Z žoldnéře nejslavnějším z pirátů – o pirátství jako deliktu za dob rozmachu německé Hanzy Vojtěch Vrba (vrbav@kpo.zcu.cz) Kdy se člověk z hlediska práva stává pirátem? A mohou existovat případy, kdy, ač fakticky koná stejně, jako takový pirát, pirátem není? Jaké právní konsekvence s sebou jednání piráta nese? Základní problém, který celou problematiku pirátství provází, činí terminologie. Ten, kdo z hlediska materiálního jedná tak, že naplňuje všechny znaky obecně přijímané jako atributy pirátství, bývá tu označen za piráta, tu za námořního lupiče, korzára, bukanýra, kapéra, vitaliána, likedeelera… A jak k takovému chaosu má přistupovat právník, z povahy povolání posedlý terminologickou čistotou? První možností je nechat zvítězit čistý právní pozitivismus – a hledat v příslušných právních normách. Dnes to není až tak složité, jelikož jedinou komplexní definici nabízí Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982 ve svém článku 101.[1] Zní: „Za pirátství se považují následující činy: (a) jakýkoli protiprávní čin násilí nebo zadržení anebo jakýkoli loupežný čin spáchaný k soukromým účelům posádkou nebo cestujícími soukromé lodi nebo soukromého letadla namířené: (i) na volném moři proti jiné lodi nebo letadlu anebo proti osobám nebo majetku na jejich palubě; (ii) proti lodi, letadlu, osobám nebo majetku v místě, které nepodléhá jurisdikci žádného státu; (b) jakýkoli čin dobrovolné účasti při použití lodi nebo letadla, jestliže ten, kdo se jich dopouští, ví o skutečnostech, které vtiskují této lodi nebo tomuto letadlu charakter pirátské lodi nebo letadla; jakýkoli čin, který má za účel podněcovat nebo úmyslně usnadňovat čin uvedený v pododst. (a) nebo (b).“ Kam se poděly obrazy Charlese Vanea, oběšeného za pirátství na Jamajce, kapitána Kidda, skončivšího podobně na londýnském Wappingu, nebo mnicha Eustacha, kterého tentýž osud potkal za války v Lamanšském průlivu o pět století dříve? Odpověď je nasnadě: Mezinárodněprávní úmluva necílí na sankci aplikovanou vůči konkrétnímu pirátovi. Na takové úrovni jsou ke konzultaci nutně volány právní řády jednotlivých států. Úmluva jen a pouze vymezuje určitý prostor, modus chování, ve kterém se mají zástupci států pohybovat, aby nevznikala odpovědnost vůči státům jiným. Pirátství je chápáno jako jev, skutečnost, a pirát jako někdo třetí. Z hlediska mezinárodního práva nemá žádnou právní subjektivitu, nelze mu uložit povinnost skrz sankci. Definice tak spíše pomáhá vymezit oprávnění k pronásledování pirátské lodi či letadla, resp. k zadržení jejich posádky, což ostatně Úmluva vymezuje v článkách 105 a násl. Pro zajímavost budiž uvedeno, že budeme-li se držet pouze jazykové interpretace textu, otevírají se nedozírné hlubiny potenciálu k absurditě. Pirátství lze tak například spáchat proti letadlu na volném moři, či proti vesmírné lodi v prostoru mimo jurisdikci jakéhokoliv státu apod. Pokud se odkloníme od čistého pozitivismu, lze se ptát, jak pirátství chápou obecná filosofická paradigmata. Objevují se dvě. První vymezuje Cicero v díle O povinnostech (De Oficiis), když píše: „Neboť námořní lupič se nemůže počítati k válečným odpůrcům, nýbrž je společným nepřítelem všech lidí (communis hostis omnium). Vzhledem k němu nás nezavazuje ani čestné slovo, ani přísaha.