche Urkunden und Anfänge des Städtewesens in Böhmen und Mahren, Folia diplomalica II. Brno 1976, s. 51-63.
13 J. KEJŘ, Burgus und Burgensis in den böhmischen Ländern, in: Die Stadt in der europäischen Geschichte -Festschrift Edith
14 H. STOOB, Kartographische Möglichkeiten zur Darstellung der Stadtetitstehung im Mitteleuropa, besonders zwischen 1450-1800, in H. STOOB, Forschungen zum Städtewesen in Europa, Köln-Wien 1970, s. 24: „...burgenses ... unser zuverlässigster Beleg für das Vorhandensein eine Stadgemeinde."
15 J. KEJŘ, (jako pozn. 13), s. 227-233.
16 W. TRUSEN, Zur Urkundenlehre der mittelalterlichen Jurisprudenz, in: Recht und Schrift im Mittelalter. Vorträge und Forschungen, Bd. 23, Sigmaringen 1977 s. 197,
jen při shledávání a dogmatické interpretaci právních norem, nevyloží ani jeho podmíněnost, a co je stejné důležité, uniknou mu i příčiny proměn práva.
Na první pohled by se zdálo snad až příliš odvážné hledat styčné body s dějinami výtvarných umění, ale i ty se zjišťují až v překvapivé míře.17 Umělecké ztvárnění soudních scén, sněmů, panovnického majestátu tu není jediným společným námětem. Také vyobrazeni biblických motivů, např. Šalamounův soud, nebo Danielův soud nad starci falešně obviňujícími Zuzanu, jsou výmluvné doklady, kdy právo dává inspirující látku umělci. Připomeňme si i nemalou obsahovou vázanost v knižní malbě právnických rukopisů. Analýza iluminaci k Dekretu Gratianovu, jak byla s nesmírnou pílí provedena,18 by byla nedosáhla patřičné hloubky bez náležitého porozumění jeho obsahu.
Tím jsme se dostali už k dalšímu stupni ve vztahu umění a právo, kdy se už nesetkáváme s pouhým popisným zachycením soudních scén, nýbrž s utajenou symbolikou umění, tedy daleko za prostou ilustraci. Stačí připomenout státoprávní obsah zobrazení na univerzitní pečeti nebo malbu, známou jen z pozdějších kopií, kterou dal v Lateráně papež Innocenc II. ztvárnit korunovaci císaře Lothara III. r. 1133, ze které se podávala nadřazenost sacerdotia nad regnum a také - díky připojenému nápisu - lenní závislost císařů vůči papeži. Tento výklad byl pak prudce napadán od cisaře Friedricha Barbarossy, jak o tom svědčí více spolehlivých zpráv v kronikách, a jeho požadavek o odstranění malby."
Bylo by možno připomenout hlubokou státoprávní symboliku „královských galerií" na průčelí katedrál v Chartres a Amiensu, reliéf korunování Panny Marie20 na katedrále v Remeši - korunovačním chrámu francouzských králů - nebo řadu erbů na hradě Laufu čí na staroměstské mostecké věži,21 aby vynikla spojitost státoprávních představ s architekturou a výtvarným uměním. Než nejsem legitimován pojednávat o těchto záležitostech; jen si mohu sám pro sebe připomenout mnohotvárnost vazeb historických oborů vzájemně í s dějinami státoprávního myšlení.
Nejde jen o otázky umění. Setkáváme se s výpověďmi o právu, jež se dají poučně získat /. právní archeologie a právní etnografie. I když se takové bádání setkává s obtížemi, rozvíjí se přece jen ve svéráznou disciplinu, dnes už vybavenou svým časopisem, Horschungen zur
17 Prokázalo to UŽ dávno zakladatelské dilo(H. FEH RA, Kunst un Recht T 3 IT, zvláště dil I, Das Recht im Bilde, Zürich-München-Leipzig 1923, a nejnověji potvrzují četné studie G. KOCHERA.
IK Viz imponující soubor umeleckohistorických analýz i reprodukcí A. MELNIKASE, který zabírá tři mohutné svazky Studia Gratiana XVI-XVIII.
19 Poslední mně přístupná práce je W. HEINEMEYER, „benefícium - not) feudum sed bonům factum". Der Streit auf dein Reichstag zu Besancon 1157, Archiv für Diplomatik 15, 1969, zvi. s. 183-197. Verí: „Rex, ..post homo fit pape", vyvozující lénni výsost papežů, vzbudil odpor vyjádřený sentencí: „A pictura cepit, ad seripturam pictura processit, sríptura in aucloriiatem prodire conatur." Vazba výtvarného dila S výkladem ve smyslu lenniho práva je nepopiratelná.
20 Cf. I, FLOR, Staats- und Kirchenpolitische Aspekte bei mittelalterlichen Marienkrönungsdarstclhingen, Forschtingen zur Rechtsarchäologie und rechtlicher Volkskunde 12, 1990, s. 77-80: táž autorka, Die Krönung Mariae und der „Christus-Adler" zur Herrschaftssymbolik spälmittelalterlicher Endzeitprophetie, Uměni 40, 1992, s. 392-412.
