Číslo jednací: 3 Co 24/2009 - 178
Č E S K Á R E P UB L IK A
R OZSUDEK
JM É N E M R EPUBLIKY
Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Romany
Vostrejšové a soudců JUDr. Jitky Horové a JUDr. Mileny Opatrné v právní věci žalobce Jana
Kalouska, bytem v Praze 6, Šárecká 9/1468, zast. JUDr. Petrem Vackem , advokátem se
sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalovanému Jaromíru Helešicovi, bytem
v Praze 5, Mezi školami 2335/6, zast. Mgr. Lenkou Radoňovou, advokátkou se sídlem
v Praze 5, Noutonická 520/23, o zaplacení částky 200.000,- Kč s přísl., o odvolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008 č.j. 34 C 86/2006-102,
t a k t o :
I. Rozsudek soudu prvního stupně s e v odstavci II. výroku o věci samé a v odstavci
III. výroku o nákladech řízení p o t v r z u j e .
II. V odstavci IV. výroku o nákladech řízení státu s e tento rozsudek m ě n í tak,
že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit na těchto nákladech každý z nich částku 3.825,Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Městského soudu v Praze.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 16.200,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Petra Vacka, advokáta.
o„ i 94/?nnQ
IV. Žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit na nákladech řízení státu každý z nich
2.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Vrchního soudu v Praze.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem v odst. I. výroku zamítl žalobu,
aby bylo určeno, že žalovaný není oprávněn dále nakládat s dílem „In Da Yard“, v odst. II.
výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s přísl. v tomto
výroku specifikovaným, v odst. III. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. rozhodl, že oba žalobci (správně žalovaní) jsou
povinni zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze na náhradě nákladů řízení
3.825,- Kč. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce podal žalobu, která svým obsahem byla
ochranou autorských práv žalobce a žalobou na zaplacení bezdůvodného obohacení. Ze
skutkového vylíčení uvedeného v žalobě vyplývalo, že žalobce je autorem skladby „Chodím
ulicí“, kterou zkomponoval v r. 1992 a že je autorem hudební i textové části. Skladba je
provozována na veřejnosti prostřednictvím rozhlasových stanic a CD mimo jiné i s názvem
Jan Kalousek, které bylo vydáno v r. 1994. Žalovaný pak je autorem hudební části skladby“ In
Da Yard“, která byla vydána na CD s názvem Tune Da Rádio v r. 2002. Autorem textu
skladby je Kryštof M ichal. Žalobce má za to, že žalovaný užil bez jeho souhlasu část skladby
žalobce jako autora: „Chodím ulicí“, při komponování skladby žalovaného „In Da Yard“.
Přesvědčení žalobce pak bylo potvrzováno stanovisky p. Popelky, p. Hály a p. Matouška
z Ochranné organizace autorské. Tito navrhovali řešit věc mezi účastníky smírnou cestou tak,
že odměny za užití skladby žalovaného by si oba účastníci rozdělili mezi sebou rovným dílem.
Toto žalobce odmítl. Žalovaný navrhoval zamítnout žalobu s odůvodněním, že žalobce se
snaží využít cíleně jisté podobnosti obou hudebních děl, motivů těchto děl a úspěchu hudební
skupiny Support Lesbiens v souvislosti s vydáním nových CD této skupiny, neboť tato
skupina a hudební dílo s textem „In Da Yard“ bylo v Akademii populární hudby v rámci
12tého ročníku výročních cen Anděl 2002 nominováno na skladbu roku, a že skupina Support
Lesbiens získala ocenění Album roku a Skupina roku.
