Stát, společnost, kultura a institucionalizace sociálního chování (studijní opora) Stát představuje:  právní jev – lze ho ztotožnit se souborem právních norem  politický jev – politická forma organizace společnosti  sociální jev – institucionalizovanou formou společenského života, institucí společnosti Dnešní demokratický stát lze charakterizovat jako  moderní (pozdně moderní) stát  sociální stát  právní stát Znaky moderního státu: 1. jednota výkonu státní moci, státního území a obyvatelstva tohoto území (Georg Jellinek) 2. národní princip výstavby státu 3. legitimita a legalita státní moci 4. jednotný právní řád 5. daněmi placený profesionální státní aparát Sociální stát: - Na kontinentu základ položily Bismarckovy pojišťovací systémy v 80. letech 19. století. - V anglosaském světě základ položil lord Beveridge začátkem 40. let vytvořením systému soc. zabezpečení (welfare state). Stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí i praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž věcí veřejnou. (Potůček) Stát, ve kterém demokraticky organizovaná moc prostřednictvím sociálního zákonodárství a činnosti státních orgánů a institucí: - Garantuje základní příjem pro každého jedince či rodinu na úrovni životního minima. - Poskytuje sociální dávky umožňující předejít, zmírnit nebo překonat sociální rizika možných sociálních událostí (zvl. nemoci, úrazu a nezaměstnanosti). - Zajišťuje poskytování veřejných sociálních služeb – zvl. školství a zdravotnictví. (Večeřa) Jádro sociálních států Pojišťovací systémy dříve Dnes sociální občanství Marshallova koncepce rozvoje lidských práv: „Existuje elementární forma rovnosti, související s plnou účastí jednotlivců na životě společnosti. To není v rozporu s ekonomickou nerovností. Práva občanů tak nabývají tří podob.“ Marshall (1963) -------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Fáze formování 18. století 19. století 20. století 21. století národních států -------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Obsah lidských práv občanská práva + politická práva + sociální práva + práva solidarity --------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Právní stát představuje jeden ze základních pilířů západního pojetí státu, práva a politiky 20. a 21. století Právní stát B. Bohleyová: „lidé očekávali spravedlnost a dostalo se jim (jen) právního státu“. Zosobňuje určitý ideál nahradit subjektivistickou vládu konkrétních lidí vládou práva jako nadosobních racionálních pravidel, které zavazují stejně občany jako vládce. Je chápán spíše intuitivně nebo jako politický ideál. Čl. 1/1 Ústavy:ČR je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát Syntetická vymezení právního státu: - stát, který je vázán svým právem, - stát, kde je primát (panství) práva nad státem, - stát, kde vládne právo, kde stojí právo nad státem, - stát budovaný na principu panství práva, - stát, ve kterém je uplatňovaná zákonnost. Stát, který je budován na principu panství práva, jímž jsou vázány všechny právní subjekty a zejména státní moc, jejíž veškeré působení se realizuje pouze na základě zákona (práva), v jeho mezích a způsobem, který stanoví zákon. Společnost nejednoznačný pojem v různě širokém významu Spojujeme ji s národním státem, v němž žijeme Existuje jen proto, že se všichni chovají jako kdyby společnost existovala Společnost je souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociální kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivňovat jen částečně (Keller) Stát a společnost Nelze je od sebe odddělit, u obou je základem společenství lidí. V antice ztotožňován stát a společnost Niccolo Machiavelli – pokus o vydělení státu Od F. Hegela na zač. 18. stol. Státu od společnosti. Státu náleží důležitější postavení, reprezentuje společnost, řídí a kontroluje. Vrchol oddělení – liberalismus Občanská x politická společnost Vývojové typy společností 1. Společnost tradiční – nerozvinuté hospodářství, zemědělství, trh má malý význam, stavovská struktura a státní správa, sociální nerovnost, tradiční komunity 2. Společnost moderní (industriální) – průmyslové a demokratické revoluce, rozpad tradiční sociální struktury, moderní stát, občanská a politická práva, trh, dělba práce, urbanizace, racionalita, byrokracie, vznik sociologie 3. Společnost postmoderní (pozdně moderní, postindustriální) – pluralizace společnosti, pluralita a relativizace hodnot, norem, ideologií, teorií koncepcí světa, narůstá komplexita světa, globalizace, život přestává být předvídatelnou poutí, epizodnost, ztráta osobní a sociální identity, rozrůzněnost životního stylu Kultura Je to druhá (sekundární) příroda (A. Gehlen) Je to souhrn výtvorů lidské činnosti, materiálních i nemateriálních, souhrn hodnot i uznávaných způsobů jednání, zobjektivizovaných a přijatých v nějaké pospolitosti a předávaných jiným pospolitostem i dalším pokolením (J. Szczepaňski) Spočívá ve schematizovaných a ustálených způsobech myšlení, cítění a reagování, nabytých a předávaných zejména pomocí symbolů (Clyde Kluckhohn) Základní prvky kultury: 1. Materiální výtvory (artefakty) 2. Sociální regulativy - normy, hodnoty, vzory chování 3. Kognitivní ideje 4. Instituce organizující lidské chování Lidská společenství usilují o unifikaci (uniformizaci) soc. chování pro: - ochranu a přežití - uspokojení potřeb - předvídatelnost chování Sociální uniformity chování lze rozdělit na: • přirozené uniformity - podobné vnější podmínky → podobné účinky • imitativní uniformity - vznikají nápodobou jiných jedinců • vynucované uniformity - prosazují se ukládáním závazných vzorů Institucionalizace - proces "tuhnutí" sociálního života, jeho stabilizace. Je to vytváření relativně stabilních, sociálně integrovaných a sociálním