2 I K. ADAMOVÁ, K heraldické výzdobě staroměstské mostecké věže, in: Mezinárodní vědecká konference Doba Karla IV. v dějinách národu ČSSR, Materiály ze sekce dějin státu a práva, Praha 1981, s. 104-112.
72
73
Rechtsarchäologie undrechtlicher Volkskunde, vycházejícím v Curychu, která má možnost již po řadu desetiletí navazovat na inspirující předchůdce, bohužel ne u nás, kde jsme v těchto otázkách teprve u prvních sond22 a prakticky bez výhledu na úspěšné pokračování.
Může být vyslovena námitka, že jak pro historii, tak i pro právo jde o materiál sekundární a že takové prameny nepodají dostatečný základ pro soustavné poznatky. Je tomu jistě tak, nicméně rozšíření výzkumu i tímto směrem znamená značné obohacení. Jinak se historik i právník samozřejmě opírají v první řadě o prameny psané a jejich nejspolehlivější výpovědi, ale jakékoli doplnění a rozhojněni studijního základu je vítáno.
Možná, že bude vysloven podiv, že zahrnuji mezi příbuzné vědy i historickou geografií. Proč se tak děje? Byla již podniknuta zevrubná zkoumání právní terminologie v závislosti na území, kde se jí užívá,23 odkud lze dosáhnout i zjištění, jak právní výrazy a pojmy pronikají do jiných oblastí. Naopak tam, kde se ohraničují právní oblasti, bývá to zřetelné i z právních institucí a jejich označeni. Tím se dostáváme už ke zjištění, pravda, kdysi snad až příliš kategoricky vyjádřenému, ale jehož věcné jádro je odůvodněno, že právní hranice vyznačují i průběh jazykové hranice a že mu předcházejí.24 Ale místní vymezeni se projevuje i v terminologii listin, jak už na to byla učiněna narážka drive.
Snad smím opět uvést příklad. Termíny ius fori i ius civile se objevují v listinách německého i českého původu. Zatím co v soudních listinách magdeburských jde o shodný význam obou označení," v našich pramenech tato identita neplatí, protože ius fori, které značí právo trhu, je odlišné od ius civile, které značí objektivní právní řád měšťanů - áves?' Jakékoli mechanické přenášení institucionální interpretace z jedné oblasti do druhé by vedlo k mylnému závěru.
Mohli bychom snadno pokračovat, a probírat různá odvětí historických věd v jejich relacích k právu. Ale narazíme tu na jednu závažnou námitku: jak je možné ovládnout tolik oborů, k nimž je třeba se připravoval dlouhým soustředěným studiem? Nehrozí nebezpečí diletantských zásahů do věci, které se vymykají z kompetence zkoumajícího historika? Lze na to říci, že u kvalifikovaného znalce jsou hranice dány právě jeho kompetencí, která není vytvořena jen jeho původní specializací, nýbrž záběrem vážných znalostí, které si získal i v jiných oborech, a naopak tam, kde takové znalosti, např. v lingvistice nebo v archeologii, nemá, není nakonec schopen najít v nich pomoc.27 Od takových zkoumání je možné
22 K. ADAMOVÁ, Za systematicko rozvíjení československé právní archeologii;, PhS 16, 1971, s. 255-268.
23 Např.[K. HYLGAARD-JENSEN, Rechtswortgeographische Studien, Göteborger Gennanistische Forschungen 7, Uppsala 1964.
24 j_E. V. KÜNSBERG, Rechtssprachgeographie, SHzunsberichte der Heidelberger Akademie der Wissen-
schaften, Philosophisch-historische Klasse. Jg. 1926-1927, I. Abb., Heidelberg 1926, zyl s. 3: ..Rechtsgrenzen bedingen den Verlauf der Spaehgrenzen."
25 S. RIETSCHEL, Markt und Stadt in ihrem wechselseitigen Verhältnis, Leipzig 1897, s. 57; W. SCHLESINGER, Forum. Villa Fori, Ius Fori, in: W. SCHLESINGER, Mitteldeutsche Beiträge zur deutschen Verfassungsgesclnchte des Mittelalters, Göltingen 1961, s. 289.
26 26Srv. J. KEJŘ, Trhy a trhové vsi v Čechách a na Moravě, PhS 28, 1987, s. 33-36. K výkladu ius civile, který může znamenat v různých souvislostech a časových rovinách i odchylné fenomény, viz G. KÖBLER, Civis und ius civile, ZRG GA 83, 1966, s. 49.
27 J. ADAMUS, Historia prawa (jako pozn. 7), s. 264.
přejímat jen jejich výsledky pro vlastní práci, což opačně znamená vyvarovat se neodborných pokusů v řešení otázek, které se z kompetence vymykají. To znamená i velkou obezřetnost před sebou samým, tedy uvědomění si mezí, které jsou mezi vážným poznáním a extenzivním analogizováním, mezi zdůvodněným poznatkem a povrchním dohadem.
Totéž samozřejmě platí i opačně.Jíistorik, který se setká s právem doby, kterou studuje - a v rozhodné většině případů se tomu nemůže vyhnout - musí mít základní znalostí o právních pojmech, soustavě právní, interpretaci právních pramenů, terminologii i o příslušné právněhistorické literatuře. Není-li tomu tak, je do historického poznáni vnášen zmatek a může být dokonce vyvolána falešná představa o institucích i jednotlivých faktech.