Soud prvního stupně považoval za prokázané, příp. mezi účastníky nesporné, že oba
jsou v České republice známí hudebníci, skladatelé populární hudby, že žalobce je autorem
skladby „Chodím ulicí“, a to jak hudební, tak textové části a žalovaný, jako člen hudební
skupiny Support Lesbiens, vytvořil skladu „In Da Yard“. Autorem textové části posledně
uvedené skladby je další člen skupiny Support Lesbiens Kryštof Michal. Soud prvního stupně
považoval za podstatné postavit najisto, zda žalovaný ve skladbě „In Da Yard“ užil takřka
v totožné podobě refrén ze skladby žalobce „Chodím ulicí“. Ze závěru znaleckého posudku
MgA Jaroslava Šťastného, PhD. z Katedry skladby a dirigování JA M U V Brně soud prvního
stupně zjistil, že refrén obou písní vykazuje shody v 16 taktech a po formální stránce tyto
shody převažují, resp. převažuje jejich vysoká míra podobnosti. Pouze po zvukové stránce
vyznívají obě skladby odlišně, což je dáno individuálním stylem interpretů. Znalec dovodil, že
melodie vytvořená žalovaným představuje jakýsi „neúplný obtisk“ refrénu žalobce, který
obsahuje více not a pokračuje ještě dvoutaktovým dovětkem. U obou písní pak dospěl znalec
k závěru, že autorský vklad autorů, zejména v případě sporného místa, je dosti malý. Znalec
vyjádřil přesvědčení, že považovat kteroukoliv ze skladeb za „původní samostatně vytvořený
umělecký projev“, lze jen s velkou nadsázkou. Soud prvního stupně provedl i důkaz
přehráváním obou sporných hudebních děl, bezprostředně po sobě následující a dospěl
k závěru, že refrény obou písní znějí shodně a rozdíly jsou pouze v interpretaci. Uzavřel, že
hudební dílo žalobce „Chodím ulicí“ a hudební dílo žalovaného „In Da Yard“, jsou ve
sporném refrénu totožné, příp. vysoce podobné a jejich odlišnost je dána pouze interpretací.
Pokud tedy žalovaný vytvořil refrén hudebního díla později než-li žalobce, došlo
k protiprávnímu zásahu do části autorského díla žalobce. Soud prvního stupně se neztotožnil
s tvrzením žalovaného, že hudební dílo žalobce nikdy neslyšel a že je j žalovaný vytvořil
pouze na základě svých schopností. V další části odůvodnění pak soud prvního stupně
odůvodnil zamítavý výrok v odst. 1. výroku, který však není odvoláním napaden, a proto se
odvolací soud dále tímto odůvodněním nezabývá. Pokud žalobce požadoval zaplatit částku
200.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení, které vzniklo žalovanému užitím sporného díla
vytvořeného žalobcem, pak soud prvního stupně ohledně tohoto nároku aplikoval ust. § 40
odst. 4 autorského zákona. Vzhledem k tomu, že v řízení soud prvního stupně zjistil, že za
užití díla žalobce by měla být žalovanému Ochrannou organizací autorskou (dále také jen
„O SA “) vyplacena částka 268.515,- Kč, měl by vzhledem k míře zneužití autorských práv
polovinu uhradit žalovaný žalobci. Bezdůvodné obohacení, které by měl žalovaný podle § 40
odst. 4 autorského zákona žalobci vydat, pak může být dvojnásobkem této částky. Částka
požadovaná žalobcem však tuto výši nedosahuje a proto soud žalobě na zaplacení 200.000,Kč
s přísl., které bylo stanoveno v souladu s § 1 nařízení vlády č. 163/2005 Sb., ve znění
dalších předpisů, zcela vyhověl.
Výrok o náhradě nákladů řízení účastníků odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že
oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Výrok o náhradě nákladů státu odůvodnil § 148
odst. 1 o.s.ř.
Proti uvedenému rozsudku podal odvolání žalovaný a jeho odvolání směřovalo do
vyhovujícího výroku v odst. II. a souvisejícího výroku o nákladech řízení účastníků. Vytýkal
soudu prvního stupně, že na základě provedených důkazů došel k nesprávnému závěru, když
považoval za osvědčené, že žalobce je autorem hudební složky písně Chodím ulicí, která byla
vytvořena zhruba deset let před tím, než žalovaný vytvořil hudební složku písně In Da Yard.