“[2] Druhé pak představuje v díle O obci Boží (De Civitate Dei) svatý Augustin. V jednom z podobenství, zachycených v knize, si k sobě nechává Alexandr Veliký zavolat zajatého piráta a pokládá mu jednoduchou otázku: Co ho to napadlo, loupit a plenit? A pirát odpovídá: „Zrovna co tebe, že svět; ale protože já to dělám s nepatrným korábem, říkají mi loupežník; ale tobě panovník, protože to děláš s velkým loďstvem.“[3] První chápe piráta (zde námořního lupiče) jako někoho, kdo je vyloučen z jakéhokoliv právního jednání. Nemá subjektivitu, nelze ho sankcionovat, lze proti němu pouze fakticky zakračovat. Takového piráta by měl mít každý kategorickou nutnost sprovodit ze světa. Pirátství v takovém podání je stejným jevem, jako pirát sám. Jediný vztah mezi lidským právním řádem a pirátem je věčné obecné nepřátelství – což právně nelze uchopit (neexistují práva ani povinnosti v takovém vztahu). Subjekty právního vztahu jsou všichni lidé, pirát je objektem. Druhé paradigma se obrací k osobě piráta jako k tvůrci svého vlastního světa. Je-li sám nadán takovou schopností tvorby, pak tvoří i své vlastní právo. Právní řády si vždy konkurovaly, ale ze své podstaty to nejniternější mají společné – chápou prvky právního vztahu. Je-li pirát takové prvky schopen chápat, formulovat a vykonávat, pak nic nebrání tomu, aby s ním bylo takovým způsobem jednáno – a na scéně se objeví pirátství jako vztah. Vztah, kdy subjektem na straně jedné je pirát, na straně druhé společnost, a vzniká povinností piráta je strpět sankci za své chování. Terminologický rozkol ovšem zdaleka není vyřešen – Cicero operuje s pojmem námořní lupič a Augustin „pirát“. A přitom, pokud se podíváme na dnešní stav, je tomu naopak. Definici námořního lupiče odpovídá definice pirátství podle Úmluvy, definici piráta pak… Loupež. Ano. Obyčejná loupež, ke které se přidá prvek fora loci – moře. Objektem jednání Augustinova je totiž (sestupně) svoboda pohybu, majetek osob a zdraví/život. Objektivní stránku lze charakterizovat jako úmyslné jednání s poruchovým následkem na takovém objektu. Každé takové jednání je úmyslné. A subjekt lze označit tedy za piráta? Nikoliv. Mnohem přiléhavějším se jeví termín námořního lupiče. Po tomto velmi rozsáhlém teoretickém entreé mi dovolte ještě několik poznámek o Německé hanze a Hanzovním společenství – a o největším z trablů[A1] , jež měli s piráty a námořními lupiči. Samotnou Hanzou se rozumí společenství zejména severoněmeckých (severoříšských, či alespoň dolnoněmecky hovořících) obchodníků. Mnohdy se také objevuje Hanza coby společenství měst – na tom není nic vyloženě špatně, ovšem je nutné si uvědomit, že obchodníci zpravidla ovládali veškeré záležitosti, jež reprezentace civitas mohla navenek i dovnitř ovlivnit. Spolek vzniká postupně již od dvanáctého století, přičemž jako organizace se začíná profilovat v druhé polovině století třináctého. A jeho hlavním cílem se stává potlačení pirátství (securitate bona pre piratis et predonibus) a zajištění věčného míru (pace firma) na moři. V prvních recesech[A2] se společných sjezdů je patrné právě vnímání pirátství ve smyslu Ciceronova obecného nepřítele. Pirát není cíleně vyhledáván, ale pokud dojde ke kontaktu s ním, je vše dovoleno.[4] Postupně se ovšem dostáváme do fáze, kdy s rostoucí mocí a vlivem společenství začíná organizace vystupovat proti „pirátům“ aktivně. Objevuje se institut tzv. Vredecoggen, Friedenkoggen, „mírových kog“.