Není otázkou, co je předmětem historie práva,2* ale může se stát problémem, jak dosáhnout přesvědčivého poznatku. Je zřejmé, že k tomu nestačí jen právnická erudice. Zjištění práva minulosti, íotiž znění nebo obsah právních pravidel, může být samo o sobě cílem výzkumu, ale i v tom se nezbytně musí projevit schopnost práce s historickými prameny. Tedy i prosté ověření existence určité normy je podmíněno heuristickým úsilím, které může vyvinout i historik jiné odbornosti. Je tedy třeba již v léto fázi práce posunout svého času vyslovený názor, že po zjištění obsahu práva a změn, které v něm nastaly, se může pátrání po vnitřních závislostech ujmout i neprávník, když nastupuje práce histo-rická.2'J Práce historická je nezbytnou, ba dokonce priorní částí již pouhého shledávání pramenu a oceňování jejich vypovídací hodnoty.
Navíc se setkáme i s dlouhými epochami v dějinách, kdy chybí lo, co je rysem právního státu, právní kultury a práva vůbec, totiž právní jistota. Je bolestné si připomenout, že i dnes, na konci dvacátého století, jsou velké územní celky, kde vládne právní nejistota nebo přímo zvůle, kde dovolat se právaje téměř nemožné. V dějinách se takové jevy, žel, až příliš často opakovaly. Při jejich studiu zřetelně vystupuji meze právní historie, která není schopna svými prostředky uchopit zjištěná fakta a musí se spokojit jen útržkovými poznatky. Někdy závisí opravdu jen na pokroku historického poznáni, zda se daji vyvodit závěry i pro právo.
Tím ovšem není řečeno, že by právo vůbec zmizelo. Ono totiž i v dobách zmatku, v době, kdy práva nejdou, se jistými formami udržuje, ale chybí po výtce právní jistota. Opětně budiž dán příklad. I v době pro naše dějiny tak převratné, jakou byla husitská revoluce, se neztratila snaha zabezpečit různé závazky a smlouvy. Obchod nemovitnostmi, jemuž v době klidu dávaly bezpečnost zápisy v zemských deskách, probíhal i nadále, ale strany si platnost svých kontraktů zaručovaly různými jinými formami, často i klausulí, že budou dodržovat ujednáni, že si. daji majetkový převod zapsat do desek, jakmile budou opět olevřeny, a dokonce braly v úvahu i případ, že by již desky nemohly plnit své zajišťovací poslání. V takových případech se objevuje ve smlouvách prohlášení, že si strany svou smlouvu potvrdí takovým způsobem, jaký páni později vytvoří a jakým bude obvyklé
.'8   Pro zjednodušení lze přijmout výrok V. VANĚČKA Čtvero hlavních prací, s. 293:       vlastním jádrem i charakteristickým rysem právního dějepisu byl, jc a vždycky bude zájem ojirávrii normy a normativní
•o
pu-siavy
V. VANĚČEK,
tamtéž s, 301.
74
/'i
zabezpečovat platnost právních obchodů. Vezmeme-Ii v úvahu, že celkem byla v chodu i městská právní jednání zapisována do městských knih, pak zjišťujeme, že právo i v tak složité době si dobývalo svého místa a že povědomí o jeho životnosti a potřebě se prosazovalo různými cestami, přičemž úsilí směřovalo právě k bezpečnosti a zajištění právních jednám.
To je příklad z doby, kdy už pozdněstředověké prameny plynou dostatečně početně, aby byly schopny podat výpověď o - budiž dovoleno užít nadneseného výrazu! - boji práva za svou existenci. Co však můžeme říci o stavu právního vědomí a právních jistot pro doby daleko méně ilustrované dobovými prameny? Tady se ocitáme u hranic právněhistorického poznám nejen v situaci faktického porušení právních jistot a leckdy i právního života vůbec, nýbrž stojíme i před naprosto nedostatečnými možnostmi ověřit si, do jaké míry se právo rozvíjelo a jak vůbec vypadalo.
Klade se totiž otázka, do jaké míry i tam, kde jsou právní předpisy a zásady zachovány v ucelených textech, např. u germánských leges, byly ve své době dodržovány a skutečně účinné. Vyhrocená formulace této otázky zní téměř dramaticky: Lze si představit franckého soudce, který má při soudním řízení v ruce nebo na stole Lex Salica, jež je psána v jemu cizí latinské řeči? 31 Je třeba pátrat, zda a do jaké míry byly tyto zákony účinné, tj. užívány a aplikovány. Podmínkou pro to jc pevné zřízeni vládních, zejména soudních orgánů.32 Odtud lze jít dále: lze z takových, byť ucelených pramenů usuzovat na jejich skutečné respektování a aplikaci, podávají vůbec obraz právního života?
Tím jsme již u jiné meze právního poznání minulosti. Je to nejen nedostatek, nýbrž také nespolehlivost písemných zpráv. Pisemný záznam práva a právní skutečnost se nemusely krýt a navíc zůstávala vždy otevřena otázka spolehlivosti záznamů obyčejného práva a naopak, od kdy a za jaké situace nabývalo takové písemné zachycení autority v právní praxi. To jest opět chvíle, kdy právník musí spoléhat nejen na svou právnickou erudici, nýbrž i na to, co mu prozradí bádání jiných oborů historických, pomocných věd a třeba i prameny svou povahou zcela neprávni, jako teologická a filozofická literatura. Jak nepevná je to půda a jak značné je nebezpečí omylů nebo vyumělkováných konstrukcí, není potřeba ani podotýkat.