Dle odvolání soud prvního stupně nesprávně uzavřel přesto (v souladu se znaleckým
posudkem a s přípisy členů komise tvorby O SA), že obě skladby jsou ve sporném refrénu
totožné, resp. vysoce podobné, a že odlišnost je dána interpretací, pak i nesprávně dovodil, že
došlo k protiprávnímu zásahu do části autorského díla žalobce, že došlo k užití díla bez
licence. Zcela nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že toto zjištění učinil soud i na
základě vlastního poslechu obou skladeb a jejich srovnáním. Zdůrazňoval, že z výslechů
svědků vyplynulo, že skladbu žalobce žalovaný neslyšel až do začátku sporu a že absence
jakékoliv originality kompozičního postupu žalobce vylučuje jednoznačně určení toho, že na
území České republiky je jediný možný zdroj, ze kterého čerpal žalovaný, jednoznačně a
pouze dílo žalobce. Konečně namítl, že zástupcem znaleckého ústavu nebyly v díle žalobce
shledány žádné originální a unikátní prvky, které by dosud nebyly použity. Z toho odvolatel
dovozuje, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci, neboť
žalobcem užitý a zpracovaný motiv, který je předmětem sporu a který byl dle závěru soudu
užit i v díle žalovaného, není v souladu s § 2 odst. 1 autorského zákona předmětem
autorského práva žalobce, ale jedná se ,z hlediska autorskoprávní ochrany, o dílo volné dle § 3
odst.b) autorského zákona, o tradiční výtvor lidové kultury s tím, že motivistické zpracování
žalobce ani není jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti žalobce, ale jedná se o běžný
kompoziční postup obecně užívaný, tedy ani píseň žalobce „Chodím ulicí“, resp. je jí refrén,
,n T C n ?4/?n09
není autorským dílem a nepožívá ochrany autorského zákona. Navrhl, aby odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o věci samé změnil tak, že
žalobu zamítá.
Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
dotčené části, pokládá za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení. Je přesvědčen, že refrény
předmětných skladeb jsou vysoce shodné a téměř totožné. Jeho přesvědčení pak bylo
potvrzeno i závěrem znaleckého ústavu, a podobnost refrénu, zkoumána jak z laického
pohledu, tj. z pohledu běžného posluchače, tak z pohledu hudebně odborného, lze pouze
potvrdit. Uvedl, že ho na shodu refrénu upozorňovali jeho známí, a to jak hudební laici, tak
výkonní hudebníci. Zdůraznil, že refrén jeho písně je sice 18ti taktový, refrén žalovaného je
16ti taktový, přesto však vykazují nápadnou shodu. Souhlasí s odvolací námitkou žalovaného,
že řada motivů skladeb obecně pochází z lidové tvorby, tj. z lidových písní, ovšem nelze
danou problematiku uzavřít tak, že tato skutečnost má vliv na autorství ke skladbě. Znalcem
zmíněná otázka jednoduchosti skladby a kvality posuzovaných děl pak pokládá pro posouzení
dané věci za nerozhodnou.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání
předcházelo, a to dle ust. § 212 a § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř, přihlédl přitom k omezení
odvolacích důvodů vedeném v ust. § 205a odst. 1 o.s.ř., posoudil námitky protistrany dle §
211 os.ř. a po doplnění dokazování revizním znaleckým zkoumáním zpracovaným Hudební a
taneční fakultou AMU v Praze dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
Ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen autorský zákon) vymezuje pojem autorského díla jako předmětu autorského
práva. Obsahuje pozitivně formulovanou generální klauzuli předmětných děl pojatých do
jejich demonstrativního výčtu. Autorský zákon stanoví normativní definici děl, jako předmětu
ochrany právem autorským tím, že stanoví jejich kumulativní legální pojmové znaky.
Z hlediska pojmových znaků podle autorského práva musí jít kumulativně: a) o výsledek
tvůrčí činnosti autora, b) o jedinečnost díla jako výsledku tvůrčí činnosti, c) o povahovou
vlastnost díla být objektivně (tj. smysly) vnímáno jako výsledek (i součást) tvůrčí kategorie
umění a d) o vyjádření díla v jakékoliv smysly vnímatelné (objektivně sdělitelné neboli jinými
osobami seznatelné) podobě. K tomu, aby dílo bylo plnohodnotným (plně chráněným)
předmětem autorského práva, nesmí být současně vyloučeno z rozsahu podléhajícím úpravě
v autorském zákoně. Druhy děl, které jsou předmětem práva autorského je možné s ohledem
na jejich mimoprávní povahu a s přihlédnutím k legální kategorizaci provedené v § 2 odst. 1
roztřídit na díla literární, díla umělecká (tj. jiná umělecká než literární), a díla vědecká,
přičemž skutečnost, že některý druh díla není v autorském zákoně zmíněn, ještě neznamená,
že nemůže vést ke skutečnosti, že splňuje legální pojmové znaky, které na něj autorský zákon
klade, tj. může být dílem ve smyslu autorskoprávním. Výčet děl obsažených v generální
klauzuli autorského zákona, pojaté v odst. 1 pozitivně, je pouze demonstrativní, nikoliv
taxativní, což odpovídá potřebám rozvoje tvorby. Díla umělecká, tj. jiná umělecká než
literární, lze ještě dělit na díla hudební s textem a díla hudební bez textu. Podstatou hudební
tvorby je vyjádření tvůrčí myšlenky zvukovým projevem za použití melodie, rytmu, harmonie,
dynamiky a barvy zvuku.