[5] Jde o lodi, vyzbrojované zpravidla za pomocí příspěvků z městské pokladny, které mají za úkol piráty vyhledávat a „zatáčet“ s nimi. Pochopitelně dějiny nejdou jen tak kolem, a proto se posádky takových kog většinou verbují z osob živých bojem. Navíc Hanza samotná do několika válek zasahuje – a jednu dokonce i sama vede. Jenže jak to tak bývá, čím víc je oněch osob živých bojem, tím složitější je pro ně najít obživu mimo mírové kogy – a stále častěji se tak z jejich řad rekrutují i „pirátské“ posádky. Leckterá mírová koga pak sama při nouzi o kořist neváhá zaútočit i na kupeckou loď a tak její posádka de facto páchá pirátství. Situace se řeší jen v průběhu několika dějinných fází, kdy dochází k organizované akci velkého rozsahu. Nejtypičtější provádí Řád německých rytířů podpořen Německou hanzou a tolerován Švédsko-dánsko-norskou královnou Markétou. Zhruba v té době má dojít k popravě nejznámějšího piráta Hanzovní éry – proslulého kapitána z řad nižší šlechty Klause Störtebekkera. Problém s existencí jeho osoby je v tom, že nejkomplexnější svědectví přináší lidová píseň ze šestnáctého století – a historická obec ho hledá v kombinacích několika strohých zmínek dobových kronik. Nejspíš se tak jedná o syntézu několika osob v jednu, a skutečný Störtebekker se snad dožil až konce dvacátých let patnáctého století. Mělo by snad jít navíc nikoliv o piráta, ale obchodníka poněkud nevybraných způsobů – měl zvládnout vypít „na ex“ celý tuplák. Proto jméno – „Obraceč pohárů“. Každopádně – báje praví, a v tom se mýlit nebude co do obvyklého zacházení s piráty – že piráta Störtebekkera chytla posádka mírové kogy i s jeho kumpány. Po tvrdém boji jich několik naházeli do moře a zbytek odvezli do Hamburgu, aby zde nad nimi byl vyřčen ortel. Městská rada tentokrát nebyla nijak shovívavá a odsoudila je k trestu smrti. Ten byl vykonán stětím a následným přibitím hlav na šibenici, která se nacházela na Kleiner Grasbrooku (dnes je tam marína, bohužel), „u brány do moře“. Takovou praktiku nakonec lze najít i v hamburském městském právu, tak jak je sepsáno roku 1497. Takový trest náleží lupičům, a to kvalifikovaným – námořním. Pokud spojíme všechnu teorii s praxí, vychází najevo, že v hanzovním prostoru také docházelo k jakési diferenciaci piráta a lupiče – proti pirátovi bojovala všechna města, proti lupičovi ta daná městská civitas, které se dostal do spárů. Námořní lupič pak zůstává pojmem trestněprávním a pirát… komplikovaným. ________________________________ [1] Zlí jazykové mohou namítnout, že existuje ještě definice v § 1651 US Criminal Code, která se ovšem opírá o definici zmiňované Úmluvy. [2] M. T. Cicero, de Oficiis, Kniha III., kap. XXIX, překlad VV. [3] Doporučuji najít celou pasáž pro lepší pochopení. Viz Aurelius Augustinus.: O Boží obci knih XXII, přeložila Julie Nováková, Praha: Vyšehrad, 1950., s. 186-187. [4] Obvyklou zábavou v tomto smyslu bylo například házení přes palubu. [5] Koga je druh lodi, specifické plaňkováním a stavbou od kýlu. Doporučuji v tomhle směru zadat heslo „kogge“ nebo „koge“ do youtube, je tam spousta fakt pěkných videí replik ze současnosti. Velice často jsou to i repliky stavené doslova podle původní receptury – jako třeba Wismarská Wissemara. ________________________________ [A1]Trable jsou podle mého pomnožné, proto to nepůjde napsat „trabli“ [A2]Nemělo by to být „recesích ze“?