Právník, který se zabývá některým obdobím, nemůže tedy zůstat jen při studiu norem.34
30 H. NEHLSEN, Zur Aktualität unii Effektivität germanischer Rechtsaufzeiehnungen, in: Recht und Schrift s. 450.
31 P. CLASSEN, Zur Einführung, in: Recht und Schrift, s. 9.
32 F. WIEACKER, Zur Effektivität des Gesetzesrechts in der späten Antike, in: Festschrift Hermann Heimpel III, Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte 36/111, Göttingen 1972, s. 546-547. Autor užívá obratu „Wirklichkeitsbedingung der Rechtsordnungen".
33 Jak obtížné je sledování těchto otázek, ukázal vzorný článek K. KROESCHELL, Rechtsaufzeichnung und Rechtswirkiiciikeit. Das Beispiel des Sachsenspiegels, in: Recht und Schrift, s. 349-380.
34 G K. SCHMELZEISEN, Über die Ideen in der Rechtsgeschichte, Historisches Jahrbuch 94, 1974, s. 118, správne vystihl tuto vyinezenost objektu zkoumán: zjištěním, že chápe-li se historie práva jako historie institucí, zůstane nám skryto, jak se právo včlenilo do duchovního života své doby a jak se stalo součásti kulturních dějin.
Musí se zajímat o právní skutečnost, o účinnost nebo dokonce o selhání právního řádu.15 V tom se z něj stává v první řadě historik, neboť bez předcházejícího shrnuti, utříděni a ocenění veškeré pramenné zásoby nemůže vyslovit zodpovědný soud ani o právu. Stará představa, že to, co nelze uchopit dogmaticky, zůstává jen mrtvě ležici látkou,36 je tím překonána. Není tím jistě popřeno, že jádrem právního dějepisu je snaha zvládnout právní normy a normativní představy, ale je zdůrazněno vědomí, že to lze učinit jen za použití veškeré výzbroje, jakou si vytvořilo bádání historické. V tom směru je třeba stále vyvíjet úsilí, aby právníci dokázali zaplnit mezery, které nmohdy mají v technice historické práce, zejména v pomocných vědách historických.
Každýhistorik si uvědomil, že dnešní myšlení a pojmosloví může být zkreslením, jestliže je bez opatrné úvahy a vážení významu slov přenášeno do minulosti. Kategorie jako demokracie, samospráva, mezinárodní vztahy apod. mohou znamenat nebezpečné zatemnění při výkladu historických skutečností, jsou-li přenášeny do minulosti bez náležitého pochopení, co v které době tak lze vůbec nazvat a jakými proměnami procházely: Naproti tomu nelze jistě zavrhnout označeni historických jevů výrazy moderní řeči, protože ta je schopna vystihnout leckdy skutečnosti, které sice existovaly, ale nebyly ve vědomí své doby ještě přesně formulovány.33 Jako příklad lze jmenovat: teritoriální stát, centrální postavení města nebo koncentrace moci. Ale i tehdy musí být v práci historika obsaženo vědomí, že užívá výrazů, jež nemusí být adekvátní, není-li zachována potřebná opatrnost a rozeznán věcný obsah.
Nikdy nesmí dojít k tomu, aby současné myšlení překrylo vůli proniknout k hodnocení právního pohybu a právních poměrů zkoumané doby. To však je obtížné především pro časovou, sociální a psychickou cenzuru, která nás dělí od minulosti, pro nesnadnost porozumět mentalitě i kultuře, která má často už nemnoho společného s vnitřním světem pozorovatele vzdáleného časem a determinovaného svou vlastní dobou. Současnost, míněno jako současnost té doby, ve které badatel žije a tvoří, je jednou z příčin různosti v oceňování minulých událostí.
Jestliže toto připomenutí platí pro každou historickou práci, je nutno mu věnovat zvláště důraznou pozornost v právní historii. Jsou to opětovaně vyslovené úvahy o přípustnosti moderního právnického pojmosloví k označení institucí minulosti. Může to znamenat /.načnou pomoc pro pronikavější rozlišení právních jevů, ale také dogmatickým lpěním na pojmech může být postavena zábrana pro dosažení správného poznatku. Pro právníky formované soudobým pozitivním právem je někdy nesnadné vyložit některé instituce, jež isou právním řádům novodobým už cizí, jako je dělené vlastnictví, nedil nebo dokonce už
35 K. S. BADER, Das Wertproblem, s. 656.
16 H. BRUNNER, Forschungen zur Geschichte des deutschen und franzosischen Rcchts, Stuttgart 1894, s. 2 37 / H. PETERS, Der geschichtliclie Bedeutungswandel staatsrechtlicher Institutionen und Gesetzesbegriffe, in:
SpcciiliimHistoriale(jakopozn. 5), zvl.s. 408-412. tK W. SCHLES1NGER, Die Entstehung der Landesherrschaft, 3. vyd. Darmstadt 1969, s. 12. I'J   K. S. BADER, Das Wertproblem, s. 657: „Die Bewertung historischer Rechtsworgänge und = zustánde ist
ako děni Kiillurtjcslanil jener Zeit zu entnehmen, die wir zuni Gegenstand unserer Forschung machen, nicht
(lem zeitgcnossisi hen Werlilenken des Historikers."