útvarem uznaných forem chování, jejichž dodržování je potvrzováno sociálními sankcemi Vytváří se tak normativní řád tvořený: - sociálními normami - normativními očekáváními Z hlediska normativního řádu rozdělujeme chování na: • institucionalizované - v souladu s normativním řádem • neinstitucionalizované - neupravené normativním řádem • deviantní - odchyluje se od požadavku sociální normy Institucionalizace chování se uplatňuje především u způsobů chování: • frekventovaných – s častým výskytem • sociálně kontrolovatelných Cílem institucionalizace sociálního chování je: • vyloučení sociálně neschvalovaného chování • omezení sociálně konfliktního chování – obch. vztahy • omezení sociálně neobvyklého (extrémního, extravagantního, výstředního) chování Sociální instituce Institucionalizují i určité okruhy společenských vztahů, které představují: - způsoby řešení určitých problémů (např. chudoby, stáří) nebo - uspokojování určitých reálných nebo fiktivních potřeb sociálních subjektů (např. manželství) Sociální instituce = komplex sociálními regulativy stanovených sociálních vztahů a v jejich rámci probíhajících činností, který je většinou členů sociálního útvaru považován za platný a závazný Jádro sociální instituce tvoří: - propojené sociální normy, sociální pozice a role - typizované způsoby společenských vztahů a činností - sociální hodnoty - některé sociální instituce závisí na existenci a fungování určité sociální organizace Sociální norma - obecné pravidlo chování, které stanoví v sociálním útvaru přijatý, schválený a sdílený způsob chování potvrzovaný pozitivní nebo negativní sankcí. Sociální normy ovlivňují výběr prostředků a způsobů jednání Sociální norma v sobě nese tři významy (hlediska): • to, co je přípustné (normativní stránka) • to, co je osvědčené, obvyklé (racionální stránka) • to, co je správné, žádoucí (hodnotící aspekt) Definiční (pojmové) znaky sociální normy: • obecnost - vztahuje se na relativně neurčitý počet případů a subjektů • normativnost - vyjadřuje to, co “býti má” • sociální akceptovanost - je soc. útvarem obecně přijímána • sankcionovanost - její závaznost je potvrzována sankcí Zákládní způsoby klasifikace sankcí: - Formální x neformální - Vnitřní x vnější - Dle způsobované újmy: • psychické – psychický nátlak verbální nebo neverbální • fyzické - fyzický trest nebo omezení svobod (vězení) • ekonomické - pokuta apod. • politické - politický postih (např. ztráta politické prestiže) Třídění sociálních norem Sociální normy se člení podle oblasti, kterou upravují na: • právní, • morální, • zvykové, • náboženské, • politické, • sportovní, • estetické, • jazykové, • ekonomické a další Podle formálnosti normy na formální a neformální Podle způsobu normativní regulace: • proskribující – normy zakazující • preskribující - normy přikazující • opravňující (legitimující) Relativnosti sociálních norem - normy, které jsou platné v současnosti, nemusely platit v minulosti nebo budoucnosti - v různých sociálních systémech platí rozdílné normy - uvnitř sociálního systému jsou soc. normy diferencovány Sociální normy upravují chování v pěti rovinách: • ve vztahu k jiným jedincům • ve vztahu k referenčnímu sociálnímu systému, státu • ve vztahu k jedinci samotnému – např. sebepoškozování • ve vztahu k přírodě - ochrana přírody • ve vztahu k metafyzickým objektům (k Bohu) Všechny sociální normy ukládají nějakou povinnost Právní a morální normy Představují dva samostatné normativní systémy, které působí vedle sebe a zčásti upravují tytéž oblasti sociálního chování Odlišují se: - kritérii hodnocení chování - používanými sankcemi V hodnocení sociálního chování morálními a právními normami nastávají tři situace: • nejčastěji se v hodnocení právní a morální normy shodují (např. zakazují krást, ubližovat jiným nebo pomoci jinému • v některých případech se v hodnocení rozcházejí (eutanázie, interrupce apod.), • větší část právních norem je však morálně indiferentní, nemá morální rozměr (dopravní předpisy), jsou „amorální“ Význam morálních norem pro působení práva • morálka často supluje (ne)znalost práva ve společnosti • u řady jedinců právo jako takové nabývá morální hodnotu a jeho porušování je proto považováno za nemorální, • sankce morální normy posilují chování v souladu s právní normou (synergie) Důležitost náboženských a zvykových norem Zvykové normy - dělí chování na slušné versus neslušné, případně co se sluší versus co se nesluší Náboženské normy rozdělují chování na zbožné a hříšné, jde o normy stanovené nadpřirozenou autoritou Základní definiční znaky právních norem • obecná závaznost - právní normy se vztahují na neurčitý počet případů stejného druhu právních subjektů určitého státu • zvláštní forma - právní normy jsou vydávány ve zvláštní, státem stanovené formě • možnost státního vynucení - uplatnění potenciální legální sankce v případě nesplnění právní povinnosti. Další odlišující charakteristiky práva • reglementuje nejširší okruh sociální reality • je programově vnitřně obsahově nerozporné (logická bezrozpornost • představuje cíleně nástroj řešení sociálních konfliktů • je normativním prostředkem prosazování cílených společenských změn (sociotechnická funkce práva) • je základním integrativním normativním systémem společnosti Základní pozitivní funkce funkce práva • udržování sociálního pořádku (řádu), • propůjčení legitimity výkonu veřejných funkcí, • vymezení práv a povinností v sociální interakci, • usnadnění kooperativního jednání, • řešení konfliktů ve společenských vztazích, • přenos kulturních vzorců. Právo plní i některé negativní funkce • konzervuje status quo, • rozděluje lidi, • je nástrojem útlaku, • udržuje a ospravedlňuje konflikt a násilí, • rozšiřuje a petrifikuje moc státu.