Odvolací soud považoval především za podstatné vyřešit otázku, zda hudební skladba
s názvem .,Chodím ulicí“, zkomponovaná žalobcem v r. 1992, je autorským dílem (hudebním)
a na základě toho pak dovodit, zda toto dílo požívá ochrany autorského zákona. Shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že toto dílo je dílem hudebním s textem, i když
předmětem sporu nejsou nároky žalobce z textu pramenící. Žalobce tvrdí, že jeho skladba
„Chodím ulicí“, resp. je jí refrén, byl zcela seznatelně žalovaným užit ve skladbě žalovaného
„In Da Yard" a v žalobě požadoval na žalovaném nárok podle ust. § 40 odst. 4 autorského
zákona. Žalobce tvrdil, že žalovaný udělil souhlas k šíření díla, jehož autorem je žalobce,
třetím osobám neoprávněně, a to rozmnožováním CD, rozhlasovým vysíláním, televizním
vysíláním a v reklamě. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze závěrečného shrnutí
revizního znaleckého zkoumání, podle kterého posouzením shodných vlastností obou
sporných refrénů došel znalecký ústav k závěru, že jejich shoda je velmi vysoká, jak co se týče
dominujícího hudebního motivu, tak co se týče jeho funkce ve stavbě refrénů jako hudebně
formálně ucelených částí děl. Znalec nepostavil zcela najisto, že žalovaný užil hudebního díla
žalobce, refrénu písně („Chodím ulicí“) v hudebním díle „In Da Yard“, ovšem považuje to za
pravděpodobné.
Podle ust. § 40 odst. 4 autorského zákona, v němž jsou upraveny prostředky přímé
ochrany práva autorského, autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo, nebo jehož právu
hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat místo skutečně ušlého zisku náhrady ušlého zisku
ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného
nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně
nakládá s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by
byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
Odvolací soud má především za to, že důvodný co do základu je nárok žalobce na
zaplacení určité částky. Z provedených důkazů, a to především ze závěrů obou znaleckých
posudků bylo prokázáno, že do práva žalobce, jako autora části hudebního díla, žalovaný
zasáhl i tak, že zasáhl do práva žalobce dílo užít, či udělit jiné osobě smlouvou oprávnění
k výkonu tohoto práva. Odvolací soud ohledně této problematiky uzavírá, že žalovaný užil
dílo žalobce tím, že nejprve část autorského díla žalobce zakomponoval do dalšího hudebního
díla, jehož je žalovaný autorem, takto vytvořené dílo následně šířil, a tím nastala ze zákona
povinnost kolektivnímu správci děl - OSA k výkonu majetkových autorských práv k vybírání
odměny z uzavřených licenčních smluv. Odvolací soud přitom již považuje za nerozhodné,
zda žalovaný užil 16 či 18 taktů z refrénu díla žalobce ve svém díle, podstatné je, že žalovaný
ve své skladbě In Da Yard zcela prokazatelně užil část díla žalobce Chodím ulicí, což je při
poslechu obou skladeb i hudebnímu laiku zcela seznatelné.
Autorský zákon v ust. § 40 odst. 4 z důvodu právní jistoty stanoví, že vznikem
autorskoprávní odpovědnosti není dotčen možný vznik soukromoprávní odpovědnosti za
škodu a bezdůvodné obohacení související s porušením či ohrožením autorského práva, jedná
se pouze o normu odkazovací, protože právo na náhradu škody a právo na vydání
bezdůvodného obohacení, jež legislativně vyplývají z občanského zákoníku, který generálně
upravuje příslušné skutkové podstaty. Žalobní nároky na náhradu škody a vydání
bezdůvodného obohacení způsobeného ohrožením nebo porušením práva autorského nejsou
nároky vyplývajícími z autorského zákona. Autorský zákon pak pouze stanoví vzájemnou
nepodmíněnost těchto nároků a jejich možný souběh. Občanský zákoník by se v daném
případě aplikoval, i kdyby se autorský zákon o právu na náhradu škody a o právu na vydání
bezdůvodného obohacení vůbec nezmiňoval. Toto ustanovení je však významné tím, že oproti
obecné konstrukci deliktu škody a deliktu bezdůvodného obohacení stanoví zvláštní pravidla
pro určení rozsahu odpovědnosti za tyto delikty. Delikt škody a delikt bezdůvodného
obohacení nabývají dle současné zákonné úpravy v autorském právu zvláštní význam. To
souvisí se zásadně odlišným koncepčním přístupem současného autorského zákona oproti
předchozím zákonným úpravám, neboť právo na autorskou odměnu není považováno za
součást absolutního autorského práva, nýbrž vyplývá z jednotlivých závazkových poměrů,
kterými se autorské právo relavitizuje. V případě neoprávněného užití díla není nárok na
uhrazení ušlé autorské odměny zvláštním autorskoprávním nárokem, nýbrž obecným
soukromoprávním nárokem z bezdůvodného obohacení. V současnosti platí, že vedle nároků
vyplývajících z autorského zákona, je autor oprávněn se dovolávat: a) náhrady vzniklé škody,
tj. škody skutečné a ušlého zisku, resp. náhrady ušlého zisku ve výši obvyklé autorské odměny
na místo skutečně ušlého zisku, b) bezdůvodného obohacení.