76
rímska actio. Dokonce i zdánlivě samozrejmý pojem zákon nebo zákonodárství je zrelativizován a je otázkou, zda existuje historicky obecně použitelný výklad.40
Právním historikům bylo také vytčeno, že řadi vedle sebe doklady z různých dob.41 Ano, taková pochybnost jc na místě, jde-li o pokus prokázat stálost některé instituce, aniž se přihlédlo k jejím vnitřním proměnám a měnícímu sc obsahu. Ale pokud určitá instituce beze změny trvá, musí být naopak interpretována na základě dokladů z celé doby její existence. Tento postup, je-li prováděn s obezřetným rozlišením všech změn, které je třeba rozeznat, je pak schopen vymezit i časové údobí, které nebývá vždy určeno přesnými údaji, jak je tomu např. v moderním zákonodárství, ale teprve vědeckou prací budou rozeznány např. proměny v právním obyčeji. Jakým jiným způsobem by se dalo zjistit např. postupné odstranění ordálů ze soudního řízení na právu zemském, ne-li podrobným rozebránim všech přístupných pramenů, počínaje nejméně Knihou Rožmberskou? Podobně i vydělení zvláštního trestního práva ■ z obecného nedosti diferencovaného práva je otázkou průběžného sledování všech dosažitelných pramenů po veškerou dobu jeho formování. Přihlédnutí ke všem dokladům, byť i z různých dob, a vysledování všech proměn je naprosto spolehlivá cesta, jak se dobrat nestatického výkladu, což nakonec platí pro jakoukoli historickou práci, pokud nechce zůstat jen na povrchu. Je nezbytné pokusit se proniknout k jádru historické dynamiky.
Jisto je, že právě tato historická dynamika nenalézá někdy dosti ohledu ve vědeckém badání a že předpoklad domnělé stability některého jevu vede k povážlivému, dokonce někdy záměrnému zastření jeho podstaty. Pro naše dějiny, zkoumané jak z hlediska historika, tak i státovědce, patři k takovým zásadním otázkám poměr českého státu k Říši.
V tomto složitém a rozporuplném tématu se leckdy promítalo do minulosti soudobé napětí a dosahovaný obraz se přizpůsoboval předem požadovanému aktuálnímu záměru a dobové tendenci. Spory a polemiky byly často zbarveny nacionálními třenicemi a odporující si závěry měly často výsledkem ne přesné zjištění historické skutečnosti, nýbrž hledání argumentů pro posílení vlastních pozic v soudobých politických sporech. Proto proti sobě stojí až extrémní a vzájemně neslučitelné pojetí od nepopiratelné lenní výsosli německých králůoproti jejich vasalům, českým vévodům, se všemi odtud plynoucími právy a nadřazeností,4'' až po přesvědčení, že vlastně jen faktická mocenská převaha Říše si vynucovala různé ústupky.44
40 Cf. B. DIESTELKAMP, Einige Beobachtungen zur Geschichte lies Gesetzes in vorkonstitiioneller Zeit, Zeitschrift für historische Forschung 4, 1983, zvi. kap. 3. Der Gesetzeshegriff, s. 389-393.
41 F. GRAUS, Dějiny venkovského lidu (jako pozn. 8) I, s. 19.
42 Základní práce k tomu podal K. MALÝ v posledních více než třiceti letech. Viz jeho formulaci: „... vyděleni trestního práva ze systému právního řádu ve specifický samostatný systém, vycházejíc! již z principů veřejného zájmu, nezávislého na iniciativě jedince." - K. MALÝ, Zločin urážky panovníka v českém právu doby předhusitské, PhS 15, 1971, s. 141.
43 Např. W. WEGENER. Böhmen/Mähren und das Reich im Hochiiiittelalter, Köln-Graz 1959; G. V. GRA-WERT-MAY, Das staatsrechtliche Verhältnis Schlesiens zu Polen. Böhmen und dem Reich während des Mittelalters, dis. Frei bürg im Breisgau 1971. Vyšlo též v řadě Untersuchungen zur deutschen Staats = und Rechtsgeschichte, N. F. 15, Aalen 1971.
44 V. VANĚČEK, Stát Přemyslovců a středověká „říše", 2. vyd. Praha 1946.
Není tu jistě příležitost pro nové - kolikáté by už bylo? - hodnocení složitého komplexu problémů. Dají se ale na něm ukázat dosti názorně možnosti, ale i meze právněhistorického přístupu stejně tak jako nezbytná - a musím říci, že nakonec rozhodující - spolupráce znalce politické historie. Je třeba v plné míře respektovat, podíl právnických zájmů při pokusech vystihnout vztahy mezi Řiší a českým státem. Jde přece o otázky - použijeme-li moderního tříděni věd - ústavnoprávni a mezinárodněprávní, o otázku české státnosti a současně i o vztahy lenní. To však nestačí. Ryze juristický výklad, nebo takový, který se za juristický přesný sám považoval, totiž mnohdy pokládal některé právní úpravy, vzniklé z potřeb chvíle, za obecně a trvale platné. Vnější formy lenních vztahů byly pokládány za nesporné a závazné a zapomínalo se zhusta, že v takové podobě nebyly výrazem lenni nadřazenosti a podřízenosti, nýbrž projevem mezinárodního uznání. Dogmaticko-jurislický výklad nebyl způsobilý vystihnout proměnnost historie v její plné dynamice.
U některých autorů se vycházelo z představy, že Řiše byla pevný a neproměnný státní lit var a že tudíž vše, co se s takto pojatou ideou neshodovalo a čím ji čeští panovníci jaksi porušovali, bylo „rechtswidrig", „einseitig", „eigenmächtig" 4S Ale poměr Čech k Říši, nejméně do Zlatě bully sicilské, prošel tolika proměnami, že hledání legálně analytického tešení je jen jedním aspektem, protože formálně bezvadné právnické myšlení se dostává do střetu se zřeteli celkového historického kontextu, které mohly postupovat i mimoprávní-mi cestami. Dochází tu totiž k jakési inversi: jednou založený poměr je pokládán jako pravidlo, které je přenášeno do budoucnosti, kdy se už pro podobný vztah těžko nalézají doklady. Ne tedy už vnášeni novodobých pojmů a představ do historie, nýbrž nedotknutelnost starých poměrů v budoucím právním vývoji.46
Je nutno si přiznat, že bádání posledních dvou nebo tří desetiletí víru v nespornou suverenitu Říše oproti českému státu už nesdílí, že dřívější spory pokládá za projev anachronismu a že dokonce varuje před snahou dosáhnout formální dokonalosti, která nejednou nedbala na rozpory v pramenech, aby dosáhla obrazu neporušené instituce. Ukazuje se, že nějaký všeobecně definovatelný právní poměr mezi Říší a Čechami se nepodařilo konstruovat,4" že se relace měnily podle okamžité mocenské rovnováhy či převahy některé strany a že divergence v pokusech o osvětlení složilých vztahů byly vyvolávány jak přáním historiků, tak i najedno straně složitostí a na druhé mezerovitosti /.tiiimýcb pramenů, které lze sotva podstatně rozmnožit. To je také důvod, proč nakonec V Otázce, jež je svými vnějšími projevy právnická, rozhoduje aspekt politických dějin. Ne
IJ  K lomu J. KEJR, O státoprávním postaveni Slezska do roku 1526, PhS 18, 1974, s. 293.
U> Tuto výtku formuloval zcela přesně už před devadesáti léty F. VAVŘÍNEK, O státoprávním poměru zemí českých ku staré říši německé, SVPS 4. 1903-1904, s. 87.
I / W. SCHLESINGER, Verfassungsgeschichte und Landesgeschichte, in: W. SCHLESINGER, Beiträge zur deutschen Verfassungsgeschichte des Mittelalter es II, Güttingen 1963, s. 17: „Nirgends ist die Gefahr, daň ein unvollständiges Bild ein falsches Bild ist, so groß wie der Verfassungsgeschichte, nirgends ist aher auch die Versuchung so groli, die in den Quellen enthaltenen Widersprüche um der Systematik willen zu linierdrücken."
•IK (Jj. PRINZ, Die Stellung Böhmens im mittelalterlichen deutschen Reich, ZBLG 28, 1965, s. 113, ukázal, že se proměny v poměru mezi Čechami a ftiši ilaji těžko právnicky definovat, —
78
/■i
trvale definovaný nebo definovatelný právní vztah, nýbrž často jen dočasná mocenská konstelace předurčovala poměr českého státu k Říši, který byl v průběhu staletí vždy nově a různé formulován.
Toto konstatování se jen zdánlivě shoduje s extrémním „protiříšským" postojem určité části české historiografie. Není totiž ani v nejmenším popřena sounáležitost českého státu k Ríši a je znovu a znovu brán zřetel na to, že čeští panovníci se jako součást Říše skoro vesměs cítili a také tak jednali. Novodobí kritikové často vytýkali přemyslovským panovníkům jejich ústupky, které vnímali jako české ponížení a ohrožení české státnosti, jako potlačení a ztrátu části samostatnosti.4'' Ale zamýšleli čeští panovníci se vůbec osvobodit ze svazku Říše a vybojovat si neomezenou státní svrchovanost?50 Ani jediný z nich. Nebyla to jen ústupnost vůči silnějšímu partnerovi. Byla to i prospěšnost takové pozice, protože ta jim dávala možnost spolurozhodovat v Říši,51 zaručovala i výhodnější postavení vůči jiným mocnostem a nakonec předním kurfiřským hlasem poskytla mimořádnou výhodu spolurozhodovat přímo o osobě římského krále a císaře.