V posuzované věci ze soudem provedených důkazů vyplývá, že žalovaný užil část
autorského díla žalobce, tj. refrén hudebního díla písně „Chodím ulicí“ ve svém díle „In Da
Yard“, toto své hudební dílo takto vytvořené následně bez smluvní nebo zákonné licence dále
žalovaný užíval tím, že část díla žalobce, zakomponované ve svém díle rozšiřoval na CD,
v reklamách a dalšími způsoby, jak bylo v žalobním tvrzení uvedeno. Z toho vyplývá, že
žalovaný, který užíval bez smluvní nebo zákonné licence autorské dílo žalobce se obohacoval,
neboť neplatil žalobci odměnu za získání smluvní licence. Kromě toho se žalovaný
obohacoval i tím, že užíval cizí předmět, autorské dílo, aniž na to vynaložil náklady nejen
finanční, ale i časové a jiné, které by jinak, pokud by jednal po právu, byl vynaložil. Dělo se
tak k újmě a na úkor jiného, a to vlastníka autorského práva, jím ž byl žalobce, který byl
autorem části hudebního díla zakomponované do hudebního díla vytvořeného žalovaným.
Ustanovení § 40 odst. 4 stanoví metodiku či pravidlo výpočtu ušlého zisku ve výši obvyklé
autorské odměny pro případ, že se majitel práva nebude domáhat skutečně ušlého zisku
(skutečně ušlý zisk je např. obtížné vyčíslit). Jedná se pouze o určení způsobu výpočtu ušlého
zisku. Nejde o záměnu ušlého zisku a bezdůvodného obohacení, protože se jedná o dvě právní
instituce.
Soud prvního stupně i odvolací soud zjistil, že žalovaný užil cizího díla (části
hudebního díla žalobce) bez splnění některého z právních důvodů uvedených v autorském
zákoně, a proto je v dané věci naplněna skutková podstata soukromoprávního deliktu
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. získaného žalovaným na úkor žalobce
Podle ust. § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu,
který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
V posuzované věci se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor autora hudební části díla
Chodím ulicí (žalobce), neboť žalovaný na úkor autora písně „Chodím ulicí“ (žalobce)
rozhojnil svůj majetek tím, že si osoboval autorství k části díla žalobce a vznikl mu nárok od
OSA vyplatit mu odměnu za užití cizího díla, která by jinak náležela skutečnému autorovi
refrénu, jím ž je žalobce. Autorský zákon odlišně od obecné úpravy stanoví výši
bezdůvodného obohacení pro případ nakládání s dílem bez potřebného právního důvodu, a to
jako dvojnásobek obvyklé smluvní licenční odměny. Takto pojatý způsob určení
bezdůvodného obohacení ztrácí povahu pouhého restitučního nároku na vydání bezdůvodného
obohacení a blíží se již k pojetí sankčnímu formou soukromé pokuty. Dvojnásobná výše
bezdůvodného obohacení v sobě zahrnuje jak vydání neoprávněného majetkového prospěchu,
tak soukromou pokutu vyplácenou k rukám majitele práva (žalobce) za neoprávněné užití
duševního vlastnictví. Pokud tedy žalobce požadoval zaplacení 200.000,- Kč podle ust. § 40
odst. 4, pak dle závěru odvolacího soudu požadoval povinnost na žalovaném vydat
bezdůvodné obohacení. Tato povinnost vzniká bez ohledu na zavinění žalovaného, jako
bezdůvodně obohaceného. Podmínky pro vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pak
nevyplývají z autorského zákona, nýbrž z obecného ustanovení občanského zákoníku.