Jakkoli tedy nelze ze sledování poměru Čech k Říši odmyslet státoprávní a - sit venia verbo - mezinárodněprávní hodnocení, spočívá přece jen stejná váha na dějinách politických. Právě zde je zřetelné varování před nehistorickým, jen úzce juristickým hodnocením, jaké se ještě před několika desítkami let snažilo prokázat neměnnou závislost Čech na Říši. Vrátíme-li se k citátům již na počátku uvedeným, jejichž autor příkře vydělil právní historii od historie, a doplníme je ještě jeho dalším výrokem:52 „Pro právního dějepisce musí zůstat alfou i omegou právní norma. Tím se liší od všeobecného historika", pak bije do oči, jak málo otázek právní minulosti by se dalo postihnout, k jak přímo protihistorickému pojetí by to mohlo vést, jak o tom svědčí právě uvedený komplex problémů spojených s postavením českých zemí v Říši a k Říši.
Opětovně jsem se pokoušel zdůraznit věc vlastně samozřejmou, potřebu vzájemného pronikání různých oborů historických v nejširšírn slova smyslu. Nicméně specifika badatelských okruhů ukazuji, že ne všude je souběžnost stejná. Historik výtvarných umění bude užívat zkoumání v archivech a tím i historických postupů při prokazování původu děl a okolností jejich vzniku a navzájem dá svým kolegům jiné specializace důležité náznaky etosu a estetického cítění, poskytne případně doplňující představu o událostech a názorech, ale přece jen bude daleko autonomnější ve svém badatelském záměru než např. autor, který usiluje o vyřešení otázky sociálních dějin či dějin práva, jak je už dáno povahou zkoumaného předmětu.
Z toho, co už bylo řečeno, snad dostatečně vyplynulo, že vůbec nebyla popřena potřeba
49 Kromě V. VANĚČKA (jako pozn. 44) i Z. FIALA, Vzlah českého státu k německé říši do počátku 13. století. Sborník historický 6, 1959.
50 Tuto otázku oprávněné položil F. PRINZ, s. 112.
51 F. HEYMANN v recensi o knize WEGENEROVĚ, Speculum 35, 1960, s. 163, i H. HOFFMANN, Böhmen und das deutsche Reich in hohen Mittelalter, Jahrbuch für Geschichte Mittel = und Osdtdoutschl ands 18, 1969, S. 47.
52 J. TURECEK (jako v pozn. J).
dohledat se co možná úplného znění norem a dosáhnout jejich přesné právnické interpretace. To je legitimním cílem řady prací. Jsou jistě otázky, při jejichž zodpovězení, za samozřejmého respektu k náležité heuristice a oceněni pramenů, bude rozhodující přínos spočívat v právním hodnocení, jak lomu bude zejména při práci o dějinách soudního řízení.
Nicméně vůle vystihnout dynamiku dějin musí jít dále, Pphyb právnického myšleni je směrodatný pro historický vývoj53 a navíc právě rnimonortnativní podněty,5'1 pohnutky, okolnosti, proměny a třeba i revoluce či jakkoli se projeví historická realita ve vztahu k právu,55 potřebuji, ba přímo si vynucují historické objasněni, aby mohly být poznány ne pouhé texty, ale příčiny a důsledky tvorby práva a také - bohužel až příliš často - i jeho porušováni nebo zneužívání.
Byly zdůrazněny vzájemné vazby mezi dějinami práva a jinými obory historického hiíclání, ale to samozřejmé neznamená snad rozplynuti právní historie v amorfní mase historických poznatků. Právě interdisciplinární průniky jsou potvrzením legitimní existence B autonomie právněhisiorického bádáni, teprve v takovém koordinovaném úsilí lze dosáhnout spolehlivějšího poznání i pro proměny práva. Souvislost dějin práva se všemi právními obory v časovém sledu třeba až do doby přítomné je imanentní složkou zkoumání o minulosti práva.5" Ate i v tom je nezbytné užívat veškerého pomocného aparátu, jaký pro to či ono období vytvořila historická věda, i uvědomit si různost přístupů podle časových vrstev i proměn v samé podstatě tvorby práva, Bude-li kdo zkoumat judikaturu nové doby, pozná, jak byly aplikovány zákony. Bude-li zkoumat judikaturu např. zemského soudu před vytvořením zemských zřízení, dojde k rekonstrukci obyčejového práva.
Badatel, zabývající se historií práva, se musí ohlížet ještě jedním směrem. Právo je součástí ethosu doby, v něm se zobrazí ideje, jež ovládají duchovni život; právo je i výrazem slávu kulturního povědomí. Je proto zcela oprávněn požadavek chápat právní dějiny v zorném úhlu dějin ideji.57 Není to třeba dále rozvádět a lze jen poznamenat, že tu nejde H'ii o dějiny právních nauk v tradičním pojetí, nýbrž o plné porozumění právům z hlediska ideových proudů v průběhu věků.
Formalistické nadceněni právních jevů58 v odtržení od podmiňujícího je života politic-
13 H. KOLLER. Die Bedeutung des Titels „princeps" in der Reichskanzlei unter den Saliern und Staufern. MIÖG 68, 1960, s. 64.
VI   H. FUHRMANN, Einladung ins Mittelalter, München 1987, s. 261, mluví o ..das Nicht-normative".
tS  II. PETERS. Der geschichtliche Bedeutungswandel, s. 408, upozorňuje, že pri změně státní formy je nutno
hrál v úvahu novou politickou skutečnost, když třeba i doslovně přejímané normy mohou vyvolat novou
interpretaci.
"iO Neri proto rozpor mezi složkou historickou a právní ve smyslu C. V. SCHWERINA, Einführung in das Studium der germanischen Rechtsgeschichte und ihrer Teilgebiete, Freiburg 1922, s. 18, který vyslovil, že
..... die Rechtsgeschichte nicht nur durch ihr Objekt spezialisierte Geschichte, sondern ebenso durch die
geschichtliche Fragestellung spezialisierte Jurisprudenz ist.*'
fl O, K SCHMELZEISEN. Ober die Ideen (jako pozn. 34), s. 118. opíraje se o pojetí H. TH1E.MEHO: „Rcchlsgeschichle ideeugeschichllich zu betreiben" uvádí velkou řadu případů, kdy ideové proudy vyvolaly /.měny v právním řádu, a ve smyslu H. MITTEISE, Die Rechtsidee in der Geschichte, Weimar 1957, s. 278, 281, 513, zdůrazňuje, Že v dějinách práva se zobrazí vývoj právní ideje v historii.
SK Tak jsme poznali ve výňatcích / práce TURECKOVY. ale totéž lze vytknout i WEGFNFROV1. F. HEYMANN (jako pozn. SI), mluví o „arlificial legalism".
K0
kého a mnohdy přímo mocenského se může velmi nebezpečně vzdálit od historické skutečnosti, dokonce až k jejímu nepochopeni."™ Otázka po formě práva se nedá oddělit od otázky po obsahu a podstatě práva a samozřejmě ani od otázky, jak právo vůbec poznáváme, tedy od otázky, která je položena onomu zdůrazněnému dvojitému závazku právníka a historika při zkoumáni jednoho předmětu.
Jaká je tedy pozice právní historie mezi historickými a právními vědami?
Je-li úkolem historického bádání co nejúplněji a nejpřesněji prozkoumat minulost, pak nemůže zůstat stranou jeho zájmu ani zevrubné poznání práva a institucí v celkovém rozsahu časovém i teritoriálním. Jakákoli izolace právní historie od ostatních disciplin historických, ať by se o ni přičinili právníci nebo jiní historikové, by znamenala poškozeni historické práce.
Nejsem jistě prvni a jistě ne sám, kdo dospívá k přesvědčeni, že právní historie je speciální historickou disciplinou podobně jako hospodářské dějiny nebo dějiny uměni.''" Neváhám tvrdit, že studium právni historie je metodou historického bádání právě tak jako předpokladem k porozumění vývojovým tendencím, jež vedly k vytvoření soudobého právního řádu.61 Specifika jsou dána historickou látkou, ale metody právního historika se svou povahou a podstatou neliší od metod obecné historie.6' Spojitost pohledu právníka a historika, pokud se zabývají blízkým tématem, je taková, že v jejich mezioborovém prohnání by bylo chybou klást pevné hranice mezi oběma.
A tady je třeba připomenout, že tato úvaha o interdisciplinaritě nevychází z žádného předem daného východiska vytvořeného ideální snahou sjednotit společenské vědy, z žádné apriorní konstrukce, která nakonec skutečné interdisciplinárni vazby nemohla vyvolat a spíše vadila jejich uskutečnění. Blízkost a často jednota pohledu historika i právníka na jevy minulosti není vyvolána teoretickou představou, nýbrž každodenní skromnou a mnohdy odříkavou práci. Taková interdisciplinarita nemusí být ani slavnostně proklamována ani obhajována. Ta po překonání všech dřívějších izolujících tendencí dnes prostě existuje.
59 Srv. výrok P. LANDAUA, Bemerkungen, s. 119: „Gewiii kann die Rechtserfahrung des Juristen hilfreich sein, wenn es um das Wiedererkennen von Recht in vergangenen Gesellschaften geht; sie kann aber auch den Zugang zur Vergangenheit durch ein dogmatisch gebundenes Vorverständnis verstellen."
60 H. GOING, Aufgaben des Rechtshistorikers, Frankfurt/M. 1976, s. 115: „Die Rechtsgesehichtc gehört zu den speziellen Geschichtsdisziplinen wie die Kunstgeschichte oder die Wirtschaftsgeschichte. Toto stanovisko rozviji P. LANDAU, Bemerkungen, s. 119 ns.
61 Tuto relaci dějin a přítomnosti vyjádřil už F. C. v. SAVIGNY, Über den Zweck dieser Zeitschrift, ZGRW 1. 1815, s. 4: "Die Geschichte ist... der Einzige Weg zur wahren Erkenntnis unsers eigenen Zustandes", a snad nejpůsobivěji ji vystihl R. SOHM, Kirchenrecht 1, Die geschichtlichen Grundlagen, Leipzig 1892, Vorrede, s. VIII: „Die Gegenwart ist aus sieh selbeT unverständlich. Sic hat sich nicht selbst hervorgebracht. Sie ist das Werk der Jahrhunderte, deren Geist auf das Leben der Tage herabsieht. Die Vergangenheit ist nicht tot. Sie lebt inmitten der Gegenwart."
62 K. S. BADER, s. 650: „Die Methoden des Rechtshistorikers sind aber nicht dem Wesen nach andere als die Methoden des allgemeinen Historikers; nur eben, dali sie sich an einen besonderen Stoff /u bewahren haben."
K2