Autorský zákon odlišně od obecné úpravy stanoví výši bezdůvodného obohacení pro případ
nakládání s dílem bez potřebného právního důvodu, a to jako dvojnásobek obvyklé smluvní a
licenční odměny. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů kladně posoudil důvodnost
nároku žalobce co do základu podle § 40 odst. 4 autorského zákona. Poněkud obtížné bylo
určit výši tohoto nároku. Odvolací soud přitom uplatnil aplikaci § 136 o.s.ř. podle níž, lze-li
výši nároku objektivně zjistit jen s nepoměrnými (skutkovými) obtížemi, nebo nelze-li ji
(skutkově) zjistit vůbec, určí jí soud podle své úvahy. Úvaha odvolacího soudu o výši nároku
byla vymezena hmotněprávními legálními kritérii uvedenými demonstrativně v autorském
zákoně. V jejich zákonném rámci pak již byla úvaha odvolacího soudu o výši nároku volná.
Ohledně výše nároku vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu
odvolacího, která mohou vést ke kvantifikaci výše nároku, odvolací soud pokládal za výši
bezdůvodného obohacení získaného žalovaným částku, kterou by žalovaný získal při výkonu
kolektivní správy hudebního díla žalovaného od kolektivního správce tohoto hudebního díla
(OSA).
Odvolací soud pokládá za nezbytné shrnout, že v dané věci má žalobce jako autor
refrénu písně Chodím ulicí, který užil žalovaný ve svém díle In Da Yard, oprávnění domáhat
se při porušení jeho autorského práva, které by utvořilo obsah výhradní licence, nároku na
vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé autorské odměny podle § 40
odst. 4. aut. zák. Na základě uvedených důvodů považuje odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o věci samé v odst. II. za věcně správný, a
proto je j podle § 219 o.s.ř. potvrzuje. Za věcně správný pokládá odvolací soud i výrok soudu
prvního stupně o nákladech řízení účastníků, který soud odůvodnil ust. § 142 odst. 2, neboť
každý z účastníků měl ve věci úspěch jen částečný.
Změny doznal výrok o nákladech řízení státu v odst. IV. výroku napadeného rozsudku,
neboť soud prvního stupně zřejmě přehlédl, že ve výroku napadeného rozsudku i usnesení ze
dne 9. 3. 2009, č.j. 34 C 86/2006-118, uložil povinnost hradit náklady řízení státu podle § 148
odst. 1 o.s.ř. „oboum žalobcům“ přesto, že v řízení je žalobce pouze jeden. Odůvodnění
tohoto výroku však již zcela odpovídá tomu, že tuto povinnost měl soud v úmyslu uložit
každému z účastníků, tedy žalobci a žalovanému.
O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 1 a
aplikoval ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce měl v odvolacím řízení plný úspěch, a proto mu
odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému bránění práva proti
žalovanému, který v odvolacím řízení úspěch neměl. Žalobce vynaložil v odvolacím řízení
náklady spočívající v odměně advokátu ve výši 15.000,- K č (§ 6 odst. 1 písni, b/ vyhl. č.
484/2000 Sb.) a čtyři náhrady hotových výdajů advokáta po 300,- K.Č (§ 13 vyhl. č. 177/1996
Sb.), celkem 16.200,- Kč.
Výrok odvolacího soudu o nákladech řízení státu je dán ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. Je sice
nepochybné, že žalobce měl v odvolacím řízení úspěch, nicméně odvolací soud doplňoval
dokazování vzhledem k tomu, aby byl postaven najisto nárok žalobce co do základu, a proto
byl znalecký posudek odvolacím soudem nařízen i k prokázání tvrzení žalobce, tedy tento
důkaz byl odvolacím soudem proveden i k prokázání důvodnosti jeho obrany v odvolacím
řízení. Proto považuje odvolací soud za spravedlivé, aby náklady státu nesl každý z účastníků
z jedné poloviny. Celkem činily náklady státu (které stát platil) 4.900,- K č, polovina z toho
činí částku 2.450,- Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže k dovolání podaném
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu
České republiky, prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje dovolací soud
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
V Praze dne 7. září 2010
JUDr. Romana Vostrejšová, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Kůtová //[/